الأسماء في صفحات التنقل
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Creulys gulddail sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Senecio inaequidens a'r enw Saesneg yw Narrow-leaved ragwort.[1]
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Creulys gulddail sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Senecio inaequidens a'r enw Saesneg yw Narrow-leaved ragwort.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Starček úzkolistý (Senecio inaequidens) je polokeř z čeledi hvězdnicovité, invazní, do Evropy náhodně zavlečená rostlina, jihoafrický druh rodu starček, který je v České republice považován za naturalizovaný neofyt.
Rostlina pochází z jižní Afriky, ze severovýchodní části Jihoafrické republiky. Roste tam na strmých kamenitých a málo zapojených travnatých svazích, na křemičitých píscích u břehů řek a přechodně vysychajících vodních toků, okolo komunikací i na volných prostranstvích ve městech. Do západní Evropy byl náhodně zavlečen v 19. století, pravděpodobně s dováženou ovčí vlnou. Projevuje se hlavně jako druh synantropní, roste na plochách nezapojených jinými rostlinami, na okrajích cest a železničních tratích, okolo překladišť, na skládkách zeminy, výsypkách, naplaveninách a na nejrůznějších nevyužívaných místech. Nejlépe mu vyhovují osluněná či polostinná místa s propustnou písčitou, štěrkovitou i hlinitou půdou. Z Evropy západní se postupně rozšiřuje do jižní, střední i severní a začíná se objevovat také jako plevel na obdělávaných polích, pastvinách i vinicích. V původním areálu se vyskytují diploidní i tetraploidní jedinci, do Evropy byli zaneseni jen tetraploidní.
V Česku byl prvně zjištěn roku 1997 v labském překladišti v Děčíně, kam se pravděpodobně dostal s hromadnými substráty. Nejdříve vyrůstal v blízkosti místa zjištění ojediněle, ale začal rychle postupovat do nitra republiky, až se stal lokálně hojným. V současnosti byl pozorován na více než stovce lokalit v termofytiku i mezofytiku Čech i Moravy. Z rozložení míst výskytu lze usuzovat, že jeho šíření je navázáno na hlavní trasy železniční a silniční dopravy.[1][2][3][4] Výsledky mapování výskytu druhu na Moravě a ve Slezku v letech 2013–2014 potvrdily, že hlavní vstupní branou na dané území je dálniční síť. Zachyceno bylo celkem 58 lokalit, přičemž největší populace (okolo 100 jedinců) byla zaznamenána na dálnici D1 v úseku Pávov – Brno mezi 171,5 km a 172 km. Starček úzkolistý se na rychlostních komunikacích Moravy a Slezska nachází ve všech fázích šíření (počáteční fáze, zachycení, migrační fáze).[5]
Starček úzkolistý je krátkověký polokeř (dožívající se 5 až 10 let) s bohatě větvenými a od spodu dřevnatějícími stonky dorůstajícími do výšky 20 až 50 cm. Starší statnější jedinci mívají až široce polokulovitý tvar. Je hustě porostlý střídavými, ouškatou bází přisedlými listy o délce 2 až 5 cm a šířce 1 až 3 mm, v jejichž paždích bývá svazeček drobných lístečků. Listové čepele čárkovitého tvaru bývají celokrajné nebo u vrcholu oddáleně zubaté, s tuhou špičkou na konci.
Na rostlině může vyrůst 80 až 100 jasně žlutých dlouze stopkatých úborů, které mají asi 2 cm v průměru a vytvářejí bohaté chocholíky. V úboru bývá okolo 80 oboupohlavných trubkovitých kvítků a 10 až 15 samičích jazykovitých kvítků s 5 až 8 mm dlouhou ligulou. Zákrov vysoký 6 až 8 mm je tvořen 10 až 20 zelenými, úzce vejčitými listeny s ostrým vrcholem, které mají tmavou špičku, stejně jako drobné listeny zákrovečku.
V prostředí ČR rostliny postupně vykvétají velmi dlouho, od června do listopadu; opylovány jsou létajícím hmyzem, nejsou samosprašné. Plody jsou válcovité, asi 3 mm dlouhé hustě chlupaté nažky se snadno opadavým bílým chmýrem asi 6 mm dlouhým.[2][6][7][8]
Tento druh se může rozmnožovat pohlavně i vegetativně. Pohlavně se rozmnožuje semeny (nažkami), kterých může statná rostlina za vegetační období vyprodukovat desetitisíce. Nažky dozrálé koncem léta mohou vyklíčit ještě téhož roku, kdežto nažky dozrálé na podzim jsou dormantní a vyklíčí až napřesrok; klíčivost si zachovávají více než dva roky. Do okolí se lehké nažky nejčastěji šíří pohybem vzduchu, tekoucí vodou nebo přichycením na srst zvířat či na vozidla. Vegetativně se rozmnožuje pomocí adventivních pupenů na kořenech.[2]
Rostlina je pro savce toxická, obsahuje pyrolizidinové alkaloidy, např. hepatoxický senecionin a retrorsin, po rozšíření na pastviny dokáže u zvířat po skrmení vyvolat chronická onemocnění včetně anorexie a průjmu; déletrvající konzumace končí úhynem.
Tento druh je mimořádně odolný proti herbicidům. Nejúčinnější doporučený způsob jeho likvidace je ruční vytahování rostlin z půdy ještě před kvetením; po prostém posečení dobře obráží a větví se. Starček úzkolistý je zařazen do celosvětové databáze invazních rostlin.[1][7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu starček úzkolistý ve Wikimedia Commons
Starček úzkolistý (Senecio inaequidens) je polokeř z čeledi hvězdnicovité, invazní, do Evropy náhodně zavlečená rostlina, jihoafrický druh rodu starček, který je v České republice považován za naturalizovaný neofyt.
Das Schmalblättrige Greiskraut (Senecio inaequidens) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Greiskräuter (Senecio) in der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Seine ursprüngliche Heimat liegt in Südafrika und Lesotho. In vielen Teilen der Welt ist es eine invasive Pflanze. In Mitteleuropa gehört sie heute zu den häufigsten Greiskraut-Arten.
Das Schmalblättrige Greiskraut wächst als kurzlebige, ausdauernde krautige Pflanze. Insgesamt erreichen die Pflanzen Wuchshöhen von 30 bis 60 cm. Es enthält in allen Pflanzenteilen giftige Pyrrolizidinalkaloide.
Das charakteristischste Merkmal ist, wie auch der deutsche Trivialname schon andeutet, die Form der Laubblätter: Sie sind linealisch bis schmal lanzettlich, nur 1 bis 5 mm breit und um die 6 cm lang. Vom Grunde an sind sie fein und scharf gezähnt, wobei allerdings der Blattrand manchmal etwas umgerollt sein kann, so dass die Blätter auf den ersten Blick ganzrandig aussehen. Am Grunde umfassen die Blätter den Stängel halb mit einem kleinen Öhrchen.
Die Blütezeit beginnt im Frühsommer (etwa Juni) und endet erst mit dem Wintereinbruch (etwa Ende November). Der Gesamtblütenstand ist eher locker und stark verzweigt. Die Blütenkörbchen haben einen Durchmesser von 2 bis 2,5 cm. Eine Außenhülle, d. h. eine zweite Reihe von Hüllblättern um das Blütenkörbchen ist vorhanden. In jedem Körbchen sitzen meist zehn bis dreizehn gelbe Zungenblüten. Die Früchte (Nüsschen) sind mit einem Pappus versehen, und der Samen wird durch den Wind verbreitet.
Die Chromosomenzahl ist 2n = 20 oder 40.[1]
Die ursprüngliche Heimat des Schmalblättrigen Greiskrautes liegt in der Capensis.
Es wurde bereits im 19. Jahrhundert als Wolladventivpflanze eingeschleppt. Lange Zeit war es adventiv, oft nur mit wenigen Exemplaren an den Orten seiner Einschleppung (meist Häfen) verbreitet und unbeständig. Seit den 1970er-Jahren jedoch eroberte es von Nordwesten her in kurzer Zeit große Teile Mitteleuropas. Heute ist die Art ein Neophyt in Süd-, Mittel- und Nordeuropa.[2] In der Schweiz wurde es aufgrund seines Ausbreitungspotenzials und der Schäden in den Bereichen Biodiversität, Gesundheit bzw. Ökonomie in die Schwarze Liste der invasiven Neophyten der Schweiz aufgenommen und der Freisetzungsverordnung unterstellt.[3][4]
Oft bildet der Neophyt insbesondere entlang von Fernstraßen (Autobahnen) und Eisenbahnlinien auffällige, gelbblühende Massenbestände. Weiterhin wächst sie auf trockenen Ruderalstellen, z. B. auf Baustellen, an (Güter-)Bahnhöfen, an Wegrändern, in Industriegebieten usw. Die kurzlebige ausdauernde krautige Pflanze gedeiht soziologisch vornehmlich in annuellen (einjährigen) Ruderal- oder Raukenfluren (Sisymbrietalia), in biennen (zweijährigen) Ruderalfluren (Onopordetalia), in Ruderalen Queckenrasen (Agropyretea intermedii-repentis) und in Sandtrockenrasen (Sedo-Scleranthetea).
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt & al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 2w+ (mäßig trocken aber stark wechselnd), Lichtzahl L = 4 (hell), Reaktionszahl R = 3 (schwach sauer bis neutral), Temperaturzahl T = 4+ (warm-kollin), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 2 (subozeanisch).[5]
Das Schmalblättrige Greiskraut (Senecio inaequidens) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Greiskräuter (Senecio) in der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Seine ursprüngliche Heimat liegt in Südafrika und Lesotho. In vielen Teilen der Welt ist es eine invasive Pflanze. In Mitteleuropa gehört sie heute zu den häufigsten Greiskraut-Arten.
Senecio inaequidens, known as narrow-leaved ragwort[4] and South African ragwort,[5] is a species of flowering plant in the daisy family Asteraceae.
Senecio inaequidens is a perennial chamaephyte up to 1 m in height, often much ramified, with each stem ending in one or a few capitula yellow in colour, forming a loose floral display. A single plant produces 26 to 500 capitula each year, with approximately 90 florets, 74% of them developing a viable achene.[6] The leaves are linear, entire or almost so and without petioles.
S. inaequidens exists as a diploid genotype and a tetraploid cytotype. Initially the diploid S. madagascarensis and S. harveianus were assumed to be different species; however molecular analysis showed that they only differ in cytotype.[7]
It is native to Southern Africa, including Lesotho, South Africa, Eswatini, Namibia, Mozambique and Botswana.[8]
In its native habitat S. inaequidens occurs at elevations from sea level to 2,850 m in a wide range of naturally or anthropogenically disturbed habitats such as river banks, rocky slopes, heavily grazed or recently burned grasslands, and road verges.[9] The tetraploid cytotype was only found in the uKhalhamba and Maloti mountain ranges, and this is the cytotype of S. inaequidens which was inadvertently exported to Europe.
The plant is a widespread neophyte in Europe and an invasive species in Central Europe.[10] It was introduced through wool imports from Southern Africa. In Europe the ports of entry were Bremen, Calais, Mazamet, and Verviers.[11]
S. inaequidens commonly exists in ruderal habitats such as railroads, roads and motorways, vacant or disused land.[12][13] Plants can be seen on disused land as pioneer species but so far often disappear in an ecological succession. In Central Europe where it first spread, the plant so far seems to use previously unused ecological niches. There does not seem a clear advantage over native vegetation, except in higher altitude. In the European Alps ecologists and farmers are worried that it has the advantage of invading grazing fields on the alm pastures.[14] The furthest north it was found was Norway.[15] S. inaequidens is also present in Korea and Taiwan.[16]
In South America and Australia the diploid variant S. madagascariensis is highly invasive.[17]
Senecio inaequidens contains pyrrolizidine alkaloids having hepatotoxic properties that are poisonous to mammals.[18]
Senecio inaequidens, known as narrow-leaved ragwort and South African ragwort, is a species of flowering plant in the daisy family Asteraceae.
Senecio inaequidens es una planta de la familia de las asteráceas, nativa del sur de África y naturalizada alrededor del mundo en zonas de clima templado.
Senecio inaequidens es una hierba sufruticosa, ramificada desde la base, de hasta 70 cm de alto, aunque usualmente más baja. Los tallos son estriados, glabros o con pelos esparcidos. Las hojas, en disposición alterna sobre el tallo, son sésiles, semiamplexicaules, lineares a oblongo-lanceoladas u oblanceoladas (rara vez pinnatipartidas), de 1 a 4 cm de largo y 1 a 4 mm de ancho, de margen entero o denticulado y ápice agudo o acuminado. La inflorescencia es un racimo o corimbo de cabezuelas pediceladas de involucro campanulado a subcilíndrico, cada una con alrededor de una docena de flores liguladas y 100 flores tubulares, de color amarillo. El fruto es una cipsela subcilíndrica de unos 2 mm de largo, con un vilano de abundantes cerdas blancas.[1]
Senecio inaequidens es nativa del sur de África (Mozambique a Sudáfrica).[2] Se distribuye principalmente en herbazales del Alto Veld, en altitudes entre los 1400 y 2800 metros sobre el nivel del mar.[3] En su área de origen también está presente como planta ruderal al borde de caminos o en pastizales secundarios.
La especie tiene un alto potencial invasivo y se ha distribuido alrededor del mundo por medios antropogénicos. Se especula que llegó a Europa accidentalmente a través del comercio de lana de oveja,[3] de donde se extendió a Australia, Norteamérica y el Cono Sur (donde fue identificada originalmente como su pariente cercano, Senecio madagascariensis).[4] Actualmente se reporta en expansión en su región nativa, y existen registros recientes en África Oriental, Asia Oriental y demás zonas de clima templado.[4] Se trata de una especie pionera que coloniza rápidamente hábitats perturbados, como orillas de caminos, cultivos, áreas deforestadas y dunas costeras.[3]
Seneciosis (intoxicación por ingesta de Senecio sp.) es una de las causas más comunes de intoxicación vegetal en Sudáfrica. En particular, se ha demostrado que Senecio inaequidens es una planta tóxica para el humano y el ganado, debido a su contenido de alcaloides pirrolizidínicos.[5] En Argentina se han reportado muertes por ingesta accidental de semillas de la planta, presentes como impurezas en la harina de trigo.[4] Esto convierte a Senecio inaequidens en una planta de importancia médica en ganadería y agricultura, particularmente en la viticultura.[3]
Senecio inaequidens fue descrita en 1838 por Augustin Pyrame de Candolle, en Prodromus systematis naturalis regni vegetabilis 6: 401.[2]
Senecio: nombre genérico del latín sĕnĕcĭo, -ōnis, anciano, por los vilanos blancos del fruto que recuerdan a una cabeza canosa.
inaequidens: epíteto latino que significa "de dientes desiguales o irregulares"[6]
Senecio inaequidens pertenece a un complejo de especies de complicada diferenciación.[4] Varios repositorios mencionan diferentes sinónimos:
No se registran sinónimos.[2]
Botón de oro, senecio amarillo (Argentina), senecio del Cabo, escobilla (España), manzanilla de llano (México).[1][9]
Senecio inaequidens es una planta de la familia de las asteráceas, nativa del sur de África y naturalizada alrededor del mundo en zonas de clima templado.
Buurivillakko (Senecio inaequidens) on monivuotinen villakkolaji, jota esiintyy Etelä-Afrikassa.
Buurivillakon tyveltä puutunut varsi kasvaa 30:stä 80:een senttimetriä korkeaksi. Se on kalju tai niukkakarvainen, tavalliseti runsaasti siirottavasti haarainen. Lehdet ovat melko tasasoukkia, harmahtavanvihreitä, sepiviä, suippokärkisiä. Mykerön ulkosuomujen kärki on ruskea, laita kalvomaisen ripsilaiteinen. Siirottavat kielikukat ovat kullankeltaisia.
Buurivillakko (Senecio inaequidens) on monivuotinen villakkolaji, jota esiintyy Etelä-Afrikassa.
Buurivillakon tyveltä puutunut varsi kasvaa 30:stä 80:een senttimetriä korkeaksi. Se on kalju tai niukkakarvainen, tavalliseti runsaasti siirottavasti haarainen. Lehdet ovat melko tasasoukkia, harmahtavanvihreitä, sepiviä, suippokärkisiä. Mykerön ulkosuomujen kärki on ruskea, laita kalvomaisen ripsilaiteinen. Siirottavat kielikukat ovat kullankeltaisia.
Senecio inaequidens, le séneçon de Mazamet ou séneçon du Cap, est une espèce de plantes dicotylédones de la famille des Asteraceae (Composées), sous-famille des Asteroideae, originaire d'Afrique australe. Cette espèce a été introduite en Euope pour la première fois en Allemagne en 1889, et en France dans les années 1930, et s'est naturalisée dans une grande partie de l'Europe. La plante est parfois appelée « séneçon sud-africain »[2]. Cette plante offre la particularité de fleurir quasiment toute l'année, produit des alcaloïdes toxiques pour l'être humain et le bétail, et représente par là-même un danger pour l'agriculture.
Plante herbacée vivace formant des touffes arrondies, d'une hauteur de 30 à 150 cm. Tiges glabres et grêles, nombreuses, très ramifiées dès la base et légèrement ligneuses. Feuilles persistantes, alternes, simples, linéaires, parfois irrégulièrement dentées, à nervure centrale saillante.
Fleurs jaunes groupées en corymbes de capitules. Les capitules ont en moyenne 2 cm de diamètre. Fleurs externes ligulées, fleurs internes tubulées. Pollinisation entomogame ou autogame.
Les fruits sont des akènes à pappus blanc ou argenté, plumeux. Dissémination surtout anémochore, parfois épizoochore.
Le Séneçon du Cap est originaire des hauts plateaux d’Afrique du Sud où on le trouve sous ses formes diploïde (qui possède 2 séries de chromosomes) et tétraploïde (qui possède 4 séries de chromosomes). Il s’est naturalisé dans d’autres régions à climat méditerranéen, mais aussi dans des zones à climat atlantique ou montagnard. On rencontre la forme diploïde en Amérique du Sud (Argentine et Mexique) et en Australie où il est identifié sous le nom de Senecio madagascariensis Poir. La forme tétraploïde, la plus agressive, est présente dans toute l’Europe, de l’Espagne à l’Irlande et du Danemark à l’Italie. En France, il se développe surtout en région méditerranéenne et dans le nord, mais se propage dans tout le pays à partir des voies de communication.
La tradition veut que la plante ait été introduite en France entre 1934 et 1936, par l'intermédiaire de graines accrochées à des toisons de moutons venues d'Afrique du Sud, importées par les usines de Calais et de Mazamet. Si, à l'origine, le séneçon du Cap ne s'est pas développé dans le Nord, il s'est vite répandu dans le Sud, en particulier dans l'Aude et les Pyrénées-Orientales, où beaucoup le considèrent comme un fléau. Il fait l'objet d'éradication par certaines collectivités par exemple sur la Dune du Pilat en Gironde. Il faut dire que la plante réunit un certain nombre d' « avantages » qui facilitent son expansion : elle fleurit toute l'année, avec une pollinisation soit entomogame, soit autogame ; ses graines, d'une grande longévité, sont facilement dispersées par le vent et les poils des animaux ; elle résiste bien aux incendies, qui semblent même faciliter sa croissance ; elle est toxique à la fois pour les plantes voisines et pour ses éventuels prédateurs, y compris la plupart des insectes et des herbivores (bétail, équidés, ânes, lapins, chèvres, moutons). C'est une plante hémérochore typique. Cependant, le Séneçon du Cap est maintenant présent dans le nord de la France.
Originaire d'Afrique du Sud, Senecio inaequidens a été introduit en Europe par des importations de laine. Sa présence a été signalée pour la première fois en 1889 en Allemagne, en 1922 en Belgique, en 1928 en Écosse, en 1935 en France et en 1947 en Italie. À partir de ces foyers, la plante a commencé à se propager dans d'autres pays européens dans les années 1970 et est considéré comme une plante envahissante dans nombre de ces pays[3].
D'abord rare dans les régions continentales, il s'est très bien adapté au climat méditerranéen : il constitue une espèce exotique envahissante dans nombre de départements du sud de la France[4] et continue sa progression vers le nord : il abonde localement en Belgique et en Allemagne[5]. Il est également très répandu dans le nord de l'Italie et en Suisse, où il figure sur la liste noire des néophytes envahissantes[6].
Dans son aire d'origine sud-africaine (Transvaal et Natal), Senecio inaequidens est une espèce de prairie du « highveld » (à des altitudes variant de 1400 à 2800 mètres), mais se trouve également sur les berges graveleuses des cours d'eau périodiquement inondées. Dans d'autres parties de l'Afrique australe, Senecio inaequidens se rencontre dans des habitats rudéraux , bien qu'on ne sache pas s'il est indigène ou introduit dans ces régions. Dans son aire d'introduction en Europe, l'espèce est opportuniste, capable de coloniser un large éventail d'habitats et peut pousser sur des substrats très variés, mais préfère les sols perturbés et bien drainés[7]. Elle pousse notamment dans les terrains vagues, au bord des routes ou des voies ferrées, de préférence sur sol acide, non argileux.
En Allemagne, on la rencontre parfois dans des habitats quasi naturels, tels que des affleurements rocheux et des dunes côtières[7].
En France, on la rencontre surtout dans le Sud et le Sud-Ouest, ainsi que le long de l'Atlantique, jusqu'en Normandie, mais aussi dans le Nord. C'est une adventice des vignes et des vergers méditerranéens, se répandant très peu dans les autres cultures.
La plante peut servir de nourriture à des chenilles de Pterophoridae.
Selon The Plant List (23 octobre 2020)[1] :
Senecio inaequidens contient des alcaloïdes pyrrolizidiniques, substances hépatotoxiques. Plusieurs de ces alcaloïdes ont été isolés dans cette plante, principalement la sénécionine et la rétrorsine, mais aussi sénécivernine, intégerrimine et un analogue de la rétrorsine. Ces substances peuvent induire, tant chez le bétail que chez l'homme, une hépatoxicité aigüe ou chronique, ainsi que d'autres effets toxicologiques[9]. L'ingestion par le bétail d'une grande quantité de séneçon du Cap dans une courte période de temps induit une intoxication aiguë qui entraîne la mort rapidement. Une dose unique importante mais non létale ou plusieurs doses plus faibles ingérées dans une période plus longue peuvent causer des maladies chroniques, notamment l'anorexie, la diarrhée et des symptômes du système nerveux, notamment incoordination des membres postérieurs, cécité apparente et tremblements[10].
En Afrique du Sud, Senecio inaequidens est une mauvaise herbe des cultures céréalières et peut se retrouver dans le pain, provoquant une toxicité chez les consommateurs et peut-être même la mort. Les toxines de Senecio inaequidens peuvent également être détectées dans le lait des bovins qui se nourrissent de la plante, bien qu'elle soient généralement évitée par les animaux au pâturage[10].
Senecio inaequidens, le séneçon de Mazamet ou séneçon du Cap, est une espèce de plantes dicotylédones de la famille des Asteraceae (Composées), sous-famille des Asteroideae, originaire d'Afrique australe. Cette espèce a été introduite en Euope pour la première fois en Allemagne en 1889, et en France dans les années 1930, et s'est naturalisée dans une grande partie de l'Europe. La plante est parfois appelée « séneçon sud-africain ». Cette plante offre la particularité de fleurir quasiment toute l'année, produit des alcaloïdes toxiques pour l'être humain et le bétail, et représente par là-même un danger pour l'agriculture.
Senecio inaequidens adalah spesies tumbuhan yang tergolong ke dalam famili Asteraceae. Spesies ini juga merupakan bagian dari ordo Asterales. Spesies Senecio inaequidens sendiri merupakan bagian dari genus Senecio.[1] Nama ilmiah dari spesies ini pertama kali diterbitkan oleh DC..
Senecio inaequidens adalah spesies tumbuhan yang tergolong ke dalam famili Asteraceae. Spesies ini juga merupakan bagian dari ordo Asterales. Spesies Senecio inaequidens sendiri merupakan bagian dari genus Senecio. Nama ilmiah dari spesies ini pertama kali diterbitkan oleh DC..
Il Senecione sudafricano (nome scientifico Senecio inaequidens DC, 1838) è una pianta erbacea annua (o perenne) appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
Il nome generico deriva da un vocabolo latino (senex) che significa “vecchio uomo” in riferimento al caratteristico pappo formato da esili e sottili peli biancastri tutti della stessa lunghezza. La prima volta questo nome apparve in uno scritto di Plinio.[1] L'epiteto specifico (inaequidens) si riferisce alla dentatura irregolare dei bordi delle foglie.
Il binomio scientifico attualmente accettato (Senecio inaequidens) è stato proposto dal botanico e micologo svizzero Augustin Pyrame de Candolle (1778 – 1841) nella pubblicazione ”Prodromus Systematis Naturalis Regni Vegetabilis” del 1838.[2]
L'altezza di queste piante varia da 4 a 6 dm (massimo 100 cm). La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme, inoltre sono munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie. In certi casi la forma biologica può essere definita anche camefita suffruticosa (Ch suffr). In questo caso sono piante perenni e legnose alla base, con gemme svernanti poste ad un'altezza dal suolo tra i 2 ed i 30 cm, le cui porzioni erbacee seccano annualmente e rimangono in vita soltanto le parti legnose. Queste piante possiedono al loro interno delle sostanze chimiche quali i lattoni sesquiterpenici e gli alcaloidi pirrolizidinici.[3]
Le radici sono secondarie da rizoma non molto sviluppate.
Le foglie sono intere con lamina a forma lineare e lievemente carenate. Sono dentate irregolarmente sui brodi. Alla base sono auricolate (ossia sono presenti delle setole patenti). La superficie è percorsa da brevi tubercoli cartilaginei. Quelle superiori sono progressivamente più piccole con picciolo più breve e in alcuni casi sono sub-sessili. Dimensioni delle foglie: larghezza 2 – 3 mm; lunghezza 60 –70 mm.
L'infiorescenza è formata da capolini in formazione corimbosa. I capolini sono reclinati prima dell'antesi. La struttura dei capolini è quella tipica delle Asteraceae: un peduncolo sorregge un involucro piriforme composto da circa 21 squame (o brattee), brunastre all'apice, disposte su un unico rango e tutte uguali fra loro, che fanno da protezione al ricettacolo più o meno piano e nudo (senza pagliette)[4] sul quale s'inseriscono 12 - 13 fiori periferici (ligulati) e i fiori più numerosi, tubulosi del disco centrale. Il colore dei fiori è giallo. Alla base dell'involucro sono presenti alcune squame esterne (da 10 a 12) più brevi di colore purpureo. Altre squame (1 o 2) possono essere presenti sotto il capolino. Diametro dei capolini: 1,5 - 2,5 mm. Dimensioni dell'involucro: larghezza 6 – 7 mm; lunghezza 6 – 8 mm; in alto può restringersi fino a 4 mm. Lunghezza delle squame interne: 5 – 7 mm.
I fiori in genere sono zigomorfi (in particolare actinomorfi quelli tubulosi) e tetra-ciclici (formati cioè da 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla formati da 5 elementi). Sono inoltre ermafroditi, più precisamente i fiori del raggio (quelli ligulati) sono femminili; mentre quelli del disco centrale (tubulosi) sono bisessuali.
I frutti sono degli acheni cilindrici e pubescenti. Sono inoltre provvisti di un pappo biancastro formato da esili e sottili peli tutti della stessa lunghezza.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale[8]:
La famiglia di appartenenza del Senecio inaequidens (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23000 specie distribuite su 1535 generi[11] (22750 specie e 1530 generi secondo altre fonti[12]). Il genere Senecio Mill. contiene oltre 1000 specie distribuite in tutto il mondo.
Il numero cromosomico di Senecio inaequidens è: 2n = 40.[13]
La variabilità di questa pianta (soprattutto nella capacità di adattarsi ad ambienti più disparati) è data dalla presenza di diversi livelli di poliploidia. Alcuni studi[14] hanno dimostrato che mentre nei campioni sudafricani si sono riscontrati individui soprattutto diploidi, in quelli europei i campioni esaminati erano solamente tetraploidi. In questo studio si fa inoltre l'ipotesi che la tetraploidia europea sia derivata da un evento di ibridazione tra due tipi con DNA diploide nella zona del Lesotho. Questo evento potrebbe spiegare la rapida diffusione in Europa di questa specie in quanto, come già detto sopra, i tipi poliploidi sono in grado di adattarsi più facilmente ai nuovi ambienti (come quello europeo).
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
In Europa il Senecio inaequidens è considerato altamente invasivo. Data la sua facilità con cui si adatta ai vari habitat (vedi il paragrafo “Variabilità”) è in grado in poco tempo di sostituire le specie indigene. In particolare essendo tossica per il bestiame (vedi questo studio[15]) costituisce un grosso problema per l'agricoltura. In Svizzera (ma anche in altri paesi europei) è inserita nella ”Lista Nera della Commissione svizzera per la conservazione delle piante selvatiche”[16]
Il Senecione sudafricano in altre lingue viene chiamata nei seguenti modi:
.jpg)
_20050926.jpg)
titolo vuoto o mancante (aiuto) Il Senecione sudafricano (nome scientifico Senecio inaequidens DC, 1838) è una pianta erbacea annua (o perenne) appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
Het bezemkruiskruid (Senecio inaequidens) is een meerjarige plant uit de composietenfamilie (Asteraceae).
De Nederlandse naam bezemkruiskruid is afkomstig van de vorm, door de sterke vertakking lijkt een uitgetrokken plant wel wat op een bezem. De soortaanduiding inaequidens betekent ongelijke tanden. De soort stamt uit Zuid-Afrika en werd eind negentiende eeuw voor het eerst in Duitsland gezien. In Nederland is de vroegste waarneming gedaan in 1939 in Tilburg.
De vaak sterk vertakte plant heeft alle kenmerken van het geslacht Senecio. Hierbinnen valt de soort op door de lange, smalle, 2–5 mm brede, vrijwel ongetande tot onregelmatig getande bladeren, die 3–10 cm lang kunnen zijn. Hiermee onderscheidt de soort zich ook van het moeraskruiskruid (Jacobaea paludosa), die bredere en meer getande bladeren heeft. Ook zijn bij het moeraskruiskruid de blaadjes iets dikker dan bij het bezemkruiskruid. De bladeren van het bezemkruiskruid staan afwisselend, en hebben een geoorde, half-stengelomvattende voet.
De hoogte varieert van 20-110 cm. Aan de basis van de plant treedt verhouting op.
De heldergele bloemhoofdjes zijn 1,8-2,5 cm in doorsnede. Het aantal lintbloemen per bloemhoofdje bedraagt twaalf tot veertien. Stroschubben ontbreken. Er zijn tien of meer buitenomwindselblaadjes.
De bloeiperiode loopt van mei of juni tot en met december. Bestuiving vindt door verschillende insecten plaats. Het aantal zaden dat een plant per jaar produceert, wordt op 10.000 geschat. In de grond kunnen de zaden dertig tot veertig jaar hun kiemkracht behouden. Ontkieming kan bij 14 °C tot 30 °C overdag plaatsvinden. De nachttemperatuur dient in het algemeen boven de 6 °C te liggen. De zaden worden door de wind verspreid.
Het natuurlijke verspreidingsgebied van de plant ligt in Zuid-Afrika. Daar komt de soort voor in de bergen in het oosten op rotsige hellingen en op met kiezel bedekte beekbodems. Met woltransporten is de plant rond 1900 naar Europa gekomen. De oudste vermeldingen uit Duitsland dateren uit 1890. Na 1900 zijn er verschillende meldingen van de plant in de Benelux, zoals in 1939 bij Tilburg en in 1942 in Breda.
Pas sinds de jaren 70 van de 20e eeuw is bezemkruiskruid aan een duidelijke opmars bezig. Lafuma constateerde in 2004 dat de soort waarschijnlijk twee keer in Europa is geïntroduceerd. De tweede verspreiding schijnt te hebben plaatsgevonden vanuit het Middellandse Zeegebied. Via spoor- en snelwegen zouden de zaden verder noordwaarts zijn vervoerd. Ze komt in grote delen van West- en Midden-Europa voor tot op hoogten rond de 1400 m. De soort breidt zich anno 2006 verder uit richting Oost-Europa.
Bezemkruiskruid is in West-Europa algemeen aanwezig op ruderale terreinen zoals bouwgronden, langs spoorwegen, in wegbermen, langs slootkanten met een voorkeur voor wat vochtige grond. De plant heeft volle zon nodig en mijdt zinkhoudende bodems. De grond mag zandgrond zijn, maar dan niet voedselarm. Bestuiving vindt plaats door insecten.
Zowel in België als Nederland wordt de soort gezien als een invasieve exoot. Vanwege de sterk toenemende verspreiding wordt de neofyt in een aantal natuurgebieden als een bedreiging gezien voor zeldzame oorspronkelijke soorten. Zo wordt de plant in de Vlaamse duinen op een aantal plaatsen actief bestreden.
Zoals vrijwel alle soorten uit het geslacht Senecio bevat de plant pyrrolizidine alkaloïden. Consumptie door mens en dier dient vermeden te worden. De consumptie kan leverbeschadiging tot gevolg hebben.
Blad en bloemknop
Bloei
Vruchtjes
Polvormende vertakking
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Senecio inaequidens op Wikimedia Commons. Het bezemkruiskruid (Senecio inaequidens) is een meerjarige plant uit de composietenfamilie (Asteraceae).
De Nederlandse naam bezemkruiskruid is afkomstig van de vorm, door de sterke vertakking lijkt een uitgetrokken plant wel wat op een bezem. De soortaanduiding inaequidens betekent ongelijke tanden. De soort stamt uit Zuid-Afrika en werd eind negentiende eeuw voor het eerst in Duitsland gezien. In Nederland is de vroegste waarneming gedaan in 1939 in Tilburg.
Boarsvineblom (Senecio inaequidens) er ein opptil 60 cm høg plante med gule, prestekrageliknande blomstrar. Han høyrer naturleg heime i høglandet i Sør-Afrika.
Boersvineblomen er giftig for dyr og menneske, og beitedyr unngår han til vanleg. Likevel er det meldt om at beitedyr har døydd etter å ha ete planten.
Boarvineblomen kom til Europa gjennom eksport av saueull. Boarsvineblomen har sidan 1980 spreidd seg massivt på industriområde og langs vegkantar i Tyskland. I 1995 vart planten funnen i Noreg, på eit jarnbanespor i Oslo. Sidan er han påsvist i fleire kommunar, mellom anna på eit industriområde på Lista.
Boarsvineblom (Senecio inaequidens) er ein opptil 60 cm høg plante med gule, prestekrageliknande blomstrar. Han høyrer naturleg heime i høglandet i Sør-Afrika.
Boersvineblomen er giftig for dyr og menneske, og beitedyr unngår han til vanleg. Likevel er det meldt om at beitedyr har døydd etter å ha ete planten.
Boersvineblom (Senecio inaequidens) er en opptil 60 cm høy plante med gule, prestekragelignende blomster. Den hører naturlig hjemme i høylandet i Sør-Afrika, men er ikke kommet med på svartelisten i Norge, til tross for at den har vært observert i landet siden 1995.
Boersvineblomen er giftig for dyr og mennesker, og beitedyr unngår den til vanlig. Likevel er det meldt om at beitedyr har dødd etter å ha spist planten.
Boersvineblom kom til Europa gjennom import av saueull og ble første gang oppdaget i Belgia i 1922. Den har siden 1980 spredt seg massivt på industriområder og langs veikanter i Tyskland. I 1995 ble planten funnet på et jernbanespor i Oslo. Siden er den påvist i flere kommuner, blant annet på industriområdet Lundevågen i Farsund kommune, hvor botaniker Oddvar Pedersen oppdaget en forekomst på flere dekar i september 2008. Nærmere seks tonn ble luket bort og destruert ved brenning i oktober.[1]
Boersvineblom (Senecio inaequidens) er en opptil 60 cm høy plante med gule, prestekragelignende blomster. Den hører naturlig hjemme i høylandet i Sør-Afrika, men er ikke kommet med på svartelisten i Norge, til tross for at den har vært observert i landet siden 1995.
Boersvineblomen er giftig for dyr og mennesker, og beitedyr unngår den til vanlig. Likevel er det meldt om at beitedyr har dødd etter å ha spist planten.
Starzec nierównozębny, starzec wąskolistny[a] (Senecio inaequidens DC) – gatunek z rodziny astrowatych pochodzący z południowej Afryki[2]. Jest inwazyjny na Hawajach, w Ameryce Południowej, w Australii oraz w Europie zachodniej i środkowej[3][2]. Od końca lat 90. XX wieku notowany jest także w Polsce[4][5], gdzie od co najmniej 2012 roku uważany jest za gatunek lokalnie zadomowiony (kenofit) i potencjalnie inwazyjny[6]. W naturze występuje na sawannie, na terenach otwartych przy korytach rzek i na wydmach. W Europie rozprzestrzenia się głównie na terenach ruderalnych wzdłuż dróg i linii kolejowych. Rośnie w miejscach suchych i ciepłych na podłożu przepuszczalnym[5].
Naturalny zasięg gatunku obejmuje tereny położone na wysokościach między 1400 i 2850 m n.p.m. w rejonie płaskowyżu Wysoki Weld w Afryce południowej[7] (Lesotho, RPA i Suazi)[2]. W XX wieku zarejestrowano w Afryce południowej ekspansję tego gatunku wynikającą z jego rozprzestrzeniania się na siedliskach antropogenicznych. W Europie gatunek obserwowany był jako zawleczony co najmniej od końca XIX wieku w okolicy różnych ośrodków przetwórstwa wełny owczej, najpierw w Niemczech, później we Francji, Belgii, Włoszech. Lokalizacja pierwszych stanowisk w Europie świadczy o tym, że do zawleczenia lekkich owoców tego gatunku doszło wraz z wełną importowaną z południowej Afryki[7][5]. Inwazyjne rozprzestrzenianie się tego gatunku dokumentowane jest od lat 50. XX wieku z rejonu Liège w Belgii. Wraz z zachodnimi wiatrami, owoce opatrzone puchem lotnym zaczęły rozprzestrzeniać się przede wszystkim w kierunku wschodnim. W latach 70. XX wieku gatunek pojawił się w zachodnich Niemczech, gdzie w ciągu kilkunastu lat stał się pospolity. W latach 90. XX wieku zaczął się pojawiać liczniej w Niemczech wschodnich. Na początku XXI wieku gatunek występuje masowo w Holandii i zachodnich Niemczech, rozpowszechniony jest w Danii, rozproszony lub na pojedynczych stanowiskach obserwowany jest na obszarze od Hiszpanii i Irlandii na zachodzie, po Czarnogórę, Węgry, Czechy i Polskę na wschodzie. Na północy stwierdzony został w Szwecji i Norwegii[2][5].
Roślina jest na liście Europejskiej i Śródziemnomorskiej Organizacji Ochrony Roślin, której członkiem jest także Polska, jako roślina stanowiąca duże zagrożenie dla zdrowia roślin, środowiska, bioróżnorodności w regionie działania organizacji[8]. Ma status uporczywego chwastu na Hawajach, szkodnika w stanach Queensland i Nowej Południowej Walii oraz rośliny zabronionej i zwalczanej w Australii Zachodniej[3]. Decyzje te są spowodowane bardzo dużą inwazyjnością rośliny, a także tym, iż zawiera trujący alkaloid pirolizydynę, szczególnie toksyczny dla bydła i koni, powodujący śmiertelne zatrucia, szkodliwy także dla owiec i ludzi[9][3]. Występuje jako chwast w uprawach winorośli i zbóż oraz na słabych pastwiskach, jest konkurencyjny dla miejscowej flory na obszarach wydmowych[3].
W celu ograniczenia lub zwalczenia inwazji tego gatunku zaleca się ręczne usuwanie roślin w miejscach, gdzie pojawiają się nielicznie. Tam, gdzie doszło już do kolonizacji, skuteczne jest regularne, coroczne koszenie roślin przed kwitnieniem oraz utrzymywanie możliwie zwartej pokrywy roślinnej[3].
Starzec nierównozębny, starzec wąskolistny (Senecio inaequidens DC) – gatunek z rodziny astrowatych pochodzący z południowej Afryki. Jest inwazyjny na Hawajach, w Ameryce Południowej, w Australii oraz w Europie zachodniej i środkowej. Od końca lat 90. XX wieku notowany jest także w Polsce, gdzie od co najmniej 2012 roku uważany jest za gatunek lokalnie zadomowiony (kenofit) i potencjalnie inwazyjny. W naturze występuje na sawannie, na terenach otwartych przy korytach rzek i na wydmach. W Europie rozprzestrzenia się głównie na terenach ruderalnych wzdłuż dróg i linii kolejowych. Rośnie w miejscach suchych i ciepłych na podłożu przepuszczalnym.
Senecio inaequidens là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được DC. miêu tả khoa học đầu tiên.[1]
Senecio inaequidens là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được DC. miêu tả khoa học đầu tiên.
Senecio inaequidens DC., 1838
Кресто́вник неравнозу́бчатый (лат. Senécio inaequídens) — травянистое растение, вид рода Крестовник (Senecio) семейства Сложноцветные (Asteraceae).
Многолетний полукустарник до 100 см высотой, достигающий возраста в 5—10 лет. Стебли прямостоячие, сильно ветвистые, голые, реже редковолосистые, облиственные. Листья очерёдно расположенные, сидячие, реже черешчатые, простые, часто стеблеобъемлющие. Нижние листья сидячие, 3—14 см длиной и 0,3—1 см шириной, по краю неправильно зубчатые, в очертании линейные до продолговато-ланцетных. Верхние листья часто на коротких черешках, иногда перисто-лопастные.
Общее соцветие — рыхлая щитковидная метёлка из 80—100 корзинок. Корзинки 18—25 мм в диаметре, с примерно 20 листочками обёртки, каждый из которых узкояйцевидной формы, с острым концом, килеватый, голый, клейкий, около 5 мм длиной. Краевые ложноязычковые цветки пестичные, в числе от 7 до 13, ярко-жёлтые, язычки по мере цветения загибаются назад.
Семянки 2—2,5 мм длиной, цилиндрические, ребристые, опушённые между рёбрами, с легко опадающим хохолком, в 2—3 раза превышающим саму семянку по длине.
Родина растения — Южная Африка. В настоящее время стремительно распространяется по Европе, куда был занесён с овечьей шерстью. Впервые обнаружен в 1889 году в Ганновере. В 1922 году впервые отмечен в Бельгии, в 1928 году — в Шотландии, в 1935 году — во Франции, в 1939 году — в Нидерландах, в 1947 году — в Италии, в 1988 году — в Дании, в 1995 году — в Норвегии.
В Южной Африке произрастает целый ряд близких видов. Senecio burchellii DC. отличается меньшим числом листочков обёртки (около 12), меньшим числом ложноязычковых цветков (около 7). Senecio paniculatus P.J.Bergius отличается более многочисленными и более узкими листочками обёртки.
Кресто́вник неравнозу́бчатый (лат. Senécio inaequídens) — травянистое растение, вид рода Крестовник (Senecio) семейства Сложноцветные (Asteraceae).
窄叶黄菀（学名：Senecio inaequidens）为菊科黄菀属下的一个种。
_20050926.jpg)
|access-date=中的日期值 (帮助) 
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 