nimet breadcrumb-navigoinnissa
Šalvěj (Salvia) je rod aromatických léčivých bylin, polokeřů či keřů z čeledi hluchavkovitých. Se 700–1100 druhy je tradičně považován za nejpočetnější rod čeledi; fylogenetické studie první a druhé dekády 21. století však prokázaly, že v dosavadním pojetí rod není monofyletický a bude vyžadovat zásadní revizi. Šalvěje jsou kosmopolitně rozšířeny, nejvíce druhů roste ve Střední a Jižní Americe, ve Středomoří a ve východní Asii. Šest druhů se považuje za původní v české květeně, některé odolnější pěstované druhy zde příležitostně zplaňují.
Listy a stonky šalvějí jsou obvykle pokryty chlupy. Květy jsou pětičetné, kališní i korunní lístky srostlé, koruna obvykle formuje výrazný dvoupyskatý tvar. Ze čtyř tyčinek jsou dvě jalové. U většiny druhů je vyvinut zajímavý pákový mechanismus tyčinek sloužící k poprášení opylovače pylem. Plodem jsou tvrdky.
Pro vysoký obsah účinných látek, především aromatických éterických olejů, je řada druhů po staletí kulturně využívána v léčitelství, kosmetice a gastronomii, jiné se zase pro atraktivní vzhled barevných květů uplatňují v okrasném zahradnictví. Patří též k medonosným rostlinám. Výživná semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia.
Jméno rodu Salvia bylo publikováno v roce 1753 v Linného díle Species Plantarum. Pochází z latinského slova salvare, což znamená léčit. Upozorňuje na léčivou moc šalvěje, která byla známa již od starověku. Tento základ přešel i do českého výrazu šalvěj, a to prostřednictvím staroněmeckého Salveie, resp. Salbeie.[1]
V čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) patří rod šalvěj do její nejrozsáhlejší podčeledi Nepetoideae, bohaté na množství oblíbených aromatických a léčivých bylin. V ní dále spadá do tribu Menthae a subtribu Salviinae, v němž se nachází mimo jiné společně s meduňkou (Melissa), rozmarýnem (Rosmarinus), perovskií (Perovskia) a dalšími několika rody.
Co se týče jednotlivých druhů, jejich udávaný počet se v průběhu doby značně proměňoval vzhledem k množství variant a poddruhů, kterým byla mnohdy dávána samostatná druhová jména. U různých autorů se jejich počet blížil až dvěma tisícům, postupně byl zredukován na méně než jeden tisíc. Gabriel Alziar v jeho Catalogue Synonymique des Salvia du Monde (1989) uvádí na 700 taxonů šalvějí, studie z roku 2017 pak 980 druhů.[2][3] Lektotypem rodu je šalvěj lékařská (Salvia officinalis).[4]
Na dlouhou dobu respektované systematické pojetí rodu vytvořil v letech 1832–36 George Bentham, který 291 tehdy známých druhů rozdělil do čtyř podrodů a 14 (později pouze 12) sekcí podle morfologie květů, především tyčinek. Podrody Salvia (obsahující tři sekce) a Sclarea (taktéž tři sekce) zahrnují v jeho pojetí výhradně šalvěje Starého světa, podrod Calosphace (jediná sekce) americké šalvěje a podrod Leonia (pět sekcí) má kosmopolitní rozšíření. Z Benthamovy klasifikace pak s většími či menšími obměnami vycházely i systematické popisy rodu od dalších autorů.[5][3]
Fylogenetické průzkumy konce 20. a počátku 21. století ukázaly, že rod ve stávajícím smyslu není monofyletický, ale parafyletický, a tedy nadále neudržitelný. Skládá se ze čtyř poměrně dobře molekulárně i geograficky vylišených vývojových větví (kladů), které v sobě obsahují i pět menších vnořených rodůː Dorystaechas, Meriandra, Perovskia, Rosmarinus a Zhumeria.[6] V různých studiích se pak objevují dva možné legitimní způsoby řešení, jak k rodu nadále přistupovatː
Nejbližší společný předek všech šalvějí (v širokém pojetí) existoval patrně v pozdním eocénu až středním oligocénu (zhruba před 34–26 miliony let), hlavní diverzifikace v rámci rodu probíhala v období miocénu. Počet chromozómů se liší podle jednotlivých vývojových větví a může nabývat hodnot 2n = 16, 22, 28, 30, 32 nebo 64; vyskytuje se i mnoho polyploidních druhů.[3]
Šalvěje jsou obvykle vytrvalé byliny, polokeře či keře, zřídka též jednoletky nebo dvouletky. Vyskytují se převážně v tropických, subtropických a mírných oblastech Starého i Nového světa. Největší druhové diverzity dosahuje rod v oblasti na jih od Kalifornie, ve Střední a na západě Jižní Ameriky (asi 540 druhů), v eurasijské oblasti od Středomoří po Střední Asii (250 druhů), na východě Asie (Čína, Korea, Japonsko, asi 90 druhů) a v jižní a jihovýchodní Africe včetně Madagaskaru (30 druhů). Menší množství druhů obývá střed a východ Spojených států amerických, mírné klimatické oblasti západní, střední a východní Evropy, severovýchodní Afriku a Arabský poloostrov. Pouze jediný druh (Salvia plebeia) zasahuje svým areálem na Indický subkontinent, do Indonésie a okrajově též na území Austrálie. Přirozeně šalvěje chybí na Sibiři, v Kanadě nebo na Novém Zélandu.[6][3]
Vývojovým centrem rodu je zřejmě oblast Středomoří a jihozápadní Asie; na západ Severní Ameriky a dále na jih přešly druhy zřejmě přes Beringovu šíji, druhy rozšířené na východě Spojených států pak severoatlantickou cestou.[3]
Co do ekologických nároků většinou vyžadují teplá a slunečná stanoviště s dobře propustnými, spíše vysychavými a na živiny chudšími půdami. Jen menší část druhů roste ve stínu nebo ve vlhku. Půdní reakce přitom nesmí být kyselá. Některé polokeřovité a keřovité druhy se kromě pohlavního rozmnožování šíří i vegetativně, zakořeňováním převislých větví (hřížením).[8]
Lodyha je obvykle přímá nebo vystoupavá, větvená, na průřezu čtyřhranná, u polokeřovitých druhů dřevnatí. Na nadzemních částech rostlin (listy, stonek) jsou časté jednoduché a/nebo žláznaté chlupy (trichomy). Většinou vstřícně uspořádané listy jsou rozděleny na kratší či delší řapík a listovou čepel. Listy jsou obvykle jednoduché, většinou křižmostojné, se zpeřenou žilnatinou, celokrajné nebo s okrajem zubatým či vykrajovaným; někdy jsou hluboce laločnaté až peřenodílné, mnohdy až vlnatě chlupaté, zřídka lysé. U některých druhů tvoří přízemní růžici. Palisty nejsou vyvinuty.[9]
Vzrůst šalvějí se může pohybovat od někdy i méně než 10 cm (drobný polopouštní polokeřík bochánkovitého habitu Salvia aegyptiaca) až po více než dva metry.[10][11]
Květy jsou oboupohlavné, někdy se zakrnělými, sterilními tyčinkami (a tedy funkčně samičí). Umístěny jsou buď jednotlivě, nebo (většinou) v chudých či bohatých lichopřeslenech, uspořádaných dále do hroznovitých, klasovitých nebo latovitých květenství. Jejich podpůrné listeny jsou opadavé nebo vytrvalé, zpravidla velmi odlišné od lodyžních listů a mohou být u některých druhů barevně velmi dekorativní. Listence jsou obvykle drobné až stěží rozpoznatelné, stejně tak stopky květů.
Co do tvaru jsou květy souměrné (zygomorfní), pětičetné. Trubkovitý či zvonkovitý kalich je rozeklaný do dvou laloků, horní je dvoj- nebo trojčetně uspořádaný, spodní má dva zuby. Koruna se skládá z pěti srostlých korunních lístků a má pro hluchavkovité typickou dvoupyskatou strukturu (v různých tvarových variacích). Barva květů se pohybuje v odstínech od bílé po žlutou nebo od červené a růžové po fialovou až čistě modrou. Opylovány jsou blanokřídlým hmyzem (včelami nebo čmeláky) nebo i ptáky (například v Jižní Americe kolibříky).
Ze čtyř tyčinek jsou dvě spodní přeměněny na jalová staminoidia, která slouží jako pákový mechanismus k poprášení hmyzího opylovače pylem z vrchních fertilních tyčinek. Zajímavostí je, že tento v rámci celé čeledi unikátní jev se u příslušníků rodu vyvinul nezávisle na sobě ve třech vývojových větvích.[7] Tyčinky dozrávají zpravidla dříve než samičí orgány (protandrie).[12] Čnělka pestíku je niťovitá, z květu obvykle daleko vystupující, blizna dvojklaná, semeník svrchní, srostlý ze dvou plodolistů. Plodem jsou tvrdky poltící se na čtyři hladké, lysé, kulovité či vejčité plůdky, které ve vlhku často slizovatí.[9]
Šalvěje obsahují značné množství látek, z nichž nejdůležitější jsou silice, třísloviny, fenolické látky a flavonoidy. Trichomy a žlázy produkují éterické oleje, v nichž bylo nalezeno až 60 komponentů, a to více v listech než v květech. Z nich převažují monoterpeny (thujon, kafr, cineol, borneol, limonen, alfa- a beta-pinen, geraniol, linalool) a seskviterpeny (karyofylen, humulen, salven, viridifol). Dále jsou zde triterpenové kyseliny oleanolová a ursolová a další diterpenické a triterpenické látky (sclareol v šalvěji muškátové, kamfen, antisepticky působící karnozol a řada dalších).[13][14] Šalvěj divotvorná obsahuje halucinogenní diterpen salvinorin A a pro tyto své vlastnosti byla středoamerickými Indiány využívána k rituálním účelům.[15]
Dále se vyskytují flavonoidy (kvercetin, luteolin), hořčiny, třísloviny, fytoestrogeny a různé organické kyseliny (např. kyselina rozmarýnová, kyselina kávová).[16][17] K použití se sbírají obvykle listy, méně často celá nať.[17]
Nejužívanější evropskou šalvějí je pravděpodobně šalvěj lékařská, známá jako léčivka a koření již od starověku. Její listy se využívají při vaření jako koření, především v rámci středomořské kuchyně do omáček, ke grilovaným masům a rybám. Užívá se též jako dochucovadlo do sýrů, bylinkových másel nebo větrových bonbónů. Šalvěj hispánská produkuje jedlá semena zvaná chia, která mají vysoký obsah bílkovin, vápníku, omega-3 mastných kyselin a α-linolenových kyselin (ALA). Drcená semena šalvějí vyskytujících se na jihozápadě USA a v Mexiku (Salvia apiana, Salvia columbariae) jsou přísadou cereální suroviny zvané „pinole“, užívané na výrobu kaší, tortil a jiného pečiva.[18]
Listy šalvěje ladné (Salvia elegans) silně voní po ananasu a používají se na ochucování dezertů a aromatizaci vermutů, dezertních a sladkých vín, podobně jako šalvěj muškátová.[8]
Šalvěje patří také mezi významné medonosné rostliny s vysokou produkcí nektaru. Šalvějový med je světlý až bílý, hustý a jemně aromatický, s vysokým obsahem sacharózy a fruktózy, proto pomalu krystalizuje.[19]
Léčivé druhy šalvějí (především šalvěj lékařská, muškátová, křovitá nebo bílá) mají antiseptické účinky, jsou tedy užívány např. na bolesti v krku, angíny a různé záněty v podobě bylinného čaje nebo jako kloktadlo. Působí též jako karminativum proti špatnému zažívání, bolestem žaludku a břicha, proti nadměrné plynatosti, střevům dodává úlevu od bolesti (například po antibiotické terapii). Šalvěj má antioxidační, protikřečové a protimikrobiální účinky. Užívá se tedy i proti nadměrnému pocení, k čištění zubů a osvěžení dechu. Účinná je při hormonálních a klimakterických obtížích, pomáhá při nervovém vypětí a depresích, stimuluje imunitu. Ve větších dávkách může být toxická kvůli obsahu thujonu, nedoporučuje se též při kojení a těhotenství.[17]
Šalvěj muškátová (Salvia sclarea) se používá při ošetřování kůže a je zdrojem tzv. muškátového oleje. Její éterický olej má stimulační účinky na centrální nervový systém, při vyšších dávkách působí euforicky. Jako bylinný všelék je v Mexiku užívána Salvia azurea. Z listů šalvěje levandulolisté (Salvia lavandulifolia) se připravuje povzbuzující odvar a výzkumy prokázaly její pozitivní efekt na paměťové funkce mozku.[8][20][21]
Esenciálních olejů mnoha druhů se využívá v aromaterapii a kosmetice.[22] Další jsou využívány jako rituální a očistná vykuřovadla (šalvěj lékařská, šalvěj bílá). Šalvěj divotvorná, řečená též věštecká šalvěj (Salvia divinorum), se pěstuje pro psychedelické účinky, u indiánského kmene Mazatéků byla intoxikace způsobená žvýkáním listů (méně často kouřením) po tisíciletí součástí rituálních obřadů.[15]
Šalvějová silice získávaná destilací suchých stonků šalvěje lékařské pomocí vodní páry má jemnou, sladce bylinnou, kafrovou vůni a využívá se jako přísada pro pánskou kosmetiku, též do mýdel a ústních vod. Pleťová voda s šalvějí má ozdravné účinky na problematickou pleť, má stahující a dezinfekční schopnosti. Užívá se též k masážím. Podobné, avšak omezenější uplatnění má ostře kořenitě vonící silice šalvěje muškátové.[23]
Mnohé druhy a odrůdy jsou pro atraktivní vzhled listů a květů v celé škále barev používány k okrasným účelům. Uplatňují se jednak jako letničky a přenosné květináčové rostliny, jednak jako trvalky. Estetický účinek je u některých druhů ještě zesilován jejich silnou vůní.
Jako letnička se v evropských podmínkách pěstuje například šalvěj zářivá (Salvia splendens) s nápadnými zářivě červenými, růžovými nebo fialovými květy; modře kvetou šalvěj pomoučená (S. farinacea) nebo šalvěj odstálá (S. patens) a šalvěj zahradní (S. horminum), které jsou použitelné i do suchých vazeb. Dvouletá a značně aromatická je šalvěj muškátová, dorůstající značných rozměrů a atraktivní světle lilákovými květy s velkými krémově narůžovělými listeny. K oblíbeným vytrvalým šalvějím patří šalvěj lékařská v mnoha kultivarech (např. s panašovanými nebo červeně zabarvenými listy), šalvěj hajní nebo vlhko vyžadující šalvěj slatinná (Salvia uliginosa). Unikátní dvoubarevné (červeno-bílé) květy má kultivar 'Hot Lips' šalvěje drobnolisté (Salvia microphylla).[24][25]
Vzhledem k obrovskému množství druhů blížícímu se tisícovce nemůže být následující seznam ani zdaleka vyčerpávající. Uvedeny jsou některé vybrané druhy, s nimiž se můžeme setkat v českém prostředí, v botanických zahradách a literatuře. Pro kompletní soupis druhů viz externí odkaz na Biolib.
Původem ze Starého světaː
Původem z Nového světaː
Šalvěj luční
Šalvěj hajní
Šalvěj přeslenitá
Šalvěj lepkavá
Šalvěj etiopská
Šalvěj rakouská
Šalvěj křovitá
Salvia indica má poměrně netradiční vzhled
Šalvěj bílá (Salvia apiana)
Zřídka kvetoucí šalvěj divotvorná (Salvia divinorum)
.jpg)
Šalvěj hispánská, zdroj chia semínek
Atraktivně kvetoucí šalvěj ladná (Salvia elegans)
Kultivar šalvěje lékařské Variegata s panašovanými listy
Hustě vlnaté listy šalvěje stříbřité
Šalvěj šarlatová (Salvia coccinea)
Salvia patens
Salvia africana-lutea je mohutný keř původní v jižní Africe
.JPG)
_001.jpg)
{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. 
Obrázky, zvuky či videa k tématu šalvěj ve Wikimedia Commons
Šalvěj (Salvia) je rod aromatických léčivých bylin, polokeřů či keřů z čeledi hluchavkovitých. Se 700–1100 druhy je tradičně považován za nejpočetnější rod čeledi; fylogenetické studie první a druhé dekády 21. století však prokázaly, že v dosavadním pojetí rod není monofyletický a bude vyžadovat zásadní revizi. Šalvěje jsou kosmopolitně rozšířeny, nejvíce druhů roste ve Střední a Jižní Americe, ve Středomoří a ve východní Asii. Šest druhů se považuje za původní v české květeně, některé odolnější pěstované druhy zde příležitostně zplaňují.
Listy a stonky šalvějí jsou obvykle pokryty chlupy. Květy jsou pětičetné, kališní i korunní lístky srostlé, koruna obvykle formuje výrazný dvoupyskatý tvar. Ze čtyř tyčinek jsou dvě jalové. U většiny druhů je vyvinut zajímavý pákový mechanismus tyčinek sloužící k poprášení opylovače pylem. Plodem jsou tvrdky.
Pro vysoký obsah účinných látek, především aromatických éterických olejů, je řada druhů po staletí kulturně využívána v léčitelství, kosmetice a gastronomii, jiné se zase pro atraktivní vzhled barevných květů uplatňují v okrasném zahradnictví. Patří též k medonosným rostlinám. Výživná semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia.
