الأسماء في صفحات التنقل
El rododendru o azalea (Rhododendron, del griegu: «ῥόδον» rhodon, rosa y «δένδρον» dendron, árbol) ye un xéneru de plantes anxospermes perteneciente a la familia Ericaceae, que contién más de 1000 especies conocíes. Cuidao que ye un xéneru bien estensu, les plantes entamar en subxéneros, seiciones, subseiciones y series. Estos subxéneros estrémense básicamente en cuatro grupos:
Les especies d'esti xéneru son parrotals o pequeños árboles (raramente árboles grandes), los menores nun superen los 10 o 20 cm d'altor y l'especie más alta, R. arboreum, puede algamar los 30 m.
Les fueyes disponer n'espiral; el so tamañu bazcuya ente 1 a 2 cm nes especies más pequeñes a más de 50 cm nes mayores, escepcionalmente les de R. sinogrande pueden llegar a midir 1 m; y son tantu perennes como caducifolios.
En delles especies, el viesu de les fueyes ta cubiertu por escama o vellosidaes. Dalgunes de les especies más conocíes caracterizar polos sos munchos recímanos de grandes flores. Esisten dende especies alpines con pequeñes fueyes y flores hasta especies tropicales tales como la serie Vireya que de cutiu crecen como epifites. Vegetan bien en suelos acedos, produciendo numberosos recímanos de grandes flores en forma de trompeta y polenques fueyes ovalaes. La mayoría florien mientres un curtiu periodu de tiempu añalmente, pero mientres esi curtiu tiempu convertir nun estelante esplegue de color.
El xéneru Rhododendron ta llargamente estendíu, anque la mayor diversidá dar en partir sureste del cordal del Himalaya, dende Nepal central y l'Este de Sikkim hasta Yunnan y Sichuan, con otres zones tamién de relevante diversidá nos montes de Indo-China, Xapón y Taiwan.
Delles de les especies habiten tamién en Norteamérica y otres cuantes n'Europa (Rhododendron ponticum). Hai coles mesmes especies tropicales que crecen al sur de Borneo y Nueva Guinea.
Esisten dellos cientos de cultivares de rododendru. Fueron modificaos por que produzan flores más pequeñes o más grandes y una inmensa variedá de colores. Un exemplu d'unu d'estos famosos cultivares ye'l rododendru del presidente Roosevelt. Esta variedá tien llamatives fueyes variegadas y flores de brillosu color coloráu que se va escolorando hasta llegar al blancu nel centru.
== Toxicoloxía Toes los rododendros contienen una toxina llamada grayanotoxina nel polen y el néctar, polo que la miel derivada d'estes plantes ye bien venenosa. El restu de la planta tamién ye venenosa, cuantimás les fueyes.
Tantu les especies como los híbridos (incluyíes les azaleas) úsense estensamente por tol mundu como plantes ornamentales en xardinería. Munches d'elles, según les sos cultivares, cultivar pal comerciu viverístico. Los rododendros son apreciaos pola so estructura, tamañu, flores y el so comportamientu perenne.[1]
Les azaleas suélense utilizar como borduras alredor d'edificios y dacuando como sebes. Los rododendros de fueyes más grandes en plantíos informales, en xardinos monteses o como elementos aisllaos. En dellos llugares les especies mayores, tales como R. arboreum y R. falconeri, se podan pa forzar la crecedera en forma d'árbol, llegando a algamar los 10 ó 15 m, o inclusive más.[1]
El mayor xardín montés de rododendros del mundu atópase en Bakersville, Carolina del Norte (EE.XX.) Ta asitiáu nel parque natural Ruquen Mountain.
Los rododendros cultívense comercialmente pa la vienta en munchos llugares y n'ocasiones recueyen exemplares monteses, anque esta práutica ye yá pocu común na actualidá. Los cultivadores mayoristas suelen faer unviaes mundialmente; n'Estaos Xuníos la mayoría d'ellos tán allugaos na mariña oeste (Oregón, Washington y California). El cultivu a gran escala escueye con frecuencia carauterístiques demandaes polos cultivadores aficionaos, tales como resistencia de los raigaños al podrén en suelos demasiáu húmedos, posibilidá de forzáu al floriamientu precoz, facilidá de guañadura o otros métodos d'espardimientu, y facilidá de vienta.[2]
Al igual qu'otres ericácees, la mayoría de los rododendros prefieren suelos acedos, con un pH d'ente 4,5 a 5,5. Delles Vireyas tropicales y otres cuantes especies crecen como epifitas polo que riquen un amiestu de suelu similar a la de les orquídees. Los especímenes d'esti xéneru tienen raigaños fibrosos, por tantu precisen sustratos bien drenados con altu conteníu en materia orgánico. En zones con mal drenaxe o suelos alcalinos, cultivar en parterres elevaos utilizando como compost corteza de pinu.[3] Ye importante un bon aporcado según regar curioso n'especial primero que la planta tea establecida.
Pa un floriamientu correctu ye necesariu que'l botón principal del raigañu tea a nivel del suelu. Si sotiérrase demasiáu, la planta va crecer ensin problemes pero nun va echar flores.
Delles especies d'inseutos pueden provocar ataques nos rododendros. Los barrenadores y delles especies de gorgoyos son los sos principales plagues, según guxanos y bárabos de Lepidoptera (camparines y polillas). Les enfermedaes fúngicas principales inclúin podrén de raigañu, tarmu y biltos causada pol fungu Phytophthora.
El rododendru ye la flor nacional de Nepal. Tamién ye la flor que representa al estáu de Washington y Virxinia del Oeste, n'Estaos Xuníos, al estáu de Sikkim na India y a la ciudá de São Paulo, en Brasil.
Ente les especies de Rhododendron, pueden destacar:
El rododendru o azalea (Rhododendron, del griegu: «ῥόδον» rhodon, rosa y «δένδρον» dendron, árbol) ye un xéneru de plantes anxospermes perteneciente a la familia Ericaceae, que contién más de 1000 especies conocíes. Cuidao que ye un xéneru bien estensu, les plantes entamar en subxéneros, seiciones, subseiciones y series. Estos subxéneros estrémense básicamente en cuatro grupos:
Azaleastrum Candidastrum Hymenanthes: fueyes grandes (ensin escames nel viesu). Tipu: Rhododendron degronianum Carr. Mumeazalea Pentanthera Rhododendron: fueyes pequeñes (con escames nel viesu). Tipu: Rhododendron ferrugineum L. Therorhodion TsutsusiRododendron (lat. Rhododendron) - erikakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Rododendron (lat. Rhododendron) - erikakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
El rododendre[1] (Rhododendron, del grec: rhodos, "rosa", i dendron, "arbre") és un gènere de plantes amb flor dins la família Ericàcia. Aquest gènere comprèn entre mil i mil tres-centes espècies i la majoria tenen flors molt vistoses. Inclou plantes de jardineria com l'azalea. És la flor nacional del Nepal. L'única espècie de rododendre autòctona als Països Catalans és el neret (Rhododendron ferrugineum) que viu a l'alta muntanya, que fa una mata i fulla de certa manera semblant a la del boix, però fàcilment distingible. És tan abundant a les altes muntanyes, que en el pic de l'estiu sembla que les muntanyes tornin roges amb la florida d'aquesta planta.
Aquesta espècia rep els noms populars (a)barset (Andorra, Cerdanya, Vall Ferrera), bardanal (Pallars), boix florit o boix de Núria, boix de muntanya (Ripollès), boix de la Mare-de-Déu, boixerica (Núria), boixeriga (Vall de Boí), boixerola, galabard, gavet, moixereta, pentecostera, salabardar/salabardà (Berguedà), talabard ((Vallespir, Cerdanya, Boí). El fruit vermell és un albarsal o esbarjal (a Cardós).
El gènere Rhododendron es caracteritza per tenir espècies arbustives i rarament arbres grans, l'espècie més menuda fa de 10 a 100 cm d'alt i la més gran, R. giganteum, uns 30 metres.[2] Les fulles estan disposades en espiral. Poden ser plantes de fullatge persistents o caducifòlies. El gènere tropical Vireya està format per plantes epífites.
Rhododendron es troba al llarg de l'hemisferi nord mancant en els climes àrids. També es troba a l'hemisferi sud al sud-est d'Àsia i al nord d'Australàsia. La més gran diversitat d'espècies es troba a l'Himàlaia.[3] Relativament poques espècies es troben a Amèrica del Nord i Europa. No n'hi ha a Amèrica del Sud o Àfrica.
Les espècies s'organitzen en subgèneres, seccions, subseccions i sèries:
Segons la recerca genètica recent el gènere Ledum s'ha de reclassificar com un subgènere de Rhododendron.[4][5]
En tractar-se d'una planta molt utilitzada en jardineria hi ha molts híbrids cultivats i uns 28.000 cultivars.
Rhododendron decorum subsp. diaprepes
Rododendres silvestres a Caixmir Edward Molyneux; pintura anterior a 1908
A Leicestershire
Rhododendrons al jardí de Sōrakuen, Kobe
El rododendre (Rhododendron, del grec: rhodos, "rosa", i dendron, "arbre") és un gènere de plantes amb flor dins la família Ericàcia. Aquest gènere comprèn entre mil i mil tres-centes espècies i la majoria tenen flors molt vistoses. Inclou plantes de jardineria com l'azalea. És la flor nacional del Nepal. L'única espècie de rododendre autòctona als Països Catalans és el neret (Rhododendron ferrugineum) que viu a l'alta muntanya, que fa una mata i fulla de certa manera semblant a la del boix, però fàcilment distingible. És tan abundant a les altes muntanyes, que en el pic de l'estiu sembla que les muntanyes tornin roges amb la florida d'aquesta planta.
Aquesta espècia rep els noms populars (a)barset (Andorra, Cerdanya, Vall Ferrera), bardanal (Pallars), boix florit o boix de Núria, boix de muntanya (Ripollès), boix de la Mare-de-Déu, boixerica (Núria), boixeriga (Vall de Boí), boixerola, galabard, gavet, moixereta, pentecostera, salabardar/salabardà (Berguedà), talabard ((Vallespir, Cerdanya, Boí). El fruit vermell és un albarsal o esbarjal (a Cardós).
El gènere Rhododendron es caracteritza per tenir espècies arbustives i rarament arbres grans, l'espècie més menuda fa de 10 a 100 cm d'alt i la més gran, R. giganteum, uns 30 metres. Les fulles estan disposades en espiral. Poden ser plantes de fullatge persistents o caducifòlies. El gènere tropical Vireya està format per plantes epífites.
Pěnišník (Rhododendron) (česky také rododendron, azalka) je rod rostlin náležící do čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Je to velký rod s více než 1000 druhy a nespočetným množstvím kultivarů. Většina z pěnišníků nápadně kvete. Rod obsahuje rostliny označované zahradníky jako azalky. Pěnišník je národní květina Nepálu. Pěnišníky jsou keře nebo malé (vzácně velké) stromy. Nejmenší druh dorůstá 10–100 cm výšky, kdežto největší, R. giganteum, může být více než 30 m vysoký.[1]. Pěnišníky mohou být buď stálezelené, nebo opadavé. U některých druhů je spodní část listu (rub) pokryta chloupky. Některé z nejznámějších druhů jsou oblíbeny pro své velké květy. Existují skalkové druhy s malými květy a drobnými listy, ale též tropické druhy, jako jsou druhy v sekci Vireya, které se často pěstují jako epifyty. Blízce příbuzný pěnišníkům je růžokeřník cistovitý (Rhodothamnus chamaecistus), známý jako „trpasličí rododendron“, který se vyskytuje jen ve východní části Alp s podobným výskytem jako Rhododendron hirsutum.
azalka, rododendron, Chamaerhododendron, rojovník u bývalého rodu Ledum
Český název pěnišník pochází pravděpodobně od Presla (Wšeobecný rostlinopis, 1846), pravděpodobně byl ovlivněn starým ukrajinským názvem pjanišník, který uvádí Peter Simon Pallas ve Flora Rossica (1789).[L 1] Moderní ukrajinština slovo pjanišník nezná a pro rod používá název rododenron – (Рододендрон).
Bratří Preslové, tvůrci českého názvosloví přírodnin, se inspirovali podobně jako v jiných případech v příbuzných jazycích. Na jihu Ukrajiny roste druh rododendronu, jehož části obsahují alkaloidy, způsobující otravu připomínající opilost. Pro tento druh existuje v ukrajinštině název pjanišník – od slovo pjanýj – opilý. Počeštěním vzniklo slovo pěnišník, použité pro celý rod.[2]
Místní názvy pro pěnišník jsou někdy poetické, například alpská růže (Rakousko). Latinské slovo Rhododendron pochází z řeckého slova Rhodos, růžový, červený, a dendron, strom. Název Rhododendron, byl až do 17. století výraz pro oleandr (Nerium oleander) a Carl Linné jej použil pro pěnišníky. Před tím byl pro pěnišník používán název Chamaerhododendros (Chamae – nízký ,rhodo – růžový, červený, dendros -strom). Linné rozdělil pěnišníky na dvě skupiny – na rhododendrony a azalky. Název azalka odvodil od řeckého azaléos, což znamená suchý, vyprahlý.[L 1]
Rododendrony jsou většinou stálezelené keře nebo stromy s nerovnými kmeny, ale existují i opadavé a polopadavé druhy. Většina je terestrických, ale některé druhy patří mezi epifyty. Větévky a olistění některých druhů jsou vonné. Příkladem může být rojovník bahenní (Ledum palustre), který je celý silně vonný. Kůra pěnišníků je červenohnědá, nebo zelená. Listy, většinou s krátkým řapíkem jsou uspořádány na větvičkách střídavě. Čepel je zpravidla celokrajná, jen zřídkakdy jemně zubatá. Velikost listu se liší od 1–2 cm po více než 50 cm, výjimečně dosahuje až po 100 cm dlouhé a 30 cm široké u Rhododendron sinogrande. Na rubu listů vyrůstají chloupky, nebo jsou listy na rubu plstnaté či šupinaté.
Květenství jsou většinou vrcholičnatá, květenstvím je hrozen nebo chocholík, některé druhy ale kvetou jednotlivě. Oboupohlavní zvonkovité trubkovité, nebo miskovité květy jsou pětičetné. Kalich je vytrvalý, 5–8-lalokovitý. Tyčinek je pět až deset, ojediněle více. Semeník má 5–10 vzácně i více pouzder.[L 1] Plodem je tobolka válcovitá, kuželovitá, nebo vejcovitá, někdy zakřivená, pukající odshora. Dozrává koncem léta. Semena až 3mm velká jsou velmi početná, křídlatá nebo na obou koncích s přívěšky nebo vlákny. Křídlatá semena mají lesní druhy, epifytní je mají velmi velká. Plnokvětost je způsobena přeměnou tyčinek na květní plátky. Pěnišníky kvetou od ledna do srpna, většina z nich ale v dubnu až květnu, všechny květy současně. V tomto období jsou velmi krásné, kvetení je příčinou jejich popularity a velkého zahradnického zájmu. Květy jsou často vonné, některé i velice silně, vůně se liší od omamné po nesnesitelnou.
Variabilita v rámci druhu může být velmi vysoká. Například barvy květu u Rhododendron ambiguum jsou velmi pestré: většinou žluté se zelenými skvrnami, ale existují i fialové. Některé americké azalky kvetou obvykle žlutě, oranžově, ale také zářivě červeně zbarvené. Informace o barvách v literatuře jsou často od bílé přes růžovou až purpurovou, bez skvrn. Rhododendron Schlippenbachii a Rhododndron vaseyi jsou známé pro jejich růžové květy, ale existují i čistě bílé kvetoucí. Tvary květu se mohou lišit. Mnoho druhů kvete fialově až modře: Rhododendron impeditum, Rhododendron scintillans, Rhododendron russatum, některé kvetou růžově a jsou velmi nízké: Rhododendron keleticum, Rhododendron radicans. Poměrně málo známé jsou, červeně kvetoucí druhy (Rhododendron repens subsp. Forrestii, Rhododendron haemaleum, Rhododendron haematodes) a existují i druhy kvetoucí tmavočerveně.
Počet chromozómů x= 13. Nejvíce druhů je diploidních (2n=26), ale velký počet je i tetraploidních (2n =52) a hexaploidních (2n =78), zatímco oktaploidní (2n=104 )a dodekaploidní (2n=156) druhy jsou výjimkou.[L 1]
Kořeny jsou mělké, většina druhů koření v hloubce 15 cm. Kořeny někdy přesahují obvod koruny.
Rod je rozdělen na podrody, sekce, podsekce a oddělení. Na počátku 21.století je rod rozdělen do čtyř velkých a čtyř malých podrodů. Nedávné genetické výzkumy způsobily pokračující přeskupování jednotlivých druhů a skupin v rámci rodu a také způsobily že například i rod rojovník (Ledum), který byl původně samostatný byl překlasifikován do rodu pěnišník (Rhododendron). Další změny v podrodech jsou v současné době navrhované [3][4], včetně sloučení podrodu Hymenanthes do podrodu Pentanthera.
Pěnišníky jsou rozsáhle křížené nejen mezi pěstovanými druhy. Mezi původními druhy pěnišníků lze najít přírodní hybridy (R. × intermedium. Přírodní kříženci se často vyskytují v oblastech, kde se výskyt původních druhů překrývá. Existuje více než 28.000 kultivarů pěnišníků zaznamenaných v mezinárodním registru International Rhododendron Registry, v držení společnosti Royal Horticultural Society. Nejvíce byly vyšlechtěné pro jejich květy, ale některé ze zahradních kultivarů jsou zajímavé pro dekorativní listy a některé jsou okrasné kůrou nebo mají dekorativní větvičky.
Pěnišníky jsou pozůstatkem flóry třetihor, třetihorním reliktem. V tomto období zasahoval i do Evropy areál teplomilných druhů. Rozšíření pěnišníků bylo mnohem širší a předpokládá se, že souvislé. Čtvrtohorní klimatické změny ale vedly k přežití jednotlivých skupinek ve specifických podmínkách.
Od roku 552 př. n. l. až do 8. století navštěvovali korejští a čínští mniši a jeptišky Japonsko a při svých cestách převáželi oblíbené rostliny mezi Čínou, Koreou a Japonskem. Tito mniši introdukovali do Japonska řadu oblíbených stromů a keřů. Čínští mniši pěstovali své oblíbené květiny v chrámech a na jiných posvátných místech. Kryptomérie (Cryptomeria), která je endemická v Japonsku, a mnoho odrůd japonských kamélií a azalek se stalo oblíbenou součástí čínských zahrad.[5]
Jako první popsal všechny (tehdy známé) pěnišníky francouzský botanik Tournefort (1659–1718), který popsal všechny tehdy známé druhy rostlin. Bylo jich asi 800 a mezi nimi šest Chamaerhododendronů (pěnišníků).[L 1]
V letech 1690–92 žil v Japonsku Engelbert Kaempfer, sloužící ve službách holandské Východoindické společnosti, a jeho Amoenitates Exoticae, publikovaná v roce 1712, dává obdivuhodný přehled japonských rostlin. Získal údaje o mnoha z nich, včetně lidových jmen. Zmiňuje 21 azalek, mezi nimi azalka nyní známou jako Rhododendron obtusum var. Kaempferi Wils. V roce 1775 navštívil Japonsko C. S. Thunberg, lékař nizozemské společnosti, a v roce 1784 zveřejnil ve své Flora japonica spolu s popisem flóry Orientu také popis azalek.[5]
Prvním do Evropy dovezeným pěnišníkem byl druh Rhododendron indicum, pojmenovaný původně botanikem Jakobem Breynem jako Chamaerhododendron exoticum amplissimum floribus lilaceis.[6] Během poslední čtvrtiny 17. století Jakob Breyne, obchodník z Gdaňsku a význačný botanik, navštívil Holandsko a našel zde několik slavných pěstovaných zahradních rostlin z Orientu, které poté zaznamenal ve svém Prodromus Plantarum. Na straně 24, bod. I, publikované v roce 1680, čteme „Chamaerhododendron exoticum amplissimus floribus liliaceis. Frutex spectabilis elegans. In horto Beveringiano.“ Tutéž rostlinu Linné později pojmenoval Azalea indica. Breyne neříká, z jaké země tento keř byl do Evropy dovezen, ale S. Hermann, ve své Academici Horti lugduno-batavi, v katalogu, s. 152 (1687), popisuje stejnou rostlinu pod názvem „Cistus indicus Ledi alpini foliis, floribus amplis,“ zaznamenal, že ji nalezl v Jaccatra, což je Batávie (v 21. století Jakarta), oblast na Jávě.[5] Významně se pěstování pěnišníků rozvíjí v 18. století, kdy je šlechticové pěstují kolem svých sídel. Zde dochází i k samovolnému křížení.
V Hortus Kewensis (1810) u Azalea indica je uvedeno, že je pěstován v Kew a že byl dovezen z Číny 1808 na palubě lodi Východindické společnosti „Cuffnels“ kapitánem Wellbankem. Tato rostlina byla Rhododendron simsii Planch. a zde začala záměna Linného druhů s čínskou azalea, která stále přežívá. Prostřednictvím aktivit příslušníků Východindické společnosti na konci 18. století a na počátku 19. století byly anglické zahrady obohaceny mnoha čínskými rostlinami. Nejvíce aktivní byl důstojník John Reeves, který jako vrchní inspektor čaje ve Východindické společnosti pobýval v Macau a Kantonu v letech 1812–1831.[5] Záměrné pěstování začalo především v Angli (kvůli výhodným klimatickým podmínkám) v královských botanických zahradách v Kew v 19. století.[7]
Prvního záměrného křížence vyšlechtil v roce 1870 (jiný zdroj 1817[7]) angličan Herbert ze Spofforthu a nazval jej „Hybridum“. Vznikla z něj skupina kultivarů pěnišníků, která je stále rozšiřována novými kultivary.[L 1]
V českých zemích byl na pozemcích Univerzitní botanické zahrady na Smíchově v roce 1844 pěstován tehdy bohatý sortiment 18 druhů, pěnišníky však zanikly se zrušením zahrady. Šlechtění pěnišníků bylo v ČSSR záležitostí převážně Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, přestože už dlouho existoval i Ústav dendrobiologie v Mlyňanech. Průhonický ústav vyslal do Číny dendrologa Camillo Schneidera a podnikl i několik expedic na Kavkaz a ze získaného materiálu bylo vypěstováno množství rostlin, které dodnes rostou v parku v Průhonicích. Kromě mnoha kultivarů byly v ústavu vyšlechtěny i odolné podnože.
Je známo asi 1000 druhů z Asie, Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a Asie. Oblast rozšíření sahá od pobřeží až do vysokých hor (v Tibetu nad 5000 m n. m.), v oblastech od tropické džungle po tundru (např. Rhododendron lapponicum, Rhododendron camtschaticum).
Pěnišník je velmi široce rozšířený rod na většině povrchu severní polokoule s výjimkou suchých oblastí, a rozšířený i na jižní polokouli v jihovýchodní Asii a severní Australasii. Poměrně menší druhy se vyskytují v Severní Americe a Evropě. Velmi málo rododendronů se vyskytuje v Jižní Americe (v horách Bolívie a Ekvádoru) a v Africe (Alžírsko) [8].
V Evropě je známo devět druhů:
Na Kavkaze:
V Číně se nachází 571 druhů, z toho 409 endemických. Roste zde škála různých druhů s odlišnými požadavky. Největší druhová rozmanitost je Himálaji v Uttarakhand, Nepálu a Sikkim po Yunnan, S’-čchuan a dalších významných oblastech v horách Indočíny, v Jižní Koreji, Japonsku a na Tchaj-wanu. Navíc existuje značný počet tropických druhů pěnišníků od jihovýchodní Asie po severní Austrálii.
Zde rostou dva druhy. V nepřístupných horách roste Rhododendron lochae. Více než 55 druhů je známých na Borneu a 164 v Nové Guineji.[9]
V Severní Americe roste stejně jako v Asii Rhododendron camtschaticum a podobně jako v Eurasii Rhododendron lapponicum. Z Ameriky byl do Evropy introdukován Rhododendron catawbiense a roste zde i Rhododendron nudiflorum, Rhododendron canescens, Rhododendron viscosum a další druhy.
Některé druhy jsou jedovaté pro herbivory – pro dobytek i volně žijící zvířata. Tyto rododendrony mají toxin nazvaný grayanotoxin (andromedotoxin) z třídy diterpenů, je obsažen nejen v listech, ale také v nektaru a pylu. Staly se již případy otrav u člověka po nadměrném požívání medu z nektaru Rhododendron ferrugineum a Rhododendron ponticum. Lidem je dlouho známo, že lze onemocnět z pojídání medu včel opylujících rododendrony a azalky. Xenofón popsal podivné chování řeckých vojáků po konzumaci medu ve vesnici obklopené rododendrony. Později bylo známo, že nektar z těchto rostlin má mírně halucinogenní a projímavé účinky. Při těžké otravě může být zpomalená srdeční činnost, puls slábne až nastane kóma a smrt ze zástavy dýchacího systému.
Podezřelé pěnišníky jsou Rhododendron ponticum a Rhododendron luteum (dříve Azalea pontica), které najdeme v severní části Malé Asie. Jedenáct podobných případů bylo zdokumentováno v Istanbulu v Turecku v roce 1980.[10] Známy jsou případy otrav pasoucích se zvířat, otrávených prostřednictvím konzumace listí, například ovcí. Rododendron je velmi toxický pro koně, některé ze zvířat hynou během několika hodin, i když většina koní má tendenci se konzumaci pěnišníku vyhnout, pokud mají přístup k dobré píci.
Většina druhů pěnišníků a jejich hybridů je široce používáno jako okrasné rostliny v parcích v mnoha částech světa. Mnoho druhů a kultivarů se pěstuje komerčně. Rododendrony jsou ceněny pro svůj habitus, velikost, květy, a skutečnost, že mnohé z nich jsou stálezelené.[11] V některých oblastech, jsou větší rododendrony prořezávány na stromu podobné formy. Některé druhy, jako jsou R. arboreum a R. falconeri nakonec rostou do výšky 10–15 m.[11]
Pěnišníky jsou komerčně pěstovány v mnoha oblastech na prodej a někdy sbírány ve volné přírodě, což je praxe již vzácná ve většině oblastí. Velcí komerční pěstitelé ve Spojených státech se nachází na západním pobřeží (Oregon, Washington a Kalifornie). Velkopěstitelé vybírají k pěstování druhy pro různé vlastnosti, jako je odolnost vůči kořenové hnilobě, brzy rašící, snadné zakořenění nebo jiné rozmnožování a prodejnost.[12]
Z pěnišníku R. luteum se vyráběl v SSSR parfém.[L 1] Druh pěnišníku (Rhododendron tomentosum) dříve nazývaný rojovník (Ledum) byl používán k výrobě repelentů.
Jsou zprávy že rostlina má účinky proti horečce, potopudné, močopudné, omamné a hepatoprotektivní účinky proti nemocem, pravděpodobně je to účinek antioxidantů. Pěnišníky obsahují flavonoidy, saponiny a fenolové sloučeniny. Xiong et al. zjistili, že kořen rostliny schopen regulovat funkce ledvin, snižuje aktivitu NF-κB.[13][14][15][16] Tinktura se používala k léčení revmatismu, výtažek z Rododendron caucasicum se užívá proti otravě rtutí. Některé druhy mají mírně povzbuzující účinek,V rumunských Karpatech z květů chráněného R. kotschyi se dělaly dva druhy osvěžujících nápojů.
Rhododendron ponticum je státní květina indické oblasti Kašmíru a Pákistánu, který ovládá také část Kašmíru. Pěnišník Rhododendron arboreum (Lali Gurans) je národní květina Nepálu. Rhododendron niveum je státní strom Sikkimu v Indii. Rhododendron je také státní strom indického státu Uttarákhand. Rhododendron catawbiense, převládající pěnišník v Appalačských horách, je státní květina státu Západnií Virginie, a je na vlajce Západní Virginie. Rhododendron macrophyllum, převládající rododendron na tichomořském pobřeží a na Kaskádových horách, je květ státu Washington.
Pěnišníky ve své většině preferují propustné kyselé půdy s pH zhruba 4,5–5,5. Vápník snáší (Rhododendron praecox) a (Rhododendron hirsulum) rostoucí ve vápencových Alpách.[L 2]. V oblastech s málo propustnými půdami nebo v alkalických půdách, se rododendrony se často pěstují v příkopech naplněných rašelinou.[17] Pečlivé zalévání je důležité u čerstvě vysázených rostlin.
Pro pěnišníky je při pěstování v ČR doporučena zimní přikrývka, tak aby nastlané listí zakrývalo přinejmenším kořenový krček. Upřednostňují stinná vlhká chráněná místa. Některé odrůdy ovšem snáší plné slunce dobře. Plné slunce více stimuluje kvetení. Slunce brzy zjara, kdy může popálit listy, nebo celkově oslabit rostlinu tak, že je náchylná k chorobám.[L 1] Pěnišníkům prospívá také každoroční mulčování.
Nedoporučuje se přesazovat rododendrony z volné přírody, protože i při nejlepší péči mají jen malou šanci na přežití.
Množí se semeny, řízkováním, odrůdy lze štěpovat, některé odrůdy můžeme množit oddělky a je používáno i meristémové množení. Při množení hřížením také nižší větve lze zasypat zemí.
Hnojí se tekutými, nebo organickými hnojivy. Z organických hnojiv je vhodná močůvka.[L 2]
Dostatek vody je nezbytný. Pěnišníky můžou trpět v zimě nedostatkem vody, pokud byl podzim suchý. Nadbytek vody podporuje houbové choroby a chlorózu. K zálivce je nevhodná vápenitá voda, ideální je voda dešťová. Zamokření snáší například R. canadense a rojovník bahenní.[L 2]
Americké druhy pěnišníků často indikují malý obsah dusíku v půdě.
V západní a střední Evropě jsou rododendrony kvůli svým velkým červeným, fialovým nebo bílým květům pěstovány jako okrasné keře. Některé druhy (např. Rhododendron ponticum v Irsku a ve Spojeném království) jsou vnímány jako invazní rostlina, která se rozšiřuje v zalesněných oblastech a nahrazuje přirozený podrost. Rhododendron ponticum je obtížné odstranit, neboť její kořeny vytvářejí nové výhonky. Pěnišník je zodpovědný za zničení mnoha přirozených stanovišť a půdy na Britských ostrovech. Tam, kde jsou vhodné podmínky, pěnišník konkuruje původním rostlinám. Pod nepropustnou pokrývkou jeho listů hynou druhy rostlin, které nejsou schopny růst v důsledku nedostatečného světla. To zase vede k následné hynutí původních zvířat.
Rhododendron ponticum se na stanovišti množí vegetativně i semeny. Jediná rostlina nakonec vytváří koberec mnoha metrů neprostupných větví. Pokud se vodorovné větve dotýkají země, budou zakořeňovat a neustále se rozšiřuje oblast pokrytí. Semena pěnišníku jsou drobná, a ve větru se dobře rozptýlí. Každá květina může mít mezi třemi a sedmi tisíc semen, takže velký keř dokáže vyrobit několik milionů semen ročně. Nejlépe se mu daří v oblastech, kde byla původní vegetace nějakým způsobem narušena. Mykorrhiza hub s kořeny rostlin pěnišníku poskytuje konkurenční výhodu a umožňuje rostlině prosperovat v chudé půdě.[18]
Potenciálně toxické chemikálie, fenoly a diterpeny, známé jako grayanotoxiny, se vyskytují v listí, květech a nektaru rododendronů Rhododendron ponticum. Tyto toxiny činí Rh. ponticum nepřijatelný pro většinu býložravců. Fenoly jsou nejvíce koncentrují v mladých tkáních, jako jsou rašící listy a pupeny. Jde o ochranu před býložravci. Lepivý exudát fyzicky odrazuje i malé bezobratlé. Případy otravy dobytka může mít za následek smrt u zvířat jako ovce a skot, pokud jej pozřely v dostatečném množství. Je nutné pečlivě přemýšlet o umístění včelích úlů pokud je pěnišník významně rozšířen v oblasti.
Existují důkazy pro alelopatické interakci (vytváření nepříznivého prostředí pro jiné druhy) mezi pěnišníky a jinými rostlinami. Tím je myšlena nejen inhibice klíčení, nebo růst sazenic konkurenčních druhů, ale i přímá otrava. Jak bylo uvedeno výše, tkáně rododendronů obsahují značné množství fenolů a dalších potenciálně toxických chemikálií, které vylučují i do okolí. Existuje také důkaz pro omezení mykorrhizy u kořenů sazenice konkurenčního druhu rostlin.[18]
Jakmile pěnišník obsadil nějaké území, jen několik původních druhů rostlin a živočichů přežilo. V zalesněných oblastech pouze velké stromy. Protože nedovolí vyrůst sazenicím, jakmile velké stromy uhynou zůstane krajina porostlá pěnišníkem. Poté, co původní rostliny zmizely, zvířata, která byla závislá na vymizelých druzích buď přímo, nebo nepřímo nemohou přežít. Oblasti zasažené pěnišníkem jsou v podstatě neplodné. Květy Rhododendronu jsou velmi atraktivní pro hmyz, zvláště čmeláky. V hlavním období kvetení květnu – červnu, upoutají pozornost opylujícího hmyzu a prakticky vyloučí opylení všech ostatních rostlin. V důsledku toho se nemohou jiné rostliny úspěšně množit.
I pokud byl odstraněn pěnišník, toxický humus nasycený alelopatickými látkami zůstává. Jediné řešení je odstranit jej. Avšak i poté, snadno se může na stanoviště vrátit díky semenům uloženým v půdě. Nejvhodnějším řešením je přijmout opatření v poměrně raném stádiu, aby se předešlo obsazení lokality pěnišníkem.[18]
Pěnišníky stejně jako většina dalších rostlin z čeledi vřesovcovité žijí v symbióze s houbami, mykorhize.
Některé druhy pěnišníků jsou chráněné.[19]
Existuje mnoho parků, známých pěstováním rododendronů (výběr):
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Rhododendron na anglické Wikipedii a Rhododendren na německé Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu pěnišník ve Wikimedia Commons
Pěnišník (Rhododendron) (česky také rododendron, azalka) je rod rostlin náležící do čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Je to velký rod s více než 1000 druhy a nespočetným množstvím kultivarů. Většina z pěnišníků nápadně kvete. Rod obsahuje rostliny označované zahradníky jako azalky. Pěnišník je národní květina Nepálu. Pěnišníky jsou keře nebo malé (vzácně velké) stromy. Nejmenší druh dorůstá 10–100 cm výšky, kdežto největší, R. giganteum, může být více než 30 m vysoký.. Pěnišníky mohou být buď stálezelené, nebo opadavé. U některých druhů je spodní část listu (rub) pokryta chloupky. Některé z nejznámějších druhů jsou oblíbeny pro své velké květy. Existují skalkové druhy s malými květy a drobnými listy, ale též tropické druhy, jako jsou druhy v sekci Vireya, které se často pěstují jako epifyty. Blízce příbuzný pěnišníkům je růžokeřník cistovitý (Rhodothamnus chamaecistus), známý jako „trpasličí rododendron“, který se vyskytuje jen ve východní části Alp s podobným výskytem jako Rhododendron hirsutum.
Rododendron (af græsk rhodódendron, af rhódon (= rose) og déndron (= træ)[1]) en meget artsrig slægt af små træer og buske, både løvfældende og stedsegrønne. Slægten har både alpine/arktiske, tempererede og tropiske arter. Man kender ikke antallet af arter, da det kræver en nærmere undersøgelse af arternes levesteder for at afgøre, om der f.eks. er tale om en enkelt art med syv varianter eller syv selvstændige arter. Der findes omkring 500 sorter og arter til salg og til plantning udendørs i Danmark, og af dem er kun ca. 30 almindelige. "Rododendron" er slægtens danske navn, og det botaniske er Rhododendron, med stort R og et h.
Rododendron hører til lyng-familien. Hertil regnes også de fleste arter, der tidligere blev regnet til slægten Azalea. De fleste rododendron-arter er fundet i ret utilgængelige bjergegne i det indre af Kina og Himalaya. Nogle er dværgbuske, som f.eks. lapprose, der vokser i Nord-Norge. [2] Rododendron er blandt Nepals nationalsymboler som landets nationalblomst. [3]
Der findes også krydsninger mellem arter som f.eks. Rhododendron 'Cunninghams White', der er en krydsning mellem Rhododendron caucasium og Rhododendron ponticum.
Efter undersøgelser af DNA og kemiske stoffer i planterne i 2004[4], har man foreslået en ny opdeling af slægten Rododendron, sådan at den består af 5 underslægter:
Flora of China 2010 mener der mindst 9 underslægter af Rododendron [5]
Rododendron (af græsk rhodódendron, af rhódon (= rose) og déndron (= træ)) en meget artsrig slægt af små træer og buske, både løvfældende og stedsegrønne. Slægten har både alpine/arktiske, tempererede og tropiske arter. Man kender ikke antallet af arter, da det kræver en nærmere undersøgelse af arternes levesteder for at afgøre, om der f.eks. er tale om en enkelt art med syv varianter eller syv selvstændige arter. Der findes omkring 500 sorter og arter til salg og til plantning udendørs i Danmark, og af dem er kun ca. 30 almindelige. "Rododendron" er slægtens danske navn, og det botaniske er Rhododendron, med stort R og et h.
Rododendron hører til lyng-familien. Hertil regnes også de fleste arter, der tidligere blev regnet til slægten Azalea. De fleste rododendron-arter er fundet i ret utilgængelige bjergegne i det indre af Kina og Himalaya. Nogle er dværgbuske, som f.eks. lapprose, der vokser i Nord-Norge. Rododendron er blandt Nepals nationalsymboler som landets nationalblomst.
Der findes også krydsninger mellem arter som f.eks. Rhododendron 'Cunninghams White', der er en krydsning mellem Rhododendron caucasium og Rhododendron ponticum.
Die Rhododendren (Singular laut Duden: der oder das Rhododendron,[1] von griechisch ῥόδον = rhodon „Rose“ und δένδρον = dendron „Baum“)[2] sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Heidekrautgewächse (Ericaceae).[3][2][4] Sie ist mit über 1000 Arten[5][3][2] eine vergleichsweise große Gattung. Eine Vielzahl von Sortengruppen und eine fast unüberschaubare Zahl von Sorten, welche teils Hybriden, teils nur vegetativ vermehrbare Ausleseformen (sogenannte Sports) sind, werden als Zierpflanzen in Parks sowie Gärten und als Zimmerpflanzen verwendet.[6]
Das Verbreitungsgebiet reicht hauptsächlich auf der Nordhalbkugel von Eurasien bis Nordamerika. Nur zwei Arten kommen ursprünglich in Australien vor. Die Arten gedeihen von der Meeresküste bis ins Hochgebirge (in Tibet bis über 5500 Metern) und vom tropischen Regenwald bis in die subpolare Tundra (zum Beispiel Rhododendron lapponicum und Rhododendron camtschaticum). Dementsprechend unterschiedlich sind die Arten sowie die daraus entstandenen Hybriden und ihre Ansprüche.
Rhododendron-Arten sind Zwergsträucher bis überwiegend Sträucher und einige Arten sind Bäume.[3][2] Einige Arten leben fakultativ epiphytisch auf Bäumen oder epilithisch auf Felsen, insbesondere Arten der Sektion Vireya (Syn. Schistanthe), in Bergwäldern des östlichen Himalaya und Bergregenwäldern der indonesischen Inseln.[7][8] Manche Arten bilden Rhizome.[2] Die Zweige sind mehr oder weniger aufrecht oder niederliegend bis kriechend.[2] Die Rinde ist anfangs behaart bis kahl.[2] Die meist relativ großen Winterknospen besitzen sich dachziegelartig überlappende Knospenschuppen; die Blütenknopsen sind meist größer als die vegetativen Knospen.[2]
Das Indument ist sehr unterschiedlich. Je nach Art sind die Pflanzenteile kahl und besitzen schildförmige Schuppen oder sehr unterschiedliche Haare (Trichome), die sehr unterschiedlich dicht sind und unterschiedliche Farben aufweisen;[2] selten löst sich das Indument der Blattspreiten als Schicht.[3]
Die Arten sind oft immergrün, halbimmergrün oder einige laubabwerfend.[3][2] Die wechselständig am Zweig verteilt oder seltener am oberen Ende des Zweiges konzentriert angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert.[2] Die einfachen, ledrigen bis pergamentartigen Blattspreiten besitzen eine keilförmige, gerundete oder stumpfe Spreitenbasis und sind meist ganzrandig, sehr selten fein gekerbt.[3][2] Die Laubblätter einiger Arten duften zart bis stark.
Es werden meist endständige, selten seitenständige, traubige oder schirmtraubige Blütenstände gebildet. In den Blütenständen können viele bis wenig (1 bis 35[2]) Blüten enthalten sein, manchmal ist der Blütenstand bis auf eine einzelne Blüte reduziert.[3][2] Die Blütenstiele sind aufrecht bis waagrecht, selten zurückgekrümmt. Es sind zwei schuppenähnliche Deckblätter vorhanden.[2]
Die zwittrigen Blüten sind meist fünfzählig und überwiegend mehr oder weniger radiärsymmetrisch bis schwach zygomorph mit doppelter Blütenhülle.[3][2] Die meist fünf, selten bis zu neun Kelchblätter sind etwas verwachsen[3][2] und oft auf einen halbbaren Rand reduziert; die Kelchzähne sind oft winzig und dreieckig; es gibt auch viele Arten bei denen der Kelch relativ groß, gut ausgebildet und manchmal auffällig ist.[3] Die meist fünf bis selten acht Kronblätter sind je nach Art größtenteils bis wenig verwachsen, selten wirken sie fast frei.[3][2] Die meist radiärsymmetrischen bis schwach zygomorphen Blütenkronen sind trichter-, glocken-, röhren-, trompeten- oder stieltellerförmig.[3][2] In der Blütenknospe überlappen sich die Kronlappen dachziegelartig.[3] Nach der Anthese fallen die Kronblätter meist ab.[2]
Es sind meist fünf bis zehn oder zwölf, selten bis zu 20 oder bis zu 27 Staubblätter vorhanden.[3][2] Die Staubblätter überragen die Blütenkrone nicht oder sie können etwas bis weit über die Blütenkrone hinausragen.[2] Die an der Basis der Blütenkrone inserierten, meist ungleichen Staubfäden sind linealisch bis fadenförmig und kahl oder meist zum oberen Ende hin flaumig behaart. Die Staubbeutel besitzen keine Anhängsel und sie öffenen sich am oberen Ende oder ungleichseitig mit Poren.[3][2] Der meist dicke Diskus ist meist 5- bis 10-, selten bis zu 14-lappig. Der meist fünf- selten bis zu 18-kammerige, oberständige Fruchtknoten besitzt meist Schuppen oder Haare, selten ist er kahl. Der haltbare, relativ lange, schlanke Griffel ist gerade bis meist herabgebogen.[3][2] Die Narbe ist kopfig-diskusförmig, gekerbt bis gelappt.[3]
Die zylindrischen, kegel- oder eiförmigen, manchmal gekrümmten Kapselfrüchte öffnen sich scheidewandspaltig = septizid und enthalten meist zahlreiche (selten 10 bis meist mehr als 100[2]) Samen.[3] Die dicken bis dünnen Fruchtklappen sind gerade oder gedreht.[2]
Die winzigen Samen sind abgeflacht-ellipsoidal bis spindelförmig und meist geflügelt oder besitzen an beiden Enden Anhängsel oder fadenähnliche Fortsätze.[3][2] Die Samenschale (Testa) ist glatt.[2]
Die Chromosomengrundzahl beträgt meist x = 13.[2]
Viele Rhododendren sind giftig; die giftigen Inhaltsstoffe, Grayanotoxine (u. a. Andromedotoxin,[9] Grayanotoxin I) aus der Klasse der Diterpene, befinden sich nicht nur in Blättern, sondern auch im Nektar und im Pollen. Es sind auch Vergiftungen beim Menschen durch den übermäßigen Genuss des Honigs aus dem Nektar von Rhododendron ponticum bekannt geworden. Bei schweren Vergiftungen kann verlangsamte Herztätigkeit, schwacher Puls bis hin zum Koma und Tod durch Atemstillstand eintreten. Auch bei Weidetieren sind Vergiftungen durch den Verzehr der Blätter aufgetreten.[10]
Mit weltweit über 1000 Arten ist Rhododendron die artenreichste Gehölzpflanzengattung der Nordhalbkugel.[11] Nur etwa 25 Arten kommen in Nordamerika vor.[2] Aus Relikten nach einer Phase eines Massenaussterbens im Paläogen entstanden die meisten der rezenten Rhododendron im Neogen während einer Südwärtsmigration. Dabei entstanden die meisten Arten in Asien durch die Fülle an ökologischen Nischen in den unterschiedlichen Klimagebieten.[11] Die größte Artenvielfalt gibt es in Ostasien, in den Himalaya-Hengduan-Gebirgen[12] und in Südostasien.[11] Die Verbreitungsschwerpunkte sind hauptsächlich von den Gebirgen abhängig. Die höchste Artenvielfalt findet sich im südlichen Himalaya im nördlichen indischen Bundesstaat Uttarakhand, Nepal sowie Sikkim, Myanmar, südöstlichen Tibet und in Yunnan sowie Sichuan.[13][14] In China waren bis 2005 etwa 571 Arten bekannt, 409 davon nur dort.[3] Weitere Gebiete mit einer hohen Zahl an Rhododendron-Arten sind die Bergregionen von Indochina, sowie Korea, Japan und Taiwan. Etwa 55 Arten kommen in Borneo und etwa 164 in Neu-Guinea vor.[15]
Die meisten Rhododendron-Arten gedeihen in feuchten Gebieten der Nordhalbkugel. Nur wenige Arten kommen auf der Südhalbkugel im nördlichen Australien vor. In Südamerika und Afrika gibt es keine natürlichen Vorkommen von Rhododendron-Arten.
Viele Rhododendron-Arten sind an nährstoffarme Habitate, durch ihre einzigartigen ericoide Mycorrhizapilze angepasst. Auch die derben, immergrünen Laubblätter sind eine besondere Anpassung an die Habitate.[11]
In Europa kommen nur etwa zehn Arten vor: Rostblättrige Alpenrose (Rhododendron ferrugineum), Bewimperte Alpenrose (Rhododendron hirsutum), Siebenbürgische Alpenrose (Rhododendron kotschyi), Lappland-Alpenrose (Rhododendron lapponicum), Gelbe Azalee (Rhododendron luteum), Pontischer Rhododendron (Rhododendron ponticum), Kaukasus-Rhododendron (Rhododendron caucasicum), Smirnows Rhododendron (Rhododendron smirnowii), Ungerns Rhododendron (Rhododendron ungernii) und Sumpfporst (Rhododendron tomentosum).[16] Die kleinwüchsigen Arten aus den Alpen, die den Winter meist unter dem Schnee überdauern, der vor Erfrieren und Austrocknen schützt, werden Alpenrosen genannt: Zwischen beiden Alpenrosen-Arten der Alpen kann es zu Bastarden kommen (Rhododendron ×intermedium), die kreuzen und mit den Eltern rückkreuzen können.
Die Alpenrosen-Arten und -Hybriden wurzeln sehr flach. Sie benötigen unbedingt saure Böden, die sie in den oft dünnen Humusauflagen auch auf kalk- bzw. dolomithaltigen Böden vorfinden (gilt besonders für Rhododendron hirsutum). Es ist nur ein scheinbarer Widerspruch, Rhododendron hirsutum wächst in den Kalkalpen und verträgt dennoch keinen Kalk: Bei derartig niedrigen pH-Werten im Wurzelbereich sind Ca++-Ionen aus dem Boden (Kalk CaCO3 bzw. Dolomit CaMg(CO3)2) kaum in wässriger Lösung vorhanden. Lediglich die Toleranz gegenüber höheren Ca2+-Konzentrationen ist etwas größer als bei anderen Arten.
Im südwestlichen Irland finden sich ganze Wälder aus verwilderten Rhododendren (Rhododendron ponticum), die als invasive Neophyten eine Gefahr für die Artenvielfalt (beispielsweise im Sydney-Nationalpark) darstellen.
Die Gattung Rhododendron wurde 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, Tomus I, Seite 392 aufgestellt.[17][18] Der Gattungsname Rhododendron setzt sich zusammen aus den altgriechischen Wörtern ῥόδον = rhodon für „Rose“ und δένδρον = dendron für „Baum“. Als Lectotypus-Art wurde 1908 Rhododendron ferrugineum L. durch Nathaniel Lord Britton in North American Trees, Seite 752 festgelegt.[18]
Die Gattung Rhododendron gehört zur Tribus Rhododendreae in der Unterfamilie Rhododendroideae innerhalb der Familie Ericaceae.
Der Name Rhododendron, griechisch für „Rosenbaum“, wurde bis ins 17. Jahrhundert für den Oleander gebraucht und erst von Carl von Linné auf die Alpenrose übertragen.
Rhododendron war seit der Beschreibung von Rhododendron hirsutum by Charles de l’Écluse (lat. Carolus Clusius) im 16. Jahrhundert bekannt, sie wurde auch Chamaerhododendron genannt. Die formale Erstveröffentlichung der Gattung Rhododendron erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum.[17] Linné listete unter Rhododendron die fünf Arten Rhododendron ferrugineum, Rhododendron dauricum, Rhododendron hirsutum, Rhododendron maximum und Rhododendron chamaecistus (deren akzeptierter Name Rhodothamnus chamaecistus (L.) Rchb. ist) auf.
Die Gattung Azalea hat Linné 1735 in Systema Naturae als eigenständige Gattung aufgestellt. Bei Linné 1753 sind die sechs Arten Azalea indica, Azalea pontica, Azalea lutea, Azalea viscosa, Azalea lapponica, die zur Gattung Rhododendron gehören und Azalea procumbens (deren akzeptierter Name Kalmia procumbens ist) unter Azalea gelistet.[19] Die Unterscheidung von Azalea und Rhododendron waren fünf statt zehn Staubblätter.
In der Folgezeit wurden weitere Gattungen ausgestellt, deren Arten als Rhododendron-Arten akzeptiert werden, beispielsweise Rhodora L., Vireya Blume, Hymenanthes Blume, Tsutsutsi (Tsutsusi), Pentanthera, Pogonanthum, Ponticum. Teilweise sind diese Namen Subtaxa innerhalb der Gattung Rhododendron.
Beispielsweise H. Sleumer gliederte 1949 in Ein System der Gattung Rhododendron L., in Bot. Jahrb. Syst., Band 74, S. 511–553 die Gattung Rhododendron.[20]
Eine veraltete grobe Einteilung war Lepidote, Elepidote, Vireya (tropische Arten), Azaleen (wieder unterteilbar in sommergrüne und wintergrüne). Bei dieser Einteilung nach morphologischen Merkmalen ist charakteristisch die Zahl (und Form) der Schuppen an den Laubblättern, die den Kern der großen Unterteilung in Lepidote (beschuppte, das sind meist die alpinen, kleinblättrigen Typen wie unsere heimischen) und Elepidote (schuppenlose) bildet. Die Gärtner folgen meist noch der alten Einteilung in Azaleen (laubabwerfend, d. h. sommergrün). Da sich vorwiegend die Engländer durch frühe Importe aus USA (Rhododendron catawbiense) und später aus Ostasien mit den Rhododendren beschäftigt haben, da vielen das feuchte Klima in England sehr behagt, folgt man meist noch der englischen Einteilung in „Series“ und „Subseries“ (so zum Beispiel Davidian[21] in seinem Standardwerk).
Durch Argent et al. 1988 erfolgte im Rhododendron Handbook der britischen Royal Horticultural Society (RHS)[22] unter Zugrundelegung einer überarbeiteten Sleumer-Klassifikation (diese stammt aus 1949[20]) die Gliederung in sieben Subgenera, die ihrerseits weiter in Sektionen und Untersektionen erfolgt. An diese halten sich die meisten nationalen Rhododendrongesellschaften.
Eine Monografie der Gattung Rhododendron wurde durch Chamberlain et al. mit The Genus Rhododendron: Its Classification and Synonymy veröffentlicht.[23] Dort ist Menziesa noch eine eigenständige Gattung.
Vor 2005 wurde in bis zu zwölf Untergattungen gegliedert:
Es gibt sehr unterschiedliche Versuche die Verwandtschaftsgruppe und die Gattung Rhododendron selbst zu gliedern, beispielsweise:
Nach Goetsch et al. 2005 wird die Gattung Rhododendron in vier Untergattungen gegliedert. Nach Craven 2011[8] wird die Gattung Rhododendron L. in fünf Untergattungen, Sektionen und Untersektionen gegliedert:
Nach Kron et al. 1990 gehören die Ledum-Arten in die Gattung Rhododendron.[27]
Bei Craven 2011 wurden die Arten der Gattungen Diplarche und Menziesia in die Gattung Rhododendron eingegliedert.[28]
Synonyme für Rhododendron L. sind seit 2011: Diplarche Hook. f. & Thomson, Anthodendron Rchb., Azaleastrum Rydb., ×Azaleodendron Rodigas, Biltia Small, Candollea Baumg., Chamaecistus Regel, Chamaerhododendron Bubani, Chamaerhododendros Duhamel, Dulia Adans., Haustrum Noronha, Hochenwartia Crantz, Hymenanthes Blume, Iposues Raf., ×Ledodendron F.de Vos, Ledum Ruppius ex L., Loiseleria Rchb., Menziesia Sm., Osmothamnus DC., Plinthocroma Dulac, ×Rhodazalea Anon., Rhodora L., Rhodothamnus Lindl. & Paxton, Stemotis Raf., Theis Salisb. ex DC., Therorhodion Small, Tsusiophyllum Maxim., Vireya Blume, Waldemaria Klotzsch.
Eng verwandt ist die Gattung Rhodothamnus Rydb. (Syn.: Adodendron DC., Adodendrum Neck.): Es gibt zwei Arten:
Nach Xia et al. 2020 wird die Gattung Rhododendron in acht Untergattungen, 15 Sektionen und 71 Untersektionen gegliedert und enthält mehr als 1000 Arten. Aber weil noch immer von einem großen Teil der Arten keine molekulargenetischen Daten vorliegen, bleiben die natürlichen Verwandtschaftsverhältnisse noch teilweise ungeklärt. Der Umfang der Subtaxa wird in dieser wissenschaftlichen Untersuchung anders bewertet als zuvor, weil einige Taxa nicht monophyletisch waren.[29][11]
Hier die Gliederung in acht Untergattungen nach Xia et al. 2020:[11]
Es gibt über 1000 Rhododendron-Arten:[3][5]
Viele Rhododendron-Arten sind gefährdet.[34][5] Nach Erhebungen in den Herkunftsländern gelten 2011 etwa 25 % der 1157 akzeptierten Taxa als bedroht. Deshalb sehen die Botanischen Gärten weltweit es als wichtige Aufgabe von möglichst viele Arten eine Erhaltungszucht aufzubauen bzw. sie auszubauen.[5]
Eine Art gilt als sowohl in Kultur als auch in der Wildnis als ausgestorben; eine weitere Art ist in der Wildnis ausgestorben, aber es befinden sich Exemplare in Kultur.[5]
Es gibt viele Rhododendron-Sorten in vielen Zuchtrichtungen.
Es gibt viele Parkanlagen und Botanische Gärten mit vielen Rhododendren.
Falsche Standortbedingungen können bei Rhododendren zu Erkrankungen führen. Unterschiedliche Arten der Erkrankung sind: Pilzbefall, Braunwerden der Blätter, Vertrocknen der Knospen. Schädlingsbefall, beispielsweise durch Rüsselkäfer, führt ebenfalls zur Beeinträchtigung der Pflanze.
Auffallend an den beiden Alpenrosen-Arten sind oft rote, gallertartige Wucherungen, sogenannte Alpenrosen-Äpfel. Eine weitere Krankheit ist die Knospenfäule. Sie kann durch die Rhododendronzikade übertragen werden. Diese Zikade schlitzt die jungen Knospen auf, um dort ihre Eier abzulegen. Durch diese Schlitze kann dann der Pilz Pycnostysanus azaleae leichter in die Pflanze eindringen und sich vermehren.
Aus Japan eingeschleppt wurde die Rhododendron-Gitternetzwanze (Stephanitis rhododendri). Die Wanze saugt an der Mittelrippe, was zu einem Braunwerden und Abfallen der Blätter führt. Die im Juli gelegten Eier überwintern. Die Nachkommen schlüpfen im Mai.
zu den Arten:
zur Gestaltung:
Die Rhododendren (Singular laut Duden: der oder das Rhododendron, von griechisch ῥόδον = rhodon „Rose“ und δένδρον = dendron „Baum“) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Heidekrautgewächse (Ericaceae). Sie ist mit über 1000 Arten eine vergleichsweise große Gattung. Eine Vielzahl von Sortengruppen und eine fast unüberschaubare Zahl von Sorten, welche teils Hybriden, teils nur vegetativ vermehrbare Ausleseformen (sogenannte Sports) sind, werden als Zierpflanzen in Parks sowie Gärten und als Zimmerpflanzen verwendet.
Das Verbreitungsgebiet reicht hauptsächlich auf der Nordhalbkugel von Eurasien bis Nordamerika. Nur zwei Arten kommen ursprünglich in Australien vor. Die Arten gedeihen von der Meeresküste bis ins Hochgebirge (in Tibet bis über 5500 Metern) und vom tropischen Regenwald bis in die subpolare Tundra (zum Beispiel Rhododendron lapponicum und Rhododendron camtschaticum). Dementsprechend unterschiedlich sind die Arten sowie die daraus entstandenen Hybriden und ihre Ansprüche.
Muāng-săng-è̤ng (滿山紅), iâ hô̤ lā̤ dô-giŏng (杜鵑), sê siŏh cṳ̄ng huă.
Tekst üüb Öömrang Rhododendron (Rhododendron) het en hialer rä plaantenslacher uun det famile Ericaceae. Det san hiasplaanten an at jaft wel düüsen ünlik slacher. Di nööm komt ütj at griichisk an ment so föl üs ruusenbuum.
Flook slacher san giftag.
Rhododendronbosker bleu uun Breemen
Slööden bloos
Eeben bloos
Uun Euroopa kem man tjiin slacher föör:
Rhododendron (Rhododendron) het en hialer rä plaantenslacher uun det famile Ericaceae. Det san hiasplaanten an at jaft wel düüsen ünlik slacher. Di nööm komt ütj at griichisk an ment so föl üs ruusenbuum.
Flook slacher san giftag.
Rododendro esas genero de planti ek la familio "erikacei", arboreto sempre verda, remarkinda pro la beleso di lua flori.
Rododendron (lat. Rhododendron) – od grčkih riječi ῥόδον -rhódon = ružičasto + δένδρον - déndron = drvo" – je rod od 1.024 vrste drvenastih biljaka u porodici Ericaceae, bilo zimzelenih ili listopadnih, a nalazi se uglavnom u Aziji, iako je rasprostranjen i u visoravnima Apalahijskih planina Severne Amerike. To je nacionalni cvijet Nepala kao i cvijet savezne države Zapadna Virdžinija i Vašingtona u SAD, i od Sikkima i Uttarakhanda u Indiji. Većina vrsta ima jarko obojene cvjetove koji cvjetaju od kasne zime do početka ljeta.[1] Rod Azalea sačinjavaju dva podroda „Rhododendrona“. Razlikuju se od "pravih" rododendrona po tome što imaju samo pet antera u cvijetu.
Rododendron je rod grmova i malih, a (rijetko) velikih stabala, najmanjih vrsta koje narastu do 10 – 100 cm, a na viši je R. protistum var. giganteum, za koga je prijavljena visina od 30 m.[2][3] Listovi su spiralno raspoređeni; veličina im se može se kretati od 1 – 2 cm do preko 50 cm, izuzetno i 100 cm (R. sinogrande). Mogu biti i zimzeleni i listopadni. Kod nekih vrsta donja strana listova prekrivena je ljuskama (lepidote) ili dlačicama (indumentum). Neke od najpoznatijih vrsta upadljive su po brojnim grozdovima velikih cvjetova. Postoje alpske vrste sa sitnim cvjetovima i sitnim lišćem, te tropske vrste poput onih iz Sekcija (botanika) sekcije Rhododendron sekta. Vireya koje često rastu kao epifite . Vrste ovog roda mogu biti dio kompleksa žbunja u hrastovim šumama na istoku Sjeverne Amerike..[4][5]
Često su podijeljeni na osnovu prisutnosti ili odsutnosti ljuskica na aksiksalnoj (pazušnoj, donjoj) površini listova (lepidote ili elepidote). Ove ljuskice, jedinstvene za podrod Rhododendro , su modificirane dlačice koje se sastoje od poligonoidne skale pričvršćene stabljikom. Rododendroni su osobenii po tome što imaju cvasti sa oskudnim (suhim) perulama, hromosomski broj je n = 13. Plod koji je pregrađenu kapsula, a plodnica je nadrasla (ili gotovo tako), prašnici nemaju dodataka, a aglutinat je skupljen polen.
Rhododendron je najveći rod u porodici Ericaceae, sa više od 1.024 vrsta,[6](iako se procjene razlikuju po 850-1000), uz raznovrsnu morfologiju. Prema tome, taksonomija roda bila je historijski kompleksna.
Therorhodion
Početak ere molekularne analize, a ne opisne karakterizacije, može se datirati radovima Kurashigea (1988) i Krona (1997) koji su koristili matK za sekvenciranje. Kasnije su Gaoet al. (2002) koristili sekcence ITS-a do kladističke analize. Potvrdili su da je rod Rhododendron monofiletski, s podrodom Therorhodion u baznom položaju, u skladu s matK studijama. Nakon objavljivanja studija Goetsch-a et al. (2005) sa RPB2, počelo je neprekidno preusmjeravanje vrsta i skupina unutar roda, temeljeno na evolucijskim odnosima. Njihov rad je više podržavao Sleumer-ov originalni sistem od kasnijih modifikacija koje su uveli Chamberlain et al.[7]
Glavni nalaz Goetscha i njegovih kolega bio je da su sve ispitivane vrste (osim Rhododendron camtschaticum, podrod Therorhodion) formirale tri glavna kladusa, koje su označile A, B i C, s podrodovima Rhododendron i Hymenanthes u kladusima A i B koje su monofiletske grupe. Za razliku od njih, podrodov Azaleastrum i Pentanthera bili su polifiletski, dok se R. camtschatica javlja kao sestrinska svim ostalim rododendronima. Mali polifiletskii podrodovi Pentanther i Azaleastrum podijeljeni su u dva kladusa, a etiri sekcije Pentanthera između klase B i C, s po dva, dok je "Azaleastrum" imao po jednu sekciju u svakoj od A i C.
Dakle, podrodove Azaleastrum i Pentanthera trebalo je rastaviti, a Rhododendron, Hymenanthes i Tsutsusi odgovarajuće proširiti. Pored dva odvojena roda, koja su Chamberlain (Ledum,Tsusiophyllum), Goetsch et al. uključili u Rhododendron, dodan je Menziesia (kladus C). Unatoč stupnju parafilije, podrod Rhododendron inače je bio netaknut sa svoja tri sekcije, ali su četiri druga podroda eliminirana i jedan novi stvoren, ostavljajući ukupno pet podrodova ukupno, od osam u Chamberlainovoj podjeli. Diskontinuirani podrodovi su Pentanthera, Tsutsusi,Candidastrum i Mumeazalea, dok je novi podrod stvoren podizanjem podroda Azaleastrum sekcije Choniastrum u podignut na viši rang podroda Podrod Pentanthera (listopadne azaleje) sa svoje četiri sekcije rastavljen je eliminiranjem dvije sekcije i redistribucijom ostala dva između postojećih podrodova u kladusima B (Hymenanthes) i C (Azaleastrum), iako je ime zadržano u odjeljku Pentanthera (14 vrsta) koji je premješten u podgrupu 'Hymenanthes'. Od preostale tri sekcije, monotipska „Viscidula“ je diskontinuirana prelaskom Rhododendron nipponicum u Tsutsusi (C), dok je„ Rhodora “(2 vrste) sama po sebi polifiletska i razbijena je premještanjem Rhododendron canadense u sekciju Pentanthera (B) i Rhododendron vaseyi u sekciju 'Sciadorhodion , koja je tada postala nova sekcija podroda "Azaleastrum" (C).
Naknadna istraživanja podržala su reviziju Goetscha, iako se uglavnom usredotočila na daljnje definiranje filogenije unutar pododjeljka. U 2011.dvije vrste roda Diplarche dodane su također rodu Rhododendron, incertae sedis.
Ovaj rod postupno je podijeljen u hijerarhiju podrodova, sekcija, podsekcija i vrsta.
Terminologija iz Sleumerovog sistema (1949) često se nalazi u starijoj literaturi, s pet podrodova i sljedeća je:
Za poređenje sistema Sleumera i Chamberlaina pogledajte Goetsch et al. (2005) Tabela 1. Ova podjela temeljila se na velikom broju onih za koje se smatralo da su ključna morfološka svojstva. Oni su uključivali položaj pupoljka cvasti (terminalni ili bočni), bilo da su lipidote ili elepidote, listopadnog lišća i da li je novo lišće dobijeno iz pazuha s prošlogodišnjih izdanaka ili s najnižim ljuskavim lišćem (Tabela 2 .).
Prema kladističkoj analizi Goetsch-a i dr. (2005) ova shema je pojednostavljena, zasnovana na otkriću tri glavna [ [kladus]]a (A, B, C) kako slijedi.
Podrod Azaleastrum Planch.: Zimzelene azalje, 3 sekcije, oko 120 vrsta, tip Rhododendron ovatum. Sestrinski takson
Veći podrodovi dalje se dijele na sekcije i podsekcije.[9] Neki podrodovi sadrže samo jednu sekciju, a neke sekcije samo jednu posekciju. Ovdje je prikazana tradicijska klasifikacija, s brojem vrsta, prema Chamberlainu (1996), ali ova shema je u stalnoj reviziji. Revizije Goetscha et al. (2005) i Cravena et al. (2008), prikazana je u u obliku zagrada. Stariji rangovi poput serija (grupe vrsta) se više ne koriste, ali mogu se naći u literaturi; Američko udruženje za rododendrone i dalje koristi sličan uređaj, nazvan Alijanse.
Neko vrieme smatran je zasebnim podrodom .
Vrste roda Rhododendron široko su rasprostranjene između geografskih širina 80° S i 20° J, a nativne biljke su na području od Sjeverne Amerike do Evrope, Rusije i Azije, te od Grenlanda do Kvinslanda, Australija i Solomonskih otoka. Centri diverziteta su Himalaji Malezija,[10] s najvećom raznolikošću vrsta u kinesko-himalajskoj regiji, jugozapadnoj Kini i sjeveru Mjanmara, od Himachal Pradesha, Uttarakhanda, Nepala, Sikkima, Nagalanda, sjeverozapadno Yunnana, zapadno Sichuana i jugoistočno Tibeta. Druga značajna područja raznolikosti nalaze se u planinama Koreje, Japana i Tajvana. Više od 90% rododendrona (po Chamberlainu) pripadaju azijskim podrodovima Rhododendron, Hymenanthes i sekciji Tsutsusi. Od prve dvije od tih, vrste se pretežno nalaze na području Himalaja i jugozapadne Kine (sino-himalajska regija).
Oko 300 vrsta tropskih vrsta unutar rododendronske sekcije Vireya naseljava Malajski arhipelag, od njihovog pretpostavljenog jugoistočnog azijskog porijekla do Sjeverne Australije, s 55 poznatih vrsta na Borneu i 164 na Novoj Gvineji. Vrste u Novoj Gvineji su autohtone za subalpskimm vlažnim travnjacima, na oko 3.000 metara nadmorske visine u Središnjem gorju. Podrodovi Rhododendron i Hymenanthes, zajedno sa sekcijom Pentanther iz podroda Pentanthera u manjem stepenu su takođe su zastupljeni u planinskim predjelima Sjeverne Amerike i Zapadne Evroazije. Podrod Tsutsusi nalazi se u primorskim regijama Istočne Azije (Japan, Koreja, Tajvan, Istočna Kina), ali ne u Sjevernoj Americi ili Evroaziji.
Rhododendron ponticum postao je invazivna vrsta u Irskoj[11] i Ujedinjenom Kraljevstvu.[12] To je unesena vrsta, koja se širi u šumskim područjima i zamjenjuje prirodne bilje naseljenike. R. ponticum je teško iskorijeniti, jer njegovo korijenje može stvoriti nove izdanke.
Brojni insekti ili napadaju rododendrone ili će ih oportunistički napasti. Rododendronski sakupljači i razne weevil glavne su štetočine rododendrona, a mnoge gusjenice će ih poželjno pojesti. 'Rododendronske vrste, larve (gusjenice) nekih leptira i moljaca koriste kao prehrambene biljke; pogledajte: Popis Lepidoptera koje se hrane rododendronima.
Neke vrste rododendrona odavno se koriste u tradicijskoj medicini.[13][14] Studije na životinjama i in vitro utvrdile su moguće protivupalne i hepatoprotektivne aktivnosti koje mogu biti posljedica antioksidativnih efekata flavonoida ili drugih fenolnih jedinjenja i saponina koje biljke sadrže.[15] Xiong et al. otkrili su da korijen biljke može smanjiti aktivnost NF-κB kod pacova.[16]
Neke vrste rododendrona otrovne su za ispašu životinja zbog toksina u polenu i nektaru zvanih sivanotoksin. Poznato je i da se ljudi razbole od jedenja meda] koji je načinjen od vvjetova rododendrona i azalea. Xenophon je opisao čudno ponašanje vojnika Grka nakon konzumiranja meda u selu okruženom vrstom Rhododendron ponticum tokom tzv. marša Deset hiljada“, 401. P.n.e. Izvještavali su da su vojnici Pompeja pretrpjeli smrtonosne žrtve uslijed konzumiranja meda proizvedenog od „rododendrona“ koji su namjerno ostavili Pontski Grci, Kasnije je prepoznato da med nastao iz ovih biljaka ima blago halucinogeno i laksativno djelovanje.[17] Sumnjivi rododendroni su Rhododendron ponticum i Rhododendron luteum (ranije Azalea pontica), oba pronađena u sjevernoj Maloj Aziji. Jedanaest sličnih slučajeva dokumentovano je u Istanbulu, Turska tokom 1980-ih.[18]
Rododendron je izrazito toksičan za konje, pri čemu neke životinje umiru u roku od nekoliko sati od gutanja biljke, mada je većina konja sklona izbjegavanju, ukoliko imaju pristup dobroj hrani. Efekti R. ponticum spomenuti su i u filmu iz 2009 (Sherlock Holmes predložio je način za lažno pogubljenje).[19]
Rododendron (lat. Rhododendron) – od grčkih riječi ῥόδον -rhódon = ružičasto + δένδρον - déndron = drvo" – je rod od 1.024 vrste drvenastih biljaka u porodici Ericaceae, bilo zimzelenih ili listopadnih, a nalazi se uglavnom u Aziji, iako je rasprostranjen i u visoravnima Apalahijskih planina Severne Amerike. To je nacionalni cvijet Nepala kao i cvijet savezne države Zapadna Virdžinija i Vašingtona u SAD, i od Sikkima i Uttarakhanda u Indiji. Većina vrsta ima jarko obojene cvjetove koji cvjetaju od kasne zime do početka ljeta. Rod Azalea sačinjavaju dva podroda „Rhododendrona“. Razlikuju se od "pravih" rododendrona po tome što imaju samo pet antera u cvijetu.
'S e lus a th' ann an ròs-chraobh. [2] Thàinig an t-ainm bho na fhaclan Greugach ῥόδον (rhódon) "ròs" agus δένδρον (déndron) "craobh"). [3] Mar sin nochd an t-ainm ann an iomadh canain mar "Rhododendron".
Tha e a' buntainn don teaghlach Ericaceae agus tha barrachd na 1,024 seòrsa ann. Tha e gu math cumanta ann an Àisia.
Tha an t-seòrsa Rhododendron ponticum ris an canar common rhododendron sa Bheurla cuideachd, a' buntainn do dh'Eòrpa a Deas is Àisia an Iar-dheas. A-nis tha iad a' fàs gu nàdarra ann an Sealainn Nuadh is Eòrpa an Iar. Tha e na trioblaid do na luibhean tùsanach air a' Ghàidhealtachd, san àirde a deas Shasainn is a' Chuimrigh.[4] Tha na ròsan-craobh a' fàs cho luath nach eil cothrom fàis ann airson nan luibhean ionadail. A bharrachd air sin tha fungas puinnseanach a' thiginn còmhla ris na ròsan-craobh, fungas a mhaireas beò fhad seachd bliadhna san talamh agus a chuireas bàs air na luibhean eile.[5]
'S e lus a th' ann an ròs-chraobh. Thàinig an t-ainm bho na fhaclan Greugach ῥόδον (rhódon) "ròs" agus δένδρον (déndron) "craobh"). Mar sin nochd an t-ainm ann an iomadh canain mar "Rhododendron".
Tha e a' buntainn don teaghlach Ericaceae agus tha barrachd na 1,024 seòrsa ann. Tha e gu math cumanta ann an Àisia.
Tō͘-koan-hoe, latin hō-miâ Rhododendron, sī chi̍t sio̍k si̍t-bu̍t, hâm tāi-khài 1,024 chéng, chú-iàu hun-pò͘ tī A-chiu, tī Pak Bí-chiu téng kî-tha só͘-chāi mā ū.
Tō͘-koan-hoe, latin hō-miâ Rhododendron, sī chi̍t sio̍k si̍t-bu̍t, hâm tāi-khài 1,024 chéng, chú-iàu hun-pò͘ tī A-chiu, tī Pak Bí-chiu téng kî-tha só͘-chāi mā ū.
АӀуейгъурц, АӀуейшей (лат-бз. Rhododendron, ур-бз Рододендрон) — къэкӀыгъэ, пабжъэхэмрэ жыгхэмрэ ящыщу. 800 хуэдизу зэшъхьащыкӀху.
АӀуейгъурцхэр къыздэкӀхэр янэхъыбэм ШӀыгум ишъхъэрэм и курыт лъэныкъуэм, икӀи нэхъыбу здызэшъхьащыкӀхэр Китаим ипшъэмкӀэ, Гималайхэм, Японым, Ипшъэ-КъуэкӀыпlэ Азиэм, абы пэмыкӀыу Ишъхъэрэ Америкэм.
КэкӀыгъэхэр я инагъхэмкӀэ Ӏэуэ зэшъхьащокӀхэ: иныкъуэхэр м. 30 нос, адрейхэр пабжъэ-убгъуауэ мэкlхэр.
Гъагъэхэм я инагъыр цӀыкӀу дыдэхэм къыщикӀэдзауэ см 20 ябгъуагъу носыр.
Урысейм мы Ӏарысу лъэпӀкъ 18 къокӀхэр, нэхъыбу: Каукъазым, Сыбырым, КъуэкӀыпlэ Джыжэм.
АӀуейгъурцхэр пабжъу, пабжъэ цӀыкӀу къокӀхэ.
Тхампэхэр зэщымыщ лъэпӀкъ къэс я инагъкӀэ, зафӀэтыкӀэмкӀэ, илъэс бжыгъэкӀэ пыт, илъэситӀкӀэ пыт, зы гъэкӀэ пыт, лъапэ яӀу иэ зэуэ къудамэм пысу, зэкӀэлъыпытху гъэчым фӀэсу иэ ипӀкъым къытекӀыу, лъапэмкӀэ бгъуэуэ ипэмкӀэ памцӀу иэ ипэр бгъуэуэ лъапэр памцӀу
Гъагъэхэр гуп зытӀущу иэ бжъыгъу зэхэтхэ, макӀыу зэрызу-тӀурытӀу фӀэтхэ
Джылэхэр башцӀыкӀу щытхэ, мм 0,5-2 якӀыхьагъу
КъызэрыкӀхэр зэрызурэ иэ гуп зэхэту пабжъэ Ӏуву, мэзхэм ягъунэгъу, къушъхьахэм. Абы пэмыкӀыу псыпцӀэхэм, тундрэм.
Хому къокӀыр, япэгъэм нэхъ хомдыду. Лъабжъэхэр шӀышъхьамкӀэ нэхъ зеӀыгъ, бжъыгъэ-бжыгъурэ цыжъу щыту.
Гъатхэпэхэм бжъэм фоуфӀ къыхах.
.jpg)
Рододéндрон[2] (лат. Rhododéndron) — арса сәскәлеләр ырыуындағы үҫемлек. Яртылаш япраҡ ҡойоусы һәм япраҡ ҡойоусы ҡыуаҡтар һәм ағастырҙың һигеҙ йөҙгә яҡын төрөн берләштерге үҫемлектәр ырыуы. Рододендрон ырыуына оранжереяла сәскә үҫтереүсләр араһында таралған азалия керә.
Рододендрондар, башлыса, төньяк ярымшарҙа уртаса климат бүлкәтендә таралған. Үҫемлектең күпселеге Ҡытайҙа, Һималайҙарҙы, Японияла, Көньяҡ-Көнсығыш Азияла, шулай уҡ Төньяҡ Америкала таралған. Көньяҡ ярымшарҙа — Яңы Гвинеяла һәм төньяҡ-көнсығыш Австралияла үҫә. Төрҙәр араһында 30 м бейеклеккә үҫкәндәре лә, йәйелеп үҫкән ҡыуаҡтар ҙа осрай. Сәскәләре кескенә лә, 20 см диаметрлылары ла осрай.
Рододендрон ҡыуағы
Фугæ, дыгуронау фогæ (лат. Rhododendron, уырыс. Рододендрон) у æнусонцъæх кæнæ сыфтæрызгъæлæны зайæгойты мыггаг (800 хуызы).
गुराँस नेपाल लगायतका देशहरूमा पाइने एक प्रकारको रूख हो। यो पतझड अर्थात् decidious वर्गमा पर्दछ। यसको रूख होचो झ्याम्म परेको हुन्छ जुन धेरजसो भीरालो ठाउँमा उम्रन्छ। उच्च पहाडी भेकमा पाइने यो वनस्पति चैत्र-बैशाख महिनामा फूल्ने गर्दछ। लाली गुराँस नेपालको राष्ट्रिय फूल हो। ३ हजार मीटर भन्दा माथिको उचाइमा सेतो गुराँस पाइन्छ। दुवै प्रकारका गुराँस औषधि मानिन्छन् । नेपालमा गुराँसको सर्वत बन्दछ। विश्वको सबैभन्दा अग्लो लालीगुराँसको बोट नेपालमा रहेको छ। इलाम जिल्लाको मंगलबारे गाविसमा रहेको १६.१ मीटर अग्लो सो लाली गुराँसलाई गिनिज बुकले विश्वको सबैभन्दा अग्लो गुराँसको रूपमा अङ्कित गरेको छ । खानेकुरा वा अरु केही चीज अड्किएको बेलामा ललि गुरास खाँदा खड्किएको चीज निस्कन्छ । त्यसैले पनि यसलाई औषधि मानिन्छ ।
विश्वमा गुराँसका ३२ प्रजातिहरू पाइन्छन्। यसमध्य नेपालको तेह्रथुम,ताप्लेजुङ र संखुवासभाको संगम स्थलमा रहेको तीनजुरे-मिल्के-जल्जले क्षेत्रमा २८ प्राजातिका गुराँस पाईन्छ।[२]
गुराँस नेपाल लगायतका देशहरूमा पाइने एक प्रकारको रूख हो। यो पतझड अर्थात् decidious वर्गमा पर्दछ। यसको रूख होचो झ्याम्म परेको हुन्छ जुन धेरजसो भीरालो ठाउँमा उम्रन्छ। उच्च पहाडी भेकमा पाइने यो वनस्पति चैत्र-बैशाख महिनामा फूल्ने गर्दछ। लाली गुराँस नेपालको राष्ट्रिय फूल हो। ३ हजार मीटर भन्दा माथिको उचाइमा सेतो गुराँस पाइन्छ। दुवै प्रकारका गुराँस औषधि मानिन्छन् । नेपालमा गुराँसको सर्वत बन्दछ। विश्वको सबैभन्दा अग्लो लालीगुराँसको बोट नेपालमा रहेको छ। इलाम जिल्लाको मंगलबारे गाविसमा रहेको १६.१ मीटर अग्लो सो लाली गुराँसलाई गिनिज बुकले विश्वको सबैभन्दा अग्लो गुराँसको रूपमा अङ्कित गरेको छ । खानेकुरा वा अरु केही चीज अड्किएको बेलामा ललि गुरास खाँदा खड्किएको चीज निस्कन्छ । त्यसैले पनि यसलाई औषधि मानिन्छ ।
बुरांस या बुरुंश (रोडोडेंड्रॉन / Rhododendron) सुन्दर फूलों वाला एक वृक्ष है। बुरांस का पेड़ उत्तराखंड का राज्य वृक्ष है, तथा नेपाल में बुरांस के फूल को राष्ट्रीय फूल घोषित किया गया है। गर्मियों के दिनों में ऊंची पहाड़ियों पर खिलने वाले बुरांस के सूर्ख फूलों से पहाड़ियां भर जाती हैं। हिमाचल प्रदेश में भी यह पैदा होता है।
बुरांश हिमालयी क्षेत्रों में 1500 से 3600 मीटर की मध्यम ऊंचाई पर पाया जाने वाला सदाबहार वृक्ष है। बुरांस के पेड़ों पर मार्च-अप्रैल माह में लाल सूर्ख रंग के फूल खिलते हैं। बुरांस के फूलों का इस्तेमाल दवाइयों में किया जाता है, वहीं पर्वतीय क्षेत्रों में पेयजल स्रोतों को यथावत रखने में बुरांस महत्वपूर्ण भूमिका निभाता है। बुरांस के फूलों से बना शरबत हृदय-रोगियों के लिए बेहद लाभकारी माना जाता है। बुरांस के फूलों की चटनी और शरबत बनाया जाता है, वहीं इसकी लकड़ी काुपयोग कृषि यंत्रों के हैंडल बनाने में किया जाता है। ग्रामीण क्षेत्रों में आज भी वृद्ध लोग बुरांश के मौसम् के समय घरों में बुरांस की चटनी बनवाना नहीं भूलते। बुरांस की चटनी ग्रामीण क्षेत्रों में काफी पसंद की जाती है।
रोडोडेंड्राँन (Rhododendron), झाड़ी अथवा वृक्ष की ऊँचाईवाला पौधा है, जो एरिकेसिई कुल (Ericaceae) में रखा जाता है। इसकी लगभग 300 जातियाँ उत्तरी गोलार्ध की ठंडी जगहों में पाई जाती हैं। अपने वृक्ष की सुंदरता और सुंदर गुच्छेदार फूलों के कारण यह यूरोप की वाटिकाओं में बहुधा लगाया जाता है। भारत में रोडोडेंड्रॉन की कई जातियाँ पूर्वी हिमालय पर बहुतायत से उगती हैं। रोडोडेंड्रॉन आरबोरियम (Rorboreum) अपने सुंदर चमकदार गाढ़े लाल रंग के फूलों के लिए विख्यात है। पश्चिम हिमालय पर कुल चार जातियाँ इधर उधर बिखरी हुई, काफी ऊँचाई पर पाई जाती हैं। दक्षिण भारत में केवल एक जाति रोडोडेंड्रॉन निलगिरिकम (R. nilagiricum) नीलगिरि पर्वत पर पाई जाती है। चित्र. रोडोडेंड्रॉन अरबोनियम
इस वृक्ष की सुंदरता के कारण इसकी करीब 1,000 उद्यान नस्लें (horticultural forms) निकाली गई हैं। इसकी लकड़ी अधिकतर जलाने के काम आती है। कुछ अच्छी लकड़ियों से सुंदर अल्मारियाँ बनाई जाती हैं। फूल से एक प्रकार की जेली बनती है तथा पत्तियाँ ओषधि में प्रयुक्त होती हैं।
बुरांस के कृषिकरण में निम्नलिखित बातें ध्यान देने योग्य हैं -
जलवायुः अफ्रीका व दक्षिणी अमरीका को छोड़कर विश्व के सभी भागों में यह जंगली रूप से पाया जाता है। इसकी कुछ प्रजातियां दक्षिणी एवं दक्षिण पूर्वी एशिया में भी मिलती हैं। इसका तात्पर्य यह है कि बुरांस नमीयुक्त शीतोष्ण क्षेत्रों में लगभग 11000 फुट की ऊंचाई तक उगाया जा सकता है।
मृदाः बुरांस के लिए अम्लीय मृदा, जिसका पीएच मान पांच या उससे कम हो, अच्छी रहती है। यद्यपि अगर मृदा का पीएच मान छह हो, तो भी अम्लीय खाद मिलाकर इसे उगाया जा सकता है। बुरांस का पेड़ रेतीली व पथरीली भूमि, जो जल्दी सूख जाए, में नहीं उगता।
पोषणः बुरांस में भोजन लेने वाली जड़ें मिट्टी की ऊपरी सतह पर होती हैं। अतः उन पर गर्मी और सूखे का दुष्प्रभाव जल्दी पड़ता है। पूर्ण रूप से सड़ी हुई गोबर की खाद अच्छी मात्रा में बिजाई से पहले पौधों में देनी चाहिए। मशरूम के उत्पाद अवशेष और मांस के उत्पाद अवशेष खाद के रूप में बुरांस के पेड़ में प्रयोग नहीं करने चाहिएं, क्योंकि इनमें चूने की मात्रा होती है, जो मिट्टी की अम्लीयता पर प्रभाव डालती है और अम्लीयता कम होने पर बुरांस के पत्ते पीले पड़ने लगते हैं।
प्रवर्द्धनः प्राकृतिक रूप से इसका प्रसारण बीज द्वारा होता है। जबकि साधारणतया कलम इसके प्रवर्द्धन का अच्छा माध्यम है।
बीजः बुरांस के पौधे ग्राफ्टिंग और शोभाकारी पौधों के प्रवर्द्धन में काम आते हैं। इसके बीज फलों के फटने से पहले एकत्रित किए जाते हैं। शरद ऋतु के अंत में या बसंत ऋतु से पहले ग्रीन हाउस या पोलीटनल में बीज बोए जाते हैं। बीजों के अच्छे अंकुरण के लिए बालू और पीट के ऊपर मॉस घास की एक परत बिछानी चाहिए और तापमान 15-21 डिग्री सेल्सियस होना चाहिए। बीज को अंकुरण से रोपाई अवस्था में आने में तीन महीने लग जाते हैं।
कलमः जड़ कलम बुरांस के प्रवर्द्धन का मुख्य तरीका है। तना कलम भी मातृ पौधे से गर्मियों में ली जाती है। कलम में जल्दी जड़ निकलने के लिए इसके आधार पर छोटे-छोटे घाव करने चाहिएं। जबकि जड़ें ग्रीनहाउस में मिस्ट के अंदर जल्दी निकल जाती हैं। कलम से तैयार पौधे जल्दी बढ़ते हैं।
ग्राफ्टिंगः विनियर ग्राफ्टिंग इसकी सबसे अच्छी तकनीक है। ग्राफ्टिंग के अच्छे परिणाम के लिए अधिक नमी और 21 डिग्री सेल्सियस तापमान उचित है।
बुरांस या बुरुंश (रोडोडेंड्रॉन / Rhododendron) सुन्दर फूलों वाला एक वृक्ष है। बुरांस का पेड़ उत्तराखंड का राज्य वृक्ष है, तथा नेपाल में बुरांस के फूल को राष्ट्रीय फूल घोषित किया गया है। गर्मियों के दिनों में ऊंची पहाड़ियों पर खिलने वाले बुरांस के सूर्ख फूलों से पहाड़ियां भर जाती हैं। हिमाचल प्रदेश में भी यह पैदा होता है।
बुरांश हिमालयी क्षेत्रों में 1500 से 3600 मीटर की मध्यम ऊंचाई पर पाया जाने वाला सदाबहार वृक्ष है। बुरांस के पेड़ों पर मार्च-अप्रैल माह में लाल सूर्ख रंग के फूल खिलते हैं। बुरांस के फूलों का इस्तेमाल दवाइयों में किया जाता है, वहीं पर्वतीय क्षेत्रों में पेयजल स्रोतों को यथावत रखने में बुरांस महत्वपूर्ण भूमिका निभाता है। बुरांस के फूलों से बना शरबत हृदय-रोगियों के लिए बेहद लाभकारी माना जाता है। बुरांस के फूलों की चटनी और शरबत बनाया जाता है, वहीं इसकी लकड़ी काुपयोग कृषि यंत्रों के हैंडल बनाने में किया जाता है। ग्रामीण क्षेत्रों में आज भी वृद्ध लोग बुरांश के मौसम् के समय घरों में बुरांस की चटनी बनवाना नहीं भूलते। बुरांस की चटनी ग्रामीण क्षेत्रों में काफी पसंद की जाती है।
Su Rododendru (Rododendron) est una gènia de sa famìlia Ericaceae. Bellu arbustu o matighedda cun fozas birdes, iscuras e minores, e faghede fiores rujos a matuleddu. Creschede in montagna alta, in mesu a sa roccas, e inue in s'ijerru bi faghet nie meda.
Rhododendron (/ˌroʊdəˈdɛndrən/; from Ancient Greek ῥόδον (rhódon) 'rose ', and δένδρον déndron 'tree')[5][6] is a very large genus of about 1,024 species of woody plants in the heath family (Ericaceae). They can be either evergreen or deciduous. Most species are native to eastern Asia and the Himalayan region, but smaller numbers occur elsewhere in Asia, and in North America, Europe and Australia.[7] It is the national flower of Nepal, the state flower of Washington and West Virginia in the United States, the state flower of Nagaland in India, the provincial flower of Jiangxi in China and the state tree of Sikkim and Uttarakhand in India. Most species have brightly colored flowers which bloom from late winter through to early summer.[8]
Azaleas make up two subgenera of Rhododendron. They are distinguished from "true" rhododendrons by having only five anthers per flower.
Rhododendron is a genus of shrubs and small to (rarely) large trees, the smallest species growing to 10–100 cm (4–40 in) tall, and the largest, R. protistum var. giganteum, reported to 30 m (100 ft) tall.[9][10] The leaves are spirally arranged; leaf size can range from 1–2 cm (0.4–0.8 in) to over 50 cm (20 in), exceptionally 100 cm (40 in) in R. sinogrande. They may be either evergreen or deciduous. In some species, the undersides of the leaves are covered with scales (lepidote) or hairs (indumentum). Some of the best known species are noted for their many clusters of large flowers. There are alpine species with small flowers and small leaves, and tropical species such as section Vireya that often grow as epiphytes. Species in this genus may be part of the heath complex in oak-heath forests in eastern North America.[11][12]
They have frequently been divided based on the presence or absence of scales on the abaxial (lower) leaf surface (lepidote or elepidote). These scales, unique to subgenus Rhododendron, are modified hairs consisting of a polygonal scale attached by a stalk.[3]
Rhododendron are characterised by having inflorescences with scarious (dry) perulae, a chromosome number of x=13, fruit that has a septicidal capsule, an ovary that is superior (or nearly so), stamens that have no appendages, and agglutinate (clumped) pollen.[13]
02.jpg)
Rhododendron is the largest genus in the family Ericaceae, with over 1000 species, [14][15] (though estimates vary from 850 to 1200[16][17]) and is morphologically diverse. Consequently, the taxonomy has been historically complex.[13]
Although Rhododendrons had been known since the description of Rhododendron hirsutum by Charles de l'Écluse (Clusius) in the sixteenth century, and were known to classical writers (Magor 1990), and referred to as Chamaerhododendron (low-growing rose tree), the genus was first formally described by Linnaeus in his Species Plantarum in 1753.[2][18] He listed five species under Rhododendron (Rhododendron ferrugineum (type species), R. dauricum, R. hirsutum, R. chamaecistus (now Rhodothamnus chamaecistus (L.) Rchb.) and R. maximum). At that time he considered the then known six species of Azalea[19] that he had described earlier in 1735 in his Systema Naturae as a separate genus.[20][21]
Linnaeus' six species of Azalea were Azalea indica, A. pontica, A. lutea, A. viscosa, A. lapponica and A. procumbens (now Kalmia procumbens), which he distinguished from Rhododendron by having five stamens, as opposed to ten. As new species of what are now considered Rhododendron were discovered, they were assigned to separate genera if they seemed to differ significantly from the type species. For instance Rhodora (Linnaeus 1763) for Rhododendron canadense, Vireya (Blume 1826)[22] and Hymenanthes (Blume 1826) for Rhododendron metternichii, now R. degronianum. Meanwhile, other botanists such as Salisbury (1796)[23] and Tate (1831)[24] began to question the distinction between Azalea and Rhododendron, and finally in 1836, Azalea was incorporated into Rhododendron[25] and the genus divided into eight sections. Of these Tsutsutsi (Tsutsusi), Pentanthera, Pogonanthum, Ponticum and Rhodora are still used, the other sections being Lepipherum, Booram, and Chamaecistus. This structure largely survived till recently (2004), following which the development of molecular phylogeny led to major re-examinations of traditional morphological classifications,[20][21] although other authors such as Candolle, who described six sections,[26] used slightly different numeration.
Soon, as more species became available in the nineteenth century so did a better understanding of the characteristics necessary for the major divisions. Chief amongst these were Maximovicz's Rhododendreae Asiae Orientali[27] and Planchon. Maximovicz used flower bud position and its relationship with leaf buds to create eight "Sections".[28] Bentham and Hooker used a similar scheme, but called the divisions "Series".[29] It was not until 1893 that Koehne appreciated the significance of scaling and hence the separation of lepidote and elepidote species. The large number of species that were available by the early twentieth century prompted a new approach when Balfour introduced the concept of grouping species into series. The Species of Rhododendron[30] referred to this series concept as the Balfourian system. That system continued up to modern times in Davidian's four volume The Rhododendron Species.[31]
The next major attempt at classification was by Sleumer who from 1934 began incorporating the Balfourian series into the older hierarchical structure of subgenera and sections, according to the International Code of Botanical Nomenclature, culminating in 1949 with his "Ein System der Gattung Rhododendron L.",[32] and subsequent refinements.[33][34] Most of the Balfourian series are represented by Sleumer as subsections, though some appear as sections or even subgenera. Sleumer based his system on the relationship of the flower buds to the leaf buds, habitat, flower structure, and whether the leaves were lepidote or non-lepidote. While Sleumer's work was widely accepted, many in the United States and the United Kingdom continued to use the simpler Balfourian system of the Edinburgh group.
Sleumer's system underwent many revisions by others, predominantly the Edinburgh group in their continuing Royal Botanic Garden Edinburgh notes. Cullen of the Edinburgh group, placing more emphasis on the lepidote characteristics of the leaves, united all of the lepidote species into subgenus Rhododendron, including four of Sleumer's subgenera (Rhododendron, Pseudoazalea, Pseudorhodorastrum, Rhodorastrum).[34][35] In 1986 Philipson & Philipson raised two sections of subgenus Aleastrum (Mumeazalea, Candidastrum) to subgenera, while reducing genus Therorhodion to a subgenus of Rhododendron.[36] In 1987 Spethmann, adding phytochemical features proposed a system with fifteen subgenera grouped into three 'chorus' subgenera.[37]
A number of closely related genera had been included together with Rhododendron in a former tribe, Rhodoreae. These have been progressively incorporated into Rhododendron.[38] Chamberlain and Rae moved the monotypic section Tsusiopsis together with the monotypic genus Tsusiophyllum into section Tsutsusi,[39] while Kron & Judd reduced genus Ledum to a subsection of section Rhododendron.[40] Then Judd & Kron moved two species (Rhododendron schlippenbachii, R. quinquefolium) from section Brachybachii, subgenus Tsutsusi and two from section Rhodora, subgenus Pentanthera (R. albrechtii, R. pentaphyllum) into section Sciadorhodion, subgenus Pentanthera.[41] Finally Chamberlain brought the various systems together in 1996, with 1,025 species divided into eight subgenera. For a comparison of the Sleumer and Chamberlain schemata see Table 1 of Goetsch (2005).[3][13][21][42][43]
The era of molecular analysis rather than descriptive features can be dated to the work of Kurashige (1988) and Kron (1997) who used matK sequencing. Later Gao et al. (2002) used ITS sequences[44] to determine a cladistic analysis. They confirmed that the genus Rhododendron was monophyletic, with subgenus Therorhodion in the basal position, consistent with the matK studies. Following publication of the studies of Goetsch et al. (2005) with RPB2,[3] there began an ongoing realignment of species and groups within the genus, based on evolutionary relationships. Their work was more supportive of Sleumer's original system than the later modifications introduced by Chamberlain et al..[3][45]
The major finding of Goetsch and colleagues was that all species examined (except R. camtschaticum, subgenus Therorhodion) formed three major clades which they labelled A, B, and C, with the subgenera Rhododendron and Hymenanthes as monophyletic groups nested within clades A and B, respectively. By contrast subgenera Azaleastrum and Pentanthera were polyphyletic, while R. camtschaticum appeared as a sister to all other rhododendrons. The small polyphyletic subgenera Pentanthera and Azaleastrum were divided between two clades. The four sections of Pentanthera between clades B and C, with two each, while Azaleastrum had one section in each of A and C.
Thus subgenera Azaleastrum and Pentanthera needed to be disassembled, and Rhododendron, Hymenanthes and Tsutsusi correspondingly expanded. In addition to the two separate genera included under Rhododendron by Chamberlain (Ledum, Tsusiophyllum), Goetsch et al.. added Menziesia (clade C). Despite a degree of paraphyly, the subgenus Rhododendron was otherwise untouched with regard to its three sections but four other subgenera were eliminated and one new subgenus created, leaving a total of five subgenera in all, from eight in Chamberlain's scheme. The discontinued subgenera are Pentanthera, Tsutsusi, Candidastrum and Mumeazalea, while a new subgenus was created by elevating subgenus Azaleastrum section Choniastrum to subgenus rank.
Subgenus Pentanthera (deciduous azaleas) with its four sections was dismembered by eliminating two sections and redistributing the other two between the existing subgenera in clades B (Hymenanthes) and C (Azaleastrum), although the name was retained in section Pentanthera (14 species) which was moved to subgenus Hymenanthes. Of the remaining three sections, monotypic Viscidula was discontinued by moving Rhododendron nipponicum to Tsutsusi (C), while Rhodora (2 species) was itself polyphyletic and was broken up by moving Rhododendron canadense to section Pentanthera (B) and Rhododendron vaseyi to section Sciadorhodion, which then became a new section of subgenus Azaleastrum (C).
Subgenus Tsutsusi (C) was reduced to section status retaining the name, and included in subgenus Azaleastrum. Of the three minor subgenera, all in C, two were discontinued. The single species of monotypic subgenus Candidastrum (Rhododendron albiflorum) was moved to subgenus Azaleastrum, section Sciadorhodion. Similarly the single species in monotypic subgenus Mumeazalea (Rhododendron semibarbatum) was placed in the new section Tsutsusi, subgenus Azaleastrum. Genus Menziesa (9 species) was also added to section Sciadorhodion. The remaining small subgenus Therorhodion with its two species was left intact. Thus two subgenera, Hymenanthes and Azaleastrum were expanded at the expense of four subgenera that were eliminated, although Azaleastrum lost one section (Choniastrum) as a new subgenus, since it was a distinct subclade in A. In all, Hymenanthes increased from one to two sections, while Azaleastrum, by losing one section and gaining two increased from two to three sections.[3] (See schemata under Subgenera) (Table 1.)[45]
Subsequent research has supported the revision by Goetsch, although has largely concentrated on further defining the phylogeny within the subdivisions.[46] In 2011 the two species of Diplarche were also added to Rhododendron, incertae sedis.[47]
This genus has been progressively subdivided into a hierarchy of subgenus, section, subsection, and species.
Terminology from the Sleumer (1949) system is frequently found in older literature, with five subgenera and is as follows;
In the later traditional classification, attributed to Chamberlain (1996), and as used by horticulturalists and the American Rhododendron Society,[48] Rhododendron has eight subgenera based on morphology, namely the presence of scales (lepidote), deciduousness of leaves, and the floral and vegetative branching patterns, after Sleumer (1980).[3][13][34] These consist of four large and four small subgenera. The first two subgenera (Rhododendron and Hymenanthes) represent the species commonly considered as 'Rhododendrons'. The next two smaller subgenera (Pentanthera and Tsutsusi) represent the 'Azaleas'. The remaining four subgenera contain very few species.[49] The largest of these is subgenus Rhododendron, containing nearly half of all known species and all of the lepidote species.
For a comparison of the Sleumer and Chamberlain systems, see Goetsch et al. (2005) Table 1.[3]
This division was based on a number of what were thought to be key morphological characteristics. These included the position of the inflorescence buds (terminal or lateral), whether lepidote or elepidote, deciduousness of leaves, and whether new foliage was derived from axils from previous year's shoots or the lowest scaly leaves (Table 2.).
Following the cladistic analysis of Goetsch et al. (2005)[3] this scheme was simplified, based on the discovery of three major clades (A, B, C) as follows.
Clade A
Clade B
Clade C
The larger subgenera are further subdivided into sections and subsections[49] Some subgenera contain only a single section, and some sections only a single subsection. Shown here is the traditional classification, with species number after Chamberlain (1996), but this scheme is undergoing constant revision. Revisions by Goetsch et al. (2005)[3] and by Craven et al. (2008)[46] shown in (parenthetical italics). Older ranks such as Series (groups of species) are no longer used but may be found in the literature, but the American Rhododendron Society still uses a similar device, called Alliances[48]
.jpg)
Species of the genus Rhododendron are widely distributed between latitudes 80°N and 20°S and are native to areas from North America to Europe, Russia, and Asia, and from Greenland to Queensland, Australia and the Solomon Islands.[13] The centres of diversity are in the Himalayas and Malaysia,[44] with the greatest species diversity in the Sino-Himalayan region, Southwest China and northern Burma, from India – Himachal Pradesh, Uttarakhand, Sikkim and Nagaland to Nepal, northwestern Yunnan and western Sichuan and southeastern Tibet. Other significant areas of diversity are in the mountains of Korea, Japan and Taiwan. More than 90% of Rhododendron sensu Chamberlain belong to the Asian subgenera Rhododendron, Hymenanthes and section Tsutsusi. Of the first two of these, the species are predominantly found in the area of the Himalayas and Southwest China (Sino-Himalayan Region).[3]
The 300 tropical species within the Vireya section of subgenus Rhododendron occupy the Malay archipelago from their presumed Southeast Asian origin to Northern Australia, with 55 known species in Borneo and 164 in New Guinea. The species in New Guinea are native to subalpine moist grasslands at around 3,000 metres above sea level in the Central Highlands.[50] Subgenera Rhododendron and Hymenanthes, together with section Pentanthera of subgenus Pentanthera are also represented to a lesser degree in the Mountainous areas of North America and Western Eurasia. Subgenus Tsutsusi is found in the maritime regions of East Asia (Japan, Korea, Taiwan, East China), but not in North America or Eurasia.[3][28]
In the United States, native Rhododendron mostly occur in lowland and montane forests in the Pacific Northwest, California, the Northeast, and the Appalachian Mountains.
Rhododendron ponticum has become invasive in Ireland[51] and the United Kingdom.[52] It is an introduced species, spreading in woodland areas and replacing the natural understory. R. ponticum is difficult to eradicate, as its roots can make new shoots.
A number of insects either target rhododendrons or will opportunistically attack them. Rhododendron borers and various weevils are major pests of rhododendrons, and many caterpillars will preferentially devour them.
Rhododendron species are used as food plants by the larvae (caterpillars) of some butterflies and moths; see List of Lepidoptera that feed on rhododendrons.
Major diseases include Phytophthora root rot, stem and twig fungal dieback.[53]
Rhododendron bud blast, a fungal condition that causes buds to turn brown and dry before they can open, is caused by the fungus Pycnostysanus azaleae, which may be brought to the plant by the rhododendron leafhopper, Graphocephala fennahi.[54]: 562
Both species and hybrid rhododendrons (including azaleas) are used extensively as ornamental plants in landscaping in many parts of the world, including both temperate and subtemperate regions.[46] Many species and cultivars are grown commercially for the nursery trade.
Rhododendrons can be propagated by air layering or stem cuttings.[54]: 540–541 They can self-propagate by sending up shoots from the roots. Sometimes an attached branch that has drooped to the ground will root in damp mulch, and the resulting rooted plant then can be cut off the parent rhododendron.
Rhododendrons are often valued in landscaping for their structure, size, flowers, and the fact that many of them are evergreen.[55] Azaleas are frequently used around foundations and occasionally as hedges, and many larger-leafed rhododendrons lend themselves well to more informal plantings and woodland gardens, or as specimen plants. In some areas, larger rhododendrons can be pruned to encourage more tree-like form, with some species such as Rhododendron arboreum and R. falconeri eventually growing to a height of 10–15 m (32.81–49.21 ft) or more.[55]
Rhododendrons are grown commercially in many areas for sale, and are occasionally collected in the wild, a practice now rare in most areas. Larger commercial growers often ship long distances; in the United States, most of them are on the west coast (Oregon, Washington state and California). Large-scale commercial growing often selects for different characteristics than hobbyist growers might want, such as resistance to root rot when overwatered, ability to be forced into budding early, ease of rooting or other propagation, and saleability.[56]
Horticulturally, rhododendrons may be divided into the following groups:[20][57]
Like other ericaceous plants, most rhododendrons prefer acid soils with a pH of roughly 4.5–5.5; some tropical Vireyas and a few other rhododendron species grow as epiphytes and require a planting mix similar to orchids. Rhododendrons have fibrous roots and prefer well-drained soils high in organic material. In areas with poorly drained or alkaline soils, rhododendrons are often grown in raised beds using media such as composted pine bark.[67] Mulching and careful watering are important, especially before the plant is established.
A new calcium-tolerant stock of rhododendrons (trademarked as 'Inkarho') has been exhibited at the RHS Chelsea Flower Show in London (2011). Individual hybrids of rhododendrons have been grafted on to a rootstock on a single rhododendron plant that was found growing in a chalk quarry. The rootstock is able to grow in calcium-rich soil up to a pH of 7.5.[68][69]
Rhododendrons are extensively hybridized in cultivation, and natural hybrids often occur in areas where species ranges overlap. There are over 28,000 cultivars of Rhododendron in the International Rhododendron Registry held by the Royal Horticultural Society. Most have been bred for their flowers, but a few are of garden interest because of ornamental leaves and some for ornamental bark or stems. Some hybrids have fragrant flowers[70]—such as the Loderi hybrids, created by crossing Rhododendron fortunei and R. griffithianum.[71] Other examples include the PJM hybrids, formed from a cross between Rhododendron carolinianum and R. dauricum, and named after Peter J. Mezitt of Weston Nurseries, Massachusetts.[72]
Rhododendron species have long been used in traditional medicine.[73][74] Animal studies and in vitro research have identified possible anti-inflammatory and hepatoprotective activities which may be due to the antioxidant effects of flavonoids or other phenolic compounds and saponins the plant contains.[75] Xiong et al. have found that the root of the plant is able to reduce the activity of NF-κB in rats.[76]
Some species of rhododendron are poisonous to grazing animals because of a toxin called grayanotoxin in their pollen and nectar. People have been known to become ill from eating honey made by bees feeding on rhododendron and azalea flowers. Xenophon described the odd behaviour of Greek soldiers after having consumed honey in a village surrounded by Rhododendron ponticum during the march of the Ten Thousand in 401 BCE.[77] Pompey's soldiers reportedly suffered lethal casualties following the consumption of honey made from Rhododendron deliberately left behind by Pontic forces in 67 BCE during the Third Mithridatic War.[78] Later, it was recognized that honey resulting from these plants has a slightly hallucinogenic and laxative effect.[79] The suspect rhododendrons are Rhododendron ponticum and Rhododendron luteum (formerly Azalea pontica), both found in northern Asia Minor. Eleven similar cases during the 1980s have been documented in Istanbul, Turkey.[80] Rhododendron is extremely toxic to horses, with some animals dying within a few hours of ingesting the plant, although most horses tend to avoid it if they have access to good forage. The effects of R. ponticum were mentioned in the 2009 film Sherlock Holmes as a proposed way to arrange a fake execution.[81] It was also mentioned in the third episode of Season 2 of BBC's Sherlock, speculated to have been a part of Sherlock's fake death scheme.
In the language of flowers, the Rhododendron symbolizes danger and to beware.[82]
Rhododendron arboreum (lali guransh) is the national flower of Nepal. R. ponticum is the state flower of Indian-administered Kashmir and Pakistan-controlled Kashmir. Rhododendron niveum is the state tree of Sikkim in India. Rhododendron arboreum is also the state tree of the state of Uttarakhand, India. Pink Rhododendron (Rhododendron campanulatum) is the state flower of Himachal Pradesh, India. Rhododendron is also the provincial flower of Jiangxi, China and the state flower of Nagaland, the 16th state of the Indian Union.
Rhododendron maximum, the most widespread rhododendron of the Appalachian Mountains, is the state flower of the US state of West Virginia, and is in the Flag of West Virginia.
Rhododendron macrophyllum, a widespread rhododendron of the Pacific Northwest, is the state flower of the US state of Washington.
The nineteenth-century American poet and essayist Ralph Waldo Emerson in 1834 wrote a poem titled "The Rhodora, On Being Asked, Whence Is the Flower",
In Joyce's Ulysses, rhododendrons play an important role in Leopold and Molly's early courtship: Molly remembers them in her soliloquy – "the sun shines for you he said the day we were lying among the rhododendrons on Howth head in the grey tweed suit and his straw hat the day I got him to propose to me". Jasper Fforde a British author, also uses rhododendron as a motif throughout many of his published books. See Thursday Next series,[83] and Shades of Grey.[84] Amongst the Zomi tribes in India and Myanmar, "Rhododendrons" called "Ngeisok" is used in a poetic manner to signify a lady.
In Daphne Du Maurier's novel Rebecca, the character of Rebecca is associated with "blood red" rhododendrons throughout the novel, perhaps due to the toxic roots of the plant mirroring the poisonous character of Rebecca. On the other hand, azaleas (a type of rhododendron) represent the second Mrs. De Winter.
In the young adult novel Walk Two Moons by Sharon Creech, the protagonist, Sal, and her friend, Phoebe, construct an elaborate story in which they suspect Phoebe's neighbor of murdering her husband and burying his body beneath a rhododendron in her yard. Chapter 14 of the book is entitled "The Rhododendron".
The rhododendron is the national flower of Nepal, where the flower is considered edible and enjoyed for its sour taste. The pickled flower can last for months and the flower juice is also marketed.[85]: 51 The flower, fresh or dried, is added to fish curry in the belief that it will soften the bones.[85]: 53 The juice of rhododendron flower is used to make a squash called burans (named after the flower) in the hilly regions of Uttarakhand. It is admired for its distinctive flavor and color.[86]
The herbal tea called Labrador tea (not a true tea) is made from one of three closely related species:
In the UK the forerunner of the Rhododendron, Camellia and Magnolia Group (RCMG), The Rhododendron Society was founded in 1916.[87] while in Scotland species are being conserved by the Rhododendron Species Conservation Group.[88]
Rhododendron (/ˌroʊdəˈdɛndrən/; from Ancient Greek ῥόδον (rhódon) 'rose ', and δένδρον déndron 'tree') is a very large genus of about 1,024 species of woody plants in the heath family (Ericaceae). They can be either evergreen or deciduous. Most species are native to eastern Asia and the Himalayan region, but smaller numbers occur elsewhere in Asia, and in North America, Europe and Australia. It is the national flower of Nepal, the state flower of Washington and West Virginia in the United States, the state flower of Nagaland in India, the provincial flower of Jiangxi in China and the state tree of Sikkim and Uttarakhand in India. Most species have brightly colored flowers which bloom from late winter through to early summer.
Azaleas make up two subgenera of Rhododendron. They are distinguished from "true" rhododendrons by having only five anthers per flower.
Rododendro (science: Rhododendron[1]) estas genro de falfoliaj aŭ daŭrafoliaj ornamaj arbedoj kun brilkoloraj floroj. Ili devenas el la familio erikacoj kaj kreskas plejparte en montaroj en Azio, Ameriko kaj Eŭropo. Nuntempe oni distingas pli ol 500 kaj ĝis 1000 speciojn. Multaj hibridoj sub la nomo "alpa rozo" estas plantataj kiel ornamplantoj en parkoj kaj ĝardenoj. En hejmoj estas populara specio azaleo el parencaro de la specio Rhododendron indicum.
Rhododendron roseum
Rhododendron simsii
Rhododendron luteum
Rododendro (science: Rhododendron) estas genro de falfoliaj aŭ daŭrafoliaj ornamaj arbedoj kun brilkoloraj floroj. Ili devenas el la familio erikacoj kaj kreskas plejparte en montaroj en Azio, Ameriko kaj Eŭropo. Nuntempe oni distingas pli ol 500 kaj ĝis 1000 speciojn. Multaj hibridoj sub la nomo "alpa rozo" estas plantataj kiel ornamplantoj en parkoj kaj ĝardenoj. En hejmoj estas populara specio azaleo el parencaro de la specio Rhododendron indicum.
El rododendro o azalea (Rhododendron, del griego: «ῥόδον» rhodon, rosa y «δένδρον» dendron, árbol) es un género de plantas angiospermas perteneciente a la familia Ericaceae, que contiene más de 1000 especies conocidas. Dado que es un género muy extenso, las plantas se organizan en subgéneros, secciones, subsecciones y series. Estos subgéneros se dividen en grupos:
Las especies de este género son arbustos o pequeños árboles (raramente árboles grandes), los menores no superan los 10 o 20 cm de altura y la especie más alta, R. arboreum, puede alcanzar los 30 m.
Las hojas se disponen en espiral; su tamaño oscila desde entre 1 y 2 cm en las especies más pequeñas a más de 50 cm en las mayores, excepcionalmente las de R. sinogrande pueden llegar a medir 1 m; y son tanto perennes como caducifolios.
En algunas especies, el envés de las hojas está cubierto por escamas o vellosidades. Algunas de las especies más conocidas se caracterizan por sus muchos racimos de grandes flores. Existen desde especies alpinas con pequeñas hojas y flores hasta especies tropicales tales como la serie Vireya que a menudo crecen como epifitas. Vegetan bien en suelos ácidos, produciendo numerosos racimos de grandes flores en forma de trompeta y lustrosas hojas ovaladas. La mayoría florecen durante un corto periodo de tiempo anualmente, pero durante ese breve tiempo se convierten en un asombroso despliegue de color. Las flores requieren polinización por zumbido.
El género Rhododendron está ampliamente extendido, aunque la mayor diversidad se da en la parte sureste de la cordillera del Himalaya, desde Nepal central y el Este de Sikkim hasta Yunnan y Sichuan, con otras zonas también de relevante diversidad en las montañas de Indochina, Japón y Taiwán.
Varias de las especies habitan también en Norteamérica y otras cuantas en Europa (Rhododendron ponticum). Hay asimismo especies tropicales que crecen al sur de Borneo y Nueva Guinea.
Existen varios cientos de cultivares de rododendro que han sido modificados para que produzcan flores más pequeñas o más grandes y una inmensa variedad de colores. Un ejemplo de uno de estos famosos cultivares es el rododendro del presidente Roosevelt. Esta variedad posee llamativas hojas variegadas y flores de brillante color rojo que se va decolorando hasta llegar al blanco en el centro.
Todos los rododendros contienen una toxina llamada grayanotoxina en el polen y el néctar, por lo que la miel derivada de estas plantas es muy venenosa. El resto de la planta también es venenosa, en especial las hojas.
Tanto las especies como los híbridos (incluidas las azaleas) se usan extensamente por todo el mundo como plantas ornamentales en jardinería. Muchas de ellas, así como sus cultivares, se cultivan para el comercio viverístico. Los rododendros son apreciados por su estructura, tamaño, flores y su comportamiento perenne.[1]
Las azaleas se suelen utilizar como borduras alrededor de edificios y ocasionalmente como setos. Los rododendros de hojas más grandes en plantaciones informales, en jardines silvestres o como elementos aislados. En algunos lugares las especies mayores, tales como R. arboreum y R. falconeri, se podan para forzar el crecimiento en forma de árbol, llegando a alcanzar los 10 o 15 m, o incluso más.[1]
El mayor jardín silvestre de rododendros del mundo se encuentra en Bakersville, Carolina del Norte (EE. UU.) Está situado en el parque natural Roan Mountain.
También es digna de mención la colección de rododendros en el jardín botánico de Kew en Londres, que se estructura en torno a un camino de unos doscientos metros en la parte norte del parque, y en el que se pueden observar especies de todos los tamaños y colores, incluyendo formaciones arbóreas de hasta cinco metros de altura.[2]
Los rododendros se cultivan comercialmente para la venta en muchos lugares y en ocasiones se recogen ejemplares silvestres, aunque esta práctica es ya poco común en la actualidad. Los cultivadores mayoristas suelen hacer envíos mundialmente; en Estados Unidos la mayoría de ellos están ubicados en la costa oeste (Oregón, Washington y California). El cultivo a gran escala selecciona con frecuencia características demandadas por los cultivadores aficionados, tales como resistencia de las raíces a la podredumbre en suelos demasiado húmedos, posibilidad de forzado a la floración precoz, facilidad de enraizamiento u otros métodos de propagación, y facilidad de venta.[3]
Al igual que otras ericáceas, la mayoría de los rododendros prefieren suelos ácidos, con un pH de entre 4,5 a 5,5. Algunas Vireyas tropicales y otras cuantas especies crecen como epifitas por lo que requieren una mezcla de suelo similar a la de las orquídeas. Los especímenes de este género poseen raíces fibrosas, por tanto necesitan sustratos bien drenados con alto contenido en materia orgánica. En zonas con mal drenaje o suelos alcalinos, se cultivan en parterres elevados utilizando como compost corteza de pino.[4] Es importante un buen aporcado así como regar cuidadosamente, en especial antes de que la planta esté establecida.
Para una floración correcta es necesario que el botón principal de la raíz esté a nivel del suelo. Si se entierra demasiado, la planta crecerá sin problemas pero no echará flores.
Varias especies de insectos pueden provocar ataques en los rododendros. Los barrenadores y algunas especies de gorgojos son sus principales plagas, así como orugas y larvas de Lepidoptera (mariposas y polillas). Las enfermedades fúngicas principales incluyen podredumbre de raíz, tallo y brotes causada por el hongo Phytophthora.
El rododendro es la flor nacional de Nepal. También es la flor que representa a los estados de Washington y Virginia Occidental , en Estados Unidos, al estado de Sikkim en la India y a la ciudad de São Paulo, en Brasil.
Entre las especies de Rhododendron, pueden destacarse:
El rododendro o azalea (Rhododendron, del griego: «ῥόδον» rhodon, rosa y «δένδρον» dendron, árbol) es un género de plantas angiospermas perteneciente a la familia Ericaceae, que contiene más de 1000 especies conocidas. Dado que es un género muy extenso, las plantas se organizan en subgéneros, secciones, subsecciones y series. Estos subgéneros se dividen en grupos:
Azaleastrum Candidastrum Hymenanthes: hojas grandes (sin escamas en el envés). Tipo: Rhododendron degronianum Carr. Mumeazalea Pentanthera Rhododendron: hojas pequeñas (con escamas en el envés). Tipo: Rhododendron ferrugineum L. Therorhodion Tsutsusi
See artikkel räägib taimeperekonnast; koha kohta Oregonis vaata artiklit Rhododendron (Oregon) Rododendron (Rhododendron) on põõsaste või ka puude perekond kanarbikuliste sugukonnast.[1]
Rododendronid võivad olla igihaljad või heitlehised, lehed on enamasti terveservalised.[1] Õied paiknevad sarikataolistes õiskutes. Õite värvus varieerub valgest lillani. Õitsemine võib toimuda varakevadest suveni.
Rododendronid on levinud parasvöötmes, Kesk- ja Lääne-Hiinas, Himaalajas, Malai mägirajoonis, Filipiinidel, Uus-Guineal, Põhja-Austraalias, Põhja-Ameerikas ning endistes Nõukogude Liidu maades.[1]
Muld peab olema ühtlaselt niiske ja õhk niiske. Karbonaatsetel muldadel pole võimalik enamikku liike kasvatada.[1] Taim vajab kaitset kuumuse ja külmade tuulte eest. Sobiv kasvukoht on poolvari. Igihaljaid liike kaitstakse ereda päikese ning madalate temperatuuride eest. Õige istutusaeg on kevadel. Istutamisel jäetakse juurekael mullast välja.
Paljundatakse kas seemnete, võrsikute, pistokste või pookimisega.[1]
Kasutatakse iluaianduses nii üksikpõõsaste kui ka rühmadena.[1]
Rododendron (Rhododendron) on põõsaste või ka puude perekond kanarbikuliste sugukonnast.
Errododendroa (antzinako grezieraz: ῥόδον, rhódon "arrosa" eta δένδρον déndron "zuhaitz") edo azalea Ericaceae familiako Rhododendron generoko espezieei ematen zaien izen arrunta da.
Errodoendro nagusia Rhododendron ferrugineum da, baina 1.000 errododendro-espezie inguru daude; Rhododendron lapponicum eta Rhododendron myrtilifolium, esaterako.
Loreak gorri-beltzak edo arrosa kolorekoak dituzte, oso ikusgarriak. Hostoek lantza-itxura dute, eta oso gogorrak izaten dira. Landare apaingarri gisa erabiltzen dira; Europako, Ipar Amerikako eta Asiako lurralde menditsuetan eta Himalaian, batez ere, ugariak dira.
Errododendroa (antzinako grezieraz: ῥόδον, rhódon "arrosa" eta δένδρον déndron "zuhaitz") edo azalea Ericaceae familiako Rhododendron generoko espezieei ematen zaien izen arrunta da.
Errodoendro nagusia Rhododendron ferrugineum da, baina 1.000 errododendro-espezie inguru daude; Rhododendron lapponicum eta Rhododendron myrtilifolium, esaterako.
Loreak gorri-beltzak edo arrosa kolorekoak dituzte, oso ikusgarriak. Hostoek lantza-itxura dute, eta oso gogorrak izaten dira. Landare apaingarri gisa erabiltzen dira; Europako, Ipar Amerikako eta Asiako lurralde menditsuetan eta Himalaian, batez ere, ugariak dira.
Alppiruusut (Rhododendron) on suku kanervakasvien (Ericaceae) heimossa. Suku on lajimäärältään suuri ja laajalle levinnyt. Lajeja tunnetaan 600–1000. Suvun nimi tulee kreikan kielen sanoista rhodos, ruusu ja dendron, puu.[1] Alppiruusut eivät ole nimestään huolimatta mitään sukua ruusukasveille.
Alppiruusut ovat yleensä pensaita, mutta niiden koko vaihtelee jopa 30-metrisistä puista maanmyötäisiin varpuihin. Alppiruusuihin kuuluu sekä ainavihantia että lehtensä varistavia kesävihantia lajeja. Sukuun kuuluvat myös atsaleat sekä mahdollisesti myös pursut (Ledum), jotka usein rajataan myös omaksi suvukseen. Useimmilla lajeilla on kiiltävät ja soikeat lehdet sekä terttukukinto, jossa on suuria ja näyttäviä torvimaisia kukkia. Suvussa on kuitenkin myös alppilajeja, joilla on pienet kukat ja lehdet. Joillakin lajeilla lehtien alapinnat ovat suomujen tai hienon karvoituksen peitossa.
Alppiruusujen tuholaisina esiintyy ainakin seuraavia lajeja: varpulude (Stephanitis oberti), alppiruusunlude (Stephanitis rhododendri), alppiruusunjauhiainen (Dialeurodes chittendeni), uurrekorvakärsäkäs (Otiorhynchus sulcatus), tukkimiehentäi (Hylobius abietis) ja kaskas Graphocephala coccinea, joka levittää Pycnostipanus azalean aiheuttamaa sienitautia.
Alppiruusuja esiintyy tundralta trooppiseen sademetsään. Merkittävimmät esiintymisalueet ovat Himalajan vuoriston itäosat sekä Indokiinan, Korean, Japanin ja Taiwanin vuoristot. Useita lajeja esiintyy myös Pohjois-Amerikassa ja muutamia Euroopassa. Eteläisimmät esiintymisalueet ovat joillakin trooppisilla lajeilla Borneossa ja Uusi-Guineassa. Afrikasta ja Etelä-Amerikasta lajit puuttuvat. Suomessa tavataan lapinalppiruusua aivan pohjoisimmassa Lapissa. Lisäksi koko Suomessa tavattava suopursu luokitellaan nykyään alppiruusuihin kuuluvaksi.
Useimmat lajit pitävät happamasta maaperästä mutta esimerkiksi lapinalppiruusu (Rhododendron lapponicum) suosii runsaskalkkista kangasmaastoa. Suomen yleisin luonnonvarainen alppiruusulaji suopursu (Rhododendron tomentosum) kasvaa soilla.
Puutarhassa alppiruusuja hoidetaan havukasvien tavoin. Alppiruusupenkin multa tulee olla hapanta havukasveille soveltuvaa turvetta, eikä suinkaan kalkittua mustamultaa. Käytettyjen kahvinporojen ja piimän kerrotaan auttavan pitämään alppiruusujen maaperää happamana.
Koristekasvikäyttöön on jalostettu yli 25 000 lajiketta. Useimmat lajikkeet on jalostettu kukkien vuoksi, mutta jotkut myös koristeellisten lehtien tai varsien vuoksi. Tärkeimpiä jalostuksessa käytetyistä lajeista on ollut Pohjois-Amerikassa esiintyvä Rhododendron catawbiense.
Vielä 50 vuotta sitten pidettiin mahdottomana, että alppiruusuja voitaisiin kasvattaa Suomen kaltaisessa kylmänlauhkeassa ilmastossa. Helsingin yliopisto ja Mustilan arboretum ottivat tehtäväkseen 1970-luvulla kehitellä Suomen oloihin sopivia alppiruusulajikkeita. Kestävistä ulkomaisista japaninalppiruusuista (Rhododendron brachycarpum) alettiin Helsingin Haagassa kehittää kotimaista kantaa. Ensimmäinen suomalainen myyntiin tuotu alppiruusulajike oli pienikokoinen lamoalppiruusu 'Elviira', jolla on tummanpunaiset kukat. Elviira saattaa olla konstikas kasvupaikkansa suhteen, Arboretum Mustilan mukaan se näyttää viihtyvän parhaiten runsaslumisilla talvellakin varjoisilla kasvupaikoilla.[4] Seuraavaksi alun perin mustilanalppiruusuista (Rhododendron brachycarpum subsp. tigerstedtii) saivat alkunsa suomalaiset nykyään suositut marjatanalppiruusu-ryhmään kuuluvat alppiruusut. Ne ovat täysikasvuisena suuria ja tukevarakenteisia. Niistä osa soveltuu vain eteläisimpään Suomeen, mutta eräät lajikkeet, kuten 'Haaga', 'Mikkeli' ja 'Pekka' menestyvät loistavasti jopa Oulun seudulla, 'Mikkeli' soveltuu kokeiltavaksi jopa eteläisimpään Etelä-Lappiin. Myöhemmin markkinoille on tullut myös nukka-alppiruusuja (Rhododendron smirnowii) ja matalia pienilehtisiä runsaspienikukkaisia karoliinanalppiruusuja, jotka menestyvät hyvin tosin vain eteläisimmässä Suomessa. Karoliinanalppiruusut kasvavat maksimissaan 60 cm korkeiksi tiiviiksi pensaiksi. Tulevaisuudessa jalostajien haasteena on kehitellä keltakukkainen alppiruusu Suomen oloihin.
Sulkeissa olevat rinnakkaisnimet ovat kansainväliseen käyttöön tarkoitettuja. Vuosiluku tarkoittaa jalostus- tai julkaisuvuotta.
Lajikkeiden ’Kullervo’ ja ’Pohjolan Tytär’ hangen yläpuolella olevat nuput paleltuvat noin 23 asteen pakkasella, hangen sisällä ne säilyvät (nuput kehittyvät syksyllä).[11][12] Alppiruusun kannalta kevät on ongelmallista aikaa pohjoisissa oloissa: kasvit kiertävät talvella lehtensä rullalle vähentääkseen haihduttamista. Kevätaurinko harhauttaa pensaat haihduttamaan vettä, mutta koska maa on vielä jäässä, kasvi ei saa korvaavaa vettä ja kuivuu. Myös tuulinen kasvupaikka saattaa aiheuttaa ylimääräistä haihtumista ja aiheuttaa vaurioita. Kuivumisriskiä vähennetään varjostamalla kasvia keväällä, kunnes maa on sula. Voimakas kevätaurinkokin vahingoittaa lehtiä.[19]
Alppiruusut jaettiin vuoteen 2004 asti kahdeksaan alasukuun (luettelo alla), jotka jakautuvat edelleen sektioihin ja alasektioihin. Vuonna 2005 ehdotettiin geneettisten ja kemiallisten tutkimusten jälkeen jaon muuttamista viiteen alasukuun.[20]
Alppiruusut (Rhododendron) on suku kanervakasvien (Ericaceae) heimossa. Suku on lajimäärältään suuri ja laajalle levinnyt. Lajeja tunnetaan 600–1000. Suvun nimi tulee kreikan kielen sanoista rhodos, ruusu ja dendron, puu. Alppiruusut eivät ole nimestään huolimatta mitään sukua ruusukasveille.
Rhododendrons, Azalées
Les rhododendrons ou azalées (Rhododendron) forment un genre de plantes appartenant à la famille des Éricacées. À l'exception des groupes tropicaux Azaleastrum et Vireya, les rhododendrons sont essentiellement rustiques. On les rencontre dans les régions montagneuses, telles que les Alpes, les Pyrénées, le Caucase, les Carpates et l'Himalaya. Beaucoup sont originaires de Chine et du Japon, et beaucoup se sont répandus en Laponie et en Sibérie. Les rhododendrons se rencontrent aussi dans les régions forestières d'Inde et de Birmanie.
Le nom de genre Rhododendron est emprunté du grec ancien ῥoδόδενδρον[1], formé de ῥόδον, rhodon, « rose », et δένδρον, dendron, « arbre », proprement « arbre à roses », car le rhododendron est un arbre qui porte des fleurs imposantes et colorées en bout de rameaux, à l'image des rosiers[2].
En 1753, Linné crée le nouveau genre Rhododendron dans Espèce Plantarum[3] qui comporte à l’époque 5 espèces.
Le nom rhododendron est attesté chez l’encyclopédiste romain Pline l'Ancien qui signalait l’existence d’un miel toxique « en raison de la folie qu’il provoque. On croit que cela lui vient des fleurs de rhododendron dont les forêts regorgent » (HN. XXI, 70[4]) dans une région du Pont. Il s’agit du Rhododendron flavum L. et du Rhododendron ponticum L.
Au IIIe siècle av. J.-C., le philosophe botaniste Théophraste évoque des espèces lointaines qui ont été importées après les conquêtes d’Alexandre le Grand, ou qu’il a reçues d’Égypte ; il les classe en quatre groupes :
À l'époque médiévale, le rhododendron était appelé « Rosage », terme conservé jusqu'au XVIIIe siècle, puisque Joseph Pitton de Tournefort introduisit en 1702 le « Rosage de la mer Noire », à la suite d'un voyage en Asie Mineure.
C'est au naturaliste Carl von Linné que l'on doit la dénomination de Rhododendron. Cependant, le véritable succès des rhododendrons a commencé avec les espèces d'origine himalayenne et chinoise (R. arboreum, R. auriculatum et R. seroticum) au milieu du XIXe siècle. Le père David, un missionnaire doublé d’un botaniste et zoologue émérite, passa 9 mois en 1869 à Moupin (aujourd’hui Baoxing) dans le Tibet oriental, où il collecta une douzaine de beaux rhododendrons qui furent envoyés à Paris et identifiés par Adrien Franchet au Muséum national d’histoire naturelle (Plantae Davidianae[9]).
Un bosquet de rhododendrons à Brême.
Galles d'Exobasidium rhododendri sur un rhododendron[10].
Les rhododendrons forment des arbustes étalés ou arrondis, parfois des arbres pouvant atteindre jusqu'à quinze mètres de hauteur, notamment dans l'Himalaya. Ils sont généralement sempervirents, bien que les azalées aient parfois des feuilles caduques. Leur feuillage est vert foncé.
Ce sont des plantes extrêmement acidophiles, que l'on regroupe parfois sous le terme générique de plantes de terre de bruyère. Cependant, certains rhododendrons acceptent d'être cultivés en sols neutres, voire légèrement calcaires, comme Rhododendron hirsutum.
Les fleurs, en forme de trompette évasée, peuvent être roses, blanches, rose lilas, mouchetées de pourpre, rose saumoné, carmin, jaunes, violettes, orange, etc. Les fleurs peuvent s'épanouir depuis septembre, pour les formes hâtives d'appartement, mais plus généralement de janvier - février jusqu'à la fin juillet, pour les formes les plus tardives. Les plus grandes fleurs mesurent environ 10 cm de longueur et de largeur, souvent groupées en grappes terminales coniques qui peuvent compter jusqu'à 20 fleurons, tandis que les plus petites ne dépassent pas 4 mm.
La floraison de la majorité des rhododendrons et azalées ne dégage que peu ou pas d'odeur. Cependant, quelques espèces (R. auriculatum, R. fortunei, R. luteum, R. nuttallii, R. viscosum) et les cultivars qui en sont issus (R. Mi Amor, R. Fragrantissimum, etc.) peuvent émettre un parfum très intense. De nombreux lépidotes ont également un feuillage parfumé.
Les rhododendrons aiment les sols acides (pH compris entre 4 et 6), frais, bien drainés, humifères, et le soleil s'ils sont bien arrosés.
Le genre Rhododendron est très diversifié. Il regroupe plus de mille espèces dans le monde dont huit en Europe.
Les azalées appartiennent toutes au genre Rhododendron[11]. Il s'agit par conséquent d'une classification purement horticole, azalées et rhododendrons faisant tous partie du même genre botanique.
Il est de coutume d'appeler azalées :
De nombreuses espèces et variétés présentent des formes intermédiaires.
Les azalées à feuilles persistantes appartiennent au sous-genre Tsutsusi et les azalées à feuilles caduques au sous-genre Pentanthera. Les rhododendrons arbustifs appartiennent principalement aux sous-genres Hymenanthes (qui comprend les espèces « classiques » sans écailles, ou élépidotes) et Rhododendron (qui comprend les espèces avec écailles, ou lépidotes, généralement boréales, alpines, ou épiphytes et saxicoles comme les sections Vireya et Maddenia).
Les sous-genres de Rhododendron sont généralement peu ou pas fertiles entre eux. Toutefois il existe de nombreuses exceptions, y compris entre les azalées caduques et les élépidotes par exemple (hybrides intersectionnels baptisés « azaléodendrons »).
Selon Chamberlain (1996)[12] :
Les rhododendrons hybrides à grandes fleurs sont des arbustes pouvant en général atteindre 2 à 5 m, mais avec une croissance assez lente. Les rhododendrons nains (généralement lépidotes) ne dépassent pas 2 m de hauteur, et sont des plantes idéales pour la rocaille en raison de leurs origines alpines.
Les rhododendrons dits géants sont des arbres pouvant atteindre 15 mètres de hauteur. On les trouve principalement dans les pays himalayens : Népal, Sikkim, Bhoutan et Inde. Au Népal les arbres sont de très grande hauteur : jusqu'à 30 mètres. Le Rhododendron arboreum rouge est la fleur nationale du Népal. La chaîne himalayenne et les régions voisines — Birmanie, Tibet, Yunnan — sont connues pour l'extraordinaire richesse de leur flore en rhododendrons.
La péninsule indo-malaise et la Nouvelle-Guinée hébergent quant à elles plus de trois cents espèces tropicales (vireyas), dont de nombreuses épiphytes.
Le Rhododendron simsii est connu sous le nom d'azalée des fleuristes. Il est originaire de Chine et du Japon. Peu rustique, c'est une espèce d'appartement, avec une floraison de septembre à mai.
Selon The Plant List (9 février 2014)[13] :
Selon certaines sources[14], le miel provenant des fleurs de certains rhododendrons d'origine asiatique provoquerait des troubles intestinaux et mentaux. En effet, la plante renferme dans ses feuilles un glucoside fortement émétique.
Ainsi Xénophon (430-355 av. J.-C.) décrivait dans l'Anabase[15] le comportement bizarre de soldats grecs, les Dix Mille, ayant raflé le miel d'un village entouré de rhododendrons. Tous ceux qui en mangèrent perdirent la raison, vomirent, eurent la diarrhée et perdirent leurs forces. Ceux qui en avaient peu mangé furent simplement ivres. Personne ne mourut cependant : au bout de vingt-quatre heures, les Grecs retrouvèrent la raison, et quatre jours plus tard ils tinrent à nouveau debout.
Quatre siècles plus tard, la même mésaventure est arrivée aux armées de Pompée : Pline l'Ancien[16] signale que des troupes ont été victimes d'un miel qui rend fou.
Au XVIIIe siècle, un botaniste français, Joseph Pitton de Tournefort, signale cette particularité[17].
Le rhododendron concerné était Rhododendron ponticum, ou peut-être Rhododendron luteum (= Azalea pontica). Plus tard, il a été reconnu que le miel issu de cette azalée avait des effets légèrement hallucinogènes et laxatifs. Le Rhododendron ponticum à l'origine des troubles digestifs renferme de l'andromédotoxine (alcool diterpénique), le rhododendron des Alpes (Rhododendron ferrugineum) de l'arbutine, de l'aricoline et de la rhodoxanthine. Ces deux rhododendrons sont considérés comme des plantes de toxicité moyenne, qui provoquent des vomissements, des troubles digestifs divers, des troubles nerveux, respiratoires et cardiovasculaires.
Les rhododendrons peuvent supporter le plein soleil mais chez certaines variétés un excès d'ensoleillement est susceptible de provoquer le jaunissement des feuilles et l'apparition de taches brunâtres sur la partie exposée. Ils sont aussi très sensibles aux réverbérations des murs. Ils apprécient surtout l'ombre légère ou la protection de plantes plus grandes. Ils peuvent être plantés contre un mur exposé au nord. Les racines fibreuses restent groupées au pied de la plante, ce qui favorise la transplantation des sujets les plus âgés.
Le rhododendron est une plante de terre de bruyère et redoute particulièrement le calcaire, même en petite quantité, il redoute même le calcaire de l'eau d'arrosage. Les rhododendrons s'accommodent avec toutes les plantes dites « de terre de bruyère » et peuvent être cultivés en massif étagé.
Les horticulteurs retirent les fleurs fanées à l'issue de la floraison permettant d'éviter le développement des graines. Les pousses nouvelles et la floraison de l'année suivante s'en trouvent favorisées.
Traditionnellement on les multiplie par marcottage, mais le procédé est lent : l'enracinement intervient parfois au bout d'un an, voire de 18 mois. Le bouturage et le greffage, plus délicats, permettent d'obtenir plus rapidement un plus grand nombre de plantes.
Rhododendron ×superponticum[18] est une plante ornementale cultivée depuis le XVIIIe siècle. Elle est devenue envahissante majeure des climats océaniques et provoque des dégâts difficilement réversibles dans les milieux forestiers. Par exemple, introduite par l'homme comme ornemental (éthélochorie) dans le parc national de Killarney en Irlande, le Rhododendron ×superponticum est considéré comme envahissant et sa destruction est devenue l'une des priorités des autorités du parc, car sa croissance empêche celle des autres espèces[19]. Initialement uniquement composé de R. ponticum subsp. baeticum, il s'agit aujourd'hui d'un groupe d'hybrides primaires et secondaires de Rhododendron ponticum et R. catawbiense entre autres.
Depuis 2007, le rhododendron pontique (Rhododendron ponticum sensu lato) fait partie de la liste des « plantes invasives avérées » de la Bretagne et de la Basse-Normandie[20],[21].
L'espèce type R. ponticum ssp. baeticum est considérée comme vulnérable dans sa zone d'origine, en Espagne[22].
Depuis 1997, la Collection nationale des hybrides du genre Rhododendron se trouve au domaine de Trévarez.
Dans le langage des fleurs, le rhododendron symbolise l'élégance et l'azalée la joie d'aimer[23].
Le rhododendron est la fleur nationale du Népal, où il figure sur les armoiries du pays, comme une guirlande (il s'agit plus exactement de Rhododendron arboreum). Au sein de l'Union indienne la même espèce sert d'arbre symbole à l’État fédéré de l'Uttarakhand. Les fleurs de Rhododendron arboreum servent de fleur symbole à l’État fédéré indien du Nagaland.
Rhododendron Niveum est l'arbre symbole de l’État fédéré du Sikkim en Inde.
Rhododendron campanulatum est la fleur symbole de l’État fédéré de l'Himachal Pradesh en Inde.
Rhododendron ponticum est la fleur symbole de la région du Jammu-et-Cachemire en Inde. Le Pakistan qui revendique l'intégralité du Cachemire a lui choisi le rhododendron ferrugineux.
Rhododendron macrophyllum, une espèce originaire de la côte Pacifique de l'Amérique du Nord où elle est très répandue, est la fleur symbole de l'État fédéré du Washington dans le Nord-Ouest des États-Unis.
Rhododendron maximum, l'espèce de rhododendron la plus répandue dans les Appalaches, est la fleur symbole de l'État fédéré de Virginie Occidentale et figure sur son drapeau.
L'État fédéré de Géorgie a deux fleurs symboles, les azalées qui sont un sous-genre des rhododendrons représentant la flore sauvage (l'autre fleur symbole est le rosier des Cherokees).
Rhododendrons, Azalées
Les rhododendrons ou azalées (Rhododendron) forment un genre de plantes appartenant à la famille des Éricacées. À l'exception des groupes tropicaux Azaleastrum et Vireya, les rhododendrons sont essentiellement rustiques. On les rencontre dans les régions montagneuses, telles que les Alpes, les Pyrénées, le Caucase, les Carpates et l'Himalaya. Beaucoup sont originaires de Chine et du Japon, et beaucoup se sont répandus en Laponie et en Sibérie. Les rhododendrons se rencontrent aussi dans les régions forestières d'Inde et de Birmanie.
Tom nó crann beag síorghlas, uaireanta eipifít, dúchasach do réigiúin mheasartha sa leathsféar thuaidh, ach cruinnithe sa réigiún mar a mbriseann na haibhneacha móra Áiseacha trí na Himiléithe Thoir, agus an Nua-Ghuine. Faightear é in ithir aigéadach amháin. Na duilleoga ailtéarnach, ubhchruthach de ghnáth is leathrúil. Na bláthanna i gcrobhaingí ag barra na bpríomhghéag, tonnadóirchruthach nó clogchruthach. Na seipil laghdaithe ina bhfaobhair uaireanta, 5-10 bpeiteal is staimíní. Na céadta saghsanna nádúrtha ceansaithe ar eolas, le bláthanna ar an iliomad méideanna is dathanna. Baineann asáilianna leis an ngné chéanna, agus bíonn an chuid is mó de na tréithe thuas acu freisin, ach amháin go bhfuil siad duillsilteach.
Os rododendros[1] son arbustos pertencentes ao xénero Rhododendron (do grego: rhodos, rosa; dendron, árbore). É un xénero de anxiospermas pertencente á familia Ericaceae, que contén máis de 1000 especies, algunhas das cales son coñecidas comunmente como azaleas. Axéitanse moi ben ao clima galego, por iso son moi comúns na xardinaxe do país. Dado que é un xénero moi extenso, as plantas se organizan en subxéneros, seccións, subseccións e series. Estes subxéneros divídense basicamente en catro grupos:
As especies deste xénero son arbustos ou pequenas árbores (raramente árbores grandes), os menores non superan os 10 ou 20 cm de altura e as especie más alta, R. arboreum, pode acadar os 30 m.
As follas dispóñense en espiral; o seu tamaño oscila entre 1 a 2 cm nas especies máis pequenas a máis de 50 cm nas maiores, excepcionalmente as de R. sinogrande poden chegar a medir 1 m; e son tanto perennes coma caducifolios.
Nalgunhas especies, o envés das follas está cuberto por escamas ou vilosidades. Algunhas das especies máis coñecidas caracterízanse polos seus moitos acios de grandes flores.
Existen desde especies alpinas con follas miúdas até especies tropicais tales coma a serie Vireya que a miúdo medra coma epífitas.
Vexetan ben en solos acedos, por iso se dan ben nas condicións galegas, producindo numerosos acios de grandes flores en forma de trompeta e lustrosas follas ovaladas.
A maioría florecen durante un curto período de tempo anualmente, mais durante ese breve tempo se converten nunha asombrosa exhibición de cor.
O xénero Rhododendron está amplamente estendido, aínda que a maior diversidade se dá na parte sueste do cordal do Himalaia, dende o Nepal central e o leste de Sikkim deica Yunnan e Sichuan, con outras zonas tamén de relevante diversidade nas montañas de Indo-China, Xapón e Taiwán.
Varias das especies medran tamén en América do Norte e outras cantas en Europa (Rhododendron ponticum). Hai así mesmo especies tropicais que medran ao sur de Borneo e Nova Guinea.
Existen varios centos de cultivares de rododendro. Teñen sido modificados para que produzan flores máis miúdas e unha inmensa variedade de cores. Un exemplo dun destes sonados cultivares é o rododendro do presidente Roosevelt. Esta variedade posúe follas variegadas rechamangueiras e flores de brillantes cor avermellada que se va decolorando até chegar ao branco no centro.
Todos os rododendros conteñen unha toxina llamada grayanotoxina no pole e o néctar, polo que o mel que derivada destas plantas é moi velenoso. O resto da planta tamén é velenosa, en especial as follas.
Tanto as especies como os híbridos (incluídas as azaleas) úsanse extensamente por todo o mundo como plantas ornamentais en xardinaxe. Moitas delas, así como os seus cultivares, cultivan para o comercio viveirístico. Os rododendros son apreciados pola súa estrutura, tamaño, flores e o seu comportamento perenne[2]
As azaleas adóitanse empregar nos bordos arredor dos edificios e ocasionalmente coma sebes. Os rododendros de follas máis grandes en plantacións informais, en xardíns silvestres ou como elementos illados. Nalgúns locais as especies maiores, como R. arboreum e R. falconeri, son podadas para forzar o crecemento en forma de árbore, chegando a acadar os 10 ou 15 m, ou incluso máis.[2] En Galiza é normal atopar os rododendros en parques e xardíns urbanos e tamén na xardinaxe particular, illados no eido ou acaroados á vivenda. O maior xardín silvestre de rododendros do mundo atópase en akersville, Carolina do Norte (EUA). Áchase no parque natural Roan Mountain.
Os rododendros cultívanse comercialmente para a venda en moitos lugares e en ocasións (poucas xa) se recollen exemplares silvestres. O cultivo a grande escala selecciona con frecuencia características demandadas polos cultivadores afeccionados, tales como resistencia das raíces á podremia en solos demasiados húmidos, posibilidade de forzado á floración precoz, facilidade de enraizamento ou outros métodos de propagación, e facilidade de venda.[3]
Coma as outras ericáceas, a maioría dos rododendros prefiren solos acedos, con un pH de entre 4,5 a 5,5, como os de Galiza. Algunhas Vireias tropicais e outras cantas especies crecen como epífitas polo que requiren unha mestura de solo semellante á das orquídeas. Os espécimes deste xénero posúen raíces fibrosas, polo tanto necesitan substratos ben drenados con alto contido en materia orgánica. En zonas con mala drenaxe ou solos alcalinos, cultívanse en parterres elevados utilizando coma compost casca de piñeiro.[4] É importante un bo aporcado (elevar un pouco o chan) así como regar coidadosamente en especial antes de que a planta estea establecida.
Para unha floración correcta cómpre que o botón principal da raíz estea a nivel do chan. Se se soterra demasiado, a planta medrará sen problemas mais non botará flores.
Varias especies de insectos poden provocar ataques nos rododendros. Os barrenadores e algunhas especies de gurgullos son as súas pragas principais, así como eirugas e larvas de lepdópterios (bolboretas e avelaíñas). As doenzas fúnxicas principais inclúen podremias na raíz, no talo e rebentos causada polo fungo Phytophthora.
O rododendro é a flor nacional do Nepal. Tamén é a flor que representa o estado de Washington e Virxinia do Oeste, nos Estados Unidos, o estado de Sikkim na India é á cidade de São Paulo, no Brasil.
Entre as especies de Rhododendron, salientan:
Os rododendros son arbustos pertencentes ao xénero Rhododendron (do grego: rhodos, rosa; dendron, árbore). É un xénero de anxiospermas pertencente á familia Ericaceae, que contén máis de 1000 especies, algunhas das cales son coñecidas comunmente como azaleas. Axéitanse moi ben ao clima galego, por iso son moi comúns na xardinaxe do país. Dado que é un xénero moi extenso, as plantas se organizan en subxéneros, seccións, subseccións e series. Estes subxéneros divídense basicamente en catro grupos:
Azaleastrum Candidastrum Hymenanthes: follas grandes (sen escamas no envés). Tipo: Rhododendron degronianum Carr. Mumeazalea Pentanthera Rhododendron: follas miúdas (con escamas no envés). Tipo: Rhododendron ferrugineum L. Therorhodion TsutsusiPjenišnik (sleč, rodonendron, lat. Rhododendron), veliki biljni rod iz porodice vrjesovki kojemu pripada preko 1100 vrsta[1] listopadnih, poluzelenih i vazdazelenih grmova i drveća raširenih po Aziji i sjevernoameričkim planinama Appalachian.
U Hrvatskoj se javljaju dvije vrste, hriđasti sleč (R. ferrugineum) koji je poznat i kao alpska ruža i autohtona vrsta dlakavi sleč (R. hirsutum),
Ime roda dolazi od grčke riječi rhodon (ruža) i dendron (drvo). [2]
Pjenišnik (sleč, rodonendron, lat. Rhododendron), veliki biljni rod iz porodice vrjesovki kojemu pripada preko 1100 vrsta listopadnih, poluzelenih i vazdazelenih grmova i drveća raširenih po Aziji i sjevernoameričkim planinama Appalachian.
U Hrvatskoj se javljaju dvije vrste, hriđasti sleč (R. ferrugineum) koji je poznat i kao alpska ruža i autohtona vrsta dlakavi sleč (R. hirsutum),
Ime roda dolazi od grčke riječi rhodon (ruža) i dendron (drvo).
Rhododendron /ˌroʊdəˈdɛndrən/ (dari bahasa Yunani Kuno ῥόδον rhódon "mawar" dan δένδρον déndron "pohon"),[3][4] yang sering disebut rhodies, adalah sebuah genus dari 1,024 spesies tumbuhan berkayu dalam keluarga Ericaceae, baik tumbuhan hijau abadi atau tumbuhan peluruh, dan utamanya ditemukan di Asia, meskipun genus tersebut juga menyebar ke seluruh Dataran Tinggi Selatan Pegunungan Appalachian di Amerika utara. Tumbuhan tersebut merupakan bunga nasional Nepal. Sebagian besar spesies memiliki bunga yang mekar dari akhir musim dingin sampai awal musim panas.[5]
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Argent 2006" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "ARS2" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "BH" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Brown2006" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Candolle" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Chamberlain" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Craven2008" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Don" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "JCTate" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Maximovicz" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
Kesalahan pengutipan: Tag dengan nama "Sleumer66" yang didefinisikan di tidak digunakan pada teks sebelumnya.
.jpg)
_(35080915736).jpg)
.jpg)
_(27254491580).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_-_VanDusen_Botanical_Garden_-_Vancouver,_BC_-_DSC07336.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
02.jpg)
.jpg)
02.jpg)
01.jpg)
01.jpg)
02.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.svg)
Records of the Rhododendron Society of America reside at the Albert and Shirley Small Special Collections Library at the University of Virginia.
Rhododendron /ˌroʊdəˈdɛndrən/ (dari bahasa Yunani Kuno ῥόδον rhódon "mawar" dan δένδρον déndron "pohon"), yang sering disebut rhodies, adalah sebuah genus dari 1,024 spesies tumbuhan berkayu dalam keluarga Ericaceae, baik tumbuhan hijau abadi atau tumbuhan peluruh, dan utamanya ditemukan di Asia, meskipun genus tersebut juga menyebar ke seluruh Dataran Tinggi Selatan Pegunungan Appalachian di Amerika utara. Tumbuhan tersebut merupakan bunga nasional Nepal. Sebagian besar spesies memiliki bunga yang mekar dari akhir musim dingin sampai awal musim panas.
Rhododendron (úr Forngríska ῥρόδον rhódon "rós" og δέντρο déndro "tré") er ættkvísl 1,024 tegunda viðarkenndra jurta í Lyngætt (Ericaceae), ýmist sígræn eða lauffellandi, sem eru aðallega frá Asíu. Flestar tegundir hafa skrautleg blóm, sem koma frá síðla vetrar til snemmsumars.[2] Í gegn um tíðina hefur ekki verið einhugur um íslenskt nafn á ættkvíslinni; Alparós, Róslyng og Lyngrós hafa helst verið notuð. Þó virðist það síðasta vera að festast í sessi. Þjóðarblóm Nepals er lyngrós.
Rhododendron (úr Forngríska ῥρόδον rhódon "rós" og δέντρο déndro "tré") er ættkvísl 1,024 tegunda viðarkenndra jurta í Lyngætt (Ericaceae), ýmist sígræn eða lauffellandi, sem eru aðallega frá Asíu. Flestar tegundir hafa skrautleg blóm, sem koma frá síðla vetrar til snemmsumars. Í gegn um tíðina hefur ekki verið einhugur um íslenskt nafn á ættkvíslinni; Alparós, Róslyng og Lyngrós hafa helst verið notuð. Þó virðist það síðasta vera að festast í sessi. Þjóðarblóm Nepals er lyngrós.
Rhododendron (il nome deriva dal greco antico ῥόδον, rhodon, «rosa» e δένδρον, dendron, «albero») L., 1753 è un genere di piante della famiglia delle Ericacee[1], originario dell'Eurasia e America.
Tale genere comprende oltre 500 specie, suddiviso in 8 sottogeneri[2], note con il nome comune di rododendro o azalea, infiniti ibridi e varietà, di piante arbustive, che vanno da 40 a 90 cm[3], con chiome a portamento aperto e foglie grandi, ruvide, ovali[4] o lanceolate[3], di colore verde scuro lucido[3] superiormente, più chiare o di colore rugginoso sulla pagina inferiore, con il margine glabro e revoluto[5], fiori semplici o doppi[5], dai colori vistosi, campanulati, con lobi a volte ondulati, riuniti in grandi mazzi, alle estremità dei rami.[5] Fioriscono fra la primavera e l'estate, a seconda della specie[4].
Presentano chiome compatte e raccolte e foglie lanceolate di colore verde lucente, con grappoli di fiori dai colori vivaci, di tutte le sfumature del bianco, rosa, rosso, magenta, con alcune varietà a fiori bicolori.[3] Esse si distinguono dai rododendri principalmente per le dimensioni, decisamente più ridotte rispetto ai secondi[5], ma anche per le foglie, che nelle azalee non sono persistenti.[6] È una pianta conosciuta fin dai tempi più antichi soprattutto per il nettare di cui sono particolarmente ricche. Alcune specie di azalea sono però velenose, come riporta Plinio, che riferisce di un'intossicazione dei soldati dell'esercito romano, durante la campagna asiatica, provocata da miele di specie velenose di azalea. Altri casi di avvelenamento causato da "miele tossico" di rododendro/azalea sono riportati da Senofonte, Aristotele, Strabone e Columella[7]. La tossicità è data dalla graianotossina.
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Rhododendron. Tra le specie spontanee in Italia esistono:
Tra le specie coltivate ricordiamo, Rhododendron maximum originario del Nord America, Rhododendron arboreum e Rhododendron argenteum originari dell'Himalaya, infine Rhododendron campanulatum originario del Nepal, tutti con numerosi ibridi dai colori più svariati, bianco, roseo, rosso-porpora, blu e lilla.
Tra il gruppo delle azalee, coltivate industrialmente, ricordiamo Rhododendron indicum a foglie persistenti, e le numerose specie, ibridi e varietà, a fiore doppio, originarie della Cina e del Giappone, come Rhododendron phoeniceum, Rhododendron mucronatum, Rhododendron simisii e Rhododendron obtusum. Altro gruppo di azalee a fogliame persistente è quello delle kurume, a sviluppo modesto, con fiori piccoli, ma con fioritura compatta e abbondante, sono ibridi e cultivar ottenuti dal Rhododendron obtusum.
Tra le azalee a fogliame caduco, ricordiamo, il Rhododendron flavum (nota col nome di azalea pontica) originario dell'Asia minore, con fiori campanulati, semplici, grandi di colore giallo o arancio, che la pianta produce prima della ripresa vegetativa, il Rhododendron japonicum (Azalea mollis) originario di Cina e Giappone, con fiori di colore rosso-purpureo o giallo con fioriture primaverili, e il Rhododendron nudiflorum originario del Nord America.
Come pianta ornamentale, le specie rustiche vengono coltivate in piena terra, nei giardini come gruppi isolati o in vaso sui terrazzi per la formazione di alberelli e cespugli, o in serra le specie più delicate, per la produzione forzata di piante in vaso di altezza non superiore ai 30 cm, per la decorazione degli appartamenti nel periodo natalizio o pasquale, scartandole dopo la fioritura. Le azalee sono anche tra i fiori più regalati per la festa della mamma.
Rhododendron (il nome deriva dal greco antico ῥόδον, rhodon, «rosa» e δένδρον, dendron, «albero») L., 1753 è un genere di piante della famiglia delle Ericacee, originario dell'Eurasia e America.
Tale genere comprende oltre 500 specie, suddiviso in 8 sottogeneri, note con il nome comune di rododendro o azalea, infiniti ibridi e varietà, di piante arbustive, che vanno da 40 a 90 cm, con chiome a portamento aperto e foglie grandi, ruvide, ovali o lanceolate, di colore verde scuro lucido superiormente, più chiare o di colore rugginoso sulla pagina inferiore, con il margine glabro e revoluto, fiori semplici o doppi, dai colori vistosi, campanulati, con lobi a volte ondulati, riuniti in grandi mazzi, alle estremità dei rami. Fioriscono fra la primavera e l'estate, a seconda della specie.
Presentano chiome compatte e raccolte e foglie lanceolate di colore verde lucente, con grappoli di fiori dai colori vivaci, di tutte le sfumature del bianco, rosa, rosso, magenta, con alcune varietà a fiori bicolori. Esse si distinguono dai rododendri principalmente per le dimensioni, decisamente più ridotte rispetto ai secondi, ma anche per le foglie, che nelle azalee non sono persistenti. È una pianta conosciuta fin dai tempi più antichi soprattutto per il nettare di cui sono particolarmente ricche. Alcune specie di azalea sono però velenose, come riporta Plinio, che riferisce di un'intossicazione dei soldati dell'esercito romano, durante la campagna asiatica, provocata da miele di specie velenose di azalea. Altri casi di avvelenamento causato da "miele tossico" di rododendro/azalea sono riportati da Senofonte, Aristotele, Strabone e Columella. La tossicità è data dalla graianotossina.
Rododendras – erikinių (Ericaceae) šeimos gėlių krūmokšnių gentis. Pasaulyje yra apie 1000 jų rūšių. Sodininkai rododendrus dar vadina azalijomis. Nepale rododendras yra nacionalinė gėlė.
Lietuvoje paplitusi vienintelė, vietinė rododendrų rūšis – gailis.
Šis straipsnis apie botaniką yra nebaigtas. Jūs galite prisidėti prie Vikipedijos papildydami šį straipsnį. Rododendras – erikinių (Ericaceae) šeimos gėlių krūmokšnių gentis. Pasaulyje yra apie 1000 jų rūšių. Sodininkai rododendrus dar vadina azalijomis. Nepale rododendras yra nacionalinė gėlė.
Lietuvoje paplitusi vienintelė, vietinė rododendrų rūšis – gailis.
Rododendri (Rhododendron L.) ir ēriku dzimtas (Ericaceae) augi – krūmi, retāk koki, tie var būt gan mūžzaļi gan vasarzaļi, Savvaļā izplatīti visos kontinentos, izņemot Āfriku, Dienvidameriku un Antarktīdu. Tie sastopami Āzijas, Ziemeļamerikas un Eiropas mērenajos apgabalos un Dienvidaustrumāzijas un Ziemeļaustrālijas tropiskajos apgabalos. Visplašāk izplatīti rododendri ir Ķīnā, Tibetā, Mjanmā un Nepālā, kur tas ir nacionālais zieds. Rododendru ģints ir ļoti plaša un daudzveidīga, un tajā ietilpst vairāk kā 1000 sugas. Vārds „rododendrs” cēlies no sengrieķu vārda rhódon — ‘roze’, un déndron — ‘koks’.
Ir rododendru sugas, kas paceļas virs zemes tikai dažus centimetrus, veidojot blīvas paklājveida audzes, turpretī citi aug kā krūmi un pat lieli koki, sasniedzot 30 m augstumu. Latvijā rododendri aug kā krūmi, sasniedzot apmēram 3 m augstumu. Dažām sugām lapas ir sīkas, tikai 1 cm garas, turpretī citām tās sasniedz pat 60 - 100 cm garumu. Lapas ar kātiem aug pamīšus, gludu malu un retāk ar matiņiem. Tikpat liela ir arī ziedu lieluma, formas un krāsu dažādība. Zemajām, sīklapu sugām ziedu diametrs nepārsniedz 1 cm, vairumam tas ir 4 - 8 cm, bet ir sugas ar ziedu diametru līdz 20 cm. Arī ziedu krāsa ir ļoti dažāda: balta, rožaina, sarkana, violeta, purpura ar dažādiem pārejas toņiem. Pēc formas rododendru ziedi var būt riteņveida, plati piltuvveida, piltuvveida, zvanveida, stobrveida. Ziedi kārtoti vairogveida ķēkaros , dažreiz pa vienam. Kauss piecdaļīgs ļoti reti kad sešdaļīgs vai septiņdaļīgs. Vainags liels, plati zvanveida vai piltuveida retāk stobrveida, parasti mazliet neregulārs. Attīstas no galotnes pumpuriem. Pumpuri ar nedaudzām vai daudzām dakstiņveidā sakārtotām zvīņām. Putekšņlapas 5-10 reti vairāk saliekušās uz augšu. Sēklotne 5 retāk 5-10 cirkņu. Daudz sēklaizmetņu. Irbulis tievs ar galviņveida drīksnu. Auglis pogaļa. Seklas sīkas līdz 2mm, gaiši vai tumši brūnas.
Masveidīga rododendru ieviešana sākās 18. gadsimta Otrajā pusē un 19. gadsimta sākumā. Ceļš rododendriem uz pasauli gāja caur Angliju, jo tieši viņi bija tie kuri šajā laikā veica ekspedīcijas un ieveda rododendrus. Pirmais Rododendrs ko ieveda no Spānijas bija Pontijas rododendrs. Vēlāk atklātas un aprakstītas tika 260 jaunas rododendru sugas.
Pēdējo divu gadsimtu laikā dažādu valstu selekcionāri ir radījuši vairāk kā 29 000 rododendru šķirņu. Pirmais hibrīds ir izaudzēts ap 1800. gadu Londonas apkaimē. Šajā gadījumā tika krustots Pontijas rododendrs un kailziedu rododendrs. Latvijā selekcija ir ļoti attīstīta. Latvijas Universitātes Rododendru selekcijas un izmēģinājumu audzētavas "Babīte" galvenais uzdevums un pastāvēšanas jēga ir jaunu brīvdabas rododendru šķirņu veidošana. Kopš Latvijas terotorijā tiek strādāts ar rododendriem ir veikti 630 krustojumi, kur 88 veikti ar vasarzaļajiem un 542 ar mūžzaļajiem rododendriem. Kopš 1999. gada oficiāli ir reģistrētas 106 brīvdabas rododendru šķirnes. Latvijā ir izveidotas tādas jaunas rododendru šķirnes kā ‘Rubīns’, ‘Rīta zvaigzne’, ‘Mazais Jefiņš’, ‘Uguns’, ‘Sprīdītis’, ‘Uldis’, ‘Rīga’ un citas, kuru selekcionārs ir Rihards Kondratovičs.
Ideāli augšanas apstākļi atšķiras mūžzaļajiem rododendriem un vasarzaļajiem. Mūžzaļajiem vajadzētu izvēlēties vietu, kur veidojas pusēna, bet vasarzaļie rododendri aug pilnā saules apgaismojumā. Rododendri vislabāk aug trūdvielām bagātās, irdenās ūdens un gaisa caurlaidīgās augsnēs, kur pH ir no 4,5 – 5,5 Kūdrainā, sastrādātā augsnē. Rododendriem nepieciešams liels gaisa un augsnes mitrums, taču tiem nepatīk augsts grunts ūdens līmenis, kā arī slapjas augsnes. Labākais veids kā rododendrus aplaistīt ir krūmu rasināšana.
Labākais laiks rodendru stādīšanai ir pavasaris aprīlis un maija pirmā puse. Tos var stādīt arī septembrī un oktobrī, kad ir izauguši un pilnībā un nobrieduši jaunie dzinumi, kā arī ziedpumpuri ir pilnībā attīstījušies. Stādot jāizrok bedri, kas atbilst sakņu kamola lielumam. Ievieto sakņu kamolu bedrē un piepilda bedri ar augsni to viegli pieblīvējot, tā lai nepaliek tukšumi, sastādītie augi bagātīgi jāsalej. Augsne jāsalej tā, lai mitrums tiek cauri arī līdz sakņu kamola apakšējai daļai. Augsnes virskārtu ap augu vēlams nomulčēt, kas palīdzēs saglabāt mitrumu un palielinās augsnes skābumu, kā arī nezāles neveidosies. Ja stādīšanas brīdī krūmam ir daudz ziedpumpuru tos vēlams izlaust, lai augam pietiek spēka ieaugt jaunajā vietā.
Rododendriem nav īpaši jāpiepūlas, ja augsne ir pareizi sagatavota. Kopšana sevī ietver stādījumu aizsardzību ziemā, laistīšanu, rasināšanu, nezāļu, slimību, kaitēkļu apkarošanu, krūmu veidošanu un veco krūmu atjaunošanu.
Rododendri (Rhododendron L.) ir ēriku dzimtas (Ericaceae) augi – krūmi, retāk koki, tie var būt gan mūžzaļi gan vasarzaļi, Savvaļā izplatīti visos kontinentos, izņemot Āfriku, Dienvidameriku un Antarktīdu. Tie sastopami Āzijas, Ziemeļamerikas un Eiropas mērenajos apgabalos un Dienvidaustrumāzijas un Ziemeļaustrālijas tropiskajos apgabalos. Visplašāk izplatīti rododendri ir Ķīnā, Tibetā, Mjanmā un Nepālā, kur tas ir nacionālais zieds. Rododendru ģints ir ļoti plaša un daudzveidīga, un tajā ietilpst vairāk kā 1000 sugas. Vārds „rododendrs” cēlies no sengrieķu vārda rhódon — ‘roze’, un déndron — ‘koks’.
Rododendron (Rhododendron, uit het Oudgrieks: ῥόδον (rhódon) = "roos"; δένδρον (dendron) = "boom") is een geslacht van (afhankelijk van de taxonomische opvatting) 600 tot 1000 soorten bloeiende planten in de heidefamilie (Ericaceae). Dit omvangrijke geslacht is onderverdeeld in een aantal ondergeslachten.
Carl Linnaeus onderkende naast dit geslacht een apart geslacht Azalea met zes soorten. In 1796 meende Richard Anthony Salisbury (1761-1829) dat dit onderscheid niet te handhaven was en werden de azalea's binnen Rhododendron ondergebracht.
De naam azalea is in het dagelijks spraakgebruik blijven bestaan. Taxonomisch gezien heeft de term geen eenduidige betekenis: er zijn twee ondergeslachten waarvan de planten met de naam azalea worden betiteld: Tsutsusi, de zogenaamde Japanse azalea’s of groenblijvende azalea's en Pentanthera, de zogenaamde bladverliezende azalea’s.
De rododendrons zijn in het algemeen struiken tot kleine bomen met verspreid staande bladeren. De bladeren hebben een gave rand en kunnen gegroepeerd staan aan het eind van de tak, wat tot een schijnkrans leidt. De bloemen staan vaak in eindstandige dichte of losse tuilen, maar kunnen ook alleenstaand zijn. Het aantal meeldraden bedraagt 5, 10 of 27.
Het geslacht is aan diverse herindelingen onderworpen geweest. Zo werd aan het begin van de jaren 90 van de 20e eeuw het geslacht Ledum in Rhododendron ingevoegd.
Chamberlain onderscheidt[1] meer dan 1000 soorten. Het is mogelijk dat verder onderzoek het aantal soorten zal terugbrengen. Vrij algemeen wordt op grond van dit werk het geslacht vanwege zijn omvang onderverdeeld in acht ondergeslachten:
Binnen deze 8 ondergeslachten worden 12 secties onderkend.
In Sectional relationships in the genus Rhododendron (Ericaceae): evidence from matK and trnK intron sequences, beargumenteren Y. Kurashige, J.-I. Etoh, T. Handa, K. Takayanagi en T. Yukawa dat het geslacht Rhododendron parafyletisch is door de aanwezigheid van Menziesia, dat de ondergeslachten Hymenanthes en Tsutsusi monofyletisch zijn en dat Azaleastrum en Pentanthera polyfyletisch zijn. Het ondergeslacht Rhododendron is monophyletisch als de subsectie Ledum buiten beschouwing wordt gelaten.
In 2004/2005 onderzochten Loretta Goetsch, Andrew Eckert and Benjamin Hall 87 soorten op basis van het gen RPB2-I. Zij stelden voor het aantal ondergeslachten terug te brengen tot 5:
Rhododendron is een zeer wijd verspreid geslacht, maar een hoofdconcentratie van verschillende soorten wordt aangetroffen in het Chinese deel van de Himalaya, van Nepal en Sikkim tot Yunnan en Sichuan, met andere brandpunten in de bergen van Indochina, Korea, Japan en Taiwan.
Verschillende soorten zijn inheems in Noord-Amerika en enkele in Europa.
Hiernaast is er een betekenisvol aantal tropische rhododendron soorten (sectie Vireya) inheems in het gebied van Nepal tot Noord-Australië, met 55 bekende soorten in Borneo en 164 in Nieuw-Guinea (Argent 2006).
In Europa komen slechts een beperkt aantal soorten voor. De Pontische rododendron (Rhododendron ponticum) is verwilderd in noordwest Europa, ook in België en Nederland. In Scandinavië en Noord-Rusland treffen we Rhododendron lapponicum. In de Alpen vinden we Rhododendron ferrugineum en Rhododendron hirsutum. De geelbloemige Rhododendron luteum komt voor van de Kaukasus tot delen van Midden-Europa. Rhododendron dauricum treffen we onder andere in de Oeral aan.
Klein-Azië is de thuisbasis van de reeds genoemde Rhododendron ponticum, maar hier treffen we ook Rhododendron caucasicum. Rond de Zwarte Zee treffen we de geelbloemige Rhododendron luteum. Andere soorten in en rond Turkije zijn Rhododendron smirnowi en Rhododendron ungernii.
In Turkije komen hiernaast nog natuurlijke hybriden voor:
Op het Noord-Amerikaanse continent zijn Rhododendron atlanticum, Rhododendron canadense, Rhododendron maximum, Rhododendron punctatum, Rhododendron catawbiense en Rhododendron purpureum belangrijke soorten.
Het belangrijkste verspreidingsgebied ligt echter in en rond de Himalaya: volgens de flora van China kent China 571 Rhododendron soorten, waarvan er 409 inheems zijn. Het ondergeslacht Hymenanthes kent 259 soorten die in China inheems zijn, het ondergeslacht Rhododendron heeft 113 van zijn 500 soorten in China.
In China werden 2000 jaar geleden al rododendrons in potten gekweekt. In Japan zijn vermeldingen van de teelt van azalearassen uit ongeveer 750 bekend.
In West-Europa vinden we R. hirsutum, afkomstig uit de Kaukasus, vermeld in Carolus Clusius's Rariorum Plantarum Historia uit 1601.
In 1680 brachten Nederlanders de Rhododendron indicum uit Japan via Batavia naar Nederland.
In datzelfde jaar stuurde dominee John Banister vanuit Noord-Amerika zaad van Rhododendron viscosum aan Henry Compton, bisschop van Londen, in Engeland.
Joseph Pitton de Tournefort vond gedurende zijn reis van 1700-1702 Rhododendron luteum aan de oostzijde van de Zwarte Zee.
Kaempfer beschreef in 1712 Rhododendron obtusum onder haar Japanse naam kirishima-tsutsuji. De struik werd echter pas veel later in Europa geïmporteerd.
In de periode 1720-1727 maakte Daniel Gottlieb Messerschmidt op instigatie van Tsaar Peter I een ontdekkingsreis door Siberië. Een van de resultaten was Rhododendron chrysanthum, afkomstig uit Dahuria.
De Engelse quaker Peter Collinson introduceerde R. maximum, inheems langs de Amerikaanse oostkust, R. nudiflorum en R. viscosum, in 1736 in Engeland.
De eerste Chinese rododendron, Rhododendron molle werd in 1823 door Robert Fortune als zaad naar Europa gebracht.
Père Armand David vond tussen 1869 en 1874 in China aan de Tibetaanse grens de Rhododendron davidii, Rhododendron decorum, Rhododendron moupinense en Rhododendron strigillosum.
Ook twee andere katholieke missionarissen, De paters Jean Marie Delavay en Farges ontdekten in die periode in China een aantal nieuwe soorten.
Ernest Henry Wilson (1876-1930) ontdekte een groot aantal nieuwe soorten in China. George Forrest (1873-1932) ontdekte honderden soorten.
In de streek rond Gent heeft de teelt en vooral het volgehouden zoeken naar de veredeling van de azalea vanaf de 19e eeuw een hoge vlucht genomen. De Gentse azalea in al zijn variëteiten is een van de pronkstukken van de Gentse Floraliën. Er waren heel veel telers, maar Jozef Vervaene, naar wie een straat in de deelgemeente Ledeberg vernoemd is, gooit in de 19e eeuw toch wel hoge ogen met zijn Azalea Vervaeneana.[2]
De naam Gentse azalea is in 2010 erkend als beschermde geografische aanduiding (BGA) in de Europese Unie.[3] Het productiegebied is de gehele provincie Oost-Vlaanderen.
In de Himalaya worden een aantal soorten bomen als brandhout gebruikt, omdat ze gemakkelijk te kappen zijn.
Rhododendrons zijn geliefd als sierplanten in tuinen en parken. In de handel zijn 25.000 rassen en hybriden verkrijgbaar.
In Nederland komen Rhododendrons als nationale plantencollectie voor bij vier tuinen: arboretum Trompenburg, Botanische Tuinen Wageningen, Botanische Tuinen Utrecht en Pinetum Blijdenstein. Ook het Von Gimborn Arboretum in Doorn en park Clingendael in Den Haag hebben een grote collectie.
In de tuin geven rododendrons in het algemeen de voorkeur aan iets zure, luchtige grond. Bij het planten dient men de struiken niet te diep te planten: veel soorten hebben hun wortels vrij dicht onder de oppervlakte. Te diep planten berooft de wortels van de struiken van lucht.
Ook een teveel aan water kan de wortels van lucht beroven. Direct na het planten en de eerste tijd hierna kan water geven nuttig zijn. Maar het begieten zal in de meeste tuinen langzaam afgebouwd kunnen worden.
De meeste soorten kunnen zon goed verdragen. Let eventueel op verdrogingsverschijnselen op de randen van nieuwe bladeren - hier onttrekken ze het eerst vocht aan.
Onderdelen van rododendrons kunnen het giftige grayanotoxine bevatten. Dit gif kan ook in de nectar en meeldraden voorkomen en hierdoor in de honing van bijen die zich met de nectar van rododendrons hebben gevoed. Deze honing kan hallucinogeen en/of laxerend werken. In de oudheid vertelde Xenophon reeds over het gedrag van soldaten die deze honing hadden gegeten. Voor paarden kan het eten van de plant dodelijk zijn.
... · Acrothamnus · Acrotriche · Agapetes · Agarista · Andersonia · Andromeda · Arbutus · Arctostaphylos · Calluna · Cassiope · Chimaphila · Daboecia · Dracophyllum · Empetrum · Enkianthus · Erica (Dophei) · Kalmia · Leptecophylla · Moneses · Monotropa · Orthilia · (Oxycoccus (Veenbes)) · Pieris · Pyrola (Wintergroen) · Rhododendron (Rododendron) · Vaccinium (Bosbes) . Woollsia . ...
Rododendron (Rhododendron, uit het Oudgrieks: ῥόδον (rhódon) = "roos"; δένδρον (dendron) = "boom") is een geslacht van (afhankelijk van de taxonomische opvatting) 600 tot 1000 soorten bloeiende planten in de heidefamilie (Ericaceae). Dit omvangrijke geslacht is onderverdeeld in een aantal ondergeslachten.
Rhododendron (også alperose, fra gresk: rhodos, «rose»; dendron, «tre») er en slekt i lyngfamilien. Det er en av de største slektene i planteriket. De fleste artene har fargerike blomster. Flere av artene er eviggrønne. De blomstrer på våren eller forsommeren og kort etter vokser nye blad ut. Rhododendron finnes som krypende fjellplanter, som små og store busker og som trær på opp til 30 m. Bladene kan være fra under en cm til nesten en meters lengde. Plantene er vanligvis saktevoksende.
I vill tilstand finnes rhododendron i alle klimasoner fra tropene til arktiske strøk og fra havnivå opp til nesten 6000 m. Rhododendron er utbredt i det meste av Asia, inklusiv Japan, med hovedutbredelse i Himalayaområdet fra Nepal og Sikkim til provinsene Yunnan og Sichuan i Kina. De tropiske artene finnes mest i Indonesia, Malaysia, Filippinene og på Ny-Guinea der det vokser hele 164 arter. Ellers vokser det rhododendronarter i Europa og i Nord-Amerika og noen få arter helt nord i Australia. Det finnes ingen ville rhododendron i Afrika eller i Sør-Amerika.
I Norge forekommer artene lapprose (Rhododendron lapponicum) og finnmarkspors (Rhododendron tomentosum). Mer enn 400 av rhododendronartene finnes i ulike private og offentlige samlinger i Norge.
Det finnes en art som er oppkalt etter en nordmann, Rhododendron amundsenianum, som vokser i Yunnan i Kina. Navngiveren, østerrikeren Freiherr Heinrich von Händel-Mazzetti, oppkalte den etter misjonæren Edward Amundsen, som han hadde truffet under en reise i Yunnan.
Noen arter har blitt et problem på grunn av sterk spredning. Dette gjelder særlig Rhododendron ponticum på De britiske øyer som har spredt seg over store områder og fortrengt annen vegetasjon. Et av problemene dette medfører er forgiftninger av husdyr. Under norske forhold er det svært sjelden at rhododendron sår seg i naturen. I kjente samlinger som Arboretet på Milde og Svinviks arboret kan en imidlertid se at noen arter etablerer seg i den ville vegetasjonen. Klimaet langs Norges vestkyst har i de senere år blitt likere klimaet på de britiske øyer. Storskala spredning av Rhododendron i naturen kan derfor bli reelt i løpet av de neste tiårene. Rhododendron er giftige både for husdyr og mennesker. Særlig utsatt i Norge er sauer som går ute om vinteren og har lite annet å beite på. Honning produsert av nektar fra rhododendron kan forgifte mennesker, men det har sjelden dødelig utgang.
Mange arter tåler kulde, men de liker ikke å tørke ut. Rhododendron er en såkalt surjordsvekst, pH-verdien bør være rundt 4,5. De fleste artene vokser derfor ikke på kalkholdig jord. De større artene foretrekker å ha noe skygge, mens de alpine dvergbuskene liker full sol. De samme gjelder de fleste azalea-artene.
Løvfellende rhododendronarter blir i dagligtale ofte kalt azalea. En annen kjent gruppe er de såkalte japanazalea, småvokste i hovedsak eviggrønne planter med rik blomstring. Disse har vært kultivert i Japan i århundrer og et stort antall hybrider har blitt frambrakt. De velkjente juleazaleaene som selges som potteplanter hører til denne gruppen. Tropiske rhododendronarter er samlet i gruppen Vireya. Disse har liten betydning i hagebruket utenom i varme områder.
Rhododendron arboreum er nasjonalblomst i Nepal. Rhododendron niveum er statstre i Sikkim i India. Rhododendron catawbiense er statsblomst for Vest-Virginia og er også med i flagget for delstaten. Rhododendron macrophyllum, den dominerende arten på den nordamerikanske vestkysten er statsblomst for delstaten Washington.
Rhododendronarter er lette å krysse med hverandre, og arbeidet med å lage krysninger, eller hybrider, startet straks de første artene ble innført i kultur. Til å begynne med var fargespekteret en hadde å arbeide med svært begrenset, men da Rhododendron arboreum med sine dyprøde blomster ble innført i 1809, satte hybridiseringsarbeidet virkelig fart. Neste store milepæl var oppdagelsen av gulblomstrende arter. Senere har det vært mye fokus på at også bladene skal ha prydverdi, og noen hybrider dyrkes nesten for bladprakt alene. Arbeidet med å krysse Rhododendron har resultert i nærmere 30 000 registrerte hybrider. Disse har navn som 'Furnival's Daughter', 'Pink Pearl', 'Curlew' og 'Morgenrot'. Noen få hybrider har norske navn ('Madame Felle' og 'Bergensiana'). 'Pink Pearl' (bildet til venstre) er en de mest populære rhododendronhybrider gjennom alle tider.Kun et begrenset antall av alle frambrakte hybrider er i kommersielt salg. Kjente hybridisører er Hans Hachmann, Halvdan Lem, Warren Berg og Peter Cox. Hybridene er registrert i The International Rhododendron Register and Checklist som utgis av The Royal Horticultural Society i England. De aller fleste Rhododendron som plantes i privathager, er hybrider. Rene arter er uvanlige i hagene i dag med unntak av hos samlere. I Norge har gamle og meget hardføre hybrider som 'Grandiflorum', 'Cunningham's White', 'Nowa Zembla og 'English Roseum' vært dominerende i hagene helt opp til siste del av 1900-tallet. I de senere år har de såkalte Yakushimanum-hybridene og Repens-hybridene fått stor utbredelse. Stadig flere gulblomstrende hybrider har også fått innpass på det norske markedet, men ingen av dem kan vel sies å være fullgode ennå. Alle hybridisører drømmer om å lage en rent blå Rhododendron-hybrid. Til nå har ingen kommet nærmere enn lyseblå eller blålilla.
Rhododendronarter har gjennom flere hundre år blitt samlet inn i naturen og overført til Europa og senere Nord-Amerika som hageplanter. I starten var denne innsamlingen ganske tilfeldig, men i etter hvert ble den utført av profesjonelle plantejegere (plant hunters) som var utsendt fra vitenskapelige institusjoner eller av velstående samlere. De største innsamlingene foregikk i Asia og særlig i Himalaya-området mellom ca. 1850 og 1950. Innsamlere var ofte ute i flere år av gangen og mange gjennomgikk mye slit og strabaser under primitive forhold. Noen av innsamlere ble drept og endog torturert av lokale stammefolk. At en del av innsamlerne i tradisjonell kolonial ånd opptrådte arrogant kunne nok også være en medvirkende årsak til noen av disse tragediene. Den kinesiske borgerkrig og den kommunistiske seier i 1949 satte en forløpig stopp for plantejakt i Kina, men fra 1980 har igjen vestlige botanikere kunnet samle inn Rhododendron og andre planter i kinesiske fjellområder. I våre dager tar en innsamlingstur fra noen dager til noen uker, og innsamlerne har stort sett vanlig turistkomfort. Innsamlinger av planter er i dag regulert av bl.a. Washington-konvensjonen om internasjonal handel med utryddingstruede arter (CITES). Alle rhododendronhybrider som i dag dyrkes som hageplanter, har sitt opphav i disse innsamlingene av ville planter.
De mest kjente plantejegerne som virket i perioden 1850-1949 er:
Den botaniske systematikken for rhododendronlekten er komplisert og gjenstand for strid mellom fagfolkene. Dette skyldes nok først og fremst slektens størrelse og at mange arter ligner mye på hverandre. Mange arter har også et stort utbredelsesområde slik at der er vanskelig å si om en har med flere arter og gjøre eller bare varianter innen samme art. Det hører også med til historien at det fra ca. 1900 – 1949 kom så mye nytt plantemateriale til Europa at botanikerne mistet oversikten. Sir Isaac Bayley Balfour ved Edinburgh botaniske hage laget da et midlertidig klassifikasjonssystem der han delte inn artene i såkalte serier. Balfour hadde tenkt at denne inndelingen skulle avløses av et endelig system, men da The Rhododendron Society i 1930 ga ut verket The Species of Rhododendrons som fulgte Balfours system, ble det etablert som «god latin». På den måten fikk man presentert et etterlengtet system i galskapen, men den uferdige systematikken ble også sementert og godtatt som endelig for lang tid framover. Tyskeren Herman Sleumer var den som prøvde å få orden på dette. Han lanserte i 1949 et forslag til en ny systematikk av rhododendron: ”Ein system der Gattung Rhododendron” (Et system for rhododendronslekten). Tyske forskere var ikke populære i England rett etter krigen og verket ble ikke oversatt til engelsk før i 1980, men Sleumers system ble etter hvert anerkjent, om enn med sterk motstand fra noen fagfolk. Fra 1973 og utover begynte James Cullen og David Chamberlain ved Royal Botanic Garden i Edinburgh en ny revisjon av rhododendronslekten, og de bygget i hovedsak på Sleumer. Resultatet av dette arbeidet har blitt kalt Edinburgh-revisjonen. Balfour serier er nå byttet ut med underslekter, seksjoner og underseksjoner, arter og varianter, mer i tråd med tradisjonell botanikk, og mange tidligere selvstendige arter er slått sammen. De nyeste forsøkene på å forstå slektskapet mellom rhododendronartene bygger på genetikk og DNA-forskning. Sentralt i dette arbeidet står Loretta Goetsch og hennes medarbeidere Andrew Eckert og Benjamin Hall. De har prøvd å sette opp et rhododendronstamtre ved hjelp av analyse av visse gener, og en stille revolusjon holder kanskje på å bryte ut fra laboratoriene deres. Siste ord er definitivt ikke sagt i denne lange diskusjonen.
Per i dag ser den etablerte systematikken av rhododendronslekten slik ut:
Slekten er delt inn i underslekter, seksjoner, underseksjoner, arter, underarter og varianter. Disse er så organisert i fire store og fire små underslekter:
Rhododendron har vært regnet for å være friske busker som sjelden blir angrepet av sykdommer. Dette har endret seg de senere årene og minst to nye alvorlige sykdommer er kommet inn i Norge. Det synes klart at mildere vintrer gir bedre forhold for for eksempel soppsykdommer. Noen av de alvorligste hører til familien Photophtora.
Phytophtora ramorum er en algesopp som i USA har forårsaket epidemiske angrep på eikeskog. Den kalles også Sudden oak death – ”plutselig eikedød” og angriper også andre slekter enn Rhododendron. I Europa har soppen blitt påvist i flere land, bla. Belgia, Frankrike, Spania, Storbritannia, Nederland og Tyskland. I Norge ble det første angrepet registrert i 2002, på innførte Rhododendron-planter i hagesenter. Soppen kan gjøre stor skade og må bekjempes radikalt der den oppdages.
Phytophtora kernoviae er en nær slekting av P. ramorum som også angriper Rhododendron. Den er ikke påvist i Norge ennå, men et økende problem på De bitiske øyer. Soppen kan bli innført til Norge med planteimport.
Phytophthora cinnamomi, rotråte er en sopp som angriper røttene på Rhododendron. Planten visner sakte og det er som regel for sent å gjøre noe når den oppdages.
Rhododendron er ikke svært utsatt for insektangrep, men det er noen viktige unntak:
Snutebiller (Otiorhynchus sp.) De voksne insektene spiser av bladene og etterlater synlige hakk i bladkanten. De dreper vanligvis ikke planten. Larvene angriper røttene, og disse kan ta livet av unge planter. Bekjempelsen er vanskelig. Manuell fjerning av biller i mørket er mest effektivt.
Rhododendrontege (Stephanitis rhododendri). Dette er et insekt som sitter på undersiden av bladene hos rhododendron og suger ut plantesaften slik at bladene blir misfarget på begge sider. Insektet kan også leve på andre planter, f.eks. tyttebærlyng. Rhododendrontegen kan spre seg kraftig når den først er kommet inn i hagen. Den kan til en viss grad bekjempes med sprøyting.
Rhododendron (også alperose, fra gresk: rhodos, «rose»; dendron, «tre») er en slekt i lyngfamilien. Det er en av de største slektene i planteriket. De fleste artene har fargerike blomster. Flere av artene er eviggrønne. De blomstrer på våren eller forsommeren og kort etter vokser nye blad ut. Rhododendron finnes som krypende fjellplanter, som små og store busker og som trær på opp til 30 m. Bladene kan være fra under en cm til nesten en meters lengde. Plantene er vanligvis saktevoksende.
Różanecznik, azalia, rododendron (Rhododendron L.) – rodzaj roślin z rodziny wrzosowatych (Ericaceae). Według niektórych ujęć taksonomicznych należy do niego ok. 1000 gatunków. W stanie naturalnym występują głównie w Azji, w mniejszej ilości w obydwu Amerykach i w Europie. Różanecznik jest jednym z częściej uprawianych krzewów ozdobnych. Te gatunki i odmiany, które mają zimozielone, skórzaste liście, nazywane są zwyczajowo rododendronami lub różanecznikami, natomiast te o miękkich, lekko owłosionych i zrzucanych na zimę lub półzimotrwałych liściach nazywa się azaliami. Te ostatnie z kolei można podzielić na gatunki o liściach w dużej mierze opadających zimą i „szklarniowe” o liściach zimozielonych, całkowicie nieodpornych na mróz, które stanowią odmiany różanecznika indyjskiego (Rhododendron simsii)[2]. Obecnie azalie i różaneczniki zaliczane są przez taksonomów do tego samego rodzaju Rhododendron, jednak w praktyce ogrodniczej w dalszym ciągu używa się utartych od bardzo dawna tradycyjnych nazw. Gatunkiem typowym jest Rhododendron ferrugineum[3].
Azalea L., Hymenanthes Blume, Rhodora L. Vireya Blume
Należy do plemienia Rhodoreae, podrodziny Ericoideae, rodziny wrzosowatych Ericaceae, która wraz z siostrzaną rodziną Cyrillaceae należą do rzędu wrzosowców, grupy astrowych (asterids) w obrębie dwuliściennych właściwych (eudicots)[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa ukęślowe (Dilleniidae Takht. ex Reveal & Tahkt.), nadrząd Ericanae Takht., rząd wrzosowce (Ericales Dumort.), podrząd Ericineae Burnett, rodzina wrzosowate (Ericaceae Juss.), podrodzina Rhodordendroideae (Juss.) Sweet, plemię Rhododendreae (Juss.) Colla, podplemię Rhododendrinae Benth., rodzaj różanecznik (Rhododendron L.)[6].
Różanecznik, azalia, rododendron (Rhododendron L.) – rodzaj roślin z rodziny wrzosowatych (Ericaceae). Według niektórych ujęć taksonomicznych należy do niego ok. 1000 gatunków. W stanie naturalnym występują głównie w Azji, w mniejszej ilości w obydwu Amerykach i w Europie. Różanecznik jest jednym z częściej uprawianych krzewów ozdobnych. Te gatunki i odmiany, które mają zimozielone, skórzaste liście, nazywane są zwyczajowo rododendronami lub różanecznikami, natomiast te o miękkich, lekko owłosionych i zrzucanych na zimę lub półzimotrwałych liściach nazywa się azaliami. Te ostatnie z kolei można podzielić na gatunki o liściach w dużej mierze opadających zimą i „szklarniowe” o liściach zimozielonych, całkowicie nieodpornych na mróz, które stanowią odmiany różanecznika indyjskiego (Rhododendron simsii). Obecnie azalie i różaneczniki zaliczane są przez taksonomów do tego samego rodzaju Rhododendron, jednak w praktyce ogrodniczej w dalszym ciągu używa się utartych od bardzo dawna tradycyjnych nazw. Gatunkiem typowym jest Rhododendron ferrugineum.
Rhododendron /ˌroʊdəˈdɛndrən/ (do grego antigo ῥόδον rhódon "rosa" e δένδρον déndron "árvore") é um gênero que arrola cerca de 1024 espécies de plantas lenhosas da família Ericaceae, tanto perenes quanto decíduas. Ocorrem principalmente na Ásia, embora também estejam difundidas ao longo da região das montanhas Apalaches, na América do Norte. A maioria das espécies apresenta flores vistosamente coloridas que florescem a partir do final do inverno.[5]
São plantas arbóreas ou arbustivas, com algumas epífitas. Dividem-se em oito subgêneros, sendo mundialmente cultivadas, com inúmeros híbridos, a saber:
O gênero Rhododendron está amplamente espalhado, ainda que a maior diversidade ocorre na parte sudeste da cordilheira do Himalaia, desde o centro do Nepal até o leste do Sikkim até Yunnan e Sichuan, com outras zonas também de relevante diversidade nas montanhas da Indochina, Japão e Taiwan.
Várias espécies existem também na América do Norte e na Europa (Rhododendron ponticum). Há também espécies tropicais que crescem ao sul de Bornéu e Nova Guiné. Crescem bem em solos ácidos, produzindo grandes floradas em forma de trompa e folhas ovaladas. A maioria dos rododendros florescem durante um curto período de tempo anualmente, durante o qual adquirem cores muito vivas.
Há vários locais onde se cultivam rododendros. Foram modificados para produzirem flores menores ou maiores e uma imensa variedade de cores. Um dos exemplos é o rododendro do Presidente Roosevelt. Esta variedade tem folhas chamativas variadas e flores de cor vermelha brilhante, gradualmente se tornando branca em direção ao centro.
Todos os rododendros contêm uma toxina chamada graianotoxina no pólen e o néctar, e por isso o mel produzido a partir dessas plantas é muito venenoso. O resto da planta é venenosa para os cavalos, especialmente as folhas.
O maior jardim silvestre de rododendros do mundo se encontra em Bakersville, na Carolina do Norte, Estados Unidos. Localiza-se no parque natural de Roan Mountain.
Rhododendron /ˌroʊdəˈdɛndrən/ (do grego antigo ῥόδον rhódon "rosa" e δένδρον déndron "árvore") é um gênero que arrola cerca de 1024 espécies de plantas lenhosas da família Ericaceae, tanto perenes quanto decíduas. Ocorrem principalmente na Ásia, embora também estejam difundidas ao longo da região das montanhas Apalaches, na América do Norte. A maioria das espécies apresenta flores vistosamente coloridas que florescem a partir do final do inverno.
São plantas arbóreas ou arbustivas, com algumas epífitas. Dividem-se em oito subgêneros, sendo mundialmente cultivadas, com inúmeros híbridos, a saber:
Azaleastrum Candidastrum Hymenanthes Mumeazalea Pentanthera Rhododendron Therorhodion TsutsusiO gênero Rhododendron está amplamente espalhado, ainda que a maior diversidade ocorre na parte sudeste da cordilheira do Himalaia, desde o centro do Nepal até o leste do Sikkim até Yunnan e Sichuan, com outras zonas também de relevante diversidade nas montanhas da Indochina, Japão e Taiwan.
Várias espécies existem também na América do Norte e na Europa (Rhododendron ponticum). Há também espécies tropicais que crescem ao sul de Bornéu e Nova Guiné. Crescem bem em solos ácidos, produzindo grandes floradas em forma de trompa e folhas ovaladas. A maioria dos rododendros florescem durante um curto período de tempo anualmente, durante o qual adquirem cores muito vivas.
Há vários locais onde se cultivam rododendros. Foram modificados para produzirem flores menores ou maiores e uma imensa variedade de cores. Um dos exemplos é o rododendro do Presidente Roosevelt. Esta variedade tem folhas chamativas variadas e flores de cor vermelha brilhante, gradualmente se tornando branca em direção ao centro.
Todos os rododendros contêm uma toxina chamada graianotoxina no pólen e o néctar, e por isso o mel produzido a partir dessas plantas é muito venenoso. O resto da planta é venenosa para os cavalos, especialmente as folhas.
O maior jardim silvestre de rododendros do mundo se encontra em Bakersville, na Carolina do Norte, Estados Unidos. Localiza-se no parque natural de Roan Mountain.
Rhododendron L., (Trandafir de munte, Bujor de munte, Azalee) este un gen de plante orginar din estul Asiei. Face parte din familia Ericaceae și cuprinde aproximativ 1000 specii de arbori și arbuști.
Se înmulțește prin semințe, butași, marcote și prin altoi. Se cultivă în câmp și în seră. Este intolerant la calcar.
Ca plantă ornamentală (prin frunze și prin flori), se folosește în parcuri, grădini și pentru decorarea interioarelor.
Specii ornamentale:
Rhododendron L., (Trandafir de munte, Bujor de munte, Azalee) este un gen de plante orginar din estul Asiei. Face parte din familia Ericaceae și cuprinde aproximativ 1000 specii de arbori și arbuști.
Rhododendron (z gréčtiny rhodos "ruža" a dendron "strom") je rod kvitnúcich rastlín z čeľade vresovcovité (Ericaceae). Je to veľký rod, ktorý má viac ako 1 000 druhov. Slovenské rodové mená znejú jednak rododendron (ľudovo: alpská ruža) a jednak azalka.
Druhy rodu dorastajú do podoby kríkov a malých (zriedkavo aj veľkých) stromov. Najmenšie druhy majú len 10 až 20 cm, najväčší, Rhododendron arboreum dosahuje výšku 12 m. Listy sú špirálovito usporiadané, ich veľkosť sa pohybuje v rozmedzí 1 - 2 cm až po vyše 50 cm, výnimočne aj 100 cm u Rhododenron sinogrande. Môžu byť vždyzelené alebo opadavé.
Rod je veľmi rozšírený, vyskytuje sa na väčšine severnej hemisféry, okrem suchých oblastí a zasahuje aj do južnej hemisféry v juhovýchodnej Ázii a v severnej Australázii. Najviac je rozšírený v Himalájach, v oblasti centrálneho Nepálu, indického štátu Sikkim a čínskych provincií Jün-nan a S’-čchuan, s ďalším výskytom v horách v Indočíne, Kórei, Japonsku a Taiwane. Okrem nich sa značný počet tropických rododendronov nachádza v oblasti od juhovýchodnej Ázie po severnú Austráliu, s 55 druhmi na Borneu a 164 v Novej Guinei. O niečo menej druhov rastie v Severnej Amerike a v Európe. Rod nerastie v Južnej Amerike a v Afrike.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Rhododendron
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Rhododendron
Tento článok týkajúci sa botaniky je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. 
Tento článok týkajúci sa záhradníctva je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. Rhododendron (z gréčtiny rhodos "ruža" a dendron "strom") je rod kvitnúcich rastlín z čeľade vresovcovité (Ericaceae). Je to veľký rod, ktorý má viac ako 1 000 druhov. Slovenské rodové mená znejú jednak rododendron (ľudovo: alpská ruža) a jednak azalka.
Druhy rodu dorastajú do podoby kríkov a malých (zriedkavo aj veľkých) stromov. Najmenšie druhy majú len 10 až 20 cm, najväčší, Rhododendron arboreum dosahuje výšku 12 m. Listy sú špirálovito usporiadané, ich veľkosť sa pohybuje v rozmedzí 1 - 2 cm až po vyše 50 cm, výnimočne aj 100 cm u Rhododenron sinogrande. Môžu byť vždyzelené alebo opadavé.
Rod je veľmi rozšírený, vyskytuje sa na väčšine severnej hemisféry, okrem suchých oblastí a zasahuje aj do južnej hemisféry v juhovýchodnej Ázii a v severnej Australázii. Najviac je rozšírený v Himalájach, v oblasti centrálneho Nepálu, indického štátu Sikkim a čínskych provincií Jün-nan a S’-čchuan, s ďalším výskytom v horách v Indočíne, Kórei, Japonsku a Taiwane. Okrem nich sa značný počet tropických rododendronov nachádza v oblasti od juhovýchodnej Ázie po severnú Austráliu, s 55 druhmi na Borneu a 164 v Novej Guinei. O niečo menej druhov rastie v Severnej Amerike a v Európe. Rod nerastie v Južnej Amerike a v Afrike.
Rhododendronsläktet (Rhododendron)[1][2] är ett släkte i familjen ljungväxter[1] där även Azaleor ingår, med bland annat omtyckta blommande trädgårdsväxter.
En stor del av arterna i släktet är städsegröna. De som kallas Azaleor är däremot normalt bladfällande. Under försommaren, oftast efter blomningen, växer nya blad ut. Rhododendronarter finns i storlekar från drygt decimeterhöga buskar upp till träd som är över trettio meter höga. De är vanligen långsamt växande men många varianter blir efter några årtionden mycket stora.
I vilt tillstånd finns ungefär 1 000 arter över stora delar av världen, bl a i Himalaya, Burma, Kaukasus, Japan, Nordamerika, Europa (ca 10 arter) och Tibet. De gillar kyla men har svårt att tåla torka. I Sverige finns två vilda arter, lapsk alpros (R. lapponicum) och skvattram (R. tomentosum).
Som trädgårdsväxt finns otaliga och för varje år allt fler varianter, enligt en källa 1300 stycken, förmodligen fler. Arterna skiljer sig åt vad gäller storlek, blomfärg, och blomningstid, men de flesta blommar under tidig försommar.
Rhododendronsläktet är så kallade surjordsväxter, pH-värdet i jorden bör för de flesta vara 4,5 och de föredrar ofta att växa i sluttningar med lätt vandrande skugga.
För rhododendronintresserade i Sverige finns föreningen, Svenska Rhododendronsällskapet.
Botaniska trädgården i Göteborg är sedan länge framstående vad gäller rhododendron. I parkens rhododendrondal växer ungefär 100 olika rhododendron (inklusive azalea), varav cirka 80 är rena arter. I dalen blommar det en stor del av året men mest från april till början av juni. Det är bara under tre-fyra månader som det inte blommar alls.
(Indelningen i arter arbetas ofta om och på senare år har ett flertal varianter av rhododendron som tidigare ansågs vara olika arter förts samman och betraktas nu som samma art. Ett antal av de nedanstående kan ha upphört att betraktas som en egen art och har då bytt namn.)
Wikimedia Commons har media som rör Rhododendronsläktet.
Wikispecies har information om Rhododendronsläktet.
Rhododendronsläktet (Rhododendron) är ett släkte i familjen ljungväxter där även Azaleor ingår, med bland annat omtyckta blommande trädgårdsväxter.
En stor del av arterna i släktet är städsegröna. De som kallas Azaleor är däremot normalt bladfällande. Under försommaren, oftast efter blomningen, växer nya blad ut. Rhododendronarter finns i storlekar från drygt decimeterhöga buskar upp till träd som är över trettio meter höga. De är vanligen långsamt växande men många varianter blir efter några årtionden mycket stora.
I vilt tillstånd finns ungefär 1 000 arter över stora delar av världen, bl a i Himalaya, Burma, Kaukasus, Japan, Nordamerika, Europa (ca 10 arter) och Tibet. De gillar kyla men har svårt att tåla torka. I Sverige finns två vilda arter, lapsk alpros (R. lapponicum) och skvattram (R. tomentosum).
Som trädgårdsväxt finns otaliga och för varje år allt fler varianter, enligt en källa 1300 stycken, förmodligen fler. Arterna skiljer sig åt vad gäller storlek, blomfärg, och blomningstid, men de flesta blommar under tidig försommar.
Rhododendronsläktet är så kallade surjordsväxter, pH-värdet i jorden bör för de flesta vara 4,5 och de föredrar ofta att växa i sluttningar med lätt vandrande skugga.
För rhododendronintresserade i Sverige finns föreningen, Svenska Rhododendronsällskapet.
Botaniska trädgården i Göteborg är sedan länge framstående vad gäller rhododendron. I parkens rhododendrondal växer ungefär 100 olika rhododendron (inklusive azalea), varav cirka 80 är rena arter. I dalen blommar det en stor del av året men mest från april till början av juni. Det är bara under tre-fyra månader som det inte blommar alls.
Ormangülü, fundagiller (Ericaceae) familyasından Rhododendron cinsinin 800 kadar türünü içeren çiçekli bitkilerin ortak adı. Gösterişli çiçekleri nedeniyle bahçelerde ve saksıda yetiştirilir.
Kışın yaprağını döken veya herdem yeşil çalı, ağaççık ender olarak ağaç halini alan odunsu bitkilerdir. Tomurcuklar kiremitvari dizilmiş olan çok sayıda pullarla örtülüdür. Yaprakların sürgünlere dizilişi almaşıktır. Çiçek ve yaprakların saplarında yağ bezeleri bulunur. Çiçekler çoğunlukla terminal durumlu mürekkep salkım durumlu bazen de teker teker bulunur. 5 parçalı çanak serbest veya birbirleri ile kaynaşmıştır. Taç; çan, huni veya benzeri değişik şekiller arz eder. Etaminler 5-10'dur. Yumurtalık 5-10 gözlüdür. Meyve yumurta biçiminde 8–10 mm boyunda kapsüldür. Tohumlar gayet küçük ve boldur. Rüzgarla etrafa uçup dağılma özelliği gösterir.
En ufak tür 10–20 cm, R. arboreum ise en büyük tür olup boyunun 50 metreyi bile aştığı tespit edilebilmiştir. Yapraklar spiral konumlu, yaprak boyu 1–2 cm ile 50 cm arasında değişmektedir, sadece R. sinogrande türünde yaprakların uzunluğu 100 cm kadardır.
Ormangülü çok geniş alana yayılmış bir bitki cinsidir, kurak alanlar dışında, Kuzey Yarımküre'nin tamamı ile Güney Yarımküre'de güneydoğu Asya ve kuzeydoğu Avustralya'ya kadar dağılım göstermektedir. Himalaya dağlarında, orta Nepal ve Sıkkım ile doğuda Yunnan ve Sichuan bölgeleri arasında en zengin tür çeşitliliği görülmektedir. Çin-Hindi dağları, Kore, Japonya ve Tayvan tür çeşitliliği bakımından diğer önemli alanlardır. Ayrıca, güneydoğu Asya ile kuzey Avustralya arasında yer olan Borneo adasında 55, Yeni Gine adasında 164 tür olmak üzere, önemli sayıda tropikal ormangülü türü bulunmaktadır. Kuzey Amerika ve Avrupa kıtaları ise daha az sayıda türe sahip bulunmaktadırlar. Mor çiçekli ormangülü (Rhododendron ponticum) ise Karadeniz Bölgesi'ne özgü bir türdür.
Ormangülleri sekiz alt cins altında toplanmaktadır:
Son genetik çalışmalar bu cins içindeki türlerin yeniden sınıflandırılmasına yol açmış, eskiden cins olarak kabul edilen Ledum, şimdi Rhododendron alt cinsi içine alınmıştır. Hymenanthes grubunun Pentanthera içine dahil edilmesi gibi, alt cinsler içinde yeni sınıflandırmalar önerilmektedir [1].
Ormangüllerinde Hibritler yapay yollarla yoğun olarak geliştirilmekte, doğada ise farklı türlerin dağılım alanlarının kesiştiği bölgelerde ortaya çıkmaktadır. 20 binin üzerinde kültür ırkı ayırt edilebilmektedir. Bunların çoğu çiçekleri, bir kısmı ise süs bitkisi olarak dekoratif yaprakları veya gövdeleri için geliştirilmektedir.
Labrador çayı olarak kullanılan türler:
Ormangülleri Türkiye'de Karadeniz Bölgesinin bol yağış alan dağlık kısımlarında bulunur. Doğal olarak yetişen 5 ormangülü türü vardır. Ayrıca birçok melez ormangülü taksonu tespit edilmiştir.
Melez taksonlar
Kafkas ormangülü
(Rhododendron caucasicum)
Kırmızı ormangülü
Ormangülü, fundagiller (Ericaceae) familyasından Rhododendron cinsinin 800 kadar türünü içeren çiçekli bitkilerin ortak adı. Gösterişli çiçekleri nedeniyle bahçelerde ve saksıda yetiştirilir.
Рододендрон (Rhododendron), давніше також азалія — рід рослин родини вересових. Налічує понад 600 видів. Росте в помірному поясі Північної півкулі. Більшість видів є гарноквітучими декоративними рослинами, багато з яких культивуються. При цьому найбільша різноманітність видів спостерігається в Південному Китаї, Гімалаях, Японії, Південно-Східної Азії, а також у Північній Америці. Зустрічаються також у Південній півкулі — у Новій Гвінеї і на північному сході Австралії. Рослини сильно відрізняються за розмірами: деякі види досягають висоти 30 м, але є і сланкі чагарнички. Розмір квіток — від крихітних до 20 см в діаметрі.
В Українських Карпатах на луках субальпійської зони росте занесений до Червоної книги Рододендрон карпатський (Rhododendron myrtifolium), цвіте у червні. Зустрічається на Чорногорі, Свидовці і Мармаросах. Розмножується рододендрон переважно вегетативно. На Поліссі поширений рододендрон жовтий (Rhododendron luteum).
Це незавершена стаття про Вересові.Рододендрон (Rhododendron), давніше також азалія — рід рослин родини вересових. Налічує понад 600 видів. Росте в помірному поясі Північної півкулі. Більшість видів є гарноквітучими декоративними рослинами, багато з яких культивуються. При цьому найбільша різноманітність видів спостерігається в Південному Китаї, Гімалаях, Японії, Південно-Східної Азії, а також у Північній Америці. Зустрічаються також у Південній півкулі — у Новій Гвінеї і на північному сході Австралії. Рослини сильно відрізняються за розмірами: деякі види досягають висоти 30 м, але є і сланкі чагарнички. Розмір квіток — від крихітних до 20 см в діаметрі.
В Українських Карпатах на луках субальпійської зони росте занесений до Червоної книги Рододендрон карпатський (Rhododendron myrtifolium), цвіте у червні. Зустрічається на Чорногорі, Свидовці і Мармаросах. Розмножується рододендрон переважно вегетативно. На Поліссі поширений рододендрон жовтий (Rhododendron luteum).
Chi Đỗ quyên, danh pháp khoa học: Rhododendron (từ tiếng Hy Lạp: rhodos, "hoa hồng", và dendron, "cây"), là một chi thực vật có hoa thuộc họ Thạch nam (Ericaceae). Đây là một chi lớn với khoảng 850-1.000 loài và hầu hết các loài đều có hoa rực rỡ. Đỗ quyên là quốc hoa của Nepal. Nhiều loài đỗ quyên được trồng làm cây cảnh. Một số loài có tác dụng chữa bệnh.
Chi Đỗ quyên có đặc điểm là cây bụi và lớn (hiếm), những loài nhỏ nhất cao chừng 10–100 cm, loài lớn nhất, R. giganteum, được ghi nhận là cao tới 30 m[3]. Lá cây xếp theo hình xoắn ốc; kích thước lá có thể từ 1–2 cm tới hơn 50 cm, ngoại lệ là R. sinogrande có lá dài 100 cm. Đỗ quyên có thể là cây thường xanh hoặc cây rụng lá theo mùa. Ở một số loài, mặt dưới lá có phủ vảy hoặc lông tơ. Một số loài nổi tiếng vì hoa nở thành chùm lớn. Có các loài vùng núi có hoa và lá nhỏ, và một số loài nhiệt đới sống bám ở dạng tầm gửi.
Đỗ quyên là chi có phân bố rất rộng, xuất hiện ở hầu khắp Bắc bán cầu ngoại trừ các vùng khô hạn, và trải dài xuống Nam bán cầu ở Đông Nam Á và vùng bắc Australasia. Độ đa dạng loài cao nhất được tìm thấy ở vùng núi Himalaya từ Uttarakhand, Nepal và Sikkim tới Vân Nam và Tứ Xuyên, ở các vùng núi khác cũng có độ đa dạng cao như ở Đông Dương, Hàn Quốc, Nhật Bản và Đài Loan. Ngoài ra, có rất nhiều loài đỗ quyên nhiệt đới gốc Đông Nam Á và Bắc Úc. Người ta đã ghi nhận 55 loài ở Borneo và 164 loài ở New Guinea.[4] Tương đối ít loài hơn có tại Bắc Mỹ và châu Âu. Người ta chưa tìm thấy đỗ quyên ở Nam Mỹ hay châu Phi.
Ở Việt Nam chỉ có vùng núi Sa Pa (tỉnh Lào Cai), Bạch Mã (tỉnh Thừa Thiên Huế), Tam Đảo (tỉnh Vĩnh Phúc), Đà Lạt (tỉnh Lâm Đồng) là những nơi có cây hoa Đỗ Quyên mọc tự nhiên. Riêng trong Vườn quốc gia Hoàng Liên đã có tới 30 loài hoa Đỗ Quyên được phát hiện.[5],[6]
Chi Đỗ quyên, danh pháp khoa học: Rhododendron (từ tiếng Hy Lạp: rhodos, "hoa hồng", và dendron, "cây"), là một chi thực vật có hoa thuộc họ Thạch nam (Ericaceae). Đây là một chi lớn với khoảng 850-1.000 loài và hầu hết các loài đều có hoa rực rỡ. Đỗ quyên là quốc hoa của Nepal. Nhiều loài đỗ quyên được trồng làm cây cảnh. Một số loài có tác dụng chữa bệnh.
Chi Đỗ quyên có đặc điểm là cây bụi và lớn (hiếm), những loài nhỏ nhất cao chừng 10–100 cm, loài lớn nhất, R. giganteum, được ghi nhận là cao tới 30 m. Lá cây xếp theo hình xoắn ốc; kích thước lá có thể từ 1–2 cm tới hơn 50 cm, ngoại lệ là R. sinogrande có lá dài 100 cm. Đỗ quyên có thể là cây thường xanh hoặc cây rụng lá theo mùa. Ở một số loài, mặt dưới lá có phủ vảy hoặc lông tơ. Một số loài nổi tiếng vì hoa nở thành chùm lớn. Có các loài vùng núi có hoa và lá nhỏ, và một số loài nhiệt đới sống bám ở dạng tầm gửi.
Рододендрон представлен деревьями, кустарниками и кустарничками.
Листья разнообразные по форме и размеру, многолетние, двулетние или однолетние, сидячие или с черешками, очерёдные, цельнокрайние, реже пильчатые, яйцевидные, обратнояйцевидные, опушённые.
Цветки обоеполые, с крупным, слегка неправильным венчиком жёлтого, розового или пурпурно-фиолетового цвета, собраны в кисти или щитковидные соцветия, реже — одиночные или по два.
Плод представляет собой пятистворчатую многосемянную коробочку, раскрывающуюся сверху вниз.
Семена палочковидные, от 0,5 до 2 мм в длину.
Растёт рододендрон как одиночно, так группами и зарослями, чаще в подлеске, по горным склонам поднимается до альпийского пояса гор. Также растёт на болотах, марях и в тундре. Предпочитает безызвестковые, влажные, но хорошо дренированные почвы без застойного увлажнения. Требуется высокая влажность воздуха, небольшое затенение деревьями и кустарниками.
Растёт рододендрон медленно, особенно в первые годы. Корневая система поверхностная, компактная, из многочисленных мочковатых корней. Размножается семенами, черенками, отводками и делением.
Является хорошим ранневесенним медоносом.
Кора и листья богаты дубильными веществами.
Многие виды рододендрона — ядовитые растения, во всех их частях содержится андромедотоксин (другие названия вещества — ацетиландромедол, родотоксин). Этот полигидроксилированный циклический дитерпен, который характерен для многих растений семейства Вересковые, относится к нейротоксинам; его токсичность обусловлена тем, что он нарушает работу клеточных рецепторов, сначала он возбуждает центральную нервную систему, а затем её угнетает, что может привести к летальному исходу[10]
Классификация рода регулярно пересматривается с появлением новых научных работ[11].
В западной литературе некоторые авторы все виды рода Багульник с 1990-х годов включают в род Рододендрон, в русскоязычной непереводной литературе такой взгляд на классификацию этого рода до настоящего времени (2016 год) не поддерживается.
Основная статья: Виды рода Рододендрон.
На российском Дальнем Востоке растут 11 видов и 2 формы рододендрона:
При проращивании семян представителей рода Rhododendron свет играет определяющую роль, по сравнению с температурой. Положительные переменные температуры +16—20 °С, стимулируют прорастание семян, нежели постоянная температура +24 °С. Наилучший результат при проращивании семян в лабораторных условиях получен после их стратификации в холодильнике при +4 °С в течение суток, а также после обработки семян раствором «Эпин». Проращивание семян рекомендуется проводить в условиях закрытого грунта (в теплице), на поверхность почвы в посевных ящиках (низинный торф с песком 3:1) с комплексным минеральным удобрением для посева семян, из расчёта 10 г на ящик размером 30 × 45 см[12].
Черенки должны быть верхушечные и полуодревесневшие. Размер черенков 3—5 см длиной с 3—4 междоузлиями. Субстраты для укоренения черенков: торфяная земля в смеси с песком (2:1) или вересковая земля в смеси с песком (2:1). Укоренение производится при температуре 18—20 °C. В солнечные дни необходимо притенение. При появлении побегов с 2—3 листьями производится прищипка (всего в течение первого года развития черенка производится три прищипки).
Размножение семенами используют в работах по гибридизации.
Субстрат для взрослых растений: торфяная земля — 1 часть, хвойная земля (в случае её отсутствия используется листовая земля) — 1 часть, песок 1/2 части. Положительные результаты даёт применение обогащенного торфа — 1 часть и перлита — 2 части.
В условиях оранжереи зимняя температура содержания рододендронов 6—8 °С, в конце февраля — начале марта температуру повышают до 10—12 °С[13].
Для большинства рододендронов характерно поверхностное прорастание семян. Следовательно, в течение всего периода прорастания посевы должны получать достаточно света. Диапазон температур, для проращивания семян рододендронов в основном колеблется от +18 до +22 °С, для некоторых видов необходима холодная стратификация. При проращивании семян представителей рода Rhododendron свет играет определяющую роль, по сравнению с температурой. Положительные переменные температуры +16-20 °С, стимулируют прорастание семян, нежели постоянная температура +24 °С. Наилучший результат при проращивании семян в лабораторных условиях получен после их стратификации в холодильнике при +4 С° в течение суток, а также после обработки семян раствором препарата Эпин. При проращивании семян в условиях закрытого грунта (в теплице), на поверхность почвы в посевных ящиках (низинный торф с песком 3:1) рекомендуется наносить комплексное минеральное удобрение. Прорастание семян рододендронов на свету у большинства видов рододендронов незатрудненное и начинается на 8—10-й день[14].
Рододендроны часто делят на две условные группы: Lepidotes и Elepidotes.
Известный селекционер рододендронов Рихард Кондратович в своей книге Рододендроны (1981 год) использовал классификацию А. Гофф. В основе системы Гофф лежит такой постоянный и характерный морфологический признак, как опушение. В зависимости от вида опушения все известные виды рододендронов делятся на три основные группы[16]:
I группа — чешуйчатые. Листья покрыты чешуйками, особенно много их на нижней стороне листьев (кажется, что снизу листья покрыты мелкими точками). Листья вечнозелёные, у некоторых видов полувечнозелёные (листопадные только у Rh. mucronulatum Turcz.). У рододендронов этой группы листья у основания и на конце более заострённые, более мелкие, а на концах побегов не расположены так близко друг к другу, как у рододендронов двух других групп. Кроме чешуек на листьях иногда могут быть бахромчатые волоски.
II группа — клочковато-волосистые. Листья вечнозелёные, кожистые, длиной 4—30 см. (у Rh. sinogrande Balf. f. Smith ещё длиннее), реже более короткие (Rh. forrestii Balf. f. ex Diels), сверху в большинстве случаев голые, часто гладкие и блестящие, снизу от войлочных до голых, край листа нередко завернут. Наряду с клочковатыми встречаются и железистые волоски.
III группа — бахромчато-волосистые (листопадные рододендроны). Листья опадающие, мягкие, длиной 2—10 см, сверху и снизу покрыты бахромчатыми волосками или голые. Листья могут быть и полувечнозелёные, но тогда они кожистые, пергаментовидные, длиной 0,5—5,0 см (у Rh. ovatum Maxim, вечнозелёные). Кроме бахромчатых встречаются и железистые волоски.
Среди листопадных рододендронов (в садоводстве их часто называют азалиями) выделяют несколько условных групп:
Регистрацией сортов рододендронов занимается Королевское садоводческое общество[19]. Дополнительную информацию о сортах можно получить на сайте American Rhododendron Society.
В представленном ниже списке, после названия сорта следует нижний предел температуры, который выдерживает растение в зимний период или зона морозостойкости.
Известно ироническое стихотворение Фета, где слово «рододендрон» нарочито повторяется с многократно подчёркнутым «элегантным» ударением на предпоследнем слоге, вместо привычного тогда «французского» ударения на последнем:
Рододендрон! Рододендрон!
Пышный цвет оранжереи,
Как хорош и как наряден
Ты в руках вертлявой феи!
Рододендрон! Рододендрон!
Рододендрон! Рододендрон!
Но в руках вертлявой феи
Хороши не только розы,
Хороши большие томы
И поэзии и прозы!
Рододендрон! Рододендрон!
Рододендрон! Рододендрон!
Хороши и все нападки
На поэтов, объявленья,
Хороши и опечатки,
Хороши и прибавленья!
Рододендрон! Рододендрон!
Также русский хип-хоп исполнитель Horus выпустил в 2018 году песню с названием "Рододендрон". Также другой русский исполнитель Ethereals в кооперации с crookedboy выпустил в 2018 году трек "Рододендрон".
Рододендрон представлен деревьями, кустарниками и кустарничками.
Листья разнообразные по форме и размеру, многолетние, двулетние или однолетние, сидячие или с черешками, очерёдные, цельнокрайние, реже пильчатые, яйцевидные, обратнояйцевидные, опушённые.
Цветки обоеполые, с крупным, слегка неправильным венчиком жёлтого, розового или пурпурно-фиолетового цвета, собраны в кисти или щитковидные соцветия, реже — одиночные или по два.
Плод представляет собой пятистворчатую многосемянную коробочку, раскрывающуюся сверху вниз.
Семена палочковидные, от 0,5 до 2 мм в длину.
Растёт рододендрон как одиночно, так группами и зарослями, чаще в подлеске, по горным склонам поднимается до альпийского пояса гор. Также растёт на болотах, марях и в тундре. Предпочитает безызвестковые, влажные, но хорошо дренированные почвы без застойного увлажнения. Требуется высокая влажность воздуха, небольшое затенение деревьями и кустарниками.
Растёт рододендрон медленно, особенно в первые годы. Корневая система поверхностная, компактная, из многочисленных мочковатых корней. Размножается семенами, черенками, отводками и делением.
Является хорошим ранневесенним медоносом.
杜鵑花屬（学名：Rhododendron）植物俗称杜鵑花( Azalea)，簡稱杜鵑。當中又名為映山红、满山红、山踯躅、红踯躅、山石榴等的美麗原種，如映山紅等美麗種類是中国十大名花之一。全世界的杜鹃花屬原種大约有960種，於中国境内有570余种[1]。杜鹃花是尼泊尔的国花，是中國江西省的省花，也是无锡、镇江、三明、长沙、韶关、大理、嘉兴市花，以及臺灣臺北市、新竹市的市花。
杜鹃花分布非常广泛，北半球大部分地方都有分布，南半球分布于东南亚和北澳大利亚。中國横断山脉周圍的云南、四川、西藏以及喜马拉雅山南麓尼泊尔、锡金、印度北阿坎德邦等地分布种类最多的大形杜鵑。其它映山紅亞屬种类分佈较多的地方有中国大陆南部、台湾、印度支那半岛、朝鲜半岛及日本。而南下至東南亞，尤其以新畿內亞島上蘊藏著約佔杜鵑花屬三分之一數量的著生杜鵑的族群[2]。北美和欧洲分布较少。南美和非洲分布极少[3]。
70%的杜鹃花种类生长在海拔1700～3700米的地区。[1]
在中国的分布中，云南有245种，西藏有180种，四川有181种（其中贡嘎山地区共有80种，多数为特有种，是中国杜鹃花分布最多的地区之一），广西有60余种，贵州有约60种。[1]
自19世纪中期以来，罗伯特·福琼、约瑟夫·虎克、乔治·福雷斯特、亨利·威尔逊、约瑟夫·洛克等西方人从中国大规模引种杜鹃種源，使得杜鹃花在欧美的分布大大增加，并进而遍布全世界的园林。[1]
目前多数专家认为：中国西南部至中部地区最有可能是杜鹃花的起源中心。[1]
杜鵑花在臺灣主要分佈在北部，多為日治時期引入的平戶杜鵑、皋月杜鵑、西洋杜鵑等品種[4]。目前宜蘭等縣市也廣植杜鵑花。台灣南部的大武杜鵑及丁香杜鵑為原生種。及分布全島生長於樹上的著生杜鵑，另有原生種玉山杜鵑。
國立臺灣大學校園有「杜鵑花城」的美稱，每年3月中旬皆盛大舉辦杜鵑花節。2017年起，臺北市政府為促進觀光休閒，與臺大合作，結合周邊公館、師大商圈，擴大辦理杜鵑花節，包括邀請團體表演，以及商家舉辦活動等，改稱「臺北杜鵑花季」，吸引相當多遊客。
臺灣原生杜鵑有75%為臺灣特有種，其中在新北市烏來區北勢溪一帶的烏來杜鵑因翡翠水庫興建，野外原生植株似已絕跡。現在僅剩栽培植株；當前有復育計畫[5][6]，欲於北勢溪上游重新栽植烏來杜鵑。
在合歡山東峰北峰也有高山杜鵑的生長. 每年5月~6月期間開滿整個山谷. 但是花期只有2週左右.
杜鵑花在香港不少地方都有栽種。在英殖時期的港督府自1990年代起，每年杜鵑花開的時節，都會開放給公眾去欣賞杜鵑花。
杜鵑花种間的特征差別很大。大多數杜鵑花為灌木，少數在喜瑪拉雅區為喬木，最高可達20～30米[1]。花頂生，花數不一，核花骨朵顏色豐富多彩。通常為5瓣花瓣，在中間的花瓣上有一些比花瓣略紅的紅點。通常在春、秋兩季開花。
杜鵑花的生命力很強，既耐乾旱又能抵抗潮溼，無論是大太陽或樹蔭下它都能適應。根淺，分布廣，能固定在表層泥土上。最厲害的是它不怕都市污濁的空氣，因為它長滿了絨毛的葉片，既能調節水分，又能吸住灰塵，最適合種在人多車多空氣污濁的大都市，可以發揮清淨空氣的功能。
喜欢疏松的微酸的土壤，不应该浇硬度较大的水。生长季（春、秋）应该多施氮肥。比较耐寒。气温较低地区可放在室内过冬。喜欢阴凉、湿润的环境。应避免强烈的日光照射，保持空气湿润，保证水的充足供应。
英語中 Azalea 指的是映山紅亞屬一類灌木或矮叢狀杜鵑，Rhododendron 指的是大型或樹形杜鵑，而 Vireya 指的是著生杜鵑類群。
Rhododendron semibarbatum 異蕊杜鵑、梅花杜鵑
中国电影《闪闪的红星》中主题曲《映山红花开红军来》曾风靡一时。
2008年3月14日，香港郵政推出「香港花卉」特別郵票，其中二元五角的郵票圖案為杜鵑花[7]。
迎红杜鹃（Rhododendron mucronulatum）在朝鲜被称为金达莱，是朝鲜的国花。
树形杜鹃 Rhododendron arboreum
高尚大白杜鹃 Rhododendron decorum subsp. diaprepes
克什米尔野生杜鹃，Edward Molyneux画于1908前
欧洲黄杜鹃 Rhododendron luteum
杜鵑花屬（学名：Rhododendron）植物俗称杜鵑花( Azalea)，簡稱杜鵑。當中又名為映山红、满山红、山踯躅、红踯躅、山石榴等的美麗原種，如映山紅等美麗種類是中国十大名花之一。全世界的杜鹃花屬原種大约有960種，於中国境内有570余种。杜鹃花是尼泊尔的国花，是中國江西省的省花，也是无锡、镇江、三明、长沙、韶关、大理、嘉兴市花，以及臺灣臺北市、新竹市的市花。
分類（APG III） 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 eudicots 階級なし : キク類 asterids 目 : ツツジ目 Ericales 科 : ツツジ科 Ericaceae 属 : ツツジ属 Rhododendron 学名 Rhododendron L. タイプ種 Rhododendron ferrugineum L. [1] 和名 ツツジ（躑躅） - ツツジ属（躑躅属） 英名 Azalea 亜属 本文参照
ツツジ（躑躅）とはツツジ科の植物であり、学術的にはツツジ属（ツツジ属参照）の植物の総称である。ただしドウダンツツジのようにツツジ属に属さないツツジ科の植物にもツツジと呼ばれるものがあるので注意が必要である。
主にアジアに広く分布し、ネパールでは国花となっている。日本ではツツジ属の中に含まれるツツジやサツキ、シャクナゲを分けて呼ぶ慣習があるが、学術的な分類とは異なる。最も樹齢の古い古木は、800年を超え1,000年に及ぶと推定される。
ツツジ属の植物は低木から高木で、葉は常緑または落葉性で互生、果実は蒴果である。4月から5月の春先にかけて漏斗型の特徴的な形の花（先端が五裂している）を数個、枝先につける。また花を上手に採ると花片の下から蜜を吸うことができ第二次世界大戦中は当時の子供たちの数少ない甘みとなっていたが、多くの種に致死性になりうる毒成分のグラヤノトキシンが含まれ、特に多く含むレンゲツツジは庭木として利用されることもあるので事故を避けるために注意しなければならない。また合弁花類である。
ツツジ属（Rhododendron）は大きくヒカゲツツジ亜属（有鱗片シャクナゲ亜属）とツツジ亜属、無鱗片シャクナゲ亜属、セイシカ亜属、エゾツツジ亜属に分類されるが、便宜上常緑性のものの一部がシャクナゲと呼ばれている。すなわち、日本で「シャクナゲ」と呼ばれるものはホンシャクナゲの仲間（無鱗片シャクナゲ節）に限られ、常緑であってもそれ以外の殆どは「シャクナゲ」とは呼ばない。
ツツジは日本では古くから園芸品種として交配され美しい品種がたくさん生まれた。中でもサタツツジとヤマツツジやミヤマキリシマなどをかけ合わせて生まれたクルメツツジはその代表で種類も多く色とりどりの花が咲き、満開の時期はまさに圧巻である。ヒラドツツジも日本全国でよく見られる大型のツツジで、花も大きく街路樹としてもたくさん植栽されていて、ケラマツツジやモチツツジ、キシツツジなどを親としている。 サツキとマルバサツキおよびその交配種は特にサツキと呼ばれているが、クルメツツジなどと同じく常緑ツツジの仲間である。
西洋ではアジアからヨーロッパに常緑のツツジが持ち込まれて園芸化され、ベルジアン・アザレアと呼ばれ現在鉢花として大量に生産されている。トウヤマツツジを主に、ケラマツツジやサツキの品種などもその育種に用いられている。また日本のレンゲツツジや北アメリカの落葉性の原種が園芸化されてエクスバリー・アザレアあるいは匂いツツジなどと呼ばれている。
以下にツツジ属の日本産の種を挙げる。種名の横に併記した斜体文字は学名を示す。属名「Rhododendron」とは、rhodon（バラ）+dendron（樹木）の意味である。複数の種が環境省と都道府県によりレッドリストの指定を受けている[2]。
独立したエゾツツジ属に分類される場合が多い。
分子系統学的には、ヨウラクツツジ属もツツジ属のツツジ亜属に含まれる。
日本では県、市町村で自治体の木や花の指定を受けている。以下にその一覧を示す。
日本で言うところのツツジやサツキは、公園や道路の分離帯などの植え込みにしばしば見られる。日本では長い栽培の歴史を持ち、早くから育種も進んだ。例えば林昌寺（泉南市）や塩船観音寺（青梅市）の庭園は、美しいツツジで有名である。ツツジ類の材はとても緻密であり、細工物などにも利用される。
「ツツジ色」（アザレア）という色もある。これはツツジの花ような鮮やかな赤紫色（「躑躅燃ゆ」と形容される）をさす。赤紫は次に挙げるような色である。
色 名前 漢字・英語 同色・混同色 #CD4187 アザレア azalea 躑躅色 #FF3399 アザレアピンク azalea pink 躑躅色「ツツジ」は俳句における春の季語でもある。また「躑躅花」（つつじばな）は、短歌（和歌）における枕詞としても使用される。この場合は「花のように美しい君」という意味から「にほふ」や「にほえをとめ」にかかる。
元禄5年（1692年）に伊藤伊兵衛により刊行された『錦繍枕』は世界最古のツツジ、サツキ専門書である。
ツツジ（躑躅）とはツツジ科の植物であり、学術的にはツツジ属（参照）の植物の総称である。ただしドウダンツツジのようにツツジ属に属さないツツジ科の植物にもツツジと呼ばれるものがあるので注意が必要である。
主にアジアに広く分布し、ネパールでは国花となっている。日本ではツツジ属の中に含まれるツツジやサツキ、シャクナゲを分けて呼ぶ慣習があるが、学術的な分類とは異なる。最も樹齢の古い古木は、800年を超え1,000年に及ぶと推定される。
진달래속(Rhododendron)은 진달래과의 한 속으로 약 1000여 종의 식물로 이루어져 있다.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
