Albatrosovití (Diomedeidae) je čeleď největších mořských ptáků z řádu trubkonosých. Od svých příbuzných čeledí buřňákovitých, buřňáčkovitých a buřníkovitých se zřetelně odlišují tím, že mají trubkovité nozdry umístěné po obou stranách horní čelisti zobáku, kdežto ti druzí mají nozdru jen jedinou uprostřed. Čeleď albatrosovití je tvořena čtyřmi recentními rody, všechny mají stejné české jméno albatros.
Albatrosi se vyskytují převážně na jižní polokouli v okolí Antarktidy a jihu Austrálie a Afriky, včetně Jižní Ameriky. Výjimku tvoří jen albatrosi bělohřbetí, albatrosi černonozí a albatrosi laysanští žijící v severním Pacifiku na Havajských ostrovech, v Japonsku, Kalifornii a na Aljašce, dále ještě albatrosi galapážští hnízdící na Galapážských ostrovech a lovící v chladném Peruánském proudu. V severní části Atlantického oceánu žádní albatrosi nežijí, přestože na pobřežích se nacházejí jejich fosilní kosterní pozůstatky.[1]
Patří vůbec mezi největší létající ptáky, jsou vysocí až 50 cm, mohou dosáhnout váhy 10 kg a rozpětí jejich křídel je i přes 3 metry. Křídla mají dlouhá, úzká s extrémně dlouhou loketní části. Při letu využívají speciální techniky (dynamic soaring) - rozdílné rychlosti větru těsně nad hladinou a ve větší výšce několika metrů. Získají energii letem po větru ve větší výšce, a vrací se zpět mírnějším protivětrem u hladiny, případně využijí i závětří v brázdě mezi vlnami. S každým takovým cyklem se pak přebytek jejich kinetické energie zvyšuje, což pak využívají k postupnému bočnímu pohybu směrem k cíli, a to i částečně proti větru - a bez potřeby mávání křídly. Člověk tuto techniku nezávisle objevil teprve před necelými 50 lety, a díky analogickému postupu s využitím svahu a rozdílné rychlosti větru nad kopcem a v závětří dnes bezmotorové RC větroně dosahují špičkových rychlostí až 800km/h. U žádného jiného ptáka tato technika zatím nebyla pozorována. Proto nemusí mávat křídly, a překonává dlouhé vzdálenosti i proti větru s minimálním výdejem energie. Spotřebují nejvíce sil při lovu, kdy musí opakovaně vzlétat. Při vznesení se z hladiny nebo z rovné půdy jim dělají problémy dlouhá křídla, musí se dlouze rozběhnout, nejraději proti větru. Barva dospělého albatrosa je podle druhu směsici hnědé v různých odstínech a bílé barvy, od albatros Sanfordova který má černé jen konce křídel až po albatrosa hnědého, který je téměř celý hnědý.
Nohy mají krátké a silné, umístěné více vzadu. Chodí pomalu a kolébavě, jsou ale vytrvalí chodci. Mají pouze tři přední prsty které jsou navzájem spojené plovací blánou. Zobáky mají mohutné, silné, bývají dlouhé 14 až 19 cm, horní čelist je delší a přes spodní je hákovitě zahnutá. Jejich dvě čichové nozdry jsou také nápomocny tomu, že albatrosi na rozdíl od většiny ptáků mají dobrý čich. V horní části zobáku jsou nosní žlázy vylučující nadbytečnou sůl z mořské vody, kterou spolykají zároveň s kořistí. Mají vynikající zrak, dokážou s velké výšky spatřit pod hladinou potravu.
Mimo doby hnízdění nevstupují na pevninu, prožijí celý svůj život na moři. Létají po pravidelných trasách vedoucích po tradičních místech výskytu potravy, každý druh loví na jiných místech. Pravidelně se vyskytují poblíž chladných, úživných mořských proudů. Na mořské hladině i spí, stávají se tak sami kořistí velkých vodních predátorů.[2][3][4]
Žerou výhradně živočichy žijící v moři. Podle druhu se různě specializují na rybky, drobné hlavonožce nebo korýše. Loví i v noci, hlavně menší chobotnice které nejsou ve dne aktivní. Nejčastěji potravu sbírají z hladiny nebo jen z malé hloubky, některé druhy se ale dokáži potopit i do 5 m. V období nedostatku potravy žerou i mršiny plovoucí po mořské hladině, tučňáky, tuleně i velryby, nebo kril žijící blízko hladiny. Létají také za rybářskými loděmi, u kterých se živí vyhozenými rybími zbytky. Jako téměř všichni ptáci mají i albatrosi vole, do kterého ukládají potravu pro mláďata při krmení. Albatros pije slanou vodu.[2][3][4]
Žijí v monogamních párech, které se rozpadnou jen zřídka, například nepodaří-li se několik sezon po sobě vyvést mladé. Hnízdění je pro ptáky energeticky velmi náročné, menší druhy obvykle zahnízdí ob jeden rok, větší co dva až tři roky. Čím větší druh, tím snáší větší vejce a déle o mládě pečuje, od snesení vejce po opeření mláděte to trvá téměř i rok.
Hnízdí tradičně na ostrovech, kde v minulosti nebylo suchozemských šelem, které by jim mohly ublížit. Hnízda stavějí v koloniích, ty podle druhu čítají stovky nebo tisíce párů. Je veliká rozdílnost v místě hnízdění i způsobu stavění hnízd. Někteří hnízdí na skalách a stavějí si hnízda z klestí a travin, jiní v travnatém porostu na zemi, někteří si netvoří hnízdo žádné a kladou vejce přímo na skálu nebo jen vytvoří důlek v písku. Také hustota hnízd v kolonii je rozdílná, ze všech hnízdišť je však dobrý přístup na moře.
Po návratu albatrosů k zahnízdění si staré páry většinou vybírají stejná místa pro postavení hnízda jako v minulostí. Pak následují obřadní tance a po spáření samice snese většinou jen jedno veliké bílé vejce s hnědými skvrnami, o váze až 500 gramů (slepičí 80 g). Po inkubační dobu trvající 70 až 80 dnů se oba rodiče při sezení na vejci střídají. Po 3 až 4 týdny po vylíhnutí vždy jeden rodič mládě zahřívá a střeží a druhý mu přináší již natrávenou potravu ve voleti. Po měsíci již zůstává mládě samo a oba rodiče odlétají na moře pro něj lovit potravu. Doba do plného opeření, kdy má již hmotnost srovnatelnou s rodiči, trvá od 140 do 280 dnů, po ten čas jsou mláďata stále krmena. Pak se najednou o ně rodiče přestanou starat a odletí. Mládě je od té doby odkázáno samo na sebe a jen vrozené instinkty mu poradí, jak a kudy letět a lovit potravu.
Pohlavně dospělá jsou mláďata asi ve 4 až 6 letech, to již na začátku období páření přilétají na místa odkud pocházejí a zkouší první zásnubní tance. Trvá však další dva nebo tři roky, než se páry vytvoří a poprvé zahnízdí. Albatrosi se podle druhu mohou dožít 40 a více let.[2][3][4]
Velká úmrtnost je již při samém hnízdění mláďat, kdy hodně vajec praskne na kamenitém podkladu nebo čerstvě vylíhnutá jsou při nepozorností rodičů uchvácena chaluhami nebo racky. Velké nebezpečí jim také hrozí v místech, kam lidé v minulostí zavlekli krysy a kočky, které je loví, nebo od králíků, kteří hrabáním rozrývají jejich hnízda a ničí vejce. Riskantní jsou i pokusy mláďat o prvý let, kde na ně ve vodě čekávají žraloci a draví delfíni.
Také lidé svou činnosti tyto ptáky ohrožují, přestože záměrné lovení albatrosů již snad neexistuje. Rybářské lodě chytají ohromná množství ryb a na hejna ptáků již moc nezbývá, proto albatrosi okolo lodí loví rybky připravené jako nástraha a chytnou se na háček, nebo se při lovu zapletou do rybářské sítě s rybami a utonou. Dále velkým nebezpečím, nejen pro albatrosy, jsou plasty, které ptáci omylem pozřou z mořské hladiny, ty jim poškozují trávicí orgány a ptáci hynou. Nebezpečím ohrožujícím velká množství ptáků jsou ropné havárie v blízkosti hnízdišť. Bylo již uzavřeno několik mezinárodních smluv mající tato nebezpečí eliminovat.[5]
Za kriticky ohrožené druhy (CR) jsou považováni albatros amsterdamský, albatros galapážský, albatros tristanský a za ohrožené druhy (EN) albatros Carterův, albatros černobrvý, albatros černonohý, albatros hnědý, albatros pestrozobý a albatros Sanfordův.[6]
Vědecké názory na počty rodů a druhů se dlouho vyvíjely, zde je uvedeno jedno z posledních zatřídění:[7][8]
Albatros amsterdamský
Albatros galapážský
Albatros pestrozobý
Albatros Sanfordův
Obrázky, zvuky či videa k tématu albatrosovití ve Wikimedia Commons
Galerie albatrosovití ve Wikimedia CommonsAlbatrosovití (Diomedeidae) je čeleď největších mořských ptáků z řádu trubkonosých. Od svých příbuzných čeledí buřňákovitých, buřňáčkovitých a buřníkovitých se zřetelně odlišují tím, že mají trubkovité nozdry umístěné po obou stranách horní čelisti zobáku, kdežto ti druzí mají nozdru jen jedinou uprostřed. Čeleď albatrosovití je tvořena čtyřmi recentními rody, všechny mají stejné české jméno albatros.
