Üskükotu (lat. Digitalis)[1] - bağayarpağıkimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Üskükotu (lat. Digitalis) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
El gènere Digitalis, anomenades popularment didaleres o digitals, conté aproximadament una vintena d'espècies de plantes herbàcies antigament classificades dins la família Scrophulariaceae. Estudis filogenètics moleculars recents situen aquest gènere en les Plantaginaceae.[1] Són plantes originàries d'Europa, del nord-oest de l'Àfrica i d'Àsia occidental i central. El nom prové del llatí digitus és a dir «dit», i es refereix a la facilitat amb la qual la flor de Digitalis purpurea es pot adaptar a l'extremitat d'un dit humà.
La Mare Hutton o William Withering, segons les fonts, va ser qui va descobrir accidentalment el 1785 l'heteròsid cardiotònic digitalina continguda a les fulles de les digitals. També conté els heteròsids digoxina i digitoxina més utilitzats des del punt de vista terapèutic.
Actua com a cardiotònic (codi ATC: C01AA03) però totes les preparacions, de totes les digitals, a partir de la planta sencera, són tòxiques i per tant ja no són utilitzades a conseqüència de la impossibilitat de fer una dosificació exacta.
El gènere Digitalis, anomenades popularment didaleres o digitals, conté aproximadament una vintena d'espècies de plantes herbàcies antigament classificades dins la família Scrophulariaceae. Estudis filogenètics moleculars recents situen aquest gènere en les Plantaginaceae. Són plantes originàries d'Europa, del nord-oest de l'Àfrica i d'Àsia occidental i central. El nom prové del llatí digitus és a dir «dit», i es refereix a la facilitat amb la qual la flor de Digitalis purpurea es pot adaptar a l'extremitat d'un dit humà.
Náprstník (Digitalis) je rod dvouděložných rostlin, řazený v současné taxonomii do čeledi jitrocelovitých. Je známo asi 25 druhů. Vyznačují se přímou lodyhou s hroznovitým vrcholovým květenstvím poměrně velkých květů a střídavými listy. Náprstníky jsou rozšířené v Evropě, severní Africe a západní a střední Asii. V České republice jsou rozšířeny 2 druhy, náprstník velkokvětý a nepůvodní náprstník červený. Rostliny obsahují glykosidy působící na srdeční činnost a jsou využívány v lékařství. Všechny druhy jsou jedovaté a mohou způsobit smrtelnou otravu. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny.
Náprstníky jsou dvouleté až vytrvalé byliny s přímou nevětvenou nebo jen chudě větvenou lodyhou, výjimečně na bázi lodyhy dřevnatějící. Listy jsou střídavé, celistvé, kopinaté až vejčitě kopinaté, celokrajné nebo na okraji zubaté, přisedlé, krátce řapíkaté nebo sbíhavé. Často jsou nahloučené v přízemní růžici. Květy jsou velké, oboupohlavné, dvoustranně souměrné, pětičetné, krátce stopkaté, uspořádané ve vrcholovém jednostranném hroznovitém květenství. Kalich je až k bázi členěný v kališní cípy, horní cíp je často menší než ostatní 4 cípy. Koruna je zvonkovitá až trubkovitá, s pěticípým lemem, nevýrazně dvoupyská. Uvnitř je většinou dlouze brvitá. Tyčinky jsou 4 a jsou nitkami přirostlé ke koruně. Semeník obsahuje mnoho vajíček a nese dlouhou čnělku zakončenou dvouramennou bliznou. Čnělka obvykle nevyčnívá z květu. Plodem je tobolka obsahující mnoho drobných semen.[1][2] Glykosidy obsažené v nápravníku červeném (zejména purpureaglykosid A a B, digitoxin, gitoxin a gitalotoxin) jsou využívány k přípravě léků, které mají kladný vliv na srdeční činnost. Uplatnění tedy rostlina nachází v farmakologickém průmyslu, přičemž v tomto ohledu patří mezi nejpoužívanější.[3]
Pelorický květ náprstníku červeného
Rod náprstník zahrnuje asi 25 druhů. Je rozšířen v Evropě, severní Africe a v západní a střední Asii. Centrum druhové diverzity je v oblasti jihovýchodní Evropy a Malé Asie a v západním evropském Středomoří. Rozšíření náprstníku velkokvětého dosahuje na východ až po Ural a Altaj. Náprstník červený zdomácněl i v některých dalších částech světa, zejména za západním i východním pobřeží Severní Ameriky, místně v Jižní Americe, na jihu Austrálie a na Novém Zélandu.[1][4]
V České republice je původní jediný druh, náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora), rostoucí roztroušeně na většině území. Náprstník červený (Digitalis purpurea) pochází ze západní a jihozápadní Evropy. Do České republiky byl zavlečen na přelomu 18. a 19. století a zdomácněl zejména v pohraničních pohořích severních Čech. Zřídka zplaňují některé pěstované druhy, zejména náprstník vlnatý (Digitalis lanata), pěstovaný jako léčivka, a efemérně i náprstník žlutý (Digitalis lutea).[1]
V květeně Evropy je zastoupeno celkem 12 druhů náprstníků. Největší areál rozšíření zde má náprstník velkokvětý, náprstník červený a v jižních částech Evropy náprstník žlutý a náprstník vlnatý. Ostatní druhy jsou svým výskytem vázané výhradně na Středomoří. Ve východních oblastech je rozšířen D. ferruginea, D. viridiflora a D. laevigata, na Pyrenejském poloostrově D. thapsi, D. obscura a D. parviflora, v Řecku D. leucophaea a kříženec D. x macedonica. Některé z těchto druhů jsou evropské endemity. Druh D. dubia je endemit Baleárských ostrovů.[5][6] V Alpách vystupuje náprstník velkokvětý a náprstník žlutý až do subalpínského stupně.[7]
Rod náprstník byl v minulosti řazen do čeledi krtičníkovité, která byla s nástupem molekulárních analýz a systému APG z větší části rozčleněna do jiných čeledí a náprstník se ocitl v čeledi jitrocelovité.
Keřovité dřevnaté druhy, rostoucí jako endemity na Kanárských ostrovech (Digitalis canariensis, D. sceptrum), byly přeřazeny do samostatného rodu Isoplexis.[4][6][8]
Náprstníky nepatří v České republice mezi chráněné rostliny. Rovněž v mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh náprstníku uveden jako ohrožený.[9][10]
Všechny druhy náprstníku náležejí mezi prudce jedovaté rostliny. Mají odporně hořkou chuť. Obsahují směs kardioaktivních glykosidů, které jsou obsaženy zejména v buněčné šťávě asimilačních zelených pletiv, a to v množství asi 1 %. Nejvyšší obsah je na sklonku dne, v průběhu noci jsou tyto látky postupně odbourávány a před východem slunce je jejich obsah nejnižší. V kořenech jsou obsaženy málo. Primární glykosidy, obsažené v čerstvých rostlinách, se sušením a stárnutím drogy hydrolyticky štěpí na glukózu či jiné cukerné jednotky a štěpné produkty, které jsou rovněž terapeuticky aktivní. Čerstvý náprstník červený obsahuje zejména purpurea-glykosidy A a B, glukogitaloxin, glukoverodoxin, digitalinum verum, digikorin aj. Štěpnými produkty jsou digitoxin, gitoxin, gitaloxin, strospesid, verodoxin aj. Výsledkem pokročilejší hydrolýzy je např. gitaloxigenin. Mimo glykosidů obsahuje náprstník i saponiny, zejména digitonin, gitonin, tigonin a natigin. Nejvyšší obsah saponinů je v semenech. Podobné obsahové látky jsou i v náprstníku velkokvětém. Náprstník vlnatý má poněkud jinou skladbu glykosidů, které obsahují navíc acetylovou skupinu na digitoxose a převládají mezi nimi lanatosidy A, B a C. Hydrolýzou vzniká acetyldigitoxin, acetylgitoxin a acetyldigoxin. Ze saponinů je obsažen tigonin. Droga z náprstníku vlnatého má obdobný terapeutický účinek jako z náprstníku červeného, je však asi 5x silnější. Naproti tomu účinek náprstníku žlutého je poměrně slabý.[11]
K otravám dochází zejména při předávkování v rámci medicínského využití. K terapeutickému účinku dochází v rámci 2 až 3 dnů až poté, co se navážou glykosidy na srdeční svalovinu. Účinek pomalu odeznívá, při podávání i malých dávek může dojít k jeho kumulaci a předávkování. Dávkování vyžaduje velké zkušenosti a je vyhrazeno výhradně lékaři. Otrava po požití náprstníku se projevuje nejprve podrážděním trávicího ústrojí, projevujícím se ošklivostí, zvracením a průjmem. Později dochází k nápadnému zpomalení pulsu, nepravidelné srdeční činnosti a obtížnému dýchání. Tyto příznaky vyústí ve velmi rychlý a slabý puls, po němž může následovat ochrnutí a zástava srdce. Smrtelná dávka náprstníku červeného je 2 až 3 gramy čerstvých listů či 0,1 g sušené drogy, u čistého digitoxinu je to několik miligramů. U náprstníku vlnatého je letální dávka již 0,02 g sušené drogy. Prognóza otravy je nepříznivá. Léčení spočívá v podání dávidel, absorpčního uhlí a tříslovin (dubová kůra, silný černý čaj aj.). Je třeba co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Otravy byly pozorovány i u zvířat (koně, psi, dobytek, drůbež) s podobnými symptomy.[11]
Náprstník náleží mezi základní srdeční léky. Je podáván zejména při chronické srdeční nedostatečnosti, kdy zvyšuje stažlivost srdce a zároveň zpomaluje srdeční frekvenci. Činnost srdce se tak zpomaluje a prohlubuje. Rovněž upravuje nepravidelnou činnost srdce. Jako droga se používají pouze listy, z nichž se připravují nálevy, tinktury nebo slouží k izolaci čistých glykosidů.[11][12] V minulosti byl terapeuticky využíván zejména náprstník červený a v malé míře i náprstník velkokvětý, v novější době je téměř zcela nahradil účinnější náprstník vlnatý.[1]
Náprstníky jsou pěstovány jako okrasné zahradní rostliny. Nejčastěji je v různobarevných kultivarech pěstován náprstník červený, dále náprstník velkokvětý a náprstník žlutý. Řidčeji jsou pěstovány i jiné druhy. Ze sbírek českých botanických zahrad je jich uváděna celá řada.[13][14]
Pěstované druhy náprstníku jsou krátkověké byliny, které se nejlépe rozmnožují výsevem semen. Semena lze vysévat časně zjara pod sklo, do pařeniště nebo později přímo na záhon. Semena jsou drobná a pouze se přitlačí k povrchu substrátu, nezasypávají se. Vyklíčí během 2 týdnů. Při časném výsevu rostliny kvetou ještě v témže roce. Lze množit i vegetativně pomocí postranních listových růžic, které se objevují po odstranění květenství.[13]
Náprstník (Digitalis) je rod dvouděložných rostlin, řazený v současné taxonomii do čeledi jitrocelovitých. Je známo asi 25 druhů. Vyznačují se přímou lodyhou s hroznovitým vrcholovým květenstvím poměrně velkých květů a střídavými listy. Náprstníky jsou rozšířené v Evropě, severní Africe a západní a střední Asii. V České republice jsou rozšířeny 2 druhy, náprstník velkokvětý a nepůvodní náprstník červený. Rostliny obsahují glykosidy působící na srdeční činnost a jsou využívány v lékařství. Všechny druhy jsou jedovaté a mohou způsobit smrtelnou otravu. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny.
Ilustrace náprstníku velkokvětého z roku 1821Fingerbøl-slægten (Digitalis) består af 20 arter af toårige, stauder og buske, som tidligere var anbragt i Maskeblomst-familien. Efter genetiske undersøgelser viser det sig nu, at de hører hjemme i Vejbred-familien. Arterne er udbredt i Europa, Nordafrika, Asien og naturaliseret i Nordamerika. De urteartige planter, som er kendt her i landet, har en opret vækst med stive stængler og spredte lodne blade med bugtet rand. Det første år dannes der dog kun en roset af blade ved jorden. Blomsterne sidder i en endestillet klase, og de har sammenvoksede kronblade, sådan at de harr form som fingerbøl. Her omtales kun de arter, som er vildtvoksende i Danmark, eller som dyrkes her i landet.
Hele planten er giftig, inklusiv rødder og frø, om end bladene er mest giftige. Hvis man spiser bladene er der i yderste konsekvens risiko for dødsfald. Tidlige symptomer ved indtagelse omfatter utilpashed, opkast, spisevægring, diarré, ondt i maven, hallucinationer, svingende bevidsthed og kraftig hovedpine. Alt efter hvor kraftig forgiftningen er, kan patienten senere opleve svingende og svag puls, nerveforstyrrelser, synsforstyrrelser (særligt med gule/grønne skær om objekter, og blå haloer omkring lys), kramper og dødelige forstyrrelser af hjertet.
Arter
Die Fingerhüte (Digitalis) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Die etwa 25 Arten sind in Europa, Nordafrika und im westlichen Asien verbreitet.
Digitalis-Arten wachsen als zweijährige oder ausdauernde krautige Pflanzen, die selten an der Basis etwas verholzen. Die Stängel sind höchstens an ihrer Basis verzweigt. Die wechselständig, manchmal grundständig zusammenstehenden Laubblätter sind einfach. Der Blattrand ist glatt oder gezähnt.
Die Blüten stehen in endständigen, manchmal verzweigten, traubigen Blütenständen zusammen. Die zwittrigen Blüten sind zygomorph und fünfzählig. Die fünf Kelchblätter sind verwachsen, mit kurzen Kelchzipfeln. Die fünf Kronblätter sind röhrig bis glockenförmig verwachsen. Die Blütenkrone ist zweilippig; die Unterlippe ist dreilappig, bei der Oberlippe sind entweder die Kronlappen kaum erkennbar (z. B. bei Digitalis grandiflora) oder sie sind deutlich zweilappig (z. B. bei Digitalis lutea). Es sind nur vier Staubblätter vorhanden; sie ragen nicht aus der Kronröhre heraus. Die Staubbeutel berühren sich paarweise. Der Griffel endet in einer zweilappigen Narbe.
Die septizide, eiförmige Kapselfrucht enthält viele kleine, gerippte Samen.
Die in den Pflanzen enthaltenen Digitalisglykoside werden therapeutisch zur symptomatischen Therapie der Herzinsuffizienz eingesetzt, da sie eine positiv inotrope Wirkung am Herzen zeigen. In hohen Dosen wirken sie als Gift, welches durch verschiedene Herzrhythmusstörungen zum Tod führt. Der Fingerhut, insbesondere der Rote Fingerhut, wurde in der Heilkunde innerlich und äußerlich[1] verabreicht.
Aus der Gattung Fingerhüte sind besonders viele Sekundärmetabolite isoliert worden; zu den wichtigsten zählen herzwirksame Glykoside, jedoch wurden auch verschiedene Phenole, wie Anthranoide, Phenylpropionsäuren oder Flavonoide, und auch Steroide (Steroidsaponine, Sterine) gefunden. Ferner sind phenolische Glykoside,[2] Sorbitole, Cornoside und verschiedene Phenylethanoid-Glycoside nachgewiesen worden.[3]
In Europa werden für die Produktion von Herzglykosiden die heimischen Digitalis-Arten Wolliger Fingerhut und Roter Fingerhut angebaut.[4]
Steroidsaponine entstehen aus einem Steroid, bei welchem eine Seitenkette von Cholesterin strukturelle Änderungen erzeugte, um ein Spiroketal zu formen. In Digitalis weisen diese Komponenten lediglich schwache seifenähnliche Eigenschaften auf. Typische Saponine sind Digitonin, Tigogenin und Gitogenin.[5]
Digitanole sind C5-C6 ungesättigte Pregnane. Einige von ihnen besitzen die 14-beta-hydroxyl-Funktion, welche typisch für Cardenolide ist. Demzufolge teilen sich Cardenolide und Digitanole möglicherweise die gleichen biosynthetischen Pathways. Bekannte Digitanole sind Digiprogenin, Digipurpurogenin, Purpnigenin, Purprogenin, Digacetigenin, Digifoligenin und Diginigenin.[6]
Es sind etwa 40 verschiedene Anthranoide in der Gattung Digitalis identifiziert worden.[7] Digitolutein scheint ein typisches Anthranoid für alle Digitalis-Arten zu sein.[8]
Die Gattung Digitalis wurde durch Carl von Linné aufgestellt. Der botanische Gattungsname Digitalis leitet sich vom lateinischen Wort digitus für „Finger“ ab.
Die Gattung Digitalis ist in Europa, Nordafrika und im westlichen Asien verbreitet, ihr Verbreitungsschwerpunkt ist Südeuropa. In Deutschland kommen drei Arten vor: der Großblütige Fingerhut, der Gelbe Fingerhut sowie der Rote Fingerhut, als Neophyt findet sich auch der Wollige Fingerhut.
Es gibt etwa 25 Digitalis-Arten (Auswahl):[12]
Kanarische Fingerhüte (Isoplexis) wurden ursprünglich von Carl von Linné ebenfalls in die Gattung Digitalis gestellt. Phylogenetische Untersuchungen[9] zeigen die Isoplexis-Arten eingebettet zwischen den Digitalis-Arten, sodass einige Autoren die vier Isoplexis-Arten mittlerweile wieder zu Digitalis stellen. The Plant List hält derzeit (Stand: April 2017) die Einzelstellung aufrecht.[13]
Mit dem Erstausgabetag 2. November 2019 gab die Deutsche Post AG in der Serie Blumen ein Postwertzeichen im Nennwert von 370 Eurocent mit einem Abbild des Roten Fingerhuts heraus. Der Entwurf stammt von den Grafikern Stefan Klein und Olaf Neumann aus Iserlohn.
Die Fingerhüte (Digitalis) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Die etwa 25 Arten sind in Europa, Nordafrika und im westlichen Asien verbreitet.
Digitalis është grup bimësh i familjes Plantaginaceae.
Digitalis, (Inggris: Foxglove, Jerman: Fingerhut) iku génus saka watara 20 spésies tetuwuhan rong taunan utawa taunan, sing biyèn digolongaké sajeroning kulawarga Scrophulariaceae. Miturut panelitèn èlmiah anyar sajeroning babagan genetika, tetuwuhan iki bisa digolongaké sajeroning kulawarga Plantaginaceae. Kembang saka tetuwuhan iki awangun kaya loncèng cilik lan wernané béda miturut species saka ungu, jambon, putih utawa kuning. Tetuwuhan iki asalé saka Éropah, Asia pérangan kulon lan tengah, sarta Afrika lor.
Digitalis, (Inggris: Foxglove, Jerman: Fingerhut) iku génus saka watara 20 spésies tetuwuhan rong taunan utawa taunan, sing biyèn digolongaké sajeroning kulawarga Scrophulariaceae. Miturut panelitèn èlmiah anyar sajeroning babagan genetika, tetuwuhan iki bisa digolongaké sajeroning kulawarga Plantaginaceae. Kembang saka tetuwuhan iki awangun kaya loncèng cilik lan wernané béda miturut species saka ungu, jambon, putih utawa kuning. Tetuwuhan iki asalé saka Éropah, Asia pérangan kulon lan tengah, sarta Afrika lor.
Digitalis është grup bimësh i familjes Plantaginaceae.
Fangerhuder (Digitalis) san en plaantenskööl uun det famile faan a Waibleedplaanten (Plantaginaceae). Amanbi 25 slacher lewe uun Euroopa, Nuurdafrikoo an Waastaasien.
Enkelt Digitalis-slacher wurd uun a medesiin iinsaat, am det hart starker tu maagin. Tuföl diarfaan as oober giftag.
D. ferruginea – D. grandiflora – D. laevigata – D. lamarckii – D. lanata – D. lutea – D. mariana – D. nervosa – D. obscura – D. parviflora – Digitalis purpurea – D. thapsi – D. trojana – D. viridiflora
D. × campbelliana – D. × charrelii – D. × denticulata – D. × di-tellae – D. × fucata – D. × fulva – D. × fuscescens – D. × intermedia – D. × macedonica – D. × pelia – D. × sibirica – D. × ujhelyii – D. × velenovskyana
Fangerhuder (Digitalis) san en plaantenskööl uun det famile faan a Waibleedplaanten (Plantaginaceae). Amanbi 25 slacher lewe uun Euroopa, Nuurdafrikoo an Waastaasien.
Enkelt Digitalis-slacher wurd uun a medesiin iinsaat, am det hart starker tu maagin. Tuföl diarfaan as oober giftag.
Palecznica (Digitalis L.) – to je szlach dwalatnëch abò wielelatnëch roscënów z rodzëznë bùlwicowatëch (Scrophuliaceae). Òne roscą m.jin. na Kaszëbach, a kwitną np. w czerwińcu.
Palecznica (Digitalis L.) – to je szlach dwalatnëch abò wielelatnëch roscënów z rodzëznë bùlwicowatëch (Scrophuliaceae). Òne roscą m.jin. na Kaszëbach, a kwitną np. w czerwińcu.
Skombalielē (luotīnėškā: Digitalis) ī tuokis augals, muokslėškā prigolons trauklapėniu augalū (Plantaginaceae) šeimā.
Tas daugiametis augals īr, anou stombris statmens īr, aukšts, apatėnie posie somediejė̄s. Lapā ėštėsėnē, aug pražongē. Žėidā ėšruod kap skombalielē, sogolė̄ i kekė.
Aug švėisiuos medies, kirtėmūs, pruogomūs. Tas ī liekvarstos nug šėrdėis lėgū, ale tepuogė trocīzna ī.
Skombalielius augėn šalėp nomū kap kvietkas.
Æнгуырстуанæг[1][2] (лат. Digitalis, уырыс. Наперстянка) у кæрдæг зайæгойты мыггаг.
Бутин или напрсток (науч. Digitalis) — род кој се состои од околу 20 видови на растенија. Овој род традиционално бил сместен во фамилијата струпници (Scrophulariaceae), но по скорешните филогенетски истражувања, сега е преместен во фамилијата тегавци (Plantaginaceae).[1] Води потекло од Западна и Југозападна Европа,[2] Западна и Средна Азија, и Северозападна Африка.
Бутин или напрсток (науч. Digitalis) — род кој се состои од околу 20 видови на растенија. Овој род традиционално бил сместен во фамилијата струпници (Scrophulariaceae), но по скорешните филогенетски истражувања, сега е преместен во фамилијата тегавци (Plantaginaceae). Води потекло од Западна и Југозападна Европа, Западна и Средна Азија, и Северозападна Африка.
Оймок гүл, дигиталис (лат. Digitalis, L. 1753) — өсүмдүктөрдүн коңул гүлдүүлөр тукумундагы уруусу. Жөнөкөй жалбырактуу эки же көп жылдык чөп, чанда бийик же чала бадал жана бадал. Гүлү чоң, чачы сымал топ гүлдү түзөт. Мөмөсү кутуча, 35тей түрү Түндүк Африка, Европа, Кичи Азия, Кавказда, Батыш Сибирде токой четинде, ачык жерде кездешет. КМШ өлкөлөрүндө 6 түрү өсөт. Оймок гүл кайчылаш чаңдашат. Гүлүнүн төмөн жагы (алдынкы эрди) созуңку болуп, чаңдаштыруучу чымын, чиркей, аарылар конгонго ыңгайлуу. Жалбырагында медицинада колдонулуучу гликозиддер бар. Ал жүрөк ишин жөнгө салат. Заара бөлүп чыгарууну күчөтөт жана шишикти таратат. Кыргызстанда кызыл Оймок гүл кооздук үчүн жана дары-дармек катары өстүрүлөт.
Оймок гүл, дигиталис (лат. Digitalis, L. 1753) — өсүмдүктөрдүн коңул гүлдүүлөр тукумундагы уруусу. Жөнөкөй жалбырактуу эки же көп жылдык чөп, чанда бийик же чала бадал жана бадал. Гүлү чоң, чачы сымал топ гүлдү түзөт. Мөмөсү кутуча, 35тей түрү Түндүк Африка, Европа, Кичи Азия, Кавказда, Батыш Сибирде токой четинде, ачык жерде кездешет. КМШ өлкөлөрүндө 6 түрү өсөт. Оймок гүл кайчылаш чаңдашат. Гүлүнүн төмөн жагы (алдынкы эрди) созуңку болуп, чаңдаштыруучу чымын, чиркей, аарылар конгонго ыңгайлуу. Жалбырагында медицинада колдонулуучу гликозиддер бар. Ал жүрөк ишин жөнгө салат. Заара бөлүп чыгарууну күчөтөт жана шишикти таратат. Кыргызстанда кызыл Оймок гүл кооздук үчүн жана дары-дармек катары өстүрүлөт.
Бегъымбарӏэпэлъ е ӏэпэлъ (лат-бз. Digitalis) — лӏэужьыгъуэ зыбжанэу гуэшыжьа удз лъэпкъэгъущ.
Къаукъазым ӏэпэлъэу лӏэужьыгъуитху къыщокӏри, псори илъэс бжыгъэкӏэ мэпсэу, лъабжьэ быдэ яӏэщ. Гъагъэхэр инхэщ, ӏэрамэ кӏыхьхэу зэхэту, удз щхьэкӏэхэм къапедзэ, къапщӏийхэр, удзыр зыхуэдэ лӏэужьыгъуэм елъытауэ, плъыжьхэщ, пшэплъыфэхэщ, гъуэжьхэщ, гъуэжь-хужьыфэхэщ.
Зи къэпщӏийр плъыжь ӏэпэлъ лӏэужьыгъуэр цӏыхухэм къагъэкӏ, Еуропэ Къухьэпӏэм къырашауэ, адрейхэр езыр-езыру ди щӏыпӏэхэм къыщокӏ. Мэзхэм, бгыщхьэхэм уащрохьэлӏэ.
Лӏэужьыгъуэ псори хущхъуэу къагъэщхьэпэ.
Хьэкъун Б. Адыгэ къэкӀыгъэцӀэхэр. ТхылътедзапӀэ «Элбрус». Налшыч 1992 гъ.
డిజిటాలిస్ (ఆంగ్లం: Digitalis or Foxglove) పుష్పించే మొక్కలలో ఏకదళబీజాలకు చెందిన ప్రజాతి. ఇందులో సుమారు 20 జాతుల ఔషధ మొక్కలున్నాయి. ఇవి ప్లాంటజినేసి (Plantaginaceae) కుటుంబానికి చెందినవి. ఇవి ఆసియా, ఆఫ్రికా, ఐరోపా ఖండాలలో పెరుగుతాయి.[2] దీని శాస్త్రీయ నామానికి వేలు (Finger) మాదిరిగా అని అర్ధం. వీని పూలను వేలికి సులువుగా తొడుగు (Glove) మాదిరి తొడగవచ్చును. వీనిలో అన్నింటికన్నా ముఖ్యమైనది డిజిటాలిస్ పర్పురియా ("Common Foxglove" or Digitalis purpurea).
వీని నుండి గుండె జబ్బులలో ఉపయోగించే డిగాక్సిన్ (Digoxin) అనే మందును తయారుచేస్తారు.
Digitalis cariensis
Digitalis ciliata
Digitalis davisiana
Digitalis dubia
Digitalis ferruginea
Digitalis grandiflora
Digitalis laevigata
Digitalis lanata
Digitalis leucophaea
Digitalis lutea
Digitalis obscura
Digitalis parviflora
Digitalis purpurea
Digitalis thapsi
Digitalis trojana
Digitalis viridiflora
డిజిటాలిస్ (ఆంగ్లం: Digitalis or Foxglove) పుష్పించే మొక్కలలో ఏకదళబీజాలకు చెందిన ప్రజాతి. ఇందులో సుమారు 20 జాతుల ఔషధ మొక్కలున్నాయి. ఇవి ప్లాంటజినేసి (Plantaginaceae) కుటుంబానికి చెందినవి. ఇవి ఆసియా, ఆఫ్రికా, ఐరోపా ఖండాలలో పెరుగుతాయి. దీని శాస్త్రీయ నామానికి వేలు (Finger) మాదిరిగా అని అర్ధం. వీని పూలను వేలికి సులువుగా తొడుగు (Glove) మాదిరి తొడగవచ్చును. వీనిలో అన్నింటికన్నా ముఖ్యమైనది డిజిటాలిస్ పర్పురియా ("Common Foxglove" or Digitalis purpurea).
వీని నుండి గుండె జబ్బులలో ఉపయోగించే డిగాక్సిన్ (Digoxin) అనే మందును తయారుచేస్తారు.
ತಿಲಪುಷ್ಪವು ಒಂದು ಔಷಧೀಯ ಗುಣವುಳ್ಳ ಸಸ್ಯವಾಗಿದೆ. ಇದರ ವೈಜ್ಞಾನಿಕ ಹೆಸರು ಡಿಜಿಟೇಲಿಸ್ ಪರ್ಪುರಿಯ(Digitalis purpurea). ಲಾಮಿಯಲೆಸ್ ಎಂಬ ಗಣಕ್ಕೆ ಸೇರಿದ ತಿಲಪುಷ್ಪಿಯು ಪ್ಲಾಂಟಜಿನೇಸಿಯ ಕುಟುಂಬಕ್ಕೆ ಸೇರಿದ ಸಸ್ಯವಾಗಿದೆ[೧].
ಇದರ ಹೂವು ಎಳ್ಳಿನ ಹೂವನ್ನು ಹೋಲುವುದರಿಂದ ಇದಕ್ಕೆ ತಿಲಪುಷ್ಪಿ ಎಂಬ ಹೆಸರು ಬಂದಿದೆ. ಇದನ್ನು ವಾರ್ಷಿಕ ಬೆಳೆಯಾಗಿ ಬೆಳೆಯಲಾಗುತ್ತದೆ. ಇದರ ಗಿಡವು ೧.೨ ಮೀಟರ್ ಎತ್ತರದವರೆಗೆ ಬೆಳೆಯುತ್ತದೆ. ಎಲೆಯು ೧೫-೨೦ ಸೆಂ.ಮೀ. ಉದ್ದವಾಗಿದ್ದು ಅಂಡಾಕಾರದಿಂದಿರುತ್ತದೆ. ಎಲೆಗಳು ರೋಮಗಳಿಂದ ಕೂಡಿರುತ್ತದೆ.
ಇದರ ಎಲೆಯನ್ನು ಕತ್ತರಿಸಿ ನಂತರ ೬೦ಡಿಗ್ರಿ ಸೆ. ಉಷ್ಣಾಂಶದಲ್ಲಿ ಒಣಗಿಸಿ ಮಾಡಿದ ರಸವನ್ನು ಉಪಯೋಗಿಸಬೇಕು.
ಈ ದ್ರವ್ಯವು ಹೃದಯದ ಕರೋನರಿ ಎಂಬ ನಾಳದಲ್ಲಿ ಹೆಚ್ಚು ರಕ್ತ ಪ್ರವಹಿಸುವಂತೆ ಮಾಡುತ್ತದೆ. ಇದರಿಂದಾಗಿ ಹೃದಯದ ಕ್ರಿಯೆಯು ಸರಿಯಾಗಿ ನಡೆಯುತ್ತದೆ. ಮೂತ್ರ ಜನಕಾಂಗದಲ್ಲಿ ಹೆಚ್ಚಿನ ಪ್ರಮಾಣದ ರಕ್ತವನ್ನು ಹರಿಯುವಂತೆ ಮಾಡುವ ತಿಲಪುಷ್ಪಿ ಮೂತ್ರಲ ಗುಣವನ್ನು ಹೊಂದಿದೆ.
ತಿಲಪುಷ್ಪವು ಒಂದು ಔಷಧೀಯ ಗುಣವುಳ್ಳ ಸಸ್ಯವಾಗಿದೆ. ಇದರ ವೈಜ್ಞಾನಿಕ ಹೆಸರು ಡಿಜಿಟೇಲಿಸ್ ಪರ್ಪುರಿಯ(Digitalis purpurea). ಲಾಮಿಯಲೆಸ್ ಎಂಬ ಗಣಕ್ಕೆ ಸೇರಿದ ತಿಲಪುಷ್ಪಿಯು ಪ್ಲಾಂಟಜಿನೇಸಿಯ ಕುಟುಂಬಕ್ಕೆ ಸೇರಿದ ಸಸ್ಯವಾಗಿದೆ.
Digitalis (/ˌdɪdʒɪˈteɪlɪs/[2] or /ˌdɪdʒɪˈtælɪs/[3]) is a genus of about 20 species of herbaceous perennial plants, shrubs, and biennials, commonly called foxgloves.
Digitalis is native to Europe, western Asia, and northwestern Africa. The flowers are tubular in shape, produced on a tall spike, and vary in colour with species, from purple to pink, white, and yellow. The scientific name means "finger". The genus was traditionally placed in the figwort family, Scrophulariaceae, but phylogenetic research led taxonomists to move it to the Veronicaceae in 2001.[4] More recent phylogenetic work has placed it in the much enlarged family Plantaginaceae.
The best-known species is the common foxglove, Digitalis purpurea. This biennial is often grown as an ornamental plant due to its vivid flowers which range in colour from various purple tints through pink and purely white. The flowers can also possess various marks and spottings. Other garden-worthy species include D. ferruginea, D. grandiflora, D. lutea, and D. parviflora.[5]
The term digitalis is also used for drug preparations that contain cardiac glycosides, particularly one called digoxin, extracted from various plants of this genus. Foxglove has medicinal uses but is also very toxic to humans and other animals, and consumption can even lead to death.
The generic epithet Digitalis is from the Latin digitus (finger).[6] Leonhart Fuchs first invented the name for this plant in his 1542 book De historia stirpium commentarii insignes, based upon the German vernacular name Fingerhut,[7][8] which translates literally as 'finger hat', but actually means 'thimble'.
The name is recorded in Old English as 'foxes glofe/glofa' or 'fox's glove'.[9] Over time, folk myths obscured the literal origins of the name, insinuating that foxes wore the flowers on their paws to silence their movements as they stealthily hunted their prey. The woody hillsides where the foxes made their dens were often covered with the toxic flowers. Some of the more menacing names, such as "witch's glove", reference the toxicity of the plant.[8]
Henry Fox Talbot (1847) proposed 'folks' glove', where 'folk' means fairy. Similarly, R. C. A. Prior (1863) suggested an etymology of 'foxes-glew', meaning 'fairy music'. However, neither of these suggestions account for the Old English form foxes glofa.[9]
The Flora Europaea originally recognised a number of species now seen as synonyms of Digitalis purpurea, or others: D. dubia, D. leucophaea, D. micrantha and D. trojana.[10] As of 2017, Plants of the World Online recognises the following 27 species (and a number of hybrids):[1]
The first full monograph regarding this genus was written by Lindley in 1821. He included two sections, a section Isoplexis including two species, and the main section Digitalis with three subsections, including 2Y species, a number of which are now seen as synonyms or hybrids.[11]
In the last full monograph of the genus in 1965, Werner classified the 19 recognised species in five sections (four species from Macaronesia were separated in the genus Isoplexis at the time):[13][14][15]
In their 2000 book about Digitalis, Luckner and Wichtl continued to uphold Werner's classification of the 19 species,[15][14][16] but molecular studies into the phylogeny of the genus published in 2004 found that although four of Werner's sections were supported by the genetics, the section Tubiflorae was polyphyletic, and that the species D. lutea and D. viridiflora should be placed in the section Grandiflorae.[17] This study, as well as a number of other studies published around that time, reunited the genus Isoplexis with Digitalis, increasing the number of species to 23.[14][17]
Peter Hadland Davis, an expert on the flora of Turkey, had used a different circumscription than Werner in his works, and recognised eight species in the country. A 2016 molecular phylogenetic study into the relationships of the Turkish species in the section Globiflorae aimed to reconcile this discrepancy, finding that the classification as proposed by Davis was largely correct: Globiflorae contained as distinct species D. cariensis, D. ferruginea, D. lamarckii, D. lanata and D. nervosa, and D. trojana was subsumed at the infraspecific rank as D. lanata subsp. trojana. This study listed 23 species: D. transiens, D. cedretorum, D. ikarica and D. fuscescens were not mentioned. D. parviflora and D. subalpina were not tested in this study,[12] but the 2004 study found these two species situated within the section Globiflorae.[17]
Larvae of the foxglove pug, a moth, consume the flowers of the common foxglove for food. Other species of Lepidoptera eat the leaves, including the lesser yellow underwing.[18]
Nicholas Culpeper included Foxglove in his 1652 herbal medicine guide, The English Physician. He cited its use for healing wounds (both fresh and old), as a purgative, for "the King's Evil" ( mycobacterial cervical lymphadenitis), for "the falling sickness" (epilepsy), and for "a scabby head".[19] There is no empirical evidence for these claims, and it is not used for these conditions in modern medicine, only for slowing excessive heart rate in certain circumstances and/or strengthening heart muscle contraction in heart failure.[20]
Digitalis is an example of a drug derived from a plant that was formerly used by herbalists; herbalists have largely abandoned its use because of its narrow therapeutic index and the difficulty of determining the amount of active drug in herbal preparations. Once the usefulness of digitalis in regulating the human pulse was understood, it was employed for a variety of purposes, including the treatment of epilepsy and other seizure disorders, which are now considered to be inappropriate treatments.
A group of medicines extracted from foxglove plants are called digitalin. The use of D. purpurea extract containing cardiac glycosides for the treatment of heart conditions was first described in the English-speaking medical literature by William Withering, in 1785,[21][22][23] which is considered the beginning of modern therapeutics. In contemporary medicine digitalis (usually digoxin) is obtained from D. lanata.[24][25] It is used to increase cardiac contractility (it is a positive inotrope) and as an antiarrhythmic agent to control the heart rate, particularly in the irregular (and often fast) atrial fibrillation. Digitalis is hence often prescribed for patients in atrial fibrillation, especially if they have been diagnosed with congestive heart failure. Digoxin was approved for heart failure in 1998 under current regulations by the Food and Drug Administration on the basis of prospective, randomized study and clinical trials. It was also approved for the control of ventricular response rate for patients with atrial fibrillation. American College of Cardiology/American Heart Association guidelines recommend digoxin for symptomatic chronic heart failure for patients with reduced systolic function, preservation of systolic function, and/or rate control for atrial fibrillation with a rapid ventricular response. Heart Failure Society of America guidelines for heart failure provide similar recommendations. Despite its relatively recent approval by the Food and Drug Administration and the guideline recommendations, the therapeutic use of digoxin is declining in patients with heart failure—likely the result of several factors. The main factor is the more recent introduction of several drugs shown in randomised controlled studies to improve outcomes in heart failure.[26] Safety concerns regarding a proposed link between digoxin therapy and increased mortality seen in observational studies may have contributed to the decline in therapeutic use of digoxin, however a systematic review of 75 studies including four million patient years of patient follow-up showed that in properly designed randomised controlled studies, mortality was no higher in patients given digoxin than in those given placebo.[27]
A group of pharmacologically active compounds are extracted mostly from the leaves of the second year's growth, and in pure form are referred to by common chemical names, such as digitoxin or digoxin, or by brand names such as Crystodigin and Lanoxin, respectively. The two drugs differ in that digoxin has an additional hydroxyl group at the C-3 position on the B-ring (adjacent to the pentane). This results in digoxin having a half-life of about one day (and increasing with impaired kidney function), whereas digitoxin's is about 7 days and not affected by kidney function. Both molecules include a lactone and a triple-repeating sugar called a glycoside.
Digitalis works by inhibiting sodium-potassium ATPase. This results in an increased intracellular concentration of sodium ions and thus a decreased concentration gradient across the cell membrane. This increase in intracellular sodium causes the Na/Ca exchanger to reverse potential, i.e., transition from pumping sodium into the cell in exchange for pumping calcium out of the cell, to pumping sodium out of the cell in exchange for pumping calcium into the cell. This leads to an increase in cytoplasmic calcium concentration, which improves cardiac contractility.[28] Under normal physiological conditions, the cytoplasmic calcium used in cardiac contractions originates from the sarcoplasmic reticulum, an intracellular organelle that stores calcium. Human newborns, some animals, and patients with chronic heart failure lack well developed and fully functioning sarcoplasmic reticula and must rely on the Na/Ca exchanger to provide all or a majority of the cytoplasmic calcium required for cardiac contraction. For this to occur, cytoplasmic sodium must exceed its typical concentration to favour a reversal in potential, which naturally occurs in human newborns and some animals primarily through an elevated heart rate; in patients with chronic heart failure it occurs through the administration of digitalis. As a result of increased contractility, stroke volume is increased. Ultimately, digitalis increases cardiac output (cardiac output = stroke volume x heart rate). This is the mechanism that makes this drug a popular treatment for congestive heart failure, which is characterized by low cardiac output.
Digitalis also has a vagal effect on the parasympathetic nervous system, and can be used to slow the ventricular rate during atrial fibrillation (unless there's an accessory pathway, when it can paradoxically increase the heart rate).[29] The dependence on the vagal effect means digitalis is not effective when a patient has a high sympathetic nervous system drive, which is the case with acutely ill persons, and also during exercise.[30][31]
Digoxigenin (DIG) is a steroid found in the flowers and leaves of Digitalis species, and is extracted from D. lanata. Digoxigenin can be used as a molecular probe to detect mRNA in situ and label DNA, RNA, and oligonucleotides.[32] It can easily be attached to nucleotides such as uridine by chemical modifications. DIG molecules are often linked to nucleotides; DIG-labelled uridine can then be incorporated into RNA via in vitro transcription. Once hybridisation occurs, RNA with the incorporated DIG-U can be detected with anti-DIG antibodies conjugated to alkaline phosphatase. To reveal the hybridised transcripts, a chromogen can be used which reacts with the alkaline phosphatase to produce a coloured precipitate.
Depending on the species, the digitalis plant may contain several deadly physiological and chemically related cardiac and steroidal glycosides. Thus, the digitalis plants have earned several, more sinister, names: dead man's bells and witch's gloves. The toxins can be absorbed via the skin[33] or ingestion.
Digitalis intoxication, known as digitalism, results from an overdose of digitalis and can cause gastrointestinal, cardiac and neurological effects. The former include appetite loss, nausea, vomiting and diarrhoea; the cardiac symptoms include both tachycardia, and bradycardia (either of which, if severe enough, can result in syncope—see below); and the neurological effects include fatigue, delirium, and rarely xanthopsia (jaundiced or yellow vision).[34][35][36] Other oculotoxic effects of digitalis include generalized blurry vision, as well as the appearance of blurred outlines ('halos').[37] Other things mentioned are dilated pupils, drooling, weakness, collapse, seizures, and even death.
Digitalis poisoning can cause indirect inhibition of the atrioventricular node via a direct effect on the vagal nucleus. This results in bradycardia (decreased heart rate) or if severe enough, heart block. The direct effect of cardiac glycosides on heart muscle cells is to increase contraction of the cells, both in force and frequency, tending to produce tachycardia (increased heart rate), depending on the dose, the condition of one's heart, and the prevailing chemistry of the blood (specifically any of: low potassium, high calcium and low magnesium).[38] Electrical cardioversion (to "shock" the heart) is generally not indicated in ventricular fibrillation in digitalis toxicity, as it can make the rhythm disturbance more complicated or sustained.[39][40] Furthermore, the classic drug of choice for ventricular fibrillation in emergency setting,[41] amiodarone, can worsen the dysrhythmia caused by digitalis, therefore, the second-choice drug lidocaine is more commonly used.[42] Mild toxicity is treated by stopping the medication and general supportive measures; severe toxicity is treated with anti-digoxin antibody fragments.
The entire plant is toxic (including the roots and seeds). Mortality is rare, but case reports do exist. Most plant exposures occur in children younger than six years and are usually unintentional and without associated significant toxicity. More serious toxicity occurs with intentional ingestion by adolescents and adults.[43]
In some instances, people have confused foxglove with the relatively harmless comfrey (Symphytum) plant, which is sometimes brewed into a tea, with fatal consequences. Other fatal accidents involve children drinking the water in a vase containing digitalis plants.[44] Drying does not reduce the toxicity of the plant. The plant is toxic to animals, including all classes of livestock and poultry, as well as felines and canines.
According to 1981 speculation Vincent van Gogh's "Yellow Period" may have been influenced by digitalis, because it had been proposed as a therapy to control epilepsy around this time, and there are two paintings by the artist where the plant is present.[45] Other studies immediately questioned this: there are a large number of other possible explanations for van Gogh's choice of palette,[46][47] there is no evidence that van Gogh was ever given the drug or that his physician prescribed it, he was tested and had no xanthopsia, and in his many letters of the time he makes it clear that he simply liked using the colour yellow,[47][48][49] but it has remained a popular concept.[50]
Digitalis (/ˌdɪdʒɪˈteɪlɪs/ or /ˌdɪdʒɪˈtælɪs/) is a genus of about 20 species of herbaceous perennial plants, shrubs, and biennials, commonly called foxgloves.
Digitalis is native to Europe, western Asia, and northwestern Africa. The flowers are tubular in shape, produced on a tall spike, and vary in colour with species, from purple to pink, white, and yellow. The scientific name means "finger". The genus was traditionally placed in the figwort family, Scrophulariaceae, but phylogenetic research led taxonomists to move it to the Veronicaceae in 2001. More recent phylogenetic work has placed it in the much enlarged family Plantaginaceae.
The best-known species is the common foxglove, Digitalis purpurea. This biennial is often grown as an ornamental plant due to its vivid flowers which range in colour from various purple tints through pink and purely white. The flowers can also possess various marks and spottings. Other garden-worthy species include D. ferruginea, D. grandiflora, D. lutea, and D. parviflora.
The term digitalis is also used for drug preparations that contain cardiac glycosides, particularly one called digoxin, extracted from various plants of this genus. Foxglove has medicinal uses but is also very toxic to humans and other animals, and consumption can even lead to death.
Digitalo (Digitalis el plantagacoj) estas genro konsistanta el ĉirkaŭ 19 specioj, kiuj aperas en Eŭropo, okcidenta Azio kaj norda Afriko.
Ili havas grandajn cilindrecajn florojn, en kiujn eblas ŝovi homan fingron. De tiu fakto venas ilia latina nomo digitalis (digitus = fingro), sed ankaŭ la nomoj en aliaj lingvoj, kiuj signifas "fingringo", "fingringa herbo" aŭ ion similan (germane Fingerhut, hispane dedalera, nederlande Vingerhoedskruid; iom simila la angla foxglove = vulpa ganto).
La plantoj estas parte du-, parte multjaraj. La dujara purpura digitalo (digitalis purpurea) en la unua jaro produktas nur bazajn foliojn kaj en la dua jaro tigon, kiu povas atingi pli ol du metrojn, kun folioj kaj floroj.
Pluraj specioj, precipe la purpura digitalo, estis kaj estas uzataj kiel medikamentoj por fortigi la funkciadon de malforta koro; ĝi enhavas alkaloidojn nomatajn digitoksino (C41H64O13) kaj digitalino (C35H56O14), kiuj efikas stimule al la koro. Tro forta dozo povas esti danĝera. La stimula efiko estas jam longe konata al la popola medicino; la unua kuracisto, kiu science priskribis ĝin, estis William Withering en la 18-a jarcento.
Las digitales (Digitalis spp.) o dedaleras son un género de una veintena de especies de hierbas y arbustos, de la familia de las escrofulariáceas, nativas de Europa, Asia Menor y África del norte.
Producen flores de corola tubular, y colores variados según especies y variedades; la más conocida de las especies de Digitalis es la Digitalis purpurea, de la que se extrae la digitalina, un glucósido de potente acción cardiotónica. D. purpurea y otras especies de Digitalis son fuertemente tóxicas, pero se utilizan más o menos ampliamente como ornamentales en jardinería. Existe también la especie Digitalis mertonensis, un híbrido de la D. grandiflora y la D. purpurea. Es perenne, resistente al frío, de 1 m de altura y florece en verano con flores de color salmón a rosado. Las hojas son rosetas ovales y vellosas.
Las digitales (Digitalis spp.) o dedaleras son un género de una veintena de especies de hierbas y arbustos, de la familia de las escrofulariáceas, nativas de Europa, Asia Menor y África del norte.
Producen flores de corola tubular, y colores variados según especies y variedades; la más conocida de las especies de Digitalis es la Digitalis purpurea, de la que se extrae la digitalina, un glucósido de potente acción cardiotónica. D. purpurea y otras especies de Digitalis son fuertemente tóxicas, pero se utilizan más o menos ampliamente como ornamentales en jardinería. Existe también la especie Digitalis mertonensis, un híbrido de la D. grandiflora y la D. purpurea. Es perenne, resistente al frío, de 1 m de altura y florece en verano con flores de color salmón a rosado. Las hojas son rosetas ovales y vellosas.
Sõrmkübar (Digitalis) on iminõgeselaadsete seltsi teeleheliste sugukonda kuuluv[1] kahe- ja mitmeaastaste rohttaimede ja põõsaste perekond.
Perekonna teaduslik nimetus digitalis tähendab "sõrmesarnane" ja viitab asjaolule, et taime õit saab üsna mugavalt panna inimese sõrme otsa.
Selle perekonna liigid kasvavad looduslikult Lääne- ja Lõuna-Euroopas, Lääne- ja Kesk-Aasias ning Loode-Aafrikas.
Sõrmkübar eelistab kasvada pooleldi või täielikult varjus happelistel muldadel. Teda leidub hõredates metsades, raiesmikel, nõmmede ja rabade servadel, rannakaljudel ning kaljustel ja muidu järskudel nõlvadel. Sageli leidub teda kohtades, kus pinnas on kahjustunud, näiteks pärast tulekahjusid või värsketel raiesmikel.
Taime vars on jäik, harunemata ja 3–15 dm kõrge. Lehed on vahelduvad, terve servaga, piklikud või süstjad ja terava tipuga.
Sõrmkübara õied moodustavad pika täha. Õied on torujad ning värvilt valged või roosad, harvem kollased. Õitel võivad olla mitmesugused täpid või laigud. Õietupp koosneb 5 tupplehest. Taimed õitsevad juunis-augustis.
Taime vili on väikeste pruunide seemnetega kupar. Seemne mass on keskmiselt 100 g. Seeme on idanemisvõimeline 2–3 aastat.
Kõik taime osad on mürgised, kaasa arvatud juured ja seemned. Eriti mürgised on ülemised lehed. Kuivatamine ei vähenda taime mürgisust. Taim on mürgine ka kõigile kariloomadele ja kiskjalistele. On esinenud surma. Sõrmkübarat ei tohiks segamini ajada ohutu varemerohuga. Mürgine võib olla ka vesi vaasis, milles on hoitud lõikeõisi.
Sõrmkübaramürgistuse esimesed tundemärgid on nohu, oksendamine, kõhulahtisus, kõhuvalu, peavalu, hallutsinatsioonid ja deliirium. Sõltuvalt mürgistuse raskusest võivad esineda ebakorrapärane või aeglane pulss, krambid ja lõpuks südame seiskumine. Esineda võivad ajuhäired, eriti nägemishäired. Kõik asjad võivad olla erilist värvi, kõige sagedamini kollakat kuni rohelist värvi, ja valgusallikate ümber tundub olevat sinine halo.
Perekonda kuulub ulmbes 35 liiki. Endise NSV Liidu maa-alal kasvab neist kuus, neist neli üksnes Kaukaasias.
Sõrmkübar (Digitalis) on iminõgeselaadsete seltsi teeleheliste sugukonda kuuluv kahe- ja mitmeaastaste rohttaimede ja põõsaste perekond.
Sormustinkukat (Digitalis) on ratamokasveihin (Plantaginaceae), aiemmin naamakukkaiskasveihin (Scrophulariaceae), sijoittuva kasvisuku. Sen monet lajit ovat erittäin myrkyllisiä. Sukuun kuuluu 20–25 kookasta ruohovartista kasvia. Kukintona on pitkä, yleensä toispuolinen latvaterttu. Esimerkiksi rohtosormustinkukan kukat ovat muodoltaan tyypillisesti sormustinmaisia.
Sormustinkukat (Digitalis) on ratamokasveihin (Plantaginaceae), aiemmin naamakukkaiskasveihin (Scrophulariaceae), sijoittuva kasvisuku. Sen monet lajit ovat erittäin myrkyllisiä. Sukuun kuuluu 20–25 kookasta ruohovartista kasvia. Kukintona on pitkä, yleensä toispuolinen latvaterttu. Esimerkiksi rohtosormustinkukan kukat ovat muodoltaan tyypillisesti sormustinmaisia.
Digitalis
Les digitales forment le genre Digitalis, environ vingt espèces de plantes herbacées classiquement placées dans la famille des Scrofulariacées. Les études récentes situent désormais ce genre dans les Plantaginacées[1].
Les digitales sont originaires d'Europe, d'Afrique du nord-ouest et d'Asie occidentale et centrale.
Ces plantes peuvent être très toxiques. L'absorption d'environ une dizaine de feuilles provoque des troubles graves sur un sujet humain de corpulence moyenne.
Le nom provient du latin digitus c'est-à-dire « doigt », et se réfère à la facilité avec laquelle on peut introduire un doigt dans la corolle de la fleur de Digitalis purpurea. Pour la même raison, les Anglais nomment ces plantes foxglove, « gant de renard » et les Allemands Fingerhut, « dé à coudre ». En français, d'autres appellations existent comme « Dé de Bergère », « Gant de Bergère », « queue-de-loup »[2].
Les digitales se trouvent de préférence à l'orée des bois ou dans les clairières des forêts, sur un sol acide, suffisant en lumière et en eau. Elles forment d'élégantes tiges en fusée qui fleurissent de bas en haut[3].
La floraison est biannuelle, voire trisannuelle selon le climat (hiver doux ou retardé)[3].
Les digitales, comme la digitale pourpre, ont des grandes fleurs en forme de tube ou de doigt de gant. Elles sont groupées en masse sur une tige d'environ 1,5 m.
Les autres espèces du genre peuvent avoir des fleurs d'autres couleurs : jaunes, brunâtres... Leur port spectaculaire fait qu'on les retrouve également chez les horticulteurs[4].
Les fleurs donnent des capsules qui mûrissent en contenant des centaines de graines très fines[3].
La plante est toxique dans toutes ses parties, au maximum dans ses feuilles. Chaque plante en fonction de son exposition au soleil, contient à des doses différentes le principe actif[4].
Au premier rang, se trouvent la digitale pourpre (Digitalis purpurea) d'usage médical historique et la digitale laineuse (Digitalis lanata ) encore plus toxique (utilisation industrielle). Les feuilles de digitale pourpre peuvent être confondues avec celles de la bourrache ou de la consoude[5] parfois utilisées en salade ou en complément culinaire.
D'autres espèces sauvages de la flore française, spontanées ou cultivées comme plantes d'ornement, sont plus ou moins toxiques. Les plus connues sont la digitale à grandes fleurs (Digitalis grandiflora) et la digitale à petites fleurs jaunes (Digitalis lutea). Il en est de même pour des espèces hybrides horticoles telles que digitalis gloxiniaeflora (hybride de Digitalis purpurea)[6].
L'absorption d'environ une dizaine de feuilles de digitale pourpre provoque des troubles graves sur un sujet humain de corpulence moyenne[5]. Selon Georges Becker, 120 g de feuilles de digitale pourpre représentent une dose mortelle[7].
Les premiers symptômes d'intoxication sont les nausées, les vomissements, les diarrhées, les troubles cardiaques importants. La mort peut survenir rapidement selon la dose ingérée[4].
La digitale est inconnue de la médecine de l'Antiquité méditerranéenne. Il est possible que la plante ait été distinguée dès le VIe siècle en Europe du nord[3], en faisant partie d'une médecine populaire d'origine celtique[8]. Son utilisation est attestée à partir du XIIe siècle sous les termes anglais foxglove « gant de renard » et allemand Fuchskraut « herbe au renard » puis Fingerhut « dé à coudre »[3].
En 1512, le médecin botaniste allemand Leonhart Fuchs lui donne le nom de Digitalis purpurea par allusion à la forme en doigt de la corolle. La digitale a d'abord eu une réputation de plante vulnéraire, détergente et cicatrisante. Elle peut figurer dans un onguent, emplâtre, ou potion pour soigner les plaies et blessures. Elle est mentionnée à ce titre dans la Pharmacopée de Londres en 1650[3],[9].
En 1785, le médecin botaniste britannique William Withering publie An Account of the Foxglove and Some of its Medical uses où il démontre que l'infusion de feuilles de digitale a un effet diurétique et cardiotonique susceptibles de réduire l'hydropisie[10]. À la suite de cette publication, dès 1786, le médecin américain Hall Jackson (1739-1797) introduit la plante européenne dans le New Hampshire pour y être cultivée[9].
Cependant, la digitale ne réduit que l'hydropisie d'origine cardiaque et non pas celle d'origine rénale. Cette distinction était inconnue à l'époque et ne sera établie que par les travaux de Richard Bright (1798-1858) sur le « mal de Bright » (insuffisance rénale chronique terminale)[10].
Au début du XIXe siècle, la digitale est tentée dans diverses conditions, pour ralentir le pouls ou à visée « purgative », telles que les fièvres, l'épilepsie, le goitre, les écrouelles.... où elle se montre inefficace et surtout dangereuse d'emploi, ce qui en limite l'utilisation. William Withering avait déjà montré que la marge de sécurité de la digitale est très étroite (dose thérapeutique proche de la dose toxique)[9].
En 1844, le français Eugène Homolle[11] isole une fraction active de la plante qu'il appelle digitaline. Cependant l'utilisation thérapeutique de cette molécule ne sera possible que par les travaux du pharmacien et chimiste français Claude-Adolphe Nativelle en 1868. La digitaline Nativelle se présente sous une forme cristallisée : elle est obtenue par une méthode d'isolement chimique reproductible, et elle permet des analyses toxicologiques plus précises[3].
Vers la fin du XIXe siècle, le cardiologue Pierre Potain établit une règle des trois R sur l'emploi de la digitaline. Il s'agit d'une règle empirique et mnémotechnique : la digitaline Ralentit, Renforce et Régularise les battements cardiaques[3],[12].
En 1933, le chimiste suisse Arthur Stoll isole les glucosides de la digitale et distingue différents hétérosides[3],[13]. Les glucosides sont des hétérosides primaires présents dans la feuille fraîche. Ces hétérosides se décomposent dans la feuille séchée en hétérosides secondaires (digitoxoses), sous l'action d'une enzyme (glycoside hydrolase) présente dans la plante. Stoll montre aussi que la digitale laineuse (digitalis lanata) est l'espèce de digitale la plus riche en principes actifs[3],[14]. Dès lors la digitaline Nativelle, dans sa forme historique, est un digitoxose accompagné d'autres hétérosides en petites quantités[3].
Toutes les formes galéniques (poudre, teinture, infusion, macération...) des digitales, produites à partir de la plante entière, sont toxiques et ne sont plus employées en raison du risque trop élevé de surdosage[15].
La digitaline est un cardiotonique. Le Code ATC des feuilles de digitale est C01AA03. Les hétérosides purifiés sont la digoxine et la digitoxine.
Ces produits purifiés sont obtenus par extraction industrielle à partir de la digitale laineuse, non utilisée en pratique traditionnelle car trop toxique, mais d'intérêt industriel en tant que matière première[15].
Dans les années 1980, la feuille de digitale laineuse est en troisième position du marché mondial des plantes médicinales, après la racine de ginseng et la racine de quinquina[16].
Il existe plus de 20 espèces, parmi lesquelles :
Dans le langage des fleurs, la digitale symbolise l'ardeur et le travail[17].
Digitalis isabelliana des Canaries.
Digitalis
Les digitales forment le genre Digitalis, environ vingt espèces de plantes herbacées classiquement placées dans la famille des Scrofulariacées. Les études récentes situent désormais ce genre dans les Plantaginacées.
Les digitales sont originaires d'Europe, d'Afrique du nord-ouest et d'Asie occidentale et centrale.
Ces plantes peuvent être très toxiques. L'absorption d'environ une dizaine de feuilles provoque des troubles graves sur un sujet humain de corpulence moyenne.
Ceimiceán, eastósctha as an méirín púca, atá in úsáid mar chóireáil ar chliseadh croí is éidéime (an íorpais) le 800 bliain ar a laghad. Is gliocóisídí cairdiacha na comhábhair ghníomhacha san ábhar eastósctha. Is gliocóisídí cairdiacha íonghlanta (mar shampla, diogocsain) príomhchóireáil an lae inniu ar chliseadh croí. Is tocsaineach gach aon cheann de na drugaí seo ag dáileog atá níos mó ar éigin ná na dáileoga teiripeacha.
Naprstak (pustikara, lat. Digitalis), biljni rod iz porodice trpučevki kojemu ime dolazi iz latinskog digitale, =naprstak, zbog oblika cvijeta nalik naprstku, metalnoj napravi koja se stavlja na vrh prsta sa kojim se potiskuje igla prilikom šivanja.
Rodu pripada 29 priznatih vrsta[1] ljekovitog dvogodišnjeg raslinja ili trajnica. U Hrvatskoj raste oko 6 vrsta naprastaka, to su hrđavosmeđi naprstak (D. ferruginea), velecvjetni naprstak (D. grandiflora), glatki naprstak (D. laevigata), kritično ugroženi vunenasti naprstak (D. lanata), žuti naprstak (D. lutea) i crveni ili grimizni naprstak (D. purpurea). U Hrvatskoj se uzgaja i hibridna vrsta smeđasti naprstak, Digitalis x fuscescens.
Biljke ovog roda su otrovne, točnije svi njezini dijelovi, ali se koristi u medicini kao lijek za srčane bolesti. kako je razlika između ljekovite i otrovne doze veoma malena, ne smije koristiti u laičkom liječenju.
Naprstak sadrži glikozid poznat kao digoksin, koji u blažem slučaju može izazvati mučninu, nesvjesticu, dijareju i grčeve, a u težem slučaju, ako se pojede koji njezin dio, otkazivanje krvožilnog sustava i infarkt. Ispravnim liječenjem digoksinom postiže se povećanje snage kontrakcije srca.[2]
Zbog svojih lijepih cvjetova naprstak se često uzgaja kao ukrasna biljka po vrtovima.
Naprstak (pustikara, lat. Digitalis), biljni rod iz porodice trpučevki kojemu ime dolazi iz latinskog digitale, =naprstak, zbog oblika cvijeta nalik naprstku, metalnoj napravi koja se stavlja na vrh prsta sa kojim se potiskuje igla prilikom šivanja.
Rodu pripada 29 priznatih vrsta ljekovitog dvogodišnjeg raslinja ili trajnica. U Hrvatskoj raste oko 6 vrsta naprastaka, to su hrđavosmeđi naprstak (D. ferruginea), velecvjetni naprstak (D. grandiflora), glatki naprstak (D. laevigata), kritično ugroženi vunenasti naprstak (D. lanata), žuti naprstak (D. lutea) i crveni ili grimizni naprstak (D. purpurea). U Hrvatskoj se uzgaja i hibridna vrsta smeđasti naprstak, Digitalis x fuscescens.
Biljke ovog roda su otrovne, točnije svi njezini dijelovi, ali se koristi u medicini kao lijek za srčane bolesti. kako je razlika između ljekovite i otrovne doze veoma malena, ne smije koristiti u laičkom liječenju.
Naprstak sadrži glikozid poznat kao digoksin, koji u blažem slučaju može izazvati mučninu, nesvjesticu, dijareju i grčeve, a u težem slučaju, ako se pojede koji njezin dio, otkazivanje krvožilnog sustava i infarkt. Ispravnim liječenjem digoksinom postiže se povećanje snage kontrakcije srca.
Zbog svojih lijepih cvjetova naprstak se često uzgaja kao ukrasna biljka po vrtovima.
Naporst[1][2] (Digitalis) je ród ze swójby putnikowych rostlinow (Plantaginaceae). Dalše serbske mjena su čapicy, jědojte zwónčki a čertowe panochty.
Po někotrych žórłach so swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjaduje.
Njedźělene łopjena su srjedźnozelene a cyłokromne abo zubate.
Rołkojte, dwuhubkowe kćenja su čerwjene, purpurčerwjene, běłe, beige, žołte, róžojte abo lěwanćikmódre a steja we wulkich kićach.
Rostliny w Europje, w Sewjernej Americe a zapadnej Aziji rozšěrjene.
Eksistuje něhdźe 25 Digitalis-družinow (wuběrk) [3]:
Tež je hybrida Digitalis x mertonensis, kotraž je z blědeho naporsta (Digitalis grandiflora a čerwjeneho naporsta (Digitalis purpurea) nastała.
Naporst (Digitalis) je ród ze swójby putnikowych rostlinow (Plantaginaceae). Dalše serbske mjena su čapicy, jědojte zwónčki a čertowe panochty.
Po někotrych žórłach so swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjaduje.
Digitalis, (Inggris: Foxglove, Jerman: Fingerhut) adalah genus dari sekitar 20 spesies tumbuhan dua tahunan atau tahunan, yang dahulu digolongkan ke keluarga Scrophulariaceae. Menurut penelitian ilmiah baru dalam bidang genetika, tumbuhan ini dapat digolongkan dalam keluarga Plantaginaceae. Bunga dari tumbuhan ini berbentuk seperti lonceng kecil dan warnanya berbeda menurut species dari ungu, merah muda, putih atau kuning. Tumbuhan ini berasal dari Eropa, Asia bagian barat dan tengah, serta Afrika utara.
Spesies yang paling dikenal adalah Digitalis purpurea. Ini adalah tumbuhan dua tahunan dan sering dikembang biakkan sebagai tanaman hias karena bunganya yang ungu. Tahun pertama, saat tanaman ini tumbuh, menghasilkan daun-daun dasar, sedangkan tahun kedua tumbuh daun-daun serta tangkai yang panjangnya menyampai 0,5 - 2,5 meter.
Nama "digitalis" juga digunakan untuk obat penyakit jantung, terutama digoksin yang diekstraksi dari tanaman ini.
Kegunaan ekstrak dari Digitalis purpurea sebagai obat diperkenalkan pertama kali oleh William Withering. Sebagai obat, glikosida dari tanaman ini digunakan untuk memperkuat kerja jantung (positif inotrop). Ekstrak dari digitalis biasanya diambil dari daun-daun tanaman yang tumbuh pada tahun kedua. Bagian-bagian yang murni dari tanaman ini juga dikenal dengan nama digoksin atau digitoksin.
Digitalis bekerja di tubuh dengan cara menghalangi fungsi enzim natrium-kalium ATPase sehingga meningkatkan kadar kalsium di dalam sel-sel otot jantung. Meningkatnya kadar kalsium di dalam otot sel-sel jantung inilah yang menjadi sebab meningkatnya kekuatan kontraksi jantung.
Apabila digunakan secara berlebihan, digitalis dapat berfungsi sebagai racun. Seluruh bagian tumbuhan ini mengandung glikosida, yang dapat menyebabkan keracunan. Reaksi-reaksi keracunan yang pertama mulai dari mual, muntah, diare, sakit perut, halusinasi, sakit kepala hingga delirium. Tergantung pada tingkat keracunan, korban keracunan juga mempunyai denyut nadi yang lemah, tremor, xanthopsis (apa yang dilihat terlihat kuning), kejang-kejang dan bahkan dapat menyebabkan gangguan irama jantung yang mematikan.
Digitalis, (Inggris: Foxglove, Jerman: Fingerhut) adalah genus dari sekitar 20 spesies tumbuhan dua tahunan atau tahunan, yang dahulu digolongkan ke keluarga Scrophulariaceae. Menurut penelitian ilmiah baru dalam bidang genetika, tumbuhan ini dapat digolongkan dalam keluarga Plantaginaceae. Bunga dari tumbuhan ini berbentuk seperti lonceng kecil dan warnanya berbeda menurut species dari ungu, merah muda, putih atau kuning. Tumbuhan ini berasal dari Eropa, Asia bagian barat dan tengah, serta Afrika utara.
Spesies yang paling dikenal adalah Digitalis purpurea. Ini adalah tumbuhan dua tahunan dan sering dikembang biakkan sebagai tanaman hias karena bunganya yang ungu. Tahun pertama, saat tanaman ini tumbuh, menghasilkan daun-daun dasar, sedangkan tahun kedua tumbuh daun-daun serta tangkai yang panjangnya menyampai 0,5 - 2,5 meter.
Nama "digitalis" juga digunakan untuk obat penyakit jantung, terutama digoksin yang diekstraksi dari tanaman ini.
Digitalis L., 1753 è un genere di piante erbacee o arbustive della famiglia delle Plantaginaceae.[1]
Il primo studioso ad introdurre il nome del genere (Digitalis) fu il botanico e fisico germanico Leonhart Fuchs (17 gennaio 1501 – 10 maggio 1566); il termine significa “ditale” e indubbiamente il fiore ricorda questo utile oggetto. In seguito fu il botanico francese Joseph Pitton de Tournefort (Aix-en-Provence, 5 giugno 1656 – Parigi, 28 dicembre 1708) ad elevare questo termine a valore di genere ed infine fu Carl von Linné (Rashult, 23 maggio 1707 – Uppsala, 10 gennaio 1778), biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, che nella pubblicazione "Species Plantarum - 2: 621. 1753" completò questo genere con una dozzina di specie.[2][3][4]
Le specie di questo genere sono mediamente alte (da 5 cm fino a 1 metro); la forma biologica prevalente è emicriptofita scaposa (H scap), ossia sono piante perennanti con gemme situate alla base del terreno e con fusti a infiorescenza terminale. Sono presenti anche cicli biologici bienni (nel primo anno si forma una rosetta basale di foglie; nel secondo la fioritura) e, raramente, forme biologiche suffrutescenti (con base legnosa). L'indumento può essere glabro oppure da ghiandolare-pubescente a densamente villoso.[2][5][6][7][8][9]
Le radici sono ramose.
Il fusto è eretto, arrotondato, pubescente o glabro. È inoltre semplice (non ramificato) e ingrossato alla base.
Le foglie in genere sono pubescenti, soprattutto sulla pagina inferiore, e si dividono in:
L'infiorescenza è formata da un racemo terminale bratteale (alla base di ogni pedicello è presente una brattea). Generalmente i fiori hanno una disposizione unilaterale (specialmente quelli superiori) causata dalla torsione dei pedicelli. I singoli fiori sono inoltre penduli, questo per proteggere il polline e il nettare dalla pioggia.
I fiori sono ermafroditi, leggermente attinomorfi quasi zigomorfi, tetraciclici (composti da 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo), pentameri (calice e corolla divisi in cinque parti).
Il frutto è del tipo a capsula prolungata in un becco acuto e dall'aspetto peloso-ghiandoloso. All'interno sono disposte due logge a deiscenza “septicida” (ossia è un frutto che si apre per fenditure longitudinali) : vengono così dispersi al vento un gran numero di piccolissimi semi. La forma dei semi è angolosa con testa reticolata. Nella fruttificazione inoltre il calice è persistente. I semi maturano in settembre.
La distribuzione delle specie di questo genere è mediterranea; dall'Europa all'Asia centrale.[5] Larve della Eupithecia pulchellata, una falena, ne consumano i fiori come cibo. Altre specie di lepidotteri, come la noctua comes, mangiano le foglie.
Solamente 3 delle 6 specie presenti sul territorio italiano si trovano anche sulle Alpi. La tabella seguente mette in evidenza alcuni dati relativi all'habitat, al substrato e alla distribuzione delle specie alpine[10].
La famiglia di appartenenza (Plantaginaceae) è relativamente numerosa con un centinaio di generi, mentre il genere della Digitalis comprende una ventina di specie di cui mezza dozzina sono presenti nella flora spontanea italiana.
La classificazione tassonomica del genere Digitalis è in via di definizione in quanto fino a poco tempo fa apparteneva alla famiglia delle Scrophulariaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist), mentre ora con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG) è stato assegnato alla famiglia delle Plantaginaceae; anche i livelli superiori sono cambiati (vedi il box tassonomico iniziale). Queste piante appartengono alla tribù delle Digitalideae (Dumort.) Dumort. (1829)
Il numero cromosomico delle specie di questo genere varia da: 2n = 56 a 2n = 112.[5]
Tradizionalmente le specie di questo genere vengono suddivise in due gruppi principali (per ogni gruppo sono indicate alcune specie):[2]
Attualmente le sezioni accettate per questo genere sono le seguenti:[11]
All'interno delle Digitalideae il genere Digitalis, insieme al genere Isoplexis, fa parte del "core" della tribù. La circoscrizione di Digitalis è ancora incerta e secondo gli ultimi studi il genere non è monofiletico (viceversa risulterebbe monofiletico con l'inclusione delle specie di Isoplexis).
Un recente studio filogenetico basato su alcune sequenze (ITS- e trnL-F) del DNA delle specie di questo genere propone una revisione del gruppo includendo come sezione le specie del genere Isoplexis). Dalle analisi eseguite sono stati individuati due cladi principali (I e II) con relativi sottocladi. La tabella seguente mostra la nuova struttura interna del genere confrontata con quella attualmente accetta[11]:[12]
Il cladogramma seguente mostra la struttura cladistica del genere (con indicate le nuove sezioni):[12]
xxxDigitalisxxx xxxClade_Ixxx xxxSubclade_AxxxSect. Digitalis
xxxSubclade_BxxxSect. Macranthae
xxxClade_IIxxx xxxSubclade_CxxxSect. Isoplexis
xxxSubclade_DxxxSect. Parviflora
Sect. Frutescentes
Sect. Subalpinae
Sect. Globiflorae
Per questo genere sono indicate come valide le seguenti entità (la distribuzione è relativa all'Europa e all'areale mediterraneo[13]):[1]
Altre checklist includono le seguenti altre specie:[13]
Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere (solamente per le specie spontanee della flora italiana) l’elenco seguente utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche (vengono cioè indicate solamente quelle caratteristiche utili a distingue una specie dall'altra).[8]
A questo elenco è da aggiungere la Digitale lanata Ehrh. che spesso in Italia è coltivata.
Sandro Pignatti nella "Flora d'Italia" segnala due ibridi (non sempre riconosciuti da altri Autori):
Sono possibili anche ibridi tra D. lutea e D. ferruginea.
Altri ibridi:[1]
È una pianta erbacea biennale, che cresce e si dissemina spontaneamente, poco adatta ai terreni calcarei. La pianta può superare 1 m di altezza.
È risaputo che nel primo anno di vita compaiono solo le foglie, verde scuro. Poi nel secondo anno, in estate, compare lo stelo che porta i fiori, penduli, a campana, che possono essere di vari colori, tra cui il giallo, il bianco e il rosa.
Le digitali crescono in qualunque posizione, sia in pieno sole che in piena ombra. Non necessitano di grandi quantità d'acqua, si consiglia perciò di fornirla regolarmente, senza inzuppare il terreno. In autunno spargere del letame maturo sul terreno intorno alla pianta, come nutrimento. Il terreno preferito deve essere sciolto, drenante, ricco in materia organica e a ph leggermente acido.
Per quanto riguarda la loro moltiplicazione, solitamente le digitali tendono a riseminarsi spontaneamente di anno in anno, divenendo in pratica perenni. Si può dunque seminare alla fine dell'estate o alla fine dell'inverno, in luogo protetto, mettendo a dimora le piantine in primavera[14].
La digitale contiene delle sostanze (glicosidi) che hanno un potente effetto sul cuore, quali la digitossina e il lanatoside C, che sono digitalici naturali[15]. Pertanto essa risulta molto utile nella terapia dell'insufficienza cardiaca, come cardiotonico e nello scompenso cardiaco congestizio[15]; tuttavia le stesse sostanze, se assorbite in dosi eccessive, la rendono una pianta notevolmente velenosa o addirittura mortale. In erboristeria vengono usate le foglie, i fiori e i semi.
È stato il medico inglese William Withering, nel 1785, ad annotare che l'ingestione di foglie secche di digitale alleviava l'idropisia[16].
Nella celebre opera di Vincent van Gogh Ritratto del dottor Gachet, il malinconico medico ha sul tavolo accanto a sé una pianta di Digitalis, all'epoca utilizzata come rimedio fitoterapico per la cura di diverse malattie.
L'autopsia condotta nel 2004[17] ha portato all'ipotesi dell'avvelenamento con digitalis purpurea, nel 1329, di Cangrande I della Scala, signore di Verona[18][19].
Digitalis est genus circa viginti specierum fruticum herbacearum partim perennium partim biennium. Genus usitate in Scrophulariaceis ponebatur, sed recentiores investigationum phylogeneticarum recognitiones monstrant id melius in amplificata familia Plantaginacearum ponendum esse.[1] Genus est endemicum in Europa occidentali et meridio-occidentali,[2] Asia occidentali et media, Africaque septentrio-occidentali.
Nomen scientificum 'sicut digitus' significat et similitudinem florum Digitalis purpureae ad digitos humanos dicit. Flores in spicá altá producti sunt tubulares et inter se colore variant, a purpureo ad roseum, album, et flavum. Notissima species est Digitalis purpurea, planta biennis, quae saepe ad ornamentum ob flores vividos excolitur. Floribus etiam sunt varia signa et maculae.
Primo anno Digitalis purpurea solum caulem et folia longa et basalia producit. Secundo anno caulis longus et foliosus a 50 ad 200 cm altus e radicibus plantarum sanarum crescit. Larvae insecti Eupitheciae pulchellatae flos|floribus Digitalis vescuntur. Aliae lepidopterorum species, praecipue Noctua comes, foliis Digitalis purpureae vescuntur.
Digitalis est genus circa viginti specierum fruticum herbacearum partim perennium partim biennium. Genus usitate in Scrophulariaceis ponebatur, sed recentiores investigationum phylogeneticarum recognitiones monstrant id melius in amplificata familia Plantaginacearum ponendum esse. Genus est endemicum in Europa occidentali et meridio-occidentali, Asia occidentali et media, Africaque septentrio-occidentali.
Digitalis luteaNomen scientificum 'sicut digitus' significat et similitudinem florum Digitalis purpureae ad digitos humanos dicit. Flores in spicá altá producti sunt tubulares et inter se colore variant, a purpureo ad roseum, album, et flavum. Notissima species est Digitalis purpurea, planta biennis, quae saepe ad ornamentum ob flores vividos excolitur. Floribus etiam sunt varia signa et maculae.
Primo anno Digitalis purpurea solum caulem et folia longa et basalia producit. Secundo anno caulis longus et foliosus a 50 ad 200 cm altus e radicibus plantarum sanarum crescit. Larvae insecti Eupitheciae pulchellatae flos|floribus Digitalis vescuntur. Aliae lepidopterorum species, praecipue Noctua comes, foliis Digitalis purpureae vescuntur.
Rusmenė (Digitalis) – gyslotinių (Plantaginaceae) šeimos augalų gentis, kuriai priklauso nuodingos daugiametės žolės. Jų stiebas stačias, apatinėje dalyje sumedėjęs. Lapai ištisiniai, auga pražangiai. Žiedai sutelkti į kekę. Vainikėlis varpiškas. Vaisius – dėžutė. Lotyniškai digitus reiškia pirštas – šio augalo vainikėlis yra panašus į mažą pirščiuką.
Gentyje yra apie 20 rūšių. Lietuvoje savaime auga viena rūšis ir dar kelios auginamos kaip dekoratyviniai augalai:
Didžiažiedė rusmenė (Digitalis grandiflora)
Vingerhoedskruid (Digitalis) is een geslacht uit de weegbreefamilie (Plantaginaceae). Het geslacht telt wereldwijd meer dan 22 twee- en meerjarige soorten. Het geslacht komt van nature voor in Europa, Noord-Afrika en westelijk Azië. De botanische naam Digitalis betekent vinger en die naam is gegeven omdat de bloem om de menselijke vinger past. De Nederlandse naam is afgeleid van de vorm van de bloem, die op een vingerhoed lijkt.
Gemeenschappelijke kenmerken zijn buis- of trechtervormige tweelippige bloemen, die in grote trossen staan. De soorten gedijen het best in de halfschaduw op humusrijke, goed waterdoorlatende grond. De kleur van de bloemen kan van wit via lichtroze tot paars en geel variëren.
In de plantengeneeskunde en de homeopathie vinden de soorten vingerhoedskruid (Digitalis purpurea) en de Midden- en Zuid-Europese Digitalis lanata toepassing.
Het gebruik van een extract van Digitalis purpurea met glycoside voor de behandeling van hartproblemen werd voor het eerst beschreven door William Withering. In de hedendaagse geneeskunde, wordt een zuiverder vorm van digitalis gebruikt om hartritmestoornissen te behandelen. Digitalis blokkeert de natrium-kaliumpomp in de celmembraan waardoor de natriumgradiënt verstoord wordt. Hierdoor stijgt de concentratie van calcium in de hartspiercel, wat een sterkere contractie van de hartspier tot gevolg heeft.
Een groep van farmacologisch actieve stoffen wordt gewonnen uit de tweedejaars bladeren. In zuivere vorm worden de stoffen aangeduid met de chemische namen digitoxine en digoxine, of door merknamen als Lanoxin en Purgoxin.
Digitalis is een klassiek voorbeeld van een medicijn dat afgeleid is van een plant die eerst in de volksgeneeskunde werd gebruikt. Omdat het lastig is de goede dosering aan de hand van plantenbladeren te bepalen, wordt de plant nu niet meer in de volksgeneeskunde gebruikt. Ook het gebruik bij epilepsie vindt geen toepassing meer.
Digitalis-vergiftiging resulteert uit een overdosis Digitalis. De verschijnselen zijn een verminderd gezichtsvermogen, het zien van vage omtrekken en in ernstige gevallen een gevaarlijk lage hartslag (bradycardie). Specifiek hierbij is dat het niet alleen een remmende werking heeft op de frequentie van de hartslag, door effect op de sinusknoop (de natuurlijke pacemaker van het hart) maar ook een remmende werking heeft op de geleidende functie van de atrioventriculaire knoop (AV-knoop, het 'koppelcentrum tussen geleiding van boezems en kamers). Hierdoor kan een gecombineerde afwijking van het hartritme ontstaan.
Omdat verminderde eetlust veelvuldig optreedt als neveneffect, is het ook wel misbruikt als afslankmiddel.
In Nederland en België komt alleen gewoon vingerhoedskruid (Digitalis purpurea) en geel vingerhoedskruid (Digitalis lutea) voor.
... · D. canariensis · D. ciliata · D. davisiana · D. dubia · D. ferruginea · D. grandiflora (Grootbloemig vingerhoedskruid) · D. laevigata · D. lanata (Wollig vingerhoedskruid) · D. lutea (Geel vingerhoedskruid) · D. mariana · D. obscura · D. parviflora · D. purpurea (Gewoon vingerhoedskruid) · D. thapsi · D. viridiflora · ...
Vingerhoedskruid (Digitalis) is een geslacht uit de weegbreefamilie (Plantaginaceae). Het geslacht telt wereldwijd meer dan 22 twee- en meerjarige soorten. Het geslacht komt van nature voor in Europa, Noord-Afrika en westelijk Azië. De botanische naam Digitalis betekent vinger en die naam is gegeven omdat de bloem om de menselijke vinger past. De Nederlandse naam is afgeleid van de vorm van de bloem, die op een vingerhoed lijkt.
Gemeenschappelijke kenmerken zijn buis- of trechtervormige tweelippige bloemen, die in grote trossen staan. De soorten gedijen het best in de halfschaduw op humusrijke, goed waterdoorlatende grond. De kleur van de bloemen kan van wit via lichtroze tot paars en geel variëren.
Revebjelleslekta er en planteslekt.
Revebjelleslekta er en planteslekt.
Naparstnica (Digitalis L.) – rodzaj roślin z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), w systemach XX-wiecznych klasyfikowany zwykle do rodziny trędownikowatych (Scrophulariaceae). Rodzaj obejmuje 19[3] gatunków (lub 22 po włączeniu tu krzewiastych przedstawicieli rodzaju Isoplexis z wysp Makaronezji)[4] występujących głównie na obszarze śródziemnomorskim, w Afryce Północnej, Europie, Azji Zachodniej[5] i Azji Środkowej[4]. Najbardziej zróżnicowane są na Półwyspie Iberyjskim i w Azji Mniejszej[3]. W Polsce gatunkiem rodzimym jest tylko naparstnica zwyczajna (D. grandiflora), ale szereg innych jest uprawianych i dziczejących, przy czym zadomowionym antropofitem jest spośród nich tylko naparstnica purpurowa (D. purpurea)[6]. Rośliny uprawiane są jako ozdobne i lecznicze[3].
Rodzaj zaliczany do plemienia Digitalideae[7] w obrębie babkowatych (Plantaginaceae)[1].
W obrębie rodzaju wyróżnianych jest 6 sekcji: Digitalis, Frutescentes, Globiflorae, Isoplexis, Macranthae, Parviflorae[7].
Naparstnica (Digitalis L.) – rodzaj roślin z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), w systemach XX-wiecznych klasyfikowany zwykle do rodziny trędownikowatych (Scrophulariaceae). Rodzaj obejmuje 19 gatunków (lub 22 po włączeniu tu krzewiastych przedstawicieli rodzaju Isoplexis z wysp Makaronezji) występujących głównie na obszarze śródziemnomorskim, w Afryce Północnej, Europie, Azji Zachodniej i Azji Środkowej. Najbardziej zróżnicowane są na Półwyspie Iberyjskim i w Azji Mniejszej. W Polsce gatunkiem rodzimym jest tylko naparstnica zwyczajna (D. grandiflora), ale szereg innych jest uprawianych i dziczejących, przy czym zadomowionym antropofitem jest spośród nich tylko naparstnica purpurowa (D. purpurea). Rośliny uprawiane są jako ozdobne i lecznicze.
Digitalis L. é um género botânico pertencente à família Plantaginaceae. Tradicionalmente este gênero era classificado na família das Scrophulariaceae.[1]
Plantas nativas da Europa, Ásia Menor e norte da África.
Digitalis L. é um género botânico pertencente à família Plantaginaceae. Tradicionalmente este gênero era classificado na família das Scrophulariaceae.
Plantas nativas da Europa, Ásia Menor e norte da África.
Digitalis (Degețel, degetar, degetariță), este un gen de plante din familia Scrophulariaceae, originar din partea centrală și de vest a Asiei și din Europa. Speciile acestui gen sunt plante otrăvitoare, erbacee, vivace, anuale sau bienale.
Florile roz-purpurii sau albe, campanulate, pendente, sunt așezate în ciorchini lungi.
Înmulțirea plantelor ornamentale se face prin semințe, în răsadnițe reci sau pe brazde. Toamna sau primăvara se plantează la loc definitiv.
Ca plantă ornamentală se folosește atât în parcuri și grădini pentru amenajarea și decorarea rondurilor, cât și ca floare tăiată, în vase, sau în arta buchetieră, formând combinații cu alte plante perene.
Se utilizează și în industria farmaceutică, pentru proprietățile sale medicinale.
Cuprinde 25-30 specii:
Digitalis (Degețel, degetar, degetariță), este un gen de plante din familia Scrophulariaceae, originar din partea centrală și de vest a Asiei și din Europa. Speciile acestui gen sunt plante otrăvitoare, erbacee, vivace, anuale sau bienale.
Náprstník (Digitalis) je rod dvojklíčnolistových rastlín z čeľade skorocelovitých (Plantaginaceae).
Známych je asi 35 druhov, jeho zástupcovia rastú v Európe, severnej Afrike a západnej Ázii. Sú to dvojročné a vytrvalé byliny s trubkovitými kvetmi. Rastliny obsahujú glykozidy využívané na liečbu srdcových chorôb.
Náprstník (Digitalis) je rod dvojklíčnolistových rastlín z čeľade skorocelovitých (Plantaginaceae).
Známych je asi 35 druhov, jeho zástupcovia rastú v Európe, severnej Afrike a západnej Ázii. Sú to dvojročné a vytrvalé byliny s trubkovitými kvetmi. Rastliny obsahujú glykozidy využívané na liečbu srdcových chorôb.
Digitalissläktet eller fingerborgsblommor[1] (Digitalis) är ett släkte i familjen grobladsväxter med cirka 25 arter i Europa och Asien. Digitalis är en hjärtmedicin som har använts under flera tusen år.[källa behövs] Det är en av de äldsta medicinerna.[källa behövs]
Digitalissläktet eller fingerborgsblommor (Digitalis) är ett släkte i familjen grobladsväxter med cirka 25 arter i Europa och Asien. Digitalis är en hjärtmedicin som har använts under flera tusen år.[källa behövs] Det är en av de äldsta medicinerna.[källa behövs]
Yüksük otu (Digitalis), yaklaşık 20 türle temsil edilen, Scrophulariaceae familyasına ait bir otsu bitkiler taksonudur. İki yıllık ve ömürlü cinsleri olan bir bahçe çiçeğidir.
Tohum olarak ekildiğinde ilk yıl kalın, oval, rozet şeklinde büyüyen yapraklar çıkarır. Ertesi yıl rozetin ortasından kalın bir sap uzar. Sapın üzerinde tomurcuklar sıralanmıştır. Çiçekler aşağıdan başlayarak açarlar. Pembe, mor, kırmızı, sarı veya beyaz renklerdedir. Borazana benzer biçimli çiçeklerin açık ağızları aşağı doğru bakar. Çoğunun iç kısımları beyaz çerçeveli bordo beneklerle kaplıdır. Yüksük otunun kalıcı bir türü de vardır.
Bazı yeni genetik çalışmalara göre Plantaginaceae familyası içine yerleştirilmiş olan bitkinin yüksekliği türüne göre 60 cm.den,1,5 metreye kadar değişir. En iyi hafif gölgede ve humuslu toprakta yetişir ve suyu sever.
Tohumları haziranda hafif gölgeye serpilir. Toz gibi ince olduğu için üzeri örtülmez. Hafifçe bastırılır ve süzgeçli kovayla sulanır. Çıkan fideler yaz sonunda yerlerine dikilir. Yerinde de bırakılabilir. Yüksük otu tıpta önemli bir bitkidir. Kalp ilaçlarında kullanılan "digitalin" adlı madde bu bitkiden elde edilir.
Zehirli bir bitkidir. Bilinçsiz kullanımı zehirlenmelere hatta ölümlere neden olabilir.
Yüksük otu (Digitalis), yaklaşık 20 türle temsil edilen, Scrophulariaceae familyasına ait bir otsu bitkiler taksonudur. İki yıllık ve ömürlü cinsleri olan bir bahçe çiçeğidir.
Наукова назва роду походить від лат. digitus — «палець» або «наперсток» за формою віночка.
Багаторічні або дворічні трави, в Західному Середземномор'ї напівчагарники та чагарники.
Стебла жорсткі високі, нерозгалужені від 30 до 150 см заввишки.
Листки чергові, цільнокраї, ланцетоподібні або довгасто-ланцетні, гострі, здебільшого поступово переходять у приквіткове листя.
Квітки неправильні, частіше великі, жовті, пурпурові, рудуваті, у верхівкових, здебільшого густих односторонніх чи багатосторонніх китицеподібних суцвіттях. Оцвітина 5-членна; віночок двогубий, дзвониковий або кулясто роздутий. Цвітуть в червні — серпні.
Плід — коробочка з дрібним коричневим насінням, що зберігає схожість 2-3 роки. У 1 г близько 10000 насінин.
Цей рід поширений у Західній та Південно-Західній Європі,[2] Західній та Центральній Азії, Австралії та Північно-Західній Африці.
Ростуть здебільшого у листяних та змішаних лісах, на узліссях, галявинах, чагарниках, лугах.
Наперстянки є кормовими рослинами для метеликів: Euphydryas Aurinia, Euphydryas Aurinia beckeri, Euphydryas maturna, Mellicta Aurelia та совки Polymixis flavicincta.[3].
Квітки наперстянки служать притулком для комах у холодні ночі, так як температура вночі всередині квітки значно вища, ніж температура навколишнього повітря. Залишаючи свої притулки, комахи переносять на собі пилок і залишають на інших квітках, сприяючи тим самим запиленню рослин. Квітки наперстянки влаштовані так, що джмелі неминуче вимазують в пилку спину, дотикаючися нею до двох пар пиляків.
Деякі види наперстянок декоративні. Наперстянка великоквіткова (Digitalis grandiflora) в культурі з 1561 року, (Наперстянка іржава (Digitalis ferruginea) — з 1597, а Наперстянка пурпурова (Digitalis purpurea) — з глибокої давнини. у СРСР наперстянку червону культивували в Краснодарському краї, Західному Сибіру, наперстянка шерстисту — на Північному Кавказі та в Україні.
Наперстянка росте на кислих ґрунтах, на ділянках з різним освітленням, але краще на сонці.[2][4] У рік посіву утворяться розетки і тільки на наступний рік наперстянки зацвітають.
У дикому стані зазвичай зустрічається на проблемних ділянках — вирубленого лісу, після пожежі тощо.[5]
Наперстянки містять сапоніни - (Від лат. Sapo - мило), рослинні глікозиди, що відрізняються наступними властивостями: дряпає, а в великих кількостях викликає нудотний смак (звідси їх застосування в якості відхаркувальних). Сапоніни викликають гемоліз - фізіологічну деструкцію кров'яних клітин і при введенні в кров дають важкі явища отруєння.
При прийомі сапонінів організм стає більш сприйнятливим для отрут, ліків та інших хімічних засобів, тому при введенні ліків разом з сапонінами дози іноді в кілька десятків разів менші діють так само, як великі дози. Так наприклад настій наперстянки діє набагато сильніше і вірніше, ніж розчин одних глікозидів наперстянки, звільнених від сапоніну. Причину такого явища вбачають в тому, що в наперстянці міститься сапонін (дигітонін). Сапоніни володіють властивістю емульгувати жири, для цієї мети запропоновані зокрема вилучення з мильного кореня (див.) або квілаі.
Сапоніни мають дуже різну за силою і навіть за характером дію, що до сих пір заважає введенню сапонінів в медичний обіг.[6][7]
Деякі наперстянки — в народній медицині цінні лікарські рослини: Наперстянка пурпурова, або червона (Digitalis purpurea); Наперстянка великоквіткова (Digitalis grandiflora), яка зустрічається у Європі, на Кавказі і півдні Західного Сибіру; Наперстянка шерстиста (Digitalis lanata), яка росте у Закарпатській та Одеській областях; а також кавказькі види (Наперстянка іржава (Digitalis ferruginea), та Наперстянка війчаста (Digitalis ciliata)).
Глікозиди, які містяться у листі наперстянки, регулюють діяльність серця, посилюють сечовиділення і зменшують набряки. Будь-яке самостійне використання рослини суворо заборонено. Усі види — отруйні рослини, містять складні глікозиди (у всіх частинах рослини, але головним чином у листі), які сильно впливають на роботу серця.[8]
Дигіталіс і дигоксин (глікозиди наперстянки) представляють собою найсильніші серцево-судинні отрути, що крім того, мають місцеву подразнюючу дію. Симптоми отруєння: серцевий напад (у важких випадках — зупинка серця), нудота, блювота, біль у животі, діарея, головний біль, повільний нерегулярний пульс (падіння пульсу), задишка, запаморочення, ціаноз, іноді також тремтіння, конвульсії, делірій і галюцинації. Мінімальною смертельною дозою наперстянки є доза 2,25 г[9].
Наперстянки являются кормовыми растениями для бабочек: шашечниц Euphydryas aurinia, Euphydryas aurinia beckeri, Euphydryas maturna, Mellicta aurelia и совки Polymixis flavicincta[6].
Цветки наперстянки служат убежищем для насекомых в холодные ночи, так как температура ночью внутри цветка значительно выше, чем температура окружающего воздуха. Покидая свои убежища, насекомые переносят на себе пыльцу и оставляют на других цветках, способствуя тем самым опылению растений. Цветки наперстянки устроены так, что посещающие их из-за мёда шмели неизбежно вымазывают в пыльце спину, соприкасаясь ею с двумя парами нависающих под самой крышей верхней губы пыльников.
Наперстянка шерстистая (Digitalis lanata) внесена в Красную книгу Молдовы, Наперстянка крупноцветковая (Digitalis grandiflora) — в Красную книгу Алтайского края, Курганской, Курской, Новосибирской, Свердловской, Смоленской, Тверской, Тюменской областей, Латвийской республики, республики Татарстан, Удмуртской Республики.[7]
По данным GRIN в роду 11 видов:[8]
Некоторые виды наперстянок декоративны. Наперстянка крупноцветковая (Digitalis grandiflora) в культуре с 1561 года, Наперстянка ржавая (Digitalis ferruginea) — с 1597 года, а Наперстянка пурпурная (Digitalis purpurea) — с глубокой древности. В СССР Наперстянку красную культивировали в Краснодарском крае, Западной Сибири, Наперстянку шерстистую — на Северном Кавказе и Украине.
Наперстянки содержат сапонины (от лат. sapo — мыло), растительные гликозиды, отличающиеся следующими свойствами: царапающий, а в больших количествах тошнотворный вкус (отсюда их применение в качестве отхаркивающих). В воде и спирте растворяются (коллоидно), образуя сильно пенящиеся растворы, с холестерином дают нестойкие, нерастворимые в воде и слабом спирте соединения. При кипячении таких соединений с толуолом или ксилолом извлекается холестерин, а сапонин остается. Сапонины вызывают гемолиз - физиологическую деструкцию кровяных клеток и при введении в кровь дают тяжелые явления отравления.
При приеме сапонинов организм становится более восприимчивым для ядов, лекарств и других химических средств, поэтому при введении лекарств вместе с сапонинами дозы иногда в несколько десятков раз меньшие оказывают такое же действие, как большие дозы. Этим объясняется более глубокое действие многих природных веществ по сравнению с «очищенными» действующими началами. Так например настой наперстянки действует гораздо сильнее и вернее, чем раствор одних гликозидов наперстянки, освобожденных от сапонина. Причину такого явления усматривают в том, что в наперстянке содержится сапонин (дигитонин). Сапонины обладают свойством эмульгировать жиры, для этой цели предложены в частности извлечения из мыльного корня (см.) или квилаи.
Сапонины имеют весьма различное по силе и даже по характеру действие, что до сих пор мешает введению сапонинов в медицинский обиход.
С. действуют раздражающе на слизистые оболочки, в больших дозах могут вызвать рвоту, кровоизлияния в жел.-киш. тракте и поносы. При введении в кровяное русло С. оказывают весьма ядовитое действие: судороги, ослабление двигательных рефлексов, паралитические явления; при больших дозах вызывают кроме нервных явлений также сердечную слабость, раздражение жел.-киш. тракта, доходящее до кровоизлияний, рвоты и поносов; смерть при общем истощении и параличе дыхания. Местно проявляется понижение сокращаемости мышц. При введении в кровь очень больших доз С. возможна быстрая смерть от паралича дыхания без пат.-анат. изменений.[10][11]
Некоторые наперстянки — в Народной медицине ценные лекарственные растения: Наперстянка пурпурная, или красная (Digitalis purpurea); Наперстянка крупноцветковая (Digitalis grandiflora), встречающаяся в Европейской части, на Кавказе и юге Западной Сибири; Наперстянка шерстистая (Digitalis lanata), растущая в Закарпатской и Одесской области; а также кавказские виды (Наперстянка ржавая (Digitalis ferruginea), Наперстянка Шишкина и Наперстянка реснитчатая (Digitalis ciliata)).
Содержащиеся в листьях гликозиды регулируют деятельность сердца, усиливают мочеотделение и уменьшают отёки. Любое самостоятельное использование растения строжайше запрещено. Все виды наперстянки — ядовитые растения, содержат сложные гликозиды (главным образом, в листьях), оказывающие сильное действие на сердце.
Дигиталис и дигитоксин (гликозиды наперстянки) представляют собой сильнейшие сердечно-сосудистые яды, обладающие, кроме того, местным раздражающим действием. Симптомы отравления: сердечный приступ (в тяжёлых случаях — остановка сердца), тошнота, рвота, боль в животе, диарея, головная боль, медленный нерегулярный пульс (падение пульса), одышка, головокружение, цианоз, иногда также дрожь, конвульсии, делирий и галлюцинации. Минимальной смертельной дозой наперстянки является доза 2,25 г[12].
«Выпить большое количество воды, вызвать рвоту либо с помощью шланга либо с помощью рук, для очистки желудка и кишечника. Дать много активированного угля для связывания ядовитых веществ, срочно обратиться к врачу.»[13].
По указаниям некоторых источников наперстянка фигурирует в ряду лекарственных растений не менее 4 тысяч лет. Но более достоверные сведения датируются V веком н. э. Её применяли при лечении водянки в Англии и Германии в XI веке. Первое описание наперстянки встречается в травнике 1543 года врача Леонарта Фукса (Германия), который и дал ей название. После Фукса наперстянка упоминается уже во всех травниках XVI—XVII вв[14].
В 1650 году наперстянка пурпурная была включена в английскую фармакопею, но из-за частых случаев отравления ею она была в 1746 г. исключена из практики. В 1775 году английский врач Уильям Уизеринг открыл, что наперстянка — сердечное средство, потратив на его реабилитацию более 10 лет. Уизеринг, воспользовавшись фамильным рецептом сердечного лекарства из 20 трав, которые будто бы применяла знахарка графства Шропшир, решил проверить их действие. Результатом этого эксперимента было открытие гликозида дигиталиса[15], который являлся основным компонентом этого лекарства. Он сообщил об этом в 1776 году, а в 1785 году изложил результаты своих наблюдений в книге и в докладе Королевскому Обществу.
Новое лекарство было оценено Боткиным «как самое драгоценное, которым когда-либо обладала терапия». Наперстянка была включена ещё в первое издание Российской фармакопеи в 1866 г. Тем не менее, поскольку невозможно было соблюдать точную дозировку, пользоваться наперстянкой в качестве лекарства продолжали с крайней осторожностью.
С. П. Боткин писал: «Почему существовало и существует такое разногласие при показаниях к употреблению наперстянки? С одной стороны, разница в индивидуальной восприимчивости отдельных субъектов при различных патологических состояниях; с другой — совершенно противоположный эффект на силу сердца при различных видах замедления и учащения его сокращений под влиянием различной величины доз этого средства составляли и составляют причину разноречия врачей при назначении одного из самых драгоценных средств, какими обладает терапия»[14]
Любопытно, что английский врач Р. Юз показал, что «под влиянием дигиталиса видимая окраска предметов изменяется — они кажутся синими, желтыми или зелеными, все лица предстают смертельно бледными», и из этого исследовательница Д. Т. Попова упоминает об интересном выводе, известном и западным ученым: «В последние годы жизни Ван Гог явно предпочитал желто-зеленый колорит в своих работах. Несколько портретов его лечащего врача написаны в этих же тонах. В углу многих полотен — жёлтый цветок наперстянки. А ведь у наперстянки, которую тогда использовали, цветы темно-красные. Причина изображения растения крылась в том, что оно было постоянным лекарством художника в последние 2 года его жизни. Так что вполне естественно заподозрить: колорит картин Ван Гога тех лет — следствие побочного эффекта дигиталиса. Если бы лечащий врач художника знал об этом и снизил дозу, то к его пациенту вернулось бы нормальное зрение»[14][16].
«В начале XIX века ученые пытались выделить из листьев наперстянки пурпуровой содержащиеся в них действующие вещества в чистом виде. Так были открыты сердечные гликозиды — гитоксин и дигитоксин, а из наперстянки шерстистой — лантозиды А, В и С». В настоящее время наперстянка и выделяемый из неё гликозид дигиталис продолжают применяться в лечении сердечно-сосудистых заболеваний, но врачи строго рекомендуют не пытаться пользоваться ими без надзора медиков[17].
Яд впервые был выделен химиком Леройе в начале XIX века. Он назвал его дигиталином и ошибочно принял за алкалоид.
Причина смерти Кан Гранде I делла Скала, который был правителем Вероны в 1311—1329 годах и покровителем Данте Алигьери, была определена при анализе его мумифицированного тела. В желудке, печени и кишечнике были обнаружены следы яда наперстянки[18]
В 1863 году доктору медицины Поммере инкриминировалось отравление наперстянкой тёщи Серафимы Дебюзи и бывшей любовницы Юлии Пов. В первом он был оправдан, а во втором осуждён. В начале XX века 54-летняя вдова из Брюсселя Мари Александрин Беккер (фр.)русск. отравила наперстянкой 11 человек, что было открыто в 1934 году.
Красивые цветки наперстянки похожи на напёрстки или шапочки. В Германии существовало поверье, что они служат шапочками для эльфов, во Франции растение называли «перчаткой Девы Марии», в Ирландии — «ведьминым напёрстком»[19].
Немецкая легенда рассказывала о происхождении наперстянки из напёрстков, отнятых злой мачехой у сиротки, которой они достались от матери. Мачеха тайком зарыла их в саду, и следующей весной на этом месте выросли дотоле невиданные цветы, в которых сиротка узнала напёрстки своей матери. Но как напоминание о том, что они выросли из чувства ненависти, злой гений влил в них страшный яд[19].
Наперстянки являются кормовыми растениями для бабочек: шашечниц Euphydryas aurinia, Euphydryas aurinia beckeri, Euphydryas maturna, Mellicta aurelia и совки Polymixis flavicincta.
Цветки наперстянки служат убежищем для насекомых в холодные ночи, так как температура ночью внутри цветка значительно выше, чем температура окружающего воздуха. Покидая свои убежища, насекомые переносят на себе пыльцу и оставляют на других цветках, способствуя тем самым опылению растений. Цветки наперстянки устроены так, что посещающие их из-за мёда шмели неизбежно вымазывают в пыльце спину, соприкасаясь ею с двумя парами нависающих под самой крышей верхней губы пыльников.
ЭкологияНаперстянка шерстистая (Digitalis lanata) внесена в Красную книгу Молдовы, Наперстянка крупноцветковая (Digitalis grandiflora) — в Красную книгу Алтайского края, Курганской, Курской, Новосибирской, Свердловской, Смоленской, Тверской, Тюменской областей, Латвийской республики, республики Татарстан, Удмуртской Республики.
ВидыПо данным GRIN в роду 11 видов:
Digitalis ferruginea L. — Наперстянка ржавая — Южное и Восточное Закавказье, Средиземноморье, Турция Digitalis grandiflora Mill. — Наперстянка крупноцветковая [syn. Digitalis ambigua Murray] — европейская часть России, Юго-Западная Сибирь, Западная Европа, Средиземноморье Digitalis laevigata Waldst. & Kit. Digitalis lanata Ehrh. — Наперстянка шерстистая — Венгрия и Южная Европа, Молдавия, Западная УкраинаDigitalis ferruginea
Digitalis grandiflora
Digitalis laevigata
Digitalis lanata
Digitalis lutea L. — Наперстянка жёлтая — юго-запад и центр Европы Digitalis mariana Boiss. Digitalis nervosa Steud. & Hochst. ex Benth. — Наперстянка жилковатая — Северный Иран, Армения и Азербайджан Digitalis obscura L.Digitalis lutea
Digitalis mariana
Digitalis obscura
Digitalis parviflora Jacq. Digitalis purpurea L. typus — Наперстянка пурпурная — Западная, Центральная и Южная Европа, Марокко Digitalis purpurea subsp. purpurea [syn. Digitalis nevadensis Kunze — Наперстянка невадская] — Португалия Digitalis thapsi L. Digitalis viridiflora Lindl.Digitalis parviflora
Digitalis purpurea
Digitalis thapsi
В садоводствеНекоторые виды наперстянок декоративны. Наперстянка крупноцветковая (Digitalis grandiflora) в культуре с 1561 года, Наперстянка ржавая (Digitalis ferruginea) — с 1597 года, а Наперстянка пурпурная (Digitalis purpurea) — с глубокой древности. В СССР Наперстянку красную культивировали в Краснодарском крае, Западной Сибири, Наперстянку шерстистую — на Северном Кавказе и Украине.
约20种,包括:
锈色毛地黄 Digitalis cariensis
毛花毛地黄 Digitalis ciliata
Digitalis davisiana
矮花毛地黄 Digitalis dubia
锈点毛地黄 Digitalis ferruginea
大花毛地黄 Digitalis grandiflora
希腊毛地黄 Digitalis laevigata
狭叶毛地黄 Digitalis lanata
伊卡里亚岛毛地黄 Digitalis leucophaea
黃花毛地黃 Digitalis lutea
柳叶毛地黄 Digitalis obscura
巧克力色毛地黄 Digitalis parviflora
毛地黄 Digitalis purpurea
西班牙峰毛地黄 Digitalis thapsi
土耳其毛地黄 Digitalis trojana
绿花毛地黄 Digitalis viridiflora
毛地黄属(学名:Digitalis)植物包括大约20种,有两年生或多年生草本,以前的分类法将其列入玄参科,现代根据基因分析的分类将其更正为车前科。[1]
本属植物原生于中亚和亚洲西部、非洲西北以及欧洲西部和西南。[2] 叶互生;花排成顶生、朝向一侧的总状花序,花冠倾斜,一面膨大成钟形,有各种颜色,从白色、粉红色、黄色、紫色到褐色等;果实为蒴果,内含细小的种子,多数品种可以作为园艺观赏花卉。
本属植物生长的第一年只长叶,在下部密集伸长,第二年长出50-250厘米长的花茎。
毛地黄属植物的叶含有强心甙类,提取后可作为强心剂,常用药名为地高辛。
毛地黄属(学名:Digitalis)植物包括大约20种,有两年生或多年生草本,以前的分类法将其列入玄参科,现代根据基因分析的分类将其更正为车前科。
本属植物原生于中亚和亚洲西部、非洲西北以及欧洲西部和西南。 叶互生;花排成顶生、朝向一侧的总状花序,花冠倾斜,一面膨大成钟形,有各种颜色,从白色、粉红色、黄色、紫色到褐色等;果实为蒴果,内含细小的种子,多数品种可以作为园艺观赏花卉。
本属植物生长的第一年只长叶,在下部密集伸长,第二年长出50-250厘米长的花茎。
ジギタリス(英語: Digitalis、実芰答利私、実芰答利斯)は、APG体系のオオバコ科の属の一つ。従来の分類法新エングラー体系ではゴマノハグサ科とされている。
ジギタリスは別名をキツネノテブクロ(英名のfoxgloveの直訳である)という。ヨーロッパ原産であるが、観賞用あるいは薬用に世界中で栽培される。高さ1メートル前後で分枝しない。後述の通り全草に猛毒がある。
本種の学名はラテン語で「ゆび」を表すdigitusに由来する。これは花の形が指サックに似ているためである。数字のdigitやコンピューター用語のデジタル(ディジタル、digital)と語源は同じである。種名のpurpureaは「紫」の意味。園芸種には白やピンクの花色のものがある。
地中海沿岸を中心に中央アジアから北アフリカ、ヨーロッパに20種あまりが分布する。一・二年草、多年草のほか、低木もある。園芸用に数種が栽培されているが、一般にジギタリスとして薬用または観賞用に栽培されているのは、D. purpurea種である。
西洋では暗く寂れた場所に繁茂し不吉な植物としてのイメージがある植物とされる。いけにえの儀式が行われる夏に花を咲かせることからドルイド達に好まれると言われる。「魔女の指抜き」「血の付いた男の指」などと呼ばれていた地域もある。メーテルリンクは、「憂鬱なロケットのように空に突き出ている」と形容している。
ジギタリスには全草に猛毒があり観賞用に栽培する際には取り扱いに注意が必要である。ジギタリス中毒とも呼ばれる副作用として、不整脈や動悸などの循環器症状、嘔気・嘔吐などの消化器症状、頭痛・眩暈などの神経症状、視野が黄色く映る症状(黄視症)などがある。
ジギタリスの葉を温風乾燥したものを原料としてジギトキシン、ジゴキシン、ラナトシドCなどの強心配糖体を抽出していたが、今日では化学的に合成される。古代から切り傷や打ち身に対して薬として使われていた。1776年、英国のウィリアム・ウィザリングが強心剤としての薬効を発表[1]して以来、うっ血性心不全の特効薬としても使用されている。以前は日本薬局方にDigitalis purpurea を基原とする生薬が「ジギタリス」「ジギタリス末」として医薬品各条に収載されていたが、第14改正日本薬局方第二追補(2005年1月)でともに削除された。
花の形がユニークで美しいので、花壇用に栽培されている。5月から6月に播くと、ほぼ一年後に開花する。タネはかなり細かいので、浅い鉢に播き、受け皿で吸水させて発芽させる。水はけのよい土地を好むが、高温多湿にやや弱く、日本の暖地では栽培しにくい。