صبار

Die Cactaceae is die kaktusfamilie. Dit is 'n groot familie plante uit die Amerikas, wat ook in ander dele van die wêreld indringerplante opgelewer het soos die Opuntia wat ook in Suid-Afrika wydverbreid voorkom.

Die kaktusse is sukkulente en word deur groot dorings gekenmerk.

In Noord-Amerika is die Cactaceae een van twee belangrikste sukkulentefamilies van die woestyngebiede. Die ander een is die jukkas (Agavaceae). Die kaktusse is stam-sukkulente, die jukkas is blaar-sukkulente. Altwee groepe is CAM-plante wat oordag hulle huidmondjies geslote kan hou en snags wanneer dit koeler is deur die oop mondjies koolstofdioksied kan in- en suurstof kan uitasem. Die sukkulente weefsels stoor nie net vog nie maar ook die malaat wat snags gevorm en bedags gedekarboksileer word, wat 'n stap is in die fotosintetiese pad.

Kaktusse is vetplante en nie regte xerofiete nie. In die droogste woestyne waar reënval baie onreëlmatig is, of waar dit in die groeiseisoen vries, kan hulle nie oorleef nie. In Noord-Amerika word hulle veral in die Sonorawoestyn en dele van die Chihuahuawoestyn aangetref en baie minder in die Mojavewoestyn wat min somerreëns kry en waar die winters deur buitegewoon lae temperature gekenmerk word.

Kaktusse het vyf basiese morfologiese trekke:^[1]

1. Die groot kolomkaktusse soos Carnegiea gigantea of Pachyvereus spp.
2. Die korter maar stewiger vatkaktusse soos Ferocactus spp. en Echinocactus spp.
3. Die silindriese Cylindropuntia-spesies ("cholas") soos C. acanthocarpa en C. bigelovii
4. Die plat-opuntias met afgeplatte stamme soos O. basilaris
5. Party kort, bolvormige kaktusse soos van die genusse Mammillaria of Coryphantha

• 1. Carnegiea gigantea

• 2. Ferocactus pilosus

• 3. Cylindropuntia acanthocarpa

• 4. O. basilaris

• 5. Mammillaria polythele

Verwysings

Les cactacees (Cactaceae) son una familia de plantes ensundioses y, en gran mayoría, espinoses, conocíes en xunto como cactos o cactus. Esta familia ye orixinaria d'América. Sicasí, hai una esceición, Rhipsalis baccifera, que ta estendida n'África tropical, Madagascar y Ceilán. Créese que la colonización del Vieyu Mundu por esta especie ye relativamente recién (unos cuantos cientos d'años), probablemente tresportada nel tracto dixestivu de páxaros migratorios en forma de granes o, según otra teoría, en forma de plantes xuntaes a tueros impulsaos por corrientes marines. Munches otres especies de cactacees naturalizáronse, en condiciones similares a les del so hábitat, n'otres partes del mundu, en siendo introducíes pol home. El meyor exemplu ye quiciabes Opuntia ficus-indica, especie que s'atopa dafechu integrada na zona mediterránea. Foi introducida ellí polos sos frutos comestibles.

Munches plantes ensundioses, tantu nel Viejo como nel Nuevu Mundu, tienen una notable semeyanza colos cactus y, de cutiu, son asina llamaes en llinguaxe corriente. Sicasí, esto debe a la evolución paralela, una y bones nenguna d'elles ta estrechamente emparentada coles cactacees. La carauterística identificativa más clara de la familia de los cactus ye l'areola, una estructura especializada d'onde surden los escayos, los renuevos nuevos y, en munches ocasiones, les flores.

Considérase que les cactacees evolucionaron ente 30 y 40 millones d'años tras. El continente americanu taba xuníu a los demás, pero foise dixebrando progresivamente pola deriva continental. Les especies reinales del Nuevu Mundu tuvieron de desenvolvese dempués d'esta separación; el distanciamientu significativu algamar nos postreros 50 millones d'años. Esto podría esplicar la inesistencia de cactus reinales n'África: éstos evolucionaron n'América cuando los continentes yá s'habíen separáu.

Según l'Apéndiz I de CITES, más de 15 xéneros de cactacees (con 73 especies) alcuéntrase en grave peligru d'estinción, por deterioru del hábitat o por depredación.^[2]

Descripción

Detalle de cactácea.

Tallo

Los tarmos^[3] de les cactacees y que conformen básicamente'l cuerpu de la planta, tán engrosaos pol desenvolvimientu del parénquima, y el so color verde deber a que son fotosintéticos.

• Trés formes principales de tarmu:
  • Cladodio: Tarmu esplanáu en forma de raqueta (como nos nopales).
  • Columnar: Tarmu en forma cilíndrica (con o ensin ramificación). La planta denominar basítona si estremar dende la base del tarmu, mesótona si estremar a la metá del tarmu o acrótona si estremar na punta del tarmu. Nes columnares delles vegaes el tarmu ta estruyíu lateralmente y esplanáu, y nesi casu llámase-y filocladio (como nos saguaros).
  • Globosu: Tarmu cuasi esféricu, con porte de barril (como nes biznagues).

Enorme cactus en Cuacos de Yuste. Cáceres.

Areola

L'areola^[3] ye una estructura vexetativa distintiva de les cactacees que s'atopa sobres los podarios y costielles. Les areolas, polo común, caltienen dos zones de crecedera: na parte cimera prodúcense les flores (meristemos floríferos) y na inferior los meristemos espinulíferos. Les areolas desenvuelven múltiples pelos o tricomas (asemeyaos a les fibres d'algodón) y escayos (y, nos xéneros más antiguos, fueyes).

Hai cactus ensin escayos, como Opuntia ficus-indica y Opuntia leucotricha. Estes especies ensin escayos pueden ser consumíes pol ganáu nos periodos secos, como forma de supervivencia y adaptación al cambéu climáticu.

Echinopsis chiloensis de la carba de Chile Central.

Parodia leninghausii.

Parodia penicillata.

Matucana madisoniorum.

Flores y frutos

Les flores son solitaries y hermafrodites o, más escasamente, unisexuales. Magar esisten especies con flores zigomorfes, la mayoría tienen flores actinomorfes. El periantu ta compuestu, xeneralmente, por numberosos tépalos dispuestos n'espiral, con aspeutu petaloide. Frecuentemente los tépalos esternos tienen aspeutu sepaloide. Xúnense basalmente pa formar un hipanto o tubu periántico. El androcéu ta formáu por numberosos estames, con secuencia centrífuga. El polen ye trinucleáu, dende tricolpáu a 6-15 colpáu o poráu. El nectariu ta constituyíu por un aniellu na superficie interna del tubu periántico. El xinecéu componer de 3 o más carpelos, y l'ovariu ye ínfero.

El frutu sueli ser indehiscente, bacciforme y escasamente secu.

Historia evolutiva

Con mínimes evidencies nel rexistru fósil, les cactacees son consideraes polos especialistes como un grupu natural monofiléticu qu'evolucionó nos postreros 80 a 60 millones d'años. Desenvolver a partir de formes non ensundioses, que cuntaben con fueyes simples iguaes en forma helicoidal, fotosíntesis C3, madera (xilema secundariu), polen y granes. Morfolóxicamente asemeyaos a otres families rellacionaes ya incluyíes nel mesmu orde de les Caryophyllales. Tocantes a el so orixe créese que posiblemente s'aniciaron na zona tropical seca d'América del Sur. El xéneru Pereskia presenta delles d'eses carauterístiques, polo que ye consideráu'l más primitivu ente les cactacees.

Cultivo

Un ciertu númberu d'especies cultívense como plantes d'interior, según en xardinos ornamentales. Delles especies del xéneru Opuntia, particularmente la especie Opuntia ficus-indica, son cultivaes n'América y na zona mediterránea pol so frutu, la tuna o figu chumbo, que ye duce y bien apreciáu.

Tamién suelen formar parte de los denominaos xerojardines, onde s'arrexunten cactus y otres plantes pocu consumidores d'agua (xerófitas) en rexones grebes.

Etimoloxía

La pallabra cactus deriva del griegu Κάκτος káktos, utilizáu per primer vegada pol filósofu Teofrasto pa nomar una especie de cardu espinosu que crecía na islla de Sicilia, posiblemente'l cardu Cynara cardunculus.

Curiosamente, esisten tamién dos referencies poétiques de l'Antigüedá sobre esta planta. Asina, el poeta Teócrito de Siracusa escribió nos sos Idilios: «A ti te dexen como una oveya del fatáu, que la so pata picárase por un cactus». Coles mesmes, Filetas, poeta proveniente de la islla de Cos, escribió sobre ella: «Tien De llamentase quien perdiera'l ciñu d'una mula, pola medrana a les feríes del cactus espinosu».

La pallabra pasó al llatín como cactus al traviés de Pliniu'l Vieyu, quien nel so Naturalis Historia retomó aquello que Teofrasto escribió sobre esta planta que crecía en Sicilia. De cactus derivó la pallabra llatina carduus, que finalmente dio llugar a la española cardu.

Mientres la Edá Media la pallabra cactus yera'l nome avezáu pa l'alcachofa comestible. Más tarde, Cactus foi usáu como nome xenéricu por Carlos Linneo en 1753, dientro del cual arrexuntaba 22 plantes que güei se consideren dientro de xéneros diversos de la familia Cactaceae.^[4]

Taxonomía

Subfamilies

La familia Cactaceae estremar en cuatro subfamilies: Pereskioideae (monogenérica; especies provistes de fueyes bien formaes), Opuntioideae (a la que pertenez la chumbera o nopal), Maihuenioideae (monogenérica; especies acutaes a Arxentina y Chile) y Cactoideae (la de mayor númberu d'especies).^[5][6][7]

Xéneros

Hai más de 200 xéneros de cactus, con unes 2.500 especies, nel so mayor parte afeches a climes grebos.

Ver tamién

• Opuntia

Referencies

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons tien conteníu multimedia tocante a Cactaceae.
• Taxonomía de los cactus y otres plantes grueses
• Ensundioses.es
• Cactofilia (n'italianu ya inglés)

Kaktuskimilər (lat. Cactaceae) — ikiləpəlilər sinfinin qərənfilçiçəklilər sırasına aid bitki fəsiləsi.

Təbii yayılması

Botaniki təsviri

Kaktus, cins adı olmamasına baxmayaraq, kaktuskimilər fəsiləsini meydana gətirən gövdələri ətli, yastılaşmış və sulu olan, yarpaqları tikan şəklini almış bütün çiçəkli bitkilərə verilən ortaq addır. Səhralarda və tropiklərdə yayğındılar. Səhrada yetişən Saguaro ən böyük kaktuslardan biridir. Yetkinlərinin hündürlüyü 12 metrə çatır. Nadir hallarda hündürlüyü 15 metrdən artıq olan kaktuslara da rast gəlinir. Kaktuslar yağış və su istəməyən bitkilərdir. Ümumiyyətlə, səhralarda və isti iqlimlərdə yetişirlər. Kökləri çox uzun və qalındır. Bu xüsusiyyətləri və yarpaqlarının tikan şəklində olması, onları digər bitkilərdən fərqləndirir. Kaktusların eni və boyu yaxşı bəsləndiyi təqdirdə olduqca uzun və qalın olur. Bəzi kaktusların tikanları zəhərli ola biləcəyi kimi, hər şəkildə dəriyə batdığında incə tikanları üzündən çox can ağrıdarlar və çıxarılmaları çətindir.

Yarımfəsilələri

• Cactoideae (Cereotoideae)
• Opuntioideae
• Pereskioideae

Ekologiyası

Azərbaycanda yayılması

İstifadəsi

Ədəbiyyat

Cactus cultivats al Jardí Botànic de Singapur

Moltes espècies de cactus, com aquesta Opuntia, tenen espines llargues i afilades

Els cactus (Cactaceae) són una família de plantes de l'ordre de les cariofil·lals que conté unes 1.750 espècies conegudes repartides en aproximadament 127 gèneres.^[2] La paraula «cactus» deriva a través del llatí del mot grec antic κάκτος, kaktos, nom utilitzat originalment per Teofrast per a referir-se a una planta espinosa de la qual es desconeix la identitat exacta.^[3] Els cactus tenen una gran varietat de formes i mides. La majoria d'espècies ocupen hàbitats amb un cert grau d'aridesa. N'hi ha moltes que viuen en medis extremament secs, fins i tot al desert d'Atacama, un dels indrets més secs del món. Els cactus han desenvolupat moltes adaptacions que els permeten conservar aigua. Gairebé tots els cactus són suculents, és a dir, tenen teixits gruixuts i carnosos on emmagatzemen aigua. A diferència de moltes altres plantes suculentes, en la majoria de cactus la tija és l'única part on es produeix aquest procés vital. La majoria d'espècies manquen de fulles autèntiques i només disposen d'espines, que són fulles molt modificades. A més de servir de defensa contra els herbívors, les espines contribueixen a reduir la pèrdua d'aigua evitant que passi gaire aire prop del cactus i proporcionant-li una mica d'ombra. Com que els cactus manquen de fulles, duen a terme la fotosíntesi a la tija, que és relativament gran. Els cactus són originaris de les Amèriques, on el seu àmbit de distribució s'estén des de l'oest del Canadà al nord fins a la Patagònia al sud. L'única excepció és Rhipsalis baccifera, que també es troba a Àfrica i Sri Lanka.

Les espines dels cactus sorgeixen de les arèoles, unes estructures especialitzades que en realitat són branques molt reduïdes i representen una de les característiques distintives d'aquest grup. A més a més de les espines, les arèoles produeixen flors, generalment tubulars i amb diversos pètals. Molts cactus tenen períodes vegetatius curts i dormicions llargues. Quan plou, encara que sigui poc, reaccionen amb promptitud gràcies a un sistema d'arrels extens però relativament poc profund que absorbeix tota l'aigua que arribi a la superfície del sòl.

Morfologia

Diferents varietats de cactus al jardí botànic Marimurtra

Arèoles

Tret característic i peculiar d'aquesta família, que la diferencia de totes les altres, és la presència d'arèoles: formacions que substitueixen els nusos normals de les altres plantes, sobre les quals es formen els brots que donaran lloc a fulles i flors i, en la base de les fulles proveïdes o no d'estípules, creixerà un segon brot que donarà lloc a noves ramificacions. Sobre les arèoles apareixen toment, espines, aculis, sedes i gloquidis. El toment i les sedes substitueixen les petites escates protectores dels borrons normals; les espines són estípules o bé fulles modificades; les noves ramificacions, en estar formades per segments que s'uneixen a la base per un nus estret, s'anomenen articles. Com que tota l'arèola substitueix el nus, els borrons amb flors són superiors als que porten espines i generalment hi coexisteixen.

Una característica que ajuda a diferenciar una cactàcia d'una altra família de plantes és que, en els cactus, els aculis creixen superficialment, units a l'epidermis de les arèoles, no connectats amb la resta dels teixits (a diferència d'una Euphorbia, per exemple, en què si se li separa una espina, els teixits queden lesionats en estar l'espina unida als teixits subjacents). En una planta seca, l'arèola se separa íntegra amb les espines.

Arrels

Poden ser força superficials, estenent-se molt en amplitud, o bé ser axonomorfes (com una pastanaga) per adquirir funcions de reserva. Això últim passa molt en petits cactus de zones extremadament àrides, en què a una tija reduïda li correspon una arrel desproporcionada.

Tija

És llenyosa en les plantes de fulla persistent i se'n modifica en les restants, adquirint amplades i volums més grans que afavoreixen la retenció d'aigua a l'interior. Junt amb la funció clorofílica realitza tots els intercanvis gasosos amb l'atmosfera. Pot ser de forma cilíndrica, semicilíndrica o globular, per reduir la superfície de transpiració. Si la capa espinosa és prou espessa, protegeix la planta del fred intens de la nit i de la radiació ultraviolada durant el dia.

Moltes espècies, amb l'edat, sembla que lignifiquin la zona de la base. En realitat es tracta de teixits esponjosos que s'endureixen, però que mantenen vasos circulatoris interns protegits per una superfície suberosa.

De vegades es produeix el fenomen de la fasciació: les tiges es desenvolupen de manera anormal, o els articles creixen en posició anormal, distorsionant-se, obrint-se en ventall o plegant-se durant el creixement. Aquest fenomen origina les denominades "monstruositats", molt buscades pels col·leccionistes.

Fulles

En funció de l'afinitat entre els diferents gèneres, i tenint en compte els presumibles desenvolupaments temporals, se n'han classificat quatre categories:

1. Plantes que conserven fulles malgrat les característiques de la família. Només persistents en el gènere Pereskia, considerat una transició entre les plantes normals i les xeròfites. La tija està proveïda d'arèoles normals, de vegades molt espinoses, en les quals apareixen les fulles més o menys peciolades.
2. Plantes que presenten fulles, però gairebé sempre les perden ràpidament. Representada per les opuntines, en general tenen fulles petites que es perden molt aviat i no desenvolupen cap funció assimiladora. Les arèoles tenen petites sedes uncinades, els gloquidis, molt molests i dolorosos perquè s'insereixen sota la pell només tocant-los. Els gloquidis no apareixen en la resta de les cactàcies.
3. Plantes amb fulles rudimentàries, reduïdes a escates o en què no apareixen fulles. Persisteix, tanmateix, una expansió a la base foliar, que, soldada a les restants en diferents tipus de successió, formen les anomenades costelles o tubercles, sobre les quals es disposen les arèoles. Aquestes acostumen a aparèixer a l'àpex.
4. Plantes amb tiges amb aparença de fulla (cladodis), epífites o semiepífites. El mateix que en l'anterior.

Flors

Acostumen a ser solitàries. No hi ha una clara distinció entre calze i corol·la, encara que hi ha una neta transició entre els sèpals i els pètals, disposades en espiral i generalment unides per la base o formant un tub de diferent forma i longitud. Poden ser de diferents formes i colors. Les flors acostumen a ser de forma regular. L'ovari circular o ovalat sol estar proveït d'arèola, escates, espines o pèls. Els estams, molt nombrosos, amb llargs filaments. El pistil pot ser més llarg, amb l'estigma freqüentment estrellat i de vegades de color. Alguns gèneres (com Opuntia) presenta estams sensitius (es mouen al contacte). Gairebé tots els gèneres tanquen les flors quan no els toca el sol directament; n'hi ha que poden arribar a tancar-se quan passen núvols i tornar a obrir-se després amb el cel destapat.

Fruits

Gairebé totes les espècies fan una baia amb diverses o moltes llavors, que són petites en general, excepte en Opuntia, que són força grans.

Cultiu

Una de les principals adaptacions dels cactus és la seva tolerància a períodes llargs de sequera. Aquesta resistència és relativa perquè es refereix a la quantitat d'aigua continguda en el substrat i, sobretot, a la llargada de temps que dura estancada. Hi ha llocs on pot ploure torrencialment i no afectar gens ni mica la planta, ja que el terreny està perfectament drenat i es tracta de fenòmens esporàdics. Una consideració a tenir a l'hora de cultivar un cactus és conèixer el seu hàbitat d'origen per saber-ne les necessitats. En funció d'això, podem fer una divisió en quatre tipus d'ambients:

1. Plantes d'ambient desèrtic o predesèrtic.
2. Plantes d'ambient de muntanya.
3. Plantes d'ambient estepari o prats.
4. Plantes de selves tropicals o subtropicals.

Classificació de la família Cactaceae

Es diu que Cristòfor Colom va ser el primer a dur un cactus a Europa, però fins al segle XVI no hi ha documentació concreta:

Prelinneans

• L'any 1535 apareix Historia de las Indias Occidentales, de Gonzalo Hernández de Oviedo y Valdés. S'hi representen plantes que avui en dia coneixem com a Cereus i una Opuntia.
• El 1552, al Codex Badianus, escrit per Martín de la Cruz, hi ha les primeres representacions d'un Cereus i una Opuntia.
• El 1597 es publica a Londres un dels herbaris més famosos: The herball or general Historie of Plants, de John Gerard. S'hi troben representats dos Cereus, un Melocactus i una Opuntia.
• El 1623, Gaspard Bauhin escriu Pinax Theatri Botanici, en què menciona Opuntia ficus carica i Cereus peruvianus spinosus fructu rubro.
• El 1688, en la Historia Plantarum II, de John Ray, surt un Echinomelocactos lanuginosum tubercolis spinosis, que es tractava d'una Mammillaria actual.
• El 1716 apareixen les primeres 70 pàgines juntes dedicades al tema en History of Succulent Plants, del professor Richard Bradley.

Linné

• Linné, el 1753, va publicar el que es considera l'obra bàsica de la nomenclatura botànica, l'Species Plantarum. Va reagrupar totes les plantes conegudes fins al moment en una sola família anomenada Cactus (del grec káktos, que Teofrast i Teòcrit havien utilitzat per a denominar una planta espinosa, probablement un card).

Postlinneans

• En Gardener's Dictionary, Miller considera inadequat el criteri de Linné i n'instaura quatre gèneres: Cactus, Opuntia, Cereus i Pereskia.
• El 1812 apareix Synopsis Plantarum succulentarum, en la qual Adrian H. Haworth torna a revolucionar la família en eliminar el gènere Cactus de Miller i afegir-ne d'altres, entre els quals destacava Mammillaria. Tanmateix, Cactus ha quedat com a nom genèric per a tota la família de plantes.
• Durant tot el segle XIX, nombrosos autors viatgen i treballen per descobrir i identificar plantes, amb el resultat de tenir la llista cada cop més complicada. El 1904, Nathaniel Lord Britton, director del New York Botanical Garden, i Joseph Nelson Rose, encarregat de la Divisió de Plantes del Museu Nacional dels Estats Units, comencen una feina que els portà, el 1920, a publicar Cactaceae Britton & Rose, quatre volums en què la família es divideix en tribus, subtribus i sèries, n'estableixen nous gèneres i n'eliminen d'altres.
• Curt Backeberg, a mitjan segle XX, hi afegeix el grup de les epífites.

Selecció de gèneres

A continuació hi ha una llista d'alguns dels gèneres d'aquesta família:

Referències

Bibliografia

• Anderson, Edward F. The Cactus Family (Timber Press, 2001) ISBN 0-88192-498-9 - Comprehensive and lavishly illustrated.
• Benson, Lyman The Cacti of Arizona (The University of Arizona Press, 1981) ISBN 0-8165-0509-8 - Thorough treatment of the Arizona, U.S.A., species.
• Pizzetti, Mariela Cactus Guías de la naturaleza (Grijalbo, 2003), ISBN 84-253-3364-4.
• Francisco Javier Alonso de la Paz; Cactus y otras suculentas; Susaeta Ediciones, S.A.; ISBN 84-305-5687-7.

Enllaços externs

• CactiGuide - many photos, and discussion forum.
• http://www.parcsijardins.net/plantilles/view_pdf.jsp?MzY5MA%3D%3D.

Blodyn ar gactws y lloergan.

Cactws a chanddo bigau hir a meinion.

Ffrwyth draig, enghraifft o ffrwyth cactws a a chanddi nifer o hadau bychain.

Cactws torrog.

Planhigyn suddlon di-ddail yw'r cactws ac iddo fonyn cnawdiog trwchus gyda phigau ac yn aml blodau lliwgar. Mae'r cacti yn gyfystyr â'r teulu Cactaceae, yn yr urdd Caryophyllales. Maent yn seroffytau ac yn tyfu mewn hinsawdd boeth a sych.

Mae cacti yn frodorol i'r Amerig, ac yn tyfu o Batagonia i orllewin Canada. Yr unig rywogaeth o gactws nad yw'n hollol frodorol i'r Amerig yw Rhipsalis baccifera, sydd hefyd yn tyfu yn Affrica a Sri Lanca.^[1] Mae cacti'n hynod o boblogaidd i'w tyfu dan do neu yn yr ardd, ac wedi eu cyflwyno ar draws y byd.

Mae nifer o gacti yn byw mewn ardaloedd sych, megis yr anialwch. Mae gan y mwyafrif ohonynt ddrain meinion a chroen trwchus. Ceir amrywiaeth eang o gacti o bob siâp a maint. Mae gan nifer ohonynt flodau mawr a lliwgar. Mae rhai ohonynt yn blodeuo yn ystod y nos ac yn cael eu peillio gan wyfynod ac ystlumod. Mae rhai yn cynhyrchu ffrwythau sy'n faeth i eifr, adar, morgrug, ystlumod, a bodau dynol.

Addasiadau

Addasid y mwyafrif o gacti i fyw mewn amgylchedd sych iawn.

Mae ganddynt wreiddiau bychain a thenau ger arwyneb y pridd. Mae'r rhain yn amsugno dŵr yn gyflym pan fo glaw. Mae'n bosib i gactws o'r fath hefyd meddu sodlwraidd hir a thrwchus sy'n treiddio'n ddwfn i'r pridd, ac sy'n amsugno dŵr os yw'r pridd uchaf yn sych.

Mae cacti yn storio dŵr mewn bonyn neu goesynnau trwchus. Mae ganddynt groen caled dan orchudd cwyraidd sy'n atal gormod o ddŵr rhag lifo i ffwrdd. Nid oes ganddynt ddail, ond pigau meinion sy'n amddiffyn y cactws rhag anifeiliaid.

Defnydd dynol

Mae cacti yn blanhigion tŷ poblogaidd iawn gan eu bod yn ddeniadol ac yn hawdd eu tyfu. Tyfir hefyd yn yr ardd, yn enwedig mewn ardaloedd sych. Gall linell o gacti greu ffens fyw bigog i rwystro tresmaswyr ac anifeiliaid crwydr. Defnyddir pren cactws fel deunydd adeiladu.

Bwyteir y ffrwyth o ambell rhywogaeth, er enghraifft ffrwyth draig a'r gellygen bigog. Mae'r cochbryf (Dactylopius coccus) yn byw ar gacti'r genws Opuntia, gan fwydo ar faeth y sudd. Mae'r pryfyn yn cynhyrchu asid carminig, sy'n ei amddiffyn rhag bryfed eraill. Defnyddir yr asid i wneud lliwur fflamgoch.

Hanes

Credai'r Asteciaid taw planhigyn pwysig iawn yw'r cactws. Portreadir cacti mewn nifer o'u cerfluniau a darluniadau, a dangosir eryr yn sefyll ar gactws mewn arfbais a baner genedlaethol Mecsico.

Christopher Columbus a ddaeth â'r cactws cyntaf i Ewrop.

Cyflwynwyd yr ellygen bigog i Awstralia yn y 19g i'w dyfu fel ffens naturiol ac i gynhyrchu lliw'r cochbryf. Bu gorboblogaeth o'r cactws hwn, ond cafodd ei rheoli gan gyflwyno larfa gwyfyn o Dde America.

Ers cychwyn y 20g cynyddodd poblogrwydd y cactws. Darganfyddir rhywogaethau newydd o hyd, ond mae rhai ohonynt mewn perygl yn y gwyllt oherwydd mae cymaint yn cael eu tynnu o'r tir i'w plannu mewn potiau.

Coesynnau

Mae cacti yn arbed dŵr gan nad oes ganddynt ddail, sy'n trydarthu ac felly'n gwastraffu dŵr. Coesynnau yw'r rhannau gwyrddion o gacti, sydd weithiau'n edrych yn debyg i ddail. Y coesynnau sy'n gweithredu ffotosynthesis ac arnynt mae'r pigau amddiffynnol yn tyfu.

Genera

Mae teulu'r cacti yn cynnwys mwy na 100 o genera.^[2] Dyma rai:

• Gymnocalycium
• Myrtillocactus
• Schlumbergera

Cyfeiriadau

Dolenni allanol

• Cactus and Succulent Society of America
• Cactophilia
• Cacti & Succulent Picture Gallery
• Cacti Picture Gallery
• Cacti Picture Gallery of Saint-Petersburg Cactus Club
• CactiGuide - many photos, and discussion forum
• A Guide to the Miraculous Cactus World
• Intermountain Cactus: Winter Hardy Cactus
• International site for Succulents with photos, tips and plant database (in 4 languages)
• SucculentCity - Plant Profiles, Photographs & Cultivation Data
• WWF priority species profile for cacti

Rebucie Rebutia minuscula

Kaktusovité (Cactaceae), známé též jako kaktusy je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré. Jsou to vytrvalé rostliny se sukulentními stonky specifické stavby. Většina druhů nemá zelené listy, ty se přeměnily v trny. Květy mají mnoho okvětních lístků i tyčinek. Plodem je bobule.

Kaktusy zahrnují asi 1900 druhů ve 127 rodech. S výjimkou jediného druhu ripsalisu pocházejí výhradně z Ameriky, kde jsou rozšířeny od Kanady až po Patagonii. Největší počet druhů se vyskytuje v oblasti jz. USA a sz. Mexika a také v jihoamerických Andách.

Kaktusy náležejí mezi oblíbené a obecně známé okrasné rostliny, pěstované v nepřeberném množství druhů. Opuncie mexická a některé jiné druhy jsou v tropech a subtropech pěstovány pro ovoce. Lofofory, Echinopsis pachanoi a další druhy slouží jako halucinogeny.

Popis

Kaktusy jsou vytrvalé sukulentní rostliny dosti rozmanitého vzhledu. Většina pozemních druhů má kulovitý až sloupcovitý, popřípadě i zploštělý a článkovaný dužnatý stonek velmi specifické stavby. Stonek je na povrchu hrbolkatý, žebernatý až křídlatý. Většina druhů kaktusů je bezlistá a listy jsou přeměněny v trny. Plně vyvinuté listy nalezneme pouze u několika vývojově nejpůvodnějších rodů. Některé tyto kaktusy (Pereskia lychnidiflora, Quiabentia verticillata) mají stromovitý vzrůst a mohou dosáhnou výšky až 15 metrů. Drobné a brzy opadavé listy se objevují i u podčeledi Opuntioideae. Specifickým orgánem kaktusů jsou areoly. Jsou to v podstatě zkrácené postranní větévky, které mají vlastní růstové pletivo i cévní zásobení a nesou trny, případně i různé typy trichomů. U nemnohých kaktusů trny v dospělosti chybějí (např. lofofora, Ariocarpus, Blossfeldia). Epifytické kaktusy mají buď tenké stonky s okrouhlým průřezem (např. Rhipsalis), nebo zploštělé stonky (fylokládia) připomínající dužnaté listy (Epiphyllum, Disocactus aj.).

• Olistěný kaktus Pereskia grandifolia

• Sloupcovitý kaktus Neobuxbaumia tetezo

• Kaktus Leuchtenbergia principis s unikátním vzhledem

• Beztrný kaktus Ariocarpus retusus

• Epifytní kaktus Epiphyllum oxypetalum

Květy kaktusů jsou často pohledné a nápadné, zpravidla jednotlivé nebo řidčeji po několika na vrcholcích areol, výjimečně vrcholové (Pterocactus) nebo uspořádané v latovitých či vrcholíkovitých květenstvích (Pereskia). U většiny druhů jsou oboupohlavné a pravidelné. Květy mají dlouhou češuli, která je holá nebo pokrytá listenovitými šupinami, areolami, trichomy nebo i ostny. Okvětí je většinou složeno z velkého počtu lístků postupně přecházejících od kališních ke korunním. Tyčinek bývá velmi mnoho. Semeník je až na řídké výjimky (některé druhy Pereskia) spodní, srostlý ze 3 až 20 plodolistů a obsahující jedinou komůrku s mnoha vajíčky. Čnělka je jediná, počet bliznových laloků odpovídá počtu plodolistů. Plodem je dužnatá nebo suchá, za zralosti nepukavá nebo pukající bobule. Plody mohou být na povrchu lysé, šupinaté, chlupaté nebo ostnité. Semen bývá mnoho, u některých zástupců mohou nést míšek nebo strofiolu. Osemení je různým způsobem skulpturováno.^[1][2]

Rostliny podobné kaktusům

Kaktusům se poněkud podobají i některé jiné sukulentní rostliny, které jim však vesměs nejsou nijak příbuzné a také se vyskytují v jiných částech světa. Podobný vzhled je produktem přizpůsobení se obdobným ekologickým podmínkám. Kaktusům asi nejpodobnější jsou některé sukulentní pryšce, a to včetně žebernatých, sukulentních, trnitých stonků. Některé pryšce mají i kulovitý vzrůst. Lze je snadno rozeznat podle zcela odlišných květů, v nekvetoucím stavu pak např. podle párových trnů, které na rozdíl od trnů kaktusů vznikly přeměnou párových palistů. Všechny sukulentní pryšce pocházejí ze Starého světa, zejména z Afriky, zatímco kaktusy jsou rozšířeny v Americe. Z jiných čeledí se mohou kaktusům poněkud podobat např. některé stapélie a jim příbuzné sukulenty z čeledi toješťovité.^[3]

• Sloupcovitý pryšec Euphorbia avasmontana

• Kulovitý pryšec Euphorbia meloformis

• Stapélie Stapelia grandiflora

• Pereskiopsis spathulata, olistěný kaktus podobný některým pryšcům

Rozšíření

Čeleď kaktusovité zahrnuje dohromady asi 1900 druhů ve 127 rodech. Největší rody jsou opuncie (Opuntia, 205 druhů), mamilárie (Mammillaria, 166 druhů) a Echinopsis (78 druhů)^[4][5] Až na jedinou výjimku se vyskytují výhradně v Americe a přilehlých ostrovech (např. Galapágy). Nejdále na sever (až po 56° severní šířky) dosahuje opuncie Opuntia fragilis, která je rozšířena až po kanadské provincie Britská Kolumbie a Alberta. Do Kanady zasahuje také druh Opuntia humifusa. Na jihu přesahují 50° jižní šířky v argentinské Patagonii rody Maihuenia, Maihueniopsis a Pterocactus.^[5]

Hlavní centrum druhové diverzity je v suchých oblastech Mexika a přilehlé oblasti jihu USA. Tato oblast je zvláště bohatá na sloupcovité kaktusy (zejména rody Pachycereus, Stenocereus, Carnegiea, Myrtillocactus, Cephalocereus, Neobuxbaumia a Polaskia). Z nízkých kaktusů zde rostou zejména mamilárie (Mammillaria), Echinocereus a Coryphantha.

Další druhotné centrum diverzity je ve střední části jihoamerických And v oblasti Peru, Bolívie a severní Argentiny. Převažují zde kulovité kaktusy zejména z rodů Gymnocalycium, Echinopsis, Parodia a rebucie (Rebutia). Další centra lze nalézt v severovýchodní Brazílii (rody Pereskia, Tacinga, Facheiroa, Stephanocereus, Espostoopsis aj.), v oblasti středozápadní a jižní Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a severovýchodní Argentiny (rody Frailea, Harrisia, Opuntia, Cereus, Gymnocalycium, Parodia), ve středním a severozápadním Chile (mnoho endemických druhů rodů Copiapoa a Eriosyce) a na Karibských ostrovech (endemické rody Consolea, Leptocereus a Dendrocereus). Dva monotypické endemické rody (Jasminocereus a Brachycereus) rostou na Galapágách.^[5]

• Sloupcovité kaktusy v Arizoně (Carnegiea gigantea)

• Kaktusy v Bolívii poblíž solné pláně Salar de Yuni

• Kaktusy v jihovýchodní Brazílii (Coleocephalocereus fluminensis)

• Sloupcovité kaktusy v severní Argentině

• Kaktusy v Chile (Echinopsis sp.)

Jediným druhem kaktusu rozšířeným mimo Ameriku je Rhipsalis baccifera, který je mimo značné části tropické Ameriky rozšířen i v tropické Africe, Madagaskaru a jiných ostrovech západního Indického oceánu a také na Srí Lance.^[5][6]

Ekologie

Kaktusy rostou na široké škále stanovišť od vyprahlých pouští až po tropické deštné lesy. Největší počet druhů je ovšem soustředěn do suchých, polopouštních oblastí. V jihoamerických Andách dosahují až do nadmořských výšek okolo 5000 metrů. Některé stenoendemické druhy jsou svým výskytem omezeny na izolované výchozy vápenců, sádrovců nebo hadců.^[5]

Kaktusy se rozličnými způsoby přizpůsobily růstu a úspěšnému přežití v suchém prostředí. Většina druhů zcela ztratila zelené listy a fotosyntetizuje stonkem. Stonky jsou sukulentní, na povrchu chráněné tlustou pokožkou se zanořenými průduchy a obsahují pletiva, v nichž je shromažďována vláha. Často jsou ještě chráněny ostny nebo dlouhými vlasovitými chlupy. CAM metabolismus umožňuje mít průduchy v pokožce v denním žáru zavřené, čímž se omezují ztráty vody odparem. K otevření průduchů a výměně plynů dochází v noci. Kořenový systém bývá mělký a rozprostřený, u některých zástupců je přítomen i hluboký kůlovitý hlavní kořen.^[2]

Ekologické interakce

Včela na květu opuncie

Většina druhů kaktusů je cizosprašná, nejsou tedy schopny samoopylení. Většina kaktusů je opylována včelami, což je u kaktusů pokládáno za základní a původní způsob opylování. Některé druhy však mají specializovaný způsob opylení. Řada druhů rebucií má květy s úzkou květní trubkou a kolovitou korunou s odstávajícími korunními plátky, které jsou opylovány motýly. V rámci různých skupin kaktusů se nezávisle vyvinulo též opylování kolibříky s charakteristickými průvodními znaky, jako jsou červené, nevonné, trubkovité a často i dvoustranně souměrné květy vytvářející množství nektaru. Příkladem je Cleistocactus, Disocactus, Schlumbergera, Pereskia stenantha, Opuntia cochenillifera nebo mamilárie Mammillaria poselgeri. Řada druhů, zejména z podčeledi Cactoideae, je specializována na opylování lišaji (Epiphyllum phyllanthus, Selenicereus wittii) nebo netopýry (sloupcovité kaktusy Carnegiea, Pilosocereus, epifytní Weberocereus aj.).^[2][1]

• Květy Cleistocactus colademononis jsou opylovány kolibříky

• Květ Epiphyllum phyllanthus má velmi dlouhou květní trubku a je opylován lišaji

• Květ Pilosocereus je specializován na opylování netopýry

V květech kaktusů jsou v přírodě poměrně často nacházeny různé druhy brouků a larvy řady druhů se v nich vyvíjejí, k opylování však významným způsobem nepřispívají.^[5]

Dužnaté a sladce chutnající plody většiny druhů jsou vyhledávány a šířeny zejména ptáky. U některých drobných kulovitých druhů se suchými plody se o šíření semen starají mravenci. Řada druhů (např. Cereus) má kombinaci obou typů šíření semen. Pokud se o plody nepostarají ptáci, uschnou na rostlině a po puknutí z nich vypadávají drobná semena, která vyhledávají mravenci pro dužnaté poutko (funiculus). Plody některých opuncií jsou silně ostnité a přichytávají se na srsti zvířat. Některé druhy opuncií, mamilárií aj. rodů se podobným způsobem šíří vegetativně pomocí snadno se odlamujících, ostnitých segmentů stonku. Plody některých druhů (Pereskia bahiensis, Acanthocereus brasiliensis) po dozrání opadávají na zem, kde puknou a vydávají sladkou vůni. Vyhledávají je různé větší druhy savců. Semena Pterocactus a Espostoa blossfeldiorum a celé, nafouklé plody některých druhů Neoporteria se šíří větrem. Drobounká semena některých druhů kulovitých kaktusů (např. Parodia) se šíří dokonce vodou, přičemž strofiola slouží jako plovák. Také Selenicereus wittii, epifytní druh rostoucí v periodicky zaplavovaných lesích Amazonie, má^[1] Kaktusy zpravidla tvoří velké množství semen, úspěšnost uchycení semenáčků však bývá nízká. Semena rozšiřuje celá řada různých živočichů, jako jsou netopýři, hlodavci a jiní savci, ptáci, ještěrky, krabi, hmyz, a dokonce i ryby. Jsou šířena také větrem a vodou. V Karibiku přispívají k úspěšnému uchycení semenáčků hurikány.^[5]

Kaktusy představují v suchých oblastech významný zdroj potravy pro širokou škálu různých živočichů a poskytují jim i úkryt. Například dužnaté plody Carnegiea gigantea živí přinejmenším 20 různých druhů ptáků.^[5]

• Kolibřík velký na kaktusu

• Kolibřík na hnízdě na opuncii v Arizoně

Obsahové látky

U zástupců čeledi bylo zjištěno 60 různých alkaloidů. Nejčastěji se jedná o tyraminové alkaloidy a fenethyl-aminy. Kaktusy rodu ježunka obsahují značné množství halucinogenního meskalinu a příbuzných alkaloidů. U tohoto rodu a většiny zástupců Pachycereeae jsou obsaženy též tetrahydroisochinolinové alkaloidy (anhalidin, pellotin aj.). Častý je také obsah triterpenů, glykosidů a steroidních sloučenin. Fenolické sloučeniny jsou přítomny jen ve stopách a třísloviny chybějí. Jasné zbarvení květů i plodů způsobují barviva betalainy, zatímco anthokyany zcela chybějí.^[1]

Taxonomie

V klasických taxonomických systémech (Cronquist, Dahlgren, Tachtadžjan) byla čeleď Cactaceae řazena do řádu Caryophyllales. Podle výsledků molekulárních analýz je nejblíže příbuznou skupinou čeleď Anacampserotaceae, oddělená v systému APG III od čeledi Portulacaceae.^[7]

V současné taxonomii je uznáváno asi 1900 druhů kaktusů, počet dosud publikovaných druhových názvů však dosahuje 12000. Enormní počet neplatných názvů souvisí s pěstitelským zájmem o tyto rostliny.^[1]

Rekordy v říši kaktusů

Blossfeldia liliputana, nejmenší kaktus světa

Nejvyšší druhy sloupcovitých kaktusů mohou dosáhnout výšek až 20 metrů. Jedná se o druh Carnegiea gigantea a některé druhy rodu Neobuxbaumia.^[1] Největší květy nalezneme u rodu Hylocereus. Dosahují délky až 30 centimetrů a obdobné šířky. Nejmenším druhem kaktusu je Blossfeldia liliputana. Tento kulovitý kaktus původem z jihoamerických And dosahuje velikosti jen 12 mm.^[3] Nejodolnějšími kaktusy vůči nízkým teplotám jsou některé opuncie. Severoamerické druhy Opuntia fragilis a Opuntia humifusa snášejí mráz až do -35 °C.^[8]

Zástupci

• astrofytum (Astrophytum)
• hylocereus (Hylocereus)
• isolatocereus (Isolatocereus)
• kleistokaktus (Cleistocactus)
• opuncie (Opuntia)
• rebucie (Rebutia)
• ripsalis (Rhipsalis)
• saguaro (Carnegiea)
• selenicereus (Selenicereus)
• sklerokaktus (Sclerocactus)
• stetsonie (Stetsonia)
• telokaktus (Thelocactus)
• trichocereus (Trichocereus)^[9]

Význam

Opuncie mexická je pěstována v mnoha tropických a subtropických zemích pro jedlé plody. Na místních trzích mají význam i plody některých jiných kaktusů, zejména z rodů Hylocereus, Myrtillocactus, Echinocereus a Pereskia. Mladé stonky různých druhů opuncií se konzumují vařené a někdy slouží i jako krmivo pro dobytek. V Mexiku se kandují některé vonné druhy rodu Ferocactus.^[5]

Sloupcovité kaktusy se vysazují jako neprostupné zábrany a ohrazení. V některých oblastech bez stromů slouží stonky sloupcovitých kaktusů i v dnešní době jako palivo.^[5] Aztékové a jiné mexické indiánské kmeny získávaly z červců nopálových žijících na opunciích červené barvivo. Tuto kulturu později převzali dobyvatelé a barvivo bylo známo jako karmín. Ačkoliv jeho využití z větší části vytlačila syntetická barviva, dosud se v některých zemích získává a slouží zejména v potravinářství (E 120) a kosmetice.^[5] Některé kaktusy mají halucinogenní účinky. Mezi nejznámější náleží mexický peyotl (Lophophora williamsii) a jihoamerický San Pedro (Echinopsis pachanoi). Jejich využití má tisíciletou tradici.^[5]

Kaktusy mají nemalý význam jako okrasné rostliny a jsou pěstovány v nepřeberném množství druhů a forem.

Pěstování kaktusů

Úspěšné pěstovaní kaktusů vyžaduje dodržení dvou podmínek, jednak respektování období vegetace a období zimního klidu a zadruhé opatrnou zálivku. Následující pravidla jsou obecná pro většinu druhů. Speciální požadavky vyžadují většinou jen druhy pěstované kaktusáři. Odlišně se pěstují epifytické kaktusy.

Vegetační období

Vegetační období je od dubna do října. Kaktusy musí být umístěny na místo s přímým slunečním svitem. Vyžadují obvykle nad 5 hodin oslunění denně. Při kratším oslunění se výběr prosperujících druhů zužuje. Rostou, na temeni jsou vidět přirůstající nové areoly s trny a mladá světlejší pokožka. Kaktusy mají být díky zálivce napité. Zálivka začíná v dubnu, vrcholí v květnu a červnu. V červenci, kdy jsou noční teploty vysoké, mají některé druhy letní období klidu (Rebutia, Lobivia a další). Na podzim se již zálivka omezuje. Během vegetace je možné 2× až 4× doplnit zálivku o hnojiva. Po každé zálivce musí následovat proschnutí celého objemu substrátu. Trvalá vlhkost kořenů, žádoucí pro nesukulentní rostliny, vede k hnilobě kořenů a zániku. Během déletrvajících dešťů se zálivka vynechává. Sukulenty snadno vydrží několik měsíců bez zálivky, zatímco jedna nevhodná zálivka může vést k jejich zániku. Zálivku je možné doplnit o rosení.

Přezimování

v období nedostatečného slunečního svitu v listopadu až březnu jsou kaktusy v období klidu odpovídajícímu stagnaci v suchém období na nalezištích. Vyžadují umístění v suchu a chladu. Většině druhů vyhovuje teplota 8 – 12 °C. Světlo je vhodné, ale není nutné. Zásadně se nezalévají, vodu nevyužijí a vede k hnilobě kořenů a zániku rostliny. Taktéž vysoká vzdušná vlhkost je nebezpečná. Běžně sesycháním ztrácí třetinu objemu.

Přesazování

Kaktusy se přesazují dle potřeby, občas doporučované každoroční přesazování není nutné a u větších sbírek ani proveditelné. Traduje se z dob, kdy neexistovaly účinné postřiky proti kořenovým škůdcům. Nejvhodnější období na přesazování je jaro. Substrát má obsahovat jednu až dvě třetiny hrubšího propraného písku nebo antuky, složení zbývající zeminy není příliš podstatné. Kaktusy v přírodě během suchého období ztrácejí vedlejší kořeny, proto při přesazování nemá smysl zachovávat kořenový bal. Většinou se starý substrát zcela odstraní, včetně vedlejších kořenů a hlavní kořeny se zkrátí na polovinu až třetinu. Ranky se nechají několik dní zaschnout. Sází se do suchého substrátu a zalévá se nejdříve týden po zasazení.

Hydroponie

neboli štěrková kultura. Místo běžného substrátu s obsahem zeminy se používá anorganický inertní materiál, obvykle písek a antuka o zrnění 2 – 6 mm, proprané a zbavené prachu. Takový substrát je chemicky inertní, nemění složení, je vzdušný, omezuje vývin škůdců a plísní a kaktusy v něm dobře koření. Snadno se regeneruje, propláchnutím se vyplaví organické zbytky a soli, propařením zničí škůdci. Při přesazování pak není nutné shánět novou zeminu. Do zálivky se asi 4× ročně přidává plné hnojivo s obsahem stopových prvků.

Volná kultura

znamená umístění během vegetace v květnu až září do venkovního prostředí, např. do předokenních truhlíků, na balkon, na zvýšené místo třeba stůl do zahrady. Kaktusy vystavené přímému slunečnímu záření, střídání teplot během dne a ranní rose mají mohutné trny, vybarvenou pokožku, jsou otužilé a dobře kvetou. Není vhodná pro mexické pouštní druhy jako je Aztekium, Ariocarpus, Astrophytum, Sclerocactus, které během vegetace vyžadují vysoké teploty.

Rozmnožování

Mnoho druhů vytváří odnože. Často je možné je lehce oddělit. Pevně přirostlé odnože je nutné v místě spojení odříznout, aby nedošlo k vytržení cévního svazku z mateční rostliny. Ranku je nutné nechat zaschnout, nesmí na ni přijít voda. Po zaschnutí se odnož zasadí a substrát se mírně zvlhčuje. Také je možné vyčkat na vytvoření zárodků kořenů bez zasazení na suchu a sázet až po jejich objevení.

Rozmnožování semeny vyžaduje především ochranu proti plísním a trpělivost. Substrát se sterilizuje přepařením, pěstební nádoby také nebo chemicky (peroxidem, lihem). Semena se očistí od zbytků pulpy a ošetřují se fungicidy. Drobná semena se do substrátu pouze zatlačují, nezasypávají se. Klíčí během 1 až 3 týdnů.

Přehled rodů

Acanthocereus, Acharagma, Ariocarpus, Armatocereus, Arrojadoa, Arthrocereus, Astrophytum, Austrocactus, Austrocylindropuntia, Aztekium, Bergerocactus, Blossfeldia, Brachycereus, Brasilicereus, Brasiliopuntia, Browningia, Calymmanthium, Carnegiea, Castellanosia, Cephalocereus, Cereus, Cintia, Cipocereus, Cleistocactus, Cleistocana, Coleocephalocereus, Consolea, Copiapoa, Corryocactus, Corynopuntia, Coryphantha, Cumulopuntia, Cylindropuntia, Dendrocereus, Denmoza, Discocactus, Disocactus, Echinocactus, Echinocereus, Echinopsis, Epiphyllum, Epithelantha, Eriosyce, Escobaria, Escontria, Espostoa, Espostocactus, Espostoopsis, Eulychnia, Facheiroa, Ferocactus, Frailea, Geohintonia, Grusonia, Gymnocalycium, Haageocereus, Haagespostoa, Harrisia, Hatiora, Hylocereus, Jasminocereus, Lasiocereus, Leocereus, Lepismium, Leptocereus, Leuchtenbergia, Lophophora, Maihuenia, Maihueniopsis, Mammillaria, Matucana, Melocactus, Micranthocereus, Mila, Miqueliopuntia, Myrtgerocactus, Myrtillocactus, Neobuxbaumia, Neolloydia, Neoraimondia, Neowerdermannia, Nopalea, Obregonia, Opuntia, Oreocereus, Oroya, Ortegocactus, Pacherocactus, Pachycereus, Parodia, Pediocactus, Pelecyphora, Peniocereus, Pereskia, Pereskiopsis, Pfeiffera, Pierrebraunia, Pilosocereus, Polaskia, Praecereus, Pseudoacanthocereus, Pseudorhipsalis, Pterocactus, Pygmaeocereus, Quiabentia, Rauhocereus, Rebutia, Rhipsalis, Samaipaticereus, Schlumbergera, Sclerocactus, Selenicereus, Stenocactus, Stenocereus, Stephanocereus, Stetsonia, Strombocactus, Strophocactus, Tacinga, Tephrocactus, Thelocactus, Tunilla, Turbinicarpus, Uebelmannia, Weberbauerocereus, Weberocereus, Yavia, Yungasocereus^[4]

Odkazy

Reference

1. ↑ ^{a b c d e f} KUBITZKI, K. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 2. Berlin: Springer, 1993. ISBN 978-3-642-08141-5. (anglicky)
2. ↑ ^{a b c} JUDD, et al. Plant Systematics: A Phylogenetic Approach. [s.l.]: Sinauer Associates Inc., 2002. ISBN 9780878934034. (anglicky)
3. ↑ ^{a b} ANDERSON, Edward F. The cactus family. Portland, Oregon: Timber Press, 2001. ISBN 0-88192-498-9. (anglicky)
4. ↑ ^{a b} HASSLER, M. Catalogue of life. Synonymic Checklists of the Vascular Plants of the World [online]. Naturalis Biodiversity Center, 2017. Dostupné online. (anglicky)
5. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l} SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. (anglicky)
6. ↑ The IUCN red list of threatened species. Rhipsalis baccifera [online]. Dostupné online. (anglicky)
7. ↑ NYFFELLER, R.; UGGLY, U. Disintegrating Portulacaceae: A new familial classification of the suborder Portulacineae (Caryophyllales) based on molecular and morphological data. Taxon. 2010, čís. 59.
8. ↑ NANNA, Ursula. Selected cold hardy cacti and other succulents [online]. Texas Master Gardener Association, 2010. Dostupné online. (anglicky)
9. ↑ SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3.

Externí odkazy

• Slovníkové heslo kaktus ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu kaktusovité ve Wikimedia Commons
• Taxon Cactaceae ve Wikidruzích
• Atlas kaktusů
• Seriál o kaktusech v časopisu Vesmír

Cactaceae serre massey

Gymnocalycium mihanovichii

Astrophytum capricorne var. senile

Parodia erubescens

Mammillaria perezdelarosae

Matucana madisoniorum

Obregonia denegrii

Acanthocalycium violaceum

Coryphantha cornifera

Astrophytum myriostigma var. nudum

Frailea castanea

Rebutia cajasensis

Kaktus-familien (Cactaceae) består af 111 slægter og ca. 1500 arter, som er sukkulenter og velkendte fra ørkenbiotoper. Som andre sukkulenter er kaktus tilpasset et liv med lidt nedbør. Hos de fleste kaktusser er bladene omdannet til torne.

Kaktus er kun naturligt hjemmehørende på kontinenterne Nordamerika og Sydamerika samt øerne heromkring. Andre steder i verden, er de indført efter Christoffer Columbus opdagelse af Amerika i 1492. Undtagelsen er dog Misteltenkaktus, der lever i trækroner i regnskove, som epifyt. Misteltenkaktus findes også naturligt i Sri Lanka, Madagaskar, Afrika, Indien, Nepal.

De fleste kaktus og visse sukkulenter, har en speciel metabolisme (CAM), som sætter dem i stand til at have lukket åndespalteåbningerne (stomata) om dagen og vente med at lave størstedelen af respirationen og transpirationen til om natten. Herved mister kaktus kun lidt vand ved fordampning, da den relative luftfugtighed er langt højere om natten end om dagen.

Kaktus indeholder stofferne betalainer, alkaloider og triterpenoider.

Systematik

Inddeling i underfamilier og tribus:

• Underfamilie
  • Tribus
    • Slægt
• Pereskioideae
  • • Trækaktus (Pereskia)
• Opuntioideae
  • Austrocylindropuntieae
    • Alterlys-slægten (Austrocylindropuntia)
    • Cumulopuntia
  • Cylindropuntieae
    • Cylindropuntia
    • Grusonia
    • Pereskiopsis
    • Quiabentia
  • Opuntieae
    • Brasiliopuntia
    • Consolea
    • Miqueliopuntia
    • Figenkaktus (Opuntia)
    • Tacinga
    • Tunilla
  • Pterocacteae
    • Pterocactus
  • Tephrocacteae
    • Maihueniopsis
    • Tephrocactus
• Cactoideae
  • Browningieae
    • Armatocereus
    • Browningia
    • Jasminocereus
    • Neoraimondia
    • Stetsonia
  • Cacteae
    • Acharagma
    • Ariocarpus
    • Astrophytum
    • Aztekium
    • Topkaktus (Coryphantha)
    • Pindsvinekaktus (Echinocactus)
    • Echinomastus
    • Slangeskindskaktus-slægten (Epithelantha)
    • Escobaria
    • Ferocactus
    • Geohintonia
    • Prismekaktus-slægten (Leuchtenbergia)
    • Elefantfodkaktus-slægten (Lophophora)
    • Vortekaktus (Mammillaria)
    • Mammilloydia
    • Neolloydia
    • Obregonia
    • Ortegocactus
    • Pediocactus
    • Pelecyphora
    • Sclerocactus
    • Stenocactus
    • Strombocactus
    • Thelocactus
    • Turbinicarpus
  • Calymmantheae
    • Calymmanthium
  • Cereeae
    • Arrojadoa
    • Brasilicereus
    • Søjlekaktus (Cereus)
    • Cipocereus
    • Coleocephalocereus
    • Melonkaktus (Melocactus)
    • Micranthocereus
    • Pierrebraunia
    • Pilosocereus
    • Praecereus
    • Stephanocereus
    • Uebelmannia
  • Hylocereeae
    • Disocactus
    • Epiphyllum
    • Hylocereus
    • Pseudoacanthocereus
    • Pseudorhipsalis
    • Selenicereus (med bl.a. Nattens dronning)
    • Weberocereus
  • Notocacteae
    • Austrocactus
    • Blossfeldia
    • Cintia
    • Copiapoa
    • Eriosyce
    • Eulychnia
    • Frailea
    • Neowerdermannia
    • Parodia
  • Pachycereeae
    • Acanthocereus
    • Backebergia
    • Bergerocactus
    • Kæmpekaktus-slægten (Carnegiea)
    • Cephalocereus
    • Corryocactus
    • Echinocereus
    • Escontria
    • Lemaireocereus
    • Leptocereus
    • Lophocereus
    • Myrtillocactus
    • Neobuxbaumia
    • Nyctocereus
    • Pachycereus
    • Peniocereus
    • Polaskia
    • Pseudomitrocereus
    • Stenocereus
    • Strophocactus
  • Rhipsalideae
    • Koralkaktus (Hatiora)
    • Lepismium
    • Misteltenkaktus (Rhipsalis)
    • Schlumbergera
  • Trichocereeae
    • Arthrocereus
    • Brachycereus
    • Cleistocactus
    • Denmoza
    • Discocactus
    • Søpindsvinekaktus (Echinopsis)
    • Espostoa
    • Espostoopsis
    • Facheiroa
    • Gymnocalycium
    • Haageocereus
    • Harrisia
    • Leocereus
    • Matucana
    • Mila
    • Oreocereus
    • Oroya
    • Pygmaeocereus
    • Rauhocereus
    • Rebutia
    • Samaipaticereus
    • Setiechinopsis
    • Vatricania
    • Weberbauerocereus
    • Yungasocereus
• Maihuenioideae
  • • Maihuenia

Se også

Figenkaktusfrugter på et marked i Mexico

• Novemberkaktus julekaktus påskekaktus
• bladkaktus
• Xerofyt

Eksterne henvisninger

• Wikimedia Commons har flere filer relateret til Kaktus-familien
• bennyskaktus.dk
• The Cactus Photo Gallery
• Common names of Cactus and Succulent
• EnchantedLearning.com: Cactus Classification Citat: "...Note: The classification of cacti is controversial..."
• Welcome to www.cactuz.org, a small server living in a kitchen closet in Hamar, Norway: Inger Karins Fotogalleri

Kakteen und Cactaceae sind Weiterleitungen auf diesen Artikel. Für weitere Bedeutungen von Kakteen siehe Kakteen (Begriffsklärung). Für das vierbändige Werk von Britton und Rose siehe The Cactaceae.

Die Kakteengewächse (Cactaceae) oder kurz Kakteen sind eine Familie in der Ordnung Nelkenartige (Caryophyllales) innerhalb der Bedecktsamer (Magnoliopsida).

Beschreibung

Vegetative Merkmale

Kakteen sind ausdauernde Sträucher, seltener Bäume oder Geophyten. Fast alle Arten sind Stammsukkulenten, deren Sprossachsen stark angeschwollen sind. Die Wurzeln sind meist faserig oder bilden bei Pflanzen mit nur geringer Stammsukkulenz manchmal sukkulente Knollen oder Rüben. Die Hauptsprosse stehen, häufig charakteristisch für bestimmte Gattungen, einzeln oder verzweigen von den Basen oder weiter oben. Hauptsprosse und Zweige wachsen meist aufrecht oder aufstrebend, manchmal auch kriechend oder hängend. Die Sprosse sind zylindrisch oder zu Platykladien abgeflacht und tragen häufig gut ausgebildete Rippen oder spiralig arrangierte Warzen. Areolen, die stark reduzierte Kurztriebe darstellen, stehen auf zylindrischen oder abgeflachten Sprossen meist gefeldert verteilt oder sonst auf den Erhöhungen der Rippen oder Warzen. Sie sind filzig und tragen Dornen, die umgewandelte Blätter darstellen, sowie häufig auch Wolle oder Borsten. Filz und Dornen sind bei jungen Sämlingen immer vorhanden, werden aber manchmal später abgeworfen oder von erwachsenen Pflanzen nicht mehr gebildet. Die den Areolen entspringenden Laubblätter sind manchmal vollständig ausgebildet (Unterfamilie Pereskioideae), häufig pfriemförmig, sukkulent und kurzlebig (Unterfamilien Opuntioideae und Maihuenioideae), fehlen aber meist völlig (Unterfamilie Cactoideae). Nebenblätter sind nicht vorhanden.

Kakteen können sehr unterschiedliche Größen annehmen. Carnegiea gigantea wird bis zu 15 Meter hoch. Der kleinste Kaktus, Blossfeldia liliputana, bildet dagegen flachkugelige Körper von kaum einem Zentimeter Durchmesser. Auch die Wuchsgeschwindigkeiten sind sehr unterschiedlich. Einige Cereen erreichen je Spross Zuwächse von mehr als 1 Meter pro Jahr. Bei Aztekium ritteri ist dagegen auch im Verlauf mehrerer Jahre kaum ein Zuwachs erkennbar.

Die Lebensdauer der Kakteen variiert ebenfalls stark. Langsam wachsende, groß werdende und erst im hohen Alter blühfähige Pflanzen wie Carnegiea und Arten von Ferocactus können bis zu 200 Jahre alt werden. Die Lebensspanne sich schnell entwickelnder und früh blühender Pflanzen ist dagegen kürzer. So wird die schon im zweiten Lebensjahr blühende, selbstfertile und reichlich Samen produzierende Echinopsis mirabilis selten älter als etwa 13 bis 15 Jahre.

Im Inneren der Pflanzen sind die Leitbündel entlang der Zentralachsen ringförmig, bei abgeflachten Sprossen oval angeordnet. Verzweigungen der Leitbündel führen jeweils zu einer Areole. Der enthaltene Saft ist fast immer klar, nur wenige Arten von Mammillaria enthalten Milchsaft.

Generative Merkmale

Opuntia vulgaris (Illustration aus Encyclopædia Britannica 1911)
1 Blüte von außen
2 Schnitt der Blüte mit vielen Staubblättern und dem unterständigen Fruchtknoten
3 Platykladium
4 Blütendiagramm

Die Blüten entspringen meist einzeln, manchmal in kleinen Gruppen den Areolen, seltener (in und um Mammillaria) den Axillen oder Furchen zwischen Areolen und Axillen. Manchmal werden sie nur in besonderen, stark bewollten oder beborsteten Bereichen (Cephalien), entweder entlang den Sprossachsen und in diese eingesenkt (Espostoa, Espostoopsis) oder endständig und den Wuchs begrenzend (Melocactus, Discocactus) gebildet. Die Blüten sind zwittrig und meist radiärsymmetrisch, seltener zygomorph. Die Durchmesser der Blüten variieren von 5 mm bis 30 cm, meist sind die Blüten jedoch relativ groß und bei kleinwüchsigen Arten oft größer als die Pflanzenkörper. Die vielen (fünf bis 50 oder mehr) Blütenhüllblätter wechseln meist in Form und Struktur von außen nach innen von hochblatt- zu kronblattartig. Staubblätter sind in großer Zahl (50 bis 1500, selten weniger) vorhanden. Je nach Anpassung an die Bestäuber (Tagfalter, Nachtfalter, Fledermäuse, Kolibris oder Bienen) sind die Blüten nachts (oft nur für wenige Stunden) oder tagsüber (dann meist mehrere Tage lang) geöffnet und röhren-, glocken- oder radförmig. Sie öffnen sich meist weit, bei röhrenförmiger Gestalt aber manchmal nur wenig. Selten (bei Frailea) sind die Blüten kleistogam und öffnen sich nur ausnahmsweise. Die Fruchtknoten sind meist unterständig (in Unterfamilie Pereskioideae halb oberständig). Die die Fruchtknoten enthaltenden Bereiche der Blüte (Ovarien) sind von außen meist mit Schuppen, Dornen oder Wolle bewehrt und von innen mit Haaren abgetrennt.

Die beerenähnlichen, oft fleischigen und bei Reife auffällig gefärbten Früchte enthalten wenige bis meist viele (bis etwa 3000) 0,4 bis 12 mm große Samen. Ziegen, Vögel, Ameisen, Mäuse und Fledermäuse tragen wesentlich zur Verbreitung der Samen bei. Die Samen der meisten Kakteenarten sind Lichtkeimer.^[1]

Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 11.

Verbreitung

Das natürliche Vorkommen der Kakteen ist, mit Ausnahme von Rhipsalis baccifera, auf den amerikanischen Kontinent beschränkt. Dort erstreckt sich ihr Verbreitungsgebiet vom südlichen Kanada bis nach Patagonien in Argentinien und Chile. Die größte Dichte an Kakteenvorkommen findet man in den Gebieten um den nördlichen (Mexiko) und südlichen Wendekreis (Argentinien/Bolivien).

Kakteen besiedeln die verschiedensten Lebensräume, von Tiefebenen bis zu Hochgebirgen, von tropischen Regenwäldern über Steppen und Halbwüste bis zu Trockenwüsten. Allen Lebensräumen ist gemein, dass das zum Überleben notwendige Wasser nicht ganzjährig, sondern nur saisonal zur Verfügung steht.

Systematik

Als ihr Schwestertaxon gelten die (früher zu den Portulacaceae gezählten) Anacampserotaceae.^[2]

Die Pflanzenfamilie der Kakteen mit etwa 100 bis 130 Gattungen und 1500 bis 1800 Arten wird in vier Unterfamilien gegliedert:

• Pereskioideae Engelm.
  enthält eine Gattung (Pereskia) mit etwa 16 Arten: nicht bis schwach sukkulente Pflanzen (C₃-Pflanzen) ohne Glochiden, mit voll entwickelten Laubblättern und großen, schwarzen Samen ohne Samenmantel.
• Opuntioideae Burnett
  enthält etwa 300 Arten: Pflanzen mit pfriemförmig reduzierten, sukkulenten, jedoch sehr kurzlebigen Blättern, Glochiden und meist hellen Samen mit immer steinhartem Samenmantel.
• Maihuenioideae P.Fearn
  enthält eine Gattung (Maihuenia) mit nur zwei Arten: Mattenbildende Pflanzen ähnlich denen der Opuntioideae, jedoch mit längerlebigen Blättern, schwarzen Samen und ohne Glochiden.
• Cactoideae Eaton
  enthält mehr als 85 Prozent der Arten; fast immer vollständig blattlose Pflanzen ohne Glochiden und mit Samen ohne Samenmantel.

Verwendung und Schutz

Verwendung

Carl Spitzweg: Der Kaktusfreund, um 1856

Bereits bei den Azteken findet man in bildlichen Darstellungen, Skulpturen und Bezeichnungen immer wieder Kakteen, vor allem Echinocactus grusonii. Dieser auch als „Schwiegermuttersessel“ bekannte Kaktus hatte große rituelle Bedeutung – auf ihm wurden Menschenopfer dargebracht. Tenochtitlán, das heutige Mexiko-Stadt, bedeutet Ort des heiligen Kaktus. Das Staatswappen Mexikos trägt bis heute Adler, Schlange und Kaktus. Auch die wirtschaftliche Nutzung der Kakteen geht auf die Azteken zurück. Den Gehalt an Alkaloiden in manchen Kakteen nutzten die Indianer Nordamerikas für ihre rituellen Handlungen.^[3] Aus den gebogenen Dornen mancher Kakteen fertigten sie Angelhaken.

Heutzutage dienen Kakteen neben der Verwendung als Nahrungsmittel (Marmelade, Obst, Gemüse) vor allem als Wirtspflanzen für die Cochenilleschildlaus, aus der roter Farbstoff für Campari oder qualitativ hochwertige Lippenstifte gewonnen wird. Besonders in Südamerika liefern abgestorbene Säulenkakteen wertvolles Bauholz. Auch für die Pharmazie haben einige Kakteen Bedeutung. Kakteen werden auch als Zimmerpflanzen kultiviert.

Schutz

Mit Ausnahme der Gattungen Pereskia, Pereskiopsis und Quiabentia sind alle Kakteen im Washingtoner Artenschutzabkommen erfasst, viele Arten sind durch Aufnahme in den Anhang I vollkommen geschützt.^[4] Einige Länder nehmen eine etwas widersprüchliche Haltung zum Artenschutz ein. In Mexiko beispielsweise kann man eine Gefängnisstrafe bekommen, wenn man beim Ausgraben von Kakteen erwischt wird, andererseits werden Kakteenstandorte zugunsten neuer Straßen und Stromleitungen vernichtet. Bedenklich dabei ist vor allem, dass einige Kakteen-Standorte eine Ausdehnung von höchstens 1000 Quadratmeter besitzen. Wird dieser Standort vernichtet (Bauarbeiten, Plünderung), so ist die dort wachsende Art für die Nachwelt verloren, falls sie endemischen Charakter hat, also nur dort und sonst nirgends vorkommt.

Kakteen-Gesellschaften

Die folgenden deutschsprachigen Gesellschaften fördern die Kenntnis und Pflege der Kakteen und anderer Sukkulenten u. a. durch Erfahrungsaustausch, Ausstellungen, Vorträge und die Herausgabe der gemeinsamen Zeitschrift Kakteen und andere Sukkulenten (KuaS).

• Deutsche Kakteen-Gesellschaft (DKG)
• Gesellschaft Österreichischer Kakteenfreunde (GÖK)
• Schweizerische Kakteen-Gesellschaft (SKG)

Belege

Literatur

• Edward Frederick Anderson: Das große Kakteen-Lexikon. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2005, ISBN 3-8001-4573-1.
• David Hunt, Nigel Taylor, Graham Charles: The New Cactus Lexicon. dh Books, Milborne Port 2006, ISBN 0-9538134-4-4.
• Bruce D. Parfitt, Arthur C. Gibson: Cactaceae. In: Flora of North America Volume 4, 2003, S. 92 (online; Abschnitt Beschreibung).
• L. Watson, M. J. Dallwitz: Die Familie der Cactaceae bei DELTA von L. Watson & M. J. Dallwitz. (Abschnitt Beschreibung)
• Die Familie der Cactaceae bei der APWebsite. (Abschnitte Beschreibung und Systematik)

Einzelnachweise

1. ↑ Park S. Nobe: Cacti: Biology and Uses. University of California Press, 2002, ISBN 0-520-23157-0, S. 82.
2. ↑ R. Nyffeler, U. Eggli: Disintegrating Portulacaceae: A new familial classification of the suborder Portulacineae (Caryophyllales) based on molecular and morphological data. In: Taxon. Band 59, Nummer 1, 2010, S. 227–240.
3. ↑ Prehistoric peyote use: Alkaloid analysis and radiocarbon dating of archaeological specimens of Lophophora from Texas. In: Journal of Ethnopharmacology. Band 101, Nr. 1-3, 3. Oktober 2005, ISSN 0378-8741, S. 238–242, doi:10.1016/j.jep.2005.04.022 (sciencedirect.com [abgerufen am 20. Juli 2021]).
4. ↑ CITES: Appendices I, II and III. 19. September 2012, abgerufen am 5. Januar 2010.

Weblinks

– Sammlung von Bildern, Videos und Audiodateien

Wiktionary: Kaktus – Bedeutungserklärungen, Wortherkunft, Synonyme, Übersetzungen

• Cactaceae in der Bolivia Checklist
• Cactaceae im Catalogue of the Vascular Plants of Ecuador
• Cactaceae in der Peru Checklist
• Cactaceae in der Flora Mesoamericana

Echinocactus grusonii

Cactaceae je porodica kaktusa, sukulentnih cvjetnica reda Caryophyllales. Poeijeklom su iz Sjeverne, Srednje i Južne (sa susjednim otocima). Uglavnom su bodljikave trajnice koje odlično podnose sušu, zahvaljujući sočnom i mesnatom sastavnom tkivu u kojem skladište vodu. Naziv sukulente veže se zaa svaku biljku sočnog tkiva stabljike i lišća, a često i korijena, koje zadržava vlagu i omogućuje biljci normalan razvoj u razdobljima sušnog vremena. ^[1] Riječ "kaktus" dolazi, preko latinskog , od starogrčkog κάκτος - kaktos, koje je izvorno Theophrastus koristio za bodljastu biljku čiji identitet nije siguran.^[2]

Kaktusi se pojavljuju u širokom rasponu oblika i veličina. Većina kaktusa živi u staništima podložnim barem malo suši. Mnogi žive u ekstremno suhim sredinama, čak i kada se nalaze u Atacama pustinji, jednom od najsušnijih mesta na zemlji. Kaktusi pokazuju mnogo prilagodbi za skladištenje očuvanje vode. Gotovo svi su sukulente], što znači da imaju zadebljale, mesnate dijelove prilagođene za skladištenje vode. Za razliku od mnogih drugih sukulenata, stabljika je jedini dio većine kaktusa gdje se odvija ovaj vitalni proces. Većina vrsta izgubila je pravo lišće, zadržavajući samo bodlje, koji su veoma modificirani listovi. Osim što se brane protiv biljojeda, bodlje pomažu u sprečavanju gubitka vode, smanjujući protok zraka blizu kaktusa i pružajući malo hlada. U nedostatku lišća, uvećane stabljike obavljaju fotosintezu. Kaktusi su porijeklom iz Amerike, u rasponu od [[Patagonija|Patagonije] na jugu, do dijelova zapadne Kanade na sjeveru - osim Rhipsalis baccifera , koji također raste I u Africi i Šri Lanci.

Kaktusne bodlje nastaju od specijaliziranih struktura zvanih areole , vrste visoko reducirane grane. Areole su prepoznatljiva karakteristika kaktusa. Kao i bodlje, areole potiču od cvjetova, a obično cjevasti i višeslojni. Mnogi kaktusi imaju kratkotrajno aktivno razdoblje i dugo su u stanju mirovanja, a sposobni su brzo reagirati na bilo kakvu kišu; pomaže im i opsežan, ali relativno plitki korijenski sistem koji brzo upija svaku vodu koja dospije na površinu tla. Stabljike kaktusa često su rebraste ili nabrazdane, što im omogućava da se brzo prošire i stežu za brzo upijanje vode nakon kiše, praćeno dugim sušnim periodima. Kao i druge sočne biljke, većina kaktusa koristi poseban mehanizam nazvan "metabolizam kiselina" (CAM) kao dio fotosinteze. Transpiracija, tokom koje ugljik-dioksid ulazi u biljku i voda ističe, ne odvija se tokom dana istovremeno sa fotosintezom, već se umjesto toga događa noću. Biljka skladišti ugljik-dioksid koji uzima kao jabučnu kiselinu, zadržavajući je dok se ne vrati dnevna svjetlost, a tek potom koristi u fotosintezi. Kako se transpiracija odvija tokom hladnijih, vlažnijih noćnih sati, gubitak vode se značajno smanjuje.

Mnogi manji kaktusi imaju stabljike u obliku globusa, kombinirajući najveći mogući volumen za skladištenje vode, s najmanjom mogućom površinom za gubitak vode od transpiracije. Najviši živi kaktus je primjerak Pachycereus pringlei. Najviši ikad izmjereni kaktus bio je bezvodni saguaro kaktus koji je otpuhan u oluji u julu 1986. godine;^[3] bio je visok 78 m}}. Slobodno stojeći kaktus je Pachycereus pringlei, sa maksimalnom zabiljženom visinom od 19,2 m, a najmanja je Blossfeldia liliputiana], samo oko 1 cm prečnika u zrelosti. Potpuno odrastao saguaro (Carnegiea gigantea) može apsorbirati onoliko 200 litara vode tokom kiše. Nekoliko vrsta se značajno razlikuju po izgledu od većine porodica. Barem površno biljke roda "Pereskia" nalikuju drugom drveću i grmlju, koje raste oko njih. Imaju trajno lišće, a kad su stariji, stabljika je pokrivena korom. Njihove areole identificiraju ih kao kaktuse, a uprkos svom izgledu, oni također imaju mnogo prilagodbi za očuvanje vode. Pereskia se smatra bliskom vrstama predaka iz kojih su evoluirali svi kaktusi. U tropskim regijama, drugi kaktusi rastu kao šumski penjači i epifite (biljke koje rastu na drveću). Njihova stabljika obično je spljoštena, gotovo lisnatog izgleda, s manje ili čak i bez bodlji, poput poznatih božićnih kaktusa ili kaktusa zahvalnosti (u rodu Schlumbergera])

Kaktusi imaju raznovrsnu upotrebu: mnoge se vrste koriste kao ukrasne biljke, druge se uzgajaju za stočnu hranu ili ljudsku hranu, a druge kao voće. Karmin je proizvod insekta koji živi na nekim kaktusima. Mnoge sukulente i u Starom i Novom svijetu – poput nekih Euphorbiaceae (euforbija) – imaju upečatljivu sličnost kaktusima i mogu pogrešno biti u uobičajenoj upotrebi naziva "kaktus".

Kultivirani kaktusi u singapurskom Singapore Botanic Gardensu

Mnoge vrste kaktusa imaju duge, oštre bodlje kao ova Opuntia.

Morfologija

Kaktoidna vrsta roda Ferocactus I prirodnom okružrnju ( Arizona)

Oko 1.500 do 1.800 vrsta kaktusa uglavnom spada u jednu od dvije skupine "jezgarnih kaktusa": opuncije (potporodica Opuntioideae) i "kaktioidi" (potporodica Cactoideae). Većina članova ove dvije skupine lahko je prepoznati kao kaktuse. Imaju mesnate sočne stabljike biljke, koje su glavne organi za fotosintezu. Nemaju ili imaju male ili prolazne listove. Imaju cvjetove sa jajnicima koji se nalaze ispod prašnika i latica, često duboko potonuli u mesnatu čašicu] (dio stabljike iz kojeg rastu dijelovi cvijeta). Svi kaktusi imaju areole – visoko specijalizirane kratke izdanke s izuzetno kratkim internodijima koji imaju bodlje, normalne izdanke i cvjetove.

Preostali kaktusi spadaju u samo dva roda, Pereskia i Maihuenia, i prilično su različiti, što znači da bilo koji opis kaktusa kao celine mora često praviti iznimke. Vrste „Pereskia“ površno nalikuju ostalim tropskim šumskim stablima. Kad su zreli, imaju drvenastu stabljiku koja može biti prekrivena korom i dugotrajnim lišćem, koje su glavno mjesto fotosinteze. Njihovi cvjetovi mogu imati gornje – nadrasle jajnike (tj. Iznad mjesta pričvršćivanja čašice i latica) i areole koji stvaraju daljnje lišće. Dvije vrste „Maihuenije“ imaju mala tijela u obliku globusa sa istaknutim lišćem na vrhu.

Habitus rasta

Kaktusi pokazuju široku paletu habitusa rasta, koju je teško podijeliti u jasne, jednostavne kategorije.

Arborescentni kaktusi

Mogu biti poput drveća (arborescentni), što znači da obično imaju jedno više ili manje drvenastih debala] na vrhu od nekoliko do mnogih grana. U rodu Pereskia grane su prekrivene lišćem, pa vrste ovog roda možda nisu prepoznatljive kao kaktusi. U većini drugih kaktusa grane su tipičnije u obliku kaktusa, golih listova i kore i prekrivene bodljicama, kao u Pachycereus pringlei ili većim opuncijama. Neki kaktusi mogu narasti do veličine drveća, ali bez grana, poput većih primjerka Echinocactus platyacanthus. Kaktusi se mogu opisati i kao grmovi, s nekoliko stabljika koje dolaze iz zemlje ili sa vrlo niskim granama , poput Stenocereus thurberi.

Kolumnasti kaktusi

Manji kaktusi mogu se opisati kao stubasti. Sastoje se od uspravnih, cilindričnih stabljika, koje se mogu ili ne moraju granati, bez vrlo jasne podjele na deblo i grane. Teško je odrediti granice između stubastih oblika i oblika drveća ili grmlja. Manji i mlađi primjerci, naprimjer primjer Cephalocereus senilis su stubasti, dok stariji i veći mogu postati stablasti. U nekim slučajevima "stupci" mogu biti vodoravni, a ne vertikalni. Dakle, stabljike Stenocereus eruca rastu duž zemlje, ukorijenjujući se u razmacima.

Loptasti kaktusi

Kaktusi čija su stabljika čak i manja mogu se opisati kao kuglasti, loptasti (ili okruglasti). Sastoje se od kraćih, više loptastih stabljika od stubastih kaktusa. Ovi kaktusi mogu biti samotni, kao što je Ferocactus latispinus ili njihova stabljika može formirati grozdove koji mogu stvoriti velike nakupine. Sva ili neke stabljike u klasteru mogu imati zajednički korijen.

Ostali oblici

Ostali kaktusi imaju sasvim drugačiji izgled. U tropskim krajevima, neki rastu kao šumski penjači i epifite. Njihove stabljike su tipski spljoštene, gotovo lisnatog izgleda, s manje ili čak bez bodlji. Kaktusi za penjanje mogu biti vrlo veliki; primerak Hylocereus prijavljen je da je dug 100 m, od korena do najudaljenijeg dijela stabljike. Epifitski kaktusi, kao što su vrste roda Rhipsalis ili Schlumbergera, često vise dolje, tvoreći guste grozdove na kojima rastu na drveću visoko iznad zemlje.

• Visoki drvoliki Pachycereus pringlei

• Visoki nerazgranati kolumnasti kaktus (rod Cephalocereus)

• Kratki klasterski kolumnasti habitus (Ferocactus pilosus)

• Solitarni loptasti habitus (Ferocactus echidne)

• Klasterski loptasti habitus (Rebutia

• Epiphytic cactus (Rhipsalis paradoxa)

• Drvoliki habitus (Pereskia aculeata)

Stabljika Mammillaria longimamma, sa gomoljastim izbočinama

Areole

Kaktusne areole

Areole of Pereskia grandifolia s

Poprečni presjek areole rodaCereus

Areole jedne vrste roda Echinopsis

Zatvarajuće areole Astrophytum capricorne

Cvjetovi iz gornjeg dijela areole

Areole su strukture jedinstvene za kaktuse. Iako promjenjive, obično se pojavljuju kao vunasta ili dlakava područja na stabljikama iz kojih izlaze bodlje. Cvjewtovi rastu I iz areola. U rodu Pereskia, za koji se vjeruje da je sličan pretku svih kaktusa, areole se javljaju u osovinama listova (tj. U uglu između lisne peteljke i stabljike). Kod kaktusa bez listova, areole se često nalaze na uzvišenim površinama na stabljici na kojima bi bile osnove listova.

Areole su visoko specijalizirani i vrlo kondenzirani izdanci ili grane. U normalnom izdanku koljenca koja nosi listove ili cvjetove razdvojena će se dužim internodijima. U areoli su čvorovi tako zbliženi, da čine jednu strukturu. Areola može biti kružna, izdužena u ovalni oblik ili čak razdvojena na dva dijela; dva dijela mogu biti vidno povezana (naprimjer utorom u stabljici) ili izgledati potpuno odvojeno (dimorfna areola). Dio bliže vrhu stabljike tada stvara cvjetove, drugi dio bodlje. Areole često imaju višećelijske dlačice (trihome) koje daju areoli dlakav ili vunasti izgled, ponekad izrazite boje poput žute ili smeđe.

U većini kaktusa, areole proizvode nove bodlje ili cvjetove samo nekoliko godina i tada postaju neaktivne. To rezultira relativno fiksnim brojem bodlji, a cvjetovi se proizvode samo s krajeva stabljika, koji još uvijek rastu i formiraju nove areole. U rodu „Pereskija“, bliskom pretku kaktusa, areole ostaju aktivni mnogo duže; ovo je slučaj i u rodovima Opuntia i Neoraimondia.

Bodlje

Bodlje kaktusa

Bodlje Ferocactus

Kukaste centralne bodlje (cf. Mammillaria rekoi)

Glohide Opuntia microdasys

Botanički se razlikuju trnovi, bodlje i bodljice: bodlje su modificirani listovi, a trnovi su modificirane grane. Kaktusi proizvode bodlje, uvijek iz areola, kao što je gore spomenuto. Trnovi su prisutni čak i u onim kaktusima s lišćem, poputrodova Pereskia, Pereskiopsis i Maihuenia, tako da su se jasno razvili prije potpune bezlisnosti. Neki kaktusi imaju bodlje samo kada su mladi, moguće samo kada su klijanci. To se posebno odnosi na one koji žive na drveću, poput rodova Rhipsalis i Schlumbergera , ali i nekih kaktusa koji žive na tlu, poput vrsta roda Ariocarpus.

Bodlje su često korisne za identifikaciju kaktusa, jer se uveliko razlikuju između vrsta po broju, boji, veličini, obliku i tvrdoći, kao i u tome da li su sve bodlje nastale iz areola slične ili su različite vrste. Većina bodlji je ravna ili u većini blago zakrivljena i opisana je poput dlakavih čekinjastih, iglastih ili nalik na igle, ovisno o njihovoj duljini i debljini. Neki kaktusi imaju spljoštene bodlje (npr. Sclerocactus papyracanthus). Ostali imaju bodlje za zakačenje. Ponekad su jedna ili više središnjih bodlji zakačne, dok su vanjske bodlje ravne (npr. Mammillaria rekoi).

Uz bodlje normalne dužine, članovi potporodice Opuntioideae imaju relativno kratke bodlje, nazvane glohida, koje su bodlje po svojoj dužini i lahko otpadaju. One ulaze u kožu i teško ih se uklanja, uzrokujući dugotrajnu iritaciju.

Stabljika mladog Cereus hildmannianus subsp. uruguayanus, sa rebrastom i voštanom prevlakom

Ilustracija metabolizma CAM

Noć: otvorene stome; CO₂ ulazi i skladišti se kao jabučna kiselina; vodena para izlazi.

Dan: zatvorene stome; jabučna kiselina pretvara se u CO₂ i upotrebljava za stvaranje ugljik-hidrat; vodena para ostaje zarobljena .

Takonomija i klasifikacija

(Gore) Glave bodlji artičoke, moguće nekada označavane kao "kaktus";
(Ispod) A Melocactus, vjerovatno prvi rod koji su vidjeli Evropljani

Imenovanje i klasificiranje kaktusa bilo je teško i kontroverzno, već otkad su za nauku prvi otkriveni kaktusi. Teškoće su počele s Lineom. 1737. Godine, koji je kaktuse koje je poznavao stavio u dva roda, Cactus i Pereskia. Međutim, kada je objavio Species Plantarum 1753. - polazno djelo moderne botaničke nomenklature – sve ih je prebacio u jedan rod, Cactus.

Kasniji botaničari, poput Philipa Millera 1754. godine, kaktuse su podijelili u nekoliko rodova koje je 1789. godine Antoine Laurent de Jussieu smjestio u svoju tek stvorenu porodicu Cactaceae. Početkom 20. stoljeća, botaničari su osjetili da je Linnaeusovo ime "Cactus" postalo toliko zbunjujuće u smislu značenja (je li to bio rod ili porodica?) daa ga ne bi trebalo koristiti kao ime roda. Bečki botanički kongres 1905. godine odbacio je naziv Cactus i umjesto toga proglasio rod Mammillaria tipskim rodom porodice Cactaceae. Međutim, uspjelo se očuvati ime Cactaceae, što je dovelo do neobične situacije u kojoj porodica Cactaceae više ne sadrži rod po kojem je imenovana.

Teškoće su se nastavile, dijelom i zbog toga što se pri davanju naučnih imena oslanjalo na „ uzorke tipa“.

Konačno, ako botaničari žele znati je li određena biljka primjer, recimo, Mammillaria mammillaris, trebali bi je moći uporediti s uzorkom tipa za koji je to ime trajno vezano. Uzorci tipa obično se pripremaju komprimiranjem i sušenjem, nakon čega se skladište u herbarijima, kako bi djelovali kao konačne reference. Međutim, kaktuse je vrlo teško sačuvati na ovaj način; evoluirali su tako da se odupru sušenju i njihova tijela se ne mogu lahko komprimirati. Daljnja poteškoća je u tome što su mnogim kaktusima imena dali uzgajivači i aktivisti u hortikultuturi, a ne botaničari; kao rezultat toga, često se zanemaruju odredbe Međunarodnog kodeksa nomenklature algi, gljiva i biljaka (koji upravlja imenima kaktusa, kao i drugih biljaka). Curt Backeberg je imenovao ili preimenovao 1.200 vrsta, a da nijedno njegovo ime nikada nije priloženo za uzorak, što je, prema Davidu Huntu, osiguralo da

ostavi trag nomenklaturnog haosa koji će vjerovatno stoljećima uznemiravati taksonome kaktusa.

Klasifikacija

The four cactus subfamilies

Pereskioideae: Pereskia aculeata

Opuntioideae: Opuntia chlorotica

Maihuenioideae: Maihuenia poeppigii

Cactoideae: Mammillaria elongata

• Potporodica Pereskioideae K. Schumann
• Potporodica Opuntioideae K. Schumann

U ovu potporodicu uključeno je oko 15 rodova je uključeno. Oni mogu imati listove kad su mladi, ali se ovi kasnije gube. Njihova stabljika obično se dijeli na različite "zglobove" ili "jastučiće" (kladode). Biljke se razlikuju po veličini, od malih jastuka Maihueniopsis do vrsta veličine drveća; Opuntia naraste u visinu i do 10 m ili više.

• Potporodica Maihuenioideae P. Fearn

Jedini rod je Maihuenia , s dvije vrste, od kojih obje formiraju prostirke niskog rasta. Ima neke karakteristike koje su primitivne unutar kaktusa . Biljke imaju listove, a kiselinski metabolizam u potpunosti nedostaje.

• Potporodica Cactoideae

Podijeljena je u devet plemena; ovo je najveća potporodica, uključujući sve "tipske" kaktuse. Članovi su po habitusu vrlo promjenjivi, razlikuju se od drvolikih do epifitskih. Listovi su normalno odsutni, iako ponekad vrlo smanjeni postoje kod mladih biljkaka. Stabljike se obično ne dijele na segmente, ali su rebraste ili gomoljaste. Dva plemena, Hylocereeae i Rhipsalideae, sadrže penjačice ili epifitske oblike, s prilično drugačijim izgledom; njihova stabljika je spljoštena i može se podijeliti na segmente.

Molekularnofilogenetičke studije podržale su monofiliju ove tri ove potporodice (ne Pereskioideae), ali nisu podržale sva plemena ili čak rodove ispod ovog nivoa; Zaista, studija iz 2011. pronašla je samo 39% rodova u potporodici Cactoideae kao monofiletske. Klasifikacija kaktusa trenutno ostaje neizvjesna i vjerovatno će se mijenjati.

Pereskia grandifolia

Cactaceae

Pereskia Kladus A

Pereskia Kladus B

Opuntioideae

Maihuenia

Cactoideae

Podjela

Maihuenia

Opuntia howeyi

Blossfeldia liliputana

Tučak i prašnici cvijeta Mammillaria beneckei

Veliki cvjetovi u rodu Echinopsis

Porodica Cactaceae uključuje 176 priznatih rodova sa preko 2.200 vrsta. ^[4]

Rasprostranjenje

Rasprostranjenje kaktusa

Samo Rhipsalis baccifera

Svi ostali

Rod Opuntia je odomaćen na Kanarskim otocima.

Kaktusi naseljavaju različite regije, od obalnih ravnica do visoko planinskih područja. Uz jedan izuzetak, oni su porijeklom iz Amerike, gdje se njihov raspon proteže od Patagonije do Britanske Kolumbije i Alberte u zapadnoj Kanadi. Postoji niz centara raznolikosti. Za kaktuse prilagođene suši, tri glavna centra su Meksiko i jugozapadni dio Sjedinjenih Država; jugozapadni Andi, gdje se nalaze u Peru, Bolivija, Čile i Argentina; istočni Brazil, daleko od Amazonskog bazena. Za epifitske i penjačke kaktuse koji žive na drveću nužno su različiti centri raznolikosti, jer zahtijevaju vlažno okruženje. Nalaze se uglavnom na obalnim planinama i atlantskim šumama jugoistočnog Brazila; u Boliviji, koja je središte raznolikosti za potporodicu Rhipsalideae; u šumovitim predjelima Centralne Amerike, gdje sun a planinama Hylocereeae najrazličitiji.

Rhipsalis baccifera je izuzetak; porijeklom je iz Amerike i Starog svijeta, gdje se nalazi u tropskom području Afrike, Madagaskara i Šri Lanke. Jedna teorija je da se širila tako što se prenosi kao sjeme u probavnom traktu ptica; sjeme Rhipsalis prilagođeno je za distribuciju preko ptica. Populacije Starog svijeta su poliploidne i smatrane su različitim podvrstama, što podržava ideju da širenje nije bilo nedavno. Alternativna teorija je da je vrsta u početku prešla Atlantik na evropskim brodovima koji su trgovali između Južne Amerike i Afrike, nakon čega su ga ptice možda još više raširile.

Prepolovljeni plod Schlumbergera prečnik 1,0~1,5 cm

Upotreba

Središnja slika u ovom izvodu iz Codeks Osuna iz 1565. prikazuje opunciju koja se koristi kao simbol za Tenochtitlan (Mexico City)

Grb Meksika prikazuje meksičkog zlatnog orla koji visi na opunciji, proždirući zmiju

Oguljeni plodovi indijskog smokvastog kaktusa različitih sorti u prodaji u Meksiku

Biljka koja je danas poznata pod nazivom Opuntia ficus-indica ili indijski smokvasti kaktus, odavno je bila važan izvor hrane. Smatra se da je izvorna vrsta nastala u centralnom Meksiku, mada je to sada nejasno jer su starosjedilački stanovnici južne Sjeverne Amerike razvili i distribuirali niz hortikulturnih sorti (sorti), uključujući oblike vrsta i hibride sa ostalim opuncijama. Jedu se i plodovi i jastučići, prvi često pod španskim imenom tuna, drugi pod imenom nopal. Kultivirani oblici često su značajno manje bodljikavi ili čak bez bodlji. Za Nopalsku industriju u Meksiku, 2007. godine se tvrdilo da vrijedi 150 USD. Indijski smokva kaktus je vjerovatno bio prisutan na Karibima kada su stigli Španci, a ubrzo je unesen I u Evropu. Brzo se širila mediteranskim područjem, i prirodnim putem i unošenjem – toliko toga, rani botaničari su pretpostavili da je porijeklom iz tog područja. Izvan Amerike, indijski smokva kaktus važan je komercijalni usjev na Siciliji, u Alžiru i drugim sjevernoafričkim zemljama. Plodovi drugih opuncija također se jede, uglavnom pod istim imenom, tuna. Također se konzumiraju i cvjetni pupoljci, posebno vrste roda Cylindropuntia.

Gotovo svaki mesnati prodovi kaktusa jestivi su. Riječ pitaya ili pitahaya (obično se smatra da je preuzeta na španki od haićanskih kreola, može se primijeniti na niz "ljuskavih plodova", posebno onih od stubastih kaktusa. Plod saguara (Carnegiea gigantea) odavno je važan za starosjedilačko stanovništvo sjeverozapadnog Meksika i jugozapadnog dijela SAD, uključujući pustinju Sonora. Može se konzervirati kuhanjem, da se dobije sirup i sušenjem. Sirup se takođe može fermentirati, da bi se dobilo alkoholno piće. Plodovi vrsta roda Stenocereus takođe su bili važni izvori hrane u sličnim delovima Severne Amerike; Stenocereus queretaroensis se uzgaja radi plodova. U tropskim južnijim krajevima, alpski Hylocereus undatus pruža pitahaya orejona ", koji se danas u Aziji široko uzgaja pod imenom zmajevo voće. Ostali kaktusi koji daju jestive plodove uključuju vrste rodova Echinocereus, Ferocactus, Mammillaria, Myrtillocactus, Pachycereus, Peniocereus i Selenicereus. Tijela kaktusa osim opuncija rjeđe se jedu, mada je Anderson izvijestio da se "Neowerdermannia vorwerkii" "priprema i jede poput krompira u gornjoj Boliviji." Šablon:Sfnp

• Uzgoj saguera u 1907.

• Jestivi plodovi saguara

• Plodovi nekih vrsta roda Ferocactus jestivi su.

• "Zmajevo voće" za prodaju u Taiwanu

• Plodovi dobijeni od Stenocereus queretaroensis

• Salata sa sjeckanom nopales (opuncija)

Psihoaktivni agensi

Lophophora williamsii u divljini

Klesanje u kamenu iz Chavín de Huantar, datirano na oko 1.000. godine prije nove ere, prikazuje lik koji nosi ono što se smatra kaktusom San Pedro

Pokazalo se da su brojne vrste kaktusa sadržavale psihoaktivna sredstva, hemijske spojeve koji svojim djelovanjem na mozak mogu izazvati promjene u raspoloženju, percepciji i spoznaji. Dvije vrste imaju dugu povijest upotrebe domorodačkih naroda Amerike: peyot, Lophophora williamsii , u Sjevernoj Americi, i kaktus San Pedro,' 'Echinopsis pachanoi' ', u Južnoj Americi. Oba sadrže meskalin.

L. williamsii je porijeklom iz sjevernog Meksika i južnog Teksasa. Pojedinačne stabljike su visoke oko 2 - 6 cm , promjera 4 - 11 cm, a mogu se naći u grozdovima veličine do 1 m . Veliki dio stabljike je obično ispod zemlje. Meskalin je koncentriran u fotosintetskom dijelu stabljike iznad zemlje. Središte stabljike koja sadrži tačku rasta (apikalni meristem) je potopljeno. Iskusni sakupljači pejota uklanjaju tanki komad s vrha biljke, ostavljajući netaknutu tačku rasta, omogućavajući biljci da se regenerira. Dokazi ukazuju da je peyote bio u upotrebi prije više od 5.500 godina; osušena dugmad pejota za koje se pretpostavlja da potiču sa nalazišta u Rio Grande, Teksas, datirani radiougljikom na oko 3780. - 3660. godine p.ne. Peyote se doživljava kao sredstvo pristupa svetom duhu. Pokušaji Rimokatoličke crkve da suzbiju njegovu upotrebu nakon špankog osvajanja uglavnom su bili neuspješni, a sredinom 20. stoljeća pejot je masovnije koristio domorodački narod nego ikad na sjeveru Kanade. Sada ga formalno koristi Crkva nativnih Amerikanaca.

Echinopsis pachanoi“ potiče iz Ekvadora i Perua. Izgled je vrlo različit od L. williamsii . Ima visoke stabljike, do 6 m, s promjerom 6 -15 cm, koje se odvajaiu od osnove, cjelokupnoj biljci daje izgled grmlja ili drveća. Arheološki dokazi o upotrebi ovog kaktusa izgleda da su datirani od prije 2.000– 2.300 godina, s rezbarijama i keramičkim predmetima na kojima su prikazani stubasti kaktusi. Iako su crkvene vlasti pod španskom upravom pokušale suzbiti njegovu upotrebu, to nije uspjelo, što pokazuje i kršćanski element u zajedničkom nazivu "San Pedro kaktus" – kaktus Sveti Petar. Anderson pripisuje ime uvjerenju da baš kao što sveti Petar drži ključeve do neba, efekti kaktusa omogućavaju korisnicima da "dođu do neba dok su još na zemlji." I dalje se koristi za psihoaktivne učinke, kako u duhovne, tako i u ljekovite svrhe, često se kombinira s drugim psihoaktivnim agensima, poput Datura ferox i duhanom. Nekoliko drugih vrsta roda Echinopsis, uključujući E. peruviana, takođe sadrže meskalin.

Bibliografija

• Anderson, Edward F. (2001), The Cactus Family, Pentland, Oregon: Timber Press, ISBN 978-0-88192-498-5
• Anderson, Miles (1999), Cacti and Succulents: Illustrated Encyclopedia, Oxford: Sebastian Kelly, ISBN 978-1-84081-253-4
• Brown, Roger (2001), Cultivation of Cacti, str. 85–92 Nepoznat parametar |in= zanemaren (pomoć)
• Hecht, Hans (1994), Cacti & Succulents (p/b izd.), New York: Sterling, ISBN 978-0-8069-0549-5
• Hewitt, Terry (1993), The Complete Book of Cacti & Succulents, London: Covent Garden Books, ISBN 978-1-85605-402-7
• Innes, Clive (1995), "Cacti", u Innes, Clive & Wall, Bill (ured.), Cacti, Succulents and Bromeliads, London: Cassell for the Royal Horticultural Society, str. 11–70, ISBN 978-0-304-32076-9
• Keen, Bill (1990), Cacti and Succulents : step-by-step to growing success, Marlborough, Wiltshire: Crowood Press, ISBN 978-1-85223-264-1
• McMillan, A.J.S.; Horobin, J.F. (1995), Christmas Cacti : The genus Schlumbergera and its hybrids (p/b izd.), Sherbourne, Dorset: David Hunt, ISBN 978-0-9517234-6-3
• Pilbeam, John (1987), Cacti for the Connoisseur, London: Batsford, ISBN 978-0-7134-4861-0

Također pogledajte

• Cvjetnica

Reference

A cactus (plural: cacti, cactuses, or cactus)^[3] is a member o the plant faimily Cactaceae within the order Caryophyllales.

References

Los Cactus, Cactèas o Cactacèas (Cactaceae) forman una familha de plantas de flors. Son gaireben totas de plantas grassas o plantas succulentas, es a dire de plantas xerofitas que servan dins lors teissuts de « chuc » per afrentat los longs periòdes de secada.

Cal pas confondre Cactus e planta succulenta: totas las plantas succulentas son pas de Cactus. Son de familhas de plantas qu'adoptèron los mèsmes metòdes de luta contre los periòdes de secada, coma las Asclepiadaceae o los Crassulaceae.

De plantas d'aquestas autras familhas, per convergéncia de las formas d'espècias somesas a las mèsmas constrenchas, ressemblan fòrça als cactus. Es lo cas per exemple de las eufòrbia cactiformas coma Euphorbia canariensis.

Per destriar los cactus verais de las plantas que lor ressemblan, cal far referéncia als critèris d'apartenéncia a la familha de las Cactaceae. L'identificacion se fa per la preséncia d'areòlas, e, coma mai generalament en botanica, per las flors e los fruchs.

Al contrari de las cresenças popularas, las Cactacèas son pas consideradas coma essent d'arbres. Los cactus cobrisson un larg ventalh de formas e de talhas. N'existís d'esfericas, cilindricas, en forma de pal, amb de fuèlhas punchudas o en forma de raquetas… Lo mai grand es Pachycereus pringlei, amb una talha mesurada de 19,2 m^[1], lo mai pichon es Blossfeldia liliputiana, d’1 cm de diamètre un còp adult^[2].

Etimologia

Lo mot cactus ven del grèc ancin κάκτος / káktos, designant lo cardon. Foguèt utilizat coma lo nom del primièr genre d'aquestas plantas per Carl von Linné, abans que fòrça autres noms de genres se'n separèron.

Classificacion

Echinocactus grusonii

La familha de las Cactaceae es una familha de plantas dicotiledònas que compren unas 2500 espècias destriada en unes 90 genres.

Cactus èra taben un nom de genre dins la classificacion binomiala codificada per Carl von Linné. Apareis sonque dins la classificacion actuala coma sufixe d'unes noms de genre, coma Echinocactus, Pterocactus, Stenocactus, etc.

Critèris de determinacion

L'apartenéncia a la familha de las Cactaceae se determina per quatre principals critèris:

• Los punts vegetatius son d'areòlas, es a dire de menas de clòts dins l'epidèrme, garnits de lana o de borra los fasent semblara de cossinets, d'ont sortisson los segments o rebrots, las flors e las fuèlhas reduchas que sont las espinas...

L'existéncia d'areòlas es lo critèri mai utulizat per l'apacionat, d'en primièr qu'est pas necessari d'esperar la florason e los fruchs per los observar, enseguida que, al contrari dels dos autres critèris, las areòlas existisson dins pas cap autra familha de plantas.

• L'ovari dèu èsser infèra, es a dire que deu èsser plaçar sota las pèças floralas (levat per unes cactus primitius coma Pereskia aculeata).
• Lo fruch deu èsser una baia d'una sela lòtja, existís pas de parets intèrnas separant las granas o grops de granas.
• Un critèri d'exclusion es la preséncia de latèx al talh, permet d'exclure las plantas del genre eufòrbia.

Los agaves, los Lithops, las eufòrbias e los Pachypodium son pas de cactus.

Morfologia

Lo genre Pereskia es un dels rares cactus a possedir de fuèlhas.

Se destria sièis formas diferentas:

• arborescentas: comparables a un arbre amb de brancas, coma las carnegiea;
• arbustivas : idem, mas amb de cambas mai primas;
• colomnàris: sens braces, coma las espècias del genre Cereus;
• globulàrias, amb de formas esfericas, veire cilindricas;
• epifitas penjantas, per unas espècias de cactus epifitas;
• ecalàrias: per un fòrça pichon nombre d'espècias;
• amn pèças planas (o cladodas) comunament nomenadas "raquetas" coma las espècias del genre Opuntia.

Son de plantas erbacèas o d'arbrilhons, sovent de forma vegetativa particulara, amb la foncion clorofilliana transferida a las tijas. Sovent espinosas, perennas, mai sovent succulents, los cactus son a vegadas epifitas o escalants. L'aspècte actual dels cactus s'explica subretot per l'adaptacion a las condicions de secada, a l'origina dels desvelopament de la foncion d'estocatge e de la reduccion de las superfícias d'evaporacion.

Aquesta illustracion mòstra qu'en periòde de secada, lo cactus se contracta. Las areòlas, mai contractadas, donan mens de presa al solelh.

La foncion d'estocatge se vei per un espessiment de la tija, e, per unas espècias, pel desvolopament de raices tuberosas (Pterocactus tuberosus per exemple). Explica tanben l'apareission de las costelas o una disposicion dels tucons en espirala, que permeton, coma per un accordeon, la dilatacion e la retraccion del còs de la planta segon los des periòdes de pluèja e de secada, sens esquiç de l'epidèrme. La reduction de las superfícias d'evaporacion es traducha per un espessiment de l'epidèrme, a vegada quitament cobèrt d'una mena de cera, una diminucion del nombre d'stomats (trauqeuts permetent la respiracion), e subretot, per fòrça d'espècias, la despareission de las fuèlhas (vejatz evapotranspiracion).

Las espinas, elas, an de fontions multiplas: proteccion contra los animals, prene l'aiganha, proteccion de l'epidèrme contra lo Solelh, lo vent dessecant o lo freg d'altitud, espandiment de l'espècia se prenent dins l'aus dels animals... (pasmens, aquesta ipotèsi demora encara sonque teorica)

Las flors de cactus son a vegada de talha granda. Coma las espinas e las brancas, butan sus las areòlas. Fòrça cactus florisson de nuèch. Lors flors son blancas o plan claras. Son pollinizadas per de parpalhons o autres insectes nocturns o per de pichons animals coma las ratapenadas. A l'interior de l'ostal, es un tust termic que farà florir lo cactus. Los fruchs d'unas espècias son comestibles (figuièr de Barbaria).

Formas « monstruosas »

Coma las plantas succulentas, los cactus presentan a vegada de formas dichas "monstruosas" afeccionadas dels colleccionaires.

L'origina del fenomèn es desconeguda, benlèu a causa de mutacions. I a dos fenomèns:

• Faisacion (formas de fais): creissença anormala del suc d'une tija en forma de fais.
• Crestacion (formas de crestas): creissença anormala del suc d'una tija en forma de cresta o de ventalh^[3].

• Mammillaria crestada

• Carnegia crestada

• Saguaro cesatada

• Rebutia faisada

• Echinopsis oxygona crestada

Grands tipes morfologics

Organ Pipe Cactus National Monument, Arizona.

Los cactus se pòdon gropar en cinc grands tipes morfologics:

• Cactus primitius – Pas o pauc succulents, aquestes cactus son lo malhon mancant entre las plantas classicas, dichas mesofitas e los cactus. An gardat l'aspècte d'arbrilhon classics e lors fuèlhas veraias: Pereskia, Pereskiopsis, Quiabentia.
• Oponces – Formas de segments epesses en forma de raquetas (cladodes), a vegada al suc d'un tronc (Brasiliopuntia, Consolea...), de segments en forme de cilindres (Austrocylindropuntia, Cylindropuntia, Grusonia...) o de bolas pichonas mai o mens alongadas (Maihueniopsis, Tephrocactus...), aquestes cactus an, mai sovent, gardat de fuèlha redusidas e cilindricas, casent lèu.
• Cactus colomnaris – Formats de tijas espessas e alongadas, quilhadas, rabalairas o penjadas, lors areòlas son plaçadas le long de las còstelas (Escontria...).
• Cactus globuloses – son formats de tijas esfericas podent s'alongar, amb areòlas plaçadas sus de costelas (Astrophytum...) o de tucons en espirala (Mammillaria...). Pels mai evoluats, l'areòla se divisèt, aquesta situada a l'axil del tucon produsent de flors e rebrots, aquesta al suc del tucon produson d'espinas. De formas intermediàrias d'aqueste fenomèn, nomenat dehiscéncia seriala, presentan una rega ligant las doas partidas de l'areòla al divisar.
• Cactus epifitas de tijas planas – Aquestes cactus butant dins de zonas mai umidas mermèron lor capacitat de sèrva e lors tijas planas semblan a las fuèlhas que remplaçan dins lor foncion clorofilliana (Schlumbergera, cactus orquidèas...)

Espandiment

Los cactus son gaireben totes de plantas de Mond Nòu. Levat Rhipsalis baccifera; aquesta espècia a un espandiment dins la region subtropicala. Auriá colonizat pro recentament lo Continent Vièlh (fa uness miliers d'annadas), benlèu per de granas portadas dins lo sistèma digestiu d'aucèls migrators. La val de Tehuacán (Mexic) es un dels mai richs sites de cactus pel mond^[4]. Fòrça autres cactus (coma los Opuntias) s'aclimatèron suls autres continents après aver estat introduchs per l'òme.

Los Cactus an degut evoluar dins los darrièrs 30 a 40 milions d'annadas, quand los continents èran ja plan separats.

Metabolisme

Los cactus an un metabolisme acid crassulacèu (CAM), al contrari de gaireben totas las plantas^[5]. Subretot, prenon lo dioxid de carbòni sonque de nuèch, e non oas de jorn^,[6].

Istòria

Astrophytum asterias

Opóncia (Opuntia sp.) susmontat d'una agla dessenhar dins lo codex Mendoza

Los cactus son presents suls dessenhs e esculptura de l'ancana civilizacion aztèca coma lo codèx Mendoza al sègle XIV. Segon una profecia, una partida del pòble, menada per de prèires transportant d'efigias sagradas se n'anèt en cerca d'un luòc ont poiriá veire una agla penjada sus un cactus devorant una sèrp. Quand una tala encontra se faguèt, fondèron lor capitala Tenochtitlan (l'ancian nom de la ciutat de Mexic).

En 1822, lo general Iturbide atribuiguèt l'emblèma de la ciutat a las armas del país, lo Mexic: una agla penjada sus un nopal (una espècia d'Opuntia) devorant una sèrp.

I a tanben d'imatges de cactus dins l'anciana civilizacion Moche al Peró, coma Trichocereus pachanoi^[7], unes an de proprietats enteogènas essent utilizadas per aquestes Indians per de tòcas religiosas.

La nomenclatura de las Cactaceae foguèt cambiadissa. Las diferentas espècias èran pas presentas dins l'Antiquitat e arribèron en èrsas progressivas a partit de la descobèrta de l'America.

Cristòl Colomb tornèt los primièrs cactus en Euròpa: de Melocactus venent de las Antilhas. Las primièras espècias menada portèron lo nom de cactus del grèc ancian kaktos, que designava una espècia d'epinoses, belèu lo cardon.

En 1597, John Gerard destria dins son Herball publicat a Londres 4 espècias: un Melocactus, dos Cereus e un Opuntia.

En 1753, Carl von Linné gropa jol genre Cactus las 22 espècias conegudas.

Vers 1770, Philip Miller isola tres genres: Pereskia, Opuntia, Cereus, gardant lo tèrme Cactus per totas las autras.

En 1812, A. H. Haworth isola cinc genres novèls, coma Mammillaria.

Mai tard, Engelmann, Britton e Rose e Backeberg isolan nòu genres novèls^[8].

En 1903, Karl Schumann publica una monografia amb 21 genres e 760 espècias.

En 1958-1962, Backeberg compta 300 genres e 2000 espècias. Lo nombre de genres foguèt redusit en seguida.

Amb lo temps los cactus venguèron al vam.

L'interés pels cactus al sègle XX provoquèt de culhidas excessivas e la despareisson d'unas espècias. Mas d'espècias o varietats son uèi encara descobertas cada an.

Totes los cactus son cobèrts per la Convencion sul comèrci internacional de las espècias de fauna e de flora salvatjas (CITES), e fòrça espècias son plenament protegidas a causa de lor inscripcion a l'Annèxe 1.

Los païses an una actitud contradictòria per la proteccion de las espècias. Al Mexic per exemple, culhir de cactus es cadtigat de prison. Mas los extensions urbnanas destruson de sites de cactus. Es tan mai critica per las espècias que la zona d'espandiment es plan redusida, a vegada mens de 1 000 m².

Estat de las populacions, pressions, menaças sus las espècias

En 2015, un grop de 80 cercaires utilizèt las categorias e critèris de la lista roja de las espècias menaçadas de l'UICN per produire un primièr estudi mondial sul gra de menaça e lo tipe de menaça que tòca las espècias de plantas espinosas. Los autors de l'estudi avisan que 31 % de las espècias de cactus son menaçadas a cort o mojan tèrme (500 espècias su las 1478 censadas, çò que ne fa un dels grops mai menaçats)^[9].

Se poiriá pensar intuitivament que l'escalfament climatic favoriza los cactus, al mens dins unas regions del mond, mas segon l'UICN se 1/3 dels cactus es menaçada d’atudament sus la planeta, es subretot a causa de l'agricultura o a causa de conversion dels sols arids en plantacions d'Eucalyptus per la pasta de papièr. E lo cas al Mexic, en America centrala e al sud de l'America del Sud. La segonda causa es l'artificializacion des tèrras par l'urbanizacion e las zonas d'activitats comercialas o industrialas (subretot dins las zonas costièras coma al Mexic e dins la Caribas o dins la peninsula de Baja en Califòrnia).

Lo comerci illegal de las cactèas es una tresena menaça que s'apond a las doas precedentas, sostengudas per la demanda d'unes colleccionaires.

Aquestas donadas recentas mòstran que las pressions antropicas sus la biodiversitat de las tèrras aridas an estat sosestimadas. Segon Inger Anderson (directritz generala de l'UICN) «L’amplor del comerci illegal d’espècias salvatjas - e tanben la flora » es tanben en causa, mai de çò que pensava l'UICN. Las regions mai tocadas son lo sud de l’Estat de Rio Grande do Sul (Brasil) e lo nòrd de l’Artigas (Uruguai), una zona d’unes 500 km². Venon enseguida d'Estats de Queretaro e de San Luis Potosí e d’Oaxaca e de Puebla dans la region de Tehuacán-Cuicatlán (Mexic), l’Èst de l’Estat de Bahia e lo nòrd du Minas Gerais; e tanben al Chile la partida sud de l’Antofagasta. L’èst de l'Uruguai es tanben tocada. Existís tanben d’autras regions caracterizadas per una riquesa globala puslèu flaca, mas una fòrta proporcion d'espècias menaçadas: al Guatemala, en Colombia e dins de regions del Peró e del Chile.

Unas espècias de cactèas amb un grand nombre d'espècias brasilianas, coma Arthrocereus glaziovii e Coleocephalocereus purpureus butan pas que sus de sòls rics en fèrre o sus d'inselbergs Canga, que son fòrça cercats per l'industria minièra. Atal Arrojadoa marylaniae sembla condamnat a cort tèrme, que buta pas que sus un substrat de qüars blanc unic menaçada per l'expleitacion minièra. Unas espècias son menaçadas per una suspastura d'itinerància.

Lo comèrci nacional e internacional dels cactus es sovent illegal^[10]. L’UICN nota que 86 % dels cactus menaçats utilizats en orticultura venon de populacions salvatjas. Aqueste comèrci illegal foguè en partida redusit en 1975 per l’inscripcion de l'ensemble de la familha (amb unas excepcions) dins la Convencion sul comèrci internacional de las espècias de fauna e de flora (CITES) salvatjas menaçadas d'extinccion e per la disponibilitat de las plantas cultivadas a partir de semenças suls mercats internacionals. Pasmens, la culhida contunha a menaçar d'espècias coma dins los païses on la realizacion de la CITES es incomplèta o recenta coma al Peró e demora una menaça latenta per totas las espècias novelament descrichas. Per aquesta rason, los expèrts mòstran pas mai la localizacion precisa d’espècias recentament descobèrtas per limitar las culhidas de granas o d’individús.

Utilizacion

Mai de 50 % de las espècias de cactus (57 %) son utilizats per l’Òme subretot per las colleccions e l’orticultura ornementala (674 espèces), sovent per de culhidas de plantas e de granas per las colleccions especializadas. 154 espècias son d'aliments per l’òme o lo bestial e 64 espècias an un usatge medicinal e/o veterinari). 64 % dels cactus menaçats son utilizats per l'òme jos una d'aquesta formas e 57 % (236 espècias) en l'orticultura.

Las utilizacions descrichas son limitadas a las Cactaceae. Exclusisson donc de genres coma Agave e Aloè.

Ornament

L'usatge principal es de servir de planta d'ornament, en sèrra dins las regions temperadas, en exterior dins las regions caudas e secas, per exemple dins las regions tocadas de restriccions d'assagatge coma dins de regions d'Austràlia. Ne resulta una cultura intensiva dins los plantolièrs.

Utilizacions agricòlas

Dins de regions pauras (coma unas del Kenya), d'espècias son utilizadas coma barralha per evitar l'errança dels animals. Tanben pòdon evitar l'intrusion dels panaires e securizar una fenèstra se son plantats en dejós^[11]. L'Opuntia foguè importada en Austràlia al sègle XIX per èsser utilizada coma barralhas e desvolopar l'abaliment de Cochenilhas per produire un colorant roge natural (l'acid carminic). Aquestes cactus son pasmens venguts envasissents e, coma son pas consomats pels erbivòrs australians, faguèt 40 000 km² de tèrras agricòlas improductivas. Per limitar los efièchs negatius d'aquestes cactus, la mosca Cactoblastis cactorum, que las larvas se noirisson de fruchs dels Opuntia, introducha dins los ans 1920.

Las cambas dels grands cactus mòrts son a vegadas utilizats coma fusta. Lor estructura lenhosa e l'aire sec las fan plan solidas.

De cactus pòdon servir de combustibles. Las espinas d'unas espècias coma Trichocereus pacasana atenhon 10 cm e son utilizadas coma agulhas per de dentèlas o dels tricòt.

Alimentacion

L'Opuntia ficus-indica, o figuièr de Barbaria, produch de fruchs comestibles contenent fins a 15 % de sucre. Es tanben una planta ostessa per l'abaliment de la cochenilha Coccus cacti utilizada per produire per trissatge un colorant roge natural lo carmin. Cal culhir 140 000 insèctes per produire un quilograma de matèria seca. Es utilizat per de roges de pòts naut de gama o dons lo Campari.

D'autres cactus pòrtan de fruchs comestibles: prickly pear e Hylocereus, que produch fruch Dragon o pitaya. De pòbles d'America consoman d'Echinocereus nomenat cactus-majofas.

Dins fòrça regions, se dona d'espècias d'Opuntia de raquetas planas coma pastura.

De pòbles se desaltarián de l'aiga contenguda dins los Cereus.

Efièchs psicotròps

Dempuèi 2 000 ans, los Amerindians del sud-oèst dels EUA chucan de troces secats de pichons cactus sens espina nomenada peiòt, Lophophora williamsii, pendent de ceremonieas ritualas per sas proprietats psicotròpas en rason dels alcaloïds que contenon.

D'espècias d'Echinopsis (ancianament Trichocereus) an tanben de proprietats psicoactivas. Per exemple, lo cactus San Pedro, un modèl comun dins fòrça plantolièrs, conten de mescalina.

Zonas climaticas

Cobertura d'ivèrn per cactus

Los cactus butan subretot dins las regions aridas del mond, coma los desèrts. N'i a al Mexic, EUA (desèrt dels Mojaves), sul bacin mediterranèu (Grècia, Marròc...) e tanben dins des regions del Sahara e d'Austràlia.

Cultura dels cactus

Substrat: Los cactus butan dins de sòls paures e arids. Lo substrat deu permetre a las raïces de s'airar e deu èsser perfièchament secat per empachar l'aiga de demorar al nivèl de las racinas, que l'umidité favoriza lo desvelopament del poiriment que tuariá lo cactus.

Lutz: Las cactèas an besonh d'un maxim de lutz. Las plaçar dabans las fenèstras. Après l'ivernatge, las expausar pas dirèctament en plen solelh, sonque progressivament.

Assagatge: En ivèrn, los cactus dintran en repaus, las assagar pas. Lo repaus ivernal al freg (5 a 10°C en general) e al sec es subretot pels cactus. Espaciar las assagatges a la davalada per los tornar far progressivament a la prima. En estiu, assagar de biais que tota la tèrra del pòt siá banhada e lo demai d'aiga levat. Esperar que lo substrat siá sec per tornar assagar. Un bon assagatge per setmana sufís mas los cactus pòdon se passar d'aiga longtemps.

Après un rempotatge, assagar pas mas esperar que las raïces ferridas creten que riscarián de poirir.

Rempotatge: Per renovelar las substéncias necessàrias e lor creissença, o se lo volum del cactus passa lo volum de son pòt, cal rempotar los cactus, cada 2 a 4 ans. Las cactèas agradan pas gaire l’excès de noiritura, lo cactus se desvoloparà plan se lo volum del pòt es pas tròp superior al volum de la planta; lo pòt novèl deu pas èsser superior al doble del volum del cactus. Sortir lo cactus de son pòt e far caser delicatament una bona partida de l'ancian substrat puèi plaçar la planta dins son pòt novèl. Pas jamai assagar un cactus après un rempotatge, mas esperar al mens una setmana que creten las raïces.

Per prene un cactus, se pòt utilizar de papièr jornal plegat.

Multiplicacion: Los mejans mai simples per obténer de cactus novèls son la division e la mesa en porreta. La semenada es malaisida mas possibla.

• La division: Levar lo cactus de son pòt e destriar delicatament las diferentas matas o los rebrots que constituisson lo cactus. S'es necessari d'utilizar un cotèl o un secator, lo netejar plan veire esterilizar la lama amb l'alcoòl o a la flama. Daissar la planta cretar a l'aire liure a l’abric del solelh e de l'umiditat unes jorns.
• Lo brocatge: Aquesta tecnica permet aisidament la multiplicacion dels cactus. Permet tanben de salvar un cactus s'aquel patís d'una malautiá. Mejans un cotèl o d'un secator plan net copar la partida del cactus a brocar. Daissar la partida causida cretar a l'aire liure, al fresc e al sec de 1 a 4 semtanas seguent la largor de la partida copada. Se pòt plantar la poreta cretada directament dins un substrat secant, mas s'aumentarà lo percentatge de subrevida provocant le desvelopament de pichonas raïces a sa basa. Plaçar la partida copada e cretada dins de sable umid o dins un pòt vuèj e pausar lo pòt vuèj contenent lo cactus sus la tèrra umida assagant primament.^[12] Lo cactus desveloparà de pichonas raïces a sa basa copada. Los periòdes mai favorable pel brocatge son la prima o la fin de l’ivèrn segon lo temps de cicatrizacion, o encara al començament de l'estiu.

Lista dels genres

Nòtas e referéncias

Fonts

• Referéncia Belles fleurs de France : Cactaceae (fr)Modèl:Belles fleurs de France
• Referéncia Flora of North America : Cactaceae (en)Referéncia Modèl:EFloras/labèl : Cactaceae (en)
• Referéncia Flora of China : Cactaceae (en)Referéncia Modèl:EFloras/labèl : Cactaceae (en)
• Referéncia Madagascar Catalogue : Cactaceae (en)Referéncia Modèl:EFloras/labèl : Cactaceae (en)
• Referéncia Angiosperm Phylogeny Website : Cactaceae () (en)Modèl:APWebsite famille
• Cactaceae Juss. dans L. Watson and M.J. Dallwitz (1992 onwards). The families of flowering plants: descriptions, illustrations, identification, and information retrieval. Sur http://delta-intkey.com (en)
• Referéncia Tree of Life Web Project : Cactaceae (en)Referéncia Tree of Life Web Project : Cactaceae (en)
• Referéncia Catalogue of Life : Cactaceae
• Referéncia Tela Botanica (France métro) : Cactaceae (fr)Referéncia Tela Botanica (França metropolitana) : Cactaceae (fr)
• Referéncia Tela Botanica (La Réunion) : Cactaceae (fr)Referéncia Tela Botanica (La Reünion) : Cactaceae (fr)
• Referéncia Fossilworks Paleobiology Database : Cactaceae de Jussieu (en)
• Referéncia ITIS : Cactaceae (fr) ( (en))
• Referéncia NCBI : Cactaceae (en)Referéncia NCBI : Cactaceae (en)
• Referéncia UICN : taxon Cactaceae (en)Referéncia UICN : taxon Cactaceae (en)
• Referéncia GRIN : familha Cactaceae Juss. (en)
• Referéncia CITES : famille Cactaceae (sur le site de l’UNEP-WCMC) (fr+en)Modèl:CITES famille
• Referéncia FloraBase (Australie-Occidentale) : classification Cactaceae (en)Cactaceae dins Florabase (Austràlia Oèst) (en)
  (Vejatz descripcion Cactaceae)

Annèxes

Articles connèxes

Kakteen, of uk kaktusen (Cactaceae) san en plaantenfamile uun det kategorii Caryophyllales, an hiar tu a bloosenplaanten.

Süstemaatik

Diar san 1500 bit 1800 slacher, an jo wurd uun sjauer onerfamilin apdiald:

• Pereskioideae
• Opuntioideae
• Maihuenioideae
• Cactoideae, diar hiar sowat 85% faan a kakteen tu.

De Kakteengwachsa hand a Familie vo Gwachs, de zu de Nelkenoatign (Caryophyllales) gheand.

Ang kakto o kaktus^[1] ay mga halamang may matatalas na mga tinik o madawag na mga dahon at makakapal na mga sanga o tangkay.^[2] Tumutubo ang makakatas na mga halamang ito sa mga disyerto.^[2][3]

Ang kakto.

Mga sanggunian

Ang lathalaing ito na tungkol sa Botanika ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.

Kaktusfamiljan (Cactaceae) er ein planta, ið hevur 111 ættir og umleið 1500 sløg. Kaktus er sevjumikil og hevur tað best við nógvum dagsljósi og tørvar lítið vatn. Tær hvøssu tornirnar verja hann fyri djórum.

Kaktus iku jeneng kang diwènèhaké kanggo anggota tetuwuhan ngembang famili Cactaceae.

Kaktus bisa tuwuh ing wektu kang suwé tanpa banyu.^[1] Kaktus biyasa tinemu ing laladan-laladan kang garing (ara-ara).^[1] Tembung jamak kanggo kaktus ya iku kakti.^[2] Kaktus duwé oyot kang dawa kanggo golèk banyu lan ngambakaké panyerepan banyu sajeroning lemah.^[1] Banyu kang diserep kaktus disimpen sajeroning ruwang ing batangé.^[1] Kaktus uga duwé godhong kang malih wangun dadi eri saéngga bisa ngurangi panguapan banyu liwat godhong.{^[3] Mula, kaktus bisa tuwuh kanthi wektu kang suwé tanpa banyu.^[3]

Sajarah

Panemon ngenani kaktus dipercaya diwiwiti suwé sadurungé bangsa Éropah nemu Donya Anyar.^[4] Nanging, manéka informasi ngenani tuwuhan mau ilang nalika dumadi panjajahan déning Spanyol.^[4] Réferènsi pisanan ngenani tuwuhan kaktus tinemu nalika abad kaping 16 sajeroning bab 16 saka buku Historia general y natural de las Indias (1535).^[4] Panulis buku mau, Hernandez de Oviedo y Valdez ndhèskripsikaké kaktus minangka tuwuhan kang duwé eri kang kas lan woh kang unik.^[4] Sapérangan gedhé spésies kaktus asalé saka Amérika Lor, Kidul, lan Tengah.^[4] Genus kaktus pisanan kang diimpor menyang Éropah ya iku Melocactus.^[4] Sawijining botaniawan asal Swedia, Carl Linnaeus, mènèhi jeneng kaktus kang dijupuk saka basa Yunani Κακτος kaktos.^[4] Sajeroning basa Yunani klasik, tembung mau duwé makna tuwuhan alasan mawa eri.^[4]

Habitat

Mung saprapat saka kabèh total spésies kaktus kang urip ing laladan ara-ara.^[5] Sisané urip ing laladan semi-ara-ara, ara-ara garing, hutan meranggas, utawa ara-ara.^[5] Lumrahé, tetuwuhan iki urip ing laladan mawa iklim tropis lan subtropis.^[5]

Morfologi

Kaktus kalebu sajeroning golongan tuwuhan sukulen amarga bisa nyimpen persediaan banyu ing batangé.^[5] Batang tuwuhan iki bisa nampung volume banyu kang gedhé lan duwé wangun kang manéka variasi.^[5] Kanggo bisa tahan ing laladan ara-ara kang gersang, kaktus duwé metabolisme tinentu.^[5] Tetanduan iki mbukak stomatané ing dina wengi nalika cuaca luwih adhem tinimbang awan kang panas.^[5] Ing dina wengi, kaktus uga njupuk CO₂ saka lingkungan lan nyimpen ing vakuola kanggo dipigunakaké nalika fotosintesis dumadi (mligi nalika awan).^[5] Akèh spésies saka kaktus kang duwé eri kang dawa sarta landhep.^[5] Eri mau wujud modhifikasi saka godhong lan dimupangataké minangka protèksi saka hèrbivor.^[5] Kembang kaktus kang migunani sajeroning reproduksi tuwuh saka pérangan kèlèk utawa areola lan nèmpèl ing tetuwuhan sarta ora duwé gagang kembang^[5].

Kaktus mawa eri kang dawa sarta landhep.

Ama lan lelara

Lelara kang lumrahé nyerang kaktus disebabaké déning baktèri lan cendhawan.^[6] Infèksi akibat baktèri lan cendhawan bisa nyebar kanthi rikat saéngga perlu dilakokaké pambuwangan pérangan kang kena infèksi banjur dilakokaké pancangkokan.^[6] Ama kang asring nyerang kaktus ya iku tungau (Tetranychus urticae) lan kutu kang ngisep cuwèran kaktus.^[6] Karusakan pérangan tinentu saka kaktus uga bisa disebabaké kobongé jaringan akibat sinar srengéngé.^[6] Yèn kaktus kang biyasa disèlèhaké ing papan edhum kanthi dadakan dipindah menyang lokasi kang kena sinar srengéngé kanthi langsung mula bakal muncul owah-owahan warna dadi putih utawa coklat ing pérangan kang kasorot déning sinar srengéngé.^[6]

Kagunan kaktus kanggo manungsa

Manéka jinis kaktus wis suwé dimupangataké manungsa minangka sumber pangan, salah sijiné ya iku Opuntia^[7]. Spesies iki akèh dikultivasi kanggo dijupuk woh lan batang enomé.^[7] Woh Opuntia akèh diolah dadi selai kang diarani queso de tuna^[7] Sauntara iku, batang enom Opuntia kang ditepungi minangka nopalitos bakal dikuliti lan digorèng, dikukus, utawa diolah dadi acar sajeroning cuka kecut-legi. Saiki, Opuntia uga isih dimupangataké minangka pakan sato iwèn, kosmètik, lan usada.^[8] Biyèné, spésies kaktus Carnegiea gigantea dimupangataké minangka bahan dhasar glepung kanggo gawé roti.^[5] Nanging glepung iki wis ora dimupangataké manèh amarga masarakat luwih seneng glepung saka jagung.^[5] Pérangan oyot saka Echinocactus platyacanthus uga diolah sajeroning cuwèran gula kanggo didadèkaké permèn.^[5] Pérangan oyot kang ngandhut kayu utawa pembuluh vaskular kang ngandhut lignin saka kaktus uga dimupangataké minangka bahan yasan lan bahan bakar.^[5]

Konservasi kaktus

Diwasa iki, manéka spésies kaktus kaancam cures amarga anané pangrusakan habitat alaminé lan èksplorasi linuwihan kang dilakokaké manungsa.^[9] Biyèné, kaktus diimpor sajeroning gunggung gedhé menyang Amérikah Sarékat, Éropah, Australia, lan Jepang amarga kalebu komoditi kang nguntungaké.^[9] Nanging, dagang kaktus mau wiwit diendhegaké sadurungé Perang Donya II.^[9] Saiki, kaktus kalebu sajeroning dhaftar Apendiks I lan II Convention on Internasional Trade in Endangered Species (CITES) kang mènèhi pangreksan marang tuwuhan iki.^[9] CITES uga nggalakaké usaha propagasi gawéan kanggo nglestarèkaké kaktus.^[9] Tuwuhan asil propagasi utawa pangokèhan gawéan wujud tuwuhan kang asalé saka wiji, propagula, uga stèk kang ditandur ing lingkungan kakontrol.^[9] Sapérangan nagara uga nglarang keras dagang kaktus, mligi menyang manca nagara.^[9] Sapérangan usaha konservasi kaktus uga wis dilakokaké, ing antarané ya iku palestarian ex situ ing sajeroning tuwuhan botani.^[9] Kaca.128-138

Gladri foto Kaktus

• Maihuenia poeppigii.jpg

  Kaktus pasisir tropis(Maihuenia poeppigii)

• Kaktus wujud wit-witan(Pachycereus pringlei)

• Kaktus wujud wit tunggal(Cephalocereus)

• Kaktus alit(Rhipsalis paradoxa)

• Kaktus njalar(Pereskia aculeata)

• Ferocactus echidne cactus.jpg

  Kaktus tunggang(Ferocactus echidne)

Réferènsi

Një kaktus (shumësi: kaktus , kaktus , ose më pak i zakonshëm, kaktus ) [3] është anëtar i familjes së bimëve Cactaceae , [Shënim 1] një familje që përfshin rreth 127 lloje me rreth 1750 specie të njohura të rendit Caryophyllales . [4] Fjala "kaktus" rrjedh nga latinishtja nga greqishtja e lashtë κάκτος , kaktos , një emër që fillimisht përdoret nga Theophrastus për një fabrikë me gjemba identiteti i të cilit nuk është i sigurt. [5]Kaktusët ndodhin në një gamë të gjerë formash dhe madhësish. Shumica e kaktusve jetojnë në habitate që i nënshtrohen të paktën disa thatësirës. Shumë prej tyre jetojnë në mjedise jashtëzakonisht të thata, madje edhe duke u gjetur në shkretëtirën e Ataçamës , një nga vendet më të thata në tokë. Kaktusët tregojnë shumë përshtatje për të ruajtur ujin. Pothuajse të gjitha cacti janë succulents , që do të thotë se ata kanë pjesët thickened, mishi i përshtatur për të ruajtur ujë. Ndryshe nga shumë succulents të tjera, rrjedhin është pjesa e vetme e shumë kaktuseve ku ky proces jetik zhvillohet. Shumica e llojeve të cacti kanë humbur gjethet e vërtetë, duke mbajtur vetëm spines , të cilat janë shumë të modifikuar lë. Si edhe të mbrohen kundër herbivores, spines ndihmojnë në parandalimin e humbjes së ujit duke zvogëluar rrjedhjen e ajrit pranë kaktusit dhe duke siguruar njëfarë hije. Në mungesë të gjetheve, rrjedhjet e zgjeruara kryejnë fotosintezë . Kaktusët janë vendas në Amerikë, duke filluar nga Patagonia në jug të pjesëve të Kanadasë perëndimore në veri - me përjashtim të Rhipsalis baccifera , e cila gjithashtu rritet në Afrikë dhe Sri Lanka .

Spinjat e kaktusit prodhohen nga struktura të specializuara të quajtura areole , një lloj dege shumë të reduktuar. Areoles janë një tipar identifikues i cacti. Si dhe spines, areoles të lindë në lule , të cilat janë zakonisht tuba dhe multipetaled. Shumë kaktusë kanë sezone të shkurtra në rritje dhe gjallesa të gjata, dhe janë në gjendje të reagojnë shpejt ndaj çdo reshje shiu, të ndihmuar nga një sistem rrënjësor i gjerë por relativisht i cekët që shpejt thith çdo ujë që arrin sipërfaqen e tokës. Kalljet e kaktusit shpesh janë të shtrydhura ose të sheshuara, gjë që u lejon atyre të zgjerohen dhe të kontraktojnë lehtësisht për thithjen e shpejtë të ujit pas shiut, pasuar nga periudha e gjatë e thatësirës . Ashtu si bimë të tjera të shijshme, shumica e cakteve përdorin një mekanizëm të veçantë të quajtur "metabolizmin crassulacean acid "(CAM), si pjesë e fotosintezë. djersë , gjatë së cilës dioksidi i karbonit hyn impiantit dhe ujit shpëton, nuk ndodh gjatë ditës në të njëjtën kohë si fotosintezë, por në vend të ndodh gjatë natës. Bimore ruan karbonit dioksidi merr si acidi malik , duke e ruajtur atë deri në kthimin e ditës dhe vetëm atëherë duke e përdorur atë në fotosintezën. Meqë transpirimi ndodh gjatë orëve të natës më freskuese dhe më të lagura, humbja e ujit reduktohet ndjeshëm.

Shumë kaktusë më të vegjël kanë rrjedha të globit, duke kombinuar volumin më të lartë të mundshëm për ruajtjen e ujit, me sipërfaqen më të ulët të mundshme për humbje të ujit nga frymëmarrja . Më e lartë [Shënim 2] të lirë në këmbë kaktus është Pachycereus pringlei , me një maksimum lartësi regjistruar prej 19.2 m (63 ft), [6] dhe më i vogli është Blossfeldia liliputiana , vetëm rreth 1 cm (0.4 në) në diametër në maturim. [7] Një saguaro plotësisht e rritur ( Carnegiea gigantea ) thuhet të jetë në gjendje të absorbojë sa më shumë 200 litra amerikanë (760 l, 170 litra ujë) gjatë një stuhi shiu. [8]Disa lloje ndryshojnë dukshëm në pamje nga shumica e familjes. Të paktën sipërfaqësisht, bimët e Pereskia gjini i ngjajnë pemëve dhe shkurreve të tjera që rriten rreth tyre. Ata kanë gjethe të vazhdueshme, dhe kur rrjedhin më të vjetra, lëkura. Areoles e tyre i identifikojnë ato si kaktus, dhe pavarësisht nga pamja e tyre, ata gjithashtu kanë shumë përshtatje për ruajtjen e ujit. Pereskia konsiderohet afër specieve stërgjyshore nga të cilat janë zhvilluar të gjitha kaktuset. Në rajonet tropikale, cacti të tjera rriten si alpinistë pyjorë dhe epiphytes (bimë që rriten në pemë). Trungjet e tyre zakonisht janë të rrafshuara, pothuajse në formë gjetheje, me më pak ose pa spinë, siç është kaktusi i njohur i Krishtlindjeve ose kaktusi i Falenderimeve (në gjininë Schlumbergera).

Kaktusët përdorin shumëllojshmëri: shumë lloje përdoren si bimë zbukuruese, të tjerët rriten për ushqim për foragjere ose për foragjere, dhe të tjerët për ushqim (veçanërisht frutat e tyre). Cochineal është produkt i një insekt që jeton në disa cacti.

Shumë bimë lëng në të dy Vjetër dhe të Ri Botëror - të tilla si disa Euphorbiaceae (euphorbias) - bartin një ngjashmëri të habitshme për cacti, dhe gabimisht mund të quhet "kaktus" në përdorim të përbashkët.

Morfologjia

1.500-1.800 lloje kaktusish kryesisht bien në një nga dy grupet e "kaktuseve thelbësore": opuntias (subfamily Opuntioideae ) dhe "cactoids" (subfamily Cactoideae). Shumica e anëtarëve të këtyre dy grupeve janë lehtësisht të njohur si kaktus. Ata kanë rrjedh me mish të ngopur që janë organet kryesore të fotosintezës . Ata kanë gjethe të munguara, të vogla ose të përkohshme . Ata kanë lule me vezore që qëndrojnë poshtë sepals dhe petals , shpesh thellë të zhytur në një enë të mishit (pjesa e rrjedhës nga e cila rriten pjesët e luleve). Të gjitha cacti kanë areoles- shoots të shkurtër të specializuara të shkurtra me internode jashtëzakonisht të shkurtër që prodhojnë spina , fidaneve normale dhe lule. [9]

Kaktusët e mbetur bien në vetëm dy gjenerata, Pereskia dhe Maihuenia , dhe janë mjaft të ndryshme, [9] që do të thotë se çdo përshkrim i kakteve në tërësi duhet të bëjë shpesh përjashtime për ta. Speciet e pereskia në mënyrë sipërfaqësore i ngjajnë pemëve të tjera pyjore tropikale. Kur të pjekur, ata kanë rrjedh drurësh që mund të mbulohen me leh dhe gjethe të gjata që sigurojnë mjetet kryesore të fotosintezës. Lulet e tyre mund të kenë vezore superiore (dmth. Mbi pikat e lidhjes së sepals dhe petals), dhe areoles që prodhojnë gjethe të mëtejshme. Dy llojet e Maihuenisë kanë trupa të vegjël në formë globesh me gjethe të shquara në majë. Zakon i rritjes Kaktusët tregojnë një larmi të shprehive të rritjes , të cilat janë të vështira për t'u ndarë në kategori të qarta dhe të thjeshta.

Kaktusët arborescent

Ata mund të jenë pemë (arborescent), që do të thotë se ata zakonisht kanë një trungu të vetëm më pak ose më pak të drurëve të kryesuar nga disa në shumë degë . Në gjininë Pereskia , degët janë të mbuluara me gjethe, kështu që speciet e këtij gjini nuk mund të njihen si kaktus. Në shumicën e cacti të tjera, degët janë më tipike kaktus, të zhveshur të gjetheve dhe lëvores, dhe të mbuluara me spines, si në Pachycereus pringlei ose opuntias më të mëdha . Disa kaktus mund të bëhen pemë, por pa degë, siç janë mostrat më të mëdha të Echinocactus platyacanthus . Kaktusët gjithashtu mund të përshkruhen si shkurre , me disa rrjedh që vijnë nga toka ose nga degët shumë të ulëta, siç janë:Stenocereus thurberi . [10]

Cacti kolumnare

Kaktuset e vogla mund të përshkruhen si kolone. Ato përbëhen nga burime të drejtpërdrejta, cilindrike, të cilat mund ose nuk mund të degëzojnë, pa një ndarje shumë të qartë në trung dhe në degë. Kufiri ndërmjet formave kolone dhe formave të pemëve ose shkurreve është e vështirë të përcaktohet. Shembujt më të vegjël dhe më të vegjël të Cephalocereus senilis , për shembull, janë kolone, ndërsa mostra të vjetra dhe më të mëdha mund të bëhen pemë. Në disa raste, "kolonat" mund të jenë horizontale dhe jo vertikale. Kështu, Stenocereus eruca ka rrjedh rritje në tokë, duke u zhdukur në intervale. [10]

Kaktus Globular

Kaktusët, rrjedhjet e të cilave janë edhe më të vogla, mund të përshkruhen si globulare (ose globoze). Ato përbëhen nga rrjedha më të shkurtra, më shumë në formë të ballit sesa kaktusë kolone. Kaktuset Globular mund të jenë të vetmuar, të tilla si Ferocactus latispinus , ose rrjedhjet e tyre mund të formojnë grupe që mund të krijojnë humane të mëdha. Të gjitha ose disa rrjedh në një grup mund të ndajnë një rrënjë të përbashkët. [10]

Forma të tjera

Kaktusët e tjerë kanë një pamje mjaft të ndryshme. Në rajonet tropikale, disa rriten si alpinistë pyjorë dhe epifite . Rrjedhjet e tyre janë zakonisht të rrafshuara, pothuajse gjethe-si në dukje, me më pak apo edhe pa spines. Kaktusi ngjitje mund të jetë shumë i madh; një mostër e Hylocereus u raportua si 100 metra (330 ft) e gjatë nga rrënja në rrjedhin më të largët. Kaktusët epifitikë, siç janë llojet e Rhipsalis ose Schlumbergera , shpesh rri poshtë, duke formuar grumbuj të dendur ku rriten në pemë lart mbi tokë. [10]

Kaktuslar (Cactaceae) — kaktusdoshlarga mansub koʻp yillik semiz poyali oʻsimliklar, manzarali va uy oʻsimligi. K. orasida daraxtsimon, butasimon yoki liana shakllari bor. Ahyonda past boʻyli daraxt (Pereskioidae). 2000 dan ortiq turni oʻz ichiga oladigan 80 ga yaqin turkumi bor. Ularning deyarli hammasi Amerika (yarmi Meksika)da tarqalgan. Yovvoyi holda tropik va subtropik choʻllarda, dengiz boʻylari, savannalarda oʻsadi. K. bir necha guruhlarga boʻlinadi: opunsiyalar — dumaloq yoki ovalsimon yassi, bir-biriga birikib oʻsgan tanadan iborat; s ye r ye u s -l ar — tanasi yoʻgʻon, ustunsimon, etdor; mamillyariyalar — soʻrgʻichsimon, chiroyli gullaydi; epifillyumlar — poyasi tasmasimon yassi, yirik tisheimon; ripsalislar — juda sershox, xivchinsimon yoki bargsimon koʻrinishdagi butachalar.

Koʻpgina turlari chiroyli gullaydi, jan. mintaqalarda ochiqjoylarda manzarali oʻsimlik, shim. mintaqalarda uy va oranjereyalarda oʻstiriladi. K.ning mevasi va poyasi eti ovqatga ishlatiladi, chorva mollariga ozuqa; oʻtin va yengil qurilish materiali (ayrim turlarining yogʻochlangan poyalari); buta fob (devor) tarzida foydalaniladi. K. urugʻi, qalamchasidan va payvand qilish yoʻli bilan koʻpaytiriladi. Maysalari urugʻi ekilganidan keyin 3—30 kunda paydo boʻladi, payvandlash may—avg . da oʻtkaziladi. K. erta bahordan kuzgacha (ayrim turlari qishda ham) gullaydi. Qishda K. uyda 8—10° da saqlanadi, kam sugʻoriladi. Yozda K. ekilgan tuvaklar quyosh nuri tushadigan yorugʻ va issiq joylarga koʻchiriladi, tez-tez sugʻoriladi va tanasiga suv purkab ("choʻmiltirib") turish kerak.

Adabiyot

• Pajout F., Valnichek 3., Shubin R., Kaktusi. Per.s cheshek. Praga, 1963. Olimjon Alimov.^[1]

Manbalar

Kaktuso esas planto di la familio "kaktei", qua donas frukto laxigiva, figatra.

Katus

Katus asalna tina basa Yunani nyaéta kaktos, artina tutuwuhan anu cucukan. Linneaus, ahli botani anu nyieun klasifikasi tutuwuhan katus asup kana kelompok tutuwuhan anu cucukan atawa Cactaceae.^[1] Katus nyaéta ngaran tutuwuhan anu kaasup famili Cactaceae.^[2]

Asal Usul

Katus geus tumuwuh kira-kira 100 juta taun katukang.^[1] Baheulana katus téh miboga bentukna anu jangkung. Satuluyna kira-kira 60 juta taun yén aya anggapan katus th punah.^[1] Kajadian ieu téh alatan bituna gunung berapi anu neuleumkeun Benua Amerika, anu ilaharna éta katus téh tumuwuh di dinya.^[1] Sanggeus vulkanik gunung berapi téh eureun, katus téh tumuwuh deui.^[1] Tapi katus anu anyar bentukna jadi pendék. Umumnya, katus ayana di dataran tandus saperti Amérika Selatan jeung Méksiko.^[1] Daérah-daérah éta miboga curah hujan anu saeutik kalayan frekuensi anu teu tangtu.^[1] Parobahan suhu anu aya jadi ekstrem. Aya ogé pamadegan anu ngébréhkeun yén katus téh asalna ti Amerika Tengah jeung Amérika Selatan, Kanada Utara nepi ka pulo Galapagos, di Pasifik jeung pulo-pulo tropis di India Timur jeung Karibia.^[1]

Jenis Katus

Leuwih ti 200 jenis katus nu aya di alam dunya. Tina 100 marga, katus dikelompokan jadi 3 suku nya Preskioidéa, Opuntodéae jeung Ceréoidéa. Jenis Preskioidéa biasana miboga daun jeung aya cucukn. Bentukna saperti tangkal semak nepi ka 10 méter. Sedengkeun karakteristik opuntodéae, kelompok ieu miboga watang anu ngaracabang. Bentukna buleud jiga endog, demprak, panjang saperti semak. Aya ogé anu daunnan tapi babari ligar. Opuntodéae miboga aréole anu cucukan. Jenis Ceréoidéa, loba bentuk watangna jeung loba ngandung cai. Sawaréhna aya bentukna silinder, ngaracabang, buleud, panjang. Jenis ieu iboga daun jeung aréolena aya cucukan.

Cara Melak Katus

Kahiji katus digaringkeun, dikeueum dina cai haneut tuluy dipelak dina keusik, batu bata anu geus ditutu jeung taneuh kompos. Sanggeus katus umurna sataun jeung panjangna 4–5 cm, katus geus bisa dipindahkeun kana pot. Kadua, carana seték watangna, cara ieu saeutik kagagalanana lamun dina melakna loba. Pilih watang katus anu teu pati kolot jeung teu ngira. Keureut ku péso kalayan panjangna 6 cm. antepkeun 7 nepi ka 10 poé di tempat anu tiis sangkan getahna garing. Sanggeus kitu tinggal melak dina media tanam. Kudu diperhatikeun yén jenis katus anu buleud atawa ngaracabang, ngeureuntna kudu pas dina bagian anu ngaracabangna. Urut beulahan nu ti indukna biasana sok jadi deui tunas katus. Katilu , ku cara nyambung katus grafting. Cara ieu miboga kaonjoyan, salain mimitina tina binih anu anyar, grifting ogé nyiptakeun dua jenis tutuwuhan tina dua katus anu béda jadi katus tampilan anu anyar. Mimitina, siapkeun watang induk atawa watang Beulah handap, jenis cereus spachianus atawa opuntia ficus indica bisa dipaké ku saba kuat akarna. Prosés sambung katus kudu téréh saencan urut beulahana jadi agring sangkan téréh némpelna. Loba cara nyambung katus, tapi métode sambung rata jeung sambung serong paling loba dipaké. Prosésna hampir sarua, potong rata atawa sérong watang induk jeung watang tina jenis anu béda.

Mangpaat

1. Diolah pikeun selai, nu diolahna nyaéta buah jeung watang anu ngora kénéh.^[2]
2. Dijadikeun kadaharan nyaéta watang anu ngora, dipesék tuluy digoréng, diseupan atawa diolah jadi acar.^[2]
3. Jadi bahan baku kosmétik, obat-obatan jeung pakan ternak.^[2]
4. Bagian akar tina spesies katus bisa diolah jadi permén.^[2]
5. Ditilik tina élmu fengshui, tutuwuhan ieu miboga kakuatan anu sarua jeung mawar, bisa jadi penangkal santet jeung hawa-hawa anu négatip.^[2]

catetan

Sian-jîn-chióng (-chiúⁿ/-chháu, sian-pa-chiúⁿ/-chióng^[1], hoé-hāng-chhì^[2]) sī ha̍k-miâ hō Cactaceae ê to-bah si̍t-bu̍t (succulent plant), sù-siông chèng lâi khoàⁿ súi, m̄-koh ia̍h ū lâi chia̍h--ê. Sian-jîn-chióng sī te̍k-sû, kî-khá ê si̍t-bu̍t, te̍k-pia̍t sek-èng hui-siông ta-sò, sio-lo̍h ê khoân-kéng. In ū bô siâng-khoán ê kái-phó͘ kap seng-lí te̍k-teng pang-chān khêng chúi-hun. Chhiūⁿ kóng in ê keng (stem) khok-tiong pìⁿ chò chheⁿ-sek ê to-bah (succulent) kiat-kò͘, lāi-bīn hâm oa̍h-miā/sêng-tióng iàu-ēng ê hio̍h-le̍k-sò͘ (chlorophyll). Koh, hio̍h-á ián-piàn chò chhì.