Dinosauři (z řec. δεινός - deinos + σαῦρος- sauros = „strašný ještěr“, někdy překládáno „hrozný plaz“) jsou skupina živočichů tradičně řazená mezi plazy, která dominovala živočišné říši na suché zemi přes 134 milionů[1] let v období druhohor (zejména v jurské a křídové periodě, asi před 201 až 66 miliony let). Nicméně dinosauři jsou mnohem podobnější a příbuznější ptákům, a proto není zařazování mezi plazy správné a odborníci je mezi plazy neřadí. Ptáci jsou dle současné systematiky jednou z mnoha dinosauřích skupin.[2] Dinosauři se objevili ve středním nebo na počátku svrchního triasu (po permském vymírání) asi před 250-235 miliony let[3][4] a vyhynuli (kromě jedné větve – ptáků) před 66,0 miliony let v rámci vymírání na konci křídy. Jejich evoluční radiace byla velmi rychlá.[5][6] Vyvinuli se pravděpodobně na pevninách jižního superkontinentu Gondwany[7] (téměř s jistotou to bylo na jihu dnešní Jižní Ameriky)[8] a k jejich evolučnímu rozkvětu došlo poprvé v době před asi 234 až 232 miliony let.[9][10][11] Veškeré informace o dinosaurech dnes máme k dispozici pouze ze zachovaných fosílií. Ptáci jsou ve skutečnosti pokračovatelé evoluční linie plazopánvých dinosaurů (theropodů, což byli masožraví dinosauři, kteří chodili po dvou a měli ptačí znaky. Jako například duté kosti, plicní vaky, esovité krky a často i peří jako tělesný pokryv, jak v posledních dvaceti letech dokázaly intenzivní výzkumy. Podle některých paleontologů (Robert T. Bakker, John Ostrom, Jacques Gauthier atd.) jsou pak ptáci přímo malí, agilní dinosauři (důkazem pro tuto teorii je třeba objev opeřených dinosaurů v oblasti Liao-ning i jinde). Proto navrhli vyčlenit dinosaury úplně ze třídy Reptilia (plazi) a zahrnout je společně s ptáky do nové třídy Dinosauria. Každopádně jde však o monofyletickou skupinu se společným předkem. Dinosauři jsou každopádně přirozenou skupinou vývojově velmi úspěšných obratlovců.[12]
Dnes již je však důležitější kladistika nežli přesné určování vnějších taxonových kategorií, proto se touto problematikou zabývá jen málokdo. Za dinosaura je podle definice považován jakýkoliv živočich, který je přímým potomkem posledního společného předka iguanodona a megalosaura (někdy se také pro tento účel „využívá“ známějších rodů Tyrannosaurus a Triceratops).
Dinosauři patří mezi nejúspěšnější skupiny suchozemských obratlovců v dějinách života na Zemi. Zcela dominovali suchozemským ekosystémům v období jury a křídy, tedy celkem asi 134 milionů let. V době jejich existence nedosáhl žádný jiný suchozemský živočich (s výjimkou sladkovodních krokodýlů a ptakoještěrů) rozměrů přesahujících velikost jezevce.[13] Je pravděpodobné, že pokud by dinosauři nevyhynuli, savci by se evolučně rozvíjeli pomaleji a člověk by se možná objevil až mnohem později (pokud vůbec). Přesto jsou dosud dinosauři v mnoha ohledech vnímáni jako symbol čehosi zpátečnického a neschopného změny (například pojem "politický dinosaurus"). Takový pohled je však absurdní.[14]
Dinosauři patří mezi diapsidní živočichy – mají dva spánkové otvory na upevnění žvýkacích svalů. Dalším typickým znakem, který odlišuje dinosaury od většiny ostatních plazů, je postavení končetin. Specialitou je tzv. čtvrtý trochanter, sloužící k upnutí mohutných kaudofemorálních svalů. Ty pomáhaly při pohybu zadních končetin, které stahovaly dozadu.[15] U současných plazů jsou končetiny postaveny směrem do stran (např. krokodýli), zatímco dinosauří končetiny směřují přímo pod tělo (jako u savců). Přední končetiny byly obvykle kratší než zadní. Další významný znak je zvláštní stavba zadních končetin. Stehenní kost byla opatřena kulovitou hlavicí, která zapadala do pánevní jamky a umožňovala svislé umístění končetiny. Lýtková kost (fibula) byla na vnější straně mnohem tenčí než holenní kost (tibia) na straně vnitřní. Kyčelní jamka (acetabulum) byla charakteristicky perforovaná.[16] Dinosauři měli zuby zasazeny v jamkách, podobně jako krokodýli, u plazů vyrůstají zuby přímo z čelistní kosti. Dinosauří páteř byla tvořena různým počtem obratlů, které byly mnohdy duté a vyplněné vzdušnými vaky (plazopánví). Žebra byla připojena dvěma kloubními hlavicemi.
Stejně jako ostatní plazi byli dinosauři vejcorodí (přestože se již objevily teorie o živorodosti některých druhů). Jejich vejce však nebyla kožovitá, ale měla pevnou skořápku inkrustovanou minerálními látkami, podobně jako vejce dnešních ptáků.
Výzkum L. Witmera z roku 2008 prokázal, že většina dinosaurů měla zřejmě odlehčené lebky a ty byly do značné míry vyplněné vzdušnými dutinami.[17] Výzkum z roku 2018 dokládá, že výrazné změny na pánevních kostech některých skupin dinosaurů (například maniraptorů a ptakopánvých) souvisejí zejména s dýchacím systémem a nikoliv s přechodem k herbivorii, jak se mnozí paleontologové domnívali dříve.[18]
Kůže byla často pokrytá peřím nebo proto-peřím a ti dinosauři, kteří v evoluci o peří přišli, měli tlustou kůži podobně jako dnešní sloni. U některých druhů, zejména velkých býložravců, se vyvinuly mohutné kostěné pláty. Existovali také četní opeření dinosauři, ze kterých se později, někdy během jurského období, vyvinuli praví ptáci. V současnosti známe kolem dvaceti druhů malých dravých teropodů s pernatým integumentem (pokryvem těla), téměř všechny pocházejí z provincie Liao-ning v Číně. Nicméně se nedokonalé proto-peří objevilo i u některých býložravých dinosaurů. Peří známe jak u plazopánvých, ale protopeří i u ptakopánvých. Jelikož nejmladší spoječný předchůdce plazopánvých a ptakopánvých žil ve stejné době jako první dinosauři, je velmi pravděpodobné, že první dinosauři byli opeření, co znamená, že peří je pravděpodobně znakem dinosaurů, podobně jako srst je znakem savců a podobně jako někteří savci ztratili srst, tak někteří dinosauři ztratili peří. Možná se tedy u předka všech dinosaurů objevilo ještě v triasu nebo se u dinosarů peří objevilo několikrát nezávisle na sobě, první verze je však mnohem pravděpodobnější.
Ačkoliv současní ptáci jsou přímými potomky teropodních dinosaurů (resp. jsou sami přežívajícími teropodními dinosaury), ani v případě druhotně nelétavých druhů jejich mozky nejsou neurofyziologickým ekvivalentem mozků druhohorních dinosaurů.[19] V současnosti se již paleontologové shodují na závěru, že ptáci vznikli v průběhu jurské periody z opeřených teropodních dinosaurů.[20]
Dinosauři ze skupiny Sauropoda představovali největší suchozemské živočichy všech dob. Někteří snad mohli dosáhnout délky až kolem 40 metrů (avšak jedná se o nejisté fosilní objevy), tedy zhruba o 10 metrů více, než dosahují největší velryby!) a hmotnosti až přes 100 tun. Výrazně těžší je pouze jediný žijící druh kytovce – plejtvák obrovský.[21] Zatím největším relativně dobře známým dinosaurem je rod Argentinosaurus, u něhož se předpokládá hmotnost zhruba 70–90 tun. Vážil tedy asi tolik, jako 15 dospělých slonů. Podobně velký byl i Puertasaurus. Některé izolované obrovské kosti naznačují existenci ještě větších dinosaurů (viz např. Amphicoelias – pravost Copeova nálezu je sporná, neboť jediný nalezený obratel byl ztracen). V současnosti je známo asi osm sauropodů, jejichž hmotnost podle odhadů přesahovala 60 metrických tun.[22] Na druhou stranu však existovali i velmi drobní dinosauři (např. dromeosauridi Microraptor nebo Epidendrosaurus, který je však často řazen k Avialae, tedy již k „ptačím dinosaurům“ do čeledi Scansoriopterygidae, jejíž validita je diskutabilní), kteří dosahovali velikostí jen v řádu desítek centimetrů a stovek gramů. Nejmenším známým druhem teropodního dinosaura je podle moderní systematiky kolibřík kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) s průměrnou délkou těla kolem 6 centimetrů a hmotností kolem 2 gramů.[23]
Z důvodu nekompletnosti fosilního materiálu a skutečnosti, že nikdy nenalezneme skutečného rekordmana, nelze brát tabulky rekordů zcela vážně. Jsou zde nicméně indicie (znalost blízkých příbuzných, biomechanické studie), které nám dovolují byť přibližně určit délku, výšku či hmotnost zvířete. Dle těchto indicií by pak k nejdelším dinosaurům mohl patřit severoamerický rod Maarapunisaurus fragillimus s délkou kolem 32 metrů. K dalším obrům patřily rody Bruhathkayosaurus s odhadovanou délkou až kolem 44 metrů (u tohoto rodu je však možné, že se jedná o zkamenělý kmen stromu)[24], Puertasaurus s 35–40 m, Argentinosaurus s 30–37 m, Turiasaurus 30–39 m (dosud největší suchozemský živočich, jaký kdy byl na evropském kontinentu nalezen), Supersaurus s 35 m–?40 m, Sauroposeidon s 29–34 m (s výškou snad 18 metrů nejvyšší dosud známý dinosaurus), „Seismosaurus“ s 33–35 m, Paralititan s 26–35 m, Antarctosaurus s až 40 m nebo Argyrosaurus s 18–30 m.[25]
Největší draví dinosauři (teropodi) představují společně s některými zástupci krokodýlů zároveň největší suchozemské dravce všech dob. Dlouhou dobu držel primát rekordního predátora známý severoamerický Tyrannosaurus, v 90. letech minulého století ho však překonal argentinský obr Giganotosaurus, který měřil na délku kolem 13 metrů a vážil snad až kolem 8 tun. Ani tento teropod však zřejmě nebyl největší, jak potvrzují nedávné nálezy. Dnes je držitelem velikostního primátu mezi teropody Spinosaurus, vědecky popsaný již roku 1915.
K nejdelším teropodům patřil severoafrický rod Spinosaurus, jež se svými 16–18 metry neměl v dospělosti žádného přirozeného nepřítele (nepočítáme-li příslušníky stejného druhu).[26] Šlo však o velmi specializovanou formu dravého dinosaura, uzpůsobenou na lov ryb ve vodním prostředí. V závěsu za ním je pak rod Giganotosaurus s 13,5–13,7 m, Tyrannotitan s 13,4 m, Deltadromeus s 13,3 m, Mapusaurus s 12,8 m, Tyrannosaurus s 12,5 m nebo Carcharodontosaurus s 11,1–13,5 m. Tyto údaje jsou však pouze přibližné a v budoucnu nejspíš dojde k jejich revizi.
Za nejinteligentnější se obecně považuje menší teropod druhu Troodon formosus ze svrchní křídy USA a Kanady, jehož encefalizační kvocient (EQ – vyjadřující poměrnou velikost mozku k tělu oproti stejně těžkému krokodýlovi) činil až 6,5. Troodon byl tak zřejmě stejně inteligentní jako dnešní šelmy a někteří ptáci (a mnohem inteligentnější než dnešní plazi). Nedávno byl však změřen objem mozkovny jiného malého svrchnokřídového teropoda druhu Bambiraptor feinbergi (objeven v roce 1995 v Montaně, USA). Výsledek odpovídá téměř dvojnásobku hodnoty u troodonta (EQ 12,5–13,8). Navíc bylo zjištěno, že tento dinosaurus používal „vratiprst“ a mohl tedy možná manipulovat s předměty (na druhou stranu však šlo ještě o mládě, u kterého je mozkovna relativně větší v poměru k tělu). Porovnáváme-li EQ neptačích dinosaurů s ptáky, vyjde nám většinou hodnota 0,05 až 1,4. Vůbec nejinteligentnějšími dinosaury jsou zřejmě dnešní vrány (konkrétně vrána novokaledonská, která se pozná v zrcadle a používá jednoduché nástroje). Většina dinosaurů (především býložravých) však zřejmě příliš vysoké inteligence nedosahovala.[27]
Celkový vzhled hraje v životě zvířete velkou roli. Je nejen důležitou součástí sexuálního výběru, ale často slouží i jako ochrana proti predátorům, po případě jako maskovací úbor lovců. Dinosauři byli zpočátku představováni jako šedí tvorové bez jakýchkoli výrazných barevných znaků. Nicméně není důvod tento názor považovat za prokazatelný fakt. Stejně jako i dnešní fauna, byli zcela jistě i dinosauři barevnými živočichy. Vzhledem ke skutečnosti, že se nikdy nedozvíme, jakými barvami tito diapsidní plazi oplývali, lze na toto téma pouze spekulovat. Různorodost zbarvení záležela na způsobu života daného druhu. Zvíře žijící v lesích se z důvodu maskování jistě lišilo od tvorů obývajících volná prostranství. Pestrost byla určitě výhodou i během námluv, kdy si samice vybraly jedince, kteří jim nejvíce imponovali. Vzhledem k přítomnosti peří u mnoha druhů dinosaurů je předpoklad zbarvení velmi pravděpodobný. Počátkem roku 2010 bylo vědci oznámeno, že byly objeveny molekuly pigmentů (původních barviv) v primitivním peří neptačích teropodních dinosaurů rodu Sinosauropteryx, Anchiornis, Caudipteryx a snad i některých dalších. Jedná se o historicky vůbec první příležitost, kdy byla identifikována barva neptačího dinosaura. Dnes již známe barvu u šesti druhů druhohorních teropodů – Sinosauropteryx, Anchiornis, Microraptor, Sinornithosaurus, Archaeopteryx a Confuciusornis[28].
Dinosauři byli často společenskými tvory, žijícími trvale ve skupinách.[29] Podobně jako všichni dnešní plazi a ptáci se rozmnožovali vejci. Četné objevy vajíček i celých hnízd nebo hnízdních kolonií byly od 20. let minulého století postupně učiněny prakticky po celém světě (především Mongolsko, USA, Čína a Argentina). Aktivní rodičovská péče již byla prokázána alespoň u některých druhů dinosaurů.[30] Dinosauří vejce měla pevnou skořápku, často zdobenou různými vystupujícími útvary. Dnes známe dinosauří vejce z více než 200 lokalit po celém světě.[31] Dodnes však neexistuje relevantní metoda k určení pohlaví u těchto vyhynulých tvorů. Pouze v případě některých skupin na toto rozlišení ukazují například různé imponující útvary na lebkách (hadrosauridi, ceratopsidi, pachycefalosauridi).[32] Existují sice domněnky, že například velcí sauropodi mohli rodit živá mláďata (viviparie), ty jsou však dnes již prakticky zcela vyvráceny.[33] O pohlavních orgánech dinosaurů máme zatím jen nepřímé fosilní doklady, proto si v jejich rekonstrukci musíme pomáhat srovnáváním se současnými živočichy (zejména nejbližšími žijícími příbuznými dinosaurů, ptáky a krokodýly).[34] Ukazuje se také, že teropodní dinosauři mohli provozovat jakési námluvní rituály, kdy ryli do země drápy na zadních končetinách. Stopy po těchto aktivitách jsou dnes objevovány na území Spojených států a Číny.[35][36] Výzkum inkubace u současných plazů ukazuje, že v polárních oblastech nebylo možné udržet dostatečnou teplotu vajíček pouze nahrnutou zeminou či jiným materiálem, ale bylo nezbytné vajíčka zahřívat vlastním tělesným teplem.[37] Rituály hnízdění a inkubace vajec u mnoha druhů dinosaurů byly zřejmě podobné chování současných hnízdících ptáků.[38] Oviraptorosauři nám zanechali také největší známá fosilní vajíčka všech dob, například největší exempláře čínského oodruhu Macroelongatoolithus xixianensis měří až 61 cm.[39]
Již od 60. let 20. století je známo, že dinosauři měli rychlý metabolismus, podobný metabolismu dnešních ptáků, nikoliv současných plazů. Je také vysoce pravděpodobné, že minimálně někteří (pravděpodobně všichni teropodi) dinosauři byli teplokrevní a jejich tělesná teplota tak nebyla závislá na teplotě okolního prostředí (podobně jako u dnešních ptáků a savců).[40][41] To odpovídá novějšímu pojetí dinosaurů coby rychlých a aktivních tvorů, žijících například i v polárních oblastech a migrujících na velké vzdálenosti. O potenciální teplokrevnosti teropodních dinosaurů by mohl svědčit také poměr počtu dravých dinosaurů a jejich kořisti na jednotlivých paleontologických lokalitách. Ten se pohybuje zhruba kolem 2 až 5 %, což odpovídá mnohem lépe teplokrevným savcům než studenokrevným plazům (kde je poměr mnohem vyšší a dosahuje zhruba 15 - 20 %).[42] Objevy fosilií dinosaurů v oblastech, které v době druhohor ležely za polárním kruhem, rovněž poukazují na jejich pravděpodobnou teplokrevnost a vysoký stupeň metabolické výměny.[43] V roce 2014 se však objevila studie, která v dinosaurech spatřuje spíše tzv. mezotermy.[44][45] Otázka endotermie dinosaurů nicméně zůstává nevyřešena i ve druhém desetiletí 21. století.[46] Jisté je, že dinosauři tvořili v období jury a křídy pevninskou megafaunu, charakteristickou fyziologií odlišnou od fyziologie prakticky všech současných živočichů.[47] Mnozí dinosauři měli systém tzv. vzdušných vaků, které se jim rozšiřovaly až do kostních dutin a umožňovaly jim efektivnější dýchání. Tento respirační systém po teropodních dinosaurech zdědili i jejich potomci ptáci.[48] Jazyk dinosaurů byl fixovaný k čelistnímu dnu a nevyčníval z ústní dutiny.[49] Dýchací soustava dinosaurů byla v každém případě vysoce výkonná a zřejmě byla i jedním z hlavních faktorů, který jim zajistil jejich dlouhodobý evoluční úspěch.[50][51]
Víme také, že neptačí dinosauři rostli relativně rychle (dospívali obvykle do 10. roku života) a nedožívali se příliš vysokého věku.[52] Četné objevy patologií na kostech ukazují, že mnozí dinosauři se utkávali v agresivních vnitrodruhových soubojích (například rohatí dinosauři, tyranosauridi apod.).[53] Obecně se dá říci, že dinosauři velmi rychle rostli. U některých hadrosauridů činil rozdíl v hmotnosti u čerstvě vylíhlého mláděte a plně dorostlého dospělce asi 1 ku 16 000, malí dinosauři však díky rapidnímu růstu rychle tento rozdíl doháněli.[54]
Četné známky zranění a nemocí na kostech některých dinosaurů svědčí také o tom, že tito pravěcí tvorové trpěli četnými chorobami včetně nádorových onemocnění.[55] Byly objeveny fosilní otisky těl parazitů, mezi jejichž hostitele nejspíš patřili ptakoještěři a opeření dinosauři (například velké blechy, vši a klíšťata).[56] Velkými parazity dinosaurů byly například jurské a křídové blechy rodu Pseudopulex, dosahující délky i přes 2 centimetry (zhruba desetinásobek velikosti dnešních blech).
Co se týče rychlosti pohybu, většina velkých čtyřnohých dinosaurů zřejmě vysokých rychlostí v běhu nedosahovala. Někteří menší a středně velcí dinosauři však byli schopni dosáhnout pozoruhodné rychlosti kolem 40 km/h, jak ukázaly zkamenělé otisky sérií jejich stop[57]. Vůbec nejrychlejší byli zřejmě tzv. pštrosí dinosauři (ornitomimosauři), schopní v běhu dosáhnout rychlosti kolem 60 km/h.
O anatomii dinosaurů se dozvídáme jen nepřímo, z výzkumu jejich koster a otisků měkkých tkání. Obrovské byly například vnitřní tělesné orgány obřích sauropodů. Podle odhadů vážilo například jen srdce brachiosaurida rodu Giraffatitan asi 200 kilogramů, zatímco jeho žaludek mohl být těžký až 2500 kilogramů. Srdce pracovalo tempem asi 14 až 17 úderů za minutu a dinosaurus se nadechl přibližně 3,5krát za minutu. V jeho těle bylo podle odhadů také asi 3000 litrů krve, tedy asi 600krát více než u dospělého člověka.[58]
Zkameněliny dinosaurů v podobě fosilních skořápek vajec byly v Mongolsku možná využívány k výrobě náhrdelníků již ke konci období paleolitu[59]. Kosti dinosaurů již prokazatelně znali také staří Číňané kolem roku 300 n. l., kdy máme první písemný záznam o jejich objevení.[60] Lze však předpokládat, že je místní obyvatelé znali již před mnoha tisíciletími, ačkoliv o jejich pravé podstatě neměli ještě správnou představu. Považovali je proto často za zkamenělé květy nebo otisky stop různých bájných tvorů.[61] V některých oblastech Číny byly (a dosud jsou) tyto fosílie tak četné, že je místní mudrci a lékaři roztloukali na prach a používali údajně jako prostředek na mužskou potenci. V roce 2007 bylo navíc zjištěno, že mnozí venkované takto používají fosílie dinosaurů i v současnosti.[62] Představa o množství zničených cenných pozůstatků pravěku je potom téměř děsivá. Podobná božstva, založená na objevech dinosauřích zkamenělin, však uctívali například také Tibeťané a Skytové.[63] Staří Číňané věřili, že velké kosti patřily drakům a dali jim jméno konglong („hrozný drak“). Také původní obyvatelé Severní Ameriky se již před mnoha stovkami (a možná tisíci) let setkávali s fosilními kostmi velkých vymřelých zvířat, včetně kostí dinosaurů (především na severozápadě USA a na západě Kanady)[64]. V Evropě byly velké kosti dinosaurů (ale i mamutů, jeskynních medvědů apod.) považovány za pozůstatky zvířat žijících před biblickou potopou. V Portugalsku byly od 13. století stopy sauropodního dinosaura na útesech mysu Cabo Espichel považovány za stopy oslíka, který vezl na hřbetě panenku Marii s malým Ježíšem.[65][66] Dinosauří stopy byly nicméně dlouhodobě známé a dokonce i nábožensky uctívané již před staletími[67]. Podle některých dobových pramenů (např. tzv. Pseudo-Arostotelés) mohli fosilní dinosauří stopy (označované za stopy mytického Hérakla) znát také obyvatelé území jižní Itálie v dobách klasické antiky již před více než dvěma tisíciletími.[68]
První kvalitní písemná zmínka o dinosauří fosílii však pochází až z raně novověké Anglie a datuje se k roku 1676 (jiný údaj hovoří o roku 1677), jde však zatím jen o zobrazení bez odborného popisu (autorem byl tehdejší ředitel Ashmolean museum Robert Plot a jednalo se o část stehenní kosti teropoda megalosaura). V roce 1763 popsal tuto fosilii anglický přírodovědec Richard Brookes jako Scrotum humanum ("šourek lidský"), a to na základě její povrchní podobnosti s mužskými varlaty.[69]
Prvním vědeckým názvem, přisouzeným fosílii dinosaura, byl taxon Rutellum excavatum, který použil Plotův nástupce ve funkci ředitele muzea, Edward Lhuyd roku 1699 k popisu zubu sauropoda cetiosaura (o skutečném zvířeti však neměl správnou představu).
Prvním opravdu vědecky popsaným dinosaurem byl tak opět Megalosaurus, popsaný roku 1824,[70] avšak o dinosaury propukl zájem teprve po objevu jiného dinosaura, ornitopoda iguanodona. V květnu roku 1822 nalezl doktor a nadšený paleontolog amatér, Gideon Mantell, v oblasti Tilgate Forest v jihoanglickém hrabství Sussex kus pískovce se zkamenělým zubem. Zub jej nadchl a tak pátral po dalších pozůstatcích záhadného živočicha. Měl štěstí a objevil další fosílie patřící stejnému druhu. Doktor Mantell dospěl k závěru, že se jednalo o obrovitého plaza a co víc, z varu a opotřebování zubů usoudil, že to byl býložravec (býložravý plaz – to byla pro tehdejší biology věc nepředstavitelná). Nález doktora Mantella nebyl přijat vědci z Geologické společnosti v Londýně. Tvrdili, že se jedná o zub ryby, případně savce z diluvia. Byl dokonce varován profesorem oxfordské univerzity, Williamem Bucklandem, aby netvrdil, že nálezy pocházejí z pískovcových lomů oblasti Tilgate Forest, protože „v žádném případě nemohou být tak staré“.
Sám Buckland popsal v roce 1824 z fosilních pozůstatků jež měl k dispozici (část čelisti, pánve, lopatky zadní nohy a několik obratlů) megalosaura (použil pouze rodové jméno). Popsal jej jako obrovitého dravého ještěra, přestože si všiml, že zuby jsou, podobně jako u krokodýlů, zasazeny v jamkách. Megalosaurus byl bez problémů akceptován vědeckou veřejností (a stal se prvním formálně popsaným dinosaurem).
Ale Gideon Mantell svůj boj nevzdával. Vydal se do Londýna, aby nalezené zuby porovnal se zuby v muzejních sbírkách plazů. Nenalezl ovšem nic podobného tomu, co měl v ruce. Shodou náhod se v muzeu potkal se Samuelem Stutchburym, který se zabýval studiem leguánů. Fosilní zub byl nápadně podobný zubům leguána. To byl pro Mantella konečný impuls a tak roku 1825 popsal býložravého plaza pod jménem Iguanodon („leguání zub“). Tentokrát se mu už dostalo patřičného uznání. V roce 1826 byly mimochodem fosilie dinosaurů objeveny poprvé ve Francii.[71] Do roku 1852 (kdy umírá G. Mantell) bylo známo již devět druhů vymřelých gigantických plazů, kteří se výrazně odlišovali od současných plazů. Proto Sir Richard Owen, první ředitel Britského muzea přírodních věd, navrhl, aby byli zařazeni do samostatné skupiny nazvané Dinosauria („strašný ještěr“).
Dinosauři se jako skupina dostávají do obecného povědomí laické veřejnosti až po slavných objevech na území Severní Ameriky, především v době tzv. války o kosti, odehrávající se v poslední třetině 19. století. Velkou obrodou prošel pohled na dinosaury v období tzv. Dinosauří renesance, malé vědecké revoluce na přelomu 60. a 70. let 20. století.[72][73]
Dinosauři jsou často označování jako pravěcí (vele)ještěři, ale ve skutečnosti mají k ještěrům vývojově i fyziologicky daleko. Dinosauři byli mnohem vyspělejší skupinou živočichů, než jsou zástupci kladu Lepidomorpha.[74] K roku 2010 je známo již přes 700 platných rodů (a kolem 1 500 druhů) dinosaurů, přičemž je jisté, že zdaleka nejde o konečná čísla.[75] Většina odhadů skutečného počtu dinosaurů se v současnosti pohybuje kolem 2 000 až 20 000 druhů. V roce 2006 byla však publikována studie, podle které známe dnes 527 platných rodů a celkem jich existovalo asi 1 844. Tento odhad je však velmi pochybný (nemluvě o zarážející „přesnosti“). Podle odhadů většiny odborníků totiž rozhodně neznáme více než pětinu všech kdysi existujících rodů. Zajímavé jsou počty Američana George Olshevského, který uvádí až 220 000 druhů (nikoli rodů). Olshevsky vychází z toho, že každých 4,5 milionu let se v průměru vymění jedna megafauna s počtem 6 000 druhů. Během 165 milionů let by se tedy vystřídalo celkem asi 220 000 druhů (165 000 000 / 4 500 000 = 37 * 6 000 = 220 000). Jde však jen o spekulace, které se nijak nedají dokázat. Společně s ptáky (kteří patří mezi dinosaury do podřádu Theropoda) roste celkový počet známých rodů na zhruba 10 000 (z toho 9 600 tvoří dnešní ptáci). Další statisíce rodů by pak tvořili fosilní ptáci. Novější studie z roku 2016 uvádí, že celkem mohlo v průběhu druhohor existovat asi 1500 - 2500 druhů neptačích dinosaurů.[76] K roku 2018 jich je známo přibližně 1290.[77] Ukazuje se však, že odhady dinosauří biodiverzity významně snižuje výběrovost objevů, kdy z určitých období a regionů nemáme dostatečně kompletní fosilní záznam.[78]
Podle údajů skotského paleontologa Michaela Bentona bylo k září 2008 popsáno již 1 047 druhů dinosaurů, pouze asi 500 z nich je však považováno za platné (validní) taxony.[79]
Rozvoji dinosaurů napomohlo to, že přečkali hromadné vymírání na konci triasu před 201 miliony lety, kdy vymřeli hlavní konkurenti dinosaurů v triasu – „krurotarsánští archosauři“ (archosauři skupiny Crurotarsi).[80]
Podle analýzy z roku 2015 z dosavadních nálezů za posledních 200 let nelze přesněji určit celkový počet druhů dinosaurů, který kdy žil.[81][82]
Celkový počet známých platných druhů dinosaurů činí k červenci 2018 zhruba 1290. Státem s nejvíce platnými dinosauřími druhy je Čína s 289 druhy (22,56 %), dále Spojené státy americké s 264 druhy (20,61 %) a na třetím místě Argentina se 133 druhy (10,38 %). Následuje Mongolsko s 87 druhy (6,79 %) a Spojené království s 84 druhy (6,55 %). Kanada má ze svého území popsáno 77 druhů (6,01 %). Dále v pořadí je Jihoafrická republika a Indie, které již mají o celých padesát druhů méně (27; každá 2,11 %). V rámci kontinentů dominuje Asie se 467 druhy (36,3 %), následuje Severní Amerika s 343 druhy (26,7 %) a dále Evropa se 199 druhy (15,5 %). Jižní Amerika má druhů 164 (12,7 %), Afrika 90 (7,0 %), Austrálie 20 (1,6 %) a Antarktida zatím 5 (0,4 %). V poměru ke své rozloze však má nejvyšší hustotu objevů Evropa, kde tento průměr činí 1 druh na 51 155 km². Naopak v Rusku je to jen 1 druh na víc než 1,5 milionu km² a v Antarktidě dokonce 1 na 2,8 milionu km². V poměru mezi plazopánvými a ptakopánvými dinosaury převažují početně první jmenovaní 734 : 557, což odpovídá 56,9 ku 43,1 %. Nejvíce bylo popsáno teropodních dinosaurů (449 - 34,8 %), dále sauropodomorfů (347 - 26,9 %), ornitopodů (202 - 15,6 %), rohatých dinosaurů (108 - 8,4 %), ankylosaurů (93 - 7,2 %), stegosaurů (26 - 2,0 %), pachycefalosaurů (22 - 1,7 %) a heterodontosaurů (8 - 0,6 %). Zbylých 38 druhů nelze přesně taxonomicky zařadit, většinou se však jedná o vývojově pokročilé ptakopánvé dinosaury.[83]
Dnes již převládá kladistické řazení, nicméně na wikipedii přetrvává klasická systematika. Dinosauři jsou zřejmě přirozenou monofyletickou skupinou, sdílející společného předka.[84]
Nadřád Dinosauria (= dinosauři; Owen, 1842) zahrnuje dva řády – Saurischia (= plazopánví; Seeley, 1887) a Ornithischia (= ptakopánví; Seeley, 1888). Do těchto dvou řádů jsou dinosauři řazeni na základě stavby pánve.
Řád Saurischia zahrnuje dva podřády – Theropoda, mezi které patří všichni masožraví dinosauři; a Sauropodomorpha, mezi které patří sauropodi (Sauropoda), největší suchozemští živočichové všech dob.
Řád Ornithischia zahrnuje dva podřády – Thyreophora, mezi které patří všichni obrnění dinosauři a Cerapoda, mezi které patří heterodontosauriformové, jejichž vývoj kulminoval pestrou faunou svrchní křídy a ornitopodi, kteří zahrnovali veleúspěšné hadrosauroidy a iguanodontidy.
V roce 2017 publikovala trojice paleontologů nový pohled na systematiku dinosaurů, ze kterého by vyplývalo, že tradiční dělení je zcela nesprávné a ve skutečnosti jsou teropodi blíže příbuzní ptakopánvým dinosaurům, zatímco mezi plazopánvé by již byli řazeni pouze sauropodomorfové a herrerasauridi.[85][86][87][88]
Znamení kříže (†) je použito u taxonů, jejichž jedinci už zcela vymřeli.
Mezi unikátní objevy dinosaurů patří především tzv. „dinosauří mumie“, tedy fosilizované pozůstatky neptačích dinosaurů se zachovanými otisky měkkých tkání. Mezi nejproslulejší patří tzv. opeření dinosauři z Číny nebo kachnozobí dinosauři „Leonardo“ (Brachylophosaurus) a „Dakota“ (Edmontosaurus), u nichž se dochovala i část kůže, svaloviny, vaziva, vnitřních orgánů apod.[89] Ukazuje se, že k zachování podobných struktur přispívá velké množství různých faktorů a biologických i geologických procesů.[90] Možnost dochování původního organického materiálu v dinosauřích fosilních kostech je však dosud zpochybňována (s poukazem na to, že předchozí výsledky mohly být zkresleny objevem recentních organických molekul, náležejících mikrobiomu v kostech).[91] Jednou z cest pro zachování měkkých tkání ve fosilním stavu by přitom mohla být přeměna proteinů do polymerů v oxidativních prostředích.[92]
Dinosauři byli běžnou součástí druhohorních ekosystémů také na území Evropy.[93] První fosílie přisuzované dinosaurům byly na našem území objeveny již koncem 19. století profesorem Antonínem Fričem. Vesměs se však jedná o pozůstatky jiných tvorů nebo nelze přesně jejich původ rozlišit. V roce 2003 byl objeven vůbec první nepochybný český dinosaurus známý podle kosterních pozůstatků na Kutnohorsku (předtím byla u nás objevena pouze fosilní tříprstá stopa malého dravého dinosaura z lomu „U Devíti Křížů“ nedaleko Červeného Kostelce).[94] V roce 2006 byly na stejném místě objeveny další kosti, pravděpodobně články prstů nohy tohoto ornitopodního dinosaura pravděpodobně příbuzného rodu Rhabdodon. Během roku 2007 bylo oznámeno, že se údajně našly další otisky stop malého teropoda, patřící pravděpodobně stejnému druhu jako ta předchozí. V roce 2011 přibyl další objev, stopy ptakopánvého dinosaura ze stejného lomu (pískovcová deska v Pražské botanické zahradě).[95]V roce 2007 se na internetu objevila recesistická zpráva o objevu velkého teropodního dinosaura jménem Torvosaurus orliciensis v Orlických horách (nedaleko obce Kounov). V roce 2016 pak přibyl další fiktivní rod, ceratopsid Hlukyceratops kounoviensis.[96] V září 2017 publikoval paleontolog Daniel Madzia s kolegy vědeckou studii, ve které stanovil prvního českého dinosaura s oficiálním vědeckým jménem - Burianosaurus augustai (dříve známého jako "ornitopod od Kutné Hory").[97]
Otázka masového vymírání na konci druhohor je téma, ke kterému se vědci často vracejí. Teorií na téma, proč dinosauři vymřeli, je celá řada. Některé jsou podpořeny plnohodnotnými důkazy, jiné jsou spíše úsměvné a zakládají se na spekulacích. K takovým může patřit myšlenka, že za vyhynutí dinosaurů je odpovědná nějaká zvláštní nemoc, téměř pandemie, která vyhubila veliké množství tehdejší fauny. Vědci však zatím nemají žádné důkazy, že by se v minulosti něco takového přihodilo. Byly sice nalezeny pozůstatky nemocných jedinců, kteří na svoji nemoc pravděpodobně zemřeli, avšak často se doba úmrtí neshoduje s dobou vyhynutí zbylých druhů.
Další, ne příliš populární a uznávanou teorií (či opět raději spekulací), je ta o „samozničení“. Tvrdí, že během dlouhých miliónů let evoluce se dinosauři vyvinuli do takových tvarů, až nebyli schopni dál přežít. Jenže to nijak neodpovídá přírodnímu výběru, dle něhož přežije ten nejsilnější, nejlépe přizpůsobený. Vědci, kteří zastávali/zastávají tuto teorii, poukazují, jakožto důkaz, na skupiny pachycefalosaurů, ankylosaurů, ceratopsidů a jiných, bizarně vyhlížejících živočichů z konce křídového období.
Tato teorie se nezdá být příliš pravděpodobná už jen proto, že dinosauři nebyli jedinými tvory, kteří tehdy vymizeli (ptakoještěři, mořští plazi, …), a kteří zdaleka nemuseli vypadat až tak bizarně. Ba naopak je jasné, že tyto „bizarnosti“ byly veledůležitým aspektem pohlavního výběru, což dokazuje skutečnost, že během vývoje docházelo ke zvětšování a vývoji těchto „ozdob“, a nikoli ke ztrátě, popřípadě redukci. Ve stejné době navíc vyhynula i většina dosud rostoucích druhů cykasů. Objevují se také jiné hypotézy, například i taková, že za vyhynutí dinosaurů může nedostatek vitamínu D u dinosauřích embryí.[98] Podobné myšlenky jsou ale velmi nepravděpodobné.
Paleontolog Robert T. Bakker se domnívá, že hlavní příčinou vyhynutí dinosaurů byly pandemie nemocí, které se mezi dinosauřími populacemi rozšířily spolu s tím, jak se na konci křídy vytvořily pevninské mosty mezi východní Asií a Severní Amerikou. Bakker sice uznává i realitu dopadu velkého asteroidu, nevidí v něm však hlavní příčinu vymírání na konci křídy. Tato hypotéza však nevysvětluje vyhynutí mnoha jiných skupin organismů.[99]
Snad nejvíc uznávanou a rozšířenou teorií je ta o katastrofě způsobené dopadem vesmírného tělesa na Zem. Tato teorie vznikla v osmdesátých letech dvacátého století, kdy dva američtí vědci, a Walter Alvarez a jeho otec Luis Walter Alvarez, poukázali na neobvykle vysoké množství iridia nacházejícího se v sedimentech z rozhraní K-Pg. Podle jejich teorie dopadl na Zemi zhruba před 65 mil. let (některé údaje však hovoří spíše o 66 milionech let) gigantický asteroid o průměru přesahujícím 10 km. Tato teorie měla však jeden drobný „nedostatek“. Pokud by na Zem spadl asteroid (a způsobil takovou katastrofu), někde by přece musel být nějaký kráter nebo alespoň pozůstatky po něm. Důkaz přišel v devadesátých letech. U mexického poloostrova Yucatán objevili geologové pozůstatky po obrovském kráteru (Chicxulub) o průměru až 200 km, který odpovídal i přibližným geologickým stářím.[100]
Jak se ovšem zdá, tak onen vesmírný posel ve formě chicxulubského asteroidu nebyl jediným prorokem brzkého konce nadvlády druhohorních plazů. Výzkumy z Dekánské plošiny v Indii podpořily někdejší domněnky, že na vyhynutí dinosaurů nesou vinu masivní vulkanické výlevy. Deccan Plateau, neboli Dekánská plošina, je geologický masiv vulkanického původu vzniklý zřejmě během pouhých 30 000 let vulkanické aktivity. Francouzka Anne-Lise Chenet se svými kolegy zkoumala tento vulkanický masiv a dospěla k závěru, že na konci křídového období vulkán vychrlil velké množství lávy a prachu, které značně přispělo k zániku dinosaurů. Někteří vědci podporující tuto skutečnost se domnívali, že za ony výlevy byl vlastně odpovědný asteroid. Respektive, že na konci křídy se na zem zřítilo více jeho úlomků, a jeden z nich, Šiva, dopadl na Dekánskou plošinu a odstartoval tak vulkanický proces. Podle dalších teorií mohly vulkanickou činnost mimo místo dopadu způsobit i zemětřesné vlny, způsobené pádem asteroidu. Tuto teorii však Chenet se svým týmem zpochybnila, když zjistili, že vytvoření vrstvy iridia v Chicxulubu mělo své místo někdy v polovině dekánských výlevů.
Takže viníkem celé katastrofy byla zřejmě řada událostí, které proběhly v relativně krátkém, a jak se zdá, geologicky velice aktivním časovém úseku. Příčin bylo hned několik a šlo o složitější komplex jevů. Objevují se také domněnky, že neptačí dinosauři mohli přežít až desítky tisíc let do paleogénu (obecně však nejsou přijímané).[101] Objevují se také domněnky, že dinosauři jako skupina byli na ústupu již relativně dlouho před hranicí K-Pg.[102][103]
V roce 2008 byla publikována studie, zpřesňující dosavadní odhady doby vymření dinosaurů (katastrofu K-Pg). Vylepšená datovací metoda argon-argon s odchylkou pouhých 0,25 % určila dobu předělu druhohor a třetihor na 65 950 000 let (± 40 000 let).[104] Ještě novější údaje z roku 2013 a 2014 hovoří o 66,04 až 66,23 milionu let.
Občas se také objevují vědecky nepodložené spekulace o možném dalším vývoji dinosaurů. Podle některých vědců by se někteří teropodní dinosauři změnili v inteligentní bytosti, tvořící kulturu a vlastní civilizaci – tzv. dinosauroidy.[105] Pro tyto spekulace je podkladem relativně velká inteligence dinosaurů čeledí dromaeosauridae a troodontidae, z nichž by se (nebýt oné katastrofy) mohl v dalším vývoji takový dinosauroid vyvinout.
Již dlouho vědci spekulují o možném přežití dinosaurů do paleocénu (nejstaršího období třetihor). Podle studie z roku 2007 (Fassett et al.) pak skutečně neptačí dinosauři kritickou hranici K-Pg přežili. Alespoň na území dnešního Nového Mexika a Colorada v USA, kde se jejich zkameněliny pravděpodobně nacházely ještě před 64,4 miliony let (a přežili tak minimálně 1,1 milionu let po skončení druhohor). Podle jiných paleontologů však tyto údaje nejsou pravdivé a jedná se o křídové fosílie druhotně uložené již v třetihorním období. Přežití alespoň některých neptačích dinosaurů do paleocénu po dobu alespoň několika set tisíc let je nicméně velmi pravděpodobné.[106] Nálezy z Montany, které měly tomuto scénáři nasvědčovat, ale dnes nejsou obecně uznávány.[107]
Dlouho se předpokládalo, že žádní dinosauři nedokázali hrabat nory a dlouhodobě je obývat, což bylo pokládáno za jedno z vysvětlení jejich vyhynutí (zachránit se měli jen savci a plazi schopní „norování“). V roce 2007 však byl objeven malý dinosaurus druhu Oryctodromeus cubicularis, který prokazatelně dokázal hrabat nory. Takových druhů dinosaurů zřejmě i na konci křídy mohlo být více, takže možnost jejich přežití do starších třetihor se tak alespoň v teoretické rovině zvýšila.[108] Podobné objevy přicházejí také z Austrálie, pravděpodobně jde o dílo jiných malých ornitopodů.[109] Na druhou stranu, dinosauři vlastně zcela nevymřeli. Jedna skupina teropodů, ptáci, žijí na Zemi dodnes.
Další nesmyslnou teorií je, že dinosauři přežili až dodnes jako takoví. Tuto teorii zdánlivě podporují určitá svědectví z Afriky a Jižní Ameriky. Tato teorie není mezi vědci příliš oblíbená a jedná se o spekulaci bez nezvratných důkazů, spadající spíše do oboru kryptozoologie.
První zmínka o dinosaurech v klasické literatuře se týká nikoliv překvapivě teropoda megalosaura. Tento dravý dinosaurus se již v roce 1852 objevil jako element pro dokreslení temné a nepříznivé atmosféry v díle britského spisovatele Charlese Dickense Ponurý dům (v orig. Bleak House, 1852–1853).[110] Dinosauři bývají často zobrazováni také v souvislosti s vesmírem a astronomií.[111]
Dinosauři jsou předmětem zájmu a obliby značného množství lidí.[112] Nejvíce jimi bývají fascinovány děti, u mnohých z nich se dinosauři stanou na delší dobu intenzivním zájem. Psychologové dokonce popisují cosi jako "dinosauří období", jakožto vývojovou fázi psychiky mnoha dětí zhruba mezi 2. a 6. rokem věku.[113] První vzedmutí popularity dinosaurů nastalo zřejmě v 50. letech 19. století, kdy byly v Seydenhamu nedaleko Londýna umístěny velmi nepřesné, ale impozantní betonové modely dinosaurů v životní velikosti.[114] Obecný pohled na dinosaury je stále u většiny populace poněkud zastaralý a nerespektuje nové poznatky o nich. Setkáváme se tak s nesprávnými údaji v hračkářstvích, filmech, starších nebo dětských knihách, nebo běžných diskuzích (kdy jsou například s dinosaury zaměňováni jiní pravěcí obratlovci jako ptakoještěři, mosasauři, pelykosauři, plesiosauři atd.).[115] Největší posun ve vnímání dinosaurů nastal v 70. letech 20. století, kdy začíná období tzv. dinosauří renesance[116]. Dinosauři se prakticky od počátku dějin kinematografie na počátku 20. století stali její nedílnou součástí a jsou jí stále.[117] Pochopitelný je také komerční potenciál dinosaurů, ať již v podobě prodeje skutečných fosilií (často na černém trhu) nebo například prodej replik koster velkých dinosaurů.[118] Zajímavá je také historie zobrazování dinosaurů ("paleoart"), jejíž tradice sahá až do první třetiny 19. století a v níž se udál velmi výrazný posun zejména v posledních desetiletích.[119]
Klonovat dinosaury, jak to bylo zobrazeno v Jurském parku věda zatím nedokáže, a zřejmě tomu tak bude i v budoucnu.[120] V roce 2009 byl však zahájen projekt pod vedením amerického paleontologa Jacka Hornera, který si klade za cíl pozměnit genom současného kuřete. Tím by mělo být možné vytvořit živého kura s dosud zachovanými archaickými znaky dinosauřích předků (ocas, ozubené čelisti apod.).[121][122] V současnosti jsou také některé fosílie podrobovány výzkumu a pátrání po původních proteinech, které již byly údajně skutečně izolovány.[123] V současnosti se touto problematikou zabývá především americká biochemička Mary Higby Schweitzerová, spolupracující již od 90. let s Jackem Hornerem[124].
Hojně se již několik desetiletí spekuluje o tom, zda dinosauři mohli (v případě že by nevyhynuli na konci křídy) vytvořit civilizaci, podobnou lidské[125]. Objevují se také modely hypotetických inteligentních dinosaurů - tzv. dinosauroidů[126]. Nejslavnější je zpodobnění kanadského paleontologa Daleho Russella z roku 1982. Jde však pouze o nevědeckou a zcela fiktivní záležitost. Podobnou fikcí jsou také úvahy o tom, jak by vypadal svět sdílený dinosaury i lidmi a zda by například některé druhy dinosaurů byly domestikovatelné.[127]
Obrázky, zvuky či videa k tématu dinosauři ve Wikimedia Commons
Dinosauři (z řec. δεινός - deinos + σαῦρος- sauros = „strašný ještěr“, někdy překládáno „hrozný plaz“) jsou skupina živočichů tradičně řazená mezi plazy, která dominovala živočišné říši na suché zemi přes 134 milionů let v období druhohor (zejména v jurské a křídové periodě, asi před 201 až 66 miliony let). Nicméně dinosauři jsou mnohem podobnější a příbuznější ptákům, a proto není zařazování mezi plazy správné a odborníci je mezi plazy neřadí. Ptáci jsou dle současné systematiky jednou z mnoha dinosauřích skupin. Dinosauři se objevili ve středním nebo na počátku svrchního triasu (po permském vymírání) asi před 250-235 miliony let a vyhynuli (kromě jedné větve – ptáků) před 66,0 miliony let v rámci vymírání na konci křídy. Jejich evoluční radiace byla velmi rychlá. Vyvinuli se pravděpodobně na pevninách jižního superkontinentu Gondwany (téměř s jistotou to bylo na jihu dnešní Jižní Ameriky) a k jejich evolučnímu rozkvětu došlo poprvé v době před asi 234 až 232 miliony let. Veškeré informace o dinosaurech dnes máme k dispozici pouze ze zachovaných fosílií. Ptáci jsou ve skutečnosti pokračovatelé evoluční linie plazopánvých dinosaurů (theropodů, což byli masožraví dinosauři, kteří chodili po dvou a měli ptačí znaky. Jako například duté kosti, plicní vaky, esovité krky a často i peří jako tělesný pokryv, jak v posledních dvaceti letech dokázaly intenzivní výzkumy. Podle některých paleontologů (Robert T. Bakker, John Ostrom, Jacques Gauthier atd.) jsou pak ptáci přímo malí, agilní dinosauři (důkazem pro tuto teorii je třeba objev opeřených dinosaurů v oblasti Liao-ning i jinde). Proto navrhli vyčlenit dinosaury úplně ze třídy Reptilia (plazi) a zahrnout je společně s ptáky do nové třídy Dinosauria. Každopádně jde však o monofyletickou skupinu se společným předkem. Dinosauři jsou každopádně přirozenou skupinou vývojově velmi úspěšných obratlovců.
Dnes již je však důležitější kladistika nežli přesné určování vnějších taxonových kategorií, proto se touto problematikou zabývá jen málokdo. Za dinosaura je podle definice považován jakýkoliv živočich, který je přímým potomkem posledního společného předka iguanodona a megalosaura (někdy se také pro tento účel „využívá“ známějších rodů Tyrannosaurus a Triceratops).
