nomes no trilho de navegação
Táhlice (Ruppia) je rod jednoděložných rostlin z čeledi táhlicovité (Ruppiaceae) a jediný rod této čeledi. Jsou to ponořené vodní byliny kořenící ve dně. Listy jsou čárkovité, střídavé až vstřícné, s pochvou. Květy jsou drobné, bezobalné, ve vrcholových klasovitých květenstvích. Plodem je souplodí nažek s prodlužujícími se plodními stopkami. Táhlice rostou zejména v brakické vodě při mořském pobřeží a ve slaných či alkalických vnitrozemských jezerech. Jsou rozšířeny téměř po celém světě od tropů po chladné oblasti mírného pásu. V Evropě rostou celkem 3 druhy, z nichž však žádný nezasahuje do České republiky. Nejznámějším zástupcem je táhlice přímořská, která je rozšířená na všech kontinentech. Táhlice mají zajímavý způsob opylování, při němž se pyl přenáší na bliznu po vodní hladině.
Táhlice jsou vytrvalé nebo jednoleté, ponořené vodní byliny s plazivým, jednoduchým nebo monopodiálně nebo laterálně větveným oddenkem. U jednoletých druhů bývá oddenek redukovaný. Rostliny mají celkově zjednodušenou stavbu. Ve stonku je jeden středový cévní svazek s xylémem uprostřed. V parenchymatickém pletivu stonku je kruh vzduchových kanálků. Výhony mohou být velmi krátké nebo až 2,5 metru dlouhé. Listy jsou jednoduché, přisedlé, dvouřadě rozložené, střídavé nebo na konci plodných větví vstřícné, s objímavými listovými pochvami na bázi. Čepel je čárkovitá, jednožilná, celokrajná nebo u vrcholu nepravidelně drobounce pilovitá. Květy jsou drobné, oboupohlavné, uspořádané ve vrcholových květenstvích. Květenství je stopkaté, na vrcholu nese dvoukvětý klas a vyrůstá mezi pochvami dvou protistojných vrcholových listů. Květy se rozvíjejí na vodní hladině nebo pod ní. Stopka květenství se v průběhu kvetení často prodlužuje (až na více než jeden metr délky) a po odkvětu se spirálně stáčí. Květy nemají okvětí, jsou složeny pouze ze dvou tyčinek a několika (většinou čtyř) volných plodolistů apokarpního gynecea. Každý plodolist nese drobnou, přisedlou, štítovitou bliznu a obsahuje jediné vajíčko. Po oplození se u většiny druhů vytváří pod plodolisty prodlužující se stopky, které dávají souplodí okolíkovitý vzhled. Plody jsou uspořádány v souplodí a jejich interpretace není jednoznačná. V některých zdrojích jsou klasifikovány jako peckovice (např. [1][2]), zatímco jiné zdroje je označují jako nažky (např. [3][4][5]). Povrch plodů je pokryt houbovitou vrstvou.[4][1][2][3]
Porost táhlice přímořské na Havaji
Detail rostliny táhlice přímořské
Květenství Ruppia polycarpa
Prodložené plodenství Ruppia polycarpa
Rod táhlice zahrnuje asi 11 druhů a je rozšířen téměř kosmopolitně. Táhlice přímořská je s různou četností výskytu rozšířena na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, a to od tropů až po chladné oblasti mírného pásu obou polokoulí. Na severní polokouli dokonce zasahují až za polární kruh. V horských jezerech mohou vystupovat až do nadmořských výšek okolo 4000 metrů. Široké rozšíření (mimo Austrálie) má také druh Ruppia cirrhosa.[6][3] V Evropě rostou celkem 3 druhy: řečanka přímořská (R. maritima), Ruppia cirrhosa a Ruppia drepanensis. První dva zmíněné druhy jsou rozšířeny na většině území kontinentu s výjimkou vnitrozemské střední Evropy. Druh R. drepanensis se vyskytuje v jihozápadní a jižní Evropě, někteří taxonomové jej však jako samostatný neuznávají a řadí jej jako varietu do druhu R. cirrhosa.[7][6][8] Ve Středomoří je nejrozšířenějším druhem R. cirrhosa, ostatní 2 druhy jsou zde zřídkavější.[9] V České republice žádný druh táhlice neroste.[10]
Táhlice rostou charakteristicky v mělké brakické vodě v ústích řek a přímořských jezerech, ve vnitrozemí pak ve slaných nebo alkalických jezerech. V menší míře rostou i v mořské vodě, ovšem pouze na velmi chráněných místech. Na rozdíl od většiny jiných rostlin charakteristických pro brakické vody se poměrně často vyskytují i na oceánických ostrovech, jako je např. Havaj nebo ostrovy v Tichomoří.[11][12] Rostliny vyhledávají zejména bahnitá dna s bohatým obsahem organického materiálu. Některé krátkověké druhy rostou v periodicky vysychajících vodách. Tyto druhy musejí rychle dokončit životní cyklus a vyplodit, dříve než taková plocha vyschne, neboť periodu sucha přežívají pouze prostřednictvím semen.[9] Druh R. cirrhosa snáší větší kolísání teplot i slanosti vody než táhlice přímořská, která má životní optimum úžeji vymezené.[9]
Ve Starém světě roste táhlice přímořská v brakických vodách zejména ve společnosti rdestíku hřebenitého (Stuckenia pectinata), řečanky přímořské (Najas marina) a šejdračky bahenní (Zannichellia palustris).[13][14] Při pobřežích jihoafrického Kapska roste druh R. cirrhosa spolu s vochou Zostera capensis.[15] V brakických vodách při pobřežích temperátní i tropické Jižní Ameriky jsou běžné porosty táhlic R. maritima, R. cirrhosa a R. filiformis, v některých oblastech je střídají porosty šejdračky bahenní. Někdy se s nimi lze setkat i v mangrovech. Ve sladkých a mírně slaných jezerech temperátních oblastí Jižní Ameriky včetně Ohňové země a andských poloh roste druh R. filiformis.[16]
U táhlice přímořské byl zjištěn zajímavý způsob opylování. Její pyl je těžší než voda a pokud je ponořen pod hladinou, rychle klesá ke dnu a zapadá nenávratně do bahna. Někdy květenství vyčnívají na hladinu a vypadaný pyl se udržuje na hladině prostřednictvím povrchového napětí vody, přičemž pylová zrna vytvářejí vlivem kapilarity shluky. Pokud je květenství pod hladinou, jsou pylová zrna vynesena na hladinu prostřednictvím vzduchových bublinek, které se v květenství aktivně vytvářejí. Pyl se následně zachycuje na bliznách, které se těsně dotýkají vodní hladiny a prohýbají ji.[17] Takový způsob opylování se ukazuje jako velmi efektivní a násada plodů je vysoká, navíc je adaptován na kolísání vodní hladiny.[9] Stopka květenství R. cirrhosa se při rozkvětu prodlužuje tak, aby se květy dostaly blízko k vodní hladině. Oddělené části rostlin se mohou šířit vodou na velké vzdálenosti, než na novém místě zakoření. Nezřídka jsou k nim připojena také semena. Pokud rostliny vyschnou, snadno se i se semeny šíří větrem. Semena přecházejí vyschnutím do dormance, která se posléze přeruší při kontaktu s vodou. Plody táhlic tvoří významnou součást stravy některých vodních ptáků. Průchodem semen trávicím traktem se jejich klíčivost zlepšuje, a ptáci tak přispívají k jejich šíření. Pojídají je také ryby.[9][12]
Rod Ruppia byl tradičně řazen buď do čeledi Potamogetonaceae (rdestovité) nebo do samostatné čeledi Ruppiaceae. Výsledky fylogenetických studií ukázaly, že nejblíže příbuznou skupinou jsou tzv. mořské trávy, tedy rostliny z čeledí Cymodoceaceae a Posidoniaceae, s nimiž tvoří Ruppia monofyletickou skupinu a zároveň představuje bazální větev daného kladu.[9][18] V moderním systému APG je proto rod Ruppia řazen do samostatné čeledi Ruppiaceae.[19][20]
Velká fenotypová plasticita rostlin vedla v minulosti k popisu celé řady druhů, které se později ukázaly jako morfotypy téměř celosvětově rozšířeného druhu Ruppia maritima, případně i jiných druhů.[9] Vymezení jednotlivých druhů rodu komplikuje mimo velké plasticity také zjednodušená stavba rostlin a existence přirozených hybridů a různých ploidních úrovní.[9]
Obrázky, zvuky či videa k tématu táhlice ve Wikimedia Commons
Táhlice (Ruppia) je rod jednoděložných rostlin z čeledi táhlicovité (Ruppiaceae) a jediný rod této čeledi. Jsou to ponořené vodní byliny kořenící ve dně. Listy jsou čárkovité, střídavé až vstřícné, s pochvou. Květy jsou drobné, bezobalné, ve vrcholových klasovitých květenstvích. Plodem je souplodí nažek s prodlužujícími se plodními stopkami. Táhlice rostou zejména v brakické vodě při mořském pobřeží a ve slaných či alkalických vnitrozemských jezerech. Jsou rozšířeny téměř po celém světě od tropů po chladné oblasti mírného pásu. V Evropě rostou celkem 3 druhy, z nichž však žádný nezasahuje do České republiky. Nejznámějším zástupcem je táhlice přímořská, která je rozšířená na všech kontinentech. Táhlice mají zajímavý způsob opylování, při němž se pyl přenáší na bliznu po vodní hladině.
Die Salden (Ruppia) sind die einzige Gattung in der Familie der Saldengewächse (Ruppiaceae) in der Ordnung der Froschlöffelartigen (Alismatales). Die Salden sehen grasähnlich aus. Sie wachsen in unterseeischen Wiesen, oft im Brackwasserbereich und sind dort eine wichtige Nahrungsquelle für Seevögel. Der wissenschaftliche Gattungsname Ruppia ehrt den deutschen Arzt und Botaniker Heinrich Bernhard Rupp (1688–1719).[1]
Salden wachsen als einjährige oder ausdauernde krautige Pflanzen. Diese untergetauchten (submersen) Wasserpflanzen gedeihen in Brack- oder Meerwasser. Sie sind mit selten mit monopodialen Rhizomen, aber meist mit faserigen Wurzeln im Gewässergrund verankert. Die Internodien sind meist gut ausgebildet.
Ihre wechselständig und zweizeilig angeordneten Laubblätter sind in Blattscheide und Blattspreite gegliedert. Die schmale Blattspreite besitzt eine auffällige Mittelrippe und einen gesägten Blattrand. In der Blattachseln sind zwei Schuppen vorhanden.
Die Blütenstandsachsen verlängern und drehen sich oft nach der Bestäubung spiralig ein. Die endständigen, kopfigen, ährigen Blütenstände besitzen eine Spatha und keine Trag- oder Deckblätter und nur zwei Blüten.
Die ungestielten, kleinen Blüten sind zwittrig. Blütenhüllblätter fehlen. Es sind nur zwei Staubblätter mit höchstens sehr kurzen Staubfäden vorhanden. Die 4 bis 16 oberständigen Fruchtblätter sind frei. Jedes Fruchtblatt enthält nur eine parietale und campylotrope Samenanlage. Es ist kein Griffel ausgebildet; die Narbe ist also sitzend.
Die steinfruchtartigen Früchte enthalten einen Samen. Der hängende Same besitzt kein Endosperm. Der Embryo ist gerade.
Die Chromosomen sind 0,7 bis 4,4 µm lang. Die Chromosomenzahl beträgt n = 8 oder 10–12.
Die Gattung Ruppia ist weltweit von den gemäßigten Breiten bis in die Tropen verbreitet. In Mitteleuropa kommen nur die zwei Arten Strand-Salde (Ruppia maritima) und Schraubige Salde (Ruppia cirrhosa) natürlich vor. Sie gedeihen in Brackwasser (selten im Süßwasser) und in anderen salzhaltigen Lebensräumen.
Die Gattung Ruppia wurde 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum[2] aufgestellt. Typusart ist Ruppia maritima L.[3] Synonyme für Ruppia L. sind: Bucafer Adans., Buccaferrea P.Micheli ex Petagna, Dzieduszyckia Rehmann. Die Familie Ruppiaceae wurde 1834 durch Pawel Fjodorowitsch Gorjaninow in Primae Lineae Systematis Naturae, 46 aufgestellt.
Früher wurden die Salden (Ruppia) der Familie der Laichkrautgewächse (Potamogetonaceae) zugeordnet. Molekularbiologische Untersuchungen haben aber in neuerer Zeit zu der Erkenntnis geführt, die Salden (Ruppia) in eine eigene Familie einzuordnen. Innerhalb der Ordnung der Alismatales sind die Ruppiaceae eine Schwestergruppe der Cymodoceaceae.
Die Bestimmung und Abgrenzung der Arten ist schwierig, und so kam es zu einer Vielzahl von Synonymen. Unterarten oder Varietäten werden derzeit nicht anerkannt.
Es gibt etwa sieben (eine bis zehn) Ruppia-Arten:[4]
Die Salden (Ruppia) sind die einzige Gattung in der Familie der Saldengewächse (Ruppiaceae) in der Ordnung der Froschlöffelartigen (Alismatales). Die Salden sehen grasähnlich aus. Sie wachsen in unterseeischen Wiesen, oft im Brackwasserbereich und sind dort eine wichtige Nahrungsquelle für Seevögel. Der wissenschaftliche Gattungsname Ruppia ehrt den deutschen Arzt und Botaniker Heinrich Bernhard Rupp (1688–1719).
Ruppia, also known as the widgeonweeds,[4] ditch grasses or widgeon grass, is the only extant genus in the family Ruppiaceae, with eight known species.[5] These are aquatic plants widespread over much of the world.[3] The genus name honours Heinrich Bernhard Rupp, a German botanist (1688-1719).[6] They are widespread outside of frigid zones and the tropics.
The leaf is simple and not rhizomatous. They can be annual (commonly) or perennial (rarely); stem growth is conspicuously sympodial, but sometimes is not. These species are adapted to be in brackish water (and salt marshes). The leaves are small or medium-sized. Their disposition can be alternate, opposite, or whorled (usually alternate except when subtending an inflorescence). Even, lamina keep entire and are setaceous or linear. The leaf just shows one vein without cross-venules. Stomata are not present. The mesophyll leaks calcium oxalate crystals. The minor leaf veins do not present phloem transfer cells and leaks vessels.
These plants have stems without secondary thickening and xylem without vessels. The sieve-tube plastids are P-type. The root xylem does not present vessels.
These plants are hermaphroditic, with anemophilous or hydrophilous pollination. The flowers are ebracteate, small, and regular. Commonly, the flowers are aggregated in ‘inflorescences’, but sometimes they are solitary. Often, they grow in racemes, spikes, or umbels. The scapiflorous inflorescences are terminal, in short spikes, or subumbelliform racemes, sometimes one- or few-flowered. They do not have hypogynous disks. These flowers do not have perianth absent, except when small staminal appendages are regarded as perianth segments. The androecial members are all equal. The androecium just presents two fertile stamens with sessile anthers dehiscing by longitudinal slits. The pollen is polysiphonous and its grains are three-celled and nonaperturate. The gynoecium (2–)4(–16) is superior, carpelled, and euapocarpous. The carpel is not stylate, apically stigmatic with the stigma peltate, or umbonate. These flowers only present one ovule pendulous, nonarillate, campylotropous, bitegmic, and crassinucellate. The placentation is apical and embryo-sac development is of the polygonum type. Before fertilization, they fuse polar nuclei. The fruit is drupaceous and fleshy, forming an aggregate. The fruiting carpel is indehiscent, commonly on a long, spirally twisted peduncle, with each drupelet becoming very long-stalked. The fruit contains one nonendospermic seed with starch. The embryo can be straight or slightly curved. Membranous testa do not have phytomelan.
The Cronquist system of 1981 placed the family in order Najadales of subclass Alismatidae in class Liliopsida [=monocotyledons] in division Magnoliophyta [=angiosperms].
The APG II system of 2003 (unchanged from the APG system of 1998) does recognize such a family and places it in the order Alismatales, in the clade monocots.
According to the AP-Website the family is doubtfully distinct from the family Cymodoceaceae: the plants in the three families Cymodoceaceae, Posidoniaceae, and Ruppiaceae form a monophyletic group.
A genus-level taxonomy was briefly revised by Zhao and Wu,[7] including the following species in the world:
Marine grasses families: Zosteraceae, Cymodoceaceae, Ruppiaceae and Posidoniaceae. Related families: Potamogetonaceae, Zannichelliaceae (not consistently).
The first molecular phylogeny of the monogeneric family discerned three distinct species, R. tuberosa, R. megacarpa, and R. polycarpa, and one species complex comprising six lineages.[10] The species complex, named R. maritima complex,[10] was later updated as a group of eight lineages.[19] These studies revealed that multiple hybridization and polyploidy events as well as chloroplast capture have occurred in the evolution of the genus.
These plants present an anatomy non-C4 type. Seven labdanes have been identified from this genus:
Three steroids have been also isolated:
.jpg)
Ruppia polycarpa Ruppia, also known as the widgeonweeds, ditch grasses or widgeon grass, is the only extant genus in the family Ruppiaceae, with eight known species. These are aquatic plants widespread over much of the world. The genus name honours Heinrich Bernhard Rupp, a German botanist (1688-1719). They are widespread outside of frigid zones and the tropics.
Heinmuda (Ruppia L.) on veetaimede perekond heinmudaliste sugukonnast.
Eestis on levinud kaks liiki:
Hapsikat (Ruppia) on vesikasvisuku Alismatales-lahkossa. Se kuuluu ainoana sukuna hapsikkakasvien (Ruppiaceae) heimoon.[1] Aiemmin hapsikat on sijoitettu toisinaan vitakasveihin (Potamogetonaceae).[2] Suku on nimetty saksalaisen Heinrich Bernard Ruppin (1688–1719) mukaan. [3]
Hapsikoita on enintään kymmenen lajia, joita kasvaa kosmopoliittisesti merissä kaikkien mantereiden rannikoilla. Eurooppaa lukuun ottamatta hapsikoita tavataan myös makeissa vesissä.[1]
Hapsikat kasvavat usein murtovedessä tai makeassa vedessä uposkasveina. Niiden juuret ovat haarautumattomia ja varret nivelikkäitä; nivelvälit (internodit) ovat hyvin kehittyneet. Lehdet ovat kahteen riviin järjestyneitä, sahaisia, yksisuonisia, tupessa ei ole kielekettä, sen sijaan on korvakemainen muodostuma. Kukinto on tähkämäinen ja siinä on kaksineuvoisia kukkia. Siitepölyhiukkaset ovat pitkänomaisen kaarimaisia ja niissä on kolme ituaukkoa. Varrellisia ja erillisiä emilehtiä on 2–16, tavallisesti neljä. Ne ovat vartalottomia ja luotti on enemmän tai vähemmän kilpimäinen. Siemenaiheiden siitereikä eli mikropyle on molempien kalvojen eli integumenttien muodostama (bistomaalinen), ja laitasolukko on noin seitsemän solukerroksen paksuinen. Hedelmä on kannellinen pikku luumarja. Siemenkuori (testa) on kaksikerroksinen; ulomman kerroksen solut ovat kookkaita ja niiden soluseinissä on haaraisia ulokkeita. Siemenessä on endospermi eli siemenvalkuainen (ns. helobiaalista tyyppiä), ja sirkkajuuri on lateraalinen. Hapsikoiden kromosomiluku on n=8–12, 15.[1]
Hapsikat ovat läheisiä sukulaisia heimolle Cymodoceaceae, johon ne voitaisiin yhdistää. Heimot muodostavat yhteisen kladin eli kehityslinjan, jota määrittävät lehtien sahalaitaisuus, kukan vastakohtaisuus, mikä on syntynyt kukkaosien surkastumisen myötä, ja hetiön kaksilukuisuus.[1]
Vesilinnut syövät hapsikoiden hedelmiä, joten kaukolevintä on lajeilla hyvin todennäköistä ja lajit risteytynevät helposti. Siksi on vaikeaa päästä selville lajien todellisesta määrästä.[1]
Suomessa esiintyy kaksi hapsikkalajia, merihapsikka ja kiertohapsikka. Ne ovat hentoja uposkasveja, joilla on pitkät rihmamaiset lehdet. Hapsikoita kasvaa harvinaisena Itämeren rannikoilla murtovedessä Virolahdelta Keski-Pohjanmaalle.[2]
Hapsikat (Ruppia) on vesikasvisuku Alismatales-lahkossa. Se kuuluu ainoana sukuna hapsikkakasvien (Ruppiaceae) heimoon. Aiemmin hapsikat on sijoitettu toisinaan vitakasveihin (Potamogetonaceae). Suku on nimetty saksalaisen Heinrich Bernard Ruppin (1688–1719) mukaan.
Hapsikoita on enintään kymmenen lajia, joita kasvaa kosmopoliittisesti merissä kaikkien mantereiden rannikoilla. Eurooppaa lukuun ottamatta hapsikoita tavataan myös makeissa vesissä.
Ruppia est un genre de plantes monocotylédones. C'est le seul genre de la famille des Ruppiaceae. Il comprend quelques espèces de plantes herbacées aquatiques, généralement pérennes, submergées ou à feuilles flottantes des régions froides à tropicales.
Le nom générique Ruppia est dédié au botaniste allemand Heinrich Bernhard Rupp (1688-1719)[1].
Selon ITIS (11 avril 2021)[2] :
Selon Catalogue of Life (11 avril 2021)[3] :
Selon World Register of Marine Species (15 avr. 2010)[4] (uniquement espèces marines):
Selon World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) (15 avr. 2010)[5] :
Selon NCBI (11 avril 2021)[6] :
Bien que majoritairement inféodées aux eaux douces, certains auteurs considèrent certaines espèces de Ruppia comme de véritables « herbes marines ».
En particulier, deux espèces sont considérées comme telles :
Plus généralement, les différentes espèces de Ruppia se répartissent comme suit :
Ruppia est un genre de plantes monocotylédones. C'est le seul genre de la famille des Ruppiaceae. Il comprend quelques espèces de plantes herbacées aquatiques, généralement pérennes, submergées ou à feuilles flottantes des régions froides à tropicales.
Rupija (lat. Ruppia), rod vodenog bilja iz reda žabočunolike, raširen širom svijeta, i koji čini samostalnu porodicu Ruppiaceae. Ime je dobio u čast njemačkog botaničara Heinricha Bernharda Ruppa.
Rodu pripada osam vrsta[1] od kojih i dvije koje rastu i na području Hrvatske, Ruppia cirrhosa i primorska rupija (Ruppia maritima)[2]
Rupija (lat. Ruppia), rod vodenog bilja iz reda žabočunolike, raširen širom svijeta, i koji čini samostalnu porodicu Ruppiaceae. Ime je dobio u čast njemačkog botaničara Heinricha Bernharda Ruppa.
Rodu pripada osam vrsta od kojih i dvije koje rastu i na području Hrvatske, Ruppia cirrhosa i primorska rupija (Ruppia maritima)
Słonjel[1] (Ruppia) je ród ze swójby słónčničkowych rostlinow (Ruppiaceae). Wobsahuje sćěhowace družiny:
Słonjel (Ruppia) je ród ze swójby słónčničkowych rostlinow (Ruppiaceae). Wobsahuje sćěhowace družiny:
mórska słonjel (Ruppia maritima) přibrjóžna słonjel (Ruppia cirrhosa) pyskata słonjel (Ruppia rostella)Ruppia L., 1753 è un genere di piante monocotiledoni, a distribuzione cosmopolita; è l'unico genere della famiglia Ruppiaceae[1].
Il nome del genere è un omaggio al botanico tedesco Heinrich Bernhard Rupp.
Il genere comprende piante erbacee acquatiche, generalmente perenni, immerse o a foglie flottanti.
Benché prevalentemente residenti in acque dolci, alcune specie di Ruppia sono delle vere e proprie erbe marine (in particolare Ruppia cirrhosa[2] e Ruppia tuberosa[3]
Il genere ha una distribuzione cosmopolita.[1]
In articolare alcune specie si distribuiscono come segue:
Il genere comprende le seguenti specie:[1]
Ruppia L., 1753 è un genere di piante monocotiledoni, a distribuzione cosmopolita; è l'unico genere della famiglia Ruppiaceae.
Rupija (lot. Ruppia) – dumblialaiškiažiedžių (Alismatidae) poklasio (Ruppiaceae) šeimos augalų gentis.
Lietuvoje augančios rūšys:
Havgras er en gruppe enfrøbladete planter. I Norge finnes det 2 arter, skruehavgras og småhavgras.
Havgras har som regel et grasaktig utseende. De lever helt neddykket i salt- eller brakkvann og er blant de få karplantene som vokser i dette miljøet. Pollineringen skjer under vann. Havgras er en viktig næringskilde for en rekke sjøfugler.
Tidligere regnet man havgras til tjønnaksfamilien, men de er nå plassert i en egen familie, Ruppiaceae, i ordenen Alismatales. Cymodoceaceae og Posidoniaceae er de nærmeste slektningene.[1]
Zhao og Wu regner med fem arter i verden.[2] Den første molekylærgenetiske undersøkelsen viste at det er tre godt definerte arter og et artskompleks med seks linjer (R. maritima). Under utviklingen av slekten har det vært flere tilfeller av hybridisering og polyploidi.[3] Seinere studier har oppdaget ytterligere to linjer innenfor artskomplekset.[4]
Havgras er en gruppe enfrøbladete planter. I Norge finnes det 2 arter, skruehavgras og småhavgras.
Havgras har som regel et grasaktig utseende. De lever helt neddykket i salt- eller brakkvann og er blant de få karplantene som vokser i dette miljøet. Pollineringen skjer under vann. Havgras er en viktig næringskilde for en rekke sjøfugler.
Tidligere regnet man havgras til tjønnaksfamilien, men de er nå plassert i en egen familie, Ruppiaceae, i ordenen Alismatales. Cymodoceaceae og Posidoniaceae er de nærmeste slektningene.
Zhao og Wu regner med fem arter i verden. Den første molekylærgenetiske undersøkelsen viste at det er tre godt definerte arter og et artskompleks med seks linjer (R. maritima). Under utviklingen av slekten har det vært flere tilfeller av hybridisering og polyploidi. Seinere studier har oppdaget ytterligere to linjer innenfor artskomplekset.
Hasło w Wikisłowniku Rupia (Ruppia L.) – jedyny rodzaj roślin z rodziny rupiowatych (Ruppiaceae Horan. ex Hutch.), obejmujący 7 gatunków, występujących na całym świecie[3].
Przedstawiciele rodzaju rupia występują na wszystkich kontynentach. Jedynymi regionami nie zasiedlonymi przez te rośliny są wyspy środkowego Atlantyku, Mongolia, Papua-Nowa Gwinea, wyspy południowo-środkowego Pacyfiku i Antarktyda kontynentalna[3].
Rośliny wieloletnie lub jednoroczne, zasiedlające słonawe, brachiczne lub bardzo słone wody. Kłącze smukłe, zwykle rozgałęzione. Pędy cylindryczne, zwężające się, wydłużone lub krótkie. Ulistnienie naprzemianległe. Liście siedzące, wąsko równowąskie, całobrzegie lub drobnoząbkowane. Przylistki przylegające do nasady liścia i pochwy liściowej. Pochwy liściowe krótko uszkowate, pozbawione języczka. Kwiaty obupłciowe, małe, pozbawione okwiatu, zebrane w kilkukwiatowe kłosy wyrastające na szypułach. Pręciki 2 z siedzącymi główkami. Słupki 4 lub więcej, wolne, jednozalążkowe, siedzące. Znamiona słupków siedzące. Owocami są niesymetryczne pestkowce. Nasiona pozbawione bielma[4].
Jedyny rodzaj z rodziny rupiowatych (Ruppiaceae) w obrębie rzędu żabieńcowców (Alismatales) należących do kladu jednoliściennych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa jednoliścienne (Liliopsida Brongn.), podklasa żabieńcowe (Alismatidae Takht.), nadrząd Alismatanae Takht., rząd rdestnicowce (Potamogetonales Dumort.), podrząd Potamogetonineae Engl., rodzina rupiowate (Ruppiaceae Horan. ex Hutch.), plemię Ruppieae Kunth ex Spach, rodzaj rupia (Ruppia L.)[5]
Z wyjątkiem Ruppia didyma i Ruppia drepanensis wszystkie gatunki rupii są ujęte w Czerwonej księdze gatunków zagrożonych ze statusem LC (mniejszej troski)[7].
Rupia (Ruppia L.) – jedyny rodzaj roślin z rodziny rupiowatych (Ruppiaceae Horan. ex Hutch.), obejmujący 7 gatunków, występujących na całym świecie.
Natingsläktet (Ruppia) är det enda släktet inom växtfamiljen natingväxter.[1] Arterna inom släktet är fleråriga och lever i salt- och brackvatten eller i sötvatten med en förhöjd halt av kalcium- eller sulfidjoner[2]. I Sverige och Finland finns två arter, hårnating (R. maritima) och skruvnating (R. cirrhosa). I Norge finns dessutom smånating (R. brachypus).
Ingående arter enligt Catalogue of Life[1]:
Natingsläktet (Ruppia) är det enda släktet inom växtfamiljen natingväxter. Arterna inom släktet är fleråriga och lever i salt- och brackvatten eller i sötvatten med en förhöjd halt av kalcium- eller sulfidjoner. I Sverige och Finland finns två arter, hårnating (R. maritima) och skruvnating (R. cirrhosa). I Norge finns dessutom smånating (R. brachypus).
Ruppia là một chi thực vật có hoa trong họ Ruppiaceae.[1]
Ruppia là một chi thực vật có hoa trong họ Ruppiaceae.
Ruppia L. (1753)
Ру́ппия (лат. Ruppia) — род многолетних травянистых растений монотипного семейства Ру́ппиевые (Ruppiáceae) порядка Частухоцветные (Alismatales).
Научное латинское название рода дано Карлом Линнеем в честь немецкого ботаника Генриха Бернарда Руппа (1688—1719), составившего Йенскую флору (лат. Flora Jenensis, 1718).
Руппиевые распространены во внетропических областях обоих полушарий, а отчасти также в горных районах тропиков. Руппии — обычно растущие большими колониями водные растения, напоминающие по облику узколистные рдесты (Potamogeton). Однако, в отличие от последних, они обитают только в солоноватых водоёмах разной степени солёности. Там, где такие водоёмы отсутствуют (например, в большей части таежной зоны Евразии, исключая морское побережье), там нет и руппии. Встречаются они и высоко в горах (например, в Андах на высоте до 4000 м над уровнем моря), если там есть солёные озёра.
Отдельные виды руппии заметно отличаются по своей экологии. Наименее галофильный из них — Руппия коротконожковая (Ruppia brachypus) растёт в дельтах рек и приморских лагунах с очень слабой солёностью воды. К водоёмам с большим содержанием солей приурочена широко распространённая руппия морская (Ruppia maritima). Она отсутствует, например, в опреснённой Невой части Финского залива (Ленинградская область), но встречается в изобилии в водоёмах, образованных солёными источниками, близ курорта Старая Русса (Новгородская область). На южных границах России эта руппия — обычное растение солёных озёр, хотя в горько-солёных озёрах её замещает более редкая руппия трапанинская (Ruppia drepanensis). В морских заливах и приморских лагунах с ещё более солёной водой встречаются виды с очень длинными, спирально согнутыми ножками соцветий: широко распространённая руппия усиконосная и северотихоокеанская руппия западная (Ruppia occidentalis). Кроме того, эти виды имеют более толстые корневища и могут обитать на больших глубинах.
Руппии — многолетние растения, полностью или почти полностью погружённые в воду, с довольно длинными и тонкими ползучими корневищами, от узлов которых отходят неразветвлённые корни с очень длинными корневыми волосками. Однако некоторые виды руппии могут расти, цвести и плодоносить также в свободно плавающем состоянии, при соприкосновении с дном водоёмов вновь укрепляясь на нём с помощью придаточных корней.
Листья руппии узколинейные, иногда нитевидные, сидячие, обычно лишь с одной слабо заметной жилкой. Приросшие к их нижней части прилистники образуют охватывающее стебель, но незамкнутое влагалище. На стеблях листья обычно располагаются очерёдно, и только на верхушке имеются одна или две пары супротивных или почти супротивных листьев с немного более вздутыми влагалищами.
Соцветие сначала заключено в расширенное влагалище одного из двух верхних листьев побега. Затем ножка соцветия быстро удлиняется, причём у некоторых видов, например, у руппии усиконосной (Ruppia cirrhosa), она достигает очень большой длины и скручивается в виде спирали. Каждое соцветие состоит из двух сближенных обоеполых цветков, не имеющих прицветников и околоцветника, если не считать двух очень мелких чешуевидных выростов, расположенных у основания тычинок и часто принимаемых за рудименты околоцветника. У руппии очень хорошо выражена протандрия, препятствующая самоопылению, и цветки каждого соцветия проходят как бы две фазы развития: сначала мужскую, потом женскую. В мужской фазе цветок имеет два супротивных, почти сидячих пыльника, каждый с двумя крупными почковидными гнёздами, разделёнными довольно широким связником. Расположенный между пыльниками гинецей из 2—10 свободных плодолистиков в это время ещё недоразвит. После вскрытия и освобождения от пыльцы пыльники опадают, но разрастаются и становятся способными к восприятию пыльцы. Кроме того, во время женской фазы цветения быстро начинают удлиняться основания плодолистиков. В результате этого плодолистики каждого цветка оказываются расположенными на длинных и тонких ножках, выходящих из одного места и производящих впечатление лучей зонтиковидного соцветия. Наблюдая такие «зонтики» при плодах, трудно поверить в то, что каждый отдельный плодик формируется не из целого цветка, а лишь из его части. Невскрывающиеся семянные плодики руппии обычно имеют обратногрушевидную форму, но более или менее асимметричны. Они принадлежат к числу костянкообразных плодов, так как наружная оболочка у них мясистая и богатая крахмалом, а внутренняя очень твёрдая.
Хотя для руппии отмечалась возможность опыления ветром её цветков в случаях, когда они возвышаются над поверхностью воды, в настоящее время для всех видов этого рода установлена гидрофилия. Попадая в воду после вскрытия пыльников, эллипсоидальные и немного согнутые, часто почти почковидные пыльцевые зёрна свободно плавают в воде, постепенно поднимаясь к её поверхности, и приходят в соприкосновение с рыльцами цветков, находящихся в женской фазе. Если у менее галофильной руппии морской опыление обычно осуществляется в воде и лишь отчасти на её поверхности, то у руппии усиконосной и других видов, обитающих в более солёной (и потому более тяжёлой) воде, пыльцевые зёрна быстро поднимаются на её поверхность, где в основном и происходит опыление. Расположению соцветий этих видов руппии во время женской фазы цветков на поверхности воды помогают длинные ножки соцветий, спиральные изгибы которых позволяют реагировать на изменения глубины водоёмов во время приливов и отливов или во время волнения моря. Кроме того, эти спиралеобразные ножки могут вращать соцветия на поверхности воды, вследствие чего увеличивается возможность контакта их с плавающей пыльцой.
Плодики руппии, вероятно, распространяют рыбы и птицы, использующие в пищу их мясистую оболочку, в то время как твёрдая косточка проходит через пищевод животных без повреждений (эндозоохория). Руппия легко размножается также вегетативно, с помощью частей корневищ и плавающих побегов, способных укореняться. Зрелые плодики обычно долго сохраняются на материнских побегах и могут вместе с ними перемещаться ветром и морскими течениями на большие расстояния.
Семейство монотипно — состоит из одного рода Руппия (Ruppia L.)[2], включающего 10 видов[3]:
Ру́ппия (лат. Ruppia) — род многолетних травянистых растений монотипного семейства Ру́ппиевые (Ruppiáceae) порядка Частухоцветные (Alismatales).
川蔓藻属（Ruppia），为川蔓藻科下唯一属，包含1-10个种[1]，广泛分布在全球温带和亚热带的咸水中，水生草本，花无花被，顶生穗状花序；果实为有长柄和有悬垂的种子。
本科植物原来被分到眼子菜科中的一属，1981年的克朗奎斯特分类法将其单独列为一个科，放到茨藻目中，1998年根据基因亲缘关系分类的APG 分类法将其合并到泽泻目中。
本科植物和同是生长在咸水中的丝粉藻科和波喜荡草科亲缘较近，根据AP-网站这三科是同源类植物。
川蔓藻属（Ruppia），为川蔓藻科下唯一属，包含1-10个种，广泛分布在全球温带和亚热带的咸水中，水生草本，花无花被，顶生穗状花序；果实为有长柄和有悬垂的种子。
本科植物原来被分到眼子菜科中的一属，1981年的克朗奎斯特分类法将其单独列为一个科，放到茨藻目中，1998年根据基因亲缘关系分类的APG 分类法将其合并到泽泻目中。
本科植物和同是生长在咸水中的丝粉藻科和波喜荡草科亲缘较近，根据AP-网站这三科是同源类植物。
줄말속(--屬, 학명: Ruppia 루피아[*])은 택사목의 단형 과인 줄말과(--科, 학명: Ruppiaceae 루피아케아이[*])에 속하는 유일한 속이다.[1][2] 줄말(Ruppia maritima) 등을 포함하고 있다. 비교적 소수의 식물 분류학자들에게 알려져 왔다. 2003년의 APG II 분류 체계(1998년의 APG 분류 체계에서 변하지 않음)는 외떡잎식물군 내의 택사목으로 분류하였다. AP-웹사이트에 의하면, 이 과는 키모도케아과(Cymodoceaceae)와 혼동되는 측면이 있다. 키모도케아과, 포시도니아과 그리고 줄말과의 3개 과 식물은 일종의 단계통군을 형태를 띤다.
1981년의 크론퀴스트 분류 체계는 이 과를 속씨식물문(Magnoliophyta, [=angiosperms]) 내의 백합강(Liliopsida, [=monocotyledons]) 내의 택사아강(Alismatidae)의 나자스말목(Najadales)으로 분류하였다.
줄말속(--屬, 학명: Ruppia 루피아[*])은 택사목의 단형 과인 줄말과(--科, 학명: Ruppiaceae 루피아케아이[*])에 속하는 유일한 속이다. 줄말(Ruppia maritima) 등을 포함하고 있다. 비교적 소수의 식물 분류학자들에게 알려져 왔다. 2003년의 APG II 분류 체계(1998년의 APG 분류 체계에서 변하지 않음)는 외떡잎식물군 내의 택사목으로 분류하였다. AP-웹사이트에 의하면, 이 과는 키모도케아과(Cymodoceaceae)와 혼동되는 측면이 있다. 키모도케아과, 포시도니아과 그리고 줄말과의 3개 과 식물은 일종의 단계통군을 형태를 띤다.
1981년의 크론퀴스트 분류 체계는 이 과를 속씨식물문(Magnoliophyta, [=angiosperms]) 내의 백합강(Liliopsida, [=monocotyledons]) 내의 택사아강(Alismatidae)의 나자스말목(Najadales)으로 분류하였다.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Wikispecies har information om 