Pinus maximartinezii Rzed.

Pinus maximartinezii (lat. Pinus maximartinezii) - şamkimilər fəsiləsinin şam ağacı cinsinə aid bitki növü.

Mənbə

İynəyarpaqlılar ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Etdiyiniz redaktələri mənbə və istinadlarla əsaslandırmağı unutmayın.

Pinus maximartinezii je mexická pětijehličná borovice, mající nejvyšší počet děložních lístků ze všech známých rostlin (až 24)^[2] a jedny z největších semen ze všech borovic.^[3]

Popis

Stálezelený, jehličnatý strom, dorůstající do výšky 20 m. Kmen dosahuje průměru 0,4 m. Větve jsou nepravidelné. Koruna je široká, kopulovitá, někdy nepravidelná. Borka je zprvu hladká tenká a šedá, později, u dospělých stromů, tloustnoucí, šedohnědá, tence šupinovitá, rozpraskaná do mnohoúhelníkových bloků, rozdělených úzkými brázdami. Letorosty jsou žlutozelené. Pupeny jsou pryskyřičnaté a 4-8 mm dlouhé.

Jehlice jsou na vnějších površích leskle světlezelené až modrozelené a se dvěma velkými pryskyřičnými kanálky, zasahujících do pokožky (Epidermis) vnějšího povrchu, každý kanálek z jedné strany nerozdělené středové cévy; na vnitřních površích s bělavým voskem a řadami průduchů; přímé, měkké a ohebné jehlice jsou ve svazečcích (Fasciculus) po 5 (vzácně též po 3 a 4); jehlice jsou 6-12 cm dlouhé, 0,8-1 mm široké; svazečkové pochvy jsou 6-8 mm dlouhé, většinou opadavé, malé základnové poševní šupiny opadavé naopak nejsou; jehlice zůstávají na stromě 1-2 roky.

Samčí šištice jsou žlutohnědé, 8-10 mm dlouhé. Samičí šištice - šišky jsou oválně válcovité, velké a masivní, 15-27 cm dlouhé a 10-12 cm široké, po rozevření 11-14 cm široké, vážící až 2 kg, zprvu zelené a později červenohnědé; šišky jsou na 10-30 mm dlouhých a 6-8 mm silných stopkách. Šupin šišek je 60-110; šupiny jsou masivní, 35-50 mm široké, 20 mm silné, výrůstky (Apophysis) jsou pyramidální, s 10-15 mm širokými a tupě trojúhelníkovými přírůstky prvního roku (Umbo). Semena jsou 22-28 mm dlouhá, žlutohnědooranžová, obdélníková, s velmi tlustým a tvrdým pláštěm; semena nevypadávají z šišky, ale jsou rozšiřována ptáky; s 1-2 mm dlouhými, nevyvinutými křídly; křídla zůstávají na šupinách po vypadnutí semen. Děložních lístků (Cotyledon) je u vyklíčených semenáčů 24 , nejvíce ze všech zaznamenaných rostlin^[4]. Strom kvete v květnu až červnu. Šišky dozrávají v srpnu, 28 měsíců po opylení.

Příbuznost

Pinus maximartinezii je blízce příbuzná s Pinus pinceana, která je považována za předka Pinus maximartinezii; další blízká příbuzná borovice je Pinus rzedowskii.

Výskyt

Domovinou stromu je Mexiko (státy Durango a Zacatecas).

Ekologie

Strom roste v nadmořských výškách 1750-2400 m. Není příliš mrazuvzdorný, vydrží mráz pouze do –1 °C. Hory v Zatacesasu, kde se Pinus maximartinezii vyskytuje, jsou tvořeny zčásti pískovcem, zčásti vápencem a také metamorfovanou horninou, půdy jsou zde velmi kamenité. V Durangu roste strom v kamenitých půdách, pocházejících z magmatických hornin. pH půdy, ve kterém se stromu daří, je 6,1-8,5 . Srážkové úhrny se zde pohybují kolem 700-800 mm za rok, prší zde prakticky jen v průběhu 4 měsíců v létě. Pinus maximartinezii je zde většinou jedinou borovicí, občasně se zde roztroušeně objeví několik jedinců borovice Pinus leiophylla varieta chihuahuana a Pinus lumholtzii. Hojně se v těchto oblastech vyskytují duby, například dub Quercus macrophylla.

Využití člověkem

Strom je nízkého vzrůstu a zavětvený, není proto používán pro dřevo. Mexičané využívají jeho jedlá a velmi výživná semena, která sbírají a v kraji prodávají, občas je zde též strom pěstován jako okrasný. Mimo Mexiko je občasně pěstován v botanických zahradách (například v univerzitní botanické zahradě při univerzitě v Berkeley, v Kalifornii, v USA), a také v lesních školkách výzkumného typu.

Ohrožení

Strom je považován za ohrožený. Jeho populace klesá. Hlavní nebezpečí pro strom představují požáry, přílišné spásání, následované erozí, při které se uchytí jen minimum semenáčů stromu. Taktéž přílišný sběr šišek a semen stromu snižuje jeho rozmnožovací schopnost. V posledních letech byla semena také nasbírána pro použití v záchranném ex situ programu. Pinus maximartinezii roste na pozemcích v soukromém vlastnictví místních vesničanů, kteří mají zájem o sklizeň semen této borovice a také zde pasou dobytek. Pro obchodní význam semen borovice Pinus maximartinezii se místní vesničané a statkáři podílejí, za podpory mexické vlády ^[5], na ochraně této borovice^[6], především předcházením lesních požárů, například omezením přístupu a táboření. Byla zahájena určitá obnova populace stromu. Omezování přílišného spásání je nejisté, protože zde již dochází ke konfliktu zájmů.

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ http://www.conifers.org/pi/Pinus_maximartinezii.php
3. ↑ http://www.conifers.org/pi/Pinus_maximartinezii.php
4. ↑ http://www.conifers.org/pi/Pinus_maximartinezii.php
5. ↑ http://www.conifers.org/pi/Pinus_maximartinezii.php
6. ↑ https://web.archive.org/web/http://www.iucnredlist.org/details/30975/0

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pinus maximartinezii ve Wikimedia Commons

• http://www.conifers.org/pi/Pinus_maximartinezii.php
• http://botany.cz/cs/pinus-maximartinezii/
• https://web.archive.org/web/http://www.iucnredlist.org/details/30975/0

Pinus maximartinezii ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Kiefern (Pinus) innerhalb der Familie der Kieferngewächse (Pinaceae). Es gibt nur zwei Fundorte in zwei mexikanischen Bundesstaaten.^[1] Sie wird in der Roten Liste der IUCN als „stark gefährdet“ eingestuft. Die Samen sind essbar und werden geerntet und auch vermarktet.

Beschreibung

Zweig mit Nadeln

Erscheinungsbild

Pinus maximartinezii wächst als immergrüner Baum, der Wuchshöhen von 5 bis 10 und selten bis 15 Metern und Brusthöhendurchmesser von 40 bis 50 Zentimeter erreicht. Der Stamm ist kurz und häufig verdreht oder gekrümmt. Die Stammborke ist anfangs rötlich braun, später grau, nahe dem Boden dick, sonst dünn, meist glatt und nur bei alten Bäumen rau und mosaikartig in etwa 10 Zentimeter große quadratische Platten unterteilt. Die Äste sind lang und wachsen im oberen Bereich des Baums aufsteigend bis aufgerichtet, im unteren ausgebreitet. Zapfen tragende Zweige sind hängend. Junge Triebe sind kahl oder die Basis der Nadelbündel ist leicht flaumig behaart, anfangs glauk oder graugrün, später orangebraun bis grau.^[2][3]

Knospen und Nadeln

Die Schuppenblätter sind schmal dreieckig, etwa 5 Millimeter lang, geschwänzt und zurückgebogen. Die vegetativen Knospen sind harzig, klein und eiförmig-konisch. Endständige Knospen werden 5 bis 8 Millimeter lang.

Die Nadeln wachsen meist zu fünft, sehr selten zu dritt oder viert in einer 7 bis 8 Millimeter langen, hellbraunen Nadelscheide, deren äußere Schuppen bald abfallen. Die inneren Schuppen biegen sich zurück und bilden eine Rosette an der Basis des Nadelbündels, die jedoch noch vor den Nadeln abfällt. Die Nadeln sind gerade, weich, 7 bis 11 manchmal bis 13 Zentimeter lang und 0,5 bis 0,7 Millimeter breit. Sie sind ganzrandig und spitz, glaukgrün, an manchen Bäumen grün, und die adaxialen Seiten häufig weißlich. Nur die adaxialen Seiten zeigen Spaltöffnungslinien. Es werden zwei große Harzkanäle gebildet^[4]. Die Nadeln bleiben zwei Jahre am Baum.^[2]

Sämlinge und junge Bäume

Jungpflanze

Die relativ großen Sämlinge bilden 18 bis 24 Keimblätter. Die Nadeln junger Bäume sind gebogen, abgeflacht, etwa 8 Millimeter lang, silberblau und bleiben bis zu 20 Jahre erhalten, also noch lange, nachdem sich auch schon normale Nadeln gebildet haben.^[2]

Zapfen und Samen

Die Pollenzapfen sind gelblich und bei einer Länge von 8 bis 10 Millimetern eiförmig-länglich.^[2]

Die Samenzapfen wachsen seitenständig, einzeln an dünnen Zweigen auf einem kurzen Stiel beinahe sitzend. Ausgewachsene Zapfen sind bei einer Länge von meist 17 bis 25 (15 bis 27) Zentimetern eiförmig-gestutzt, haben mit geöffneten Samenschuppen Durchmesser von 10 bis 15 Zentimetern. Die 60 bis 110 Samenschuppen öffnen sich nur langsam, und oft nicht ausreichend, um die Samen zu entlassen. Sie sind sehr dick holzig, steif, verkehrt rautenförmig und unter der Apophyse etwa 50 Millimeter breit. Die Gestalt variiert von der Basis bis zur Spitze des Zapfens, ist jedoch rund um den Zapfen gleich. Adaxial befinden sich tiefe Einbuchtungen, welche die Samen enthalten. Die Apophyse ist deutlich erhöht, 35 bis 50 Millimeter lang und 20 bis 35 Millimeter breit, in der Mitte des Zapfens rhombisch-pyramidenförmig, meist gerade, quer gekielt, matt hellbraun bis rötlich braun gefärbt und häufig harzig. Der Umbo liegt dorsal und ist gleich gefärbt wie die Apophyse oder graubraun, stumpf-dreieckig oder rhombisch-pyramidenförmig und manchmal mit einem kleinen Stachel bewehrt.^[2][4]

Die Samen sind bei einer Länge von 20 bis 28 Millimeter, einer Breite von manchmal ab 8 meist 10 bis 12 Millimetern sowie einer Dicke von 7 bis 10 Millimetern länglich oder eiförmig-länglich. Das Integument ist etwa 2 Millimeter dick und sehr hart. Samenflügel fehlen, wenn sich die Samen von den Samenschuppen gelöst haben.^[2]

Ökologie

Brände sind im Verbreitungsgebiet häufig, doch ist unklar ob Pinus maximartinezii für die Ausbreitung auf Feuer angewiesen ist. Die Pollen werden meist von Mai bis Juni abgegeben, die Samenzapfen brauchen 18 bis 24 Monate zum Reifen, und möglicherweise länger, bis auch die Samen ausgereift sind, die meist im Zapfen verbleiben. Hörnchen (Sciuridae) können die Apophyse abbeißen und so zu den Samen gelangen. Sie und wahrscheinlich auch Vögel spielen bei der Ausbreitung der Samen eine große Rolle, was jedoch noch nicht untersucht wurde (Stand 2010).^[2]

Verbreitung, Standorte und Gefährdung

Verbreitungskarte^[5]

Pinus maximartinezii kommt nur an zwei Fundorten auf dem Cerro Piñones, einem Gipfel der Sierra de Morones nahe der Stadt Juchipila im Süden des Bundesstaats Zacatecas in Mexiko.^[1] Die beiden Bestände gedeihen in Höhenlagen von 1800 bis 2400 Metern. Der Untergrund besteht aus Sandstein, Kalkstein und metamorphem Gestein. Die Böden sind flachgründig und sehr felsig. Die jährliche Niederschlagsmenge beträgt 700 bis 800 Millimeter und fällt hauptsächlich in 4 Monaten im Sommer. Das Verbreitungsgebiet kann wahrscheinlich der Winterhärtezone 8 zugerechnet werden mit mittleren jährlichen Minimaltemperaturen von −12,2 bis −6,7 °Celsius (10 bis 20 °Fahrenheit).^[2][4]

Sie ist beinahe die einzige Kiefernart in diesem Gebiet, doch findet man vereinzelt auch Exemplare von Pinus leiophylla var. chihuahua. Daneben gibt es häufig Laubbäume, beispielsweise Arten der Gattung der Eichen (Quercus) wie Quercus macrophylla, die in der langen Trockenperiode von September bis Mai ihre Blätter abwerfen.^[2]

Im Dezember 2010 wurde eine zweite Population bei La Muralla in Durango, etwa 200 Kilometer von Juchipila entfernt, entdeckt.^[5][6][1]

In der Roten Liste der IUCN wird Pinus maximartinezii als „stark gefährdet“ (= „Endangered “) eingestuft. Pinus maximartinezii ist nur aus Beständen, die zusammen etwa 35 Quadratkilometer bedecken bekannt („area of occupancy“), die in einem Gebiet von etwa 376 Quadratkilometer liegen („extent of occurrence“). Es sind zwei getrennte Populationen bekannt, eine in Zacatecas mit etwa 2000 bis 2500 ausgewachsenen Baumexemplaren und eine weitere in Durango mit etwa 900 ausgewachsenen Exemplaren. Es ist möglich, dass es weitere Bestände zwischen diesen Gebieten gibt. Die größten Gefahren gehen von Bränden aus und durch fortschreitende Erosion, die durch das Weiden vom Vieh verursacht wird. Weiters werden die Samen intensiv genutzt, was zu einem Rückgang junger Sämlinge führen könnte.^[6]

Systematik

Die Erstbeschreibung von Pinus maximartinezii erfolgte 1964 durch Jerzy Rzedowski in Ciencia, Revista Hispano-Americana de Ciencias Puras y Aplicadas, Band 23, Seite 17, f. 1–3, Tafel 2.^[7][8] Das Artepitheton maximartinezii ehrt den mexikanischen Botaniker Maximo Martinez (1888–1964), der die Koniferen Mexikos wissenschaftlich untersuchte, Pinus maximartinezii jedoch nicht kannte.^[2][8]

Die Art Pinus maximartinezii gehört zur Untersektion Cembroides aus der Sektion Parrya in der Untergattung Strobus innerhalb der Gattung Pinus.^[9]

Verwendung

Wie bei anderen Arten der Untersektion Cembroides sind die Samen von Pinus maximartinezii essbar, und werden daher geerntet und lokal auch vermarktet. Aufgrund der kurzen Stämme und der reichlichen Verzweigungen wird das Holz kaum genutzt. In Mexiko wird sie manchmal als Zierbaum verwendet, außerhalb von Mexiko findet man Pinus maximartinezii nur in botanischen Gärten, beispielsweise im botanischen Garten der Universität von Kalifornien in Berkeley. Pinus maximartinezii ist leicht zu kultivieren und junge Bäume sind durch ihre bläulichen Nadeln von hohem Zierwert.^[10]

Quellen

Literatur

• Aljos Farjon: A Handbook of the World's Conifers. Band 2. Brill, Leiden-Boston 2010, ISBN 978-90-04-17718-5, S. 609, 708–709.
• James E. Eckenwalder: Conifers of the World. The Complete Reference. Timber Press, Portland, OR/London 2009, ISBN 978-0-88192-974-4, S. 446–448.
• Jerzy Rzedowski: Una especie nueva de pino piñonero del estado de Zacatecas (Mexico). In: Ciencias (Mexico), Volume 23, 1964, S. 17–20.

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b c} Christopher J. Earle: Pinus maximartinezii. In: The Gymnosperm Database. www.conifers.org, 2019, abgerufen am 26. April 2019 (englisch).
2. ↑ ^{a b c d e f g h i j} Aljos Farjon: A Handbook of the World's Conifers. Band 2, S. 708
3. ↑ James E. Eckenwalder: Conifers of the World, S. 446–447
4. ↑ ^{a b c} James E. Eckenwalder: Conifers of the World, S. 447
5. ↑ ^{a b} Martha González-Elizondo, M. Socorro González-Elizondo, Lizeth Ruacho-González, Moisés Molina-Olvera: Pinus maximartinezii Rzed. (Pinaceae), primer registro para Durango, segunda localidad para la especie. In: Acta Botanica Mexicana. Nr. 96, 2011, S. 33–48 (pdf).
6. ↑ ^{a b} Pinus maximartinezii in der Roten Liste gefährdeter Arten der IUCN 2019.1. Eingestellt von: Aljos Farjon, 2011. Abgerufen am 26. April 2019.
7. ↑ Pinus maximartinezii bei Tropicos.org. Missouri Botanical Garden, St. Louis Abgerufen am 26. April 2019.
8. ↑ ^{a b} Pinus maximartinezii im Germplasm Resources Information Network (GRIN), USDA, ARS, National Genetic Resources Program. National Germplasm Resources Laboratory, Beltsville, Maryland. Abgerufen am 26. April 2019.
9. ↑ Aljos Farjon: A Handbook of the World's Conifers. Band 2, S. 609
10. ↑ Aljos Farjon: A Handbook of the World's Conifers. Band 2, S. 709

Weblinks

– Sammlung von Bildern, Videos und Audiodateien

• Vascular Plants of the Americas: Pinus maximartinezii bei Tropicos.org. In: Vascular Plants of the Americas. Missouri Botanical Garden, St. Louis.

Pinus maximartinezii

Pinus maximartinezii (лат. Pinus maximartinezii) – быдмассэзлӧн пожум котырись пожум увтырын (Ducampopinus субувтырын) торья вид. Пожумыс быдмӧ 5-15 метра вылына да овлӧ 50 см кыза диаметрын. Пожум пантасьӧ шӧр Мексикаын.

Pinus maximartinezii

Pinus maximartinezii (лат. Pinus maximartinezii, ӟуч Сосна Мартинеса) – Pinaceae семьяысь Мексикаын будӥсь пужым. Ӝуждалаез ог 5-15 м, модослэн диаметрез 50 см.

Pinus maximartinezii, called Martinez pinyon, big-cone pinyon^[1] or maxipiñon,^[2] is a pine in the pinyon pine group, native to west-central Mexico.

Description

It is a small tree, reaching 5–15 m (16–49 ft) tall and with a trunk diameter of up to 50 cm (20 in). The bark is brown, thick and fissured at the base of the trunk. The leaves ('needles') are in fascicles of five, slender, 7–13 cm (2+3⁄4–5 in) long, and deep green to blue-green, with stomata confined to a bright white band on the inner surfaces. The cones are ovoid, massive, 15–27 cm (6–10+3⁄4 in) long and 8–14 cm (3+1⁄4–5+1⁄2 in) broad and up to 2 kg (4.4 lb) weight when closed, green at first, ripening yellow-brown when 26–28 months old, with very thick, woody scales, typically 30–60 fertile scales. The scales are unusual for a pine in the soft pine group (Pinus subgenus Strobus); most pines in that group have flexible scales. The cones open to 10–15 cm (4–6 in) broad when mature. The seeds are 2–3 cm (3⁄4–1+1⁄4 in) long, with a thick shell, with a vestigial 1–2 mm (0.04–0.08 in) wing; the seedlings have 18–24 cotyledons, the highest number reported for any plant.

It differs from all other pinyon species in that it has very massive cones and large seeds. Like other pinyons, the seeds are edible; this represents a threat to the species' survival, as the majority of the seeds produced are harvested, limiting natural regeneration of the pines.

Range and habitat

The range is highly localised, confined to two small areas of the southern Sierra Madre Occidental – the Sierra de Morones in southern Zacatecas, and La Muralla in Durango. It occurs at moderate altitudes, from 1800–2400 m and 21° North latitude, in warm and temperate, dry climate conditions.

The Mexican government has declared this species endangered.

Discovery

Because of its isolation in a remote area, it escaped discovery until 1964, when the Mexican botanist Jerzy Rzedowski noticed some unusually large pine nuts (piñones) sold in the markets of local villages, and investigated the area to find their source.

Cultivation

It has started being cultivated recently and is a very attractive ornamental tree.

References

Wikimedia Commons has media related to Pinus maximartinezii.

El piñón de Martínez, maxipiñón o pino azul (Pinus maximartinezii), es un pino piñonero de la familia de las Pinaceaes. Es un árbol pequeño de hasta 15 m de altura, con hojas aciculares de color azuloso. Es endémico del centro de México. Su distribución se confina a una pequeña área del sur de Sierra Madre Occidental, en el sur de Zacatecas, en la llamada Sierra de Morones en los municipios de Juchipila y Teúl de González Ortega. Se encuentra en altitudes moderadas, desde 1,800 a 2,400 msnm y 21° latitud norte, en condiciones de clima seco y templado cálido. Se considera como Amenazado a nivel mundial por la IUCN y en Peligro de Extinción por la Norma Oficial Mexicana 059 de SEMARNAT.

Descripción

Ejemplar juvenil de P. maximartinezii

Es un pequeño árbol, alcanzando de 5 a 15 m de altura y con un diámetro de tronco de hasta 50 cm. La corteza es de color marrón, gruesa y fisurada en la base del tronco. Las hojas ("agujas") se presentan en fascículos de cinco, delgadas, de 7 a 13 cm de largo y de color verde oscuro a azul-verdoso, con estomas confinados a una banda blanca brillante en las superficies interiores. Los conos son ovoides, masivos, de 15 a 27 cm de largo y 8 a 14 cm de ancho y hasta 2 kg de peso cuando está cerrado, verde al principio, madurando a marrón amarillento cuando alcanza los 26 a 28 meses de edad, de escamas leñosas muy gruesas, típicamente 30 a 60 escamas fértiles. Los conos se abren con una amplitud de 10 a 15 cm cuando madura. Las semillas son de 2 a 3 cm de largo, con una cáscara gruesa, con un ala vestigial de 1 a 2 mm; las plántulas tienen de 18 a 24 cotiledones, el número más alto reportado para cualquier planta.

Situación

Debido a su aislamiento en un área remota, que escapó al descubrimiento hasta 1964, cuando el botánico mexicano Jerzy Rzedowski se percató de algunos inusualmente piñones de gran tamaño que se venden en los mercados de los pueblos de la zona, e investigó el área para encontrar su fuente.

Se diferencia de todas las demás especies de piñoneros en que tiene conos muy grandes y semillas grandes. Al igual que otros piñoneros, las semillas son comestibles, lo que representa una amenaza para la supervivencia de la especie, ya que la mayoría de las semillas producidas se recogen, lo que limita la regeneración natural de los pinos.

Uso en jardinería

Ha comenzado a ser cultivado recientemente y es un árbol muy atractivo como ornamental. El gobierno mexicano ha declarado esta especie en peligro de extinción.

Referencias

Pinus maximartinezii on männiliste sugukonda männi perekonda viieokkaliste mändide rühma kuuluv okaspuu.

Botaanilised tunnused

Puu kasvab tavaliselt 5–15 m kõrgeks, tüve läbimõõt on 10–30 cm. Niisketes jõeorgudes võib kõrgus ulatuda kuni 20–22 m ja tüve läbimõõt kuni 110 cm. Võra on avatud ja ümarja kujuga.^[2]

Puukoor on noorelt tuhkhall ja sile, vananedes muutub hallikaspruuniks ja rõmeliseks ^[3]. Pungad on vaigused, 4–8 mm pikkused. Võrsed on punakaspruunid, vahased, karvadeta. Okkad on viiekaupa kimbus (harva ka kolmekaupa), 7–10 (13) cm pikkused, pealt ere- kuni sinakasrohelised, sirged, pehmed ja elastsed.^[4]

Isasõisikud on 8–10 mm pikkused, kollakaspruunid. Käbid on suured ja rasked, munaja kujuga, 15–27 cm pikkused, 60–110 seemnesoomusega, noorelt rohelised, valminult hele- kuni punakaspruunid^[4]. Käbid kaaluvad vahetult enne valmimist kuni 2 kg^[3]. Seemned on suured ja söödavad, 17,5–27,4 mm pikad, tiivakeseta, ühe värske seemne mass on 4,8–7,3 g (kuivatatult 1,1–2,0 g^[5]). Seemned sisaldavad proteiine 31,3%, õli 42,5% ja kiudaineid 8,8%.^[2]

Levikuala ja ökoloogia

Pinus maximartinezii on Mehhiko endeem ning tema väga väike levikuala asub Zacatecase osariigi lõunaosas, kus ta kasvab kivistel mäenõlvadel 1650–2500 m kõrgusel merepinnast. Mäenõlvade kalle kasvukohtades on kuni 30–55°.^[2]

Suuremad puud kasvavad kõrgemal mägedes. Kuivema ja kuumema kliima tõttu esineb madalamal teda hajusalt. Asurkonnas kasvab umbes 2000–2500 puud ning levila suurus on ligikaudu 400 ha.^[3]

Levila kliima on poolkõrbeline, aasta keskmine õhutemperatuur jääb vahemikku 20...22 °C. Sademeid esineb aastas keskmiselt 700–850 mm, millest 75% langeb juunist septembrini. Külmavaba periood aastas on ligi 250 ööpäeva, veebruari keskpaigast kuni novembrini.^[2]

Puu on äärmiselt soojalembene, külmakahjustused võivad tekkida juba temperatuuril alla –1 °C.^[6]

Kasvupinnase mullad on moodustunud lubjakivist ning nende pH on vahemikus 6,8–7,5.^[2]

Paljunemine

Pinus maximartinezii on ühekojaline okaspuu ning paljuneb seemnete abil. Viljakandvus algab 25 aasta vanuselt. Õitseb veebruarist märtsini, sõltuvalt kasvukoha kõrgusest. Seemned valmivad augustis, 27–28 kuud pärast tolmlemist, mis on ebatavaliselt pikk periood. Avanenud käbidest variseb seemneid vaid vähesel hulgal ning neid levitavad tavaliselt linnud. Pinus maximartinezii tõusmetel on kuni 24 idulehte, mis on suurim teadaolev arv taimede hulgas.^[3]

Avastuslugu

Pinus maximartinezii kasvab väikesel maa-alal eraldatud paigas, mistõttu teda ei avastatud kuni 1964. aastani, mil Ukrainas sündinud poolakas Jerzy Rzedowski märkas, et turgudel müüakse ebatavaliselt suuri käbisid, ja hakkas uurima, kust need pärinevad. Ühelgi teisel männil ei ole nii suuri käbisid. Seemned on söödavad nagu puu lähimatel sugulastelgi ja tänapäeval korjatakse enamik valminud käbidest toiduks. See piirab mändide loodusliku taastootmise võimet.

Asurkonda ähvardavad ohud ja kaitsemeetmed

Kultiveeritud puu California Ülikooli botaanikaaias

Pinus maximartinezii asurkonna vähenemisel on olnud kolm peamist põhjust:

• pidev uute maade kasutuselevõtmine inimese poolt, mis tekitab erosiooni ja vähendab taimede kasvukohti
• intensiivne karjakasvatamine ja metsapõletamine, mille tõttu hukkuvad noored seemikud
• laialdane käbide korjamine inimeste poolt söödavate seemnete saamiseks.^[2]

Viimastel aastatel on pööratud rohkem tähelepanu selle haruldase männiliigi kaitsele. Kohalikele inimestele makstakse seemnete eest, mida kasutatakse puude kasvatamiseks. Seemnete laialdane toiduks tarvitamine on lõpetatud. Puid ei kasutata enam küttepuuna ning seemikute ümbert puhastatakse võsa, et vältida põlengu poolt puude kahjustamist.^[3]

Viimasel ajal on teda hakatud kasutama ilupuuna.

Süstemaatika

Pinus maximartinezii kuulub koos kahe Mehhikos kasvava männiliigiga Pinus pinceana ja Pinus rzedowskii alamsektsiooni Rzedowskianae:^[7]

• Alamperekond Ducampopinus
  • Sektsioon Parrya
    • Alamsektsioon Rzedowskianae
      • Pinus maximartinezii

Viited

Välislingid

• Lisafoto nr 1
• Lisafoto nr 2

Pinus maximartinezii est une espèce de conifère de la famille des Pinaceae.

Pinus maximartinezii, er fura einlend í mið Mexíkó. Útbreiðslan er mjög takmörkuð, á litlu svæði í suður Sierra Madre Occidental í suðurhluta Zacatecas. Hún kemur fyrir íI 1800–2400 m hæð í hlýju, þurru og tempruðu loftslagi.

Lýsing

Pinus culminicola er lítill til meðalstórt tré, frá 5 til 15 m hátt, með að 50 sm stofnþvermál. Börkurinn er brúnn, þykkur og sprunginn neðst á stofni. Barrnálarnar eru fimm saman í búnti, grannar, 7 til 13 sm langar, grænar til blágrágrænar, með loftaugun á hvítri rönd á innra yfirborði nálanna. Könglarnir eru hnattlaga, 16 til 27 sm langir og 8 til 14 sm breiðir lokaðir, að 2 kg þungir, grænir í fyrstu, og og verða gulbrúnir við þroska eftir 26 til 28 mánuði, með margar mjög þykkar köngulskeljar, yfirleitt eru 30 til 60 frjóar (með fræ). Þegar könglarnir opnast við þroska verða þeir 10 til 15 sm breiðir, og haldast fræin á þeim eftir opnun. Fræin eru 20 til 30 mm löng, með þykkri skel, og vængstubb um 1-2 mm langan. Smáplönturnar eru með 18–24 fræblöð, flest fræblöð sem er þekkt á nokkurri plöntu.

Vegna einangraðs vaxtarstaðar fannst ´hún ekki fyrr en 1964, þegar mexíkanskur grasafræðingur Jerzy Rzedowski, tók eftir óvenjulega stórum furuhnetum til sölu á mörkuðum á svæðinu, og rannsakaði svæðið til að finna uppsprettuna. Hún er frábrugðin öllum furum í undirdeildinni með gríðarlega stórum könglunum og fræjum. Eins og hjá öðrum í undirdeildinni eru fræin æt; og er það nokkur ógn við útbreiðslu tegundarinnar þar sem mestum hluta fræjanna safnað.

Nýlega hefur verið hafin ræktun á tegundinni í görðum þar sem hún er mjög hentug. Ríkisstjórn Mexíkó hefur lýst tegnundina í útrýmingarhættu.

Tilvísanir

Pinus maximartinezii Rzed. – gatunek drzewa iglastego z rodziny sosnowatych (Pinaceae). Występuje w środkowym Meksyku, na południu stanu Zacatecas.

Morfologia

Pokrój

Drzewo o szerokiej koronie, z nieregularnymi gałęziami.

Pień

Osiąga 16 m wysokości, 40 cm średnicy. Kora blado brązowa i gładka u młodych drzew, z czasem łuskowata, szarobrązowa.

Liście

Igły osadzone po 5 na krótkopędach, niebieskozielone. Osiągają 6–12 cm długości, 0,8–1 mm grubości.

Szyszki

Szyszki żeńskie duże, zwisające, jajowato-cylindryczne, o długości 14–23(26) cm, szerokości 10–12 cm, po otwarciu 11–14 cm. Początkowo zielone, dojrzewając brązowieją. Ważą do 2 kg. Nasiona bardzo duże, o długości 22–26 mm, ze skrzydełkiem długości 1–2 mm.

Biologia i ekologia

Pinus maximartinezii w uprawie doniczkowej

Drzewo wiatropylne. Szyszki nasienne dojrzewają w sierpniu, w 27 lub 28 miesięcy od zapylenia. Jedna wiązka przewodząca w liściu. Siewki wykształcają do 24 liścieni.

Jedyna populacja występuje w górskich suchych lasach na wysokości 1900–2200 m n.p.m.^[3].

Nasiona rozsiewane są przez ptaki.

Systematyka i zmienność

Pozycja gatunku w obrębie rodzaju Pinus^[4]:

• podrodzaj Strobus
  • sekcja Parrya
    • podsekcja Cembroides
      • gatunek P. maximartinezii

Pinus maximartinezii jest najbliżej spokrewniona z Pinus pinceana i Pinus rzedowskii^[3].

Zagrożenia

Międzynarodowa organizacja IUCN przyznała temu gatunkowi kategorię zagrożenia EN (endangered), czyli jest gatunkiem zagrożonym, o wysokim ryzyku wymarcia w niedalekiej przyszłości^[2].

Zastosowanie

Jadalne nasiona były zbierane jako pożywienie i sprzedawane w Meksyku na lokalnym rynku. Szyszki są sprzedawane i używane w celach dekoracyjnych.

Przypisy

Pinus maximartinezii é uma espécie de pinheiro originária do Novo Mundo. Faz parte do grupo de espécies de pinheiros com área de distribuição na América Central, Caraíbas, México, sul do Arizona e Novo México.

Extrai-se madeira e uso comercial do pinhão.

Ver também

• Lista de espécies de pinheiro por região
• Pinaceae
• Conífera

• 1 Поширення
• 2 Опис
• 3 Використання
• 4 Загрози та охорона
• 5 Посилання

Pinus maximartinezii là một loài thực vật hạt trần trong họ Thông. Loài này được Rzed. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1964.^[1]

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Pinus maximartinezii tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Pinus maximartinezii tại Wikispecies
• Vườn thực vật hoàng gia Kew; Đại học Harvard; Australian Plant Name Index (biên tập). “Pinus maximartinezii”. International Plant Names Index. Truy cập ngày 9 tháng 8 năm 2013.

Bài viết liên quan đến Bộ Thông này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s