Helianthemum nummularium és una espècie de planta perenne de la família de les cistàcies que habita a tot Europa, excepte Islàndia i Noruega, fins oest d'Àsia. A la península Ibèrica a la meitat nord i a Sierra Nevada.[1][2] Prolifera de forma natural en timonedes, matollars, pastures més o menys secs, boscos aclarits, pedregars i fissures de roques, en substrat calcari o silícic; des del nivell del mar fins a 2.750 m d'altitud. Hi ha més de dues-centes cultivars de l'espècie en el mercat.[3]
El seu nom genèric Helianthemum prové del grec ἥλιοσ (helios), el sol i ανθεμοζ, ον (anthemos, on), «florit», ja que les flors només s'obren amb la calor del sol (necessiten una temperatura superior a 20 °C per desplegar els seus pètals) i tenen un cert fototropisme positiu. Hi ha autors que sostenen que el seu nom és degut a la semblança de la flors grogues amb l'astre solar, però moltes espècies són blanques, ataronjades, rosades o purpúries, el que no enquadra amb aquesta interpretació. Altres per l'afecte que tindria el gènere pels llocs assolellats. El seu nom genèric, nummularium prové del llatí nummus,-i, «moneda», per la forma orbicular de les fulles basals ("foliis inferioribus orbicularis", en la diagnosi original de Linné).
Forma una planta perenne, de (5) 10-35 (45) cm d'alt, sufruticosa, laxament cespitosa, més o menys verda; cep ramificada, sovint estolonífera. Tiges procumbents o ascendents, sedosos o glabres, rarament tomentosos. Fulles d'ovato-lanceolades a estretament el·líptiques o linear-lanceolades, obtuses, més o menys planes, rarament de marge revolut, verds pel feix-glabres o amb indument de pèls simples o geminats, rarament en fascicles de 3 (4), subsedosos, adpresos-, incano-tomentoses, de nervis laterals lleument prominents pel revers; limbe (6) 10-25 (35) x (2) 4-12 (18) mm; estípules més llargues que el pecíol, linear-lanceolades o oblongo-lanceolades, llargament ciliades, en general glabres, verdes. Les fulles inferiors, menors, sovint ovades o orbiculars. La inflorescència és simple, més o menys laxa, de fins a 15 (18) flors; les bràctees més curtes que els pedicels, similars a les estípules. Botons florals ovoideo-cònics, acuminats, subaguts, d'àpex lleument retorçat. Sèpals interns 6-9 (10) mm-de 8-10 (12) mm en la fructificació-, amplament ovals, subobtusos, sovint apiculats, de costelles prominents, purpúries, en general setoso-híspides-amb pèls més curts que els espais intercostals (generalment de prop d'1 mm), de vegades més llargs-, amb els espais intercostals de gairebé 1,5 mm d'amplada màxima, membranacis, de glabres a tènuement estrellat-tomentoses; sèpals externs de longitud 1/3-1 / 2 la dels interns, de oblongo-lanceolats a el·líptics, ciliats, verdosos. Pètals de 8-12 (13) mm, obovat-flabeliformes, rarament oblongo-lanceolats, grocs o ataronjats, més rarament rosats o blancs, maculats. El fruit és una càpsula de 6-8 mm, menor que el calze, ovoideo-globosa, densament pilosa, polisperma. Llavors d'uns 1,5 mm, marró-vermelloses.[1]
Helianthemum nummularium és una espècie de planta perenne de la família de les cistàcies que habita a tot Europa, excepte Islàndia i Noruega, fins oest d'Àsia. A la península Ibèrica a la meitat nord i a Sierra Nevada. Prolifera de forma natural en timonedes, matollars, pastures més o menys secs, boscos aclarits, pedregars i fissures de roques, en substrat calcari o silícic; des del nivell del mar fins a 2.750 m d'altitud. Hi ha més de dues-centes cultivars de l'espècie en el mercat.
El seu nom genèric Helianthemum prové del grec ἥλιοσ (helios), el sol i ανθεμοζ, ον (anthemos, on), «florit», ja que les flors només s'obren amb la calor del sol (necessiten una temperatura superior a 20 °C per desplegar els seus pètals) i tenen un cert fototropisme positiu. Hi ha autors que sostenen que el seu nom és degut a la semblança de la flors grogues amb l'astre solar, però moltes espècies són blanques, ataronjades, rosades o purpúries, el que no enquadra amb aquesta interpretació. Altres per l'afecte que tindria el gènere pels llocs assolellats. El seu nom genèric, nummularium prové del llatí nummus,-i, «moneda», per la forma orbicular de les fulles basals ("foliis inferioribus orbicularis", en la diagnosi original de Linné).
Planhigyn blodeuol sydd i'w ganfod mewn tiroedd gwael a hinsawdd cynnes yn Ewrop a Gogledd America yw Cor-rosyn cyffredin sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Cistaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Helianthemum nummularium a'r enw Saesneg yw Common rock-rose.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Cor-rosyn Cyffredin, Blodyn yr Haul, Creig-rosyn Cyffredin, Creigros Cyffredin, Heulros, Rhosyn y Graig.
Mae gan yr hedyn bychan (sy'n pwyso tua 3 mg) got galed anhydraidd.
Planhigyn blodeuol sydd i'w ganfod mewn tiroedd gwael a hinsawdd cynnes yn Ewrop a Gogledd America yw Cor-rosyn cyffredin sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Cistaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Helianthemum nummularium a'r enw Saesneg yw Common rock-rose. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Cor-rosyn Cyffredin, Blodyn yr Haul, Creig-rosyn Cyffredin, Creigros Cyffredin, Heulros, Rhosyn y Graig.
Mae gan yr hedyn bychan (sy'n pwyso tua 3 mg) got galed anhydraidd.
Devaterník velkokvětý (Helianthemum grandiflorum) je vytrvalá, nízká, žlutě kvetoucí bylina, druh rodu devaterník. Roste na velkém území, vzhledově je variabilní a vytváří více morfotypů. Vyskytuje se v západoevropských, středoevropských a jihoevropských pohořích jako jsou Pyreneje, Vogézy, Jura, Alpy, Vysoké Sudety, Karpaty, Apeniny i pohořích na Balkáně a na územích k nim přiléhajícím. Roste také v Malé Asii a v oblasti Kavkazu.
V České republice rostou dva poddruhy devaterníku velkokvětého:
Nominátní poddruh devaterník velkokvětý pravý roste v Česku pouze na několika málo mikrolokalitách v subalpínském výškovém stupni v oblasti Hrubého Jeseníku ve Velké a Malé kotlině. Je považován za rostlinu v Česku ohroženou vymizením.
Poddruh devaterník velkokvětý tmavý roste v Česku hojně po většině území, od nížin do podhůří. Od nominátního poddruhu se liší mimo znaků popsaných v kapitole „Popis“ dále ještě tím, že má poněkud drobnější květy a výrazně chlupatější listy.
Podle nejnovějších fylogenetických výzkumů byl druh devaterník velkokvětý (popisovaný v tomto článku) zrušen a přeřazen do druhu devaterník penízkovitý, kde byl klasifikován na úroveň pouhých poddruhů takto:
Devaterník velkokvětý je vázán na relativně teplá a osluněná stanoviště na sušších loukách, kamenitých i křovinatých stráních, pastvinách i na okrajích světlých lesů. Vyskytuje se také podél polních a venkovských cest, většinou je rozšířen na půdách se zásaditou reakcí.
Trsnatý, vytrvalý, polokeř, 10 až 30 cm vysoký, s lodyhami od spodu hustě rozvětvenými. Lodyhy, květné i plané, bývají poléhavé nebo vystoupavé, u báze dřevnaté a řídce chlupaté. Jsou porostlé měkkými, krátce řapíkatými listy, dlouhými 15 až 30 mm a širokými 3 až 10 mm, které mají úzké palisty. Čepele listů jsou čárkovitě podlouhlé, úzce vejčité až obkopinaté a na bázi klínovité. Po obvodě jsou celokrajné a na vrcholu jsou okrouhlé (poddruh devaterník velkokvětý pravý), nebo jsou po obvodě podvinuté a na vrcholu špičaté (poddruh devaterník velkokvětý tmavý). Na obou stranách jsou chlupaté, zeleně zbarvené a mají výraznou červenohnědou střední žilku.
V řídkém, koncovém, hroznovitém květenství vyrůstá 10 až 15 (d. v. pravý) nebo 2 až 6 (d. v. tmavý) stopkatých květů o průměru 2 až 4 cm. Květ je oboupohlavný, pětičetný a bývá po odkvětu, stejně jako ještě nerozkvetlá, vejčitá poupata převislý. Kališní lístky, rostoucí ve dvou kruzích, jsou vytrvalé a bývají dlouhé 5 až 10 mm. Tři větší, vnitřní, jsou mezi žilkami lesklé a holé nebo jen řídce porostlé svazčitými chlupy (d. v. pravý), nebo jsou mezi žilkami matné a porostlé kratičkými hvězdicovitými chlupy (d. v. tmavý). Korunní lístky, velké 10 až 15 mm, jsou obvejčitého tvaru, mají zlatožlutou barvu a vespod oranžovou skvrnu. V květu je dále mnoho tyčinek (50 až 100), které jsou vespod nitkami srostlé do pět svazečků, nesou asi 0,5 mm dlouhé prašníky. Kulatý, svrchní, ze třech plodolistů složený semeník nese čnělku s hlavičkovitou bliznou. Ploidie druhu je 2n = 20.
Květy kvetoucí v období červen až září obvykle opyluje hmyz, kterému rostlina, nemajíc nektaru, nabízí dostatek pylu. Za nepříznivého počasí se květy mohou opylit i samosprašně, prašníky a blizna dozrávají současně. Květy rozkvétají ve květenství postupně od vrcholu.
Plod je jednopouzdrá, mnohosemenná tobolka vejčitého až kulovitého tvaru, 5 až 8 mm velká. Tobolka, obalená v trvalém kalichu, se po dozrání otvírá třemi chlopněmi, obsahuje až 30 semen oválného tvaru. Semena jsou velká asi 1,5 mm, červenohnědá, mají jemně bradavičnaté oplodí a za vlhka slizovatí.
Vegetativně se může rostlina rozšiřovat do blízkého okolí. Z jejího kořene vyrůstají podzemní vodorovné výběžky, vyúsťující do nadzemních lodyh, které samy mohou zakořenit. Propojení s mateřskou rostlinou se postupně přeruší a vznikne rostlina nová. Na větší vzdálenosti se rozmnožuje pohlavně semeny, která se mohou šířit endozoochoricky, epizoochoricky nebo anemochoricky.
Devaterník velkokvětý pravý je podle „Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.“ i podle „Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky“ zařazen mezi druhy kriticky ohrožené (§1) a (C1).[1][2][3][4][5]
Tyčinky v květu
Mladá rostlinka
Zralé tobolky a semena
Obrázky, zvuky či videa k tématu devaterník velkokvětý ve Wikimedia Commons
Devaterník velkokvětý (Helianthemum grandiflorum) je vytrvalá, nízká, žlutě kvetoucí bylina, druh rodu devaterník. Roste na velkém území, vzhledově je variabilní a vytváří více morfotypů. Vyskytuje se v západoevropských, středoevropských a jihoevropských pohořích jako jsou Pyreneje, Vogézy, Jura, Alpy, Vysoké Sudety, Karpaty, Apeniny i pohořích na Balkáně a na územích k nim přiléhajícím. Roste také v Malé Asii a v oblasti Kavkazu.
Soløje (Helianthemum nummularium), eller almindelig soløje, er en flerårig, urteagtig plante eller halvbusk med en nedliggende til opstigende vækst. Blomsterne er gule og talrige, og da planten er tørketålende, bruges den ofte i stenbede.
Soløje er en flerårig, urteagtig plante eller halvbusk med en nedliggende til opstigende vækst. Stænglerne er runde i tværsnit og fint hårede. Bladene er næsten ustilkede og modsat stillede med hel og let tilbagerullet rand. Oversiden er spredt håret og mørkegrøn, mens undersiden er grågrøn og fint håret. Blomstringen foregår i juni-juli, hvor man finder blomsterne i klaselignened stande både endestillet og fra bladhjørnerne. De enkelte blomster er 5-tallige og regelmæssige med gule kronblade. Frugterne er kapsler med mange frø: 15-30 cm høj
Rodsystemet består af en kraftig og dybtgående pælerod med et velforgrenet net af siderødder.
Planten når en højde på ca. 20 cm og en bredde på ca. 40 cm.
Soløje har sin naturlige udbredelse i Mellemøsten, Kaukasus og det meste af Europa. I Danmark findes soløje (i form af underarten bakkesoløje) hist og her på tørre skrænter og overdrev i Himmerland, Sjælland og Bornholm, mens underarten filtet soløje er meget sjælden. [1] Arten er knyttet til lysåbne voksesteder med en næringsfattig og tør jord. Derfor ses den oftest på sydvendte skrænter og overdrev.
På Ölands alvar vokser arten på næsten vandrette kalkplader uden megen jord sammen med bl.a. aksærenpris, alvar-bynke, dunet havre, engrottehale, knoldet mjødurt, knoldranunkel, kornet stenbræk, riddergøgeurt, storblomstret brunelle og vellugtende gulaks[2]
Soløje (Helianthemum nummularium), eller almindelig soløje, er en flerårig, urteagtig plante eller halvbusk med en nedliggende til opstigende vækst. Blomsterne er gule og talrige, og da planten er tørketålende, bruges den ofte i stenbede.
Das Gelbe Sonnenröschen (Helianthemum nummularium), auch Gewöhnliches Sonnenröschen, Gemeines Sonnenröschen, Sonnenröschen und Sonnenwendröschen genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Sonnenröschen (Helianthemum) innerhalb der Familie der Zistrosengewächse (Cistaceae). Sie gehört zu den Lichtanzeigern (Zeigerpflanzen).
Das Gelbe Sonnenröschen ist eine immergrüne, ausdauernde, an der Basis verholzende Pflanze, wächst als niederliegender selten bis aufsteigender Halbstrauch und erreicht Wuchshöhen von 10 bis 30 Zentimetern. Die gegenständigen Laubblätter sind elliptisch-eiförmig, ganzrandig und bewimpert. Die lanzettlichen Nebenblätter sind länger als der Blattstiel.
Die Blütezeit reicht von Mai bis September. Der meist einseitswendige, traubige Blütenstand ist wenigblütig. Die zwittrigen Blüten sind bei einem Durchmesser von 8 bis 18 Millimetern radiärsymmetrisch und fünfzählig mit einer doppelten Blütenhülle. Die Kelchblätter sind oft rötlich-streifig. Die fünf Kronblätter sind zitronen- bis goldgelb. Es sind viele Staubblätter vorhanden. Die lokulizide Kapselfrucht enthält viele Samen.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 20 für die Unterarten subsp. nummularium, subsp. glabrum, subsp. grandiflorum und subsp. obscurum.[1]
Beim Gelben Sonnenröschen liegt eine ektotrophe Mykorrhiza vor.
Das Gelbe Sonnenröschen nutzt das wärmere Klima der bodennahen Luftschichten. Folgende Merkmale sind Anpassungen an Trockenstandorte (Xeromorphosen): Die derben „Lederblätter“ besitzen einen umgerollten Blattrand und eine glänzende Blattoberseite.
Blütenökologisch handelt es sich um sonnenwendige, homogame „Pollen-Scheibenblumen“. Die weit über 100 Staubblätter sind sekundär durch Vervielfältigung entstanden (ein Büschelchen entspricht einem ursprünglichen Staubblatt). Die Blüten sind nur bei Sonne und nur bei Temperaturen über 20 Grad geöffnet. Die äußeren Staubblätter reagieren auf Berührung ihrer Basis mit sofortigem, langsamem Abspreizen. Dieser Mechanismus dient dazu, Pollen suchende Insekten mit Pollen einzustäuben. Dieser Vorgang ist reversibel. Die Kronblätter besitzen eine starke UV-Reflexion und sind daher für Bienen gut sichtbar. Das wärme- und lichtabhängige Öffnen und Schließen der Blüten kann zu spontaner Selbstbestäubung führen. Die Blüten „leben“ nur einen Tag lang. Nachmittags fallen die Kronblätter bereits ab.
Fruchtreife erfolgt von Juli bis November. Die fachspaltige Trockenkapselfrüchte wenden sich im Gegensatz zu den Blüten vom Licht ab, sie sind also negativ phototrop. Es erfolgt Wind- und Zufallsverbreitung und wegen der Klebrigkeit der Samen wohl auch eine Verbreitung als Klebhafter; die Samen werden auch als Regenschwemmling verbreitet. Es handelt sich um Lichtkeimer.
Helianthemum nummularium ist im Kaukasusraum, in der Türkei und in fast ganz Europa außer Island und Norwegen verbreitet. Als Standort bevorzugt sie sonnige Trockenhänge, Heiden, Waldränder und Felsen.
Die Erstbeschreibung erfolgte durch Carl von Linné als Cistus nummularius. Die Neukombination zu Helianthemum nummularium (L.) Mill. erfolgte durch Philip Miller.
Der Gattungsname Helianthemum ist aus den griechischen Wörtern helios für Sonne und anthemon für Blume abgeleitet. Das Artepitheton nummularium ist von lateinischen Wort nummulus, das „kleine Münze“ bedeutet, abgeleitet, da die goldgelben Blüten im Sonnenschein wie goldene Münzen leuchten (der Aufbewahrungsort für kleine Geldmünzen wird auch „Nummularium“ bezeichnet).
Von Helianthemum nummularium[2] werden konventionell mindestens acht Unterarten unterschieden:
Nach neueren genetischen und molekularen Untersuchungen[4][5] variieren innerhalb der Art die genetischen und die morphologischen Merkmale unabhängig voneinander, wobei Nordeuropa genetisch wesentlich ärmer ist als Südeuropa und der Alpenraum. Die konventionell zur Unterscheidung der gelb blühenden Unterarten verwendeten Merkmale (Indument, vor allem der Blattunterseite, Blattgröße, Blütengröße) variieren zudem unabhängig und erlaubten in vielen Fällen keine Zuordnung, zudem bildeten die Pflanzen verschiedener Regionen, nach Merkmalen geordnet, keine Cluster, die den Unterarten entsprächen. Es erscheint daher wahrscheinlich, dass die verschiedenen Gruppen eher ökologisch begründeten Formen entsprechen als Unterarten. Die Autoren empfehlen daher, die Art nicht mehr nach Unterarten zu unterscheiden.
Ein weiteres Resultat war, dass eine bisher unterschiedene Form, das Arktische Sonnenröschen Helianthemum acticum (Grosser) Janch. weder genetisch noch morphologisch vom gewöhnlichen Gelben Sonnenröschen zu unterscheiden ist.[5] Es handelt sich um eine Lokalpopulation küstennaher Habitate am Kap Turij, auf der Halbinsel Kola im arktischen, nordwestlichen Russland, mehr als 500 Kilometer entfernt vom nächsten Vorkommen. Diese ist seit über Hundert Jahren bekannt. Die Pflanzen entsprechen morphologisch der subsp. nummularia und wurden auch schon früher mit ihr synonymisiert (z. B. von C.F. Proctor und V.H. Heywood in ihrer Bearbeitung der Gattung in der Flora Europaea, Band 2). Das wichtigste morphologische Merkmal, das Indument der Blätter, erwies sich zudem unter Kontrolle eines einzigen Genlocus. Das Arktische Sonnenröschen ist aufgeführt als streng geschützt im Anhang 1 der Berner Konvention und als besonders geschützt in der Anlage 1 zur Bundesartenschutzverordnung.
Der englischsprachige Trivialname Rock Rose (unzulässig direkt übersetzt etwa „Felsenrose“) verdankt Helianthemum nummularium seinen Vorkommen auf felsigen Hängen der Mittelgebirge.
Das Gelbe Sonnenröschen wird als Steingartenpflanze verwendet und in der Bach-Blütentherapie eingesetzt.
Es gibt auch einige Sorten von Helianthemum nummularium (Auswahl):
Auf den schottischen Jutehändler John Nicoll aus Dundee geht die "Ben" Serie in roten und weißen Farbtönen zurück.
Das Gelbe Sonnenröschen (Helianthemum nummularium), auch Gewöhnliches Sonnenröschen, Gemeines Sonnenröschen, Sonnenröschen und Sonnenwendröschen genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Sonnenröschen (Helianthemum) innerhalb der Familie der Zistrosengewächse (Cistaceae). Sie gehört zu den Lichtanzeigern (Zeigerpflanzen).
Helianthemum nummularium (L.) Mill., l'è 'na piànta perène de la famìa botànica de le Cistaceae.
L'è 'na piànta che la fà sö tacc ram, al pé l'è lignùza e la pöl rià 'nfìna a 50 ghèi de altèsa. Le fòie i è lanùze biànche o grìze, lanceolàde condèle stìpole lanceolàde al pé del gambì. I fiùr i è zalcc con sich pétali de 6÷12 mm. El fröt l'è 'na càpsula che ghe 'nsömèa presapóch a 'n öf, lónga piö o méno compàgn dei sépali, con di nervadüre. La fiorés en primaéra e istàt.
In di pòs-cc pridùs e pratìf sö di teré calcàrei.
Töta Europa, föra che Islànda e Norvégia.[1]
Helianthemum nummularium (L.) Mill., l'è 'na piànta perène de la famìa botànica de le Cistaceae.
Helianthemum nummularium (known as common rock-rose[2]) is a species of rock-rose (Cistaceae), native to most of Europe.
It is an evergreen trailing plant with loose terminal clusters of bright yellow, saucer-shaped flowers. In the flower centre is a tight cluster of orange stamens, which are sensitive to the touch, and spread outwards to reveal the tall stigma in the middle. The plant is common on chalk downs, and occasional in other grasslands, always on dry, base-rich soil. The wild species has yellow flowers, but garden varieties range from white through yellow to deep red.
Though the individual blooms are short-lived, the plant produces a mass of flowers through the summer. It needs a dry, sunny place, like a south-facing rockery or meadow. As the Latin name Helianthemum suggests, these are sun-flowers. This is a good nectar source for bees and there are several species of small beetle that feed on the foliage. Common rock-rose is also the food plant for the larvae of several species of moth and butterfly such as the silver-studded blue (Plebejus argus).
It flowers from May until July.
Two subspecies are currently accepted:[1]
H. nummularium subsp. obscurum
Germany - Schwäbisch Fränkische Waldberge
H. nummularium subsp. obscurum
Germany - Schwäbisch Fränkische Waldberge
H. nummularium subsp. obscurum
Germany - Schwäbische Alb
H. nummularium subsp. obscurum
Germany - Schwäbische Alb
flower diagram
.jpg)
Helianthemum nummularium - MHNT Helianthemum nummularium (known as common rock-rose) is a species of rock-rose (Cistaceae), native to most of Europe.
Helianthemum nummularium es una especie de planta perenne de la familia de las cistáceas.
Planta perenne, de (5)10-35(45) cm de alto, sufruticosa, laxamente cespitosa, más o menos verde; cepa ramificada, con frecuencia estolonífera. Tallos procumbentes o ascendentes, setosos o glabros, raramente tomentosos. Hojas de ovado-lanceoladas a estrechamente elípticas o linear-lanceoladas, obtusas, más o menos planas, raramente de margen revoluto, verdes por el haz –glabras o con indumento de pelos simples o geminados, raramente en fascículos de 3(4), subsetosos, adpresos–, incano-tomentosas, de nervios laterales algo prominentes por el envés; limbo (6)10-25(35) × (2)4-12(18) mm; estípulas más largas que el peciolo, linear-lanceoladas u oblongo- lanceoladas, largamente ciliadas, en general glabras, verdes; hojas inferiores, menores, con frecuencia ovadas u orbiculares. Inflorescencia simple, más o menos laxa, de hasta 15(18) flores; brácteas más cortas que los pedicelos, similares a las estípulas. Botones florales ovoideo-cónicos, acuminados, subagudos, de ápice no o algo retorcido. Sépalo internos 6-9(10) mm –de 8-10(12) mm en la fructificación–, anchamente ovales, subobtusos, a menudo apiculados, de costillas prominentes, purpúreas, en general setoso-híspidas –con pelos más cortos que los espacios intercostales (generalmente de cerca de 1 mm), a veces más largos–, con los espacios intercostales de casi 1,5 mm de anchura máxima, membranáceos, de glabros a tenuemente estrellado-tomentosos; sépalos externos de longitud 1/3-1/2 la de los internos, de oblongo-lanceolados a elípticos, ciliados, verdosos. Pétalos de 8-12(13) mm, obovado-flabeliformes, raramente oblongo-lanceolados, amarillos o anaranjados, más raramente rosados o blancos, maculados. Fruto en cápsula de 6-8 mm, menor que el cáliz, ovoideo-globosa, densamente pelosa, polisperma. Semillas cerca de 1,5 mm, pardo-rojizas.[1]
En tomillares, matorrals, pastos más o menos secos, bosques aclarados, pedregales y fisuras de rocas, en substrato calizo o silíceo; desde el nivel del mar hasta 2750 m de altitud.
En toda Europa, excepto Islandia y Noruega, hasta oeste de Asia. En la Península ibérica: en la mitad norte y en Sierra Nevada.[1][2]
Existen más de 200 cultivares de la especie en el mercado.[3]
Helianthemum nummularium fue descrita por (Cav.) Losa & Rivas Goday y publicado en Archivos del Instituto de Aclimatacion 13(2): 218. 1974.[4]
Helianthemum: nombre genérico que deriva del griego antiguo Ἥλιος (Helios), "el Sol" y ανθεμοζ, ον (anthemos, on), "florecido", pues las flores solo se abren con el calor del sol (necesitan una temperatura superior a 20º C para desplegar sus pétalos) y tienen un cierto fototropismo positivo. Ciertos nombres vernáculos en Castellano, tales como Mirasol, corroborarían esta interpretación. Autores sostienen que su nombre es debido a la semejanza de la flores amarillas con el astro solar; sin embargo muchas especies son blancas, anaranjadas, rosadas o purpúreas, lo que no encuadra con esta interpretación. Otros por el afecto que tendría el género por los sitios soleados...
nummularium: epíteto latíno que significa "con forma de moneda"[5]
Castellano: cespedilla, flor del sol, jarilla de monte, mirasol, perdiguera, quiribel, tamarilla, yerba turmera.[6]
Helianthemum nummularium es una especie de planta perenne de la familia de las cistáceas.
Harilik kuldkann (Helianthemum nummularium) on kuldkanni perekonda kuuluv taimeliik.
Ta on madalakasvuline väikeste lehtedega ja kollaste õitega taim.
Teda leidub niitudel, meil eriti Põhja- ja Lääne-Eestis.
Harilik kuldkann (Helianthemum nummularium) on kuldkanni perekonda kuuluv taimeliik.
Ta on madalakasvuline väikeste lehtedega ja kollaste õitega taim.
Teda leidub niitudel, meil eriti Põhja- ja Lääne-Eestis.
Päivännouto eli kultapäivännouto (Helianthemum nummularium) on keltakukkainen, suuressa osassa Eurooppaa yleinen päivännoutokasvi. Suomessa laji on harvinainen ja luonnonsuojelulailla rauhoitettu.[1]
Monivuotinen päivännouto kasvaa 10–20 cm korkeaksi. Kasvin varsi on tyvestä puutunut. Lehdet ovat pitkulaiset tai puikeat, ehytlaitaset ja sijaitsevat vastakkain. Lehdet ovat päältä vihertäviä ja harvakarvaisia, alta harmaita ja tiheäkarvaisia. Lehtien korvakkeet ovat lehtiruotia pidempiä. Kukinto on 1–10 kukkainen viuhko. Keltaiset kukat ovat kaksineuvoisia, säteittäisiä ja moniheteisiä. Verhiö ja teriö ovat viisilehtisiä. Päivännouto kukkii kesä-heinäkuussa.[2]
Suomessa tavattavat päivännoudot kuuluvat alalajiin ssp. nummularium.[3]
Päivännoutoa tavataan lähes koko Euroopasta Espanjasta Länsi-Venäjälle ja Välimeren rannikolta Itämeren piiriin. Lisäksi lajia tavataan Lähi-idässä ja Kaukasuksella. Suomen lähialueilla sitä tavataan Virossa sekä Etelä-Ruotsissa.[3] Suomessa päivännouto kasvaa lähinnä Ahvenanmaalla. Manner-Suomessa lajia tavataan hyvin harvinaisena lähinnä Varsinais-Suomesta sekä Etelä-Hämeestä. Monin paikoin muualta Etelä-Suomesta laji on hävinnyt, samoin kuin muutamilta esiintymispaikoiltaan Pohjanlahden rannikolta.[4]
Päivännouto on kalkinsuosija. Se kasvaa kuivilla rinteillä ja kedoilla sekä sorakoissa.[2]
Päivännoudosta on jalostettu useita kivikkopuutarhojen koristekasvilajeja.[3]
Päivännouto eli kultapäivännouto (Helianthemum nummularium) on keltakukkainen, suuressa osassa Eurooppaa yleinen päivännoutokasvi. Suomessa laji on harvinainen ja luonnonsuojelulailla rauhoitettu.
L'Hélianthème commun (Helianthemum nummularium) est une plante vivace de la famille des Cistacées.
Autres noms : Hélianthème à feuilles arrondies, Hélianthème jaune, Hélianthème nummulaire, Hélianthème tomenteux.
C'est un sous-arbrisseau haut de 10 à 40 cm, plus ou moins rampant, aux tiges ligneuses seulement à la base, à feuilles ovales, opposées. Fleurit de mai à septembre.
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Cette espèce est protégée en Bretagne (Article 1).
L'Hélianthème commun est la plante hôte de la chenille de l'Argus de l'hélianthème (Aricia artaxerxes)[2].
En France, selon le site de l'académie de Besançon, on peut trouver[3] :
L'Hélianthème commun (Helianthemum nummularium) est une plante vivace de la famille des Cistacées.
Autres noms : Hélianthème à feuilles arrondies, Hélianthème jaune, Hélianthème nummulaire, Hélianthème tomenteux.
Wšědna słónčnička (Helianthemum nummularium) je rostlina ze swójby słónčničkowych rostlinow (Cistaceae). Dalšej serbskej ludowej mjenje stej słónčna lubka a hilžička.
Wšědna słónčnička je kerk, kotryž docpěwa wysokosć wot 10 hač 20 cm.
Stołpik je ležacy abo wustupowacy, deleka bruny a wodrjewjeny.
Łopjena su owalne abo dołhojte hač linealne, často kožojte, krótkokosmate hač nahe a přećiwostejne. Wone docpěwaja dołhosć wot hač do 4 cm. Pódlanske łopješka su lancetojte.
Kćěje wot junija hač oktobra. Žołte kćenja docpěwaja wulkosć wot 1,5 hač 2,5 cm a so za sobu puknu. Kóžde kćenje jenož jedyn dźeń je žiwe a so popołdnju začini a krónowe łopješko wotpadnu.
Rosće na słónčnych (poł)suchich trawnikach, mjezach a w chójnowych lěsach. Preferuje suche, wapnite pódy.
Rostlina je w srjedźnej a južnej Europje rozšěrjena.
Wšědna słónčnička (Helianthemum nummularium) je rostlina ze swójby słónčničkowych rostlinow (Cistaceae). Dalšej serbskej ludowej mjenje stej słónčna lubka a hilžička.
L'Eliantemo maggiore (nome scientifico Helianthemum nummularium (L.) Mill. 1768) è una piccola pianta erbacea perenne dai fragili fiori gialli appartenente alla famiglia delle Cistaceae.
La famiglia delle Cistaceae è mediamente numerosa con 200 specie raggruppate in 9 generi. Al genere Helianthemum appartengono circa metà delle specie della famiglia originate in prevalenza nella zona mediterranea e nell'Asia occidentale, una ventina delle quali sono presenti spontaneamente sul territorio italiano. Il Sistema Cronquist assegna la famiglia delle Cistaceae all'ordine delle Violales mentre la moderna classificazione APG (avvalendosi dei recenti progressi della sistematica molecolare) la colloca nell'ordine delle Malvales. Sempre in base alla classificazione APG sono cambiati anche i livelli superiori (vedi tabella a destra).
Il genere della pianta di questa scheda è suddiviso i due sottogeneri: Halimium e Euhelianthemum; il primo ha gli embrioni (parte essenziale del seme) ricurvi quasi ad anello, il secondo sono più dritti o eventualmente ripiegati su sé tessi. La specie Helianthemum nummularium appartiene al secondo raggruppamento[1].
La specie di questa scheda è molto variabile in diversi aspetti morfologici (altezza, colore dei petali, forma delle foglie, pubescenza e altro). Sul nostro territorio sono state individuate 7 sottospecie, ma la loro definizione è resa problematica dal fatto che i vari caratteri tendono confondersi nelle aree di sovrapposizione della varie sottospecie.
In dettaglio nel nord-est italiano le varie sottospecie hanno conquistato ognuna un loro habitat abbastanza definito e specifico:
Mentre in altre zone (Alpi Marittime) l'ibridazione e la promiscuità delle varie sottospecie (specialmente per i caratteri riguardanti la pelosità e il colore dei petali) determinano una situazione di alta instabilità genetica. Senz'altro questa specie ha bisogno di essere ulteriormente studiata.
Per meglio individuare le varie sottospecie l'elenco che segue utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche[2].
Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie):
Nell'elenco che segue sono indicati alcuni ibridi interspecifici:
Sono possibili inoltre ibridi tra le sottospecie, in particolare tra la subsp. nummularium e la subsp. berterianum.
La specie di questa scheda ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
La prima volta che si trova il termine Helianthemum è in una stampa ad opera del fisico e botanico germanico Valerio Cordo (18 febbraio 1515 – 25 settembre 1544); ma è stato il botanico francese Joseph Pitton de Tournefort (5 giugno 1656—28 dicembre 1708) ad usarlo per primo come valore di genere. L'etimologia del nome del genere è abbastanza intuitiva ed è formata da due semplici parole: hèlios (= sole) e ànthos (= fiore) indicando così la breve durata di un solo giorno dei fiori di questo genere, oppure (secondo altre etimologie) indica il fatto che questi fiori vogliono le zone soleggiate. L'epiteto specifico (nummularium) può essere stato suggerito dai petali dal colore dorato e dalla superficie spiegazzata.
Il nome originario di questa specie chamaecistus (poi cambiato in nummularium) venne coniato dai primi botanici dei secoli XV e XVI e significa cisto che cresce vicino alla terra; nome consolidato poi dal botanico giardiniere Philip Miller nel 1768[1] . Il binomio scientifico definitivo (Helianthemum nummularium) della pianta di questa scheda è stato definito da Carl von Linné (Rashult, 23 maggio 1707 – Uppsala, 10 gennaio 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi e dal già citato botanico scozzese Philip Miller (Chelsea, 1691 – Chelsea, 1771) in una pubblicazione del 1768.
In lingua tedesca questa pianta (la sottospecie nummularium) si chiama Gewöhnliches Sonnenröschen; in francese si chiama Hélianthème nummulaire; in inglese si chiama Common Rock-rose.
È una pianta erbacea-suffrutice sempreverde a carattere peloso (addirittura tomentoso) di altezza variabile fra i 5 e i 50 cm. La forma biologica è camefita suffruticosa (Ch suffr), ossia sono piante perenni e legnose alla base, con gemme svernanti poste ad un'altezza dal suolo tra i 2 ed i 30 cm. Le porzioni erbacee si seccano annualmente e rimangono in vita soltanto le parti legnose.
Le radici sono secondarie da fittone.
I fusti sono ramosi-cespugliosi di tipo diffuso-ascendenti ma anche prostrato-ascendenti. Alla base sono quasi legnosi, ispidi e rugosi. I rami sono ascendenti.
Le foglie, semi persistenti, hanno delle forme diverse (ellittica o lanceolata) a seconda della varietà della pianta: in genere sono intere con margini revoluti e ciliati. La consistenza della foglia è coriacea. Il colore è verde su entrambe le pagine con superficie bianco-tomentosa oppure glabra o con peli semplici. Lungo il fusto le foglie sono opposte e picciolate. Alla base delle foglie sono presenti delle stipole. Quelle delle foglie superiori sono molto sviluppate: raggiungono e superano la lunghezza del picciolo ed hanno un aspetto molto simile alle foglie. Dimensioni delle foglie maggiori: 20 – 35 mm. Lunghezza del picciolo : 2 – 4 mm. Dimensione delle stipole: larghezza 1 – 2 mm; lunghezza 6 – 10 mm.
L'infiorescenza si compone di racemi lassi e pauciflori (4 – 7 fiori perlopiù unilaterali; ma a volte si possono trovare infiorescenze composte da copie di fiori). I fiori sono di colore giallo-intenso (ma anche, se non frequentemente, rosei o bianchi) ed hanno dei peduncoli incurvati e ben sviluppati.
I fiori sono ermafroditi e attinomorfi; sono pentameri (calice e corolla composta da 5 elementi). I boccioli (pendenti e globosi) hanno un aspetto abbastanza differente dai sepali maturi.
Il frutto è una capsula loculicida a tre valve con molti semi. Una membrana riveste internamente il frutto. La forma è ricurva. I semi sono provvisti di albume amilaceo. Lunghezza della capsula 6 – 9 mm.
Vengono evidenziate solamente le differenze più marcate rispetto alla descrizione di riferimento.
Helianthemum nummularium (L.) Mill. subsp. berterianum (Bertol.) Breistr. (1947)
Helianthemum nummularium (L.) Mill. subsp. glabrum (Koch) Wilczek (1922)
Helianthemum nummularium (L.) Mill. subsp. grandiflorum (Scop.) Sch. & Th.(1914)
Helianthemum nummularium (L.) Mill. subsp. nummularium
Helianthemum nummularium (L.) Mill. subsp. obscurum (Celak) Holub. (1964)
Helianthemum nummularium (L.) Mill. subsp. semiglabrum (Badaro) Proctor. (1968)
Helianthemum nummularium (L.) Mill. subsp. tomentosum (Scop.) Sch. & Th. (1914)
Data la grande facilità con cui la specie può variare si sono originate almeno una dozzina si cultivar sfruttate dai giardinieri. Sono piante rustiche (di facile impianto) che decorano eccellentemente i muri o i giardini di tipo roccioso se sono messe opportunamente in condizioni di riparo dai venti freddi del nord.
Subsp. grandiflorum
Subsp. grandiflorum
Subsp. nummularium
Subsp. nummularium
Subsp. glabrum
Cultivar
Cultivar
L'Eliantemo maggiore (nome scientifico Helianthemum nummularium (L.) Mill. 1768) è una piccola pianta erbacea perenne dai fragili fiori gialli appartenente alla famiglia delle Cistaceae.
Naudiņu saulrozīte vai dzeltenā saulrozīte (Helianthemum nummularium) ir vienīgā klinšrožu dzimtas suga, kas aug Latvijā. Latvijā reti sastopams pundurkrūms. Ierakstīta Latvijas Sarkanajā grāmatā 3. kategorijā.
Daudzgadīgs, mūžzaļš, sīks puskrūms. Stublājs gulošs, apakšdaļā koksnains, zari pacili. Lapas iegarenas, pamats ķīļveida. Ziedi lieli, dzelteni. Auglis - apmatota pogaļa. Zied no jūnija līdz augustam.
Aug sausās augsnēs, pļavās, skrajos mežos, mežmalās.
Naudiņu saulrozīte ir Eiropā diezgan plaši izplatīta suga, aug arī dažviet Āzijā.[1]
Naudiņu saulrozīte vai dzeltenā saulrozīte (Helianthemum nummularium) ir vienīgā klinšrožu dzimtas suga, kas aug Latvijā. Latvijā reti sastopams pundurkrūms. Ierakstīta Latvijas Sarkanajā grāmatā 3. kategorijā.
Het geel zonneroosje of gestippeld zonneroosje (Helianthemum nummularium) is een groenblijvende, liggende of opgaande struik uit de zonneroosjesfamilie (Cistaceae). In Nederland komt de plant voor in Zuid-Limburg. De soort staat op de Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en stabiel of iets toegenomen. Het aantal chromosomen is 2n = 20.[1]
De plant wordt 10-40 cm hoog en heeft tegenoverstaande, behaarde bladeren. Deze zijn elliptisch tot lijnlancetvormig en dragen alle steunblaadjes.
Het geel zonneroosje bloeit van mei tot september met goudgele bloemen, die in een tros zitten. De bloemen zijn alleen geopend als de zon schijnt en de temperatuur boven de 20 °C is.
De vrucht is een driekleppige, 5 mm lange en 3,75 mm brede doosvrucht, die veel zaden bevat.
Plant
Bladeren
Bladharen
Achterkant blad
Bloem
Kelk
Bloem van een cultivar
Helianthemum nummularium met kelk, doosvrucht en zaden
De plant komt in grasland voor op vrij droge, kalkrijke grond.
De plant wordt ook gebruikt in de siertuin. Er zijn cultivars met verschillende bloemkleuren, zoals wit, rood en roze.
De plant wordt voor fytotherapeutische doeleinden gebruikt.
Het geel zonneroosje is een kensoort voor de klasse van de kalkgraslanden (Festuco-Brometea).
Het geel zonneroosje is waardplant van de dagvlinders groot spikkeldikkopje, groentje en bruin blauwtje, de nachtvlinders weegbreebeer en zwartvlakworteluil en de microvlinders Coleophora potentillae, Coleophora ochrea en Mompha miscella.
Sommige botanici onderscheiden de volgende ondersoorten:
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Helianthemum nummularium op Wikimedia Commons. Het geel zonneroosje of gestippeld zonneroosje (Helianthemum nummularium) is een groenblijvende, liggende of opgaande struik uit de zonneroosjesfamilie (Cistaceae). In Nederland komt de plant voor in Zuid-Limburg. De soort staat op de Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en stabiel of iets toegenomen. Het aantal chromosomen is 2n = 20.
De plant wordt 10-40 cm hoog en heeft tegenoverstaande, behaarde bladeren. Deze zijn elliptisch tot lijnlancetvormig en dragen alle steunblaadjes.
Het geel zonneroosje bloeit van mei tot september met goudgele bloemen, die in een tros zitten. De bloemen zijn alleen geopend als de zon schijnt en de temperatuur boven de 20 °C is.
De vrucht is een driekleppige, 5 mm lange en 3,75 mm brede doosvrucht, die veel zaden bevat.
Plant
Bladeren
Bladharen
Achterkant blad
Bloem
Kelk
Bloem van een cultivar
Helianthemum nummularium met kelk, doosvrucht en zaden
De plant komt in grasland voor op vrij droge, kalkrijke grond.
Solrose (Helianthemum nummularium) er en eviggrønn halvbusk i solrosefamilien.
Den er ofte krypende, men blir opptil 30 cm høy. Bladene er avlange til lansettformede; de er grønne på oversiden og grå- eller hvithåret på undersiden. Bladene sitter motsatt og arten har akselblad. Blomstene er gule, 12–20 mm, og sitter i kvaster på 1–12. Hvite og rosa blomster forekommer også. Arten vokser på tørre, steinete steder, ofte på kalkgrunn. Den tåler sterk beiting og er i Sverige i tilbakegang på grunn av gjengroing etter opphør av naturbeite.
Solrose finnes i alle land i Europa, unntatt Island, og vokser også noen steder i Anatolia, Levanten, Kypros, Transkaukasia og Nord-Iran. Arten ble først oppdaget i Norge i 2002. To bestander er kjent fra Jeløya utenfor Moss. Her vokser solrose i tørreng sammen med andre sjeldenheter som fargemyske, bakkeknapp og kvitmure.[2]
Vanlig solrose deles i åtte underarter.
Blomst
Knopper
Blader
Akselblader
Kapsel med frø
subsp. pyrenaicum
subsp. obscurum
Typisk voksested
Solrose (Helianthemum nummularium) er en eviggrønn halvbusk i solrosefamilien.
Den er ofte krypende, men blir opptil 30 cm høy. Bladene er avlange til lansettformede; de er grønne på oversiden og grå- eller hvithåret på undersiden. Bladene sitter motsatt og arten har akselblad. Blomstene er gule, 12–20 mm, og sitter i kvaster på 1–12. Hvite og rosa blomster forekommer også. Arten vokser på tørre, steinete steder, ofte på kalkgrunn. Den tåler sterk beiting og er i Sverige i tilbakegang på grunn av gjengroing etter opphør av naturbeite.
Solrose finnes i alle land i Europa, unntatt Island, og vokser også noen steder i Anatolia, Levanten, Kypros, Transkaukasia og Nord-Iran. Arten ble først oppdaget i Norge i 2002. To bestander er kjent fra Jeløya utenfor Moss. Her vokser solrose i tørreng sammen med andre sjeldenheter som fargemyske, bakkeknapp og kvitmure.
Posłonek rozesłany, posłonek kutnerowaty[4] Helianthemum nummularium (L.) Mill. – gatunek rośliny należący do rodziny posłonkowatych. Rośnie dziko w Europie oraz w Azji Zachodniej i na Kaukazie[3]. W Polsce rośnie tylko w Tatrach[5].
Krzewinka, chamefit. Kwitnie od maja do sierpnia, początkowo bardzo obficie, później słabiej[5].
Oprócz typowej formy na stanowiskach naturalnych w Polsce występują 3 podgatunki (przez niektórych botaników uznawane za oddzielne gatunki)[4]:
Występuje też wiele form pośrednich, będących mieszańcami pomiędzy tymi podgatunkami.
Jest uprawiany jako roślina ozdobna w różnych odmianach, o różnej barwie kwiatów. Szczególnie nadaje się do ogrodów skalnych i na rabaty. Uprawia się go z nasion, przez odkłady lub z sadzonek. Preferuje stanowiska słoneczne, gleby mogą być jałowe, ale muszą być zasobne w wapń. W czasie mroźnych i bezśnieżnych zim nadziemne pędy mogą przemarznąć, ale roślina odnowi się. Aby uzyskać ładny wygląd rośliny, starsze pędy należy przycinać. Cięcie zwiększa też odporność roślin na mróz[7].
Posłonek rozesłany, posłonek kutnerowaty Helianthemum nummularium (L.) Mill. – gatunek rośliny należący do rodziny posłonkowatych. Rośnie dziko w Europie oraz w Azji Zachodniej i na Kaukazie. W Polsce rośnie tylko w Tatrach.
Helianthemum nummularium é uma espécie de planta com flor pertencente à família Cistaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Mill., tendo sido publicada em Gard. Dict., ed. 8. n. 12. 1768.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Helianthemum nummularium é uma espécie de planta com flor pertencente à família Cistaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Mill., tendo sido publicada em Gard. Dict., ed. 8. n. 12. 1768.
Iarba osului (Helianthemum nummularium) este o plantă din genul Helianthemum, familia Cistaceae.
Iarba osului are tulpini subțiri, de 100–300 mm înălțime, lemnoase la bază, păroase.
Frunzele sunt așezate în perechi pe tulpină, alungite, eliptice, păroase, alb-cenușii, pâsloase pe partea inferioară, fără dințișori pe margini. La subsuoara frunzelor se găsesc frunzișoare mult mai mici.
Florile, cu diametrul de 20–30 mm, cresc câte trei sau mai multe la capătul superior al tulpinilor. Florile au cinci petale galbene și cinci sepale. Trei sepale sunt interioare, păroase, late, cu patru nervuri groase. Restul de două sepale sunt exterioare și mai înguste. Iarba osului înflorește în luna iulie.
Florile sunt foarte sensibile la variațiile de temperatură. Pe timp senin sunt deschise și orientate în mod continuu spre soare, urmărind mișcarea acestuia (la fel ca floarea soarelui). Pe timp de ploaie și noaptea, florile se închid și se apleacă în jos, pentru a se proteja polenul. Și staminele sunt sensibile, la atingere ele se mișcă spre marginea florii, apoi revin la loc.
În România, subspeciaHelianthemum tomentosum crește prin pajiștile de pe brâne, în locuri stâncoase, însorite și pe bolovănișurile din munții Carpați.
Sunt opt subspecii:
Iarba osului (Helianthemum nummularium) este o plantă din genul Helianthemum, familia Cistaceae.
Solvända (Helianthemum nummularium, tidigare Helianthemum vulgare) är en lågväxt, flerårig ört i familjen solvändeväxter. Stamsystemets nedersta del är förvedad, så att den i likhet med en buske övervintrar med sina knoppar ovan jord. Eftersom stjälkarna är örtartade blir den dock inte särskilt hög. Solvändan är därför ett mellanting mellan ört och småbuske, en så kallad dvärgbuske. Den växer uteslutande på ängsbackar, gräsbevuxna kullar och även hedartad mark. Ju torrare och kalare växtplatsen är, desto tjockare och hårdare förvedad blir stammens basala del. Bland högt gräs och i skuggiga backar blir växten högre, smärtare och vekare.
I Skandinavien finns solvändan i södra Finland samt i södra och mellersta Sverige.
Blommorna är gula och har fem foderblad, fem kronblad, vanligen omkring 100 ståndare och tre fruktblad som bildar en enrummig frukt. Blomningen är kortvarig. Nektar saknas och alltså är det ståndarmjöls- eller pollenblommor. Ståndarna är känsliga och rörliga. Om strängarna vidrörs på sin utåtvända sida böjer de sig utåt mot kronbladen, så att den anländande insekten inpudras med pollen. På samma gång blir pistillen friställd i blommans mitt för att säkrare kunna pollineras med främmande ståndarmjöl.
Solvändan behöver starkt ljus och värme för att öppna blommorna helt. De öppnar sig mot solen och mer eller mindre följer denna under dagens lopp (därav namnet solvända). Redan tidigt på eftermiddagen sluter sig hyllet. Av foderbladen är nämligen tre större än de övriga och oliksidigt förtjockade av fastare ribbor, och det är de som sluter sig och tvingar blomkronan att följa med. Efter befruktningen förblir dessa foderblad som skyddsorgan hårt tryckta intill fruktanlaget, som nu även genom blomskaftets karpotropiska krökning avlägsnas från den plats, där blomningen ägt rum. Först då fröhuset är moget och ska öppna sig, släpper foderbladen sitt hårda grepp runt det.
Blomställningen hos solvändan liknar en klase, där endast en blomma i sänder står i blom. Men klasen är skenbar. I en äkta klase sitter varje blomskaft i vinkeln av sitt skärmblad. Hos solvändan däremot är skärmbladen inte placerad direkt nedanför, utan bredvid eller ofta något högre än närmaste blomskaft. Detta förklaras med att blomskaftet är den huvudaxel som skärmbladet bärs upp av. Ur skärmbladets bladvinkel framkommer den biaxel som bildar den skenbara huvudaxelns (i rät linje fortgående) fortsättning men med sin topp slutar som blomskaft till närmast högre belägna blomma. I en klase kommer alla blomskaften fram successivt som biaxlar till en och samma huvudaxel. De är alla av samma generation, alla syskon, men allt yngre och yngre. Hos solvändan däremot är blomställningen ett ensidigt knippe, således en generation yngre än denna. Generationerna blir lika många som blommorna, och den så kallade huvudaxeln är endast skenbar för den är en skottkedja. Hos solvändan tillkommer slutligen det egendomliga fallet, att blomskaftet, det vill säga den svaga och fina huvudaxeln, sammanväxer med sin kraftigare biaxel ända upp till närmast högre skärmblad, där blomskaftet frigör sig från den skenbara huvudaxeln.
Det finns några underarter till solvända:
Wikimedia Commons har media som rör Solvända.
Solvända (Helianthemum nummularium, tidigare Helianthemum vulgare) är en lågväxt, flerårig ört i familjen solvändeväxter. Stamsystemets nedersta del är förvedad, så att den i likhet med en buske övervintrar med sina knoppar ovan jord. Eftersom stjälkarna är örtartade blir den dock inte särskilt hög. Solvändan är därför ett mellanting mellan ört och småbuske, en så kallad dvärgbuske. Den växer uteslutande på ängsbackar, gräsbevuxna kullar och även hedartad mark. Ju torrare och kalare växtplatsen är, desto tjockare och hårdare förvedad blir stammens basala del. Bland högt gräs och i skuggiga backar blir växten högre, smärtare och vekare.
Helianthemum nummularium là một loài thực vật có hoa trong họ Nham mân khôi. Loài này được (Cav.) Losa & Rivas Goday mô tả khoa học đầu tiên năm 1974.[1]
.jpg)
Helianthemum nummularium - Museum
Bài viết liên quan đến bộ Cẩm quỳ này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
Helianthemum nummularium là một loài thực vật có hoa trong họ Nham mân khôi. Loài này được (Cav.) Losa & Rivas Goday mô tả khoa học đầu tiên năm 1974.
Вид вечнозелёных стелющихся растений. Стебли разветвленные. Кустарник покрыт ярко-жёлтыми цветами, по форме напоминающими блюдце. Центром цветка является высокое рыльце, окружённое несколькими оранжевыми тычинками. Солнцецвет монетолистный произрастает на равнинных каменистых почвах. Реже встречается в полевых условиях. Растение не боится засушливых районов.
В природе встречаются кустарники с жёлтыми цветами, в то время как садовые растения обладают оттенками от белого до тёмно-красного.
Солнцецвет монетолистный цветёт в течение всего лета. Основной период цветения приходится с мая по июль. Цветы растения являются отличным медоносом для пчёл, а листья — пищей для личинок бабочек и мотыльков.
Выделяют восемь подвидов:
H. nummularium подвид obscurum
H. nummularium подвид obscurum
H. nummularium подвид obscurum
H. nummularium подвид obscurum
flower diagram
.jpg)
_Mill._(9373774179).jpg)
.jpg)
.JPG)
_Mill._(9373774179).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
