Rumex obtusifolius may be expected elsewhere in the Great Plains region of the United States and Canada.
Rumex obtusifolius L., ye una especie de la familia de les poligonacees.
Ye una planta selvaxe nativa d'Europa, dende la rexón ártica de Noruega escontra'l sur, salvu na rexón mediterránea. Considérase una especie invasora fuera de la so área de distribución natural teniendo poblaciones estables en Suramérica, Australia y Xapón.[1]
Rumex obtusifolius tien tarmos erectos de coloración parda y qu'en floriamientu algama hasta 1,5 metros d'altor. Tien fueyes de morfoloxía ováu-oblonga na zona cimera y media del tarmu que se pierden tres la fructificación. Na base de la planta forma una roseta con fueyes cordaes, subcordaes a arrondaes. El peciolu ye de mayor tamañu o igual que la mesma fueya y xeneralmente canaliculáu na zona próxima al llimbu de les fueyes basales. Les flores arrexuntar n'inflorescencies non ramificaes, narquiaes y formaes por verticilos comúnmente equidistantes. Tán formaes por 6 pieces sepaloideas qu'evolucionen a una fructificación de tipu aqueniu con tres valves con hasta dos dientes de morfoloxía cordada a cada llau.[2][3][4]
Diverses partes de la planta fueron utilizaes en medicina tradicional pola so aición depurativa, astrinxente y laxante y pal tratamientu de diversos problemes de piel tal como llagues, angüeñes, quemadures, cáncer, tumores ya irritación producida por ortigues. La planta contién diversos derivaos del antraceno, flavonoides, procianidines y acedu oxálico.[5] La presencia de derivaos del hidroxiantraceno y de oxalatos fai que tola planta, igual que'l restu de les del so xéneru, seya considerada tóxica pola Autoridá Europea de Seguridá Alimentaria y nun s'encamiente'l so consumu.[6]
Rumex obtusifolius describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 335. 1753.[7]
Rumex: nome xenéricu que remanez del llatín rŭmex, rumǐcis, yá recoyíu en Pliniu'l Vieyu pa designar el xéneru na so dómina (quod... appellant, nostri vero rumicem, alii lapathum canterinum - que nós (los llatinos) llamamos rumex, y otros lapathum canterinum) (XX, 85).
obtusifolius: epítetu llatín que significa "con fueyes romes".[8]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Rumex obtusifolius L., ye una especie de la familia de les poligonacees.
Rumex obtusifolius (lat. Rumex obtusifolius) - qırxbuğumkimilər fəsiləsinin əvəlik cinsinə aid bitki növü.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Rumex obtusifolius (lat. Rumex obtusifolius) - qırxbuğumkimilər fəsiləsinin əvəlik cinsinə aid bitki növü.
An teal, pe kaol-teal, pe kaol-moc'h, zo plant kar d'an triñchin.
La paradella de fulla grossa o llengua bovina (Rumex obtusifolius) és una planta salvatge nativa d'Europa però que hui en dia pot trobar-se als Estats Units i en molts altres regions per tot el món.
El Rumex obtusifolius és un hemicriptòfit que pot créixer de 60 a 200 centímetres. És fàcilment recognoscible per les seues fulles grans ovado-oblongues, cordades o subcordades a la base. Algunes de les fulles inferiors tenen la tija d'una coloració rogenca. Els limbs de les fulles són lleugerament encrespats o ondulats, aquest és menor o tan llarg com el pecíol. El fullatge de la planta pot créixer fins a uns 18 centímetres. Les tiges tenen un nus cobert per una òcrea, una fina membrana com de paper, una característica típica de la família Polygonaceae.
Les flors estan formades per 6 peces sepaloidees, i les internes són acrescents que a la fructificació formen 3 valves cordiformes, amb dents triangulars (de fins a 2 mil·límetres), irregulars i nombrosos, almenys una de les valves desenvolupa un tubercle. Les inflorescències tenen les flors agrupades en verticils distants entre ells mateixos. Aquests contenen flors verdes que canvien a roig a mesura que maduren. Les flors eixen de juny a setembre. Els fruits produïts són d'un color marró rogenc.
Les plàntules es poden identificar per la seua forma ovalada amb les tiges de color roig, i fulles enrotllades brotant des del centre de la planta.
Rumex crispus és molt similar en aparença però amb fulles fines i ondulades. Amb més detall, els sèpals tenen un bon marge mentre que el calze de R. obtusifolius te banyes.
Té una distribució eurosiberiana. També es troba a la península Ibèrica, més abundant en la meitat septentrional.
La llet que segrega té una gran concentració de tanins i àcid oxàlic. Una tintura d'aquesta agrella és útil per als problemes de la menopausa.
La paradella de fulla grossa o llengua bovina (Rumex obtusifolius) és una planta salvatge nativa d'Europa però que hui en dia pot trobar-se als Estats Units i en molts altres regions per tot el món.
Šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) je středně vysoká, vytrvalá, bujně rostoucí plevelná bylina s velkou konkurenční schopností. Je v české přírodě původním druhem z rodu šťovík a je řazen mezi nejrozšířenější plevele světa.
Hlavním areálem původního výskytu druhu je evropské mírné pásmo, Malá Asie a oblasti okolo Kavkazu a přiléhajícího Alborzu. Zavlečen byl do převážné části Ameriky, severovýchodní Asie, jižní Afriky, Austrálie, na Nový Zéland i na ostrovy Oceánie. V České republice je od nížin po podhůří velice hojný, ve výškách nad 1100 m se objevuje řídce.
Nejčastěji se vyskytuje na stanovišti bohatém na dusík a draslík a s vysokou hladinou spodní vody. Tehdy vyroste v mohutnou rostlinu, která silně utlačuje jedince jiných druhů. Vyskytuje se na rumištích, úhorech, polích, loukách, pastvinách, v zahradách, po okrajích cest i na okrajích vodních toků a nádrží. Vzhledem k vysoké rozmnožovací schopnosti v takovém prostoru brzy zcela převládne.
Vytrvalá rostlina s lodyhou vysokou 50 až 100 cm, která vyrůstá ze silného, úporně v půdě setrvávajícího, jednoduchého či větveného kůlovitého kořene pronikajícího hluboko do podorničních vrstev. Z listové růžice časně na jaře vyroste až šest přímých, tuhých, rýhovaných lodyh, které bývají ve spodní části červeně naběhlé a v horní části od poloviny délky rozvětvené. Přízemní listy a spodní listy lodyžní jsou dlouze řapíkaté, jejich čepele jsou velké 15 až 30 cm a široké 8 až 15 cm, eliptické až vejčité, na bázi plytce srdčité, po obvodě celokrajné a nezvlněné a na vrcholu tupě špičaté. Směrem vzhůru se listy i řapíky zmenšují a přecházejí v kratší listeny.
Drobné, převážně oboupohlavné (někdy jednopohlavné) květy skládají lichopřesleny v prodloužených úžlabních či koncových květenstvích. Okvětí tvoří šest plátků sestavených po třech do dvou kruhů. Vnější brzy opadají, větší vnitřní jsou ozubené a vytvářejí krovky obalující plod, zašpičatělou, trojbokou, světle hnědou nažku asi 3 mm dlouhou. V květu je šest tyčinek, semeník vytvořen třemi plodolisty a tři čnělky s bliznami. Kvetou od června do srpna a opylovány jsou nejčastěji větrem.
Krovky s charakteristickými zoubky po obvodě a s jedním až třemi mozolky jsou u tohoto druhu tvarově velmi polymorfní a zakládají podnět pro různá detailnější třídění druhu.
Šťovík tupolistý se rozmnožuje hlavně generativním způsobem, na jedné rostlině uzrává přes pět tisíc semen. Nejspolehlivěji klíčí mělce uložená pod povrchem a životnost si podržují po několik let. Semena v křídlatých krovkách bývají na nová místa odvátá větrem nebo za pomoci mozolků naplněných vzduchem odplavena vodou. Mohou také být šířena se semeny víceletých plodin, hlavně pícnin. Jsou roznášena také statkovými hnojivy, komposty, půdou i nářadím či lidmi.
Druhou možností je rozmnožování vegetativně, kdy jsou po polích troušeny kousky kořenů, např. při orbě. Tehdy staré kořeny, které zůstaly na místě, obrůstají a odlámané kousky na nových stanovištích obvykle spolehlivě zakoření.
Listy šťovíků jsou důležitou potravou pro brouky a larvy mandelinky ředkvičkové (Gastrophysa viridula).
Druh je považován za velmi nebezpečný, silně rostoucí plevel vyskytující se hlavně na dusíkem dobře zásobených a podmáčených půdách. Nejrozšířenější je na loukách a pastvinách, kde zapleveluje především víceleté pícniny, jeho příměs snižuje jejích krmnou hodnotu. Pro schopnost setrvávat po mnoho let v půdě vyrůstá také v jednoletých plodinách, zejména v obilovinách.
Šťovík tupolistý je morfologicky variabilním druhem, hlavně co se týče vzhledů krovek. Rostliny vyrůstající v české přírodě bývají děleny do čtyř variet:
Zralé květenství s krovkami
Nezralé květenství
Přízemní listy
Krovky s mozolky
Nažky
Mandelinka ředkvičková
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rumex obtusifolius ve Wikimedia Commons
Šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) je středně vysoká, vytrvalá, bujně rostoucí plevelná bylina s velkou konkurenční schopností. Je v české přírodě původním druhem z rodu šťovík a je řazen mezi nejrozšířenější plevele světa.
Butbladet skræppe (Rumex obtusifolius) er en 50-100 cm høj urt, der vokser på næringsrig bund ved veje, på ruderater og nær bebyggelse.[1][2] Den ligner kruset skræppe, men blosterbladene har tydelige tænder hos den butbladede skræppe, mens de er korte og svage hos den krusede.[2] I lighed med andre skræppearter opfattes den i have- og landbrug som en ukrudtsplante.[3]
Byskræppe er en flerårig urt[1] med en åben og stærkt grenet blomsterstand samt udstående grene. Stænglen er kraftig, hårløs og let furet. Bladene sidder spredt, og de et ægformede med butspids eller ingen egentlig spids samt med bølget rand.[2][4] De nederste blade kan blive op til 35 cm lange.[1]
Blomstringen sker i juli-august.[1] Blomsterne sidder samlet toppen af planten i kranse à seks grønne enkeltblomster. Frugterne er små nødder, der dannes af de tre indre blosterblade, der forstørres og får de lange tænder på randen.[4][1] En enkelt skræppeplante kan producere op til 30.000 frugter, der kan overleve i jord i op mod 100 år.[3]
Planten har en meget dybtgående pælerod.[3] Det giver den rigeligt med oplagsnæring, sådan at den kan klare de mest barske forhold, når først den er etableret.
Den butbladede skræppe er naturligt hjemmehørende i Europa,[5] men har bredt sig til mange andre områder og lande i verden, fx USA,[6] Australien[7] og New Zealand.[8]
Traditionelt har man brugt bladene fra skræpper til at dække over knapostmassen, og de blev også i tidligere tider brugt til at lægge i bunden af en kurv, man brugte til at hente fisk hjem i.
I nutiden bruges de til dekorationsformål, idet blomsterstandene forbliver på planten hen over vinteren.[9] Desuden kan roden anvendes til kryddersnaps.[10]
Butbladet skræppe (Rumex obtusifolius) er en 50-100 cm høj urt, der vokser på næringsrig bund ved veje, på ruderater og nær bebyggelse. Den ligner kruset skræppe, men blosterbladene har tydelige tænder hos den butbladede skræppe, mens de er korte og svage hos den krusede. I lighed med andre skræppearter opfattes den i have- og landbrug som en ukrudtsplante.
Der Stumpfblättrige Ampfer (Rumex obtusifolius, schweiz.: Blacke) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ampfer (Rumex). Er kommt ursprünglich in weiten Teilen Eurasiens und in Nordafrika vor. Er wird als Speise- und Heilpflanze verwendet, in Landwirtschaft und Gartenbau heute aber eher als Unkraut angesehen und gilt wegen seines eher hohen Oxalsäure-Gehalts auch als giftig.
Der Stumpfblättrige Ampfer wächst als überwinternd grüne,[1] ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 50 bis 120, ausnahmsweise bis zu 150 cm[2][3] erreicht. Der aufrechte, von der Mitte an in den rispigen Blütenstand verzweigte, gerillte, kahle[3] Stängel ist häufig rötlich überlaufen.[4]
Der relativ große, vertikale „Wurzelstock“ dieses Hemikryptophyten[1] ist verzweigt, mehrköpfig und besitzt einen Durchmesser von bis zu 1,5 cm. Das Wurzelsystem reicht in eine Tiefe von 2 Metern.[5]
Die Keimblätter sind lanzettlich und zwischen 20 und 25 mm lang.
Die Ochrea ist hinfällig oder bleibt in Resten erhalten.[2] Die grundständig und wechselständig am Stängel verteilt angeordneten Laubblätter sind kahl oder an den Blattadern der Unterseite winzig papillös-rau. Die 6 bis 12 cm lang gestielten[3] Grundblätter besitzen eine breit elliptische oder schmal bis breit eiförmige, 15 bis 40 cm lange und 10 bis 15 cm breite Blattspreite mit meist deutlich herzförmigem Spreitengrund, stumpfer bis spitzlicher Spreitenspitze und glattem, flachem bis leicht gewelltem Blattrand.[2][3] Die nach oben hin zunehmend kleineren Stängelblätter besitzen einen kürzeren Blattstiel und eine schmal eiförmige Blattspreite[3] mit einem gestutzten bis keilförmigen Spreitengrund[4].
Der große, breite, rispige Gesamtblütenstand besitzt aufsteigende[3] bis aufrecht abstehende Verzweigungen, die unverzweigt und gerade sind[4]. 10 bis 25 Blüten stehen zu in lockeren scheinquirligen Teilblütenständen zusammen. Diese stehen am Grund der Verzweigungen entfernt und sitzen in den Achseln laubblattähnlicher Tragblätter, gegen die Spitze sind sie einander angenähert und blattlos.[4] Die Blütenstiele sind meist 2,5 bis 8,5 (bis 10) mm lang, fadenförmig und unterhalb der Hälfte gegliedert.[2][3]
Die zwittrigen[4] Blüten sind glockenförmig. Die Blütenhüllblätter sind ohne die Zähne etwa 1,5 bis doppelt so lang wie breit mit einer Länge von 3 bis 6 mm und einer Breite von 2 bis 3,5 mm.[2] Die inneren Blütenhüllblätter vergrößern sich bis zur Fruchtreife.[3]
Die sich in der Fruchtzeit rostbraun verfärbenden Valven sind eiförmig-dreieckig, dreieckig oder manchmal zungenförmig, ohne Zähne 3 bis 6 mm lang und 2 bis 3,5 mm breit, am Grund gestutzt. Sie sind am Rand meistens deutlich gezähnt, seltener aber auch fast ganzrandig, an der Spitze stumpf bis spitzlich und gerade. Die Zähne stehen zu zweit bis fünft an beiden Seiten des Randes; sie können zwischen 0,5 und 1,8 mm lang und länger oder kürzer als die halbe Breite der Valven sein. Meistens besitzt nur eine Valve eine Schwiele, seltener sind sie an allen drei Valven vorhanden und dann ist eine deutlich länger.[2][3]
Die dunkel braunen bis rötlich braunen, glänzenden Nussfrüchte sind 2 bis 2,7 mm lang und 1,2 bis 1,7 mm breit und eiförmig sowie scharf dreikantig.[2][3]
Die Blütezeit reicht von je nach Standort von Mai oder Juni bis Juli oder September.[6][3] Die Früchte reifen etwa einen Monat nach der Befruchtung.[3]
Die drei aus Mitteleuropa nachgewiesenen Unterarten sind tetraploid mit Chromosomenzahlen von 2n = 40.[6][3]
Der Stumpfblättrige Ampfer ist von der borealen bis zur submediterranen Zone Europas weit verbreitet und kommt auch noch in der mediterranen Zone bis Algerien vor, wird dort aber seltener und ist dort auf die Gebirge und auf niederschlagsreiche Gebiete beschränkt. Ursprünglich kommt er außerdem in Georgien, Aserbaidschan, im Iran, in der Türkei, in China, Japan und auf Taiwan vor.[7] Der Stumpfblättrige Ampfer ist in klimatisch entsprechende Gebiete auf den anderen Kontinenten verschleppt (Neophyt).[4]
Der Stumpfblättrige Ampfer besiedelt ruderale Standorte an Graben- und Wegrändern und auf Schuttplätzen und Äckern, an Flussufern, auf Waldschlägen und als Überdüngungs- und Störzeiger auf Schnittwiesen und Weiden. Dabei bevorzugt er frische humusreiche oder rohe, nährstoffreiche Lehm- und Tonböden in hellen bis halbschattigen, luftfeuchten Lagen.[4][6] Diese Standorte korrespondieren in Mitteleuropa mit folgenden Einheiten des pflanzensoziologischen Systems, in denen der Stumpfblättrige Ampfer seine Vorkommensschwerpunkte hat: Gesellschaften der Verbände Agropyro-Rumicion, Arction lappae, Aegopodion podagrariae,[5] Epilobion angustifolii und der Klasse Molinio-Arrhenatheretea[6].
Eine Einzelpflanze bildet etwa 7.000 Samen, die vom Winde getragen werden und auf dem Wasser schwimmen. Im Boden können sie etwa 40 bis 50 Jahre überleben und keimfähig bleiben. Der Stumpfblättrige Ampfer ist ein Lichtkeimer.
Der Stumpfblättrige Ampfer gilt als „Unkraut“ vor allem im Grünland, da er als konkurrenzstarker Platzräuber andere Pflanzen verdrängt und aufgrund des Oxalsäuregehaltes nur von wenigen Tierarten gefressen wird. Auch im Ackerbau ist die Pflanze vor allem im Getreidebau ertragsschmälernd und wird häufig chemisch oder mechanisch bekämpft.
Als Vorbeugemaßnahme sollte man neben der Vermeidung von hohen Güllegaben, Geilstellen und Bestandslücken die Pflanzen nie blühen oder gar fruchten lassen. Als manuelle Bekämpfung kann man das Ausstechen mit einem Ampferstecher/Blackeneisen oder das Ausziehen der Pflanze nach „Johanni“ (24. Juni) anwenden.[8]
Der Stumpfblättrige Ampfer ist Futterpflanze der oligophagen Raupen des Großen Feuerfalters (Lycaena dispar Werneburg, 1864) sowie des Kleinen Feuerfalters (Lycaena phlaeas Linnaeus, 1761) und der polyphagen Raupen der Ampfer-Rindeneule (Acronicta rumicis Linnaeus, 1758), der Graubraune Seidenglanzeule (Caradrina morpheus Hufnagel, 1766), der Uferstauden-Markeule (Hydraecia micacea Esper, 1789), der Auenschuttflur-Blättereule (Lacanobia suasa Denis & Schiffermüller, 1775), der Buchdruckereule (Naenia typica Linnaeus, 1758), der Achateule (Phlogophora meticulosa Linnaeus, 1758) sowie des Raukenspanner (Timandra griseata W.Petersen, 1902).[1]
Die Blätter der Art werden häufig von dem Schlauchpilz Cercospora rumicis befallen.[9] Ebenso kommen die Rostpilze Puccinia phragmitis var. phragmitis und Uromyces rumicis auf dem Stumpfblättrigen Ampfer vor.[10]
Rumex obtusifolius wurde 1753 von Carl von Linné in Species Plantarum erstveröffentlicht.[11]
Von Rumex obtusifolius werden vier Unterarten akzeptiert[12][4][6][13]:
Die frischen Blätter des Stumpfblättrigen Ampfers werden von Menschen gegessen, zum Beispiel als Mischsalatbestandteil, Spinat-Anteil, oder in Gemüsebrühe. Auch die getrockneten Samen werden als Gewürz verwendet. Die Blätter haben einen relativ hohen Oxalsäureanteil, deshalb kann deren Verzehr bei Menschen und Tieren zu Unverträglichkeiten oder einem Mangel an Mineralstoffen, insbesondere Calcium, führen.[18] Die Blätter dienen den Larven der Schmetterlingsarten Lycaena hyllus und Pyropteron siculum als Nahrungsgrundlage.[19]
Im Heu und auf der Weide ist die Pflanze wie alle Ampferarten wegen ihres Oxalsäuregehaltes unerwünscht.
Die Pflanze wird auch in der Volksmedizin angewendet: Ein Sud aus den Wurzeln gegen Verstopfung und Hautleiden, die Samen bei Durchfall, Ekzemen und zur Blutreinigung; die Blätter sollen, auf Wunden aufgelegt, deren Heilung beschleunigen.
Der Stumpfblättrige Ampfer wird unter anderem auch Stumpfblatt-Ampfer, Grindkraut, Grind-Ampfer, Grindwurz(el), Halber Gaul, Halbe Gäckle, Halber Ampfer, Halbes Ross, Halbpferd, Wildes Ross, Pferdts- oder Pferdeampfer, Pferde-Melde, Ross-Mangold, Wilder Mangold, Wilder Tabak, Wilde Rhebarber, Rother Hederich, Blacke, Blackte, Popenpletsch, Dockenkraut, Doggen-, Docken-, Bocken-, Pocken- oder Rockenblätter, Roggenblatt,alte Ross, Rotstock, Krötenblätter, Ohmbletter, Butterblätter, Butterweckenkraut, Stripf, Stripf(en)-, Strupf(en)-, Streif- oder Streippertwurz(el), Struppsalat, Strupp-, Strupf-, Stripp- oder Schorflattich, Weyschwanz, Ochsenschwanz, Ochsenzunge, Kuhzunge, Zitterwurz, Paartenwurtz, Bardenwurzel, Lendenwurz, Memwelwurz, Mergelwurz, Mängelwurz, Bubenkraut, Lamstadl, Schlipfen oder Lendenkraut genannt.[20]
Der Stumpfblättrige Ampfer (Rumex obtusifolius, schweiz.: Blacke) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ampfer (Rumex). Er kommt ursprünglich in weiten Teilen Eurasiens und in Nordafrika vor. Er wird als Speise- und Heilpflanze verwendet, in Landwirtschaft und Gartenbau heute aber eher als Unkraut angesehen und gilt wegen seines eher hohen Oxalsäure-Gehalts auch als giftig.
She lus sheer-vio ny h-Oarpey ee cabbag lhean (Rumex obtusifolius), as ish mie er enney myr noi-castey noi guinney undaagee. T'ee ny sarkyl ayns ardjyn. Dy cadjin, ta'n ennym cadjin cabbag çheet er y dooie mie er enney shoh.
Ta cabbag lhean ry-enney er coontey ny duillagyn eck. T'ad wheesh as 12" er lhiurid as 6" er lheead, ga nagh roshys y lus hene erskyn 18" er yrjid, as t'ad gaase ayns cummey roseag. Ta'n oirr oc neurea dy pontreilagh, as myr shen ta jeeagh tonnagh echey. Ta ocrea er ny gish eck.
Ta'n blaa eck gaase myr crouw-vlaaghey geayney ta jiargaghey rish appaghey. Ta ny crouwyn-blaaghey gaase er gass lomarcan, eddyr Mean Souree as Mean Fouyir. Ta rassyn dhone-jiarg eck.
Ta ram ymmyd jeant jeh cabbag lhean noi gorley crackanagh myr jough ny glabbag, goaill stiagh askaidyn, brooan, jeirr, çhing aile, çhingys king as çhingys y ree.[1] Chammah's lheeys hene, va sleih Anglia Hiar kiangley fraue cabbag lhean er y 'leeast noi çhingys craaee, as Yernee kiangley rassyn cabbag lhean er arm hoshtal mraane noi shastaght.[1]
Chammah's y bree lheeys eck, ren Yernee ymmyd jeh cabbag myr aght fadeyragh: va caillin cuirrey ny rassyn leah 'sy voghrey, as lhisagh ee fakin y dooinney vees eck as eshyn buinn.[1]
Va eirinee cliaghtey soailley eeym ayns duillagyn cabbag, ny dooieyn Rumex elley as duillagyn mooarey oc.[2]
T'ad coontey cabbag lhean myr sarkyl 'syn RU rere Weeds Act 1959, as ayns Loghyn Mooarey America Hwoaie.[3] T'ee beggan nieunagh, as foddee ee cur çhingys er sthock. S'doillee eh y lus y scryssey. Ta bun-fraue dowin eck, wheesh as 5 trieyn er diunid. Ta ny rassyn skianagh, as t'ad skeaylley rish foddey er y gheay ny 'syn ushtey, ny greimmey fynney beiyn. Foddee ad tannaghtyn bio rish bleeantyn roish my aasee ad.
T'ad lhiettal y lus liorish traaue as freayll y thalloo çhirrym dy liooar.
She lus sheer-vio ny h-Oarpey ee cabbag lhean (Rumex obtusifolius), as ish mie er enney myr noi-castey noi guinney undaagee. T'ee ny sarkyl ayns ardjyn. Dy cadjin, ta'n ennym cadjin cabbag çheet er y dooie mie er enney shoh.
Luq'u-luq'u icha Sakha llaqi (Rumex obtusifolius) nisqaqa huk quram, rumasa rikch'aqmi.
.jpg)
.jpg)
Commons nisqapi suyukunata uyarinakunatapas tarinki kaymantam: Luq'u-luq'u.Luq'u-luq'u icha Sakha llaqi (Rumex obtusifolius) nisqaqa huk quram, rumasa rikch'aqmi.
Rumex obtusifolius, commonly kent as docken, reidshank, bulwand, or buinwand, is a perennial weed in the faimily Polygonaceae.
Tãpòlëstnô szczawa (Rumex obtusifolius L.) - to je ôrt roscënë z rodzëznë dërdestowatëch (Polygonaceae). M. jin. na Kaszëbach òna rosce.
Tãpòlëstnô szczawa (Rumex obtusifolius L.) - to je ôrt roscënë z rodzëznë dërdestowatëch (Polygonaceae). M. jin. na Kaszëbach òna rosce.
Štavalj (lat. Rumex obtusifolius) ili širokolisni štavalj je višegodišnja korovska biljka u porodici Polygonaceae.[1] Porijeklom je iz Evrope, ali sada može se naći i u SAD i mnogim drugim zemljama širom svijeta, kao što su Australija i Novi Zeland, gdje je dospjela kao unesena vrsta.[2][3]
Rumex obtusifolius je višegodišnja zeljasta biljka cvjetnica čija visina doseže do oko 50–130 cm. Lahko je prepoznatljiva po vrlo velikim ovalnim listovima sa nervaturom bazama i zaobljenim vrhovima, a neki od donjih listova imaju crvene peteljke. Rubovi listova su blago "hrskavi" ili valoviti, a gornja površina je bez dlaka; donja površina može biti papilozna. Listovi mogu narasti do oko 40 cm. Stabljike su čvrste, često crvenkaste, a nerazgranati tik ispod same cvasti. Veze peteljki sa stabljikam pokrivene su plaštom koji formiraju dva spojena palistića, poznata kao okre, tanke, papiraste membran. To je obilježavajuće svojstvo porodice Polygonaceae. Na stabljici listovi su alternativni i usko jajoliko-lancetasti.
Cvast se sastoji od velike nakupine grozdova koji sadrže male zelenkaste cvjetove koji se, kako sazrijevaju, mijenjaju u crveno. Segmenti cvijetnog omotača su u dva od tri pršljena. Segmenti u vanjskom su mali i šire se dok unutrašnji formira plodove zaliske, koji su široko ovalno-trouglasti. Sjemenke su suhe i crvenkasto smeđe. Ova biljka cvjeta od juna do septembra.[4]
Rumex crispus – uvijeni štavalj – ima tanje i valovite listove. U mnogim detaljima, čaške od ovog štavlja imaju glatke rubove, koje su kod običnog štavlja roškaste.
Rumex obtusifolius široko je rasprostranjen širom svijeta. To je biljka koja uspijeva od oranica, livada, prizemnih odlgališta otpada, uz ceste, jarke i obale.[4]
Klijanci mogu se identificirati po ovalnim listovima sa crvenom stabljikom i uvijenim listovima koje podržava centar biljke.
Lišće biljke može se koristiti kao salata, za supe od povrća ili se kuha kao špinat. Sadrže oksalnu kiselinu, koja može biti opasan ako se konzumira u velikim količinama.
Sušeno sjeme se koristi kao začin.
Štavalj sadrži oksalnu, a korijen i taninsku kiselinu.[5] Listovi širokolisnog štavlja koriste se za umirivanje opekotina, prišića i koprivnih uboda. Za ćaj pripremljen od korijena mislilo se da je ljekovit u vrelom stanju.[6]
U Velikoj Britaniji, štavalj ima oznaku "štetni korov". To je invazivna vrsta u području u Velikih jezera Sjeverne Amerike, gdje je prvi put viđen u 1840.[7] Iskorjenjivanje ove biljke je teško. Višegodišnja biljka može imati dubok glavni korijen.
Sjemenke su nazubljeno krilaste strukture, što omogućava djelotvorno rasijavanje vjetrom ili vodom, a također omogućuju im da se vežu za životinje ili biljkei koje se šire na velike udaljenosti. Mogu ležati uspavane godinama prije klijanja, pa se bude povlačenjem ili zahvatanjem. Već prve godina biljke mogu dati sjeme, pa je rano otkrivanje važno za iskorjenjivanje.
Glavne slabosti štavlja je njegova loša konkurentnost. U gustim sastojinama cvjetanje može biti odgođen do tri godine, a njegova podložnost čini smetnje. Česti zahvati obrade će poremetiti korijenje i ubiti starije biljke i klijance. Biljka uspijeva u vlažnim sredinama, a uz poboljšanu drenaža može se kontrolirati njegov rast.
Štavalj (lat. Rumex obtusifolius) ili širokolisni štavalj je višegodišnja korovska biljka u porodici Polygonaceae. Porijeklom je iz Evrope, ali sada može se naći i u SAD i mnogim drugim zemljama širom svijeta, kao što su Australija i Novi Zeland, gdje je dospjela kao unesena vrsta.
Rumex obtusifolius, commonly known as bitter dock,[2][3] broad-leaved dock, bluntleaf dock, dock leaf, dockens or butter dock, is a perennial plant in the family Polygonaceae. It is native to Europe, but is found on all temperate continents.[2][4][5] It is a highly invasive species in some zones, resulting from its abundant seed dispersal, adaptability to reproduce, aggressive roots, ability to tolerate extreme climates, and hardiness.[2]
The name, Rumex obtusifolius, was assigned by Carl Linnaeus in the 18th century, and has remained unchanged, although there are numerous subspecies.[2] Rumex was Pliny's name for sorrel,[6] while obtusifolius means 'obtuse-leaved' (obtuse + foliage).[2][6]
Rumex obtusifolius is a perennial herbaceous flowering plant that grows to a height of 40 to 150 cm (16 to 59 in).[2] It is easily recognizable by its very large oval leaves with cordate bases and rounded tips, some of the lower leaves having red stems.[2] The edges of the leaves are slightly "crisped" or wavy, the upper surface is hairless and the under surface may be papillose.[2] The leaves of this plant can grow to about 30 cm (12 in) in length and 15 centimetres (5.9 in) wide.[2] The taproot is large, with numerous branches extending to a depth of 150 centimetres (59 in), with tough stems, often reddish, and unbranched until just below the inflorescence.[2]
The junctions of the petioles with the stems are covered by a sheath formed by two fused stipules known as an ocrea, a thin, paper-like membrane – a characteristic of the family Polygonaceae. The stem leaves are alternate and are narrowly ovate–lanceolate. The inflorescence consists of large clusters of racemes which contain small greenish flowers that change to red as they mature. The perianth-segments are in two whorls of three. Segments in the outer whorl are small and spreading while the inner whorl forms fruit valves, which are widely ovately-triangular. The seeds produced are dry and reddish brown. This plant blooms June through September.[7]
Rumex crispus – curly dock – is similar in appearance, but with thinner and wave-like leaves. In more detail, the calyx of curly dock has smooth margins while the calyx of broad-leaved dock has horned margins.
Rumex obtusifolius is widely distributed throughout the world.[2] It is a plant growing readily on arable land, meadows, waste ground, roadsides, ditches, shorelines, riverbanks, woodland margins, forest clearings, and orchards.[2][7] Seedlings can be identified by the oval leaves with red stems and rolled leaves sprouting from the center of the plant. Regrowth from the rosette usually takes place in spring.[2]
Leaves of the plant can be used as salad,[2] to prepare a vegetable broth or to be cooked like spinach. They contain oxalic acid which can be hazardous if consumed in large quantities. The dried seeds can be ground to make flour. In Turkey, Romania and Greece the leaves are sometimes used as an alternative to other plants in the making of sarmale. A tea prepared from the root was thought to cure boils.[8]
In Ireland and the United Kingdom, the plant is often found growing near stinging nettles and if stung, the dock leaf, squeezed to extract a little juice, can be rubbed on the skin to counteract the itching caused by brushing against a nettle plant.[9][10]
In George Eliot's Adam Bede, set in the early 19th century, broad dock leaves were used to wrap farmhouse butter.[11]
Rumex obtusifolius is a major host plant for many different insects as well, including the Acronicta rumicis moth. For A. rumicis research, this host plant is generally targeted because it is found highly within the moth's range.[12]
Rumex obtusifolius is an aggressive invasive species on all temperate continents.[2] Broad-leaved dock is designated an "injurious weed" under the UK Weeds Act 1959.[2] It has been an invasive species of the Great Lakes region of North America where it was first sighted in 1840.[13]
Various parasites and predators of R. obtusifolius include 32 insect species and 12 fungi species.[2] In the UK, the invertebrate herbivore species is a leaf beetle, Gastrophysa viridula.[2]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
{{cite web}}: CS1 maint: url-status (link) Rumex obtusifolius, commonly known as bitter dock, broad-leaved dock, bluntleaf dock, dock leaf, dockens or butter dock, is a perennial plant in the family Polygonaceae. It is native to Europe, but is found on all temperate continents. It is a highly invasive species in some zones, resulting from its abundant seed dispersal, adaptability to reproduce, aggressive roots, ability to tolerate extreme climates, and hardiness.
Rumex obtusifolius L., es una especie de la familia de las poligonáceas.
Es una planta salvaje nativa de Europa, desde la región ártica de Noruega hacia el sur, salvo en la región mediterránea. Se considera una especie invasora fuera de su área de distribución natural teniendo poblaciones estables en Sudamérica, Australia y Japón.[1]
Rumex obtusifolius posee tallos erectos de coloración parda y que en floración alcanza hasta 1,5 metros de altura. Posee hojas de morfología ovado-oblonga en la zona superior y media del tallo que se pierden tras la fructificación. En la base de la planta se forma una roseta con hojas cordadas, subcordadas a redondeadas. El peciolo es de mayor tamaño o igual que la propia hoja y generalmente canaliculado en la zona próxima al limbo de las hojas basales. Las flores se agrupan en inflorescencias no ramificadas, arqueadas y formadas por verticilos comúnmente equidistantes. Están formadas por 6 piezas sepaloideas que evolucionan a una fructificación de tipo aquenio con tres valvas con hasta dos dientes de morfología cordada a cada lado.[2][3][1]
Diversas partes de la planta han sido utilizadas en medicina tradicional por su acción depurativa, astringente y laxante y para el tratamiento de diversos problemas de piel tales como llagas, ampollas, quemaduras, cáncer, tumores e irritación producida por ortigas. La planta contiene diversos derivados del antraceno, flavonoides, procianidinas y ácido oxálico.[1] La presencia de derivados del hidroxiantraceno y de oxalatos hace que toda la planta, igual que el resto de las de su género, sea considerada tóxica por la Autoridad Europea de Seguridad Alimentaria y no se recomiende su consumo.[4]
Rumex obtusifolius fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 335. 1753.[5]
Rumex: nombre genérico que deriva del latín rŭmex, rumǐcis, ya recogido en Plinio el Viejo para designar el género en su época (quod... appellant, nostri vero rumicem, alii lapathum canterinum - que nosotros (los latinos) llamamos rumex, y otros lapathum canterinum) (XX, 85).
obtusifolius: epíteto latíno que significa "con hojas romas".[6]
Datos: Q162800
Multimedia:
Especies: Rumex obtusifolius
Tömbilehine oblikas (Rumex obtusifolius) on taimeliik tatraliste sugukonnast oblika perekonnast.
Tömbilehine oblikas (Rumex obtusifolius) on taimeliik tatraliste sugukonnast oblika perekonnast.
Tylppälehtihierakka (Rumex obtusifolius) on hierakoiden sukuun kuuluva monivuotinen, nimensä mukaan tylppälehtinen tatarkasvi.
Tylppälehtihierakka kasvaa 50–150 senttimetriä korkeaksi. Sen ruusukelehtien lapa on 8–25 cm pitkä, 4–12 cm leveä, melkein sileä, herttatyvinen ja tylppäkärkinen. Pohjoismaissa tavataan kolme eri tylppälehtihierakan alalajia, jotka eroavat toisistaan hedelmäverhiön muodon ja karvaisuuden mukaan. [1]
Tylppälehtihierakka (Rumex obtusifolius) on hierakoiden sukuun kuuluva monivuotinen, nimensä mukaan tylppälehtinen tatarkasvi.
Rumex obtusifolius
La Patience à feuilles obtuses (Rumex obtusifolius L.), également appelée Patience sauvage ou Rumex à feuilles obtuses, est une plante adventice du genre Oseille et de la famille des Polygonacées. Originaire d'Europe, on la trouve maintenant dans de nombreuses autres régions à travers le monde. Sa présence en grande quantité indique soit un sol argileux trop tassé, victime d'un engorgement en matière organique et parfois en eau, soit dans les cultures un semis en mauvaises conditions avec dispersion des semences (racines et graines).
Rumex obtusifolius mesure 50 cm à 1,20 m de hauteur, pouvant atteindre exceptionnellement 1,50 m. Elle se développe avec une grande vigueur et peut atteindre sa taille maximale dès la première année[6]. Espèce géophyte ou hémicryptophyte, elle se reproduit soit de manière sexuée (par la production de graines) soit par drageonnement à partir de ses rhizomes, et ce, même s'ils sont coupés ou cassés. Elle est dotée d'une racine pivotante tubérisée, pouvant atteindre 2,50 mètres de profondeur[6]. La couleur jaune safran à l'intérieur de cette racine indique la présence de composés phénoliques phytotoxiques (notamment des anthraquinones) à action bactéricide et fongicide, la rendant très résistante à la décomposition et aux attaques des rongeurs en hiver notamment[7]. Dès l'âge de trois ans, cette racine créé des racines adventives secondaires latérales qui se ramifient et finissent par devenir à leur tour des racines principales : le pied originel a ainsi colonisé l'espace par reproduction asexuée ou clonale. Ce développement latéral est une stratégie de type phalange qui permet une certaine mobilité végétative[8].
Elle est facilement reconnaissable à ses feuilles pétiolées, ovales, très grandes (jusqu'à 20 cm de longueur), d'un vert glabre[9] et dont le goût est peu acide[10]. Le limbe foliaire est composé d'un tissu mou, un peu épais. Les bords des feuilles sont légèrement « soufflés » ou ondulés. L'oseille crépue (Rumex crispus) est très similaire en apparence, mais avec des feuilles plus minces. Les pousses végétatives naissent du collet des rosettes hivernales. La période de végétation va de février à novembre[10].
Les tiges dressées, cannelées et un peu ramifiées à leur sommet, ont des nœuds couverts par une mince ochrea, une caractéristique de la famille des Polygonaceae.
Les semis peuvent être identifiés par les feuilles ovales rouge avec des tiges et des feuilles roulées.
L'inflorescence regroupe de nombreuses petites fleurs vertes en verticilles très rapprochés, sans bractées (ou uniquement pour les inférieurs), disposées en grappes allongées. Cette inflorescence devient rouge foncé à maturité, couleur due à la synthèse d'anthocyanes aux nombreuses fonctions protectrices (stress hydrique, froid, photoprotection contre les rayons ultraviolets[11]. La période de floraison va de juin à août. Le fruit (1,5 mm de long) est un akène trigone composé de valves fructifères à nervation en réseau, ovales-triangulaires, produisant des graines pyramidales brun-rougeâtre[10].
Ses racines amères ont une action tonique et légèrement laxative, et sont utilisées en usage interne (action purgative et dépurative) et externe (employée, écrasé, comme cicatrisant sur plaies et ulcères). Ses larges feuilles étaient parfois utilisées pour envelopper le beurre de ferme. La sève de la feuille est connue pour contenir des tanins et de l'acide oxalique, qui a des propriétés apéritives, dépuratives, diurétiques et un peu astringentes, d'où la consommation des feuilles blanchies pour en faire des soupes, des légumes. Elle peut causer une légère dermatite. Son pétiole pelé peut être mangé cru (il a un goût sucré et acidulé) ou cuit comme avec Rumex alpinus, connu sous le nom de « rhubarbe des moines », en raison de l'usage de ses pétioles en confiture, tartes et compotes, et, jadis, de celui de sa racine comme laxatif, des mêmes façons que les parties correspondantes de la rhubarbe[12].
La teinture-mère de Rumex à feuilles obtuses est traditionnellement employée pour ses propriétés dépurative, diurétique et digestives. Comme beaucoup de Patiences, elle est réputée pour son efficacité en cas de maladies de peau (dermatite, eczéma et érysipèle)[13].
Métallophyte qui peut tolérer de hautes concentrations en fer, magnésium et manganèse, elle est une espèce bioindicatrice. L'agriculteur dont les prairies sont envahies de cette patience a affaire à un sol argileux et compact. Elle indique ainsi, comme le Grand plantain, un engorgement quasi permanent qui induit un manque d'oxygène et une baisse de l'activité bactérienne aérobie au profit de l'activité bactérienne anaérobie qui réduit le fer ferrique en fer ferreux toxique pour les racines des végétaux[14].
De plus, les rumex et en particulier Rumex obtusifolius peuvent être favorisés par de (mauvaises) conditions culturales : tassement, usage d'appareils rotatifs de préparation du sol multipliant les morceaux de racines qui vont repartir en végétation, surfertilisation[15].
Les rumex sont considérés comme gênants dans les prairies.
Espèce ubiquiste, mésophile à hygrocline, nitrocline (développement préférentiel sur des sols argilo-limoneux), elle est commune dans les jachères, friches et ourlets nitrophiles, mégaphorbiaies et voiles eutrophiques des rivières, potagers, prairies améliorées, forêts ripicoles (alliance Alno-Padion), chênaies-charmaies (Carpinion betuli), coupes forestières (Epilobietea angustifolii), lisières forestières fraîches (Geo-Alliarion) ou humides (Calystegion sepium), prairies humides (Bromion racemosi), zones rudérales (délaissés urbains, décombres bermes)[16],[10].
Espèce assez commune en France, son aire de répartition est subatlantique, subméditerranéenne[10]..
Le rumex à feuilles obtuses est devenue une des espèces de mauvaises herbes les plus répandues au monde (Allard, 1965). Ainsi, en Europe centrale, plus de 80 % des herbicides utilisés sur les prairies permanentes ou temporaires le sont pour combattre cette adventice qui représente également un des obstacles à la conversion vers l'agriculture biologique[17]. Elle présente un problème un recouvrement supérieur à 5 %, dans 10 à 15 % des parcelles tant en Angleterre[18] qu'en Bretagne[17].
Cette oseille est légèrement toxique ; le bétail peut tomber malade en s'en nourrissant. L'allélopathie est une composante de la nuisibilité de cette adventice très compétitrice qui produit des phytotoxines solubles dans le sol interférant notamment avec les plantes de culture[19].
Mais l'éradication des rumex est difficile, les spécimens âgés étant dotés d'une profonde racine pivotante pouvant atteindre 2,50 mètres de profondeur[6].
Les semences certifiées doivent être exemptes de rumex.
Indique des hydromorphismes par tassement, engorgement en matière organique animale et parfois en eau. Si ce rumex explose en agriculture, c'est important ; car les hydromorphismes déstructurent les argiles et causent une libération d'aluminium et de fer ferriques toxiques pour l'homme. Il peut être intéressant de laisser ces plants sur place : leurs racines percent les sols tassés et permettent leur oxygénation et l'arrêt naturel de l'asphyxie[6].
Rumex crispus et obtusifolius ne devraient pas lever dans un sol en bonne santé, il est donc inutile de les empêcher de grainer ; pour les besoins de culture on peut simplement couper la partie aérienne gênantes et laisser les racines corriger le milieu ; il faut évidemment éviter de passer avec un engin lourd ou d'ajouter de la matière organique sur ces « points d'asphyxie »[6].
Rumex obtusifolius
La Patience à feuilles obtuses (Rumex obtusifolius L.), également appelée Patience sauvage ou Rumex à feuilles obtuses, est une plante adventice du genre Oseille et de la famille des Polygonacées. Originaire d'Europe, on la trouve maintenant dans de nombreuses autres régions à travers le monde. Sa présence en grande quantité indique soit un sol argileux trop tassé, victime d'un engorgement en matière organique et parfois en eau, soit dans les cultures un semis en mauvaises conditions avec dispersion des semences (racines et graines).
Tupołopjenojty zdźer (Rumex obtusifolius) je rostlina ze swójby wuroćowych rostlinow (Polygonaceae).
Tupołopjenojty zdźer je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 50 hač do 120 cm.
Łopjena su ćmowozelene a dołhojće-jejkojte. Delnje łopjena su mjenje hač dwójce tak dołhe kaž šěroke, při čimž docpěwaja dołhosć wot 20 hač do 30 cm a na spódku zwjetša su wutrobojte.
Kćěje wot julija hač do awgusta. Kćenja steja w pakićojtych kwětnistwach. Tři kćenjowe łopješka su zubate. Znutřkowe kćenjowe łopješka njesu 3 hač do 8 zubkow. Jedne abo wšě maja mozle.
Tři powjetšene, třiróžkaće-jejkojte kćenjowe łopješka płodej přilěhaja, při čimž znajmjeńša jedne ma mozl. Łopješka płodoweje wobalki su zubate.
Powětr wobsahowace mozle na płodowej wobalce wolóžuja wupřestrěće płodow z pomocu wody, mjeztym zo hóčkojte kónčki na kromje na zwěrjata. Skót žerje symjenja a njezničene je zaso wupusćuja.
Rosće na łukach, na rolach, na pućach, w hrjebach, na drjebiznowych městnach a w njerodźowych wobrostach we wsach a na hródźach. Preferuje skrućene, ćežke pódy.
Tupołopjenojty zdźer. W: FloraWeb.de. (němsce)
Tupołopjenojty zdźer (Rumex obtusifolius) je rostlina ze swójby wuroćowych rostlinow (Polygonaceae).
Borgarnjóli, eða skógarnjóli, (fræðiheiti: Rumex obtusifolius) er stórvaxin fjölær jurt af ættkvísl súra. Upprunnin frá Evrópu [1] er hann er slæðingur á Íslandi, aðallega í kring um Reykjavík.
Borgarnjóli, eða skógarnjóli, (fræðiheiti: Rumex obtusifolius) er stórvaxin fjölær jurt af ættkvísl súra. Upprunnin frá Evrópu er hann er slæðingur á Íslandi, aðallega í kring um Reykjavík.
Ridderzuring (Rumex obtusifolius) is een vaste plant uit de duizendknoopfamilie (Polygonaceae), die van nature voorkomt in Europa. De plant is eenhuizig. Plaatselijk wordt de plant beschouwd als een zeer lastig onkruid dat chemisch kan worden bestreden of anders geheel uitgegraven moet worden.
Er zijn gelijkende soorten zuring die enkel aan de vruchten onderscheiden kunnen worden van de ridderzuring.
De volgende ondersoorten worden onderscheiden:
De plant wordt 0,8 tot 1,5 m hoog. De onderste bladeren zijn groot en breed, zijn eirond en hebben een hartvormige voet. Hogere bladeren zijn smaller.
De ridderzuring heeft kleine, tweeslachtige, groene bloemen. De vruchtdragende bloemdekken zijn langer dan 3,5 mm. De binnenste bloemdekbladen (vruchtkleppen) zijn bij Rumex obtusifolius subsp.obtusifolius eirond tot langwerpig met aan weerszijden verscheidene lange tanden en met meestal een knobbel (zeer zelden drie knobbels) op het bloemdek. De binnenste bloemdekbladen (vruchtkleppen) zijn bij Rumex obtusifolius subsp. transiens langwerpig of nog smaller met steeds drie knobbels op het bloemdek en hebben aan weerszijden weinig korte tanden of zijn soms ongetand.
Er is sprake van een losse, vertakte pluim. De bloeiperiode loopt van juni tot oktober.
De vruchten zijn 5-6 mm groot, hebben groene getande vleugels afgewisseld door een (Rumex obtusifolius subsp.obtusifolius) of drie (Rumex obtusifolius subsp. transiens) ongelijke, rode knobbels.
Ridderzuring komt voor op vochtige, zeer voedselrijke grond langs wegen, tussen puin en in grasland. Groeit ook op beschaduwde plaatsen.
Ridderzuring kan aangetast worden door verschillende bladvlekkenziekten, waar onder Ramularia rubella, die ook suikerbieten kan aantasten.
Ridderzuring (Rumex obtusifolius) is een vaste plant uit de duizendknoopfamilie (Polygonaceae), die van nature voorkomt in Europa. De plant is eenhuizig. Plaatselijk wordt de plant beschouwd als een zeer lastig onkruid dat chemisch kan worden bestreden of anders geheel uitgegraven moet worden.
Er zijn gelijkende soorten zuring die enkel aan de vruchten onderscheiden kunnen worden van de ridderzuring.
De volgende ondersoorten worden onderscheiden:
Rumex obtusifolius subsp. obtusifolius Rumex obtusifolius subsp. transiensDe plant wordt 0,8 tot 1,5 m hoog. De onderste bladeren zijn groot en breed, zijn eirond en hebben een hartvormige voet. Hogere bladeren zijn smaller.
De ridderzuring heeft kleine, tweeslachtige, groene bloemen. De vruchtdragende bloemdekken zijn langer dan 3,5 mm. De binnenste bloemdekbladen (vruchtkleppen) zijn bij Rumex obtusifolius subsp.obtusifolius eirond tot langwerpig met aan weerszijden verscheidene lange tanden en met meestal een knobbel (zeer zelden drie knobbels) op het bloemdek. De binnenste bloemdekbladen (vruchtkleppen) zijn bij Rumex obtusifolius subsp. transiens langwerpig of nog smaller met steeds drie knobbels op het bloemdek en hebben aan weerszijden weinig korte tanden of zijn soms ongetand.
Er is sprake van een losse, vertakte pluim. De bloeiperiode loopt van juni tot oktober.
De vruchten zijn 5-6 mm groot, hebben groene getande vleugels afgewisseld door een (Rumex obtusifolius subsp.obtusifolius) of drie (Rumex obtusifolius subsp. transiens) ongelijke, rode knobbels.
Ridderzuring komt voor op vochtige, zeer voedselrijke grond langs wegen, tussen puin en in grasland. Groeit ook op beschaduwde plaatsen.
Ridderzuring kan aangetast worden door verschillende bladvlekkenziekten, waar onder Ramularia rubella, die ook suikerbieten kan aantasten.
Multimedia w Wikimedia Commons Szczaw tępolistny (Rumex obtusifolius L.) – gatunek rośliny z rodziny rdestowatych. Występuje w Europie, Azji i Afryce Północnej[2]. W Polsce pospolity.
Bylina. Kwitnie od czerwca do sierpnia. Rośnie w lasach, na łąkach i nieużytkach. W Polsce roślina pospolita. Uważany za chwast[3]. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla Cl. Artemisietea vulgaris[4].
Szczaw tępolistny (Rumex obtusifolius L.) – gatunek rośliny z rodziny rdestowatych. Występuje w Europie, Azji i Afryce Północnej. W Polsce pospolity.
Rumex obtusifolius é uma espécie de planta com flor pertencente à família Polygonaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 335–336. 1753.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e introduzida nos Arquipélago dos Açores e da Madeira.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Rumex obtusifolius é uma espécie de planta com flor pertencente à família Polygonaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 335–336. 1753.
Tomtskräppa (Rumex obtusifolius) är en flerårig ört tillhörande familjen slideväxter.
Wikimedia Commons har media som rör Tomtskräppa.
Tomtskräppa (Rumex obtusifolius) är en flerårig ört tillhörande familjen slideväxter.
Yabani labada (Rumex obtusifolius), kuzukulağıgiller familyasından, Avrasya ve Kuzey Afrika'da yetişen, 20-50 cm boyunda, çok yıllık bir labada türü. Tarımda mücadele edilmesi gereken yabancı ot muamelesi görür.
Ekşi (asitli) olmayan Rumex türleri, Türkçede labada olarak adlandırıldığı için yabani labada adını alsa da kaynaklarda yabani kuzukulağı adı da geçer. Küt yapraklı labada ile geniş yapraklı labada adları da kullanılır. Halk arasında diğer labada türleri gibi bu da evelik[1] adıyla bilinir. Van'da yabani pazı[1] adı kullanılır.
Türkiye'de dere kıyıları, gölgelik ve yaş yerlerde yayılım gösterir. Kuzey İrlanda'da yol kenarları, hendekler ve dere kıyılarında silaj alanları oluşturur[2].
Türkiye'de özellikle Batı ve Kuzey Anadolu'da görülürler.
Türkiye'de diğer labada türleri gibi bunun da yaprakları «efelik sarması» ya da «labada sarması» olarak yemeği yapılır. Kars'ta sapı soyulup yenir[3].
Yapılan çeşitli etnobotanik çalışmalara göre halk tıbbında ısırgan dalamasına karşı yaprakları panzehir olarak kullanılır ve labadanın taze yapraklarıyla yanan bölge ovuşturulur; müshil olarak kullanılır; yaprakları yara, kabarcık, yanık ve urlarda kullanılır[4].
Kuzey İrlanda'da yabani labada yapraklarının n-hekzan, diklorometan (DCM) ve metanollü (MeOH) ekstrelerinin antimikrobiyal biyoaktivitesinin araştırıldığı farmakolojik bir çalışmada n-hekzan ekstresi herhangi bir antibakteriyel aktivite göstermemiş, diklorometanlı ekstre ise yalnızca Escherichia coli bakterisine karşı aktif olmuştur. Buna karşın, metanollü ekstre bütün bakteri suşlarına karşı önemli bir antibakteriyel inhibitör aktivite göstermiştir[2].
Yün boyası için kullanılır[5].
Dünya çapında mücadele edilmesi gereken yabancı ot türlerindendir[6]. Türkiye'de fındık bahçelerinde mücadele edilmesi gereken yaban ot muamelesi görür[7]. Eskişehir'de yonca tarlalarında yayılım gösteren yabancı otlardandır[8].
Yakma yöntemi ya da alevleme, özellikle toprak yüzeyine yeni çıkmış yabancı otların büyüme noktalarına ısı uygulaması ile zararlandırılması esasına dayanan bir yöntemdir ve Rumex obtusifolius alevlemeye dayanıklı yabancı ot türleri arasında yer alır[9]. Çukurova bölgesi tarım ve tarım dışı alanlarda saptanmış olan yabancı ot türleri arasında yer alır ve doğal düşmanı Puccinia cinsinden pas mantarıdır[10]. Türkiye'de önemli durumda bulunan yabancı ot türleri arasında yer alır ve dünyada üzerinde çalışılan potansiyel mikoherbisit olarak Uromyces rumices mantarı gösterilir[10][11].
Büyükbakır (Lycaena dispar) adlı kelebek tırtılının besin bitkisidir. Bu kelebek yumurtalarını asitsiz Rumex türleri üzerine bırakır. Türkiye’de, tırtılların ana besin bitkisi Rumex crispus olarak kaydedilmiş olsa da, diğer türleri de kullanıldığı bilinmektedir. İstanbul ve Bursa’da Rumex hydrolapathum; Karadeniz kıyı bölgelerinde Rumex obtusifolius subalpinus ve yine Bursa’da Rumex olympicus labadaları tırtıl besin bitkisi olarak kaydedilmiştir[12].
Yabani labada (Rumex obtusifolius), kuzukulağıgiller familyasından, Avrasya ve Kuzey Afrika'da yetişen, 20-50 cm boyunda, çok yıllık bir labada türü. Tarımda mücadele edilmesi gereken yabancı ot muamelesi görür.
Багаторічна трава 50–130 см заввишки. Базальна частина стебла практично нерозгалужена, верхні гілки досить стійкі. Листки розташовані спірально, гострі цілокраї. Нижні листки досить довго-черешкові, голі. Листова пластина широко яйцювата, із серцевидною основою й округлою верхівкою, 10–25 см завдовжки, удвічі більша в довжину ніж ушир, практично розправлена, поля злегка вигнуті. Стеблові листки чергові, вузько яйцювато-ланцетні[2].
Суцвіття — складна, китиця, утворена з квітів розміщених у кільцях. Квіти радіально симетричні, ≈ 5 мм у поперек, двостатеві; тичинок 6. Горішки 2.5–3.5 мм, світло-коричневі[2].
Поширений у Європі, Азії (на схід до цн. Сибіру й на південь до Ірану) й у пн. Алжирі; також широко натуралізований вид в інших частинах світу[3]. Населяє подвір'я, смітники, узбіччя доріг, багаті береги[2].
Листки рослини можна використовувати як салат, готувати овочевий бульйон або варити як шпинат. Вони містять щавлеву кислоту, яка може бути небезпечною, якщо споживається у великій кількості. Сушене насіння використовується як прянощі.
верх і низ листя
суцвіття
горішки
ілюстрація
Rumex obtusifolius là một loài thực vật có hoa trong họ Rau răm. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Rumex obtusifolius là một loài thực vật có hoa trong họ Rau răm. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Rumex obtusifolius L., 1753
Синонимы
Щавель туполистный (лат. Rumex obtusifolius) — многолетнее травянистое растение, вид рода Щавель семейства Гречишные (Polygonaceae).
Вид распространён в Западной и Центральной Европе, в Скандинавских странах, на Балканском полуострове, в Средиземноморье, в Малой Азии и Иране; На территории России встречается в европейской части западнее Камы и Волги, кроме северных районов и Крыма, присутствует на Кавказе.
Произрастает в лесах, на опушках и зарослях кустарника. У жилья человека селится как рудеральное и сорное растение.
Многолетнее крупное растение с мощным корнем и бороздчатым стеблем высотой до 1,5 м, дугообразными или поникающими ветвями в средней части.
Прикорневые листья сидят на длинных черешках, с плоской и блестящей листовой пластинкой продолговато-яйцевидныой формы, в длину до 25 см и до 12 см шириной, концы листьев тупые или слабозаострённые, с сердцевидным основанием. Листья на стеблях короткочерешковые, овально-ланцетнымой формы.
Соцветие облиственное, метельчатое, с отклоняющимися ветвями. Цветки обоеполые, мелкие, зелёного цвета, собраны в рыхлые мутовки. Околоцветник состоит из шести овально-треугольных листочков. Во время созревания плодов внутренние листочки становятся тёмно-бурыми. Тычинок в количестве шесть, пестик с тремя столбиками и кистевидными рыльцами.
Цветение происходит июле — августе. Плод — трёхгранный орешек.
Легко гибридизуется с другими видами щавеля, например, с Rumex maritimus, или c Rumex crispus.
Листья растения могут быть использованы в качестве салата или как шпинат, могут отвариваться. Лист содержит щавелевую кислоту, употребление которой в большом количестве может быть опасным.
Высушенные семена используются в качестве пряности.
Вегетативные части могут применяться в качестве лекарственного сырья.
Щавель туполистный (лат. Rumex obtusifolius) — многолетнее травянистое растение, вид рода Щавель семейства Гречишные (Polygonaceae).
钝叶酸模（学名：Rumex obtusifolius）为蓼科酸模属下的一个种。
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
|access-date=中的日期值 (帮助)
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
エゾノギシギシ（学名：Rumex obtusifolius）はタデ目タデ科の多年草。別名「ヒロハギシギシ」。日本にはもともと分布していない外来種。
北アフリカ、アジア（日本を含む）、オセアニア、南北アメリカに移入分布する[2]。
草丈は0.5-1.3m、下部には最大30cmほどの大きな葉がつく[3]。花期は6-9月[3]。
果実の中心にある球体が赤みを帯び、球体の数は一つで、果実の卵形の翼にギザギザした突起がある点で、他のスイバ属の種と区別できる[1]。
一株当たりの種子生産量は数千から10万とも報告されており、非常に繁殖力が強い[4]。
日本では1909年に北海道で最初に確認された[3]。当初は、北海道から本州北部に定着していたが、牧草地の拡大に伴い、現在では全国で繁茂している[4]。
牧草地や農耕地に侵入して、世界的な強害雑草となっている。昔から食用として利用されてきたスイバとは違い、本種はタンニンやシュウ酸を含むため、人間はもちろん家畜も好んで食べようとはしない[5]。自然度の高い環境にも定着しており、在来種の植物と競争し、駆逐する恐れがある[3]。
日本には本種以外にも、アレチギシギシやナガバギシギシなどの同属の近縁種が外来種として侵入・定着している[1]。
本種は、同属の近縁種と容易に交雑することで知られている[5]。
