Common Hawthorn

La espinera (Crataegus monogyna Jac.) ye un árbol planicaducifoliu presente n'Asturies de forma natural perteneciente a la famila de las Rosaceae.

Crataegus monogyna

Etimoloxía

"Crataegus" provién del griegu "kratos" y significa "fuerte", probablemente faciendo referencia a la so madera. " Monogyna ", de "mono" = uno y "gynos" = pistilu, tocántenes a que tien un únicu estilu en cada flor.

N'asturianu recibe una bona riestra de nomes como aguaspineiru, biesca, espín, mayombal, prunera, corona de Cristu, escayu blancu, espineira, espinu, espinu cambrión, etc. que dan una bayura de topónimos estraordinaria.

Descripción y ecoloxía

La espinera llega midir d'ente 2 a 8 m d'altor y presenta una groma arredondiao. La fueya ye simple, peciolada, de llimbru tiangular y fondamente lobulada -con ente 1, 2 ó 3 segmentos-. Son percarauterístiques les flores a mou d'umbela. Florez d'iviernu a primavera danto unos frutos coloraos llamaos prunel en forma de recimu. Tienen un tastu dulce, anque son farinosos y daqué astrinxentes. Los sinónimos de prunel son abondosos: garamitu, mantequinos, mayuelu, peruya, aguaspín, etc.

Magar que tien indiferencia edáfica, amuesa cierta preferencia polos suelos básicos. Ye especie que suel formar xebes en terrenos llentos, allugándose ente los 150 m a los 1.700 m d'altitú. Ye mui carauterísticu nos mayaos de la Sierra del Sueve, La Pena L'Aramo, Sierra del Cuera, etc.

Etnobotánica

Los pruneles consumiéronse dende l'antigüedá, sobremanera en tiempos de fame, anque anguaño nun son mui conocíos pol so tamañu y tastu. Les flores sirven pa facer floritos, destacando por poseyer propiedaes tóniques, sedantes y cardiotóniques. D'otra miente, ye especie emplegada como patrón pa inxertar dellos frutales como la peral (Pyrus communis L.), el cadapanal (Mespilus germanica L.), etc.

Təbii yayılması

Rusiyanın Avropa hissəsinin mərkəzi və cənub rayonlarında, Qafqazda, Orta Asiyada yabanı halda bitir.

Botaniki təsviri

Bioloji xüsusiyyətlərinə görə iynəli yemişana bənzəyir, lakin nisbətən tez böyüməsi, çəhrayı rəngli çiçəkləri və s. xüsusiyyətləri ilə fərqlənir. Hündürlüyü 3-6 m-ə, əlverişli şəraitdə isə 8-12 m-ə çatan, simmetrik yumru çətirli, çoxillik budaqları qonur-boz rəngdə olan ağacdır. Yarpaqları yumurta və ya rombşəkilli, 3,5-sm, eni 2,5 sm-dir. Çiçəkləri 10-18 ədəd olmaqla çətir çiçək qrupuna yığılmışdır. Meyvələri yumru, uzunluğu 0,7-sm olan çəyirdəkmeyvədir, 6 yaşından meyvə verir.

Ekologiyası

İstiyə, soyuğa və rütubətə davamlıdır.

Azərbaycanda yayılması

Böyük və Kiçik Qafqazda, Naxçıvan MR təbii halda rast gəlinir.

İstifadəsi

Dekorativ (f.stricta) piramidal çətirli; sallaq (f.pendula), çəhrayı sallaq (f.rosea pendula); al qırmızı (f.punicea); çəhrayı (f.rosea), ağ zolaqlı; ağ çoxləçəkli (f. albo-plena); qırmızı çoxləçəkli (f. rubra-plena); həmişə çiçəkləyən (f. semperflorens) və s. bağ formaları vardır. Bağ formaları tək əkinlərdə ön planda, qruplarda və sıra əkinlərində istifadə edilir.

Məlumat mənbəsi

1. Tofiq Məmmədov (botanik) "Azərbaycan Dendroflorası IV cild": Bakı: "Elm"-2018. http://dendrologiya.az/?page_id=112
2. Azərbaycanın ağac və kolları. Bakı: Azərb.SSR EA-nın nəşriyyatı, 1964, 220 s.
3. Əsgərov A.M. Azərbaycanın ali bitkiləri.Azərbaycanın florasının konspekti II cild. Bakı: Elm, 2006,283 s.
4. Talıbov T.H.,İbrahimov Ə.Ş.Naxçıvan Muxtar Respublikası florasının taksonomik spektri. Naxçıvan:Əcəmi,2008,350s.
5. Гроссгейм А.А. Флора Кавказа. Баку: Аз. ФАН, 1939, т.1.401с.
6. Гроссгейм А.А. Флора Кавказа. Баку: Аз. ФАН, 1962 т.6.378с.
7. Дерувья и кустарники СССР.М.Л.: АН СССР, 1960 Т.5.543с.
8. "Abşeronun ağac və kolları".Bakı: "Elm və təhsil", 2010.
9. "Azərbaycan Dendroflorası IV cild": Bakı: "Elm"-2018.

L'arç blanc^[1][2] (Crataegus monogyna), cirerer de la Mare de Déu,^[3] cirerer de pastor,^[3] cirerer del bon pastor,^[3] espinalb,^[4] albespí,^[5] espinal, espinaler, arn o arna és un arbret o arbust de la família de les rosàcies molt comú en el clima mediterrani. L'arç blanc té una àmplia distribució, el trobem al centre d'Europa, regió mediterrània, costa atlàntica, oest asiàtic, sud d'Escandinàvia, Amèrica del Nord, nord d'Àfrica i Sibèria. La seva forma vital és pluriennal. Al Principat és comú a tot el territori,^[6] Països Catalans, País Valencià i Illes Balears. Concretament es troba als Pirineus, i contrades humides del NE, territori auso-segàrric, territori catalanídic, sicòric i llocs poc plujosos propencs (Urgell, Segrià), al País Valencià, Mallorca i Menorca.

Denominacions populars

En català, l'arç blanc té molts noms populars, el Termcat recull 112 designacions: espí blanc, o simplement espí, albespina, vespinal, espinaler, i derivats dobriülls: agraüller, angarguller, garbuller, gaürrer, braguller, brauller, grabuller, grauller, garguller, gargaller, etc.

• Per exemple per a la sola Catalunya del Nord : ram de Sant Pere, espinàs (mitjana i alta vall del Tec, mitjana vall de la Tet), espineta (arç blanc. plana rossellonesa en les baixes valls de la Tet i l'Aglí), espinarç (Vallespir), pomer de Sant Joan (oest del Rosselló), cirereta de la Mare de Déu (Salanca), cirereta (Baixos Aspres), pruner de la Mare de Déu (al llarg de la frontera llenguadociana), ram de Sant Pere Martre (al llarg de la frontera llenguadociana), barjàs (vall de la Castellana), ilsa/illa (Alt Conflent), sugrà (Conflent), solegraner (el 'o' inicial conserva el seu timbre. Rosselló occidental, Costa Vermella), entre altres.

Etimologia

"Crataegus" prové del grec "kratos" i significa "dur", probablement referint-se a la seva fusta. "Monogyna", de "mono" = un i "gynos" = pistil.

Ecologia

El seu hàbitat és l'estatge montà i regió mediterrània. Viu en indrets humits de la muntanya mitjana, normalment en rouredes o en bardisses humides, boscos caducifolis, poc densos, esbarzerars, envoltant cultius i als vessants de les muntanyes.

Descripció morfològica

Aquest arbust espinós pot arribar a atènyer uns 10 metres d'alt però normalment no passa de 5 metres. Quant als seus òrgans vegetatius, l'arrel és axonomorfa, com en totes les dicotiledònies amb un eix principal més desenvolupat que els laterals o secundaris. Té les branques o tiges llenyoses molt espinoses, de tall erecte i amb l'escorça grisenca; als nostres boscos no sol tenir una capçada massa densa. Presenta fulles joves glabres. Les fulles més desenvolupades fan d'1 a 3,5 cm; tenen de 3 a 7 (9) segments aguts i enters o lobato-dentats a l'àpex; normalment són tri o pentalobulades, discolores i pinnatipartides o pinnatífides, ovals i de marge serrat; de color verd fosc brillant a l'anvers i verd clar al revers, per això en diem discolores. El pecíol mesura de 3 a 15 mm de longitud. Té estípules que solen ser lanceolato-subulades.

Les flors són blanques i hermafrodites i apareixen a la primavera formant unes inflorescències racemoses anomenades corimbes, amb una aroma intensa, fan 1 o 1,5 cm de diàmetre, amb 5 sèpals curts i triangulars i 5 pètals orbiculars i crenats. La corol·la és dialipètala amb simetria actinomorfa. L'androceu té de 10 a 20 estams. El gineceu està, tal com indica el seu nom, monogyna, format per 1 carpel en aquesta espècie, per tant és unicarpel·lar amb l'ovari ínfer o semiínfer.

Els fruits dits badaülls són petits poms de color roig brillant, el·lipsoides, d'un centímetre de llargada. Maduren a finals d'agost, tenen un sol pinyol (la llavor, procedent del seu únic carpel).

Part utilitzada (droga)

Fulles i flors. En menor mesura el fruit.

Usos medicinals

Composició química

Tant les flors de Crataegus monogyna com les de Crataegus oxyacantha, espècie amb la que de vegades es confon, contenen quercitrina, la descomposició de la qual dóna quercetina. Acabades d'agafar tenen trimetilamina.

A les fulles i als fruits hi ha lactones i diverses flavones: aquestes substàncies són les responsables, en part, de la seva acció cardíaca.

Específicament conté:

• Flavonoides (1,8-2%). Rutina, hiperòsids, vitexina, orientina, heteròsids de vitexina.
• Tanins catèquics (2,4%). Picnogenols.
• Triterpens (0,6%). Àcids oleanòlic, ursòlic, crataegòlic.
• Esteroides.
• Amines. Tiramina

Accions farmacològiques

Consta aprovat per la Comissió E del Ministeri de Sanitat alemany l'ús d'aquesta planta en els següents casos:

• Insuficiència cardíaca
• Insuficiència coronària
• Bradicàrdia.

No és útil en atacs aguts perquè té un efecte lent.

Propietats farmacològiques

• Cardiotònica i lleugerament diürètica: es considera que la seva acció regula la tensió arterial i, per tant, es podria emprar en el tractament de la hipertensió arterial i en les arítmies cardíaques.
• Sedant, pot resultar útil per a tractar l'insomni.
• Relaxant muscular i antiespasmòdica: també es podria utilitzar en casos d'ansietat i nerviosisme que provoquen símptomes com espasmes i tensió muscular.

Toxicitat

Durant l'ús de preparats comercials amb arç blanc, un petit nombre de pacients avaluats va mostrar alguns efectes adversos: fatiga, transpiració, nàusees i erupció cutània a les mans, que van desaparèixer un cop suspesa la medicació.

La hipotensió arterial i bradicàrdia que provoca negativament en alguns casos es pot prendre com a efecte favorable quan hi ha cardiopaties que donen taquiaritmia i hipertensió arterial.

Observacions

Segons indica Font i Quer, l'arç blanc és l'espècie més freqüent d'aquest gènere que es troba a la península Ibèrica. En el Dioscórides Renovado, d'aquest autor: «Las majuelas fueron pasto del hombre desde remotas épocas, cuando todo aprovechaba para su mantenimiento; en las habitaciones lacustres prehistóricas se han hallado restos de ellas, principalmente los cuescos de sus frutos»

Galeria d'imatges

• Aspecte general

• Fruits

• Fulles i flors

• Branca espinosa

Vegeu també

• Arç negre

Referències

Bibliografia

• Tratado de fitomedicina, ALONSO, Jorge R., Isis Ediciones SRL, 1998, Buenos Aires, Argentina.
• Gran Enciclopedia de las Plantas Medicinales, Berdonces i Serra, Tikal Ediciones, Ref. T-910-999 ISBN 84-305-8496-X
• Plantas Medicinales, El Dioscórides Renovado, FONT QUER, Pío, Ediciones Península, S.A., 2000, Barcelona, ISBN 84-8307-242-4

Enllaços externs

• Noms de l'aubépine dans l'A.L.P.O., Enric Guiter
• botanical online
• Plantes de Collserola

Aeron cochion y ddraenen wen

Erthygl am y goeden yw hon. Am y pentref yn ne Cymru gweler Y Ddraenen Wen.

Coeden fechan neu lwyn yw'r draenen wen (Lladin: Crataegus monogyna; Saesneg: hawthorn, quichthorn) rhwng 5 a 14 metr. Ceir hen enwau arni: "drain ysbyddaid", "ysbyddaden", "ysbyddiad", "pren bara a chaws", "draenen blannu" ac 'ogfaenwydd'. Mae'n frodorol i Gymru a gwledydd Prydain ac mae ei dosbarthiad fel coeden gynhenid yn lledaenu ar draws Ewrop mor belled ag Affganistan. Mae'n gyffredin bron ym mhobman^[1].

Daeth yn fwyaf cyfarwydd pan grewyd caeau o dir agored trwy ei phlannu mewn gwrychoedd. Ei blodau ym mis Mai yw'r symbol mwyaf trawiadol o ddiwedd gwanwyn a chychwyn haf. Ceir craciau ar ffurf hirsgwar, oren-frown tywyll yn y rhisgl. Dail bach sydd ganddi: rhwng 2 a 4 cm gyda'r rhan uchaf yn wyrdd tywyllach na rhan isaf y ddeilen.

Ym Mai a Mehefin mae hi'n blodeuo yng ngwledydd Prydain. Mae'r blodyn oddeutu 1 cm a thuag 1 cm ydy'r aeron hefyd, pan dyfant yn yr hydref; ceir un garreg, neu hedyn, y tu fewn. Gellir bwyta'r ffrwyth drwy ei droi'n jam, jeli neu'n win cartref.

Coeden gollddail yw hi, tua 21 troedfedd o uchder ar dir da, yn amlwg iawn yn ei blodau ym mis Mai, ac eto yn ei ffrwythau ym mis Hydref, pan fo ar dân gan aeron coch. Yn aml, ar dir agored nid yw ond llwyn, oherwydd pori gan anifeiliaid, pridd gwael, a gwyntoedd cryfion. Yn y cyflwr hwnnw, mae'n tyfu'n glos a thrwchus, a'r pigau drain hirion, yn ei gwneud yn wrych mor effeithiol. Credir fod rhai ohonynt yn tyfu i wth o oedran a bod The Hethel Old Thorn yn ne-ddwyrain Lloegr oddeutu 700 o flynyddoedd oed.^[2]

Tacsonomeg

Mae'r ddraenen wen yn perthyn i deulu'r rhosod (Rosaceae), ac mae'n un o dair rhywogaeth arall o Crataegus yn Ewrop. Mae ei pherthynas agos C. oxyacanthoides (= C. laevigata) yn llawer llai cyffredin. Mae'n perthyn hefyd yn agos iawn i'r merysbren Mespilus germanica.

Mae cyfrol safonol Gardd Botanegol Cymru (2011)^[3] sydd wedi'i seilo ar System Ddosbarthiad Grwp Phylogenig yr Angiosbermau, yn olrhain tacsonemeg Crataegus monogyna fel a ganlyn:

ROSACEAE Jussieu Is-deulu: Spiraeoideae Sydd yn cynnwys 20 genws gan gynnwys Crataegus.

Mae'n cynnwys y sylw "A local Welsh name, Blodau marw mam ("flowers-death-mother"), is based on the local superstition that may flowers taken into the house cause maternal deaths. Elsewhere may is merely considered unlucky and the source of much folklore" (gweler Llên Gwerin).

Nodweddion ecolegol a hanesyddol

Mae drain gwynion yn gwreiddio'n ddwfn ac yn byw'n hen ar dir uchel, yn gwrthsefyll gwynt a thywydd gerwin, ac yn rhoi cysgod i ddefaid, bwyd i lawer o bryfed a nythfa i biod a brain. Mae'r aeron yn fwyd gwerthfawr i'r bronfreithiaid at ddiwedd blwyddyn. Mae llawer iawn o lindys gwyfynod yn bwyta dail y ddraenen wen ond ychydig (os oes rhai o gwbl) sydd yn llwyr ddibynnol arni

Yn ôl ymchwil gan Good ac eraill (1990)^[4], mae ystod oedran coed y ddraenen wen yn Nant Ffrancon yn awgrymu iddynt ddyddio o gyfnodau pryd y gwelwyd trai mewn amaethyddiaeth a phryd y cawsant gyfle, felly, i ymledu. Un o'r cyfnodau hynny oedd yn dilyn diddymu'r Deddfau Yd, ac un arall oedd dirwasgiad y 1930au.

Yn ôl astudiaethau diweddar, yn dilyn y diddordeb cynyddol yn newid hinsawdd, rhwng 1900 a 1950 bu'r ddraenen wen yn blaguro ar ôl 17 Ebrill, yn ddieithriad. Ymddengys erbyn hyn (2000) ei bod yn dangos ei dail cyntaf yn nhrydedd wythnos mis Mawrth.

Mae hadau'r criafol y moch yn fwyd pwysig yn yr hydref i lawer o adar mudol ar eu taith, ac yn y gaeaf hefyd i rai fel llygod pencrwn ac adar y gaeaf fel adar coch dan adain. Mae dail y ddraenen wen yn fwyd i lawer iawn o lindys lepidoptera (gwyfynod a gloynnod byw) ond nid oes yr un ohonynt yn llwyr ddibynnol arni.

Enwau a geirdarddiadau

Yr enw safonol am y rhywogaeth yw'r ddraenen wen, Crataegus monogyna. Am y ffrwythau, ceir criafol (crawel) y moch, grawn yr ysbydden, ac ogfaen (ogwan y moch ar lafar yn Sir Benfro). Am y blodau ceir blodau mis Mai. Am y goeden, ceir drain ysbyddaid, ysbyddaden, ysbyddiad, pren bara a chaws, draenen blannu ac ogfaenwydd.

Fe'i gelwid hi yn draenen wen er mwyn gwrthgyferbynnu rhyngddi hi a'r ddraenen ddu Prunus spinosa, gan fod rhisgl pren ifanc y naill yn llwyd golau, a'r llall yn frown tywyll. Nid oes cofnod o ddefnyddio drain gwynion cyn 1722, na drain duon cyn 1604 ^{[angen ffynhonnell]}. Mae'n debyg y gelwir y ffrwythau yn criafol y moch am eu bod yn debyg, yn arwynebol, i aeron y criafol ac yn rhoi'r un olwg danbaid yn yr hydref. Tybir y daw'r enw pren bara a chaws ar ôl arferiad plant o fwyta'r dail a'r aeron yn yr hydref^{[angen ffynhonnell]}. Hwyrach, yn ôl dychymyg plentyn, fod cnawd yr aeron yn debyg i gaws maidd.

Yn fwy technegol, fe'i gelwir yn draenen wen un golofn i'w gwahaniaethau oddi wrth y ddraenen wen dwy golofn, Crataegus laevigata, sydd hefyd yn frodorol i'r ynysoedd hyn. Cwltifar ohoni yw'r ddraenen blannu, sef y math o ddrain a blennir at wneud gwrych, "coedgae" neu "sietin" (quick-set yn Saesneg). Ychydig iawn o wahaniaeth sydd rhyngddynt ar wahan i fanylion y blodau. "Un hedyn" yw ystyr monogyna. Mae C. laevigata, gan amlaf, yn tyfu mewn coetir, ac mae dwy garreg y tu fewn i'w haeron. Mae'r ddau fath yn croesi'n aml.

Ieithoedd Celtaidd eraill

Yn gytras ag ysbyddad, ceir spethas, spethes "mieri" mewn Cernyweg Canol, a spezad "eirin Mair" yn y Llydaweg. Cytras arall yw scé, draenen wen mewn Hen Wyddeleg; mae p yr ieithoedd Brythonaidd yn cyfateb i c yn yr iaith honno.

Weithiau ceir bod ogfaen â'r ystyr egroes, sef ffrwythau'r rhosyn gwyllt. Mae'n gytras a'r amrywiadau Llydaweg hog, hueg a hogan, sy'n enwau ar ffrwyth y ddraenen wen a hefyd, yn y ffurf luosog hogin yn golygu "tonsiliau". Yn ôl dihareb Lydaweg: 'Blwyddyn ogfaen, blwyddyn ŷd / Blwyddyn eirin tagu, ni fydd'. Diddorol sylwi y ceir hefyd hogan 'haw' yn Saesneg tafodieithol Cernyw.

Enwau lleoedd

Draenen (Wen) Amhosibl, efallai, yw gwahaniaethau rhwng cyfeiriadau at ddrain gwynion, drain duon, a mieri mewn enwau Ileoedd. Mae Cefn Dreiniog yn Llanfrothen, Rhyd y Drain yn Llanuwchllyn, Erddreiniog ym Mon, Draenogan Talsarnau, yn bosibiliadau i'w hystyried. Gallasai enwau o'r fath gyfeirio yn ogystal at unrhyw wrthrych, planhigyn neu greadur pigog, gan gynnwys mamaliaid a physgod.

Ysbyddad Yng nghronfa Melville Richards, cofnodir y gair (neu ffurf amo) mewn oddeutu 20 o enghreifftiau o enwau lleol drwy Gymru benbaladr. Ceir Bryn Ysbyddaden ym Mon, yng Ngheredigion, ac yn Sir Gaerfyrddin Cae'r Ysbyddaden (Llanfaelog), Clun Ysbyddyd (Llwynyrebol), Cwm Nant Ysbyddaden (Penderyn), Erw'r Sbyddyd (Brych.), Erw'r Ysbyddadog (Trefor, Dinbych), Ffos Ysbydded (Llangynnwr), Gwaun Ysbyddaden (Llanfair-ar-y-bryn), Maesysbyddaden (Corys), Maesysbyddadog (Llandysilio, Trefaldwyn), Nant Ysbyddaden (Nedd), Pant Ysbyddyd a Pant Sbydded (Pennal), a Perth Ysbyddaden (Presaeddfed, Mon). Mae'r cysylltiadau a chae, erw, gwaun, pant a pherth oll yn gyson a chynefin naturiol y goeden.

Ceir cyfeiriadau cynnar at y goeden mewn enwau lleoedd, megis Trespethed (Llandyrnog, 1550), Ysbydwr (Llandyfrydog, 1349), Ysbyddadog (Trefor, 1498) , Y Spaddadog DdryIliog (Cefn, Dinb.,1638). Dylem ochel rhag camgymryd rhai o'r enwau hyn am rai sydd yn cyfeirio at eiriau tebyg. Mae 'dihysbyddu' yn un elfen a all ein harwain ar gyfeiliorn, er enghraifft, ac awgrymwyd efallai fod Erw'r Sbyddyd yn golygu 'erw dihysbydd'. Ystyr ysbyddawd yw hospitium a hospitalitas gan John Davies o Fallwyd yn 1632, a cheir ysbydhod â'r ystyr "a dairy" gan Edward Llwyd (AB 221a). Er mwyn dangos sut yr ystumiwyd y gair ambell dro, ceir dwy ffurf ar yr enw Ysbyddadog yn Rhiwedog, Llanfor, Dinbych, sef Tyddyn Spethadog (1592) ac Ysbrydhavog (c. 1700)

Defnydd

Y Goeden

Impio

Yn Llaw-lyfr y Llafurwr (1711), gan Moses Williams, ceir y cyfeiriad hwn:

Yr Afallen sur a ddwg Afalau pêr, a'r Yspaddaden a ddwg Ellyg.

Gwrychoedd

Dyma weiren bigog yr oes a fu, ac fe gafodd y ddraenen wen ei phlannu i'r perwyl hwnnw ers creu caeau o dir agored yn y 18fed a'r 19g. Mae'n gymwys iawn at y pwrpas gan ei bod yn hawdd i'w chodi o had, yn trawsblannu'n llwyddiannus yn ifanc, yn tyfu yn drwchus a phigog ac yn goddef cael ei thocio yn glos. Ar ôl ei hesgeuluso am flynyddoedd a'i gadael i dyfu'n agored ac yn fylchog, mae'n goddef cael ei phlygu eto i greu gwrych newydd isel a thrwchus.

Yn y 19eg, datblygwyd llawer iawn o feithrinfeydd neu erddi coed bach trwy Gymru i gyflenwi'r galwad am ddefnydd fforestydd a gwrychoedd. Byddai'r Cymdeithasau Amaethyddol, ym mron pob sir trwy Gymru, er mwyn gwella safonau, yn cynnig gwobrwyon am fagu coed i'w gwerthu. Dyma un enghraifft o Sir Geredigion ym 1790:

Premium V White Thorn for Sale (2). To the person who shall have for sale, at the time of giving in his claim, the greatest quantity of white thorn plants, on an average eighteen inches high, fenced in, and kept clean of weeds, not fewer than ten thousand, two guineas.

Y Drain

Gan Huw Jones cawn dair esiampl o wneud defnydd o'r ddraenen fel coeden ddreiniog: yn gyntaf i ferdio (cau bylchau mewn cloddiau a gwrychoedd), yn ail, i'w thynnu trwy lidiart ar ei gorwedd i wneud og ddrain i lyfnu tir glas, ac yn drydydd, i wneud gwely'r teisi efo eithin a gwellt. Fe ddefnyddiwyd y drain unigol fel bachau pysgota ym Mhrydain^[5].

Y Pren

Ffyn

Yn gyffredin iawn gynt gwneid ffyn o ganghennau syth ceinciog y ddraenen wen, gan amlaf efo bagl naturiol. Mae pren y goeden yn galed a chlòs ac yn cael ei ddefnyddio yn lle pren bocs.

Rhinweddau meddygol

Credir fod blodau'r ddraenen wen yn medru helpu gyda straen ac anhwylderau merch.^[6] Mae'n gofyn cymryd fe unwaith neu ddwywaith pob nos a bore. Gellir gwneud te ohono'n hwylus iawn – o fwydo'r blodau am tua 10 munud mewn dŵr berwedig. Gellir defnyddio'r ffrwyth (yr aeron) hefyd, ac fel y dail, mae nhw'n dda i leihau pwysedd gwaed.

Dyma enghraifft o ddefnyddio'r hyn a achosodd glwyf i wella'r clwyf hwnnw:

Rhag draen a el mewn troed. Kym(e)r risc yr ysbaddod (sic.) a'i briwo mewn morter (i drin claf) rhag draenen a êl mewn troed, cymer risgl yr ysbyddad a'i friwio mewn morter.

Credid bod ffrwythau'r ddraenen wen yn achosi camliwio'r iwrin mewn gwartheg pan fyddai'r cnwd yn fawr. Ar lawr y parlwr godro, troi dŵr clir, di-liw yn oren, ac wedyn yn frown, gan staenio carnau'r anifeiliaid. Mynnid hefyd y byddai gostyngiad dros dro yn y llaeth a gynhyrchid.

Ystyrir y ddraenen wen o werth meddyginiaethol pendant, ac mae elfennau ohoni yn cael eu cynnwys mewn nifer o feddyginaethau gwyddonol. Credid mai'r blodau sydd fwyaf rhinweddol, gan y gallant dawelu'r system nerfol canolog a rheoli'r system cardio-fascwlaidd.

Llên

Ceir nifer o gyfeiriadau lled gynnar at ysbyddad ac at ogfaen, gan gynnwys cyfeiriadau at ddefnyddio'r brigau i wneud coron Crist, o bresenoldeb y llwyn fel arwydd o gyflwr tir, at ymddangosiad y planhigyn, at y Ilwyn fel lle i gysgodi neu i guddio.

Defnyddir y ddraenen wen hefyd fel delwedd ddifrIol:

Jessu hagen a rodet y pilatus...dodet coron o yspydat am y benn 14 ganrif Ond Iesu a roddwyd i Pilatus.. a dodwyd coron o ysbyddad am ei ben

Ar dayar aoed emelltigedig gynt yn dwyn yspadat (spinis addicta) adrysswch 1346

Roedd y ddaear yn felltigedig gynt yn dwyn ysbyddad a drysni

Gorwyn blaen ysbydatc.1400 Claerwyn yw blaen ysbyddad

Bedrawt yssyd yn ynys Prydein. Y dan yspadaden heb dim at- y warthaf. Ac ny ddaw glaw vyth idaw c1400 Mae beddrod [i'w gael] yn Ynys Brydain, o dan goeden ysbyddaden heb ddim uwch ei ben, ac [eto] ni fydd glaw byth yn ei gyrraedd

Llwynog wyf mewn llwyn o goed Os llechu n vwyn yn rwyn riw Ogfaenllwyn a gaf unlliw

Ieuan Du'r Bilwg 15g.

Llwynog wyf mewn llwyn o goed/Os llechu'n vwyn yn rwyn rhiw/fe'i caf yn unlliw ag ogfaenllwyn

Eu duwiau hwynt ... ydyny (sic. ydynt (?)) fel speyddaden mewn perllan 1588

Mae eu duwiau hwy fel ysbyddaden mewn perllan (1588 – o'r Beibl (?))

Ac yn fwy diweddar ceir:

Mae nghariad i'n Fenws/Mae nghariad i'n fain/Mae nghariad i'n dlysach/Na blodau y drain.

Ac yn yr Hen Bennillion ceir:

Yn y coed ar riniog ha' — y llwyn drain

Yn llawn drwch flodeua;

Rhoi lliw y nef gerllaw wna,

A dynwared haen eira.

Ioan Brothen (Llinell neu Ddwy)

Swn y Gwynt sy'n Chwythu

Ac yna'n man gaeau petryal

Fel bwrdd chwarae draffts, neu gwilt racs

Ac am bob un o'r caeau, berth.

Y nhad a fu'n plannu'r perthi pella o'r tŷ — Perthi'r Cae Top a'r Cae Brwyn

A minnau'n grwt bach wrth ei sodlau Yn estyn iddo'r planhigion at ei law; Tair draenen wen a ffawydden,

Tair draenen wen a ffawydden yn eu tro;

A'i draed e'n mesur rhyngddyn nhw ar hyd pen y clawdd

A'u gwasgu nhw'n solet yn y chwal bridd — a chalch.

Chwedloniaeth

Mae llawer hen ddywediad yn gysylltiedig â blodeuo'r ddraenen wen, gan fod y blodeuo hynny'n symbol o ddiwedd y tywydd caled a chychwyn y tymor tyfu, amser arwyddocaol iawn i bawb a oedd yn ddibynnu ar y tir.

J Kitchener Davies, Fferm a Thyddyn, rhif 30.

Pan flodeua' r ddraenen wen Mae tymor rhew ar ben.

Pan y gwelych ddraenen wen

A gwallt ei phen yn gwynnu,

Mae hi'n gynnes dan ei gwraidd

Hau dy haidd os mynni.

Pan fo'r ddraenen ddu yn wych

Hau dy had os bydd yn sych.

Pan fo'r ddraenen wen yn wych

Hau dy had boed wlyb neu sych.

Digwyddai'r hau tua'r 12fed o Fai, dyddiad a oedd un diwrnod ar ddeg ynghynt (hynny yw ar Galan Mai) cyn mabwysiadu Calendar y Pab Gregori ym 1752. Roedd blodeuo'r ddraenen wen yn ganolog i rialtwch yr ŵyl, a byddai brigau'n cael eu plethu'n garlantau mewn cysylltiad â'r Fedwen Fai. Perthyna'r ŵyl i'r caeau a'r coedlannau ac nid i barchusrwydd tai annedd, ac nid hwyrach mai dyma sail y gred na ddylid byth ddod a'r planhigyn i'r tŷ. Rheswm arall, mae'n debyg, oedd fod arnynt aroglau melys, sy'n tueddu i fod yn llethol dan do. Yn wir, ein henw ni (MT) fel plant arnynt oedd "blodau marw mam", ac mae'r traddodiad hwn yn gryf mewn llawer rhan o'r wlad ("A local Welsh name, Blodau marw mam (flowers-death-mother), is based on the local superstition that may flowers taken into the house cause maternal deaths. Elsewhere may is merely considered unlucky and the source of much folklore"^[7]. Y gwir yw fod yr elfen triethylamin yn y blodau, sef un o'r elfennau a gynhyrchir gyntaf pan fo cnawd yn pydru; dyna aroglau'r pla du a'r madredd (gangrene), yn ôl rhai awduron^{[angen ffynhonnell]}.

Mae dail y ddraenen wen, efo rhai'r dderwen, i'w gweld mewn cerfluniau o'r Gŵr Gwyrdd mewn eglwysi a thafarndai, a'r dail yn glafoerio o'i geg a'i glustiau. Dyma enghraifft, mae'n debyg, o'r Eglwys Gristnogol yn mabwysiadu symbol paganaidd.

Mae dwy chwedl gysylltiedig wedi tyfu o gwmpas y ddraenen wen. Y gyntaf yw mai ohoni y gwnaed coron ddrain Crist, ac felly fod iddi lawer rhinwedd (gweler uchod). Mae'r ail am fath Crataegus monogyna biflora (praecox), sef draenen wen Ynys Wydrin (Glastonbury Thorn), sef ei bod yn deilio ac yn blodeuo yn y gaeaf ac yna eto ym Mai. Ai dyna sydd o dan sylw yma?

Ysbyddaid a dyfant bob amser o'r gayaf i'r gwanwyn 1561

Ar ôl croeshoelio Crist, daeth Joseff o Arimathea i Brydain i ledaenu'r efengyl. Roedd yn pregethu yn Ynys Wydrin heb fawr o effaith ar ei gynulleidfa. Gweddïodd i Dduw am wyrth, a chafodd ei ddymuniad pan flodeuodd ei ffon ddraenen wen ar ôl ei tharo hi yn y ddaear. Blodeuai yn flynyddol oddi ar hynny, a chymerwyd llawer toriad ohoni.

Yn Iwerddon, credid bod draenen wen unig yn gartref i'r tylwyth teg ac na ddylid amharu arni.

Yn Sir Faesyfed, credid, o leiaf hyd 1949, fod llosgi llwyn draenen wen mewn cae ar Ddydd Calan yn amddiffyn y gwenith rhag y clwy penddu.

Ymadroddion

Ar bigau'r drain (pan fo rhywun yn disgwyl braw unrhyw funud)

Gerddi

Mae sawl amrywiad ar y ddraenen wen i'w weld mewn gerddi, ei ffurf yn gwahaniaethu o fod yn wylofus i fod yn bigfain. I'r math brodorol arall, sef Crataegus laevigata, fodd bynnag, y perthyn yr amrywiadau efo aeron melyn a'r rhai efo blodau sengl a dwbl. Amrywia lliw'r blodau o wyn, trwy binc i goch.

Cyfeiriadau

Ffynonellau a darllen pellach:

Aubrey, G. (1995): Blodau'r Maes a'r Ardd,

Bevan, G. et. al. (1950-2002) Geiriadur Prifysgol Cymru

Cymdeithas Edward Llwyd (2003) : Planhigion Blodeuol, Conwydd a Rhedyn

Cooper, M.R. and Johnston A.W. ( 1984) Poisonous Plants in Britain and their effects on Animals and Man

Davies, D. a Jones, A. (1995): Enwau Cymraeg ar Blanhigion

Girre, L. (2001): Les Plantes et les Medicaments

Grigson, G. (1987): The Englishman's Flora,

Jones, H, (2000): Cydymaith Byd Amaeth,

Linnard W. (2002): Welsh Woods & Forests,

Mabey, R (1996): Flora Britannica

Vickery, R (1995): A Dictionary of Plant Lore

Prif awdur yr ysgrif oedd (y diweddar) Maldwyn Thomas fel cyfraniad i ragflaenydd Prosiect Llên Natur sef Llên y Llysiau. Ychwanegwyd sylwadau gan nifer o awduron eraill.

Gweler hefyd

• Draenen ddu
• Meddygon Myddfai
• Llysiau Rhinweddol
• Rhestr o afiechydon a phlanhigion gyda rhinweddau meddygol

Hloh jednosemenný (Crataegus monogyna) je druh hlohu mající původ v Evropě, severozápadní Africe a západní Asii. Vyskytuje se i v dalších částech světa, kde může být invazním druhem. Je tolerantní na půdu, ale preferuje vápnité a jílovité podloží. Hloh jednosemenný je význačným příbuzným, ale méně rozšířeným, hlohu obecného (C. laevigata). Je to rozkladitý keř až stromek z čeledi růžovitých (Rosaceae) dorůstající výšky až 12 metrů. Jako statný keř dorůstá výšky 2-6 metrů. Jedná se o výrazně světlomilnou a teplomilnou dřevinu. Obývá převážně slunné křoviny, světlé listnaté lesy, lesní okraje, skály, smíšené lesy a vyskytuje se také podél cest. Většinou na vápnitých jílovitých půdách. Je hojný především v teplejších oblastech.

Popis

Hloh jednosemenný je malý keř, 5-14 m vysoký s hustou korunou. Má matně hnědou kůru s vertikálními oranžovými trhlinami. Mladší stonky nesou ostré trny, 1-1,5 cm dlouhé. Listy jsou střídavé, 2–4 cm dlouhé, obvejčité a hluboce laločnaté, někdy téměř až k hlavní žilce listu, s laloky široce rozšířenými. Horní plocha listů je tmavozelená, naspodu jsou světlejší.

Hermafroditní květy kvetou pozdě na jaře (v domovské oblasti květen až počátek června), květenstvím je chocholík s 5-25 květy. Květ má asi 1 cm v průměru, má pět bílých, růžových až červených okvětních lístků, četné červené okvětní tyčinky a jednu čnělku, mírně voní. Květy opylované komáry, včelami a jiným hmyzem na konci roku dávají souplodí malvic, nazývané hložinky. Hložinky jsou malé, oválné, tmavě červené barvy asi 1 cm dlouhé, vypadají jako bobule, ale strukturou se jedná o malvice, obsahující jediné semeno (odtud český název).

Hložinky jsou důležité pro zimní ptáky, hlavně drozdy a brkoslavy, tito ptáci je pojídají a roznášejí semena svým trusem. Husté rozvětvení poskytuje ideální místo pro hnízdění. Na četné trny napichuje svou kořist ťuhýk.

Léčitelství

Hloh jednosemenný je jedním z nejběžnějších druhů hlohu užívaných v tradičním lidovém léčitelství, ve kterém je používán s prokazatelnými výsledky pro léčení srdeční arytmie. Používají se větvičky jak s listy, tak s květy nebo alternativně hložinky jako ovoce. Společně s dalšími druhy hlohu má použití i v moderní medicíně. Jsou zdrojem antioxidantů, používá se zejména extrakt z listů s květy. Látky obsažené v hlohu posilují činnost srdce, zlepšují prokrvení věnčitých cév a snižují spotřebu kyslíku (energie) při práci srdce.

Zahradnictví

Hloh bývá často využíván do živých plotů, tradiční živé ploty jsou tvořeny právě tímto druhem. Používá se i dřevo, které dobře hoří a málo kouří.
Jsou známí četní kříženci, kteří jsou používáni jako okrasné keře v zahradách. Nejpoužívanější kříženec je C. × media (C. monogyna × C. laevigata) s několika známými odrůdami, včetně velmi populární 'Paul's Scarlet' s tmavými růžovými dvojitými květy.

Domácnost

Plody hlohu, nazývané hložinky, jsou jedlé za syrova, ale obvykle se používají na přípravu rosolů, džemů, sirupů a vína, nebo se přidávají do brandy. Jsou dužnaté a mají jemnou chuť. Jedlé jsou také okvětní lístky, stejně jako mladé listy trhané na jaře, a přidávají se do salátů.

Podobné druhy

Taxonomie rodu Crataegus je velmi složitá. Hlavními diakritickými znaky jsou palisty, kališní ušty na plodech, počet semen v malvicích a laločnatost i charakter pilovitého okraje laloků čepele. V rámci rodu dochází též k častému vzniku kříženců. Podobným druhem je zejména hloh obecný (Crataegus laevigata).

Galerie

• Květy hlohu jednosemenného

• Trny, listy a palisty

• Plody (hložinky)

• Detail květenství

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Crataegus monogyna na anglické Wikipedii.

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]

Literatura

• SPOHN, Margot a Marianne GOLTE-BECHTLE. Co tu kvete?: květena střední Evropy : více než 1000 planých rostlin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, 399 s. ISBN 978-80-242-2479-4.
• ŠTĚPÁNKOVÁ, Jitka, Jindřich CHRTEK, Zdeněk KAPLAN a Petr BATOUŠEK. Květena České republiky: [Flora of the Czech Republic]. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 706 s. ISBN 978-80-200-1824-3.
• ÚRADNÍČEK, Luboš. Dřeviny České republiky. 2., přeprac. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2009, 367 s. ISBN 978-80-87154-62-5.
• VĚTVIČKA, Václav, Vlasta MATOUŠOVÁ a Jan MAŠEK. Stromy a keře. 2. české vyd. Praha: Avicenum, 2001, 288 s. ISBN 80-7151-178-1.

Související články

• Hloh
• Hloh obecný
• Růžovité

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hloh jednosemenný ve Wikimedia Commons
• Taxon Crataegus monogyna ve Wikidruzích
• Slovníkové heslo hloh jednosemenný ve Wikislovníku
• Abeceda zahrady
• Biolib.cz

Engriflet hvidtjørn (Crataegus monogyna) er den største af vore tre arter af Hvidtjørn. De to andre er alm. hvidtjørn (Crataegus laevigata) og koralhvidtjørn (Crataegus curvisepala). Det er en stor, op til 10 meter høj, løvfældende busk (eller et lille, løvfældende træ) med en meget tætgrenet vækstform. Blomsternes duft tiltrækker fluer!

Beskrivelse

Barken er først mørkt rød (på lyssiden) eller grågrøn (i skygge eller på skyggesiden). Senere bliver den gråbrun, og til sidst er den grå med smalle furer og skællede kamme. Skuddene bærer som regel kraftige grentorne. Knopperne er spredte, udspærrede, ret små og rødlige.

Bladene er ægformede og fem- til syvlappede med hel rand og nogle få, grove tænder ved spidsen af hver lap. Indskæringerne når mere end halvvejs ind til midterribben. Oversiden er blank og mørkegrøn, mens undersiden er mat lysegrøn. Blomstringen finder sted i maj-juni, og rent hvide blomster sidder i halvskærme. Frugterne er røde, ægformede bæræbler med én kerne. Frøene spirer villigt i Danmark.

Engriflet hvidtjørn er middel skyggetålende og tåler megen vind. Den kan gro på næsten alle jordtyper, og den rige frugtsætning gør den eftertragtet af fuglene. Frugterne har kun én sten. Rodnettet er hjerteformet med kraftige hovedrødder og højtliggende, ret grove siderødder. Éngriflet Hvidtjørn fremkalder jordtræthed.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 4 x 3 m [buskformen] eller 12 x 5 m [træformen] (25 x 20 cm/år).

Voksested

Éngriflet Hvidtjørn gror som skovbryn og underskov i blandede løvskove på næringsrig bund i Centraleuropa. Her findes den også som overdrevsplante og i hegn. Planten er forvildet og efterhånden hjemmehørende i Danmark.

Det meget varierede og righoldige område omkring Valbjerg i Vester Thorup Plantage rummer overdrev på kalkskrænt, kalkskrænt overføget af flyvesand, kær med fremsivende kalkrigt grundvand (rigkær) og mod kysten grønklit, tør klithede, hvid klit og bred forstrand. Her vokser arten sammen med bl.a. ene, engelskgræs, alm. engelsød, fjerbregne, alm. gyldenris, havtorn, hjertegræs, alm. kællingetand, alm. mangeløv, alm. torskemund, blodrød storkenæb, blåklokke, dunet vejbred, gul snerre, hulkravet kodriver, katteskæg, klitrose, korbær, lancetvejbred, spydpil, stor knopurt, strandfladbælg og vellugtende gulaks^[1]

Anvendelse

Engriflet tåler hård beskæring og klipning. Kviste og skud ædes af hjortevildt og harer. Den er særligt velegnet til skovbryn og læplantninger, men anvendes også i den indre del af vildtplantninger. I byerne er den en velkendt plante i klippede hække.

Naturlige fjender

Den angribes – dødeligt – af Ildsot. Desuden ses ofte forveddede svulster af Tjørnerust og tætte spind med Spindemøllarver ("Snareorme").

Billedgalleri

• Tjørnebær

• Høstfarve

• Vækstform

Portal:Botanik

Note

Kilder

• Signe Frederiksen et al., Dansk flora, 2. udgave, Gyldendal 2012. ISBN 8702112191.
• Træer og buske til skovbryn, læhegn og vildtplantninger
• Sten Porse: Plantebeskrivelser, DCJ 2002 (CD-Rom).

Eksterne henvisninger

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)
• Fugleognatur.dk - Billeder og udbredelse i Danmark af Engriflet hvidtjørn

Der Eingriffelige Weißdorn (Crataegus monogyna), auch Hagedorn (von mittelhochdeutsch hagendorn), ist eine Pflanzenart der Gattung Weißdorne, die zu den Kernobstgewächsen (Pyrinae) innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae) zählen. Die beiden deutschen Namen beziehen sich auf Blütenbau und -farbe bzw. den Standort (Haag, Hecke), der botanische auf die Heilkraft der Pflanze (crataegus = „stark, kräftig“).

Verbreitung

Der Eingriffelige Weißdorn ist die häufigste Weißdornart in Mitteleuropa; daneben wächst er auch in Vorderasien bis nach Afghanistan. Er bevorzugt die Nähe von Hecken, Gebüschen und Waldrändern und kalkreiche Böden. Er gedeiht in Mitteleuropa meist in Gesellschaften der Ordnung Prunetalia, kommt aber auch in Gesellschaften der Ordnung Quercetalia pubescentis, Fagetalia oder des Verbands Erico-Pinion vor.^[1]

Beschreibung

Der Eingriffelige Weißdorn ist ein Strauch oder kleiner Baum, der Wuchshöhen von zwei bis sechs, selten bis zwölf Metern erreicht und von anderen Weißdornarten nur schwer zu unterscheiden ist. Die Rinde ist dunkelbraun und weist orangefarbene Sprünge auf. Er hat Äste mit zahlreichen kräftigen Dornen und dichte Kronen. Seine 5–7 Zentimeter langen Laubblätter sind bis zur Hälfte in drei bis sieben an der Spitze gezähnte Lappen geteilt; in den Nervenachseln befinden sich Haarbüschel. Die von Mai bis Juni erscheinenden Blüten sind in Gruppen von 5–25 Stück angeordnet. Die zwittrigen, radiärsymmetrischen, fünfzähligen, weißen Blüten haben einen Durchmesser von 8–15 Millimetern. Ihre vielen Staubblätter sind rot. Sie haben nur einen Griffel. Die etwas in die Länge gezogenen 8–10 Millimeter langen, eiförmigen, fleischigen Früchte sind dunkelrot und enthalten lediglich einen (Stein)Kern.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 34.^[1]

Pflanzen aus Nordeuropa, etwa von Schleswig-Holstein an nordwärts, unterscheiden sich von den weiter südlich verbreiteten Sippen durch einen stärker behaarten Kelch. Sie sind früher als eigene Unterart Crataegus monogyna subsp. nordica Franco unterschieden worden^[2] Diese wird heute meist nicht mehr unterschieden, da die Merkmale graduell ineinander übergehen.^[3][4]

• Eingriffeliger Weißdorn. Blüten mit fünf weißen Kronblättern und einem Griffel

• Zweigriffeliger Weißdorn. Blüten mit fünf weißen Kronblättern und zwei Griffeln

• Frucht mit einem Griffel und Same

Ökologie

Der Eingriffelige Weißdorn ist ein winterkahler Laubstrauch, seltener ein Baum, an dessen jungen Trieben sich bevorzugt Sprossdornen befinden, die dem Fraßschutz dienen.

Die Blüten sind vorweibliche „Scheibenblumen“ mit verdecktem Nektar. Der von Aminen herrührende Duft ist aus der Entfernung angenehm, wird aber aus der Nähe von Vielen als unangenehm empfunden, weil er an Maikäfergeruch oder an Fischgeruch erinnert. Bestäuber sind besonders Fliegen, aber auch Bienen.

Blütezeit ist von Mai bis Juni.

Die Früchte sind beerenartige Apfelfrüchte. Der innere Teil der Fruchtwand wird bei der Reife zu einem Steinkern, der von einem fleischig werdenden Blütenbecher umgeben ist, damit ist ein Steinapfel entstanden. Vögel schälen den fleischigen Teil ab, wobei der Steinkern ausgebreitet wird. Bei Säugetieren erfolgt die Ausbreitung des Steinkerns als Darm- oder Speicherausbreitung, letzteres besonders bei Nagetieren. Die Art ist ein Wintersteher, dadurch werden immer erst die schon bräunlichen Früchte gefressen.

Fruchtreife ist im September.

Der Weißdornbusch ist im Sommer eine Bienenweide und im Winter für einige Vogelarten (zum Beispiel Drosseln und Seidenschwänze) eine wichtige Nahrungsquelle. Durch ihre dichte Verzweigung und Bedornung sind Weißdornhecken schwer zugänglich und ein idealer Brutplatz. Der Neuntöter findet hier genug Dornen, um seine Beute aufzuspießen. Zahlreichen Schmetterlingsarten wie dem Segelfalter (Iphiclides podalirius), der Kupferglucke (Gastropacha quercifolia) oder dem Goldafter (Euproctis chrysorrhoea) dienen sie als Raupenfutterpflanze.

Die Licht- bis Halbschattenpflanze wächst in Laub- und Mischwäldern, an Waldrändern, Hecken, Feldgehölzen und an Felsenhängen auf trockenen bis frischen Böden. Der Weißdorn ist bodentolerant, wobei er kalkhaltige, lehmige Böden bevorzugt, salzhaltige Böden erträgt er dagegen nicht. Er kommt fast überall in Europa, auch im Nordwesten Afrikas und im Westen Asiens vor. Der Eingrifflige Weißdorn wird häufig angepflanzt.

Pharmakologie

Eingriffeliger Weißdorn in Form der Blattdroge mit Blüten (Crataegi folium cum flore)

Blüten (Crataegi flos), Früchte (Crataegi fructus) sowie Blüten und Blätter zusammen (Crataegi folium cum flore) werden als Heildroge eingesetzt.

Extrakte aus den genannten Bestandteilen sind in zahlreichen Fertigpräparaten auf dem Markt und auf die vermutlichen Hauptwirkstoffe Flavonoide oder oligomere Proanthocyanidine eingestellt. Den Hauptwirkstoffen des Weißdorns ist eine hohe antioxidative Kapazität gemein, in den Früchten (Crataegi fructus) konnten folgende antioxidativ wirkende Stoffe isoliert werden: Chlorogensäure, die Catechine Catechin und Epicatechin, die Flavonoide Rutin, Quercetin und Vitexin-2-O-Rhamnosid das Flavon Hyperosid, Procyanidin B2.^[5] Für die gefäßrelaxierende Wirkung von Crataegus monogyna sind wahrscheinlich die Proanthocyanidine verantwortlich.^[6]

Weißdornzubereitungen verstärken die Pumpkraft des Herzens, verbessern die Durchblutung der Herzkranzgefäße und vermindern den Sauerstoff- und Energieverbrauch bei der Arbeit des Herzens. Dementsprechend werden die Präparate eingesetzt bei leichter Herzleistungsschwäche infolge Alters oder nach Infektionskrankheiten bzw. bei anderen leichten Herzbeschwerden.^[7] Eine schweizerische Doppelblindstudie mit 143 Teilnehmern konnte die positive Wirkung eines Weißdornbeerenextraktes bei Patienten mit einer Herzinsuffizienz im Stadium NYHA II bestätigen.^[8] Auch bei anderen kardiovaskulären Erkrankungen, wie Bluthochdruck oder koronarer Herzkrankheit, könnte der unterstützende Einsatz von Weißdornzubereitungen positive Einflüsse auf den Krankheitsverlauf haben.^[9]

Weißdornzubereitungen sind bei akuten Krankheitszuständen weniger geeignet als zur längerfristigen Vorbeugung und Nachbehandlung.^[10][11]

In jedem Fall sollte von einem Arzt geklärt werden, ob nicht ein schweres Herzleiden vorliegt.

In der Wirkungsweise besteht keine Ähnlichkeit mit der von herzwirksamen Glykosiden; Weißdornpräparate werden aber oft zur Unterstützung und Ergänzung der Digitalistherapie herangezogen.

Sonstige Verwendung

Die Blätter werden auch als Tee- oder Tabakersatz verwendet, gemahlene Samen als Kaffeeersatz. Das getrocknete Fruchtfleisch der „Mehlbeeren“^[12] wurde in Notzeiten gegessen – entweder zu einer Art Mehl gemahlen oder als Mus verarbeitet. Teilweise wird es auch Schnaps als Geschmacksmittel zugesetzt. Bei all diesen Verwendungsarten sollte die oben beschriebene medizinische Wirksamkeit nicht außer Acht gelassen werden.^[13]

Der Eingriffelige Weißdorn ist als Zierpflanze, aber auch als Heckenpflanze bestens geeignet, da er sich gut zurückschneiden lässt. Wegen seiner Dornen ist er als Vogelschutzgehölz zu empfehlen.

Als „Rotdorn“ werden verschiedene rotblühende Kultursorten bezeichnet, die unter Beteiligung von Crataegus laevigata entstanden sind. Beliebt ist z. B. die Kultursorte `Pauli`, mit leuchtend karminroten, gefüllten Blüten. Sie ist nicht erbfest, und sie kann deshalb nur vegetativ vermehrt werden.

Bastarde

Es gibt zahlreiche Hybride, von denen einige als Zierpflanzen in Gärten gepflanzt werden. Die bekannteste ist der Mittlere Weißdorn oder Bastard-Weißdorn (Crataegus × media Bechst. / Crataegus monogyna Jacq. × Crataegus laevigata Poir.), von dem es als Gartenform mehrere Sorten gibt. Eine weitere ist der Großfrüchtige Weißdorn (Crataegus × macrocarpa Hegetschw. / Crataegus monogyna Jacq. × Crataegus rhipidophylla Gandoger).

Veredlungsunterlage

Der Eingriffelige Weißdorn ist auch als Veredelungs-Unterlage für Birnen, Quitten und Mispeln geeignet; da er aber für Feuerbrand anfällig ist, wird er für diesen Zweck nur noch selten verwendet.

Trivialnamen

Für den Eingriffeligen Weißdorn bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen Aschrösslein (Ulm), Christdorn (Schlesien), Doorn (Norddeutschland, niederdeutsch), Doornbusch (Norddeutschland, niederdeutsch), Eggendorn (Bern), Unser lieben Frauen Birlein, Unser lieben Frauen Birnchen, Birnlein, Hagapfelstrauch, Hagdoorn (Holstein), Hage (mittelniederdeutsch), Hagen (mittelniederdeutsch), Hachtun (tun im Sinne von Zaun, mittelniederdeutsch), Haichtun (mittelniederdeutsch), Hagdurn (Mecklenburg), Hagedoorn (Ostfriesland), Hageapfelstrauch, Hagebusch (mittelhochdeutsch), Hagelbusch (mittelhochdeutsch), Hagenboum, Hagenbusch (mittelhochdeutsch), Haghedorn, Hagin, Haginbaum, Haindorn, Handorn (Eifel bei Nürnburg), Hanelpeffe, Haweide (Göttingen), Haweife (mittelniederdeutsch), Haweike (mittelniederdeutsch), Haweiweke (mittelniederdeutsch), Haynerholz (Schlesien), Heckdorn, Heckenweissdorn, Heckedorn (mittelhochdeutsch), Hegedorn, Heggebeeristrauch (Bern), Heinzerleinsdorn (Henneberg), Hoghedorn, Hundsdorn, Mehlbaum (Schlesien, Österreich), Mehlbeerboom, Mehlbeerbusch (Mecklenburg, Schleswig-Holstein), Mehlbeerstaude (Österreich), Mehldorn (Schlesien), Mehlfässchen, Mehlfäustelstaude, Mehlfeistchen, Mehlfeserzenstrauch, Mehlhagedorn, Mehlhosenholz, Mehlploten, Mehlstrauch, Möllerbrod, Saubeeri (Bern), Thelsbirlibaum (Bern), Vogelbeer (Bern), Webdüörn (Altmark), Weißdorn, Witdoren (Göttingen), Wittdäörn (Altmark) und Wittdoorn (Schleswig-Holstein, Mecklenburg).^[14]

Bilder

• Blätter und Dornen

• Nebenblätter

• Langtrieb mit Knospen. Die Endknospe ist meist größer als die Seitenknospen.

• Kurztriebe mit Knospen

• Blüten

• Blüte

• Früchte

• Illustration

• Eine Gruppe Weißdornsträucher

Literatur

• Georg Zauner: Laubbäume Kompaß. München 1990, ISBN 3-7742-6205-5, S. 50f.
• Siegmund Seybold (Hrsg.): Schmeil-Fitschen interaktiv. CD-Rom. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2001/2002, ISBN 3-494-01327-6.
• Ingrid und Peter Schönfelder: Das neue Handbuch der Heilpflanzen. Franckh-Kosmos Verlagsgesellschaft, 2004, ISBN 3-440-09387-5.
• Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Portrait. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1.

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b} Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. 8. Auflage. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart 2001, ISBN 3-8001-3131-5, S. 508–509.
2. ↑ J. do Amaral Franco: Crataegus. In T. G. Tutin, V. H. Heywood, N. A. Burges, D. M. Moore, D. H. Valentine, S. M. Walters, D. A. Webb (Hrsg.): Flora Europaea. Volume 2: Rosaceae to Umbelliferae. Cambridge University Press, Cambridge 1968, ISBN 0-521-06662-X, auf Seite 76.
3. ↑ W.Lippert (1978): Zur Gliederung und Verbreitung der Gattung Crataegus in Bayern. Berichte der Bayerischen Botanischen Gesellschaft 49: 165-198.
4. ↑ G. H. Loos: Crataegus. In: Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Herausgegeben vom Bundesamt für Naturschutz. Ulmer, Stuttgart 2000, ISBN 3-8001-3364-4.
5. ↑ J. Bernatoniene, R. Masteikova, D. Majiene, A. Savickas, E. Kevelaitis, R. Bernatoniene, K. Dvorácková, G. Civinskiene, R. Lekas, K. Vitkevicius, R. Peciūra: Free radical-scavenging activities of Crataegus monogyna extracts. In: Medicina (Kaunas, Lithuania). Band 44, Nummer 9, 2008, , S. 706–712. PMID 18971609.
6. ↑ S. H. Kim, K. W. Kang, K. W. Kim, N. D. Kim: Procyanidins in crataegus extract evoke endothelium-dependent vasorelaxation in rat aorta. In: Life Sci. 67, 2000, S. 121–131. PMID 10901280.
7. ↑ M. H. Pittler, R. Guo, E. Ernst: Hawthorn extract for treating chronic heart failure. In: Cochrane database of systematic reviews (Online). Nummer 1, 2008, S. CD005312, . doi:10.1002/14651858.CD005312.pub2. PMID 18254076. (Review).
8. ↑ F. H. Degenring, A. Suter, M. Weber, R. Saller: A randomised double blind placebo controlled clinical trial of a standardised extract of fresh Crataegus berries (Crataegisan) in the treatment of patients with congestive heart failure NYHA II. In: Phytomedicine. 10, 2003, S. 363–369. PMID 12833999.
9. ↑ M. C. Tassell, R. Kingston, D. Gilroy, M. Lehane, A. Furey: Hawthorn (Crataegus spp.) in the treatment of cardiovascular disease. In: Pharmacognosy reviews. Band 4, Nummer 7, Januar 2010, , S. 32–41, doi:10.4103/0973-7847.65324. PMID 22228939, PMC 3249900 (freier Volltext).
10. ↑ S. M. Zick, B. M. Vautaw, B. Gillespie, K. D. Aaronson: Hawthorn Extract Randomized Blinded Chronic Heart Failure (HERB CHF) Trial. In: European Journal of Heart Failure. 11, 2009, S. 990–999, doi:10.1093/eurjhf/hfp116.
11. ↑ S. Zick, B. Gillespie, K. Aaronson: The effect of Crataegus oxycantha special extract WS 1442 on clinical progression in patients with mild to moderate symptoms of heart failure? In: European Journal of Heart Failure. 10, 2008, S. 587–593, doi:10.1016/j.ejheart.2008.04.008.
12. ↑ Wolfgang Schiedermair: Die „Meelbyrn, Paliurus“ in Adam Lonitzers „Kreuterbuch“ (1679). Zur Kenntnis von X Sorbopyrus auricularis (Kroop.) Schneid. – Hagebuttenbirne. In: Medizinhistorische Mitteilungen. Zeitschrift für Wissenschaftsgeschichte und Fachprosaforschung. Band 34, 2015 (2016), S. 87–96, hier: S. 90 f.
13. ↑ Detlev Henschel: Essbare Wildbeeren und Pflanzen. Franckh-Kosmos Verlag, Stuttgart 2002, ISBN 3-440-09154-6, S. 210.
14. ↑ Georg August Pritzel, Carl Jessen: Die deutschen Volksnamen der Pflanzen. Neuer Beitrag zum deutschen Sprachschatze. Philipp Cohen, Hannover 1882, S. 117. (online)

Bijeli glog ili obični glog (lat. Crataegus monogyna), je najčešća vrsta gloga u Evropi, Sjevernoj Africi i Zapadnoj Aziji. Uspijeva i na brojnim drugim mjestima u svijetu, kao unesena, invazijska vrsta. Plodovi su mu jestivi, cvjetovi se koriste u narodnoj medicini.^[1]

Glog je dikotiledona biljka. Listovi su perasto raspoređeni sa mrežestom nervaturom, stablo je drvenasto, sa pravilno raspoređenim provodnim snopićima. Ova biljka ima neke dijelove stabla koji su preobraženi u bodlje.^[2][3]

Do danas je dobijen veliki broj kultivara, koji se koriste u hortikulturi, ali i kao voće.

Postoje i križanci gloga i jarebike (Crataegosorbus"Granatnaja" - u izvedbi ruskog botaničara Ivana Vladimiroviča Mičurina), te gloga i mušmule (Crataegomespilus Dardari ).

Varijeteti i forme

• Crataegus monogyna var. lasiocarpa (Lange) K.I.Chr.
• Crataegus monogyna f. pendula (Lodd. ex Loudon) Rehder
• Crataegus monogyna f. pteridifolia (Lodd. ex Loudon) Rehder
• Crataegus monogyna f. semperflorens (Andr‚) C.K.Schneid.
• Crataegus f. stricta (Loudon) Zabel

Također pogledajte

• Crataegus

Reference

Givîj, gîvij, guhîj an gîjok, dareke bi histrî ya bi fêkî ye. Fekiyên wê qasa nukan gir dibin. Di hundir de du dendik hene. Fêkiyên ewê wek baxnikan di dêzi ra dikin û difroşin. Ev dar li derê bejî diçê. Ji darê ewê loliw û kêriyê meşkan çêdikin.

Idmim (Isem usnan: Crataegus monogyna) d talmest n yemɣi seg twacult n tnejjikt. Nikolaus Joseph von Jacquin d amdan amezwaru i yuran fell-as. Tamlest-a teḥseb-itt IUCN am d talmest ur tettwaggez.

Tilmas

Crataegus monogyna - Idmim^[1]

Crataegus monogyna - Idmim

Ismawen

• Isem-is s latinit: Crataegus monogyna
• Isem-is s tefransist: Aubépine épineux
• Ismawen-is nniḍen s teqbaylit: Aydmim^[2]
• Ismawen-is nniḍen s tmaziɣt:

Isseqdac

Tiwelhiwin

Jednoseminnô mąkùszka

Jednoseminnô mąkùszka (Crataegus monogyna Jacq.) – to je czerz abò nisczé drzéwiã z rodzëznë różowatëch (Rosaceae). Òna rosce m. jin. na Kaszëbach, a ji jeden brzôd mô jedno semiã.

Lëteratura

• Przewodnik do rozpoznawania roślin i zwierząt na wycieczce / tekst Ute E. Zimmer, Alfred Handel ; oprac. całości Wilhelm i Dorothee Eisenreich ; [przekł. Ewa Rachańska, Piotr Kreyser] Warszawa : Multico, 1996, s. 54.

Bùtnowé lënczi

• [1]

A scrog is a camshauchelt or smaw tree or buss. The wird aften refers tae the haw buss its lane.

The wird scrog is uised in mony places names athort Scotland, sic as Scroggie Wid in Ross-shire.

References

Al spénn (Crataegus monogyna Jacq., 1775, sinoònim: Crataegus oxyacantha) l'é un arbust cal fa pärta'd la famija dil Rosaceae.

Una bròca pina'd foij e'd spén'ni.

Déscrisión

Al spénn l'é una pianta c'la pärda il foij d'aftón e c'la pól rivèr, in du o tar-sént âni, a di altèsì ed séz mètar al mâsim.

Il fóij i én lónghi dai du ai séz bòr e i g'an al picoól. I fioór i én a grap ed quindéz in média e i venén par mağ.

I frutt i én su par sò toónd, ròss quanda i én madur –in aftón– e groòs miga pu'd un bòr. I s'pólén magnär, anca se n'i én miga bón bombén e i én tutà maròlà, e i vénón ćiamé cägapói (ch'i n'i én miga da confondar con cui ćiamé cagapùi sò da Moòdna, ch'in pramzân i én il moòri'd râsa).

Cägapoi madur in Ótòbar.

Habitat

Al s'cata in Evropa, in Africa, in Âsia e in t'ilj Amèrichi saténtrionäli.

Foij scheèdi'd un peér malè ed cólp ed foógh.

La conésión con al "cólp ed foóg" dal peér

In molti aréi ed l'älta Italja la véndita'd piânti ed spénn l'é proibida parché al pol favoórir la difusion'd una malatia dal peér ćiamèda "Cólp ed foógh", una malatia próvóchèda dal bateéri Erwinia amylovora.

Crataegus monogyna, known as common hawthorn, one-seed hawthorn, or single-seeded hawthorn, is a species of flowering plant in the rose family Rosaceae. It is native to Europe, northwestern Africa, and West Asia, but has been introduced in many other parts of the world.

Names

This species is one of several that have been referred to as Crataegus oxyacantha, a name that has been rejected by the botanical community as too ambiguous. In 1793, Medikus published the name C. apiifolia for a European hawthorn now included in C. monogyna, but that name is illegitimate under the rules of botanical nomenclature.^[4][5]

Other common names include may, mayblossom, maythorn, (as the plant generally flowers in May) quickthorn, whitethorn, motherdie, and haw.

Description

The common hawthorn is a shrub or small tree up to about 10 metres (33 feet) tall,^[6] with a dense crown. The bark is dull brown with vertical orange cracks. The younger stems bear sharp thorns, about 12.5 millimetres (1⁄2 inch) long. The leaves are 20 to 40 mm (3⁄4 to 1+1⁄2 in) long, obovate, and deeply lobed, sometimes almost to the midrib, with the lobes spreading at a wide angle. The upper surface is dark green above and paler underneath.

The hermaphrodite flowers are produced in late spring (May to early June in its native area) in corymbs of 5–25 together; numerous red stamens and a single style; they are moderately fragrant. The flowers are white, frequently pink^[7] pollinated by midges, bees, and other insects, and later in the year bear numerous haws. The haw is a small, oval, dark red fruit about 10 mm long, berry-like, but structurally a pome containing a single seed. Haws are important for wildlife in winter, particularly thrushes and waxwings; these birds eat the haws and disperse the seeds in their droppings.

The common hawthorn is distinguished from the related but less widespread Midland hawthorn (C. laevigata) by its more upright growth, the leaves being deeply lobed, with spreading lobes, and in the flowers having just one style, not two or three. They are interfertile, however, so hybrids occur frequently; they are only entirely distinct in their more typical forms.

• 

  Flowers

• 
• 

  Fruit (haws)

• 

  Close-up

• 

  Bole of ancient specimen at Saint-Mars-sur-la-Futaie, France

• 

  General view of the Saint-Mars tree

• 

  Replacement of the Glastonbury or Holy Thorn cut down by vandals in 2010

• 

  The Hethel Old Thorn

• 

  Joncret, Belgium

• 

  Fruit containing a seed

Distribution

Ireland and Britain^[8]

Uses

Food

The fruit of hawthorn, called haws, are edible raw, but are commonly made into jellies, jams, syrups, or wine, or to add flavour to brandy. Botanically, they are pomes, but they look similar to berries. A haw is small and oblong, similar in size and shape to a small olive or grape, and red when ripe. The haws develop in groups of two or three along smaller branches. They are pulpy and delicate in taste. In this species (C. monogyna), they have only one seed, but other species of hawthorn may have up to five seeds.

The petals are also edible,^[9] as are the leaves, which if picked in spring when still young are tender enough to be used in salads.^[10] Hawthorn petals are used in the medieval English recipe for spinee, an almond milk-based pottage^[11][12] recorded in 'The Forme of Cury' by the Chief Master-Cook of King Richard II, c. 1390.

Medicine

'Crimson Cloud' in Elko, Nevada

C. monogyna is one of the most common species used as the "hawthorn" of traditional herbalism. The plant parts used are usually sprigs with both leaves and flowers, or alternatively the fruit ("berries").^[13] Hawthorn has been investigated by evidence-based medicine for treating cardiac insufficiency.^[13]

C. monogyna is a source of antioxidant phytochemicals, especially extracts of hawthorn leaves with flowers.^[14]

Gardening and agriculture

Common hawthorn is extensively planted as a hedge plant, especially for agricultural use. Its spines and close branching habit render it effectively livestock- and human-proof, with some basic maintenance. The traditional practice of hedge laying is most commonly practised with this species. It is a good fire wood, which burns with a good heat and little smoke.^[15]

Numerous hybrids exist, some of which are used as garden shrubs. The most widely used hybrid is C. × media (C. monogyna × C. laevigata), of which several cultivars are known, including the very popular 'Paul's Scarlet' with dark pink double flowers. Other garden shrubs that have sometimes been suggested as possible hybrids involving the common hawthorn, include the various-leaved hawthorn of the Caucasus, which is only very occasionally found in parks and gardens.

Culture

In pre-modern Europe, hawthorn was used as a symbol of hope, and also as a charm against witchcraft and vampires.^[16] Hawthorn was believed by some to have the ability to inhibit intruding supernatural forces, and was also thought to be sacred in nature due to an association between the hawthorn bush and the crown of thorns that, according to the New Testament, was placed on Jesus.^[17]

As protection against witchcraft, hawthorn was sometimes placed in the cradles of infants, or around houses and doorways.^[16] The Greeks reportedly placed pieces of hawthorn in casement windows to prevent witches from entering houses,^[18] while Bohemians placed hawthorn on the thresholds of cow houses for the same purpose.^[17] Hawthorn was sometimes placed on the coffin of a deceased person, on top of the person's corpse, or in the corpse's sock.^[17] In Bosnia, women would sometimes place a piece of hawthorn behind the headcloth of a recently deceased person, and then throw away the remaining twig on their way home.^[17] If the deceased person was a vampire, it would focus its attention on the hawthorn instead of following the woman home.^[17] Among the South Slavs, stakes made of hawthorn or blackthorn wood were considered effective in impaling vampires.^[19]

Notable trees

An ancient specimen, and reputedly the oldest tree of any species in France, is to be found alongside the church at Saint Mars sur la Futaie, Mayenne.^[20] As of 2009, the tree had a height of 9 m (30 ft) and a girth of 2.65 m (8+1⁄2 ft). The inscription on the plaque beneath reads: "This hawthorn is probably the oldest tree in France. Its origin goes back to St Julien (third century)"; such claims are impossible to verify.

A famous specimen in England was the Glastonbury or Holy Thorn which, according to legend, sprouted from the staff of Joseph of Arimathea after he thrust it into the ground while visiting Glastonbury in the first century AD. The tree was noteworthy because it flowered twice in a year, once in the late spring which is normal, but also once after the harshness of midwinter had passed. The original tree at Glastonbury Abbey, felled in the 1640s during the English Civil War,^[21] has been propagated as the cultivar 'Biflora'.^[22] A replacement was planted by the local council in 1951, but was cut down by vandals in 2010.^[21]

The oldest known living specimen in East Anglia, and possibly in the United Kingdom, is known as the Hethel Old Thorn,^[23] and is located in the churchyard in the small village of Hethel, south of Norwich, in Norfolk, UK. It is reputed to be more than 700 years old, having been planted in the 13th century.^[23]

See also

• The hawthorn button-top gall on hawthorn is caused by the dipteran gall-midge Dasineura crataegi.
• Folklore about hawthorns, primarily the European species C. laevigata and/or C. monogyna and hybrids between the two
• Haweater
• List of Lepidoptera that feed on hawthorns

References

Further reading

• Melton, J. Gordon (1994). The Vampire Book: The Encyclopedia of the Undead. Visible Ink Press. ISBN 978-1578590766.

El majuelo,^[3]​ arto (en Aragón),^[4]​ espino albar o espino blanco (binomio científico: Crataegus monogyna) es una planta fanerógama perteneciente a la familia de las rosáceas.

Descripción

Es un árbol de hoja caduca, de cuatro a seis metros de altura, con ramas espinosas, hojas lampiñas y aserradas, caducas, flores blancas, olorosas y en corimbo, y fruto comestible, de forma ovoide, revestido de piel tierna y rojiza que encierra una pulpa dulce y una única semilla, de ahí su nombre, apareciendo raras veces dos.

Pueden ser arbustos o pequeños árboles de cinco a catorce metros de altura, con una densa corona. La corteza es gruesa y parda con grietas verticales naranja. Los tallos más jóvenes tienen espinas romas, de uno a 1,5 cm de largo. Hojas de 2 a 4 cm de largo, obovadas y profundamente lobuladas, a veces casi hasta el centro, con los lóbulos abiertos en un amplio ángulo. El haz es verde negruzco y pálido en el envés.

Flores de espino común.

Crataegus monogyna.

Corteza de espino común.

Las flores las emite a fines de primavera (mayo a junio en su área nativa) en corimbos de cinco a veinticinco juntas; cada flor de cerca de un cm de diámetro, con cinco pétalos blancos, numerosos estambres rojos, y un singular estilo; son moderadamente fragantes. Tarde en la estación da numerosas frutas pequeñas, ovales, rojo oscuras de cerca de 1 cm de longitud, tipo cereza, pero estructuralmente un pomo conteniendo una sola semilla. Las frutas son importantes para la vida silvestre en invierno, particularmente aves que las comen y las dispersan en sus deposiciones.

Hábitat.

Se distingue de su pariente menos expandido Crataegus laevigata en sus hojas profundamente lobuladas y desprendibles, y en las flores con un solo estilo, no dos ni tres. Sin embargo son interfértiles y la hibridación es frecuente; solo distinguibles en sus típicas formas. En el sur de la península ibérica aparece la variedad Crataegus monogyna subsp. brevispina.

Distribución

Se encuentra de forma natural en toda Eurasia y en África de norte. Por su espectacular floración se ha introducido como planta ornamental en Madeira, América del Norte, Argentina, Chile, Australia y Nueva Zelanda.^[5]​

Es abundante en toda la península ibérica y Baleares, escaseando en la zona meridional en la que se sitúa en montañas y vaguadas. Se puede encontrar en casi cualquier tipo de bosque, donde suele formar setos junto a otras especies espinosas (zarzas, rosales silvestres, etc.).

Aunque tolera mal las sequías estivales, es capaz de crecer en una amplia gama de substratos.

Usos

Frutos otoñales en Murcia: acerolo rojo y blanco (Crataegus azarolus), azofaifo (Ziziphus jujuba, bajo los acerolos rojos), majoleto (Crataegus monogyna, bajo los azofaifo), endrina (Prunus spinosa, bajo los acerolos blancos).

Se planta como seto, especialmente para uso agrícola. Sus espinas y ramaje cerrado lo convierten en una buena barrera para encerrar ganado e impedir el paso de personas. Hay varios híbridos, algunos como arbustos de jardín. El híbrido más usado es Crataegus × macrocarpa (C. monogyna × C. laevigata; sin. C. × media), del cual se conocen varios cultivares, incluyendo el muy popular 'Paul's Scarlet' con dobles flores rosa oscuro. Otro arbusto de jardín que involucraría al crataegus común, es Crataegus heterophylla del Cáucaso, que es raro en parques y jardines.

Por lo que se refiere a su uso medicinal, los ingredientes activos de sus flores son: tanino, flavonoides, aceites esenciales, triterpenos y derivados de purinas. Los de sus frutos: taninos, flavonoides, pigmentos y vitaminas. Se usa en infusión para tratar varios problemas de corazón y circulatorios y como soporte de terapia con Digitalis^{[cita requerida]}.

Como alimento, las hojas jóvenes son buenas en ensaladas; y la fruta al ser comestible, sirve para hacer mermeladas, vino, y agregar sabor al brandy.

Historia

Un famoso ejemplar, el espino de Glastonbury, tenía la peculiaridad de florecer dos veces al año, una a finales de la primavera (como es habitual en los espinos), y otra durante el invierno, una vez pasados sus momentos más duros. Aunque el ejemplar original de Glastonbury Abbey murió hace tiempo, se ha podido reproducir esta característica en el cultivar (variedad cultivada) 'Biflora'.

El ejemplar más viejo conocido en Anglia Oriental, y quizás del Reino Unido, se conoce como "El Viejo Espino Hethel",^[6]​ y se halla cerca de la iglesia de la pequeña población de Hethel, sur de Norwich, en Norfolk. Sec cree que tiene más de 700 años, y habría sido plantado en el s. XIII.^[6]​

En Chile se le conoce coloquialmente como "Peumo" alemán o "Peumo" extranjero.

Folclore

En inglés, el dicho que recuerda la conveniencia de mantener ropa de abrigo hasta avanzada la primavera (ne'er cast a clout 'til may is out) no se refiere al fin del mes de mayo, sino al florecimiento del espino ('may'). Es lo equivalente al refrán castellano que dice "hasta el cuarenta de mayo no te quites el sayo".

En el folclore gaélico, el espino (en gaélico, Sgitheach) marca la entrada del Otro Mundo' y se asocia con las hadas.^[7]​ Es muy desafortunado cortar el árbol salvo cuando ya ha brotado, cuando es decorado como el "Arbusto May" (ver Beltane).^[8]​ Estos árboles se los encuentra en áreas de peregrinación místicas célticas; esos tipos de arbustos sagrados son conocidos como 'árboles rag', por las tiras de ropa tendidas sobre ellos como parte de rituales sagrados.^[9]​

frutos de Crataegus monogyna.

Composición química

Tanto las flores de Crataegus monogyna como las de Crataegus oxyacantha, especie con la que a veces se confunde, contienen quercitrina, la descomposición de la cual da quercetina. Acabadas de coger tienen trimetilamina.^{[cita requerida]}

En las hojas y los frutos hay lactones y diversas flavones: estas sustancias son las responsables, en parte, de su acción cardíaca.

Flores.

Frutos.

En concreto contiene:

• Flavonoides (1,8 a 2 %), rutina, hiperósidos, vitexina, orientina, heterósidos de vitexina.
• Taninos catéquicos (2,4 %). Picnogenoles.
• Triterpenos (0,6 %).
• Esteroides .
• Aminas. Tiramina

Consta aprobado por la Comisión E del Ministerio de Sanidad alemán el uso de esta planta en los siguientes casos:^{[cita requerida]}

• Insuficiencia cardíaca
• Insuficiencia coronaria
• Bradicardia.

No es útil en ataques agudos porque tiene un efecto lento.

• Cardiotónico y ligeramente diurética; se considera que su acción regula la tensión arterial y, por tanto, se podría emplear en el tratamiento de la hipertensión arterial y en las arritmias cardíacas.
• Sedante; puede resultar útil para tratar el insomnio.
• Relajante muscular y antiespasmódica; también se podría utilizar en casos de ansiedad y nerviosismo que provocan síntomas como espasmos y tensión muscular.

Taxonomía

Crataegus monogyna fue descrita por Nikolaus Joseph von Jacquin y publicado en Florae Austriaceae 3: 50, pl. 292, f.1, en el año 1775.^[10]​^[11]​

Etimología

Crataegus proviene del griego "kratos" y significa "duro", probablemente refiriéndose a su madera. Monogyna, de "mono" = uno y "gynos" = pistilo.

Sinonimia

• Mespilus oxyacantha var. apiifolia Mutel 1834
• Mespilus monogyna var. trifida Wallr. 1822
• Crataegus septempartita Pojark. [1964]
• Crataegus schisticola Gand. 1884
• Crataegus podophylla Gand. 1884
• Crataegus oxyacantha var. biflora Weston 1770
• Crataegus oxyacantha L. 1754
• Crataegus lapeyrousii Gand. 1884
• Crataegus benearnensis Gand. ^[12]​
• Crataegus acerifolia Sennen
• Crataegus aguilaris Sennen
• Crataegus apiifolia Medik.
• Crataegus aronia raza ruscinonensis sensu Sennen
• Crataegus azarella auct.
• Crataegus azarella Griseb.
• Crataegus azarolus subsp. triloba (Poir.) Nyman
• Crataegus azarolus var. glabra Coss. in Bourg.
• Crataegus azarolus var. triloba (Poir.) Mutel
• Crataegus boissieri Willk.
• Crataegus brevispina f. subinermis Vicioso in Sennen
• Crataegus brevispina Kunze
• Crataegus debeauxii Gand.
• Crataegus debilis Sennen
• Crataegus dissecta Borkh.
• Crataegus diversifolia (Pers.) M.Roem.
• Crataegus elegans (Poir.) Mutel
• Crataegus eriocarpa (Lindl.) Loudon
• Crataegus flavescens Bosc in Rozier
• Crataegus inermis Sennen
• Crataegus insegnae (Tineo ex Guss.) Bertol.
• Crataegus intermedia Schur
• Crataegus laciniata var. lasiocarpa Lange
• Crataegus laciniata var. lasiocarpa Lange in Huter, Porta & Rigo
• Crataegus laciniata apud K.I.Chr.
• Crataegus laciniata sensu Willk. in Willk. & Lange
• Crataegus lamprophylla Gand.
• Crataegus lasiocarpa Lange
• Crataegus longepetiolata Sennen
• Crataegus maroccana (Pers.) Steud.
• Crataegus maura [*] maroccana Pers.
• Crataegus maura var. diversifolia Pers.
• Crataegus maura var. tarraconensis Sennen
• Crataegus maura L.f.
• Crataegus obtusiloba Sennen
• Crataegus paucifoliata Pau
• Crataegus paucilobata Sennen
• Crataegus polyacantha Jan
• Crataegus schisticola Gand.
• Crataegus segobricensis (Pau) Willk.
• Crataegus triloba var. erioclada Sennen
• Crataegus triloba Poir.
• Mespilus azarolus [C] glabra Coss. ex Asch. & Graebn.
• Mespilus brevispina (Kunze) E.H.L.Krause in Sturm
• Mespilus crataegus Borkh.
• Mespilus elegans Poir. in Lam.
• Mespilus insegnae Tineo ex Guss.
• Mespilus maura var. diversifolia (Pers.) Poir. in Lam.
• Mespilus maura var. maroccana (Pers.) Poir. in Lam.
• Mespilus maura (L.f.) Dum.Cours.
• Mespilus monogyna raza azarella (Griseb.) Asch. & Graebn.
• Mespilus monogyna raza brevispina (Kunze) Asch. & Graebn.
• Mespilus monogyna raza insegnae (Tineo ex Guss.) Asch. & Graebn.
• Mespilus monogyna raza intermedia (Schur) Asch. & Graebn.
• Mespilus monogyna raza polyacantha (Jan ex Guss.) Asch. & Graebn.
• Mespilus monogyna subvar. laciniata (K.Koch) Schinz & Thell. in Schinz & R.Keller
• Mespilus monogyna var. azarella (Griseb.) K.Koch
• Mespilus monogyna var. brevispina (Kunze) Wenz.
• Mespilus monogyna var. elegans (Poir.) K.Koch
• Mespilus monogyna var. laciniata K.Koch
• Mespilus monogyna var. maura (L.f.) Wenz.
• Mespilus monogyna var. trifida Wallr.
• Mespilus monogyna (Jacq.) All.
• Mespilus oliveriana Poir. in Lam.
• Mespilus oxyacantha subsp. monogyna (Jacq.) Celak.
• Mespilus oxyacantha var. elegans (Poir.) Mérat
• Mespilus oxyacantha var. incisa (Mérat) Mérat
• Mespilus oxyacantha var. laciniata Desv.
• Mespilus oxyacantha var. monogyna (Jacq.) Moris & De Not.
• Mespilus oxyacantha var. monostyla (DC.) Cambess.
• Mespilus oxyacantha var. triloba (Poir.) Wenz.
• Mespilus polyacantha Jan ex Guss.
• Mespilus triloba (Poir.) Poir. in Lam.
• Oxyacantha apiifolia Medik. ex M.Roem.
• Oxyacantha azarella (Griseb.) M.Roem.
• Oxyacantha elegans (Poir.) M.Roem.
• Oxyacantha monogyna var. trifida (Wallr.) M.Roem.
• Oxyacantha monogyna (Jacq.) M.Roem.^[13]​

Nombres comunes

Aguapero, amajueta, amayuelo, arajolas, arance, arsino, arto, arto blanco, arto de manzaneta, arto motillonero, babatxi, bizcoba, bizcoda, bizcodeña, botironero, cachimironero, camicherón, carcabollero, carcabollo, cerecico de pastor, cerezo de pastor, cuesco, escajo, escambrón, escuero, espina, espinablo, espinal, espinalbo, espinaula, espineira, espinera, espinera blanca, espinera brava, espinera de monte, espino, espino albar, espino amuleto, espino biscobeño, espino bizcobeño, espino bizcodeño, espino blanco, espino de amayuelo, espino de flor aromática, espino de flor blanca, espino de majoleta, espino de majuelas, espino de majuelo, espino de majuelos, espino de olor, espino garaminal, espino graminal, espino machugal, espino macoleto, espino maholeto, espino majolero, espino majoletero, espino majoleto, espino-majoleto, espino majuelero, espino majuelo, espino-majuelo, espino majuetero, espino majueto, espino majuleto, espino-marjoleto, espino negro, espino picón, espiñuelo, espiñuelos, flor de espino, flor de tila, ganaperu, gapamina, garamita, gorrillón, gramina, guapero, guindas de pastor, guindita de Nuestra Señora, guinditas de Nuestra Señora, ilurri, lilois, machuga, maculeto, maillo, majolero, majoleta, majoletas, majoletero, majoleto, majolino, majoreto, majuela, majuela (fruto), majuelas (3), majuelero, majueleta, majuelines, majuelo, majueta, majuetal , majuetas, majueto, majuleta, majuletas, majuleto, mangorlita, manjoletas, manjoleto, manjolina (fruto), manzaneta de Manuel, manzaneta de pastor, manzaneta de San Juan, manzanilla, manzanillas, marjolero, marjoleta, marjoleto, matapiojo, matapiojos, mato albar, mauletas, maulinar, maulino, mayuela, mayuelo, mejuela, mochuetas, mojolino, motillonero, paraíso (en Chile), peras de la Virgen, perica, pericón, peruy, peruyes, peumo alemán (en Chile),^[14]​ pincho de majoleto, pirlitero, tamañuela, tamañuelas, tila, tila de espino, tilera, tilero, tilo, vizcadas, vizcoba, vizcoda, zarza majoleta, zarza majueleta.^[15]​

Véase también

• Crataegus mexicana
• Cryptocarya alba
• Sorbus intermedia
• Schisandra chinensis
• Hippophae rhamnoides
• Idesia polycarpa
• Osteomeles schwerinae

Referencias

Iparraldeko elorri zuri (Crataegus monogyna) Crataegus generoaren espeziea da. Europan, iparraldeko Afrikan eta mendebaldeko Asian du jatorria eta munduko beste eskualdeetan espezie inbaditzailetzat jotzen dute^[1].

Sendabelar moduan gutxiegitasun kardiakoa hobetzeko erabiltzen dute.

• Loreak

• Hostoak

• Fruitua

Erreferentziak

Tylppäliuskaorapihlaja eli tylppöorapihlaja^[1] (Crataegus monogyna) on lähes koko Euroopassa tavattava pensas tai pieni puu. Suomessa tylppäliuskaorapihlajaa esiintyy vain maan eteläosissa ja se on luokiteltu uhanalaiseksi lajiksi.^[2]

Ulkonäkö ja koko

Tylppäliuskaorapihlajan marjoja ja lehtiä.

Tylppäliuskaorapihlaja kasvaa kolmesta kuuteen metriä korkeaksi, joskus jopa korkeammaksikin. Haarat ovat kaljuja ja ovat väriltään harmaanruskeita. Muiden orapihlajien tapaan kasvi on piikkinen eli orainen. Orat ovat 8–20 mm pitkiä. Lehdet ovat 3–5 cm pitkiä, parijakoisia tai -osaisia ja kaljuja. Lehtien suonet ulottuvat liuskojen kärkiin, hampaisiin ja näiden välisiin loviin saakka. Lehtien liuskat ovat tylppiä, vain kärjestä niukkahampaisia tai täysin ehytlaitaisia. Lehtien korvakkeet ovat ehytlaitaisia. Kukinto on kalju huiskilo. Kukat ovat valkoiset ja niiden verholehdet ovat taakäänteisiä, tasasivuisen kolmiomaisia ja tylppiä. Heteitä on 18–20 kappaletta ja niiden ponnet ovat punertavia. Emejä on yksi. Tylppäliuskaorapihlaja kukkii Suomessa kesäkuussa. Hedelmä on yksiluinen, munanmuotoinen, punainen luumarja.^[3][4]

Tylppäliuskaorapihlajan kukkia.

Ilmeisesti suurin Suomessa kasvava tylppäliuskaorapihlaja kasvaa Ahvenanmaan Finströmissä. Vuonna 2007 sen korkeudeksi mitattiin 8 metriä ja rungon ympärysmitaksi 45 cm korkeudelta 185 cm.^[5]

Tylppäliuskaorapihlajan on hankala erottaa toisesta Suomessa luonnonvaraisena esiintyvästä orapihlajalajista, suippoliuskaorapihlajasta (C. rhipidophylla). Lajien tunnistamista vaikeuttaa lisäksi se, että ne voivat myös risteytyä keskenään.^[4]

Levinneisyys

Tylppäliuskaorapihlaja on levinnyt Etelä-Skandinaviasta ja Baltiasta koko Eurooppaan Venäjän Keski- ja Pohjois-osia sekä Islantia lukuun ottamatta. Lisäksi sitä tavataan Pohjois-Afrikassa, Turkissa, Kaukasuksen alueella sekä Lähi-idässä. Pohjois-Amerikan itäosiin laji on levinnyt ihmisen mukana.^[4] Suomessa tylppäliuskaorapihlajaa kasvaa luonnonvaraisena Ahvenanmaalla sekä paikoin Varsinais-Suomen ja Uudenmaan rannikkoalueilla.^[3]

Elinympäristö

Luonnonvaraisena tylppäliuskaorapihlaja kasvaa lehdoissa, lehtoniityillä sekä peltoja ja metsiä reunustavissa pensaikoissa.^[3]

Käyttö

Tylppäliuskaorapihlajaa käytettiin pensasaidoissa ennen aitaorapihlajan (Crataegus grayana) yleistymistä. ^[6] Lajia kasvatetaan edelleen koristepensaana ja -puuna.^[3]

Lähteet

• Retkeilykasvio. Toim. Hämet-Ahti, Leena & Suominen, Juha & Ulvinen, Tauno & Uotila, Pertti. Luonnontieteellinen keskusmuseo, Kasvimuseo, Helsinki 1998.
• Ålands flora. Toim. Hæggström, Carl-Adam & Hæggström, Eeva. Ålandstryckeriet, Mariehamn 2008.

Viitteet

Aiheesta muualla

• Laji.fi: Tylppöorapihlaja (Crataegus monogyna)
• Kasviatlas 2009: Tylppöorapihlajan levinneisyys Suomessa
• LuontoPortti: Tylppöorapihlaja (Crataegus monogyna)
• ITIS: Crataegus monogyna (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Crataegus monogyna (englanniksi)
• Pherobase: Floral volatiles of Crataegus monogyna (englanniksi)
• Dr. Duke's Phytochemical and Ethnobotanical Databases: Crataegus monogyna (englanniksi)

Aubépine monogyne

L'Aubépine monogyne (Crataegus monogyna), aussi appelée Aubépine à un style, est une plante du genre Crataegus et de la famille des Rosaceae.

Étymologie

Le terme Monogyna provient de monogunus, « à un seul ovaire » (d'où « à un seul style »).

Les différents dialectes occitans la nomment couramment Aubespin ou Albespin, avec néanmoins des divergences d'une région à une autre.

En breton l'Aubépine monogyne se nomme spern gwen (« épine blanche »), du fait de son bois clair, pour la différencier du spern du (« épine noire »), le prunellier ou Prunus spinosa, dont le bois est noir.

Caractères biologiques

L'Aubépine monogyne est un arbrisseau hermaphrodite pouvant mesurer de 4 à 10 m. Sa longévité peut atteindre 500 ans (record de 1 700 ans en Mayenne).

Son feuillage est caducifolié.

L'arbuste fleurit au printemps, il est pollinisé par les insectes (pollinisation entomogame).

C'est une espèce pionnière dont les drupes rouges sont dispersées par les oiseaux.

L'espèce est sensible au feu bactérien.

Détermination rapide

• Écorce : gris brun, écailleuse.
• Rameaux : épineux et lisses.
• Feuilles : caduques alternées, simples, nettement et profondément lobées et possédant de grandes stipules dentées.
• Fleur : blanche ou rose, très odorante, en bouquets, à un seul style.
• Fruit : rouge, ovoïde, à un seul noyau.

Confusions possibles

Il est possible de confondre Crataegus monogyna avec Crataegus laevigata (Aubépine épineuse) ou bien encore avec l'Azérolier (Épine d'Espagne) Crataegus azarolus.

• Crataegus azarolus (Azérolier ou Épine d'Espagne) présent surtout en région méditerranéenne, avec des feuilles en forme de patte d'oie (entières à la base puis divisées en 3, parfois 5, lobes dentés). Petites fleurs regroupées en corymbes pourvues de 5 pétales, 20 étamines et 2 styles. Les fruits, cenelles appelées aussi azéroles (2 à 4 cm), sont comestibles avec une saveur légèrement acidulée et sont rouge vermillon ou jaunes avec 1 à 3 noyaux.

• Crataegus laevigata (Aubépine épineuse) se distingue par des rameaux étalés, une feuille presque entière (3 lobes peu prononcés au sommet) nettement en coin à la base. Sa fleur contient 2 ou 3 styles, son fruit trois noyaux.

Crataegus monogyna (Aubépine à un style), quant à elle, a des feuilles nettement et profondément lobées (3, 5 ou 7 lobes dentés) non nettement en coin à la base. Sa fleur contient un style, son fruit un seul noyau.

Ces deux dernières espèces s'hybrident très facilement pour donner des individus aux caractères intermédiaires que l'on nomme alors Crataegus ×media.

Identification poussée

• Écorce : âgée, gris-brun à noirâtre, écailleuse
• Rameaux : épineux lisses et gris cendré
• Bourgeons : petits, globuleux, brun rougeâtre
• Feuilles : alternes, à 3, 5 ou 7 lobes incisés, dentés, à sinus profonds et nervures divergentes.
• Limbe : non nettement en coin mais évasé à la base, vert clair dessus, glauque dessous.
• Fleurs : régulières, blanches, à un style, en bouquets odorants sur des rameaux courts
• Fruits : (cenelles) ovoïdes, rouges, généralement à un seul noyau.

Distribution géographique

L'aubépine monogyne est répandue en Europe et dans l'Asie occidentale. Elle est très commune sur tout le territoire français jusqu'à 1 600 m, de l'étage méditerranéen à l'étage montagnard. On la trouve dans toute la Suisse sauf dans les Alpes en haute altitude^[1].

Écologie

L'Aubépine monogyne est une espèce à très large amplitude : elle croit au soleil comme à mi-ombre, sur des sols allant d'assez secs à frais, sols dont le pH peut être aussi bien basique qu'acide (ou neutre).

Biotope

Haies, lisières forestières, forêts caducifoliées (Chêne pubescent, Hêtre, Pin sylvestre sur substrat sec, ripisylves ), Fruticées .

Plante-hôte

Plusieurs espèces de chenilles se nourrissent de ses feuilles ou fleurs, dont^[2]:

• Abraxas grossulariata L. (la Zérène du Groseillier)
• Aporia crataegi L. (le Gazé)
• Allophyes oxyacanthae L. (la Noctuelle de l'aubépine)
• Cilix glaucata Scopoli (la Petite Épine)
• Eriogaster lanestris L. (le Bombix laineux)
• Euproctis similis Fluessly, (le cul doré)
• Gastropacha quercifolia L. (la Feuille morte du Chêne)
• Gymnoscelis rufifasciata Haworth (l'Eupithécie à bandes rousses)
• Noctua fimbriata Schreber (la Frangée)
• Noctua janthina Denis et Sciffhermüller (le Casque)
• Nola cucullatella L. (la Nole-capuchon)
• Opisthograptis luteolata L. (la Citronelle rouillée)
• Peribatodes rhomboïdaria Denis et Sciffhermüller (la Boarmie rhomboïdale)
• Theria primaria Haworth (la Phalène-isard)
• Xestia triamgulum Hufnagel (la Noctuelle sigma)

Usages et propriétés

L'aubépine est utilisée pour la constitution de haies vives^[3].

C'est aussi un porte-greffe traditionnel du Néflier et des Poiriers. Cependant, en raison de sa sensibilité au Feu bactérien c'est interdit^[4].

Des cultivars de C. monogyna "Inermis" et "Stricta" sont proposés comme plantes ornementales^[4].

Bois

Le bois est homogène, dur, lourd, blanc, parfois légèrement teinté de brun rougeâtre, prenant un beau poli, ressemblant beaucoup à celui de l'Alisier blanc ; présence de taches médullaires.

Utilisé autrefois pour les pièces mécaniques (bois très résistant aux frottements), en petite menuiserie et tournerie (robinets de tonneaux), c'est un bon combustible^[3].

Propriétés médicinales

Voir Aubépine (volet médicinal)

Photos

• Aubépine monogyne, un rameau en fleurs.

• Fleurs.

• Fleurs.

• Fleur.

• Fruits.

• Fruits secs.

• Feuilles et stipules.

• Branche avec ses épines.

• Feuilles en automne.

Voir aussi

Notes et références

1. ↑ Konrad Lauber, Ernest Gfeller et Andreas Gygax, Flora Helvetica : flore illustrée de Suisse, P. Haupt, 2007 (ISBN 978-3-258-07206-7 et 3-258-07206-X, OCLC , lire en ligne)
2. ↑ David J. Carter, Guide des chenilles d'Europe, Delachaux & Niestlé, 1988 (ISBN 2-603-00639-8 et 978-2-603-00639-9, OCLC , lire en ligne)
3. ↑ ^{a et b} Pierre Lieutaghi, Le livre des arbres, arbustes & arbrisseaux, Actes Sud, 2004 (ISBN 2-7427-4778-8 et 978-2-7427-4778-8, OCLC , lire en ligne)
4. ↑ ^{a et b} Gerd Krussmann, Elise Hoyng et Michel Picard, La pépinière : multiplication des arbres, arbustes, conifères et arbres fruitiers, Flammarion, 1981 (ISBN 2-7066-0112-4 et 978-2-7066-0112-5, OCLC , lire en ligne)

Speiceas de phlanda is ea Crataegus monogyna, ar a dtugtar an sceach gheal, atá dúchasach don Eoraip, iarthuaisceart na hAfraice agus iarthair na hÁise. Tugadh isteach í i go leor codanna eile den domhan. Is féidir í a bheith ina fiaile ionrach.

Tá an speiceas seo ar cheann de na cineálacha éagsúla dá ngairmtear Crataegus oxyacantha, ainm a diúltaigh an pobal luibheolaíochta toisc go mheas siad go raibh sé ró-dhébhríoch.

Cur síos

Is tor beag nó crann 5-14 méadar ar airde, le coróin dhlúth í an sceach gheal, (Crataegus monogyna). Tá an choirt neamhlonrach donn le scoilteanna ingearach buí . Iompraíonn na gais óige dealga géara, tuairim is 12.5 mm (leath orlach) ar fhad. Tá na duilleoga 20 go 40mm (1 go 1 ½ orlach) ar fhad, ubhach agus liopach go domhain, uaireanta beagnach go dtí an mheánfhéith, leis na liopaí ag leathadh ag uillinn leathan. Bíonn an dromchla uachtarach glas dorcha lastuas agus níos gile laistíos.

• Bláthanna na Sceiche Gile

• Dealga, duilleoga agus stipeoga na Sceiche Gile

• Toradh na Sceiche Gile

• Gar-amhairc

• Stoc de sceach gheal ársa ag Saint-Mars-sur-la-Futaie, An Fhrainc

• Amharc ginearálta ar chrann Saint-Mars

• Athsholáthar ar an Dealg Naofa a bhí gearrtha anuas ag loitiméirí sa bhliain 2010.

• Dealg Ársa Hethel, Hethel, Sasana.

• Crataegus monogyna i Joncret, An Bheilg.

Nótaí

Póla de estripeiro con follas e típicos froitos

O estripeiro^[1][2] (Crataegus monogyna), é unha especie de arbusto ou arboriña fanerógama pertencente á familia das rosáceas. É unha arboriña espiñenta común nas fragas de Galiza, abundando en toda a Europa atlántica. Recibe tamén os nomes vulgares de estripo^[3][4], escambrón^[5][6], espiño albar^[7] ou espiño branco.

Etimoloxía

Crataegus provén do grego kratos e significa 'forte', probabelmente facendo referencia á súa madeira. Monogyna, de mono 'un' e gynos 'pistilo', referíndose a que ten un único estilo en cada flor.

Descrición

É unha árbore de catro a seis metros de altura, con ramas espiñentas, follas lampiñas e aserradas, caducas, flores brancas, olorosas e en corimbo, e froito ovoide, revestido de pel tenra e avermellada que encerra unha polpa doce e unha única semente, de aí o seu nome, aparecendo raras veces dúas.

Poden ser arbustos ou pequenos árbores de 5–14 m de altura, cunha densa coroa. A casca é grosa e parda con gretas verticais laranxa. Os talos máis novos teñen espiñas romas, de 1 a 1,5 cm de longo. Follas de 2–4 cm de longo, obovadas e profundamente lobuladas, ás veces case até o centro, cos lóbulos abertos nun amplo ángulo. A face superior é verde negrexo e pálido na cara anversa.

Flores do estripeiro.

As flores emíteas a fins de primavera (maio a xuño na súa área nativa) en corimbos de 5-25 xuntas; cada flor de preto de 1 cm de diámetro, con cinco pétalos brancos, numerosos estames vermellos, e un singular estilo; son moderadamente fragrantes. Tarde na estación dá numerosas froitas pequenas, ovais, vermello escuras de preto de 1 cm de lonxitude, tipo cereixa, pero estruturalmente un pomo contendo unha soa semente. As froitas son importantes para a vida silvestre no inverno, particularmente aves que as comen e dispérsanas nas súas deposicións.

Distínguese do seu parente menos expandido Crataegus laevigata nas súas follas profundamente lobuladas e desprendibles, e nas flores cun só estilo, non dous nin tres. Con todo son interfértiles e a hibridación é frecuente; só distinguibles nas súas típicas formas. No sur da Península Ibérica aparece a variedade Crataegus monogyna subsp. brevispina.

Usos

Plántase como sebe, especialmente para uso agrícola. As súas espiñas e ramaxe pechado convérteno nunha boa barreira para encerrar gando e impedir o paso de persoas. En Galiza empregábase para enxertar outras rosáceas (froiteiras). Hai varios híbridos, algúns como arbustos de xardín. O híbrido máis usado é Crataegus × macrocarpa (C. monogyna × C. laevigata; sen. C. × media), do cal se coñecen varios cultivares, incluíndo o moi popular 'Paul's Scarlet' con dobres flores rosa escuras. Outro arbusto de xardín que involucraría ó Crataegus común, son Crataegus heterophylla do Cáucaso, que é raro en parques e xardíns.

Polo que se refire ó seu uso medicinal, os ingredientes activos das súas flores son: taninos, flavonoides, aceites esenciais, triterpenos e derivados de purinas. Os dos seus froitos: taninos, flavonoides, pigmentos e vitaminas. Unha infusión de Crataegus úsase para tratar varios problemas de corazón e circulatorios e como soporte de terapia con Digitalis. As follas novas son boas en ensaladas. E a froita serve para facer viño, marmeladas e agregar sabor ó brandy.

Etnografía

En inglés, o dito que lembra a conveniencia de manter roupa de abrigo até avanzada a primavera (ne'er cast a clout 'til may is out) non se refire á fin do mes de maio, senón ao florecemento do estripeiro ('may').

No folclore celta-gaélico, o estripeiro (en gaélico, Sgitheach) marca a entrada do Outro Mundo e se asocia coas fadas.^[8] É moi desafortunado cortar a árbore agás que estea agromando, cando é decorada como o "Arbusto May" (ver Beltane).^[9] Estas arboriñas atópanse nas áreas de peregrinación místicas célticas; son arbustos sagrados coñecidos coma 'rag trees', literalmente árbores de farrapos, polas tiras de roupa tendidas sobre elas como parte de rituais sagrados, como ocorre en Santo André de Teixido.^[10]

Nome común

Silvo, silva garvanceira, raspiñeiro, pereira brava branca, estripo, estripieiro, estripeiro branco, estripeiro, esterpe, espiño negro, espiño mouro, espiño de maceira, espiño bravo, espiño branco, espiño branco, espiño, espiñeiro, espino, espín, espieiro, espicho, escramboeiro, escarambón manso, escarambón, escambruñeiro bravo, escambrón bravo, escambrón, escallo, escalleiro e escalambrón.^[11]

Galería de imaxes

• Estripeiro.

• Casca do estripeiro.

• Hábitat.

• Estripeiro polo inverno.

Notas

Véxase tamén

Glog - lat. Crataegus monogyna, je vrsta gloga udomaćena u Europi, Sjevernoj Africi i Zapadnoj Aziji. Nalazimo ga i na brojnim drugim mjestima u svijetu, no nažalost kao importiranu invazivnu vrstu. Plodovi gloga su jestivi, cvjetovi se koriste u narodnoj medicini.

Glog je dikotiledona biljka i njeni listovi perasto raspoređeni sa mrežestom nervaturom, stablo je drvenasto sa pravilno raspoređenim provodnim snopićima. Ova biljka ima neke dijelove stabla koji su preobraženi u bodlje.

Postoji veliki broj kultiviranih odlika,koriste se u hortikulturi,te rjeđe kao voće.

Postoje i križanci gloga i jarebike ( Crataegosorbus"Granatnaja" - stvoren od strane čuvenog ruskog botaničara Ivana Vladimiroviča Mičurina),te gloga i mušmule( Crataegomespilus Dardari ).

Podvrste

• Crataegus monogyna var. lasiocarpa (Lange) K.I.Chr.
• Crataegus monogyna f. pendula (Lodd. ex Loudon) Rehder
• Crataegus monogyna f. pteridifolia (Lodd. ex Loudon) Rehder
• Crataegus monogyna f. semperflorens (Andr‚) C.K.Schneid.
• Crataegus monogyna f. stricta (Loudon) Zabel

Dodatna literatura

Grlić, Lj., Samoniklo jestivo bilje, Zagreb 1980.

Jednopěstkaty hłohonc (Crataegus monogyna) je štom ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).

Wopis

Stejnišćo

Rozšěrjenje

Wužiwanje

Žórła

• Aichele, D., Golte-Bechtle, M.: Was blüht denn da: Wildwachsende Blütenpflanzen Mitteleuropas. Kosmos Naturführer (1997)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

Il biancospino (Crataegus monogyna Jacq., 1775) è un arbusto o un piccolo albero molto ramificato, contorto e spinoso, appartenente alla famiglia delle Rosaceae e al genere dei Crataegus. Talvolta è usato il sinonimo Crataegus oxyacantha.

Morfologia

Portamento

Il biancospino è una caducifoglia e latifoglia, l'arbusto può raggiungere altezze comprese tra i 50 centimetri ed i 6 metri. Il fusto è ricoperto da una corteccia compatta, di colore grigio. I rami giovani sono dotati di spine che si sviluppano alla base dei rametti brevi. Sono i rametti spinosi (brocche) che in primavera si rivestono di gemme e fiori. Questa specie è longeva e può diventare pluricentenaria, ma con crescita lenta. Un esemplare monumentale è il Biancospino di Vallonica che si trova nel Parco del Monte Subasio in Umbria.

Foglie

Le foglie sono lunghe 2-6 centimetri, dotate di picciolo, di forma romboidale ed incise profondamente. L'apice dei lobi è dentellato.

Fiori

I fiori sono raggruppati in corimbi, che ne contengono circa 5-25. I petali sono di colore bianco-rosato e lunghi 5 o 6 millimetri.

Frutti

I frutti sono ovali, rossi a maturazione, delle dimensioni di circa 1 cm e con un nocciolo che contiene il seme. La fioritura avviene tipicamente tra aprile e maggio, mentre i frutti maturano fra settembre e ottobre. I frutti del biancospino sono edibili, ma solitamente non vengono mangiati freschi, perché piccoli e con un grosso nocciolo, bensì lavorati per ottenere marmellate, gelatine o sciroppi. I frutti sono decorativi perché rimangono a lungo sull'arbusto, anche durante tutto l'inverno.

Distribuzione e habitat

Si trova in Europa, Nordafrica, Asia occidentale e America settentrionale. Il suo habitat naturale è rappresentato dalle aree di boscaglia e tra i cespugli, in terreni prevalentemente calcarei. Vegeta a quote comprese tra 0 e 1.500 metri.

Usi

• il biancospino è una pianta mellifera e viene bottinata dalle api ma solo raramente se ne può ricavare un miele monoflorale, perché di solito si trova in minoranza rispetto alle altre piante del territorio.
• Il legno, denso e pesante, è un apprezzato combustibile.
• Un tempo, in diverse regioni italiane, veniva utilizzato come essenza costituente delle siepi interpoderali, cioè per delimitare i confini degli appezzamenti. In ragione delle spine e del fitto intreccio dei rami la siepe di biancospino costituiva una barriera pressoché impenetrabile. Attualmente l'esigenza di non rendere difficoltosa la circolazione dei mezzi agricoli meccanici ha determinato la quasi totale scomparsa delle siepi di biancospino con questa funzione.

Usi terapeutici

Testimonianze sull'uso medicinale del biancospino si trovano già in Teofrasto, Dioscoride e poi in età volgare nel Mattioli. L'uso principale è di antispasmodico e sedativo, particolarmente nei casi di disturbi cardiaci di origine nervosa.^[1] Alcuni autori gli riconoscono anche utilizzo di ricostituente e antidiarroico.^[2]

I principi attivi contenuti nella pianta sono:

• flavonoidi tra cui l'iperoside e la vitexina;
• composti triterpenici tra i quali l'acido ursolico;
• ammine e steroli;
• tannino e derivati purinici.

Ha un'azione coronariodilatatrice, vasodilatatrice dei vasi sanguigni addominali e coronarici, azione inotropa positiva, risparmio del consumo di ossigeno da parte del muscolo cardiaco, modulazione della concentrazione intracellulare di calcio, sedativa sul sistema nervoso centrale, diminuzione della frequenza cardiaca.

È indicato nelle nevrosi cardiache: negli stati di ipereccitabilità e nell'ipertensione arteriosa^[3].

È utilizzato anche come ansiolitico e nel trattamento dei casi di insonnia^[4]. Il biancospino è un'erba medicinale e un'erba officinale.

Nella poesia e cultura

Sono i fiori e i rametti che hanno ispirato Giovanni Pascoli nella poesia Valentino del 1903 ("come le brocche del biancospino"). Usato anche da Guglielmo d'Aquitania in "come il ramo del biancospino".

Citato da Fabrizio De André nella canzone "Inverno": "L'amore ancora ci passerà vicino/ nella stagione del biancospino".

Restrizioni

In alcune regioni del nord Italia, è stata vietata la commercializzazione e messa a dimora di nuove piante di Biancospino, poiché è ritenuto un vettore di diffusione del batterio Erwinia amylovora, che è responsabile di una malattia che colpisce soprattutto i frutteti conosciuta col nome di "Colpo di fuoco batterico".

Galleria d'immagini

• Fiori

• Frutti

• Bacche di biancospino in marzo

Note

Bibliografia

• Sandro Pignatti, Flora d'Italia, Bologna, Edagricole, 1982, Volume 1, p. 612, ISBN 88-506-2310-0.
• Antonia Pessei, Le piante officinali della Sardegna, Nuoro, Edizioni Il Maestrale, 2000, p. 74, ISBN 88-86109-39-3.

Vienapiestė gudobelė (lot. Crataegus monogyna) – erškėtinių (Rosaceae) šeimos gudobelės (Crataegus) genties krūmas.

Aukštis 5–14 m, laja tanki. Žievė rusvos spalvos su vertikaliais oranžiniais dryžiais. Jaunesni krūmai turi aštrius, 1-1,5 cm ilgio dyglius. Lapai 2–4 cm ilgio, tamsiai žali. Žydi gegužės pabaigoje-birželio pradžioje skydiniais žiedynais, kuriuos sudaro 5-25 balti žiedai. Būna pilnavidurių formų. Vaisius - 1 cm ilgio miltingas raudonas obuolėlis. Prinoksta vėlai rudenį ar žiemos pradžioje ir yra svarbus maistas paukščiams.

Vienapiestės gudobelės kaip ir kitų gudobelių uogos naudojamos maistui, turi vaistinių savybių.

Lietuvoje vienapiestė gudobelė dažna, auga upių slėnių šlaituose, pamiškėse^[1].

Šaltiniai

Vienapiestės gudobelės vaisiai

Vikiteka

Iliustruotas Lietuvos augalų genčių vardynas · Lietuvos vietinės medžių ir krūmų rūšys · Lietuvos išskirtiniai medžiai · Lietuvos svetimžemė dendroflora · Pasaulio išskirtiniai medžiai

Miškas · Miško skliautas · Lietuvos miškai · Pasaulio miškai (šalys pagal miškų plotą) · Miškų nykimas (neteisėtas miško kirtimas)

Miškininkystė (ekologinė miškininkystė) · Miško atkūrimas · Įveisimas · Miškų ūkis · Miškų urėdija · Girininkija · Eiguva · Lietuvos miškų institutas

De eenstijlige meidoorn (Crataegus monogyna) is een struik of kleine boom uit de rozenfamilie (Rosaceae) die bijna overal in Europa zeer algemeen voorkomt. Deze soort groeit ook in Siberië en is ingeburgerd in Noord-Amerika. De soort staat bekend als hegplant. De eenstijlige meidoorn kan 10 m hoog worden. De eenstijlige meidoorn wordt veel gekweekt.

Kenmerken

De eenstijlige meidoorn vertakt bij de grond: ze heeft een lage kroon. Vaak zijn er kruisende takken. De schors is aanvankelijk glad en bruin. Later wordt deze donkerder en is gebarsten tot ribbels. De twijgen zijn donkerrood of bruin. Ze hebben scherpe, 1-2,5 cm lange doorns. De knoppen zijn zeer klein, roodachtig zwart en schubbig.

De bladeren hebben drie tot zeven lobben en grof dubbelgetande randen. De bladsteel is circa 3,5 cm lang. Het blad is glanzend donkergroen van boven en donkerroze van onder. Aan de voet en in de oksels van de nerven zitten witte haartjes.

De bloemen zijn 0,8-1,5 cm breed. De komvormige kroonblaadjes overlappen elkaar gedeeltelijk. Er zijn meeldraden met paarse helmknoppen. Er is maar één stijl, vandaar de naam.

De plant heeft circa 1 cm grote appelachtige vruchten met één pit. Ze zijn eivormig. Rijpend verkleuren ze van groen tot donkerrood.

Plantengemeenschap

De eenstijlige meidoorn is een kensoort voor de klasse van de doornstruwelen (Rhamno-Prunetea).

Gebruik

De eenstijlige meidoorn wordt gekweekt door boomkwekers in Nederland en wordt vermeerderd door te zaaien. De zaden worden in pluggen gezaaid en later uitgeplant in de volle grond. Deze zaden worden later spillen genoemd. De spillen of bomen worden pas verkocht als deze planten een maat van 6 cm omtrek hebben bereikt op ongeveer 1 meter hoog. De spillen worden later verplant en opgekweekt tot bomen. De boom wordt vrijgezet van dubbele toppen en meerdere keren gesnoeid om zijn zware zijtakken.

De eenstijlige meidoorn vormt behoorlijk hard hout. Het zware hout van de meidoorn wordt gebruikt voor handvatten van gereedschappen en voor kleine voorwerpen.

Inhoudsstoffen

• Flavonoïden
• Aromatische aminen
• Triterpeenzuren
• Fenolzuren

Eigenschappen

Er bestaat een verschil tussen de inwendige toepassing en uitwendige toepassing van het gebruik van deze soort plant. Vraag een arts of therapeut hiernaar.

• Ondersteunt de hartfunctie
• Verwijdt de kransslagaders
• Krampwerend
• Bloeddruk verhogend
• Kalmerend op het zenuwstelsel

Geschiedenis

Crataegus werd door Dioscorides beschreven en is afgeleid van het Griekse kratos wat staat voor kracht en sterkte en sloeg op de uitgesproken hardheid van het hout. Kolonisten brachten de meidoorn als sierplant en heggenplant over naar Amerika.

Zie ook

• Tweestijlige meidoorn

Externe link

• Eenstijlige meidoorn (Crataegus monogyna) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Galerij

• Bloesem

• Bloemen

• Tak met takdoorns met bladeren

• Vruchten

• Vruchten aan de struik

Zie de categorie Crataegus monogyna van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp.

Hagtorn er en art i hagtornslekta innenfor rosefamilien (også kalt eplefamilien eller kjernefruktfamilien). Det er en 1–6 meter høy, løvfellende busk med en svært tettgrenet vekstform. Den vokser på frisk eller tørr, næringsrik grunn.

Bladene er eggformede med tre til syv lapper med hel rand og noen få grove tenner ved spissen av hver lapp. Ørebladene har også noen få tenner eller er helt helrandet.

Blomstene er 10–15 mm brede og hvite. De har 1 griffel. Fruktene er 6–10 mm store, mørkerøde og har én kjerne (stein).

Arten er dyrket eller forvillet, eller den vokser vilt langs kysten i hele Sør-Norge. Hagtorn blomstrer i Norge i mai/juni.

Kilder

• Lie, Johannes og Dagny Tande, Norsk flora, Oslo 2007, 7. utgave. ISBN 978-82-521-6029-1.
• Stenberg, Lennart & Bo Mossberg, Steinar Moen (norsk red.), Gyldendals store nordiske flora, Gyldendal, Oslo 2007. ISBN 978-82-05-32563-0.

Eksterne lenker

• (sv) Hagtorn hos Dyntaxa
• (en) Hagtorn i Encyclopedia of Life
• (en) Hagtorn i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Hagtorn hos NCBI
• (en) Hagtorn hos ITIS
• (en) Hagtorn hos Tropicos
• (en) Hagtorn hos The International Plant Names Index
• (en) Kategori:Crataegus monogyna – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Crataegus monogyna – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Crataegus monogyna – detaljert informasjon på Wikispecies

Vos an lenga piemontèisa Për amprende a dovré 'l sistema dle parlà locaj ch'a varda sì.

Crataegus monogyna

Descrission

Ij parent dë sta pianta a peulo avèj tant la forma 'd busson che d'erbo ch'a rivo fin a 5-15 m d'autëssa, e che tuti a l'han an comun soa cita fruta fàita a pom e sò branch con je spin-e. La pleuja a resta grisa tinta unìa ant le piante giovo, peui col temp a fa 'd filure longitudinaj e d'anej sutij ant le piante pì veje. Le spin-e a nasso da 'nt ij branch, e për sòlit a son longhe da 1 a 3 centim. Le feuje a ven-o a spiral ansima aj git neuv, ch'a son motobin longh, ò pura tute ansema ant ij git ch'a parto da 'nt ij branch vej ò da 'nt le biforcassion. Soa feuja a l'ha ij bord lobà ò sërà, e a na forma pitòst varianta.

Distribussion

La Crataegus monogyna a fa part d'un géner ch'a ten andrinta motobin tanti erbo e busson, ant la famija dle Rosaceae. A ven da 'nt ij pòst temperà dl'emisfer setentrional, an Euròpa, n'Asia e an América setentrional.

Notissie

La fioridura ant la prima a l'é bondosa. Le fior a son dovrà tanme calmant e për soagné le nevròsi dël cheur.

Le piante dë sta sòrt-sì a-j fan da cà e a-j dan da mangé a vàire sòrt d'usej e 'd mamìfer, e le fior a resto motobin amportante për le bes-ce ch'a mangio la póer dle fior. A vive dë ste piante a-i son 'cò vàire gianin dle bòje dla sòrt Lepidoptera.

A sopòrta bin le poadure.

Arferiment bibliogràfich për chi a veul fé dj'arserche pì ancreuse

• Crataegus monogyna Jacq.

Aiuto per
la lettura Ayuda para
la lectura Help for
Reading Rintré ant
la Piòla Contaté
j'Aministrator Lìber për
Amprende Coression
ortogràfica Tastadura
piemontèisa Portaj
e Proget Agiut pr'ij
Contributor Travajòt
sempi

Głóg jednoszyjkowy (Crataegus monogyna Jacq.) – gatunek rośliny z rodziny różowatych. Pochodzi z obszarów zachodniej Azji, Kaukazu, Europy i Afryki Północnej, rozprzestrzenił się także na innych obszarach Afryki, w Australii, Nowej Zelandii i Ameryce Północnej^[2]. W Polsce jest pospolity na całym niżu i w niższych położeniach górskich. Jest także uprawiany. Inne nazwy: głożyna, ciernie białe, jaworek, bodlak, bulimączka^[3].

Pokrój

Kwiaty

Owoce

Morfologia

Pokrój

Krzew lub niskie drzewo. Dorasta do 6–8 m wysokości, ma silnie zdrewniałe cierniste gałęzie.

Liście

Są 3–7 klapowe lub sieczne, wyposażone w przylistki, głęboko wcięte. Klapy liści są całobrzegie, lub z nielicznymi tylko ząbkami pod szczytami.

Kwiaty

Zebrane w podbaldachy. Są koloru biało kremowego, mają 5-dzielny kielich o rurce zrośniętej z zalążnią, 5-płatkową koronę, 1 słupek z pojedynczą szyjką (wyjątkowo tylko zdarzają się z dwiema szyjkami) i liczne pręciki. Działki kielicha trójkątne lub lancetowate, odgięte i silnie przylegające do owocu. Płatki korony białe, okrągławe.

Owoce^[4]

Kształt odwrotnie jajowaty lub kulisty o długości zwykle 6–10 mm i szerokości 4–8 mm, barwy czerwonawobrunatnej lub ciemnoczerwonej. Powierzchnia jest dołeczkowana lub rzadziej siatkowata. Szczyt owocu jest zakończony resztkami 5 odgiętych działek, otaczających małą, zagłębioną tarczkę z płytkim wzniesionym brzegiem. W centrum tarczki znajduje się pozostałość szyjki słupka z kępkami sztywnych, bezbarwnych włosków u podstawy. Dno kwiatowe jest mięsiste i zawiera żółtawobrunatny, jajowaty owoc o twardej, grubej pestce, z pojedynczym, wydłużonym, jasnobrunatnym, gładkim i lśniącym nasieniem.

Biologia i ekologia

Roślina wieloletnia, megafanerofit, nanofanerofit. Obrzeża lasów, zarośla, przydroża. Kwitnie w okresie od maja do czerwca. Ma przedsłupne kwiaty^[5]. Owoce dojrzewają w okresie sierpień – październik, rozsiewane są przez zwierzęta (zoochoria). W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla klasy (Cl.) Rhamno-Prunetea^[6]. Liczba chromosomów 2n = 34.

Zastosowanie

Roślina lecznicza

Surowiec zielarski^[4]

Kwiatostan głogu (Crataegi folium cum flore) – całe lub rozdrobnione, wysuszone gałązki z kwiatami głogu jednoszyjkowego, dwuszyjkowego, rzadziej innych europejskich gatunków jak głóg włoski i głóg czarny. Surowiec zawiera minimum 1,5% sumy flawonoidów w przeliczeniu na hiperozyd. Drugim surowcem jest owoc głogu (Crataegi fructus) – wysuszone pseudoowoce głogu jednoszyjkowego i dwuszyjkowego o zawartości ponad 0,06% procyjanidyn.

Roślina ozdobna

Często sadzony, szczególnie odmiany o barwnych kwiatach. Używany też na żywopłoty – są nie tylko gęste, ale w zasadzie nie do pokonania przez ludzi i zwierzęta.

Kulinaria

Owoce są jadalne na surowo, bardziej jednak nadają się na przetwory: konfitury i nalewki. Wino z owoców głogu stosowane jest czasem do kupażowania innych win owocowych.

Obecność w kulturze i symbolice

W średniowieczu głóg jednoszyjkowy symbolizował ostrożność i nadzieję^[7].

Przypisy

Bibliografia

1. Zbigniew Podbielkowski: Słownik roślin użytkowych. Warszawa: PWRiL, 1989. ISBN 83-09-00256-4.
2. Lucjan Rutkowski: Klucz do oznaczania roślin naczyniowych Polski niżowej. Warszawa: Wyd. Naukowe PWN, 2006. ISBN 83-01-14342-8.

• cis pospolity
• jałowiec pospolity
• jałowiec sabiński
• jodła pospolita
• kosodrzewina
• modrzew europejski
• sosna limba
• sosna zwyczajna
• świerk pospolity

• berberys zwyczajny
• bez czarny
• bez koralowy
• bluszcz pospolity
• brzoza karłowata
• brzoza niska
• dereń świdwa
• irga czarna
• irga kutnerowata
• irga zwyczajna
• kalina koralowa
• kłokoczka południowa
• kruszyna pospolita
• leszczyna pospolita
• olsza zielona
• porzeczka alpejska
• porzeczka agrest
• porzeczka czarna
• porzeczka zwyczajna
• porzeczka skalna
• rokitnik zwyczajny
• różanecznik żółty
• szakłak pospolity
• śliwa tarnina
• tawuła średnia
• tawuła wierzbolistna
• trzmielina pospolita
• trzmielina brodawkowata
• wawrzynek wilczełyko
• wiciokrzew czarny
• wiciokrzew pomorski
• wiciokrzew pospolity
• wierzba purpurowa
• wierzba szara
• wierzba szwajcarska
• wierzba śląska
• wierzba uszata
• wierzba wiciowa
• wiśnia karłowata oraz liczne gatunki róż i jeżyn