Sac Fungi

Candida albicans, parazitická kvasinka

Vřeckovýtrusné houby čili askomycety jsou druhově nejpočetnějším oddělením hub obsahujícím cca 60 000 druhů. S výjimkou kvasinek mají téměř všichni zástupci dobře vyvinuté článkované podhoubí. V přehrádkách mezi jednotlivými buňkami podhoubí jsou otvory umožňující přechod cytoplazmy i buněčných jader. Charakteristickým znakem vřeckovýtrusných hub je tvorba pohlavních orgánů a specializovaných jednobuněčných sporangií, nejčastěji kyjovitého tvaru – vřecek.

Vřecko obvykle obsahuje osm výtrusů zvaných askospory a otvírá se nejčastěji víčkem nebo štěrbinou. U vývojově starších druhů vznikají vřecka na konci hyf, u vývojově novějších vytvářejí výtrusorodou vrstvu na povrchu nebo uvnitř plodnic.

Rozmnožování

Vřeckovýtrusné houby se rozmnožují pohlavně i nepohlavně, ale u některých druhů (například štětičkovec) nebyl pohlavní způsob rozmnožování zjištěn.

V klasickém schématu vřeckovýtrusných hub převažuje haploidní hyfovité (vláknité) stadium. Tato vlákna mají v každé buňce jen jednu kopii genetické informace. Za určitých okolností vznikají na hyfě mnohojaderné pohlavní útvary (gametangia), obvykle větší (samičí) a menší (samčí). Po kopulaci těchto orgánů vzniká mycelium (podhoubí), které je dikaryotické (v každé buňce má dvě jádra). Ve srovnání se stopkovýtrusnými houbami existuje pouze po krátkou dobu. Z dikaryotického mycelia se tvoří vřecka, zároveň dochází ke karyogamii (splývání jader). U některých druhů roste plodnice, u jiných vznikají pouze samostatná vřecka. V každém vřecku postupně proběhne meióza, díky níž vzniká určitý počet spor – nejčastěji osm, řidčeji pak násobek osmi. Z těchto spor vyrůstá opět haploidní jednojaderné podhoubí a životní cyklus se vrací na začátek.^[1]

Mimo to jsou vřeckovýtrusné houby schopné tvořit i nepohlavní výtrusy (konidie), a to i po velmi dlouhou dobu ve stadiu haploidního mycelia.

Systém

Systém se několikrát změnil. Studie AFTOL z roku 2007 řadí mezi vřeckovýtrusé houby tyto podkmeny:^[2] (viz také BioLib^[3])

• Taphrinomycotina – třídy Taphrinomycetes, Neolectomycetes, Pneumocystidomycetes, Schizosaccharomycetes
• Saccharomycotina – „pravé kvasinky“, řád kvasinkotvaré
• Pezizomycotina – „pravé vřeckovýtrusné“, velké množství tříd (všechny ostatní)

Příklady zástupců

• Kvasinky – většina
• Smrž
• Lanýž

Reference

1. ↑ BÍLÝ, Michal; HÁJEK, Jiří; KOUTECKÝ, Petr, et al. Rozmnožování organismů, přípravný text kategorie A, B biologické olympiády, 35. ročník 2000/2001. Praha: Institut d6ti a mlideie MSMT, 2000.
2. ↑ HIBBETT, David S., Manfred Binder, Joseph F. Bischoff, Meredith Blackwell, Paul F. Cannon, Ove E. Eriksson, Sabine Huhndorf, Timothy James, Paul M. Kirk, Robert Lücking, H. Thorsten Lumbsch, François Lutzoni, P. Brandon Matheny, David J. McLaughlin, Martha J. Powell, Scott Redhead, Conrad L. Schoch, Joseph W. Spatafora, Joost A. Stalpers, Rytas Vilgalys, M. Catherine Aime, André Aptroot, Robert Bauer, Dominik Begerow, Gerald L. Benny, Lisa A. Castlebury, Pedro W. Crous, Yu-Cheng Dai, Walter Gams, David M. Geiser, Gareth W. Griffith, Cécile Gueidan, David L. Hawksworth, Geir Hestmark, Kentaro Hosaka, Richard A. Humber, Kevin D. Hyde, Joseph E. Ironside, Urmas Kõljalg, Cletus P. Kurtzman, Karl-Henrik Larsson, Robert Lichtwardt, Joyce Longcore, Jolanta Miądlikowska, Andrew Miller, Jean-Marc Moncalvo, Sharon Mozley-Standridge, Franz Oberwinkler, Erast Parmasto, Valérie Reeb, Jack D. Rogers, Claude Roux, Leif Ryvarden, José Paulo Sampaio, Arthur Schüßler, Junta Sugiyama, R. Greg Thorn, Leif Tibell, Wendy A. Untereiner, Christopher Walker, Zheng Wang, Alex Weir, Michael Weiss, Merlin M. White, Katarina Winka, Yi-Jian Yao, Ning Zhang. A higher-level phylogenetic classification of the Fungi. Mycological Research [online]. 13. března 2007 [cit. 2009-12-03]. Svazek 111, čís. 5, s. 509–547. Dostupné online. ISSN 0953-7562. DOI:10.1016/j.mycres.2007.03.004. (anglicky)
3. ↑ http://www.biolib.cz/cz/taxon/id14900/

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu houby vřeckovýtrusé ve Wikimedia Commons