Adi şəmayı (lat. Alburnus alburnus) — Çəkiyəbənzərlər dəstəsinə, Şəmayılar cinsinə daxil olan növ.
Qarışıq rəngə sahibdir — beli tünd, boz-mavidən zeytuni yaşıla qədər, qarnı və ətrafları gümüşü. Bel və quyruq üzgəcləri tünd, digərləri isə sarı və ya qırmızımtıl olur.
20 sm uzunluğa (ortalama 12—15 sm, ən böyüyü 25 sm) və 60 q çəkiyə sahib olur. Bununla belə 80—100 çəkiyə sahib nümunələrinə də rast gəlinir.
Ən sevimli qidası milçək tırtıllarıdır.
Adi şəmayılar Azov, Baltik, Qara, Xəzər (şimal hissəsinə aid hövzədə) və Ağ dəniz (qərb avkatoriyasında) sularında müşahidə edilirlər.
Çaylarda, göllərdə, su anbarlarında və nisbətən duzlu olan çay mənsəblərində yayılırlar. Sürü halında yaşayırlar və əsasən suyun üst hissələrini üstün tuturlar. Planktonlar və suya düşən həşəratlarla qidalanırlar.
Kürüləmə mayın sonlarında başlayır, iyulun əvvəlində bitir.
Elədə böyük ov əhəmiyyəti kəsb etmir. Əgər heç bir canlı balıq yoxdursa, daha böyük yırtıcı balıq tutmaq üçün yem kimi də istifadə olunur. Kulinariyada istifadə edilir. Olduqca dalı olması ilə seçilir
Adi şəmayı (lat. Alburnus alburnus) — Çəkiyəbənzərlər dəstəsinə, Şəmayılar cinsinə daxil olan növ.
Ar bolog (Alburnus alburnus pe Alburnus lucidus) zo ur pesk dour dous bihan.
L'alburn (Alburnus alburnus) és una espècie de peix de la família dels ciprínids i de l'ordre dels cipriniformes.
Espècie de mida petita que sol assolir 15 cm de longitud, amb una talla màxima de 25 cm. Pot arribar a pesar un màxim de 100g.
El cos és allargat i comprimit lateralment. Té una boca súpera. El peduncle caudal és llarg i estret. L'aleta dorsal és curta amb 8 radis ramificats i l'aleta anal és llarga amb 16-19 radis ramificats. Les escates són grans. Tot el cos és de color platejat mentre que les escates són de color transparent. Sota les escates dominen els colors verdosos.
La maduresa sexual arriba als 2 anys de vida tant de mascles com de femelles. El mascle i la femella es poden diferenciar principalment en l’època d’aparellament, ja que el mascle presenta uns petits grans al cap que li desapareixen dies després de la reproducció.
Viu en rius, llacs i embassaments. Prefereix zones amb poc corrent però neda constantment en grups de més de 100 exemplars. És una espècie gregària que viu a prop de la superfície.
El període de fresa d'aquesta espècie depèn de la temperatura de l'aigua. Es dóna des dels mesos de maig fins a juny. Els ous són dipositats a la nit, prop de la riba, bé sobre plantes aquàtiques o sobre la graveta del fons. Dipositen una mitjana de 400 ous.
És omnívor i oportunista. S'alimenta bàsicament de zooplàncton encara que també es pot alimentar d'invertebrats, especialment crustacis i insectes (larves i adults).
Habita em molts rius de la península Ibèrica. En aquests moments a Catalunya és present en el 50% de les conques, principalment embassaments.
La distribució geogràfica nativa és Europa amb excepció de les regions septentrionals (Finlàndia, Noruega) i meridionals (Espanya, Portugal, centre d'Itàlia i Iugoslàvia). En l’actualitat és present als Estats Units, Espanya, Itàlia i Gran Bretanya.
Es va introduir a Catalunya a la dècada dels noranta. Ha estat introduït amb finalitats aparentment esportives però també degut a la necessitat del silur, una altra espècie invasora que necessita grans quantitats de menjar per sobreviure.
L’alburn afecta negativament a les espècies autòctones. Provoca un impacte ecològic important, ja que va amb grups d’aproximadament un centenar d’individus que s’alimenten en zones concretes provocant una gran desertització.
L'alburn (Alburnus alburnus) és una espècie de peix de la família dels ciprínids i de l'ordre dels cipriniformes.
Pysgodyn sy'n byw mewn dŵr croyw ac sy'n perthyn i deulu'r Cyprinidae ydy'r gorwyniad sy'n enw gwrywaidd; lluosog: gorwyniaid (Lladin: Alburnus alburnus; Saesneg: Common bleak). Mae ei diriogaeth yn cynnwys Ewrop.
Mae'n bysgodyn dŵr croyw ac mae i'w ganfod ar arfordir Cymru. Ar restr yr Undeb Rhyngwladol dros Gadwraeth Natur (UICN), caiff y rhywogaeth hon ei rhoi yn y dosbarth 'Lleiaf o Bryder' o ran niferoedd, bygythiad a chadwraeth.[1]
Pysgodyn sy'n byw mewn dŵr croyw ac sy'n perthyn i deulu'r Cyprinidae ydy'r gorwyniad sy'n enw gwrywaidd; lluosog: gorwyniaid (Lladin: Alburnus alburnus; Saesneg: Common bleak). Mae ei diriogaeth yn cynnwys Ewrop.
Mae'n bysgodyn dŵr croyw ac mae i'w ganfod ar arfordir Cymru. Ar restr yr Undeb Rhyngwladol dros Gadwraeth Natur (UICN), caiff y rhywogaeth hon ei rhoi yn y dosbarth 'Lleiaf o Bryder' o ran niferoedd, bygythiad a chadwraeth.
Ouklej obecná (Alburnus alburnus) je všežravá sladkovodní ryba z čeledi kaprovitých. Žije v hejnech, zpravidla v dolních tocích řek či průtočných rybnících. Má protáhlé stříbřitě zbarvené štíhlé tělo, dlouhé ostře zašpičatelé ploutve, dorůstá až 30 cm (průměrně však 10 až 20 cm). Má velký invazní potenciál.
Hřbetní ploutev má 3 – 4 tvrdé paprsky a 7 – 9 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 3 tvrdé a 14 – 20 měkkých větvených paprsků. V postranní čáře je 40 – 52 šupin (nejčastěji 44 – 50). Požerákové zuby jsou dvouřadé s velmi proměnlivým uspořádáním. Nejčastější je uspořádání podle vzorce 2.5. – 5.2, které bylo zjištěno u necelých 3/4 jedinců.
Tělo je protáhlé a ploché. Hlava je špičatá a relativně malá, ústa jsou otočena nahoru. Ocasníploutev je dlouhá a má 18 až 23 paprsků. Postranní čára je kompletní. Ouklej má lesklou stříbrnou barvu a ploutve jsou špičaté a bezbarvé.
Dožívá se maximálně 8 let.[2] Pohlavní dospělosti dosahuje mezi druhým a třetím rokem a tře se během dubna až června.[2] Její průměrná hmotnost se uvádí mezi 10 až 60 g, s maximy kolem 100 g.[3]
Evropa a Asie: většina Evropy severně od Kavkazu, Pyrenejí a Alp, východně od Uralu a Emby. Přirozeně chybí v Pyrenejském poloostrově, v Jaderském a Egejském moři (s výjimkou povodí Maritza ), v Itálii, Irsku, Velké Británii (kromě jihovýchodu), v Norsku a ve Skandinávii severně od 67 ° s. V Anatolii v Marmarské pánvi. Lokálně zavlečen ve Španělsku, Portugalsku a Itálii. Nejméně jedna země po zavedení uvádí nepříznivý ekologický dopad.
Obývá otevřené vody jezer a středních až velkých řek. V zimě vytváří velké hejna ve stojatých vodách. Dospělí se vyskytují v hejnech v blízkosti hladiny. Larvy žijí v pobřežní zóně řek a jezer, zatímco dospělé opouštějí břehy a zaujímají pelagický biotop, živí se planktonem, plovoucím hmyzem nebo bezobratlými padají na vodní hladinu. Tře se v mělkých vodách nebo podél kamenitých břehů jezer, občas na ponořenou vegetací. Vynikající jako nástraha pro masožravé ryby. Její maso je chutné. Šupiny byly dříve používány při výrobě Essence d "Orient, povlaku pro umělé perly.
Jedná se o hejnovou rybu se sklonem získávat potravu z hladiny nebo ve vodním sloupci. Hejno ouklejí sbírající potravu se prozradí četnými kroužky na hladině. S tímto jevem se můžeme za teplých slunných dnů setkat i uprostřed zimy. Žerou i rohlík a chléb.
Oukleje nesbírají jen suchozemský hmyz z hladiny, ale živí se i vývojovými stadii vodního hmyzu stoupajícícmi k hladině nebo unášenými proudem. Ve velkém počtu loví i plankton, příležitostně také raná stadia potěru a v době tření ryb sbírají jejich jikry. Na zimu se oukleje stahují do hloubek. Na řekách si vybírají buď pomalé proudy nebo vybraná místa v nadjezí. Hromadí se tu často v obrovském počtu a dávají o sobě vědět buď kroužkováním v době oblev nebo útěkem před dotírajícími boleny, kteří je někdy na zimoviště následují. Na jaře postupně táhnou proti proudu na místa výtěru a poté se rozptýlí po řece. [3]
Obrázky, zvuky či videa k tématu ouklej obecná ve Wikimedia Commons
Ouklej obecná (Alburnus alburnus) je všežravá sladkovodní ryba z čeledi kaprovitých. Žije v hejnech, zpravidla v dolních tocích řek či průtočných rybnících. Má protáhlé stříbřitě zbarvené štíhlé tělo, dlouhé ostře zašpičatelé ploutve, dorůstá až 30 cm (průměrně však 10 až 20 cm). Má velký invazní potenciál.
Der Ukelei (Alburnus alburnus, Synonym: Cyprinus alburnus), auch Ablette, Laube, Zwiebelfisch oder Laugele (Bodensee) genannt, gehört zu der Unterfamilie Alburninae[1] der karpfenartigen Fische (Cyprinidae).
Er hat einen schlanken Körper mit seitlich abgeflachtem Schwanzstiel. Lauben werden 12 bis 15 Zentimeter lang, selten bis 25 Zentimeter. Das Maul ist stark oberständig (die Mundspalte ist steil nach oben gerichtet). Der Ukelei besitzt Schlundzähne, das heißt, auf jedem Schlundknochen sitzen zwei Reihen Zähne, von denen die äußere Reihe zwei und die innere Reihe fünf Zähne trägt. Der Rücken zeigt eine grün-graue bzw. blau-grüne Farbe, Seiten und Bauch haben einen silbernen Glanz. Die Flossen sind etwas dunkler als der Rücken. Die Afterflosse liegt unmittelbar unter der Rückenflosse. Die Anzahl der Schuppen auf der Seitenlinie beträgt 45–54. Eine Besonderheit des Ukeleis ist, dass die Schuppen sehr locker in der Haut sitzen und deshalb leicht verloren gehen.[2]
Lauben leben in größeren Schwärmen in Seen und langsamen Fließgewässern von der Barbenregion bis in die Brachsenregion, aber auch im Brackwasser der Ostsee sind sie heimisch. Sie kommen von der Wolga bis Westeuropa vor, sind in Irland, Schottland und Skandinavien anzutreffen.
Der Ukelei ernährt sich von Plankton und Insekten der Wasseroberfläche.
Lauben laichen von April bis Juni im Flachwasser ab. Sie kleben den Rogen an Steine, Unterwasserpflanzen, überschwemmtes Gras und an verrottendes Holz.
Eine weitere Art ist der Weiße Ukelei (Alburnus albidus), der im Mittelmeerraum, vor allem im adriatischen Raum, vorkommt.
Als einer der häufigsten Weißfische war die Laube früher ein beliebter Speisefisch. Er wurde zum Beispiel in der Gegend des Neusiedler Sees als Steckerlfisch gegrillt als regionale Spezialität vermarktet, bevor er in den 1970er Jahren durch importierte Makrelen ersetzt wurde. Wegen seiner vielen, kleinen Gräten wird er in neuerer Zeit kaum noch vom Menschen verzehrt, die Besinnung auf autochthone Küche führt aber dazu, dass die Laube wieder in Spezialitätenrestaurants angeboten wird. Die Fischart eignet sich hervorragend als Köderfisch beim Zander- und Rapfenangeln.
Aus den Schuppen der „Silberfische“, wie der Ukelei (ein Schuppfisch[3]) auch genannt wurde, wurde früher Fischsilber gewonnen, unter anderem um daraus künstliche Perlen herzustellen.[4]
Die Weltnaturschutzunion IUCN führt den Ukelei aufgrund der weiten Verbreitung und nicht bekannter Bedrohungen in der Roten Liste gefährdeter Arten als derzeit nicht gefährdet (Least Concern)[5]
Der Ukelei (Alburnus alburnus, Synonym: Cyprinus alburnus), auch Ablette, Laube, Zwiebelfisch oder Laugele (Bodensee) genannt, gehört zu der Unterfamilie Alburninae der karpfenartigen Fische (Cyprinidae).
Ableto es mikra fisho en nesala aquo, di qua la squami perlomatrea uzesas por facar la perli artificala.
S Laugeli (Alburnus alburnus; alemanischi Näme) isch e chliine europäische Schwarmfisch wo Stillgwässer oder langsami Flüüssgwässer bivorzugt. Wells recht empfindli uf Wasserverschmutzig reagiert, ghörts zo de bidroote Fisch, obwoll s recht verbraitet isch.
S Laugeli isch e schmaale dünne Fisch mitere silbrige Farb und emene Grüeschimmer ufem Rugge. S werd 16 bis 20 cm lang und wögt öppe 60 Gramm.
S Laugeli chunnt i ganz Europa vor, usser ganz im Noorde und im Mittelmeerruum. S lebt i subere, klare Gwässer wo kai oder nu e schwachi Ströömig hend.
S Laugeli schwümmt nu wenig under de Wasserobeflächi i flache pflanzefraie Uuferzoone. Zum Insekte foo, gumptes usem Wasser und s fresst au Plankton und Insektelaarfe. S Laugeli werd vo Raubfisch, bsunders vom Zander oder Egli gjagt.
D Laichzitt goot vom Märze bis in Juni, sobald d Wassertemperatur öber 12 Grad stiigt. S Wiibli lait 5'000 bis 10'000 Aier uf e subere chiisige oder stainige Grund ab. D Laarfe lebet i Uufernööchi. Im dritte Joor sind Laugeli uusgwachse und wered maximal sibe Joor alt.
S Laugeli (Alburnus alburnus; alemanischi Näme) isch e chliine europäische Schwarmfisch wo Stillgwässer oder langsami Flüüssgwässer bivorzugt. Wells recht empfindli uf Wasserverschmutzig reagiert, ghörts zo de bidroote Fisch, obwoll s recht verbraitet isch.
Opièle o Anbiéle, Inpièle, Opléte, Blizon (Alburnus alburnus )
Salatti on särgikaloin heimoh kuului kala.
De wever (Alburnus alburnus) is in fisksoarte dy 't falt ûnder de echte koarpers. De Wever is ek bekend ûnder de nammen: alver, alft en panhjerring en yn Flaanderen: spekje.
De wever is in sydlings ôfplatte, sulvereftich fiskje dat wat stiif oandocht. By direkt sinneljocht falle ek parlemoereftige kleuren op dy't feroarsake wurde troch de protte guaninekristallen yn de skobben. De wever is in fisk dy 't yn skotten oan it oerflak fan it wetter libbet. Hy wurdt 20 - 25 sm lang. De fisk komt foar yn rivieren en marren. In wever fret benammen plankton en ynsekten, mar ek larven en wjirms.
Jonge wevers kinne maklik mei fetsjes betize wurde. De sydline by de wever is folslein, de anaalfin is wat langer en it lichem is sterk sydlings ôfplatte en de kop is puntich.
De wever is in skottenfisk dy 't bejage wurdt troch snoek, rôfblei, de snoekbears en bears. Yn it foarjier komme dizze fisken nei it oerflak om te ridzjen yn ûndjip wetter, faak mei in hurde ûndergrûn. Se wurde sawat 5 à 6 jier âld en se binne op harren tredde jier geslachtryp. Yn ûnderwetter planten wurdt de plakkerige kût lein. De wever is faak te finen yn grutte skotten foar de útgong fan gemalen, mar is ek wolris yn stilsteand wetter te finen.
Eartiids wie de wever tige algemien, tsjintwurdich hieltyd minder troch de fersmoarging fan syn miljeu. De opkomst fan de rôfblei sil ek ûngeunstich útpakke foar de stân fan de wever, fanwege kompetysje mei juvenile rôfblei en troch predaasje fan folwoeksen rôfblei.
Der wie in kommersjele fiskerij op wever foar de winning fan guaninekristallen, dy 't foar de produksje fan keunstpearels brûkt wurde kinne.
De sportfiskerij op wever is wichtich by wedstriden wêr't op oantal fiske wurdt. Tûke fiskers kinne dan hûnderten fisken fange. Wevers wurde ek as iesfisk brûkt.
Jonge Wever
Kop Wever mei parlemoerkleuren
Ofbylden dy't by dit ûnderwerp hearre, binne te finen yn de kategory fan Wikimedia Commons. De wever (Alburnus alburnus) is in fisksoarte dy 't falt ûnder de echte koarpers. De Wever is ek bekend ûnder de nammen: alver, alft en panhjerring en yn Flaanderen: spekje.
Çыпçăнчăк пулă лат. Alburnus alburnus- карп йышши пулă. Кĕлетки 12-15 см, йывăрăшĕ - 20-25 грамм.. Ун кĕлетки тăрăхларах та çӳхе пулать. Пулă хупписем алла кăшт перĕнсенех хăпăнса ал çумне çыпăçаççĕ.
Азов, Балти, Хура тинĕссен бассейнĕсен тата Каçпи тинĕсĕн çурçĕр пайĕн, Шурă тинĕсĕн анăç çыранĕн юханшысенче сарăлнă.
Çыпçăнчăк пулă лат. Alburnus alburnus- карп йышши пулă. Кĕлетки 12-15 см, йывăрăшĕ - 20-25 грамм.. Ун кĕлетки тăрăхларах та çӳхе пулать. Пулă хупписем алла кăшт перĕнсенех хăпăнса ал çумне çыпăçаççĕ.
Азов, Балти, Хура тинĕссен бассейнĕсен тата Каçпи тинĕсĕн çурçĕр пайĕн, Шурă тинĕсĕн анăç çыранĕн юханшысенче сарăлнă.
Ùkleja (Alburnus alburnus) - to je rëba z rodzëznë karpiowatëch. Czedës dosc wiele tich rib żëło m. jin. na Kaszëbach.
Күк балыҡ, ялтырса, бәшкәләй, бәшкәләк, аҡ сабаҡ (лат. Alburnus alburnus, рус. Уклейка) — киң таралған карптар ғаиләһендәге балыҡ.
Саҡ ҡына йәшкелт күгелйем. Ҡабырғалары менән ҡорһағы һарғылт аҡ. Түш йөҙгөстәре һарғылтыраҡ.Башҡа яғы буҙ төҫтә. Башы ослайған, ауыҙы өҫкә күтәрелгән, арт юл ҡанаты аҡ төҫтә. Ҡөйроғо бик йоҡа, үтә күренеп тора. Ҙурлығы 30 см-ғаса.
Азов диңгеҙе, Балтик диңгеҙе, Ҡара диңгеҙ бассейыны йылғаларында, Каспий диңгеҙенең төньяҡ өлөшө йылғаларында һәм Аҡ диңгеҙҙең ярҙары буйлап үрсей. Шулай уҡ Рәсәйҙең Европа өлөшө йылғаларында осрай.
Күлдәрҙә, йылғаларҙа, һыу һаҡлағыстарҙа, шулай йылға тамаҡтарында төҙлөраҡ булған ерҙәрҙә лә йәшәй. Күмәкләп йөрөйҙәр. Һыуҙың өҫкө ҡатламын үҙ итә. Планктон менән туҡлана. Шулай уҡ һыу өҫтөнә ҡолап төшкә ваҡ бөжәктәр һәм сәскә һеркәһе менән дә туҡлана.
Ыуылдырығын май аҙаҡтарынан июль башынаса сәсә.
Кәсепселек (промысла) өсөн ҡулланылмай. Башҡа ваҡ балыҡтар булмағанда, эрерәк балыҡтарҙы ылыҡтырыу өсөн әҙерәк файҙаланалар.[1]
Күк балыҡ, ялтырса, бәшкәләй, бәшкәләк, аҡ сабаҡ (лат. Alburnus alburnus, рус. Уклейка) — киң таралған карптар ғаиләһендәге балыҡ.
Укляя, верхаводка, аклейка, сяляўка, сібель[1] (па-лацінску: Alburnus alburnus) — рыба сямейства карпавых.
Жыве стайна ў стаячых і павольных прэсных і слаба салёных водах. Даўжыня да 20 см, маса да 60 г. Цела падоўжанае, сціснутае з бакоў, пакрытае тонкай бліскучай лускай (зь якой здабываюць гуанін на патрэбу біжутэрыйнай вытворчасьці), на брушку вольны ад лускі «кіль», сьпіна цёмная зь зеленаватым адлівам, бакі і бруха серабрыстыя, сьпінны і хваставы плаўнікі цёмныя, астатнія — жаўтаватыя або чырванаватыя.
Вылаў масавы. Укляю можна вяліць, вэндзіць (прасаліўшы бяз спэцыяў), асабліва смачная юшка. Ужываецца на кансэрвы (у сумесі зь іншымі дробнымі рыбамі).
— сховішча мультымэдыйных матэрыялаў
Укляя, верхаводка, аклейка, сяляўка, сібель (па-лацінску: Alburnus alburnus) — рыба сямейства карпавых.
Жыве стайна ў стаячых і павольных прэсных і слаба салёных водах. Даўжыня да 20 см, маса да 60 г. Цела падоўжанае, сціснутае з бакоў, пакрытае тонкай бліскучай лускай (зь якой здабываюць гуанін на патрэбу біжутэрыйнай вытворчасьці), на брушку вольны ад лускі «кіль», сьпіна цёмная зь зеленаватым адлівам, бакі і бруха серабрыстыя, сьпінны і хваставы плаўнікі цёмныя, астатнія — жаўтаватыя або чырванаватыя.
Вылаў масавы. Укляю можна вяліць, вэндзіць (прасаліўшы бяз спэцыяў), асабліва смачная юшка. Ужываецца на кансэрвы (у сумесі зь іншымі дробнымі рыбамі).
Җилембалык (лат. Alburnus alburnus) — карплылар гаиләсендәге балык. Аурупа сулыкларында киң таралган. Озынлыгы 20 см гача һәм 60 г авырлыккача җитәргә мөмкин.
Аның озынлыгы 12—15 см, авырлыгы 10—12 г. Яшәвенең 3 нче елында җенси җитлегә. Май ахыры — июльдә су температурасы 15-16 °C булганда уылдык чәчә. Үрчемлелеге 3-10,5 мең бөртек уылдык. 10-12 ел яшиләр.
Җилембалык планктон, бөҗәк, серкә белән туклана.
Җилембалык (лат. Alburnus alburnus) — карплылар гаиләсендәге балык. Аурупа сулыкларында киң таралган. Озынлыгы 20 см гача һәм 60 г авырлыккача җитәргә мөмкин.
Аның озынлыгы 12—15 см, авырлыгы 10—12 г. Яшәвенең 3 нче елында җенси җитлегә. Май ахыры — июльдә су температурасы 15-16 °C булганда уылдык чәчә. Үрчемлелеге 3-10,5 мең бөртек уылдык. 10-12 ел яшиләр.
Җилембалык планктон, бөҗәк, серкә белән туклана.
The common bleak (Alburnus alburnus) is a small freshwater coarse fish of the cyprinid family.[2]
The body of the bleak is elongated and flat. The head is pointed and the relatively small mouth is turned upwards. The anal fin is long and has 18-23 fin rays. The lateral line is complete. The bleak has a shiny silvery colour, and the fins are pointed and colourless. Its maximum length is about 25 cm (10 in).
In Europe, the bleak can easily be confused with many other species. In England, young common bream and silver bream can be confused with young bleak, though the pointed, upward-turned mouth of the bleak is already distinctive at young stages. Young roach and ruffe have wider bodies and short anal fins.
The bleak occurs in Europe and Western Asia: north of the Caucasus, Pyrenees, and Alps, and eastward toward the Volga basin in northern Iran and north-western Turkey. It is absent from Iberian and Apennine peninsulas, from the rivers of Adriatic watershed on the Balkans and most of British Isles except southeast England. It is locally introduced in Spain, Portugal, and Italy, though.
The bleak lives in great schools and feeds upon small molluscs, insects that fall in the water, insect larvae, worms, small shellfish, and plant detritus. It is found in streams and lakes. The bleak prefers open waters and is found in large numbers where an inflow of food from pumping stations or behind weirs occurs.
The bleak spawns near the shore in shallow waters. Some are found in deep water. The substrate is not important.
The bleak is an important food source for predatory fish. It is more sensitive to pollution than other cyprinids, which might explain the decline in north-western Europe.
Bleak are used as bait for sport-fishing for larger fish. In 1656 in Paris, a Mr. Jaquin extracted from the scales of the common bleak, so-called essence Orientale[2] or "pearl essence",[3] (used in making artificial pearls), which is crystalline guanine.[4]
The common bleak (Alburnus alburnus) is a small freshwater coarse fish of the cyprinid family.
Alburno estas genro de ciprinedoj kaj havas 29 speciojn. Ili troviĝas de okcidenta Eŭropo ĝis la Volgo. Ili estas endemiaj en Irlando, Skotlando kaj Skandinavio kaj ankaŭ troviĝas en la saleta akvo de la Balta maro.
Juna alburno
Kapo de alburno kun perlamotkoloroj
Alburnoj
Alburno estas genro de ciprinedoj kaj havas 29 speciojn. Ili troviĝas de okcidenta Eŭropo ĝis la Volgo. Ili estas endemiaj en Irlando, Skotlando kaj Skandinavio kaj ankaŭ troviĝas en la saleta akvo de la Balta maro.
El alburno (Alburnus alburnus) es un pez de aguas continentales, de la familia de los ciprínidos. Nativo de Europa, es frecuente en los arroyos y ríos de las regiones templadas, y en las inmediaciones de las desembocaduras; alcanza los 25 centímetros de longitud a la madurez, y puede vivir hasta 6 años. Se alimenta de moluscos, pequeños crustáceos y gusanos.
En la península ibérica se ha introducido de forma ilegal como pez pasto para mantener otras especies exóticas invasoras predadoras, en especial el blackbass y el lucio. Las consecuencias de estas introducciones son nefastas para la ictiofauna autóctona ibérica.
Debido a su potencial colonizador y constituir una amenaza grave para las especies autóctonas, los hábitats o los ecosistemas, esta especie ha sido incluida en el Catálogo Español de Especies Exóticas Invasoras, regulado por el Real Decreto 630/2013, de 2 de agosto, estando prohibida en España su introducción en el medio natural, posesión, transporte, tráfico y comercio.[2]
El alburno (Alburnus alburnus) es un pez de aguas continentales, de la familia de los ciprínidos. Nativo de Europa, es frecuente en los arroyos y ríos de las regiones templadas, y en las inmediaciones de las desembocaduras; alcanza los 25 centímetros de longitud a la madurez, y puede vivir hasta 6 años. Se alimenta de moluscos, pequeños crustáceos y gusanos.
En la península ibérica se ha introducido de forma ilegal como pez pasto para mantener otras especies exóticas invasoras predadoras, en especial el blackbass y el lucio. Las consecuencias de estas introducciones son nefastas para la ictiofauna autóctona ibérica.
Viidikas (Alburnus alburnus) on karpkalaliste seltsi kuuluv kala.
Viidikas kasvab tavaliselt 12–15 cm pikkuseks, harvem kuni 25 cm. Keha on sihvakas ja külgedelt lamenenud, suu ülaseisune. Värvuselt on selg rohekashall, küljed ja kõhualune on hõbedase läikega.
Viidikas on parvekala, kes elutseb järvede ja aeglase vooluga jõgede ülemistes kihtides. Läänemeres esineb ka riimveelises rannikumeres. Levila ulatub Lääne-Euroopast kuni Volga jõeni.
Eestis on levinud kõikjal rannikumere lahtedes ja Väinameres. Mandri-Eestis elutseb viidikat Lõuna-Eesti järvedes ja jõgedes, näiteks Viljandi järves, Võrtsjärves ja Emajõe vesikonnas, samuti teistes väiksemates järvedes; Põhja-Eesti ja Lääne-Eesti järvedes puudub. Samas esineb Pärnu, Kasari jt jõgede vesikondades.
Kudemisperiood on aprillist juunini.
Kasutatakse elussöödana suuremate röövkalade püügiks.
Viidikaks peetakse tihtipeale ka tippviidikat (Alburnoides bipunctatus).
Viidikas (Alburnus alburnus) on karpkalaliste seltsi kuuluv kala.
Viidikas kasvab tavaliselt 12–15 cm pikkuseks, harvem kuni 25 cm. Keha on sihvakas ja külgedelt lamenenud, suu ülaseisune. Värvuselt on selg rohekashall, küljed ja kõhualune on hõbedase läikega.
Viidikas on parvekala, kes elutseb järvede ja aeglase vooluga jõgede ülemistes kihtides. Läänemeres esineb ka riimveelises rannikumeres. Levila ulatub Lääne-Euroopast kuni Volga jõeni.
Eestis on levinud kõikjal rannikumere lahtedes ja Väinameres. Mandri-Eestis elutseb viidikat Lõuna-Eesti järvedes ja jõgedes, näiteks Viljandi järves, Võrtsjärves ja Emajõe vesikonnas, samuti teistes väiksemates järvedes; Põhja-Eesti ja Lääne-Eesti järvedes puudub. Samas esineb Pärnu, Kasari jt jõgede vesikondades.
Kudemisperiood on aprillist juunini.
Kasutatakse elussöödana suuremate röövkalade püügiks.
Viidikaks peetakse tihtipeale ka tippviidikat (Alburnoides bipunctatus).
Alburnus alburnus Alburnus generoko animalia da. Arrainen barruko Actinopterygii klasean sailkatzen da, Cyprinidae familian. Euskaraz aburna izena du.
Alburnus alburnus Alburnus generoko animalia da. Arrainen barruko Actinopterygii klasean sailkatzen da, Cyprinidae familian. Euskaraz aburna izena du.
Salakka (Alburnus alburnus) on makeassa vedessä ja murtovedessä elävä hopeankirkas särkikala.
Salakka on tavallisesti 10–15 cm pitkä. Painoa on harvoin yli 40 g. Väriltään se on yleensä kiiltävän hopea. Se liikkuu parvissa lähellä vedenpintaa. Salakka syö hyönteisiä veden pinnalta sekä eläinplanktonia. Salakka muistuttaa jossain määrin Suomessa esiintyvistä kalalajeista allikkosalakkaa, muikkua ja seipiä.[2]
Salakka esiintyy luonnostaan suuressa osassa Eurooppaa Pyreneiden, Alppien, Kaukasuksen ja Kaspianmeren pohjoispuolella, ei kuitenkaan Irlannissa ja suurimmassa osassa Englantia. Idässä levinneisyys jatkuu Ural- ja Embajokien vesistöihin saakka. Italiassa, Espanjassa ja Portugalissa salakka elää istutettuna.[3]
Suomen sisävesissä salakkaa esiintyy miltei koko maassa Lapin pohjoisosaa ja Kuusamon aluetta lukuun ottamatta.[2]
Salakan kutuaika vaihtelee samassakin vesistössä siten, että se saattaa jaksottua kolmeenkin eri ajanjaksoon. Useimmiten kuulee mainittavan kutuajoiksi toukokuun loppu, juhannuksen seutu sekä noin heinäkuun toinen viikko. Kutuaikaan koirailla on päässä ja kyljissä pieniä kutukyhmyjä, jotka tekevät ihon karkeaksi. Kutupaikan pohja on kova, kivikkoa tai soraa. Kutu tapahtuu kollektiivisesti ns. parvikutuna, missä kalat eivät muodosta pareja tai reviirejä. Parvi kutee lähellä soraista kutualustaa, johon mäti takertuu.
Ruokakalana salakkaa ei arvosteta, mutta täkykalaksi se kelpaa jopa niin hyvin, että syöttikaloista maksetaan. Salakan suomut ovat tiukassa verrattuna moniin muihin täkyinä käytettäviin kaloihin, joten sitä voi käyttää hyvin myös vetouistelussa. Salakka soveltuu syötiksi myös onkeen, jolloin saaliiksi saadaan pääasiassa suuria ahvenia.
Aikoinaan salakan suomuista on valmistettu keinotekoisten helmien päällystämiseen käytettyä ainetta.[3]
Salakka (Alburnus alburnus) on makeassa vedessä ja murtovedessä elävä hopeankirkas särkikala.
Alburnus alburnus
L’ablette (Alburnus alburnus ; du latin albulus blanchâtre), aussi appelée sofie[1] ou alburne dans le sud de la France[2], est un petit poisson argenté qui vit dans les eaux douces d'Europe.
L'ablette était autrefois présente dans tous les cours d'eau de France continentale (sauf en haute montagne), en Corse et dans les eaux saumâtres. Elle est encore présente sur une large partie de son aire potentielle de répartition.
L'ablette possède de très nombreuses appellations vernaculaires et régionales : abiette, able (à ne pas confondre avec l'able de Heckel qui est une espèce à part entière), ablioise, ambiette, aubiat, aublatte, auble, aubot, blanchet, blison, borde, coureur, dormelle, gobio, goge, harlipantui, laube, lauch, laugne, lorette, mirandelle, nablé, ocelle, ouli, ouelle, ravanenco, rondin et sofie[3].
Elle a une nageoire caudale allongée aux écailles argentées. Sous certains angles et sous la lumière naturelle, des reflets et une ligne colorée apparaissent.
Ce poisson apprécie les cours d'eau à courants lents (en rivière, fleuves et parfois fossés), mais peut s'adapter à des courants plus forts s'il dispose de zones de repos à proximité. Il forme des bancs qui peuvent parfois se mélanger avec des bancs de gardons.
On le trouve beaucoup plus rarement dans les lacs et les étangs.
C'est un poisson très grégaire qui vit en groupe parfois dense.
L'ablette consomme de petits mollusques, de petits insectes tombés en surface, des larves d’insectes, vers, petits crustacés et débris de végétaux en suspension ou prélevés sur les plantes, des roches, etc.
Elle se reproduit près des berges et sur les zones peu profondes où la femelle pond entre 5 000 et 7 000 œufs en plusieurs pontes.
Les écailles d'ablette sont utilisées pour donner un aspect nacré aux fausses perles. Les ablettes sont également très utilisées par les pêcheurs pour leur visibilité par les prédateurs d'eau douce (sandre, brochet, perche...).
Le record de France de la plus grosse ablette pêchée était établi en 1980 par Pascal Faure dans les Hautes-Alpes (05). Le poisson mesurait alors 30 cm pour 265 g (voir la revue La pêche et les poissons, novembre 1980, page 46).
Geralt de Riv, le protagoniste de la saga du sorceleur d'Andrzej Sapkowski, nomme tous ses chevaux « Ablette » (ukleja en polonais).
Alburnus alburnus
L’ablette (Alburnus alburnus ; du latin albulus blanchâtre), aussi appelée sofie ou alburne dans le sud de la France, est un petit poisson argenté qui vit dans les eaux douces d'Europe.
L'ablette était autrefois présente dans tous les cours d'eau de France continentale (sauf en haute montagne), en Corse et dans les eaux saumâtres. Elle est encore présente sur une large partie de son aire potentielle de répartition.
Iasc beag fionnuisce le colainn chaol chomhbhrúite. An-choitianta in aibhneacha ar thalamh íseal san Eoraip. Suas le 15 cm ar fhad. Maireann sé i scoileanna, agus itheann crústaigh is feithidí ag an dromchla. Bhaintí feidhm as na criostail airgeadacha óna lanna le péarlaí saorga a dhéanamh tráth.
O alburno (Alburnus alburnus) é un peixe de auga doce da familia dos ciprínidos.
O seu corpo é alongado e plano. A cabeza é puntiaguda e a súa boca relativamente pequena está xirada para arriba. A aleta anal é longa e ten de 18 a 23 raios. A liña lateral é completa. Ten unha cor prateada brillante, e as aletas son puntiagudas e sen cor. A súa lonxitude máxima é de aproximadamente 25 cm.
Na península Ibérica introduciuse esta especie de forma ilegal como peixe para alimentar a outras especies exóticas tamén invasoras predadoras, en especial o blackbass e o lucio. Debido ao seu potencial colonizador e a constituír unha ameaza grave para as especies autóctonas, os hábitat ou os ecosistemas, esta especie foi catalogada no Catálogo español de especies exóticas invasoras, aprobado polo Real Decreto 1628/2011, de 14 de novembro, e está prohibida en España a súa introdución no medio natural, posesión, transporte, tráfico e comercio.
Vive en Europa e Asia occidental. Aparece no norte do Cáucaso, Pireneos e Alpes, e cara ao leste desde a conca do río Volga e no noroeste de Turquía. Está ausente da maior parte das penínsulas do sur de Europa e da maioría das illas británicas, agás do sur de Inglaterra, aínda que foi introducido localmente (e converteuse en especie invasora) en España, Portugal, e Italia.
Vive en grandes bancos e aliméntase de pequenos moluscos, insectos que caen á auga, larvas de insectos, vermes e detritos vexetais. Encóntrase en corentess e lagos. Prefire as augas abertas e encóntrase en grande número onde haxa un fluxo de comida procedente de estacións de bombeo ou detrás de represas.
Desova preto da beiras dos ríos en augas pouco profundas. Algunhas postas encontráronse en augas profundas. O substrato non é importante. Poñen de 5000 a 6500 ovos por femia, que fan eclosión en 5-10 días e as crías maduran en 2 ou 3 anos.[1]
É unha importante fonte de alimento para outros peixes predadores. É máis sensible á polución que outros ciprínidos, o que podería explicar o ser declive no noroeste de Europa.
Tense utilizado como isco na pesca deportiva doutros peixes máis grandes. Antes, das súas escamas extraíase un material que se utilizaba para recubrir as perlas artificiais.[1]
O alburno (Alburnus alburnus) é un peixe de auga doce da familia dos ciprínidos.
Uklija (Alburnus alburnus) — vrsta je slatkovodne ribe porodice šarana (lat. Cyprinidae), roda uklije (lat. Alburnus) — reda šaranki (lat. Cypriniformes).
Poznata je i pod nazivima: Bjelka, Kleja, Muharica, Ukljeva, Švarba i Zeka.
Većim dijelom uklija ima dužinu od oko 15 cm, rijetko doseže više od 18 cm i težinu do 60 grama, a od svih drugih s njom srodnih riba lako se razlikuje svojim izduženim, uskim vrlo spljoštenim tijelom, šiljastom glavom te relativno malim ustima s donjom vilicom jako zaokrenutom na gore i veliki broj razgranatih šipčica (16—20) u podrepnoj peraji.
Uklija je vrlo lijepa, posebno kada se preokreće na suncu i obasjava svoje srebrnaste ljuske. Njena leđa su sivo‑zelena s plavkastim tonom, bokovi i trbuh srebrno‑bijeli visokog sjaja, gornje i donje peraje su sive, samo po sredini osnove, žućkaste, te srebrnaste oči. Ljuske se prelijevaju srebrno‑metalik bojom, odlikuju se svojom nježnošću i slabom nasjedanju na tijelo, koje otpadaju na najmanji dodir ili se lijepe za ruke.
Riba je to, međutim, brojnih varijeteta, koje se razlikuju od svakog manjeg odstupanja u relativnoj veličini tijela, manje ili više kosim ustima, više ili manje tupim nosom, također i brojem faringalnih zuba, kojih je ponekad do 6, u rijeci Narvi, primjerice, pronađen je varietet uklije s kraćim i tupljim nosom, nego u običnih formi, i sa trakama olovaste u boje, koja se protežu bočno od gornjeg kuta škržnog otvora prema sredini repne peraje.
Samo ime uklija, premda može biti izvedeno od ljepljivih ljuski ove ribe, vjerojatno je finskog ili tatarskog porijekla.
Rasprostranjenost obične uklije je mnogo veće nego raširenost drugih vrsta istog roda uklije (Alburnus). Ona se susreće gotovo po cijeloj Europi, osim najjužnijih zemalja, u Rusiji dolazi do Arhangelska, u Finskoj do 65° sj. š. Osim toga, ona je nađena također u Krimu i na Kavkazu, ali je u Sibiru i Turkestanu zamijenjena drugim, njoj srodnim vrstama. Na istočnim padinama Urala (jezero Itkulj), ona dolazi kao velika rijetkost, a prešla je Uralski greben kroz močvare na samom prijevoju s kojeg istječu rječice dva različita riječna sliva — Volge i Oba.
Uklija konzistentno živi u svim kako najvećim rijekama, tako i najmanjim rječicama, pogotovo potocima: ona se može naći kako u izvorima tako i donjem toku. Osim toga, često se pojavljuje u vrlo velikim količinama u protočnim i poplavnim jezerima, u protočnim barama sa čistom i prozračnom vodom i pjeskovitim dnom. Obično ona bira tihu i dovoljno duboku vodu, rijetko živi u brzim mjestima rijeka, te se primjećuje vrlo rijetko u malim jatima. Ona se voli zadržavati oko stupova, mostova, splavi i kupališta, a osobito su mnogobrojne u gradovima oko odvodnih cijevi koje donose razne prljavštine, čak i boje.
U barama i rijekama s obalama obraslim drvećem, uklije rado plivaju ispod visećih grana, ali među travama ih gotovo nikada ne susrećemo, osim mlađa i jednogodišnjaka, koji se često nalaze u površinskim zajednicama. Potonje promatranje, međutim, odnosi se na uklije u ribnjacima. Počevši s odleđivanjem rijeke sve do kasne jeseni kada odlazi u dubinu i skriva se u dubokim jamama, ova riba je zamjećena svugdje u velikom broju, tim više, što se ona još više od drugih drži na vidiku. Bez sumnje, svatko je više nego jednom primijetio, kako je jato uklija brzo bljesnulo u vodi, trepereći svojim svijetlim srebrnastim ljuskama, onda poplave njihova tamna leđa. Obično se zadržava na dubini ne više od 70 cm, kada je vedro vrijeme pliva u najvišim slojevima vode i stalno iskače, progoneći kukce koji padaju u vodu, čak i blizu letećim iznad nje nad površinom. Ponekad, kada cijelo jato naglo iskače iz vode i raspršuje se u svim smjerovima — to je jasan znak da se pojavila grabežljiva štuka, grgeč ili bolen, koji se osobito voli pogostiti uklijama.
U cjelini, to je vrlo živahna i okretna ribica. Uklija je u neprekidnom pokretu i čini se da ni u jednom trenu ne ostaje na miru. Vrlo je proždrljiva i zato je stalno, od jutra do večeri, čak i noću, zauzeta hranjenjem i bacujući se za svakim palim, ili plutajućim zrncem. Njezina glavna hrana, međutim, sastoji se od kukaca, posebice muha i opnokrilaca. Nakon zalaska sunca, kada se oblaci komaraca i mušica roje iznad vode, često možemo vidjeti kako se uklije, sjate plivajući u blizini površine, jedna nakon druge, iskaču iz vode: možda ovim manevrom posredno žele uhvatiti te kukce: komarci ili mušice poprskani padaju u vodu i postaju plijen ribama. Iz tog razloga uklija sve više skače i pliva u ujutro, navečer, prije oluje ili kiše, kada kukci od vlažnosti lete blizu površine vode. Obično uklija pliva neko vrijeme u jednu stranu ili drugu stranu, a zatim se iznenada okreće na bok, savija se, udara po vodi repićem, radi čega iskače nad površinu, opisuje polukrug u zraku i s prskanjem pada natrag u vodu. Osim toga, uklija se često hrani mlađem ostalih ribljih vrsta, posebno bodorke, također jajašcima i zato je se treba pribrojiti štetnim ribama, tim više što je od nje vrlo malo koristi: ona ima neko značenje samo u najvišim područjima velikih rijeka i nebitnim rječicama, gdje je malo drugih, više cijenjenih riba. Međutim, ona možda češće od drugih postaje hrana grabežljivim ribama, te galebova, čigri, plijenora i drugih vodenih ptica, gotovo isključivo se prehranjuju uklijom, koja se češće od drugih zadržava na površini.
Unatoč progonima riba i ptica, i dijelom ljudskim, uklija se svugdje nalazi u mnoštvu, posebno u gornjim tokovima rijeka i malim rijekama. Razmnožava se vrlo brzo i izbacuje svoja vrlo mala i brojna jajašca s dvogodišnjim uzrastom. Mriještenje počinje relativno kasno — na jugu početkom svibnja, a na sjeveru krajem istog mjeseca, čak u lipnju i traje skoro mjesec dana. Za mriještenje uklija zahtijeva dobro je poznato, relativno visoku temperatura vode (14–15 °C), vedro vrijeme i 3–4-dnevno razdoblje, ali ako nastupi loše vrijeme ili hladnoća, mrijest se zaustavlja i nastavlja samo kada opet dođe lijepo vrijeme. Jajašca polaže uvijek u mirnu i plitku vodu, na travu, gustiš, rjeđe na kamenje.
Nema komercijalnu vrijednost, koristi se kao mamac za ribolov veće grabežljive ribe.
Common Bleak (engleski); Ukelei (njemački); Alborella (talijanski); Ablette (francuski); Уклейка (ruski), Ukljeva (crnogorski).
Uklija (Alburnus alburnus) — vrsta je slatkovodne ribe porodice šarana (lat. Cyprinidae), roda uklije (lat. Alburnus) — reda šaranki (lat. Cypriniformes).
Poznata je i pod nazivima: Bjelka, Kleja, Muharica, Ukljeva, Švarba i Zeka.
Alburnus alburnus è un pesce d'acqua dolce della famiglia Cyprinidae, conosciuto comunemente come alburno. Talvolta, per confusione con Alburnus arborella viene chiamato impropriamente alborella.
L'alburno è diffuso in Europa, dalla Francia agli Urali ma è assente da penisola Iberica, Italia e Grecia nonché dalle isole mediterranee. In Italia e in Dalmazia è sostituita dalla specie Alburnus arborella[1]. È stato rinvenuto nel 2017 nelle acque libere della provincia di Ferrara[2]. Popola soprattutto i grandi laghi e i fiumi a corrente lenta, raccogliendosi in grandi banchi che vivono al largo. Nel periodo invernale tende a frequentare acque più profonde, ma se non è possibile si distribuisce lungo tutte le profondità.
Lunghezza: 15 cm, anche se sono stati pescati esemplari lunghi 25 cm.
Questo ciprinide presenta un corpo allungato e compresso ai fianchi, con testa e occhi grandi, bocca leggermente rivolta verso l'alto. La livrea è grigio-azzurra con riflessi metallici e una linea gialla orizzontale che corre dalla testa alla coda. Di facile individuazione è la linea laterale, che si abbassa sensibilmente lungo il ventre, per poi risalire al peduncolo caudale.
Dimorfismo sessuale: leggermente più accentuati i colori del maschio, la femmina risulta leggermente più gonfia.
Pacifica. Vive in grossi branchi con migliaia di individui.
La riproduzione avviene da maggio; dopo l'accoppiamento la femmina depone migliaia di piccole uova (circa 250.000 unità per kg di peso) nei bassi fondali. La schiusa avviene in 4-5 giorni.
Ha dieta onnivora, si ciba di insetti e larve ma anche di zooplancton e vegetali.
Viene allevata e riprodotta anche in acquario con successo. Viene allevata anche nei laghetti artificiali.
Lungo al massimo una quindicina di centimetri, l'alborella è un pesce molto apprezzato dai pescatori sportivi per l'abbondanza delle sue catture e gode anche di una certa importanza commerciale, essendo un ottimo pesce da "frittura".
Tuttavia, l'abbondante presenza di questo pesce può essere a volte indesiderata per il pescatore in cerca di pesci più grandi, poiché le alborelle tendono a cibarsi, sminuzzandole, delle esche riservate ai cavedani e ai barbi, che frequentano lo stesso habitat.
Viene utilizzata come esca viva per la pesca del pesce persico, del luccio, del lucioperca e della trota.
Dalle sue scaglie molto lucenti, in certe località del Nord Italia, si ricavavano cristalli di guanina, chiamata anche essenza d'oriente per la fabbricazione di perline ornamentali.
Risente della stagnazione delle acque e dell'inquinamento.
A causa delle divisioni nelle varie acque dolci europee, questa specie è stata nel tempo suddivisa in sottospecie o classificata sotto altri nomi. Oggi si tende a considerare esatto solamente Alburnus alburnus, ma non è raro che vecchie fonti utilizzino ancora:
Alburnus alburnus
Giovane Alburnus alburnus
L'alborella appenninica è molto simile ma limitata al Sud Italia e l'alborella italiana che vive nel centro-nord del paese.
Alburnus alburnus è un pesce d'acqua dolce della famiglia Cyprinidae, conosciuto comunemente come alburno. Talvolta, per confusione con Alburnus arborella viene chiamato impropriamente alborella.
Paprastoji aukšlė (Alburnus alburnus), dar vadinama viršvandene, viršplauke – karpžuvių žuvis, priklausanti karpinių (Cyprinidae) šeimai. Kūnas pailgas, siauras, iš šonų plokščias, padengtas labai plonais sidabriniais žvyneliais, – lengvai iškrintančiais, blizgančiais. Nugara tamsiai melsva ar žalsva, šonai ir pilvas sidabriški. Akys didelės. Suaugusi aukšlė sveria apie 50 gramų, subręsta 2-3 gyvenimo metais, neršia birželio mėnesį. Plaukioja pulkais viršutiniuose vandens sluoksniuose. Minta daugiausia planktonu.
Lietuvoje labai dažna žuvis, paplitusi upėse ir pratakiniuose ežeruose. Paprastai sugaunama 7-13 cm, 6-30 g. Glūko ežere, dėl ypač didelio jų paplitimo, rengiamos sportinės aukšlių gaudymo varžybos. Vikiteka
Vīķe jeb jugliņš (Alburnus alburnus) ir karpu dzimtas (Cyprinidae) saldūdens zivs, kas sastopama Eiropā un Turcijas rietumos.[1][2] Makšķernieki vīķi galvenokārt izmanto kā ēsmas zivtiņu, bet mēdz ķert makšķerēšanas sacensībās.[3] Vīķes zvīņas izmanto, lai ražotu īpašu esenci (Essence d'Orient), ar kuru noklāj mākslīgās pērles.[2]
Ja neņem vērā vīķes salīdzinoši nelielo izplatības areālu Turcijā (Marmora jūras upes Anatolijas reģionā), tad vīķi var uzskatīt par Eiropas zivju sugu.[2] Tā sastopama uz ziemeļiem no Pirenejiem, Alpiem un Kaukāza, un Skandināvijā ziemeļu robeža sasniedz 67° ziemeļu paralēli.[1] Austrumu virzienā izplatības areāls turpinās līdz Urālas un Embas upei Kazahstānā. Vīķe introducēta dažās upēs Spānijā, Portugālē un Itālijā.[1][2]
Latvijā vīķe sastopama daudzās upēs un ezeros, kā arī jūras piekrastē, īpaši upju grīvu tuvumā. Nelielos vai stipri aizaugušos, īpaši slēgtos ezeros parasti nav sastopama.[3]
Vīķe ir neliela saldūdens zivs. Tās garums var sasniegt 25 cm, svars 175 g,[3] lai gan parasti tā ir apmēram 15 cm gara.[1] Latvijā tā ir mazāka un garumā aug līdz 17 cm, pieņemoties svarā līdz 70 g.[3] Ķermenis vīķei slaids, no sāniem saplacināts. Mute vērsta uz augšu un uz priekšu. Mugura zilganzaļa, sāni un vēders sudrabaini.[3] Acis vīķei ir lielas, bet zvīņas smalkas, kas ļoti viegli atdalās no ādas. Starp anālo un vēdera spurām uz vēdera viduslīnijas asa, ķīļveida josla, kuru nesedz zvīņas.[4] Sānu līnija pilnīga, un tajā ir 45—55 zvīņas.[1][3][4] Anālajā spurā parasti vairāk staru nekā auslejai. Rīkles zobi divās rindās, to iekšējā mala rievota.[3][4]
Vīķe mājo plašos ezeros, lielās un vidēji lielās upēs. Uzturas lielos baros, vietās ar lēnu straumi.[1] Sevišķi lielas koncentrācijas vīķes veido pavasarī pirms nārsta un rudenī, izvietojoties ziemošanas bedrēs. Ziemā mazaktīva. Vīķe parasti uzturas ūdens virsējos slāņos. Tālas migrācijas neveic.[3] Barojas ar zooplanktonu, vēžveidīgos ieskaitot, ūdenī iekritušiem kukaiņiem un bentosu.[1][3]
Dzimumgatavība vīķei iestājas 1—6 gadu vecumā (visbiežāk 2—3 gadu vecumā[2]), sasniedzot 5—12 cm, Latvijā 6—10 cm garumu.[3][4] Vīķe parasti nārsto vienu vai divas reizes mūžā.[2] Nārsto no aprīļa līdz jūlijam, Latvijā no jūnija līdz jūlijam, kad ūdens temperatūra] sasniedz 13—28° C.[3] Nārstošana notiek gan seklumā, gan dziļumā, no 5 cm līdz 3 m, parasti uz augiem, retāk uz grants vai akmeņainas gultnes.[1][3][4] Raksturīgs porciju nārsts 2—6 piegājienos ar 10—20 dienu starplaiku. Auglība 0,6—25 tūkst. ikru. Kopējais nārsta ilgums 24—45 dienas. Ikri ir lipīgi un pielīp pie augiem, oļiem vai akmeņiem, to attīstība ilgst 3—8 dienas, atkarībā no ūdens siltuma.[3] Ja ūdens temperatūra 18° C, ikri attīstās 70—80 stundās.[4] Kāpuri uzturas seklos krastos, bet mazuļi pamet piekrastes un uzsāk pelaģisku barošanos ar planktonu.[2] Veido hibrīdus ar plaudi, plici, raudu, ruduli, ausleju, sapalu un balto sapalu. Vīķe var sasniegt 10 gadu vecumu, Latvijā līdz 8 gadu vecumam.[3]
Vīķe jeb jugliņš (Alburnus alburnus) ir karpu dzimtas (Cyprinidae) saldūdens zivs, kas sastopama Eiropā un Turcijas rietumos. Makšķernieki vīķi galvenokārt izmanto kā ēsmas zivtiņu, bet mēdz ķert makšķerēšanas sacensībās. Vīķes zvīņas izmanto, lai ražotu īpašu esenci (Essence d'Orient), ar kuru noklāj mākslīgās pērles.
De alver (Alburnus alburnus) is een zoetwatervis die behoort tot de eigenlijke karpers. Hij is ook bekend onder de namen "moertje, "alvenaar", "alfje", "alft", "nesteling" en "panharing" en in Vlaanderen als "schieter", "spekje" of "ablette".[2]
De alver is een zijdelings afgeplat, zilverachtig visje dat wat stijf aandoet. Hij kan maximaal 25 cm groot worden, maar is over het algemeen kleiner dan 15 cm. Bij direct zonlicht vallen ook parelmoerachtige kleuren op die worden veroorzaakt door de grote hoeveelheid guaninekristallen in de schubben.
Jonge alvers kunnen gemakkelijk met vetjes verward worden. De zijlijn bij de alver is volledig, de aarsvin is wat langer, het lichaam is sterk zijdelings afgeplat en de kop is puntig.
Alvers komen voor van West-Europa tot aan de Wolga. Ze zijn inheems in Ierland, Schotland en Scandinavië. Ze komen ook voor in het brakke water van de Oostzee.
De alver is een vis die in scholen aan het oppervlak van het water leeft. Hij is vaak te vinden in grote scholen voor de uitgang van gemalen, maar komt ook wel voor in stilstaand water. Een alver voedt zich vooral met plankton en met insecten, maar ook met larven en wormen, en soms plantenafval.
Vroeger kwam de alver zeer algemeen voor, tegenwoordig steeds minder door de vervuiling van zijn milieu. De opkomst van de roofblei kan ook ongunstig uitpakken voor de stand van de alver, vanwege voedselcompetitie met juveniele roofblei en door predatie van volwassen roofblei. De alver is een scholenvis die bejaagd wordt door de snoek, de roofblei, de snoekbaars en de baars.
In het voorjaar komen de alvers naar de oppervlakte om te paaien in ondiep water, vaak met een harde ondergrond. Ze worden ongeveer 5 à 6 jaar oud en ze zijn op hun derde jaar geslachtsrijp. De kleverige kuit wordt in onderwaterplanten gelegd.
Er was een commerciële visserij op de alver voor de winning van guaninekristallen, die voor de productie van kunstparels gebruikt kunnen worden.
De sportvisserij op alver is belangrijk bij sommige wedstrijden waar op aantal wordt gevist. Geoefende vissers kunnen dan honderden exemplaren vangen. Alvers worden ook als aasvis gebruikt.
Jonge alver
Kop van een alver met parelmoerkleuren
Zoek alver in het WikiWoordenboek op. De alver (Alburnus alburnus) is een zoetwatervis die behoort tot de eigenlijke karpers. Hij is ook bekend onder de namen "moertje, "alvenaar", "alfje", "alft", "nesteling" en "panharing" en in Vlaanderen als "schieter", "spekje" of "ablette".
Laue (Alburnus alburnus), også kalt løye, løve, prit eller ferskvannsild, er en benfiskart i karpefamilien.
Lauen har smal kropp og liten munn og er litt underbitt. Ryggen er mørkt grønn- eller blåaktig, sidene og buken sølvhvite. Gattfinnens rot er lengre enn ryggfinnens, og den har 46-63 skjell langs sidelinjen. Den kan bli inntil 25 cm lang og opp mot 10 år gammel.
Lauen er en lyselskende overflatefisk og stimfisk, som især lever i ytre del av strandsonen i innsjøer eller langsomt rennende vann. Den skyr uklart vann og altfor tett vegetasjon. Den er ofte tallrik i oppdemmede innsjøer og vann. Om vinteren på dypere vann, i likhet med de øvrige karpefiskene. Den lever av vannlopper, myggpupper og luftinsekter.
Gytingen finner sted i mai-juni, undertiden juli, på ganske grunt vann med hard bunn. Eggene, ca. 1 500, gytes i 3-6 porsjoner. De kleber til grener eller stein og klekkes på ca. en uke. Yngelen lever av planktondyr. Veksten er langsom. Etter 1 år måler lauen 3-5 cm, og den blir først kjønnsmoden etter 3 år. Den danner undertiden hybrider med andre karpefisk.
I Norge finnes den i de sørøstlige landsdeler, på verdensbasis er utbredelsen fra De britiske øyer i vest til Kaspihavet i øst, fra Russlands kyst i nord til Pyreneene og Alpene i sør. Selv om det er en god matfisk brukes den mest som agnfisk.
Lauen er viktig føde for abbor, gjedde, gjørs og ørret. Den dør hurtig etter å være fanget. Brukes som agnfisk, og kan fiskes med flue. Kjøttet er tørt og fullt av bein. Hvor lauen er tallrik, blir skjellene undertiden brukt til fremstilling av perleessens (essence d'orient). De skinnende guaninkrystallene blir vasket ut av skjellene, og av 4-5000 fisk utvinnes 100 g essens, som brukes til å gi kunstige perler perlemorglans.
Enkelte steder brukes lauefangstene til grisefôr.
Laue (Alburnus alburnus), også kalt løye, løve, prit eller ferskvannsild, er en benfiskart i karpefamilien.
La Fërsa (Alburnus alburnus), a l'é 'n pess d'eva dossa dla famija Cyprinidae.
As treuva ën Europa, da la Fransa a j'Uraj. A manca ant j'ìsole mediteranie. A viv pì che tut ant ij pòst andova la corent a l'é pòca, d'invern a sta pì an sël fond. A-j piaso nen j'ève fërme e anquinà.
Longheur: 15 cm, anche se a riva a 25 cm.
Ël còrp dla fërsa a l'é bel longh e s-ciassà ai fianch, la testa e j'euj a son gròss, la boca a tira anvers l'àut. La livrea a l'é gris-asur con rifless dël metal; na riga giàuna a cor da la testa a la coa.
Dimorfism sessual: ël mas-cc a l'ha ij color pì evident, la fumela a smija na frisa gonfia.
Bestia pasia, ch'as riuniss an branch fin-a a pì che mila soget.
La Fërsa a mangia bele 'd tut: bòje, ruve, zooplàncton e vegetaj.
Ij pëscador sportiv a la serco motobin, dëgià che a l'è bon-a da fricassà; ma sovens a dà fastudi se un a serca scajass e barb (ch'a vivo ant l'istess ambiènt), perchè la fërsa a rusia l'ësca.
A l'é decidusse che ël nòm giust a l'é Alburnus alburnus, ma as peulo trovessa ancora veje classificassion (A. alborella, A. arquatus, A. ausonii, A. lucidus e via fòrt).
La Fërsa (Alburnus alburnus), a l'é 'n pess d'eva dossa dla famija Cyprinidae.
Multimedia w Wikimedia Commons 
Hasło w Wikisłowniku Ukleja pospolita[3], ukleja[4] (Alburnus alburnus) – gatunek słodkowodnej ryby z rodziny karpiowatych (Cyprinidae), czasami nazywanej białorybem[5]. Jest poławiana gospodarczo i przez wędkarzy.
Europa od Pirenejów i Alp po Ural. Nie występuje w Szkocji, Irlandii, północnej Skandynawii, zachodniej części Półwyspu Bałkańskiego oraz na Krymie. Wyróżnia się kilka podgatunków uklei, m.in.[6]:
Żyje stadnie, w wodach stojących i wolno płynących. W dzień przebywa przy powierzchni wody, nocą schodzi głębiej, lecz można ją spotkać także przy powierzchni. W trakcie żerowania pozostawia na powierzchni wody charakterystyczne koła.
Osiąga 10–20 cm długości oraz 10–40 g masy ciała. Ciało wydłużone, spłaszczone bocznie, grzbiet niski, prawie płaski. Łuski delikatne, łatwo odpadające, o intensywnym, srebrzystym ubarwieniu. Otwór gębowy niewielki, oczy są stosunkowo duże. W płetwie odbytowej 18–23 promieni. Grzbiet ma barwę szarawozieloną lub szarawoniebieską, boki są srebrzystobiałe, połyskujące, brzuch biały. Płetwy grzbietowa i ogonowa szarawe z żółtawą nasadą, pozostałe płetwy jasnożółte.
Młode żywią się zooplanktonem, dorosłe opadającymi do wody owadami, wodnymi larwami owadów, a największe osobniki narybkiem innych gatunków.
Tarło odbywa w strefie przybrzeżnej jezior lub w rzekach, w odcinkach płytkich, o kamienistym dnie, od maja do czerwca. Samica składa w maju i czerwcu od 3 000 do 10 000 jaj, które są przyklejane do roślinności wodnej lub podłoża. Trze się kilkakrotnie w odstępach 10–14 dni. W okresie tarła samica zaokrągla się, samiec pokrywa się wysypką tarłową. Inkubacja trwa około tygodnia.
Ukleja żyje 3 do 6 lat.
Jest naturalnym pokarmem wielu gatunków ryb drapieżnych. Bywa stosowana przez wędkarzy jako naturalna przynęta. Poławiana masowo w celach konsumpcyjnych. Srebrzyste łuski uklei stanowiły do niedawna surowiec do pozyskania guaniny, tzw. essence d'Orient (esencja orientalna), używanej do wyrobu masy perłowej oraz sztucznych pereł (dla uzyskania 100 g guaniny przerabiano ok. 4 tysięcy osobników uklei).
Ukleja pospolita, ukleja (Alburnus alburnus) – gatunek słodkowodnej ryby z rodziny karpiowatych (Cyprinidae), czasami nazywanej białorybem. Jest poławiana gospodarczo i przez wędkarzy.
O alburno, também denominado alburnete ou ablete (Alburnus alburnus), é um peixe da família Cyprinidae.
Os seus nomes comuns são arroubaco, ribaco, ou ruivaca.[2]
O alburnete é um peixe pequeno que pode medir até 25 cm de comprimento. Possui barbatana anal longa, com 18 a 23 raios. Suas escamas são prateadas, tornando-se azuladas na região dorsal. Como os demais representantes da ordem Cypriniformes, o alburnete possui o chamado aparelho weberiano, uma cadeia de ossos minúsculos que liga a bexiga natatória ao ouvido interno. Esse órgão sensível serve de alerta para qualquer movimento nas proximidades.
Vive em grandes cardumes na superfície dos rios e lagoas. Ocorre na Europa, do oeste da Inglaterra, sul da Suécia, França até a bacia do Rio Volga e o noroeste da Turquia. Alimenta-se de pequenos moluscos e camarões, insetos que possam eventualmente cair na água e de suas larvas, e de matéria vegetal. Reproduz-se com surpreendente rapidez: a fêmea pode depositar até 600 000 ovos no leito de cascalho ou seixos das águas rasas.
O alburno, também denominado alburnete ou ablete (Alburnus alburnus), é um peixe da família Cyprinidae.
Os seus nomes comuns são arroubaco, ribaco, ou ruivaca.
Oblețul sau obletele, soreanul (Alburnus alburnus) este un pește bentopelagic dulcicol sau salmastricol de 10–19 cm lungime, din familia ciprinidelor din apele curgătoare sau stătătoare adânci din Europa: de la Marea Baltică până în Alpi, Marea Neagră și Caucaz, iar spre Răsărit până la Urali. În România, se întâlnește mai în toate apele: Dunărea, cu bălțile ei, cursul inferior al râurilor Siret, Prut, Mureș, Olt, Cibin, Cerna, Vedea, Teleormanul, etc. În Republica Moldova este un pește comun în bazinul fluviului Nistru și Prut. Stă la suprafață, în cârduri. Are corpul alungit, comprimat lateral și acoperit cu solzi cicloizi mici, strălucitori și caduci (se desprind ușor). Capul este mic, cu ochii mari. Gura terminală, îndreptată oblic în sus, lipsită de mustăți. Înotătoarea dorsală așezată la mijlocul spatelui are baza scurtă și începe mai aproape de verticala anterioară a înotătoarei anale decât de aceea a înotătoarei ventrale. Înotătoare anală alungită și începe sub capătul posterior al înotătoarei dorsale sau chiar înaintea verticalei acesteia. Înotătoarea caudală adânc bifurcată, cu lobii aproape egali. Linia laterală este întreagă și curbată. Coloritul corpului este verzui sau albăstrui pe spate și alb-argintiu pe laturi și abdomen. Înotătoarea dorsală și caudală sunt cenușii, celelalte înotătoare sunt albe, iar în epoca de reproducere bat în portocaliu. Irisul este argintiu sau gălbui, cu pete cenușiu-închis. Se hrănește cu plancton, cu crustacee, larve de insecte, etc. Are o preferință specială pentru insecte (muște, himenoptere), pentru prinsul cărora sare deseori din apă. Depune icrele în mai-iulie. Locurile preferate pentru pontă sunt apele foarte puțin adânci, cu multă iarbă și altă vegetație, de rădăcinile cărora se prind icrele, lipicioase. Rareori, își depune icrele direct pe nisipul fundului. Are valoare economică ridicată. Carnea este potrivit de gustoasă, fadă, moale, cu multe oase și se întrebuințează la prepararea ciorbei; se mai gătește și sub formă de saramură. În țările mediteraniene, mai ales în Franța, din solzii strălucitori de pe burta acestui pește se extrage o substanță argintie, sidefie («essence d'Orient»), ce servește pentru fabricarea perlelor artificiale.
Oblețul sau obletele, soreanul (Alburnus alburnus) este un pește bentopelagic dulcicol sau salmastricol de 10–19 cm lungime, din familia ciprinidelor din apele curgătoare sau stătătoare adânci din Europa: de la Marea Baltică până în Alpi, Marea Neagră și Caucaz, iar spre Răsărit până la Urali. În România, se întâlnește mai în toate apele: Dunărea, cu bălțile ei, cursul inferior al râurilor Siret, Prut, Mureș, Olt, Cibin, Cerna, Vedea, Teleormanul, etc. În Republica Moldova este un pește comun în bazinul fluviului Nistru și Prut. Stă la suprafață, în cârduri. Are corpul alungit, comprimat lateral și acoperit cu solzi cicloizi mici, strălucitori și caduci (se desprind ușor). Capul este mic, cu ochii mari. Gura terminală, îndreptată oblic în sus, lipsită de mustăți. Înotătoarea dorsală așezată la mijlocul spatelui are baza scurtă și începe mai aproape de verticala anterioară a înotătoarei anale decât de aceea a înotătoarei ventrale. Înotătoare anală alungită și începe sub capătul posterior al înotătoarei dorsale sau chiar înaintea verticalei acesteia. Înotătoarea caudală adânc bifurcată, cu lobii aproape egali. Linia laterală este întreagă și curbată. Coloritul corpului este verzui sau albăstrui pe spate și alb-argintiu pe laturi și abdomen. Înotătoarea dorsală și caudală sunt cenușii, celelalte înotătoare sunt albe, iar în epoca de reproducere bat în portocaliu. Irisul este argintiu sau gălbui, cu pete cenușiu-închis. Se hrănește cu plancton, cu crustacee, larve de insecte, etc. Are o preferință specială pentru insecte (muște, himenoptere), pentru prinsul cărora sare deseori din apă. Depune icrele în mai-iulie. Locurile preferate pentru pontă sunt apele foarte puțin adânci, cu multă iarbă și altă vegetație, de rădăcinile cărora se prind icrele, lipicioase. Rareori, își depune icrele direct pe nisipul fundului. Are valoare economică ridicată. Carnea este potrivit de gustoasă, fadă, moale, cu multe oase și se întrebuințează la prepararea ciorbei; se mai gătește și sub formă de saramură. În țările mediteraniene, mai ales în Franța, din solzii strălucitori de pe burta acestui pește se extrage o substanță argintie, sidefie («essence d'Orient»), ce servește pentru fabricarea perlelor artificiale.
Zelenika (znanstveno ime Alburnus alburnus alburnus) je evropska sladkovodna riba iz družine krapovcev.
Zelenika je zelo razširjena majhna riba s podolgovatim, bočno stisnjenim telesom pokritim z majhnimi luskami (po ustroju zelo podobna sardeli). Ima majhno glavo z majhnimi nadstojnimi usti. Hrbet je sivozelene barve, boki so srebrni, trebuh pa srebrno-bel. Vse plavut so svetlejših odtenkov sive barve. Zelenika doseže dolžino do 20 cm. Spolno dozorijo v drugem ali tretjem letu starosti, drstijo pa se od aprila do junija. Za drstitev nimajo posebne podlage.
Zelenika se hrani predvsem z ikrami drugih ribjih vrst ter s planktonom, med rojenjem vodnih žuželk pa so njena glavna hrana njihova jajčeca, ki jih odlagajo na vodno gladino.
Zelenika je razširjena po celi Evropi, razen na skrajnem severu in jugu. Na zahodu je razširjena do Pirenejev, na vzhodu pa do severnih obal Kaspijskega jezera. Živi v jatah v vseh počasi tekočih vodotokih, pa tudi v jezerih in drugih stoječih vodah tik pod površino, edino pozimi se umakne v globlje dele rek in jezer. Najdemo jo tudi v vseh rekah donavskega porečja, predvsem od pasu lipana navzdol.
Zelenika (znanstveno ime Alburnus alburnus alburnus) je evropska sladkovodna riba iz družine krapovcev.
Löja eller benlöja (Alburnus alburnus) är en art i familjen karpfiskar som lever i europeiska vattendrag.
Löjans kropp är mer långsmal än de flesta karpfiskars, och liknar en sill. Maxlängden är cirka 25 cm och maxvikten omkring 100 g. Löjan äter små mollusker, insektslarver, maskar, små kräftdjur och växtavfall. Den leker i april maj till juni på grunt vatten (3 dm) med stenig botten. Den blir könsmogen efter tre år och lever i omkring tio år.
Löjan förekommer i sjöar och vattendrag i Mellan- och Nordeuropa. Finns i Skandinavien, i Norge dock endast nära gränsen till Sverige i söder. Går även ut i Östersjöns bräckta vatten.
Löjan används främst som agnfisk, även om den också äts på en del håll. Av löjans fjäll, som innehåller guanin, tillverkas ett silverfärgat pigment för att behandla konstgjorda pärlor med. Guanin ingår även i andra fiskars fjäll, och det är detta ämnes höga brytningsindex som gör att fisken glittrar.
Den så kallade löjrommen kommer dock från siklöjan.
Wikimedia Commons har media som rör Löja.
Löja eller benlöja (Alburnus alburnus) är en art i familjen karpfiskar som lever i europeiska vattendrag.
İnci balığı (Alburnus alburnus), sazangillere (Cyprinidae) ait bir balık türü. İsmi pullarından yapay inci yapılmasından kaynaklanmaktadır.
Kibar bir vücut yapısı ve yukarıya yönelik bir ağzı vardır. Boyları 15–20 cm, çok nadir 25 cm olur. Sırtları yeşilimsi-gri renkli ve yanları gümüş rengi olur. Yüzgeçlerinin rengi sırtından biraz daha koyudur. Planktonlar, kurtlar, böcek larvaları ve su yüzeyindeki sinekleri avlayarak beslenir.
Olta balıkçılığında, sudak balığı avı için yem olarak çok uygundur.
İnci balıkları büyük sürüler halinde yavaş akan ırmaklarda ve göllerde bulunurlar. Rusya'nın İdil Nehrinden batı Avrupa'ya kadar, ve hatta İrlanda'da, İskoçya'da ve İskandinavya'da yaygınlardır.
Nisan-Haziran arası üreyip yapışkan yumurtalarını nehirlerin giriş veya çıkışındaki kıyıların kumluklarına, taşlara ya da su bitkilerine bırakır.
Türkiye'de çeşitli türleri yaşar. Diğer bir türü olan beyaz inci balığı sadece akdeniz ülkelerinin tatlısularında yaygındır. Manyas ve Ulubat göllerinde bolca bulunurlar.soma sevişler barajında da bulunur.
İnci balığı (Alburnus alburnus), sazangillere (Cyprinidae) ait bir balık türü. İsmi pullarından yapay inci yapılmasından kaynaklanmaktadır.
Kibar bir vücut yapısı ve yukarıya yönelik bir ağzı vardır. Boyları 15–20 cm, çok nadir 25 cm olur. Sırtları yeşilimsi-gri renkli ve yanları gümüş rengi olur. Yüzgeçlerinin rengi sırtından biraz daha koyudur. Planktonlar, kurtlar, böcek larvaları ve su yüzeyindeki sinekleri avlayarak beslenir.
Olta balıkçılığında, sudak balığı avı için yem olarak çok uygundur.
Розповсюджена у Європі, Малій Азії, Сибіру, на Кавказі. Зустрічається в річках, проточних озерах, водосховищах та струмках.
Розміри невеликі (10 — 15, рідко перевищує 20 см), вага до 100 г, тіло видовжене, дуже стиснуте по боках, гостре ребро на череві. Голова маленька, верхня щелепа має заглиблення, в яке входить подовжена нижня щелепа. Глоткових зубів з кожної сторони по сім, розташовані у два ряди. Забарвлення дуже красиве — спина сіро-блакитна з зеленим відливом, боки та черево сріблясті, дуже блискучі, плавці сірі, очі сріблясті. Луска дрібна, слабко тримається на тілі.
Живе тільки у водоймах з чистою водою та гарним кисневим балансом, відноситься до реофілів. Збирається у зграї. Тримається поблизу перекатів та ям з піщаним дном, охоче збирається біля дерев, що нависають над водою. Іноді збирається біля мостів, свай та місць, де у воду заходить худоба. Тримається на глибині не більше півметра, а в теплу погоду біля самої поверхні, збираючи комах, що падають у воду. Риба постійно рухається у пошуках їжі. Основу раціону складають комахи, також живляться ікрою та молоддю інших риб.
Статевої зрілості досягає на 3 році, загальна тривалість життя становить 5 — 6 років. Нерест відбувається з травня, коли вода прогрівається до 17°-19°С, до липня, тільки за теплої та сонячної погоди в декілька етапів. Ікру відкладають на підводну рослинність, іноді на пісок та гальку. Личинки з'являються на 7 — 8 день, тримаються у рослинності біля поверхні води, іноді разом з дорослими особинами.
Великого значення не має, рибалки-аматори використовують верховодку як наживку для хижих видів риб. Наносить шкоду, знищуючи ікру цінних риб.
Имеет пелагическую окраску — спинка тёмная, серовато-голубая с зеленоватым отливом, а брюшко и бока серебристые, со светлым отблеском. Спинной и хвостовой плавники тёмные, а остальные желтоватые или красноватые. Чешуя нестойкая, от прикосновения остается на пальцах.
Достигает длины до 20 см (средне 12—15, наибольшее — 25) и массы до 60 граммов, встречаются экземпляры весом 80—100 граммов.
Любимая наживка — личинки мясной мухи (рощеник, опарыш).
Реки бассейнов Азовского, Балтийского, Чёрного морей, реки северной части Каспийского моря и западного побережья Белого моря. Европейская часть России.
Обитает в реках, озёрах и водохранилищах, также может жить в солоноватой воде устьев рек. Является стайной рыбой, предпочитает верхние слои воды. Питается планктоном, также подбирает с поверхности воды упавших мелких насекомых и пыльцу.
Нерест порционный, начинается в конце мая, заканчивается в начале июля.
Особого промыслового значения не имеет. Если нет других живых рыб, то используется и как наживка для ловли более крупных хищных рыб.
В кулинарии: её можно запечь (пирог из рыбы), сделать подобие шпрот (3—4 часа томить в масле с луком), бывает вяленая уклейка (обладает отменными вкусовыми качествами, умеренной жирностью) и т. д.
Ранее применялась для приготовления так называемой Восточной Эссенции (Essence d’Orient) — счищенную тупым ножом чешую держали в банке с водой, до тех пор, пока не отделится серебристая оболочка, чешую доставали, воду сливали, добавляли немного клея и оставшуюся массу толкли до состояния однородной кашицы. Восточная эссенция широко применялась для изготовления высококачественного искусственного жемчуга, особенно во Франции. Своё название она получила в связи с тем, что впервые способ её изготовления был разработан в Китае[4].
Имеет пелагическую окраску — спинка тёмная, серовато-голубая с зеленоватым отливом, а брюшко и бока серебристые, со светлым отблеском. Спинной и хвостовой плавники тёмные, а остальные желтоватые или красноватые. Чешуя нестойкая, от прикосновения остается на пальцах.
Достигает длины до 20 см (средне 12—15, наибольшее — 25) и массы до 60 граммов, встречаются экземпляры весом 80—100 граммов.
Любимая наживка — личинки мясной мухи (рощеник, опарыш).
歐白魚（学名：Alburnus alburnus）为輻鰭魚綱鯉形目鲤科的其中一種，廣泛分布於歐洲各地，本魚背鰭硬棘2至4枚；背鰭軟條7至9枚；臀鰭硬棘3；臀鰭軟條14至20枚；脊椎骨41至44枚，體長可達25公分，棲息在低地河流，屬肉食性，以昆蟲及無脊椎動物等為食，成魚出現在淺灘接近水表面，主要捕食浮游生物，包括甲殼動物與昆蟲，可做為食用魚、養殖魚及遊釣魚類。
这是一篇與鯉形目相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
