Humboldt Penguin

Humbold pinqvini^[1] və ya Peruan pinqvini^[2] (lat. Spheniscus humboldti) — Eynəkli pinqvinlər cinsinə aid olan növ.

Tarixi

Peruan pinqvinləri haqqında ilk dəfə konkistador Pedro Pisarro məlumat vermişdir^[3].

Ümumi məlumat

Humbold pinqvininin bel və baş nahiyəsi qara, qimdikləri qara rəngli olub qırmızı sonluqludur. Yetkin fərdlərin quruda düşməni yoxdur. Dənizdə isə dəniz şirləri, dəniz bəbirləri və osalar əsas düşmənləridir. Yumurtalar və kiçik quşlar üçün əsas təhlükələr isə fırtınaquşları və qağayılardır.

Yayılması

Humbold pinqvini əsasən Çili və Perunun 8° - 34 °C. e. arasında yerləşən^[4] sahilboyu ərazilərdə yayılmışlar. Buradan soyuq Peru cərəyanı keçir. Bu səbəbdən bəzən Peruan pinqvini adlanır. Sayları hər il azalır. Dünyada sayları 12 000 cütdür. Bunun 8 mini Çili, 4 mini isə Peru sahillərində yayılmışdır.

Qalereya

İstinadlar

Ədəbiyyat

• Бейчек В., Штясны К. Птицы. Иллюстрированная энциклопедия. — М.: Лабиринт-пресс, 2004. — 288 с.
• Жизнь животных. В 7-ми томах. Т.6 Птицы. — М.: Просвещение, 1986. — 527 с.

Ar mank Humboldt^{(Daveoù a vank)} a zo ur spesad evned, Spheniscus humboldti an anv skiantel anezhañ.

Anvet e voe Spheniscus Humboldti da gentañ-penn (e 1834)^[1] gant ar skiantour alaman Franz Julius Ferdinand Meyen (1804-1840). Dont a ra an anv eus hini ar gasenn yen a dremen a-hed aodoù Chile ha Perou m'emañ o vevañ ar spesad ; termenet e oa bet gant ar skiantour prusian Alexander von Humboldt (1769-1859).

Doareoù pennañ

Spheniscus humboldti,
treset gant Bartlett (1879).

Dic'houest eo ar spesad da nijal.

Boued

Bevañ a ra diwar gresteneged ha pesked dreist-holl.

Annez

██ Tiriad Spheniscus humboldti.

Kavout a reer ar spesad e Suamerika, war an aodoù eus hanternoz Perou da greisteiz Chile^[2].

Spheniscus humboldti

Liammoù diavaez

• (en) Spheniscus humboldti war al lec'hienn BirdLife International.
• (en) Spheniscus humboldti war lec'hienn an International Union for Conservation of Nature (IUCN).

Muioc'h a restroù diwar-benn

Mank Humboldt

a vo kavet e Wikimedia Commons.

Notennoù ha daveennoù

Spheniscus humboldti - MHNT

El pingüí de Humboldt (Spheniscus humboldti) és un ocell marí de la família dels esfeníscids (Spheniscidae) que habita prop de la costa occidental d'Amèrica del Sud.

Morfologia

• Pingüí de mitjana grandària que fa 65 – 70 cm de llargària i un pes de 3600 – 5900 grams.
• Parts superiors de color gris pissarra. Cap negre. Parts inferiors blanques.
• Una fina banda blanca surt de la base del bec, passa per sobre dels ulls, continua cap arrere corbant-se cap a baix fins a arribar a la part anterior del coll.
• Una franja negra en forma d'U invertida rodeja el pit arribant pels costats fins a la cua.
• Bec fort, negrenc, amb una zona rosa a la base. Potes negrenques.
• Els joves no tenen la marca en U invertida del pit i la gola i costats del coll són grisos.

Hàbitat i distribució

D'hàbits pelàgics, cria a les costes occidentals d'Amèrica del sud i illes properes, des del nord del Perú cap al sud, fins a la zona de Santiago, a Xile.

Reproducció

Com altres pingüins ponen dos ous de diferent grandària, que són covats durant aproximadament 35 dies. Generalment només un pollet sobreviu i és protegit al niu fins als 20 dies d'edat. Més tard s'uneix amb altres companys de la mateixa edat formant grans guarderies, mentre els pares van a la mar per alimentar-se i continuar alimentant la cria, durant almenys 60 dies.

Alimentació

Mengen petits peixos. També calamars i crustacis.

Referències

Aderyn a rhywogaeth o adar yw Pengwin Periw (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: pengwiniaid Periw) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Spheniscus humboldti; yr enw Saesneg arno yw Humboldt penguin. Mae'n perthyn i deulu'r Pengwin (Lladin: Spheniscidae) sydd yn urdd y Sphenisciformes.^[1]

Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn S. humboldti, sef enw'r rhywogaeth.^[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Ne America.

Fe'i ceir yn aml ar lan y môr.Ni all hedfan, er fod ganddo adenydd.

Teulu

Mae'r pengwin Periw yn perthyn i deulu'r Pengwin (Lladin: Spheniscidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:

Rhestr Wicidata:

Spheniscus humboldti

Gweler hefyd

• Rhestr Goch yr IUCN

Cyfeiriadau

Tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti) je nelétavý pták z čeledi tučňákovitých (Spheniscidae), pojmenovaný po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi. Vyskytuje se v Jižní Americe na pobřežích Peru a Chile. Jeho nejbližším příbuzným je tučňák brýlový, tučňák magellanský a tučňák galapážský.

Je to středně velký tučňák, dosahuje výšky 56–73 cm, a váhy 3,6–5,9 kg. Nad očima a kolem zobáku má holou, narůžovělou kůži, což jsou žlázy obklopené cévami plnící termoregulační funkci. Čím je jeho tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazeno okolním vzduchem. Rozmnožování probíhá celoročně, ale nejčastěji mezi březnem a prosincem. Samice snáší obvykle dvě vejce a mláďata se líhnou zhruba po 35 dnech inkubace. O potomstvo se stará samice i samec skoro rovným dílem. Ve stáří asi 100 dní se mláďata osamostatní a zamíří na otevřené moře.

Tučňák Humboldtův zastupuje asi nejvyšší procento z chovaných druhů tučňáků v zajetí. Dobře se množí a zvykl si i na evropské podmínky. V červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je klasifikován jako zranitelný. Za posledních 150 let jeho populaci ohrozilo několik především lidských faktorů.

Rozšíření

Hnízdí podél západního pobřeží Peru a Chile v Jižní Americe, kde obývá chladný a na ryby bohatý Humboldtův proud. Nejsevernější kolonii můžeme nejspíš zahlédnout v mysu Parinas, na veřejné pláži Punta Balcones. Nejpočetnější kolonii pak zcela na jihu v Punta San Juan (Punta Arenas), nebo také v Pachachamas. Menší izolovaná kolonie se nachází např. na ostrově Puñihuil. Hnízdí v teplotách vzduchu od 5 do 38 °C (de oblasti, času a ročním období), a teplota vody mívá až 28 °C.^[2][3][4][5]

Kvůli úživným oceánským proudům obvykle nemigruje do jiných oblastí a zdržuje se nejdále 19–35 km od hnízdiště. Na základě toho může tento druh zahnízdit i dvakrát do roka, ovšem v závislosti na podmínkách. Udeří-li klimatický jev ENSO (El Niño Southern Oscillation) objevující se každých 3–12 let, který způsobuje změnu klimatu, přesněji ztrátu potravní hojnosti zapříčiněnou oteplováním oceánu, v takovém případě se tučňák Humboldtův stahuje do oblastí vzdálených až 900 km od hnízdiště.

Popis

Hlava tučňáka Humboldtova. Holá narůžovělá oblast v okolí zobáku plní termoregulační funkci

Náleží mezi středně velké druhy tučňáků, dorůstá výšky 56–73 cm, a váží 3,6–5,9 kg, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší), výkyvy v rozmnožování a období pelichání.

Tučňák Humboldtův vypadá velmi podobně jako jeho nejbližší příbuzný tučňák magellanský. Odlišuje se však svým jediným černým pruhem vedoucím přes hruď (tučňák magellanský má pruhy dva). Specifické černé tečky na břiše, které u tučňáka Humboldtova vidíme, se naopak u tučňáka magellanského neobjevují, nebo jen v nepatrné míře. Rozvrh těchto nepravidelných skvrn je natolik jedinečný, jako ve srovnání lidské otisky prstů, a neexistují tedy dva naprosto stejní jedinci. Podobně jako ostatní tučňáci z jeho rodu má nad očima a kolem zobáku neopeřenou kůži narůžověle až červené barvy. Tato holá oblast je hustě pokryta cévami, s jejíž pomocí vyzařují přebytečné teplo v případě přehřátí. Oproti jiným druhům tučňáku hnízdí tučňák Humboldtův v tropických podmínkách, kde teplota může dosahovat až 36 °C.

Mláďata mají první týdny tmavě šedé peří, které se postupně zbarvuje do hněda. Posléze se objevují jasnější skvrny na břiše. Ve věku asi tří měsíců, jim na hlavě a kolem oči peří bělá. Jejich šat je pak v dospívání (1–2 let) inkoustově černý s bílým břichem a charakterními černými skvrnami. Jsou ale stále odlišná od plně dospělých a v porovnáním s nimi postrádají především černý pás na hrudi.

V zajetí se dožívá 15–30 let. Ve volné přírodě je jeho život ovlivňován skýtajícími nástrahami a vyššího věku se tak dožije zcela výjimečně. Pohlavně zralý je asi ve třech až čtyřech letech (samice zpravidla dříve).^{[6][3][7][8][5][4]}

Potrava a způsob lovu

Studený Humboldtův proud přináší do tichomoří plno druhů hejnových ryb a jimi se tak převážně živí. Jedná se především o ančovičky a sardinky, jako např. sardel peruánskou (Engraulis ringens) či sardinku tečkovanou (Sardinops sagax). Možnou kořistí jsou i některé druhy sépií (Sepia). Průměrná velikosti kořisti je 3–27 cm a pohlcena bývá ihned pod vodou. Loví zpravidla časně zrána a zdržuje se na moři až do odpoledne, kdy se v době rozmnožování vrací k mláďatům, a vyhýbá se tak vysokým teplotám. Pohybuje se asi 19–35 km daleko od pobřeží a za jeden tah může tučňák Humboldtův nalovit více než 400 gramů potravy, pokud jsou podmínky vyhovující.

Zdržuje se v mělkých hloubkách nepřesahujících pět metrů. Avšak ve výjimečném případě je schopen dostat se do hloubky 30–70 metrů. Potápění trvá nanejvýš minutu a plave rychlostí 7,5–10 km/h.^{[3][4][7][8][5][6]}

Přirození predátoři

Kolonie vyskytující se na pevnině bývají velkým lákadlem pro místní lišky, zdivočelé psy a kočky, kteří se řadí mezi invazivní druhy predátorů. Mláďata, nebo nemocné dospělé uloví poměrně snadno. Dále představují hrozbu mořští draví ptáci, jimiž jsou Racci pruhoocasí (Larus belcheri), Racci jižní (Larus dominicanus) či chaluhovití (Stercorariidae). Tito predátoři se zajímají především o vejce nebo menší mláďata. Ačkoli jsou ukryta v hnízdních jámách či puklinách, stačí krátká chvíle nepozornosti. Výjimečně se přiživí hadi (Serpentes) nebo případně krysy (Rodentia).

Na moři je nejčastěji napadají tuleni (Phocidae), žraloci (Carcharhiniformes) nebo lachtani z rodu Otaria.^[3][5]

Rozmnožování

Tučňáci Humboldtovi v Zlínské Zoologické zahradě

Tučňák Humboldtův hnízdí celoročně nejčastěji mezi březnem a prosincem, a to díky přívětivým podmínkám a ročnímu cyklu, který se skládá z dvou měsíců trvajícího přepeřovacího období a následně dvou pětiměsíčních období chovných cyklů. V důsledku toho mohou být tučňáci viděni kolem jejich hnízdišť v průběhu celého roku, pakliže tuto harmonii nenaruší ekologický jev ENSO (El Niňo Southern Oscillation), jenž by do jejich oblastí přinesl moře chudé na potravu.

Vytváří malé kolonie. Jsou monogamní, dospělí vykazují vysokou věrnost párů, přičemž spolu většina dvojic zůstává, dokud jeden z partnerů nezahyne. V zajetí si nachází samice nového partnera častěji než samec, jelikož volba partnera spočívá z pravidla na samici.

První dny v kolonii

Rozmnožovací aktivity nastávají zhruba v období mezi dubnem a květnem či zářím až říjnem, v závislosti na lokalitě. Jako první se na hnízdiště dostaví samec, který si vybojuje nejvhodnější místo pro vyhrabání nové nory, případně jen vyčistí starou. Především se soustředí na dostatečný stín, který na noru doléhá, aby se vyhnul nežádoucímu žáru slunce. Nory vyhrabává jeden až pět metrů hluboko – průměrná počáteční nora může mít vstupní otvor široký 50 cm, pak následuje asi jeden metr dlouhá chodba vysoká 20 cm končící hnízdící komůrkou o průměru 45 cm, která je pod povrchem hluboko asi 40 až 50 cm. Postupným opravováním její rozměry rostou a ptáci je vystýlají malými větvičkami, klacíky, kamínky, šupinami z ryb nebo i kostmi z uhynulých tučňáků, tedy prakticky veškerým dostupným materiálem. Pokud nehnízdí v norách, nalezneme je i v různých děrách nebo puklinách ve skále, mezi balvany. Využívat můžou i hnízd jiných živočichů.

Tučňák Humboldtův v období toku

Námluvy

Podobně jako jiní tučňáci, ozývá se i tento druh hlubokými hrdelními tóny, které mají stejný sociální význam, jako tzv. uvědomovací hlas – slouží k udržovaní kontaktu mezi jednotlivými ptáky na vodě i na souši. Nejtypičtější fází toku je hlasité troubení, při němž stojí samec před samicí s otevřeným zobákem a nahoru nataženým krkem. U uzavřených párů troubí samec i samice současně. Po tomto úvodu se partner projevuje chvějivými pohyby křídel a zobákem něžně probírá peří v oblasti hlavy a krku své partnerce. Ta se následně přikrčí nebo si úplně lehne, zatímco se samec mermomocí snaží vyšplhat na její záda, kde bude muset udržet rovnováhu, aby mohl alespoň na pár sekund přitisknout svou kloaku k její.

Páření

Poloha při kopulaci je velmi vrtkavá a samec se tak zmůže pouze na několik sekund (maximálně na 1–2 minuty), proto probíhá opakovaně. Samec naskočí na samičí záda, vyzdvihne ocas a začne se o samici třít. Protože samec nemá penis, k reprodukci mu slouží kloaka, což je rozšířená část konečníku, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a právě rozmnožovací soustava (kloaku má také samice). Samec má obě varlata umístěna v těle a v období páření dosahují větších rozměrů. Otíráním o kloaku jeho družky předá své sperma, které v ní doputuje do skladovacích kanálků. Spermie oplodní vajíčka a ty následně v samičím vejcovodu ztvrdnou.

Snesení vajec a chov

Mladý pták v juvenilním šatu

Po páření snese samice jedno až výjimečně tři vejce o rozměrech přibližně 72,8 x 55,8 mm, a o váze 103–120 gramů. Interval mezi snesením je poměrně dlouhý, odpovídající 3–5 dnům s ohledem na zkušenosti páru. Inkubace trvá 36–43 dní, při níž se rodiče synchronizovaně střídají.

Spheniscus humboldti

Právě vylíhlé mládě má velmi hustý prachově šedý šat, srostlá oční víčka a váží kolem 60–95 gramů. Je krmeno natrávenou kašovitou stravou z volete (jícnu) od obou rodičů. Vidět začne druhý týden asi po 10 dnech. O péči se rodiče podělí (jeden hlídá, druhý loví). Nejprve sedí samice a samec loví potravu v moři. Asi za dva týdny si pár úlohu vymění. Stejným způsobem pokračují i po vylíhnutí mláděte. Kvůli od přírody zdatnějšímu samci vysedává samička patrně více, a samec tedy častěji loví. V období, kdy už jsou potomci větší a dokážou si regulovat teplotu těla, ponechají mláďata v hnízdech, kde budou v bezpečí do doby, než se rodiče vrátí s potravou. Mláďata mají vyšší nároky a tak loví partneři společně. Výjimečně se utvoří malé školky, které čítají maximálně asi pět mláďat. Musí se patřičně jednat o nezkušené páry, kteří si nejsou natolik vědomy rizika spojeného s nevhodným způsobem zahnízdění – především nevyhloubení nory. V šestém až sedmém týdnu (asi 51 den) dosahují mláďata váhy kolem 3 kg a nastává doba pelichání do definitivního šatu – nejprve ztrácí prachové peří na křídlech a hlavě, kde nejdříve definitivní pera narůstají. Po 62 dnech je ukončeno pelichání břicha a dosahuje definitivní váhy 4 kg. Zhruba v 69 dni jdou definitivním peřím porostlá záda a mezi 95–100 dnem jsou mláďata porostlá definitivním peřím celá, a jsou připravena vstoupit do moře. Ze sociálních důvodu se však stále od dospělých liší. Můžou se tak bez problému pohybovat v kolonii, aniž by jej okolní tučňáci napadali. Úplně dospělý šat se takovým mládencům dostaví ve stáří 1–2 let. Poměrně zhubnou než se naučí dobře lovit – ztrácí až jeden kilogram váhy, ale zhruba po 35 týdnech se jejich stav znormalizuje. Pohlavně zralý jsou samice ve třech a samci asi ve čtyřech letech.^{[6][4][7][8][5]}

Ohrožení

Tučňák Humboldtův v bazénu Liberecké Zoologické zahrady

V zoologických zahradách po celém světě, včetně České republiky, je v chovech asi 15 000 těchto tučňáků a dobře se množí. Zato volně žijící populace je v některých lokalitách velmi ohrožena, a podle dosavadních údajů a odhadů hnízdí ve volné přírodě pouze 6 000 až 32 000 dospělých ptáků. V Červeném seznamu je zařazen do kategorie zranitelných druhů. V minulosti byl tučňák Humboldtův na pokraji vyhynutí.

Před více než sto lety představovala enormní hrozbu masivní těžba guána, nahromaděného trusu tučňáků, v kterém tito ptáci s oblibou hnízdili, a snadno v něm budovali svá hnízda. Na následky těžebních zásahů uhynulo nespočet hnízdících ptáků a spolu s nimi byly zlikvidovány i jejich nakladené snůšky. Než se navíc začala ve světě plně využívat ropná surovina, byli tito ptáci pro svůj tuk a pro výrobu oleje masivně vybíjeni po tisících kusech.

Za největší hrozbu moderní doby je považován nadměrný průmyslový rybolov. Studie zaměřená na možné negativní důsledky prokázala, že je nepřiměřená ztráta potravního zdroje velkým nebezpečím z hlediska celého ekosystému. Zdejší mořští ptáci, včetně tučňáků Humboldtových, jsou na určité množství potravy velmi závislý, obzvláště pak v období rozmnožování. Nezřídka tučňáci uvíznou v samotných v rybářských sítích, jenž zabírají velkou vodní plochu. Protože se z nich prakticky nelze vymanit, zachytí-li se, umírají ptáci na následky utonutí.

Nemalé riziko představuje taktéž výskyt nepůvodních druhů živočichů, jakož je například krysa obecná (Rattus rattus) nebo potkan obecný (Rattus norvegicus). Přestože se tito hlodavci soustředí obzvláště na neoplodněná vajíčka ležící v okolí kolonie, mohou zranit nebo i zabít mláďata. Mnohem větší hrozbu však představují zatoulaní psi (Canis lupus f. familiaris) a divoké kočky domácí (Felis silvestris f. catus).

Další znatelnou hrozbou je rozmach turismu. Návštěvníci se nechovají zrovna ohleduplně, a na nedobře zajištěných místech dochází i k pošlapání hnízd. Druh je obecně považován za extrémně citlivý na přítomnost člověka, a důkazem toho je znatelný neúspěch v reprodukci ptáků, vyskytujících se místech s častou a početnější přítomností lidí.

V neposlední řadě ohrožuje tyto ptáky rozvíjející se průmysl a s ním spojené výstavby narušující jejich biotop. Na výsledek s konečnou platností mají však velký vliv masové protesty zdejších obyvatel, zakládájících se na podepsaných peticích. Ve víru demokracie tak často zabrání nebo alespoň oddálí plány mocných investorů, kteří příliš neřeší možné hrozby pro tuzemskou faunu, jejichž příčinou by mohl být nešetrný zásah do životního prostředí.^[9]

Ochrana

Odpovědí na početné a reálné hrozby jsou ochranná opatření, jako například vytváření přírodních rezervací na významných nebo kriticky ohrožených hnízdištích, nebo monitorování chovných kolonií a případná eradikace invazivních druhů živočichů. Do záchranných projektů se zapojila i Chilská zoologická zahrada, která si klade za úkol zachraňovat oplodněná, avšak opuštěná vejce v koloniích. V Japonsku, v museu Shimonoseki Marine Science, se podařilo samice uměle oplodnit za použití rozmrazených vzorků samčího spermatu.

Chov v zoo

Tento druh je k vidění v přibližně 140 evropských zoo. V Česku je tučňák Humboldtův chován ve čtyřech zoologických zahradách (Praha, Liberec, Plzeň a Zlín).^[10] Je zapojen do programu EEP – Evropský záchovný program, tedy společného projektu evropských zoologických zahrad, jehož podstatou je spolupráce při chovu některých ohrožených druhů zvířat. Jeho činnost zajišťuje Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií.

Chov, pravděpodobně tučňáků Humboldtových, plánovala také ostravská zoologická zahrada.^[11]

Chov v Zoo Praha

Počátky chovu tohoto druhu v Zoo Praha začaly v 60. letech 20. století. První odchov se podařil v roce 1991.^[10] Od té doby se vylíhlo více než 140 mláďat. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších evropských chovů.^[12] Díky tomu aktuálně chovanou skupinu tvoří již zejména jedinci právě z pražských odchovů. Zvířata jsou krmena třikrát denně mořskými rybami, které jsou dále doplňovány dalšími látkami potřebnými pro život těchto mořských ptáků.^[13]

Někteří jedinci z pražského chovu byli dokonce představeni veřejnosti i podrobněji, a to včetně jmen a povahy (např. v rámci kampaní Poznejme se! či Seznamte se!):^[14]

• Pipin – samec, partner Pinďi, 135. v Praze narozený tučňák (*2009)
• Pinďa – samice, partnerka Pipina, 144. v Praze narozený tučňák (*2011)
• Otylka – největší samice v pražské skupině, narozena 2002^[12]

Ke konci roku 2017 bylo chováno 29 tučňáků Humboldtových (14 samců a 15 samic).^[15]

Pavilon tučňáků se nachází v dolní části zoo, nedaleko hlavního vchodu a východu. Stavba o ploše 234 m² vznikla v letech 1978–1985 (otevřen 1986). Do současné podoby byla přestavena po povodni v létě 2002. Ke znovuotevření došlo v květnu 2004. Návštěvnicky přístupný pavilon disponuje umělými skalami s hnízdními výklenky. Na budovu navazuje výběh o ploše 635 m² s bazénem (plocha 90 m², hloubka až 1,5 m).^[16]

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ Spheniscus humboldti (Humboldt Penguin, Peruvian Penguin). web.archive.org [online]. 2018-07-12 [cit. 2019-02-21]. Dostupné online.
3. ↑ ^{a b c d} Humboldtpinguin | Pinguine.net. www.pinguine.net [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online.
4. ↑ ^{a b c d} Denní režim tučňáka Humboldtova (Spheniscus humboldti) v ZOO Praha Diplomová práce. webcache.googleusercontent.com [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online.
5. ↑ ^{a b c d e} Tučňáci. www.penguinsworld.cz [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online.
6. ↑ ^{a b c} VESELOVSKÝ, Zdeněk. Tučňáci. [s.l.]: Státní zemědělské nakladatelství, 1984.
7. ↑ ^{a b c} NISSLEY, Heidi. Spheniscus humboldti (Humboldt penguin). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online. (anglicky)
8. ↑ ^{a b c} BirdLife Data Zone. datazone.birdlife.org [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online.
9. ↑ Willkommen auf unserer Startseite. www.sphenisco.org [online]. [cit. 2018-02-23]. Dostupné online. (německy)
10. ↑ ^{a b} www.Zootierliste.de. zootierliste.de [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online.
11. ↑ Naše projekty - Zoo Ostrava. www.zoo-ostrava.cz [online]. [cit. 2019-02-16]. Dostupné online.
12. ↑ ^{a b} Tučňák Humboldtův – Otylka. Zoo Praha [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online. (česky)
13. ↑ Tučňák Humboldtův - lexikon zvířat. www.zoopraha.cz [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online.
14. ↑ Pipin a Pinďa – tučňáci Humboldtovi. Zoo Praha [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online. (česky)
15. ↑ Ročenka Unie českých a slovenských zoologických zahrad 2017
16. ↑ Pavilon tučňáků. Zoo Praha [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online. (česky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák Humboldtův ve Wikimedia Commons
• Taxon Spheniscus humboldti ve Wikidruzích
• Tučňák v ZOO Liberec
• Tučňák v ZOO Praha
• Tučňák v ZOO Zlín
• Tučňák v ZOO Plzeň
• Tučňák Humboldtův na animaldiversity.org

Æg

Humboldtpingvin (latin: Spheniscus humboldti) er en pingvinart, der lever ved Sydamerikas vestkyst, ved Chile og Peru.

Udseende

Humboldtpingvinen vejer 4,2-5,0 kg og er cirka 67-72 cm i højden. Kønnene ligner hinanden, men hanner er ofte større end hunnerne. Hver humboldtpingin har et individuelt mønster af prikker på brystet, hvilket kun ses ved tropiske pingvinger. Den er også den eneste af pingvinerne, som har et område med kød ved næbets start.

Føde

Humboldtpingvinen jager i havet og man mener, at den bruger lugtesansen til at spore sig ind på byttet. Pingvinen lever af små fisk, blæksprutter, krill, krebsdyr, ansjoser og makreller. Byttet kan have en længde på 36-270 mm. Den sluger altid fiskene med hovedet først, da byttets gælder og finner ellers kan sætte sig fast i spiserøret.

Reproduktion

Humboldtpingvinen bygger rede på øer eller klippestykker på fastlandet. Som redemateriale bruges små grene, sten og fæces. Hunnen lægger to æg to gange om året og udrugningen varer 42-45 dage. Æggene klækker med 2-4 dages mellemrum, da de også lægges med 2-4 dages mellemrum. Afkommet bliver fodret fra begge forældres kro i 10-12 uger, hvorefter de udvikler en vandtæt fjerdragt og selv kan jage i havet. Ungerne har grå dunfjer fra klækningen, og vil først begynde at ligne en voksen pingvin efter 12-14 måneder.

Fældning

Pingviners fjerdragt beskytter dem mod vand og virker som isolator. Når pingvinen fælder (udskifter fjerdragten) er fjerene ikke længere beskyttende og den må derfor holde sig på land. Pingvinen kan ikke jage i tiden hvor fældningen foregår, men har forinden fedet sig op. Det tager omkring 21 dage, før den nye fjerdragt er klar og pingvinen igen kan gå i vandet og jage. I det sydlige Peru fælder humboldtpingvinerne i januar-februar, hvor de i det nordlige og centrale af Chile gør det en måned senere.

Hybrid-eksemplar

København Zoo havde i slutningen af 1980'erne en enkelt springpingvinhun sammen med sine humboldtpingviner. Hunnen fik efter mange parringsforsøg en unge, som viste sig at være halvt af hver, altså en hybrid. Den døde efter et års tid af stofskifterelaterede problemer, formentlig netop forårsaget af hybridiseringen.^[1]

Noter

Der Humboldt-Pinguin (Spheniscus humboldti), auch Humboldtpinguin, gehört mit drei weiteren Arten, dem Brillenpinguin (Spheniscus demersus), dem Magellanpinguin (Spheniscus magellanicus) und dem Galápagos-Pinguin (Spheniscus mendiculus), zur Gattung der Brillenpinguine (Spheniscus). Mit 17 weiteren Pinguinarten gehört er der Ordnung Sphenisciformes und der Familie Spheniscidae an.

Namensgebung und Entdeckung

Der Humboldtpinguin wurde 1834 von Franz Julius Ferdinand Meyen erstmals wissenschaftlich beschrieben. Meyen benannte den Pinguin eigenen Angaben zufolge nach dessen erstem Entdecker Alexander von Humboldt, der diese Art bereits während seiner Amerikareise 1799–1804 in der Gegend um Callao im heutigen Peru beobachtet haben soll.

Morphologie

Der Humboldtpinguin ähnelt in seiner Erscheinung allen anderen Brillenpinguinen und erreicht eine Größe von bis zu 65 cm und ein Gewicht von 3,5 bis 5,9 kg, wobei das Durchschnittsgewicht 4 kg beträgt.^[1] Seine durchschnittliche Lebenserwartung liegt bei 16 Jahren.^[1] Wie alle Pinguine ist auch der Humboldtpinguin an ein Leben im Wasser hoch angepasst. Mit ihrem kurzen Schwanz und den weit nach hinten versetzten Füßen, die ihr einen aufrechten Gang ermöglichen, ähnelt diese Art vom Körperbau allen anderen Pinguinen. Das Gefieder ist in zwei Schichten aufgebaut. Die erste Federschicht ist abgeflacht und schützt das Tier vor äußeren Einflüssen wie Wind und Wasser, wogegen die zweite Schicht der Wärmeisolation dient.

Eine Unterscheidung zwischen den einzelnen Arten der Gattung Spheniscus ist anhand der unterschiedlichen Gesichtszeichnungen und Kehlbänder leicht möglich. So ähnelt die schwarz-weiße Zeichnung des Humboldtpinguins der des ebenfalls in Südamerika beheimateten Magellanpinguins, weist jedoch einige deutliche Unterschiede auf. Dem Humboldtpinguin fehlt das schwarze Band, welches beim Magellanpinguin quer über den Hals läuft; dafür ist der u-förmige Bruststreifen etwas breiter. Im Bereich um den Schnabel hat der Humboldtpinguin keine Federn. Die rosarote Färbung dieser Partien erstreckt sich bis zu den Augen. Die Füße des Humboldtpinguins sind schwarz, die Schwimmhäute oft weiß gefleckt.

• Humboldtpinguin (Spheniscus humboldti)

• Magellanpinguin (Spheniscus magellanicus)

Lebensraum, Verbreitung, Nahrung und Fressfeinde

Ein Humboldtpinguin im Wasser

Lebensraum und Verbreitung

Humboldtpinguine leben an den Pazifikküsten in Peru und Nordchile und auf den dort vorgelagerten Inseln entlang einer 4500 km langen Küstenlinie zwischen dem 5. und dem 42. südlichen Breitengrad. Dieses Gebiet ist vor allem vom nordwärts strömenden, kalten Humboldtstrom und von den auftretenden El-Niño-Erscheinungen beeinflusst. Robert Murphy spricht in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts noch von einer Verbreitung des Humboldtpinguins zwischen dem 7. und dem 34. Grad südlicher Breite. Im Süden Chiles überschneiden sich die Verbreitungsgebiete von Humboldt-Pinguinen und Magellan-Pinguinen. Die maritime Verbreitung beschränkt sich lediglich auf küstennahe Gewässer in der Nähe der Brutkolonien, wobei die Tiere meist dem Humboldtstrom folgen.^[1]

Nahrung und Nahrungssuche

Die Nahrung dieser Art besteht, wie bei allen Arten der Gattung Spheniscus, hauptsächlich aus schwarmbildenden, pelagischen Fischen in der Größe von 36–270 mm und Tintenfischen sowie Krustentieren.^[1] Die Beutetiere sind in erster Linie Sardellen und Makrelen. Auf ihren Jagdzügen tauchen die Pinguine maximal 55 m tief und erreichen dabei eine durchschnittliche Schwimmgeschwindigkeit von 5 km/h.^[1]

Fressfeinde

Der Humboldt-Pinguin wird von südamerikanischen Seebären, Mähnenrobben, Schwertwalen und Haien gejagt.^[1]

Fortpflanzung, Bestand und Gefährdung

Humboldtpinguine

Fortpflanzung

Ei von Spheniscus humboldti

Der Humboldt-Pinguin brütet zweimal jährlich, einmal im Frühjahr und einmal im Herbst, wobei die Bruterfolge im Herbst von klimatisch-meteorologischen Bedingungen stark beeinträchtigt werden. Humboldt-Pinguine sind weitgehend monogam; allerdings kann es nach nicht erfolgreicher Brut auch zu Partnerwechseln kommen. Das Gelege besteht aus zwei Eiern, die 40–42 Tage bebrütet werden.^[1]

Bestand

Humboldt-Pinguine zählen laut IUCN zu den bedrohten Vogelarten und werden als „gefährdet“ eingestuft. Nach Zahlen aus dem Jahr 2000 wird der Bestand auf 3.300 bis 12.000 Individuen geschätzt. Die Populationsdichte des Humboldt-Pinguins variiert allerdings stark. Nach Zählungen aus dem Jahr 2003 sollen in Peru und Chile insgesamt 46.400 Tiere leben. Die Art ist in diesen Ländern gesetzlich geschützt.

Gefährdung

Die Gründe für die Gefährdung dieser Art sind zahlreich. Neben menschlicher Bejagung in der Vergangenheit und Überfischung der Nahrungsgewinnung in heutiger Zeit war vor allem der intensive Abbau von Guano im 19. Jahrhundert schuld an der Abnahme der Bestände. Dies hatte den Verlust von geeigneten Brutplätzen und den Rückgang erfolgreicher Fortpflanzung zur Folge. Eine zusätzliche Bedrohung stellen die El-Niño-Erscheinungen an der Westküste Südamerikas dar. So hatten beispielsweise die letzten starken El-Niño-Ereignisse 1997/98 nachweislich starke negative Auswirkungen auf die Bestände.

Aufgrund der Gefährdung des Humboldt-Pinguins sind Nachzuchten in Tiergärten zur Arterhaltung äußerst wichtig. Erforschung und Nachzucht dieser Vögel (beispielsweise im Rahmen des Europäischen Erhaltungszuchtprogrammes (EEP)) sind mittlerweile zu festen Bestandteilen der Tierhaltung in Zoos geworden.

Sonstiges

Große Medienpräsenz erlangten die Humboldt-Pinguine im Zoo am Meer in Bremerhaven und einige auch auf der Landesgartenschau in Winsen (Luhe). Als sich in einer größeren Gruppe der Tiere kein Zuchterfolg einstellte, weil die dort in der Überzahl lebenden Männchen sich teilweise untereinander paarten und dann versuchten, Steine auszubrüten, beschaffte man für die Paarung Pinguinweibchen aus dem schwedischen Tierpark Kolmården. In Protesten aus der Lesben- und Schwulenbewegung wurde der Zooleitung danach vorgeworfen, die homosexuellen Paare wären getrennt worden und man wolle die Tiere „zwingen“, sich mit Weibchen zu paaren. Die Zooleitung dementierte ein solches Unterfangen. Den Pinguinweibchen zum Trotz sind die „schwulen Pinguine“ einander treu geblieben.^[2]

Ein erneutes Medienecho fand im Juni 2009 die Aufzucht eines Kükens durch das im Zoo lebende schwule Pinguinpaar „Z“ und „Vielpunkt“. Tierpfleger hatten ein Ei, das von einem heterosexuellen Paar aus dem Gelege gestoßen wurde, in das Nest der homosexuellen Pinguine gelegt. Das Paar nahm das Ei an und brütete es abwechselnd aus. Nach 35 Tagen schlüpfte das Küken am 25. April 2009. Es wurde von den beiden Vätern im Nest bewacht und gefüttert, bis es schließlich „flügge“ wurde. Die Tierpfleger konnten in der Aufzucht keinen Unterschied gegenüber heterosexuellen Pinguinpaaren feststellen.^[3]

Im Januar 2022 wurde ein ähnlicher Fall eines erfolgreich von einem homosexuellen Paar bebrüteten Eies aus dem New Yorker Rosamond-Gifford-Zoo bekannt: Dort hatten Pfleger ein Ei in das Nest eines rein männlichen Pinguin-Paares platziert, da die leiblichen Eltern davor mehrmals Eier beim Brüten zerbrochen hatten.^[4]

Literatur

• Wilson Culik: Die Welt der Pinguine: Überlebenskünstler in Eis und Meer. BLV, München 1993, ISBN 3-405-14476-0.
• Josep del Hoyo, Andrew Elliot, Jordi Sargatal: Handbook of the Birds of the World. Band 1: Lynx Edicions. Barcelona 1992, ISBN 84-87334-10-5.
• Janos Hennicke: Variabilität im Jagdverhalten des Humboldtpinguins (Sphenisus humboldti) unter verschiedenen ozeanographischen Bedingungen. Kiel 2001, (Dissertation Universität Kiel 2001. Volltext online PDF, kostenfrei, 1,7 MB)
• Doris Linzmeier: Partnerwahl und Reproduktion bei Humboldtpinguinen (Spheniscus humboldti) in Zookolonien. Schüling, Münster 2002, ISBN 3-934849-18-0. (Dissertation Universität Köln 2002)
• Guillermo Luna-Jorquera: Balancing the energy budget for a warm blooded bird in a hot desert and cold seas: the case of Humboldt penguin. Kiel 1996, . (Dissertation Universität Kiel, Mathematisch-Naturwissenschaftliche Fakultät, 1997, (Thermoregulation der Humboldtpinguine, englisch))
• F. J. F. Meyen: Beiträge zur Zoologie gesammelt auf einer Reise um die Erde. In: Verhandlungen der kaiserlichen leopoldinisch-carolinischen Akademie der Naturforscher. Achten Bandes Supplement. Breslau/ Bonn 1834.
• Robert C. Murphy: Oceanic Birds of South America. Band 1, The Macmillan Company, New York 1936.
• Alison Sattersfield, David Capper: Threatened Birds of the World. Lynx Edicions, Barcelona 2000, ISBN 0-946888-39-6.

Verweise

1. ↑ ^{a b c d e f g} Daniel Gilpin: Pinguine. Parragon Books Ltd., ISBN 978-1-4075-0629-6.
2. ↑ Pia Heinemann: Warum es schwule Pinguine gibt. In: Die Welt online, 17. Juni 2009.
3. ↑ Elternglück: Schwule Pinguine adoptieren Küken. In: Spiegel online, 4. Juni 2009.
4. ↑ Gleichgeschlechtliches Pinguinpärchen brütet Küken ausIn: orf.at, 1. Februar 2022

Humboldtpinguin

Spheniscus humboldti

Humboldtpinguin

De Humboldtpinguin (Spheniscus humboldti) is ien fan fjouwer soarten út it skaai fan de Brilpinguins (Spheniscus), en ien fan achttsjin Pinguin-soarten. De Humboldt-Pinguin libbet yn Súd-Amearika: yn Sily en Perû.

Keppeling om utens

• – foto, fideo en harktriemmen

Wayt'achkaq patranka

Spheniscus humboldti

Patranka (Spheniscus humboldti) nisqaqa Uralan Abya Yalap kunti chalanpi kawsaq pinwinum, mama qucha patapi q'isachaq. Aswantaqa chuqi challwakunatam, huk uchuy challwata, umachakikunata, yukrakunatapas mikhun.

Chinaqa iskay runtutam wachan, ichaqa hukllam kawsarin. Urqu chinawan kuska kawsan, sapsi runtuta uqllaspa.

Piruwpiqa 13.000-chá patrankakuna kawsachkan. Runap challwayninrayku pisillaraq challwakuna kaptin, runap chakunraykupas pinwinukuna pisichkanmi.

Hawa t'inkikuna

• Commons nisqaqa multimidya kapuyninkunayuqmi kay hawa: Patranka.

• Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Patranka

Perũ yperana (Spheniscus humboldti) ha'e peteĩ guyra juehegua ndoveveiva, yperanaicha, ha'e peteĩ yperana jehaipy juehegua. Oikove Paraguasu Py'aguapýpe, Ñembyamérika rembe'y kuarahyreike, tetã Chile ha tetã Perũme.

Ta'ãnga

• Museum specimen

Enlaces externos

• Wikimedia Commons oguereko ta'ãnga Perũ yperana reheguaCommons.
• Wikiespecies oguereko peteĩ kuatiarogue Perũ yperana rehegua. Wikispecies

The Humboldt penguin (Spheniscus humboldti) is a medium-sized penguin. It resides in South America, its range mainly contains most of coastal Peru.^[3] Its nearest relatives are the African penguin, the Magellanic penguin and the Galápagos penguin. The Humboldt penguin and the cold water current it swims in both are named after the explorer Alexander von Humboldt. The species is listed as vulnerable by the IUCN with no population recovery plan in place.^[4] The current population is composed of 32,000 mature individuals and is going down.^[5] It is a migrant species.^[5]

Humboldt penguins nest on islands and rocky coasts, burrowing holes in guano and sometimes using scrapes or caves. In South America the Humboldt penguin is found only along the Pacific coast,^[6] and the range of the Humboldt penguin overlaps that of the Magellanic penguin on the central Chilean coast. It is vagrant in Ecuador and Colombia.^[7] The Humboldt penguin has been known to live in mixed species colonies with the Magellanic penguin in at least two different locations at the south of Chile.^[8][9]

The Humboldt penguin has become a focus of ecotourism over the last decades.^[10]

Description

Humboldt penguins are medium-sized penguins, growing to 56–70 cm (22–28 in) long and a weight of 2.9 to 6 kg (6.4 to 13.2 lb).^[11][12][13] The sex of the Humboldt penguin cannot be recognised via differences in plumage, as they are monomorphic. The male is heavier and larger than the females.^[14] Their sex can be determined via head width and bill length; the male has a longer bill than the female.^[14] While all the Spheniscus penguins are close to each other in size, the Humboldt penguin is the heaviest species in the genus, with 123 females weighing 4.05 kg (8.9 lb) on average and 165 males averaging 4.7 kg (10 lb).^[13] Humboldt penguins have a black head with a white border that runs from behind the eye, around the black ear-coverts and chin, and joins at the throat. They have blackish-grey upperparts and whitish underparts, with a black breast-band that extends down the flanks to the thigh. They have a fleshy-pink base to the bill. Juveniles have dark heads and no breast-band. They have spines on their tongue which they use to hold their prey.^[15]

Vocalisation

The Humboldt penguin has different calls that it uses to communicate in different ways. The function of its calls are consistent among Spheniscus species. If an individual comes too close to an adult Humboldt penguin, the Yell is a warning call which is followed by pecking or chasing if ignored.^[16] A higher density of penguins leads to more territorial and aggressive behaviours, which leads to more Yells.^[16] The Throb is a soft call between pairs at the nest, used by incubating birds when their mates return to the nest.^[16] The Haw is a short call given by juveniles alone in the water and by paired birds when one is on the water and the other is on land.^[16] It has significant individual variation in duration and frequency.^[16] The Bray is a long call used to attract a mate and advertise a territory during the pre-laying and pre-hatching periods.^[16] It is an individually distinct call in all variables: syllables per call, duration, inter-syllable intervals, duration of syllables and frequency.^[16] When calling, the bird points its head upwards and flaps its flippers slowly.^[16] The Courtship Bray is similar to the Bray, however a different posture is assumed and is given synchronously by pairs during the pre-laying period: the birds stand together pointing their necks and head up, with flippers out to the side.^[16] The Peep is given by chicks begging for food.^[16]

Moulting

Most penguins moult between mid-January and mid-February, however the initiation varies with latitude and favourable conditions such as food abundance.^[17][18] Humboldt penguins are confined to land until they finish moulting.^[19] They become hyperphagic during the pre-moulting period.^[18] The feathers are lost and replaced within 2 weeks.^[20]

Etymology

Both the Humboldt penguin and the Humboldt current were named after Alexander von Humboldt. It is known in Peru as the pajaro-niño, which translates to "baby-bird", due to their waddling gait and flightless wings held out suggesting the image of an infant toddling on the beach.^[21]

Distribution and habitat

The Humboldt penguin is a top predator endemic to the west coast of South America.^[19][22]

The Humboldt penguin's breeding distribution ranges from southern Chile along the dry and arid coastal regions of the Atacama Desert to subtropical Isla Foca in north Peru. Its range is restricted to the coast and offshore islands affected by the Humboldt current, which provides a continuous supply of nutrients and food, thus supporting huge populations of seabird.^[23] In Chile, the most important breeding colony is at Isla Chañaral.^[19]

Ecology

Humboldt penguin in Eskişehir Zoo

Diet

The Humboldt penguin feeds predominantly on pelagic schooling fish.^[24] The consumption of cephalopods and crustaceans vary between populations.^[25] Northern colonies consume primarily Atlantic saury and garfish, whilst southern populations primarily consume anchovy, Araucanian herring, silver-side, pilchard and squid.^[25][26] There are seasonal differences in the Humboldt penguin's diet that reflect the changes in availability of fish species across seasons.^[25]

Foraging behaviour

The Humboldt penguin is a visual hunter.^[27] Humboldt penguins leave their islands for foraging after sunrise and different populations have different preferred foraging distances from the colony.^[24] Their foraging rhythm depends on the light intensity.^[28] They spend more time foraging during overnight trips.^[29] Fish are mostly seized from below through short, shallow dives.^[24]

The foraging range of Humboldt penguins is between 2 and 92 km (1.2 and 57.2 mi) from Pan de Azúcar, with 90% of the foraging being from a range of 35 km (22 mi) around the island and 50% from a range of 5 km (3.1 mi).^[25] The maximum depth reached is 54 m (177 ft).^[22]

Failed breeders take longer foraging trips with longer and deeper dives.^[30] They also dive less often than breeding penguins.

Courtship

During courtship, the Humboldt penguins bow their heads to each other and exchange mutual glances with each eye, alternatively.^[31] In the ecstatic display to attract a partner, the bird extends its head vertically, collapses its chest, flaps its wings and emits a loud call resembling the braying of a donkey.^[20] The mutual displaying consist of the pair standing side by side and repeating the actions of the ecstatic display.^[20]

Reproduction

The Humboldt penguin nests in loose colonies, with most pairs laying two eggs of the same size 4 days apart that require 41 days of incubation.^[32][22] Their breeding schedule is adjusted depending on the abundance of food.^[18] They breed immediately after moulting, when food is abundant and solar radiation is reduced.^[18]

The Humboldt penguin lay eggs from March to December, but also with peaks in April and August–September, due to individuals having a second clutch.^[32][18] Half of the females successfully have two clutches per year and most were double broods.^[31][32][18] If pairs lose their eggs during the first breeding season, they lay a new clutch within 1–4 months.^[32] The incubation shifts last, on average, 2.5 days, before one parent takes over and allows the other to forage.^[29] There are no differences in the contribution to provisioning from the male and female parents.^[29]

Chicks hatch generally 2 days apart.^[32] Chicks are semi-altricial and nidicolous and guarded by one parent while the other forages.^[22] Chicks are fed only once every day.^[32] Chicks are left unattended at the nest site after a certain age and both parents forage simultaneously.^[22]

Breeding sites

The historical breeding sites of this species are burrows on guano layers.^[31] Nests of the Humboldt penguin can also be found at caverns, hollows, cliff tops, beaches and scrapes covered by vegetation.^[21][32] They also nest at few Peruvian islands where true soil can be found for digging.^[31] The majority of penguins breed on cliff tops.^[32]

Migration

Humboldt penguins are sedentary during the breeding season, staying in proximity to their nests and show fidelity to breeding site.^[22][32] They can cover large distances, particularly in response to food shortages or changes in environmental conditions.^[33][22] They are a true migrant between Peru and Chile.^[33]

Threats

El Niño-La Niña dynamics

The ecosystem of the Humboldt current is affected by the El Niño phenomenon. During the El Niño, upwelling of nutrient-rich bottom water in the south-eastern Pacific Ocean is depressed, as well as sea surface temperature anomaly (SSTA) value increases.^[34][22] Massive mortality, especially of juveniles, nest desertion and lack of reproduction occurs.^[34] Humboldt penguins migrate south as marine productivity decreases, following the anchovy stocks.^[22] Humboldt penguins expend more time and energy foraging as SSTA increases.^[22]

Fisheries

The estimated energetic demands of the total Humboldt penguin population during breeding season sums up to 1,400 tons of fish.^[25] The Humboldt penguin depends on commercially exploited, schooling prey species^[25] including anchovies.^[35] This makes them susceptible to changes in prey availability due to overfishing.^[25] They are also susceptible to entanglement in fishing nets.^[36]

Human presence

Humboldt penguins are extremely sensitive to human presence, with little habituation potential.^[10] Passing at a 150 m (490 ft) distance from an incubating Humboldt penguin provokes a response, which is the greatest response distance reported for penguins to date, making it the most timid penguin species so far studied.^[10] Humboldt penguins need up to half an hour to recover to normal heart rates after human approach, however, this time decreases with repeated visitation.^[10] Cumulative stress by frequent visits and delayed return of foraging partners leads to nest desertion, consequently causing decreased breeding success at frequently visited sites.^[10][28]

Habitat disturbance and feral species

The introduction of feral goats on the Puñihuil islands had a detrimental impact on the Humboldt penguin population.^[8] The feral goats browse the vegetation the penguins use to build their nests and they can lead to collapse to dirt burrows.^[8] The connection of the island to the mainland also led to the movements of mammals onto the island.^[8]

In central Chile, European rabbits and Norway rats graze on the vegetation.^[37] Norway rats and black rats also predate on eggs.^[38] Feral cats and dogs consume chicks, fledgelings and adult Humboldt penguins.^[37]

Industrial development

Some Humboldt penguin colonies face emerging pressures from industrial development; the construction of coal-fired power plants and mining proposals in Chile. Peru's largest colony faces the prospect of a major new industrial port in close proximity to the country's largest colony, at Punta San Juan. Oil spills have previously impacted some colonies. The colony of 800 birds at Cachagua was exposed to two oil spill events in 2015–16.^[39] Oil spills related to port and shipping activities have impacted many species of penguins across the southern hemisphere.

In 2017, Andes Iron proposed to construct a mineral export port near the Humboldt Penguin National Reserve in Chile's Coquimbo region. The proposal was rejected on the grounds that the environmental impact would be unacceptable. The decision was welcomed by tour operators and environmentalists. Oceana was one of the non-governmental organisations lobbying for the rejection of the port proposal.^[40] Andes Iron challenged the decision,^[41] and environmental approval for the Dominga mine and Cruz Grande port project was eventually granted. Oceana has since challenged the proponents compliance at the work site and as of 2020 continues to lobby for the abandonment of the project and protection of region's rich marine biodiversity.^[42] If constructed, the Dominga complex will include an open pit copper mine, processing facility, desalination plant and port.^[43]

History of Population Decline

Over-exploitation of guano

The historical breeding grounds for the Humboldt penguin were guano layers which covered islands of the Peruvian and northerly Chilean coasts in which the birds could burrow.^[31] The guano, a rich fertiliser and source of income for the Peruvian Government, and eggs of the Humboldt penguin were regularly sought after.^[44][21][31] The birds were also frequently killed by fishermen and guano workers for their oil and skin.^[21] The decline of the Humboldt penguin population is attributed to the harvest of guano in the 1800s, which led to the destruction of breeding grounds and to human disturbance.^[34][21]

1982–83 El Niño phenomenon

Before the 1982–83 El Niño event, the total number of individuals of Humboldt penguin individuals was estimated to be 20,000.^[34] The 1982–83 El Niño phenomenon led to a major decline in the Humboldt penguin population.^[34] The combination of an environment changed by human developments as well as the long duration and strong intensity of the event that year led to major effects on the fecundity and survival of the Humboldt penguins.^[34] The consequences were a 65% decline in the Humboldt penguin population, migration towards the south and the failure of the 1982 class of hatchlings.^[34] The surviving population in 1984 was estimated to be between 2,100 and 3,000 penguins and all were adults.^[34]

Conservation

Humboldt penguins were given legal protection in 1977 by the Peruvian Government and listed in Appendix I of the Convention of International Trade of Endangered Species (CITES).^[45] Both Peru and Chile have implemented the CITES under national law.^[45] It is categorised as vulnerable due to extreme population size fluctuations, clustered distribution and the major threats to the species not being ameliorated over time.^[45][5][46] In August 2010 the Humboldt penguin of Chile and Peru, was granted protection under the U.S. Endangered Species Act.^[47] Most penguins breed within protected areas.^[46]

Peruvian legislation categorises the species as endangered and prohibits the hunting, possession, capture, transportation and export of the bird for commercial purposes.^[46] Chile implemented a 30-year hunting ban in 1995 forbidding hunting, transport, possession and commercialisation of penguins.^[46]

In 2017 a large mining project proposed by the company Andes Iron in Chile was vetoed due to the possible environmental impact on the penguins,^[48] though that decision was subsequently overturned.

As of August 2018, the species is listed as Vulnerable on the IUCN Red List, noting a declining population of 32,000 mature adults.^[49] Climate change, commercial overfishing of main prey species (sardines and anchovy) and bycatch in commercial and artisanal fisheries are all contributing factors in the species' decline. Rats, feral cats and dog attacks threaten some colonies. Historically, the Humboldt penguin population was impacted by the extraction of guano from their breeding colonies, which reduced the available habitat for burrowing and nesting.

In captivity

In addition to their home waters near South America, Humboldt penguins can be found in zoos all around the world, including Spain, Germany,^[50] India, South Korea, Ireland,^[51][52] Japan,^[53] the United Kingdom,^[54] the United States^[55] and other locations.

Mr. Sea

The oldest penguin at Woodland Park Zoo and one of the oldest penguins in North America, Mr. Sea was euthanized after a decline in activity and appetite. He was 2 months short of his 32nd birthday. The average age for a Humbolt penguin that survives its first year is 17.6 years. He has 12 viable grandchicks, great-grandchicks, and great-great grandchicks.^[56]

Escape from Tokyo Zoo

One of the 135 Humboldt penguins from Tokyo Sea Life Park (Kasai Rinkai Suizokuen) thrived in Tokyo Bay for 82 days after apparently scaling the 4-metre-high wall and managing to get through a barbed-wire fence into the bay.^[57] The penguin, known only by its number (337), was recaptured by the zoo keepers in late May 2012.^[58]

US discovery

In 1953, a Humboldt penguin was found in The Bronx, New York, US. It is not known whether the animal had escaped from a private collection or whether it was a vagrant but the local zoo's population was fully accounted for.^[59]

Same-sex raising of young

In 2009 at the Bremerhaven Zoo in Germany, two adult male Humboldt penguins adopted an egg that had been abandoned by its biological parents. After the egg hatched, the two penguins raised, protected, cared for, and fed the chick in the same manner that heterosexual penguin couples raise their own offspring. A further example of this kind of behavior came in 2014, when Jumbs and Kermit, two Humboldt Penguins at Wingham Wildlife Park, became the center of international media attention as two males who had pair bonded a number of years earlier and then successfully hatched and reared an egg given to them as surrogate parents after the mother abandoned it halfway through incubation.^[60]

Gallery

• 

  Upper body

• 

  Humboldt penguin at Newquay Zoo

• 

  St Louis Zoo

• 

  A pair "kissing" at Cotswold Wildlife Park

• 

  Swimming underwater

• 

  Back

• 

  At the Dublin Zoo

• Humboldt penguin underwater at the Bremerhaven Zoo

• 

  Humboldt penguin during moult at the Cornish Seal Sanctuary

• 

  At the Oregon Zoo

• 

  Humboldt Penguins at Jijamata Udyaan, Mumbai, India

• 

  Spheniscus humboldti - MHNT

• 

  At the Woodland Park Zoo

• 

  In captivity at Brookfield Zoo

References

La Humboldta pingveno (Spheniscus humboldti) (nomata ankaŭ Perua pingveno, aŭ Patranka) estas sudamerika pingveno, kiu reproduktiĝas en marbordaj Peruo kaj Ĉilio. Ties plej proksimaj parencoj estas la Sudafrika pingveno, la Magelana pingveno kaj la Galapaga pingveno. La pingveno ricevis nomon laŭ la malvarma marfluo kie ili naĝas, kiu siavice ricevis sian nomon el la germana esploristo Alexander von Humboldt.

Aspekto

Detalo de kapo.

Junulo.

Humboldtaj pingvenoj estas mezgrandaj pingvenoj, kiuj kreskas ĝis 56-70 cm longaj kaj pezas 3.6-5.9 kg.^[1][2] Ili havas nigran kapon kun blanka bendo el malantaŭ okulo, ĉirkaŭ la nigraj orelkovriloj kaj mentono, kuniĝas ĉe la gorĝo kaj sekvas al la femuroj. Ili havas nigrecgrizajn suprajn partojn kaj blankecajn subajn partojn, kun nigra brustobendo kiu etendas flanke al la femuroj. Ili havas karnecan rozkolorajn bekobazon kaj ĉirkaŭokulon. La naĝiloj estas nigraj supre kaj blankaj sube kun nigraj makuletoj. LA beko longas 10 cm.

Junuloj havas malhelajn kapojn kaj ne havas brustobendon.

Ili havas spinojn sur siaj langoj kiujn ili uzas por teni sian predon.

Teritorio kaj habitato

Tutmonda teritorio.

Humboldtaj pingvenoj nestumas sur insuloj kaj rokaj marbordoj, nestotruoj en guano kaj foje uzante skrapaĵojn aŭ kavojn. En Sudameriko la Humboldta pingveno troviĝas nur laŭlonge de la marbordo de Pacifiko en Peruo kaj Ĉilio,^[3] ĝis Ĉiloeo kaj ties teritorio koincidas kun tiu de la Magelana pingveno en la centra marbordo de Ĉilio. Ĝi estas rare vaganto al Ekvadoro, Kolombio kaj Argentino,^[4] kaj eĉ al la Atlantiko norde ĝis Mar del Plata en Argentino.

Manĝo

Tiu specio manĝas ĉefe fiŝojn, kaj cefalopodojn kaj krustulojn nur duarange. La konsumitaj fiŝospecioj varias laŭ la latitudo.^[5]

Reproduktado

Plumoŝanĝa ekzemplero.

Tiu specio loĝas formante koloniojn en marbordaj terpintoj kaj insuloj ŝirmaj, kun aliaj specioj de birdoj guanloĝantaj. Por estumn ili elfosas nestoruojn en guano aŭ en salpetra tero, aŭ uzas fendojn inter rokoj kaj naturajn kavojn. Problemo detektita de esploristoj estas ke kiam oni elprenas guanon el la surfaco de la insuloj, tio devigas la pingvenojn elfosi en dura roko, kio ege limigas sian reproduktajn eblojn. La pingvenino demetas du ovojn de diferenca grando, kaj tiuj estas kovataj de ambaŭ gepatroj dum proksimume 35 tagoj. Ĝenerale, nur la unua pingvenido survivas. La idoj estas protektitaj en la nesto ĝis ili estas 20-tagaĝaj ka jposte kuniĝas kun aliaj pingvenidoj por formi grandajn idovartejojn, dum la gepatroj eliras al maro por manĝi. Ambaŭ gepatroj plunutras la idojn dum du monatoj kaj duono.

Ekologio

Inter ties naturaj predantoj esta fokoj, ŝarkoj, vulpoj kaj mevoj (por kaj ovoj kaj idoj). Enmetitaj de homoj estas hundoj, katoj kaj ratoj. Ties populacio en Peruo estas ĉirkaŭkalculita je 13,000 ekzempleroj. Inter konservadaj klopodoj fare de diversaj organismoj estas konstruo de artefaritaj nestoj kaj kreado de protektitaj zonoj por kolonioj bone identigitaj. Gravas redukti la mortojn pro dronado en gajlhavaj fiŝretoj kaj pro predado fare de homoj kaj ties animaloj. Temas pri specio konsiderata minacata al formorto.

Idozorgado

En 2009 ĉe bestoĝardeno en Bremerhaven, Germanio, du plenkreskaj maskloj de Humboldta pingveno adoptis ovon kiu estis abandonita de ties biologiaj gepatroj. Post la eloviĝo, la du maskloj zorgis, protektis kaj nutris la idon sammaniere kiel regula pingvenparo zorgas sian propran biologian idaron.^[6]

Fuĝo el Bestoĝardeno de Tokio

Unu el 135 Humboldtaj pingvenoj el la Marviva Parko de Tokio (Kasai Rinkai Suizokuen) venis al Golfo de Tokio dum 82 tagoj post ŝajne fuĝiĝi el la 13fute alta muro kaj tra la barilo al la golfo.^[7] La pingveno, konata nur laŭ ties numero (#337), estis rekaptita de la zorgistoj de la bestoĝardeno fine de majo 2012.^[8]

Konservado

Pro malpliiĝanta populacio kaŭzite parte de troa fiŝkaptado kaj sekva malpliigo de manĝodisponeblo, klimata ŝanĝo (krom cirkonstancoj el vertero kiaj fluktuoj de El-Ninjo, kaj oceana acidigo, la nuna statuso de la Humboldta pingveno estas minacata.^[9] Historie ĝi estis la viktimo de troekspluatado de guano. Pingvenoj malpliiĝas nombre ankaŭ pro habitatodetruo. Kvankam la specio estas celo de intereso kaj studo fare de esploristoj, ĝi estas konstannte persekutata por kuirarto kaj krome la idoj estas serĉataj kaj uzataj kiel hejmaj maskotoj. En 1992 la Eŭropa Asocio de Bestoĝardenoj kaj Akvarioj aranĝis programon por endanĝeritaj specioj kiu celas savi 90 % el ties genetika diverseco en 100 jaroj.^[10]

La nuna populacio estas ĉirkaŭkalkulata je inter 3,300 kaj 12,000. En Aŭgusto de 2010 la Humboldta pingveno de Ĉilio kaj Peruo, ricevis garantian protekton laŭ la usona Endangered Species Act.^[9]

En Ĉilio

Humboldtaj pingvenoj en la insulo Choros, Ĉilio.

Ĉilio havas el la plej grandaj kolonioj de tiu specio. En Kokimbio, ĉe la limo kun la Regiono Atakamo, troviĝas Nacia Rezervejo Humboldta Pingveno, kreita por havigi protekton al la plej grava kolonio de tiu specio. La Insuletoj Puñihuil, en la regiono Los Lagos, estas unu el malmultaj konataj lokoj kie la Humboldta pingveno kaj la Magelana pingveno kunhavas la saman reproduktan kolonion.

Grava nestoloko estas en la insuleto Pájaro Niño, ĉe Algarrobo. Tiu loko estas protektita ekde 1995. La ĵurnalistoj de la Nacia Televido de Ĉilio faris denuncon la 13an de januaro 2013, kiam montris, ke sportmaristoj de Algarrobo realigis detruadon de ovoj de tiu pingveno.^{[11] [12]}

En Peruo

Ĉe Kajao, en la insulo San Lorenzo, la populacio de Humboldta pingveno grave malpliiĝas. En la insuloj de Kajao videblas nur malgrandaj grupoj; la tiea populacio de Humboldta pingveno estas eble nur dekoj, pro efiko de la poluado de ties habitato pro oleoj kaj kemiaĵoj devenaj el havena agado. En Peruo la populacio de Humboldta pingveno estas konsiderata lauleĝe kiel "specio formortonta".^[13]

Humboldtaj pingvenoj en Insuloj Ballestas, Nacia Rezervejo Paracas, Peruo.

En la lastaj jaroj, estas espero por la survivado de la Humboldta pingveno en San Juan de Marcona ĉe Nazka. Ĉar temas pri produktejo de guano, ĝi estas protektita de sekursistemo de la entrepreno Proabonos (antaŭe División de extracción de Fertilizantes de PescaPerú). La loko estas rifuĝejo ankaŭ por aliaj specioj de natura faŭno minacataj. En la Nacia Rezervejo Paracas ties populacio fluktuas inter 500 kaj 600 individuoj.

La insuloj kaj terpintoj konataj kiel "guaneras" (guanejoj) estas lokoj por nestumado de la guanaj birdoj nome ĉefe la Guana kormorano, la naivulo kaj pelikanoj. Tiuj birdoj kiuj manĝas en la perua maro, konstruas siajn nestojn el siaj propraj fekaĵoj. Ĉar en tiu parto de la perua marbordo neniam pluvas, la enormaj kolonioj formadas tavolojn de valora guano, riĉa en nitrogeno kaj tre aprezata kiel sterko agrikultura en la tuta mondo.

Tamen la manko de anĉoveto, ties ĉefa manĝo, rezultis en ankaŭ malpliiĝo de la populacio de guanloĝantaj birdoj; kaj tiele malabundas ankaŭ la havigita de ili guano. Pro tio, Proabonos zorgas la zonojn kie kutime loĝas tiuj birdoj surtere, konstruigis murojn el cemento kiu malhelpas la aliron al la duoninsuloj, kaj kontrolas la areon. Sed ankaŭ la elprenado de guano ĝenas la nestumantajn birdojn, ĉefe ĉar laboristoj intence kaj nekonscie ĝenas. Pro kio necesas kunkongruado de ambaŭ agadoj.

Paro de Humboldtaj pingvenoj.

Sciencistoj de Punta San Juan ideis strategion por protekti la pingvenojn ĉefe el laboristoj dum pluis la elfosado de la sterko: kunvokis dekojn da studentoj, kiuj senpage kaj volontule zorgis pri la kolonioj de pingvenoj. Per akumulita sperto oni lokigis la zonojn preferitajn de la pingvenoj por nestumi kaj moviĝi inter maro kaj ripozejoj. Oni markis linion sur la tereno por limigi la zonojn deklarotajn netuŝeblaj. La elfosado de guano jam ne plu estis tialo por la nuligo de dekoj da bestoj, dum multaj studentoj prepariĝis por teknikoj de naturesplorado.

Detalo de kaptiva ekzemplero, ene de akvo.

En Argentino

En Argentino estas nur vaganta specio, ĉar ties akvoj troviĝas tre for de la ĉiliaj kolonioj plej aŭstralaj (sudaj). Ĝi estis detektita en la Insulo Estados, en la Insularo Novjaro,^[14] kaj en Mar del Plata.^[15] Eble la malmultaj ekzempleroj kiuj klopodas konkeri la atlantikajn marbordojn estos genetike altiritaj per hibridado kun ekzempleroj de la enorma populacio de ties plej proksima parenco: nome Magelana pingveno, same kiel okazas ĉe la atlantika populacio de la Perua kormorano.^[16]

En Ekvadoro

En Ekvadoro estas nur vaganta specio, ĉar ties akvoj troviĝas tre for de la peruaj kolonioj plej nordaj.

En Kolombio

La specio tre rare alvenas al marbordoj de Pacifika Oceano de Kolombio, sed nur kiel vaganta specio, ĉar ties akvoj troviĝas tre for de la peruaj kolonioj plej nordaj.

Bildaro

• Supra korpo

• Humboldta pingveno, Spheniscus Humboldti, ĉe Newquay Zoo

• St Louis Zoo

• Paro "kise" ĉe Cotswold Wildlife Park

• Subnaĝe

• Dorso

• Ĉe Bestoĝardeno de Dublino

• Humboldta pingveno subnaĝe ĉe "Zoo am Meer" Bremerhaven

• Ĉe bestoĝardeno

• Spheniscus humboldti - MHNT

Referencoj

El pingüino de Humboldt (Spheniscus humboldti) es una especie de ave no voladora esfenisciforme de la familia Spheniscidae. Habita en el Océano Pacífico a lo largo de la costa oeste de Sudamérica en Perú y Chile la que es recorrida por la Corriente de Humboldt o Peruana, desde los 5° a los 41° 55′ de latitud sur. Muy raramente se han encontrado ejemplares divagantes en las costas del Pacífico de Ecuador, Colombia y Panamá.

En los últimos años sus poblaciones se han reducido drásticamente a consecuencia de la escasez de lugares de nidificación, reducción en la oferta de alimentos, depredación por parte del hombre y, sobre todo, el impacto de fenómenos climáticos severos, como El Niño.

Detalle de la cabeza de un ejemplar.

Un juvenil de esta especie.

Hábitat

Es endémico de la corriente de Humboldt; nidifica en la costa occidental de América del Sur, desde Perú hasta Chiloé, Chile.^[2]​

Alimentación

Esta especie se alimenta principalmente de peces, siendo los cefalópodos y crustáceos alimentos secundarios. Las especies de peces consumidas varían según la latitud.^[3]​

Descripción

Se trata de un ave de tamaño mediano, logra alcanzar entre 56 y 72 cm (centímetros) de longitud y un peso de 3.3 a 4.9 kg (kilogramos), posee una mancha rosa carnoso que recubre la circunferencia del ojo y la parte posterior del pico en ambas secciones, la carnosidad está rodeada por un manchón de color negro por la mitad de la cabeza, por encima de este se extiende una línea de color blanco que corre desde la cabeza hasta los muslos y además se une al vientre, el cual es de color blanco y presenta una línea en forma de herradura de color negro. El color negro cubre el dorso de este animal, incluso en la cabeza, y la parte superior de las aletas, estas últimas por la parte inferior son de color blanco con manchas negras. Poseen un pico de 10 cm.

Reproducción

Un ejemplar mudando de plumaje.

Habita formando colonias en las puntas e islas protegidas del litoral, junto con otras especies de aves guaneras. Para anidar excavan agujeros en el guano o la tierra salitrosa, o utilizan grietas existentes entre las rocas y cuevas naturales. Uno de los problemas detectados por los investigadores es que, al extraer el guano de la superficie de las islas, los pingüinos se veían impedidos de excavar en la dura roca, limitando de manera significativa sus posibilidades de reproducción.

Los pingüinos ponen dos huevos de diferente tamaño, los que son incubados por ambos padres durante aproximadamente treinta y cinco días. Por lo general, sólo el primer polluelo sobrevive. Los pichones son protegidos en el nido hasta que cumplen veinte días de nacidos, luego se unen con las crías de otros pingüinos para formar grandes guarderías, mientras los padres salen al mar a alimentarse. Ambos progenitores continúan alimentando a sus polluelos durante dos meses y medio.

Relaciones en el ecosistema

Entre sus depredadores naturales están los lobos marinos (finos y chuscos), tiburones, zorros y gaviotas (huevos y polluelos). Enemigos introducidos por el hombre son los perros, gatos y ratas.

Su población en el Perú está calculada en unos trece mil ejemplares. Entre las medidas de conservación realizadas por distintos organismos está la construcción de nidos artificiales y la creación de zonas intangibles que protejan a colonias bien identificadas. Es importante reducir las muertes por ahogo en redes agalleras y la depredación por parte del hombre y sus animales. Es una especie considerada amenazada de extinción.

Conservación y amenazas

El pingüino de Humboldt está en peligro de extinción. Pese a ser materia de interés y estudio por parte de investigadores, es continuamente perseguido por sus cualidades gastronómicas. Los polluelos son buscados también para ser utilizados como mascotas domésticas.

En 1992, la EAZA estableció un programa EEP con el que se pretende salvar un 90 % de su diversidad genética en cien años.^[4]​

En Chile

Chile cuenta con las mayores colonias de esta especie a nivel mundial.^{[cita requerida]}

Pingüinos de Humboldt en la isla Choros, Chile.

En la Región de Coquimbo, en el límite con la Región de Atacama, se encuentra la reserva nacional Pingüino de Humboldt, creada para brindar protección a la colonia más importante de esta especie.

El monumento natural Islotes de Puñihuil, en la Región de Los Lagos, es uno de los pocos lugares conocido en el que los pingüinos de Humboldt y magallánicos comparten la misma colonia reproductiva.

Un importante lugar de nidificación se encuentra en el islote Pájaro Niño, en Algarrobo. Este lugar se encuentra protegido desde 1995. El noticiero de TVN realizó una denuncia el 13 de enero de 2013, al mostrar en una nota que la Cofradía Náutica de Algarrobo realizaba la destrucción de huevos de este pingüino.^[5]​ ^[6]​

En Perú

Frente a la provincia constitucional del Callao, en la Isla San Lorenzo, la población de pingüinos viene disminuyendo de manera importante. En las islas del Callao solo se pueden divisar pequeños grupos, la población de pingüinos no deben de pasar las decenas, por efectos de la contaminación de su hábitat por aceites y químicos provenientes de la actividad portuaria. En el Perú la población de Pingüinos de Humboldt, se considera legalmente como una «especie en vías de extinción».^[7]​

Pingüinos en islas Ballestas, Reserva Nacional de Paracas, Perú.

Un ejemplar cautivo, bajo el agua.

En los últimos años, una de las pocas esperanzas para la supervivencia del pingüino ha sido San Juan de Marcona cerca de Nazca. Siendo una punta guanera, está protegida por el sistema de seguridad de la empresa Proabonos (antes División de extracción de Fertilizantes de PescaPerú). El lugar es también refugio para otras especies de fauna silvestre amenazadas. En la Reserva Nacional de Paracas su población fluctúa entre quinientos y seiscientos individuos.

Las islas y puntas conocidas como «guaneras» son los lugares de nidificación de las aves del mismo nombre, que comprenden al guanay, al piquero y al pelícano, principalmente. Estas aves, que se alimentan en el mar peruano, construyen sus nidos a partir de sus propios excrementos. Gracias a que en esta parte de la costa peruana nunca llueve, las enormes colonias van formando estratos de valioso guano, rico en nitrógeno y muy apreciado como fertilizante agrícola en el mundo entero.

Sin embargo, la merma de la anchoveta, su principal alimento, ha hecho que la población de aves guaneras también haya decrecido; de allí que sea cada vez más escaso el guano que brindan. Por lo tanto, Proabonos cuida celosamente las zonas donde habitualmente permanecen estas aves cuando están en tierra, para lo cual se han construido muros de concreto que impiden el acceso a las penínsulas, con guardias permanentes, tanto en estos lugares como en las islas de la costa. El sistema de seguridad es el más eficaz entre aquellos organizados para la protección de recursos naturales en el Perú ^{[cita requerida]}.

Pareja de pingüinos de Humboldt.

El recurso es preservado para aprovecharlo cada cierto número de años, cuando la acumulación de la capa de guano lo hace económicamente rentable. El problema para algunos lugares como Punta San Juan, donde también se han establecido poblaciones de otros valiosos animales, es que la actividad humana origina alteraciones que tienen caóticas consecuencias para los otros seres. Punta San Juan ha sido escenario, con la aprobación y cooperación de la antigua División de Fertilizantes, de profundos estudios sobre lobos marinos y pingüinos llevados a cabo durante varios años. Al iniciarse la temporada de extracción de guano, los investigadores liderados por la bióloga Patricia Majluf llevaron a cabo un estudio de las actividades extractivas con la finalidad de proponer un sistema operativo que estableciese cierto equilibrio entre el trabajo de los obreros extractores de guano y los intereses ambientalistas.

Algunos párrafos del informe presentado por los investigadores que participaron en los trabajos de campo:

Los censos de pingüinos revelan una población estimada en 250 individuos, aproximadamente la misma del año pasado en el mismo período. Sin embargo, estas aves son cotidianamente hostigadas por algunos obreros en sus ratos libres, quienes les arrojan piedras o las persiguen hasta las cuevas con intención de atraparlas. Esto condiciona a los animales a permanecer un mínimo de tiempo en las playas, lapso durante el cual se muestran muy alertas y recelosos, al punto que permanecen sobre las rocas a flor de agua, a pesar de la marea y el oleaje, hasta que no les es posible sostenerse; recién entonces pasan a las playas, donde se mantienen muy atentos.

Informe de la Comisión de investigadores en Punta San Juan#GGC11C

En el informe se revela también los perjuicios a las aves guaneras, particularmente a los pichones de pelícanos. En cuanto a los pingüinos, el número de aves marinas halladas en los alrededores estaba en aumento. El equipo científico de Punta San Juan ideó una estrategia para proteger a los pingüinos, al tiempo que se mantenían los trabajos de extracción del fertilizante: convocaron a decenas de estudiantes, quienes de manera gratuita realizaron la vigilancia de las colonias de pingüinos, con buenos resultados.

Con la experiencia acumulada temporada tras temporada se logró ubicar las zonas requeridas por los pingüinos para anidar y desplazarse entre el mar y sus apostaderos. Una línea fue trazada y marcada en el terreno para delimitar las zonas que se declararían como intangibles. La extracción del guano había dejado de ser una excusa para la aniquilación de decenas de animales, mientras un número creciente de estudiantes se capacitaban en técnicas de investigación de campo.

Detalle de un ejemplar cautivo, dentro del agua.

En Argentina

Sin datos ciertos, comprobables o evidencias, en Argentina es solo una especie hipotética. Existe un posible hallazgo en la isla de los Estados, en las islas de Año Nuevo,^[8]​ y una dudosa cita sin evidencias para Mar del Plata^[9]​ que no debería ser considerada. Tal vez los escasos ejemplares que intentan conquistar las costas atlánticas sean genéticamente absorbidos al terminar hibridando con ejemplares de la enorme población de su pariente más próximo: el pingüino patagónico o de Magallanes, del mismo modo que ocurre con la población atlántica del guanay.^[10]​

En Ecuador

En Ecuador es sólo una especie vagante, pues sus aguas se encuentran bastante alejadas de las colonias peruanas más septentrionales, sin embargo, las Islas Galápagos son el hábitat de una especie muy cercana, Spheniscus mendiculus.

En Colombia

Llega muy raramente a la costa del océano Pacífico de Colombia, pero solo como una especie divagante, pues sus aguas se encuentran bastante alejadas de las colonias peruanas más septentrionales.

Referencias

Spheniscus humboldti

Spheniscus humboldti Spheniscus generoko animalia da. Hegaztien barruko Spheniscidae familian sailkatua dago.

Erreferentziak

• World Bird Names

Ikus, gainera

• Spheniscus
• Spheniscidae

Spheniscus humboldti

Perunpingviini (Spheniscus humboldti) on juovapingviinilaji, jota tavataan Etelä-Amerikassa Perun ja Chilen rannikoilla. Sen lähimpiin sukulaisiin kuuluvat afrikanpingviini, galapagosinpingviini sekä patagonianpingviini. Perunpingviinin englanninkielinen nimi on Humboldt Penguin, joka on tullut tutkija Alexander von Humboldtin mukaan.

Perunpingviinit ovat mustavalkoisia ja kasvavat 65–70 cm korkuisiksi. Niiden pää on musta lukuun ottamatta valkoista juovaa, joka lähtee silmäkulmasta ja jatkuu kurkkuun saakka.

Kesällä 2002 perunpingviinejä löydettiin yllättäen Alaskasta.^[2][3] Niiden arveltiin kulkeutuneen kaukaisilta pesimäalueiltaan sinne vieraslajiksi todennäköisesti kalastajien laivan kyydissä.^[2] Kalastajien oletetaan ottaneen pingviinit kyytiinsä Etelä-Amerikan rannikolta ja pitäneen niitä laivassa lemmikkeinä, ja päästäneen ne lopulta vapauteen pohjoisessa.^[2]

Lähteet

Spheniscus humboldti

Le Manchot de Humboldt (Spheniscus humboldti Meyen, 1834) est une espèce de manchots appartenant à la famille des Spheniscidae et vivant en Amérique du Sud dans les zones côtières du Pérou et du Chili. Les espèces les plus proches sont le manchot de Magellan et le manchot des Galapagos.

Description et habitat

Nage sous-marine.

Ils ont une taille, moyenne pour les manchots, de 65 à 70 cm de long et un poids de 4,7 kg. Leur tête est noire, avec une bande blanche qui commence derrière les yeux et descend jusqu'à la gorge. Les manchots de Humboldt nichent sur les îles et côtes rocheuses où ils utilisent parfois les éraflures et les grottes.

Le statut actuel de ce manchot est vulnérable en raison d'une diminution de la population causée par la sur-pêche. Historiquement, il fut aussi victime de l'exploitation du guano et subit aussi la destruction de son habitat. La population actuelle est estimée à 8 000 individus.

Alimentation

Le Manchot de Humboldt se nourrit principalement de poissons et de crustacés.

Reproduction

Spheniscus humboldti - MHNT

• Couvée : 2 œufs.
• Incubation : 43 jours.

Sexualité

Les manchots de Humboldt du zoo de Bremerhaven (de) ont défrayé la chronique médiatique en 2005 car les mâles formaient des couples homosexuels. La direction du zoo a fait venir des femelles de Suède et des associations gays et lesbiennes ont dénoncé là une volonté de « modifier l'orientation sexuelle » des animaux. Certains couples hétérosexuels se sont formés à la suite de cette mesure à côté des couples « gays »^{[1] [réf. nécessaire]}.

Prédateurs

Distribution du manchot de Humboldt.

• Orque
• Phoque léopard (qui peut engloutir jusqu'à 15 manchots par jour).
• Otarie
• Renard
• Serpent
• Autres oiseaux (comme le pétrel géant)

Les espèces suivantes s'attaquent plus aux œufs qu'aux manchots adultes :

• Chat sauvage ou domestique
• Les mustelidés tels que les hermine, belette et fouine
• Rat et souris

Notes et références

Voir aussi

O pingüín de Humboldt (Spheniscus humboldti) é unha especie de ave non voadora esfenisciforme da familia Spheniscidae. Habita no Océano Pacífico ó longo da costa oeste de Suramérica no Perú e Chile a que é percorrida pola Corrente de Humboldt ou Peruana, dende os 5º ós 41º 55' graos de latitude sur. Moi raramente atopáronse exemplares divagantes nas costas do Pacífico de Ecuador e Colombia. Mencionouse o seu achado na Patagonia arxentina e mesmo un espécime recadado en Punta Quilla, que en realidade pertence a Speniscus magellanicus. Nos últimos anos as súas poboacións reducíronse drasticamente a consecuencia da escaseza de lugares de nidificación, redución na oferta de alimentos, depredación por parte do home e, sobre todo, o impacto de fenómenos climáticos severos, como El Niño.

Hábitat

É endémico da corrente de Humboldt; nidifica na costa occidental de América do Sur, dende o Perú até Chiloé, en Chile.^[2]

Notas

Véxase tamén

Il pinguino di Humboldt (Spheniscus humboldti Meyen, 1834) è un uccello della famiglia Spheniscidae, diffuso principalmente lungo la costa peruviana e Cilena dell'oceano Pacifico.^[2]

È molto simile a Spheniscus demersus e Spheniscus magellanicus, con cui forma secondo taluni studiosi un'unica superspecie.

Descrizione

Spheniscus humboldti ha una lunghezza media di 65–72 cm ed un peso di 3,3 - 4,9 chilogrammi.

• Spheniscus humboldti

• In cattività presso il Noorder Dierenpark - Emmen

• Museum specimen

Distribuzione e habitat

La specie vive in piccole colonie sulle coste occidentali del Sud America raggiunte dalla corrente di Humboldt, fredda ma ricca di pesce.

Biologia

Aspetto

La livrea è per lo più grigio-nera sul dorso e bianca sul ventre, ma gli adulti recano una caratteristica fascia nera a ferro di cavallo sul petto e una striscia bianca sul capo.

Caccia

Il pinguino di Humboldt caccia in gruppi nelle acque poco profonde, ricercando piccoli pesci gregari come acciughe e sardine.

Riproduzione

Il pinguino di Humboldt nidifica in tane sotterranee, in grotte o fra massi rocciosi. Le popolazioni sono in calo a causa della caccia e della pesca.

Conservazione

La IUCN Red List classifica Spheniscus humboldti come specie vulnerabile.^[1]

Degli esemplari di questa specie sono presenti all'Acquario di Cattolica Le Navi.

Note

Bibliografia

• D. Edgington, "The Humboldt Penguin (Spheniscus humboldti) behavioural and morphological sexing" Ratel 16 (3); 77-85 (1989)

Humbolto pingvino paplitimas

Humbolto pingvinas (Spheniscus humboldti) – pingvininių (Spheniscidae) šeimos paukštis. Pavadintas vokiečių gamtininko, keliautojo ir geografo Aleksanderio fon Humbolto vardu.

Paplitimas

Endeminis vakarinio Pietų Amerikos kranto paukštis, aptinkamas Čilėje ir Peru. Populiacijoje 24 000 suaugusių individų.

Išvaizda

Vidutinio dydžio paukščiai. Kūno ilgis 65 – 70 cm, o svoris – 4 kg. Plunksnos juodos ir baltos. Nuo antsnapio pamato prasidėjusi juoda juosta dengia kaktą. Juoda dėmė aplink akis ribojasi su gerkle. Nugara, sparnai, uodega yra juodos spalvos. Balta juosta prasideda nuo antsnapio pagrindo ir susijungia ties gerklės apačia. Pilvas baltas su retomis, juodomis dėmelėmis. Per krūtinę eina juoda juosta. Akys raudonai rudos. Virš akių yra rožinės spalvos liaukos, kurios atlieka termoreguliacijos funkciją. Snapas stambus, juodas, prie pamato rožinis. Kojos juodos, trys pirštai sujungti plaukiojamąja plėve.

Biologija

Bendruomeniniai, ramūs paukščiai. Balsu, primenančiu asilo bliovimą, atkreipia partnerio dėmesį, įspėja apie savo teritorijos ribas. Laisvėje gyvena virš 20 metų. Veistis pradeda 2 – 3 metų .

Didesnę dienos dalį praleidžia vandenyje. Maitintis plaukia 8 - 30 km nuo kranto. Paneria 60 -150 metrų, po vandeniu išbūna nuo 60 iki 150 sekundžių. Turi antrą, skaidrų akies voką, kurio dėka geriau mato po vandeniu.

Minta žuvimi (ančiuviais, sardinėmis, silkėmis, stintomis), kalmarais, vėžiagyviais (kriliumi, krevetėmis). Didelę įtaka mitybai turi Humbolto srovė, nes jos vandenyje yra daug deguonies ir todėl ten veisiasi daug žuvies. El Ninjo metu ši srovė susilpnėja, sumažėja žuvies ir pingvinai pradeda badauti.

Naturalūs priešai vandenyje yra : jūrų liūtai, jūrų leopardai, ausytieji ruoniai, orkos ir rykliai. Sausumoje medžioja jauniklius ir naikina kiaušinius žiurkės, katės, lapės, šunys, gyvatės ir karakaros.

Monogamai. Per metus veisiasi 1 – 2 kartus. Lizdavietėms rausia smėlyje arba guano kloduose rausia urvus. Keturių dienų bėgyje padedami du kiaušiniai. Inkubacija trunka 40 – 42 dienas, peri abu tėvai. Lizde jauniklius nuo šalčio saugo pirmosios plunksnos, todėl į medžioklę plaukia abu tėvai. 10 – 12 savaičių paukščiukai apsiplunksnuoja ir keliems mėnesiams išplaukia į jūrą. Tada suaugę paukščiai šeriasi.

Apsauga

Pasaulinės gamtos apsaugos organizacijos duomenimis Humbolto pingvinas yra beveik nykstanti rūšis. 19 amžiaus viduryje Humbolto pingvino populiaciją sudarė 1 milijonas individų.

Humbolto pingvino populiacijos mažėjimo priežastys:

• Komercinė žūklė. Paukščiai ne tik netenka maisto, bet ir žūna įsipainioję į tinklus.
• Vietiniai gyventojai pingvinų kiaušinius renka maistui, suaugusius individus medžioja maistui, odai ir taukams. Taip pat sumedžiotus paukščius naudoja kaip masalą krabams ir žuvims. Paukščius gaudo ir parduoda nelegaliam laikymui nelaisvėje.
• Dėl ūkinės žmogaus veiklos (guano kasimo, anglimi kūrenamų jėgainių) pingvinai netenka perėjimo vietų.
• Vandenyno tarša naftos produktais.

Rūšies apsaugos veiksmai:

• Nuo 1995 Čilė uždraudė 30 metų medžioti ir gaudyti Humbolto pingvinus.
• Reguliarus Humbolto pingvinų kolonijų monitoringas Čilėje ir Peru.
• Perimvietėse steigiami gamtos rezervatai. 2010 metais Peru vyriausybė įsteigė Guano nacionalinį rezervatą, o 2011 įsteigtas San Fernando nacionalinis rezervatas. Čilėje valstybė saugo 4 kolonijas.
• Guano gavybos kontrolė ir ribojimas.
• Žiurkių monitoringas ir naikinimas
• Čilės nacionaliniame zoologijos sode inkubuojami palikti pingvinų kiaušiniai. Paauginti paukščiukai paleidžiami į laisvę.

Šaltiniai

Nuorodos

International Penguin Conservation Work Group. Humbolto pingvinas anglų k.

Penguins-World. Humbolto pingvinas anglų k.

Vikiteka

De humboldtpinguïn (Spheniscus humboldti) is een koloniebroeder van de kust van Peru en Chili. De soort dankt haar naam aan de Duitse wetenschapper en ontdekkingsreiziger Alexander von Humboldt.

Kenmerken

De vogel is in hoofdzaak grijszwart met een zilverwitte buikzijde, een zwarte band over de borst en een witte wenkbrauwstreep. Rond de snavelbasis heeft het dier een roze partij. Eens per jaar ruien ze, waarbij het oude verenkleed verdrongen wordt door een glanzend nieuw verenpak. De poten zijn zwart. De lichaamshoogte bedraagt 56 tot 66 cm en het gewicht 4 tot 5 kg.

Leefwijze

In ondiep water wordt jacht gemaakt op kleine scholenvissen, zoals ansjovissen en sardines.

Voortplanting

Humboldtpinguïns leggen meestal twee eieren, die door beide ouders worden uitgebroed in nesten onder de grond of in holen. De broedtijd bedraagt ongeveer 32 dagen.

Verspreiding

Lang niet alle pinguïnsoorten zijn gebonden aan koude streken op of in de buurt van het zuidpoolgebied. De humboldtpinguïn bijvoorbeeld komt voor langs de kust van Peru en Chili, waar de koude, maar voedselrijke Humboldtstroom aan het oppervlak komt. Eens broedde hij daar in holen in de guano. Het winnen van deze vogelmest heeft daar echter een eind aan gemaakt en heeft het aantal humboldtpinguïns sterk teruggebracht. Aantastingen van de habitat en ratten hebben de aantallen ook teruggebracht. In 2013 werd hun aantal op circa 50.000 geschat.^[2]

• Humboldtpinguïn op ei

• Humboldtpinguïn onder water

• Humboldtpinguïn in de dierentuin

Humboldtpingvin (Spheniscus humboldti) er en flygeudyktig sjøfugl i slekten Spheniscus (båndpingviner) og tilhører pingvinfamilien. Nest etter galapagospingvinen (Spheniscus mendiculus), er dette den arten som lever lengst mot nord.

Beskrivelse

Humboldtpingvin (ungfugl)

Humboldtpingvin

Spheniscus humboldti

Humboldtpingvinen er oppkalt etter Humboldtstrømmen (nå mer kalt Perustrømmen), en havstrøm som bringer med seg kalde vannmasser fra Antarktis til ekvator, opp langs vestkysten av Sør-Amerika. Havstrømmen, på sin side, er oppkalt etter den tyske naturvitenskapsmannen Alexander von Humboldt (1769–1859).

Arten er i hovedsak sort og/eller brunsort på oversiden og hvit på undersiden. Den minner ellers mye på kappingvinen, men skiller seg fra denne gjennom flere særtrekk og i utbredelse. Hodet er blant annet mer sort. Det hvite båndet som løper fra halsen og opp i bue over øyene er smalere. Båndet når dessuten ikke til roten av overnebbet. Den bare hudflekken ved øynene er blekrosa og løper opp i pannen fra begge sider og ned rundt roten av både over- og undernebbet, der den skiller fjærene tydelig fra nebbet. Undernebbet har også en gul-oransje bånd innerst mot nebbroten. Det omvendte U-forma båndet i brystet og buken er også noe smalere.^[2]

Humboldtpingvinen blir omkring 65 cm høy (56–70 cm)^[3] og veier typisk cirka 4 kg (3,6–5,9 kg) i snitt.^[4]

Utbredelse, habitat og bestand

Humboldtpingviner er utbredt langs vestkysten av Sør-Amerika og hekker i kolonier langs kysten av Peru og Chile. Arten opptrer dessuten tidvis langs kysten av Colombia og Ecuador og sørover til Argentina.^[5]

Arten hekker på klipper og steiner langs kysten og på øyer med egnet terreng.^[3]

Totalbestanden utgjør omkring 3 300–12 000 individer.^[6][1]

Atferd

Humboldtpingviner er monogame og både hekker og lever i kolonier året rundt. Toppene i hekkingen er i mars–april eller september–oktober, avhengig av kolonienes lokalitet. Fuglene graver enten ut en hulgang i sanden eller guanoen, eller de finner en passende bergsprekk eller revne til redet. Hunnen legger to egg i løpet av 2–4 dager. Inkubasjonstiden varer normal i 40–42 dager og begge foreldrene deltar i rugingen. Kyllingene klekker vanligvis med 2 dagers mellomrom og mates av begge foreldrene så snart dundrakten har vokst ut. De forlater sjelden redet før den voksne fjærdraken er på plass, normalt etter cirka 12 uker. Deretter må de klare seg selv.

Humboldtpingvinen jakter på fisk, spesielt ansjos (Engraulis ringens), krill og blekksprut som de fanger under dykking. Dykk til 30–60 meter er normalt, men disse fuglene har blitt observert dykkende til dyp på omkring 150 meter.

Referanser

Eksterne lenker

• (en) Humboldtpingvin – oversikt og omtale av artene i WORMS-databasen
• (en) Humboldtpingvin i Encyclopedia of Life
• (en) Humboldtpingvin i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Humboldtpingvin hos NCBI
• (en) Humboldtpingvin hos ITIS
• (en) Kategori:Spheniscus humboldti – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Spheniscus humboldti – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Spheniscus humboldti – detaljert informasjon på Wikispecies

Spheniscus humboldti

Pingwin peruwiański, pingwin Humboldta (Spheniscus humboldti) – gatunek średniej wielkości ptaka z rodziny pingwinów (Spheniscidae) z potężnym, czarnym dziobem. Głowa czarna, z wąskimi i białymi brwiami schodzącymi na boki szyi i łączącymi się poniżej gardła. Szeroki, czarny pas ciągnie się od górnej części piersi przez boki ku nogom; poza tym spód ciała biały. Wierzch ciała czarny.

Rozmiary

Długość ciała do 68 cm;

Zasięg, środowisko

Pacyficzne wybrzeża Peru i Chile.

Podobne gatunki; pingwin magellański

Przypisy

Bibliografia

• Andrew Gosler: Atlas Ptaków Świata. Warszawa: MULTICO Oficyna Wydawnicza, 2000. ISBN 83-7073-059-0.

O pinguim-de-humboldt (Spheniscus humboldti) é uma espécie de pinguim nativa da América do Sul, nomeadamente Peru e Chile.^[1] O seu nome é uma homenagem ao naturalista alemão Alexander von Humboldt.

Os pinguins-de-humboldt são aves de médio porte que medem até 53 cm de altura. A sua plumagem é branca e negra.

Pinguins-de-Humboldt nas ilhas Choros, Chile

Spheniscus humboldti - MHNT

Referências

Tučniak jednopásy (iné názvy: tučniak jednopásový, tučniak Humboldtov; lat. Spheniscus humboldti) je juhoamerický tučniak, ktorý žije v Peru a Čile. Je pomenovaný podľa prieskumníka Alexander von Humboldta.

Opis

Tučniak jednopásy je stredne veľký druh tučniaka, ktoré merajú 56 – 70 cm dĺžky a váži 3,6 – 5,9 kg. Hlava má čiernu farbu s bielym ohraničením za okom, pri ušniciach, na brade, ktorá sa pripojí ku krku. Pod krkom majú čiernu čiaru a biele brucho a stehná. Majú ružový zobák. Mláďatá majú sivé sfarbenie. Na svojom jazyku majú tŕne, ktoré používajú na držanie svojej koristi. Tučniaky jednopáse hniezdia na ostrovoch a skalnatých pobrežiach, hrabú si diery v guáne alebo si vyhrabávajú diery v snehu alebo v jaskyniach. V Južnej Amerike žijú pozdĺž pobrežia Tichého oceána. Keď sa z vajec vyliahli mláďatá, starajú sa rodičia o mláďa, chránia ho a kŕmia ho.

Ochrana

Počet tučniakov sa v prírode zmenšuje, kvôli nadmernému rybolovu, zmene klímy okysľovaniu oceánov a ničeniu biotopu. V auguste 2010 bola poskytnutá od Spojených štátov ochrana a dnes je zákonom chránený živočích.

V roku 2017 dostal na základe dlhodobých výskumov status jedného z najohrozenejších druhov tučniakov planéty. Druhu venuje veľkú pozornosť Európska asociácia zoo a akvárií (EAZA) , ktorá menežuje ex situ populáciu v počte asi 2200 jedincov.

Chov v slovenských zoo

Na Slovensku je chovaný od roku 2008 jedine v Zoologickej záhrade v Košiciach, ktorá odchovala už 36 mláďat týchto vtákov. Košická ZOO od roku 2018 vedie celoeurópsky chovný program EAZA na záchranu tučniakov jednopásych v zoologických záhradách Európy, ktorý eviduje viac ako 2200 jedincov v stovke inštitúcií. EEP - Európsky záchovný program je spoločný projekt európskych zoologických záhrad a akvárií, ktorého podstatou je spolupráca pri chove a záchrane niektorých ohrozených druhov zvierat. Jeho činnosť zabezpečuje Európska asociácia zoologických záhrad a akvárií (EAZA).

V sedemdesiatych rokoch 20. storočia sa o ich chov krátko pokúšala aj Zoologická záhrada v Bratislave.

Referencie

Humboldtpingvin^[2] (Spheniscus humboldti) är en sydamerikansk pingvin, som häckar utmed Perus och Chiles kust.^[3]

Taxonomi

Dess närmsta släktingar är sydafrikansk pingvin, magellanpingvin och galápagospingvin vilka vid olika tidpunkter har behandlats som samma art som humboldtpingvinen. Arten är uppkallad efter den kalla vattenström, Humboldtströmmen, där den förekommer, som i sin tur är uppkallad efter Alexander von Humboldt, som var en tysk upptäcktsresande.

Utseende

Humboldtpingvinen är en medelstor pingvin, vilken som adult mäter 65-70 cm och väger 3.6-5.9 kg.^[4] De har svart huvud, med en vit halvcirkelformad linje bakom örontäckarna och kinden, och som möter den vita strupen. Den har svartgrå ovansida och vitaktig undersida med ett svart, ganska brett band över bröstet som sträcker sig ned utmed kroppssidan ned till benen. Den svarta näbben har en rosaaktigt köttfärgad bas. Juvenilen har mörkt huvud och saknar bröstband.

Utbredning och biotop

Humboldtpingvinerna lever året runt ute till havs, men häckar på land. Då samlas de i stora kolonier på klippiga öar och jordiga stränder utanför Perus och Chiles kuster. I Sydamerika förekommer de enbart utmed Stillahavskusten,^[5] och deras utbredningsområde överlappar magellanpingvinens utbredningsområde utmed kusten av de centrala delarna av Chile.^[6]

Ekologi

När den simmar använder den vingarna, liksom andra pingviner. Den har en sorts ryggkammar på tungan som gör att de kan gripa och hålla sitt byte. De är kolonihäckare och placerar sina bon i redan förekommande hålor i sandig mark eller guano. Ibland lägger de sina ägg direkt på marken i en grund grop eller i klippskrevor. Den lägger 2 ägg per kull.

Humboldtpingvinen och människan

Hot och status

Humboldtpingvinens status kategoriseras som sårbar (VU) av IUCN på grund av artens begränsade och minskande population. Orsaker för dess minskning idag är bland annat överfiskning och habitatförstöring, tidigare har det berott på överexploateringen av guano. Effekterna av El Niño 1982-1983, då födotillgången för pingvinen minskar drastiskt, reducerade världspopulationen från 19.000-21.000 individer till 5,180-6,080. 1995-1996 hade antalet ökat till 10.000-12.000 individer. El Niño 1997-1998 minskade populationen till 3,300 individer. Den nuvarande storleken på den globala populationen är inte säkert uppskattad men under senare tid har arten, i Peru, bara häckat i tio olika kolonier och en analys från 1998 förutspådde att arten skulle kunna vara utdöd inom 100 år.^[1]

Som djurparksdjur

Då humboldtpingvinen är utrotningshotad pågår ett bevarandeprojekt där arten, bland annat, föds upp i fångenskap världen över. På grund av detta är det en ganska vanligt förekommande pingvin på djurparker. I Sverige finns humboldtpingviner på Borås Djurpark, på Kolmårdens djurpark och i Slottsskogen i Göteborg.

Galleri

• Adult humboldtpingvin

• Simmande humboldtpingvin

• Museum specimen

Referenser

Noter

Wikimedia Commons har media relaterad till Humboldtpingvin.

1. ^ [a b] BirdLife International 2013 Spheniscus humboldti Från: IUCN 2013. IUCN Red List of Threatened Species. Version 2013.1 www.iucnredlist.org. Läst 7 januari 2014.
2. ^ Sveriges ornitologiska förening (2017) Officiella listan över svenska namn på världens fågelarter, läst 2017-08-14
3. ^ Clements, J. F., T. S. Schulenberg, M. J. Iliff, D. Roberson, T. A. Fredericks, B. L. Sullivan, and C. L. Wood (2015) The eBird/Clements checklist of birds of the world: Version 2015 http://www.birds.cornell.edu/clementschecklist/download, läst 2016-02-11
4. ^ ”Arkiverade kopian”. Arkiverad från originalet den 21 juni 2010. https://web.archive.org/web/20100621005512/http://www.philadelphiazoo.org/zoo/Meet-Our-Animals/Birds/Penguins/Humboldt-Penguin.htm. Läst 8 augusti 2010.
5. ^ Humboldt penguins from the International Penguin Conservation Web Site
6. ^ C. Michael Hogan (2008) Magellanic Penguin, GlobalTwitcher.com, ed. N. Stromberg

Källor

• Lars Larsson (2001) Birds of the World, CD-rom