قبرة متوجة

Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como ^NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO.

'''Galerida cristata ye una especie d'ave de la familia Alaudidae de 17,5 cm de llargor y 34 cm de valumbu. Ye un ave non migratoria que se distribúi por Europa y el norte d'África.

Nun presenta dimorfismu sexual. El plumaxe ye leonado na parte cimera y blancuciu na inferior. Tien una cresta na cerviz llarga y apuntiada, qu'alza o baxa cuando ta en reposu. El picu ye más llargu qu'el de la calandria y esta llixeramente curváu escontra baxo. Aliméntase de granes, y, mientres la primavera y el branu d'inseutos que prinda na tierra. Emite un cantar curtio y monótono.

Habita en terrenes abiertos desérticos o pocu cultivaos y terrenes arenosos. Ye más numberosa hasta los 500 metros y más rara percima de los 1.200 metros. Trátase d'una especie común y en regresión.

A principios d'abril pon ente 3 y 6 güevos bien enllordiaos d'escuru que eclosionen tres 13 díes. Les críes abandonen el nial cuando trescurrieron 10 díes y vuelen a los 20 díes. Esta ave efectúa dos puestes añales.

Referencies

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons tien conteníu multimedia tocante a Galerida cristata.

• Identificación de sexos y edaes nel Atles d'Identificación de les Aves d'Aragón.

Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Aves, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies.

Kəkilli torağay və ya Adi kəkilli torağay (lat. Galerida cristata) — Sərçəkimilər dəstəsinə, Torağaykimilər fəsiləsinə aid olan quş növü.

Təsviri

Kəkilli torağaylar 18 sm uzunluğa, 45 q çəkiyə sahib olurlar. Güclü və bükülü bir dimdiyə, orta uzunluqlu pençəyə, böyük və geniş qanadlara və başında bir kəkilə sahibdir. Ləkəklərinin rəngi tünd boz, qarın nahiyyəsi isə ağ rəngdədir. qanadlarınımn kənarları qırmızımtıldır. Quyruğu qırmızımtıl-qonur rəngə sahibdir.

Səsi

Qarışıq qışqırıqları "tryudritrie" kimi səslənir və mahnının əsas motivini təşkil edir. Mahnını əsasən yerdə, daş üzərində və ya uçarkən oxuyur. Mahnıları olduqca melodikdir və bəzən digər quşların səsslərinmidə yamsılıya bilirlər.

Yayılması

Kəkilli torağay Qərbi və Cənub-qərbi Avropadan Koreya və Sarı dənizə qədər olan ərazilərdə yayılmışdır. Onların arealının cənub sərhəddi Seneqal, Qambiya, Niger, Sudan, Keniyanın şimalı və Ərəbistan sahillərindən keçməklə Hindistanın şimal-şərqinə, Nepalın düzənliyinə kimi uzanır. onlar arasında uzun məsafəli miqrasiya belə müəyyən edilmişdir^[1].

Qidalanması

Qidalanmalarının əsasını çöl bitkilərinin toxumları, qışda isə kiçik canlılar təşkil erdir. Cavan torağaylar əsasən heyvani qidalara ehtiyac duyurlar. Heyvani qidalara yağış qurdları, kiçik böcəklər, orta ölçülü milçəklər, kiçik kəpənəklər, tırtıllar, nadir hallarda kiçik ilbizlər və hörümçəklər daxildir.

Yayılma ərazisi

Əsasən açıq quru çöllüklərdə yayılsalarda, onlara tarla kənarlarında, sənaye rayonlarında, limanlarda və şəhərlərdə belə görülürlər. İdeal Quru və isti yerlər, əsasən gilli qumlu torpaqlarda, bükülmüş bitki örtüyə malik ərsazilər omnlar üçün ideal ərazi sayılır.

Çoxalması

Dişilər torpaqda yaxşı gizlədilmiş yuvalar qururlar. Bəzən isə bu yuvalar daşlı çöllər və sıldırımlı qayalarda yuvalar qura bilirlər. Apreldən maya kimi iki dəfə olmaqla 2 - 5 arası yumurta qorurlar. Bu yumurtalardan 11 - 14 gün ərzində balalar çıxır. Balalar 9-11 gündən sonra yuvanı tərk edirlər.

Populyasiya

Kəkilli torağaylar keçmiş əsrlərdə bir neçə iqlim dəyişikliyi səbəbindən arealını böyütmüş və ya qısaltmışdır. Onların arealı XVI və XVIII əsrlərə istilər səbəbindən arealın böyüməsi və XVII əsrdə isə soyuqlar səbəbindən arealın qısalması müşahidə edilmişdir. XX əsrin 20-ci illərində kəkilli torağaylar şəhərlərdə və sənaye binalarında yeni yuva sahələrindən faydalanmışdı. 1930-cu illərdən isə Cənub-şərqi Avropadan başlayaraq bütün Avropada saylarında azalma baş vermişdir^[1].

Avropada 1980-ci ilə kimi populyasiyanın ümümi sayı 98 % azalmışdır^[2] və hazırda hec də yaxşı vəziyyətdə deyildir.^[3].

Azalma səbəbləri

Onların azalma səbəblərinin əsasını qida bazalarının azalması təşkil edir. Belə ki, onların qidalandığı bitkilərin yayıldığı ərazilərin şəhərlər tərəfindən udulması, kənd təsərrüfatına cəlb olunan sahələrin artması, boşluqların azalması səbəbiundən baş verir. Üstəlik Yuvalama dövründə həşərat növlərinin sayında azalma da bu faktaıda öz təsirini təsir göstərir^[4].

Qorunma statusu

Kəkilli torağay Avropada qoruma altındadır.

Şəkil

• 
• 
• 
• 

İstinadlar

Ədəbiyyat

• Hans-Günther Bauer, Einhard Bezzel und Wolfgang Fiedler (Hrsg): Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 2: Passeriformes — Sperlingsvögel, Aula-Verlag Wiebelsheim, Wiesbaden 2005, ISBN 3-89104-648-0.

Mənbə

• Rusiyanın onurğalı heyvanları:Kəkilli torağay.
• Kəkilli torağay

Ar c'hogenneg kuch (liester : kogennegi-kuch)^[1] a zo ur spesad golvaneged, Galerida cristata an anv skiantel anezhañ.

Anvet e voe Alauda cristata (kentanv) da gentañ-penn (e 1758)^[2] gant an naturour svedat Carl von Linné (1707-1778).

Doareoù pennañ

Galerida cristata, luc'hskeudennet
e stad Maharashtra (India).

Boued

Bevañ a ra diwar c'hreun ha had dreist-holl ha kemer amprevaned (c'hwiled da skouer) ivez.

Annez hag isspesadoù

██ Tiriad Galerida cristata.

Ar spesad a gaver an tri isspesad ha tregont^[3] anezhañ en Afrika hag Eurazia :

• Galerida cristata alexanderi, eus hanternoz Nigeria da gornôg Soudan ha biz Republik Kreizafrikan,
• G. c. altirostris, e reter Soudan hag Eritrea,
• G. c. apuliae, e kreisteiz Italia ha Sikilia,
• G. c. arenicola, e gwalarn Aljeria, kreisteiz Tunizia ha gwalarn Libia,
• G. c. balsaci, en arvor Maouritania,
• G. c. brachyura, eus diabarzh biz Libia da greisteiz Irak ha hanternoz Arabia,
• G. c. carthaginis, eus bis Maroko da hanternoz Tunizia,
• G. c. caucasica, e reter inizi Mor Egea, hanternoz Turkia ha kreisteiz ar C'haokaz,
• G. c. chendoola, eus kreiz ha reter Pakistan, dre gornôg ha hanternoz India, da greisteiz Nepal,
• G. c. cinnamomina, e kornôg Liban ha gwalarn Israel,
• G. c. coreensis, e Korea,
• G. c. cristata, eus kreisteiz Skandinavia ha Frañs da Ukraina ha Hungaria,
• G. c. cypriaca, en Enez Rodos, Karpathos ha Republik Kiprenez,
• G. c. festae, en arvor biz Libia,
• G. c. halfae, e kreisteiz Egipt ha hanternoz Soudan,
• G. c. helenae, e gevred Aljeria ha mervent Libia,
• G. c. isabellina, e kreiz Soudan,
• G. c. jordansi, e menezioù Aïr (hanternoz Niger),
• G. c. kleinschmidti, e gwalarn Maroko,
• G. c. leautungensis, e biz ha reter Sina,
• G. c. lynesi, e hanternoz Pakistan,
• G. c. maculata, e kreisteiz Egipt,
• G. c. magna, Hume, 1871, eus kreiz Iran ha kreiz Turkmenistan da walarn Pakistan, Kazakstan, kreisteiz Mongolia ha gwalarn Sina,
• G. c. meridionalis, eus reter Kroatia da greiz Gres ha kornôg Turkia,
• G. c. neumanni, e kornôg-kreiz Italia,
• G. c. nigricans, e Delta an Nil (hanternoz Egipt),
• G. c. pallida, el Ledenez iberek,
• G. c. riggenbachi, e kornôg Maroko,
• G. c. senegallensis, eus Maouritania, Senegal ha Gambia da Niger,
• G. c. somaliensis, e kreisteiz Etiopia, hanternoz Somalia ha hanternoz Kenya,
• G. c. subtaurica, eus kreiz Turkia da vervent Turkmenistan ha hanternoz Iran,
• G. c. tenuirostris, eus reter Hungaria ha Roumania da greisteiz Rusia ha Kazakstan,
• G. c. zion, eus kreisteiz Turkia da viz Israel.

Liammoù diavaez

• (en) Galerida cristata war al lec'hienn BirdLife International.
• (en) Galerida cristata war lec'hienn an International Union for Conservation of Nature (IUCN).

Notennoù ha daveennoù

La cogullada vulgar (Galerida cristata) és un ocell de l'ordre dels passeriformes comú als Països Catalans continentals però en regressió.^[3]

Morfologia

Mesura 17 cm de llargària total i 34 cm d'envergadura alar. No presenta dimorfisme sexual. És un ocell de color terrós que presenta el pili, el dors i el pit vionats. Cua curta, amb les vores clares i el centre fosc. Presenta una trossa llarga i vionada molt característica que pot bellugar a voluntat.^[4]

Ecologia

Es troba arreu de l'Euràsia temperada (llevat de les Illes Britàniques, de les Illes Balears i d'Escandinàvia),^[5] des de Portugal fins al nord-est de la Xina i l'est de l'Índia. A Àfrica viu des del Mediterrani fins al riu Níger. Pertany a la categoria d'ocells estèpics. A Catalunya cerca tota mena de terrenys de tipus mediterrani i defuig els Pirineus. Li agraden especialment els camps oberts, sovint a la vora de pobles, fins als 500 m d'altitud i és molt rara per damunt dels 1.200 m. Menja grans i insectes.

El cant, l'emet o bé des de terra, o bé en vol. És sedentària. Al març comença a sentir-se el seu cant característic i a l'abril-juny la femella pon 3-5 ous en un niu que construeix amb herba seca i arrels sobre el sòl. La mateixa femella s'encarrega d'escalfar els ous durant 12-13 dies i, junt amb el mascle, d'alimentar els pollets que en surten, i que després de 20 dies ja poden volar. Fa dues postes anyals.

• Exemplar fotografiat a l'estat indi d'Haryana

• Cogullada vulgar fotografiada a Romania

• Exemplar fotografiat a l'estat indi d'Haryana

• Cogullada vulgar fotografiada a l'Algarve, Portugal

• Cogullada vulgar

• Exemplar fotografiat a l'estat indi d'Haryana

• Ous

Referències

Enllaços externs

En altres projectes de Wikimedia: Commons (Galeria) Commons (Categoria) Viquiespècies

• Descripció i fotografies d'aquest ocell. (anglès)
• Taxonomia d'aquest ocell. (anglès)
• La cogullada vulgar a l'Animal Diversity Web. (anglès)
• Informació sobre la població d'aquesta au a Portugal. (portuguès)
• La cogullada vulgar en Avibase. (català)
• Fotografies i enregistraments sonors d'aquest ocell. (anglès)
• Cogullada vulgar (en anglès). Encyclopedia of Life.
• Fotografies de la cogullada vulgar. (francès)
• Informació sobre la població de la cogullada vulgar al Principat de Catalunya. (català)
• Vídeos d'aquest ocell en el seu hàbitat natural. (anglès)

Aderyn a rhywogaeth o adar yw Ehedydd copog (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: ehedyddion copog) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Galerida cristata; yr enw Saesneg arno yw Crested lark. Mae'n perthyn i deulu'r ehedydd (Lladin: Alaudidae) sydd yn urdd y Passeriformes.^[1] Dyma aderyn sydd i'w gael yng ngwledydd Prydain ac mae i'w ganfod yng Nghymru.

Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn G. cristata, sef enw'r rhywogaeth.^[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Asia, Ewrop ac Affrica.

Teulu

Mae'r ehedydd copog yn perthyn i deulu'r ehedydd (Lladin: Alaudidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:

Rhestr Wicidata:

rhywogaeth enw tacson delwedd Ehedydd Archer Heteromirafra archeri Ehedydd coed Lullula arborea Ehedydd copog Galerida cristata Ehedydd copog Sykes Galerida deva Ehedydd diffeithwch Ammomanes deserti Ehedydd diffeithwch cynffonresog Ammomanes cinctura Ehedydd Dunn Eremalauda dunni Ehedydd hirewin Chersomanes albofasciata Ehedydd Sidamo Heteromirafra sidamoensis Ehedydd Temminck Eremophila bilopha Ehedydd traeth Eremophila alpestris Ehedydd tywyll Pinarocorys nigricans

Gweler hefyd

• Rhestr Goch yr IUCN

Cyfeiriadau

Chocholouš obecný (Galerida cristata) je malý pěvec z čeledi skřivanovití. Do poloviny 20. století v ČR velmi hojný, v 21. století zaznamenán drastický úbytek.^[2][3]

Taxonomie

Chocholouš obecný tvoří téměř 40 poddruhů, z nichž obecný název mají:

• Galerida cristata cristata (Linnaeus 1758) – chocholouš obecný evropský
• G. c. caucasica (Taczanowski 1877) – ch. o. kavkazský
• G. c. meridionalis (C. L. Brehm 1841) – ch. o. balkánský
• G. c. pallida (C. L. Brehm 1858) – ch. o. španělský^[4]

Rozšíření

Je rozšířený v Eurasii od Portugalska po severovýchodní Čínu a východní Indii a v celé severní části Afriky až po Nigérii.

Popis

• Délka těla: 17–19 cm^[2][4]
• rozpětí křídel: 34 cm
• hmotnost: 33–49 g^[4]

Chocholouš obecný je o něco větší než vrabec domácí; je nepatrně větší než skřivan polní, jemuž se podobá, ale na hlavě má trochu větší chocholku než skřivan. Dlouhá špičatá chocholka je vidět v zadní části temene i složená (na rozdíl chocholky skřivana polního, která vidět není). Zobák je dlouhý a špičatý, dolní čelist je rovná. Ocas je poměrně krátký. Podobně jako ostatní skřivanovití není nápadně zbarvený. Svrchu je světle hnědý s tmavými skvrnkami, zespodu je špinavě bílý, s nápadnými skvrnkami na prsou. Na rozdíl od skřivana polního postrádá bílá pera na ocase. Zobák a končetiny má růžové. Sameček se zbarvením neliší od samičky.

Hlas: Na jaře se ozývá z vyvýšeného místa nebo v letu. Nápadné je volání „díídidrrié“ nebo vábení „dluji“, které lze slyšet po celý rok.^[5] Zpívá za letu i na zemi.

Ekologie

Chocholouš obecný se vyskytuje jednotlivě nebo v párech.^[6] Vyhledává otevřené suché plochy s řídkým rostlinným porostem s pokryvností pod 50 %. Jsou jimi různá území zarůstající ruderální vegetací, např. rumiště, staveniště, železniční náspy, cvičiště, průmyslové čtvrti – tedy místa bez souvislé travní plochy – zejména v blízkosti lidských sídel. (Proces synantropizace začal přibližně před 50 lety a projevuje se i v zimě.) Častěji jej spatříme na zemi, kde se pohybuje drobnými krůčky.^[5]

Hnízdní revír obsazuje již v únoru, nejpozději v březnu.^[7] Hnízdí dvakrát do roka, od poloviny března do poloviny července.^[5] Hnízdo je umístěno na zemi v jamce, která je hluboká 7 cm a široká 13 cm a kterou vyhrabuje a vytlačuje samička.^[8]

Materiál tvoří vždy suché části rostlin (stébla, listy, kořínky), někdy jednotlivá pírka, vystýlku jemnější rostlinné části, někdy i srst a pírka. Hnízdo staví jen samička, která se stavebním materiálem létá 20–40 m, přičemž samec ji doprovází. Stavba trvá 2–4 dny, ovšem někdy samička hnízdo přistavuje ještě při hnízdění či dokonce při krmení mláďat.^[9]

První vejce snese samička 3–5 dní po skončení stavby hnízda. Klade 3–5 (2–6) vajec^[9] velikosti 22,5 × 16,7 cm,^[6]; vejce snáší denně a sedět na nich začíná po snesení posledního vejce (při větší snůšce někdy již od snesení třetího). Sedí na nich jen ona, sameček ji hlídá a doprovází za potravou. O mláďata pečují oba rodiče – s potravou přilétají na dva až tři metry k hnízdu a zbytek dojdou. Doba sezení je 12–14 dní. Mladí, ještě nevzletní ptáci opouštějí hnízdo po 9–10 dnech, při vyrušení dokonce po šesti dnech. Krmeni mimo hnízdo jsou do stáří dvaceti dnů, přičemž ve stáří 14–16 dní již létají. Rodiny se drží pohromadě do srpna až října; poté se mladí ptáci sdružují do hejnka.^[9]

Potrava je rostlinná i živočišná podle potravní nabídky v daném období. Hlavní složkou potravy jsou semena (trav, plevelů, máku; kromě ovsa je nevylupuje), řidčeji požírá úkrojky zelených listů rostlin, ve městech i odpadky rostlinného původu (chléb). Z živočichů jsou to drobní bezobratlí, zejména hmyz a jeho vývojová stadia (brouci, dvoukřídlí, motýli, rovnokřídlí, blanokřídlí, ploštice, pošvatky), pavouci a žížaly (Lumbricidae). Mláďata krmí drobnými bezobratlými živočichy. Potravu sbírá ze země, kterou rozhrnuje zobákem až do hloubky 2 cm; občas chytne i pomalu a nízko letící hmyz.^[9]

Výskyt a stav v ČR

V ČR je stálým ptákem. O výskytu jsou zprávy již ze 14. století.^[10] Vyskytuje se především v nížinách až pahorkatinách; do hor nevystupoval nikdy příliš vysoko a v posledních letech z vyšších nadmořských výšek vymizel zcela. Patrný je ústup ze zemědělské krajiny; úplná závislost na urbánních biotopech jej v současnosti (2002) řadí mezi vysloveně synantropní druhy.^[5]

Ještě před několika lety patřil mezi poměrně hojné druhy, v současné době jeho početnost stále klesá a dle vyhlášky 395/1992 Sb. spadá mezi ohrožené druhy. Početní stav byl odhadován v období 1985–1989 na 1100–2200 hnízdících párů, v letech 2001–2003 na necelou polovinu, 500–1000 párů. Nejhojněji se nyní vyskytuje asi na střední a jižní Moravě. I přes drastický úbytek je zařazen pouze do kategorie EN – ohrožený druh.^[5][11]

České pojmenování

Z hlediska doby vzniku je jméno chocholouš české, předobrozenecké.^[12]

Jméno chocholouše vzniklo podle jeho vzhledu, resp. tělesného znaku – podle vztyčených pírek na hlavě, která tvoří chocholku. Slovo chochol mělo původně podobu *kocholъ a počáteční k- buď zůstalo (moravské kochulka je chocholka), nebo podlehlo změnám a změnilo se např. na ch- (chocholouš).^[13]

Nářeční jména pro chocholouše jsou např. chocholoušek, lašsky chocholuš,^[14] pepíš, pepíška, pipíška (jméno vychází ze slovesa pípat, je tedy onomatopoické, podle vysokého hlásku ptáka), dále hanácké a chodské trpělka, trpílka, trapilka, východomoravské trpěłka (u Kopřivnice), moravské trpinka a trpilka (samička chocholouše), trpil (samec). Jméno mohlo být na chocholouše přeneseno později, označovalo skřivana, nebo tak mohli být nazýváni oba ptáci. Jméno bylo utvořeno z citoslovce dyrli, podle něhož byl skřivan nazýván drlice,^[15] chocholouš nazýván drlicě.^[16] Citoslovce mohlo být reprodukováno i jako tirpi „trpím“ (odtud interpretace chocholoušova hlasu jako trpím) a na základě lidové etymologie pak bylo jméno změněno na trpělka (je u nás celou zimu, během níž trpí). Na základě toho vzniklo lidové přirovnání „trp jak ten ftáček trpělka“. Moravské drdołka vzniklo podle chocholky na hlavě. Úsloví související s moravským trpěłka: „Trpěla, až jí drdołka narostla.“^[15] Jungmann uvádí pepich, pepiška = trpělka (Alauda cristata).^[17] Kněžourek uvádí lidová jména chocholka, chocholoušek, skřivan chocholatý, kotulka, trpělka.^[18] Nepotvrzená lidová jména pro chocholouše jsou bábička, hlušiček.^[19]

Od základu chochol existuje více lidových jmen a označují různé ptáky, kteří mají na hlavě chocholku, např. brkoslav = chocholáč, chocholouš, chocholoušek, chocholuše; dudek = chocholouček, chocholoušek; polák chocholačka (Aythya nyroca) = chocholačka; slučka malá (Lymnocryptes minimus) = chocholouš; sýkora parukářka (Parus cristatus) = chocholata, chocholka.^[14]

Starší označení pro chocholouše obecného trpělka (viz^[20]) použil Vilém Mrštík v románu Zumři.

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ ^{a b} SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016, s. 248. ISBN 978-80-7291-246-9.
3. ↑ ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 235. ISBN 978-80-86858-88-3.
4. ↑ ^{a b c} POŘÍZ, Jindřich. Chocholouš obecný. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2019 [cit. 19. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8820/
5. ↑ ^{a b c d e} ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 234. ISBN 978-80-86858-88-3.
6. ↑ ^{a b} DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 160. ISBN 80-200-0927-2.
7. ↑ HUDEC, Karel a kol. Fauna ČSSR. Sv. 23, Ptáci – Aves. Díl 3. sv. 1. Praha: Academia, 1983, s. 260.
8. ↑ HUDEC, Karel a kol. Fauna ČSSR. Sv. 23, Ptáci – Aves. Díl 3. sv. 1. Praha: Academia, 1983, s. 261.
9. ↑ ^{a b c d} HUDEC, Karel a kol. Fauna ČSSR. Sv. 23, Ptáci – Aves. Díl 3. sv. 1. Praha: Academia, 1983, s. 262.
10. ↑ HUDEC, Karel a kol. Fauna ČSSR. Sv. 23, Ptáci – Aves. Díl 3. sv. 1. Praha: Academia, 1983, s. 259.
11. ↑ [JURAČÁKOVÁ, Michaela] (jumi). Kvůli chemii v zemědělství z české krajiny mizí některé druhy ptáků. In: iDnes [online]. 17. února 2019 17:27 [cit. 19. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ptaci-chemie-v-zemedelstvi-ubytek-ptaku-v-cr.A190217_145655_domaci_jumi?
12. ↑ FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 116. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
13. ↑ FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 69, 113. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
14. ↑ ^{a b} FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 69. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
15. ↑ ^{a b} FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 100. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
16. ↑ JAMBOROVÁ, Martina. Drlicě. In: Elektronický slovník staré češtiny [online]. ©2006–2018 [cit. 4. 3. 2019]. Přístup z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx
17. ↑ JUNGMANN, Josef. Slovník česko-německý, Díl III., P–R [online]. Praha, 1837, s. 64 [cit. 4. 3. 2019]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/slovniky/digitalni-kopie-detail/JgSlov03/strana-64
18. ↑ KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských. Díl první. V Praze: I. L. Kober knihkupectví, 1910, s. 159.
19. ↑ FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 93. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
20. ↑ Hanácké slovniček [online]. ©2005–2019 [cit. 19. 2. 2019]. Dostupné z: http://www.hanaci.com/slovnicek.php

Literatura

• BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování. Přeložil Tomáš KAPIC. Čestlice: Rebo, 2007. 238 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-7234-292-1.
• ČESKO. Vyhláška č. 395 ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Sbírka zákonů ČR. 1992, částka 80, s. 2212–2246. ISSN 1211-1244. Dostupné také z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-395/zneni-20130715
• DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. 249 s. ISBN 80-200-0927-2.
• FUCHS, Roman et al. Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy: 1985–1989 (aktualizace 2000–2002). Praha: Česká společnost ornitologická v nakl. Consult, 2002. 319 s. ISBN 80-902132-5-1.
• HUDEC, Karel a kol. Fauna ČSSR. Sv. 23, Ptáci – Aves. Díl 3. sv. 1. Praha: Academia, 1983. 704 s.
• [JURAČÁKOVÁ, Michaela] (jumi). Kvůli chemii v zemědělství z české krajiny mizí některé druhy ptáků. In: iDnes [online]. 17. února 2019 17:27 [cit. 19. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ptaci-chemie-v-zemedelstvi-ubytek-ptaku-v-cr.A190217_145655_domaci_jumi?
• FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006. 131 s. Diplomová práce. Ved. práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
• KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských. Díl první. V Praze: I. L. Kober knihkupectví, 1910. xxv, 663 s., 10 nečísl. listů obr. příl.
• PROCHÁZKOVÁ, Martina. Ptáci mizí z polí i lesů. Ubývá skřivanů a hýlů, z chocholouše je exot. In: iDnes [online]. 1. listopadu 2011 11:00 [cit. 19. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/v-cesku-ubyvaji-ptaci-po-polnich-operencich-mizi-i-ti-z-lesa.A111101_103942_domaci_taj
• SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
• ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.
• ŠVEC, Pavel. Z českých polí kvůli dotacím mizí ptáci, některé druhy už téměř vyhynuly. In: iDnes [online]. 22. července 2018 20:30 [cit. 19. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ptaci-mizi-z-poli-vyzkum-eu-dotace-zemedelstvi.A180716_414653_domaci_zaz

Videa

• TOMANOVÁ, Miroslava. Chocholouš 18/5/2013_2. In: Youtube [online]. Publikováno 28. 1. 2014 [cit. 19. 2. 2019] 0:15 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=kh-w-6t5LSA [Též hlasový projev.]
• hlasy ptáků. Chocholouš obecný Galerida cristata. In: Youtube [online]. Publikováno 9. 11. 2016 [cit. 19. 2. 2019] 1:11 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=ikmhpF0AAeE [Hlasový projev.]
• MEZULIAN, Jiří. Chocholouš obecný (Galerida cristata), Haubenlerche, Crested lark. Maďarsko 7. 10. 2018. In: Youtube [online]. Publikováno 11. 10. 2018 [cit. 19. 2. 2019] 0:54 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=bc9Bxso-Xh4
• PAVLÁČEK, Miloslav. Chocholouš obecný – Galerida cristata, Strážnice. In: Youtube [online]. Publikováno 27. 12. 2018 [cit. 19. 2. 2019] 1:27 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=m3OR6ICLMrs
• KAČÍRKOVÁ, Jarmila. Chocholouš obecný (Galerida cristata) Břeclav, ČR, 26. 5. 2016. In: Youtube [online]. Publikováno 4. 3. 2018 [cit. 19. 2. 2019] 1:13 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=58pxh_WFtg4 [Též hlasový projev.]
• LEGAT, Jakub. Chocholouš obecný (Galerida cristata), 9. 2. 2017 – polní hnojiště u Vyšehořovic [PY]. Publikováno 9. 2. 2017 [cit. 19. 2. 2019] 2:08 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=RODE4DaJvQQ
• MOS ČSO. Chocholouš obecný Galerida cristata Crested Lark. Přerov, Czech Republic 9. 11. 2003. In: Youtube [online]. Publikováno 3. 2. 2012 [cit. 19. 2. 2019] 2:15 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=DJ_xKGfAsnA
• KAČÍRKOVÁ, Jarmila. Chocholouš obecný, Galerida cristata, Crested Lark, Haubenlerche, Cogujada conún. In: Youtube [online]. Publikováno 8. 10. 2018 [cit. 19. 2. 2019] 3:04 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=1M6kSjsChVs (... natáčení probíhalo na okraji areálu, kde zrovna byla Dražba býků uherského stepního skotu. Proto v pozadí je slyšet lidový zpěv a hudba z aukce býků.) [Též hlasový projev.]
• moishco. galerida cristata song [sic!]. In: Youtube [online]. Publikováno 20. 4. 2014 [cit. 19. 2. 2019] 2:36 [min.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=k9NKbWLa0GA [Též hlasový projev; nelokalizováno.]

Externí odkazy

• chocholouš obecný – BioLib
• Výzva – mapování chocholoušů
• fotografie a výzva k mapování výskytu
• zpěv
• Galerie chocholouš obecný ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo chocholouš obecný ve Wikislovníku

Toplærke (Galerida cristata) er en fugl i lærkefamilien, der findes udbredt i store dele af Eurasien, Nordafrika og Sahelregionen. Arten er tilpasset tørre, vegetationsfattige områder som stepper, men lever i Nordeuropa som byfugl. I Danmark er arten meget sjælden og har de seneste år kun ynglet i Nordjylland.

Den 17 cm store toplærke ligner sanglærken, men er lidt større med længere og spidsere næb og tydeligere fjertop på hovedet. Sangen minder lidt om sanglærkens, men er meget langsommere og enklere opbygget. I modsætning til sanglærke og hedelærke er den standfugl i Danmark.

Den indvandrede som ynglefugl i Danmark i første halvdel af 1800-tallet, hvor den fandtes på landet om sommeren og i byerne om vinteren. Senere da forholdene ændrede sig i landbruget (med bl.a. mindre brug af heste), blev toplærken i højere grad en byfugl som i midten af 1900-tallet var udbredt i de fleste større danske byer, f.eks. i industri- og havneområder. Siden 2000-tallet er der næsten kun gjort ynglefund i kystbyer i Nordjylland, især Hirtshals. Tilbagegangen er generel for hele Vesteuropa, hvor toplærken helt er forsvundet fra flere lande. Den største bestand findes i Spanien og andre sydeuropæiske lande, hvor arten ikke er i tilbagegang. Den anses globalt derfor ikke som truet.

Kilder/Eksterne henvisninger

• Benny Génsbøl, Nordens fugle - en felthåndbog, 1987. ISBN 87-12-01619-5.
• Dansk Ornitologisk Forenings beskrivelse af toplærke
• www.iucnredlist.org: Galerida cristata International rødliste over truede dyrearter. Version 2012.2
• Grell, M.B., Hansen, J. & Rasmussen, B. 2002: Overvågning af toplærke Galerida cristata, med en gennemgang og vurdering af de danske ynglehabitater Naturovervågning. Danmarks Miljøundersøgelser. 46 sider. Arbejdsrapport fra DMU, nr. 171.
• Anders Østerby, (S)toplærken i Danmark, tidsskriftet "Fugle i felten" nr 4, 2003, side 10-11.

• Wikimedia Commons har flere filer relateret til Toplærke

Die Haubenlerche (Galerida cristata) ist eine Vogelart aus der Familie der Lerchen (Alaudidae). Ihr Bestand in Westeuropa ist hochgradig gefährdet.

Beschreibung

Die Haubenlerche wird etwa 18 cm groß und ca. 45 g schwer. Sie ist unauffällig gefärbt, von gedrungener Gestalt, hat einen kräftigen, gebogenen Schnabel, mittelhohe Füße, große, breite Flügel und eine Federhaube auf dem Kopf. Die Färbung des Federkleids ist dunkel-grau gestreift, die Unterseite ist weiß und im Bereich der Flügel rötlich. Ihr Schwanz weist einen rostbraunen Außensaum auf.

Haubenlerchen weisen kaum Geschlechtsunterschiede auf. Bei Brutpaaren sind Männchen allenfalls etwas größer und verfügen über eine leicht längere Haube. Zur Brutzeit kann der Brutfleck des Weibchens Hinweise auf das Geschlecht geben.^[1]

Der Lockruf klingt wie „trüdritri-eh“ und bildet auch das Hauptmotiv des Gesanges, der oft vom Boden und manchmal im Fluge vorgetragen wird. Er ist sehr melodiös; der Vogel imitiert sogar andere Vögel.

Ökologie

Verbreitungsgebiet

Die Haubenlerche ist ein Brutvogel der südlichen borealen Zone von West- und Südwesteuropa bis Korea und das Gelbe Meer. Die Südgrenze verläuft von Senegal und Gambia, Nigeria, Sudan, dem Norden Kenias und der Küste Arabiens über den Nordosten Indiens bis ins Tiefland von Nepal. Im Nordosten des Brutareals ist die Haubenlerche ein Zugvogel, ansonsten ein Standvogel. Für einzelne Individuen sind jedoch sehr weite Wanderungen nachgewiesen.^[2]

Ernährung

Die Nahrung der Haubenlerche besteht aus Samen von Wildkräutern und Gräsern, im Winter mit einem wechselnden Anteil an Kleintieren. Jungvögel benötigen animalische Kost. Zu der animalischen Kost, die Haubenlerchen fressen, zählen Regenwürmer, kleine und mittelgroße Käfer, Fliegen, kleine Schmetterlinge, Raupen und selten kleine Schnecken sowie Spinnen.

Lebensraum

Im Allgemeinen bevorzugt die Haubenlerche offenes trockenes Grasland, ist aber auch an Feld- und Straßenrändern, in Industriegebieten, Häfen und in Städten anzutreffen. Ideal sind trockenwarme Flächen mit niedriger und lückenhafter Vegetationsdecke vorzugsweise auf lehmigen Sandböden. Eine fortschreitende Bodeneutrophierung beschränkt dabei zunehmend geeignete Habitate.

Vorkommen

Das Verbreitungsgebiet der Haubenlerche erstreckt sich über Eurasien von Portugal bis Nordostchina und Ostindien und von Südafrika bis nach Niger.

Brutbiologie

Das Weibchen baut ein gut getarntes Nest am Boden, manchmal auch an Böschungen und Steinmauern. Zwischen April und Juni werden zweimal je zwei bis fünf Eier gelegt, die elf bis vierzehn Tage bebrütet werden. Die Jungen verlassen das Nest neun bis elf Tage nach dem Schlüpfen.

Bestandsentwicklung

Die Haubenlerche hat in den letzten Jahrhunderten mehrere klimabedingte Arealerweiterungen und -verluste durchlebt. So dehnte sich das Verbreitungsgebiet in den Wärmephasen im 16. und 18. Jahrhundert aus und ging in den Kältephasen des 17. Jahrhunderts wieder zurück. Zu Beginn des 20. Jahrhunderts profitierte die Haubenlerche von der Entstehung neuer Bruthabitate in Städten und Industrieanlagen. Beginnend ab den 1930er Jahren ging der Bestand, vom Südosten Europas abgesehen, fast in ganz Europa dramatisch zurück.^[3]

Die europäische Gesamtpopulation ist seit 1980 um insgesamt 98 % geschrumpft^[4] und befindet sich in einem ungünstigen Erhaltungszustand.^[5]

Bestandsentwicklung in Deutschland

In Niedersachsen waren bis 1980 nach Hochrechnungen zwischen 10.000 und 15.000 Brutreviere vorhanden. Bis 1990 hatte sich diese Zahl auf maximal 1.200 verringert, bis 1995 auf höchstens 210. Seit 1998 ist von höchstens 80 Brutrevieren auszugehen.^[6] In Sachsen-Anhalt ist für 2005 ein Bestand von 1000 bis 1500 Tieren verzeichnet mit ebenfalls stark rückläufiger Tendenz.^[7] In Bayern hat sich der Bestand zwischen 1975 und 1999 um mehr als die Hälfte reduziert^[8] und wurde für das Jahr 2016 mit 45 bis 70 Brutpaaren angegeben.^[9]

Aufgrund des drastischen Bestandsrückgangs ist die Haubenlerche in der Roten Liste 2020 für die Bundesrepublik Deutschland in der Kategorie 1 (vom Aussterben bedroht) gelistet.^[10]

Auch für die Bundesländer Bayern^[9], Niedersachsen und Bremen^[11], Nordrhein-Westfalen (letzter Brutnachweis 2003)^[12], Saarland^[13] und Schleswig-Holstein^[14] ist dies der Fall.

In Brandenburg ist die Haubenlerche in Kategorie 2 (stark gefährdet) eingestuft^[15], in Sachsen-Anhalt ist sie in die Vorwarnliste aufgenommen worden.^[16]

In Hamburg stammt der letzte Nachweis aus dem Sommer 2007, die Art muss seither als verschollen gelten.^[17]

2005 bis 2009 wurde der Brutbestand für Deutschland auf 3700 bis 6000 Paare geschätzt. 80 bis 95 Prozent der Brutpaare befanden sich in den Bundesländern Brandenburg und Mecklenburg-Vorpommern. Dazu gab es inselartige Verbreitungsschwerpunkte in Sachsen und Sachsen-Anhalt. Brutplätze befinden sich heute in Gewerbegebieten, auf unasphaltierten Großraumparkplätzen und an Bahnanlagen. In ländlichen Gebieten Ostdeutschlands werden heute vorzugsweise Flächen um große Biogasanlagen und Viehzuchtställe besiedelt.^[18]

Der Brutbestand für Deutschland im Zeitraum 2011 bis 2016 wird auf 1700 bis 2700 Reviere geschätzt und weist einen stark abnehmenden Trend auf.^[19]

Im Mai 2022 wurde, um drei Brutpaare zu schützen, vom Landratsamt des Rhein-Neckar-Kreises verfügt, dass Katzen in Teilen von Walldorf von April bis August kein Auslauf gewährt werden darf^[20]. Die Maßnahme gilt (zunächst) bis 2025 und ist sehr umstritten.^[21]

Ursachen des Bestandsrückgangs

Trotz günstiger klimatischer Bedingungen im 20. Jahrhundert hat es keine Wiederausbreitung der Art gegeben. Hauptgefährdungsursachen sind offensichtlich Nahrungsmangel und Habitatveränderungen. Ruderal-, Öd- und Brachflächen stehen vielfach nur noch in geringem Maße und über relativ kurze Zeiträume zur Verfügung. Freiflächen beispielsweise in Stadtgebieten, die zu Beginn des 20. Jahrhunderts von Haubenlerchen besiedelt wurden, werden heute zunehmend begrünt, gedüngt und dicht bepflanzt. Auch andere Rohbodenflächen werden sofort eingegrünt. Hinzu kommen eine Intensivierung der Landwirtschaft und eine Aufgabe der extensiven Weidewirtschaft bei gleichzeitiger Versiegelung der Landschaft und Verlust breiter, unbehandelter Ackerrandstreifen und -raine. Dadurch fehlen Wildkräuter, die für die Samennahrung wichtig sind. Gleichzeitig besteht kein ausreichendes Insektenangebot zur Brutzeit mehr.^[22]

Schutzstatus

Die Haubenlerche steht als europäische Vogelart unter dem Schutz der Vogelschutzrichtlinie der Europäischen Union. In der Bundesrepublik Deutschland zählt sie gem. § 7 Abs. 2 Nr. 14 c) Bundesnaturschutzgesetz zu den streng geschützten Arten.

Unterarten

Es sind 33 Unterarten bekannt:^[23]

• Galerida cristata pallida Brehm, CL, 1858 ist auf der Iberischen Halbinsel verbreitet.
• Galerida cristata cristata (Linnaeus, 1758) kommt vom Süden Skandinaviens bis Frankreich und östlich bis in die Ukraine und Ungarn vor.
• Galerida cristata neumanni Hilgert, 1907 ist im westlichen zentralen Italien verbreitet.
• Galerida cristata apuliae von Jordans, 1935 kommt im Süden Italiens und auf Sizilien vor.
• Galerida cristata meridionalis Brehm, CL, 1841 ist vom Osten Kroatiens bis ins zentrale Griechenland und die westliche Türkei verbreitet.
• Galerida cristata cypriaca Bianchi, 1907 kommt auf Rhodos, Karpathos und Zypern vor.
• Galerida cristata tenuirostris Brehm, CL, 1858 ist vom Osten Ungarns und Rumäniens bis in den Süden Russlands bis Kasachstan verbreitet.
• Galerida cristata caucasica Taczanowski, 1888 kommt auf den östlichen Ägäischen Inseln, der nördlichen Türkei und dem südlichen Kaukasus vor.
• Galerida cristata kleinschmidti Erlanger, 1899 kommt im Nordwesten Marokkos vor.
• Galerida cristata riggenbachi Hartert, 1902 kommt im Westen Marokkos vor.
• Galerida cristata carthaginis Kleinschmidt, O & Hilgert, 1905 kommt im Nordosten Marokkos bis ins nördliche Tunesien vor.
• Galerida cristata arenicola Tristram, 1859 ist im Nordosten Algeriens, im Südens Tunesiens und dem Nordwesten Libyens verbreitet.
• Galerida cristata festae Hartert, 1922 kommt an der Küste im Nordosten Libyens vor.
• Galerida cristata brachyura Tristram, 1865 ist im Innenland des nordöstlichen Libyen bis in den Süden Iraks und das nördliche Arabische Halbinsel verbreitet.
• Galerida cristata helenae Lavauden, 1926 kommt im Südosten Algeriens und dem Südwesten Libyens vor.
• Galerida cristata jordansi Niethammer, 1955 kommt in den Aïr-Bergen vor.
• Galerida cristata nigricans Brehm, CL, 1855 ist im Nildelta verbreitet.
• Galerida cristata maculata Brehm, CL, 1858 kommt im zentralen Ägypten vor.
• Galerida cristata halfae Nicoll, 1921 ist im Süden Ägyptens und im nördlichen Sudan verbreitet.
• Galerida cristata altirostris Brehm, CL, 1855 kommt im Osten des Sudans und in Eritrea vor.
• Galerida cristata somaliensis Reichenow, 1907 ist im Süden Äthiopiens, im nördlichen Somalia und im nördlichen Kenia verbreitet.
• Galerida cristata balsaci Dekeyser & Villiers, 1950 kommt an der Küste Mauretaniens vor.
• Galerida cristata senegallensis (Statius Müller, PL, 1776) ist in Mauretanien, dem Senegal und Gambia bis in den Niger verbreitet.
• Galerida cristata alexanderi Neumann, 1908 kommt im Norden Nigerias bis in den westlichen Sudan und den Nordosten der Zentralafrikanischen Republik vor.
• Galerida cristata isabellina Bonaparte, 1850 ist im zentralen Sudan verbreitet.
• Galerida cristata cinnamomina Hartert, 1904 kommt im Westen des Libanons und dem Nordwesten Israels vor.
• Galerida cristata zion Meinertzhagen, R, 1920 ist vom Süden der Türkei bis ins nordöstliche Israel verbreitet.
• Galerida cristata subtaurica (Kollibay, 1912) kommt in der Zentraltürkei bis in den Südwesten Turkmenistans und den Norden Irans vor.
• Galerida cristata magna Hume, 1871 ist vom zentralen Iran und das zentrale Turkmenistan bis in den Nordwesten Pakistans, Kasachstan, die südliche Mongolei und den Nordwesten Chinas verbreitet.
• Galerida cristata leautungensis (Swinhoe, 1861) kommt im nordöstlichen und östlichen China vor.
• Galerida cristata coreensis Taczanowski, 1888 kommt in Korea vor.
• Galerida cristata lynesi Whistler, 1928 ist im Norden Pakistans verbreitet.
• Galerida cristata chendoola (Franklin, 1831) kommt im zentralen und östlichen Pakistan über das westliche und nördliche Indien bis in den Süden Nepals vor.

Die Unterart Galerida cristata iwanowi, die Charles Vaurie 1959 beschrieben hatte, wird heute als Synonym für Galerida cristata magna betrachtet.

Trivia

Der Asteroid des inneren Hauptgürtels (8775) Cristata ist nach der Haubenlerche benannt (wissenschaftlicher Name: Galerida cristata). Zum Zeitpunkt der Benennung des Asteroiden am 2. Februar 1999 befand sich die Haubenmeise auf der niederländischen Roten Liste gefährdeter Arten.^[24]

Literatur

• Hans-Günther Bauer, Einhard Bezzel und Wolfgang Fiedler (Hrsg.): Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 2: Passeriformes – Sperlingsvögel. Aula-Verlag Wiebelsheim, Wiesbaden 2005, ISBN 3-89104-648-0.

Einzelnachweise

1. ↑ Urs N. Glutz von Blotzheim (Hrsg.): Handbuch der Vögel Mitteleuropas. 1. Auflage. Band 10. Passeriformes. – (Teil 1). AULA-Verlag GmbH, Wiesbaden 1985, ISBN 3-89104-019-9.
2. ↑ Bauer et al., S. 133
3. ↑ Bauer et al., S. 133
4. ↑ Bestandsentwicklung Galerida cristata European Bird Census Council, abgerufen am 8. Juli 2009
5. ↑ BirdLife International 2004: Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. BirdLife Conservation Series No. 12, BirdLife International, Wageningen, The Netherlands.
6. ↑ H. Zang, P. Südbeck (2000): Zur Situation der Haubenlerche Galerida cristata in Niedersachsen. Vogelwelt 121: 173–181.
7. ↑ Dornbusch, Fischee, Gedeon et al. 2007: Vogelmonitoring in Sachsen-Anhalt 2006. Berichte des Landesamtes für Umweltschutz Sachsen-Anhalt. Sonderheft 2/2007@1@2Vorlage:Toter Link/www.mu.sachsen-anhalt.de (Seite nicht mehr abrufbar, Suche in Webarchiven) Info: Der Link wurde automatisch als defekt markiert. Bitte prüfe den Link gemäß Anleitung und entferne dann diesen Hinweis.
8. ↑ Haubenlerche (Galerida cristata). Bayerische Landesamt für Umwelt (LfU), abgerufen am 13. Februar 2021.
9. ↑ ^{a b} Rote Liste und Liste der Brutvögel Bayerns - Stand 2016. (PDF) Bayerisches Landesamt für Umwelt, 2016, S. 9, abgerufen am 13. Februar 2021.
10. ↑ Torsten Ryslavy, Hans-Günther Bauer, Bettina Gerlach, Ommo Hüppop, Jasmina Stahmer, Peter Südbeck & Christoph Sudfeldt: Rote Liste der Brutvögel Deutschlands, 6 Fassung. In: Deutscher Rat für Vogelschutz (Hrsg.): Berichte zum Vogelschutz. Band 57, 30. September 2020.
11. ↑ T. Krüger, B. Oltmanns (2007): Rote Liste der in Niedersachsen und Bremen gefährdeten Brutvogelarten, 7. Fassung, Stand 2007. Inform.d. Naturschutz Niedersachs. 27, Nr. 3 (3/ 07): 131–175.
12. ↑ Landesamt für Natur, Umwelt und Verbraucherschutz (2008): Haubenlerche@1@2Vorlage:Toter Link/artenschutz.naturschutz-fachinformationen-nrw.de (Seite nicht mehr abrufbar, Suche in Webarchiven) Info: Der Link wurde automatisch als defekt markiert. Bitte prüfe den Link gemäß Anleitung und entferne dann diesen Hinweis. . Geschützte Arten in Nordrhein-Westfalen, abgerufen am 9. Juli 2009
13. ↑ Ministerium für Umwelt des Saarlandes (2005): Rote Liste der Vögel des Saarlandes (Aves) (PDF; 205 kB). Stand: Dezember 2005
14. ↑ Wilfried Knief, Rolf K. Berndt et al. (1995): Die Brutvögel Schleswig-Holsteins - Rote Liste@1@2Vorlage:Toter Link/www.schleswig-holstein.de (Seite nicht mehr abrufbar, Suche in Webarchiven) Info: Der Link wurde automatisch als defekt markiert. Bitte prüfe den Link gemäß Anleitung und entferne dann diesen Hinweis. . 4. Fassung, Stand Dezember 1995. Landesamt für Naturschutz und Landschaftspflege Schleswig-Holstein
15. ↑ Landesumweltamt Brandenburg: Rote Liste der Brutvögel des Landes Brandenburg 2008@1@2Vorlage:Toter Link/www.mluv.brandenburg.de (Seite nicht mehr abrufbar, Suche in Webarchiven) Info: Der Link wurde automatisch als defekt markiert. Bitte prüfe den Link gemäß Anleitung und entferne dann diesen Hinweis. . Naturschutz und Landschaftspflege in Brandenburg 17 (4) 2008
16. ↑ Dornbusch et al. (2004): Rote Liste der Vögel (Aves) des Landes Sachsen-Anhalt. 2. Fassung, Stand Februar 2004. Berichte des Landesamtes für Umweltschutz Sachsen-Anhalt 39
17. ↑ Mitschke 2009: Die Haubenlerche (Galerida christata) im Hamburger Raum - vom Kommen und Gehen eines "Steppenvogels in der Stadt". Hamburger avifaun. Beitr. 36, 2009: 91–100
18. ↑ Michael Tetzlaff: Aus der Steppe in die Dörfer. Vögel 3/2020: 24–29
19. ↑ Gerlach, B., R. Dröschmeister, T. Langgemach, K. Borkenhagen, M. Busch, M. Hauswirth, T. Heinicke, J. Kamp, J. Karthäuser, C. König, N. Markones, N. Prior, S. Trautmann, J. Wahl und C. Sudfeldt: Vögel in Deutschland – Übersichten zur Bestandssituation. (pdf) DDA, BfN, LAG VSW, 2019, S. 34, abgerufen am 9. Januar 2021.
20. ↑ Landratsamt Rhein-Neckar-Kreis Kurfürsten-Anlage 38 - 40 69115 Heidelberg Behördennummer: 115Fax: 06221 522-91477 post@rhein-neckar-kreis. de: Allgemeinverfügung zum Schutz von Haubenlerchen. Abgerufen am 21. Mai 2022.
21. ↑ Stuttgarter Zeitung, Stuttgart Germany: Katzen-Lockdown in Walldorf: Was droht Tierhaltern jetzt bei Verstößen? Abgerufen am 19. Mai 2022.
22. ↑ Bauer et al., S. 134
23. ↑ World Bird List Nicators, reedling & larks
24. ↑ Lutz D. Schmadel: Dictionary of Minor Planet Names. Springer, Heidelberg 2012, 6. Auflage, Seite 654 (englisch)

Covioe o Aloue-hupèie, Alwéte-hupèie, Alwéte éd càriére (Galerida cristata)

A cocullada común, cucullada común u cogullada común (nombre scientifico: Galerida cristata (L., 1758)) ye un au paseriforme d'a familia Alaudidae, tipica d'espacios ubiertos y que prefiere habitats mas secos que atras alaudidas.

Ye una especie común en campos de cultura, estepas y semidesiertos en Europa, Asia y Africa dica o equador. Ye un paixaro sedentario,^[1] que no migra entre estacions.

Descripción

A cocullada ye un paixaro de 17 centimetros de lonchitut, que pesa entre 37 y 49 gramos.^[1] Se pareix a-saber-lo a la suya parient l'aloda, con a qual a sobén comparte habitat y costumbres, por lo qual muita chent as confunde. Manimenos, o cuerpo d'a cocullada ye más robusto y no pareix tan grácil como l'aloda, y a cresta de plumas que pueden alzar, alto d'a cabeza, ye más larga y vistable en ista especie, sin que deixe de veyer-se nian quan ye baixada.

O plumache ye marrón u pardo, menos picudo que en atras alaudidas. No tienen dimorfismo sexual; tanto a fembra como lo masclo tienen as mesmas mida y color. Totz os adultos cantan, y lo fan a sobén puyaus en una penya, un muro u qualsiquier atro puesto más alto que o terreno a on viven.^[1]

Alimentación

Como as demás alaudidas, as coculladas son granivoras principals, y s'alimentan de granos y simients que troban por o suelo. Son caminaderas, y marchan grans distancias por tierra mirando-se l'alimento. Manimenos, como son paixaros que prefieren os terrens secos y os baldanos más que atros, ambients an que no i ha tanta hierba, son oportunistas con o que troban y consumen tamién muitos insectos y atros invertebraus.

As coculladas consumen más insectos que especies parellanas suyas, como l'aloda, mesmo fueras d'a temporada de reproducción.^[1]

Habitat

A cocullada habita en espacios ubiertos, preferentment secos y con poca vechetación,^[1] dende dunas chunto a la mar dica catarrals y pedrosas. Se troba tamién en uebras y erials humanizaus, en a periferia d'as ciudatz y mesmo no ye raro trobar-se-ne de paso en espacios como un aparcamiento.^[1]

Fa niedo debaixo d'un arbusto u bella mata de hierba, a sobén con o suelo esgarrapau y sin nian amagar-lo. A fembra mete de 3 a 5 uevos y os coba sola mientres 12 días.^[1]

Imáchens

• 
• 
• Cucullada cantando.

• 

Se veiga tamién

• Cocullada.
• Aloda.
  • Aloda común.
• Calandra.
  • Calandra común.
• Alaudidae.
• Paixaro.

Referencias

Soʻfitoʻrgʻay (Galerida cristata) — chumchuqsimonlar turkumiga mansub qush. Tanasining uz. 180–190 mm, vazni 45 g gacha. Boshida patlardan iborat "kokil"i boʻladi. Yerda yaxshi yuguradi. Patlari qoʻngʻirkulrang , usti qoramtir dogʻli, qorni esa sargʻishoq, tomoq va koʻkragida qoʻngʻir xollari bor. Gʻarbiy va Markaziy Yevropa, Osiyo va Shimoliy Afrikada tarqalgan. Uyasini yerdagi pana joylarga quradi. 3—4 ta tuxum qoʻyadi. Modasi uni 12— 13 kun bosadi. Bolalari 9—10 kundan keyin uyani tashlab ketadi. S. hasharotlar, oʻsimlik qismlari va urugʻlari bilan oziqlanadi. Oʻzbekistonda oʻtroq yashaydi.

Tekst üüb Öömrang

At toopet laask (^(mo.) toopet loosch) (Galerida cristata) as en fögel an hiart tu a laasken (Alaudidae).

Bilen

• Tiaknang

• Aier faan Galerida cristata

Ferwisang efter bütjen

Góðskutrygging
Hendan grein má koma í samsvar við normin á Wikipedia smb. Wikipedia:QA

Topplerkur (frøðiheiti - Galerida cristata)

Sí eisini

• Fuglar í Føroyum

Tîtî, kullo, pînês, tîntîn^[2] an jî tîntore (bi navê xwe yê latînî Galerida cristata) çûkekî bejî ye ji cinsê Galerida , ji famîleya tîtiyan û ji koma fîkaran e.

Şayes

Tîtî heta 18 santîman mezin dibe û giraniya xwe digihêje 45 graman. Rengê xwe qehwayiyekî bêmirês e, nikula xwe xurt û tewandî ye, lingên xwe li gorî bejna xwe dirêj in, baskên xwe mezin û berayî ne û li ser serê xwe qubek heye. Rengê konikên xwe qehweyî ye lê li ser konikan çizgiyên grî hene. Binê tîtî (zika xwe) gewr e û derdora baskan hindik sor e. Kenarên boçika tîtî jî gewr in.

Belavbûn û jîngeh

Bi gelemperî tîtî li sehayên vekirî ên gihayê dijî. Li Ewrasyayê, li Portûgalê, li Çînê, li Hîndistanê û heta li Afrîkayê Başûr jî tê dîtin.

Reftar

Pirbûn

Tîtiyê mê li erdê hêlînekê rind veşartî avadike û di nav nîsan û hezîranê heta pênc hêkan dike û tîtî heta yanzdeh rojan qurq dibe. Cêlikên tîtî dema ku deh rojî dibin ji hêlînê vediqetin.

Parêzî

Xwarina tîtî bi gelemperî toximên pincaran e, lê di zivistanê zêdetir kurman dixwe.

Dabeşandin

Derdorî 37 binecureyên tîtiyan hene:^[3]

Çavkanî

Zwëczajny smiecoch (Galerida cristata) – to je môłi ptôch z rodzëznë skòwarnkòwatëch (Alaudidae). Òn mòże jesz żëje na Kaszëbach ë tu je òbjimniãti ùrzãdową òchrónią.

Ο Κατσουλιέρης είναι στρουθιόμορφο πτηνό της οικογενείας των Κορυδαλιδών,^[i] ένας από τους κορυδαλούς^[i] που απαντούν και στον ελλαδικό χώρο. Η επιστημονική ονομασία του είδους είναι Galerida cristata και περιλαμβάνει 35 υποείδη.^[1][iii]

Ο κατσουλιέρης είναι από τα πλέον διαδεδομένα χερσόβια στρουθιόμορφα, με ευρύ φάσμα κατανομής στον Παλαιό Κόσμο, αποκλειστικά ως καθιστικό πτηνό. Χαρακτηρίζεται από τα «γήινα» χρώματα στο πτέρωμά του, κάτι που καθιστά εξαιρετικά δύσκολη την -μακροσκοπική- διάκριση υποειδών, το χαρακτηριστικό ανορθωμένο λοφίο και, τέλος, το μελωδικό τραγούδι του.

• Στον ελλαδικό χώρο απαντούν τα υποείδη Galerida cristata meridionalis C. L. Brehm, 1841, Galerida cristata caucasica Taczanowski, 1888 και Galerida cristata cypriaca Bianchi, 1907, με το τελευταίο να αποτελεί πολύ σημαντικό ενδημικό υποείδος στην Κύπρο, την Ρόδο και την Κάρπαθο (και τα γύρω μικρότερα νησιά).

Τάση παγκόσμιου πληθυσμού

• Καθοδική ↓^[2]

Ονοματολογία

Η λατινική επιστημονική ονομασία του γένους, Galerida, προέρχεται από τα galleritus-a-um < galerus < galea-ae «κόρυς (βλ. παρακάτω), κράνος»,^[3][4] με σαφή αναφορά στο χαρακτηριστικό λοφίο του πτηνού.

• Υπό αυτή την έννοια, ο πλησιέστερος -ετυμολογικά- όρος ως απόδοση στα ελληνικά, είναι το κορυδαλός, δεδομένου ότι προέρχεται από το αρχαίο κόρυς-υθος «περικεφαλαία των μαχητών» [«βάλεν ευπείθεια κόρυθος δια χαλκοπαρήου» (Ομήρου Οδύσσεια)].^[5][6] Μάλιστα, παρόλο που η ετυμολογία του όρου είναι αβέβαιη, η ρίζα κορ- παράγει ολόκληρη οικογένεια λέξεων που, όλες, σχετίζονται με την ίδια αρχική σημασία, όπως κόρυθος, κορυθαίολος, κορύνη, κόρυμβος, κορυφή, Κόρινθος κ.α. Κατά μίαν άποψη, αποτελούν πελασγικά στοιχεία των οποίων η προέλευση δεν είναι σαφής.^[7]
• Ο όρος Γαλερίδη, που απαντά στην ελληνική βιβλιογραφία, κρίνεται εξεζητημένος.^[iii]
• Η γραφή της λέξης κορυδαλός με δύο -λλ- (κορυδαλλός), παρόλο που έχει επικρατήσει στην νεοελληνική γλώσσα, οφείλεται, πιθανότατα, σε εκφραστικό αναδιπλασιασμό. Επομένως, με βάση την ετυμολογία του όρου (κορυδαλός < κόρυδος + επίθ. -αλ- [πρβλ. αγκ-άλ-η-, ομφ-αλ-ός]),^[8] ορθότερη είναι η γραφή με ένα (1) -λ-.

Ο λατινικός όρος cristatus στην επιστημονική ονομασία του είδους προέρχεται από το crista «κορυστή, τούφα, λοφίο».^[9] με σαφή αναφορά στο λοφίο του πτηνού –που επιτείνει την ονομασία του γένους. Παρομοίως, η αγγλική λαϊκή ονομασία του πτηνού, crested lark «λοφιοφόρος κορυδαλός», παραπέμπει στο συγκεκριμένο μορφολογικό στοιχείο του πτηνού.

H ελληνική λαϊκή ονομασία προέρχεται από την λέξη κατσούλα «κάλυμμα (κωνικό) του κεφαλιού που αποτελεί μέρος πανωφοριού, κουκούλα», με σαφή αναφορά στο λοφίο του πτηνού που, μεταγενέστερα, έδωσε στον όρο αυτόνομη σημασία (βλ. Άλλες ονομασίες).^[10]

Συστηματική Ταξινομική

Το είδος περιγράφηκε για πρώτη φορά από τον Λινναίο, υπό την ονομασία Alauda cristata (Αυστρία, 1758).^[11] Το 1828, ο Γερμανός φυσιοδίφης Φ. Μπουά (Friedrich Boie 1789-1870) το μετέφερε στο σημερινό του γένος, αλλά δεν καθόρισε τους χαρακτήρες που θα το διέκριναν από τα μέλη του γένους Alauda. Ο Άγγλος ορνιθολόγος Κ. Χάρισον (Colin Harrison, 1926-2003) πρότεινε συγχώνευση των μελών Galerida και Lullula ξανά στο Alauda το 1865, λόγω έλλειψης αυτών των χαρακτήρων.^[12]

Η συστηματική ταξινομική του είδους είναι εξαιρετικά περίπλοκη, με πάνω από 60 taxa να έχουν περιγραφεί διαχρονικά ως υποείδη, φαινομενικά ως αποτέλεσμα των -επί το πλείστον- καθιστικών συνηθειών του πτηνού, και της ισχυρής συσχέτισης του «γήινου» χρώματος του πτερώματος και της «έντασης» των ραβδώσεων με περιβαλλοντικούς παράγοντες (όπως χρωματισμός εδάφους, ίσως και γενικές συνθήκες ξηρασίας και ποσοστό ηλιοφάνειας σε μια περιοχή). Αυτό ισχύει ακόμη και εντός του φάσματος κατανομής ενός συγκεκριμένου υποείδους όπου κάποιοι, ιδιαίτερα εντοπισμένοι πληθυσμοί, εμφανίζουν αρκετά διαφορετικό χρώμα στο πτέρωμα, που σχετίζεται με τον αποκλίνοντα τρόπο χρωματιστών στο τοπικό χώμα (soil) (sic) {λ.χ. στο Μαρόκο).^[13]

Επίσης, εκτός του μοτίβου στο πτέρωμα, υπάρχουν άλλες, καλά οριοθετημένες διαφορές οι οποίες τείνουν να είναι προοδευτικές (clinal) όπως, το μέγεθος του σώματος, το μήκος της πτέρυγας και, ιδιαίτερα, το μήκος του ράμφους. Σε γενικές γραμμές, ωστόσο, οι διαφορές μεταξύ των υποειδών είναι μικρές και, συχνά, μη-ορατές στον κοινό παρατηρητή. Μόνον εάν τοποθετηθεί σειρά δειγμάτων και γίνει ταυτόχρονη σύγκριση στο πτέρωμα, μπορούν να παρατηρηθούν τέτοιες διαφορές. Άλλο ταξινομικό πρόβλημα αποτελούν, επίσης, οι συχνές διασταυρώσεις μεταξύ των υποειδών, ιδιαίτερα στην Παλαιαρκτική και την Αφροτροπική οικοζώνη.^[14]

• Επομένως, με βάση τα παραπάνω, είναι εύλογο να έχουν περιγραφεί τόσο πολλά taxa, τα περισσότερα στο επίπεδο υποείδους, αλλά και αρκετά να έχουν προταθεί ως ξεχωριστά είδη, με «κλασικό» παράδειγμα το G. c. macrorhyncha, που έχει προταθεί να αναβαθμιστεί στο διακριτό είδος Galerida macrorhyncha (βλ. Πίνακα υποειδών).

Γεωγραφική εξάπλωση

Το είδος εμφανίζει ευρύ και συμπαγές φάσμα κατανομής σε μεγάλες επικράτειες του Παλαιού Κόσμου (οικοζώνες: Παλαιαρκτική, Αφροτροπική και Ινδομαλαισιανή). Σε όλες τις περιοχές εξάπλωσης απαντά ως επιδημητικό πτηνό.

Στην Ευρώπη, απαντά σε μεγάλο τμήμα της ηπείρου, εκτός από το Ηνωμένο Βασίλειο, την Ισλανδία, την Σκανδιναβία και το μεγαλύτερο τμήμα της Ρωσίας. Επίσης, απουσιάζει -λόγω της φύσεως των ενδιαιτημάτων του- από τις περισσότερες υψηλές ορεινές περιοχές της Κ. Ευρώπης.

Στην Αφρική, απαντά κυρίως στο βόρειο τμήμα της ηπείρου -στις μεσογειακές χώρες-, στις εκτάσεις παράλληλα του Νείλου, φθάνοντας νότια μέχρι το Νότιο Σουδάν και την Αιθιοπία. Επίσης, απαντά σε όλη την υποσαχάρια ζώνη βορείως του ισημερινού, από τις ακτές του Ατλαντικού στα δυτικά μέχρι τις ακτές της Ερυθρά Θάλασσας στα ανατολικά. Τέλος, βρίσκεται σε διάσπαρτους ηπειρωτικούς θύλακες στην Μαυριτανία, την Αλγερία και την Κένυα, μεταξύ άλλων.

Στην Ασία, τέλος, η κατανομή είναι πολύ συμπαγής από την Μικρά Ασία, και τον Εύξεινο Πόντο στα ανατολικά και, διαμέσου της Μέσης Ανατολής, του Ιράν, του Αφγανιστάν, του Πακιστάν και μεγάλου τμήματος της Ινδίας και της Κίνας, μέχρι τις ακτές της Κορέας στα ανατολικά. Βόρεια το είδος δεν φαίνεται να εξαπλώνεται πάνω από το «ύψος» του Καζακστάν και της Μογγολίας, ενώ νότια φθάνει μέχρι το κάτω τμήμα της Αραβικής Χερσονήσου, στις ακτές της Ερυθράς Θάλασσας.^[15]

Έχει προταθεί, επίσης, το υποείδος Galerida cristata tardinata, από την περιοχή της Ν., πιθανόν και Δ. Αραβίας.^[24]

Πηγές:^[25][26][27]

(σημ. με έντονα γράμματα τα υποείδη που απαντούν στον ελλαδικό χώρο)

Μεταναστευτική συμπεριφορά

Ο κατσουλιέρης είναι αυστηρά καθιστικό είδος, με ελάχιστους βόρειους πληθυσμούς να κατεβαίνουν νοτιότερα τον χειμώνα. Στην πλειονότητα των περιπτώσεων, απαρτίζεται από επιδημητικούς πληθυσμούς οι οποίοι μετακινούνται ελάχιστα, ανάλογα με τις καιρικές συνθήκες, ή καθόλου. Μάλιστα, η έντονη καθιστική φύση του πτηνού αποτυπώνεται χαρακτηριστικά στο γεγονός ότι, ενώ απαντά στην Β. Γαλλία ως κοινό είδος, θεωρείται τυχαίος επισκέπτης στο Ηνωμένο Βασίλειο, παρόλο που η χώρα βρίσκεται στην απέναντι ακτή της Μάγχης.^[28]

Τυχαίοι, περιπλανώμενοι επισκέπτες έχουν αναφερθεί, μεταξύ άλλων, από το Ηνωμένο Βασίλειο, την Φινλανδία, την Μάλτα και την Σιέρα Λεόνε.^[29]

Στην Ελλάδα, όπως στην υπόλοιπη ευρωπαϊκή ήπειρο, ο κατσουλιέρης απαντά ως κοινό επιδημητικό πτηνό σε όλη τη χώρα.^[30] Το ίδιο ισχύει για την Κρήτη^[31] και την Κύπρο.^[32]

Βιότοπος

Ο κατσουλιέρης διαβιοί σε ποικιλία οικοτόπων, ωστόσο το κύριο στοιχείο των ενδιαιτημάτων του είναι οι ανοικτές, χέρσες, συνήθως επίπεδες εκτάσεις με αραιή βλάστηση. Επίσης, οι καλλιέργειες και άλλες τεχνητές ξηρές ή/και ημιερημικές επιφάνειες όπως κατά μήκος σιδηροδρομικών γραμμών, αεροδρόμια, ναυπηγεία, βιομηχανικές εγκαταστάσεις,^[33] πλαϊνά δρόμων και εγκαταλελειμμένες τοποθεσίες. Στις περιοχές όπου συνυπάρχει με το είδος Galerida theclae, ο κατσουλιέρης καταλαμβάνει τις πεδινές θέσεις, ενώ το συγκεκριμένο συγγενικό είδος κατοικεί στις βραχώδεις και θαμνώδεις πλαγιές.^[34]

Στην Ελλάδα, ο κατσουλιέρης απαντά σε χέρσα εδάφη, πετρώδεις και αμμώδεις θέσεις, αμμοθίνες, ημιέρημες περιοχές αλλά και σε πεδινές ή θαμνώδεις τοποθεσίες, άλση, χωριά και πόλεις^[35] Επίσης, σε αμπελώνες, αλατούχα έλη και λασπώδεις θέσεις σε υγροτόπους, ακόμη και σε παραλίες. Απαντά από το επίπεδο της θάλασσας μέχρι τα 1200 μ. ή και ψηλότερα.^[36]

Μορφολογία

Όπως οι περισσότεροι κορυδαλοί, ο κατσουλιέρης είναι μικρού μεγέθους στρουθιόμορφο, χωρίς κάποια έντονα χαρακτηριστικά στοιχεία ή φωτεινά χρώματα και, τις περισσότερες φορές, περνάει απαρατήρητος. Μάλιστα, ο γενικότερος καφέ χρωματισμός του πτερώματός του με τις διάσπαρτες λευκές λωρίδες και στίξεις, σε συνδυασμό με τα ξηρά, με λίγη βλάστηση ενδιαιτήματά του, προσφέρουν καμουφλάζ στο πτηνό και δύσκολα διακρίνεται. Άλλωστε, ένα από τα σημαντικότερα ταξινομικά προβλήματα του είδους είναι οι χρωματικές παραλλαγές «χώματος» που εμφανίζουν τα επί μέρους υποείδη, ανάλογα με το περιβάλλον όπου συχνάζουν. Το ράμφος είναι σχετικά μακρύ και ελαφρά καμπυλωτό, ενώ η κοντή ουρά στο μέσο της είναι καστανή και, στο πλευρικό τμήμα της, ανοικτοκαστανή.^[37] Τα πόδια είναι σαρκόχρωμα και η ίριδα σκουροκάστανη.

Ωστόσο, το κύριο διαγνωστικό στοιχείο του κατσουλιέρη είναι το λεπτό και μυτερό του λοφίο, μεγαλύτερο από των άλλων κορυδαλών που, όταν είναι ανορθωμένο, διακρίνεται από απόσταση. Όμως, πολλές φορές το διατηρεί σε επίπεδη θέση (από κοντινή απόσταση διακρίνεται έστω και κατεβασμένο)^[38] και, τότε, πρέπει να αναζητηθούν επί πλέον στοιχεία για να αναγνωριστεί, όπως η κοκκινωπή απόχρωση της κάτω επιφάνειας των πτερύγων, καθώς και η έλλειψη λευκής λωρίδας στο άκρο τους, κατά την πτήση. Η κάτω επιφάνεια του σώματος είναι λευκωπή, όπως σε άλλους κορυδαλούς. Πολλές φορές αναγνωρίζεται από το μελωδικό του τραγούδι και τον τρόπο που το αρθρώνει (βλ Φωνή).

Τα θηλυκά είναι παρόμοια με τα αρσενικά, ενώ τα νεαρά άτομα έχουν μικρότερο λοφίο και περισσότερες κηλίδες και στίξεις στην ράχη από τους ενήλικες.

Βιομετρικά στοιχεία

• Μήκος σώματος: 17 έως 19 εκατοστά
• Άνοιγμα πτερύγων: 29 έως 38 εκατοστά
• Βάρος: 35 έως 45 (-50) γραμμάρια

(Πηγές:^{[39][40][41][42][43][44][45][46][47][48][49][50][51][52]}

Τροφή

Ο κατσουλιέρης θεωρείται παμφάγο πτηνό, αν και το διαιτολόγιο περιλαμβάνει κυρίως φυτική ύλη (φθινόπωρο και χειμώνα), όπως σπέρματα διαφόρων φυτών, ιδιαίτερα κόκκους δημητριακών (σιτάρι, κριθάρι, βρώμη).^[53] Ωστόσο, καταναλώνει και έντομα (άνοιξη και καλοκαίρι), κυρίως σκαθάρια,^[54] που συλλαμβάνει είτε από την επιφάνεια του εδάφους, είτε με σκάψιμο.

Ηθολογία και πτήση

Ο κατσουλιέρης μπορεί να συναθροίζεται σε σμήνη πολλών ατόμων και, πολλές φορές, εμφανίζεται πολύ ήμερος στην ανθρώπινη παρουσία, ιδιαίτερα τον χειμώνα.^[55] Έχει την ικανότητα να τρέχει πολύ γρήγορα στην επιφάνεια του εδάφους, πριν καταφύγει στο πέταγμα.^[56] Η πτήση είναι κυματιστή, αλλά κάπως «βαριά»^[57] και ακανόνιστη,^[58] με «νευρικά» φτεροκοπήματα.

Φωνή

Ο κατσουλιέρης έχει δυνατό, υψίσυχνο, «υγρό» μελωδικό τραγούδι. Συνήθως είναι τρισύλλαβο με τονισμό στην 1η και 2η συλλαβή,^[59] αλλά είναι δύσκολο να αναγνωριστεί μόνο από αυτό. Ωστόσο, το αρθρώνει είτε στο έδαφος, είτε ψηλά στον αέρα, πολλές φορές σε ύψος 30-60 μ. από την επιφάνεια του εδάφους, μετά από χαρακτηριστική κατακόρυφη (κάθετη προς το έδαφος πτήση). Αυτή η κίνηση αποτελεί μια μορφή της λεγόμενης κυματοειδούς μετακίνησης» (undulating locomotion), που παρατηρείται σε πολλούς ζωικούς οργανισμούς.

Σπανιότερα, μπορεί να κελαηδάει από σταθερό σημείο «επόπτευσης» (perching spot).^[60] Σε αντίθεση με τον κατσουλιέρη, η συγγενική σταρήθρα αρθρώνει το τραγούδι της και κατά τη διάρκεια της ανόδου, μέχρι το άνω σημείο της κατακόρυφης πτήσης.

• Δείγματα φωνής (εξωτερικός σύνδεσμος)

Αναπαραγωγή

Στις περιοχές φωλιάσματος προτιμάει τις χέρσες, καλλιεργημένες περιοχές και είναι περισσότερο «ανεκτικό» είδος στην παρουσία δένδρων από την σταρήθρα. Μπορεί, ωστόσο, να φωλιάσει και σε βραχώδεις ή αμμώδεις θέσεις, ενώ η φωλιά βρίσκεται στο έδαφος, αλλά είναι ανασηκωμένη στις άκρες της. Είναι μια κυπελοειδής κατασκευή μέσα σε μια κοιλότητα του εδάφους, η οποία σκάβεται, εάν δεν υπάρχει κάποια ήδη διαθέσιμη. Η φωλιά είναι πολύ απλή στην δομή της, κατασκευάζεται και από τα δύο φύλα από γρασίδι και πόες και επιστρώνεται με χορτάρι και τρίχες.^[61]

Η περίοδος φωλιάσματος, συνήθως, ξεκινάει στα μέσα Απριλίου, αλλά μπορεί να ξεκινήσει από τον Μάρτιο στα νότια και να επεκταθεί μέχρι τον Ιούλιο στις βόρειες ευρωπαϊκές επικράτειες. Η ωοτοκία πραγματοποιείται δύο ή και τρεις φορές, σε μερικές περιπτώσεις. Η γέννα αποτελείται από 3 έως 5 (-6) υποελλειπτικά, γυαλιστερά αβγά, διαστάσεων 22,7 Χ 16,8 χιλιοστών. Η επώαση πραγματοποιείται μόνον από το θηλυκό και διαρκεί 12 έως 13 ημέρες, περίπου. Οι νεοσσοί είναι φωλεόφιλοι (altricial) και χρήζουν της άμεσης προστασίας των γονέων. Εγκαταλείπουν την φωλιά στις 9-11 ημέρες, ενώ η πτέρωση πραγματοποιείται στις 17-18 ημέρες, περίπου.^[62][63]

Κατάσταση πληθυσμού

Το είδος, λόγω του ευρέος φάσματος κατανομής του και των λίγων κινδύνων που αντιμετωπίζει. δεν κινδυνεύει σε παγκόσμιο επίπεδο, ως εκ τούτου, χαρακτηρίζεται ως Ελαχίστης Ανησυχίας (LC) από την IUCN. Ωστόσο, παρά το ευρύ φάσμα κατανομής του, η τάση των πληθυσμών του είναι καθοδική,^[64][65] πιθανόν λόγω αλλαγής χρήσης των ενδιαιτημάτων του.

Κατάσταση στην Ελλάδα

Ο κατσουλιέρης είναι από τα κοινά στρουθιόμορφα της χώρας, ευρισκόμενος σε όλη την ηπειρωτική επικράτεια και, σχεδόν, σε όλα τα νησιά. Ωστόσο, η προτίμησή του σε συγκεκριμένα ενδιαιτήματα (βλ. Βιότοπος) έχει ως αποτέλεσμα να απουσιάζει από σημαντικά μεσογειακά οικοσυστήματα (μακία γή, δάση, ελαιώνες κ.λπ.)^[66] και να καθιστά τους πληθυσμούς του μικρότερους από εκείνους που θα μπορούσαν να είναι.

• Η Ελλάδα φιλοξενεί 3 διαφορετικά υποείδη, με ιδιαίτερα σημαντικό το ενδημικό Galerida cristata cypriaca.

Άλλες ονομασίες

Στον ελλαδικό χώρο ο Κατσουλιέρης απαντά και με τις ονομασίες: Ασκορδηλός, Κατσαβός, Κατσιλαϊνός, Κατσουλιανός, Κατσουλιέρος (Αχαΐα), Κατσουλογιάννης, Κορδιαλός, Κόρυδος και Κορυδός, Κουρκουλιάνος (Μακεδονία), Κουρτσολιός, Σκορδιαλός, Τσολοβίτης (Καρδίτσα), Τσουρτσουλιάνος (Έβρος), Τσουτσουλίγκα και Τσουτσουλίγκας, Χλούφτης (Ρέθυμνο),^[67] Σκαρτσουλιέρα,^[68] Λοφιοκορυδαλός,^[69] Σκορταλλός (Κύπρος),^[70] Τσιουτσιουλιάνος (Νικήτη Χαλκιδικής, Σιθωνία).

Σημειώσεις

i. ^{^} Για την ορθότητα της γραφής με ένα (1) -λ- βλ. Ονοματολογία

ii. ^{^} Στην ελληνική βιβλιογραφία υπάρχει καταγεγραμμένος ο όρος Γαλερίδη η λοφιοφόρος^[71] που, προφανώς, είναι προσπάθεια άμεσου εξελληνισμού της λατινικής επιστημονικής ονομασίας. Ωστόσο, κρίνεται αρκετά εξεζητημένος ως απόδοση, δεδομένου και του γεγονότος ότι, ο όρος Κορυδαλός είναι πλησιέστερος ετυμολογικά στο Galerida (βλ. Ονοματολογία)

iii. ^{^} Στο παρόν λήμμα ακολουθείται η κατά Howard & Moore (4th ed.) ταξινομική. Ωστόσο, αυτό κατ’ ουδένα τρόπο αποτελεί στατική κατάσταση, αλλά ως εκ της δυναμικής φύσεως του αντικειμένου, μπορεί να υπόκειται σε τυχόν αλλαγές (βλ. Συστηματική ταξινομική)

Παραπομπές

Βιβλιογραφία

• Howard and Moore, Checklist of the Birds of the World, 2003.
• Bertel Bruun, Birds of Britain and Europe, Hamlyn 1980.
• Bob Scott and Don Forrest, The Birdwatcher’s Key, Frederick Warne & Co, 1979
• Christopher Perrins, Birds of Britain and Europe, Collins 1987.
• Colin Harrison & Alan Greensmith, Birds of the World, Eyewitness Handbooks, London 1993
• Colin Harrison, Nests, Eggs and Nestlings Of British and European Birds, Collins, 1988.
• Dennis Avon and Tony Tilford, Birds of Britain and Europe, a Guide in Photographs, Blandford 1989
• Detlef Singer, Field Guide to Birds of Britain and Northern Europe, The Crowood Press, Swindon 1988
• Gray, Mary Taylor The Guide to Colorado Birds, Westcliffe Publishers, 1998
• Hermann Heinzel, RSR Fitter & John Parslow, Birds of Britain and Europe with North Africa and Middle East, Collins, 1995
• Jim Flegg, Field Guide to the Birds of Britain and Europe, New Holland, London 1990
• Killian Mullarney, Lars Svensson, Dan Zetterström, Peter J. Grant, Τα Πουλιά της Ελλάδας Της Κύπρου και της Ευρώπης, ΕΟΕ, 2007
• Killian Mullarney, Lars Svensson, Dan Zetterström, Peter J. Grant, Τα Πουλιά της Ελλάδας Της Κύπρου και της Ευρώπης, Collins
• Peter Colston and Philip Burton, Waders of Britain and Europe, Hodder & Stoughton, 1988
• Rob Hume, RSPB Complete Birds of Britain and Europe DK, 2002
• Handrinos & Akriotis, The Birds of Greece, Helm 1997
• R. Grimmett, C. Inskipp, T. Inskipp, Birds of Nepal, Helm 2000
• Γιώργος Σφήκας, Πουλιά και Θηλαστικά της Κρήτης, Ευσταθιάδης, 1989
• Γιώργος Σφήκας, Πουλιά και Θηλαστικά της Κύπρου, Ευσταθιάδης, 1991
• Πάπυρος Λαρούς, εκδ. 1963 (ΠΛ)
• Πάπυρος Λαρούς Μπριτάνικα, εκδ. 1996 (ΠΛΜ)
• Ιωάννη Όντρια (I), Πανίδα της Ελλάδας, τόμος Πτηνά.
• Ιωάννη Όντρια (II), Συστηματική Ζωολογία, τεύχος 3.
• Ντίνου Απαλοδήμου, Λεξικό των ονομάτων των πουλιών της Ελλάδας, 1988.
• Σημαντικές Περιοχές για τα Πουλιά της Ελλάδας (ΣΠΕΕ), ΕΟΕ 1994
• «Το Κόκκινο Βιβλίο των Απειλουμένων Σπονδυλοζώων της Ελλάδας», Αθήνα 1992
• Χανδρινός Γιώργος (Ι), «Το Κόκκινο Βιβλίο των Απειλουμένων Σπονδυλοζώων της Ελλάδας»
• Ιωάννου Χατζημηνά, Επίτομος Φυσιολογία, εκδ. Γρ. Παρισιάνου, Αθήνα 1979
• Βασίλη Κλεισούρα, Εργοφυσιολογία, εκδ. Συμμετρία, Αθήνα 1990
• Γεωργίου Δ. Μπαμπινιώτη, Λεξικό της Νέας Ελληνικής Γλώσσας, Αθήνα 2002
• Valpy, Francis Edward Jackson, An Etymological Dictionary of the Latin Language
• Linnaeus, Carolus (1758). Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata (in Latin). Holmiae (Laurentii Salvii).

Πηγές

• European news. British Birds (British Birds Ltd) 88: 274. June 1995. ISSN 0007-0335.
• Species factsheet: Galerida cristata. Birdlife International. Retrieved 28 July 2013.
• Thousands flock to see rare bird. BBC News. 2 May 2009.
• Armstrong, Edward A. (1973). Saint Francis, Nature Mystic: The Derivation and Significance of the Nature Stories in the Franciscan Legend. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press. pp. 90–91. ISBN 0520019660.
• Burnie, David (2001). Animal: The Definitive Visual Guide to the World's Wildlife. London: Dorling Kindersley. p. 342. ISBN 9780789477644.
• Černý, Walter (1975). A Field Guide in Colour to Birds. Translated by Margot Schierlová; Illustrated by Karel Drchal. London: Octopus Books Limited. pp. 156–157. ISBN 070640405X.
• Clements, J.F.; Schulenberg, S.; Iliff, M.J.; Sullivan, B.L.; Wood, C.L.; Roberson, D. (2012). The Clements Checklist. Cornell Lab of Ornithology. Retrieved July 2015.
• Gill, F & D Donsker (Eds.) (30 June 2013). Waxwings to swallows. IOC World Bird List: Version 3.4. International Ornithologists’ Union. Retrieved July 2015.
• Guillaumet, Alban; Pons, Jean-Marc; Godelle, Bernard; Crochet, Pierre-Andre (2006). History of the Crested Lark in the Mediterranean region as revealed by mtDNA sequences and morphology. Molecular Phylogenetics and Evolution 39 (3): 645–56. doi:10.1016/j.ympev.2006.01.002.
• Harbard, Chris (1989). Songbirds: How to attract them and identify their song. London: Kingfisher Books. p. 52. ISBN 0862724597.
• Hayman, Peter; Burton, Philip (1979). Crested Lark. The Birdlife of Britain (2nd ed.). London: Mitchell Beazley Publishers Limited. p. 80. ISBN 0855330872.
• Hayman, Peter; Hume, Rob. The complete guide to the bird life of Britain and Europe. 2004: Bounty Books. p. 185. ISBN 9781857327953.
• IUCN. 2012. IUCN Red List of Threatened Species (ver. 2012.1). Available at:http://www.iucnredlist.org. (Accessed: July 2015).
• Robinson, R.A. (16 January 2013). Crested Lark Galerida cristata. BirdFacts. British Trust for Ornithology. Retrieved July 2015.
• Snow, David; Perrins, Christopher M (editors) (1998). The Birds of the Western Palearctic concise edition 2. Oxford: Oxford University Press. pp. 1037–1040. ISBN 0198501889.

Бзухьэгуагуэ (лат-бз. Galerida cristata) — уэгунэбзу лъэпкъым щыщщ.

Теплъэр

И лъэпкъэгъухэм ялъытамэ пӀащэщ. Щхъуэ-гъуэбжафэщ, и тхыцӀэмкӀэ нэхъ фӀыцӀафэу, и бгъэгу щӀагъыр нэхъ гъуэжьыфэу. Мы зы лӀэужьыгъуэращ хьэгуагуэу лъэпкъым хэтыр.

Здэпсэухэр

Щопсэу Еуропэм, Азиэм, Хъутейм, Индиэм. ЩӀымахуэм ди хэгъуэгухэм бзухьэгуагуэхэр нэхъыбэ щохъу, ищхъэрэкӀэ къызэрилъэтыкӀым къыхэкӀыу. ЦӀыхум игъунэгъуу сыт щыгъуи мэпсэу — къуажэ, къалэ гъунэхэм, жыг хадэхэм, гъогу гъунэхэм. ЩӀылъэ бзущ, жыг пытӀысхьэкъым. Илъэсым тӀо къыреш.

Ӏусыр

Ӏусыр гъудэбадзэщ, къэкӀыгъэ жылэ, удз тхьэпэ къыдэжагъащӀэхэр.

Тхылъхэр

• Брат Хьэсин. Адыгэхэм я къуалэбзу щӀэныгъэр. Черкесск. 2007 гъ.

Бүрекле һабан турғайы (рус. хохлатый жавронок, лат. Galerida cristata) — һабантурғайҙар ырыуындағы ҡош.

Ҡылыҡһырлама

Турғайҙан бер аҙ ҙурыраҡ. Күмәкләшеп ерҙә йөрөйҙәр. Башлыса ерҙә һайрай. Башында ослайып бөткән ҙур ғына көрән бүрке бар. Һырт яғы һорғолт көрән, аҡ һәм ҡара таптар менән сыбарланған. Түше көрән төртөклө һорғолт ерән, ҡорһағы аҡ. Ҡойроғоноң ике яғынан аҡ һыҙыҡ үтә. һабан турғайынан ҙур бүрке менән айырыла.

Тауышы

Тауышы көйлө, яғымлы ғына: «ири-тири-рриә» һәм тоноҡ: «жүйт». Һайрауы һабан турғайының һайрауына оҡшаған. Тик бик яңғырауыҡлы түгел.

Йәшәү рәүеше

Ауыл тирәһендәге асыҡ. урындарҙа йәшәй. Бөжәктәр, үлән орлоҡтары менән туҡлана. Ултыраҡ ҡош. һирәк осрай. Ерҙә оялай. Көрән тап¬лы 3—5 бөртөк һорғолт аҡ йомортҡа һала.

Галерея

• 
• 
• 
• 

Әҙәбиәт

• Э. Ф. Ишбирҙин. Башҡортостан ҡоштары китабы. Өфө,1986 йыл. ИБ № 3478 28.693.35 И 90
• Hans-Günther Bauer, Einhard Bezzel und Wolfgang Fiedler (Hrsg): Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 2: Passeriformes — Sperlingsvögel, Aula-Verlag Wiebelsheim, Wiesbaden 2005, ISBN 3-89104-648-0

Иҫкәрмәләр

Жаўрук-сьмяцюх (па-лацінску: Galerida cristata) — від птушак сямейства жаўруковых.

Апісаньне

Вялікі чуб, які востра заканчваецца (большы, чым у палявога і баравога жаўрукоў), крайнія рулявыя рыжаватыя і больш сьветлыя, чым астатнія. У маладых чуб невялікі. Голас: падобны на голас палявога жаўрука, але больш прарэзьлівы, больш частыя перапынкі. Позыў — прарэзьлівае «ді-діі-трі» або «ірі-трі-тріэ», мяккае «джютт». Даўжыня цела 17—19 см, размах крылаў 29—38 см^[1].

Падвіды

Вядома 37 падвідаў жаўрукоў-сьмецюхоў:^[2]

Зь іх у Эўропе сустракаюцца:

• G. c. cristata (сын. G. c. tenuirostris) — цэнтральная і ўсходняя Эўропа;
• G. c. pallida — Пірэнейскі паўвостраў;
• G. c. meridionalis (сын. G. c. neumanni)- Балканы і Поўдень Апенінскага паўвострава;
• G. c. caucasica — Родас, Кіпр, Крыт, заходняя Турэччына, Каўказ.

Біятоп

Сухія адкрытыя тэрыторыі зь нізкай і рэдкай наземнай расьліннасьцю бяз дрэваў і кустоў. Ахвотна займае розныя тыпы антрапагенна зьмененых біятопаў, часта паўпустынных (напрыклад, пагоркі паблізу пабудоваў, рудэральныя біятопы, навакольле чыгуначнай каляі і партоў, прамысловыя раёны).

Гняздо

На зямлі ў выграбенай ямцы сярод няшчыльнай расьліннасьці або сярод грудкоўзямлі, камянёў і да т. п., даволі добра схаванае. Зьнешняя частка з кароткіх, тоўстых, выгнутых па перымэтры лісьця і сьцёблаў траў з дадаткам каласкоў, канцы якіх у мностве тырчаць па-за краямі гнязда. Высьцілка з тонкай і сухой травы і валокнаў завялых расьлінаў, месцамі валосьсе. D = 9—15 см, d = 6,5—7 см, h = 4,5—5 см.

Яйкі

3—5 (2—6), крыху падоўжаныя, часта ўздутыя. На белым або шараватым фоне сьветла-шэрыя ці шэра-фіялетавыя глыбокія плямкі (якіх няма на яйках A. arvensis), паверхневыя — густыя, аліўкава-карычневыя або шэра-карычневыя. Часам утвараюць пояс або «шапачку» на шырокім канцы. Памеры: 22,0 × 17,0 мм (19,0—25,5 × 15,0—19,5 мм).

Арэал

Эўропа (акрамя поўначы), паўдёвая і цэнтральная Азія да паўнёва-ўсходняга Кітаю і ўсходняй Індыі, на поўдзень да Арабійскага паўвострава, паўночная Афрыка, а таксама ад Маўрытаніі і Сэнэгалу да Самалі.

Пералёты

Аселы, папуляцыі з крайняй паўночнай часткі арэала — пералётныя.

Месца зімовак

У межах гнездавога арэала, за выключэньнем паўночнай часткі.

На Беларусі

У паўночнай і ў цэнтральнай частцы адзначаецца падвід G. c. cristata, а на поўдні G. c. tenuirostris, які, аднак, часьцей не адрозьніваецца ад папярэдняга падвіду і лічыцца яго сынонімам. Занесены ў Чырвоную кнігу Беларусі.

Выявы

• 
• 
• 
• 
• 
• 

Крыніцы

Вонкавыя спасылкі

— сховішча мультымэдыйных матэрыялаў

Кочубей (Galerida cristata) є малый співак з родины жайворонковых росшыреный в Евразії од Портуґалії по северовыходну Кітай а выходну Індію а в субсагарьскій Африцї аж по Ніґерію.

Опис

• Довжка тїла: 17 цм
• Роспятя крыл: 34 цм
• Вага: 45 ґ

Кочубей є о дашто векшый як подобный полёвый жайворонок. Мать завалисте тїло, дакус куртый хвіст і куляту голову з явнов хохолков і щіглым дзёбаком. Подобно як другы жайворонковы кочубей не є нияк выразно зафарбленый, зверьха є світло бурый з чорныма фляками і смугами, котры мать выразны і на груди, насподї є брудно білый. Дзёбак і ногы мать ружовы а на роздїл од жайворонка полёвого не мать білы пірка на хвостї. Поглавя ся фарбами нияк не одрїзняють.

Хованя

Кочубей ся цїлый рік находить в сухых одкрытых локалітах, найчастїше там де ся будує, ґаздівскых ґрунтах, луках, шпортовісках, на россяглых загородах або в садах.

Найчастїше ся озывать пискавым „тъюї“.

Головнов частёв ёго стравы є насїня і части різных видів рослин, важну роль у нїй грають хробакы або інакшы дрібны безхырбетны жывотны.

Гнїздить од апріля до авґуста а шторік мать векшынов дві зношкы з 2 аж 3 яйцями, котры кладе до добрї скрытой ямкы в земли а молодята опущають гнїздо по 9 - 10 днях жывота.

Референції

• Biolib
• Bezzel, E. (2007): Ptáci. Rebo Productions. ISBN 978-80-7234-292-1

Цуцул-чучурлигата (Galerida cristata) е распространета низ Евроазија, до Индија и Кина, и во Африка. Ја има и во Македонија. Спаѓа во редот на врапчевидните птици, фамилијата на чучурлигите.

Опис

Како и другите чучурлиги, и оваа е мала птица со должина на телото 17-18 cm, распон на крилјата 34 cm, и тежина од 45 грама. Перјата и се шарени со темно и светло кафени, црни и жолти бои. Долниот дел е бел. Карактеристично за овој вид е цуцулката на главата, по што го добила и името. Таа ја поткрева цуцулката кога се додворува, пее и кога се бори за својата територија.^[2] Половите не се разликуваат многу. Летаат убаво, а на земјата одат без потскокнување. Кога летаат им се гледа црвеникавата боја под крилата.

Распространетост и живеалиште

Цуцулестата чучурлига е широко распространет вид, кој се среќава во цела Европа, Азија и Африка. Тие не се преселници, освен популациите од најсеверните делови. Живее на отворени, суви, тревнати подрачја. Исто така, се среќава покрај патиштата, железниците, пристаништата и аеродромите.^[3]

Исхрана

Храната си ја бара на земја, и јаде мали инсекти, семиња, црвчиња и сл.

Размножување

Исто како другите чучурлиги, цуцулестата гнездото го прави на земја. Снесува 3-5 бели јајца, испрскани со сиви, црни и кафени точки. Размерот им е 22х17 мм. Ги лежат 12-13 дена, а малечките се развиваат брзо, па по десетина дена го напуштаат гнездото. Родителите ги хранат со инсекти. ^[4] Во периодот на парење, мажјакот лета и ги пее своите карактеристични многу мелодични песни, со потсвиркување, дури и имитирање звуци.

Токму поради нејзиното убаво пеење, понекогаш се чува во домашни услови, а таа го поднесува животот во затворено.

Наводи

जुरे भारद्वाज नेपालमा पाइने एक प्रकारको चराको नाम हो । यसलाई अङ्ग्रेजीमा क्रेस्टेड लार्क (Crested Lark) भनिन्छ ।

यो पनि हेर्नुहोस्

सन्दर्भ सामग्रीहरू

बाह्य लिङ्कहरू

वर्णन

तुरेबाज चंडोल साधारण १८ सें. मी. आकाराचा पक्षी आहे. नर-मादी दिसायला सारखेच असतात, त्यांच्या पाठीकडून गडद बदामी-मातकट रंग त्यावर तुटक रेषा, पोटाकडून पांढरा रंग आणि पिवळसर रंगाचे पाय. इतर चंडोल प्रमाणेच नर तुरेबाज चंडोल उंच भरारी मारण्यासाठी आणि उडतांना गोड गाणी म्हणण्यासाठी प्रसिद्ध आहे. वीण काळात अनेक नर उंच उंच उडून स्पर्धा करतात.

वास्तव्य/आढळस्थान

खुले मैदानी प्रदेश, अर्ध वाळवंटी प्रदेश, कमी गवताळ भाग अशा प्रकारच्या प्रदेशात राजस्थान ते मध्य प्रदेश महाराष्ट्रसह दक्षिण भारत तसेच पश्चिम बंगाल, ओडिशा या भागात सर्वत्र राहणारा पक्षी तसेच चीन आणि आफ्रिकेतील काही तुरेबाज चंडोल पक्ष्याचे भागात वास्तव्य आहे.

खाद्य

गवताळ भागात, दगड-कपारीत असलेले विविध कीटक हे यांचे खाद्य आहे.

प्रजनन काळ

मार्च ते जून हा काळ तुरेबाज चंडोलचा प्रजनन काळ असून गवतातच साधे घरटे बांधले जाते. मादी एकावेळी ३ ते ४ फिकट पिवळी-पांढरी त्यावर जांभळी किंवा तपकिरी ठिपके असलेली अंडी देऊन एकटीच अंडी उबविते. मात्र पिलांना खाऊ घालण्याच्या कामात नर मादीला मदत करतो.

ਚੂੰਡਲ ਚਿੱੜੀ ਇਸ ਚਿੱੜੀ ਦੇ ਹੋਰ ਨਾਮ ਬੋਦਲ ਚੰਡੋਲ, ਟੋਪੀ ਚਿੜੀ ਹੈ। ਇਸ ਦਾ ਟਿਕਾਣਾ ਸਾਰੀ ਦੁਨੀਆ 'ਚ ਹੈ। ਇਹ ਖ਼ੁਸ਼ਕ ਮੈਦਾਨ, ਕਣਕ, ਬਾਜਰਾ ਜਾਂ ਜਵਾਰ ਦੇ ਖੇਤ ਹਨ। ਇਸ ਦਾ ਖਾਣਾ ਦਾਣੇ ਜਾਂ ਘਾਹ ਦੇ ਬੀਜ, ਕੀੜੇ-ਮਕੌੜੇ ਹਨ। ਇਹ ਪੰਛੀ ਆਮ ਚਿੜੀਆਂ ਤੋਂ ਥੋੜ੍ਹੀਆਂ ਵੱਡੀ ਹੁੰਦਾ ਹੈ। ਇਸ ਦੀ ਅਵਾਜ ਵੀਹ-ਵੀਹ-ਵੀਹ ਜਾਂ ਟਵੀਹ-ਟੀ-ਟੋ ਹੁੰਦੀ ਹੈ। ਇਸ ਚਿੱੜੀ ਨੂੰ ਸੁੱਕੀ ਮਿੱਟੀ ਵਿੱਚ ਨਹਾਉਣਾ ਪਸੰਦ ਹੈ।

ਹੁਲੀਆ

ਇਸ ਦਾ ਕੱਦ 17 ਤੋਂ 18 ਸੈਂਟੀਮੀਟਰ, ਖੰਭਾਂ ਦਾ ਪਸਾਰ 30 ਤੋਂ 35 ਸੈਂਟੀਮੀਟਰ ਅਤੇ ਭਾਰ 37 ਤੋਂ 55 ਗ੍ਰਾਮ ਹੁੰਦਾ ਹੈ। ਇਸਦਾ ਰੰਗ ਭੂਰੇ-ਭੂਸਲਾ ਉੱਤੇ ਗੂੜ੍ਹੇ-ਭੂਰੇ, ਕਾਲੇ ਅਤੇ ਚਿੱਟੇ ਰੰਗ ਦੀਆਂ ਲਕੀਰਾਂ ਵਰਗੇ ਛੋਟੇ-ਛੋਟੇ ਧੱਬੇ ਹੁੰਦੇ ਹਨ। ਇਸ ਦੀ ਚੁੰਝ ਚੌੜੀ ਅਤੇ ਭਾਰੀ ਹੁੰਦੀ ਹੈ। ਇਸ ਦੇ ਪੈਰਾਂ ਦੀਆਂ ਪਿਛਲੀਆਂ ਨਹੁੰਦਰਾਂ ਕਾਫ਼ੀ ਵੱਡੀਆਂ ਹੁੰਦੀਆਂ ਹਨ। ਇਹ 30 ਤੋਂ 60 ਮੀਟਰ ਦੀ ਉਚਾਈ ਤਕ ਉੱਡਣਾ ਅਤੇ ਤਾਰੀਆਂ ਲਾਉਂਦੀ ਹੈ। ਇਸਦੀਆਂ ਲੱਤਾਂ ਲੰਮੀਆਂ ਅਤੇ ਰੰਗ ਭੂਸਲਾ ਹੁੰਦਾ ਹੈ।

ਅਗਲੀ ਪੀੜ੍ਹੀ

ਨਰ ਚਿੜੀ ਬਹਾਰ ਦੇ ਮੌਸਮ ਵਿੱਚ ਗਾਉਂਦੀ ਹੈ। ਮਾਦਾ ਆਪਣਾ ਆਲ੍ਹਣਾ ਘਾਹ-ਫੂਸ ਨਾਲ ਸਿੱਧੀ ਜ਼ਮੀਨ ਉੱਤੇ ਇੱਕ ਛੋਟਾ ਜਿਹਾ ਟੋਆ ਪੁਟ ਕੇ ਬਣਾਉਂਦੀ ਹੈ। ਮਾਦਾ ਤਿੰਨ ਤੋਂ ਪੰਜ ਭੂਰੇ ਰੰਗ ਚਟਾਕ ਵਾਲੇ ਅੰਡੇ ਦਿੰਦੀ ਹੈ। 11 ਤੋਂ 12 ਦਿਨਾਂ ਦੀ ਸੇਕਾਈ ਤੋਂ ਬਾਅਦ ਅੰਡਿਆਂ ਵਿੱਚੋਂ ਬੱਚੇ ਨਿਕਲ ਆਉਂਦੇ ਹਨ। ਨਰ ਅਤੇ ਮਾਦਾ ਦੋਨੋ ਪਾਲਦੇ ਹਨ ਤੇ ਬੱਚੇ 8-9 ਦਿਨਾਂ ਬਾਅਦ ਆਲ੍ਹਣਾ ਛੱਡ ਦਿੰਦੇ ਹਨ। ਇਹਨਾਂ ਦੀ ਉਮਰ 2 ਤੋਂ 5 ਸਾਲ ਦੀ ਹੁੰਦੀ ਹੈ।

ਹਵਾਲੇ

The crested lark (Galerida cristata) is a species of lark widespread across Eurasia and northern Africa. It is a non-migratory bird, but can occasionally be found as a vagrant in Great Britain.

Taxonomy and systematics

The crested lark was one of the many species originally described by Carl Linnaeus in his landmark 1758 10th edition of Systema Naturae. It was classified in the genus Alauda until German naturalist Friedrich Boie placed it in the new genus Galerida in 1821. Colin Harrison recommended lumping members of Galerida and Lullula back into Alauda in 1865 due to a lack of defining characteristics.^[2] The current scientific name is derived from Latin. Galerida was the name for a lark with a crest, from galerum, "cap", and cristata means "crested".^[3] Alban Guillaumet and colleagues noted the distinctiveness of populations from the Maghreb - birds in the dryer parts of Morocco and Tunisia had longer bills while those in more coastal northern parts had shorter bills typical of the European subspecies. The authors sampled the mitochondrial DNA and found they were distinct genetically.^[4]

Formerly, the Maghreb lark was considered as a subspecies of the crested lark.^[5]

Subspecies

Thirty-three subspecies are recognized:^[6]

• Iberian crested lark (G. c. pallida) - Brehm, CL, 1858: Found in Portugal and Spain
• Central European crested lark (G. c. cristata) - Linnaeus, 1758: Found from southern Scandinavia and France east to Ukraine and Hungary
• West Italian crested lark (G. c. neumanni) - Hilgert, 1907: Found in west-central Italy
• Greecian crested lark (G. c. meridionalis) - Brehm, CL, 1841: Originally described as a separate species. Found from eastern Croatia to central Greece and western Turkey
• Cyprus crested lark (G. c. cypriaca) - Bianchi, 1907: Found on Rhodes, Karpathos and Cyprus
• South-east European crested lark (G. c. tenuirostris) - Brehm, CL, 1858: Found from eastern Hungary and Romania to southern Russia and Kazakhstan
• Caucasian crested lark (G. c. caucasica) - Taczanowski, 1888: Found on eastern Aegean islands, northern Turkey and southern Caucasus
• North-west Moroccan crested lark (G. c. kleinschmidti) - Erlanger, 1899: Found in north-western Morocco
• West Moroccan crested lark (G. c. riggenbachi) - Hartert, 1902: Found in western Morocco
• North Algerian crested lark (G. c. carthaginis) - Kleinschmidt, O & Hilgert, 1905: Found from north-eastern Morocco to northern Tunisia
• North-east Algerian crested lark (G. c. arenicola) - Tristram, 1859: Originally described as a separate species. Found in north-eastern Algeria, southern Tunisia and north-western Libya
• Cyrenaica crested lark (G. c. festae) - Hartert, 1922: Found in coastal north-eastern Libya
• North-east Libyan crested lark (G. c. brachyura) - Tristram, 1865: Found from inland north-eastern Libya to southern Iraq and northern Arabia
• South-east Algerian crested lark (G. c. helenae) - Lavauden, 1926: Found in south-eastern Algeria and south-western Libya
• G. c. jordansi - Niethammer, 1955: Found in the Aïr Mountains (northern Niger)
• Nile Delta crested lark (G. c. nigricans) - Brehm, CL, 1855: Originally described as a separate species. Found in the Nile Delta (northern Egypt)
• Northern Nile Valley crested lark (G. c. maculata) - Brehm, CL, 1858: Found in central Egypt
• Southern Nile Valley crested lark (G. c. halfae) - Nicoll, 1921: Found in southern Egypt and northern Sudan
• Dongola crested lark (G. c. altirostris) - Brehm, CL, 1855: Originally described as a separate species. Found in eastern Sudan and Eritrea
• Somali crested lark (G. c. somaliensis) - Reichenow, 1907: Found in southern Ethiopia, northern Somalia and northern Kenya
• G. c. balsaci - Dekeyser & Villiers, 1950: Found in coastal Mauritania
• Senegal crested lark (G. c. senegallensis) - (Statius Müller, PL, 1776): Originally described as a separate species in the genus Alauda. Found from Mauritania and Senegal to Niger
• Nigerian crested lark (G. c. alexanderi) - Neumann, 1908: Found from northern Nigeria to western Sudan and north-eastern Central African Republic
• Sudan crested lark (G. c. isabellina) - Bonaparte, 1850: Originally described as a separate species. Found in central Sudan
• Coastal Levant crested lark (G. c. cinnamomina) - Hartert, 1904: Found in western Lebanon and north-western Israel
• East Levant crested lark (G. c. zion) - Meinertzhagen, R, 1920: Found from southern Turkey to north-eastern Israel
• Central Turkey crested lark (G. c. subtaurica) - (Kollibay, 1912): Found from central Turkey to south-western Turkmenistan and northern Iran
• Kazakhstan crested lark or Baluchistan crested lark (G. c. magna) - Hume, 1871: Originally described as a separate species. Found from central Iran and central Turkmenistan to north-western Pakistan, Kazakhstan, southern Mongolia and north-western China
• G. c. leautungensis - (R. Swinhoe, 1861): Originally described as a separate species in the genus Alauda. Found in north-eastern and eastern China
• G. c. coreensis - Taczanowski, 1888: Found in Korea
• Gilgit crested lark (G. c. lynesi) - Whistler, 1928: Found in northern Pakistan
• Indian crested lark (G. c. chendoola) - (Franklin, 1831): Originally described as a separate species in the genus Alauda. Found from central and eastern Pakistan through western and northern India to southern Nepal

Description

A fairly small lark, the crested lark is roughly the same size as a Eurasian skylark, but shorter overall and bulkier around the head and body, and very similar in appearance,^[7] with a height of 17 cm (6.7 in) and a wingspan of 29 to 38 cm (11 to 15 in), weighing between 37 and 55 g (1.3 and 1.9 oz).^[8] It is a small, brown bird which has a short tail with light brown outer feathers. Male and females have no real differences, but young crested larks have more spots on their back than their older counterparts.^[7] Its plumage is downy but sparse and appears whitish. The distinct crest from which the crested lark gets its name is conspicuous at all times but is more pronounced during territorial or courtship displays and when singing.^[9][10] In flight it shows reddish underwings. It shares many characteristics with the Thekla lark, with the main distinctions between the two being the beak, the Thekla's heavier black-brown streaks and its grey underwing, present in European specimens.^[8]

Distribution and habitat

The crested lark breeds across most of temperate Eurasia from Portugal to north-eastern China and eastern India, and in Africa south to Niger. It is non-migratory, and the sedentary nature of this species is illustrated by the fact that it is only a very rare vagrant to Great Britain,^[11] despite breeding as close as northern France.^[12] While the bird is not commonly found in Scandinavia today, it could be found in Sweden until the 1990s, with sources reporting six individual birds in 1992 before becoming extirpated in Sweden in 1993.^[13] The birds have also been extirpated in several other European countries, including Norway (1972), Luxembourg (1973) and Switzerland (1980s).^[8]

This is a common bird of dry, open country and is often seen by roadsides or in cereal fields, although it is also found occupying small, sandy patches by railways, docks and airfields.^[12]

Behaviour

The crested lark is a songbird, and has a liquid, warbling song described onomatopoeically as a whee-whee-wheeoo^[9] or a twee-tee-too.^[7] It sings in flight from high in the sky, at roughly 30 to 60 m (98 to 197 ft) above the ground. The related Eurasian skylark exhibits similar behaviour but also sings during its ascent, whereas the crested lark sings either at altitude or on the ground.^[14] Their flight pattern is an example of undulatory locomotion.^[9]

Breeding

It nests in small depressions in the ground, often in wastelands and on the outskirts of towns. The nests are untidy structures composed primarily of dead grasses and roots.^[7] Three to five brown, finely speckled eggs, similar to those of the Eurasian skylark, are laid at a time and will hatch after 11–12 days.^[14] As with most larks, the chicks leave the nest early, after about eight days and take flight after reaching 15–16 days old.^[12] Two broods will usually be raised each year.

Food and feeding

Largely vegetarian birds, the crested lark primarily feeds on grains and seeds, such as oats, wheat and barley,^[9] but will also eat insects, particularly beetles,^[7] with food either being scavenged from the ground or dug up.^[15] Juvenile birds are fed by both parents, and generally leave the nest before they are able to fly to start foraging for food themselves.

Relationship to humans

Francis of Assisi considered the crested lark a bird of special significance, based on similarities he perceived between it and the life of the Friars Minor: its plain earth-coloured plumage and hood, its humility ("for it goes willingly along the wayside and finds a grain of corn for itself"), and its time spent in song.^[16]

Status

The crested lark has been categorised by the IUCN Red List of Threatened Species as being of least concern, meaning that it is not currently threatened with extinction.^[1] Estimates for the global population of mature individuals of the species range from 22,000,000 to 91,200,000.^[17] Figures for Europe are less varied, with estimates putting the number of breeding pairs at between 3,600,000 and 7,600,000, or between 7,200,000 and 15,200,000 individuals. In Europe, trends since 1982 have shown an overall decline in the population of the species, resulting in the assumption that the crested lark is in decline globally.^[17]

References

Retrieved from "https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Crested_lark&oldid=1112699394"

La Tufalaŭdo, Galerida cristata, estas specio de alaŭdo aŭ birdoj de la genro Galerida kaj familio de Alaŭdedoj, kiu loĝas en plej parto de mezvarma Eŭrazio el Portugalio al nordorienta Ĉinio kaj orienta Barato, kaj en Afriko sude ĝis Niĝero. Temas pri ne-migranta, kaj la loĝanta naturo de tiu ĉi specio estas bildigita de la fakto, ke ĝi estas nur tre rara vaganto al Britio, spite al reproduktado tiom proksime kiom ĝis norda Francio. La specifa latinlingva nomo G. cristata signifas “kun kresto” kaj ja tiu karaktero identigas facile la specion, ĉar ĉe aliaj alaŭdoj de aliaj genroj, se estas kresto, ne estas tiom facile videbla kiel ĉe la membroj de la genro Galerida. Krome temas pri specio kiu kutime ĉeestas kamparvojojn kie facile videblas ĝis je 2 aŭ 3 metroj, do facile videblas la birdo kaj ties kresto.

Temas pri komuna birdo de sekaj malfermaj kampoj kaj terkultivejoj. Ĝi serĉas mediojn ege sekajn, ĉefe duondezertojn; same kiel la Kampalaŭdo la enspaciĝo de moderna homa civilizacio estigis malnaturajn mediojn similajn al la iliaj naturaj, kie ili enspaciĝis. En ĝia kazo: ŝoseoj, kaj en tempo kiam abundis Ĉevaltira veturado ili vizitadis vojojn, kie ili nutris sin el la fekbuloj de la ĉevaloj, nuntempe ilin oni renkontas ĉirkaŭ superbazaroj, en aŭtohaltigejoj, forlasitaj terenoj, placoj. Sed ilia plej taŭga kaj tipa medio estas la dezertoj kaj stepoj de mezokcidenta kaj centra Azio, teroj de ŝtonetoj kaj "Tabrizaj poploj" kiel montras la bildo.Ĝi nestumas surgrunde, kie la ino demetas 2 au 3 ovojn. Ties manĝaĵo estas semok kaj insektoj, tiuj lastaj ĉefe dum la reprodukta sezono.

Temas pri malgranda alaŭdedo, iomete pli granda kaj diketa ol la kampalaŭdo. Ĝi distingiĝas inter la aliaj alaŭdoj per sia komoforma tufo levebla sur la krono. Kiel aliaj alaŭdoj, estas bruna supre kun pli helaj subaj partoj brunstriita enbruste, sed ĝi estas iom pli grizbruna ol la kampalaŭdo kaj ne havas la blankajn bordojn de la flugiloj kaj vosto de tiu palearktisa specio kaj ankaŭ la dorsa striado estas malpli videbla, ĉar tiu ĉi estas pli ĝenerale bruna. La vertikala bordo de la vosto estas brunflaveca kaj sub flugiloj estas iom ruĝec- aŭ sablokolora. La blankeca superokula strio estas ne tiom videbla kiel ĉe la kampalaŭdo aŭ ĉe la arbalaŭdo, sed sub la bruneca vango estas pli malhelbruna makulo komoforma el la bekobazo.

La kanto estas melodia kaj varia, kun plendecaj fajfadoj kaj trilado.

Oni devas atenti por distingi tiun alaŭdon, kiu havas multajn subspeciojn, el ties proksimaj parencoj en areoj kie ankaŭ tiuj loĝas. Okcidente de la teritorio la Mallongbeka tufalaŭdo, Galerida theklae, estas tre simila, kiel la Malabara tufalaŭdo, Galerida malabarica, en okcidenta Barato.

Referencoj

• BirdLife International (2004). Galerida cristata. Internacia Ruĝa Listo de Endanĝeritaj Specioj, eldono de 2006. IUCN 2006. Elŝutita 12a Majo 2006. Malpli zorgiga

La cogujada común (Galerida cristata) es una especie de ave de la familia Alaudidae de 17,5 cm de longitud y 34 cm de envergadura. Es un ave no migratoria que se distribuye por Europa y el norte de África.

No presenta dimorfismo sexual. El plumaje es leonado en la parte superior y blancuzco en la inferior. Tiene una cresta en la cerviz larga y puntiaguda, que alza o baja cuando está en reposo. El pico es más largo que el de la alondra y está ligeramente curvado hacia abajo. Se alimenta de semillas, y, durante la primavera y el verano de insectos que captura en la tierra. Emite un canto breve y monótono.

Habita en terrenos abiertos desérticos o poco cultivados y terrenos arenosos. Es más numerosa hasta los 500 metros y más rara por encima de los 1200 metros. Se trata de una especie común y en regresión.

A principios de abril pone entre 3 y 6 huevos muy manchados de oscuro que eclosionan tras 13 días. Las crías abandonan el nido cuando han transcurrido 10 días y vuelan a los 20 días. Esta ave efectúa dos puestas anuales.

Referencias

See artikkel räägib liigist; perekonna kohta vaata artiklit Tuttlõoke (perekond)

---

Tuttlõoke (Galerida cristata) on linnuliik värvuliste seltsist lõolaste sugukonnast. Tuttlõoke on Eestis väga haruldane haudelind, arvukusega 0–5 paari ^[2].

Viited

Välislingid

• Tuttlõoke andmebaasis eElurikkus

Kutturlio arrunta (Galerida cristata) alaudidae familiako hegazti paseriformea da, Eurasiako eskualde epel gehienetan, Portugaldik Txinako ipar-ekialde eta Indiako ekialderaino, eta iparraldeko Afrikan, Nigerreraino, bizi dena^[1].

Kutturlio arrunta espezie ez-migratzailea da, eta bere izaera sedentarioa argi erakusten du Britainia Handira noizbehinka bakarrik heltzeak, Frantziako iparraldean hazi arren.

Hegazti arrunta da lur zabal eta lehorretan eta laborantza eremuetan. Habia lurrean jartzen du, bi edo hiru arrautza erruteko. Bere elikagaiak belar haziak eta intsektuak dira; bigarrenak, bereziki, ugalketa garaian.

Moko ertain-zorrotza eta gandor antzeko kalpar nabaria ditu. Hegaldian hegape gorrixkak edo krema kolorekoak erakusten ditu. Gorputzean kolore mimetikoak ditu nagusiki: arre-grisaxka gainetik eta gris-zurixka azpitik, marra finekin bularrean. Bere abestia gozoa eta doinu anitzekoa da.

Arreta handia behar da subespezie asko dituen kutturlio hau bere familia bereko beste espezie gertuetatik bereizteko, espezieak elkarrekin bizi diren guneetan. Sartaldean kutturlio mokolaburraren (Galerida theklae) oso antzekoa da eta Indiako sartaldean kutturlio malabarraren (Galerida malabarica) oso antzekoa.

Erreferentziak

Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz.

Töyhtökiuru (Galerida cristata) on kiurujen heimoon kuuluva varpuslintu.

Koko ja ulkonäkö

Töyhtökiurun pituus on 17–19 cm, siipien kärkiväli 30–38 cm ja paino 40–45 g. Harmaanruskea, töyhtöpäinen lintu muistuttaa kiurua, mutta on hieman suurempi ja pitkänokkaisempi. Pyrstön reunasulat ovat ruskeat toisin kuin kiurun, jolla on valkeat reunasulat. Siipien alapinta on ruosteenruskea. Töyhtökiuru on äänekäs, sen repertuaariin kuuluu paljon vihelteleviä ääniä. Laulu on kaunista ja vaihtelevaa, ja töyhtökiuru laulaa yleensä kiurun tavoin lennossa. Koiras ja naaras ovat samannäköisiä, koiras tosin on hitusen kookkaampi.

Maantieteellinen muuntelu on erittäin monimutkainen, ja alalajeja on tunnistettu noin 23.

Sekä vanhoilla että nuorilla töyhtökiuruilla on täydellinen sulkasato loppukesällä, minkä jälkeen ikäluokkia ei voi enää erottaa.

Esiintyminen

Töyhtökiurun esiintymisalue on hyvin laaja ulottuen Keski– ja Etelä–Euroopasta, Pohjois–Afrikasta ja Lähi–idästä Intian niemimaalle ja Koreaan saakka. Euroopan populaation koko on 7,1–15 miljoonaa yksilöä. Suomessa lajia tavataan harvinaisena lähes vuosittain, mutta laji ei pesi meillä. Se on tavattu Suomessa noin 40 kertaa, varhaisin havainto on vuodelta 1851.^[2] Laji on paikkalintu, ja Suomessa lintuja on tavattu myös talvisin.

Elinympäristö

Töyhtökiuru on avomaiden lintu, joka pesii viljelysmailla, ratapihoilla ja muilla karuilla kulttuurihabitaateilla. Pesimäajan ulkopuolella töyhtökiurut elävät yksinään tai pienissä parvissa. Joskus harvoin parvessa voi olla noin 50 lintua esimerkiksi juomapaikalla.^[3]

Lisääntyminen

Naaras rakentaa pesän maahan. Munia on 4–6, joita naaras hautoo 11–13 päivää. Poikaset lähtevät pesästä ennen kuin ovat lentokykyisiä noin yhdeksän päivän ikäisinä, ja ne lentävät kunnolla noin 20 päivää vanhoina. Töyhtökiuru pesii yleisesti kaksi ja joskus kolmekin kertaa kesässä.^[3]

Ravinto

Töyhtökiuru syö pääasiassa siemeniä, mutta jonkin verran myös hyönteisiä ja muita selkärangattomia. Se kaivaa nokallaan ruokaa maasta.^[3]

Lähteet

Galerida cristata

Le Cochevis huppé (Galerida cristata) est une espèce de grosses alouettes, de silhouette ronde et trapue. Sa livrée aux teintes terreuses lui offre une bonne homochromie avec son milieu environnant.

Morphologie

Le dessus de l'oiseau paraît uniformément gris brun, le dessous du corps est gris blanchâtre, partiellement strié. Une large huppe sur le crâne, tantôt dressée, tantôt rabattue, est caractéristique. Les ailes sont assez larges et une bordure jaunâtre sur la queue est visible à l'envol. Il mesure 17 cm avec une envergure de 29 à 38 cm. Il pèse entre 37 et 55 g

• Galerida cristata à Nahariya

Comportement

Reproduction

Le nid n'est pas structuré, il est fait d'herbe et de racines. La femelle effectue généralement deux pontes annuelles de 3 à 5 œufs bruns.

Répartition

Cet oiseau niche en Afrique du Nord, dans une grande partie de l'Europe du sud de l'Espagne au sud de la Scandinavie et en Russie. Il se reproduit également en Asie occidentale, centrale et méridionale.

Habitat

Cette espèce fréquente notamment des biotopes sub-désertiques, les dunes et les plages voisines, des milieux anthropiques (parkings, friches industrielles...).

Systématique

L'espèce a été décrite par le naturaliste suédois Carl von Linné en 1758, sous le nom initial d'Alauda cristata^[1].

Synonyme

• Alauda cristata Linné, 1758 protonyme

Notes et références

A cotovía cristada^[3] ou cotovía dos camiños^[4] (Galerida cristata) é unha especie de cotovía que se distingue doutras especies similares por ter unha crista de plumas na cabeza que ergue durante as exhibicións territoriais ou de cortexo ou cando canta. É común na Europa continental, aínda que en Galicia é nativa pero non moi común, e vive tamén no norte de África e en partes do oeste de Asia e China. É unha ave non migratoria, pero pode encontrarse ocasionalmente como ave errante en zonas no límite da súa área como Gran Bretaña.

Taxonomía e sistemática

A cotovía cristada foi descrita orixinalmente por Carl Linnaeus no seu traballo do século XVIII Systema Naturae. Clasificouna no xénero Alauda, pero o naturalista alemán Friedrich Boie situouna no novo xénero Galerida en 1821. Colin Harrison recomendou pasar de novo as especies dos xéneros Galerida e Lullula a Alauda en 1865 debido á falta de características defnitorias.^[5] O nome científico actual deriva do latín, xa que Galerida era o nome que lle daban os latinos a esta ave, de galerum, 'gorra' e cristata, 'cristada'.^[6] Alban Guillaumet e colegas sinalaron as características distintivas das poboacións do Magreb (as que viven nas partes máis secas de Marrocos e Tunisia teñen bicos máis longos, mentres que as aves máis costeiras do norte teñen os bicos máis curtos típicos das subespecies europeas). Os autores tomaron e analizaron mostras do ADN mitocondrial e atoparon que eran distintas xeneticamente.^[7]

Anteriormente, a cotovía do Magreb Galerida macrorhyncha era considerada unha subespecie da cotovía cristada.^[8]

Subespecies

Recoñécense 33 subespecies, que son:^[9]

• G. c. pallida - Brehm, CL, 1858: vive en Portugal e España
• G. c. cristata - (Linnaeus, 1758): do sur de Escandinavia e Francia e cara ao leste ata Ucraína e Hungría
• G. c. neumanni - Hilgert, 1907: no centro oeste de Italia
• G. c. meridionalis - Brehm, CL, 1841: descrita orixinalmente como unha especie separada. Encóntrase desde o leste de Croacia ata o centro de Grecia e oeste de Turquía
• G. c. cypriaca - Bianchi, 1907: en Rodas, os Cárpatos e Chipre
• G. c. tenuirostris - Brehm, CL, 1858: desde o leste de Hungría e Romanía ao sur de Rusia e Casaquistán
• G. c. caucasica - Taczanowski, 1888: no leste das illas do Exeo, norte de Turquía e sur do Cáucaso
• G. c. kleinschmidti - Erlanger, 1899: no noroeste de Marrocos
• G. c. riggenbachi - Hartert, 1902: no oeste de Marrocos
• G. c. carthaginis - Kleinschmidt, O & Hilgert, 1905: no noroeste de Marrocos e o norte de Tunisia
• G. c. arenicola - Tristram, 1859: descrita orixinalmente como unha especie separada. Encóntrase no nordeste de Alxeria, sur de Tunisia e noroeste de Libia
• G. c. festae - Hartert, 1922: na costa nordeste de Libia
• G. c. brachyura - Tristram, 1865: desde a parte nordeste non costeira de Libia ao sur de Iraq e norte de Arabia
• G. c. helenae - Lavauden, 1926: no sueste de Alxeria e suroeste de Libia
• G. c. jordansi - Niethammer, 1955: encóntrase nas montañas Aïr do norte de Níxer
• G. c. nigricans - Brehm, CL, 1855: descrita orixinalmente como unha especie separada. Encóntrase no delta do Nilo (norte de Exipto)
• G. c. maculata - Brehm, CL, 1858: no centro de Exipto
• G. c. halfae - Nicoll, 1921: no sur de Exipto e norte de Sudán
• G. c. altirostris - Brehm, CL, 1855: descrita orixinalmente como unha especie separada. Encóntrase no leste de Sudán e Eritrea
• G. c. somaliensis - Reichenow, 1907: no sur de Etiopía, norte de Somalia e norte de Kenya
• G. c. balsaci - Dekeyser & Villiers, 1950: nas costas de Mauritania
• G. c. senegallensis - (Statius Müller, PL, 1776): descrita orixinalmente como unha especie separada no xénero Alauda. Vive desde Mauritania e Senegal ata Níxer
• G. c. alexanderi - Neumann, 1908: desde o norte de Nixeria ao oeste de Sudán e nordeste da República Centroafricana
• G. c. isabellina - Bonaparte, 1850: descrita orixinalmente como unha especie separada. Encóntrase no centro de Sudán
• G. c. cinnamomina - Hartert, 1904: no oeste do Líbano e noroeste de Israel
• G. c. zion - Meinertzhagen, R, 1920: no sur de Turquía e nordeste de Israel
• G. c. subtaurica - (Kollibay, 1912): desde o centro de Turquía ao suroeste de Turkmenistán e norte de Irán
• G. c. magna - Hume, 1871: descrita orixinalmente como unha especie separada. Habita desde o centro de Irán e centro de Turkmenistán ata o noroeste de Paquistán, Casaquistán, sur de Mongolia e noroeste de China
• G. c. leautungensis - (Swinhoe, 1861): descrita orixinalmente como especie separada no xénero Alauda. Encóntrae no nordeste e leste da China
• G. c. coreensis - Taczanowski, 1888: en Corea
• G. c. lynesi - Whistler, 1928: do norte de Paquistán
• G. c. chendoola - (Franklin, 1831): descrita orixinalmente como unha especie separada no xénero Alauda. Atópase desde o centro e leste de Paquistán e ao longo do oeste e norte da India ata o sur de Nepal

Descrición

É unha cotovía bastante pequena, aproximadamente do mesmo tamaño que a Alauda arvensis, pero máis curta en conxunto e con máis volume na cabeza e corpo, e con aparencia similar,^[10] cunha altura de 17 cm e unha envergadura alar de 29 a 38 cm, e cun peso entre 37 e 55 g.^[11] É un paxaro pequeno marrón con cola curta e plumas externas marróns claras. O macho e a femia non presentan grandes diferenzas, pero os individuos xoves teñen mais manchas no dorso que os adultos.^[10] A súa plumaxe é suave pero escasa e parece abrancazado. A distintiva crista pola que recibe o seu nome é moi evidente en todo momento pero está mais ergueita durante as exhibicións territoriais e de cortexo e cando canta.^[12][13] En voo mostra unhas partes inferiores avermelladas. Comparte moitas características coa Galerida theklae, e as principais distincións entre elas son o bico, as manchas marróns máis escuras na G. theklae e as partes inferiores grises presentes nos espécimes europeos.^[11]

Distribución e hábitat

A cotovía cristada reprodúcese na maioría das zonas temperadas de Eurasia desde Portugal ata o nordeste da China e leste da India e en África cara ao sur ata Níxer. Non é un paxaro migratorio, senón sedentario, e só aparece raramente como errante ou accidental en sitios fóra da súa área normal, como Gran Bretaña,^[14] malia reproducirse en zonas tan próximas como o norte de Francia.^[15] Aínda que esta ave non se encontra normalmente en Escandinavia hoxe en día, átopábase en Suecia ata a década de 1990, e hai fontes que informan da observación de seis exemplares en 1992 antes de desaparecer completamente dese país en 1993.^[16] Tamén desapareceu doutros países europeos, como Noruega (1972), Luxemburgo (1973) e Suíza (década de 1980).^[11]

É un paxaro común de campos abertos e secos e é frecuente velo en beiras de estradas e camiños ou en campos de cereais, aínda que tamén ocupa pequenas zonas areosas ao longo de vías de ferrocarril, peiraos e aeródromos.^[15]

Comportamento

É unha ave canora, e a súa canción é un trilo líquido.^[10] Canta en voo desde o alto do ceo, a uns 30 a 60 m sobre o chan. A especie relacionada Alauda arvensis (laverca común) mostra un comportamento similar pero tamén canta durante o seu ascenso, mentres que a cotovía cristada canta só desde as alturas ou no chan.^[17] O seu padrón de voo é un exemplo de locomoción ondulatoria en aves.^[12]

Reprodución

Aniña en pequenas depresións no chan, a miúdo en páramos e nas contornas das cidades. Os seus niños son estruturas pouco ordenadas compostas principalmente por herbas mortas e raíces.^[10] Pon dunha vez de tres a cinco ovos marróns con finas manchas, similares aos da laverca común e choca os ovos durante 11 ou 12 días.^[17] Igual que pasa coa maioría das cotovías ou lavercas, as crías abandonan axiña o niño, en só uns oito días, e bótanse a voar aos 15 ou 16 días de idade.^[15] Xeralmente crían dúas veces ao ano.

Alimentación

Son aves esencialmente vexetarianas, que comen principalmente grans de cereais e outras sementes, como as de centeo, trigo e cebada,^[12] pero tamén insectos, especialmente escaravellos,^[10] e a comida atópana buscando no chan ou escavando.^[18] As crías son alimentadas polos dous proxenitores e xeralmente deixan o niño antes de que poidan voar e empezan a procurarse a comida eles mesmos.

Status

Na Lista vermella da IUCN está considerada como en situación "pouco preocupante", o que signifia que non está ameazada de extinción actualmente.^[1] As estimacións sobre a poboación global de individuos maduros desta especie é de entre 22 000 000 e 91 200 000.^[19] As cifras para Europa son menos variadas, con estimacións do número de parellas reprodutoras entre 3 600 000 e 7 600 000, ou a de individuos entre 7 200 000 e 15 200 000. En Europa, a tendencia desde 1982 é dun declive global da poboación, do que se deduciu que a especie está en declive mundialmente.^[19]

Notas