Žralok lagunový, známý také pod synonymy žralok bělocípý, žralok bělošpicí a žralok útesový (Triaenodon obesus), je druh žraloka z čeledi modrounovití (Carcharhinidae) a jediný druh monotypického rodu Triaenodon.[2] Vyznačuje se štíhlým tělem se širokou hlavou, velkýma oválnýma očima se svislými zorničkami a stejnoměrným bílým zbarvením špiček hřbetní a ocasní ploutve. Je jedním z nejčetnějších žraloků korálových útesů v areálu svého výskytu, který zahrnuje Indo-Pacifik od východní Afriky až k pobřeží Střední Ameriky. Žije v blízkosti mořského dna v hloubkách od 8 do 40 metrů. Většinu dne tráví odpočinkem. Na rozdíl od žraloků z rodu Carcharhinus a příbuzných rodů, kteří musejí neustále plavat, aby jim voda omývala žábry, dovede čerpat kyslík z vody do žaber, i když leží na mořském dně. V noci loví ve skupinách ryby, korýše a hlavonožce. Díky podlouhlému tělu se dostane i do menších štěrbin a pátrá zde po potravě. Často se vyskytuje na stále stejném místě, které dlouhodobě neopouští nebo se do něj pravidelně navrací. Je živorodý, samice po březosti trvající asi 10 až 13 měsíců porodí jedno až šest mláďat.
Žraloka lagunového poprvé vědecky popsal jako druh z rodu Carcharias německý přírodovědec Eduard Rüppell v roce 1837 ve své knize Fische des Rothen Meeres (Ryby Rudého moře).[3] Ještě ve stejném roce jej však Johannes Müller a Jakob Henle z tohoto rodu přeřadili do nového rodu Triaenodon (z řeckého τρίαινα – trojzubec a ὀδούς – zub). Rüppel neurčil žádný holotyp druhu, za typový exemplář je tedy považován 31 cm dlouhý jedinec ulovený v přístavu Džidda v Saúdské Arábii.[3]
Dříve byl žralok lagunový řazen do čeledi hladkounovití (Triakidae), následně byl zařazen do čeledi modrounovití (Carcharhinidae) na základě morfologických znaků, jako jsou mžurky nebo zesílený lalok na spodní části ocasní ploutve. Morfologické a molekulární analýzy ukázaly, že je žralok lagunový nejblíže příbuzný žralokům z rodů Negaprion a Loxodon.[4] Z evolučního hlediska jde o středně rozvinutý rod mezi uvedenými „primitivními“ (základními) a „odvozenými“ rody.
Studie mitochondriální DNA ukázala, že současná populace žraloků lagunových se vyvinula ze společného předka, jenž žil asi před 500 tisíci lety. Výzkum probíhal od západní části Pacifiku do centrální části až k jeho východu. Genetické rozdíly mezi žraloky lagunovými žijícími v Tichém a Indickém oceánu byly zapříčiněny izolací těchto dvou populací během ledových dob v pleistocénu.[5]
Žralok lagunový je rozšířený ve velké části Indo-Pacifiku. Areál výskytu sahá od oblasti KwaZulu-Natal v jižní Africe přes východní africké pobřeží až do Rudého moře a k Indii, včetně oblastí u Madagaskaru, ostrova Mauricius, Komor, Aldaber, Seychel, Srí Lanky, Malediv a Chagoských ostrovů. V západní a střední části Tichého oceánu sahá od jižní Číny přes Tchaj-wan a Rjúkjú až do jihovýchodní Asie, včetně Filipín, Indonésie a severního pobřeží Austrálie. Žralok lagunový se také vyskytuje na mnoha souostrovích Tichého oceánu, v Melanésii, Mikronésii i Polynésii. Ve východním Pacifiku žije též v pobřežních oblastech Kostariky a Panamy, byl pozorován i u pobřeží Galapág.[3][6] V Severní Karolíně byly nalezeny zkameněliny tohoto druhu z období třetihor (miocén), což naznačuje, že před několika miliony let žil i v Atlantském oceánu, v současné době se zde však nevyskytuje.[7] Novější studie nicméně výskyt žraloka lagunového v Atlantiku zpochybňují a podle nich nalezené zuby patří jinému druhu žraloka.[8]
Žralok lagunový většinou žije na korálových útesech v mělčích mořských oblastech, k životu dává přednost trhlinovým jeskyním a vertikálním svahům útesů.[9] Běžně se vyskytuje v hloubkách od 8 do 40 m.[3] Někdy se objeví i na mělčinách s hloubkou kolem 1 m, naopak maximální hloubka, ve které byl tento druh dosud chycen (u souostroví Rjúkjú), činila zhruba 330 m.[10] Dává přednost jasné čisté vodě a jen zřídka plave vysoko nad mořským dnem.[10]
Žralok lagunový je poměrně malý druh žraloka, který málokdy přesáhne délku 1,6 m. Maximální uváděná délka těla je 210 cm, ovšem šlo pouze o pozorování, a proto údaj může být pochybný.[10] Průměrná hmotnost je zhruba 20 kg.[7] Tělo je štíhlé, s krátkou a zakulacenou hlavou.[7] Kůže je pevná, což mu umožňuje pohybovat se mezi drsnými hranami korálových útesů, a má šedé zbarvení, na břiše je bílá. Celé tělo je posázeno šedohnědými skvrnami.[11] Špička ocasní ploutve a první hřbetní ploutve mají bílé zbarvení.[7] Někdy mívá bílé znaky i druhá hřbetní ploutev a spodní ocasní ploutev.[11] Druhá hřbetní ploutev a řitní ploutev jsou velké a dosahují velikosti jedné poloviny až tří čtvrtin první hřbetní ploutve. Horní část ocasní ploutve je zhruba 2× větší než spodní. Široké trojúhelníkové prsní ploutve rostou u páté žaberní štěrbiny.[3] Kůže je hustě pokryta drobnými šupinkami, které se překrývají.
Oči jsou malé se svislými zorničkami. Nozdry i ústa má žralok lagunový umístěné na spodní straně hlavy. V horní čelisti se nachází 42−50 zubů, ve spodní čelisti 42−48 zubů,[3] přičemž zuby mají hladké okraje.[7] Podobně jako u jiných druhů žraloků je za vypadlý zub nachystán náhradní alespoň ve dvou řadách.[6] Žralok lagunový dovede na rozdíl od jiných druhů žraloků aktivně přečerpávat vodu přes žábry, aniž by kvůli tomu musel neustále plavat.[3]
Žralok lagunový je společně se žralokem černoploutvým (Carcharhinus melanopterus) a žralokem spanilým jedním z nejběžnějších druhů žraloků v Indo-Pacifiku. Stanoviště těchto tří druhů se ve velké míře překrývají, žralok černoploutvý však dává přednost mělkým vodám a žralok spanilý se často vyskytuje v periferních oblastech korálových útesů.
Tento druh je převážně noční a den tráví odpočíváním na rovných plochách samostatně či ve společnosti dalších jedinců. V blízkosti Havajských ostrovů často odpočívá v lávových tunelech, kdežto u pobřeží Kostariky je zvyklý odpočívat na mělčinách.[12][13]
Žralok lagunový se většinou zdržuje na jednom místě, které měsíce i roky neopouští nebo se k němu pravidelně vrací,[7] což například potvrzuje výzkum prováděný u Johnstonova atolu. Žádný z označených žraloků lagunových se za rok nevzdálil od místa označení na více než 3 km,[10] což představuje největší zaznamenanou vzdálenost.[7] Další studie z atolu Rangiroa ukázala, že 40 % odchycených jedinců se za tři roky nevzdálilo příliš daleko od tohoto atolu, přičemž jednotliví jedinci odpočívali v průběhu několika měsíců až let ve stejných jeskyních. Území žraloka lagunového zahrnuje přes den asi 0,05 km2 a večer asi 1 km2.[12] Druh není teritoriální, nevadí mu dělit se o teritorium s jedinci stejného[9][3] nebo i jiného[7] druhu žraloků.
Tlama žraloka lagunového je stavěna na lov živočichů pohybujících se po mořském dně, jako jsou chobotnice nebo korýši.[7] Nejdůležitější[7] složkou potravy jsou však i přesto kostnaté ryby žijící v korálových útesech, například úhoři, pruhatcovití, chňapalovití, sapínovití, bodlokovití, ploskozubcovití, ostencovití a parmicovití.[3] Díky štíhlému tělu je žralok lagunový schopný se dostat ke kořisti i do úzkých štěrbin, naopak při lovu v otevřeném moři působí spíše nemotorně.[7] Při lovu mu pomáhá vysoká citlivost na čichové a akustické podněty a dovede také vycítit bioelektrické pole oběti, zrak používá především ke zjištění pohybu a rozlišování kontrastů.[9][14][15] Experimenty zjistily, že nejcitlivěji vnímá zvukové podněty o kmitočtech 25 až 100 Hz, generované přerušovanými pulzy v intervalech 7,5–15 sekund. Taková akustická stimulace korelovala se zvuky a vibracemi, jež produkuje bojující ryba, zachycená na háčku, harpuně či v síti.[12]
Žralok lagunový loví především v noci, kdy ryby spí a je tedy snadné je ulovit. Jakmile se setmí, skupiny žraloků lagunových systematicky propátrávají oblasti korálových útesů.[16] Několik žraloků při tom kořist nahání a ostatní jí blokují únikové cesty, přičemž mezi sebou navzájem komunikují, ale potravu si loví sami pro sebe a jsou v kompetičním vztahu s ostatními.[9] Na rozdíl od žraloka černoploutvého a žraloků spanilých nepreferují, pokud musejí potravu žrát ve společnosti ostatních.[9] Mimo nočního lovu žraloci lagunoví loví i ve dne, ale lov není natolik systematický.[10] V oblasti okolo Havajských ostrovů sledují skupiny ohrožených tuleňů havajských a snaží se je obrat o kořist.[10] Bez potravy vydrží žralok lagunový i šest týdnů.[10]
Nebezpečí pro žraloka lagunového představují některé velké druhy žraloků, například žralok tygří (Galeocerdo cuvier) se žralokem galapážským (Carcharhinus galapagensis) a patrně i žralok bělocípý (Carcharhinus albimarginatus), i když ten se vyskytuje většinou v hlubších vodách. Jedinec dlouhý asi 80 cm byl nalezen v žaludku kanice obrovského (Epinephelus lanceolatus), avšak tato ryba vzhledem k jejímu vzácnému výskytu pro něj nepředstavuje velké nebezpečí.[10]
Mezi druhy parazitující na žralocích lagunových patří například korýši Paralebion elongatus a Gnathia grandilaris.[17][18] Ektoparazitů (vnějších parazitů) se zbavují tak, že si je nechávají vybírat od ryb čističů, jako jsou například mladí jedinci Bodianus diplotaenia nebo hlaváči červenohlaví (Elacatinus puncticulatus). Někteří jedinci si také nechávají čistit tlamu a žábry různonožci z podřádu Hyperiidea.[19]
Podobně jako jeho příbuzní, je žralok lagunový živorodý − vejce se vyvíjejí v těle matky a na svět přicházejí živá mláďata. Rozmnožování probíhá jednou za dva roky.[20] Při páření sleduje samici tři až pět samců, kteří ji koušou do ploutví a těla. Přitahováni jsou pravděpodobně feromony, signalizujícími její připravenost k páření.[21] Každý z nich se ji snaží chytit za prsní ploutve a dostat se do pozice vhodné k páření. Stává se také, že je držena dvěma samci současně. Jakmile se některému samci podaří ji chytit, odplují spolu k mořskému dnu. Obvykle se pak samec snaží se samicí, čemuž však ona brání přitisknutím k mořskému dnu; mohlo by jít o test fyzické zdatnosti samce. K páření mají žraloci lagunoví omezený čas, neboť samec nemůže dýchat vzhledem k držení jejích ploutví v tlamě. Jestliže samice s pářením souhlasí, následuje vzájemné přitisknutí boky, položení hlav na mořské dno a tlačení těl proti sobě. Zadní polovina těla při páření míří vzhůru.[22][23]
Doba březosti je 10 až 13 měsíců. Poté samice rodí 1−6 mláďat. Počet mláďat nezávisí na její velikosti. Během života porodí asi 12 žraloků.[20] Období, během kterého se rodí mláďata, se v různých oblastech liší. U Francouzské Polynésie k rození dochází od května do srpna, u atolu Eniwetok v červenci a u Austrálie v říjnu.[20][3] Porod probíhá během plavání, přičemž doba jednoho vrhu (4 jedinci) mláďat trvala 51 minut.[24] Mladí jedinci měří 52−60 cm, ve srovnání s dospělci mají v poměru k tělu delší ocasní ploutve.
Ve srovnání s ostatními žraloky se tento druh vyvíjí pomalu. Mládě roste rychlostí asi 16 cm ročně, pohlavně dospělá zvířata okolo 2−4 cm za rok.[10]Pohlavní dospělosti dosahují, jakmile dorostou do délky přibližně 110 cm. Tato hodnota odpovídá stáří 8 až 9 let věku, přičemž existují regionální rozdíly.[25] U Velkého bariérového útesu se samci dožívají až 14 let a samice až 19 let. Nejvyšší zaznamenaný věk u tohoto druhu je 25 let.[10][20]
Žralok lagunový se nechová agresivně k lidem, občas se však přiblíží k plavcům. Nebezpečí představuje pro rybáře lovící pomocí harpun; někdy dochází ke kousnutím, když jim chtějí žraloci sebrat kořist.[10][12] Dlouhodobá statistika (s údaji od roku 1580) vedená v databázi International Shark Attack File (ISAF) uvádí celkem 5 nevyprovokovaných útoků na člověka, z nichž ani jeden nebyl smrtelný.[26]
Žraloci lagunoví mají dobrou paměť, jsou věrní a dovedou se naučit nechat se krmit od potápěčů, což někde slouží jako turistická atrakce. Věrnost žraloků vedla v havajské mytologii k víře v boha aumakua, ducha předků, jenž chrání své potomky[27] a může nést podobu mnoha objektů, od lidí přes zvířata až neživé předměty. Žraločí aumakua ochraňoval rybáře lovící v hlubších vodách a naháněl jim kořist do sítí, lidé mu dávali obětiny v podobě prasat nebo drůbeže.[28]
Komerční lov žraloků lagunových probíhá hlavně v Pákistánu, Indii, na Srí Lance a na Madagaskaru, kde jsou chytáni jak na dlouhé šňůry, tak do vlečných sítí. Tento druh je loven kvůli masu, které však někdy může být jedovaté. Jsou známy zprávy o otravě masem těchto žraloků, které obsahovalo ciguatoxin.[3][10]
Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody jde o téměř ohrožený druh. Nebezpečí představuje především velký tlak na žraloky lagunové ze strany rybolovu a jejich pomalé rozmnožování s malými vrhy. Žádná zvláštní opatření na ochranu tohoto druhu zatím nebyla ustanovena a je tedy třeba jej považovat za potenciálně ohrožený.[29]
Hlava
Žralok lagunový pátrá ve štěrbinách
Žraloci lagunoví se někdy na útesech shromažďují ve skupinách
Zuby
Štítovec lodivod (Echeneis naucrates) na žralokovi lagunovém
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Weißspitzen-Riffhai na německé Wikipedii a Рифовая акула na ruské Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu žralok lagunový ve Wikimedia Commons
Žralok lagunový, známý také pod synonymy žralok bělocípý, žralok bělošpicí a žralok útesový (Triaenodon obesus), je druh žraloka z čeledi modrounovití (Carcharhinidae) a jediný druh monotypického rodu Triaenodon. Vyznačuje se štíhlým tělem se širokou hlavou, velkýma oválnýma očima se svislými zorničkami a stejnoměrným bílým zbarvením špiček hřbetní a ocasní ploutve. Je jedním z nejčetnějších žraloků korálových útesů v areálu svého výskytu, který zahrnuje Indo-Pacifik od východní Afriky až k pobřeží Střední Ameriky. Žije v blízkosti mořského dna v hloubkách od 8 do 40 metrů. Většinu dne tráví odpočinkem. Na rozdíl od žraloků z rodu Carcharhinus a příbuzných rodů, kteří musejí neustále plavat, aby jim voda omývala žábry, dovede čerpat kyslík z vody do žaber, i když leží na mořském dně. V noci loví ve skupinách ryby, korýše a hlavonožce. Díky podlouhlému tělu se dostane i do menších štěrbin a pátrá zde po potravě. Často se vyskytuje na stále stejném místě, které dlouhodobě neopouští nebo se do něj pravidelně navrací. Je živorodý, samice po březosti trvající asi 10 až 13 měsíců porodí jedno až šest mláďat.
.jpg)
