nomes no trilho de navegação
El Acer pseudoplatanus (pládanu blancu, falsu plátanu o pládanu sicómoro) ye una especie arbórea caducifolia perteneciente a la familia de les sapindacees.
Ye un árbol eleváu, que puede algamar hasta 30 m d'altor, de copa amplia y cañes abiertes, con corteza llisa y abuxada. Les fueyes son caduques, palmotiaes, estremaes hasta la metá de la llámina en cinco lóbulos aovaos, colos cantos provistos de gruesos dientes, daqué desiguales, curvaos en forma de sierra; el so pecíoluye bien llargu y ta en posición opuesta; son grandes, d'unos 10 a 15 cm. Flores hermafrodites o dioicas, de color mariellu-verdosu, dispuestes en gran númberu, sobre inflorescencies (tirsos o recímanos de visos) colgantes, qu'apaecen coles fueyes o pocu dempués; tienen llargos pedicelos, periantu compuestu de 5 sépalos y 5 pétalos allargaos y llibres, que s'enserten, colos 8 estames, nun discu anular carnosu asitiáu debaxo del ovariu. Frutu en dos sámaras xuníes (disámaras) enanchándose les ales escontra'l ápiz y formando ente sí un ángulu próximu a 90 graos.
Floria en abril y mayu; los frutos maurecen a la fin del branu y caltiénense mientres enforma tiempu na planta.
Nel centru y sur d'Europa, según nel sudoeste d'Asia. Na península ibérica namái nel norte: Pirineos y Cantabria, hasta'l norte de Portugal. Frecuentemente cultiváu y amontesáu, ye difícil precisar cuándo se trata d'una planta bonal.
Tien el so hábitat sobro suelos frescos y fondos de les fasteres y valles de monte, ensin constituyir nunca formaciones trupes, sinón chiscaos en fayedales y otros montes.
N'Europa hai dos especie de pládanos bien asemeyaes que pueden confundise con facilidá. Los dos especies presenten exemplares que pueden algamar hasta los 30-35 m d'altor.
Especies Pládanu real (Acer platanoides) Pládanu blancu o falsu plátanu (Acer pseudoplatanus) Corteza (n'árboles adultos) Lisa, va tener riegos verticales cola edá Asemeyada a la del plátanu oriental, esprender en plaques Yemes Granates Verdes Fueyes Hai cultivar con fueyes de color coloráu púrpura |Son de color verdes
Flores |Apaecen nel momentu d'abrir les yemes
Apaecen pocu dempués de les fueyes Frutos (sámaras) Les sámaras alcuéntrase na base del ramito y tienen la grana esplanada. Les sámaras atopar nel ramito y tienen la grana redonda.El nome del xéneru yera yá utilizáu polos romanos, Acer: aportunante, duru, según otru autores el so nome deriva de la voz celta ac: escayu o punta, por utilizase pa fabricar puntes de llanza. El nome específicu pseudoplatanus, fai referencia a la paecencia de les sos fueyes col pládanu de paséu. La so madera ye de color pálidu, de granu continuu; ye llixera y bono de torniar. Les fueyes, frutos y corteza del raigañu utilizáronse como melecinales, atribuyéndo-yos propiedaes astringentes; del so tueru y cañes, si fai una incisión en primavera, llógrase un líquidu azucaráu prestosu de beber.
Anguaño ye llargamente usáu nos paseos y aveníes de ciudaes, especialmente españoles porque gracies a la so fradadura y a la so capacidá de xunise poles cañes crean interesantes efeutos d'arcos naturales cuando s'atopen ensin fueyes. Pel branu apurren una escelente solombra y crean una microclima fresco y prestoso, al podarlo na seronda dexa'l pasu de la lluz al suelu mientres l'iviernu pero sigue enguapeciendo los paseos coles sos singulares formes. Amás, cuando la fradadura ye correcta nun algamar gran altor polo que non entorpecen la entrada de lluz nes viviendes circundantes.
Acer pseudoplatanus describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 1054, nel añu 1753.[1]
Acer: nome xenéricu que procede del llatín ǎcěr, -ĕris (afiláu), referíu a les puntes carauterístiques de les fueyes o a la durez de la madera que, supuestamente, utilizar pa fabricar llances. Yá citáu por, ente otros, Pliniu'l Vieyu en Historia naturalis, 16, XXVI/XXVII, refiriéndose a unes cuantes especies de Pládanu.[2]
pseudoplatanus: epítetu llatín que significa "falsu Platanus".
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. El Acer pseudoplatanus (pládanu blancu, falsu plátanu o pládanu sicómoro) ye una especie arbórea caducifolia perteneciente a la familia de les sapindacees.
Rusiya, Qərbi Avropa, İspaniya, Şimali Portuqaliya, Balkan ölkələri, Kiçik Asiya, Türkiyə, Ukrayna, Moldova və Baltikayanı ölkələrdə arealı vardır.
Hündürlüyü 30-35 m-ə, gövdəsinin diametri 1,5 m-ə çatan iri, sıх piramidaşəkilli çətirə malik ağacdır. Cavan budaqları çılpaq qоnur-bоz rəngli dairəvi xallarla örtülmüşdür. Tumurcuqları yumurtavari, iti uclu, sarımtıl-yaşıl rəngdədir. Yarpaqcıqları 8-17 sm uzunluqda və enində оlub, iri, 5 dilimlidir. Yarpaq qaidəsindən dərin ürəkvari və ya kəsimlidir. Üstdən tünd-yaşıl, altdan ağımtıl və ya göyümtül rəngdədir, cavan vaхtı alt tərəfdən tükcüklərlə örtülü olur. Yarpaqların saplağı 7-20 sm uzunluqdadır. Çiçəkləri хırda, sarımtıl-yaşıl rəngdə, 5-16 sm uzunluqda çохçiçəkli salхımlara tоplanmışdır. Çiçək saplağı tükcüklərlə örtülmüşdür, çiçəkyanlığı хırda, töküləndir. Qanadlı meyvələri iti, bəzən küt bucaq altında ayrılmış оlub, 6 sm uzunluqdadır. Meyvələri yetişdikdə qоnur rəngdə olur və qaidəyə dоğru qanadlar ensizləşir, yuхarıdan isə dairəvi şəkillidir. Meyvələri bəzən şiş, çılpaq və seyrək tükcüklərlə örtülü vəziyyətdə оlur. Aprel-iyun aylarında çiçəkləyir, avqustda meyvəsi yetişir.
Orta dağ qurşağına qədər olan ərazilərdə nəm və rütubətli təbii fıstıq, şabalıd və vələs meşələrində təsadüf edilir.
Qərbi Böyük Qafqazda rast gəlinir, Azərbaycanın nadir bitkisidir.
Dekorativ bitki kimi yol kənarlarında, tək əkinlərdə becərilir. Gövdəsindən mebel, musiqi alətləri, döşəmə və s.
El fals plàtan (Acer pseudoplatanus), sicòmor, fals sicòmor[2] o blada (Garrotxa) és una espècie pertanyent a la família de les aceràcies. El plàtan fals prolifera al centre i sud d'Europa, i també al sud-oest d'Àsia. A la península Ibèrica únicament en el nord: Pirineus i Cantàbria, fins al nord de Portugal. Freqüentment cultivat i assilvestrat, és difícil precisar quan es tracta d'una planta espontània.
Habita en terrenys frescos i profunds dels vessants i valls de muntanya, sense constituir mai formacions denses, sinó esteses en fagedes i altres boscos.
El nom del gènere era ja utilitzat pels romans, Acer : tenaç, dur, segons altres autors el seu nom deriva de la veu celta ac : espina o punta, per haver-se utilitzat per fabricar puntes de llança. El nom específic pseudoplatanus , fa referència a la semblança de les seves fulles amb el plàtan de passeig. La seva fusta és de color pàl·lid, de gra continu, és lleugera i fàcil de tornejar. Les fulles, fruits i escorça de l'arrel s'han utilitzat com medicina, atribuint propietats astringents; del seu tronc i branques, si es fa una incisió a la primavera, s'obté un líquid ensucrat agradable com beguda.
És vastament usat en els passejos i avingudes de les ciutats, especialment espanyoles perquè gràcies a la seva poda i a la seva capacitat d'unir-se per les branques creen interessants efectes d'arcs naturals quan estan sense fulles. A l'estiu proporcionen una excel·lent ombra i creen un microclima fresc i agradable, al podar a la tardor permet el pas de la llum a terra durant l'hivern però segueix embellint els passejos amb les seves singulars formes. A part d'això, quan la poda és correcta no aconsegueixen gran altura pel que no entorpeixen l'entrada de llum als habitatges circumdants.
A la parròquia de Villapardín, Navia de Suarna (Lugo, Galícia) hi ha un auró singular de més de 100 anys, 23,60 metres d'alçada, un perímetre de 2,95 metres i un diàmetre de copa de 18 metres.
És un arbre alt, que pot aconseguir fins a 30 m d'alçada, de copa àmplia i branques obertes, amb escorça llisa i grisenca. Les fulles són caduques, palmades, dividides fins a la meitat de la làmina en cinc lòbuls en forma d'ou, amb les vores proveïts de gruixuts dents, alguna cosa desiguals, corbats en forma de serra, la seva pecíol és molt llarg i estan en posició oposada; són grans, d'uns 10 a 15 cm. Flor hermafrodita o unisexual, de color groc-verdós, disposades en gran nombre, en inflorescència (tirsos de cims) penjants, que apareixen amb les fulles o poc després; tenen llargs pedicels, corol·la composta de 5 sèpals i 5 pètals allargats i lliures, que s'insereixen, amb els 8 estams, en un disc anul·lar carnós situat sota l'ovari. Fruit format per dues nous unides i una mica inflades que es perllonguen en ales membranoses que s'eixamplen cap a l'àpex i formen entre si un angle proper a 90 graus.
Floreix a l'abril i maig, els fruits maduren al final de l'estiu i es mantenen durant molt temps a la planta.
A Europa hi ha dues espècies d'aurons molt semblants que es poden confondre amb facilitat. Les dues espècies són arbres alts, que poden arribar fins a 30-35 m d'alçada.
Espècies Auró reial (Acer platanoides) auró sicòmor (Acer pseudoplatanus) escorça dels arbres adults Llisa, tindrà solcs verticals amb l'edat Semblant a la del Plàtan oriental, es desprèn en plaques Gemma de color granat de color verd Fulles Hi ha conreus amb fulles de color vermell porpraLes seves fulles són simples i no tenen estípules, grans, d'entre 10-15 centímetres de longitud, oposades, de color verd fosc. Tenen 5 lòbuls desiguals.
Flors Apareixen el moment d'obrir els rovells Apareixen poc després de les fulles Fruits (sàmares) Les sàmares són a la base del ramet i tenen la llavor aplanada. Les sàmares són al ramet i tenen la llavor rodona. Copa: La seva copa és globosa i àmplia, que creix en llocs clars, sovint és més ample que alt. Aquest arbre es veu molt afectat moltes vegades pel fong Rhytisma acerinum. El seu dolor ho manifesta en forma de taques de color marró o negra, en les fulles.Llavor rodona
Les gemmes són de color verd
Les flors apareixen després de les fulles
Fulles
L'escorça del pseudoplatanus es desprèn en plaques
El fals plàtan (Acer pseudoplatanus), sicòmor, fals sicòmor o blada (Garrotxa) és una espècie pertanyent a la família de les aceràcies. El plàtan fals prolifera al centre i sud d'Europa, i també al sud-oest d'Àsia. A la península Ibèrica únicament en el nord: Pirineus i Cantàbria, fins al nord de Portugal. Freqüentment cultivat i assilvestrat, és difícil precisar quan es tracta d'una planta espontània.
Habita en terrenys frescos i profunds dels vessants i valls de muntanya, sense constituir mai formacions denses, sinó esteses en fagedes i altres boscos.
El nom del gènere era ja utilitzat pels romans, Acer : tenaç, dur, segons altres autors el seu nom deriva de la veu celta ac : espina o punta, per haver-se utilitzat per fabricar puntes de llança. El nom específic pseudoplatanus , fa referència a la semblança de les seves fulles amb el plàtan de passeig. La seva fusta és de color pàl·lid, de gra continu, és lleugera i fàcil de tornejar. Les fulles, fruits i escorça de l'arrel s'han utilitzat com medicina, atribuint propietats astringents; del seu tronc i branques, si es fa una incisió a la primavera, s'obté un líquid ensucrat agradable com beguda.
És vastament usat en els passejos i avingudes de les ciutats, especialment espanyoles perquè gràcies a la seva poda i a la seva capacitat d'unir-se per les branques creen interessants efectes d'arcs naturals quan estan sense fulles. A l'estiu proporcionen una excel·lent ombra i creen un microclima fresc i agradable, al podar a la tardor permet el pas de la llum a terra durant l'hivern però segueix embellint els passejos amb les seves singulars formes. A part d'això, quan la poda és correcta no aconsegueixen gran altura pel que no entorpeixen l'entrada de llum als habitatges circumdants.
A la parròquia de Villapardín, Navia de Suarna (Lugo, Galícia) hi ha un auró singular de més de 100 anys, 23,60 metres d'alçada, un perímetre de 2,95 metres i un diàmetre de copa de 18 metres.
Masarnen neu Jacmor, Acer pseudoplatanus (Saesneg: Sycamore neu Sycamore Maple).
Rhywogaeth o fasarnen sy'n frodorol i Ewrop ac de-orllewin Asia. Taldra hyd at 35 m.[1]
Defnyddir ei sudd i wneud surop masarn.
Cafwyd casgliad-benthyg o gyfres o ddyddiaduron gan ffermwr ALlJ (nid yw am i ni gyhoeddi ei enw) o waelod Harlech. Mae’r cofnodion yn drwyadl iawn ac mae ynddynt aml i gofnod tymorol cyson o’r gog yn canu am y tro cyntaf ar wennol yn cyrraedd. Y math mwyaf cyson o gofnod sydd ganddo yw cyfres hir o ddyddiadau deilio UN fasarnen ym muarth y fferm. Gosodwyd y cofnodion hyn fel graff (isod). Mae'n awgrymu bod deilio hwyr yn cydfynd efo gwanwyn "hwyr" a deilio cynnar yn cydfynd efo gwanwyn "cynnar". Mae'r graff hefyd yn awgrymu (ond heb sail ystadegol cryf) bod y fasarnen yn tueddu i ddeilio'n gynt yn ddiweddarach (llinell yn gwyro at i lawr i'r dde).[2]
Mae’r goeden gyflwynedig hon yn dwyn mwy o enwau Cymraeg na‘n holl goed cynhenid Ar wahan i masarnen mae jacmor sy’n dalfyriad o sycamor, a jacan yn dalfyriad o hwnnw.[angen ffynhonnell] Mae “sycamor” yn tarddu o sycamor y Beibl, coeden gwahanol iawn. Fe barchuswyd yr enw yn ddiweddarach fel ”sycamorwydden”[angen ffynhonnell]. Mae peth tystiolaeth bod yr enw yn amharchus.
[Dyfyniad y Beibl]
Masarnen neu Jacmor, Acer pseudoplatanus (Saesneg: Sycamore neu Sycamore Maple).
Rhywogaeth o fasarnen sy'n frodorol i Ewrop ac de-orllewin Asia. Taldra hyd at 35 m.
Defnyddir ei sudd i wneud surop masarn.
Javor klen (Acer pseudoplatanus) je kvetoucí rostlina z čeledi mýdelníkovité (Sapindaceae). Je to velký opadavý a širokolistý strom, tolerantní vůči větru a pobřežnímu prostředí. Je původem ze Střední Evropy a Západní Asie, od Francie na východ do Ukrajiny, severního Turecka a na Kavkaz a jih z hor severního Španělska a Itálie.
Snadno se rozmnožuje ze semen a byl introdukovaný na Britské ostrovy v 16. století, kde je také naturalizovaný, stejně jako i v dalších částech Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu, kde se může stát invazním druhem.[4]
Může růst do výšky asi 40 metrů. Větve tvoří širokou a zaoblenou korunu. Mladá borka je šedá a hladká; když je starší, odlupují se z ní nepravidelné šupiny. Listy rostou na dlouhých červených řapících, jsou velké a dlouhé, s pěti velkými vyrůstajícími laloky a hrubými zoubky. Květy jsou zelenožluté barvy a uspořádány v převislém květenství nazývaném lata (panicula). Produkují velké množství pylu a nektaru, a jsou tak přitažlivé pro hmyz. Okřídlená semena nebo dvounažky (diachenium) se tvoří v párech. Když jsou zralé, tak se ve větru vrtí k zemi. Padají od října a během zimy.[5] Následující jaro klíčí.
Občas se pěstuje v městských oblastech jako okrasný strom. Má tvrdé, krémově bílé hutné dřevo, které se používá na výrobu hudebních nástrojů, nábytku, v truhlářství, na dřevěné podlahy a kuchyňské nářadí. Je také dobrý jako palivové dřevo. Jarní míza se používá pro výrobu cukru a výrobu alkoholických a nealkoholických nápojů. Včely vyrábějí z nektaru javorový med.
Poprvé tento druh popsal švédský přírodovědec Carl Linné ve své práci Species Plantarum z roku 1753. Jde o typový druh rodu javor (Acer). Byly popsány víceré formy a variety, včetně přírodních variet, jako je varieta macrocarpum Spach, varieta microcarpum Spach a varieta tomentosum Tausch, a forem jako f. erythrocarpum (Carriere) Pax, f. purpureum (Loudon) Rehder a f. variegatum (Weston) Rehder. Všechny jsou nyní považované za synonyma Acer pseudoplatanus L.[6]
Druhové jméno pseudoplatanus se týká podobnosti listů a kůry javoru se stromy rodu platan (Platanus), prefix pseudo- (z řečtiny) znamená „nepravý“. Tyto dva rody jsou ovšem v různých čeledích, dokonce i řádech, a jsou tak jen velmi vzdáleně příbuzné.[7] Acer a Platanus se liší mimo jiné umístěním listů na stonku (střídavě u rodu Platanus, vstřícně u rodu Acer), a také plody, které jsou kulovité hlávky u platanu a spárované dvounažky (okřídlené plody) u javoru.
Vlastí tohoto javoru je střední Evropa a jihozápadní Asie, oblast od Francie na východ po Ukrajinu, od hor na jihu Evropy po severní Španělsko, severní Turecko a Kavkaz. Pěstovaný a přirozeně se šířící je ale na mnoha místech.[8][9]
Javor klen je poměrně mohutný strom, výjimečně dosahuje výšky až 40 m[10] a obvodu kmene i přes 300 cm. Dospělosti dosahuje jako solitér ve věku 25 – 30 let, v zápoji 40 – 50 let. Kleny se v příhodných podmínkách dožívají maximálně 400 až 500 let. Druh je proměnlivý v utváření borky i ve tvarech listů a plodů. Jednotlivé fenologické formy se liší časným nebo pozdním rašením nebo i zbarvením a strukturou dřeva. Kůra je zpočátku hladká, šedá, od středního věku tmavě šedá. Borka klenu je šedohnědá, šupinovitě až deskovitě odlupčivá (to dodává klenu charakteristický vzhled). Letorosty zelenošedé s křižmostojnými, zelenými, hnědě lemovanými pupeny. Vstřícné, po obvodu nerovnoměrně pilovité listy dosahují velikosti do 12 cm a jsou dělené do 5–7 laloků. Laloky na rozdíl od příbuzného javoru mléče nejsou ostře zašpičatělé. Srdcovitý kořenový systém strom dobře ukotvuje v půdě. Může mít kořeny hluboké i přes 1 metr a dlouhé přes 6 metrů.
Plodnost stromů nastupuje poměrně brzy (u solitérních stromů asi v 25 letech, v zápoji později) a je každoroční. Klen kvete před rašením listů, v květnu. Květy jsou nevýrazné, zelené, uspořádané v převislých hroznech, plody jsou klenuté dvounažky s křídly. Křídla spolu svírají ostrý úhel. Strom se šíří pomocí větru (anemochorie).
Javor klen je polostinnou dřevinou náročnější na půdní i vzdušnou vlhkost. Roste nejčastěji na humózních vlhčích půdách s vyšším podílem skeletu (kamenů) a na suťových půdách obohacených dusíkem. Je typickou dřevinou vyšších poloh s oceánickým typem klimatu. V ČR tak roste v nadmořské výšce 400 až 1300 m. Klen je typickým druhem biotopů suťový les a horská klenová bučina. Místy se jako příměs může vyskytovat i v jiných typech bučin. Vzhledem k šíření větrem mohou jeho semena překonávat i relativně velké vzdálenosti, navíc mají poměrně dobrou klíčivost (pod jediným klenem na neudržované louce tak může být až 10 000 semenáčků). Klen porůstá (kolonizuje) také opuštěné stavby, zídky a kamenné snosy na hranicích pozemků. To je dáno skutečností, že tyto sekundární biotopy na antropogenních stanovištích jsou svým charakterem blízké suťovým lesům (v podstatě suť často obohacená dusíkem).
Javor klen není častou dřevinou vysazovanou v parcích (oproti mléči), místy (zejména v podhorských oblastech) se používá ve stromořadích. V lesích je nejrozšířenějším javorem, ale i tak jeho procentní zastoupení zůstává nízké (pod úrovní jednoho procenta). Lesníci jej používají jako meliorační a zpevňující dřevinu v místech s mělčí či suťovou půdou, kde by se již buku či smrku tolik nedařilo. Lesní půdu dobře stíní a svým opadem zlepšuje. Dřevo je světlé, bez barevně odlišeného jádra. Je středně těžké, tvrdé, těžko štípatelné, s krátkými vlákny. V suchu je trvanlivé, ale ve vlhku rychle podléhá hnilobě. Javory kleny byly od středověku využívány k výrobě potaše při tzv. popelářství. Pálením zejména javoru a břízy, ale také buku se získával draselný popel. Z něj se vyluhováním vodou a následným odpařením získávala potaš – surovina nezbytná pro výrobu skla, mýdla atp.[11] V mnoha jinak přirozených lesích tak bylo zastoupení klenu a břízy touto činností sníženo.
Patří též mezi významné včelařské rostliny.[12]
_o_ddyddiadau_%E2%80%9Cdeilio_cyntaf%E2%80%9D_un_fasarnen_yng_ngwaelodion_Harlech_gan_ALlJ.jpg)
.jpg)
{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. 
Obrázky, zvuky či videa k tématu javor klen ve Wikimedia Commons
Javor klen (Acer pseudoplatanus) je kvetoucí rostlina z čeledi mýdelníkovité (Sapindaceae). Je to velký opadavý a širokolistý strom, tolerantní vůči větru a pobřežnímu prostředí. Je původem ze Střední Evropy a Západní Asie, od Francie na východ do Ukrajiny, severního Turecka a na Kavkaz a jih z hor severního Španělska a Itálie.
Snadno se rozmnožuje ze semen a byl introdukovaný na Britské ostrovy v 16. století, kde je také naturalizovaný, stejně jako i v dalších částech Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu, kde se může stát invazním druhem.
Může růst do výšky asi 40 metrů. Větve tvoří širokou a zaoblenou korunu. Mladá borka je šedá a hladká; když je starší, odlupují se z ní nepravidelné šupiny. Listy rostou na dlouhých červených řapících, jsou velké a dlouhé, s pěti velkými vyrůstajícími laloky a hrubými zoubky. Květy jsou zelenožluté barvy a uspořádány v převislém květenství nazývaném lata (panicula). Produkují velké množství pylu a nektaru, a jsou tak přitažlivé pro hmyz. Okřídlená semena nebo dvounažky (diachenium) se tvoří v párech. Když jsou zralé, tak se ve větru vrtí k zemi. Padají od října a během zimy. Následující jaro klíčí.
Občas se pěstuje v městských oblastech jako okrasný strom. Má tvrdé, krémově bílé hutné dřevo, které se používá na výrobu hudebních nástrojů, nábytku, v truhlářství, na dřevěné podlahy a kuchyňské nářadí. Je také dobrý jako palivové dřevo. Jarní míza se používá pro výrobu cukru a výrobu alkoholických a nealkoholických nápojů. Včely vyrábějí z nektaru javorový med.
Denne artikel omhandler en træart. Opslagsordet har også en anden betydning, se Ahorn (bei Coburg).
Ahorn (Acer pseudoplatanus) er et stort, løvfældende træ med grove grene og håndlappede blade. På grund af artens store hårdførhed, tålsomhed over for beskæring og kronebygning bruges den ofte som allé- og bytræ. Dens frugter er de kendte, vingede "helikoptere". Ahorn kaldes også Ær eller Valbirk.
Æren kan skelnes fra den lignende spidsløn ved f.eks. at brække en bladstilk. Spidsløn har hvid mælkesaft, mens ærens saft er vandklar.
Ahorn er et stort, løvfældende træ. Væksten er først kegleformet, men den bliver senere mere afrundet. Grenene er stive og oprette. Stammen er ofte gaffeldelt. Barken er først brun og glat. Senere bliver den gråbrun, og til sidst er den afskallende i flager med rødbrun underbark. Knopperne er modsatstillede, tilliggende, spidse og grønne. Bladene er håndlappede med afrundet tilspidsede lapper og ligeledes spidse sammenløb mellem lapperne. Bladranden er savtakket. Oversiden er græsgrøn, mens undersiden er grågrøn. Høstfarven er brun eller gul. Bladstilken er rød.
Blomstringen finder sted sidst i maj kort efter løvspring. Blomsterne er grønne og sidder samlet i hængende klaser. Til sammenligning er blomsterne gulgrønne i den næsten ens udseende løn og lønnens blomster sidder i oprette halvskærme. Ærens frugter er de kendte, vingede "helikoptere". De modner og spirer villigt i Danmark. Frugterne kan kendes fra spidsløns ved at sammenligne vinklen, som de to frugter i helikopteren danner. Ærens frugter danner en vinkel på mindre end 90 grader, mens løns frugter sidder i en vinkel på næsten 180 grader.
Rodnettet er højtliggende med tæt forgrenede hovedrødder og masser af finrødder. Arten er tilbøjelig til at danne højtliggende "kvælerrødder". Skud, knopper og blade indeholder klar saft. Træet danner ofte tveger med indgroet bark.
Ær antages almindeligvis at være indført i Danmark af skovrider von Langen. Nye undersøgelser viser dog, at arten er hjemmehørende i Sydjylland, på Sydfyn, Lolland-Falster og i Sydsjælland.[1]
Der findes vidnesbyrd om Ær i en hel del gamle stednavne, bl.a. Ærskov, Ærhave, Ærholt og Ærfælde – der har med skov eller skovrydning at gøre; de er formentlig fra før 1300. Navnet Ærø indeholder sandsynligvis også mindelser om Ær. Og der er kulturhistoriske vidnesbyrd om, at Ær har været brugt til træskoskæring på Ærø i ældre tider.
Arten er hjemmehørende i Kaukasus, samt i det sydlige, centrale og vestlige Europa.
Træet danner blandingsskov med f.eks. ask, bøg og småbladet lind på fugtig og mineralrig jord. Ær optræder ofte som pionertræ i skove, haver og parker på grund af sin overvældende frøsætning. Træet trives i meget lys, men tåler også nogen skygge, og giver selv som ung en del skygge. Træet skades ikke af vind og kun sjældent af frost. Ær klarer sig godt på mange forskellige jordtyper, også helt ud til kanten af blødbundsarealer, men foretrækker muldrig bund.
Vrapač nationale naturreservat ligger på Moldaus højre bred ca. 2 km vest for byen Litovel i Olomouc-regionen, Tjekkiet. Stedet ligger i knap 240 m højde, og her findes næsten urørte skove på områder, der ofte er oversvømmede. Disse skove rummer et plantesamfund, hvor arten vokser sammen med bl.a. ask, alm. guldstjerne, vintergæk, gul anemone, hulrodet lærkespore, hvid anemone, navr, ramsløg, skærmelm, småbladet elm, småbladet lind og stilkeg[2]
Unge planter og skud ædes af vildt. Ær spreder sig let med utallige frøplanter, og den bør ikke plantes, så den spreder sig ind i skov. Derimod anvendes træet meget som allétræ og parktræ, og det bruges også i læhegn. Derimod er det ikke særligt velegnet som bytræ på grund af de højtliggende rødder.
Det er muligt at tappe saft fra træet og koge sirup deraf.
Træet angribes af cinnobersvamp og af visnesyge (Verticilium dahliae).
Ahorn bliver også anvendt til produktionen af elektriske og akustiske guitarer. Både guitarens krop og hals bliver ofte lavet af ahorn.
Ordsprog: "Æren er det fejreste Træ i Skoven" (æren = Ær = Ahorn; fejreste = fagreste = smukkeste).
Denne artikel omhandler en træart. Opslagsordet har også en anden betydning, se Ahorn (bei Coburg). Ahorn (Acer pseudoplatanus) er et stort, løvfældende træ med grove grene og håndlappede blade. På grund af artens store hårdførhed, tålsomhed over for beskæring og kronebygning bruges den ofte som allé- og bytræ. Dens frugter er de kendte, vingede "helikoptere". Ahorn kaldes også Ær eller Valbirk.
Æren kan skelnes fra den lignende spidsløn ved f.eks. at brække en bladstilk. Spidsløn har hvid mælkesaft, mens ærens saft er vandklar.
Der Berg-Ahorn (Acer pseudoplatanus)[1] ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ahorne (Acer). Um seine Zugehörigkeit zur Gattung der Ahorne zu betonen, ist in der Botanik die Bindestrichschreibweise üblich und nicht die ansonsten geläufige Schreibweise Bergahorn. Er ist in Europa weit verbreitet und sowohl als Parkbaum als auch forstwirtschaftlich ein wichtiger Vertreter seiner Gattung.
Der Berg-Ahorn wächst als sommergrüner Baum, der Wuchshöhen von bis zu 30 Metern erreicht.[1] Er kann 500 Jahre alt werden. Mit aufstrebenden Ästen und einer abgerundeten Krone besitzt er als Solitärpflanze eine eindrucksvolle Gestalt. Es handelt sich um einen Tiefwurzler.[2]
Die glatte Rinde an den Zweigen ist hell-braun-grau und es sind Lentizellen vorhanden.[2] Die dunkelgraue Borke ist sehr schwachborkig und blättert im fortgeschrittenen Alter schuppig bis plattig ab.[1] Das Aussehen des Stamms ist dann platanenähnlich.
Die charakteristisch gefärbten Blattknospen des Berg-Ahorns sind olivgrün. Die End- und Seitenknospen sind spitz eiförmig, wobei die Endknospen größer als die Seitenknospen sind. Die Seitenknospen stehen vom Zweig ab und sind kreuzgegenständig angeordnet. Die Knospenschuppen sind grünbraun bis schwarz berandet, zugespitzt, oft etwas gekielt und am Rand bewimpert.[1][3]
Die gegenständig angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Der Blattstiel enthält keinen Milchsaft.[1] Die bis etwa 20 Zentimeter lange und meist 10 bis 15 (8 bis 20) Zentimeter breite Blattspreite ist fünflappig,[1] wobei die mittleren drei Blattlappen voll ausgebildet sind. Im Vergleich zum Spitzahorn sind die Blattlappen des Berg-Ahorns kürzer zugespitzt und die Spitzen der Blattlappen nicht in langen, schmalen Zipfeln ausgezogen. Die einzelnen Blattlappen treffen im spitzen Winkel aufeinander. Die Blattspreite ist am Stielansatz eingezogen. Die Blattoberseite ist dunkelgrün und die Blattunterseite ist hell-graugrün bis leicht purpurfarben gefärbt. Die Blattspreite ist auf den Blattadern und in den Nervenwinkeln leicht behaart. Der Blattrand ist gesägt bis unregelmäßig gekerbt.[1] Die handförmig gelappten Blätter ähneln denen der Platane, worauf das Artepitheton pseudoplatanus hinweist. Die Laubblätter der Wildform färben sich im Herbst intensiv goldgelb[4] oder in großen Höhenlagen rötlich.[5]
Blühfähig (mannbar) ist der Berg-Ahorn erst im Alter von 25 bis 40 Jahren.[4] Der Berg-Ahorn blüht von April bis Mai mit dem Laubaustrieb oder unmittelbar danach.
In 6–15 cm langen, überhängenden, traubenartigen Rispen stehen viele Blüten dicht zusammen. Die gestielten Blüten sind im Prinzip zwittrig, wobei an einzelnen Blüten desselben Baumexemplars die männlichen oder die weiblichen Anlagen teilweise unterdrückt sind, so dass in einem Blütenstand sowohl zwittrige als auch eingeschlechtige Blüten nebeneinander vorkommen. Die gelbgrünen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Dabei sind Kelch und Krone sehr ähnlich. Die Anzahl der Staubblätter ist 8 und der Fruchtknoten ist oberständig und weiß-zottig behaart.[1][3]
Der Berg-Ahorn bildet Spaltfrüchte in der Form 2-teiliger Flügelnüsse (Samara). Die Teilfrüchte besitzen jeweils einen Flügel und enthalten jeweils ein kugelförmiges Nüsschen. Die Teilfrüchte sind 3,5–4,5 cm lang und bis zu 15 mm breit. Die Flügel verbreitern sich zu den Flügelspitzen hin. Die äußeren Ränder der beiden Teilfrüchte bilden zueinander einen rechten bis spitzen Winkel. Hierdurch und durch die kugelförmigen Nüsschen unterscheiden sich die Früchte des Berg-Ahorns von denen der anderen Ahorn-Arten Mitteleuropas.[6][2] An den Fruchtschalen befinden sich innen lange, silberweiße Haare. Die Früchte reifen von Ende August bis Anfang Oktober.[4] Fruchtreife ist von September bis Oktober. Die Teilfrüchte der Spaltfrüchte hängen bis zur Reife zusammen.
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 26;[1] es liegt Diploidie mit einer Chromosomenzahl von 2n = 52 vor.[7][8]
Bei der Acer pseudoplatanus handelt es sich um einen Phanerophyten.[1]
Die Blüten enthalten viel Nektar.[2] Bestäubung erfolgt durch Insekten und durch Wind.[1]
Die Flügelnüsse sind typische Schraubenflieger mit etwa 16 Umdrehungen pro Sekunde. Vom Wind werden sie oft mehr als 100 Meter weit getragen.[9]
Waldbaulich dient der Berg-Ahorn neben der auf geeigneten Standorten vorhandenen hohen Wertleistung auch als wertvolle Mischbaumart der Bodenverbesserung und der ökologischen Bereicherung. Die kräftige, aus Verzweigung der Pfahlwurzel entstandene Herzwurzel erschließt den Boden gut. Sie geht in die Tiefe, ohne sich weiter zu verzweigen. Die Blätter aller Ahorn-Arten verrotten zu bodenpfleglichem Mull. Berg-Ahorn verjüngt sich auf natürliche Weise sehr gut. Als Pionierbaumart kann er Rohböden, Kippen und durch seine bereits früh einsetzende, zahlreiche Fruktifikation auch etwas ärmere Böden erschließen.
Der Berg-Ahorn ist wie der Spitzahorn in der Jugend sehr raschwüchsig. Nach 10 Jahren bereits etwa 4 Meter hoch, kann er nach 20 Jahren etwa 16 Meter Höhe erreichen. Die Endhöhe liegt bei etwa 35 Metern. Das Wachstum lässt auf durchschnittlichen Standorten aber bereits relativ früh nach, so dass sie in der Folge von der Rotbuche eingeholt und überwachsen werden.
„Aufsitzerpflanzen“ oder Epiphyten wie Moose und Flechten nutzen vor allem in höheren Lagen oder feuchten Tälern den Berg-Ahorn als Unterlage, um besser ans Licht zu kommen. Da sie nicht in den Baum eindringen, richten sie keinen Schaden an. Auf der Borke aufsitzende empfindliche Flechten wie die Bartflechten sind ein Zeichen hoher Luftreinheit.[10]
Der Berg-Ahorn kann weder längeren Wassermangel noch Überflutungen vertragen. Berg-Ahorn ist frosthart, aber junge Exemplare sind empfindlich gegen späten Frost. Junge Bäume werden von Wühlmäusen benagt und auch Wild verbeißt sie gern, so dass sie häufig vor diesem geschützt werden müssen.[11]
Häufig tritt die besonders auffällige Teerfleckenkrankheit auf, bei der sich die durch den parasitischen Pilz Ahorn-Runzelschorf infizierten Blattpartien schwarz färben.[2] Diese Krankheit tötet den Baum jedoch nicht.[11]
Im und vom Holz des Berg-Ahorns leben die Raupen von Weidenbohrer und Blausieb. Von den Blättern leben die Raupen von Ahorneule, Ahornspanner und Haarschuppenspinner.
Die Ahornmotte lebt in aufgerollten Blättern, die Ahornminiermotte in den Früchten. Die Raupe des Ahornwicklers frisst zunächst Samen und nach der Überwinterung zusammengesponnene Blätter. Die Rosskastanienminiermotte nutzt ebenfalls den Berg-Ahorn als sekundäre Wirtspflanze.
Der Pflasterkäfer (alternativer Name: Spanische Fliege) ernährt sich von Blättern, seine Larven entwickeln sich in Wildbienennestern. Der Ahornblattroller fertigt für seine Jungen Trichterrollen aus Ahornblättern. Die Larven mehrerer Bockkäferarten ernähren sich von trockenen oder bereits morschen Ästen, Zweigen und Wurzelstubben des Berg-Ahorns: Feldahornbock, Schwarzschwänziger Schmalbock, Bunter Scheibenbock, Keulenfüßiger Scheckenbock. Im Holz kranker Bäume lebt auch der Buchennutzholz-Borkenkäfer.
Neben Honigbienen zieht die sehr gute Nektartracht des Berg-Ahorns im Mai bis Anfang Juni[12] auch Wildbienenarten wie die Rotpelzige Sandbiene, die Rotschopfige Sandbiene, die Rote Mauerbiene und die Gehörnte Mauerbiene an. An dem Nektar laben sich neben den beiden genannten Mauerbienenarten (Osmia) nach Studien von Paul Westrich insgesamt auch zwei Furchenbienenarten (Lasioglossum) und elf Sandbienenarten (Andrena).
Außerdem leben häufig die Hörnchengallmilbe (Aceria macrorhyncha) sowie die Larven der Ahorngallwespe (Pediaspis aceris) in den Ahornblättern.[11][9]
Der Berg-Ahorn ist in Europa und Westasien weitverbreitet. Es gibt Fundortangaben für Deutschland, Dänemark, Österreich, die Schweiz, Italien (inklusive Sizilien), Frankreich (inklusive Korsika), Spanien, Portugal, die ehemalige Tschechoslowakei, Ungarn, Polen, Belarus, das ehemalige Jugoslawien, Bulgarien, Rumänien, Moldawien, Albanien, Griechenland, die Ukraine, Georgien und Ciskaukasien.[13][14] In Südspanien und Südgriechenland fehlt er.
In Mitteleuropa ist er die häufigste Ahornart. Als Baum des kühl-feuchten Bergklimas liegen seine Verbreitungsschwerpunkte in den mittleren und höheren Lagen der süd- und mitteleuropäischen Gebirge. In den Mittelgebirgen ist er von etwa 900 (Harz und Erzgebirge) bis 1300 Metern heimisch (Bayerischer Wald), er erreicht Höhenlagen in den Nordalpen bis 1700 Metern, in den Zentralalpen bis fast 2000 Metern. Der Berg-Ahorn steigt oft gemeinsam mit der Vogelbeere bis in die hochmontane Höhenstufe. In den Allgäuer Alpen steigt er bis zu einer Höhenlage von 1500 Metern auf.[15] Zusammen mit der Buche kommt er aber auch im Hügelland vor und bildet mit Esche und Bergulme die sogenannten Schluchtwälder (Aceri-Fraxinetum). Er ist in Mitteleuropa eine schwache Charakterart des Verbands Tilio-Acerion und kommt auch in Pflanzengesellschaften der Verbände Fagion oder Alno-Ulmion vor.[7]
Acer pseudoplatanus ist in vielen Gebieten mit gemäßigtem Klima ein Neophyt, beispielsweise in Makaronesien, Australien, Neuseeland, Nordamerika und Argentinien.[14] Durch seine Ausbreitungsstrategie mit den Flügelnüssen gilt er in einigen Ländern als invasive Pflanze.[16]
Im westlichen Teil der Norddeutschen Tiefebene, Skandinavien, Belgien und den Niederlanden[14] findet man den Berg-Ahorn nur dort, wo er vom Menschen hingebracht wurde. In Nordeuropa und auf den Britischen Inseln gibt es keine natürlichen Vorkommen des Berg-Ahorns, er wird aber oft kultiviert und kommt dann auch verwildert vor. In Dänemark wird der Berg-Ahorn nach dem deutschen Forstmann Johann Georg von Langen, der als Begründer der planmäßigen Forstwirtschaft Dänemarks gilt, auch als „Von Langens Fußstapfen“ bezeichnet.
Die so genannten „Ahornböden“ oder Bergahornweiden auf Almwiesen sind durch indirekte Förderung des Berg-Ahorns durch den Menschen entstanden. Zwei besonders schöne und prominente Beispiele dafür sind der Große und der Kleine Ahornboden im Naturpark Karwendel. Sie sind beliebte Ziele für Tagesausflüge und Wanderungen.[17]
Die Erstveröffentlichung von Acer pseudoplatanus erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, 2, Seite 1054.[18]
Für den Berg-Ahorn bestehen bzw. bestanden die häufig auch nur regional gebräuchlichen Bezeichnungen: Abhorn (althochdeutsch), Acher (Kärnten im Lesachtal), Achor (mittelhochdeutsch), Achorn (mittelhochdeutsch), Aehre, Aerle, Aernbaum, Afterahorn, Aharen (mittelhochdeutsch), Ahern (mittelhochdeutsch), Ahören (mittelhochdeutsch), Ahor (mittelhochdeutsch), Ahoren (mittelhochdeutsch), Ahorn, Ahre, Ahürn (Mecklenburg), Alhorn, Amhorn, Anchore, Anchorn, Anerle, Aorn (mittelhochdeutsch), Arle, Arnholz (mittelhochdeutsch), Asthüren (Siebenbürgen), Breitlöbere (Österreich), Breitlobere, Buchéschern, Ehre (Schwaben), Ehrenbaum, Ehrenholz, Einhorn, Engelköpfchenbaum (Schlesien), Eschdorn, Wilder Feigenbaum, Flader (mittelhochdeutsch), Fladerbaum (mittelhochdeutsch), Gaisbaum, Klon (Niederlausitz), Lauterbaum, Lefelbum (Siebenbürgen bei Schäßburg), Leimáhre, Großer Massholder, Milchbaum (Elsass, Schweiz), Milenbaum, Oehrn, Ohern (mittelhochdeutsch), Ohorn (St. Gallen), Ohorenbaum (mittelhochdeutsch), Ohre, Pladerbóm (mittelniederdeutsch), Plederenbóm (mittelniederdeutsch), Spillholz (Sachsen), Spindelholz (Sachsen), Steinahre, Steinehre, Steinohre, Ure (Böhmen, Erzgebirge), Urle (Schlesien), Urlenbaum (Schlesien), Waldeschern, Weinblatt und Weinlaub.[19]
Siehe Hauptartikel: Ahornholz
Der Berg-Ahorn hat in der Forstwirtschaft eine Umtriebszeit von 120–140 Jahren. Nach 120 Jahren ist ein Stammdurchmesser von 60 cm erreichbar.
Das Holz ist hart, aber gut zu bearbeiten und wird auf Grund seiner Qualität zu den Edellaubhölzern gezählt. Für qualitativ hochwertige Stämme können Preise von mehreren tausend Euro erzielt werden. Der Höchstpreis für einen französischen Berg-Ahorn mit Riegelung betrug dabei über 61.000 Euro.[20] Die Riegelung entsteht durch welligen Verlauf der Fasern des Xylems und tritt nur bei 3 % der Berg-Ahorne auf. Geriegelte Ahorne werden heute zumeist aus Tirol, Frankreich, Schottland oder Bosnien in geringen Mengen bezogen.
Schon die Pfahlbauer der Stein- und Bronzezeit nutzten das Holz des Ahorns häufig, allerdings ist es nicht besonders witterungsfest. Es wird für Tischler- und Drechslerarbeiten (Werkzeugstiele, Möbel, Parkettböden etc.) verwendet. Besonders gefragt ist Riegel-Ahorn. Das ebenfalls bekannte Vogelaugen-Ahornholz stammt jedoch nicht vom Berg-Ahorn und wird nur beim Nordamerikanischen Zucker-Ahorn gefunden. Dieses bildet Stämme mit ungewöhnlich welligem Faserverlauf, wodurch das Holz besonders dekorativ wird. Eine Spezialverwendung ist die Nutzung als Klangholz für den Bau von Musikinstrumenten wie Streichinstrumente, Zupfinstrumente und Fagotte. Dabei wird der Ahorn wegen seiner Elastizität und Feinporigkeit im Violinenbau für die Herstellung der Zargen und wegen seiner optischen Auffälligkeit für die Herstellung der Geigenböden verwendet. Für die Tonqualität ist jedoch maßgeblich die Decke verantwortlich, welche praktisch immer aus feinjährigem (d. h. die Jahresringe liegen eng und gleichmäßig) Fichtenholz hergestellt wird.
Das kanadische Berg-Ahorn-Holz wird wegen seiner Härte für Skateboarddecks verwendet. Für die Herstellung der Skateboards werden mehrere Lagen des Berg-Ahorns eingefärbt und zusammengelegt.
Holzeigenschaften:[21]
Kenngröße Wert Einheit mittlere Rohdichte (12 % HF) 623 kg/m³ Elastizitätsmodul 9400 N/mm² Druckfestigkeit 58 N/mm² Zugfestigkeit 82 N/mm² Biegefestigkeit 112 N/mm² Bruchschlagarbeit 62–65 kJ/m² Brinellhärte (0° Faserwinkel) 62 N/mm² Brinellhärte (90° Faserwinkel) 27 N/mm² Wärmeleitfähigkeit 0,16–0,18 W/(m•K)An Straßen bietet der Berg-Ahorn wegen der großen Blätter relativ guten Lärmschutz, ist jedoch empfindlich gegen Streusalz.
Der Blutungssaft des zeitigen Frühjahrs wurde früher zur Zuckergewinnung genutzt. Der Saft kann auch zu einem most- oder weinähnlichen Getränk vergoren werden.
Das Laub kann als Schaf- und Ziegenfutter und als Streu verwendet werden.
Die Blüten stellen im Frühjahr eine ergiebige Nektarquelle dar, die von Honigbienen genutzt wird. Der von ihnen daraus meist mit Löwenzahn-Nektar zusammen hergestellte Honig ist von exzellenter Qualität. Reinsortenhonig gibt es nur in wenigen Berglagen mit ausgedehnten Laubmischwäldern und dort hohem Berg-Ahorn-Anteil. Dieser Honig ist hellgelb, mild im Geschmack und Aroma und kristallisiert feinkörnig-pastös. Die Bienen können auch sehr reichlich grünliche Pollenkörner sammeln. Mit bis zu 25 Millionen Pollenkörnern pro Blütenstand liegt der Berg-Ahorn deutlich vor dem Spitzahorn mit 238.000 Pollenkörnern.[9]
Die Deutsche Bahn pflanzt im Rahmen einer Durchforstungs-Initiative gezielt Blutahorn-Bäume entlang ihrer Strecken an, weil diese stabile, tiefwurzelnde Baumart die Gefahr minimiert, bei Stürmen umzustürzen und so Gleise zu blockieren.[22]
Legendär wurde der Ahorn von Trun, unter dessen Krone 1424 der Graue Bund gegründet wurde. Die Mitglieder trafen sich noch bis 1870 unter diesem Baum, um den Bund zu bestätigen, dann wurde er von einem Sturm geworfen. Der zerborstene Strunk wurde in einer Trauerprozession in den Gerichtssaal von Chur getragen. Teile des alten Stamms sind heute im Museum Sursilvan in Trun zu sehen. Heute steht an gleicher Stelle ein neuer Ahorn, der aus einem Steckling des Schwurbaums nachgezogen wurde.[23]
Nachdem in Deutschland 1995 bereits der Spitzahorn zum Baum des Jahres gewählt wurde, kam 2009 dem Berg-Ahorn diese Ehre zuteil.[24] In Österreich wurden 2005 die Gruppe der Ahorne (Berg-Ahorn, Spitz-Ahorn und Feld-Ahorn) zum Baum des Jahres gewählt.[25]
Am 23. Oktober 2020 wurde ein rund 270 Jahre alter Berg-Ahorn mit einem Stammumfang von 5,55 Metern, der im Hirschpark im Hamburger Stadtteil Nienstedten steht, als sechster Nationalerbe-Baum Deutschlands ausgezeichnet.
Für Pferde sind die Früchte und Keimblätter, vermutlich auch die Laubblätter des Berg-Ahorns tödlich giftig. Inwieweit auch die Teerfleckenkrankheit bei dieser sogenannten Atypischen Weidemyopathie eine Rolle spielt, ist nicht bekannt.[26][27]
Bei Kindern sind die Flügelnüsse als „Nasenzwicker“ beliebt.[4][6]
Es gibt einige Ausleseformen (Auswahl):
Der Berg-Ahorn (Acer pseudoplatanus) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ahorne (Acer). Um seine Zugehörigkeit zur Gattung der Ahorne zu betonen, ist in der Botanik die Bindestrichschreibweise üblich und nicht die ansonsten geläufige Schreibweise Bergahorn. Er ist in Europa weit verbreitet und sowohl als Parkbaum als auch forstwirtschaftlich ein wichtiger Vertreter seiner Gattung.
Acer pseudoplatanus, the plane, is a species o maple native tae Central Europe an Soothwastren Asie, frae Fraunce eastwards tae Ukraine, an sooth in moontains tae northren Spain, northren Turkey an the Caucasus, but cultivatit an naituralized elsewhaur.[3][4]
Acer pseudoplatanus (L.) ye una especie d'acirón natural d'o centro y sud d'Europa, anque en Espanya no i penetra si que per o Pireneu y la Cordelera Cantabrica, puestos don que i habita en o piso montano. Como pasa con as altras especies d'Acer, os acirons A. pseudoplatanus no gosan formar selvas propias, si no que viven espardidos d'entre las formacions d'altras especies, p. ex. achustatos con caixigosas u faberas.
Esta especie se presenta coma árbol de grans dimensions (dica 30 metros), con as ramas obiertas que ixarramican a cabeza de l'árbol, y la crosta grisa y plana, que s'esnafra sola. As fuellas son simples y palmatas, sin as dients que tiene Acer platanoides. Os fruitos son samaras.
Flors.
Crosta.
Acer pseudoplatanus, the plane, is a species o maple native tae Central Europe an Soothwastren Asie, frae Fraunce eastwards tae Ukraine, an sooth in moontains tae northren Spain, northren Turkey an the Caucasus, but cultivatit an naituralized elsewhaur.
Ahorntræ (latín Acer pseudoplatanus) verður stórt og sterkt. Ahorntræ hóskar væl, har gras er, ella sum í Havn, á Vaglinum. Bløðini átøk merkinum í tí kanadiska flagginum.
Telist millum tey leyvtræsløgini, ið hava verið roynd longst her á landi.
Stórvaksið og breiðvaksið leyvtræ, ið eldist væl. Harðført, men missir vakstrarlagið í slitvindi. Skuggar nógv, og tískil minni hóskiligt, har lítið pláss er. Fólka seta ofta ahorntræ í urtagarðin, tí tað er vakurt. Men sum árini líða, breiðir kúnan seg so nógv, at hon skuggar fyri øðrum plantum. Røturnar breiða seg meir enn krúnan, og tær taka nógva føðslu úr jørðini. Eingi ávís krøv til vakstrarlíkindini, men trívst tó best í moldkendari jørð og góðari lívd. Tær løttu veingjaðu fruktirnar á ahorn tyrla í vindinum og verða ofta førdar langt burtur. Natúrlig útbreiðsla: Miðevropa.
Ahorntræ (latín Acer pseudoplatanus) verður stórt og sterkt. Ahorntræ hóskar væl, har gras er, ella sum í Havn, á Vaglinum. Bløðini átøk merkinum í tí kanadiska flagginum.
Telist millum tey leyvtræsløgini, ið hava verið roynd longst her á landi.
De Biergahorn oder Aaschtert, Acer pseudoplatanus, ass e summergrénge Lafbam aus der Gattung vun den Ahornen (Acer), dee vun Natur aus an Europa wäit verbreet ass. Forstwirtschaftlech an och als Parkbam ass dëse Bam e wichtege Vertrieder vu senger Gattung.
Bamhabitus
Schuel
Blat
Knosp
Bléi
Fruucht
hallef Fruucht, de Som erausgeholl
Biergahorn in Oktober
De Biergahorn oder Aaschtert, Acer pseudoplatanus, ass e summergrénge Lafbam aus der Gattung vun den Ahornen (Acer), dee vun Natur aus an Europa wäit verbreet ass. Forstwirtschaftlech an och als Parkbam ass dëse Bam e wichtege Vertrieder vu senger Gattung.
Bamhabitus
Schuel
Blat
Knosp
Bléi
Fruucht
hallef Fruucht, de Som erausgeholl
Biergahorn in Oktober
Gorski javor (lat. Acer pseudoplatanus je biljka iz porodice Aceraceae: javori.
Gorski javor naraste do oko 20-25 metara u visinu. Debla stabala su visoka i ravna, a krošnja je mala. Kora je sive boje, tanka, glatka, u starijoj dobi počinje se raspucavati u obliku pločica i otpadati sa debla (kao i kod platane). Izdanci su sivosmeđe boje. Pupovi su obavijeni velikim brojem zelenkastih ljuskica, čiji su vrhovi crne boje. Nalaze se unakrsno nasuprotni na izdancima. Listovi su peterokraki, karakovi su jajoliko duguljasti, na vrhu su ušiljeni, na rubu krupno napiljeni, režnjevi su šiljasti, a ukupna veličina listova može doseći 20 cm. Listovi su s gornje strane tamnozelene boje, donje su svijetlozelene boje s ćupercima bijelih dlačica u uglovima lisnih žila. Peteljka je duga, crvene boje. Plod se sastoji od dvije perutke koje su međusobno spojene pod uglom nešto manjim od 90 stepeni, sjemenka je orašćić, izbočena i pričvršćena na krilce mrežaste nervature. Korijen u početku razvija žilu srčanicu, a kasnije razvija više glavnih korijenovih žila.
Raste u brodovitom i planinskom području Evrope i Male Azije. Kod nas u Bosni i Hercegovini je autohtona vrsta drveća, dolazi na nadmorskoj visini do 1250 metara, najčešće u zajednici sa bukvom i jelom.
Jawòr (Acer pseudoplatanus L.) – to je drzéwiã z rodzëznë klónowatëch (Aceraceae Juss.). Klón jawòr rosce m. jin. na Kaszëbach.
Jawòr (Acer pseudoplatanus L.) – to je drzéwiã z rodzëznë klónowatëch (Aceraceae Juss.). Klón jawòr rosce m. jin. na Kaszëbach.
She billey 'sy ghenus Acer eh shykey (Acer pseudoplatanus). T'eh dooghyssagh da'n Oarpey veanagh as yn Aishey hiar-yiass. Ta'n ennym oaylleeagh ("far-phlaaney") echey er y fa dy vel eh cosoylagh rish billey plaaney.
She billey yn-lhoamey t'ayn. T'eh gaase wheesh as 20-35m er yrjid. Ta roost rea lheeah ec biljyn aegey, agh t'eh garroo as crottylagh er shenn viljyn. Ta duillagyn maylartey duillageenagh echey, 10-25km er lhiurid as er lheead. Ta oirr feeacklagh oc. Ta blaaghyn monoecious buighey-ghlassey oc, as t'ad gaase myr crouw-vlaaghey 10-20km er liurid, as wheesh as 50 blaaghey ayn. She samara eh y mess oc, as skianyn echey. T'ad skeaylley er y gheay.
T'ad gra dy nee sarkyl t'ayn ayns ardjyn ny h-Austrail (Yarra Ranges, Victoria),[1] ny Seelan Noa[2] as Norlynn.[3]
She billey 'sy ghenus Acer eh shykey (Acer pseudoplatanus). T'eh dooghyssagh da'n Oarpey veanagh as yn Aishey hiar-yiass. Ta'n ennym oaylleeagh ("far-phlaaney") echey er y fa dy vel eh cosoylagh rish billey plaaney.
Ош ваштар (лат. Acer pseudoplatanus ) – Sapindaceae кушкыл-влакын ваштар урлыкын тукымыш пура, Евразийын шуко верлаште кушшо пушеҥге.
Я́вар, клён ілжэплятанавы (Acer pseudoplatanus) — лістападнае дрэва роду клён сямейства кляновых.
Дрэвы вышынёй да 40 м. Крона густая, пірамідальна-шарападобная. Лісьце пальчаталопасьцевае, востраканцовае, чараньковае. Кветкі жоўта-зялёныя, духмяныя, у доўгіх паніклых гронках; плод — двухкрылка. Жыве да 100 і больш гадоў.
Радзіма явару — Паўднёвая Эўропа і Малая Азія.
На Беларусі вырошчваюць як дэкаратыўную расьліну ў садах і парках. Мае формы з пурпуровым і бела-стракатым лісьцем. Цьвіце ў чэрвені.
У розных дыялектах беларускай мовы яварам называюць цэлы шэраг іншых дрэваў, у тым ліку асіну, таполю, лістоўніцу.
Я́вар, клён ілжэплятанавы (Acer pseudoplatanus) — лістападнае дрэва роду клён сямейства кляновых.
Дрэвы вышынёй да 40 м. Крона густая, пірамідальна-шарападобная. Лісьце пальчаталопасьцевае, востраканцовае, чараньковае. Кветкі жоўта-зялёныя, духмяныя, у доўгіх паніклых гронках; плод — двухкрылка. Жыве да 100 і больш гадоў.
Радзіма явару — Паўднёвая Эўропа і Малая Азія.
На Беларусі вырошчваюць як дэкаратыўную расьліну ў садах і парках. Мае формы з пурпуровым і бела-стракатым лісьцем. Цьвіце ў чэрвені.
Acer pseudoplatanus, known as the sycamore in the British Isles and as the sycamore maple in the United States,[3] is a species of flowering plant in the soapberry and lychee family Sapindaceae. It is a large deciduous, broad-leaved tree, tolerant of wind and coastal exposure. It is native to Central Europe and Western Asia, from France eastward to Ukraine, northern Turkey and the Caucasus and southward in the mountains of Italy and northern Iberia.
The sycamore establishes itself easily from seed and was introduced to the British Isles by 1500. It is now naturalised there and in other parts of Europe, North America, Australia and New Zealand, where it may become an invasive species.[4]
The sycamore can grow to a height of about 35 m (115 ft) and the branches form a broad, rounded crown. The bark is grey, smooth when young and later flaking in irregular patches. The leaves grow on long leafstalks and are large and palmate, with five large radiating lobes. The flowers are greenish-yellow and hang in dangling flowerheads called panicles. They produce copious amounts of pollen and nectar that are attractive to insects. The winged seeds or samaras are borne in pairs and twirl to the ground when ripe. They germinate freely in the following spring.
In its native range, the sycamore is associated with a biodiverse range of invertebrates and fungi, but these are not always present in areas to which it has been introduced. It is sometimes planted in urban areas for its value as an amenity tree. It produces a hard-wearing, creamy-white close-grained timber that is used for making musical instruments, furniture, joinery, wood flooring and kitchen utensils. It also makes good firewood. The rising sap in spring has been used to extract sugar and make alcoholic and non-alcoholic drinks. Bees collecting the nectar make honey.
Acer pseudoplatanus was first described by the Swedish naturalist Carl Linnaeus in his Species Plantarum in 1753. It is the type species in the maple genus Acer. Many forms and varieties have been proposed, including natural varieties such as var. macrocarpum Spach, var. microcarpum Spach, and var. tomentosum Tausch, and forms such as f. erythrocarpum (Carrière) Pax, f. purpureum (Loudon) Rehder, and f. variegatum (Weston) Rehder. These are all now considered to be synonyms of Acer pseudoplatanus L.[2]
The specific name pseudoplatanus refers to the superficial similarity of the leaves and bark of the sycamore to those of plane trees in the genus Platanus, the prefix pseudo- (from Ancient Greek) meaning "false". However, the two genera are in different families that are only distantly related.[5] Acer and Platanus differ in the position in which leaves are attached to the stem (alternate in Platanus, paired or opposite in Acer) and in their fruit, which are spherical clusters in Platanus and paired samaras (winged fruit) in Acer.[6]
The common name "sycamore" was originally applied to the fig species Ficus sycomorus, the sycamore or sycomore referred to in the Bible, that is native to Africa and Southwest Asia.[7] Other common names for the tree include false plane-tree,[8] great maple,[8] Scottish maple,[8] mount maple,[9] mock-plane,[10][11] or Celtic maple.[12]
The sycamore is a large, broad-leaved deciduous tree that reaches 20–35 m (66–115 ft) tall at maturity, the branches forming a broad, domed crown. The bark of young trees is smooth and grey but becomes rougher with age and breaks up into scales, exposing the pale-brown-to-pinkish inner bark.[13]: 118
The buds are produced in opposite pairs, ovoid (approximately oval in shape) and pointed, with the bud scales (the modified leaves that enclose and protect the bud) green, edged in dark brown and with dark brown tips, 0.5–1 centimetre (1⁄4–3⁄8 in).[13] When the leaves are shed they leave horseshoe-shaped marks called leaf scars on the stem. The leaves are opposite, large, 10 to 25 cm (4 to 10 in) long and broad, palmate with 5 pointed lobes that are coarsely toothed or serrated.[13][14]: 372 They have a leathery texture with thick veins protruding on the underside. They are dark green in colour with a paler underside. Some cultivars have purple-tinged or yellowish leaves. The leaf stalk or petiole is 5 to 15 cm (2 to 6 in) long, is often tinged red[13][15][16] with no stipules or leaf-like structures at the base.[13]
The functionally monoecious (bisexual) or dioecious yellow-green flowers are produced after the leaves in early summer, in May or June in the British Isles,[14]: 394 [17]: 396 on pendulous panicles 10 to 20 cm (4 to 8 in) long with about 60–100 flowers on each stalk.[13] The fruits are paired winged seeds or samaras, the seeds 5 to 10 mm (1⁄4 to 3⁄8 in) in diameter, each with a wing 20 to 40 mm (3⁄4 to 1+5⁄8 in) long developed as an extension of the ovary wall. The wings are held at about right angles to each other,[14] distinguishing them from those of A. platanoides and A. campestre, in which the wings are almost opposite,[14] and from those of A. saccharum, in which they are almost parallel. When shed, the wing of the samara catches the wind and rotates the fruit as it falls, slowing its descent and enabling the wind to disperse it further from the parent tree. The seeds are mature in autumn about four months after pollination.[15][16]
The sycamore is tetraploid (each cell having four sets of chromosomes, 2n=52), whereas A. campestre and A. platanoides are diploid (with 2 sets of chromosomes, 2n=26).[14]
Sycamore trees produce their flowers in hanging branched clusters known as panicles that contain a variety of different flower types. Most are morphologically bisexual, with both male and female organs, but function as if they were unisexual. Some are both morphologically and functionally male, others morphologically bisexual but function as males, and still others are morphologically bisexual but function as females. All of the flower types can produce pollen, but the pollen from functionally female flowers does not germinate. All flowers produce nectar, the functionally female flowers producing it in greater volume and with a higher sugar content.[18]
Sycamore trees are very variable across their wide range and have strategies to prevent self-pollination, which is undesirable because it limits the genetic variation of the progeny and may depress their vigour.[19] Most inflorescences are formed of a mixture of functionally male and functionally female flowers. On any one tree, one or other of these flower types opens first and the other type opens later. Some trees may be male-starters in one year and female-starters in another. The change from one sex to the other may take place on different dates in different parts of the crown, and different trees in any one population may come into bloom over the course of several weeks, so that cross-pollination is encouraged, although self-pollination may not be completely prevented.[18]
The sycamore may hybridise with other species in Acer section Acer, including with A. heldreichii where their natural ranges overlap and with A.velutinum. Intersectional hybrids with A. griseum (Acer section Trifoliata) are also known, in which the basal lobes of the leaf are reduced in size, making the leaves appear almost three-lobed (trifoliate).[20]
The sycamore is native to central and eastern Europe and western Asia. Its natural range includes Albania, Austria, Belgium, Bulgaria, Czech Republic, Georgia, Germany, Greece, Hungary, Italy, Lithuania, Poland, Portugal, Romania, southern Russia, Spain, Switzerland and the former Yugoslavia.[4][21] Reports of it occurring in eastern Turkey have been found to refer to A. heldreichii subsp. trautvetteri.[4] It was probably introduced into Britain in the Tudor period by 1500[22] and was first recorded in the wild in 1632 in Kent.[23]: 28 [24] The date of its first introduction into Ireland is unclear, but the oldest specimen in Ireland is in County Cavan and dates from the seventeenth century.[25] It was introduced into Sweden around 1770 with seeds obtained from Holland.[26][27][28]: 76
The lack of old native names for it has been used to demonstrate its absence in Britain before introduction in around 1487, but this is challenged by the presence of an old Scottish Gaelic name for the tree, fior chrann which suggests a longer presence in Scotland at least as far back as the Gaelic settlement at Dál Riata in the late 6th and early 7th centuries. This would make it either an archaeophyte (a naturalised tree introduced by humans before 1500) or perhaps native if it can be seen to have reached Scotland without human intervention.[29]: 6 At the moment it is usually classified as a neophyte, a plant that is naturalised but arrived with humans on or after the year 1500.[12] Today, the sycamore is present in 3,461 (89.7%) of hectads in Britain, more than any native tree species.[30]: 388 [31]
The sycamore has been introduced to suitable locations outside Europe as an attractive tree for park, street or garden. These include the United States, Canada, Australia (Victoria and Tasmania), Chile and New Zealand,[4][32] Patagonia[24] and the laurel forests of Madeira and the Azores.[33]: 74 At the time of its introduction it was probably not appreciated that its prolific production of seeds might one day cause a problem to the landscape as it spread and out-competed native species.[34]: 334 The tree is now considered to be an environmental weed in some parts of Australia (Yarra Ranges, Victoria) and also Mount Macedon, near Daylesford, parts of the Dandenong Ranges, where it is naturalised in the eucalypt forests.[35] The sycamore is also scattered in north-eastern Tasmania and also at Taroona, near the Derwent River, in southern Hobart. It is considered to be an invasive species in New Zealand,[36] Norway,[37] and environmentally sensitive locations in the United Kingdom.[38]
In about 1870, the sycamore was introduced into the United States, and was planted in New York state and New Jersey. It was later cultivated as a park or street tree in New England and the Mid-Atlantic states. By the early part of the 21st century, it was naturalised in fourteen states (Connecticut, Delaware, Illinois, Kentucky, Maine, Michigan, North Carolina, New Jersey, New York, Pennsylvania, Rhode Island and Washington, D.C.), and in the Canadian provinces of British Columbia, New Brunswick, Nova Scotia and Ontario.[39] The United States Department of Agriculture considers it an invasive species.[3]
In its native range, the sycamore is a natural component of birch (Betula sp.), beech (Fagus sp.) and fir (Abies sp.) forests.[40] It readily invades disturbed habitats such as forest plantations, abandoned farmland and brownfield land, railway lines and roadsides verges, hedgerows, native and semi-natural woodland. In New Zealand, it invades the high country tussock grassland. As an introduced, invasive species, it may degrade the laurel forest in Madeira and Portugal and is a potential threat to the rare endemic Madeiran orchid, Dactylorhiza foliosa.[22]
It is tolerant of a wide range of soil types and pH, except heavy clay, and is at its best on nutrient-rich, slightly calcareous soils. The roots of the sycamore form highly specific beneficial mycorrhizal associations with the fungus Glomus hoi, which promotes phosphorus uptake from the soil.[41] Sycamore mycorrhizas are of the internal arbuscular mycorrhizal type, in which the fungus grows within the tissues of the root and forms branched, tree-like structures within the cells of the root cortex.[41]
The larvae of a number of species of moth use the leaves as a food source. These include the sycamore moth (Acronicta aceris), the maple prominent (Ptilodon cucullina) and the plumed prominent (Ptilophora plumigera).[5] The horse-chestnut leaf miner (Cameraria ohridella) occasionally lays its eggs on the sycamore, although 70% of the larvae do not survive beyond the second instar.[42]: 24 The leaves attract aphids, and also the ladybirds and hoverflies that feed on them. The flowers produce copious amounts of nectar and pollen and are attractive to bees and other insects, and the seeds are eaten by small mammals such as voles and birds.[5] As an introduced plant, in Britain the sycamore has a relatively small associated insect fauna of about 15 species,[43] but it does have a larger range of leafhoppers than does the native field maple.[44]
The tree may also be attacked by the horse chestnut scale insect (Pulvinaria regalis), which sucks sap from the trunk and branches, but does not cause serious damage to the tree.[45] Sometimes squirrels will strip the bark off branches, girdling the stem; as a result whole branches may die, leaving brown, wilted leaves.[46]
The sycamore gall mite Eriophyes macrorhynchus[47] produces small red galls, similar to those of the nail gall mite Eriophyes tiliae, on leaves of sycamore and field maple, Acer campestris from April onwards.[48]: 179 Another mite, Aceria pseudoplatani causes a 'sycamore felt gall' on the underside of leaves of both sycamore and Norway maple (Acer platanoides).[49] The sycamore aphid Drepanosiphum platanoidis sucks sap from buds and foliage, producing large quantities of sticky honeydew that contaminate foliage, cars and garden furniture beneath.[48]: 119
The sycamore is susceptible to sooty bark disease, caused by the fungus Cryptostroma corticale. This causes wilting of the crown and the death of branches. Rectangular patches of bark become detached exposing thick layers of black fungal spores. The fungus may be present in the heartwood without symptoms for many years, working its way towards the bark following long, hot summers.[50] The spores are hyper-allergenic and cause a condition called maple bark stripper's disease, a hypersensitivity pneumonitis.[51][52] Less serious is the fungus Rhytisma acerinum which often forms the disease known as tar spot, in which black spots with yellow margins form on the foliage. The leaves may fall prematurely but the vigour of the tree is little affected.[53] Sycamore leaf spot, caused by the fungus Cristulariella depraedans, results in pale blotches on leaves which later dry up and fall. This disease can cause moderate leaf loss but trees are little affected in the long run.[46]
Horses eating seeds or emergent seedlings of A. pseudoplatanus can suffer from an often fatal condition of atypical myopathy.[54][55]
Sycamore self-seeds very vigorously,[30]: 388 the seeds germinating en masse in the spring so that there is little, or no, seed bank in the soil.[24] It is readily propagated from seed in cultivation, but varieties cannot be relied on to breed true.[56] Special cultivars such as A. pseudoplatanus 'Brilliantissimum' may be propagated by grafting.[56][57]: 92 This variety is notable for the bright salmon-pink colour of the young foliage and is the only sycamore cultivar to have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[56]: 92 A rare weeping form with dangling branches, A. pseudoplatanus var. pendulum, was first sold by Knight & Perry's exotic nursery in Chelsea, England, before 1850 when the name was published by W.H. Baxter in the Supplement to Loudon's Hortus Brittanicus, but no specimens of this cultivar are known to survive.[58]
The sycamore is noted for its tolerance of wind, urban pollution, salt spray, and low summer temperatures, which makes it a popular tree for planting in cities, along roads treated with salt in winter, and in coastal localities. It is cultivated and widely naturalised north of its native range in Northern Europe, notably in the British Isles and Scandinavia north to Tromsø, Norway (seeds can ripen as far north as Vesterålen); Reykjavík, Iceland; and Tórshavn on the Faroe Islands. It now occurs throughout the British Isles, having been introduced in the 16th century.[59]: 439
Sycamores make new growth from the stump or roots if cut down and can therefore be coppiced to produce poles and other types of small timber. Its coppice stools grow comparatively rapidly, reaching as much as 1.3 metres (4 ft 3 in) in length in the first year after initial harvesting.[60]
It is grown as a species for medium-to-large bonsai in many areas of Europe, where some fine specimens can be found.[61]
Sycamore is planted in parks for ornamental purposes, and sometimes as a street tree, for its tolerance of air pollution makes it suitable for use in urban plantings. Owing to its tolerance to wind, it has often been planted in coastal and exposed areas as a windbreak.[62]
It produces a hard-wearing, white or cream close-grained timber that turns golden with age. The wood can be worked and sawn in any direction and is used for making musical instruments, furniture, joinery, wood flooring and parquetry. Because it is non-staining, is used for kitchen utensils, wooden spoons, bowls, rolling pins and chopping boards. In Scotland it has traditionally been used for making fine boxes, sometimes in association with contrasting, dark-coloured laburnum wood.[63]
Occasionally, trees produce wood with a wavy grain, greatly increasing the value for decorative veneers.[64] The wood is a medium weight for a hardwood, weighing 630 kg per cubic metre.[65] It is a traditional wood for use in making the backs, necks and scrolls of violins. The wood is often marketed as rippled sycamore.[66] Whistles can be made from straight twigs when the rising sap allows the bark to be separated,[67] and these, and sycamore branches, are used in customs associated with early May in Cornwall.[40] The wood is used for fuel, being easy to saw and to split with an axe, producing a hot flame and good embers when burnt.[68]
In Scotland, sycamores were once a favoured tree for hangings, because their lower branches rarely broke under the strain.[68] Both male and female flowers produce abundant nectar, which makes a fragrant, delicately flavoured and pale-coloured honey. The nectar and copious dull yellow ochre pollen are collected by honeybees as food sources.[69]: 4, 46 [70] The sap rises vigorously in the spring and like that of sugar maple can be tapped to provide a refreshing drink, as a source of sugar and to make syrup or beer.[23]: 57 [71]
Under this sycamore tree at Tolpuddle in Dorset, England, six agricultural labourers, known as the Tolpuddle Martyrs, formed an early trades union in 1834. They were found to have breached the Unlawful Oaths Act 1797 and were transported to Australia. The subsequent public outcry led to their release and return.[72] The tree now has a girth of 5.9 metres (19 feet, 4 inches)[73] and a 2005 study dated the tree to 1680.[74] The tree is cared for by the National Trust, which has pollarded the tree in 2002 and 2014.[75]
An ancient sycamore (sometimes described as a "plane") with distinctive yellow foliage formerly stood in the village of Corstorphine, now a suburb of Edinburgh, Scotland. The tree was reputedly planted in the 15th century and is named as the form Acer pseudoplatanus f. corstorphinense Schwer. Not only was it claimed to be the "largest sycamore in Scotland" but also the scene of James Lord Forrester's murder in 1679.[76] The tree was blown down in a storm on Boxing Day 1998, but a replacement, grown from a cutting, now stands in the churchyard of Corstorphine Kirk.[77] The tree is commemorated in the badge of the Corstorphine Bowling Club of Edinburgh, designed in 1950 to feature the Corstorphine sycamore tree and a single horn, and redesigned in 1991 for the club's centenary.[78]
The Newbattle Abbey sycamore near Dalkeith, planted in 1550, was the specimen with the earliest known planting date in Scotland. It had achieved a girth of 5 m (16 ft) and a height of 26 m (85 ft)[79]: 6 by the time it was toppled by a gale in May 2006 at the age of 456 years.[80]
Saint Fintan founded a monastery at Clonenagh in County Laois, Ireland, in the sixth century and it had a spring beside it. This was considered holy and was visited by pilgrims. In the nineteenth century, a Protestant land owner, annoyed at people visiting the site, filled the well in, whereupon the water started to flow into the hollow interior of a sycamore tree on the other side of the road. Filled with amazement, people hung rags on the tree and pressed coins into its trunk as votive offerings and it became known as the "Money Tree". Some years later, it fell down, but new shoots appeared from its base, and the water still welled up. It remains a place of veneration on St Fintan's day, February 17.[81]: 84–85
The Sycamore Gap Tree or Robin Hood Tree is a sycamore tree standing next to Hadrian's Wall near Crag Lough in Northumberland, England. It is located in a dramatic dip in the landscape and is a popular photographic subject, described as one of the most photographed trees in the country. It derives its alternative name from featuring in a prominent scene in the 1991 film Robin Hood: Prince of Thieves. The tree is a few hundred years old and once stood with others, but they have been removed over time, possibly to improve sightlines or for gamekeeping purposes.[82]
Acer pseudoplatanus, known as the sycamore in the British Isles and as the sycamore maple in the United States, is a species of flowering plant in the soapberry and lychee family Sapindaceae. It is a large deciduous, broad-leaved tree, tolerant of wind and coastal exposure. It is native to Central Europe and Western Asia, from France eastward to Ukraine, northern Turkey and the Caucasus and southward in the mountains of Italy and northern Iberia.
The sycamore establishes itself easily from seed and was introduced to the British Isles by 1500. It is now naturalised there and in other parts of Europe, North America, Australia and New Zealand, where it may become an invasive species.
The sycamore can grow to a height of about 35 m (115 ft) and the branches form a broad, rounded crown. The bark is grey, smooth when young and later flaking in irregular patches. The leaves grow on long leafstalks and are large and palmate, with five large radiating lobes. The flowers are greenish-yellow and hang in dangling flowerheads called panicles. They produce copious amounts of pollen and nectar that are attractive to insects. The winged seeds or samaras are borne in pairs and twirl to the ground when ripe. They germinate freely in the following spring.
In its native range, the sycamore is associated with a biodiverse range of invertebrates and fungi, but these are not always present in areas to which it has been introduced. It is sometimes planted in urban areas for its value as an amenity tree. It produces a hard-wearing, creamy-white close-grained timber that is used for making musical instruments, furniture, joinery, wood flooring and kitchen utensils. It also makes good firewood. The rising sap in spring has been used to extract sugar and make alcoholic and non-alcoholic drinks. Bees collecting the nectar make honey.
Sikomora acero estas speco de aceroj. Ĝi estadas ĝis 25 metrojn alta. Tiu specio estas la plej abunda en la eŭropaj arbaroj, kies precipa arbospecio ĝi foje konsistas.
Kompare kun la aliaj arboj sikomora acero estas pli rezista al malpura aero en urboj kaj al sala akvo, kiu aperas en vojo dum vintroj. Pro tio ĝi ofte estas uzata por verdigo de urboj.
Sikomora acero
Sikomora acero
Sikomora acero estas speco de aceroj. Ĝi estadas ĝis 25 metrojn alta. Tiu specio estas la plej abunda en la eŭropaj arbaroj, kies precipa arbospecio ĝi foje konsistas.
Kompare kun la aliaj arboj sikomora acero estas pli rezista al malpura aero en urboj kaj al sala akvo, kiu aperas en vojo dum vintroj. Pro tio ĝi ofte estas uzata por verdigo de urboj.
Sikomora acero
Sikomora acero
El Acer pseudoplatanus (arce blanco, falso plátano o arce sicómoro) es una especie arbórea caducifolia perteneciente a la familia de las sapindáceas.
Es un árbol elevado, que puede alcanzar hasta 30 m de altura, de copa amplia y ramas abiertas, con corteza lisa y grisácea. Las hojas son caducas, palmeadas, divididas hasta la mitad de la lámina en cinco lóbulos aovados, con los bordes provistos de gruesos dientes, algo desiguales, curvados en forma de sierra; su pecíolo es muy largo y está en posición opuesta; son grandes, de unos 10 a 15 cm. Flores hermafroditas o dioicas, de color amarillo-verdoso, dispuestas en gran número, sobre inflorescencias (tirsos o racimos de cimas) colgantes, que aparecen con las hojas o poco después; tienen largos pedicelos, perianto compuesto de 5 sépalos y 5 pétalos alargados y libres, que se insertan, con los 8 estambres, en un disco anular carnoso situado debajo del ovario. Fruto en dos sámaras unidas (disámaras) ensanchándose las alas hacia el ápice y formando entre sí un ángulo próximo a 173 grados.
Florece en abril y mayo; los frutos maduran al final del verano y se mantienen durante mucho tiempo en la planta.
En el centro y sur de Europa, así como en el sudoeste de Asia. En la península ibérica únicamente en el norte: Pirineos y Cornisa Cantábrica, hasta el norte de Portugal. Frecuentemente cultivado y asilvestrado, es difícil precisar cuándo se trata de una planta espontánea.
Habita en suelos frescos y profundos de las laderas y valles de montaña, sin constituir nunca formaciones densas, sino salpicados en hayedos y otros bosques.
En Europa hay dos especie de arces muy parecidas que pueden confundirse con facilidad. Las dos especies presentan ejemplares que pueden alcanzar hasta los 30-35 m de altura.
El nombre del género era ya utilizado por los romanos, Acer: tenaz, duro, según otros autores su nombre deriva de la voz celta ac: espina o punta, por haberse utilizado para fabricar puntas de lanza. El nombre específico pseudoplatanus, hace referencia al parecido de sus hojas con el plátano de paseo. Su madera es de color pálido, de grano continuo; es ligera y fácil de tornear. Las hojas, frutos y corteza de la raíz se han utilizado como medicinales, atribuyéndoles propiedades astringentes; de su tronco y ramas, si se hace una incisión en primavera, se obtiene un líquido azucarado agradable de beber.
Actualmente es ampliamente usado en los paseos y avenidas de ciudades, especialmente españolas porque gracias a su poda y a su capacidad de unirse por las ramas crean interesantes efectos de arcos naturales cuando se encuentran sin hojas. En verano proporcionan una excelente sombra y crean un microclima fresco y agradable, al podarlo en otoño permite el paso de la luz al suelo durante el invierno pero sigue embelleciendo los paseos con sus singulares formas. Además, cuando la poda es correcta no alcanzan gran altura por lo que no entorpecen la entrada de luz en las viviendas circundantes.
Acer pseudoplatanus fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 1054, en el año 1753.[1]
Acer: nombre genérico que procede del latín ǎcěr, -ĕris (afilado), referido a las puntas características de las hojas o a la dureza de la madera que, supuestamente, se utilizaría para fabricar lanzas. Ya citado por, entre otros, Plinio el Viejo en Historia naturalis, 16, XXVI/XXVII, refiriéndose a unas cuantas especies de Arce.[2]
pseudoplatanus: epíteto latino que significa "falso Platanus".
El Acer pseudoplatanus (arce blanco, falso plátano o arce sicómoro) es una especie arbórea caducifolia perteneciente a la familia de las sapindáceas.
Mägivaher (Acer pseudoplatanus) on taimeliik vahtraliste sugukonnast vahtra perekonnast.
Astigar zuria edo ostartxa (Acer pseudoplatanus) Sapindaceae familiako zuhaitz espezie bat da, jatorriz Europakoa. Hosto erorkorrekoa da.
Nahiko zuhaitz handia da, 30m ingurukoa; adaburu zabala eta adar irekiak ditu. Itxuraz, gainetik, platanoarekin zer ikusia duela dirudi baina hostoak eta azala ezberdinak dira.
Loreak hori berdexkak dira. Apiril eta maiatzaren loratzen da, fruituak udaren azkenaldira heltzen dira baina ez dira erortzen udazkenaren bukaera edo negua iritsi arte.
Batez ere, apaintzeko erabiltzen da. Oso egurra ona da sutarako eta ikazkintzarako.
Astigar zuria edo ostartxa (Acer pseudoplatanus) Sapindaceae familiako zuhaitz espezie bat da, jatorriz Europakoa. Hosto erorkorrekoa da.
Vuorivaahtera (Acer pseudoplatanus) on vaahteroiden (Acer) sukuun kuuluva kesävihanta lehtipuu. Se on Euroopan yleisimpiä vaahteralajeja, joka esiintyy Keski-Euroopassa Ranskasta Ukrainaan ja Etelä-Euroopassa vuoristoissa Pyreneillä, Apenniineilla ja Balkanilla sekä Kaukasuksella.[2]
Vuorivaahteraa kasvatetaan laajalti luonnollisen esiintymisalueen ulkopuolella, missä se on levinnyt monin paikoin viljelykarkulaiseksi. Sitä tavataan esimerkiksi Britteinsaarilla ja Irlannissa, minne sitä on tuotu jo 1600-luvulla sekä Skandinavian eteläosissa, Islannissa ja Färsaarilla. Pohjois-Amerikassa se on levinnyt yleisimmin Uuteen-Englantiin, New Yorkiin ja Yhdysvaltojen luoteisosiin. Eteläisellä pallonpuoliskolla sitä kasvaa esimerkiksi Uudessa-Seelannissa ja Falklandin saarilla.
Vuorivaahtera kasvaa 20–35 m pitkäksi, leveälatvuksiseksi puuksi. Nuorien puiden kuori on harmaa ja sileä, mutta vanhemmiten kuori muuttuu karkeammaksi ja hilseilee paljastaen vaaleanruskean värin. Lehdet ovat 10–25 cm pitkiä ja niissä on 5–15 cm pitkä ruoti. 5–10 mm halkaisijaltaan olevat siemenet ovat pareittain. Siemenissä on 20–40 mm pitkä siipi, joka auttaa tuulilevityksessä. Siemenet kypsyvät syksyllä noin kuusi kuukautta pölytyksestä.
Vuorivaahtera kestää tuulta, saasteita ja suolaa hyvin, minkä vuoksi se on suosittu koristepuu kaupungeissa. Sitä kasvatetaan myös rakennuspuuksi ja puuainesta käytetään huonekaluihin ja parketteihin.
Vuorivaahtera (Acer pseudoplatanus) on vaahteroiden (Acer) sukuun kuuluva kesävihanta lehtipuu. Se on Euroopan yleisimpiä vaahteralajeja, joka esiintyy Keski-Euroopassa Ranskasta Ukrainaan ja Etelä-Euroopassa vuoristoissa Pyreneillä, Apenniineilla ja Balkanilla sekä Kaukasuksella.
Vuorivaahteraa kasvatetaan laajalti luonnollisen esiintymisalueen ulkopuolella, missä se on levinnyt monin paikoin viljelykarkulaiseksi. Sitä tavataan esimerkiksi Britteinsaarilla ja Irlannissa, minne sitä on tuotu jo 1600-luvulla sekä Skandinavian eteläosissa, Islannissa ja Färsaarilla. Pohjois-Amerikassa se on levinnyt yleisimmin Uuteen-Englantiin, New Yorkiin ja Yhdysvaltojen luoteisosiin. Eteläisellä pallonpuoliskolla sitä kasvaa esimerkiksi Uudessa-Seelannissa ja Falklandin saarilla.
Acer pseudoplatanus
L’érable sycomore (Acer pseudoplatanus) est une espèce d'arbres de grande taille de la famille des acéracées fréquent en Europe. Il appartient à la section Acer de la classification des érables selon de Jong (1976).
Il s'agit d'un arbre à croissance rapide les premières années, et qui rejette facilement de souche quand il est coupé. L'érable sycomore ne doit pas être confondu avec l’espèce voisine Acer platanoides, l'érable plane ou érable platane dont le bout des feuilles est plus acéré. Selon l'ENGREF[1] l'érable sycomore serait plus sensible à la maladie de la cime mais moins exigeant en lumière et moins xérophile que l'érable plane. On l'appelle parfois faux platane, grand érable, ou érable de montagne, plus rarement érable blanc.
L'espèce a été décrite par le naturaliste suédois Carl von Linné en 1753[2].
Son nom commun de « sycomore » lui vient de la ressemblance supposée des feuilles avec celles du Figuier sycomore ou « figuier d'Égypte » (du grec συκóμορος, lui-même composé des mots συκον (la figue) et μóρον (la mûre), les feuilles de ce figuier rappelant aussi celles du mûrier). Le nom de genre Acer, donné par Linné à tous les érables, signifie « dur » en latin, se rapportant aux propriétés du bois. L'épithète spécifique pseudoplatanus signifie « faux platane », découlant de l'aspect des feuilles qui rappellent faussement, ou vaguement, celles du platane. L'érable plane a quant à lui des feuilles bien plus ressemblantes à celles du platane, et a donc reçu le nom de platanoides, car ce fut pour Linné le caractère de détermination le plus évident concernant ces deux espèces d'érables.
Il arrive, au printemps, que les jeunes feuilles soient rouges.
Débourrement d'un bourgeon à fleurs.
Aspect du tronc[réf. nécessaire].
Fleurs caractéristiques.
Maladie de cime.
Une feuille d'érable sycomore. Mai 2021.
L'érable sycomore est un grand arbre à tige élancée, pouvant atteindre 35 à 40 m de haut et un diamètre de 3,5 m (à 1,5 m de hauteur au-dessus du sol). Sa durée de vie peut atteindre les 500 ans.
L’écorce est d’abord lisse et gris jaunâtre, puis gris rougeâtre et de plus en plus foncée sur les arbres âgés où elle se détache en s’écaillant en larges plaques, ce qui différencie cette espèce de l'espèce proche Acer platanoides (érable plane).
Les feuilles, opposées (comme chez tous les érables), caduques, sont palmées avec cinq lobes pointus, à dents obtuses, séparées par des sinus aigus. Ces feuilles, à long pétiole (légèrement cordiforme à la base), sont glabres et vert sombre à la face supérieure, vert glauque portant des poils sur les nervures à la face inférieure.
Il ne fleurit que vers 20 à 25 ans.
Les fleurs de couleur vert jaune, groupées en panicules tombantes, apparaissent avec les feuilles, à la différence de celles de l'érable plane dont les fleurs groupées en corymbes dressés apparaissent avant les feuilles.
Elles ont cinq sépales soudés, cinq pétales et huit étamines dressées.
Les fruits sont des disamares dont les ailes sont écartées, formant un angle beaucoup moins ouvert que celles des disamares de l'érable plane.
Il préfére des sols riches et plutôt calcaires à modérément acide. On le rencontre en général en peuplements disséminés au milieu des autres espèces. C’est notamment un compagnon du hêtre et du sapin sous des climats frais et humides.
On le considère généralement comme une essence de demi-ombre qui supporte assez bien l'ombre[4]. Cependant, comme le frêne élevé, il possède une stratégie de croissance et de captation de la lumière typique d’une essence de trouée, qui le rend également apte aux systèmes bocagers. Plus la lumière est disponible, plus il croît vite et de manière importante. Il ne peut, comme le hêtre, réduire sa croissance fortement quand il manque de lumière et ainsi attendre longtemps le retour d'une situation plus ensoleillée. Il montre néanmoins sous le couvert d'autres arbres (au stade buissonnant notamment) une relative plasticité en sur-développant la feuillaison du sommet de la couronne, avec un houppier en forme de parapluie pour mieux capter la lumière[5].
On le trouve jusqu'à 1 600 m d'altitude (notamment dans les hêtraies sapinières matures des Pyrénées). C'est une essence parfois abondante (en taillis sous futaie notamment), mais toujours disséminée, mélangée avec d'autres espèces (hêtre et sapin le plus souvent). Dans la moitié nord de son aire, en plaine, on le trouve dans les chênaies-charmaies au sol riches et frais, dans les forêts ripicoles mais aussi dans les boisements spontanés des friches anthropiques où il se comporte alors en essence pionnière de lumière. Dans des conditions favorables, il fait preuve d'une bonne régénération naturelle soit à partir des graines qui se disséminent relativement bien par anémochorie, soit à partir des rejets de souches.
Sans être véritablement un « bois précieux » (il est classé « bois noble » ou « semi-précieux »), il est recherché par les sylviculteurs qui essaient de le favoriser, car c'est un bois dur et très homogène, clair et de couleur jaune-blanc à blanc, facile à travailler, précieux quand il est de belle qualité et encore avantagé par un fût souvent presque parfaitement cylindrique et une croissance initiale très rapide.
Ces qualités – et le fait qu'il vit avec des essences assez rapidement coupées (sapin) ou coupées précocement pour limiter le risque de coloration du bois (hêtre) – expliquent cependant qu'il est souvent coupé « jeune », mais il peut dans la nature dépasser 30 m de hauteur et 500 ans d'âge.
Par ailleurs, s'il résiste plutôt bien aux tempêtes, comme le hêtre qu'il accompagne souvent, il est sensible au manque d'eau et à la forte chaleur, et donc au risque climatique.
Avide de lumière, il est relativement sensible à la concurrence (qui est aussi un facteur positif de sélection naturelle), ainsi qu'aux brutales mises en lumière latérale qui provoquent la formation d'abondants gourmands, pouvant éventuellement déséquilibrer ou déformer l'arbre ou affecter la régularité des cernes).
Sur les lisières plus exposées aux aléas climatiques (sécheresse, chocs thermiques, exposition aux UV et à l'ozone…) ou à l'ombre de dominants, il est souvent victime de deux maladies fongiques.
Les deux affections principales sont :
Les attaques de la maladie dans un peuplement s'arrêtent spontanément sans intervention humaine. De lourdes mesures curatives semblent inutiles, la prévention consiste à bien prendre en compte les caractéristiques autécologiques de cet érable, en particulier qu'il apprécie un demi-ombrage, une répartition disséminée dans l’espace et un sol plutôt riche, frais, aéré et profond[8].
La pollution de l'air et le climat urbain (air nocturne plus doux, air déshydraté) pourraient être un autre facteur d'exacerbation de ces maladies.
En France par exemple, les cas déclarés concernent surtout des zones urbaines et des parcs boisés très fréquentés (600 arbres ont ainsi été coupés et brûlés à Paris en 2005 dans les bois de Vincennes et Boulogne fortement touchés par la tempête de 1999). Aucun cas n’a été recensé sur des érables situés dans les peuplements forestiers feuillus mélangés du Nord et de l’Est de la France.
Cette espèce est répandue en Europe centrale et occidentale : France métropolitaine (y compris en Corse), Benelux, Allemagne, Suisse, Autriche, Roumanie, Bulgarie, Pologne, Russie, ainsi qu’autour de la Méditerranée (Espagne, Portugal, Italie, Albanie, ex-Yougoslavie, Grèce), en Asie Mineure (Turquie) et dans la région du Caucase.
Préférant les climats frais et humides, il pousse en plaine et à moyenne altitude dans la partie septentrionale de son aire de distribution (comme en Belgique et dans le quart nord-est de la France), tandis que c’est typiquement un arbre des zones montagneuses dans la partie méridionale de son aire. On le rencontre jusqu’à une altitude de 1 500 à 1 900 m en France.
Introduit et naturalisé ailleurs.
L'érable sycomore est cultivé comme arbre d’ornement. Il est notamment planté comme arbre d’alignement le long des routes, ainsi que dans les parcs. Il en existe de nombreuses variétés à feuilles décoratives, panachées ou plus ou moins profondément découpées.
Il est également très utilisé comme essence de reboisement car sa croissance est rapide et son bois de grande qualité. Les forestiers le classent parmi les feuillus précieux et préconisent de le planter en mélange avec d'autres essences à croissance rapide telles que le frêne et le merisier.
Son bois, blanc et assez dur, est utilisé en ébénisterie et en tournage, ainsi qu'en lutherie : dos, éclisses et manche de violon (sycomore ondé). Il servait autrefois à la fabrication des sabots. Il fournit un excellent bois de chauffage.
Le Sycomore est symbolique du chagrin d'amour dans le théâtre shakespearien, et plus largement, dans le théâtre élisabéthain. Cela proviendrait du jeu de mots Sickamour (sick : malade en anglais). Par exemple, dans Othello, dans la célèbre "Chanson du Saule" (IV, 3), la servante Barbara évoquée par Desdémone "venait s'asseoir en pleurant près d'un sycomore" (traduction Y. Bonnefoy, édition Folio théâtre, p. 399).
Les plantules et les disamares (fruits ressemblant à des "hélicoptères") de l'érable sycomore semblent à l'origine d'une maladie mortelle fulgurante chez les chevaux, apparue dans les années 2000.
La myopathie atypique des équidés (MA)[9],[10] semble provoquée par une toxine, l'hypoglycine A, produite par les samares et dont l'ingestion déclenche chez les chevaux des symptômes proches d'une autre maladie équine connue, la myoglobinurie.
Des recherches sont actuellement encore en cours, mais la relation entre cette maladie et l'érable sycomore (en Europe) ou l'érable negundo (en Amérique du Nord) semble établie[11],[12].
Acer pseudoplatanus
L’érable sycomore (Acer pseudoplatanus) est une espèce d'arbres de grande taille de la famille des acéracées fréquent en Europe. Il appartient à la section Acer de la classification des érables selon de Jong (1976).
Il s'agit d'un arbre à croissance rapide les premières années, et qui rejette facilement de souche quand il est coupé. L'érable sycomore ne doit pas être confondu avec l’espèce voisine Acer platanoides, l'érable plane ou érable platane dont le bout des feuilles est plus acéré. Selon l'ENGREF l'érable sycomore serait plus sensible à la maladie de la cime mais moins exigeant en lumière et moins xérophile que l'érable plane. On l'appelle parfois faux platane, grand érable, ou érable de montagne, plus rarement érable blanc.
Is crann scaipeach duillsilteach é an seiceamar (nó seiceamóir). Is é Acer pseudoplatanus a ainm Laidine.[1] Fásann 35 m ar airde, agus tá sé dúchasach do lár is deisceart na hEorpa agus iarthar na hÁise. Na duilleoga 10-15 cm ar leithead, roinnte go bosach i 5 mhaothán fiaclach. Na bláthanna scothbhuí gan pheitil i gcrobhaingí crochta. Fástar go forleathan é mar mhaisiúchán is foscadh. Téann sé chun síl agus scaipeann gan bhac. Tá an seiceamar cosúil leis na crainn maiple atá sa ghéineas Acer chomh maith, agus mar sin gaolta leis.
Is crann scaipeach duillsilteach é an seiceamar (nó seiceamóir). Is é Acer pseudoplatanus a ainm Laidine. Fásann 35 m ar airde, agus tá sé dúchasach do lár is deisceart na hEorpa agus iarthar na hÁise. Na duilleoga 10-15 cm ar leithead, roinnte go bosach i 5 mhaothán fiaclach. Na bláthanna scothbhuí gan pheitil i gcrobhaingí crochta. Fástar go forleathan é mar mhaisiúchán is foscadh. Téann sé chun síl agus scaipeann gan bhac. Tá an seiceamar cosúil leis na crainn maiple atá sa ghéineas Acer chomh maith, agus mar sin gaolta leis.
Gorski javor (Acer pseudoplatanus) Raste u sredogorju i planinskom području Europe i Male Azije. vrsta drveta iz roda javora (acer). Kod nas u Hrvatskoj je autohtona vrsta drveća, dolazi na nadmorskoj visini do 1250 metara, najčešće u zajednici sa bukvom i jelom.
Raste 20-25 metara u visinu. Debla stabala koja su rasla u sastojini su visoka i ravna, a krošnja je mala.
Kora je sive boje, tanka, glatka, u starijoj dobi počinje se raspucavati u obliku pločica i otpadati sa debla (kao i kod platane). Izbojci su sivosmeđe boje.
Pupovi su obavijeni velikim brojem zelenkastih ljuskica, čiji su vrhovi crne boje. Nalaze se unakrsno nasuprotni na izbojcima.
Listovi su peterolapi, lapovi su jajoliko duguljasti, na vrhu su ušiljeni, na rubu krupno napiljeni, režnjevi su šiljasti, a ukupna veličina listova može doseći 20 cm. Listovi su s gornje strane tamnozelene boje, donje su svijetlozelene boje s ćupercima bijelih dlačica u kutevima lisnih žila. Peteljka je duga, crvene boje.
Plod se sastoji od dvije perutke koje su međusobno spojene pod kutem nešto manjim od 90 stupnjeva, sjemenka je orašćić, izbočena i pričvršćena na krilce mrežaste nervature.
Korijen u početku razvija žilu srčanicu, a kasnije razvija više glavnih korijenovih žila.
Gorski javor (Acer pseudoplatanus) Raste u sredogorju i planinskom području Europe i Male Azije. vrsta drveta iz roda javora (acer). Kod nas u Hrvatskoj je autohtona vrsta drveća, dolazi na nadmorskoj visini do 1250 metara, najčešće u zajednici sa bukvom i jelom.
Hórski klon (Acer pseudoplatanus) je štom ze swójby mydłowcowych rostlinow (Sapindaceae).
Po druhich žórłach zarjaduje so do swójskeje swójby klonowych rostlinow (Aceraceae).
Hórski klon je za čas lěća zeleny štom, kotryž docpěje wysokosć wot 25 hač do 30 (40) m. Ma šěroku, hustu krónu. Štom docpěje starobu 500 lět a je zmjerzkokruty.
Króna je šěroka a zhorbjena.
Kmjen najčasćišo je krótki, skerje přechadźe do tołstych hałuzow. Móže tołstosć wot 3 metrow dosahować.
Skora je slěbrojta hač do šěrobruna.
Młode hałuzy su oliwnozelene, pozdźišo ćmowobrune abo čerwjenobrune.
Zymske pupki su owalne a dosahuja wulkosć wot 10 mm.
Łopjena su napřećostejne, stołpikate a docpěja dołhosć wot 3 hač do 15 cm. Łopjency su pjećlapate, docpěwa dołhosć a šěrokosć wot 20 cm. Su do połojcy nutř rězane, na hornim boku ćmowozelene, na delnim boku jasniše, šěro kosmate a maja brunojće-wołmojte pažowe brody.
Nazymske barbjenje je złotožołte hač karminčerwjene.
Kćěje wot apryla hač do meje. Kćenja so pokazaja runočasnje z łopjenami a steja w kićojtych wisacych pakićach, kotrež docpěja dołhosć wot 5 hač do 15 cm. We kwětnistwje su a dwusplažne a dwusplažne kćenja. Kćenja su pjećličbne a njenahladne. Kćenjowy přikryw je dwójny, swobodnołopjenowy. Keluch a króna su jara podobne, docpěja dołhosć wot 2,5 hač do 5 mm a su žołtozelene. Stameny su wosom. Płódnik je hornje stejacy a běłošešerjaty.
Kćenja so wot insektow wopróša.
Płody su nahe, na kónčkach šěroko křidłate worješki a steja we wisacych promjenjach. Wonkowne křidłate kromy wobeju dźělpłodow tworja prawy abo wótry kut. Dźělpłód docpěje dołhosć wot 3,5 a 4,5 cm a šěrokosć wot 15 mm.
Płody zrawja wot septembra hač do oktobra. W pózdnjej nazymje so wobě dźělpłodaj rozdźělitej a so najwjetša wot powětra wottorhnjetej. Dla symetriskeho natwara so při lětanju wjerću.
Wone w nalěće kochory pušćeja a na pućowych kromach abo na parkowych trawnikach často huste wobrosty wutworja. Při tym wobě jednorej, hładkokromnej schadźikowej łopješce hišće cyle hinak wupadatej hač rukojte sćěhowace łopjena.
Hórski klon rosće we wudolinowych a hórskich lěsach z wysokej powětrowej włóžnosu na hłubokosahacych, humusowych abo wutkatych hlinjanych pódach.
Hórski klon je w Europje rozšěrjeny, při čimž wot Portugalskeje hač do Kaspiskeho morja wustupuje.
Krute, trajnje swětło wostajace drjewo so za rězbiny, za parket a za twar hudźbnych instrumentow wužiwa.
Zdónk hórskeho klona
Hórski klon
Stadij 1
Stadij 2
Stadij 3
Stadij 4
« Hórski klon » w druhich wikimediskich projektach :
Hórski klon. W: FloraWeb.de. (němsce)
Hórski klon (Acer pseudoplatanus) je štom ze swójby mydłowcowych rostlinow (Sapindaceae).
Po druhich žórłach zarjaduje so do swójskeje swójby klonowych rostlinow (Aceraceae).
Garðahlynur (fræðiheiti: Acer pseudoplatanus) er stórvaxið lauftré af ættkvísl Hlyna (Acer) . Hann getur náð 30 til 40 metra hæð og orðið 500 ára.
Garðahlynur kýs rakan, frjósaman og kalkríkan jarðveg en rótarkerfi hans er djúpstætt og næringarfrekt. Hann kýs sólríka og skjólgóða staði en getur þó komist á legg í hálfskugga. Hann er viðkvæmur gagnvart haustkali og vex best þar sem haust eru löng og mild. Hann verður salt- og vindþolinn með aldrinum auk þess sem hann þolir mengun allvel og því algengt götutré og prýði í stórborgum.
Laufblöðin eru stór, dökkgræn með rauðan blaðstilk. Þau eru fimmsepótt á hjartalaga grunni og alls um 8 til 15 sentímetra á lengd og breidd. Haustlitur trésins er gulur til appelsínugulur þó rauð blöð sjáist inn á milli.
Tréð blómstrar fyrir laufgun og eru blómin 8 til 10 sm langir klasar sem hanga niður. Þau eru gulgræn á lit. Garðahlynur setur fræ um 6 mánuðum eftir frjóvgun. Fræin eru tvö og tvö saman, umlukin hnot. Vængirnir mynda 60 til 90° horn og eru 1 til 3 sm á lengd.
Hann vex víða í fjalllendi Suður-Evrópu
Í heimkynnum sínum sáir garðahlynur sér sjálfur og getur sprottið á ótrúlegustu stöðum, t.d. í þakrennum. Honum er fjölgað með fræjum en ræktunarafbrigði eru einnig grædd á önnur tré. Tréð er nýtt sem timburtré t.d. á Nýja-Sjálandi og Norður-Ameríku og er viðurinn nýttur til hljóðfæragerðar (sérstaklega í fiðlur), sem parket og í húsgögn. Þá er það talið illgresi í sumum hlutum Ástralíu.[1]
Garðahlynur hefur vaxið í görðum í Reykjavík síðan 1886-1888 (Laufásvegi 5) og myndar víða krónumikil garðtré. Hann er löngu farinn að sá sér út í görðum. Notkun í skógrækt er takmörkuð. [2]Hann hefur verið valinn tré ársins af Skógræktarfélagi Íslands á Bíldudal, Borgarfirði og Í Reykjavík.[3]
Garðahlynur (fræðiheiti: Acer pseudoplatanus) er stórvaxið lauftré af ættkvísl Hlyna (Acer) . Hann getur náð 30 til 40 metra hæð og orðið 500 ára.
L'acero di monte (Acer pseudoplatanus L., 1753) è una pianta appartenente alla famiglia delle Aceraceae (Sapindaceae secondo la classificazione APG III). Talvolta è chiamato impropriamente sicomoro.
È una pianta ad alto fusto che può raggiungere 25–40 m di altezza e un diametro del tronco di 3,5 m. Ha una chioma globosa e ampia; la corteccia è inizialmente grigia o giallastra per poi tendere al rossastro e distaccarsi in grandi placche. Ha gemme opposte, come tutti gli aceri. I fiori appaiono dopo la comparsa delle foglie. Il frutto è una doppia samara. Negli alberi adulti ricorda la corteccia del platano, da cui il suo nome scientifico.
Foglie lungamente picciolate (5–15 cm), semplici, opposte, caduche, 10–15 cm in lunghezza e larghezza, pentalobate con lobi poco acuti, margine debolmente dentato, verde scuro sopra, glauche sotto, cicatrici fogliari che non si toccano.
.jpg)
stadio 1
stadio 2
stadio 3
stadio 4
L'acero di monte e l'acero riccio sono specie simili e spesso vengono fra loro confuse, soprattutto in ambito urbano, essendo entrambe le specie usate nei parchi, giardini e nelle alberature stradali. Ma alcune caratteristiche ci permettono di distinguere agevolmente le due specie:
La specie è molto diffusa in Europa centrale e occidentale (Francia, Benelux, Germania, Svizzera, Austria, Polonia, Russia), nel bacino del Mediterraneo (Spagna, Portogallo, Italia, Albania, Bulgaria, ex-Jugoslavia, Grecia), in Asia minore (Turchia) e nella regione del Caucaso.
In Italia esso è un albero delle zone montuose, tuttavia compare anche a quote poco elevate: ad esempio è presente sporadicamente nell'alta pianura ai piedi delle Alpi ed è comune sulle Prealpi. Lo si incontra fino ad un'altitudine di 1500–1900 m. Trova il suo optimum negli acero-frassineti e nelle faggete. In Pianura Padana è quasi completamente sostituito dall'acero campestre. Nell'Europa centrale è presente ad altitudini via via inferiori, man mano che ci si sposta verso nord.
Il legno dell'acero di monte (considerato di elevato pregio) è usato principalmente in liuteria. Questa specie è spesso coltivata sia in boschi, che in impianti di arboricoltura da legno. In Calabria il legno è tradizionalmente utilizzato per realizzare collari per ovini, caprini e bovini, ciotole, coppe, scodelle e cucchiai (cucchiare). La pianta è molto visitata dalle api per il copioso polline, di colore grigioverde e l'abbondantissimo nettare,[1] da cui producono un ottimo miele dorato con sfumature verdastre.[2]
L'acero di monte (Acer pseudoplatanus L., 1753) è una pianta appartenente alla famiglia delle Aceraceae (Sapindaceae secondo la classificazione APG III). Talvolta è chiamato impropriamente sicomoro.
Platanalapis klevas arba jovaras (lot. Acer pseudoplatanus, angl. Sycamore maple, pranc. Érable sycomore, vok. Berg-Ahorn , it. Acero montano, lenk. Klon jawor) – klevinių (Aceraceae) šeimos medžių rūšis.
Natūraliai paplitusi centrinėje Europoje ir Pietvakarių Azijoje: nuo Prancūzijos vakaruose iki Ukrainos rytuose, pietvakariuose siekia šiaurinį Pirėnų pusiasalį, o arealo pietryčiuose šiaurės Turkiją, Vakarų Kaukazą.
Natūralizuotas visoje šiaurinėje Europos dalyje (Britų salose, Skandinavijoje, Islandijoje, Fareruose, Baltijos šalyse) taip pat JAV, Naujojoje Zelandijoje, Malvinų salose.
Norvegijoje, dalyje JAV bei Australijoje, Naujojoje Zelandijoje paskelbtas kaip invazinė rūšis.
Platanalapiai klevai kaip svetimžemė rūšis žmonių introdukuoti Lietuvoje, kur gana gerai prisitaikę prie jos klimatinių sąlygų ir dirvožemio, tad plinta savaime kaip invazinė rūšis. Platanalapių klevų savaiminio paplitimo arealas yra priartėjęs labai netoli Lietuvos ribų - Kaliningrado srities vakarinėje dalyje, įskaitant Sembos pusiasalį, tad tęsiantis pasauliniam atšilimui, jų populiacijai yra labai palankios sąlygos be žmogaus pagalbos savaime pasiekti Lietuvą bei plisti toliau.
Tai stambus, lapus metantis medis, išaugantis iki 20-35 m, rečiau iki 40 m. Aukščiausias Prancūzijoje 2014 metais išmatuotas lazerio pagalba, siekė 41,50 m aukščio[1]. Laja plati. Jauno medžio žievė lygi, pilka, tačiau su amžiumi darosi gruoblėta, suskeldėjusi. Lapai priešiniai, delniški, 10-25 cm ilgio su 5–15 cm ilgio lapkočiu. Lapai paprastai būna tamsiai žali (nors išvesta ir kitokių spalvų veislių), neretai su juodomis dėmėmis, kurias sukelia grybelis Rhytisma acerinum. Žiedai vienanamiai, gelsvažaliai, žydi anksti pavasarį, susitelkę į 10–20 cm ilgio kybančias kekes. Vaisius – sparnavaisis.
Gana ilgaamžis medis, gali išgyventi iki 400 metų.
Platanalapis klevas yra gajus, atsparus oro taršai, vėjui, druskai, todėl tinkamas sodinti miestuose, pakelėse. Mediena kieta ir tvirta, naudojama baldų, muzikos instrumentų, parketo gamybai.
Platanalapio klevo morfologija
Platanalapio klevo jauni lapai
Besiskleidžiantys lapai ir žiedai
Sparnavaisiai
Mediena
Platanalapis klevas arba jovaras (lot. Acer pseudoplatanus, angl. Sycamore maple, pranc. Érable sycomore, vok. Berg-Ahorn , it. Acero montano, lenk. Klon jawor) – klevinių (Aceraceae) šeimos medžių rūšis.
De gewone esdoorn (Acer pseudoplatanus) is een boom die van nature in Zuid- en Midden-Europa voorkomt. In Nederland en België is hij sinds lang ingeburgerd en wordt hij tot 30 m hoog.
Deze soort heeft stevige twijgen die dikke tegenoverstaande knoppen met bleekgroene knopschubben dragen. De bladeren zijn vijflobbig en handnervig, bovenaan donkergroen, onderaan blauw-groen tot grijsrood. De toegespitste lobben zijn ongelijk gekarteld. De bladeren verschijnen iets voor de bloemen.
De bloemen zijn geel-groen en ontstaan in hangende, aan de basis samengestelde trossen, in één tros kunnen mannelijke, vrouwelijke en steriele bloemen voorkomen.
Net als alle esdoorns heeft deze soort gevleugelde vruchten, die twee aan twee bij elkaar zitten. De vleugels van de vruchten vormen een scherpe tot een rechte hoek, smaller aan de basis. Deze vruchten ontkiemen de volgende lente. Ze zijn giftig voor paarden.
De gewone esdoorn heeft graag een diepe frisse grond, maar groeit ook op arme slechte grond. De soort is wel gevoelig voor bladluizen en meeldauw.
Recent onderzoek (2016, Universiteit Utrecht) heeft aangetoond dat de gewone esdoorn en de vederesdoorn (Acer negundo) veroorzaker kunnen zijn van atypische myopathie en dus giftig zijn voor paarden.
De gewone esdoorn is een kensoort voor het onderverbond Ulmenion carpinifoliae van het verbond van els en gewone vogelkers (Alno-padion).
Acer pseudoplatanus 'Variegata'
Vruchten
Vruchten
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Acer pseudoplatanus op Wikimedia Commons. De gewone esdoorn (Acer pseudoplatanus) is een boom die van nature in Zuid- en Midden-Europa voorkomt. In Nederland en België is hij sinds lang ingeburgerd en wordt hij tot 30 m hoog.
Deze soort heeft stevige twijgen die dikke tegenoverstaande knoppen met bleekgroene knopschubben dragen. De bladeren zijn vijflobbig en handnervig, bovenaan donkergroen, onderaan blauw-groen tot grijsrood. De toegespitste lobben zijn ongelijk gekarteld. De bladeren verschijnen iets voor de bloemen.
De bloemen zijn geel-groen en ontstaan in hangende, aan de basis samengestelde trossen, in één tros kunnen mannelijke, vrouwelijke en steriele bloemen voorkomen.
Net als alle esdoorns heeft deze soort gevleugelde vruchten, die twee aan twee bij elkaar zitten. De vleugels van de vruchten vormen een scherpe tot een rechte hoek, smaller aan de basis. Deze vruchten ontkiemen de volgende lente. Ze zijn giftig voor paarden.
De gewone esdoorn heeft graag een diepe frisse grond, maar groeit ook op arme slechte grond. De soort is wel gevoelig voor bladluizen en meeldauw.
Recent onderzoek (2016, Universiteit Utrecht) heeft aangetoond dat de gewone esdoorn en de vederesdoorn (Acer negundo) veroorzaker kunnen zijn van atypische myopathie en dus giftig zijn voor paarden.
Platanlønn (Acer pseudoplatanus) er ein art i lønnslekta med naturleg utbreiing i Sentral- og Sør-Europa, nord til Paris, og som har vore planta i Noreg som prydtre sidan midten av 1700-talet. Her er platanlønnen naturalisert både i barskog og lauvskog, og i rask spreiing, spesielt i kyst- og fjordstrok. Tilpassingsevna har ført til at artsdatabanken har ført platanlønnen opp på med svært høg økologisk risiko i fremmedartlista.
I følgje Alan Mitchells Trær i skog og hage var det romarane som introduserte platanlønnen til Sør-Europa.
Platanlønnen har vid, kuppelforma krone, i Noreg vert han opp til 20 m høg. Med blad virkar treet mørkt og tett. Kvistene er snaue, blada er håra, blågrøne med eit raudskjær på undersida. Blada har fem lappar med grov, ujamn sagtakking. Lappane er buttare enn hos spisslønn, men flikane mellom lappane er spissare enn hos spisslønnen.
Platanlønnen blomstrar med hengande klasar litt etter lauvsprett. Han set karateristiske frø med to vengar som lett spreier seg med vinden. Vinkelen mellom frøvengene er spiss. Ungplantane toler godt å vekse i skygge, slik kan platanlønnen lett etablere seg i annan lauvskog.
Acer pseudoplatanus 'Atropurpureum'
Blad
Platanlønnfrø
Platanlønn (Acer pseudoplatanus) er ein art i lønnslekta med naturleg utbreiing i Sentral- og Sør-Europa, nord til Paris, og som har vore planta i Noreg som prydtre sidan midten av 1700-talet. Her er platanlønnen naturalisert både i barskog og lauvskog, og i rask spreiing, spesielt i kyst- og fjordstrok. Tilpassingsevna har ført til at artsdatabanken har ført platanlønnen opp på med svært høg økologisk risiko i fremmedartlista.
I følgje Alan Mitchells Trær i skog og hage var det romarane som introduserte platanlønnen til Sør-Europa.
Platanlønnen har vid, kuppelforma krone, i Noreg vert han opp til 20 m høg. Med blad virkar treet mørkt og tett. Kvistene er snaue, blada er håra, blågrøne med eit raudskjær på undersida. Blada har fem lappar med grov, ujamn sagtakking. Lappane er buttare enn hos spisslønn, men flikane mellom lappane er spissare enn hos spisslønnen.
Platanlønnen blomstrar med hengande klasar litt etter lauvsprett. Han set karateristiske frø med to vengar som lett spreier seg med vinden. Vinkelen mellom frøvengene er spiss. Ungplantane toler godt å vekse i skygge, slik kan platanlønnen lett etablere seg i annan lauvskog.
Platanlønn (Acer pseudoplatanus) er en art i lønnslekten, og hører til under gruppen Sapindoideae i såpebærfamilien. Den ble innført i Norge som et prydtre på midten av 1700-tallet. Den er svært godt tilpasset det norske klimaet og stammer opprinnelig fra fjellområder i Sør- og Mellom-Europa. Fra kulturlandskapet har den etter hvert etablert seg i ulike typer skog, og enkelte steder er den blitt det dominerende løvtreet. Den fortrenger de opprinnelige arter og er i rask spredning. I flere edelløvskogreservater nord på Vestlandet finnes platanlønn i rene bestander og er allerede flere steder det dominerende treslaget. Hjortebeite (ringbarking) på naturlige treslag som alm og ask gjør at platanlønn får en konkurransefordel i forhold til naturlige treslag (hjorten beiter ikke på platanlønn). I mange områder får man derfor treslagskifte til platanlønn i løpet av svært få år. Denne arten overgår alle de andre svartelistede treslagene med hensyn til spredningspotensiale i skog i de oseaniske sonene på Vestlandet. Arten kan også bli dominerende i andre landsdeler i arealer med tilstrekkelig fuktighet. Et eksempel på det er Rjukan, hvor det trange dalføret i øst-vest retningen danner svært gunstige forhold for platanlønn.
Platanlønn kan bli opp til 20–30 m høy og opp til 500 år gammel. På Sunnmøre er arten målt til 31 m høy. I Alpene kan den vokse opp til 2000 moh, i Norge er den observert opp til 500 moh i Telemark. Platanlønn klarer seg godt i områder med middel julitemperatur ned til 12 grader celsius. Arten trives best i områder med fuktig eller noe fuktig jord. Den har karakteristiske tovingete frø som hjelper til å spre dem med vinden. Ungplantene tåler å vokse i skygge.
Den står i Norsk svarteliste, en oversikt over fremmede og uønskede planter og dyr i Norge. Her blir den vurdert som en høyrisikoart som har negative effekter på stedegent biologisk mangfold. Det er lite som kan gjøres for å stoppe spredningen av denne arten i mange områder. Dette er i kontrast til de andre treslagene som er vurdert som høyrisikoarter på nasjonal svarteliste.
Blader
Platanlønnens frø
Platanlønn (Acer pseudoplatanus) er en art i lønnslekten, og hører til under gruppen Sapindoideae i såpebærfamilien. Den ble innført i Norge som et prydtre på midten av 1700-tallet. Den er svært godt tilpasset det norske klimaet og stammer opprinnelig fra fjellområder i Sør- og Mellom-Europa. Fra kulturlandskapet har den etter hvert etablert seg i ulike typer skog, og enkelte steder er den blitt det dominerende løvtreet. Den fortrenger de opprinnelige arter og er i rask spredning. I flere edelløvskogreservater nord på Vestlandet finnes platanlønn i rene bestander og er allerede flere steder det dominerende treslaget. Hjortebeite (ringbarking) på naturlige treslag som alm og ask gjør at platanlønn får en konkurransefordel i forhold til naturlige treslag (hjorten beiter ikke på platanlønn). I mange områder får man derfor treslagskifte til platanlønn i løpet av svært få år. Denne arten overgår alle de andre svartelistede treslagene med hensyn til spredningspotensiale i skog i de oseaniske sonene på Vestlandet. Arten kan også bli dominerende i andre landsdeler i arealer med tilstrekkelig fuktighet. Et eksempel på det er Rjukan, hvor det trange dalføret i øst-vest retningen danner svært gunstige forhold for platanlønn.
Platanlønn kan bli opp til 20–30 m høy og opp til 500 år gammel. På Sunnmøre er arten målt til 31 m høy. I Alpene kan den vokse opp til 2000 moh, i Norge er den observert opp til 500 moh i Telemark. Platanlønn klarer seg godt i områder med middel julitemperatur ned til 12 grader celsius. Arten trives best i områder med fuktig eller noe fuktig jord. Den har karakteristiske tovingete frø som hjelper til å spre dem med vinden. Ungplantene tåler å vokse i skygge.
Den står i Norsk svarteliste, en oversikt over fremmede og uønskede planter og dyr i Norge. Her blir den vurdert som en høyrisikoart som har negative effekter på stedegent biologisk mangfold. Det er lite som kan gjøres for å stoppe spredningen av denne arten i mange områder. Dette er i kontrast til de andre treslagene som er vurdert som høyrisikoarter på nasjonal svarteliste.
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
Da finì.
Da finì.
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
DistribussionDa finì.
NotissieDa finì.
Multimedia w Wikimedia Commons 
Hasło w Wikisłowniku Klon jawor, jawor, klon jaworowy (Acer pseudoplatanus L.) – gatunek drzewa z rodziny mydleńcowatych (Sapindaceae). Występuje naturalnie w środkowej Europie i północnym Kaukazie, poza tym zawleczony.
Występuje dziko na kontynentach[2]:
Ponadto introdukowany na inne obszary Europy i Azji, także do Australii, Nowej Zelandii, Ameryki Południowej i na Wyspy Kanaryjskie.
W Polsce występuje głównie w lasach górskich, wyżynnych i mieszanych na pogórzu. Na nizinach zwykle w sztucznych nasadzeniach jako drzewo parkowe i alejowe, rozprzestrzenia się z nasadzeń. Rzadki już tylko w północno-wschodniej części kraju[3].
Jawor rośnie na wyżynach, 500–1500 m n.p.m. Lubi glebę wilgotną i głęboką (szczególnie mady). Razem z bukiem i jodłą stanowi ważny składnik lasów regla dolnego, pospolity w Sudetach, Karpatach, na południu i zachodzie kraju; gdzie indziej sadzony. Gatunek charakterystyczny dla lasów ze związku Tilio platyphylli-Acerion pseudoplatani[5].
Cenne okazy jawora bywają uznane za pomniki przyrody. Przykładem jest jawor Maria posadzony w Warszawie przez Marię Skłodowską-Curie[8].
Klon jawor, jawor, klon jaworowy (Acer pseudoplatanus L.) – gatunek drzewa z rodziny mydleńcowatych (Sapindaceae). Występuje naturalnie w środkowej Europie i północnym Kaukazie, poza tym zawleczony.
Acer dittrichii é uma espécie de árvore do gênero Acer, pertencente à família Aceraceae.[1]
Paltinul de munte (Acer pseudoplatanus) este un arbore din familia aceraceelor cu frunze groase, palmate, cu fructele disamare și cu lemnul alb, foarte rezistent, elastic și fin, folosit la fabricarea mobilei și a instrumentelor muzicale.
În șamanism, paltinul este considerat ca arborele cu cea mai înaltă vibrație sonoră.[1] Denumit și „paltinul care cântă”, arborele matur are mare căutare printre lăutarii din Bihor.[1] Din el sunt confecționate celebrele viori cu goarnă.[1]
PDF
Paltinul de munte (Acer pseudoplatanus) este un arbore din familia aceraceelor cu frunze groase, palmate, cu fructele disamare și cu lemnul alb, foarte rezistent, elastic și fin, folosit la fabricarea mobilei și a instrumentelor muzicale.
În șamanism, paltinul este considerat ca arborele cu cea mai înaltă vibrație sonoră. Denumit și „paltinul care cântă”, arborele matur are mare căutare printre lăutarii din Bihor. Din el sunt confecționate celebrele viori cu goarnă.
Acer atropurpureum Dippel (1892)
Acer bohemicum C.Presl ex Opiz. (1852)
(neplatný názov)
Acer dittrichii Ortm. (1831)
Acer erythrocarpum Dippel (1892)
Acer euchlorum Dippel (1892)
Acer fieberi Opiz (1852) (neplatný názov)
Acer hybridum Bosc (1821)
Acer majus Gray (1821)
Acer melliodorum Opiz (1852)
Acer montanum Garsault (1764) (neplatný názov)
Acer opizii Ortmann ex Opiz. (1852)
Acer opulifolium Thuill. (1790) (neoprávnený názov)
Acer procerum Salisb. (1796)
Acer purpureum Dippel (1892)
Acer quinquelobum Gilib. (1782) (neplatný názov)
Acer rafinesquianum Dippel (1892)
Acer villosum C. Presl (1822)
Acer wondracekii Opiz (1852)
Acer worleei Dippel (1892)
Javor horský (Acer pseudoplatanus) je kvitnúca rastlina z čeľade mydlovníkovité (Sapindaceae). Je to veľký opadavý a širokolistý strom, tolerantný voči vetru a pobrežnému prostrediu. Ide o horskú drevinu. Je pôvodom zo Strednej Európy a Západnej Ázie, od Francúzska na východ do Ukrajiny, severného Turecka a na Kaukaz a južne z hôr severného Španielska a Talianska.
Ľahko sa rozmnožuje zo semien a bol introdukovaný na Britské ostrovy v 16. storočí, kde je teraz naturalizovaný, rovnako ako aj v ďalších častiach Európy, Severnej Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu, kde sa môže stať inváznym druhom.[4]
Môže rásť do výšky asi 40 m. Konáre tvoria širokú a zaoblenú korunu. Mladá kôra je sivá a hladká, keď je staršia, odlupujú sa z nej nepravidelné šupiny. Listy rastú na dlhých červených stopkách, sú veľké a dlhé, s piatimi veľkými vyrastajúcimi lalokmi a hrubými zúbkami. Kvety sú zelenožltej farby a visia v súkvetiach nazývaných metlina (panicula). Produkujú veľké množstvo peľu a nektáru, ktoré sú príťažlivé pre hmyz. Okrídlené semená alebo dvojnažky (diachenium), sa tvoria v pároch. Keď sú zrelé, tak sa vo vetre vrtia k zemi. Padajú od októbra a počas zimy.[5] Nasledujúcu jar voľne klíčia.
Vo svojom pôvodnom ekosystéme je javor horský spojený s viacerými bezstavovcami a hubami, ktoré však nie sú vždy prítomné v oblastiach, do ktorých bol zavedený. Občas sa vyskytuje v mestských oblastiach ako okrasný strom. Vyrába tvrdé, krémovo biele husté drevo, ktoré sa používa na výrobu hudobných nástrojov, nábytku, v stolárstve, na drevené podlahy a kuchynské náradie. Je tiež dobrý ako palivové drevo. Jarná miazga sa používa na výrobu cukru a výrobu alkoholických a nealkoholických nápojov. Včely vyrábajú z nektáru javorový med.
Prvýkrát tento druh opísal švédsky prírodovedec Carl Linné vo svojom diele Species Plantarum z roku 1753. Ide o typový druh v rode javor (Acer). Boli navrhnuté viaceré formy a variety, vrátane prírodných variet, ako je var. macrocarpum Spach, var. mikrokarpum Spach a var. tomentosum Tausch a foriem ako f. erytrokarpum (Carriere) Pax, f. purpureum (Loudon) Rehder a f. variegatum (Weston) Rehder. Všetky sú teraz považované za synonymá Acer pseudoplatanus L.[3]
Špecifický názov pseudoplatanus sa týka povrchnej podobnosti listov a kôry javora so stromami rodu platan (Platanus), prefix pseudo- (z gréčtiny), znamená „nepravý“. Tieto dva rody sú v rôznych čeľadiach a sú len veľmi vzdialene príbuzné.[6] Acer a Platanus sa líšia v polohe, v ktorej sú listy pripevnené k stonke (striedavo v Platanus, párované alebo opačné v Acer) a v ich plodoch, ktoré sú sférické zhluky v Platanus a spárované dvojnažky (okrídlené plody) v Acer.
V Škótsku je známy ako platan.[7]
Javor horský je veľký a statný strom so širokými listami. V dospelosti dosahuje výšku 35 – 40 m[5] a obvod kmeňa 1,5 m. Vetvy tvoria širokú a klenutú korunu. Kôra mladých stromov je hladká a sivá, ale s vekom sa stáva hrubšia a šupí sa, pričom vystavuje svetlú hnedo-ružovú vnútornú kôru.[8]:118
Púčiky sa vytvárajú v protiľahlých pároch, vajcovité (približne oválneho tvaru) a špicaté, pričom šupinky (modifikované listy, ktoré obklopujú a chránia púčik) sú zelené, okrúhle s tmavohnedým okrajom a s tmavohnedou špičkou 0,5 – 1 cm.[8] Keď listy opadajú, nechávajú stopky v mieste vyrastania jazvu v tvare podkovy. Listy sú protiľahlé, veľké, dlhé 10 až 25 cm a široké, v tvare ruky s piatimi (až siedmimi[9]) špicatými lalokmi, ktoré sú hrubo ozubené alebo zúbkované.[8][10]:372 Majú kožovitú štruktúru s hustými žilami vyčnievajúcimi na spodnej strane. Majú tmavozelenú farbu s bledšou spodnou stranou. Niektoré kultivary majú fialové alebo žltkasté listy. Listová stopka alebo petiolus je dlhá 5 až 15 cm, často červená[8][11][12] bez palistov alebo listových štruktúr na základni.[8]
Jednopohlavné (alebo obojpohlavné) žltozelené kvety sa vytvárajú po listoch na začiatku leta, v máji (Slovensko) alebo júni (Britské ostrovy)[13]:396 na voľných metlinách (panicula) dlhých 10 až 20 cm s asi 60 až 100 kvetmi na každej stopke.[8] Strom vytvára plody vo veku 20 až 40 rokov;(iný zdroj 10 až 20[14]), optimálne vo veku 40 až 100 rokov[15]. Plody sú dvojkrídlové semená, dvojnažky, pričom semená majú priemer 5 až 10 mm, každé s krídelkom dĺžky 20 až 40 mm, ktoré sa vyvinuli ako predĺženie steny semena. Krídla sú spojené približne v pravom uhle[10] a líšia sa od krídel A. platanoides a A. campestre, ktoré majú krídla takmer opačné,[10] a aj od krídel z A. saccharum, ktorý ich má takmer paralelné. Keď padajú, krídlo zachytáva vietor a otáčaním spomaľuje klesanie, čo umožňuje vetru, aby ich zaniesol ďalej od materského stromu. Väčšinou neďaleko, ale bol zaznamenaný rekord zanesenia 4 km od materského stromu.[15] Semená dozrievajú na jeseň približne štyri mesiace po opelení.[11][12]
Javor horský je tetraploid (každá bunka má štyri súbory chromozómov, 2n=52), zatiaľ čo A. campestre a A. platanoides sú diploidné (s 2 sadami chromozómov, 2n=26).[10]
Javor produkuje svoje kvety v závesných rozvetvených zoskupeniach známych ako metlina, ktoré obsahujú rôzne druhy kvetov. Väčšina z nich je morfologicky obojpohlavná, so samčími aj samičími orgánmi, ale fungujú tak, akoby boli jednopohlavné. Niektoré sú morfologicky aj funkčne samčie, iné morfologicky obojpohlavné, ale fungujú ako samčie a ďalšie sú morfologicky jednopohlavné, ale fungujú ako samičie. Všetky druhy kvetov môžu produkovať peľ, ale peľ z funkčne samičích kvetov nie je klíčivý. Všetky kvety produkujú nektár, funkčne samičie kvety ho produkujú vo väčšom množstve a s vyšším obsahom cukru.[16]
Stromy sú veľmi rôznorodé vo svojom areáli rozšírenia a majú stratégie na zabránenie samoopeľovania, čo je nežiaduce, pretože obmedzuje genetickú variáciu potomstva a môže znížiť ich silu.[17] Väčšina súkvetia je tvorená zmesou funkčne samčích a funkčne samičích kvetov. Na ostatných stromoch sa samčí alebo samičí typ kvetov otvára skôr a druhý typ neskôr. Niektoré stromy môžu byť na začiatku samčie a druhý rok opačne samičie. Premena z jedného pohlavia na druhé sa môže uskutočňovať v rôznych obdobiach, rôznych častiach koruny a rôzne stromy v ľubovoľnej populácii môžu kvitnúť v priebehu niekoľkých týždňov, takže sa podporuje krížové opeľovanie. Napriek týmto opatreniam sa samoopeľovaniu nemusí podariť zabrániť.[16]
Môže sa krížiť s ostatnými druhmi rodu Acer, vrátane s A. heldreichii, kde sa ich rozšírenie prekrýva s A. velutinum. Sú známe aj intersekcionálne hybridy s A. griseum, v ktorých sú zmenšené základné laloky listu, takže listy sa zdajú takmer trojlisté (trifoliátne).[18]
Javor je pôvodný v Strednej a Východnej Európe a v Západnej Ázii. Jeho prirodzené rozšírenie zahŕňa Albánsko, Rakúsko, Belgicko, Bulharsko, Česko, Slovensko[19], Gruzínsko, Nemecko, Grécko, Maďarsko, Taliansko, Litvu, Poľsko, Rumunsko, južné Rusko, Švajčiarsko a bývalú Juhosláviu. O údajnom o výskyte vo východnom Turecku sa zistilo, že ide o A. heldreichii subsp. trautvetteri.[4] Na Britské ostrovy bol introdukovaný v období vlády Tudorovcov v 1500[20] a prvýkrát bol zaznamenaný vo voľnej prírode v roku 1632 v Kente.[21]:28[22] Dátum introdukcie do Írska je neznámy, ale najstarší exemplár v Írsku sa nachádza v grófstve Cavan a pochádza zo sedemnásteho storočia.[23] Do Švédska bol zavedený približne v roku 1770 so semenami získanými z Holandska.[24][25][26]:76
Nedostatok pôvodných domorodých názvov pre tento druh bol použitý ako dôkaz svojej absencie na Britských ostrovoch pred zavedením v 15. storočí. Tento názor je spochybňovaný prítomnosťou starého gaelského názvu pre strom, fior chrann, čo naznačuje dlhšiu prítomnosť v Škótsku a to najmenej tak ďaleko ako je gaelská osada Dál Riata a na koniec 6. a začiatok 7. storočia. To by bolo buď archeofytom (naturalizovaným strom, ktorý ľudia priniesli pred rokom 1500), alebo možný pôvodný druh, ak je to možné, že sa dostal do Škótska bez ľudského pričinenia.[27]:6 V súčasnosti je zvyčajne klasifikovaný ako neofyt, rastlina, ktorá je naturalizovaná, ale prišla s ľuďmi do roku 1500 alebo po ňom.[28] V dnešnej dobe je javor horský prítomný v 346 100 km² (89,7%) v Británii, viac než ktorýkoľvek pôvodný druh drevín.[29]:388[30]
Bol vysádzovaný na vhodných miestach mimo Európy ako atraktívny strom do parku, pre ulicu alebo záhradu. Patria sem Spojené štáty, Kanada, Austrália (Viktória a Tasmánia), Čile a Nový Zéland,[4][31] Patagónia[22] a vavrínových lesoch Madeiry a Azorov.[32]:74 V časoch jeho introdukcie sa pravdepodobne nepočítalo s tým, že jeho plodná produkcia semien môže jedného dňa spôsobiť problém v ekosystéme pri jeho rozšírení a vytlačením pôvodných druhov.[33]:334 Strom je teraz považovaný za ekologickú burinu v niektorých častiach Austrálie (Yarra Ranges, Viktória) alebo Mount Macedon, v pohorí Dandenong Ranges, kde je naturalizovaný v eukalyptových lesoch.[34] Javor horský je tiež rozšírený aj v severovýchodnej Tasmánii v Taroone, v blízkosti rieky Derwent v južnom Hobarte. Považuje sa za invázny druh na Novom Zélande,[35] Nórsku,[36] a v environmentálne citlivých miestach v Spojenom kráľovstve.[37]
V roku 1870 bol zavedený do Spojených štátov, vysadený bol v New Yorku a New Jersey. Neskôr sa pestoval ako parková alebo uličná zeleň v Novom Anglicku a stredoatlantických štátoch. Na začiatku 21. storočia bol naturalizovaný v štrnástich štátoch (Connecticut, Delaware, Illinois, Kentucky, Maine, Michigan, Severná Karolína, New Jersey, New York, Pensylvánia, Rhode Island a Washington D.C.) a v kanadských provinciách Britská Kolumbia, New Brunswick, Nové Škótsko a Ontario.[38] United States Department of Agriculture považuje tento druh za invázny.[39]
Na Slovensku ide o významnú súčasť sutinových lesov.[19] Rastie ako prímes v ostatných lesoch, napr. smrekových, bukových atď. a to hlavne tam, kde je veľký podiel kameňa.[19] Pôvodné zastúpenie na Slovensku bolo 1,35 %, jeho súčasné zastúpenie v slovenský lesoch je 1,829 % o predstavuje 35 361 ha. Jeho výškové minimum na Slovensku je v Malých Karpatoch, horná hranica je podobná ako u buka (má ale časté výškové extrémy, napr. aj do 1 560 m n. m.)[5] Nie je ohrozenou drevinou, má historicky stabilný výskyt.[5]
Vo svojej pôvodnej oblasti je javor horský prírodnou zložkou brezových (Betula sp.), bukových (Fagus sp.) a jedľových lesov (Abies sp.).[40] Ľahko zasahuje do narušených biotopov, ako sú lesné plantáže, opustené poľnohospodárske pôdy, hnedé parky, železničné trate, prístavné cesty, živé ploty, prírodné a poloprírodné lesy a na Novom Zélande trávnaté porasty na vysokých polohách. Ako introdukovaný invázny druh môže degradovať vavrínový les na Madeire a Portugalsku. Predstavuje potenciálnu hrozbu pre vzácnu endemickú madeirovú orchideu, Dactylorhiza foliosa.[20]
Toleruje na širokú škálu pôdnych typov a pH, s výnimkou ťažkých ílov. Obľubuje polotieň.[19] Najlepšie sa mu darí v mierne vápenatej pôde bohatej na živiny a vlhkosť. Jeho korene tvoria veľmi špecifické prospešné mykorízne asociácie s hubou Glomus hoi, ktorá podporuje príjem fosforu z pôdy. [40] Sycamore mycorrhizas sú vnútorného arbuskulárneho mykorhizálneho typu, v ktorom huba rastie v tkanivách koreňa a tvorí rozvetvené, stromovité štruktúry v bunkách koreňovej kôry.[41] Jeho korene majú hlboký stredový koreň z ktorého vyrastajú postranné korene, v plytkej pôde sa mu moc nedarí.[15]
V horských lesoch rastie do nadmorskej výšky 1 800 m n. m.[14].
Larvy mnohých druhov motýľov používajú listy ako zdroj potravy. Patrí medzi ne mramorovka pagaštanová (Acronicta aceris), Ptilodon cucullina a Ptilophora plumigera.[6] Ploskáčik pagaštanový (Cameraria ohridella) naň príležitostne kladie svoje vajíčka, hoci 70 % lariev neprežije druhý vzrastový stupeň.[42]:24 Listy lákajú vošky, a tiež lienky a pestrice, ktoré sa nimi živia. Kvety produkujú veľké množstvá nektáru a peľu a sú atraktívne pre včely a iný hmyz. Hmyz pomáha s opeľovaním[14]. Semená sú konzumované malými cicavcami a vtákmi.[6] Ako introdukovaná rastlina v Spojenom kráľovstve má javor horský relatívne malú asociovanú hmyziu faunu, približne s 15 druhmi[43], ale má viac cikád (Cicadellidae) ako pôvodný javor poľný.[44]
Strom napáda červec (Pulvinaria regalis), ktorý cicia miazgu z kmeňa a konárov, ale nespôsobuje stromu vážne poškodenie.[45] Niekedy veverice odstránia kôru z konárov, v dôsledku čoho môžu odumrieť celé vetvy a zanecháva hnedé, zvädnuté listy.[46]
Roztoč Elorophyes macrorhynchus[47] vytvára malé červené guličky/hrudky, podobné ako tie, ktoré vytvára roztoč Eriophyes tiliae, na listoch javora poľného (Acer campestris) od apríla.[48]:179 Ďalší roztoč Aceria pseudoplatani spôsobuje žltozelené škvrny na spodnej strane listov obidvoch javorov aj javora mliečneho (Acer platanoides).[49] Voška Drepanosiphum platanoidis saje miazgu z púčikov a lístia a produkuje veľké množstvo lepkavej medovice, ktoré kontaminujú listy, autá a záhradný nábytok.
Javor horský je náchylný na chorobu kôry, spôsobenú hubou Cryptostroma corticale.[50] Huba spôsobuje vädnutie koruny a smrť vetiev. Obdĺžnikové škvrny kôry sa oddelia a odkrývajú husté čierne vrstvy (stróma) spór húb.[51] Huba môže byť prítomná v dreve bez príznakov mnoho rokov a ku kambiu a kôre preniká po dlhých, horúcich letách.[51][52] Spóry sú hyperalergénne a spôsobujú astmu[51], ochorenie (angl. maple bark stripper’s disease), hypersenzitívna pneumonitída.[53][54] Menej závažná je huba čerň javorová (Rhytisma acerinum), ktorá často tvorí chorobu známu ako dechtová škvrna, pri ktorej sa na listoch tvoria čierne škvrny so žltými okrajmi. Listy môžu predčasne spadnúť, ale zdravie stromu je málo ovplyvnené.[55] Biela škvrnitosť, spôsobená hubou Cristulariella depraedans, má za následok svetlé škvrny na listoch, ktoré neskôr vysychajú a opadajú. Toto ochorenie môže spôsobiť miernu stratu listov, stromy sú ale v dlhodobom horizonte málo ovplyvnené.[46]
Kone, ktoré jedli semená alebo mladé sadenice A. pseudoplatanus, môžu trpieť často fatálnym stavom atypickej myopatie.[56][57]
Javor sa svojimi semenami rozmnožuje veľmi veľmi energicky,[29]:388 semená na jar klíčia hromadne, takže v pôde je malá alebo žiadna zásoba semien.[22] V kultivácii sa ľahko množí zo semien, ale odrody sa nemôžu spoliehať na to, že budú pravé.[58] V mladosti toleruje aj zatienenie, čo vysvetľuje jeho úspešný rast v lesných ekosystémoch[14]. Špeciálne kultivary, ako je A. pseudoplatanus Brilliantissimum, sa môžu množiť štepením.[58][59]:92 Táto odroda je pozoruhodná pre svetlo lososovo-ružové sfarbenie mladých listov a je jediným kultivarom javora horského, ktorý získal ocenenie Award of Garden Merit od Royal Horticultural Society.[58]:92 Vzácny kultivar „plačúceho“ stromu s húpajúcimi sa vetvami, A. pseudoplatanus var. pendulum, sa prvýkrát predávala v exotickej škôlke Knights & Perry v Chelsea v Anglicku pred rokom 1850, kedy meno publikoval W. H. Baxter v Supplement to Loudon's Hortus Brittanicus, ale nie je známe, že by prežili exempláre tohto kultivaru.[60]
Javor je známy svojou toleranciou na vietor, mestské znečistenie, soľ a nízke letné teploty, čo z neho robí populárny strom na výsadbu v meste, popri v zime solených cestách a v pobrežných oblastiach. Je kultivovaný a široko naturalizovaný severne od svojho pôvodného rozšírenia v severnej Európe, najmä na Britských ostrovoch a Škandinávii na sever do Tromso, Nórsko (semená môžu dozrieť severne až k Vesteralen); Reykjavík, Island; a Tórshavn na Faerských ostrovoch. Dnes sa vyskytuje na celých Britských ostrovoch, kde bol introdukovaný v 16. storočí.[61]:439
Vytvára nové výhonky od kameňa alebo koreňov, ak je zrezaný, môže sa technikou kopicovania vytvoriť viacero tenších kmeňom (žrdí). Kopicované kmene rastú pomerne rýchlo a dosahujú priemer 3 metre za 450 rokov.[62]:452 Pestuje sa ako stredný až veľký bonsaj, najmä v Európe, kde sú niektoré pekné jedince.[63]
Existuje ich veľké množstvo[19]:
Sadí sa v parkoch na okrasné účely a niekedy ako uličný strom, pretože jeho tolerancia na znečistenie ovzdušia je vhodná na výsadbu v mestských oblastiach. Pre svoju toleranciu voči vetru sa často sadí v pobrežných a exponovaných oblastiach ako vetrolam.[62]
Vytvára odolné, biele až krémové drevo, ktoré časom získava zlatú farbu. Drevo môže byť opracované a rezané ľubovoľným smerom a používa sa na výrobu hudobných nástrojov, nábytku, v stolárstve a na výrobu parkiet. Vzhľadom na to, že nefarbí sa používa aj na kuchynské náradie, drevené lyžice, misky, valčeky a dosky na krájanie. V Škótsku sa používa na výrobu tradičných kvalitných škatúľ, niekedy v spojení s kontrastným tmavým papierom zo štedrecového dreva.[64]
Príležitostne stromy vyprodukujú drevo s vlnitými/stočenými vláknami, čím výrazne zvýšia hodnotu dekoračných dýh.[65] Drevo je stredne ťažké pre tvrdé drevo s objemovou hmotnosťou 630 kg na m3.[66] Je to tradičné drevo určené na výrobu tela, krku a slimáka na husliach. Píšťaly môžu byť vyrobené z rovných vetvičiek, keď stúpajúca miazga umožňuje oddeliť kôru,[67] a tieto píšťaly, a javorové vetvy, sú spájané s májovými tradíciami v grófstve Cornwall.[40] Drevo sa používa ako palivo, ľahko sa píli a štiepe sekerou, pri spálení vytvára horúci plameň a dobrú pahrebu keď zhorí.[68]
V Škótsku sa jeho drevo kedysi uprednostňovalo na výrobu garniží, pretože ich dolné konáre sa zriedka zlomili pod napätím.[68] Samčie aj samičie kvety produkujú bohatý nektár, ktorý vytvára voňavý, jemne ochutený a svetlo sfarbený med. Nektár a bohatý matný žltý okrový peľ zhromažďujú včely ako zdroj potravy.[69]:4,46[70] Miazga sa na jar intenzívne zvyšuje a podobne ako u javora cukrového sa môže zbierať na výrobu osviežujúcich nápojov, ako zdroj cukru alebo na výrobu piva.[21]:57[71]
charakteristická veličina hodnota jednotka priemerná objemová hmotnosť (12 % vlhkosť dreva) 623 kg/m3 modul pružnosti 9 400 N/mm2 medza pevnosti v tlaku 58 N/mm2 pevnosť v ťahu 82 N/mm2 pevnosť v ohybe 112 N/mm2 nárazová pevnosť v ohybe 62 – 65 kJ/m2 Brinellova skúška tvrdosti (0° uhol vlákna) 62 N/mm2 Brinellova skúška tvrdosti (90° uhol vlákna) 27 N/mm2 merná tepelná vodivosť 0,16 – 0,18 W/(m•K)Ide o 180-ročný javor horský v obci Drietoma. V roku 2008 sa stal stromom roka na Slovensku. Má výšku 22 m a obvod kmeňa 5,9 metra.[74]
Pod týmto javorom v dedinke Tolpuddle (Dorset, Anglicko) šesť poľnohospodárskych robotníkov, známych ako mučeníci z Tolpuddle, založilo v roku 1834 rané odbory. Zistilo sa, že porušili zákon (Incitement to Mutiny Act 1797) a boli prevezení do Austrálie. Následný verejný protest viedol k ich prepusteniu a návratu.[75] Strom má dnes obvod 5,9 metra[76] a výskum z roku 2005 ho datuje do roku 1680.[77] Strom sa stará National Trust, ktorý v roku 2002 a 2014 orezal jeho korunu.[78]
Starý javor s výraznou žltou lístim stál v dedine Corstorphine, teraz predmestie Edinburghu v Škótsku. Strom bol údajne zasadený v 15. storočí a je označovaný ako forma Acer pseudoplatanus f. corstorphinense Schwer. Tvrdilo sa, že ide o „najväčší javor v Škótsku“, ale aj miesto vraždy Lorda Forrestera v roku 1679.[79] Strom bol poškodila búrka počas sviatku Boxing Day v 1998, ale náhrada, vyrastená z odrezku, teraz stojí na cintoríne Corstorphine Kirk. Tento strom je zobrazený v odznaku klubu Corstorphine Bowling Club v Edinburghu, ktorý bol navrhnutý v roku 1950 a zobrazuje strom v Corstorphine s jedným rohom. V roku 1991 bol znak pri príležitosti stého výročie klubu prepracovaný.[78]
Javor v opátstve Newbattle Abbey blízko Dalkeith, bol vysadený v roku 1550. Tento exemplár je najskorší známy dátum výsadby v Škótsku. Dosiahol obvod 5 m a výšku 26 m[80]:6 v čase, keď ho v máji 2006 vo veku 456 rokov zničila vyvrátila víchrica.[81]
Svätý Fintan založil kláštor v Clonenaghu v Írsku v 6. storočí a mal vedľa neho prameň. Toto bolo považované za sväté a navštívili ho pútnici. V 19. storočí sa majiteľ protestantskej pôdy rozčúlil na ľudí, ktorí navštevovali miesto a zasypal studňu. Tá potom začala pretekať voda do dutého vnútra javora na druhej strane cesty. Ľudia s úžasom zavesili na strom handry a tlačili mince do kmeňa ako dary. Tak sa strom stal známym ako „peňažný strom“ (The Money Tree). O niekoľko rokov neskôr padol, ale z jeho pňa sa objavili nové výhonky a voda stále vyrážala. Zostáva miestom úcty na deň sv. Fintana, 17. februára.[82]:84 – 85
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Javor horský
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Javor horský
Javor horský (Acer pseudoplatanus) je kvitnúca rastlina z čeľade mydlovníkovité (Sapindaceae). Je to veľký opadavý a širokolistý strom, tolerantný voči vetru a pobrežnému prostrediu. Ide o horskú drevinu. Je pôvodom zo Strednej Európy a Západnej Ázie, od Francúzska na východ do Ukrajiny, severného Turecka a na Kaukaz a južne z hôr severného Španielska a Talianska.
Ľahko sa rozmnožuje zo semien a bol introdukovaný na Britské ostrovy v 16. storočí, kde je teraz naturalizovaný, rovnako ako aj v ďalších častiach Európy, Severnej Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu, kde sa môže stať inváznym druhom.
Môže rásť do výšky asi 40 m. Konáre tvoria širokú a zaoblenú korunu. Mladá kôra je sivá a hladká, keď je staršia, odlupujú sa z nej nepravidelné šupiny. Listy rastú na dlhých červených stopkách, sú veľké a dlhé, s piatimi veľkými vyrastajúcimi lalokmi a hrubými zúbkami. Kvety sú zelenožltej farby a visia v súkvetiach nazývaných metlina (panicula). Produkujú veľké množstvo peľu a nektáru, ktoré sú príťažlivé pre hmyz. Okrídlené semená alebo dvojnažky (diachenium), sa tvoria v pároch. Keď sú zrelé, tak sa vo vetre vrtia k zemi. Padajú od októbra a počas zimy. Nasledujúcu jar voľne klíčia.
Vo svojom pôvodnom ekosystéme je javor horský spojený s viacerými bezstavovcami a hubami, ktoré však nie sú vždy prítomné v oblastiach, do ktorých bol zavedený. Občas sa vyskytuje v mestských oblastiach ako okrasný strom. Vyrába tvrdé, krémovo biele husté drevo, ktoré sa používa na výrobu hudobných nástrojov, nábytku, v stolárstve, na drevené podlahy a kuchynské náradie. Je tiež dobrý ako palivové drevo. Jarná miazga sa používa na výrobu cukru a výrobu alkoholických a nealkoholických nápojov. Včely vyrábajú z nektáru javorový med.
Beli javor (znanstveno ime Acer pseudoplatanus), znan tudi pod imenom gorski javor, je listopadno drevo iz družine sapindovk.
Vrstno ime drevesa izvira iz podobnosti listov belega javorja z listi platane, zaradi česar ti dve drevesi ljudje pogosto zamenjujejo.
Beli javor zraste do 40 metrov v višino in lahko doseže veliko starost. Deblo drevesa je ravno in pogosto kmalu razvejano, pokrito pa je s sivim in sprva gladkim lubjem, ki pri starejših drevesih razpoka na široke luskaste plošče. Krošnja je velika in pravilno oblikovana.
Listi so enostavni petkrpi z neenakomerno narezanim robom, na veje pa so nameščeni na dolgih pecljih nasprotno. Zgornja stran je temno zelene barve, spodnja pa je sivkasto zelena in ob listnih žilah dlakava. Med rastjo se oblika listov nenehno spreminja, z njimi pa se prehranjujejo gosenice mnogih vrst metuljev.
Cvetovi so drobni in zeleno rumeni, združeni pa so v grozdasta socvetja. Oplojeni cvetovi se razvijejo v krilata semena s krili nameščenimi v obliki črke V. Plodovi so v socvetjih nameščeni na kratkih pecljih rdečkaste barve, dozoreli pa odpadejo in odjadrajo s pomočjo vetra.
Beli javor je po Evropi zelo razširjena drevesna vrsta, katere življenjski prostor se razteza od Pirenejev na zahodu pa vse do Kavkaza in Perzije na vzhodu. Najbolje uspeva na zmerno vlažnih apnenčastih tleh z globoko in rodovitno prstjo.
Razmnožuje se s semeni in s korenikami, njegov les pa je bledo rumenkast, trpežen in svetleč, zaradi česar se veliko uporablja pri izdelavi furnirja in za pohištvo, pa tudi za izdelavo glasbil in parketa.
V večjih čistih gozdovih belega javorja čebelarji pogosto pasejo čebele, saj so cvetovi bogati z nektarjem, med iz tega drevesa pa je svetel in izjemno okusen.
Zaradi odpornosti na sol ga pogosto sadijo v mestih in ob ceste, kjer s svojo gosto krošnjo ustavlja sunke vetra, soljenje cest pa temu drevesu pozimi ne škoduje.
Beli javor (znanstveno ime Acer pseudoplatanus), znan tudi pod imenom gorski javor, je listopadno drevo iz družine sapindovk.
Tysklönn eller sykomorlönn (Acer pseudoplatanus) är en art i familjen kinesträdsväxter och förekommer naturligt i Europa, Turkiet och Kaukasus. Tysklönn är inte ursprunglig i Sveriges flora, infördes cirka 1770 och är naturaliserad i södra Sverige. I Sverige hittas arten i områden runt städer och orter där den har planterats som parkträd, till exempel Halmstad i Halland där tysklönnen planterats i allér och sedan spridit sig.
Arten är ett träd som kan bli över 30 meter högt. Bladen är trubbiga och grovt tandade och mörkgröna på översidan.
Arten är dödligt giftig för häst, vilka oftast blir förgiftade genom att äta nedfallna "näsor" eller unga skott. Giftet (hypoglycin A) finns även i andra växter, till exempel i asklönn (Acer negundo).
Bark
Tvådelad vingad klyvfrukt.
Fruktställning
Blomställning. Alla blommor bildar inte frukt.
Wikimedia Commons har media som rör Tysklönn.
Tysklönn eller sykomorlönn (Acer pseudoplatanus) är en art i familjen kinesträdsväxter och förekommer naturligt i Europa, Turkiet och Kaukasus. Tysklönn är inte ursprunglig i Sveriges flora, infördes cirka 1770 och är naturaliserad i södra Sverige. I Sverige hittas arten i områden runt städer och orter där den har planterats som parkträd, till exempel Halmstad i Halland där tysklönnen planterats i allér och sedan spridit sig.
Arten är ett träd som kan bli över 30 meter högt. Bladen är trubbiga och grovt tandade och mörkgröna på översidan.
Arten är dödligt giftig för häst, vilka oftast blir förgiftade genom att äta nedfallna "näsor" eller unga skott. Giftet (hypoglycin A) finns även i andra växter, till exempel i asklönn (Acer negundo).
Dağ akçaağacı (Acer pseudoplatanus), yaygın olarak Avrupa kıtasında bulunan ağaç türü.
Sonbaharda yapraklarını döken, erişkinliğinde 20-25 metre boya ulaşabilen bir ağaçtır. Ağacın kabuğu gençlikte çatlaksız ve gri renkli olup yaşlı bireylerde soluk kahverengimsi-pembemsi çatlaklı olur. Meyvesi samara (kanatlı nuks) tiptir.
Sapindales ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. 
Ağaç ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. Явір (Acer pseudoplatanus) — дерево родини кленових з великим п'ятилопатевим листям; до інших назв належать також білий клен, клен-явір, клен несправжньоплатановий, клен туполистий, клен гірський.
Поширений по всій Європі, Малій Азії. В Україні найчастіше трапляється у Галичині та Закарпатті, на схід від Збруча — рідше.
Із-поміж листяних видів дерев явір є фактично деревом-піонером на гірськолісових та субальпійських висотах. Явір належить до видів дерев із широкою екологічною амплітудою та як домішка зустрічається практично на всіх висотних рівнях лісу. Але в деяких масивах Карпат явір утворює чисті насадження. У горах він часто піднімається вище за бука і досягає висоти смереки. Переважно росте у мішаних яворово-букових, яворово-буково-ялицевих тощо лісах на схилах гір (Карпати, Медобори, Гологори, Опілля, Розточчя тощо).
Від назви цього дерева утворено чоловіче ім'я Явір (наразі поширене переважно серед південних слов'ян), різноманітні прізвища, назви населених пунктів (найчастіше на території розселення західних та південних слов'ян, а також в Галичині та Закарпатті).
Явір — велике листяне дерево, що досягає 20-35 метрів у висоту, з широкою куполоподібною кроною. Стовбур товщиною 90-110 см. Досягає віку 500 років.
На молодих деревах кора гладенька і сіра, але з віком стає грубшою і відшаровуються лусочки, показуючи внутрішні шари кори від блідо-коричневого до рожевуватого кольору.
Деревина біла, важка.
Листя супротивне, 10-25-сантиметрової довжини й ширини, з 5-15-сантиметровими черешками, з 5 прожилками, пальчато-лопатеве, з зубчастими краями, темно-зелене; деякі види мають листя пурпурного, багряного або жовтуватого відтінку.
Однодомні жовто-зелені квіти з'являються навесні на 10-20-сантиметровий висячих китицях, по 20-50 квіток у кожному суцвітті. Цвітіння в травні, після того, як розвиваються листки, приблизно через 2 тижні, після цвітіння клену. Бджоли збирають із квітів нектар і пилок, хоча явір і поступається перед кленом гостролистим за кількістю нектару, але виділяє його за будь-якої погоди і бджоли збираються із нього чималий взяток.[1]
5-10-міліметрові в діаметрі насінини розташовані попарно в крилатках. Крила розходяться під кутом 45-40 градусів і мають довжину до 5 см. Крильця дозволяють насінню при падінні летіти, обертаючись за вітром, це допомагає йому поширюватися на велику відстань від батьківського дерева. Насіння дозріває восени, приблизно через 6 місяців після запилення.
Плодоносить явір майже щорічно, однак багатий урожай можна спостерігати лише раз на 2 - 3 роки.
Коренева система неглибока (до 1,5 м.), без стержневого кореня, компактна, розгалужена у верхньому шарі ґрунту.
Явір використовують як джерело білої з шовковистим блиском деревини, стійкої до несприятливих умов, яка використовується для виготовлення музичних інструментів (завдяки однорідності деревини, звук у ній поширюється з однаковою швидкістю як впоперек, так і вздовж волокон), меблів та фурнітури, підлоги, у тому числі паркету.
Це традиційний матеріал для виготовлення нижньої деки, шийки і завитки грифа скрипки.
Можна зустріти поодинокі явори із деревиною шовкоподібного блиску та хвилястою структурою. Вона має особливу цінність для декоративного облицювання і позначається у мові торгівлі під назвою «клен пташине око». Насіння таких кленів використовують для подальшого вирощування цієї рідкісної форми.
Явір — хороший медонос. Квіти виробляють вдосталь нектару, з якого бджоли роблять ароматний, з м'яким смаком, блідого кольору мед.
Явір має цілющий сік, який містить цукор. Свіжий сік прозорий, а з часом набуває коричневого кольору.
У медицині використовують молоде листя явора і гілки як жовчогінний, антисептичний, болезаспокійливий і протизапальний засіб. Сік п'ють при болях у попереку, подрібнене молоде листя добре гоїть гнійні рани.
Явір у міфах слов'ян виступає як одне із першодерев (в інших міфах — дуб, груша, яблуня, береза та інші).
Явір часто фіґурує у різноманітних українських піснях, казках, леґендах.
Явір є символом чоловіка взагалі і молодого парубка зокрема.
Стояння явора над водою, схиляння його, так само як інших дерев, є символом журби, суму.
Явір — символ безсмертя. Тому явір садили на могилах.
Місце під явором зелененьким є звичайним місцем кохання і його наслідку — страти віночка, тобто дівочої цноти.
З іменем явора злучена згадка про кохання, прихильність, особливо ж коли явір є зелененьким.
Тесання яворів є символом пліток, брехні (така символізація властива взагалі паданню, літанню трісок від рубаного дерева: «в лісі дрова рубають, а до села тріски падають»).
Яворина (кущ) символізує дівчину- сиротину, і рубання її, як і рубання калини, ліщини, символізує одруження.
Багато українських поетів та письменників використовували образ явора у своїх творах:
Типове дерево
Кора старого дерева
Листя
Листя
Брунька
Суцвіття
Пара крилаток (плоди)
Насіння в крилатці
1
2
3
4
Явір (Acer pseudoplatanus) — дерево родини кленових з великим п'ятилопатевим листям; до інших назв належать також білий клен, клен-явір, клен несправжньоплатановий, клен туполистий, клен гірський.
Поширений по всій Європі, Малій Азії. В Україні найчастіше трапляється у Галичині та Закарпатті, на схід від Збруча — рідше.
Із-поміж листяних видів дерев явір є фактично деревом-піонером на гірськолісових та субальпійських висотах. Явір належить до видів дерев із широкою екологічною амплітудою та як домішка зустрічається практично на всіх висотних рівнях лісу. Але в деяких масивах Карпат явір утворює чисті насадження. У горах він часто піднімається вище за бука і досягає висоти смереки. Переважно росте у мішаних яворово-букових, яворово-буково-ялицевих тощо лісах на схилах гір (Карпати, Медобори, Гологори, Опілля, Розточчя тощо).
Від назви цього дерева утворено чоловіче ім'я Явір (наразі поширене переважно серед південних слов'ян), різноманітні прізвища, назви населених пунктів (найчастіше на території розселення західних та південних слов'ян, а також в Галичині та Закарпатті).
Acer pseudoplatanus là một loài thực vật có hoa thuộc chi Phong, họ Bồ hòn. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[2]
Acer pseudoplatanus là một loài thực vật có hoa thuộc chi Phong, họ Bồ hòn. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Белый клён выращивается ради древесины, белой, с шелковистым блеском, износоустойчивой, используемой для изготовления музыкальных инструментов, мебели и фурнитуры, настилки полов, в том числе паркета. Иногда встречающаяся древесина с волнистой текстурой повышает свою ценность для декоративной облицовки (фанеровки). Это традиционный материал для изготовления кузова струнных музыкальных инструментов, например гуслей, домры или скрипки (кроме верхней деки, которая изготавливается из ели).
Медонос. Цветки производят пыльцу[8] и в изобилии нектар, дающий ароматный, с мягким вкусом, бледного цвета мёд. Нектаровыделение менее обильное, чем с клёна остролистного[8].
Белый клён замечателен своей стойкостью к ветру, городским загрязнениям и соли, что делает его популярным для выращивания в городах, вдоль дорог, посыпаемых солью зимой, и на морском побережье. Он интродуцирован и широко распространяется в культуре севернее своего естественного ареала в Северной Европе, особенно на Британских островах и в Скандинавии, на север до Тромсё в Норвегии (семена могут созревать на север до Вестеролена), в Рейкьявике (Исландия) и в Торсхавне на Фарерских островах.
В Северной Америке одичавшие (происходящие от культурных посадок) белые клёны обычны в Новой Англии, Нью-Йорке и на северо-западе по берегу Тихого океана.
Выращивается во многих частях Южного полушария с умеренным климатом, очень часто в Новой Зеландии и на Фолклендских островах. Он рассматривается как нежелательный агрессивный сорный вид в некоторых частях Австралии (Yarra Ranges, Виктория)[9].
Популярный культурный сорт Acer pseudoplatanus 'Brilliantissimum' замечателен своим ярким оранжево-розовым цветом молодой листвы.
Рассказывают, что королева Шотландии Мария I вы́ходила своего больного мужа, Генри Стюарта, лорда Дарнли, вернув ему здоровье под этим великолепным «платаном» (так называют в Шотландии Клён белый) в Дарнли в Глазго.
Это прекрасный старый явор, независимо от его реальной включенности в исторические события.
Фасмер[10] указывает, что явор был легендарным материалом, из которого изготовлялись гусли, интерпретируя устойчивое былинное выражение «гусельки яровчаты» как первоначально означавшее «сделанные из явора». Возможно, этим словом в славянских языках иногда обозначался клён вообще (кленовый лес).
Встречается в русской поэзии (например, у Пушкина — «Под сенью яворов густых гуляют лёгкими роями…»), в том числе, по-видимому, как элемент архаической лексики высокого стиля.
Часто упоминается в украинском фольклоре и песнях. На Украине явор считается символом бессмертия, из-за чего его часто сажают на кладбищах. Куст этого растения (яворина) на Украине является символом девушки и его срубание символизирует свадьбу[11].
Типичное дерево
Кора старого дерева
Лист
Почка
Соцветие
Пара крылаток (плоды)
Семя в крылатке
1
2
3
4
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
{{Translated page}}标签。 岩槭（学名：Acer pseudoplatanus）[2]，也称为岩槭、白槭、假挪威槭、欧亚槭，[3]是楓属、無患子科中的一种被子植物。它是一种落叶植物，属于阔叶树，抗风能力好。它原产于中欧和西亚，从法国开始东至乌克兰、土耳其北和高加索地区，南至意大利和西班牙北部的山丘地带。
岩槭（学名：Acer pseudoplatanus），也称为岩槭、白槭、假挪威槭、欧亚槭，是楓属、無患子科中的一种被子植物。它是一种落叶植物，属于阔叶树，抗风能力好。它原产于中欧和西亚，从法国开始东至乌克兰、土耳其北和高加索地区，南至意大利和西班牙北部的山丘地带。
セイヨウカジカエデ、シカモア またはシカモアカエデは、 カエデ の一種で、中央ヨーロッパと南西アジアに自生している。 フランスから、東はウクライナ、南はスペイン北部の山、トルコ北部やコーカサスに生息していたが、他の場所でも栽培され帰化している[1][2]。
セイヨウカジカエデの葉や樹皮が見かけ上、スズカケノキ属のプラタナスに似ていることから、古代ギリシャ語で"偽"を表すpseudo-をつけてpeudoplatanusと命名された。しかし、この2つの属は全く異なっている。カエデ属とスズカケノキ属では葉序が異なり(スズカケノキ属は互生だが、カエデ属は対生である)、果実においてもスズカケノキ属は球状の房をつけるが、カエデ属は2つで1組の翼果をつける。 "シカモア" という英名は、南西アジアに生息するイチジクの一種のイチジク属アコウ亜属の Ficus sycomorus という名前の一部が由来である。(シカモアのことが、聖書で言及されている。)[要出典]葉の見た目が似ていることからこの種(他の種にも。プラタナスを参照)にこのような名が付けられた。 。
この木は、他にもfalse plane-tree,[3] great maple,[3] Scottish maple,[3] mock-plane,[4][5], Celtic maple.[6]という別名がある
セイヨウカジカエデは成熟すると20〜30mにも達する大きな落葉樹で、幅広いドーム状の見た目をしている。若木では樹皮は滑らかで灰色だが、年齢とともに粗くなり、うろこ状に割れて薄茶色のピンクがかった樹皮を露出させる。 葉は対生で、掌状に大きく5浅裂していて、大きさは10〜25cm四方で5〜15cmの葉柄がある。革のような質感で太い葉脈が裏面に隆起している。縁はノコギリの歯のようになっていて、表は濃い緑色で、裏は白っぽい色をしている。幾つかの品種は、紫や黄色がかった色の葉をつける。また、真菌の一種Rhytisma acerinumによって引き起こされる黒い斑点が付いているものもある。[7]葉柄は赤みを帯びているものが多い。
雌雄同株で黄緑色の花は春に咲き、10～20cmで振り子のような形をして、各茎に20~50の房状の花が総状花序で咲く。直径5~10mmの種子は翼果で2つ1組になっていて、各種子は落ちるときに風をとらえて回転する20~40mmの翼を持つ。この翼によって、親木からより遠くへ広がることができる。種子は受粉後約6ヶ月の秋に熟する。[2][8]
成熟した木が倒れてそこに日光が当たると、根から蘖（ひこばえ）が生える。[要出典]
いくつかの鱗翅目の種は、セイヨウカジカエデの葉を食糧とする。
セイヨウカジカエデに古代からの名前がないことは、1487年ごろにセイヨウカジカエデが伝来される以前にその名前がなかったことを示しているが、fior chrannという、スコットランド・ゲール語でのこの木の古代からの名前があることは、少なくともダルリアダ王国にゲール人が入植したころからこの木がスコットランドに存在していたことを示唆しているとして反論意見がある。よって、セイヨウカジカエデは、史前帰化植物(1500年よりも前に人の手によって持ち込まれ帰化した植物のこと)もしくは、人間の介入なしにスコットランドに達したとすれば土着の植物として扱われるだろう。現在では、帰化植物(1500年以降に人間の手によって持ち込まれ帰化した植物のこと)に分類されるのが一般的である。[6]
セイヨウカジカエデは、風、都市汚染、塩水噴霧、冷夏に強いことで有名であり、そのためにヨーロッパでは、都市や、冬に塩で処理された道路や、沿岸地域によく植えられている。もともとの生息域よりも北の地域、特にブリテン諸島とスカンディナビアのノルウェーのトロムソ(北は、ベステローデン諸島まで種子をつけることができる。)、アイスランドのレイキャヴィーク、フェロー諸島トースハウンで栽培され、広く帰化している。ブリテン諸島では、17世紀に導入され、今では島全体に生息している[9]
北米では、ニューイングランド、ニューヨーク、太平洋岸北西部に生息しており、栽培からの帰化によって生息域を広げている。また、南半球の温帯気候の地域にも植えられており、ニュージーランドやフォークランド諸島で最もよく植えられている。
セイヨウカジカエデはヨーロッパの多くの地域で、中〜大規模な盆栽に使われることがあり、優れた標本を見ることができる。[10]
人気の品種"'Brilliantissimum'"は、鮮やかなサーモンピンクの若い葉を付けることで有名で、この品種は、イギリスの王立園芸協会ガーデン・メリット賞を受賞している。[11]
花は、香りが良く、繊細な風味で淡い色の蜜を豊富に作る。
セイヨウカジカエデは、木材生産のためにも栽培される。その木材は、白くて、絹のような光沢を持ち、耐久性が高い。楽器、家具、フローリングや、寄木細工に使用される。 中でも、波状の木目を持つ木材は、装飾用のベニヤ板として高値で取引される。 重さは、立方メートルあたり630kgで広葉樹としては中程度である。[12]古くからバイオリンの裏板、ネック、スクロールに使われてきた伝統的な木材である。[13] しばしば、”rippled sycamore”という名前で売られている。土に触れると腐敗するため、主に屋内に用いられる。[12]
セイヨウカジカエデは、オーストラリアの一部（ビクトリアのYarra Range）では雑草として認識されていて[14] や、他にもマウント•マセドニア、デイルズフォード、ダンデノング、タスマニアでは、ユーカリの森に帰化している 。[15]
また、ニュージーランド[16] 、ノルウェー[17]、そしてイギリスの環境に敏感な地域[18]では、セイヨウカジカエデは侵略的として考えられている。 アメリカ合衆国農務省やニューヨーク州もそれを侵略的と捉えている。[19][20]
イギリスのクリスマスキャロル"Wassail, Wassail All Over the Town" で、歌中に出てくる”white maple”は、silver mapleではなく、セイヨウカジカエデのことである。
1834年、イギリスのテルパドル殉教者として知られている6人の農業労働者は、ドーセットのトルパドルにあるセイヨウカジカエデの木の下で、初期の貿易組合を結成した。しかし、1797年反乱扇動法(Incitement to Mutiny Act 1797)に違反していることがわかり、オーストラリアに流刑となったが、一般市民の抗議によって再びイギリスに戻った。[21] 現在、その木は、胴回り5.9mで、[22]2005年の研究によって、1680年生まれだと決定された。[23]その木は、ナショナル・トラストが管理しており、2002年と2014年に枝の刈り込みが行われている。[24]
太古のセイヨウカジカエデは（プラタナスと表記される場合あり）以前はコーストフィンの村（現在は、スコットランドの郊外）に植わっていた。その木の名前をもとに、独特な黄色の葉を持つ亜種はAcer pseudoplatanus Corstorphinensisと名付けられ、世評によれば15世紀に植えられた。その木は、「スコットランド最大のセイヨウカジカエデ」と言われ、1679年にジェームズ・フォレスター卿（英語版）殺害の現場となった。[25] その木は1998年12月26日の嵐によって倒されたが、その後場所を移され、挿し木から生長し、現在はコーストフィンのカークの教会付属の庭に立っている。[26]
セイヨウカジカエデ、シカモア またはシカモアカエデは、 カエデ の一種で、中央ヨーロッパと南西アジアに自生している。 フランスから、東はウクライナ、南はスペイン北部の山、トルコ北部やコーカサスに生息していたが、他の場所でも栽培され帰化している。
개버즘단풍나무(Acer pseudoplatanus, 브리튼 제도: sycamore, 미국: sycamore maple)[1]는 무환자나무과에 속하는 속씨식물 종이다. 낙엽성의 잎이 넓은 대형 나무이며 바람과 연안 노출에 내성이 있다. 프랑스에서 동쪽으로 우크라이나, 터키 북부, 캅카스, 남쪽으로 스페인과 이탈리아 북부 산맥에 이르기까지 중앙유럽과 서아시아에서 자생한다.
개버즘단풍나무는 약 20~35미터 높이까지 자랄 수 있다. 나무껍질은 어릴 때 회색이고 부드럽다.
잎은 큰 편으로, 10~25센티미터 길이로 넓은 편이다. 과실의 지름은 5 ~ 10 mm (1⁄4 ~ 3⁄8 in)에 이른다.
개버즘단풍나무(Acer pseudoplatanus, 브리튼 제도: sycamore, 미국: sycamore maple)는 무환자나무과에 속하는 속씨식물 종이다. 낙엽성의 잎이 넓은 대형 나무이며 바람과 연안 노출에 내성이 있다. 프랑스에서 동쪽으로 우크라이나, 터키 북부, 캅카스, 남쪽으로 스페인과 이탈리아 북부 산맥에 이르기까지 중앙유럽과 서아시아에서 자생한다.
개버즘단풍나무는 약 20~35미터 높이까지 자랄 수 있다. 나무껍질은 어릴 때 회색이고 부드럽다.
잎은 큰 편으로, 10~25센티미터 길이로 넓은 편이다. 과실의 지름은 5 ~ 10 mm (1⁄4 ~ 3⁄8 in)에 이른다.
