nimet breadcrumb-navigoinnissa
Four species belong to genus Lynx, medium-sized wildcats in the cat family Felidae: the Eurasian lynx (L. lynx), the Canada lynx (L. canadensis), the Iberian lynx (L. pardinus), and the bobcat (L. rufus).Other cats are commonly called lynx (for e.g. Caracal caracal, the desert or African lynx, or caracal, and Felis chaus, the swamp lynx or jungle cat) but do not belong to the Lynx genus.
Lynx have short tails and the characteristic tufts of black hair on the tips of their ears. They have a somewhat hidden black-barred ruff under the neck, large, padded paws for walking on snow, and long whiskers on the face.Their fur color varies from brown to beige with some brown markings on the limbs and white fur on their chests, bellies and on the insides of their legs.Fur coloring, fur height and paw size varies by climate range; in colder northern climates, lynx tend to have progressively thicker and lighter-colored fur, and larger, more padded paws. The smallest of the lynx (bobcats) grow to between 7.3 to 14 kilograms (16 to 31lb), and the largest (the Eurasian lynx) reach18 to 30 kilograms (40 to 66lb).
Lynx inhabit high altitude boreal forests with dense cover of shrubs, reeds, and tall grass and northern taiga.Bobcats also live in temperate forests, swamp and desert scrublands.Although they hunt mainly on the ground, lynx can climb trees and can swim.
Lynx are usually solitary, living in dens in crevices or under ledges.Mating occurs in late winter and females give birth to between two and four kittens after a gestation of about 70 days. The young stay with the mother for one more winter, a total of around nine months, before moving out to live on their own as young adults. The large, Eurasian lynx feed primarily on ungulates though also prey on a wide range of animals such as hares, birds, foxes, squirrels, sheep goats, and rodents. Bobcats also prey on ungulates to some degree.The other lynx species are specialists on hares and rabbits; the Iberian lynx, which is critically endangered and limited to just a few small, isolated populations in southwest Spain, feeds exclusively on rabbits, numbers of which are declining, one negative affect on L. pardinus populations.Northern populations of Canada lynx are well-known for their regular 10-year population cycles which follow those of its prey, the snowshoe hare (Lepus americanus).
American lynx species have managed harvests for their fur; trade in Eurasian lynx has stopped although illegal skin trade is one of the greatest threats to this species.
(Wikipedia 2014; Breitenmoser et al. 2008; Kelly et al 2008; Nowell 2008, O’Brien and Johnson 2005; Von Arx and Breitenmoser 2008)
Lynx
Theria
Infraclase: Orde: Suborde:Feliformia
Familia: Subfamilia:Felinae
Xéneru:LynxKerr. 1792.
Felis
lynxLinnaeus. 1758.
Lynx ye un xéneru de mamíferos carnívoros de la familia Felidae vulgarmente conocíos como llobos cervales. Conócense cuatro especies caracterizaes pol so tamañu mediu, fuertes pates, llargues oreyes, cola curtia y cuerpu más o menos motudu.
Toles especies habiten puramente nel Hemisferiu Norte, en Eurasia y Norteamérica (d'onde paecen ser orixinarios). El llamáu llobu cerval africanu (Caracal caracal), qu'habita n'África y gran parte d'Asia Central y Occidental, ye en realidá un felín escasamente emparentáu que guarda delles semeyances esternes colos representantes del xéneru Lynx frutu de la converxencia evolutiva, como son la so cola, escepcionalmente curtia (pocu más qu'un simple muñón), y les sos grandes oreyes, coronaes por llargos penachos de pelo negru na punta que sirven pa amontar la so, yá de por sí, gran audición. Tamién esisten unos carauterísticos guedeyes de pelo llargu nes mexelles.
Describiéronse les siguientes especies:[1]
La pelame tien distintes tonalidaes según la especie y la subespecie de la que se trate. Los llobos cervales canadiense y euroasiático bazcuyen ente'l pardu y l'amarellentáu, desenvolviendo una pelame más llarga y buxu pel hibiernu. El llobu cerval ibéricu ye de color pardu ente que'l llobu cerval coloráu, como'l so nome indica, tien un mantu pardu-acoloratáu. Les cuatro especies tienen llurdios y rayes que la so densidá varia según los individuos. La especie más grande ye la euroasiática, que pue llegar a algamar los 30 kg de pesu, y la más pequeña la ibérica, que raramente llega a los 20 kg.
Tratarse d'animales preferentemente forestales. El llobu cerval ibéricu habita en montes de tipu mediterráneu, ente que el euroasiático y el canadiense alternen los de coníferes y fueya caduca. Tamién pueden habitar en zones más estenes, como la tundra. El llobu cerval coloráu ye común tantu en montes como nes grandes llanures y árees de carba del centru y oeste de Norteamérica. Les preses más comunes son los lagomorfos y royedores de ciertu tamañu, a les que se #añedir de forma más ocasional aves y ungulaos de pequeñu tamañu, como corzos y críes de venaos y muflones. Los pequeños carnívoros, ente los que s'inclúi'l gatu montés, tampoco escapen a la so depredación.
Lynx ye un xéneru de mamíferos carnívoros de la familia Felidae vulgarmente conocíos como llobos cervales. Conócense cuatro especies caracterizaes pol so tamañu mediu, fuertes pates, llargues oreyes, cola curtia y cuerpu más o menos motudu.
Toles especies habiten puramente nel Hemisferiu Norte, en Eurasia y Norteamérica (d'onde paecen ser orixinarios). El llamáu llobu cerval africanu (Caracal caracal), qu'habita n'África y gran parte d'Asia Central y Occidental, ye en realidá un felín escasamente emparentáu que guarda delles semeyances esternes colos representantes del xéneru Lynx frutu de la converxencia evolutiva, como son la so cola, escepcionalmente curtia (pocu más qu'un simple muñón), y les sos grandes oreyes, coronaes por llargos penachos de pelo negru na punta que sirven pa amontar la so, yá de por sí, gran audición. Tamién esisten unos carauterísticos guedeyes de pelo llargu nes mexelles.
Vaşaq (lat. Lynx) - pişiklər fəsiləsinə aid heyvan cinsi. Təhlükə həddinə yaxınlaşır, yaxın gələcəkdə təhlükəli vəziyyətə düşə bilər. Geniş yayılmış, bəzi yerlərdə adi, lakin antropogen təsir altında sayı azalan həssas növdür.[3]
Bədəninin uzunluğu 82-109 sm, quyruğunun uzunluğu 20-24 sm, çəkisi 8-19 kq (bəzən 32 kq-dək) olur. Ayaqları qüvvətli, nisbətən uzun, pəncələri çox enlidir. Qulaqlarında fırçayabənzər uzun tüklər var. Açıq-sarı, kürən və ya xallı olur.[4]
Avropa, Qafqaz, Sibir, Orta Asiya, Uzaq Şərq, Şimali Himalayda yayılmışdır. Azərbaycanda tarixi arealı bütün dağların meşə qurşağını, dağətəyi alçaqdağlı silsilələri, Naxçıvanı və Zuvand yaylasını əhatə edirdı. Meşə sahələrinin azalması nəticəsində bir şox ərazilərdə artıq yoxa çıxmışdır. Son 10 ilin tədqiqatları vaşaqın Hirkan meşələrində, Zəngəzur silsiləsində, Mingəçevir su anbarının ətrafındakı arid landşaftlarda yaşayıb qalmasını müəyyən etmişdir. Kiçik Qafqazın işğal altında qalmış ərazilərində də yayılması güman olunur. Daha stabil və sıx populyasiya Axar-Baxar silsiləsində mövcuddur.
Yaşayış yerləri həm meşəli, həm də qayalı çılpaq əraziləri əhatə edir. Ardıc və saqqız ağacları üstünlük təşkil edən seyrək meşəlikdə də rast gəlinir. Qidasını orta və kiçik ölçülü məməlilər (cüyür, köpgər, tur, maral və donuz balaları, dovşan, siçankimilər və s), quşlar (tetra, ular, qırqovul, kəklik və s) təşkil edir. Cütləşmə dövrü fevral-mart aylarına təsadüf edir, 3 – 3.5 aylıq hamiləlik dövründən sonra 2 - 3 bala doğurlar. Sayı: Dəqiq sayı məlum deyildir. Çalalarda, ağac köklərinin altında, qayaların dərələrində yuvasını qurur. Balaları böyütmək prosesində dişi və erkək iştirak edirlər. Əsasən dovşan, gəmiriciklər və quşları yeyir; bəzən dırnaqlı heyvanlara (cüyür və s.) hücum edir. Çox vaxt gecələr ova çıxır.[5]
Yaşayış yerlərinin azalması, insan tərəfindən birbaşa təqib olunması və qida obyektlərinin sayının azalmasıdır.
IUCN siyahısına salınmışdır. Növün yaşayış yerləri Türyançay, Korçay, Zaqatala, İlisu qoruqlarında, Şahdağ, Hirkan, Zəngəzur, Göy-göl, Altı-ağac Milli Parklarında, Zuvand, Ordubad, Qax, Korçay, Qızılca, Şəmkir, Şəki, Qəbələ mühafizə olunur. Qida bazasının möhkəmləndirilməsi məqsədilə Acınohur düzündə və ətraf ərazilərdə ceyranın, Hirkan MP-də nəcib maralın tarixi arealını bərpa etmək, XMOTƏ-lər arasında ekoloji dəhlizlər təşkil etmək.
Azərbaycanda vaşaqın arealı: Vaşaq (lat. Lynx) - pişiklər fəsiləsinə aid heyvan cinsi. Təhlükə həddinə yaxınlaşır, yaxın gələcəkdə təhlükəli vəziyyətə düşə bilər. Geniş yayılmış, bəzi yerlərdə adi, lakin antropogen təsir altında sayı azalan həssas növdür.
Al liñsed a zo ur strollad a bevar gouenn (Liñs Kanada, Liñs Iberia, Liñs Eurazia hag ar Liñs rous) e-touez ar c'hazheged gouez. An anv lynx a za ag ar gresianeg λύγξ hag a ziskenn ag an indezeuropeg leuk- ('lou', 'gouloù', 'skedus') rak sked e zaoulagad.
Profile view of a lynx Al liñs a zo berr e lost, ledan e bavioù hag hir e vourrenn. War e ziskouarn eh eus ur guchenn du. Ur c'houzougenn du a vez gwelet dindan ar c'houg hag a c'hall bout keñveriet gant ur skoulm papilhorig.
O livioù a c'hall kemm etre ur feur aour, gell pe ha louet, ha brizhiet gant merkoù du, dreistholl war an izili. Atav eo gwenn feur o bruched. Hirded ha liv e feur, kement a ledanded e bavioù a gemm hervez hin o annez. O favioù a c'hall bout ledanoc'h eget an dorn pe an troad denel.
Al Liñs rous hag al Liñs Kanada eo ar rummoù bihanañ, tra ma eo brasoc'h al Liñs Iberia hag Eurazia.
4 spesad liñsed zo :
Al liñsed a zo ur strollad a bevar gouenn (Liñs Kanada, Liñs Iberia, Liñs Eurazia hag ar Liñs rous) e-touez ar c'hazheged gouez. An anv lynx a za ag ar gresianeg λύγξ hag a ziskenn ag an indezeuropeg leuk- ('lou', 'gouloù', 'skedus') rak sked e zaoulagad.
El linx o gat cerval (gènere Lynx) és un gènere de felins del qual formen part quatre espècies. Les seves característiques són: mida mitjana, potes fortes, orelles llargues, cua curta i el pelatge més o menys tacat.
Totes les espècies habiten exclusivament a l'hemisferi nord, a Euràsia i Nord-amèrica (d'on sembla que són originaris). L'anomenat linx africà (Caracal caracal), que habita a Àfrica i a gran part d'Àsia Central i Occidental, és en realitat un felí escassament emparentat amb els representants del gènere Lynx, malgrat que hi comparteix algunes semblances externes, fruit de la convergència evolutiva, com són la cua, excepcionalment curta i les grans orelles, coronades per llargs pèls negres a la punta que serveixen per a incrementar-li la gran audició.
El pelatge té diferents tonalitats segons l'espècie i la subespècie de què es tracti. Els linxs canadencs i eurasiàtics oscil·len entre el marró i el groc desenvolupant un pelatge més llarg i gris durant l'hivern. El linx ibèric és de color marró mentre que el linx vermell, com indica el seu nom, té un mantell marró-vermellós. Les quatre espècies tenen taques i ratlles que varien segons l'individu. Generalment els individus més tacats són els que viuen al sud. L'espècie més gran és l'eurasiàtica, que pot arribar als 30 kg de pes i l'espècie més petita la ibèrica, que no arriba als 20 kg.
Es tracta d'animals preferentment forestals. El linx ibèric habita a boscos de tipus mediterrani, mentre que l'eurasiàtic i el canadenc varien entre els boscos de coníferes i els de fulla caduca. El linx vermell és comú tant en boscos com en les grans planes i àrees de matoll del centre i oest de Nord-amèrica. Les preses més comunes en són els rosegadors i els lagomorfs, a les que s'afegeixen ocasionalment aus i ungulats de petita mida, com ara cabirols i cries de cérvol. Els petits carnívors, entre el que s'inclou el gat feréstec, tampoc s'escapa de la seva depredació.
De les quatre espècies conegudes de linxs, l'espècie ibèrica és la més vulnerable pel que fa al nombre d'individus. Aquesta espècie forma part de la Llista Vermella de la UICN. La població del linx ibèric es redueix a 200 exemplars, repartit en petites àrees del sud-oest de la península Ibèrica, entre les quals destaca el Parc Nacional de Doñana. Malgrat els recents èxits del programa de cria en captivitat portada a terme a Espanya, l'espècie encara continua decreixent per culpa dels atropellaments a les carreteres, destrucció del seu hàbitat i l'escassetat d'aliments, degut principalment a la mixomatosi en el conill. També es produeixen morts quan els animals queden atrapats en els paranys i a causa de la caça furtiva.
La primera espècie del gènere, Lynx issiodorensis, aparegué durant el Pliocè superior.[1]
Es tracta d'animals preferentment forestals. El linx ibèric habita boscos de tipus mediterrani, mentre que l'eurasiàtic i el canadenc alternen els de coníferes i fulla caduca. També poden habitar zones com la tundra. El linx vermell és comú tant en boscos com en grans esplanades i algunes àrees del centre i oest de Nord-amèrica. Les preses més comunes són lagomorfs, ratolins de certa mida i cries de cérvol. Els petits carnívors, entre els quals s'inclouen el gat muntès, tampoc no escapen a la seva depredació.
En altres projectes de Wikimedia:
El linx o gat cerval (gènere Lynx) és un gènere de felins del qual formen part quatre espècies. Les seves característiques són: mida mitjana, potes fortes, orelles llargues, cua curta i el pelatge més o menys tacat.
Mae lyncs yn aelod o un o'r pedair rhywogaeth o gath o faint canolig sy'n perthyn i'r genws Lynx.
Mae gan y lyncs gynffon fer, a thuswau nodweddiadol o wallt du ar flaenau'r clustiau. Y lyncs (lluosog: lyncsod) yw un o'r pedair rhywogaeth y genws Lynx, cathod gwyllt cymedrol eu maint. Tardda'r enw o'r Saesneg Canol trwy'r gair Groeg λύγξ,[1] o'r gwreiddyn Indo-Europeaidd leuk- ("golau, disgleirdeb"), cyfeiriad at ymoleuedd ei lygaid adlewyrchol.[2]. Mae'r erthygl hon yn ymdrin yn bennaf â'r lyncs Ewrasaidd, sef y rhywogaeth a fu'n gynhenid i Gymru ar un adeg.
Mae gan y lyncs gynffon fer, siobynnau nodweddiadol o flew duon ar flaenau ei glustiau, pawennau wedi eu clustogi ar gyfer cerdded ar eira, a wisgers ar yr wyneb. Mae crychdorch o dan y gwddf gyda bariau, weithiau'n ymdebygu i dei-bo. Mae lliw y corff yn amrywio'n frown cymedrol i led-wyn, weithiau wedi ei farcio â brychni brown tywyll, yn enwedig ar y coesau. Mae'r nodweddion hyn oll yn amrywio'n fawr yn ôl hinsawdd eu cynefin. Rhywogaethau lleiaf y genws yw'r fobgath a lyncs Canada, a'r mwyaf yw lyncs Ewrasia[3].
Y pedair rhywogaeth o lyncs Rhywogaeth Pwysau Hyd Uchder (i'r ysgwyddau) Lyncs EwrasiaiddMae'r lyncs fel arfer yn anifail sy'n cadw ei gwmni ei hun, er y gall minteion bychain ohonynt weithiau gyd-hela. Bydd cymaru yn digwydd yn y gaeaf hwyr ac mae'r fenyw yn esgor ar un i bedwar cathan ar ôl cyfebru am 70 niwrnod. Erys y bychain gyda'r fam am aeaf arall, sef naw mis, cyn mynd ar ddisberod fel oedolion ieuanc. Fe grea'r lyncs ei ffau mewn agennau neu o dan silffoedd mewn creigfannau. Bwyta amrediad eang o anifeiliaid, gan gynnwys yng Nghymru ddeiet dybiedig o iyrchod, ceirw cochion, ysgyfarnogod, pysgod, llwynogod, defaid a geifr, gwiwerod cochion, llygod a llygod pengron, grugieir ac adar eraill.
Mae'r lyncs yn mynychu fforestydd mynyddig gyda llysdyfiant trwchus o lwyni, hesg a gwair tal. Er bod y gath hon yn hela ar y ddaear, gall ddringo coed a nofio'n gyflym, gan ddal pysgod. Cychwynnwyd amryw brosiectau i ail-sefydlu lyncsod yn eu cynefinoedd hynafol, a bu rhain yn llwyddiannus mewn amryw ardaloedd yn y Swisdir. Ers yr 1990au ymdrechwyd droeon i'w hailsefydlu yn yr Almaen ac ers 2000 ceir poblogaeth fechan ym mynyddoedd yr Hartz ger Bad Lauterberg.
Mae'r lyncs yn fwy cyffredin yng ngogledd Ewrop na'r rhelyw o wledydd, yn enwedig yn Norwy, Sweden, Estonia, Y Ffindir a pharthau gogleddol Rwsia. Amcangyfrifir y boblogaeth Swedaidd yn 1200-1500 unigolyn, a phoblogaeth y Ffindir yn 1900-2100, lle bu'r niferoedd yn cynyddu'n flynyddol ers 1992. Ystyrir y boblogaeth yn y Ffindir yn fwy bellach nag a fu erioed. Difawyd poblogaeth gwledydd Prydain yn yr 17eg ganrif, ond bu galwadau am ei hail-sefydlu i reoli niferoedd ceirw.[4][5] .
Nid oes amheuaeth am bresenoldeb y lyncs fel anifail gwyllt ym Mhrydain, ac felly yn ôl pob tyb, yng Nghymru, yn y cyfnod ôl-rewlifol a chyn-hanesyddol. Ym Mhrydain ystyrid y lyncs Ewrasiaidd fel anifail o Epoc y Pleistosen ond a fethodd a chyrraedd yr Holosen. Erbyn hyn fe wyddom fod hyn yn gwbl anghywir. Gwyddom i'r lyncs fyw yn Lloegr a de Iwerddon mor ddiweddar â 9000 o flynyddoedd cyn y presennol. Cafwyd sbesimenau o Ddyfnaint ac o Swydd Derby a ddarganfuwyd trwy ddull Dyddio Carbon yn dyddio o 8800-9500 flynyddoedd yn ôl).[6] Nid oes rheswm i amau felly bod yr anifail hefyd yn troedio tir Cymru yn ogystal. Fodd bynnag, yn 1997 daeth y newyddion syfrdanol ar y pryd bod lyncsod Ewrasaidd wedi goroesi yn yr Alban hyd mor ddiweddar a'r 3edd ganrif AD.[7]
Ymddengys erbyn hyn bod ffynonellau Cymraeg eu hiaith yn dyfod a hanes y lyncs fwyfwy i'r presennol, yn gyntaf i 8ed ganrif yr Hen Ogledd, (de'r Alban neu Gymbria heddiw), ac wedyn, mor ddiweddar a'r 15g., i ogledd Cymru. Mae'r hwiangerdd enwog Pais Dinogad yng nghorff y gerdd arwrol, treisgar a gwaedlyd Y Gododdin, yn cyfeirio at lew ac at 'llewyn':
Mae'r ffynhonnell fwy diweddar yn fwy pendant. Mae David Hetherington yn ecolegydd sydd yn ymchwilio i hanes y lyncs ym Mhrydain.[9] Darganfu gyfeiriad mewn cywydd gan y bardd o'r 15g Dafydd Nanmor at llew brych. Anodd yw credu meddai, i'r fath derm (speckled lion iddo fe) olygu dim arall ond lyncs.[10]. Dyma ran o'r cywydd hwn yn clodfori'r uchelwr Rhys ap Rhydderch ap Rhys o’r Tywyn:
Diystyriodd Raye y posibilrwydd mai lyncs oedd 'llew brych'[11] gan i bapur Norwyaidd ddweud nad yw lyncsod yn dilyn ceirw mudol. Ystyriai hefyd ffynhonnell o'r 15g. yn rhy ddiweddar. Barn Hetherington ar yr amseriad fodd bynnag yw, gan y bu lyncsod yn eitha lluosog yn ardaloedd mynyddig amhoblog Ewrop hyd canol y 19g. pam nad felly ym Mhrydain. Yn ychwanegol, nid yw lyncsod yn dilyn llysyswyr fel ceirw i'r mynyddoedd yn yr haf yn cyfrif fel ymfudo yn gymaint â symud syml ychydig fetrau i'r uchelderau wrth iddynt fanteisio ar borfa ir a ffres. Mae'n sefyll i reswm, meddai Hetherington, y byddai lyncsod yn ffocysu eu gweithgaredd ar y rhannau o'u libart lle ceir prae addas. Ychwanega: "To my non-Welsh reading eyes, I'd struggle to explain what else a 'speckled lion' would be!" a bod William Harrison, yn ysgrifennu yn y 1570au yn disgrifio sut y bu ar un adeg "many lions" ym mharthau gogleddol yr Alban, ond ni chlyw neb amdanynt mwy.
Cyfyd y cwestiwn erbyn hyn ai lyncs oedd pob "llew" neu "lion" ym marddoniaeth gynnar y canoloesedd? "Llew bychan" fyddai llewyn mewn Cymraeg modern wrth gwrs (gw. Pais Dinogad uchod). Gallai tarddiad "llew" fod o'r Lladin leo (dehongliad nad yw heb ei broblemau - sut oedd bardd Pais Dinogad yn gwybod am lew yn yr 8g.?) neu, yn ôl yr ysgolhaig Adrian Price, o lugh, sef lyncs yn yr Hen Aeleg (cyn AD900) ac yn gytras a geiriau yn golygu golau pefriol (hy. golau llygaid y lyncs, sef union etymoleg y gair lyncs ei hun). Mae'n werth efallai cyfeirio at Lleu, lleufer, lleuad yn y cyswllt hwn[12].
Mae'r lyncs yn anifail cenedlaethol i Weriniaeth Macedonia[13][14] ac fe'i dangosir ar du ôl y darn arian 5 denar.[15]. Mae'n anifail cenedlaethol Romania hefyd[16].
Mae lyncs yn aelod o un o'r pedair rhywogaeth o gath o faint canolig sy'n perthyn i'r genws Lynx.
Rys (Lynx) je rod středně velkých kočkovitých šelem severní polokoule. Mezi typické znaky rysů patří licousy, štětičky na ušních boltcích, krátký ocas, dlouhé nohy a 28 zubů (oproti 30 běžných u většiny jiných koček). Celkem se u rysů uvádí dvanáct unikátních evolučních znaků (synapomorfií).[1]
Rysové prošli evolučním vývojem, na jehož konci stojí současné čtyři druhy. Dva žijí v Severní Americe - rys kanadský a rys červený. Ohrožený rys iberský obývá rezervace ve Španělsku a několik málo zvířat snad ještě přežívá v Portugalsku. Rys ostrovid je ze všech rysů největší a má také největší areál rozšíření; původně žil v celé Eurasii, ale v Evropě byl na mnoha místech vyhuben. Společným předkem těchto čtyř druhů byl zřejmě Lynx issiodorensis, jenž žil v pliocénu a pleistocénu. Karakal a kočka bažinná se kvůli chomáčkům chlupů na konci uší a kratšímu ocasu někdy také označují jako rysové nebo rysci. S rysy rodu Lynx ale nejsou nijak zvlášť příbuzní.
Rysové preferují habitat v podobě lesních společenství mírného pásu. S výjimkou rysa iberského jsou rozšířeni na velkém území v poměrně hojných počtech a nehrozí jim v globále nebezpečí vyhubení. Zatímco v indiánské mytologii zaujímali důležité postavení, v evropské kulturní oblasti byli dlouho tajemným neurčitým zvířetem s pověstí zuřivé šelmy.
Rysové mají jedinečný vzhled a jejich záměna s jinými kočkami (snad s výjimkou karakala) je prakticky vyloučená. Charakterizuje je kymácivá chůze, způsobená výraznými zadními končetinami. Přední i zadní končetiny mají rysové relativně dlouhé a objemné a tlapy velmi široké. Ve sněhu fungují jako malé sněžnice. Široké tlapy navíc tlumí zvuk při chůzi a přispívají tak k tichému přiblížení ke kořisti. Plošný tlak rysů ostrovidů na zem je třikrát menší než u koček divokých a rysů kanadských čtyřikrát až devětkrát menší než kojotů. Otisky tlap se podobají otiskům kočky domácí, jsou však podstatně širší. Stopa je téměř lineární, především pohybuje-li se rys vyšším tempem.[2]
Ocas mají rysové krátký, jakoby useknutý, jeho délka se pohybuje od 5 do 25 cm. Rys ostrovid ho mívá nejsilnější ze všech druhů. Krátký ocas související s redukcí ocasních obratlů je hlavní anatomickou zvláštností rodu Lynx.[1]
Pohlavní dimorfismus bývá nepříliš výrazný, samci jsou v průměru o 15–25 % větší než samice.
Množství skvrn a celkové zbarvení srsti se liší v závislosti na druhu a na zeměpisné šířce výskytu. Rysové mohou mít svůj kožich téměř jednobarevný, s nevýraznou kresbou, s proužky, s výraznými skvrnami a rozetami. Rysové iberští mívají skvrny velmi zřetelné, zatímco rysům kanadským dlouhá srst případnou kresbu rozmazává či úplně destruuje. Všichni rysové mají líce, břicho, vnitřek nohou, bradu a srst okolo očí zbarvené krémově. Rys kanadský a rys ostrovid se vyznačují velmi hustou srstí, která může mít na břiše 4600 a na zádech až 9000 chlupů na cm². Poměr chlupů podsady vůči pesíkům je 12–13 ku 1.
Srovnání rozměrů těla v rámci rodu Lynx[2][3][4][5] Rys ostrovid Rys kanadský Rys iberský Rys červený Délka těla (bez ocasu) 76 až 148 cm 73 až 107 cm 68 až 82 cm 50 až 100 cm Délka ocasu 12 až 24 cm 5 až 13 cm 12 až 16 cm 9 až 20 cm Maximální délka lebky 13,1 až 15,3 cm 11,7 až 13,9 cm 11 až 13,9 cm 10,6 až 13,7 cm Výška v kohoutku 65 až 75 cm 48 až 65 cm 40 až 50 cm 45 až 68 cm Typická hmotnost samců 12 až 32 kg 6 až 17 kg 7 až 16 kg 9 až 18 kg Typická hmotnost samic 13 až 25 kg 5 až 12 kg 8 až 10 kg 4 až 15 kg Průměrná hmotnost 23 kg 10,1 kg 11 kg 8,6 kgHlava rysů je kulatá a posazená na krátkém krku. Uši mají trojúhelníkovitý tvar, jsou relativně dlouhé a zakončené chomáčky chlupů. Kromě rysů rostou tyto chlupy i karakalům, kočkám bažinným a některým rasám koček domácích. Slouží zřejmě k určování směru větru a k přesnějšímu lokalizování zvuků. Okolo hlavy mají prodlouženou srst, která tvoří licousy, jež propůjčují hlavám rysů typický vzhled poněkud připomínající sovu. Vytvářejí parabolický tvar a pomáhají zřejmě k lepšímu zachytávání zvuků.
V tlamě rysů se nachází 28 zubů. Pro ostatní kočkovité šelmy je typických 30 zubů. V horní čelisti mají rysové jenom dva třenové zuby (premoláry) a čelist je tedy celkově kratší. Tím se zvýšila síla skusu. Zubní vzorec rysů je I3/3 (řezáky), C1/1 (špičáky), P2/2 (trháky), M1/1 (stoličky), u ostatních kočkovitých šelem I3/3, C1/1, P3/2, M1/1.
Jako ostatní kočkovité šelmy mají i rysové velmi dobře vyvinutý zrak, který je uzpůsobený k vidění za snížené viditelnosti a k zachycení pohybu. Myš rysové spatří na vzdálenost 75 metrů, zajíce na 300 metrů a srnu na 500 metrů.[6] Sluch, zřejmě i díky licousům a štětinkám dosahuje značné citlivosti a rys dokáže zaslechnout zajíce okusujícího větvičku až na 60 metrů.[6] Čich je poměrně citlivý, ale rysové ho využívají především k vnitrodruhové komunikaci a nikdy ne při lovu jako psovité šelmy. Hmatové vousy nacházející se po stranách čenichu, na lících a nad očima jsou orgánem velmi citlivým na dotykové vjemy. Rysové chovaní v zajetí nereagují na šantu kočičí, ale v divočině je její odér láká.
Rysové vodu nijak nevyhledávají a plavou jen, když to je nutné. Jsou to výborní skokani a lezci po stromech. Dokáží přeskočit překážku 3 až 4 metry vysokou. Podobně jako jiné kočky nejsou vytrvalými běžci. Dokáží vyvinout vysokou maximální rychlost na krátkou vzdálenost, ale velmi rychle se unaví. To zjevně souvisí s velikostí jejich srdce, jehož hmotnost dosahuje jen 3,4 až 6,4 ‰ váhy těla. Pohybují se třemi způsoby: chůzí, klusem a skoky.
Rysové jsou teritoriální zvířata. Samci mívají větší území než samice a jejich teritorium v sobě může zahrnovat území několika samic. Mezi jednotlivými domovskými okrsky existují nárazníkové či neutrální zóny, které využívají jedinci, jenž si teprve hledají vlastní teritorium. Velikost území závisí na množství kořisti, biotopu a konkrétním druhu rysa. Někteří samci rysů ostrovidů si mohou nárokovat oblast o rozloze téměř 3000 km²,[7] zatímco samice rysů červených dokáží žít i na území menším než 1 km². Samci jsou vůči jedincům stejného pohlaví velmi netolerantní. Značkování území rysové provádějí především močí a drásáním viditelných míst. Značkování je intenzivnější v jádru domovského okrsku než na jeho okrajích.
Rysové jsou samotářské šelmy. Výjimku představují samice s mláďaty. Samci se k samicím přidružují jen v době rozmnožování a v tuto dobu je následují na každém jejich kroku. Spatřit rysy ve volné přírodě je velká vzácnost. V Národním parku Bavorský les došlo k reintrodukci rysů ostrovidů. V roce 1976 tento park o rozloze 13 000 ha navštívilo asi 1,3 milionů lidí a jen 6 až 8 z nich se podařilo tuto šelmu zahlédnout.
Rysové jsou nejaktivnější za svítání a za soumraku. Svou kořist vyhledávají z pozorovatelny, což je většinou nějaké vyvýšené místo, mnohdy spadlý strom. Pak se k ní snaží nepozorovaně přiblížit anebo vyčkávají, až přijde sama. Pokud se zvíře dostane na krátkou vzdálenost, rys prudce vyrazí. Obvyklá délka pronásledování je okolo 20 metrů, lovy delší než 200 metrů nastávají jen v 1–5 % případů. Když oběť dostihnou, zabíjejí většinou stiskem hrdla nebo prokousnutím šíje. Za kořistí cestují často několik kilometrů denně. Obvykle loví jednou za 1 až 7 dní. Lovecká úspěšnost velmi záleží na konkrétním jedinci, ale existují určitá orientační data. Samice rysů ostrovidů, jenž odchovávají mladé, dosahují úspěšnosti 60–70 %, samci 40–60 % a čerstvě samostatní mladí jedinci jen 10–20 %.
Konkrétní kořist závisí na druhu. S výjimkou rysa ostrovida dávají ostatní rysové jednoznačně přednost malé kořisti v podobě zajícovců nebo ptáků. Rys ostrovid se zaměřuje na menší kopytníky, především na srnce, soby, kamzíky a jeleny. Nicméně i rys červený a kanadský výjimečně uloví jelence běloocasého nebo soba karibu. Rysové nejsou klasičtí mrchožrouti a vyhýbají se starším, rozkládajícím se mršinám. Četnost útoků rysů na domácí zvířata se velmi liší oblast od oblasti. Byly zaznamenány případy, kdy se rys výrazně specializoval na ovce. Na území, kde došlo k reintrodukci rysů se dočasně zvýšila predace domácích zvířat, ale pak došlo ke stabilizaci. Obecně rysové působí podstatně menší škody než vlci a medvědi. Rysové nenapadají člověka a to ani v případě, když se přiblíží k jejich mláďatům.
Rysové jedí v přikrčené pozici, začínají masitými části kořisti jako jsou stehna a ramena. Nikdy nekonzumují žaludek a střeva. Kůži a chlupy pečlivě odstraňují případně odhrnují či rolují. Ptáky zbavují peří. Svou kořist někdy odtáhnou pod stromy či jinou vegetaci, aby nebyli při jídle rušeni. Rysí útoky na stáda jelení zvěře přispívají k rozptýlení těchto býložravců na velkém prostoru. Tím umožňují mladé vegetaci uniknout spásání.
Životní cyklus rysů je rozmanitý. Životní etapy rysa kanadského úzce souvisejí s životem zajíce měnivého (Lepus americanus) a jeho populace každých přibližně 10 let silně kolísá. Pozorování rysů ostrovidů ukazují, že samice rodí mláďata v závislosti na konkrétním roku v 43 až 64 % případů.
Obdobím páření je obvykle konec zimy. Po několika dnech námluv a kopulací se samec vrací ke své obvyklé rutinně, zatímco samice začíná s hledáním vhodného doupěte pro budoucí potomstvo. Doba březosti trvá dva měsíce nebo o něco více. Samice se o mláďata stará sama, krmí je, chrání a učí lovit. Potomci svou matku opouštějí většinou krátce před jejím dalším pářením nebo několik týdnů před narozením dalšího vrhu. Výjimečně s ní zůstávají déle. Teritorium si zakládají mnohdy v blízkosti domovského okrsku své matky, ale nejde o pravidlo.
Reprodukční statistiky pro jednotlivé druhy rodu Lynx[2][3][4][5] Rys ostrovid Rys kanadský Rys iberský Rys červený Doba březosti 67 až 74 dnů 63 až 70 dnů 63 až 73 dnů 50 až 70 dnů Počet potomků (průměrně) 1 až 4 (2) 1 až 8 (3,5) 1 až 5 (3) 1 až 6 (3) Hmotnost mláďat při narození 245 až 430 gramů 175 až 235 gramů 200 až 300 gramů 280 až 340 gramů Věk emancipace 10 až 11 měsíců 10 měsíců 7 až 10 měsíců 8 až 12 měsíců Průměrný věk pohlavní zralosti ♂ : 1004 dnů♀ : 639 dnů
♂ : 573 dnů♀ : 498 dnů
♂ : 24 a více měsíců♀ : 24 měsíců
♂ : 730 dnů♀ : 365 dnů
Maximální věk v přírodě 17 let 14,5 let 13 let 15 letRysové se málokdy stávají oběťmi vztekliny. Z přibližně tisíce kusů odchycených nebo zabitých na Slovensku v desetiletém období bylo jen 0,6 % infikováno virem vztekliny. Navíc se u rysů nerozvíjí agresivní forma této nemoci a sami rysové významně redukují populaci lišek, které bývají častým zdrojem nákazy. Úmrtí v důsledku jakýchkoli nemocí je zaznamenáno u zhruba 1/4 jedinců. Téměř 3/4 úmrtí dospělých rysů má na svědomí člověk, především v důsledku lovu (často pytláctví) či dopravních nehod. Za smrt nedospělých jedinců může především hlad a parazitické nemoci. 80 % rysů ostrovidů nedosáhne věku, kdy se mohou začít rozmnožovat. Kromě člověka mají rysové málo přirozených nepřátel. V závislosti na druhu a biotopu mohou příležitostně padnout za oběť medvědům, vlkům, pumám, rosomákům a výjimečně i jiným šelmám. V přírodě se rysové obvykle dožívají mírně přes 10 a maximálně okolo 17 let, v zajetí to může být i 33 let.[8]
Mláďata rysa ostrovida
Mládě rysa kanadského
Mládě rysa iberského
Mládě rysa červeného
Klasifikace rysů byla předmětem určitých debat a sporů, především zda je řadit jako podrod rodu Felis či jako samostatný rod. Až do 80. let 20. století byly téměř všechny kočky zahrnovány do rodu Felis (výjimkou byl rod Panthera a Acinonyx). Ačkoliv moderní taxonomické studie považují rysy za samostatný rod, v části literatury jsou stále uváděni pod jmény Felis lynx, Felis rufus, Felis canadensis či Felis pardinus.
Množství druhů označovaných jako rysové se během let měnilo. Kromě „klasických“ čtyř druhů, z nichž ale rys kanadský a rys iberský byli určité období považováni za poddruh rysa ostrovida, byli mezi rysy řazeni karakalové (Caracal caracal). Došlo k tomu na základě morfologických znaků, jako byl tvar hlavy, zubů a uší a krátký ocas. Genetické zkoumání ho ale následně vyřadilo. Jistou dobu byl za rysa považován i manul (Otocolobus manul).
Rod Lynx se v současnosti (2017) dělí do čtyř žijících a jednoho vyhynulého druhu. Jsou to:
Následné dělení na poddruhy (subspecie) je stále předmětem debat. Například rys červený se údajně dělí na dalších nejméně dvanáct subspecií rozlišovaných především na základě barvy a morfologických kritérií. Rys kanadský se člení na tři poddruhy, rys ostrovid na pět až osm a rys iberský není již více rozdělován. V případě sporného a již vyhynulého rysa sardinského (Lynx lynx sardiniae) někdy považovaného za poddruh rysa ostrovida se ve skutečnosti nejspíše jednalo o subspecii kočky divoké (resp. kočky plavé Felis lybica).[9]
Fylogeneze rysů byla dlouho sestavována především z fosilních nálezů, ale od konce 20. století v ní hraje stále větší roli genetika. Na základě poznatků z obou disciplín je možno odvodit, že první zástupci kočkovitých se objevili před více než 16 miliony let, klad vedoucí k rysům derivoval asi před 11 miliony let.[10] Nejpozději před 7 miliony let se předci rysů oddělili od linie rodu Puma. Poslední společný předek všech rysů žil asi před 3,2 miliony let.
Fosilie malých koček jsou poměrně vzácné, ale rysové představují výjimku. Ke společnému předkovi rysů existuje poměrně hojně nálezů. Jedná se o druh Lynx issiodorensis, který žil na velmi rozlehlém území a svou tělesnou připomínal již klasické rysy, neboť měl krátký ocas a v čelistech 28 zubů. Z tohoto druhu se následně vyvinuli rysové ostrovid, iberský a červený. Původní hypotéza pak předpokládala, že rys kanadský se vyvinul až z rysa ostrovida. Lynx issiodorensis žil původně v Eurafrasii a do Ameriky se dostal přes Beringii nejpozději před 2,5 miliony lety. Zde se z jeho poddruhu Lynx issiodorensis kurteni vyvinul rys červený.
Fosilie rysů nalezené v jeskyních v Itálii a Monaku a spadající do středního pleistocénu mají určité přechodové charakteristiky mezi rysem ostrovidem a rysem iberským. Nicméně podrobný výzkum zjistil, že rys iberský má blíže k druhu Lynx issiodorensis. Nejpravděpodobnější hypotéza předpokládá, že rysové ze severu, v podstatě tedy rysové ostrovidové postupně vytlačili rysy iberské až na Pyrenejský poloostrov. Rys ostrovid a rys kanadský derivovali ze stejného předka, který žil v Asii a následně migroval do Ameriky, dlouho poté, co zde již žil rys červený.
Klasifikace kočkovitých šelem podle rodů či skupin rodů má osm hlavních linií. Rysové představují pátou z nich. Jejich čtyři druhy se vyvinuly zřejmě v tomto pořadí: rys červený, rys kanadský, rys ostrovid a rys iberský.
FelidaeLynx
Lynx rufus - rys červený
Lynx canadensis - rys kanadský
Lynx lynx - rys ostrovid
Lynx pardinus - rys iberský
V přírodě bylo zaznamenáno křížení mezi rysy červenými a kanadskými. Tito hybridi jsou anglicky nazýváni Blynx nebo Lynxcat, což je vlastně složenina z názvů Bobcat (rys červený) a Lynx (rys kanadský). V roce 2004 byli studováni dva kříženci z Minnesoty a výsledkem bylo zjištění, že u obou byla matkou rysice kanadská. Kříženci přebírají morfologické charakteristiky obou druhů.[11]
V zajetí byli rysové kříženi s oceloty, karakaly a servaly. Existují zprávy i o hybridech koček a rysů, ale nikdy se je nepodařilo věrohodně prokázat, například pomocí DNA testů.
Typickým biotopem všech rysů jsou lesy, především lesy jehličnaté a smíšené. Rys červený je ze všech druhů nejpřizpůsobivější co se životního prostředí týče. Dokáže žít i v polopouštních či naopak bažinatých oblastech. Rys pardálový obývá kromě piniových středomořských lesů i křovinatou vegetaci garrigue.
Všichni rysové žijí na severní polokouli. Rysové kanadský a červený obývají Severní Ameriku (rys červený Mexiko, USA a Kanadu, rys kanadský USA a Kanadu), rys pardálový Pyrenejský poloostrov a rys ostrovid velkou část Eurasie. Území všech rysů se za posledních několik set let zmenšilo a tento úpadek dosáhl největších rozměrů v Evropě. Rys ostrovid byl původně rozšířen prakticky po celé Evropě s výjimkou Britských ostrovů a k jeho vymizení z mnoha míst došlo dříve než k vymizení vlků a medvědů a to i přesto, že nebyl tak intenzivně pronásledován. Tento trend byl zvrácen zhruba v 50. letech 20. století, kdy mnohé země zavedly první specifická ochranářská opatření. Koncem 20. století se s největšími problémy musel potýkat rys iberský. Jeho populace poklesla o přibližně 80 % kvůli myxomatóze králíků divokých, kteří tvoří jeho hlavní kořist, a také kvůli fragmentaci životního prostředí. V Americe nedošlo k tak výraznému ústupu, ale přesto i zde především kvůli rozvoji zemědělství se území rysů zmenšilo. Rys červený již nežije na středozápadě USA, v jižní Minnesotě, na východě Jižní Dakoty, v Iowě a ve větší části Missouri. Rys kanadský se stále vyskytuje na 95 % původního areálu v Kanadě, ale zmizel z části USA.
S výjimkou rysa iberského považuje IUCN populace rysů za dostatečně velké a stabilní. Proto je vyhodnocuje jako málo dotčené, s tím, že rys iberský má status ohrožený.
CITES vede od roku 1990 rysa iberského v příloze I, což znamená, že veškerý obchod s ním je zakázán. Ostatní druhy jsou uváděny v příloze II. Úřady v USA zažádaly o vyjmutí rysa červeného z přílohy II kvůli jeho stabilně vysokým počtům, ale žádost byla zamítnuta. Rys ostrovid je chráněn ve většině zemí svého výskytu, nicméně ve Švédsku, Finsku, Norsku, Estonsku, Rumunsku, Rusku a Iráku je povolen v odlov za určitých okolností a v určitých oblastech. V Arménii není rys ostrovid chráněn vůbec.[12] Lov rysa červeného a kanadského je ve všech zemích Severní Ameriky za určitých okolností povolen, nicméně podléhá rozdílným dílčím omezením v závislosti na jurisdikcích konkrétních států.[13][14]
Termín „lynx“ [lε: ks] pochází z latinského lynx, které bylo převzato z řeckého λξγξ, což znamená prostě „zvíře“. Možné je, že slovo má kořen v indoevropském slově leuk - „jas“ či „svítit“.[8] V češtině a dalších slovanských jazycích má šelma podobný nebo stejný název - rys, ris, ryś, puc, рысь. Původní písmeno „l“ na začátku slova bylo z neznámých, snad tabuových důvodů změněno na „r“.[15] V přirovnání lynx označuje prohnanou osobu. „Mít oči jako rys“ znamená skvěle vidět. Tento výraz vznikl zkomolením původního významu „mít oči jako Lynkeus“, který vyjadřoval údajnou schopnost argonauta Lynkea (Lyncea) vidět skrze hmotu. Souhvězdí rysa bylo pojmenováno tak proto, že hvězdář Hevelius v 17. století tvrdil, že ho dokáže spatřit jen ten, kdo má obzvláště ostrý zrak, tedy oči jako rys.[8] Výraz „pouštní rys“ označuje karakala, který byl dříve mezi rysy řazen. Rys ostrovid býval někdy označován jako „jelení vlk“, což vychází z latinského Lupus cervarius znamenající „vlk napadající jeleny.“ Rys kanadský je ve frankofonním prostředí takto občas označován i v současnosti.
V mytologii amerických Indiánů reprezentuje rys množství znaků a záleží skupinu od skupiny či kmen od kmene jak byl přesně vnímán. Často býval v příbězích spojován s kojotem. Oba jsou mnohdy svázáni s mlhou a větrem jako opačnými elementy. Studiem mýtů, kde hrají roli rysové, se zabýval Claude Lévi-Strauss ve své knize Histoire de Lynx. Podle něj protikladná dvojčata rys a kojot reprezentují věčné vyvažování rovnováhy světa. Rys je odpovědný a rozvážný, zatímco kojot bláznivý. Rys také reprezentuje lovecké schopnosti, ale někdy hraje i negativní roli padoucha, násilníka a chamtivce, kterého nakonec ošálí lidé nebo menší zvířata, například králík.[16][17]
Rys nehrál v evropských kulturách resp. mytologii důležitou úlohu. V bestiářích je zobrazován jako vlk se skvrnami na hřbetě. Samice rysa údajně mohla porodit jen jednou. Rysí moč se prý měnila na drahokam zvaný Lapis lyncurius neboli rysí kámen, který údajně disponoval schopností přitahovat některé jiné materiály či kovy.[18] Drahokam prý také dokázal zbavit močových kamenů. Rysové však nechtěli, aby ho lidé využívali a místo po močení zahrabávali pískem. Rysí zrak, dezinterpretací báje o Argonautech považovaný za mimořádně skvělý, údajně dokázal i oslepit, neboť jeho briliantové oči prý vrhaly ostré světlo.
První popis rysa ostrovida pochází od Plinia staršího, který ho srovnával s vlkem: „Effligie lupi, pardorum macullis“ neboli „podobá se vlkovi s pardálími skvrnami“. Podle Plinia existovaly dva druhy rysů: 1) Lupus cervarius (doslova „vlk napadající jeleny“), který byl využíván v římských arénách a 2) Lynx, což mělo být pohádkové zvíře z Etiopie. Tyto nepřesné a vágní charakteristiky sloužily jako vzor pro určování a popis rysů po další staletí. Jelikož rys je zvíře velmi plaché a skrytě žijící, jen málokdo se s ním setkal a mohl popis upřesnit. Naopak díky své tajemnosti si vysloužil pověst fantastické a zuřivé šelmy. Lidé se ho velmi obávali, někdy ho nazývali vlk se zebřím rouchem. V Bibli se rys vůbec nevyskytuje. Objevuje se v knize Milion od Marca Pola a poprvé byl namalován v Livre de chasse (Kniha lovu, 1389) od Gastona Fébuse.
Po dlouhou dobu byli rysové děleni na dva druhy - Lynx a Lupus cervarius. Až do 19. století se především v souvislosti s druhým jmenovaným držely různé pověry. Lupus cervarius podle Pierra Boitarda prokousával svým obětem díru za lebkou a vysával jim odtud mozek. Občas byl považován za původce některých případů údajných zvířecích lidožroutů, například kauzy tzv. bestie z Gargaille (1819). Skutečně seriózní výzkumy, které tyto pověry vyvrátily a rysa skutečně pravdivě popsaly a zařadily, byly podniknuty až v druhé polovině 20. století.
Rys byl v tradiční heraldice dlouho dělen na dvě rozdílné figury popsané v předchozí kapitole. V moderní heraldice zaujímá rys poměrně důležité místo, je ve znacích několika rodů, provincií a měst například Byglandu v Norsku, Kladna v Česku, Bodajba v Rusku, regionu Kanta-Häme ve Finsku, Raseiniai v Litvě a dalších. Je považován ze symbolické zvíře Severní Makedonie, objevuje se na její pětidenárové minci. Rys ostrovid je národním zvířetem Rumunska.[19] Nachází se v emblémech některých univerzit a sportovních týmů a klubů, například hokejové reprezentace Slovinska, basketbalových Charlotte Bobcats (název týmu Charlotte Hornets v letech 2004-2014) a fotbalových Toronto Lynx.
Rys v podobě pruhovaného vlka na rodinném erbu rodiny Baillet ze 17. století
Erb Maartena van Nieuwenhove z patricijské bruggské rodiny (1487)
Znak města Kladno
Znak Taurageského kraje v Litvě
Znak francouzské komuny Valognes
Znak norského města Hemsedal
Znak ruského města Bodajbo
Znak Pheonix Central High School z poloviny 80 let 20. století
Ve středověku byly rysí drápy a zuby užívány jako amulety. Rysové všech druhů byli poměrně intenzivně loveni pro svou kožešinu.[8] Kožešinu rysa kanadského vyhledávali kolonisté od počátku evropského osídlování Kanady. Trapeři a domorodci v oblasti západního pobřeží Kanady pojídali rysí maso. Kožešina rysa červeného je nejprodávanější kožešinou ze všech kočkovitých šelem. Využívá se k výrobě kabátů, koberců a dekorací. Nejvyhledávanější je kůže z oblasti břicha. Většina exportu pochází z USA - v 90. letech to bylo v průměru cca 13 000 kožešin ročně, v roce 2000 již téměř 30 000 a v roce 2013 dokonce 65 000. Na začátku 21. století cena kožešin výrazně vzrostla, což bylo dáno poptávkou z Evropy, Číny a Ruska. V roce 2000 to bylo 85 dolarů za kus, v roce 2013 589 dolarů, nicméně v roce 2015 poklesla na 305 dolarů.[13]
Rys má prospěch z postupně se měnícího lidského pohledu na predátory. 70 až 80 procent obyvatel západoevropských zemí souhlasí s návratem rysů do přírody, přičemž obyvatelé měst jsou v tomto případě více pro než obyvatelé venkova. Hlavními odpůrci rysů jsou lovci (myslivci), kteří šelmu obviňují ze snižování populace lovné zvěře. Dále jde o chovatele domácích zvířat, jimž rysové způsobují určité ztráty. Například ve Švýcarsku zabije tamních cca 150 rysů asi 8000 kusů jelenovité zvěře ročně. V porovnání s tím usmrtí lidé jen při lovu 40 000 jelenovitých a dalších cca 9000 je zabito při dopravních nehodách (z celkového počtu cca 130 000 žijících v přírodě). Aby se minimalizovaly škody způsobené rysy na dobytku bylo vyzkoušeno mnoho prostředků a metod. Nejefektivnější zůstávají hlídací (ovčáčtí) psi a používání plotů. Obecně je stále povědomí lidí o rysech a jejich způsobu života poměrně nízké, neboť rys žije velmi skrytě a pozorování jsou vzácná. V porovnání s jinými kočkovitými šelmami se mu věnuje jen málo knih a dokumentů.
Hlava rysa ostrovida
Hlava rysa kanadského
Hlava rysa iberského
Hlava rysa červeného
Rys ostrovid
Rys červený
Rys kanadský
Rys iberský
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lynx na francouzské Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu rys ve Wikimedia Commons
Rys (Lynx) je rod středně velkých kočkovitých šelem severní polokoule. Mezi typické znaky rysů patří licousy, štětičky na ušních boltcích, krátký ocas, dlouhé nohy a 28 zubů (oproti 30 běžných u většiny jiných koček). Celkem se u rysů uvádí dvanáct unikátních evolučních znaků (synapomorfií).
Rysové prošli evolučním vývojem, na jehož konci stojí současné čtyři druhy. Dva žijí v Severní Americe - rys kanadský a rys červený. Ohrožený rys iberský obývá rezervace ve Španělsku a několik málo zvířat snad ještě přežívá v Portugalsku. Rys ostrovid je ze všech rysů největší a má také největší areál rozšíření; původně žil v celé Eurasii, ale v Evropě byl na mnoha místech vyhuben. Společným předkem těchto čtyř druhů byl zřejmě Lynx issiodorensis, jenž žil v pliocénu a pleistocénu. Karakal a kočka bažinná se kvůli chomáčkům chlupů na konci uší a kratšímu ocasu někdy také označují jako rysové nebo rysci. S rysy rodu Lynx ale nejsou nijak zvlášť příbuzní.
Rysové preferují habitat v podobě lesních společenství mírného pásu. S výjimkou rysa iberského jsou rozšířeni na velkém území v poměrně hojných počtech a nehrozí jim v globále nebezpečí vyhubení. Zatímco v indiánské mytologii zaujímali důležité postavení, v evropské kulturní oblasti byli dlouho tajemným neurčitým zvířetem s pověstí zuřivé šelmy.
Lossen (slægten latin Lynx) er et rovdyr i kattefamilien. En voksen los vejer typisk mellem 5 og 30 kilogram.
Der findes fire arter af losser:
Lossen har store flade poter som den bruger til at holde sig oppe på sneen med. Den er bange for mennesker og kan på mange måder minde om en ræv. Den lever blandt andet af gnavere og fugle.
Se Wiktionarys definition på ordet los Lossen (slægten latin Lynx) er et rovdyr i kattefamilien. En voksen los vejer typisk mellem 5 og 30 kilogram.
Der findes fire arter af losser:
Europæisk los (Lynx lynx) Canadisk los (Lynx canadensis) Spansk los (Lynx pardinus) Rødlos (Lynx rufus)Lossen har store flade poter som den bruger til at holde sig oppe på sneen med. Den er bange for mennesker og kan på mange måder minde om en ræv. Den lever blandt andet af gnavere og fugle.
Die Luchse (Lynx) sind eine Gattung der Familie der Katzen. Alle vier heute lebenden Arten kommen auf der Nordhalbkugel vor: Der Eurasische Luchs ist in weiten Teilen Europas und Asiens verbreitet; der auf die Iberische Halbinsel begrenzte Pardelluchs ist eine der am stärksten vom Aussterben bedrohten Katzenarten; in Nordamerika leben Kanadischer Luchs (auch Kanadaluchs) und Rotluchs.
Luchse zählen stammesgeschichtlich zu den Kleinkatzen, in Europa sind sie jedoch, abgesehen von wenigen überlebenden Leoparden im Kaukasus, die größten Katzen. Die einzige weitere europäische Katzenart ist die Europäische Wildkatze. Der Name Luchs geht auf das alt- und mittelhochdeutsche luhs zurück, das Funkler bedeutet und sich auf die reflektierenden Katzenaugen bezieht.[1] Lynx ist das lateinische Wort für Luchs.
Luchse erreichen je nach Art Kopf-Rumpf-Längen von etwa 70 bis 120 Zentimetern, Schulterhöhen von 36 bis 70 Zentimetern und Schwanzlängen von 10 bis 25 Zentimetern; sie wiegen etwa sieben bis 37 Kilogramm. Die kleinste Spezies ist der Rotluchs, die größte der Eurasische Luchs. Luchse haben einen Backenbart; die Spitzen der Ohren tragen schwarze Haarpinsel; die Rückseite der Ohren ist schwarz, häufig mit einem mehr oder weniger ausgedehnten weißen oder grauweißen Fleck. Die Fellfärbung ist auch innerhalb der Arten variabel und reicht von sandfarben über rotbraun und braun bis grau, oft ist das Fell gefleckt; das Schwanzende ist schwarz. Das Fleckenmuster ist individuell verschieden und erlaubt es daher, Einzeltiere wiederzuerkennen.
Insbesondere Kanadische Luchse haben große Pfoten, die es ihnen erleichtern, über Schnee zu laufen.[2] Wie fast alle Katzenarten können Luchse ihre Krallen in Hauttaschen einziehen. Luchse haben in der Regel 28 Zähne; bei einem geringen Prozentsatz individueller Luchse kann im Unterkiefer ein- oder beidseitig je ein zusätzlicher Backenzahn ausgebildet sein.[3] In freier Wildbahn werden Luchse durchschnittlich nur wenige Jahre alt, Eurasische Luchse etwa fünf Jahre; als Höchstalter im Freiland wurden zwölf (Rotluchs) bis 17 Jahre (Eurasischer Luchs) ermittelt. In Gefangenschaft wurden Luchse maximal 24 (Eurasischer Luchs) bis 32 Jahre (Rotluchs) alt.[4][2][5][6]
Luchse bewohnen sehr verschiedenartige Lebensräume: vor allem Wälder, aber auch Wüsten, Tundren, Sumpfgebiete, Buschland, Grasland und Felsregionen; der Eurasische Luchs kommt im Bergland bis in 5500 Meter Höhe vor. Luchse erbeuten Säugetiere, vor allem Hasentiere und Nagetiere sowie Huftiere bis Rothirschgröße, außerdem Vögel, Fische und Reptilien; gelegentlich fressen sie Aas. Luchse sind vorwiegend nacht- und dämmerungsaktive Einzelgänger, die ihrer Beute auflauern, sich an sie heranpirschen oder sie aktiv verfolgen.[7]
Die durchschnittlichen Größen von Streifgebieten rangieren von etwa 16 Quadratkilometern (weibliche Rotluchse) bis zu 248 Quadratkilometern (männliche Eurasische Luchse); in Extremfällen umfassen Streifgebiete weniger als einen (Rotluchs) bis über 1000 Quadratkilometer (Eurasischer Luchs).[8][9][10][11] Die Streifgebiete von Weibchen können sich überlappen, während sich adulte Luchse meist aus dem Weg gehen. Insbesondere Männchen verhalten sich territorial: Sie bilden Reviere und verteidigen diese gegen Artgenossen desselben Geschlechts.[2][4] Adulte Tiere können sich bei Revierstreitigkeiten bis auf den Tod bekämpfen. Die Größen von Streifgebieten und Revieren schwanken in Abhängigkeit von Nahrungsangebot und Zustand der Population. Die Raumaufteilung zwischen den Luchsen wird mit Duftmarken aufrechterhalten.
Als Verstecke und Wurfplätze dienen unter anderem hohle Baumstämme, Dickichte und Felsspalten. Luchsweibchen bringen einmal im Jahr einen Wurf mit zumeist zwei bis vier Jungen zur Welt.[2][5][4][6] Geschlechtspartner und Mutter und Jungtiere verständigen sich auch mit Rufen (beim Eurasischen Luchs ein melodisches, weittragendes 'ma-uu’).[12]
Luchse sind durch direkte menschliche Verfolgung bedroht, weil sie von Jägern und Viehhaltern als Konkurrenten betrachtet werden und in vielen Regionen wegen ihrer Felle gejagt werden. Sie leiden zudem unter der Fragmentierung und Zerstörung ihrer Lebensräume unter anderem aufgrund der Intensivierung von Land- und Forstwirtschaft und teilweise auch unter Störungen durch Freizeitaktivitäten. Weitere durch den Menschen verursachte Gefahren für Luchse sind der Straßen- und Schienenverkehr, Angriffe durch Haushunde sowie der Einsatz von Rodentiziden. Zu den natürlichen Feinden, vor allem für junge Luchse, gehören Angriffe großer Raubtiere wie Wölfe und Bären. Die Weltnaturschutzorganisation IUCN stufte den Pardelluchs 2014 als „stark gefährdet“ (Endangered) ein. Die globalen Bestände der drei anderen Luchsarten galten 2014 beziehungsweise 2016 als „nicht gefährdet“ (Least Concern).[8][9][10][11]
Der Eurasische Luchs besiedelte ursprünglich ein weitgehend geschlossenes Verbreitungsgebiet von den Pyrenäen im Westen bis zum Pazifik im Osten sowie vom Polarkreis bis China; in weiten Teilen dieses Gebiets wurde er ausgerottet, in einigen europäischen Regionen jedoch wieder eingebürgert. Der Pardelluchs war ursprünglich wahrscheinlich über die gesamte Iberische Halbinsel verbreitet, heute ist sein Vorkommen auf kleine, voneinander isolierte Bestände in Südspanien beschränkt. Der Kanadaluchs bewohnt die boreale Zone in Alaska und Kanada, im Süden reicht sein Verbreitungsgebiet bis in einige der Continental United States. Der Rotluchs ist vom südlichen Kanada über die USA bis Mexiko verbreitet.[8][9][10][11]
Laut Veröffentlichung des deutschen Bundesamts für Naturschutz wurden deutschlandweit 2018 insgesamt 135 wildlebende eurasische Luchse gezählt. Im Jahr davor waren es 114 Tiere. Festgestellt wurden zwei Schwerpunktgebiete: eins in Ostbayern, ein zweites reicht vom Harz bis nach Nordhessen und Nordrhein-Westfalen. Die Beobachter konnten 2018 bei 20 Weibchen Nachwuchs belegen, davon elf Muttertiere im Harz, acht im Bayerischen Wald und eines im Pfälzer Wald. Die Wiederansiedlung der lange ausgerotteten Tierart gelang durch Wiederansiedlungsprojekte und durch Zuwanderung aus Nachbarländern. Der BUND forderte vermehrte Anstrengungen für den Erhalt der nach wie vor als stark gefährdet geltenden Art. Die wichtigsten Maßnahmen wären, mehr Tierquerungshilfen über Straßen zu schaffen und illegale Tötungen konsequenter zu verfolgen.[13]
Die Luchse werden nach aktuellem Stand als geschlossene Gruppe mit gemeinsamen Vorfahren betrachtet, bilden also eine monophyletische Gruppe. Die Gattung entwickelte sich auf der nördlichen Hemisphäre parallel zu der Ausbreitung der Hasenartigen (Lagomorpha), die die Hauptbeute der Luchse darstellen.[14] Innerhalb der Gattung sind vier Arten anerkannt:
Die wissenschaftliche Erstbeschreibung des Eurasischen Luchses geht auf Carl von Linné zurück, der die Art 1758 in seiner zehnten Auflage der Systema Naturae als Felis lynx beschrieb. Der amerikanische Arzt und Naturforscher Robert Kerr beschrieb 1792 den Kanadischen Luchs und ordnete ihn gemeinsam mit dem Eurasischen Luchs in die eigenständige Gattung Lynx ein.
Kanadischer Luchs
Eurasischer Luchs
Pardelluchs
Rotluchs
In älterer Literatur findet man die drei erstgenannten Arten manchmal zu einer einzigen Art zusammengefasst, dem „Nordluchs“. Der Karakal wird manchmal als „Wüstenluchs“ bezeichnet, gehört aber zu einer anderen Katzengattung. Es ist bislang nicht abschließend geklärt, ob Luchse ihren Ursprung in Nordamerika oder in Eurasien und Afrika hatten. Fossilfunde belegen Vertreter dieser Gattung für das Pleistozän.[15]
Verwandtschaftsverhältnisse der Katzen nach O’Brien & Johnson 2008.[16] KatzenManul (Otocolobus manul)
Altkatzen (Prionailurus)
Altwelt-Wildkatzen (Felis)
Gepard (Acinonyx)
Pumas (Puma)
Luchse (Lynx)
Pardelkatzen (Leopardus)
Karakal (Caracal)
Serval (Leptailurus)
Säbelzahnkatzen (Machairodontinae)
Die Luchse (Lynx) sind eine Gattung der Familie der Katzen. Alle vier heute lebenden Arten kommen auf der Nordhalbkugel vor: Der Eurasische Luchs ist in weiten Teilen Europas und Asiens verbreitet; der auf die Iberische Halbinsel begrenzte Pardelluchs ist eine der am stärksten vom Aussterben bedrohten Katzenarten; in Nordamerika leben Kanadischer Luchs (auch Kanadaluchs) und Rotluchs.
Luchse zählen stammesgeschichtlich zu den Kleinkatzen, in Europa sind sie jedoch, abgesehen von wenigen überlebenden Leoparden im Kaukasus, die größten Katzen. Die einzige weitere europäische Katzenart ist die Europäische Wildkatze. Der Name Luchs geht auf das alt- und mittelhochdeutsche luhs zurück, das Funkler bedeutet und sich auf die reflektierenden Katzenaugen bezieht. Lynx ist das lateinische Wort für Luchs.
A lince (generu Lynx Kerr, 1792) hè un felinu appartinendu à a sottufamiglia di i Felinae. Si distingue faciule da l'altri felini da u so visu inquatratu di barbisgi longhi, e so orechje triangulare terminendu si da un ciuffu di peli neri è u so corpu à a coda corta è à e zampe longhe. Di più, ùn hà ch'è 28 denti, invece di 30 cum'è tutti l'altri felini.[1]
In core di 'ssu periodu, a tassonumia di e lince hà subitu numerose variazione, è i differenti tassoni sò stati cunsiderati cum'è sottuspezie o spezie sient'è u periodu. Dapoi a fine di u seculu XX, quattru spezie sò state ricunnusciute cum'è tale : a lince canadiana (Lince canadensis), a lince eurasiatica (Lince lince), a lince iberica (Lince pardinus) è infine a lince rossa (Lince rufus). U caracale, chì si assumiglia morfulugicamente à una lince, hè à longu statu classificatu in u generu Lynx è hè sempre chjamatu "lince di u desertu".
E lince, chì stanu solu in l'emisferu nordu, anu per ambiente priferitu a furesta boreale. Cunsiderate cum'è spezie largamente sparte, eccituatu a lince iberica, minacciata in modu seriu, facenu parte di i rari felini chì a so pupulazione hè stabile. Ancu si elli accupavanu una piazza impurtante in a mitulugia amerindiana, e lince eranu guasi scunnisciute in Europa, induve elli avianu a riputazione di esse bestie feroce.
E lince anu una struttura fisica assai cunnuscitoghja è ponu difficilmente esse cunfusi incù i felini appartinendu à altri generi, fora di podarse u caracale. U so corpu hè caratterizatu da una dimarchja ondulata, datu i membri pustiriori assai sviluppati, chì sò una particularità di 'ssu generu, chì i felini anu più sviluppata a parte anteriore di u corpu. L'anche sò longhe è i pedi sò maiori riguardu à u restu di u corpu. Hè un'adattamentu sviluppatu per marchjà annantu à a neve : l' anche longhe permettenu di cullucà si più faciule annantu à un mantu zeppu di neve è i pedi assai larghi funziuneghjanu cum'è racchette cù u fine di ùn ficcà si micca in a neve. Di più, a larghezza di i rotulamenti ammurtisce u rimore di i passi è assicura una dimarchja silenziosa in tuttu. E lince eserciteghjanu una prissione assai debule annantu à a terra, ancu riguardu à l'altri carnivori : a lince d'Eurasia, difatti, eserciteghja trè volte menu prissione annantu à a terra ch'è u ghjattu selvaticu (Felis silvestris), è 'ssu valore hè stimatu trà 4,1 è 8,8 volte trà a lince di u Canada è u coiote (Canis latrans). L'impronta di a lince, più longa ch'è larga, richjama quella di u ghjattu casarecciu. A dispusizione di l'impronte hè guasi rettilinea, soprattuttu quandu l'animale avanza à u passu.
A coda hè corta, mozza è senza manichi. Ùn misura ch'è trà 20 è 25 cm di longu. E dimensione di u corpu varieghjanu sient'è e spezie, ma e prupurzione fermanu sempre listesse. U più grande ripprisintante di u gruppu hè a lince d'Eurasia, chì hè guasi duie volte più maiò ch'è l'altre spezie. U dimorfismu sissuale hè bellu marcatu : i masci sò, in media, un quartu più maiò ch'è e femine.
U numeru di machje è u culore di u pilame di a lince varieghjanu sient'è a spezia è a latitudine. I circadori ricunnoscenu quattru tipi di mantellu : pichjulatu, bracanatu, uniformu è à rusetta. Ogni campione hà una dispusizione particulare di i mutivi di u so pilame. Frà e quattru spezie di lince, a lince iberica hà una pilliccia assai pichjulata, quandu invece a lince canadiana ùn hà ch'è pocu è micca machje, soprattuttu perchè a so pilliccia longa hà tindenza à ricopre i mutivi di u pilame. In e rigione di u nordu, u pilame di a lince hè per u più grisgiu, quandu invece in e rigione di u sudu, tende di più ver' di u rossu. In generale, i buccelli, u corpu, l'internu di l'anche, u bavellu è l'attondu di l'ochji sò di culore crema. A lince canadiana è a lince eurasiana anu una pilliccia particularmente zeppa, soprattuttu à corpu in sù, induve u cuncintramentu di i peli hè di circa 9000 per cm² contru à 4600 annantu à u corpu.
A testa di e lince, di forma attundata è sustenuta da un collu cortu, hè dinù assai caratteristica. L'orechje sò triangulare, longhe è adurnate di ciuffe di capelli neri chjamate " pinnachji ". 'Ssi pinnachji d'orechje sò prisenti non solu ind'è e spezie di u generu Lynx, ma dinù ind'è u caracale, ind'è u ghjattu di a ghjangala è ind'è certe razze di ghjatti mansi. Hè pussibile ch'è 'ssa caratteristica serve à agguantà a direzzione di u ventu. I longhi peli annantu à i buccelli formanu una spezia di cullana. L'utilità di a forma di a faccia di e lince, in particulare e penne d'orechje, hà fattu l'ogettu di discussione trà i spicialisti. U zoologistu russiu Matjuškin sottulinia a similitudine incù u visu di a civetta, assai tondu è incù piccule penne addirizzate annantu à a testa 13 : i ciuffi intornu à i buccelli di a lince furmerianu una sorta d'antenna parabolica chì permetteria à 'ssi animali di catturà megliu i soni, quandu invece e piume migliurerianu a lucalisazione di i soni.
Cum'è tutti i felini, e lince anu una vista assai sensibile in e cundizione di debule luminusità è un'individuazione di i muvimenti assai pricisa. L'odoratu hè sviluppatu, ma ùn hè imprudatu ch'è per a cumunicazione interspecifica (per indettu per a marcatura di u territoriu) è mai per a caccia cum'è in u casu di i canidi. E mustacce si trovanu annantu à u muccichile, sopra à l'ochji, annantu à i buccelli è di paru à i pedi : cum'è per tutti i felini, sò un organu tattile assai sensibile.
E lince, s'ella hè necessaria, sò capace di nutà è sò saltadori di prima trinca, grazia à i so membri pustiriori particularmente adattati à u saltu. E lince cattive sò riesciute à scappà, per indettu, saltendu sopra a so sarrendula di trè o quattru metri di altu. Cum'è tutti i felini, e lince sò gattivi curridori di fondu. A so debule resistenza pò esse ligata à a piccula taglia di u so core : u pesu di u core di una lince ùn ripprisenta ch'è 3,4% à 6,4% di u so pesu tutale. E lince anu trè tipi d'andature : u passu, chì hè l'andatura a più usata, u trottu è u saltu.
Cum'è tutti i felini, e lince sò animali territuriali. U territoriu di u masciu cavalcheghja quellu di una o di parechje femine. Eppuru, i territorii, qualvoglia sia u sessu di u pruprietariu, anu e " zone neutre " induve ellu hè pussibile di circulà senza cunflitti : e limite di un territoriu sò à spessu furmate da 'sse zone neutre. E dimensione di u territoriu varieghjanu sicondu a densità di e prede è di e spezie di lince pigliati in cunsiderazione. In America Suprana, u territoriu di un masciu pò aghjunghje i 300 km². I masci ùn tullereghjanu micca a prisenza di campioni di listessu sessu attravirsendu u so territoriu, ma e femine sò e più vindittere di fronte à l'intrusione di i so paghjesi.
E marcature olfattivi, chì permettenu di signalà u pussessu di un territoriu, sò per u più rializati annantu à un puntellu chì si pò identificà faciule. Si tratta guasi sempre di lamapate d'urina è di tracce di granfiature. E marcature sò più frequenti à u centru di u territoriu ch'è à a so periferia.
I linci sò di regula sulitarii, fora di i femini incù i so chjuchi. I soli scontri trà i masci è i femini ani locu mentri u periudu di ripruduzioni, mentri u quali u masciu suvita a femina in tutti i so muvimenti.
Criaturi estremamenti difficile da vede, i linci sò raramenti sculunnati. In u parcu naziunali di Baviera, induva a linci d'Aurasia hè statu riintradutta, 10000 visitadori par annu imprestani un stradeddu à 300 metri di i loca di ripruduzioni di stu animali. U parcu, chì copri una superficia di 13000 ettari, aggronda sei linci risidenti è hè statu visitatu da 1,3 milionu di parsoni in u 1976. Eppuri, soli sei à ottu ussirvazioni sò signalati ogni annu.
E lince sò particularmente attive à l'abbrucata è à l'alba. Caccighjeghjanu per u più per via d'imbuscata è, cum'è a maiò parte di i felini, assuffucanu di solitu e so prede murdendu le à a gola, senza imprudà e so anche per acciaccà le. Quand'elle partenu in cerca di prede, ponu copre u so territoriu ancu annantu à parechji chilomitri. Chjappanu di regula una preda ogni dui o trè ghjorni. U tassulu di riescita à caccia varieghja à l'ingrossu da un campione à l'altru. Riguardu à a lince d'Eurasia, omu stima ch'è e femine accumpagnate di i so chjuchi riescenu à caccighjà in 60% à 70% di i casi, i masci in 40% à 60% è i ghjovani in 10% à 20% di i casi. Menu di vinti minuti si scolanu di solitu trà l'attaccu è a messa à morte di a preda. E lince ùn perseguiteghjanu a so preda annantu à più di dui centu metri ch'è in 1% à 5% di l'attacchi.
E lince manghjanu in pusizione inculiata partendu di e parte carnate di a preda, cum'è e cosce o e spalle, è lascendu da cantu u stomacu è i stintini. A pelle è i capelli sò rispinti à pocu à pocu mentre u pastu è a pelle rutulata compie à spessu per " ingutuppà " e parte di u corpu micca cunsumate. L'acelli sò spiumati. E lince ponu dinù traspurtà e so prede ver' di l'arburi affinch'è elle possinu manghjà in santa pace.
L'attacchi di e lince annantu à e mandrie di cervi favuriscerianu a dispersione di e mandrie di 'ssi ungulati, permittendu cusì una megliu ripartizione annantu à u territoriu. Quessa puderia dinù avè e cunsequenze benefiche annantu à a vegetazione, postu chì e buttature manghjate da u capriolu puderianu avè a pussibilità di sviluppà si, assicurendu un migliore equilibriu di l'ecusistemi.
Malgradu a prutezzione di a mamma, u tassulu di murtalità di i ghjovani hè altu. U ciclu di riproduzione di e lince hè sughjettu à grande variazione. Quellu di a lince di u Canada, per indettu, hè strettamente ligatu à quellu di a levra d'America (Lepus americanus) è a so pupulazione fluttueghja dunque circa ogni deci anni. Listessa, l'ossirvazione fatte annantu à a lince d'Eurasia mostranu ch'è, sient'è l'anni, sole 43% à 64% di e femine danu nascita à i chjuchi.
A staghjone di l'amori hà locu per u più à a fine di l'inguernu. Dopu à una " luna di mele " di uni pochi di ghjorni, u masciu volta à e so occupazione, quandu invece a femina parte in cerca di un aggrottu induve ella darà nascita à i so chjuchi dopu à una gistazione di circa dui mesi. S'occupa ella stessa di u so allevu è, una volta adulti, li impara à caccighjà. Chitteranu a mamma une poche di simane nanzu à a nascita di a prossima generazione è parteranu in cerca di un nuvellu territoriu : a dispersione, eppuru, si face à piccula scala, apposta chì i ghjovani si stallanu in i territorii prossimi da quelli di a mamma.
Ùn hè ch'è in rari casi ch'è e lince diventanu i vettori di a rabbia. Annantu à una migliaia di lince in Sluvacchia catturati o tumbati in deci anni, soli 0,6% eranu statu infettati da 'ssu vìrus. Di più, e lince ùn sviluppanu micca a forma aggressiva di a malatia è, s'elli ponu, attaccanu è tombanu e volpe (unu di i principali vettori di a rabbia). E morte duvute à a malatia ùn ripprisentanu ch'è un quartu di u tutale di e morte. I trè quarti di e morte d'adulti sò duvute à l'attività umane, ch'è ellu si agisse di a caccia è o di a caccia clandestina, o di a circulazione stradale. Ind'è i ghjovani, sò soprattuttu a fame è e malatie parassitarie chì decimanu a pupulazione (80% di e ghjovane lince d'Eurasia ùn aghjunghjenu micca l'età di a maturità sissuale). Eccituatu l'esseri umani, e lince anu pocu predatori naturali. Si tratta, sient'è e spezie, di l'orsi, di i lupi è di i puma. A lungevità hè di una quindecina d'anni in a natura è di una trentina d'anni in cattività.
A lince (generu Lynx Kerr, 1792) hè un felinu appartinendu à a sottufamiglia di i Felinae. Si distingue faciule da l'altri felini da u so visu inquatratu di barbisgi longhi, e so orechje triangulare terminendu si da un ciuffu di peli neri è u so corpu à a coda corta è à e zampe longhe. Di più, ùn hà ch'è 28 denti, invece di 30 cum'è tutti l'altri felini.
In core di 'ssu periodu, a tassonumia di e lince hà subitu numerose variazione, è i differenti tassoni sò stati cunsiderati cum'è sottuspezie o spezie sient'è u periodu. Dapoi a fine di u seculu XX, quattru spezie sò state ricunnusciute cum'è tale : a lince canadiana (Lince canadensis), a lince eurasiatica (Lince lince), a lince iberica (Lince pardinus) è infine a lince rossa (Lince rufus). U caracale, chì si assumiglia morfulugicamente à una lince, hè à longu statu classificatu in u generu Lynx è hè sempre chjamatu "lince di u desertu".
E lince, chì stanu solu in l'emisferu nordu, anu per ambiente priferitu a furesta boreale. Cunsiderate cum'è spezie largamente sparte, eccituatu a lince iberica, minacciata in modu seriu, facenu parte di i rari felini chì a so pupulazione hè stabile. Ancu si elli accupavanu una piazza impurtante in a mitulugia amerindiana, e lince eranu guasi scunnisciute in Europa, induve elli avianu a riputazione di esse bestie feroce.
Linco esas mez-staturo felino, kun kaudo kurta. qua vivas en monti di Europa ed Amerika. La vorto Linco originis de Greka "λύγξ",[1] qua derivis de Indo-Europana radiko "leuk-", signifikante "lumo, brilo, lumego"[2] referanta a la briloza oki di linci.[2]
On existas 4 speci di linco:
Linco esas mez-staturo felino, kun kaudo kurta. qua vivas en monti di Europa ed Amerika. La vorto Linco originis de Greka "λύγξ", qua derivis de Indo-Europana radiko "leuk-", signifikante "lumo, brilo, lumego" referanta a la briloza oki di linci.
On existas 4 speci di linco:
Bruna linco (Lynx rufus), qua vivas en Nord-Amerika Kanadana linco (Lynx canadensis) en Kanada e nordo di Usa Ibera linco (Lynx pardinus) en Hispania e Portugal Euraziana linco (Lynx lynx) de est-Europa til Siberia
Lingkes punika satunggaling jinis wanan ingkang ukuranipun sedhangan. sadayanipun inggih punika anggota saking gènus Lynx, nanging wonten kathah kekacauan babagan cara ingkang saé kanggé nggolong-golongakèn spésies felis ing mangsa punika. Sebagian ahli nggolongakèn punika dados péranganing gènus Felis. Punika jerih lan madeg ing ambang kepunahan.[2]
Ke-17 spésies ingkang dipunlebetake ing gènus inggih punika:
Lingkes gadhah buntut cendhak lan limrahipun mawa sacuwil wulu cemeng ing ujung panereng. punika gadhah lingkaran ing ngandap gulunipun ingkang gadhah garis-garis cemeng (boten katingal) lan katingal kados ta dasi kupu-kupu. Punika gadhah cakar ingkang ageng kaliyan lapisan kandel kanggé mlampah ing salju, sarta kumis ingkang ndawa ing rainipun. Warni saliranipun bènten-bènten saking coklat mudi ngantos klawu, lan limrahipun pratanda kaliyan bintik-bintik coklat tuwa, mliginipun ing sekawan samparanipun. Berat punika sawatawis 15 kg ngantos sawatawis 30 kg. Lingkes érowasiyah langkung ageng saking ing spésies ingkang sanèsipun. Lingkes iberi tebih langkung alit saking spésies-spésies sanèsipun.
Lingkes panggènipun wonten ing wana ing panggènan ingkang inggil ingkang katutup rapat déning semak-semak lan rerumputan. manawi kucing punika namung mbebedag ing lumah lemah, punika saged manjat pohon lan renang. punika piyambakipun dipuntemuaken ing wewengkon-wewengkon lor ing Skandinavia, ing limrahipun punik dipunpanggihake ing Amérika Lor lan ing sejumlah kantung ing pagunungan Himalaya.
Lingkes érowasiyah dipunanggap sampun cures ing habitat liaripun ing Slovenia lan Kroasia punika miwiti abad ke-20, nanging proyek pemukiman punika ingkang dipunwiwiti ing taun 1973 maringi kasil. Kini lynx saged dipunpanggihake ing pagunungan Alpen Slovenia lan di wewengkon-wewengkon Kroasia ing Gorski Kotar lan Velebit. Nagara kalih punika, lynx dipundaftaraken dados spésies ingkang kaancem lan dipunlindungi déning ukum. Perjalanan ngamati lynx saged dipunlampahi ing alam kabuka lan dipunatur kaliyan Taman Nasional Kroasia "Risnjak". ing taun 1990-an, wonten sejumlah daya kanggé memukimkan malih lingkes érowasiyah ing Jerman. Lingkes ugi saged dipuntemuaken ing Hutan Białowieża ing wétan laut Polen. Lingkes iberi ingkang kaancam krisis gesang ing kidul Spanyol lan sadèrèngipun ing Portugal wétan. Lingkes langkung asring kapanggih ing Éropah lor-mliginipun ing Estonia, Finlan lan pérangan-bagain lor Ruslan.
Lingkes punika satunggaling jinis wanan ingkang ukuranipun sedhangan. sadayanipun inggih punika anggota saking gènus Lynx, nanging wonten kathah kekacauan babagan cara ingkang saé kanggé nggolong-golongakèn spésies felis ing mangsa punika. Sebagian ahli nggolongakèn punika dados péranganing gènus Felis. Punika jerih lan madeg ing ambang kepunahan.
Linksi (kutoka Kigir. λυνξ na Kilat. lynx) ni jenasi ya paka pori wa Amerika ya Kaskazini, Asia na Ulaya.
Linksi wa Kanada
Linksi wa Hispania
Linksi-nyika
Makala hii kuhusu mnyama fulani bado ni mbegu. Linksi (kutoka Kigir. λυνξ na Kilat. lynx) ni jenasi ya paka pori wa Amerika ya Kaskazini, Asia na Ulaya.
Linsi (genus Lynx) nisqakunaqa Chincha mama llaqtakunapi kawsaq aycha uquq ñuñuq uywakunam.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Linsi
Linsi (genus Lynx) nisqakunaqa Chincha mama llaqtakunapi kawsaq aycha uquq ñuñuq uywakunam.
Lo linx (genre Lynx) es una mena de felids de que i a quatre espècias. Las lors caracteristicas son: talha mejana, patas fòrtas, aurelhlas longas, coa corta o lo pelatge mai o mens tacat.
Totas las espècias abitan exclusivament dins l'emisfèri nòrd, en Euràsia e al Nòrd d'America (que semblon n'èsser originaris). Lo nomenat linx de desèrt (Caracal), qu'abita en Africa e dins una granda partida d'Àsia Centrala e Occidental, es en realitat un felin escassament parent que parteja qualques semblanças extèrnes amb los representants del genre Lynx, fruch de la convergéncia evolutiva, coma exemple i a la seuna coa, plan fòrça corta e las lors grandas aurelhas, coronadas de longs pèls negres a la punta que servisson per aumentar la lor excellanta audicion.
Lo pelatge a diferentas tonalitats segons l'espècia e la sosespècia. Los linxs canadencs e eurasiatics oscillan entre lo marron e lo jaune desvolopant un pelatge mai long e gris pendent l'ivèrn. Lo linx iberic es de color marron alara que lo linx ros, coma l'indica lo seu nom, a una forradura marron rogenca. Las quatre espècias tenon de tacas e de raias que varian segon los individús. Los individús mai tacats vivon subretot al sud. L'espècia mai granda es l'eurasiatica, que pòt arribar als 30 kg de pes e l'espècia mai pichona es l'iberica, que capita pas los 20 kg.
Son d'animals de preferéncia forestièrs. Lo linx iberic abita de bòsques de tipes mediterranèu, alara que l'eurasiatic e lo canadenc se trapan dins los bòsques de conifèrs e aqueles de fulèlha caduca. Lo linx rosses se tròba dins los bòsques coma dins las grandas planas e airals de bartas del centre e oèst del Nòrd d'America. La lors presas mai comunas son los Rosegairess e los lagomòrfs, a que s'apon ocasionalament aucèls e ongulats de pichona talha, coma cabretas e pichons del cèrvis. Los pichons carnivòrs, entre el que s'inclou el gat salvatge, tampauc s'escapa pas a la seuna predacion.
De las quatre espècias conegudas de linx, l'espècia iberica es la mai vulnerable a causa del nombre d'indiviús. Aquela espècia es sus la Lista Roja d'Espècias de la UICN. La poblacion del linx iberic es redusida a 200 exemplars, se repartís a de pichons airals del sud-oèst de la peninsula iberica, entre que se trapa al Coto de Doñana. Malgrat los recents succeses del programa d'abaliment en captivitat menat en Espanha, l'espècia encara merma a causa de la fragmentacion de l'abitat e l'escassetat d'aliments, degut subretot a la mixomatòsi del conilh. Tanben se morrís d'animals tenrapalats a l'ocasion del braconatge.
Suls autres projèctes Wikimèdia :
Lo linx (genre Lynx) es una mena de felids de que i a quatre espècias. Las lors caracteristicas son: talha mejana, patas fòrtas, aurelhlas longas, coa corta o lo pelatge mai o mens tacat.
’S e lioncs (no lince) a theirear ri gin sam bith de na ceithir seòrsaichean den ghné Lynx, seòrsaichean “cat” mór fiadhaich:
Chaidh an lioncs à bith an Alba bho chionn linntean; tha Urras Lioncs na Rìoghachd Aonaichte ag iarraidh an t-ainmhidh a thoirt air ais don dùthaich, ach tha Caidreachas Croitearachd na h-Alba gu mòr an aghaidh nam planaichean.[1]
’S e lioncs (no lince) a theirear ri gin sam bith de na ceithir seòrsaichean den ghné Lynx, seòrsaichean “cat” mór fiadhaich:
Lynx lynx - lioncs Eòrpach Lynx pardinys - lioncs Ibéireach Lynx canadensis - lioncs Canadach Lynx rufus - bob-chatChaidh an lioncs à bith an Alba bho chionn linntean; tha Urras Lioncs na Rìoghachd Aonaichte ag iarraidh an t-ainmhidh a thoirt air ais don dùthaich, ach tha Caidreachas Croitearachd na h-Alba gu mòr an aghaidh nam planaichean.
Tekst üüb Öömrang A lokser (Lynx) san en skööl faan letj kaater (Felinae) üüb a nuurdelk eerdheleft. Diar hiar schauer slacher tu.
Lynx canadensis
Lynx lynx
Lynx pardinus
Lynx rufus
A lokser (Lynx) san en skööl faan letj kaater (Felinae) üüb a nuurdelk eerdheleft. Diar hiar schauer slacher tu.
De lynksen (Latynske namme: Lynx) foarmje in skaai fan 'e klasse fan 'e sûchdieren (Mammalia), it skift fan 'e rôfdieren (Carnivora) en de famylje fan 'e kateftigen (Felidae). "De lynks" as sadanich bestiet net; it skaai falt útinoar yn fjouwer ferskillende soarten, dy't foarkomme yn hast hiele Noard-Amearika en grutte parten fan Jeraazje, mar benammentlik yn bercheftige kriten en nuddelwâlden. Lynksen binne te werkennen oan harren brede, swierbehierre poaten, dy't ideaal binne om mei oer in snielaach te rinnen, en oan harren toefte earen. Troch it bejeien en it yn kultuer bringen fan harren wengebiet troch de minske binne de ornaris solitêr libjende lynksen tsjintwurdich frij seldsum wurden en komme se inkeld noch foar yn ôfhandige kontreien.
De lynksen (Latynske namme: Lynx) foarmje in skaai fan 'e klasse fan 'e sûchdieren (Mammalia), it skift fan 'e rôfdieren (Carnivora) en de famylje fan 'e kateftigen (Felidae). "De lynks" as sadanich bestiet net; it skaai falt útinoar yn fjouwer ferskillende soarten, dy't foarkomme yn hast hiele Noard-Amearika en grutte parten fan Jeraazje, mar benammentlik yn bercheftige kriten en nuddelwâlden. Lynksen binne te werkennen oan harren brede, swierbehierre poaten, dy't ideaal binne om mei oer in snielaach te rinnen, en oan harren toefte earen. Troch it bejeien en it yn kultuer bringen fan harren wengebiet troch de minske binne de ornaris solitêr libjende lynksen tsjintwurdich frij seldsum wurden en komme se inkeld noch foar yn ôfhandige kontreien.
A lynx (/ˈlɪŋks/;[2] plural lynx or lynxes[3]) is ony o the fower species within the Lynx genus o medium-sized wildcats. The name "lynx" originatit in Middle Inglis via Latin frae the Greek wird "λύγξ",[2] derived frae the Indo-European ruit "*leuk-", meanin "licht, brichtness",[4] in reference tae the luminescence o its reflective eyes.[4] Thare is considerable confusion aboot the baist way tae classify felids at present, an some authorities classify them as pairt o the genus Felis.
Neither the caracal, sometimes cried the Persie lynx or African lynx, nor the jungle cat, cried the swamp lynx, is a member o the Lynx genus.
Lynx (Kerr, 1792) ye un chenero de mamiferos placentarios carnivoros d'a familia d'os felidos, subfamilia d'os felins. En aragonés reciben o nombre tradicional de cervals y o popular de linces.
Os cervals son felins de mida mediana, como as de as diferents razas de cans, con coda curta. As suyas dimensions bailan dende as d'o cerval iberico, de 45 cm en a cruz y bells 15 kg de peso, dica lo cerval europeu (Lynx lynx), que arriba a fer 70 cm en a cruz y pesar 30 kg.
Todas as especies de Lynx tienen una barba de pels más largos arredol d'as galtas y dos flequichons de pelo negro en a punta d'as orellas, que pareix que augmentarían a suya audición.
Quasi todas as especies son cazataires oportunistas, que capturan presas de midas muit diferents, especialment aus y mamiferos menors. Manimenos, o cerval iberico caza principalment conillos, que forman un porcentache altismo d'a suya dieta. Ista dependencia d'os lagomorfos ye una d'as causas de que sía en periglo d'extinción.
A especie más distribuida cheograficament ye Lynx lynx, que habita en buena cosa d'Europa y Asia. Manimenos, ye la más forestal de todas as especies y ye un animal muit timido y dificil de veyer. Lynx rufus ye un oportunista que habita en espacios ubiertos, selvas u disiertos, y s'amana si cal en os arredols d'as poblacions humanas. Lynx canadensis tiene costumbres parellanos a Lynx lynx y vive en selvas de coniferas y en as taigas d'America d'o Norte. Y Lynx pardinus habita en paramos y matullars d'estrepas tipicos d'o sud d'a Peninsula Iberica.
Cadiello.
En o "Libro d'el Trasoro" los consideran una variant d'o lobo, dita lubrena u çerual (ye dicir cerval). En o lexico comercial aragonés d'o sieglo XV se documenta o zoonimo lobo cerval.
Lynx ay isang genus ng mga mahilig sa kame mamalya ng Felidae pamilia karaniwang kilala bilang musang. Apat na species characterized ng kanilang Katamtamang sukat, strong binti, mahabang tainga, maikling buntot at may batik-batik katawan pa o mas mababa na kilala.
Mabuhay eksklusibo ang lahat ng uri ng hayop sa Northern Hemisphere, sa Eurasia at Hilagang Amerika (kung saan tila nagmula). Ang tawag African Lynx (Caracal caracal), na nakatira sa Africa at marami ng Central at West Asia, ay tunay na isang pusa masinsin kaugnayan ng pagsunod sa ilang mga panlabas na pagkakatulad sa mga kinatawan ng genus Lynx resulta ng ebolusyon tagpo, tulad ng kanyang buntot iba short (kaunti pa kaysa sa isang hindi makasagot), at ang kanyang mga malalaking mga tainga, nakoronahan sa pamamagitan ng pang tufts ng itim na buhok sa dulo na ginagamit upang dagdagan ang naka big audisyon. May ilang mga katangian tufts ng mahabang buhok sa pisngi din.
This list is generated from data in Wikidata and is periodically updated by Listeriabot.
Edits made within the list area will be removed on the next update!
Ang lathalaing ito na tungkol sa Mamalya ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.
Lynx (Kerr, 1792) ye un chenero de mamiferos placentarios carnivoros d'a familia d'os felidos, subfamilia d'os felins. En aragonés reciben o nombre tradicional de cervals y o popular de linces.
Lynx ay isang genus ng mga mahilig sa kame mamalya ng Felidae pamilia karaniwang kilala bilang musang. Apat na species characterized ng kanilang Katamtamang sukat, strong binti, mahabang tainga, maikling buntot at may batik-batik katawan pa o mas mababa na kilala.
Mabuhay eksklusibo ang lahat ng uri ng hayop sa Northern Hemisphere, sa Eurasia at Hilagang Amerika (kung saan tila nagmula). Ang tawag African Lynx (Caracal caracal), na nakatira sa Africa at marami ng Central at West Asia, ay tunay na isang pusa masinsin kaugnayan ng pagsunod sa ilang mga panlabas na pagkakatulad sa mga kinatawan ng genus Lynx resulta ng ebolusyon tagpo, tulad ng kanyang buntot iba short (kaunti pa kaysa sa isang hindi makasagot), at ang kanyang mga malalaking mga tainga, nakoronahan sa pamamagitan ng pang tufts ng itim na buhok sa dulo na ginagamit upang dagdagan ang naka big audisyon. May ilang mga katangian tufts ng mahabang buhok sa pisngi din.
A lynx (/ˈlɪŋks/; plural lynx or lynxes) is ony o the fower species within the Lynx genus o medium-sized wildcats. The name "lynx" originatit in Middle Inglis via Latin frae the Greek wird "λύγξ", derived frae the Indo-European ruit "*leuk-", meanin "licht, brichtness", in reference tae the luminescence o its reflective eyes. Thare is considerable confusion aboot the baist way tae classify felids at present, an some authorities classify them as pairt o the genus Felis.
Neither the caracal, sometimes cried the Persie lynx or African lynx, nor the jungle cat, cried the swamp lynx, is a member o the Lynx genus.
De Löss (Eentall: Loss) sünd en Geslecht ut de Familie vun de Katten (Felidae). Se sünd middelgrote Katten mit lange Been, grote Pinselohren un en korten Steert. Alle Oorden hebbt en mehr oder weniger düüdlichen Backenboort.
Dat gifft disse Oorden:
De Karakal warrt ok „Wööstenloss“ nöömt, höört aver to en anner Geslecht vun de Katten.
Rrëqebulli është kafshë e egër mishngrënëse e ngjashme me macen, me trup deri një metër të gjatë, me qime të butë, të dendur e me ngjyrë të murrme lara-lara, me veshë të ngritur e me bisht të shkurtër. I njohur në gjuhën shkencore si Lynx, është mishngrënësi i tretë për nga madhësia në Evropë, pas ariut dhe ujkut. Bën pjesë në familjen e felineve (Felidae) dhe ka përhapje në Euroazi (lynx lynx), nga Alpet e Evropës deri në Siberinë Lindore, ne Spanje dhe Portugali (lynx pardinus), ne USA dhe Meksike (lynx rufus), ne Kanada dhe Alaske (lunx canadensis). Në Shqipëri haset kryesisht në zonat malore veriore dhe qendrore si në Alpe, Pukë, Lurë, Martanesh e Librazhd.
Emra të tjerë në shqip: lulqerbulli, luqerbulla dhe lubardha.[2]
Ka pamje mjaft karakteristike, me trup të mbledhur dhe këmbë të gjata e me shputa të gjera. Ka kokë të rrumbullakët, veshë të mëdhenj me një xhufkë tipike qimesh në majë, bisht të shkurtër dhe me majë të zezë. Gëzofin e ka ngjyrë kafe në të kuqërremtë, që vjen duke u zbardhur në pjesët e poshtme të barkut dhe është i mbuluar me pulla të errëta.[3]
Është i gjatë 80–130 cm, i lartë rreth 65 cm dhe peshon 12-35 kilogramë. Ushqehet kryesisht me thundrakë, si kaprolli dhe dhia e egër, por në dietën e tij nuk mungojnë dhe lepuri i egër, dhelpra dhe shpendë të ndryshëm të pyllit. Është kafshë tipike vetmitare dhe takohet me rrëqebuj të tjerë vetëm në sezonin e çiftimit. Zë territore të mëdha (deri 2000 km2) dhe është aktiv kryesisht natën. Brenda një nate mund të përshkojë deri 45 km. Rrëqebulli jeton deri 17 vjet.
Parapëlqen pyjet e larta dhe pak të shkelura nga njerëzit. Rrëqebullit janë zakonisht të vetmuar, jane kafshe territoriale dhe nuk tolerojne pranine e nje ekzemplari tjeter te te njejtit seks ne territorin personal. Dhe pse meshkujt dhe femrat bashkejetojne ne te njejtin territor, ata nuk i afrohen njeri tjetrit pervecse ne sezonin e ciftimit. Shumohet në dimrin e vonë dhe femra mund te linde nga nje deri ne kater këlyshë një herë në vit. Nuk eshte e thene qe ajo te linde cdo vit. Periudha e mbarsjes te rrëqebullit është rreth 70 ditë. Të rinjte rrijne me të jëmën gjatë dimrit, ne një total prej rreth nëntë muajsh, para se ata të largohen dhe të jetojnë vetem. Ata ushqehen me një gamë të gjerë të kafshëve, nga dreri i bardhë, renë, dreri i vogel i kuq, dhia e egër, tek prehra të vogla , peshk, dhelpra, dele, kafshë shtëpiake, ketra, minj, gjela dhe zogj të tjerë.
Femrat e arrijnë pjekurinë seksuale në krye të 24 muajve, ndërsa meshkujt në 30 muaj. Çiftimi ndodh nga shkurti deri në mes të prillit. Barra zgjat 67-74 ditë, pas së cilës femra mund të lindë 1-5 këlyshë, por 2-3 është numri më i zakonshëm. Këlyshët rriten nga femra dhe në krye të 10 muajve të rinjtë shkëputen nga e ëma.[3]
Rrëqebujt e kanë bishtin të shkurtër dhe xhufka karakteristike qimesh të zeza në majë të veshëve te tyre. Ata kanë një grykore nën qafë, e cila i ngjan një kravate. Ata i kanë te mbushura putrat e madha për të ecur në borë, dhe mustaqet të gjata mbi fytyrë. Ngjyra e trupit ndryshon nga një kafe e mesme e artë me ngjyrë bezhë gatitë bardhë, te shënuar me njolla kafe e mbyllur, sidomos në gjymtyrët. Të gjitha llojet e rrëqebulli gjithashtu kanë gëzof të bardhë në kraheror, bark dhe në pjesene brendshme te këmbëve. Gjithashtu, ngjyra e rrëqebullit ndryshon ne vartesi te klimës dhe ambientit. Ne Shtetet e Bashkuara, qimet janë të shkurtëra, ngjyra i afrohet te kuqes dhe putrat e janë më të vogla dhe më pak te mbushura, ndersa rrëqebulli qe jeton ne klimën e ftohtë veriore, ka qime me të trashë (për ngrohtësi), merr ngjyra më të hapura (për tu maskuar) dhe putrat e tij jane me të zgjeruara dhe më te mbushura (per ambjentetm e dëborë). putrat e tyre mund të bëhen më te madhaja se një dorë njeriu, ose dhe nje këmbë.
Shqisa kryesore e rreqebullit eshte shikimi, qe eshte 6 here me i forte se ai i njeriut. Ata kanë dhe te dëgjuar shumë të mirë jane gjithashtu te pajisur me 28 dhëmbë, te cilet, kur çiftëzohen me strukturën e nofullës, presin si nje thikë thellë prehne e tyre. Kjo mund të jetë veçanërisht e dobishme për rrëqebullin, sepse ata nuk janë gjuetarët më efikase dhe e humbasin shumicën e prehvet e tyre për një sërë faktorësh.
Lloji më i vogël eshtë Rrëqebulli i Kanadasë, me pesha mesatare 10-13 kilogram, ndërsa më i madhi është Rrëqebulli i Euroazisë, me peshë mesatare 18-25 kilogram, deri në një maksimal te raportuar prej 40 kilogram, por nuk ka variacion te konsiderueshëm brenda specieve.
Rrëqebull i fotografuar në Shqipëri
Rrëqebulli iberianë
Rrëqebulli kuqë
Rrëqebulli i Euroazisë
Shiko gjithashtu artikullin Rrëqebulli ballkanik Vlerësimet paraprake për popullatën autoktone të rrëqebullit në Ballkanin jugperëndimor tregojnë se është popullata e rrëqebullit më e rrezikuar në të gjithë Botën. Situata bëhet edhe më alarmante po të mendohet se rrëqebulli i Ballkanit konsiderohet si subspecie më vete, Lynx lynx martinoi. Gjendja e tij nuk njihet mirë, por numri i gjithë popullatës mendohet të jetë nën 100 individë e përqendruar kryesisht në Shqipëri dhe Maqedoni.
Nga të dhënat e deritanishme, mendohet se në Shqipëri jetojnë 20-25 individë rrëqebujsh. Nevoja për masa mbrojtëse është urgjente dhe pikërisht për këtë, kohët e fundit ka filluar një projekt shumëpalësh për mbrojtjen dhe rikuperimin e popullatës së rrëqebullit të Ballkanit. Në këtë nismë marrin pjesë organizata ndërkombëtare si Grupi Specialist i Maceve të Egra të Botës (IUCN SSC/Cat Specialist Group), Organizata Zvicerane për Menaxhimin e Mishngrënësve të Mëdhenj (KORA), Fondi Evropian për Trashëgiminë Natyrore (Euronatur) dhe Instituti Norvegjez për Kërkimet Mjedisore (NINA).
Në nivelin rajonal, implementuese të projektit do të jenë Shoqata për Mbrojtjen dhe Ruajtjen e Mjedisit Natyror në Shqipëri (PPNEA) dhe Shoqata Ekologjike Maqedonase (MES). Projekti shumëpalësh i njohur si “Programi për Rikuperimin e Rrëqebullit të Ballkanit” në fazën e parë ka si synim të ndalojë rënien e mëtejshme të popullatës së rrëqebullit nëpërmjet studimit dhe monitorimit të species, sensibilizimit publik, forcimit të kuadrit ligjor dhe shpalljen e zonave te mbrojtura.
Në një periudhë më afatgjatë pritet të konkretizohet një Plan Veprimi për specien dhe të konsolidohet një Qendër Monitorimi Kombëtare për Mishngrënësit e Mëdhenj në bazë të eksperiencës së vendeve partnere në projekt.[4]
Rrëqebulli është kafshë e egër mishngrënëse e ngjashme me macen, me trup deri një metër të gjatë, me qime të butë, të dendur e me ngjyrë të murrme lara-lara, me veshë të ngritur e me bisht të shkurtër. I njohur në gjuhën shkencore si Lynx, është mishngrënësi i tretë për nga madhësia në Evropë, pas ariut dhe ujkut. Bën pjesë në familjen e felineve (Felidae) dhe ka përhapje në Euroazi (lynx lynx), nga Alpet e Evropës deri në Siberinë Lindore, ne Spanje dhe Portugali (lynx pardinus), ne USA dhe Meksike (lynx rufus), ne Kanada dhe Alaske (lunx canadensis). Në Shqipëri haset kryesisht në zonat malore veriore dhe qendrore si në Alpe, Pukë, Lurë, Martanesh e Librazhd.
Emra të tjerë në shqip: lulqerbulli, luqerbulla dhe lubardha.
Rys[1][2] jo rod ze swójźby kóckow (Felidae).
Wopśimjejo jano styri družyny:
W staršej literaturje se druhdy tśi prědne družyny ako pódpołnocy rys (nimski: Nordluchs) namakaju.
Tawurta (Assaɣ ussnan: Lynx) d aɣersiw amseksum yeṭṭafaren adu-twacult n tserɣudt, Ɣas akken Yettemcabi i wuwdan maca mgaraden deg waṭas n iglamen acku ur llin ara d yiwet n tewsit
Tawurta d aɣersiw anegmar iy tetten tilmas meẓẓiyen am igtal d temseɣẓaẓ d tilmas n iden n iylalen
Tawurta (Assaɣ ussnan: Lynx) d aɣersiw amseksum yeṭṭafaren adu-twacult n tserɣudt, Ɣas akken Yettemcabi i wuwdan maca mgaraden deg waṭas n iglamen acku ur llin ara d yiwet n tewsit
Tōa-soaⁿ-niau sī Lynx sio̍k ê niau-kho tōng-bu̍t. In sǹg tiong-téng chhùn-chhioh ê iá-seng niau lūi. Hiān-chûn ê tōa-soaⁿ-niau ū 4 chéng, chú-iàu hun-pò͘ tī A-chiu, Au-chiu kap Pak Bí-chiu.
Ο λύγκας (στα αρχαία: λυγξ), επίσης ρήσος ή ρίτσος ή αρίτσος ή τσαγκανόλυκος, είναι γένος της οικογένειας των Αιλουριδών. Διακρίνονται τέσσερα είδη λυγκών, τα οποία διαβιούν όλα στο βόρειο ημισφαίριο. Ο ευρασιατικός λύγκας, ο οποίος έχει μάλλον εξαφανισθεί από την ελληνική επικράτεια όπου ζούσε ακόμη μέχρι πριν από μία πεντηκονταετία[1], είναι το τρίτο μεγαλύτερο σαρκοβόρο της Ευρώπης μετά την αρκούδα και τον λύκο. Στην Ελλάδα απαντάται στην περιοχή Φλώρινας, ο Βαλκανικός λύγκας (Lynx lynx martinoi), υποείδος του Ευρασιατικού λύγκα[2][3].
Είναι μεσαίου μεγέθους αιλουροειδή με ψηλά πόδια. Ανάλογα με το είδος το μήκος τους φτάνει από 70 εκατοστά μέχρι στα 1,20 μέτρα, και το ύψος τα 35 μέχρι τα 70 εκατοστά και το βάρος να κυμαίνεται από 7 έως 35 κιλά. Τα μπροστινά πόδια είναι κοντύτερα από τα πίσω. Έχουν πολύ κοντή ουρά συγκριτικά με τις άλλες γάτες, που καταλήγει σε μαύρη κορυφή. Το κεφάλι είναι στρόγγυλο με παχιά γενειάδα στα μάγουλα και μαύρες τούφες που ξεπροβάλλουν από τα αφτιά μέχρι πέντε εκατοστά. Η γούνα του λύγκα είναι πολύ πυκνή, έχει συνήθως στίγματα και το χρώμα της διαφέρει ανά εποχή και είδος, από μπεζ και γκρι μέχρι κοκκινωπή και καφέ, ενώ στο πηγούνι, το στήθος και την κοιλιά είναι σχεδόν λευκή.[4]
Όπως οι περισσότερες γάτες έτσι και οι λύγκες είναι μοναχικά ζώα με μεγάλη περιοχή επίβλεψης. Ζευγαρώνουν τέλη του χειμώνα και γεννούν 2-4 μικρά μία φορά το χρόνο. Ο χρόνος κύησης είναι περίπου 70-80 ημέρες. Τα μικρά μένουν με τη μητέρα τους για έναν ακόμη χειμώνα μέχρι να ωριμάσουν και να ανεξαρτητοποιηθούν. Σκαρφαλώνουν με ευκολία στα δέντρα, έχουν καλές αλτικές ικανότητες και αντέχουν στις μεγάλες πορείες. Κυνηγούν τα θηράματά τους μετά το σούρουπο ή τη νύχτα. Σε αυτά συμπεριλαμβάνονται μικρά οπληφόρα όπως ελάφια, ζαρκάδια, αγριοκάτσικα και πρόβατα, αλλά κυρίως μικρότερα ζώα όπως λαγοί, ψάρια, σκίουροι, ποντίκια, γαλοπούλες, πέρδικες και άλλα πτηνά.
Υπάρχουν τέσσερα είδη λύγκα:
Στην παλαιότερη βιβλιογραφία αναφέρεται το αφρικανικό αιλουροειδές καρακάλ και ως λύγκας της ερήμου λόγω φαινομενικής ομοιότητας. Το ζώο αυτό ανήκει όμως σε άλλο γένος και έχει άμεση συγγένεια με την αφρικανική χρυσότριχη αγριόγατα. Στο παρακάτω κλαδόγραμμα φαίνεται η θέση του γένους Lynx στην οικογένεια των αιλουριδών:
FelidaeLynx
Η εξέλιξη των σύγχρονων ειδών του λύγκα:
LynxLynx rufus - λύγκας ο ερυθρός
Lynx canadensis - λύγκας ο καναδικός
Lynx lynx - λύγκας ο ευρασιατικός
Lynx pardinus - λύγκας ο ιβηρικός
Δεν έχει προσδιοριστεί με βεβαιότητα αν ο λύγκας εξελίχθηκε στη Βόρειο Αμερική ή στην Ευρασία και την Αφρική. Απολιθώματα του γένους εμφανίζονται στο Πλειόκαινο[5][6].
Ο λύγκας (στα αρχαία: λυγξ), επίσης ρήσος ή ρίτσος ή αρίτσος ή τσαγκανόλυκος, είναι γένος της οικογένειας των Αιλουριδών. Διακρίνονται τέσσερα είδη λυγκών, τα οποία διαβιούν όλα στο βόρειο ημισφαίριο. Ο ευρασιατικός λύγκας, ο οποίος έχει μάλλον εξαφανισθεί από την ελληνική επικράτεια όπου ζούσε ακόμη μέχρι πριν από μία πεντηκονταετία, είναι το τρίτο μεγαλύτερο σαρκοβόρο της Ευρώπης μετά την αρκούδα και τον λύκο. Στην Ελλάδα απαντάται στην περιοχή Φλώρινας, ο Βαλκανικός λύγκας (Lynx lynx martinoi), υποείδος του Ευρασιατικού λύγκα.
Рис (науч. Lynx) — род составен од четири видови на средноголеми диви мачки од родот рис. Името на рисот доаѓа од грчкиот збор “lynx”, со потекло од индо-европскиот корен “*leuk”, што значи „светлина, сјај“, поради сјајот на неговите очи. Денес доаѓа до голема забуна во врска со класифицирањето на фамилијата мачки, а некои ги класифицираат како дел од родот Фелис. Каракалот, кој понекогаш се нарекува персиски рис или африкански рис, не припаѓа на овој род.
Карактеристично за рисот е кратката опашка и црните перчиња на врвот на ушите. Под вратот има грива со црни линии (не секогаш видливи), кои наликуваат на вратоврска. Рисот има широки шепи погодни за одење по снег, и големи мустаќи на лицето.
Бојата на крзното варира од ‘рѓаво кафеава до жолто кафеава, а понекогаш е обележана и со темно-кафеави точки, особено на екстремитетите. Сите видови рис имаат бело крзно на градите, стомакот и на внатрешноста на нозете, кои се продолжетоци од крзното на градите и стомакот. Бојата на рисот, изгледот на крзното и големината на шепите варираат во зависност од неговиот климатски регион - во југозападните делови на Соединтетите Американски Држави крзното е со кратко влакно, темна боја, а шепите се потесни; како рисот се движи кон поладната, северна клима, крзното постепено станува погусто (за да го штити од студот), бојата е посветла (заради камуфлирање), а неговите шепи се зголемуваат и стануваат сé пошироки (за полесно движење по снег). Шепите се зголемуваат до тој степен што може да станат поголеми од човечка рака или стапало.
Рисот има неверојатно добар слух и 28 заби, кои ги забива длабоко во жртвата. Забите му се од голема помош, бидејќи тој не е најуспешниот ловец и ги губи повеќето од своите жртви поради разни други причини.
Најмалиот рис е бобкет рисот и канадскиот рис, додека најголем е eвроазискиот рис. Сепак, постојат значителни разлики во рамките на еден вид.
Се смета дека четиритe живи видови на родот на рис еволуирале од “Lynx issiodorensis”, кој живеел во Европа и Африка за време на доцниот Плиоцен до раниот Плеистоцен.
Евроазискиот рис (Lynx, lynx) е најголемиот вид рис. Се среќава во европските и сибирските шуми. Додека неговиот статус на загрозеност е класифициран како помалку засегнат, популацијата на евроазискиот рис е намалена или истребена од Западна Европа, каде денес повторно е реинтродуциран.
Летно време, евроазискиот рис има прилично кратко, црвенкасто или кафеаво крзно, кое зимно време е заменето со многу погусто сребрено-сиво до сиво-кафеаво крзно. Рисот лови така што ја следи својата жртва и скока на неа, а е помогнат од нерамното земјиште на шумите во кои живее. Рисот обично се храни со мали жртви, како зајаци, лисици итн., а поголеми жртви лови кога нема доволно храна.
Балканскиот рис е подвид на евроазискиот.
Канадскиот рис (Lynx canadensis) е северно-американска мачка. Се движи по шуми и предели на тундра преку Канада кон Алјаска, како и во некои делови на Северна Америка. Во 2010 година, по 11 години залагање, повторно беше успешно донесен во Колорадо, каде изумрел за време на 70те години. Во 2000 година, Aмериканската служба за рибарство и дивина го назначи канадскиот рис за загрозен вид во континенталниот дел на Америка.
Канадскиот рис е одличен пливач и лесно се движи по стрмнини. Тој гради прости засолништа под паднати дрва или гребени. Канадскиот рис има густо крзно и широки шепи и многу подобро се снаоѓа во длабок снег од бобкет рисот. Исхраната на канадскиот рис речиси исклучиво зависи од планинските зајаци и бројот на нивната застапеност. Тие, исто така, ловат и средно-големи цицачи и птици, доколку бројот на зајаци се намали.
Иберискиот рис (Lynx pardinus) е критично загрозен вид кој потекнува од Пиринејскиот Полуостров во Јужна Европа. Тој е најзагрозениот вид од фамилијата на мачки во светот. Според групата за заштита “SOS Lynx”, доколку овој вид изумре, тоа ќе биде прво истребување на вид од фамилијата мачки од времето на Смилодонот, пред 10.000 години. Порано овој вид бил класифициран како подвид на евроазискиот рис (Lynx, lynx), но сега се смета за посебен вид. Двата вида се појавиле заедно во Централна Европа во епохата плеистоцен, а се одделиле по однос на изборот на живеалиште. Се смета дека иберискиот рис еволуирал од рисот Lynx issiodorensis.
Бобкет рисот (Lynx rufus) е северноамериканска дива мачка. Со дванаесет признаени подвидови, бобкет рисот се среќава низ Јужна Канада, континенталниот дел на САД и Северно Мексико. Бобкет рисот е прилагодлив грабливец кој ги населува листопадните, четинарските и мешаните шумски предели, но за разлика од другите видови рис, бобкет рисот не зависи само од густите шуми, се движи по мочуришта и пустински предели, како и по планински и земјоделски области; крзното со точки му служи за камуфлирање. Популацијата на бобкет рисот најмногу зависи од неговиот плен.
Бобкет рисот наликува на другите видови од родот рис, но по просек е најмал од сите четири видови. Крзното му варира, но главно има жолто-кафеава до сивкасто-кафеава боја со црни линии на телото и темни траги на предните нозе и опашот. Ушите му се зашилени со кратки црни перчиња на врвовите. Усните, брадата и долните делови од телото се главно сивкасто-бели. Бобкет рисот во пустинските предели на југозападот има најсветло крзно, додека оние кои живеат на северните шумски предели се најтемни.
Рисот е солитарно животно, иако мали групи рисови понекогаш може да патуваат и ловат заедно. Периодот на парење се случува во доцна зима, а раѓаат две до четири младенчиња еднаш годишно. Бременоста трае околу 70 дена. Младенчињата остануваат со мајката и следната зима, околу десет месеци, пред да продолжат да живеат сами како возрасни. Рисот го гради своето засолниште во дупки или под карпи. Се храни со разновидни животни, од: белоопашест елен, ирвас, срна, обичен елен и дива коза, до помал и повообичаен плен, како: планински зајаци, риби, лисици, овци, верверички, глувци, мисирки и други птици и кози. Исто така, рисот се храни со тетреби, полвови и еребици.
Рисот ги населува шумите со висока надморска височина со густи грмушки, трски и висока трева. Иако мачките ловат на земја, можат да се качуваат по дрва и брзо да пливаат, а и да ловат риби.
Евроазискиот рис е распространет од Централна и Северна Европа до далечниот исток. Од почетокот на 20от век, се сметало дека евроазискиот рис е изумрен во дивините на Словенија и Хрватска. Проект на повторно населување на рисот, кој започнал во 1973 година, успешно го донесе рисот во словенските Алпи и областите Горски Котар и Велебит во Хрватска, вклучувајќи ги и Плитвичките Езера и националниот парк „Рисњак“. Во двете земји рисот се смета за загрозен вид и е заштитен со закон.
Неколку проекти за повторно населување на рисот започнати во 70те години, биле успешно спроведени во многу области во Швајцарија. Уште од 90те години се правеле напори за повторно населување на Евроазискиот рис во Германија, а од 2000 година може да се сретне мала популација на планините Харц, близу Бад Лаутерберг.
Рисот се среќава во Беловешката шума во Североисточна Полска, во Естонија и во северните и западните делови на Кина, осоебно во Тибетската висорамнина. Во Романија, бројот на единки надминува 2000, најголемата популација во Европа надовр од Русија, иако повеќето стручњаци сметаат дека официјалниот број на популацијата на рисот е преценет.
Рисот почесто се сретнува во Северна Европа, особено во Шведска, Естонија, Финска и северните делови на Русија. Популацијата во Шведска е проценета на 1200 - 1500 единки низ целата држава, но најмногу во центарот на Шведска и на планинскиот венец. Популацијата на рисот во Финска изнесувала 1900 - 2100 единки во 2008 година, а по 1992та, бројот секоја година се зголемува. Според направена пресметка, популацијата на рисот во Финска е моментално поголема од било кога. Рисот во Британија бил истребен во 17от век, но се јавува потреба од повторно населување на рисот, за да се одржи бројот на елени.
Критично загрозениот ибериски рис живее во Јужна Шпанија и некогаш во Источна Португалија. Постои центар за размножување на рисот, надвор од градот Силвеш во регионот Алгарве, Јужна Португалија.
Постојат два вида на рис во Северна Америка - канадскиот рис и бобкет рисот, и двата ги населуваат умерените зони. Додека бобкет рисот се среќава во Јужна Канада, континенталните делови на САД и Северно Мексико, канадскиот рис најчесто се среќава во четинарските шуми на Канада и Алјаска.
Ловењето на рис е нелегално во многу земји. Иберискиот рис е пред истребување и неговото ловење е забрането со закон уште од 70те години во Шпанија и Португалија.
Балканскиот рис се смета за национален симбол во Македонија и се појавува на македонската петденарка и дресовите на македонската фудбалска репрезентација.
Ова животно е претставено и во соѕвездието Рис, како едно од 88-те современи соѕвездија на небото.
Млади рисови
Рис (науч. Lynx) — род составен од четири видови на средноголеми диви мачки од родот рис. Името на рисот доаѓа од грчкиот збор “lynx”, со потекло од индо-европскиот корен “*leuk”, што значи „светлина, сјај“, поради сјајот на неговите очи. Денес доаѓа до голема забуна во врска со класифицирањето на фамилијата мачки, а некои ги класифицираат како дел од родот Фелис. Каракалот, кој понекогаш се нарекува персиски рис или африкански рис, не припаѓа на овој род.
Стай (лат. Lynx) у тугдзых гæдыты мыггаг. Стайы уæз вæййы 5-30 кг.
Цуанæтты æвзагыл: тугцъир, цыбырдым.[1]
Стай (лат. Lynx) у тугдзых гæдыты мыггаг. Стайы уæз вæййы 5-30 кг.
Цуанæтты æвзагыл: тугцъир, цыбырдым.
लिंक्स एक मध्यम-आकार जंगली बिल्ली है।
लिंक्स एक मध्यम-आकार जंगली बिल्ली है।
சிவிங்கிப் பூனை அல்லது சிவிங்கி[1](ஆங்கிலம்: Lynx) என்பது ஒரு நடுத்தர அளவுள்ள காட்டுப் பூனையாகும். இதில் நான்கு இனங்கள் உள்ளன. இவை புவியின் வட பகுதியில் குறிப்பாக வட அமெரிக்கா, கனடா, ஐரோப்பா போன்ற பகுதிகளில் வாழ்கிறது. இந்தியாவில் சம்மு காசுமீர் பகுதியில் அரிதாகக் காணப்படுகிறது.
இது மாக்கடோனியக் குடியரசின் தேசிய விலங்காகும்.[2][3]
சிவிங்கிப் பூனை குறுகிய வால் கொண்டு, நீண்ட கால்கள், பனிக் கட்டிகளில் நடப்பதற்கேற்ற பாதங்கள், காதுகளில் கொத்தான முடி, முகத்தில் மீசைபோன்ற முடிக்கற்றைகள், போன்றவற்றுடன் இருக்கும். உடல் நிறம் மங்கிய பழுப்பு அல்லது சாம்பல் நிறமுடையதாகவும், ஆங்காங்கே பழுப்பு நிறப்புள்ளிகள் கொண்டிருக்கும். இவை உயரமான இடங்களில் உள்ள காட்டுப்பகுதிகளில் புதர்கள், நாணல் செடிகள், புற்கள் போன்றவை அடர்தியாக நிறைந்த பகுதியில் காணப்படுகின்றன. இவை நன்கு மரமேறவும், நீந்தவும் தெரிந்தவை. இது பெரும்பாலும் பறவைகளையும், சிறியவகை பாலூட்டிகளையும் வேட்டையாடுகிறது. அவ்வப்போது ஆடுகளையும் பதம்பார்க்கும்.
சிவிங்கிப் பூனை அல்லது சிவிங்கி(ஆங்கிலம்: Lynx) என்பது ஒரு நடுத்தர அளவுள்ள காட்டுப் பூனையாகும். இதில் நான்கு இனங்கள் உள்ளன. இவை புவியின் வட பகுதியில் குறிப்பாக வட அமெரிக்கா, கனடா, ஐரோப்பா போன்ற பகுதிகளில் வாழ்கிறது. இந்தியாவில் சம்மு காசுமீர் பகுதியில் அரிதாகக் காணப்படுகிறது.
இது மாக்கடோனியக் குடியரசின் தேசிய விலங்காகும்.
Lenze xe el nome comun dei felini del zenare Lynx (Kerr 1792).
Le lenza le ga na coa curta, e zeneralmente dei penoti su le ponte de le rechie. Le pesa da 5 a 30 kg e i ga na altezza a la spala de 55 cm.
Le frequenta soratuto i anbienti forestai no omozenei (schiarane, livinai, ecc.) e no massa fissi, onde che i cata le pichiae che i magna (pì che altro Ongolai, cofà el cavriolo, e Lagomorfi).
La lenze la cazza tipicamente in tira (it. agguato), parcorendo durante el scato par zonzar la pichiada na distanza media de cerca 5–10 m. Zeneralemente le lenze le giuta a megiorar le condizion del logo liminando i indivisui deboi, malai e vechi.
Ocasionalmente le pol atacar bestie mesteghe.
Le xe tolerante inte i confronti de la presenza umana, purché sia possibile catar pichiae a suficienza par desfamar la popolazion.
El zenare Lynx el xe sudiviso in 4 specie:
Lox is sycedēor, þe is mid cattum gesibb.
Pısınga yabani (ya zi be namanê Weşaq, Wersaqi zi şınasiyeno) keyey Felidae ra yew cınsê pısıngano ke çehar ganiyan gêno xo miyan. Zıwanê İngılızki de inan rê vanê lynx[1] u no name zi zıwanê Yunanki rao, rıçıkê cı Yunanki ra zi reseno zıwanê Hind-Ewropakiyo Verên.[2] Verorê Lynxi leuko, o zi zey "roşti, bereqın" yeno tadayış, çarniyeno. No name, inan rê rıyê çımanê inanê bereqınan ra ameyo dayış. Yew zi pısıngê da bine be namey Goşsiya (namey cıyo taksonomik Caracal) esto ke cı rê zi vanê Lynx. Hema enê dı cınsi yewbini ra abırriyeni, nêgıneni ro yewbini.
Weşaq wahêrê boçıkê do kılmio, goşanê xo sero purtê pil u dergi be rengê siyay estê. Paê weşaqi hiraê, o be nê payanê xo şeno asan vaz do vewre sero, payanê xo hewl gureneno. Gorey pısınganê binan u pısıngê ke merdımi keyey xo de kenê pil, zımbêlê weşaqi dergê. Rengê postê weşaqi miyanê renganê qehwe u zerdi (tayêna be rengê sıpêy estê) vıriyeni u dem be dem postê inan sero zağê tari-qehwey zi estê, vêşêr payanê inan sero. Cınsê pısıngê yabani, pêro wahêrê muyanê sıpêyanê ke sinê u vêre inan de ca gênê, veciyenê miyan. Enê muy parçê muyanê binanê ke bedenê ganiy derê. Rengê weşaqi, dergiya muyan u paê cı çıqas gırdê, pêro ninan gorey cayê cıwiyayışê weşaqi vıriyeni. Verocê rocawanê DAYi de, weşaqi be muyanê kılman, renganê tariyan u payanê qıtekan u kemi-hiran estê. Key hewa vıriyeno, beno serdın u hetanê zımey de weşaqi be muyanê wışkan u sıxan, renganê nezdiyê sıpêy (zey gewr), payanê hiran u pilan estê. Weşaq be enê payanê hiran vewre sero lezêr vazeno, pay şıno u vaz dano. Enê payanê tayê weşaqan şenê dest ya zi payê merdıman ra gırdêr bê.
Tewr (en) cınsê weşaqanê kılman bobcat (ê zımey Amerika) u weşaqê Kanadaê, heto bin ra tewr cınsê gırdi zi weşaqê Ewrasyao ke Tırkiya de zi esto u weşiya xo rameno, zaf bıncınsê cı estê u gırdiya inan gorey cınsan vıriyena.
Ewro çehar bıncınsê pısınganê yabaniyan estê, guman beno ke cınsê pısınga yabani cınsê do verên "Issoire lynx" ra yeno, o zi qıtanê Ewropa u Afrika de cıwiyo, ey weşiya xo ramıta demê pliyoseni ra heta rew-pleyistoseni. O taw khalıkê enê çehar cınsan uca de cıwiyao, her çehar cınsan ra zi gırd biyo.
Çehar cınsanê pısınganê yabanan ra tewr gırdo, cı ra lynx lynx vaciyeno. Weşaqê Ewrasya Ewropa, miyanê qıtay Asya u mêşanê (bırranê) Sibirya de cıwiyeno. Eno cıns nêsevekniyeno yani nêno sıtar kerdış çunkê amarê inan nêkemiyeno. Populasyonê weşaqê Ewrasya qıtay Ewropa ra esteriyao, hema waziyeno ke reyna bıcıwo coka karê reyna ardışê cı yenê kerdış yani reintrodukte beno. Weşaqê Ewrasya qıtay Ewropa de heşo gewr u vergo gewr ra tepeya tewr heywano gırdo, hetê rêze ra ê hirêyıno. O goştwero gırdo, her roce yew u dı kilogramê goştan weno, caygey cıwiyayışê cı zaf hirao.
Amnan de postê weşaqê Ewrasya kılmo, zey sûr u qehweo ke zımıstan de beno gewr, qehweo tari u wışk. Weşaqê Ewrasya peyê seydê xo şıno, xo nêmoteno cı, hol keno (çıng dano) seydê xo ser u seydê xo tepışeno. Werdê weşaqê Ewrasya kospesê kılmeki, awrêş u heywanê binê qıtekê. Weşaqê Ewrasya ganiyê do oppurtunisto, yani fırset geyreno cı u key u kamca de seydê xo vêneno, seyd keno u weno.
Weşaqê Kanada (Lynx canadensis) felidê zımey Amerikao, mêşan u warey tundra de, Kanada u Alaska cıwiyeno, tayê inan zımey DAYi de zi şenê bêrê vênayış. Hetê verori ra weşaqê Kanada Alaska ra heta Kanada u uca ra zi zafêrê eyaletanê DAYi de amey vênayış. Eyaletanê rocvetışi de o mêşey be pelanê gırdan ra mêşey heta pelanê qıtekan, wareyê do gırd de cıwiyo. 2010 ra nat, be ğeyretanê reyna-gan dayışi (cı rê vanê reintroduction) merdıman des u yew serre gureo u dıma şao gan bıdo cı u coka zi Kolorado de zi cıwiyeno.[3]
Weşaqê Kanada zaf hewl tıllo keno u asnaw keno, asnawkero hewlo. O cayanê vêranan de, darê ke rıciy u bınê salekanê verênan de cıwiyeno. O waherê payanê hirano, postê cı wışko u bobcat ra dına (dı reyi zêde) leze pay şıno. Werdê weşaqê Kanada arwêşo deştıno. Amarê weşaqanê Kanada zi arwêşanê deştınan ra bestiyeno. Key arwêşê deştıni benê zaf, weşaqi zi benê zaf key ê benê tayn, weşaqi zi kemiyenê u benê tayn. Teberê arwêşanê deştınan de ganiy be gırdiya miyani zi benê werdê weşaqê Kanada.
Weşaqê İberya (Lynx pardinus) yew cınsê weşaqano, nêmadey İberya sero cıwiyeno. Amarê enê cınsê weşaqi zaf taynê u hêdi hêdi benê vıni. Coka hukmatê İspanya dest pêkerdo, waşto ke gano bıdo cı u amarê inan zaf kero. Weşaqê İberya pêro pısıngan miyan de ê yewıno ke waziyetê merdışi dero. Ğeyretê gandayışi ra tepeya amarê inan sey (100) ra berziyo u biyo hirê sey u vist u hewt (327), warey Endulusi de cıwiyenê. Averi merdıman bawer kerdo ke weşaqê İberya yew parçey ê Ewrasyao, hema dıma inan guman kerdo u mısao ke eno weşaq ganiyo da bino, coka merdıman o sınıfa weşaqê Ewrasya ra abırnao.
Bobcat be xo tewr nezdiyê pısınga yabanio, be des u dı bıncınsanê xo pêro Amerika sero yaban de cıwiyeno, tenê zi sinorê Meksika sero esto. Bobcat zi mêşan de weşiya xo rameno, ganiyanê werdiyan/hurdiyan seyd keno u weno. Bobcat miyanê pêro cınsanê weşaqan de tewr weşaqo qıteko. Coka o hetê vergan ra kışiyeno u inan rê beno werd. Rengê cı dem be dem vıriyeno, hema zımey u mêşan de vêşêr tario, veroc u deştan de zi vêşêr sıpê u roştio.
Bobcat warey xo ra zaf hewl adapte beno. O her cayê Amerika de, mêşanê gırdan ra heta deştanê hiran cıwiyeno. Postê cı sero xetê bariy u teniki estê, no zi ey nımneno. Populasyonê bobcati be amarê seydanê xo vıriyeno. Merdıman bobcat kerdo keyın, coka keyan de zi merdımi ey kenê pil. Goşê cı gorey weşaqanê binan kılmêrê. Bobcat şewe de veciyeno miyan u seyd keno. Şan ra hirê sati ver veciyeno, pêro şewe de seydê xo vêneno, seyd keno u şewdır (sıba) ra ver zi ageyreno cayê xo u şewe paweno. Yew zi sûkan de zi kışta keyanê merdıman de bobcati weşiya xo rameni.
Weşaqê Ewrasya Cumhuriyetê Makedonya de heywano mılio, peran sero (panc dinarê Makedonya) asayışê cı esto. Heto bin ra o Romanya de zi heywano mılio.
Pısınga yabani (ya zi be namanê Weşaq, Wersaqi zi şınasiyeno) keyey Felidae ra yew cınsê pısıngano ke çehar ganiyan gêno xo miyan. Zıwanê İngılızki de inan rê vanê lynx u no name zi zıwanê Yunanki rao, rıçıkê cı Yunanki ra zi reseno zıwanê Hind-Ewropakiyo Verên. Verorê Lynxi leuko, o zi zey "roşti, bereqın" yeno tadayış, çarniyeno. No name, inan rê rıyê çımanê inanê bereqınan ra ameyo dayış. Yew zi pısıngê da bine be namey Goşsiya (namey cıyo taksonomik Caracal) esto ke cı rê zi vanê Lynx. Hema enê dı cınsi yewbini ra abırriyeni, nêgıneni ro yewbini.
ᎤᏍᏗ ᎨᏯᏔ ᏪᏏ Ꮎ ᎬᎮ (ᎠᏂᎶᎻ: Lynx). ᏰᎵᏊ ᏑᏓᎵ ᎠᎴ ᏧᏁᎳ ᏱᎳᏏᏔ ᎦᎸᎳᏗ ᏱᏓᎵᎳᏚᎦ.
ᎧᎾᏓ ᎬᎮ
ᏍᏆᏂ ᎬᎮ
ᎠᎺᎵᎨ ᎬᎮ
A lynx (/lɪŋks/;[3] plural lynx or lynxes[4]) is any of the four species (the Canada lynx, Iberian lynx, Eurasian lynx, or bobcat) within the medium-sized wild cat genus Lynx. The name lynx originated in Middle English via Latin from the Greek word λύγξ,[3] derived from the Indo-European root leuk- ('light, brightness')[5] in reference to the luminescence of its reflective eyes.[5]
Lynx have a short tail, characteristic tufts of black hair on the tips of their ears, large, padded paws for walking on snow and long whiskers on the face. Under their neck, they have a ruff, which has black bars resembling a bow tie, although this is often not visible.
Body colour varies from medium brown to goldish to beige-white, and is occasionally marked with dark brown spots, especially on the limbs. All species of lynx have white fur on their chests, bellies and on the insides of their legs, fur which is an extension of the chest and belly fur. The lynx's colouring, fur length and paw size vary according to the climate in their range. In the Southwestern United States, they are short-haired, dark in colour and their paws are smaller and less padded. As climates get colder and more northerly, lynx have progressively thicker fur, lighter colour, and their paws are larger and more padded to adapt to the snow.
The smallest species are the bobcat and the Canada lynx, while the largest is the Eurasian lynx, with considerable variations within species.
The four living species of the genus Lynx are believed to have evolved from Lynx issiodorensis, which lived in Europe and Africa during the late Pliocene to early Pleistocene. The Pliocene felid Felis rexroadensis from North America has been proposed as an even earlier ancestor; however, this was larger than any living species, and is not currently classified as a true lynx.[12][13]
Of the four lynx species, the Eurasian lynx (Lynx lynx) is the largest in size. It is native to European, Central Asian, and Siberian forests. While its conservation status has been classified as "least concern", populations of Eurasian lynx have been reduced or extirpated from much of Europe, where it is now being reintroduced. During the summer, the Eurasian lynx has a relatively short, reddish or brown coat which is replaced by a much thicker silver-grey to greyish-brown coat during winter. The lynx hunts by stalking and jumping on its prey, helped by the rugged, forested country in which it resides. A favorite prey for the lynx in its woodland habitat is roe deer. It will feed however on whatever animal appears easiest, as it is an opportunistic predator much like its cousins.[12]
The Canada lynx (Lynx canadensis), or Canadian lynx, is a North American felid that ranges in forest and tundra regions[14] across Canada and into Alaska, as well as some parts of the northern United States. Historically, the Canadian lynx ranged from Alaska across Canada and into many of the northern U.S. states. In the eastern states, it resided in the transition zone in which boreal coniferous forests yielded to deciduous forests.[15] By 2010, after an 11-year effort, it had been successfully reintroduced into Colorado, where it had become extirpated in the 1970s.[16][17][18] In 2000, the U.S. Fish and Wildlife Service designated the Canada lynx a threatened species in the lower 48 states.[19]
The Canada lynx is a good climber and swimmer; it constructs rough shelters under fallen trees or rock ledges. It has a thick coat and broad paws, and is twice as effective as the bobcat at supporting its weight on the snow. The Canada lynx feeds almost exclusively on snowshoe hares; its population is highly dependent on the population of this prey animal. It will also hunt medium-sized mammals and birds if hare numbers fall.[14]
The Iberian lynx (Lynx pardinus) is an endangered species native to the Iberian Peninsula in Southern Europe. It was the most endangered cat species in the world,[20] but conservation efforts have changed its status from critical to endangered. According to the Portuguese conservation group SOS Lynx, if this species dies out, it will be the first feline extinction since the Smilodon 10,000 years ago.[21] The species used to be classified as a subspecies of the Eurasian lynx, but is now considered a separate species. Both species occurred together in central Europe in the Pleistocene epoch, being separated by habitat choice.[22] The Iberian lynx is believed to have evolved from Lynx issiodorensis.[23]
The bobcat (Lynx rufus) is a North American wild cat. With 13 recognized subspecies, the bobcat is common throughout southern Canada, the continental United States, and northern Mexico.[24] Like the Eurasian lynx, its conservation status is "least concern."[25] The bobcat is an adaptable predator that inhabits deciduous, coniferous, or mixed woodlands, but unlike other Lynx, does not depend exclusively on the deep forest, and ranges from swamps and desert lands to mountainous and agricultural areas, its spotted coat serving as camouflage.[26] The population of the bobcat depends primarily on the population of its prey.[27] Nonetheless, the bobcat is often killed by larger predators such as coyotes.[28]
The bobcat resembles other species of the genus Lynx, but is on average the smallest of the four. Its coat is variable, though generally tan to grayish brown, with black streaks on the body and dark bars on the forelegs and tail. The ears are black-tipped and pointed, with short, black tufts. There is generally an off-white color on the lips, chin, and underparts. Bobcats in the desert regions of the southwest have the lightest-colored coats, while those in the northern, forested regions have the darkest.[11]
The lynx is usually solitary, although a small group of lynx may travel and hunt together occasionally. Mating takes place in the late winter and once a year the female gives birth to between one and four kittens. The gestation time of the lynx is about 70 days. The young stay with the mother for one more winter, a total of around nine months, before moving out to live on their own as young adults. The lynx creates its den in crevices or under ledges. It feeds on a wide range of animals from white-tailed deer, reindeer, roe deer, small red deer, and chamois, to smaller, more usual prey: snowshoe hares, fish, foxes, sheep, squirrels, mice, turkeys and other birds, and goats. It also eats ptarmigans, voles, and grouse.
The lynx inhabits high altitude forests with dense cover of shrubs, reeds, and tall grass. Although this cat hunts on the ground, it can climb trees and can swim swiftly, catching fish.
The Eurasian lynx ranges from central and northern Europe across Asia up to Northern Pakistan and India. In Iran, they live in Mount Damavand area.[29] Since the beginning of the 20th century, the Eurasian lynx was considered extinct in the wild in Slovenia and Croatia. A resettlement project, begun in 1973, has successfully reintroduced lynx to the Slovenian Alps and the Croatian regions of Gorski Kotar and Velebit, including Croatia's Plitvice Lakes National Park and Risnjak National Park. In both countries, the lynx is listed as an endangered species and protected by law. The lynx was distributed throughout Japan during Jōmon period; with no paleontological evidence thereafter suggesting extinction at that time.[30]
Several lynx resettlement projects begun in the 1970s have been successful in various regions of Switzerland. Since the 1990s, there have been numerous efforts to resettle the Eurasian lynx in Germany, and since 2000, a small population can now be found in the Harz mountains near Bad Lauterberg.
The lynx is found in the Białowieża Forest in northeastern Poland, in Estonia and in the northern and western parts of China, particularly the Tibetan Plateau. In Romania, the numbers exceed 2,000, the largest population in Europe outside of Russia, although most experts consider the official population numbers to be overestimated.[31]
The lynx is more common in northern Europe, especially in Norway, Sweden, Estonia, Finland, and the northern parts of Russia. The Swedish population is estimated to be 1200–1500 individuals, spread all over the country, but more common in middle Sweden and in the mountain range. The lynx population in Finland was 1900–2100 individuals in 2008, and the numbers have been increasing every year since 1992. The lynx population in Finland is estimated currently to be larger than ever before.[32] Lynx in Britain were wiped out in the 17th century, but there have been calls to reintroduce them to curb the numbers of deer.[33]
The endangered Iberian lynx lives in southern Spain and formerly in eastern Portugal. There is an Iberian lynx reproduction center outside Silves in the Algarve in southern Portugal.
The two Lynx species in North America, Canada lynx and bobcats, are both found in the temperate zone. While the bobcat is common throughout southern Canada, the continental United States and northern Mexico, the Canada lynx is present mainly in boreal forests of Canada and Alaska.[24]
A lynx (/lɪŋks/; plural lynx or lynxes) is any of the four species (the Canada lynx, Iberian lynx, Eurasian lynx, or bobcat) within the medium-sized wild cat genus Lynx. The name lynx originated in Middle English via Latin from the Greek word λύγξ, derived from the Indo-European root leuk- ('light, brightness') in reference to the luminescence of its reflective eyes.
Por samtitola artikolo vidu la paĝon Linko (apartigilo). La linko (science: Lynx)[2] estas relative malgranda felisedo (1 m longa, 30 kg peza), vivanta en Eŭropo, Azio kaj Norda Ameriko. Ĝia hararo estas ruĝgriza ĝis flavgriza kun malhelaj strioj kaj makuloj. Ĉe ĉiu orelpinto ĝi havas hartufon, voston mallongan, kvazaŭ hakitan, kun nigra fino. Predon ĝi atakas de sur arbo. Pariĝo okazas en februaro kaj marto, post 70 tagoj de gravedeco la linkino naskas du aŭ tri linkidojn, kiujn ŝi mamnutras du monatojn. Post 17 tagoj ili malfermas la okulojn. Post 2 aŭ 3 jaroj ili maturiĝas kaj povas havi proprajn idojn.
La linko loĝas en altaj arbaroj kun densa terenkovraĵo de arbustoj, fragmitoj, kaj herboj. Kvankam ĝi ĉasas predon nur surtere, ĝi povas ankaŭ grimpi arbojn kaj naĝi. Oni povas iom trovi ĝin en norda Skandinavio, sed ĝi plejparte loĝas en Nordameriko kaj Sud-Centra Azio (vidu la mapon). Ĝi aspekte similas al kato, sed ĝia korpo estas pli granda ol tiu de la lasta. Ĉe la pinto de ĝiaj oreloj troviĝas vertikalaj hartufoj, el kiuj oni povas fari penikojn. Ĝia vosto havas longecon de 10-24 centimetroj, kaj ĝia vostpinto estas nigra. Ĝi longas 76-105 centimetrojn, altas 57-65 centimetrojn kaj pezas 8-15 kilogramojn, iu eĉ 32 kilogramojn.
La specioj de tiu holarktisa genro vivas en densaj arbaroj sur montoj pli ol 2 500 metrojn altaj. Ĝenerale la linko vivas sola, escepte de pariĝa kaj mamnutra tempoj. Ĝi agadas plej vigle en frumateno kaj vespero kaj trovas nutraĵon danke al sia bona vidado kaj flarado, ankaŭ ĝia aŭdado estas akra. Kiam al ĝi mankas nutraĵo, ĝi devas iri sufiĉe malproksimen por serĉi ĝin, kelkfoje eĉ 40 kilometrojn en unu nokto. La linko estas maltima kaj fortika, facilmova kaj lerta en grimpado kaj naĝado. Ĝi manĝas ĉefe malgrandajn bestojn kaj birdojn kiel leporoj, musleporoj, kapreoloj, tetraoj kaj lagopoj. Nedika, ĝi facile agadas en neĝo kaj kelkfoje eĉ atakas kaj mortigas alkon kaj boacon malfacile paŝantajn en neĝo. La linko konstruas neston en arbotruo, sub falinta arbo aŭ en rokfendo. Ili pariĝas inter februaro kaj aprilo, tiam okazas batalo inter virlinkoj. Post kiam la linkino gravedas 9-10 semajnojn ĝi naskas 1-5, ordinare 2-3 idojn, kies okuloj malfermiĝas post dekkelkaj tagoj. Ili vivas 10-20 jarojn.
Eŭrazia linko
Eŭrazia linko
Eŭrazia linko
Linkido en arboj
La linko (science: Lynx) estas relative malgranda felisedo (1 m longa, 30 kg peza), vivanta en Eŭropo, Azio kaj Norda Ameriko. Ĝia hararo estas ruĝgriza ĝis flavgriza kun malhelaj strioj kaj makuloj. Ĉe ĉiu orelpinto ĝi havas hartufon, voston mallongan, kvazaŭ hakitan, kun nigra fino. Predon ĝi atakas de sur arbo. Pariĝo okazas en februaro kaj marto, post 70 tagoj de gravedeco la linkino naskas du aŭ tri linkidojn, kiujn ŝi mamnutras du monatojn. Post 17 tagoj ili malfermas la okulojn. Post 2 aŭ 3 jaroj ili maturiĝas kaj povas havi proprajn idojn.
Lynx es un género de mamíferos carnívoros de la familia Felidae coloquialmente conocidos como linces. Se conocen cuatro especies caracterizadas por su tamaño medio, fuertes patas, largas orejas, cola corta y cuerpo más o menos moteado. Todas las especies habitan exclusivamente en el Hemisferio Norte, en Eurasia y Norteamérica (de donde parecen ser originarios). El llamado lince africano (Caracal caracal), que habita en África y gran parte de Asia Central y Occidental, es en realidad un felino escasamente emparentado que guarda algunas semejanzas externas con los representantes del género Lynx fruto de la convergencia evolutiva, como son su cola, excepcionalmente corta (poco más que un simple muñón), y sus grandes orejas, coronadas por largos penachos de pelo negro en la punta que sirven para incrementar su, ya de por sí, gran audición. También existen unos característicos mechones de pelo largo en las mejillas.
Se han descrito las siguientes especies:[1]
Cladogramas según O'Brien y Johnson:[2]
FelidaeLynx
LynxEl pelaje posee diferentes tonalidades según la especie y la subespecie de la que se trate. Los linces canadiense y euroasiático oscilan entre el pardo y el amarillento, desarrollando un pelaje más largo y grisáceo en invierno. El lince ibérico es de color pardo mientras que el lince rojo, como su nombre indica, posee un manto pardo-rojizo. Las cuatro especies poseen manchas y rayas cuya densidad varía según los individuos. La especie más grande es la euroasiática, que puede llegar a alcanzar los 30 kg de peso, y la más pequeña la ibérica, que raramente llega a los 20 kg.
Según parecen indicar los estudios paleontológicos y genéticos los antecesores del grupo divergieron hace seis millones de años en regiones de América del Norte extendiéndose posteriormente por toda Eurasia. No está del todo clara la situación filogenética de las cuatro especies del género siendo una de las hipótesis más aceptada aquella que postula que el antepasado de las cuatro especies sería la especie extinta denominada Lynx issiodorensis descubierta por primera vez en China. Lynx rufus se habría separado tempranamente de la raíz del grupo mientras que las otras tres especies aparecieron hace 1.6 millones de años.[3][4]
Se trata de animales preferentemente forestales. El lince ibérico habita en bosques de tipo mediterráneo, mientras que el euroasiático y el canadiense alternan los de coníferas y hoja caduca. También pueden habitar en zonas más despejadas, como la tundra. El lince rojo es común tanto en bosques como en las grandes llanuras y áreas de matorral del centro y oeste de Norteamérica. Las presas más comunes son los lagomorfos y roedores de cierto tamaño, a las que se añaden de forma más ocasional aves y ungulados de pequeño tamaño, como corzos y crías de ciervos y muflones. Los pequeños carnívoros, entre los que se incluye el gato montés, tampoco escapan a su depredación. Estos felinos suelen ser muy solitarios, viven apartados. En cambio, cuando van a cazar o se desplazan, lo suelen hacer en grupos. Este animal, además mata a sus presas asfixiándolas. Para las presas grandes, comprime su tráquea con su fuerte mandíbula. Para las pequeñas, por ejemplo roedores, les fractura la columna vertebral mediante un golpe violento con su pata.
El estado en que se encuentra cada una de las cuatro especies de linces es tremendamente variable. El lince rojo, el eurasiático y el canadiense presentan números bastante altos y distribuciones amplias, mientras que el lince ibérico, por el contrario, es el felino más amenazado del planeta y el único listado en la Categoría 1 de la Lista Roja de Especies de la IUCN. La población del lince ibérico se reduce a apenas 1.111 ejemplares, repartidos en pequeñas áreas del suroeste de la península ibérica (en tiempos históricos llegaba a los Pirineos) entre las que destacan el Coto de Doñana y Sierra Morena. A pesar de los recientes éxitos del programa de cría en cautividad llevado a cabo en España, la especie todavía sigue en declive por culpa de los atropellos en las vías públicas, la destrucción de su hábitat y la escasez creciente de su base alimenticia, el conejo europeo, debida fundamentalmente a la mixomatosis. También se producen muertes cuando los animales quedan atrapados en trampas para conejos e incluso al ser cazados por furtivos aunque, por fortuna, esto último va remitiendo gracias a la cada vez más estrecha protección gubernamental.
El grado de amenaza de otras especies se torna desigual cuando se comparan subespecies o poblaciones entre sí. Así, por ejemplo, mientras que el lince eurasiático se considera abundante en términos relativos y las subespecies siberianas y de Extremo Oriente cuentan con miles de ejemplares, su presencia en Europa, Oriente Medio y el Himalaya se ha vuelto rara, hasta el punto de que ha desaparecido por completo de numerosas regiones. Las principales amenazas para este animal son la destrucción de su hábitat y la caza, tanto deportiva como para explotar comercialmente sus pieles. En la actualidad, prácticamente todos los países europeos, con escasas excepciones como Bielorrusia y Ucrania, han prohibido la caza de este animal o la han restringido de alguna manera. Así mismo, se ha logrado reintroducir la especie en Alemania, Austria y Francia con éxito.
Menos amenazados (y no incluidos en la Lista Roja bajo ninguna variante) son el lince del Canadá y el lince rojo. El primero es notablemente abundante en Canadá y algunas zonas de Estados Unidos, como Alaska, Montana, Idaho y Washington; sin embargo, la sobrecaza lo ha convertido en una rareza en otros estados como Utah, Minnesota y Nueva Inglaterra, razón por la cual recibe protección del gobierno estadounidense. El lince rojo, la especie más adaptable al impacto de la actividad humana, continúa siendo abundante en el sureste de Canadá y gran parte de Estados Unidos y México, incluso en aquellas zonas donde el lince canadiense no ha podido soportarla y se ha extinguido. Aun así, existen algunas regiones de la Costa Este y el Medio Oeste americano donde se ha documentado su desaparición a causa del reemplazamiento del medio natural por grandes extensiones de cultivo y polígonos industriales.
Lynx es un género de mamíferos carnívoros de la familia Felidae coloquialmente conocidos como linces. Se conocen cuatro especies caracterizadas por su tamaño medio, fuertes patas, largas orejas, cola corta y cuerpo más o menos moteado. Todas las especies habitan exclusivamente en el Hemisferio Norte, en Eurasia y Norteamérica (de donde parecen ser originarios). El llamado lince africano (Caracal caracal), que habita en África y gran parte de Asia Central y Occidental, es en realidad un felino escasamente emparentado que guarda algunas semejanzas externas con los representantes del género Lynx fruto de la convergencia evolutiva, como son su cola, excepcionalmente corta (poco más que un simple muñón), y sus grandes orejas, coronadas por largos penachos de pelo negro en la punta que sirven para incrementar su, ya de por sí, gran audición. También existen unos característicos mechones de pelo largo en las mejillas.
Ilves (Lynx) on loomaperekond kiskjaliste seltsi kaslaste sugukonnast.
Ilvesed kaaluvad 5–30 kg. Nad on keskmise suuruse ja pikkade jalgadega kaslased. Nad meenutavad suurt kassi. Pikkus ulatub 70 sentimeetrist (punailves) 130 sentimeetrini (euraasia ilves).
Ilveste saba on lühike. Käpad on lumekingadekujulised, et oleks parem lume peal kõndida. Ilvestel on tihe karvkate, põskhabe, mis jätab neist pisut punnpõskse mulje, ja tavaliselt iseloomulikud mustad kõrvatutid. Karvastiku värv on väga varieeruv: kreemikasvalgest kuni tumepruunini. Värvus võib olla ühtlane, kuid ka täpiline või isegi triibuline. Rinnaesine on hele, sabaots must ja kõrvade taga on valge laik.
Ilvesed on kiskjad, kes peavad jahti peamiselt küülikutele ja jänestele, kuid võivad rünnata ka suuremaid saakloomi, näiteks metskitsi. Kui aga neid eelistatud saakloomi ei ole, ei põlga nad ära väikseid närilisi, putukaid ja roomajaid. Ilvesed peavad peamiselt varitsusjahti, sest nad ei ole head jooksjad. Ilveste ööpäevane toiduvajadus on 2 kg. Suurt saaklooma võib ilves süüa päevade kaupa. Ta ei jäta järele midagi peale kontide, sisikonna, naha ja pea.
Territooriumi suurus sõltub saakloomade arvukusest. Ühe isaslooma maa-ala katab ühe või mitme emaslooma oma.
Varakevadel algab ilvesel jooksuaeg. Pärast mitu päeva kestvaid pulmi pöördub isasloom oma tavaelu juurde tagasi, emasloom aga hakkab otsima eluaset. Ta toob kahe kuu pärast üksinda ilmale kaks-kolm poega. Pojad lahkuvad ema juurest teisel eluaastal.
Olenevalt liigist ja alamliigist elavad ilvesed 10–20 aastat. Nad saavad suguküpseks teisel eluaastal ja jäävad paljunemisvõimelisteks elu lõpuni.
Ilvesed on looduskaitse all. USAs on ilvesenahkadega kauplemine veel lubatud, kuid seda reguleerivad ranged seadused. Prantsusmaal on ilves reintrodutseeritud Vogeesidesse ja Juura mägedesse. Ka Saksamaale ja Šveitsi, kust ilvesed olid vahepeal välja surnud, on nad uuesti sisse toodud.
Pikka aega tunti ilvest tema tagasihoidlikkuse tõttu halvasti, mille tõttu tema kohta levisid õigustamatud kuuldused, mis tegid ilvesele kahju. Ilvest tuntakse täpsemalt alles viiskümmend aastat.
Perekonna jaotumine liikideks on vaidluse all. Eristatakse kuni neli liiki:
Nii kanada ilvest, ibeeria ilvest kui ka punailvest vaadeldakse ka ilvese alamliikidena. Mõnikord peetakse ilvesest erinevaks liigiks ainult punailvest.
Mõnikord arvatakse ilveste hulka ka marmorkass (Pardofelis marmorata).
Kuigi karakal ei ole ilves, nimetatakse teda mõnikord kõrbeilveseks.
Mõned uurijad ("Loomade elu") arvavad kõik ilvesed kassi (Felis) perekonda.
Ilves (Lynx) on loomaperekond kiskjaliste seltsi kaslaste sugukonnast.
Ilvesed kaaluvad 5–30 kg. Nad on keskmise suuruse ja pikkade jalgadega kaslased. Nad meenutavad suurt kassi. Pikkus ulatub 70 sentimeetrist (punailves) 130 sentimeetrini (euraasia ilves).
Ilveste saba on lühike. Käpad on lumekingadekujulised, et oleks parem lume peal kõndida. Ilvestel on tihe karvkate, põskhabe, mis jätab neist pisut punnpõskse mulje, ja tavaliselt iseloomulikud mustad kõrvatutid. Karvastiku värv on väga varieeruv: kreemikasvalgest kuni tumepruunini. Värvus võib olla ühtlane, kuid ka täpiline või isegi triibuline. Rinnaesine on hele, sabaots must ja kõrvade taga on valge laik.
Ilvesed on kiskjad, kes peavad jahti peamiselt küülikutele ja jänestele, kuid võivad rünnata ka suuremaid saakloomi, näiteks metskitsi. Kui aga neid eelistatud saakloomi ei ole, ei põlga nad ära väikseid närilisi, putukaid ja roomajaid. Ilvesed peavad peamiselt varitsusjahti, sest nad ei ole head jooksjad. Ilveste ööpäevane toiduvajadus on 2 kg. Suurt saaklooma võib ilves süüa päevade kaupa. Ta ei jäta järele midagi peale kontide, sisikonna, naha ja pea.
Territooriumi suurus sõltub saakloomade arvukusest. Ühe isaslooma maa-ala katab ühe või mitme emaslooma oma.
Varakevadel algab ilvesel jooksuaeg. Pärast mitu päeva kestvaid pulmi pöördub isasloom oma tavaelu juurde tagasi, emasloom aga hakkab otsima eluaset. Ta toob kahe kuu pärast üksinda ilmale kaks-kolm poega. Pojad lahkuvad ema juurest teisel eluaastal.
Olenevalt liigist ja alamliigist elavad ilvesed 10–20 aastat. Nad saavad suguküpseks teisel eluaastal ja jäävad paljunemisvõimelisteks elu lõpuni.
Ilvesed on looduskaitse all. USAs on ilvesenahkadega kauplemine veel lubatud, kuid seda reguleerivad ranged seadused. Prantsusmaal on ilves reintrodutseeritud Vogeesidesse ja Juura mägedesse. Ka Saksamaale ja Šveitsi, kust ilvesed olid vahepeal välja surnud, on nad uuesti sisse toodud.
Pikka aega tunti ilvest tema tagasihoidlikkuse tõttu halvasti, mille tõttu tema kohta levisid õigustamatud kuuldused, mis tegid ilvesele kahju. Ilvest tuntakse täpsemalt alles viiskümmend aastat.
Katamotza (Lynx) Felidae familiako ugaztun karniboro genero bat da.
Euskal Herrian 1936an ehizatu zen azken katamotza. Nafarroako Alaitz mendi-multzoan harrapatu zuten hain zuzen. Ipar-katamotza zen, espezie hori baita Euskal Herrian historikoki bizi izan dena.
Katamotza (Lynx) Felidae familiako ugaztun karniboro genero bat da.
Euskal Herrian 1936an ehizatu zen azken katamotza. Nafarroako Alaitz mendi-multzoan harrapatu zuten hain zuzen. Ipar-katamotza zen, espezie hori baita Euskal Herrian historikoki bizi izan dena.
Ilvekset (Lynx) on kissaeläinten heimoon kuuluva nisäkässuku.
Ilvesten sukuun kuuluu neljä elävää lajia:[1]
Viides laji, issoirenilves (Lynx issiodorensis), on kuollut sukupuuttoon.
Ilvekset (Lynx) on kissaeläinten heimoon kuuluva nisäkässuku.
Les lynx (genre Lynx) sont des félins de la sous-famille des félinés. Parmi les félins, les lynx sont aisément reconnaissables à leur face ornée de favoris, à leurs oreilles triangulaires surmontées d'une touffe de poils noirs, et à leur corps doté d'une courte queue et de longues pattes. Parmi les caractéristiques moins visibles, les lynx ne possèdent que 28 dents, au lieu des 30 dents habituelles chez les félins.
Descendants du Lynx d'Issoire, les lynx ont connu de nombreuses classifications taxinomiques différentes et les diverses espèces ont tour à tour été sous-espèces puis espèces à part entière. Depuis la fin du XXe siècle, seules quatre espèces sont reconnues : le Lynx du Canada (Lynx canadensis), le Lynx boréal (Lynx lynx), le Lynx pardelle (Lynx pardinus) et le Lynx roux (Lynx rufus). Le Caracal, qui morphologiquement ressemble aux lynx, a longtemps fait partie du genre Lynx et est encore appelé « Lynx du désert ».
Prédateurs de l'hémisphère nord, les lynx ont pour habitat préféré la forêt boréale. Considérés comme très largement répandus, exception faite du Lynx pardelle gravement menacé, ils font partie des rares félins dont on estime les populations stables. Alors qu'ils tenaient une place importante dans la mythologie amérindienne, les lynx étaient fort méconnus en Europe et y ont souffert d'une réputation de bête féroce.Le lynx est exclusivement carnivore; sa proie principale est le lièvre d'Amérique. Il mange également des souris, des écureuils et des oiseaux tels que le tétras.
Le physique très reconnaissable des lynx peut difficilement être confondu avec les membres d'un autre genre de félins, hormis peut-être le Caracal. Le corps est caractérisé par une démarche chaloupée du fait de leurs membres postérieurs très développés, ce qui est une particularité du genre, les félins ayant généralement la partie antérieure du corps plus puissante[1]. Les jambes sont longues et les pattes volumineuses comparées au reste du corps ; il s'agit d'une adaptation au déplacement dans la neige : les longues pattes permettent de se dégager plus facilement d'un épais manteau neigeux et les pieds très larges agissent comme des raquettes afin de ne pas s’enfoncer dans la neige[2],[3]. De plus, la largeur des coussinets étouffe le bruit des pas et assure une démarche totalement silencieuse. Les lynx exercent une pression très faible sur le sol, même en comparaison avec d'autres carnivores : ainsi le Lynx boréal exerce une pression sur le sol trois fois plus faible que celle du Chat sauvage (Felis silvestris)[Note 1] et on estime ce ratio entre 4,1 et 8,8 pour le Lynx du Canada et le Coyote (Canis latrans). L'empreinte des lynx, aussi longue que large, ressemble à celle du chat domestique. La piste est quasiment rectiligne, surtout lorsqu'ils avancent au pas[2].
La queue est courte, comme tronquée et se termine en manchon[4] ; elle mesure à peine 20 à 25 cm de long[5]. La taille totale varie selon les espèces, mais reste dans les mêmes proportions : seul le Lynx boréal se différencie par son gabarit pouvant être deux fois plus élevé que celui des autres espèces. Le dimorphisme sexuel est important : les mâles sont en moyenne un quart plus gros que les femelles[2].
La quantité de taches et la couleur de la robe des lynx varient selon les espèces et la latitude. Quatre types de robes sont reconnus : tacheté, rayé, uni et à rosettes[2]. Chaque individu a une disposition particulière des marques. Parmi les quatre espèces de lynx, le Lynx pardelle a une fourrure très tachetée, tandis que le Lynx du Canada a peu ou pas de taches, notamment parce que sa longue fourrure a tendance à atténuer les marques. Au nord, les robes des lynx sont plutôt de couleur grise tandis qu’au sud elles tendent vers le roux[5]. En règle générale, les joues, le ventre, l'intérieur des pattes, le menton et le tour des yeux sont de couleur crème. Le Lynx du Canada et le Lynx boréal ont une fourrure particulièrement dense, notamment sur le dos où la concentration de poils atteint 9 000 poils/cm2 contre 4 600 sur le ventre ; on compte également douze ou treize poils de bourre pour un poil de jarre[2].
La tête des lynx, de forme arrondie et portée par un cou court, est également assez caractéristique. Les oreilles sont triangulaires, longues et ornées d'une touffe de poils noirs appelée « pinceau ». Ces pinceaux auriculaires ne se trouvent que chez les espèces du genre Lynx et également chez le Caracal, le Chat des marais[10] et certaines races de chat domestique[Note 2]. Il se pourrait que cela permette de capter la direction du vent[10]. De longs poils le long des joues, appelés « favoris », forment une collerette qui leur donne un air un peu joufflu[4]. L’utilité de la forme du visage des lynx, notamment des pinceaux auriculaires, a été discutée. Matjuschkin a proposé une analogie avec la face du hibou, très ronde, avec des petites plumes dressées sur la tête[Note 3] : les favoris autour des joues du lynx formeraient un miroir parabolique permettant de mieux capter les sons, tandis que les pinceaux amélioreraient la localisation sonore[11].
Les lynx ont pour caractéristique de n'avoir que 28 dents au lieu des trente habituelles chez les félins[1] : ils ne possèdent que deux prémolaires sur la mâchoire supérieure, ce qui est une caractéristique du genre Lynx[12]. Le raccourcissement des mâchoires conduit à l’augmentation de la puissance de la morsure[5]. Au sein du genre Lynx, seul le Lynx boréal a la possibilité d'avoir une dent surnuméraire[13]. La dentition lactéale des lynx ne comprend pas de molaires, l'ordre d'apparition des dents est canine - incisive - prémolaire, puis, pour la dentition finale incisive - canine - prémolaire - molaire[14].
Comparaison des formules dentaires du genre Lynx et de sa famille des Felidae Formule dentaire mâchoire supérieure 1 2 1 3 3 1 2 1 1 2 1 3 3 1 2 1 mâchoire inférieure Total : 28 dents Lynx Formule dentaire mâchoire supérieure 1 3 1 3 3 1 3 1 1 2 1 3 3 1 2 1 mâchoire inférieure Total : 30 Denture commune aux FelidaeComme tous les félins, les lynx ont une vision très sensible en faible luminosité et très précise pour détecter le mouvement. L’odorat est puissant, mais il ne sert qu’à la communication intraspécifique (marquage du territoire par exemple), et jamais pour la chasse comme pour les canidés[5]. Les vibrisses, souvent appelées « moustaches », se trouvent sur le museau, au-dessus des yeux, sur les joues et au niveau des pattes : comme pour tous les félins, elles sont un organe du toucher très sensible[15]. Les lynx ne réagissent pas à la cataire (herbe à chat) en captivité, mais seraient attirés par son odeur en liberté[16].
Ils sont capables de nager quand il le faut, et d’excellents sauteurs et grimpeurs[17], grâce à leurs membres postérieurs particulièrement adaptés au bond[2]. Des lynx captifs se sont par exemple évadés en sautant par-dessus leur clôture de trois[18] à quatre[19] mètres. Comme tous les félins, les lynx sont de très mauvais coureurs de fond. Cette faible endurance peut être corrélée à la petite taille du cœur : le poids du cœur d'un lynx ne représente que 3,4 à 6,4 % de sa masse totale[Note 4]. Les lynx connaissent trois allures : le pas, qui est l'allure la plus utilisée, le trot et le bond[2].
Comme tous les félins, les lynx sont territoriaux. Le territoire du mâle recouvre celui d'une ou plusieurs femelles. Les territoires, tous sexes confondus, comportent cependant des « zones neutres » où il est possible de circuler sans qu’il y ait affrontement : les limites du territoire sont fréquemment des zones neutres chez les lynx. La taille du territoire dépend de la densité en proies et de l’espèce de Lynx considérée[20]. Le territoire du mâle peut atteindre 300 km2 en Amérique du Nord. Le lynx mâle est intolérant envers les autres mâles traversant son territoire, même si ce sont les femelles qui restent les plus vindicatives entre elles[21].
Les marquages olfactifs, qui permettent de signaler sa présence sur le territoire, sont le plus souvent effectués sur un support facilement repérable. Il s'agit le plus souvent de jets d'urine et de marques de griffures[Note 5]. Les marquages sont plus fréquents au centre du territoire que sur sa périphérie[22].
Les lynx sont généralement solitaires, excepté les femelles avec leurs petits. Les seules rencontres entre mâle et femelle se déroulent durant la période de reproduction, pendant laquelle le mâle suit la femelle dans tous ses déplacements[20].
Extrêmement discrets, les lynx sont rarement visibles. A titre d'exemple, dans le parc national de Bavière, où le Lynx boréal a été réintroduit, 10 000 promeneurs annuels empruntent un sentier à trois cents mètres du lieu de reproduction du lynx ; l’ensemble du parc de 13 000 hectares, contenant six lynx résidents, était visité par 1,3 million de personnes en 1976. Pourtant, seules six à huit observations annuelles ont été rapportées[11].
Le cycle de reproduction des lynx est soumis à de grandes variations. Ainsi, le cycle du Lynx du Canada est en étroite connexion avec celui du Lièvre à raquettes (Lepus americanus) et sa population fluctue environ tous les dix ans[28]. De même, les observations menées sur le Lynx boréal montrent que selon les années, seuls 43 à 64 % des femelles donnent naissance à des jeunes[14].
La saison des amours se situe majoritairement à la fin de l'hiver. Après une parade amoureuse de plusieurs jours, le mâle retourne à ses occupations tandis que la femelle part en quête d'un gîte pour mettre bas après une gestation d'environ deux mois. Elle élève seule ses petits et leur apprend à chasser. Ils quitteront leur mère quelques semaines avant la naissance de la génération future. Ces subadultes chercheront un nouveau territoire : la dispersion est assez faible puisque les jeunes s'installent sur des territoires proches de ceux déjà occupés[22].
Les lynx sont très peu vecteurs de la rage. Sur mille lynx de Slovaquie capturés ou tués sur dix ans, seuls 0,6 % étaient infectés par le virus rabique. De plus, les lynx ne développent pas la forme agressive de la maladie et ont tendance à faire diminuer les populations de renards (très sensibles à la rage) par pression de prédation[11]. Les décès par maladie ne représentent qu'un quart des décès totaux. Les trois quarts des décès des adultes sont dus à l'activité humaine, soit par une pression de chasse et/ou de braconnage, soit par le trafic routier[Note 7]. Pour les jeunes, c'est avant tout la famine et les maladies parasitaires qui déciment les populations (80 % des jeunes n'atteignent pas l'âge de procréer chez le Lynx boréal)[33]. Les lynx ont assez peu de prédateurs naturels en dehors de l'Homme. Selon les espèces, ours, loups, pumas et gloutons peuvent attaquer et tuer un lynx[34]. La longévité est d'une quinzaine d'années dans la nature et d'environ trente ans en captivité[29],[30],[31],[32].
La classification des lynx a fait l'objet d'un débat : les lynx devaient-ils être classés dans leur propre genre Lynx ou être un sous-genre de Felis ? En effet, jusque dans les années 1980, presque tous les félins étaient inclus dans le genre Felis, excepté les grands félins du genre Panthera et le guépard du genre Acinonyx : c’est la classification de Simpson. La taxonomie actuelle admet à présent que les lynx appartiennent à leur propre genre, mais les synonymes Felis lynx, Felis rufus ou encore Felis pardinus subsistent dans la littérature[35].
Le nombre d'espèces de lynx a beaucoup varié, du fait de la grande fluctuation morphologique, tant au niveau de la taille que de la couleur, des différents individus : jusqu’à sept espèces de lynx ont été proposées par Pocock et Balestri. Dans les années 1980, on comptait uniquement deux espèces : le Lynx boréal et le Lynx roux. Un autre modèle à deux espèces a existé qui admettait uniquement le Lynx boréal et le Lynx pardelle. Au sein de l’ensemble des différents modèles à deux espèces, la seule variation était l’aire de distribution du Lynx boréal qui tour à tour englobait celle du Lynx du Canada ou du Lynx pardelle[13] : les espèces actuelles, surtout le Lynx du Canada et le Lynx pardelle devenaient alors des sous-espèces du Lynx boréal Lynx lynx canadensis ou Felis lynx canadensis[35] et Lynx (Felis) lynx pardinus[36].
Le Caracal, du fait de similitude morphologique (tête, denture, queue) a longtemps été classé dans le genre Lynx. L’absence totale de taches, puis, plus tard, les analyses génétiques, l’ont écarté du genre Lynx vers son propre genre Caracal[13]. Le Manul (Otocolobus manul) a lui aussi temporairement fait partie du genre Lynx[37].
La phylogénie s'est longtemps basée sur l'étude des fossiles d'un animal afin de préciser l'apparition et l'évolution d'une espèce. La phylogénie moderne s'appuie essentiellement sur les analyses génétiques en raison du nombre peu important de fossiles de félins. Le premier félin daterait d'il y a 11 millions d'années. L’ancêtre commun des lignées Leopardus, Lynx, Puma, Prionailurus et Felis aurait traversé la Béringie et colonisé l’Amérique du Nord il y a environ 8 à 8,5 millions d’années[38]. Il y a 7,2 millions d’années, la lignée des lynx diverge de celle des pumas. Le dernier ancêtre commun à tous les lynx date d’il y a 3,2 millions d’années au Pliocène[38].
Bien que les fossiles soient rares chez les félins, les lynx font exception[39]. Le Lynx d'Issoire (Lynx issodoriensis) est généralement considéré comme l'ancêtre commun du genre Lynx. Possédant une aire de répartition très large, Lynx issiodorensis présentait une morphologie proche des félinés tout en ayant les caractéristiques des lynx[37],[40] : une queue courte et la denture à 28 dents. Plusieurs hypothèses d'« apparitions » des lynx modernes au travers de la forme intermédiaire du Lynx d'Issoire ont été proposées. Une première hypothèse suggère une divergence en trois lignées distinctes : L. pardinus, L. lynx, et L. rufus ; dans cette première hypothèse, L. canadensis descend de L. lynx[37].
Le Lynx d’Issoire aurait migré en Amérique du Nord par le détroit de Béring durant la glaciation du Pléistocène il y a cinq à deux millions d’années : des preuves de sa présence il y a 2,5 à 2,4 millions d’années ont été découvertes au Texas. Le Lynx d’Issoire aurait ensuite évolué en une forme intermédiaire Lynx issiodorensis kurteni puis vers l'actuel Lynx roux (Lynx rufus)[39].
Les premières formes de Lynx pardinus pourraient dater de fossiles attribués à Lynx issiodorensis du Pléistocène moyen selon Argant (1996). Le Lynx des cavernes Lynx pardinus speleus[41] ou Lynx spelaea[37], dont des traces ont été retrouvées dans les grottes de l’Observatoire à Monaco et de Grimaldi en Italie, possède des caractéristiques intermédiaires entre Lynx lynx et Lynx pardinus. Il est possible que le Lynx d’Issoire ait évolué vers le Lynx des cavernes qui par la suite a évolué vers le Lynx pardelle[41]. Des études menées tant sur la morphologie que sur le squelette du Lynx pardelle ont mis en évidence la sympatrie entre le Lynx pardelle et le Lynx boréal au sud-ouest de l’Europe durant le Pléistocène. Les deux espèces sont à présent considérées comme allopatriques[36].
Le Lynx d'Eurasie Lynx lynx est plus éloigné de Lynx issiodorensis que le Lynx pardelle. La dentition de cette espèce est différente de celle des autres lynx et il est également plus grand que les autres espèces de lynx[41] ; une hypothèse proposée est que le Lynx boréal, originaire d'Asie, aurait repoussé le Lynx pardelle sur la péninsule espagnole[37]. Le Lynx du Canada et le Lynx boréal sont en fait issus du même ancêtre commun asiatique[35]. Bien après la première colonisation ayant abouti au Lynx roux, une forme de Lynx d'Issoire a effectué une nouvelle colonisation des Amériques depuis l’Asie qui serait à l’origine du Lynx du Canada moderne (Lynx canadensis)[42],[43].
La classification classique range le genre Lynx dans la sous-famille des Felinae, qui contient historiquement tous les félins qui ne rugissent pas[44].
─o Carnivora └─o Feliformia └─o Felidae ├─o Pantherinae └─o Felinae ├─o Nombreux genres tels que Prionailurus, Felis, Caracal, … └─o Lynx ├─o Lynx canadensis ├─o Lynx lynx ├─o Lynx pardinus └─o Lynx rufus
La classification phylogénétique divise les félins en huit lignées distinctes ; les lynx constituent la cinquième lignée. Les quatre espèces auraient évolué dans cet ordre : Lynx roux, Lynx du Canada, Lynx boréal et Lynx pardelle[38].
FelidaeLynx
Lynx rufus - Lynx roux
Lynx canadensis - Lynx du Canada
Lynx lynx - Lynx d’Eurasie
Lynx pardinus - Lynx pardelle
Le genre Lynx est subdivisé en quatre espèces distinctes : le Lynx du Canada (Lynx canadensis), le Lynx boréal (Lynx lynx), le Lynx pardelle (Lynx pardinus) et le Lynx roux (Lynx rufus). La validité des sous-espèces est fortement débattue, notamment celle du Lynx roux : il n'existe pas moins de douze sous-espèces[45] divisées selon des critères géographiques et morphologiques (taille et couleur)[46]. Selon Mammal Species of the World, le Lynx du Canada n'admet que trois sous-espèces, le Lynx boréal cinq et le Lynx pardelle aucune[44]. Pour le Lynx boréal, il est possible que le Lynx de Sardaigne (Lynx lynx sardiniae) ne soit en fait qu'une sous-espèce de Chat sauvage (Felis silvestris)[37].
L’hybridation naturelle entre le Lynx roux et le Lynx du Canada existe[47] : aux États-Unis, on appelle le résultat d’un tel croisement un « Blynx » ou un « Lynxcat », contraction du terme « Bobcat » désignant le Lynx roux et « Lynx » désignant le Lynx du Canada. En 2004, des études génétiques menées sur ces deux espèces ont confirmé que trois spécimens sauvages du Minnesota à l’origine ambiguë étaient issus de l’hybridation. L’ensemble des hybrides étudiés avait un Lynx du Canada pour mère[48]. Les signalements d’hybrides sauvages sont, pour l’instant, confinés au sud de l’aire de répartition du Lynx du Canada. Ces hybrides naturels partagent les caractéristiques morphologiques des deux espèces dont ils sont issus[49].
Des hybridations en captivité avec l’Ocelot, le Caracal et le Serval ont été signalées[50]. Une légende, probablement colportée par la créatrice de la race dans les années 1980 aux États-Unis, veut également que le pixie-bob soit une race de chat issue du croisement naturel entre un Lynx roux et un chat domestique[51]. C'est également le cas pour le bobtail américain[52] et le lynx domestique[53] ; bien que des observations d'accouplement entre le chat domestique et un lynx aient été rapportées, aucun test génétique n'a jamais confirmé ce genre d'hybridation[52].
Les lynx vivent préférentiellement dans les forêts boréales et mixtes à feuillage caduc ; le Lynx roux accepte un plus large panel d'habitats qui vont des aires semi-désertiques aux marécages humides de Floride bien qu'il préfère les forêts, mais contrairement aux autres espèces de lynx, il n’en dépend pas exclusivement[54]. Le Lynx pardelle préfère les forêts de pins et la garrigue[8].
L'ensemble des espèces de lynx est situé dans l'hémisphère nord. Le Lynx roux et le Lynx du Canada vivent en Amérique du Nord[7],[9], le Lynx pardelle se trouve exclusivement sur de petites portions de la péninsule ibérique[8] et le Lynx boréal possède la plus large distribution qui s'étend sur toute l'Europe et l'Asie[6].
L'aire de répartition des lynx s'est réduite plus ou moins fortement selon les espèces, mais c'est en Europe que la réduction a été la plus importante. Le Lynx boréal était présent partout en Europe, sauf en Grande-Bretagne[40] puis il a disparu de l’ouest de l’Europe et des Alpes avant l’ours et le loup, bien qu’il ait été persécuté moins intensivement[Note 8],[5]. Les populations de lynx régressèrent partout en Europe, puis eurent tendance à s’accroître au milieu du XXe siècle, du fait de sa protection légale[40]. Le lynx pardelle, extrêmement menacé, a vu ses populations chuter drastiquement durant la fin du XXe siècle en raison des épidémies de myxomatose qui a décimé sa proie principale, le lapin, et d'importants réseaux routiers qui ont fragmenté son habitat et augmenté le nombre de collisions avec des véhicules[55] : les populations de lynx pardelle ont diminué de 80 % en l'espace de vingt ans[56]. En Amérique, les populations ont moins régressé ; toutefois, en raison de changements d’habitat dus aux pratiques agricoles modernes, le Lynx roux n’est plus présent dans le Midwest des États-Unis et dans le sud du Minnesota, l’est du Dakota du Sud, l’Iowa et une grande partie du Missouri[57]. Le Lynx du Canada est encore présent sur 95 % de son aire de répartition historique au Canada mais a régressé aux États-Unis[58].
Excepté pour le Lynx pardelle, l'Union internationale pour la conservation de la nature (UICN) considère que les populations de lynx sont stables et abondantes ; par conséquent, elles sont classées en « Préoccupation mineure » (LC). Le Lynx pardelle est en « danger critique d'extinction » (CR) de 2002 à 2014, puis est classé comme « En danger » en 2015 en raison de l'accroissement de ses populations[59],[60],[56],[58].
Le commerce des animaux sauvages est régi par la Convention sur le commerce international des espèces de faune et de flore sauvages menacées d'extinction (CITES). À part le Lynx pardelle qui est classé en Annexe I (toutes formes de commerce interdites) depuis 1990, l'ensemble des espèces de lynx sont en Annexe II de la CITES depuis 1977[61]. Les États-Unis ont lancé une demande de retrait du Lynx roux de l’appendice II à la CITES en raison de l'accroissement des populations[46], mais celle-ci fut refusée[59].
La chasse au Lynx boréal est réglementée en Russie, en Norvège, en Finlande, en Pologne, en Roumanie, en Turquie[62], en Estonie, en Lettonie, en Slovaquie jusqu'en 2001 date à laquelle il fut totalement protégé, en Croatie et en Slovénie[63]. En France et en Suisse, les lynx à problème sont déplacés[63]. Le Lynx pardelle est protégé sur l'ensemble de son aire de répartition. La chasse au Lynx roux et au Lynx du Canada est réglementée au Canada, aux États-Unis et au Mexique, mais la législation peut varier selon les États[64].
Seul le Lynx boréal fait l'objet d'un studbook européen (ESB) visant à créer un arbre généalogique fiable des individus détenus par les zoos[65]. Selon l'Association mondiale des zoos et des aquariums, les lynx sont gardés dans les parcs zoologiques à des fins d'éducation et pour la sympathie nouvelle du public[66],[67]. Selon l'International Species Information System (ISIS), 667 lynx sont détenus par des zoos le 1er octobre 2009, les espèces les plus représentées étant le Lynx boréal et le Lynx roux[68].
Un programme d'élevage du Lynx pardelle a été décidé en urgence en juin 2003. Le parc national de Doñana met en place plusieurs systèmes permettant de fournir aux lynx sauvages de quoi se nourrir sans émousser leur instinct de chasseur : des lapins sont contenus dans des enclos spéciaux, difficiles d'accès et proposant de nombreuses cachettes[55]. En parallèle, le centre de reproduction permet d'accroître rapidement la population : toutes les naissances devraient, à terme, être réintroduites[69].
Quatorze projets de réintroduction du lynx ont été mis en œuvre en Europe de 1970 à 2006, qui ont donné les meilleurs résultats en Slovénie, dans les Alpes suisses et dans le Jura. Le Lynx boréal a été réintroduit en Slovénie, en Croatie, dans le parc national de Bavière en Allemagne, en Suisse dans le Jura, le canton de Vaud (Alpes et Jura), le canton d'Obwald et le parc national des Grisons et le parc national du Grand-Paradis en Italie[40]. Des tentatives de réintroduction du Lynx du Canada ont été menées dans l’État de New York et dans le Colorado[7] ; pour ce dernier la réintroduction semble être un succès[58]. Le Lynx roux a été réintroduit sur l’île de Cumberland et dans le New Jersey[9].
Pour capturer des lynx à des fins de réintroduction, les scientifiques utilisent la tendance des félins à emprunter toujours les mêmes passages. Une cage à deux portes coulissantes est placée de telle manière que le félin puisse voir sa piste au-delà du piège, sur un chemin fréquemment utilisé. Le lynx est souvent capturé au début ou à la fin de l’hiver, il subit ensuite une période de quarantaine avant d’être relâché, de préférence en couple, à la belle saison. Les individus capturés sont souvent des jeunes, généralement des mâles[11].
Le terme « lynx » [lε̃:ks] est directement issu du latin « lynx », lui-même tiré du grec ancien « λύγξ / lunx » qui désigne tout simplement l'animal[70]. Le mot « lynx » est une réfection du XVIIe siècle (1677) par souci étymologique, remplaçant les formes anciennes « linz » (attesté peu après 1150 dans le domaine anglo-normand), « linx » (XIIIe siècle) ou « lins » (vers 1278)[70].
Au sens figuré, un lynx est une personne très rusée[71]. Le terme « Lynx du désert » ou « Lynx désertique » fait référence au Caracal (Caracal caracal), qui était autrefois placé dans le genre Lynx.
Le Lynx boréal est anciennement nommé « loup-cervier » ou « loup cervier » [lusɛʀvje], du latin Lupus cervarius qui signifie littéralement « loup qui attire les cerfs ». Au départ, ce terme ne désignait que la femelle du lynx et le féminin « louve-cervière » est antérieur au masculin. Une forme féminine « loup-cerve » est proposée dans certains dictionnaires[72]. Le Lynx du Canada est encore appelé « loup-cervier » en français du Canada[35]. Outre la désignation de l'animal, le terme loup-cervier peut symboliser un homme sans scrupule, travaillant dans le secteur de l'économie (banquier par exemple)[72].
L'expression « Avoir des yeux de lynx » signifie avoir une très bonne vue ; on la retrouve dans plusieurs langues (« tener ojos de lince » en espagnol, « Luchsaugen haben » en allemand, « lynx-eyed » en anglais)[73]. Cette expression est issue d'une confusion avec « avoir des yeux de Lyncée », en référence à l’argonaute Lyncée, pilote du navire Argo, qui possédait un regard perçant au point de voir à travers les nuages et les murailles, et a été à l'origine de la légende sur les bons yeux du lynx[73],[40],[74]. Ainsi, la constellation du Lynx aurait été appelée ainsi par Hevelius au XVIIe siècle car il faut avoir les yeux de lynx pour l'apercevoir[73],[75].
Dans la mythologie amérindienne, la figure du lynx est souvent associée à celle du Coyote, dans un thème de gémellité[Note 9]. Le lynx et le coyote sont respectivement associés au vent et au brouillard, deux éléments opposés dans le folklore amérindien. Les légendes varient légèrement entre les peuples nord-américains, et des mythes équivalents existent en Amérique du Sud, comme au Brésil par exemple. Les figures du Lynx et du Coyote dans les mythes des Indiens d’Amérique ont été étudiées par Claude Lévi-Strauss, dans son livre Histoire de Lynx. Selon lui, ces jumeaux opposés et de force inégale représentent un monde en perpétuel déséquilibre. Cette analyse lui permet d’interpréter les comportements amicaux des Amérindiens lors de leurs premiers contacts avec des Européens : pour les Amérindiens, l’existence de leur peuple impliquait l’existence d’autres peuples dont ils attendaient la venue. Toujours selon Lévi-Strauss, les versions plus tardives sont le résultat du contact régulier avec les Européens[76],[77].
Dans une légende Shawnee, le lynx, un des quatre protecteurs de l’étoile du matin, se fait entourlouper par un lapin : alors que ce dernier est acculé dans un arbre, prêt à être attrapé par le lynx, il suggère à son prédateur de faire un feu pour le rôtir ; le lapin saute alors de l’arbre, et les braises s’éparpillent sur la fourrure du lynx et dessinent des taches marron foncé sur sa robe[78]. Les Mojaves croient que rêver souvent d’un objet ou d’un être vivant leur donne leurs caractéristiques. S’ils rêvent des deux divinités que représentent le lynx et le puma, ils pensent que cela va leur donner des compétences à la chasse supérieures à celles des autres tribus[79]. Les colons européens ont aussi admiré ce félin, et aux États-Unis, il reste prééminent dans les anthologies du folklore national.
Le Lynx boréal est quasiment absent des mythologies européennes ; toutefois, il a fait l’objet de nombreuses superstitions colportées dans les bestiaires. Le lynx apparaît comme un loup aux taches de panthère, dont la femelle ne peut enfanter qu'une seule fois[80].
Une autre superstition veut que le lynx aient de bons yeux. Cette croyance est née d’une confusion avec l’argonaute Lyncée qui possédait une vision perçante[40]. On pensait également que les yeux brillants du lynx[Note 10] éclairaient la route et pouvaient rendre aveugle tant la lumière était intense[81]. Ses yeux étincelants avaient prétendument la faculté de voir à travers les murs[73]. La légende du loup-cervier raconte que le lynx peut se transformer en loup pour se nourrir de cervelle humaine[82].
L’urine de lynx avait la propriété de se solidifier pour former une pierre précieuse rouge, le lyncurium[73], lyncurius ou lapis lyncurius[80]. Afin de cacher cette pierre et par jalousie, le lynx recouvre son urine de terre. La pierre fabuleuse est capable de soigner l’ictère et de faire disparaître les calculs de la vessie[40]. Selon Theophrastus (Ve siècle av. J.-C.), la pierre attire à elle la paille, les copeaux de bois, le cuivre et le fer ; elle est de meilleure qualité si elle provient d'individus sauvages et masculins[80]. Bien que personne n'ait jamais vu cette pierre fabuleuse, les écrits de Theophrastus seront repris par plusieurs auteurs classiques comme Ovide (Ier siècle), Pline l'Ancien (Ier siècle) et Isidore de Séville (VIIe siècle)[80] jusqu'au XVIIe siècle où il disparaît progressivement des lapidaires, sans que les croyances de Theophrastus ne soient jamais remises en doute[83].
La première description du Lynx boréal nous vient de Pline l'Ancien, qui n'hésita pas à le comparer au loup : « Effligie lupi, pardorum macullis », c'est-à-dire « Ressemblant au loup, tacheté comme une panthère ». De plus, selon Pline l'ancien, il existe deux formes de lynx, le « loup-cervier » utilisé à Rome lors des jeux du cirque, et le « lynx », créature fabuleuse venue d'Éthiopie[81]. Ces descriptions, pourtant très peu précises, servirent de base à l'ensemble des travaux et écrits sur le lynx. Combiné à l'extrême discrétion de ce félin que personne ou presque ne rencontrait, il devint un animal fantasmagorique, réputé féroce. Ainsi, au Moyen Âge, le loup-cervier est toujours assimilé au loup. On appelait ainsi le lynx « loup à robe zébrée ou mouchetée », et tout le monde était terrifié par cet animal. Le lynx était très méconnu, absent de la Bible[40]. Il apparaît dans le livre de Marco Polo, le Devisement du monde[84] et pour la première fois illustré dans le Livre de chasse de Gaston Fébus[40]. Au Moyen Âge, les griffes et les dents du Lynx boréal servaient d’amulettes et il était également chassé pour sa fourrure[82].
Pendant longtemps, le lynx et le loup-cervier sont considérés comme deux espèces différentes. Bien que les premières superstitions soient écartées, les connaissances sur cet animal sont erronées ; par exemple, au XIXe siècle, Pierre Boitard écrit que « [Le loup-cervier] fait ensuite un trou derrière le crâne [de ses proies], et leur suce la cervelle par cette ouverture, au moyen de sa langue recouverte de petites épines[85]. ». L'animal est considéré comme féroce et sanguinaire. Ainsi, la bête de la Gargaille, sorte de bête du Gévaudan jurassienne, aurait terrorisé la population durant l'année 1819. Les descriptions très contradictoires pointent l'action d'un lynx. Cependant, l'histoire aurait été gonflée en véritable massacre par le préfet tandis que le louvetier décrivait de simples vêtements déchirés[81]. Le félin est si méconnu que les véritables dépouilles de lynx capturés en Europe de l'Ouest sont prises pour quelques « animaux exotiques » et cela jusqu'au XIXe siècle. Les écrits à propos du lynx restent empreints de légendes jusqu'au XXe siècle où des recherches sérieuses ne sont entreprises qu'à partir des années 1980[81].
En héraldique, lynx et loup-cervier sont deux figures différentes. Le lynx est passant dans l'écu et tout comme le loup-cervier symboliserait la perspicacité[86],[87]. Le loup-cervier, représenté comme une panthère tachetée avec la queue d'un chat et la face d'un lynx, est très peu présent. Le lynx par défaut est passant, la tête de front[88], et peut être confondu avec le loup bien qu'il ait le plus souvent la queue entre les jambes[89].
Le lynx est considéré comme un symbole de la Macédoine et est présent sur le côté pile de la pièce de 5 denars[90]. Le lynx est choisi comme emblème par de nombreuses universités et équipes sportives d’Amérique du Nord, comme les Bobcats de Charlotte, ou les Lynx de Toronto[91].
Les lynx sont assez peu présents dans les œuvres de fiction. À la télévision, Bonkers D. Bobcat est un Lynx roux anthropomorphique créé par les studios Disney. Le Lynx roux Bubsy est un personnage de jeux vidéo ; une série de dessins animés consacrée au personnage a été produite, mais seul un épisode existe[92]. Le jeu vidéo Shelter 2, sorti en 2015, propose d'incarner une maman lynx devant protéger ses petits lors d'un voyage[93].
Au Moyen Âge, les griffes et les dents du Lynx boréal servaient d’amulettes et il était également chassé pour sa fourrure[82]. La fourrure du Lynx du Canada est recherchée depuis le début de la colonisation du Canada par les Européens. Les trappeurs de la côte nord du Canada et les peuples autochtones mangent sa chair[35].
La peau de Lynx roux est la plus vendue parmi celles des félins. La fourrure de Lynx roux sert à faire des manteaux, des tapis ou des décorations murales ; c’est la fourrure du ventre qui est la plus recherchée[94]. La plupart des exportations viennent des États-Unis, dont les exportations annuelles moyennes sont passées de plus de 13 000 dans les années 1990 à un peu moins de 30 000 dans les années 2000[59].
Le changement de mentalité de l'humain envers la nature et plus particulièrement envers les carnivores a été profitable au lynx. 70 à 80 % des habitants des pays d'Europe de l'Ouest sont favorables au retour des lynx, les citadins étant bien plus favorables au retour du lynx que les habitants des milieux ruraux. Les principaux détracteurs des lynx sont les chasseurs, qui l'accusent de faire diminuer la population de gibier, et les éleveurs, préoccupés par les prélèvements sur leurs troupeaux[95]. Pourtant, l'impact du lynx est considéré comme bénéfique au gibier[Note 11]. Par exemple en Suisse, la population de lynx, qui compte environ 150 individus, tue 8 000 chevreuils par an contre 40 000 tués par la chasse et 9 000 tués par la circulation automobile[25] sur un effectif d'environ 130 000 chevreuils[96],[Note 12]. De nombreux moyens ont été testés pour minimiser l'impact du lynx sur le bétail : les plus efficaces restent l'emploi du chien patou, le gardiennage et l'utilisation de clôtures. De plus, si la présence des lynx est parfois mal vécue lors de leur réintroduction, on constate que dans les pays où les lynx n'ont jamais disparu aucune accusation ni demande d'extermination n'est effectuée[97].
Selon une étude menée au Cumberland Island National Seashore où le Lynx roux a été réintroduit, l’évaluation des connaissances a une note moyenne de 3,8/10, les chasseurs ayant obtenu les meilleurs scores (5,1/10). Selon les auteurs, ce score si faible peut être corrélé avec la nature discrète du Lynx roux : les opportunités d’apprentissage par contact direct sont faibles[98]. De plus, peu de reportages animaliers lui sont dédiés, à l’inverse de ce qu’on peut voir pour le lion, le tigre, ou encore le puma[99].
Les lynx (genre Lynx) sont des félins de la sous-famille des félinés. Parmi les félins, les lynx sont aisément reconnaissables à leur face ornée de favoris, à leurs oreilles triangulaires surmontées d'une touffe de poils noirs, et à leur corps doté d'une courte queue et de longues pattes. Parmi les caractéristiques moins visibles, les lynx ne possèdent que 28 dents, au lieu des 30 dents habituelles chez les félins.
Descendants du Lynx d'Issoire, les lynx ont connu de nombreuses classifications taxinomiques différentes et les diverses espèces ont tour à tour été sous-espèces puis espèces à part entière. Depuis la fin du XXe siècle, seules quatre espèces sont reconnues : le Lynx du Canada (Lynx canadensis), le Lynx boréal (Lynx lynx), le Lynx pardelle (Lynx pardinus) et le Lynx roux (Lynx rufus). Le Caracal, qui morphologiquement ressemble aux lynx, a longtemps fait partie du genre Lynx et est encore appelé « Lynx du désert ».
Prédateurs de l'hémisphère nord, les lynx ont pour habitat préféré la forêt boréale. Considérés comme très largement répandus, exception faite du Lynx pardelle gravement menacé, ils font partie des rares félins dont on estime les populations stables. Alors qu'ils tenaient une place importante dans la mythologie amérindienne, les lynx étaient fort méconnus en Europe et y ont souffert d'une réputation de bête féroce.Le lynx est exclusivement carnivore; sa proie principale est le lièvre d'Amérique. Il mange également des souris, des écureuils et des oiseaux tels que le tétras.
Ainmhí feoiliteach is ea an lincse. Mamach atá ann, agus is ball d'fhine na bhFelidae é. Tá an lincse ar fáil san Eoráise agus i Meiriceá Thuaidh.
Lince é o nome común dos mamíferos carnívoros da familia dos félidos (Felidae), subfamilia dos felinos (Felinae) pertencentes ao xénero Lynx.
Na actualidade o xénero Lynx comprende catro especies facilmente recoñecíbeis, caracterizadas polo seu tamaño medio, fortes e longas patas, longas orellas triangulares, cun pincel de pelos na punta (e tamén cunhas características guedellas de pelo nas meixelas), cola curta e pelaxe máis ou menos manchada. Un carácter distintivo non tan visíbel é que os linces teñen 28 dentes, en lugar dos 30 habituais nos felinos.
Todas as especies habitan exclusivamente no hemisferio norte, en Eurasia e Norteamérica, e teñen como hábitat preferido os bosques.
Depredadores amplamente distribuídos (a excepción do lince ibérico, gravemente ameazado) forman parte dos poucos felinos que posúen poboacións estábeis.
O chamado lince africano ou caracal (Caracal caracal), que habita en África e gran parte de Asia central e occidental, é en realidade un felino escasamente emparentado cos verdadeiros linces, pero que garda algunhas semellanzas externas cos representantes do xénero Lynx froito da converxencia adaptativa, como son a cola, excepcionalmente curta (pouco máis que un simple tocón), e as súas grandes orellas, coroadas por longos penachos de pelo negro na punta.
Os linces tiveron un lugar importante na mitoloxía cos amerindios, e foron máis ben pouco apreciados na Europa antiga, onde tiveron unha reputación de besta feroz.[1]
O xénero Lynx foi fundado en 1792 polo naturalista e tradutor escocés Robert Kerr,[2] na páxina 155 do volume primeiro da súa obra The animal kingdom, or zoological system, of the celebrated Sir Charles Linnæus. Containing a complete systematic description, arrangement, and nomenclature, of all the known species and varieties of the mammalia, or animals which give suck to their young], tradución das partes 1 e 2 da 13ª edición do Systema Naturae de Linneo, editada por F. Gmelin en Leipzig.[3]
Sinónimos máis modernos, non válidos, son:[2]
A especie tipo do xénero é Felis lynx Linnaeus, 1758,[2] clasificada hoxe como Lynx lynx.
Todos os linces actuais son descendentes, segundo parece, do lince de Issoire (Lynx issiodorensis), unha especie de lince do plistoceno.[4]
Describíronse as seguintes especies e subespecies:[2]
Xénero Lynx
Lince canadense
(Lynx canadensis)
Lince euroasiático
(Lynx lynx)
Lince ibérico
(Lynx pardinus)
Lince roxo
(Lynx rufus)
A pelaxe posúe diferentes tonalidades segundo a especie e a subespecie da que se trate. Os linces canadense e euroasiático oscilan entre a cor parda e a amarelada, desenvolvendo unha pelaxe máis longa e agrisada en inverno. O lince ibérico é de cor parda, mentres que o lince roxo, como o seu nome indica, posúe un manto pardo-avermellado. As catro especies presentan manchas e raias cuxa densidade varía segundo os individuos. Polo xeral, os animais máis intensamente manchados son os que viven máis ao sur.
A cabeza dos linces, de forma arredondada e sostida por un curto pescozo, é tamén bastante característica. As orellas son triangulares, longas e ornadas cunha guedella de pelos negros chamada "pincel". Estes pinceis auriculares non se encontran máis que nas especies do xénero Lynx, aínda que tamén no caracal (Caracal caracal), o gato dos pantanos (Felis chaus) [5] e certas razas de gato doméstico [6] Sospéitase que lles serven para captar a dirección do vento. Os longos pelos nas meixelas, as chamadas "patillas", forman un colar que lles dá un aire un pouco mofletudo.
A utilidade da forma da cara dos linces, especialmente dos pinceis auriculares, foi moi discutida. Matjuschkin propuxo unha analoxía coa cara do bufo pequeno (Asio otus), moi redonda, con pequenas plumas ergueitas sobre a cabeza;[7] as patillas ao redor das meixelas do lince formarían un espello parabólico que lles permitiría captar mellor os sons, en tanto que os pinceis mellorarían a localización da fonte sonora.
Os linces caracterízanse tamén, como quedou dito, de non teren máis que 28 dentes, en lugar dos 30 habituais dos félidos.[8] Non teñen máis que dous premolares no maxilar superior, o que é unha característica do xénero Lynx.[9] Entre as especies do xénero Lynx, unicamente o lince euroasiático ten a característica de poder ter un dente supernumerario.
A dentición de leite dos linces non inclúe molares, e a orde de aparicións dos dentes é caninos - incisivos - premolares e, despois, para a dentición definitiva, incisivos - caninos - premolares - molares.[10]
Os linces teñen unha forma moi recoñecíbel entre os félidos, e dificilmente poden confundirse coas especies doutros xéneros, salvo quizais co caracal. O corpo caracterízase por ter os membros posteriores moi desenvolvidos, o que é unha particularidade do xénero, xa que os outros félidos teñen case todos a parte anterior do corpo máis potente.[11]. As patas son longas e as gadoupas voluminosas en comparación co resto do corpo; trátase dunha adaptación para desprazarse na neve: as largas gadoupas lles permiten desprazarse máis facilmente por unha espesa capa de neve actuando como as raquetas ou brenllas para a neve.[12] Ademais, as almofadas moi largas silencian o ruído dos pasos e lles aseguran unha marcha totalmente silenciosa. Os linces exercen unha presión moi débil sobre o solo, mesmo en comparación con outros carnívoros; por exemplo, o lince boreal exerce unha presión sobre o solo tres veces máis débil que a do gato montés (Felis silvestris),[13] e estímase unha relación entre 4,1 e 8,8 entre o lince do Canadá e o coiote (Canis latrans). A pegada dos linces, tan longa como larga, recorda a do gato doméstico, e o seu rastro é case rectilíneo, sobre todo cando avanzan ao paso.
A cola é curta, como truncada, e mide apenas de 20 a 25 cm. A lonxitude total varía segundo as especies. O dimorfismo sexual é bastante aparente: os machos son, de media, unha cuarta parte máis grandes que as femias.
A cantidade de manchas e a cor da capa dos linces varían segundo as especies e a latitude. Cada individuo ten unha disposición particular das manchas. Das catro especies, o ibérico é o máis manchado, mentres o canadense ten poucas manchas ou ningunha. Ao norte, as capas son sobre todo de cor gris, mentres que no sur tenden cara ao roxo. Por regra xeral, as meixelas, o ventre, a parte interna das gadoupas, o *mento e o contorno dos ollos son de cor crema.
A especie máis grande é a euroasiática, que pode chegar a alcanzar os 30 kg de peso, e a máis pequena, a ibérica, que raramente chega aos 20.
Como todos os félidos, os linces teñen unha visión moi sensíbel con baixa luminosidade (visión nocturna), e moi precisa para detectar o movemento. O sentido do olfacto é grande, pero non serve máis que para a comunicación intraspecífica (marcado do territorio, por exemplo), e nunca para a caza, como nos cánidos. As vibrisas, frecuentemente denominadas "bigotes", situadas no fociño, debaixo dos ollos, nas meixelas e nas gadoupas, como para todos os félidos, son un órgano do tacto moi sensíbel.[14]
Os linces son todos bos nadadores cando lles fai falta, e excelentes saltadores,[15] grazas aos seus membros posteriores particularmente adaptados para o salto [16] Algúns linces cativos escapan saltando o valado.[17][18] Como todos os félidos, os linces non son bos corredores de fondo. Isto pode estar relacionado co pequeno tamaño do corazón: o peso do corazón dun lince non representa máis que do 3,4 ao 6,4 ‰ da súa masa total.[19] Os linces teñen tres maneiras de desprazárense: o paso, que é o modo máis utilizado, o trote, e o salto.
Trátase de animais preferentemente forestais. O lince ibérico habita en bosques de tipo mediterráneo, mentres que o euroasiático e o canadense alternan os de coníferas e os de árbores de folla caduca. Tamén poden habitar en zonas máis despexadas, como a tundra. O lince roxo é común tanto en bosques como nas grandes chairas e áreas de matogueiras do centro e oeste de Norteamérica.
Como todos os felinos, os linces son territoriais. O territorio do macho cobre o dunha ou o de varias femias. Porén, os territorios teñen, nos seus límites, "zonas neutras" polas que os linces poden circular sen que haxa enfrontamentos. O tamaño do territorio depende da densidade de presas e da especie de lince considerada.[20] O territorio do macho pode alcanzar até 300 km2 en América do Norte. O lince macho é intolerante cos outros machos que atravesan seu territorio.[21]
As marcas olfactivas, que permiten sinalar a súa presenza no territorio, déixanas frecuentemente nun soporte facilmente localizábel. Trátase a miúdo de proxeccións de urina e marcas de rabuñadas.[22] As marcas son máis frecuentes no centro do territorio que na periferia.[23]
Os linces son xeralmente solitarios, excepto as femias coas súas crías. Os únicos encontros entre macho e femia prodúcense no período da reprodución, durante a cal o macho segue á femia en todos os seus desprazamentos.[24].
Extremadamente discretos, os linces son raramente percibidos. No Parque Nacional de Baviera, onde o lince boreal foi reintroducido, os paseantes percorren un camiño a 300 metros do lugar de reprodución do lince; o conxunto do parque, de 13.000 hectáreas, contén seis linces residentes, e foi visitado por 1,3 millóns de visitantes en 1976. Porén, só se rexistran de seis a oito observacións anuais.[25]
As presas máis comúns son os lagomorfos (lebres e coellos) e roedores de certo tamaño, ás que se engaden de forma máis ocasional aves e ungulados de pequeno tamaño, como corzos e crías de cervos e muflóns. Os pequenos carnívoros, entre os que se inclúe o gato montés, tampouco escapan á súa depredación.
Os linces son sobre todo activos nos crepúsculos. Cazan principalmente á espreita. Como a maior parte dos félidos, xeralmente asfixian ás súas presas dunha trabada na gorxa, e non se serven das grosas gadoupas para golpealas. Poden percorrer o seu territorio á busca de presas varios quilómetros. A frecuencia da caza é dunha presa cada dous ou tres días.[26] A taxa de éxito na caza varía moito segundo os individuos. Para o lince euroasiático, estímase que as femias acompañadas dos seus pequenos teñen éxito na caza no 60 ou 70 % dos casos, os machos no 40 a 60 % e os subadultos no 10 ao 20 %. A distancia entre o ataque e a morte da presa é xeralmente de menos de vinte metros. Os linces non perseguen ás súas presas máis de douscentos metros (só o fan nun 5 % dos ataques).[27]
As presas capturadas son diferentes segundo as especies e a época do ano. A maior parte do tempo aliméntanse de pequenas presas como os lagomorfos ou paxaros. O lince euroasiático é o único en atacar preferentemente pequenos ungulados como o corzo ou o rebezo, aínda que o lince roxo tamén ataca aos cervos de Virxinia, e que o lince do Canadá caza o reno. Os linces non son preeiros e refugan todo alimento en estado de descomposición demasiado avanzada.
Os linces poden atacar ao gando. A presión de depredación sobre os animais domésticos é moi variábel segundo as rexións. Téñense referido casos de linces especializados na caza de ovellas. Despois da reintrodución do lince, constatouse un aumento brusco dos ataques ao gando seguido dun período de estabilización. En Europa, a acción dos linces sobre o gando considérase como menor en comparación coas do lobo e do oso.[28] Os linces non atacan nunca ao ser humano, incluso cando se aproxima ás crías.[29]
Os linces comen de crequenas comezando polas partes máis carnosas da súa presa, como as ancas ou os lombos e non comen nin o estómago nin os intestinos. A pel e os pelos van depositándose durante a comida, e a pel acaba frecuentemente servindo para "empaquetar" as partes do corpo non comidas.[30] Os paxaros son desplumados para comer. Os linces ás veces poden guindar a súa presa a unha árbore, a fin de comer con calma.
O ciclo de reprodución dos linces está sometido a grandes variacións. Así, o ciclo do lince do Canadá está en estreita conexión co da lebre de raquetas (Lepus americanus) e a súa poboación flutúa cada dez anos.[31] Igualmente, observacións sobre o lince eurosiberiano mostran que, segundo os anos, unicamente do 43 ao 64 % das femias paren cachorros.[32]
A estación reprodutora é maioritariamente ao fin do inverno. Despois dunha parada nupcial de varios días, o macho volve ás súas ocupacións, mentres que a femia sae en busca dun lugar apropiado para facer a cama despois dunha xestación de arredor de dous meses.
Ela soa, sen o concurso do pai, ensina a cazar ás súas crías, que abandonarán á nai algunhas semanas antes do nacemento dunha nova camada. Estes subadultos buscarán un novo territorio, aínda que a dispersión non é grande porque os inmaturos se instalan en territorios próximos dos xa ocupados.
A lonxevidade dos linces é duns quince anos na natureza e de sobre os trinta en catividade.[34]
Os lices son escasamente vectores da rabia. De mil linces de Eslovaquia capturados ou cazados en dez anos, univamente o 0,6 % estaban infectados polo virus da rabia. Ademais, os linces non desenvolven a forma agresiva da doenza e teñen tendencia a facer diminuír as poboacións de raposos (moi sensíbeis á rabia) por presión de predación. Por iso os decesos por enfermidade non representan máis que unha cuarta parte das motres totais. As tres cuartas partes das mortes dos adultos son debidas á actividade humana, sexa por unha presión de caza (autorizada ou furtiva), sexa polo tránsito rodado.[35] Para os individuos novos, son sobre todo a fame e as enfermidades parasitarias as que dezman as poboacións (o 80 % dos novos non atinxen a idade de procrear no lince boreal).[36]
Os linces teñen poucos predadores naturais fóra do home. Segundo as especies, osos, lobos, pumas e glutóns ou carcaiús (Gulo gulo) poden atacar e matar un lince.[37]
O estado en que se encontra cada unha das catro especies de linces é moi variada. O lince roxo, o eurasiático e o canadense presentan números bastante altos e amplas áreas de distribución, mientres que o lince ibérico, pola contra, é o felino máis ameazado do planeta,[38] e o único que está na Categoría 1 da Lista Vermella de Especies da IUCN.
En tempos históricos a distribución do lince chegaba até Galicia [39] e os Pireneos.
A poboación do lince ibérico redúcese a apenas 200 individuos, repartidos en pequenas áreas do suroeste da península Ibérica, entre as que destaca o Coto de Doñana. A pesar dos recentes éxitos do programa de cría en catividade levado a cabo en España, a especie aínda segue en declive por mor dos atropelos nas estradas, a destrución do seu hábitat e a escaseza crecente da súa base alimentaria, o coello europeo, debida fundamentalmente á mixomatose. Tamén se producen mortes cando os animais quedan atrapados en trampas para coellos e incluso ao seren cazados por furtivos, aínda que, por fortuna, isto último vai remitindo grazas á cada vez máis estreita protección gobernamental.
Distribución do lince ibérico en 1980
Distribución do lince ibérico en 2003 [40]
O grao de ameaza das outras especies é desigual cando se comparan subespecies ou poboacións entre si. Así, por exemplo, mentres que o lince euroasiático se considera abundante en termos relativos e as subespecies siberianas e do Extremo Oriente contan con miles de individuos, a súa presenza en Europa, Oriente Medio e o Himalaia fíxose rara, até o punto de que desapareceu por completo de numerosas rexións.
As principais ameazas para este animal son a destrución do seu hábitat e a caza, tanto deportiva como para explotar comercialmente a súa pel.
Na actualidade, practicamente todos os países europeos, con escasas excepcións como Belarús e Ucraína, prohibiron a caza deste animal ou a restrinxiron dalgunha maneira. Así mesmo, logrouse reintroducir a especie en Alemaña, Austria e Francia con éxito.
Menos ameazados (e non incluídos na Lista Vermella baixo ningunha variante) son o lince do Canadá e o lince roxo. O primeiro é notabelmente abundante no Canadá e algunhas zonas dos Estados Unidos, como Alasca, Montana, Idaho e Washington; porén, a sobrecaza converteuno nunha rareza noutros estados como Utah, Minnesota e os de Nova Inglaterra, razón pola cal recibe protección do goberno estadounidense.
O lince roxo (chamado bobcat en inglés), é a especie máis adaptábel ao impacto da actividade humana, e continúa sendo abundante no sueste do Canadá e gran parte dos Estados Unidos e México, incluso naquelas zonas onde o lince canadense non puido soportala e se extinguiu. Aínda así, existen algunas rexións da Costa Leste e do Medio Oeste americano onde se documentou a súa desaparición a causa da substitución do medio natural por grandes extensións de cultivo e polígonos industriais.
A clasificación dos linces foi obxecto de debate: se debían de ser clasificados no seu propio xénero Lynx ou como un subxénero de Felis. En efecto, até os anos 1980, case todos os félidos estaban incluídos no xénero Felis, excepto os grandes felinos do xénero Panthera e o guepardo, do xénero Acinonyx. Esta era a clasificación de Simpson. A taxonomía actual admite que os linces pertencen ao seu propio xénero; pero os sinónimos Felis lynx, Felis rufus ou aínda Felis pardinus subsisten na literatura zoolóxica.
O número de especies de lince variou pouco, a pesar da gran flutuación morfolóxica, tanto en tamaño como da cor, dos diferentes individuos. Até sete especies foron propostas por Pocock e Balestri. Pero nos anos 1980, contemplábanse unicamente dúas especies, o lince boreal e o lince roxo. Outro modelo de dúas especies admitía unicamente o lince boreal e o lince ibérico. No seo do conxunto dos diferentes modelos de dúas especies, a única variación era a área de distribución do lince boreal que englobaba as do lince do Canadá e a do ibérico:[42] as especies actuais, sobre todo o lince do Canadá e o lince ibérico serían entón subespecies do lince boreal Lynx lynx canadensis ou Felis lynx canadensis [43] e Lynx (Felis) lynx pardinus.[44]
O caracal, dada a similitude morfolóxica (cabeza, dentuadura, cola) foi clasificado durante moito tempo no xénero Lynx (como Lynx caracal). Pero a ausencia total de manchas e, despois, as análises xenéticas, desprazárono do xénero Lynx cara ao seu propio xénero Caracal.[45] O gato de Pallas ou Manul (Otocolobus manul) formou parte temporalmente do xénero Lynx.[46]
A filoxenia baseouse durante moito tempo no estudo dos fósiles dos animais co fin de precisar a aparición e a evolución dunha especie. A filoxenia moderna apóiase esencialemente nas análises xenéticas por mor do número pouco importante de fósiles de félidos. O primeiro félido data de hai 11 millóns de anos. O ancestro común das liñas Leopardus, Lynx, Puma, Prionailurus e Felis atravesarían o estreito de Bering e colonizarían América do Norte hai ao redor de 8 a 8,5 millóns de anos. Hai 7,2 millóns de anos, a liña dos linces diverxe da dos pumas. O derradeiro ancestro común a todos os linces data de hai 3,2 millóns de anos, no Plioceno.
Aínda que os fósiles sexan raros entre os félidos, os linces son a excepción.[47] O lince de Issoire (Lynx issiodoriensis) é xenalemente considerado como o ancestro común do xénro Lynx. Cunha área de dispersión moi ampla, o Lynx issiodorensis presentaba unha morfoloxía próxima á dos felinos tendo as características dos linces:[48] unha cola curta e a dentición de 28 dentes. Propuxéronse varias hipóteses sobre as "aparicións" dos linces modernos a través da forma intermediaria do lince de Issoire. Unha primeira hipótese suxire unha diverxencia en tres liñas distintas: L. pardinus, L. lynx, e L. rufus; nesta primeira hipótese, o L. canadensis descendería de L. lynx.[49]
O lince de Issoire migraría a Norteamérica pol estreito de Bering durante a glaciación do Plistoceno, hai de 5 a 10 millóns de anos. Probas da súa presenza hai de 2,5 a 2,4 millóns de anos descubríronse en Texas. O lince de Issoire enseguida evolucionaría a unha forma intermedia Lynx issiodorensis kurteni, e despois cara ao actual lince roxo (Lynx rufus).[50]
As primeiras formas de Lynx pardinus poderían derivar de fósiles atribuídos ao Lynx issiodorensis do Plistoceno medio, segundo Argant (1996), "Le Lynx des cavernes Lynx pardinus speleus [51] ou Lynx spelea,[49] cuxos restos se descubriron en grutas do Observatorio de Mónaco e de Balzi Rossi, de Grimaldi, en Italia, que posuía características intermedias entre o Lynx lynx e o Lynx pardinus. É posíbel que o Lince de Issoire evolucionara cara ao lince das cavernas que, a continuación evoluvionaría cara ao lince ibérico.[52] Estudos sobre a morfoloxía e sobre o esqueleto do lince ibérico puxeron en evidencia a simpatria entre o lince ibérico e o lince boreal no suroeste de Europa durante o Plistoceno. As dúas especies son hoxe consideradas como alopátricas.[53]
O lince euroasiático, Lynx lynx, está máis afastado do Lynx issiodorensis que o lince ibérico. A dentición desta especie é diferente da dos outros linces e tamén é máis grande que as outras especies; unha hipótese propón que o lince boreal, orixinario de Asia, desprazaría ao Lynx pardinus á península ibérica. O lince do Canadá e o lince boreal terían o mesmo ancestro común asiático.[54] Despois da primeira colonización que dera lugar ao lince roxo, outra forma de lince de Issoire faría unha nova colonización de América desde Asia que daría orixe ao lince do Canadá moderno (Lynx canadensis).[55][56]
A clasificación clásica sitúa o xénero Lynx na subfamilia dos felinos, que alberga historicamente a todos os félidos que non roxen.[57]
─oCarnivora └─o Feliformia └─o Felidae ├─o Pantherinae └─o Felinae ├─o Numerosos xéneros tales como Prionailurus, Felis, Caracal,... └─o Lynx ├─o Lynx canadensis ├─o Lynx lynx ├─o Lynx pardinus └─o Lynx rufus
A clasificación filoxenética divide os félidos en oito liñas distintas; os linces constitúen a quinta liña. As catro especies evolucionarían nesta orde: lince roxo, lince do Canadá, lince boreal e lince ibérico.[58]
LynxLynx rufus - lince roxo
Lynx canadensis - lince canadense
Lynx lynx - lince euroasiático
Lynx pardinus - lince ibérico
Lince é o nome común dos mamíferos carnívoros da familia dos félidos (Felidae), subfamilia dos felinos (Felinae) pertencentes ao xénero Lynx.
Na actualidade o xénero Lynx comprende catro especies facilmente recoñecíbeis, caracterizadas polo seu tamaño medio, fortes e longas patas, longas orellas triangulares, cun pincel de pelos na punta (e tamén cunhas características guedellas de pelo nas meixelas), cola curta e pelaxe máis ou menos manchada. Un carácter distintivo non tan visíbel é que os linces teñen 28 dentes, en lugar dos 30 habituais nos felinos.
Todas as especies habitan exclusivamente no hemisferio norte, en Eurasia e Norteamérica, e teñen como hábitat preferido os bosques.
Depredadores amplamente distribuídos (a excepción do lince ibérico, gravemente ameazado) forman parte dos poucos felinos que posúen poboacións estábeis.
O chamado lince africano ou caracal (Caracal caracal), que habita en África e gran parte de Asia central e occidental, é en realidade un felino escasamente emparentado cos verdadeiros linces, pero que garda algunhas semellanzas externas cos representantes do xénero Lynx froito da converxencia adaptativa, como son a cola, excepcionalmente curta (pouco máis que un simple tocón), e as súas grandes orellas, coroadas por longos penachos de pelo negro na punta.
Os linces tiveron un lugar importante na mitoloxía cos amerindios, e foron máis ben pouco apreciados na Europa antiga, onde tiveron unha reputación de besta feroz.
Risovi (lat. Lynx) su rod iz porodice mačaka (Felidae). To su srednje velike mačke dugih nogu, velikih ušiju s čuperkom na vrhu i kratkim repom. Sve vrste imaju manje ili više izražene "brade", čuperke duže dlake, na obrazima.
Ovaj rod čine četiri vrste:
U starijoj literaturi se može sresti da su sve ove četiri vrste obuhvaćene u jednoj, i nazivala se "sjeverni ris".
Pustinjski ris, često nazvan i karakal, ponekad se svrstava u ovaj rod. On, međutim, pripada u jedan sasvim drugi rod mačaka.
Odrasli risovi su teški od 15 do 30 do 40 kilograma. Obični ris je znatno veći od ostalih vrsta risova. Risovi su mačke srednje veličine, dugih nogu i velikih ušiju sa čupercima na vrhovima i kratkim repom. Boja tijela je od svijetle smeđe do sive, a povremeno imaju tamnosmeđe pjege, naročito na nogama.
Uglavnom žive samotnjačkim životom, iako, ponekad, nekoliko risova živi zajedno. Sezona parenja je u kasnu zimu i ženke obično donose na svijet od 2 do 4 mladunca godišnje. Gestacija traje oko 70 dana. Majka se brine za mlade oko godinu dana, a poslije toga su samostalni.
Hrane se pticama, malim sisavcima i ribama, ali i većim sisavcima poput ovaca i koza. Risovi obično love na tlu.
Risovi (lat. Lynx) su rod iz porodice mačaka (Felidae). To su srednje velike mačke dugih nogu, velikih ušiju s čuperkom na vrhu i kratkim repom. Sve vrste imaju manje ili više izražene "brade", čuperke duže dlake, na obrazima.
Ovaj rod čine četiri vrste:
Obični ris (Lynx lynx) Kanadski ris (Lynx canadensis) Pirenejski ris (Lynx pardinus) Crveni ris (Lynx rufus)U starijoj literaturi se može sresti da su sve ove četiri vrste obuhvaćene u jednoj, i nazivala se "sjeverni ris".
Pustinjski ris, često nazvan i karakal, ponekad se svrstava u ovaj rod. On, međutim, pripada u jedan sasvim drugi rod mačaka.
Rys[1][2] je ród ze swójby kóčkow (Felidae).
Wobsahuje jenož štyri družiny:
W staršej literaturje so druhdy tři prěnje družiny jako sewjerny rys (němsce: Nordluchs) namakaja.
Lynx adalah salah seekor dari 17 jenis kucing liar yang berukuran sedang. Semuanya adalah anggota dari genus Lynx, tetapi ada banyak kekacauan tentang cara terbaik untuk menggolong-golongkan spesies felis pada masa kini. Sebagian ahli menggolongkan mereka sebagai bagian dari genus Felis.
Ke-17 spesies yang dimasukkan dalam genus ini adalah:
Lynx mempunyai ekor pendek, dan biasanya dengan sejumput bulu hitam pada ujung telinganya. Mereka memiliki lingkaran di bawah lehernya yang memiliki garis-garis hitam (tak begitu terlihat) dan kelihatan seperti dasi kupu-kupu. Mereka mempunyai cakar yang besar dengan lapisan tebal untuk berjalan di salju, serta kumis yang panjang di mukanya. Warna tubuhnya berbeda-beda dari coklat muda hingga abu-abu, dan biasanya ditandai dengan bintik-bintik coklat tua, khususnya pada keempat kakinya. Berat mereka sekitar 15 kg hingga sekitar 30 kg. Lynx Eurasia lebih besar daripada spesies yang lainnya. Lynx Iberia jauh lebih kecil daripada spesies-spesies lainnya.
Lynx tinggal di hutan-hutan pada tempat yang tinggi yang tertutup rapat oleh semak-semak dan rerumputan. Meskipun kucing ini hanya berburu di permukaan tanah, mereka dapat memanjat pohon dan berenang. Meskipun ia dapat ditemukan di wilayah-wilayah utara di Skandinavia, pada umumnya mereka ditemukan di Amerika Utara dan di sejumlah kantung di pegunungan Himalaya.
Lynx Eurasia (Lynx lynx) dianggap telah punah di habitat liarnya di Slovenia dan Kroasia sejak permulaan abad ke-20, tetapi proyek pemukiman kembali yang dimulai pada 1973 memberikan hasil. Kini lynx dapat ditemukan di pegunungan Alpen Slovenia dan di wilayah-wilayah Kroasia di Gorski Kotar dan Velebit. Di kedua negara ini, lynx didaftarkan sebagai spesies yang terancam dan dilindungi oleh hukum. Perjalanan mengamati lynx dapat dilakukan di alam terbuka dan diatur dengan Taman Nasional Kroasia "Risnjak". Sejak tahun 1990-an, ada sejumlah upaya untuk memukimkan kembali Lynx Eurasia di Jerman. Lynx juga dapat ditemukan di Hutan Białowieża di timur laut Polandia. Lynx Ibria yang terancam krisis hidup di selatan Spanyol dan sebelumnya di Portugal timur. Lynx lebih sering ditemukan di Eropa Utara - khususnya di Estonia, Finlandia dan bagian-bagain utara Rusia.
Sejak 1999, Divisi Binatang Liar Colorado telah memulai upaya memperkenalkan kembali populasi lynx liar ke Amerika Serikat. Penyebaran binatang ini dibatasi di Kanada namun belakangan menyebar ke Pegunungan Rocky Colorado, dan setelah mereka dipasangi radio leher diketahui bahwa mereka seringkali bermigrasi di seluruh Amerika Serikat bagian barat. Meskipun telah tampak beberapa tanda yang menjanjikan, para biologiwan mengatakan masih dibutuhkan waktu lebih dari satu dasawarsa untuk memastikan apakah program ini berhasil. Namun, pada 2006, dicatat kasus pertama seekor lynx kelahiran asli Colorado yang melahirkan keturunannya sejak 1999. Lynx itu melahirkan dua ekor bayi dan memastikan kemungkinan dikembangkannya kembali binatang ini.
Ciri-ciri perilaku lynx umumnya mirip dengan macan tutul. Lynx biasanya hidup sendirian, meskipun sekelompok kecil lynx adakalanya melakukan perjalanan dan berburu bersama-sama. Perkawinan terjadi pada akhir musim dingin. Tempat istirahat yang mereka sukai adalah lubang-lubang kecil atau di bawah dinding batu yang mencuat keluar. Setahun sekali lynx melahirkan antara 2 hingga 4 ekor anak. Mereka hidup dengan memangsa binatang-binatang yang besarnya hingga Reindeer, Roe Deer dan Chamois, tetapi yang lebih sering adalah burung-burung, mamalia kecil, ikan, kambing dan domba.
Lynx pernah terlihat (2006) di daerah Pegunungan Wet di Colorado. Namun, melihat lynx sendiri adalah peristiwa yang sangat jarang, karena binatang ini sangat pemalu dan hidup sendirian. Hidupnya penuh rahasia dan biasanya menghindari manusia. Lynx dilaporkan pernah menyerang manusia, tetapi hal itu sangat jarang terjadi, dan hampir selalu dalam upaya membela diri.
Tiga munisipalitas Norwegia menampilkan seekor lynx di lambang mereka: Bygland, Hamarøy dan Hemsedal.
Lynx adalah salah seekor dari 17 jenis kucing liar yang berukuran sedang. Semuanya adalah anggota dari genus Lynx, tetapi ada banyak kekacauan tentang cara terbaik untuk menggolong-golongkan spesies felis pada masa kini. Sebagian ahli menggolongkan mereka sebagai bagian dari genus Felis.
Gaupa (fræðiheiti: Lynx) er ættkvísl miðlungsstórra katta sem lifa víða á norðurhveli jarðar. Fjórar tegundir kattardýra teljast til ættkvíslarinnar. Einkenni á gaupum er að þær eru háfættar, með stutta rófu og greinilegan brúsk á eyrunum. Þær vega frá 5 að 30 kílóum.
Verkefni sem ætlað var að fjölga íberíugaupum þrefaldaði fjölda þeirra á Spáni á 15 árum, aðallega í Andalúsíu. Hugsanlegt er að evrasíugaupan eigi afturkvæmt til Bretlands en þar hefur tegundin ekki sést í meira en 1000 ár. Einnig eru áform um að flytja gaupur til Suðaustur- Þýskalands, Rínarlanda-Pfalz.
Gaupur ráðast ekki á menn en komið hefur fyrir að þær drepi sauðfé. [2]
Gaupa (fræðiheiti: Lynx) er ættkvísl miðlungsstórra katta sem lifa víða á norðurhveli jarðar. Fjórar tegundir kattardýra teljast til ættkvíslarinnar. Einkenni á gaupum er að þær eru háfættar, með stutta rófu og greinilegan brúsk á eyrunum. Þær vega frá 5 að 30 kílóum.
Le linci (genere Lynx Kerr, 1792) sono dei Felidi appartenenti alla sottofamiglia Felinae. Si distinguono facilmente dai loro simili per la faccia incorniciata da favoriti, le orecchie triangolari terminanti con un ciuffo di peli neri e il corpo dotato di una corta coda e di lunghe zampe. Inoltre possiedono solo 28 denti, invece che 30 come tutti gli altri felini.
Nel corso del tempo la tassonomia delle linci ha subito numerose variazioni, e i diversi taxa sono stati considerati sottospecie o specie a tutti gli effetti a seconda del periodo. A partire dalla fine del XX secolo vengono riconosciute come tali quattro specie: la lince canadese (Lynx canadensis), la lince eurasiatica (Lynx lynx), la lince iberica (Lynx pardinus) e la lince rossa (Lynx rufus, chiamato "bobcat" dagli americani). Il caracal, che morfologicamente ricorda una lince, è stato a lungo classificato all'interno del genere Lynx e viene ancora oggi chiamato «lince del deserto».
Le linci, esclusive dell'emisfero settentrionale, hanno come habitat prediletto la foresta boreale e temperata. Considerate specie largamente diffuse, ad eccezione della lince iberica, gravemente minacciata, sono tra i pochi felini che presentano una popolazione stabile. Sebbene occupassero un ruolo importante nella mitologia amerindia, le linci erano quasi sconosciute in Europa, dove avevano la reputazione di bestie feroci.
Le linci hanno una struttura fisica molto riconoscibile e difficilmente possono essere confuse con i felini appartenenti ad altri generi, tranne forse il caracal. Il corpo è caratterizzato da un'andatura ondeggiante a causa degli arti posteriori molto sviluppati, che sono una peculiarità di questo genere, in quanto i felini hanno maggiormente sviluppata la parte anteriore del corpo[1]. Le zampe sono lunghe e i piedi sono voluminosi rispetto al resto del corpo; si tratta di un adattamento sviluppatosi per camminare sulla neve: le lunghe zampe consentono di spostarsi più facilmente su uno spesso manto nevoso e i piedi molto larghi funzionano come racchette per non sprofondare nella neve[2][3]. Inoltre, la larghezza dei cuscinetti attutisce il rumore dei passi e garantisce un'andatura totalmente silenziosa. Le linci esercitano una pressione molto debole sul terreno, anche rispetto ad altri carnivori: la lince eurasiatica, infatti, esercita una pressione sul terreno tre volte inferiore di quella del gatto selvatico (Felis silvestris)[4] e tale valore viene stimato tra 4,1 e 8,8 volte tra la lince canadese e il coyote (Canis latrans). L'impronta della lince, più lunga che larga, ricorda quella del gatto domestico. La disposizione delle impronte è quasi rettilinea, soprattutto quando l'animale avanza al passo[2].
La coda è corta, tronca e terminante a manicotto[5]; misura soltanto tra 20 e 25 cm di lunghezza[6]. Le dimensioni del corpo variano a seconda della specie, ma le proporzioni rimangono sempre le stesse. Il rappresentante più grande del gruppo è la lince eurasiatica, che presenta dimensioni quasi doppie rispetto alle altre specie. Il dimorfismo sessuale è ben marcato: i maschi sono in media un quarto più grandi delle femmine[2].
La quantità delle macchie e il colore del manto delle linci varia a seconda della specie e della latitudine. Gli studiosi riconoscono quattro tipi di mantello: maculato, striato, uniforme e a rosette[2]. Ogni esemplare ha una disposizione particolare dei disegni del mantello. Delle quattro specie di lince, la lince iberica ha una pelliccia molto maculata, mentre la lince canadese ha poche macchie, addirittura nessuna, soprattutto perché la lunga pelliccia tende a coprire i disegni del mantello. Nelle regioni settentrionali il manto delle linci è prevalentemente di colore grigio, mentre in quelle meridionali tende maggiormente verso il rosso[6]. Generalmente, le guance, il ventre, l'interno delle zampe, il mento e la zona intorno agli occhi sono color crema. La lince canadese e quella eurasiatica hanno una pelliccia particolarmente folta, soprattutto sul dorso, dove la concentrazione dei peli è di circa 9000 per cm² contro i 4600 sul ventre; essa è inoltre formata da dodici o tredici peli di borra per ogni pelo di giarra[2].
Anche la testa delle linci, di forma arrotondata e sorretta da un collo corto, è molto caratteristica. Le orecchie sono triangolari, lunghe e ornate da ciuffi di peli neri detti «pennacchi». Questi pennacchi auricolari non sono presenti solamente nelle specie del genere Lynx, ma anche nel caracal, nel gatto della giungla[11] e in alcune razze di gatto domestico[12]. È possibile che questa caratteristica serva a captare la direzione del vento[11]. Dei lunghi peli sulle guance, detti «favoriti», formano una sorta di colletto che conferisce loro un'aria un po' paffuta[5]. L'utilità della forma del muso delle linci, soprattutto dei pennacchi auricolari, è stata oggetto di discussione tra gli studiosi. Lo zoologo russo Matjuškin sottolinea la somiglianza con la faccia del gufo, molto rotonda e con piccole piume erette sulla testa[13]: i favoriti intorno alle guance della lince formerebbero una sorta di antenna parabolica che permetterebbe a questi animali di captare meglio i suoni, mentre i pennacchi migliorerebbero la localizzazione del suono[14].
Le linci hanno la caratteristica di avere solo 28 denti invece dei 30 tipici di tutti i felini[1]: hanno infatti solamente due premolari sulla mascella superiore, una caratteristica propria del genere Lynx[15]. L'accorciamento delle mascelle porta ad un aumento della potenza del morso[6]. All'interno del genere Lynx, solo la lince eurasiatica ha la possibilità di sviluppare un dente in sovrannumero[16]. La dentatura da latte delle linci non comprende i molari; l'ordine di comparsa dei denti è canini - incisivi - premolari per la dentatura da latte e incisivi - canini - premolari - molari per quella definitiva[17].
Come tutti i felini, le linci hanno una vista molto sensibile in condizioni di scarsa luminosità e molto precisa per rilevare i movimenti. L'olfatto è sviluppato, ma viene utilizzato solamente per la comunicazione interspecifica (ad esempio per la marcatura del territorio) e mai per la caccia, a differenza di quanto avviene nei canidi[6]. Le vibrisse, spesso chiamate «baffi», si trovano sul muso, al di sopra degli occhi, sulle guance e a livello dei piedi: come per tutti i felini, sono un organo del tatto molto sensibile[18]. Le linci non sono sensibili agli effetti della gattaia (erba gatta) in cattività, ma sarebbero attratte dal suo odore in liberta[19].
Le linci, all'occorrenza, sono in grado di nuotare e sono eccellenti saltatrici e arrampicatrici[20], grazie ai loro arti posteriori particolarmente adatti al salto[2]. Alcune linci in cattività sono riuscite a fuggire, ad esempio, saltando al di là del loro recinto alto tre[21] o quattro[22] metri. Come tutti i felini, le linci sono pessime maratonete. La loro scarsa resistenza può essere correlata alle piccole dimensioni del cuore: il peso del cuore di una lince rappresenta solamente dal 3,4 al 6,4% del suo peso totale[23]. Le linci hanno tre tipi di andatura: il passo, che è l'andatura più utilizzata, il trotto e il salto[2].
Come tutti i felini, le linci sono animali territoriali. Il territorio del maschio può essere condiviso con una o più femmine. I territori, indipendentemente dal sesso del proprietario, presentano tuttavia delle «zone neutre» dove è possibile circolare senza che nascano dei conflitti: i confini di un territorio sono costituiti frequentemente da queste zone neutre. Le dimensioni del territorio variano a seconda della densità delle prede e della specie di lince presa in considerazione[24]. In America del Nord il territorio di un maschio può raggiungere i 300 km². I maschi non tollerano la presenza di esemplari dello stesso sesso che attraversano il loro territorio, ma sono le femmine ad essere le più vendicative nei confronti delle intrusioni delle congeneri[25].
Le marcature olfattive, che permettono di segnalare il possesso di un territorio, vengono più spesso effettuate su un supporto facilmente identificabile. Si tratta quasi sempre di getti di urina e di segni di graffi[26]. Le marcature sono più frequenti al centro del territorio che alla sua periferia[27].
Le linci sono generalmente solitarie, fatta eccezione per le femmine con i loro piccoli. Gli unici incontri tra maschi e femmine hanno luogo durante il periodo di riproduzione, durante il quale il maschio segue la femmina in tutti i suoi spostamenti[24].
Creature estremamente sfuggenti, le linci si lasciano vedere raramente. Nel parco nazionale di Baviera, dove la lince eurasiatica è stata reintrodotta, 10 000 visitatori all'anno percorrono un sentiero a 300 metri dai luoghi di riproduzione di questo animale; il parco, che ricopre una superficie di 13 000 ettari, ospita sei linci residenti e nel 1976 venne visitato da 1,3 milioni di persone. Tuttavia, ogni anno vengono segnalati solo tra sei e otto avvistamenti[14].
Le linci sono attive soprattutto al crepuscolo e all'alba. Cacciano principalmente tendendo agguati e, come la maggior parte dei felini, soffocano generalmente le loro prede con un morso alla gola[6], senza utilizzare le zampe per metterle fuori combattimento[2]. Quando vanno alla ricerca di prede, possono percorrere il loro territorio anche per diversi chilometri. Di solito catturano una preda ogni due o tre giorni[28]. Il tasso di successo nella caccia varia enormemente da un esemplare all'altro. Per quanto riguarda la lince eurasiatica, si stima che le femmine accompagnate dai piccoli abbiano successo nella caccia nel 60-70% dei casi, i maschi nel 40-60% e i subadulti nel 10-20%. Tra l'attacco e l'uccisione della preda trascorrono generalmente meno di venti minuti. Le linci inseguono la preda per più di duecento metri solamente nell'1-5% degli attacchi[14].
Le prede catturate variano a seconda della specie. Il più delle volte, le linci si nutrono di piccole prede come lagomorfi o uccelli. La lince eurasiatica è la sola ad attaccare preferibilmente piccoli ungulati come il capriolo o il camoscio, anche se in rari casi la lince rossa può arrivare ad assalire i cervi della Virginia e la lince canadese può cacciare i caribù. La lince non è saprofaga e rifiuta di mangiare carogne in stato di decomposizione troppo avanzato[6]. Le linci possono attaccare il bestiame, ma la pressione venatoria ai danni degli animali domestici varia molto a seconda delle regioni. Sono stati riportati casi di linci specializzate nel dare la caccia alle pecore. Durante i programmi di reintroduzione, gli studiosi hanno riscontrato un brusco aumento degli attacchi ai danni del bestiame seguito da un periodo di stabilizzazione. In Europa, il numero delle aggressioni delle linci ai danni del bestiame è inferiore rispetto a quelle di lupi e orsi[29]. Le linci non attaccano mai gli uomini, nemmeno quando si avvicinano alla loro prole[30].
Le linci mangiano in posizione accovacciata iniziando dalle parti carnose della preda, come le cosce o le spalle, e tralasciano lo stomaco e gli intestini. La pelle e i peli vengono respinti poco a poco durante il pasto e la pelle arrotolata spesso finisce per «avvolgere» le parti del corpo non consumate[31]. Gli uccelli vengono spennati[14]. Le linci possono anche trasportare la loro preda sugli alberi per poter mangiare in pace[31].
Gli attacchi delle linci ai branchi di cervidi favorirebbero la dispersione dei branchi di questi ungulati, consentendo così una loro migliore ripartizione sul territorio[32]. Questo potrebbe avere delle conseguenze benefiche anche sulla vegetazione, in quanto i giovani germogli mangiati dai caprioli potrebbero avere la possibilità di crescere, garantendo un migliore equilibrio degli ecosistemi.
Il ciclo di riproduzione delle linci è soggetto a grandi variazioni. Quello della lince canadese, ad esempio, è strettamente correlato a quello della lepre scarpa da neve (Lepus americanus) e la sua popolazione pertanto oscilla all'incirca ogni dieci anni[33]. Allo stesso modo, le osservazioni condotte sulla lince eurasiatica mostrano che, a seconda delle annate, solo il 43-64% delle femmine dà alla luce i piccoli[17].
La stagione degli amori ha luogo prevalentemente alla fine dell'inverno. Dopo una «luna di miele» di alcuni giorni, il maschio ritorna alle sue occupazioni, mentre la femmina parte alla ricerca di un rifugio dove darà alla luce i piccoli dopo una gestazione di circa due mesi. Si occupa da sola del loro allevamento e, una volta cresciuti, insegna loro a cacciare. Questi lasceranno la madre poche settimane prima della nascita della generazione successiva e andranno alla ricerca di un nuovo territorio: la dispersione, però, avviene su piccola scala, dal momento che i giovani si insediano in territori vicini a quelli materni[27].
Solamente in rari casi le linci diventano vettori della rabbia. Su mille linci della Slovacchia catturate o uccise nell'arco di dieci anni, solamente lo 0,6% era stato infettato da questo virus. Inoltre, le linci non sviluppano la forma aggressiva della malattia e, se ne hanno la possibilità, attaccano e uccidono le volpi (tra i principali vettori della rabbia)[14]. I decessi per malattia rappresentano soltanto un quarto dei decessi totali. I tre-quarti dei decessi degli adulti sono imputabili alle attività umane, sia alla caccia e/o al bracconaggio, che al traffico stradale[39]. Tra i giovani, sono soprattutto la fame e le malattie parassitarie a decimare le popolazioni (l'80% dei giovani di lince eurasiatica non raggiunge l'età della maturità sessuale)[40]. Fatta eccezione per l'uomo, le linci hanno pochi predatori naturali; tra questi figurano, a seconda della specie, orsi, lupi, puma e ghiottoni[41]. La longevità è di una quindicina di anni in natura e di circa trent'anni in cattività[34][35][36][37].
La classificazione delle linci è da sempre stata oggetto di dibattito tra gli specialisti: le linci debbono essere classificate nel loro genere a parte Lynx o costituiscono un sottogenere di Felis? In effetti, fino agli anni '80, quasi tutti i felini venivano inclusi nel genere Felis, ad eccezione dei grandi felini del genere Panthera e del ghepardo del genere Acinonyx: era la cosiddetta classificazione di Simpson. La tassonomia oggi in vigore ammette l'esistenza di un genere a parte per le linci, ma i sinonimi Felis lynx, Felis rufus o Felis pardinus sono ancora presenti nella letteratura scientifica[42].
Il numero delle specie di lince riconosciute dagli scienziati è variato notevolmente nel corso degli anni, a causa della grande variabilità morfologica, sia in termini di dimensioni che di colorazione, dei diversi individui: Pocock e Balestri proposero addirittura l'esistenza di sette specie di lince. Negli anni '70 ne venivano riconosciute solamente due, in quanto la lince canadese e quella iberica venivano considerate sottospecie della lince eurasiatica[16], con i nomi scientifici Lynx (o Felis) lynx canadensis[42] e Lynx (o Felis) lynx pardinus[43]. Negli anni '80, invece, le specie riconosciute erano tre, in quanto la lince iberica iniziò ad essere considerata una specie a sé, mentre la lince canadese continuava ad essere ritenuta una sottospecie di quella eurasiatica.
Il caracal, a causa delle sue somiglianze morfologiche (testa, dentatura, coda), è stato a lungo classificato all'interno del genere Lynx. Tuttavia, la totale assenza di macchie e, più tardi, le analisi genetiche, hanno spinto gli studiosi a rimuoverlo dal genere Lynx per classificarlo in un genere distinto, Caracal[16]. Anche il gatto di Pallas (Otocolobus manul) ha fatto temporaneamente parte del genere Lynx[44].
Per lungo tempo la filogenesi si è basata solamente sullo studio dei resti letali per determinare la comparsa e l'evoluzione di una data specie. La filogenesi moderna, al contrario, si basa essenzialmente sulle analisi genetiche; questo è particolarmente d'aiuto nel caso dei felini, i cui fossili sono relativamente scarsi. Il primo felino risale a 11 milioni di anni fa. L'antenato comune delle linee evolutive Leopardus, Lynx, Puma, Prionailurus e Felis avrebbe attraversato la Beringia e colonizzato l'America del Nord più o meno tra 8,5 e 8 milioni di anni fa[45]. 7,2 milioni di anni fa la linea evolutiva delle linci si separò da quella del puma. L'ultimo antenato comune a tutte le linci risale a 3,2 milioni di anni fa, nel Pliocene[45].
appartenenti ai mammiferi siano piuttosto rari, le linci costituiscono un'eccezione[46]. La lince di Issoire (Lynx issiodorensis) viene generalmente considerata come l'antenato comune delle specie del genere Lynx. Lynx issiodorensis, che aveva una distribuzione molto ampia, presentava una morfologia simile a quella dei felini attuali ed era dotata delle caratteristiche proprie delle linci[44][47]: una coda corta e una dentatura formata da 28 denti. Gli studiosi hanno proposto varie ipotesi sulla «comparsa» delle linci moderne a partire da forme intermedie della lince di Issoire. L'ipotesi oggi maggiormente accettata prevede una divergenza in tre linee evolutive distinte: L. pardinus, L. lynx e L. rufus; secondo questa ipotesi, L. canadensis discenderebbe da L. lynx[44].
La lince di Issoire sarebbe migrata in America del Nord attraverso lo stretto di Bering durante la glaciazione del Pleistocene tra cinque e due milioni di anni fa: prove della sua presenza nel continente, databili a 2,5-2,4 milioni di anni fa, sono state scoperte nel Texas. La lince di Issoire si sarebbe quindi evoluta, attraverso una forma intermedia, Lynx issiodorensis kurteni, nell'attuale lince rossa (Lynx rufus)[46].
Secondo Argant (1996), le prime forme di Lynx pardinus si potrebbero far risalire a fossili attribuiti a Lynx issiodorensis del Pleistocene medio. La lince delle caverne, Lynx pardinus speleus[48] o Lynx spelaea[44], le cui tracce sono state trovate nella grotta dell'Osservatorio a Monaco e in quella dei Balzi Rossi in Italia, possiede delle caratteristiche intermedie tra Lynx lynx e Lynx pardinus. È possibile che la lince di Issoire si sia evoluta verso la lince delle caverne, che a sua volta si sarebbe evoluta verso la lince iberica[48]. Studi condotti sia sulla morfologia che sullo scheletro della lince iberica hanno messo in evidenza la simpatria tra quest'ultima e la lince eurasiatica nell'Europa sud-occidentale durante il Pleistocene. Entrambe le specie vengono attualmente considerate allopatriche[43].
La lince eurasiatica, Lynx lynx, è meno imparentata con Lynx issiodorensis di quanto quest'ultima non sia con la lince iberica; essa possiede una dentatura diversa da quella delle altre linci e presenta inoltre dimensioni maggiori[48]; un'ipotesi suggerisce che la lince eurasiatica, originaria dell'Asia, avrebbe respinto la lince iberica sempre più verso occidente, confinandola alla penisola iberica[44]. La lince canadese e la lince eurasiatica discendono infatti dallo stesso antenato comune asiatico[42]. Molto tempo dopo la prima colonizzazione che aveva portato alla lince rossa, una forma di lince di Issoire effettuò una nuova colonizzazione delle Americhe dall'Asia che avrebbe portato alla comparsa della lince canadese attuale (Lynx canadensis)[49][50].
La classificazione classica pone il genere Lynx nella sottofamiglia Felinae, che raggruppa tradizionalmente tutti i felini che non ruggiscono[51].
─o Carnivora └─o Feliformia └─o Felidae ├─o Pantherinae └─o Felinae ├─o Numerosi generi, tra i quali Prionailurus, Felis, Caracal, ecc. └─o Lynx ├─o Lynx canadensis ├─o Lynx lynx ├─o Lynx pardinus └─o Lynx rufus
La classificazione filogenetica suddivide i felini in otto linee evolutive distinte, delle quali le linci costituiscono la quinta originatasi in ordine cronologico. Le quattro specie si sarebbero evolute secondo l'ordine seguente: lince rossa, lince canadese, lince eurasiatica e lince iberica[45].
FelidaeLynx
LynxLynx rufus - lince rossa
Lynx canadensis - lince canadese
Lynx lynx - lince eurasiatica
Lynx pardinus - lince iberica
Il genere Lynx è suddiviso in quattro specie distinte: la lince canadese (Lynx canadensis), la lince eurasiatica (Lynx lynx), la lince iberica (Lynx pardinus) e la lince rossa (Lynx rufus). La validità delle sottospecie è stata fortemente dibattuta, specialmente per quanto riguarda la lince rossa, per la quale sono state proposte addirittura dodici sottospecie[52], suddivise secondo criteri geografici e morfologici (taglia e colore)[53]. Secondo il Mammal Species of the World, la lince canadese comprenderebbe tre sottospecie, la lince rossa dodici, la lince eurasiatica cinque, mentre la lince iberica nessuna[51]. Tra le cinque sottospecie di lince eurasiatica elencate figura anche la «lince della Sardegna» (Lynx lynx sardiniae), risultata poi essere una popolazione di gatto selvatico (Felis silvestris)[44]. Sulla base dei dati ricavati da un'accurata revisione tassonomica della famiglia dei Felidi condotta attraverso analisi genetiche, pubblicata nei 2017, risulta che la lince iberica e quella canadese sono monotipiche, mentre la lince eurasiatica comprende sei sottospecie (lynx, balcanicus, carpathicus, dinniki, isabellinus e wrangeli) e quella rossa due (rufus e fasciatus)[54].
Esistono casi documentati di ibridazioni in natura tra la lince rossa e quella canadese[55]: negli Stati Uniti, ai risultati di tali incroci vengono dati il nome di «Blynx» o «Lynxcat», contrazione dei termini «Bobcat», designante la lince rossa, e «Lynx», designante la lince canadese. Nel 2004, degli studi genetici condotti su queste due specie confermarono che tre esemplari selvatici del Minnesota dall'aspetto peculiare erano in effetti frutto di ibridazione. Tutti gli ibridi che sono stati studiati avevano per madre una lince canadese[56]. Le segnalazioni di ibridi selvatici sono, per adesso, confinate al confine meridionale della lince canadese. Questi ibridi naturali presentano caratteristiche morfologiche intermedie tra le due specie da cui provengono[57].
Sono inoltre documentate ibridazioni in cattività con l'ocelot, il caracal e il serval[58]. Secondo una leggenda metropolitana, probabilmente messa in giro dalla creatrice della razza negli anni '80 negli Stati Uniti, il pixie bob sarebbe una razza di gatto derivata dall'incrocio naturale tra una lince rossa e un gatto domestico[59]. Lo stesso discorso vale anche per il bobtail americano[60] e la lince domestica[61]; sebbene siano effettivamente state riportate osservazioni di accoppiamenti tra gatti domestici e linci, nessun test genetico ha mai confermato questo tipo di ibridazione[60].
Le linci vivono preferibilmente nelle foreste boreali e in quelle miste di caducifoglie; la lince rossa è presente in uno spettro più ampio di habitat, che vanno dalle aree semi-desertiche agli acquitrini umidi della Florida, anche se predilige di gran lunga le foreste, pur non dipendendo esclusivamente da esse, contrariamente alle altre specie di linci[62]. La lince iberica predilige le foreste di pini e la gariga[9].
Tutte le specie di linci sono originarie dell'emisfero boreale. La lince rossa e la lince canadese vivono nell'America del Nord[8][10], la lince iberica si trova esclusivamente in piccole aree della penisola omonima[9] e la lince eurasiatica presenta la distribuzione più ampia, che si estende su tutta l'Europa e l'Asia[7].
L'areale delle linci si è ridotto più o meno fortemente a seconda delle specie, ma è in Europa che la sua diminuzione è stata maggiore. La lince eurasiatica era presente in tutto il continente, tranne che in Gran Bretagna[47], ma scomparve dall'Europa occidentale e dalle Alpi prima dell'orso e del lupo, sebbene non fosse stata altrettanto perseguitata[6][63]. Il numero delle linci continuò a diminuire in tutta Europa, per poi tornare a crescere a partire dalla metà del XX secolo, quando alla specie venne garantita protezione legale[47]. La lince iberica, estremamente minacciata, ha visto calare drammaticamente le sue popolazioni durante la fine del XX secolo a causa delle epidemie di mixomatosi che hanno decimato la sua preda principale, il coniglio, e della costruzione di un'ampia rete stradale che ha frammentato il suo habitat e aumentato il numero di collisioni con i veicoli[64]: nel corso di vent'anni, le popolazioni di lince iberica sono diminuite dell'80%[65]. In America, la diminuzione delle popolazioni è stata di gran lunga inferiore; tuttavia, a causa dei cambiamenti ambientali dovuti alle pratiche agricole moderne, la lince rossa è scomparsa da gran parte del Midwest degli Stati Uniti (Minnesota meridionale, Dakota del Sud orientale, Iowa e gran parte del Missouri)[66]. La lince canadese occupa ancora il 95% del suo areale originario in Canada, ma è in diminuzione negli Stati Uniti[67].
Fatta eccezione per la lince iberica, l'Unione internazionale per la conservazione della natura (IUCN) considera le popolazioni di lince stabili e numerose; di conseguenza, esse vengono classificate a «rischio minimo» (LC). La lince iberica figurava in «pericolo critico» (CR) dal 2002 al 2014, ma è stata riclassificata «in pericolo» nel 2015 a seguito della crescita della popolazione[65][67][68][69].
Il commercio degli animali selvatici è regolato dalla Convenzione sul commercio internazionale delle specie minacciate di estinzione (CITES). Tranne la lince iberica, che è classificata in Appendice I dal 1990, tutte le specie di lince figurano in Appendice II dal 1977[70]. Gli Stati Uniti hanno proposto alla CITES di rimuovere la lince rossa dall'Appendice II a seguito della crescita delle popolazioni[53], ma la richiesta è stata rifiutata[68].
La caccia alla lince eurasiatica è regolamentata in Russia, Norvegia, Finlandia, Polonia, Romania, Turchia[71], Estonia, Lettonia, Slovacchia (fino al 2001, quando è stata proibita del tutto), Croazia e Slovenia[72]. In Francia e in Svizzera, le linci «problematiche» vengono catturate e trasferite in altre aree[72]. La lince iberica è protetta in tutto il suo areale. La caccia alla lince rossa e alla lince canadese è regolamentata in Canada, Stati Uniti e Messico, ma la legislazione può variare a seconda degli Stati[73].
Solo la lince eurasiatica è oggetto di uno studbook (registro genealogico) europeo (ESB) volto a creare un albero genealogico affidabile degli esemplari presenti negli zoo[74]. Secondo l'Associazione mondiale degli zoo e degli acquari, le linci vengono ospitate nei giardini zoologici per scopi educativi e per il successo che riscuotono nel pubblico[75][76]. Secondo l'International Species Information System (ISIS), il 1º ottobre 2009 vi erano 667 linci negli zoo di tutto il mondo; le specie più rappresentate erano la lince eurasiatica e la lince rossa[77].
Un programma di allevamento in cattività della lince iberica è stato urgentemente istituito nel giugno 2003, a seguito della drammatica riduzione della popolazione selvatica, passata dalle 1000 unità del 1999 alle 135 del 2002 a causa di un'epidemia di mixomatosi che aveva decimato le popolazioni di conigli selvatici, principale preda della lince. Il centro di riproduzione del parco nazionale di Doñana mette a disposizione vari sistemi che permettono alle linci selvatiche di nutrirsi senza che venga meno il loro istinto di cacciatrici: i conigli vengono tenuti all'interno di speciali recinti, di difficile accesso e forniti di numerosi nascondigli[64]. Grazie al programma di riproduzione, a partire dal 2010 ne sono state reintrodotte 176 in habitat accuratamente selezionati. Queste linci erano tutte dotate di radiocollare, e sono sopravvissute in misura del 60%[78].
In Europa, tra il 1970 e il 2006, sono stati attuati quattordici programmi di reintroduzione della lince, che hanno ottenuto i migliori risultati in Slovenia, nelle Alpi svizzere e nel Giura. La lince eurasiatica è stata reintrodotta in Slovenia, in Croazia, nel parco nazionale di Baviera in Germania, in Svizzera nel Giura, nel cantone di Vaud (Alpi e Giura), nel cantone di Obvaldo e nel parco nazionale dei Grigioni e nel parco nazionale del Gran Paradiso in Italia[47]. Tentativi di reintroduzione della lince canadese sono stati effettuati nello Stato di New York e nel Colorado[8]; in quest'ultimo caso il programma sembra essere stato coronato dal successo[67]. La lince rossa è stata reintrodotta sull'isola di Cumberland e nel New Jersey[10].
Per catturare esemplari di lince ai fini della reintroduzione, gli scienziati sfruttano la tendenza dei felini di usare sempre gli stessi passaggi. Una gabbia con due porte scorrevoli viene posizionata in modo tale che il felino possa vedere la sua pista oltre la trappola, su un sentiero percorso di frequente. La lince viene spesso catturata all'inizio o alla fine dell'inverno, quindi trascorre un periodo di tempo in quarantena prima di essere rilasciata, preferibilmente in coppia, durante la bella stagione. Gli individui catturati sono spesso giovani, generalmente di sesso maschile[14].
L'etimologia della parola Lynx è molto antica e deriva dal termine protoindoeuropeo lewk, che significa «chiaro», «luminoso», in riferimento sia alla capacità della specie di vedere al buio che alla brillantezza dei suoi occhi, se illuminati. Il termine è poi divenuto lúnx (λύγξ) nell'antica Grecia, modificato poi dal latino in lynx[79]. Nel parlato comune, «avere l'occhio di lince» significa essere dotati di una vista molto acuta; questa espressione si deve alla confusione con il detto «avere l'occhio di Linceo», in riferimento all'argonauta Linceo, dotato di una vista così acuta da poter scrutare oltre i muri, ed è all'origine della leggenda sulla vista sviluppata di questo animale[47]. Anche la costellazione della Lince sarebbe stata chiamata così da Hevelius nel XVII secolo perché bisogna essere dotati della vista di una lince per individuare un raggruppamento di stelle così poco luminose[80]. Con l'appellativo di «lince del deserto» si indica il caracal (Caracal caracal), che in passato veniva posto nel genere Lynx.
In passato la lince eurasiatica era nota come «lupo cerviero» o «lupo cerviere», dal latino Lupus cervarius, che significa letteralmente «lupo che dà la caccia ai cervi». Ancora oggi la lince canadese viene chiamata «loup-cervier» dai francofoni del Canada[42].
Nella mitologia amerindia, la figura della lince viene spesso associata a quella del coyote, del quale costituisce una sorta di «gemello»[81]. La lince e il coyote sono rispettivamente associati al vento e alla nebbia, due elementi opposti nel folklore amerindio. Le leggende variano leggermente tra i popoli nordamericani e miti equivalenti si ritrovano anche nell'America del Sud, ad esempio in Brasile. Le figure della lince e del coyote nei miti degli indiani d'America sono state analizzate da Claude Lévi-Strauss nel suo libro Histoire de Lynx (in italiano Storia di Lince. Il mito dei gemelli e le radici etiche del dualismo amerindiano). Secondo il celebre antropologo, questi gemelli opposti e di forza disuguale rappresenterebbero un mondo in perpetuo squilibrio. Questa analisi gli consente di interpretare l'atteggiamento amichevole degli Amerindi durante i primi contatti con gli Europei: per gli Amerindi, l'esistenza del loro popolo implicava l'esistenza di altri popoli dei quali aspettavano l'arrivo. Sempre secondo Lévi-Strauss, le versioni più tardive della leggenda sarebbero il risultato di un contatto regolare con gli Europei[82][83].
In una leggenda Shawnee, la lince, uno dei quattro protettori della stella del mattino, si fa ingannare da un coniglio: mentre quest'ultimo è accovacciato su un albero, pronto per essere catturato dalla lince, suggerisce al suo predatore di accendere un fuoco dove vorrebbe essere arrostito; una volta acceso il fuoco, il coniglio salta giù dall'albero e le braci schizzano sulla pelliccia della lince, andando a disegnare le macchie marrone scuro che caratterizzano il suo mantello[84]. I Mohave credevano che sognare spesso un oggetto o un essere vivente avrebbe donato loro le sue caratteristiche. Nel caso si fosse sognato una delle due divinità rappresentate dalla lince e dal puma, pensavano di ricevere in dono capacità di caccia superiori a quelle delle altre tribù[85]. Anche i coloni europei ammiravano questo felino e, negli Stati Uniti, la sua figura ricopre tuttora un ruolo prominente in alcuni racconti del folklore nazionale.
La lince eurasiatica è quasi del tutto assente dalle mitologie europee; tuttavia, è stata oggetto di numerose superstizioni raccolte sui bestiari. In questi trattati la lince figura come un lupo dalle macchie di pantera, la cui femmina può partorire una sola volta[86].
Un'altra superstizione vuole che la lince sia dotata di un'ottima vista. Questa convinzione nacque dalla confusione tra questo felino e l'argonauta Linceo, dotato della capacità di vedere oltre le cose[47]. Si pensava anche che i suoi occhi brillanti[87] illuminassero i sentieri e potessero accecare, tanto la luce che emanavano era intensa[88]; presumibilmente erano anche in grado di vedere attraverso i muri[89]. All'epoca si credeva che la lince, nota come «lupo cerviero», fosse in grado di trasformarsi in un lupo che si nutriva di cervelli umani[90].
Gli antichi credevano che l'urina di lince avesse la proprietà di solidificarsi per formare una pietra preziosa di colore rosso, il lincurio[89], noto anche come lyncurius o lapis lyncurius[86]. Sia per nascondere questa pietra che per gelosia, la lince coprirebbe di terra la sua urina. Si riteneva che questa pietra favolosa potesse guarire dall'itterizia ed eliminare i calcoli alla vescica[47]. Secondo Teofrasto (V secolo a.C.), la pietra era in grado di attrarre la paglia, i trucioli di legno, il rame e il ferro ed era di qualità migliore se proveniva da esemplari selvatici e di sesso maschile[86]. Sebbene nessuno avesse mai visto questa pietra favolosa, gli scritti di Teofrasto furono ripresi da numerosi autori classici come Ovidio (I secolo), Plinio il Vecchio (I secolo) e Isidoro di Siviglia (VII secolo)[86] fino al XVII secolo, quando la pietra scomparve gradualmente dai lapidari, senza che le affermazioni di Teofrasto venissero mai messe in discussione[91].
La prima descrizione della lince eurasiatica si deve a Plinio il Vecchio, che la chiamò chama e non esitò a paragonarla al lupo: «effigie lupi, pardorum maculis», vale a dire «ha l'aspetto del lupo e le macchie del leopardo». Inoltre, secondo lo scrittore romano, esisterebbero due forme di lince, il chama o «lupo cerviero», appunto, utilizzato a Roma nei giochi del circo, e la lynx, creatura favolosa originaria dell'Etiopia[88]. Queste descrizioni, sebbene molto imprecise, servirono da base a tutte le successive opere e scritti su questo animale. Se ad esse si aggiungeva l'estrema discrezione di questo felino, che quasi nessuno era riuscito ad avvistare, è facile comprendere come la lince fosse considerata un animale fantasmagorico, ritenuto feroce. Pertanto, nel Medioevo, essa veniva sempre assimilata al lupo e descritta come un «lupo dal manto zebrato o maculato»: tutti ne erano terrorizzati. Era talmente sconosciuta che nemmeno la Bibbia ne parlava[47]. Ne parlò invece Marco Polo nel Milione[92] e venne raffigurata per la prima volta sul Livre de chasse di Gastone Febo[47]. Gli uomini del Medioevo le davano la caccia, sia per gli artigli e i denti, usati come amuleti, che per la pelliccia[90].
Per molto tempo la lince e il lupo cerviero sono stati considerati due specie separate. Anche tralasciando tutta la serie di superstizioni, gran parte delle cose che gli studiosi dicevano su questo animale erano sbagliate; ad esempio, nel XIX secolo, Pierre Boitard scrisse che «[Il lupo cerviero] fa un buco dietro il cranio [delle sue prede], e succhia il cervello attraverso questa apertura, per mezzo della sua lingua coperta di piccole spine»[93]. L'animale veniva ancora considerato feroce e sanguinario. Pertanto, quando la bestia della Gargaille, una sorta di bestia del Gévaudan del Giura, terrorizzò la popolazione nel 1819, la stampa incolpò una lince. Tuttavia, le descrizioni erano molto contraddittorie e la storia sarebbe stata gonfiata dal prefetto, che trasformò l'accaduto in un vero massacro, mentre il Gran Lupettiere parlò semplicemente di vestiti strappati[88]. Il felino era così poco conosciuto che le spoglie di vere linci catturate in Europa occidentale venivano considerate appartenenti a qualche sorta di «animali esotici» almeno fino al XIX secolo. L'alone di mistero su questi animali iniziò a dissiparsi nel XX secolo, ma i primi studi sul campo furono intrapresi solamente a partire dagli anni '80[88].
In araldica la lince e il lupo cerviero sono due figure differenti. La lince viene raffigurata passante sullo scudo e, proprio come il lupo cerviero, simboleggia la perspicacia[94][95]. Il lupo cerviero, rappresentato come una pantera macchiata con la coda di gatto e la faccia di lince, è molto poco presente. La lince per definizione è passante, con la testa di fronte[96], e può essere confusa con il lupo, anche se molto spesso ha la coda tra le zampe[97].
La lince è uno dei simboli della Macedonia e figura sul retro della moneta da 5 dinari[98]. La lince è stata scelta come emblema da molte università e squadre sportive dell'America del Nord, come gli Charlotte Bobcats o i Toronto Lynx[99].
Le linci non sono molto presenti nelle opere di narrativa. Sul grande schermo, Bonkers D. Bobcat è una lince rossa antropomorfa creata dallo studio Disney. La lince rossa Bubsy è un personaggio dei videogiochi; è stata prodotta anche una serie animata dedicata a questo personaggio, ma ne è stato trasmesso un solo episodio[100]. Nel videogioco Shelter 2, uscito nel 2015, il giocatore deve impersonare una mamma lince che deve proteggere i suoi piccoli durante un viaggio[101].
Nel Medioevo gli artigli e i denti della lince eurasiatica venivano usati come amuleti, ma la specie veniva cacciata anche per la sua pelliccia[90]. La pelliccia della lince canadese divenne una merce richiesta sin da quando ebbe inizio la colonizzazione del Canada da parte degli Europei. I trapper della costa settentrionale del Canada e i popoli autoctoni erano soliti consumarne anche la carne[42].
Le pelli di lince rossa sono le più vendute tra quelle dei felini. Con esse vengono confezionati cappotti, tappeti o decorazioni da parete; particolarmente ricercata è la pelliccia che ricopre il ventre[102]. Il maggior paese esportatore sono gli Stati Uniti, le cui esportazioni medie annue sono aumentate da poco più di 13 000 negli anni novanta a quasi 30 000 negli anni 2000[68].
Il cambiamento dell'atteggiamento dell'uomo verso la natura e, più in particolare, verso i carnivori è andato a tutto vantaggio della lince. Il 70-80% degli abitanti dei paesi dell'Europa occidentale è favorevole al ritorno di questo animale, anche se gli abitanti delle città sono molto più favorevoli al ritorno della lince rispetto a quelli delle zone rurali. I principali detrattori della lince sono i cacciatori, che la accusano di ridurre il numero della selvaggina, e gli allevatori, preoccupati delle aggressioni a spese delle loro greggi[103]. Tuttavia, secondo gli studiosi, la presenza della lince è considerata benefica per le specie oggetto di caccia[104]. Inoltre, in Svizzera, la popolazione di linci, che conta circa 150 esemplari, uccide 8 000 caprioli ogni anno, rispetto ai 40 000 uccisi dai cacciatori e ai 9 000 che rimangono vittima del traffico stradale[30], su una popolazione totale di circa 130 000 unità[105][106]. Sono stati testati diversi modi per ridurre al minimo l'impatto della lince sul bestiame: i più efficaci rimangono l'impiego del cane da montagna dei Pirenei, la custodia delle greggi e l'utilizzo di recinzioni. Inoltre, se la presenza della lince viene vista di cattivo occhio nelle zone dove essa è stata reintrodotta, bisogna constatare che nei paesi dove questa non è mai scomparsa essa non viene mai accusata di sterminare le greggi[107].
Per valutare quanto gli abitanti dell'area del Cumberland Island National Seashore, dove la lince rossa è stata reintrodotta, conoscessero questo animale, alcuni ricercatori hanno posto loro un questionario: il punteggio medio è stato di un deludente 3,8 su 10, con i cacciatori che hanno ottenuto un punteggio medio di poco superiore (5,1). Secondo gli autori, questo punteggio così basso può essere correlato con la natura sfuggente della lince rossa: le opportunità di poter avvistare direttamente questo animale sono infatti molto scarse[108]. Inoltre, essa non compare troppo spesso nei documentari naturalistici, diversamente dal leone, dalla tigre o dal puma[109].
Le linci (genere Lynx Kerr, 1792) sono dei Felidi appartenenti alla sottofamiglia Felinae. Si distinguono facilmente dai loro simili per la faccia incorniciata da favoriti, le orecchie triangolari terminanti con un ciuffo di peli neri e il corpo dotato di una corta coda e di lunghe zampe. Inoltre possiedono solo 28 denti, invece che 30 come tutti gli altri felini.
Nel corso del tempo la tassonomia delle linci ha subito numerose variazioni, e i diversi taxa sono stati considerati sottospecie o specie a tutti gli effetti a seconda del periodo. A partire dalla fine del XX secolo vengono riconosciute come tali quattro specie: la lince canadese (Lynx canadensis), la lince eurasiatica (Lynx lynx), la lince iberica (Lynx pardinus) e la lince rossa (Lynx rufus, chiamato "bobcat" dagli americani). Il caracal, che morfologicamente ricorda una lince, è stato a lungo classificato all'interno del genere Lynx e viene ancora oggi chiamato «lince del deserto».
Le linci, esclusive dell'emisfero settentrionale, hanno come habitat prediletto la foresta boreale e temperata. Considerate specie largamente diffuse, ad eccezione della lince iberica, gravemente minacciata, sono tra i pochi felini che presentano una popolazione stabile. Sebbene occupassero un ruolo importante nella mitologia amerindia, le linci erano quasi sconosciute in Europa, dove avevano la reputazione di bestie feroci.
Lynx (a Graeco λύγξ; nomen genericum a Kerr anno 1792 statutum) (-ncis, c.) est genus felidarum per Americam Septentrionalem et Eurasiam frequens.
Lynx (a Graeco λύγξ; nomen genericum a Kerr anno 1792 statutum) (-ncis, c.) est genus felidarum per Americam Septentrionalem et Eurasiam frequens.
Lūšys (lot. Lynx, angl. Lynx, pranc. Lynx, vok. Luchse, rus. Рыси/Rysi) – katinių (Felidae) šeimos, mažųjų kačių (Felinae) pošeimio plėšriųjų žinduolių gentis.
Paplitę labai plačiam šiaurės pusrutulio areale, kuris tęsiasi per visą vidurio ir šiaurinę Euraziją bei Šiaurės Ameriką, išskyrus žemyno pietus. Abiejuose žemynuose paplitę vidutinių platumų ir iš dalies subtropikų klimatinėse juostose.
Vidutinio dydžio gyvūnai. Patinai stambesni už pateles. Gentyje stambiausia paprastoji lūšis (Lynx lynx), o mažiausia rudoji lūšis (Lynx rufus). Visoms rūšims bendri požymiai išskiriantys nuo kitų katinių – ilgos kojos, trumpa uodega bei smakro abiejuose šonuose neįprastai atrodantys ilgesnių plaukų kuokštai (it barzda).
Rudoji lūšis (Lynx rufus)
Kanadinė lūšis (Lynx canadensis)
Paprastoji lūšis (Lynx lynx)
Ispanijos lūšis (Lynx pardinus)
Išskiriamos 4 lūšių (Lynx) genties rūšys. Žemiau lentelėje pateiktos jų rūšys nuo didžiausios iki mažiausios ir jų trumpi apibūdinimai:
Rūšis Svoris Kūno ilgis AukštisPaprastoji lūšis Bavarijos miške (Vokietija)
Ispanijos lūšis Donjanos nacionaliniame parke (pietvakarinė Ispanija)
Kanadinė lūšis prie užšalusio ežero pietiniame Jukone (Kanada)
Rudoji lūšis pietryčių Kalifornijoje (JAV)
Lūšys (lot. Lynx, angl. Lynx, pranc. Lynx, vok. Luchse, rus. Рыси/Rysi) – katinių (Felidae) šeimos, mažųjų kačių (Felinae) pošeimio plėšriųjų žinduolių gentis.
Lūši, lūšu ģints (Lynx) ir viena no kaķu dzimtas (Felidae), ģintīm, kas pieder kaķu apakšdzimtai (Felinae). Lūšu ģintī ietilpst 4 sugas. Lūši mājo ziemeļu puslodes teritorijās. Divas sugas sastopamas Eiropā, no kurām viena mājo arī Āzijā, un divas sugas Ziemeļamerikā.
Latīniskais lynx ir aizgūts no grieķu valodas vārda "λύγξ".[1]
Latvijā sastopama Eirāzijas lūša nominālpasuga — ziemeļu lūsis (Lynx lynx lynx). Saskaņā ar 2005. gada datiem Kurzemē un Vidzemē mīt apmēram 700 ziemeļu lūšu.[2]
Lūši ir vidēji lieli plēsēji. Tiem ir raksturīgas īsas astes, ausu pušķi un garas ūsas. To kažoki atkarībā no sugas var būt rudi brūni, zeltaini vai gaišā smilšu krāsā, ar melniem vai tumši brūniem plankumiem. Īpaši daudz plankumu ir uz kājām. Ķepas lielas un platas, kas piemērotas iešanai pa sniegu. Visām sugām uz krūtīm, vēdera un kāju iekšpusēm ir balts matojums. Ķepu lielums un matojuma garums ir atkarīgs no lūša dzīves vietas. Ziemeļu reģionos dzīvojošiem īpatņiem kažoki ir gaišāki, biezāki un matojums garāks, ķepas platākas.
Vismazākie lūšu ģintī ir rūsganais lūsis (Lynx rufus) un Kanādas lūsis (Lynx canadensis).[3] Lai arī abi ir samērā līdzīgi, rūsganais lūsis ir nedaudz mazāks.[4] Mazākajiem Kanādas lūšiem ķermeņa garums ir 76 cm garš (galvu ieskaitot), augstums skaustā 48 cm, svars 5 kg.[5] Bet mazākajiem rūsganajiem lūšiem ķermeņa garums ir 65 cm, augstums skaustā 45 cm, svars 4 kg.[6] Lielākais ir Eirāzijas lūsis (Lynx lynx).[7] Lielāko indivīdu ķermeņa garums ir 130 cm, augstums skaustā 75 cm,[8] svars 38 kg.[9]
Lūši parasti ir vientuļnieki, lai gan retas reizes tie apvienojas nelielās grupās, lai medītu. Riests lūšiem sākas ziemas beigās. Parasti piedzimst 2—4 lūsēni. Grūsnības periods ilgst apmēram 70 dienas. Māte par mazuļiem rūpējas viena pati, līdz tie sasniedz apmēram 9 mēnešu vecumu. Lūši mēdz ierīkot migu kādā alā vai zem sakritušiem kokiem.
Tie medī dažādus vidēja auguma zālēdājus, piemēram, baltastes briežus, ziemeļbriežus, stirnas, staltbriežu mazuļus un ģemzes, kā arī mazākus dzīvniekus, kā zaķus, zivis, lapsas, aitas, kazas, vāveres, peles, tītarus, irbes, zosis un citus putnus.
Lūši, lūšu ģints (Lynx) ir viena no kaķu dzimtas (Felidae), ģintīm, kas pieder kaķu apakšdzimtai (Felinae). Lūšu ģintī ietilpst 4 sugas. Lūši mājo ziemeļu puslodes teritorijās. Divas sugas sastopamas Eiropā, no kurām viena mājo arī Āzijā, un divas sugas Ziemeļamerikā.
Latīniskais lynx ir aizgūts no grieķu valodas vārda "λύγξ".
De lynxen (Lynx) vormen een geslacht van een aantal middelgrote katten uit de familie der katachtigen (Felidae). In oudere classificaties wordt dit geslacht beschouwd als een ondergeslacht van het geslacht Felis. Lynxen hebben brede, gevoerde poten om over sneeuw te kunnen lopen.
De meeste lynxen zijn solitair, hoewel ze soms in troepen op jacht gaan. Lynxen jagen bij voorkeur vanuit een hinderlaag. Ze liggen achter een omgevallen boom of rots te wachten tot een prooidier langs komt en doen dan een korte uitval. Als ze hun prooi niet binnen enkele meters te pakken kunnen krijgen laten ze hem lopen.
Lynxen komen voor in Europa, Azië en Noord-Amerika, voornamelijk in bergachtige streken en naaldbossen, alhoewel de rode lynx in een grote variëteit aan habitats voorkomt. Door de jacht en verdrijving uit hun leefgebied zijn deze katten met hun kenmerkende oorpluimen tegenwoordig vrij zeldzaam geworden.
De lynx kwam vroeger in bijna alle grote bosgebieden in Europa en een groot deel van Azië voor. Ze leven vooral nog in afgelegen bergstreken met wat kreupelhout. In enkele bossen in West-Europa zijn opnieuw lynxen uitgezet. In Nederland is vooralsnog niet voldoende aaneengesloten bos voor een herintroductie, maar ze worden sinds 1997 weleens in Limburg gezien. In België wordt de lynx sinds 2004 terug gesignaleerd in de Hoge Venen. In Duitsland zijn meerdere projecten voor de herintroductie van lynxen, onder meer in het Beierse Woud en de Harz. Daar leefden in 2016 weer tientallen lynxen in de bossen.[1]
De pardellynx en de Canadese lynx worden soms als ondersoorten van de Euraziatische lynx beschouwd.
Bronnen, noten en/of referentiesDe lynxen (Lynx) vormen een geslacht van een aantal middelgrote katten uit de familie der katachtigen (Felidae). In oudere classificaties wordt dit geslacht beschouwd als een ondergeslacht van het geslacht Felis. Lynxen hebben brede, gevoerde poten om over sneeuw te kunnen lopen.
Ekte gauper eller gaupeslekten (Lynx) er mellomstore rovpattedyr som hører hjemme i gruppen med mindre kattedyr, som er en av tre underfamilier i kattefamilien. Slekten består av fire nålevende arter og refereres også til som gaupelinjen.
Ekte gauper kjennetegnes gjennom at artene i gaupeslekten har kort hale og karakteristiske hårdusker på øretuppene. Kroppen er relativt kvadratisk til katt å være og bakparten steil på grunn av ekstra lange bakbein. Også labbene er store i forhold til kroppen, noe som tilpasser artene til områder med snøfall.
To arter har tilhold i Nord-Amerika; kanadisk gaupe og rødgaupe. Av disse har rødgaupa størst spredning. Den er også den fysisk minste av de fire gaupeartene, og den har mindre labber i forhold til kroppen enn de andre. En art er endemisk for Den iberiske halvøya (der den tradisjonelt har hatt sitt tilhold i grensestrøkene mellom Spania og Portugal) i Europa; pantergaupe, mens vanlig gaupe finnes over store deler av det nordlige Eurasia. Sistnevnte er den fysisk største av gaupeartene. Pantergaupa finnes nå mer kun i to større populasjoner i Andalucía, Spania. Den er kritisk truet av utryddelse.
Den såkalte gaupelinjen oppsto sannsynligvis for omkring 7,2 millioner år siden, i Asia. Forfedrene til gaupene vandret imidlertid ut fra Eurasia og tok seg over til Nord-Amerika for omkring 5,5 millioner år siden, der slekten Lynx oppsto. Dannelsen førte fram til de to artene rødgaupe og kanadisk gaupe. Sistnevnte splittet seg imidlertid (for omkring 1,5 millioner år siden), og den ene parten av denne splittelsen vandret tilbake til Eurasia, der den etter hvert (for omkring 1 million år siden) førte til en ny splittelse, som ga opphav til dannelsen av de to artene gaupe og pantergaupe.[1]
Det har hersket en viss uenighet omkring hvorvidt gaupene skulle plasseres i slekten småkatter (Felis) eller ekte gauper (Lynx). Moderne forskning viser imidlertid at gauper skiller seg fra andre småkatter, slik at det nå er enighet om at Lynx er en unik slekt.[2]
Fylogeni etter Johnson m. fl.[3], 2006.
FelidaePanterlinjen (Moderne katter oppsto for cirka 10,8 millioner år siden, da gruppen Pantherinae oppsto. Slektene Panthera og Neofelis er søsterslekter i denne gruppen og splittet seg for cirka 6,4 millioner år siden)
Baykattlinjen (Slekten Pardofelis oppsto for cirka 9,4 millioner år siden)
Karakallinjen (Slekten Caracal oppsto for cirka 8,5 millioner år siden)
Ozelotlinjen (Slekten Leopardus oppsto for cirka 8 millioner år siden)
Gaupelinjen (Slekten Lynx oppsto for cirka 7,2 millioner år siden)
Pumalinjen (Slekten Puma oppsto for cirka 6,7 millioner år siden. En søsterslekt, Acinonyx, oppsto for cirka 4,9 millioner år siden)
Leopardkattlinjen (Slekten Prionailurus oppsto for cirka 6,2 millioner år siden). En søsterslekt, Otocolobus, oppsto for cirka 5,9 millioner år siden.
Tamkattlinjen (Slekten Felis oppsto for cirka 3,4 millioner år siden)
Det finnes fire nålevende gaupearter. Tidligere regnet også noen med ørkengaupe (Caracal caracal) blant gaupene, men denne arten har siden blitt omklassifisert til slekten afrikanske småkatter, sammen med afrikagullkatt og serval.
Forskerne tror at Lynx issiodorensis, som fantes i Europa under pleistocen, kan være en slags progenitor for denne slekten. Arten kan ha oppstått i Afrika under sen pliocen, og døde trolig ut under siste istid.[4] Fossile funn tyder på at denne katten må ha hatt kortere og mer robuste lemmer enn dagens gauper. Nakken kan ha vært noe lengre og hodet noe større. Disse anatomiske forskjellene gjorde den trolig mer lik andre katter enn gauper.
Fylogenien under er i henhold til Johnson m .fl., 2006.[5] Den viser blant annet at gaupe og pantergaupe er søstertaxa.
LynxLynx rufus (rødgaupe)
Lynx canadensis (kanadisk gaupe)
Lynx lynx (gaupe)
Lynx pardinus (pantergaupe)
.jpg){kind=small}
Denne zoologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Ekte gauper eller gaupeslekten (Lynx) er mellomstore rovpattedyr som hører hjemme i gruppen med mindre kattedyr, som er en av tre underfamilier i kattefamilien. Slekten består av fire nålevende arter og refereres også til som gaupelinjen.
Multimedia w Wikimedia Commons 
Hasło w Wikisłowniku Ryś[9] (Lynx) – rodzaj ssaka drapieżnego z podrodziny kotów (Felinae) w rodzinie kotowatych (Felidae). Dawniej zwany ostrowidzem.
Rodzaj obejmuje gatunki występujące w lasach Eurazji i Ameryki Północnej[10].
Długość ciała 65–110 cm, długość ogona 5–23 cm; masa ciała 5–30 kg[11]. Są to zwierzęta średniej wielkości, o uszach zaokrąglonych, zakończonych pędzelkami ciemnych, najczęściej czarnych włosów. Ciało rysia jest zakończone krótkim ogonem.
Nazwa rodzajowa pochodzi od greckiego słowa λυνξ lynx, λυνκος lynkos – „ryś”[12].
Do rodzaju należą następujące gatunki[9][10]:
Rodzaj Lynx prawdopodobnie dzieli swój klad z rodzajami Puma, Prionailurus i Felis. Lynx pierwszy oddzielił się od głównej linii rozwojowej[13].
Ryś (Lynx) – rodzaj ssaka drapieżnego z podrodziny kotów (Felinae) w rodzinie kotowatych (Felidae). Dawniej zwany ostrowidzem.
O lince (Lynx spp.) é um mamífero da ordem Carnivora, família Felidae.[1] O nome "lince" originou-se da palavra grega λύγξ, via latim lynx derivada da raiz protoindo-europeia leuk- ("luz", "brilhância"), em referência à luminescência de seus olhos refletores.[2]
O género tem distribuição geográfica vasta mas presente apenas no Hemisfério Norte.[3][4] Os linces são por vezes classificados dentro do género Felis, apesar de possuírem seu próprio género, Lynx. Em Portugal e na Espanha, está representado pela subespécie (Lynx lynx pardallus), designada como lince mediterrânico ou ibérico.[5][6]
Os linces são felinos de dimensões um pouco maiores que o gato doméstico, podendo pesar até 30kg, encontrando-se em geral entre os 12kg e 20kg, e tem um comprimento que oscila geralmente entre os 80 e 110 centímetros.[7][8][9] São felinos de porte médio, costumando ser menores do que as panteras (leões, tigres, leopardos e jaguares) e pumas mas maiores do que os demais gatos selvagens que vivem em seu habitat. Têm cauda curta e orelhas bicudas, com um tufo de pelos na ponta. A pelagem é de cor cinzento-amarelada ou pardo-avermelhada, dependendo da espécie.[10] Os linces também possuem bigodes ultrassensíveis (vibrissas), pelagem espessa e patas largas como adaptações à vida sobre a neve no inverno.[11]
Os habitats preferenciais dos linces são florestas e zonas de vegetação densa em geral, onde abundem roedores, lagomorfos e cervos, as suas presas preferenciais.[12][13] Durante o inverno, sua presa principal é a lebre, apesar da dificuldade para a caça, devido à pelagem branca desta. A sua época de acasalamento encontra-se entre fevereiro e março, tendo uma gestação de 12 semanas, resultando no nascimento de um a cinco filhotes.[14] Os recém-nascidos são cegos e surdos, com uma camada de pelos fina. Permanecem com a mãe durante cerca de um ano.[15]
O lince (Lynx spp.) é um mamífero da ordem Carnivora, família Felidae. O nome "lince" originou-se da palavra grega λύγξ, via latim lynx derivada da raiz protoindo-europeia leuk- ("luz", "brilhância"), em referência à luminescência de seus olhos refletores.
O género tem distribuição geográfica vasta mas presente apenas no Hemisfério Norte. Os linces são por vezes classificados dentro do género Felis, apesar de possuírem seu próprio género, Lynx. Em Portugal e na Espanha, está representado pela subespécie (Lynx lynx pardallus), designada como lince mediterrânico ou ibérico.
Os linces são felinos de dimensões um pouco maiores que o gato doméstico, podendo pesar até 30kg, encontrando-se em geral entre os 12kg e 20kg, e tem um comprimento que oscila geralmente entre os 80 e 110 centímetros. São felinos de porte médio, costumando ser menores do que as panteras (leões, tigres, leopardos e jaguares) e pumas mas maiores do que os demais gatos selvagens que vivem em seu habitat. Têm cauda curta e orelhas bicudas, com um tufo de pelos na ponta. A pelagem é de cor cinzento-amarelada ou pardo-avermelhada, dependendo da espécie. Os linces também possuem bigodes ultrassensíveis (vibrissas), pelagem espessa e patas largas como adaptações à vida sobre a neve no inverno.
Os habitats preferenciais dos linces são florestas e zonas de vegetação densa em geral, onde abundem roedores, lagomorfos e cervos, as suas presas preferenciais. Durante o inverno, sua presa principal é a lebre, apesar da dificuldade para a caça, devido à pelagem branca desta. A sua época de acasalamento encontra-se entre fevereiro e março, tendo uma gestação de 12 semanas, resultando no nascimento de um a cinco filhotes. Os recém-nascidos são cegos e surdos, com uma camada de pelos fina. Permanecem com a mãe durante cerca de um ano.
Râșii sau lincșii (Lynx) sunt un grup al celor patru specii de feline sălbatice de mărime medie. Toate sunt considerate ca făcând parte din genul Lynx, dar unele autorități le clasifică să facă parte din genul Felis,[1] căruia îi aparține pisica sălbatică și pisica de casă. Caracalul, numit uneori râsul african sau râsul persian, este considerat ca făcând parte din genul Felis.[2]
Din toate patru speciile de lincși, doar râsul iberic (L. pardinus) a fost evaluat la lista roșie a IUCN ca specie amenințată critic.[3] Celelalte, în ciuda faptului că au fost vânate în mod necontrolat în secolele XIX și XX, rămân să fie în afara oricărui pericol de dispariție la nivelul mondial, fiind totuși amenințate în unele țări.[4][5][6]
Cuvântul râs își are origine slavă[7], cuvinte înrudite se pot găsi spre exemplu în cehă (rys[8]), poloneză (ryś[9]) și rusă (рысь / rysi[10]). Dicționarul Etimologic Român, opunându-se părerii populare, nu prezintă nicio legătură între acest cuvânt și verbul a râde[7]. Pe cealaltă parte, cuvântul linx este un împrumut mai recent din franceză, care mai are origine în limba latină și este derivat de denumirea științifică lynx[11].
Statutul în care se găsesc toate speciile de lincși este foarte variat. Râsul carpatin[5], râsul roșu[6] și râsul canadian[4] sunt prezentate de populații destul de mari pentru a asigura continuitatea speciei. Râsul iberic este pe cale de dispariție, doar 84-143 lincși de această specie mai trăind în Spania[3]. Prezența râșilor în Portugalia este incertă[3].
Râșii carpatini trăiesc în multe arii ale Europei și Asiei, ceea ce a rezultat în a doua denumire a lor – râșii eurasiatici. Toată populația din această specie este estimată la 55.000 de indivizi, din care majoritatea trăiește în Rusia[5]. În țările Europei Centrale, de-a lungul Carpaților, există o populație mare, dar amenințată, izolată și nestabilă a acestor feline[12]. În afară Rusiei, cea mai mare populație a lincșilor se găsește în România, numărul indivizilor atingând 2.050 în 2001[13]. Încercări de a reintroduce râsul au avut loc în Slovenia și Elveția[14].
Lincșii canadieni (numiți și polari[15]) se pot găsi în partea septentrională a Americii de Nord, mai ales în Canada și Alaska, dar și în restul Statelor Unite ale Americii[16]. În ciuda vânătorilor, râsul canadian în Canada nu este amenințat de oameni, reținând majoritatea arealului său[4]. În Statele Unite este pe cale de dispariție. S-a încercat fără succes reintroducerea speciei în statul New York în anii '80[4]. O altă încercare, terminată cu succes, a avut loc în 2002 în Colorado[4].
În părțile centrale și meridionale ale Americii de Nord există o mare populație a râșilor roșii. Ei trăiesc pe aproape întreg teritoriul Statelor Unite, în afara regiunii de centru-est[6]. În Canada, se pot găsi în partea de sud, părasită mai înainte de lincși canadieni[6]. Se raportează și existența populației în Mexic. Nu sunt amenințate nicăieri, chiar dacă lipsesc datele exacte despre numărul indiviziilor în Mexic[6].
Râșii au mărimea asemănătoare cu cea a câinelui. Au între 70 și 150 cm lungime, cu coadă relativ scurtă — de 5–25 cm. Vârful cozii la toate speciile este de obicei negru, iar în vârful urechilor sunt smocurile de peri negri, ceea ce deosebește lincșii de alte felide. Culoarea perilor este diversificată și depinzând de specia și condițiile climatice, variază între castaniu și bej sau chiar alb. De asemenea, toți râșii au perii albi la piept, pântece și partea interioară a gambelor. Greutățile maxime raportate se găsesc între 50 kg și 58 kg, dar în mod normal reprezentanții niciunei specii nu depășesc greutatea de 30 kg. Ca toate felinele, râșii au gheare ascuțite și retractile care ajung lungimea de 4–6 cm. Lincșii trăiesc aproximativ 20 ani.
Cei mai mari sunt lincșii carpatini, având 80–150 cm lungime și o greutate de 18–30 kg [17]. Urmează cei iberici, cu 85–120 cm și 13–25 kg[18] și ambele specii americane care au aceleași valori de lungime (70–120 cm) și de greutate (9–15 kg)[19].
Râșii mici sunt uneori confundați cu pisicile sălbatice în ciuda faptului că sunt genuri separate[20].
Toate speciile de lincși sunt carnivore, prădătoare și teritoriale, iar arealul lor ocupă de la 100 la aproxmativ 2.000 km²[21], însă speciile europene au teritoriul limitat din cauza activității umane[21]. Se pot găsi mai ales în păduri din regiuni muntoase, dificil accesibile, bogate în vânatul potențial[15]. Râșii sunt capabili să se cațăre dar de obicei vânează la nivelul pământului[22]. Râșii nu acceptă vulpile și pisicile sălbatice în compania lor și le îndepartează, reprezentând comportamentul ostil față de ele[8]. Râșii sunt activi noaptea[21].
Prada lor tipică constă în diverse animale forestiere și cele care trăiesc în câmpuri, cum ar fi șoareci, iepuri, cerbi, saigale, coluni și diverse specii ale păsărilor. Uneori consumă și animalele domesticite, cum ar fi găini, rațe, gâște, curcani, oi ș.a.m.d., atacând chiar câini când se simte primejduit[1]. La nevoie este necrofag, deși în mod obișnuit îngroapă prada pe care nu a putut-o mânca[21].
Râșii se mișcă repede și fără zgomot, ceea ce le permite să atace prada pe neașteptate. Pot și sări la o distanță de 4-6 metri în orice direcție[15]. Auzul și mirosul lincșilor sunt foarte dezvoltate[8]. De asemenea, ca majoritatea pisicilor, râșii pot vedea bine seara și noaptea[21].
Toate speciile râșilor se împerechează în timpul primăverii timpurii, în martie și aprilie. Fiindcă sunt animale solitare, împerecherea nu are loc la fiecare an[15]. Ciclul estral la femelele durează 10-15 zile, iar sarcina — 65-90 de zile, depinzând de specia[3][4][5][6], după care se nasc 2-4 pui, orbi pentru două săptămâni[8]. Alăptarea durează relativ mult, până la șase luni. Puii se despart de mama când au doi ani de vârstă, cu scopul de a se pregăti pentru prima împerechere[21]. Este foarte dificil de observat obiceiuri de împerechere ale lincșilor din diverse cauze, mai ales raritatea animalelor, efectul vânătorilor intensive, ori marelor areale unde ele trăiesc[15].
.jpg)
_Lynx_canadensis_canadensis_skull.png)
_Dogs_driving_lynx.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
.png)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg&filetimestamp=20140314140718&)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
|accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) |accessyear= ignorat (posibil, |access-date=?) (ajutor); Verificați datele pentru: |access-date= (ajutor) 
Râșii sau lincșii (Lynx) sunt un grup al celor patru specii de feline sălbatice de mărime medie. Toate sunt considerate ca făcând parte din genul Lynx, dar unele autorități le clasifică să facă parte din genul Felis, căruia îi aparține pisica sălbatică și pisica de casă. Caracalul, numit uneori râsul african sau râsul persian, este considerat ca făcând parte din genul Felis.
Din toate patru speciile de lincși, doar râsul iberic (L. pardinus) a fost evaluat la lista roșie a IUCN ca specie amenințată critic. Celelalte, în ciuda faptului că au fost vânate în mod necontrolat în secolele XIX și XX, rămân să fie în afara oricărui pericol de dispariție la nivelul mondial, fiind totuși amenințate în unele țări.
Rys je slovenské označenie rodov Lynx a Caracal z čeľade mačkovité.
Rys ostrovid
Rys ostrovid z profilu
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Rys (zviera)
Rys je slovenské označenie rodov Lynx a Caracal z čeľade mačkovité.
Lynx lynx (ris)
Lynx canadensis (kanadski ris)
Lynx pardinus (iberski ris)
Lynx rufus (Rdečerjavi ris)
Risi (znanstveno ime Lynx) spadajo v družino mačk. Spada med zveri, tako kot tudi medved in volk. To so kratkorepe mačke na visokih nogah. Na konici uhljev imajo čop dlak, katerega pri drugih mačkah ni. Poznamo več vrst risov, ki poseljujejo Severno Ameriko, Evrazijo in Afriko. Na Slovenskem živi le ena vrsta, to je (navadni) ris.
Ris je izjemno redka žival, poseljuje pa precejšne dele našega planeta. Hkrati je izredno plah in le redki ga vidijo v naravi. Lovi pretežno ponoči, podnevi pa počiva.
V Sloveniji je ris v preteklosti že izumrl, a so ga v 70. letih dvajsetega stoletja znova naselili. Danes je število primerkov stabilno, še vedno pa sodi med ogrožene vrste, tako da je zavarovan in je odstrel dovoljen le z odločbo.
Mladiči
Risi (znanstveno ime Lynx) spadajo v družino mačk. Spada med zveri, tako kot tudi medved in volk. To so kratkorepe mačke na visokih nogah. Na konici uhljev imajo čop dlak, katerega pri drugih mačkah ni. Poznamo več vrst risov, ki poseljujejo Severno Ameriko, Evrazijo in Afriko. Na Slovenskem živi le ena vrsta, to je (navadni) ris.
Ris je izjemno redka žival, poseljuje pa precejšne dele našega planeta. Hkrati je izredno plah in le redki ga vidijo v naravi. Lovi pretežno ponoči, podnevi pa počiva.
Lodjur eller lokatter (Lynx) är ett släkte inom familjen kattdjur. I Sverige avser man med detta namn främst arten europeiskt lodjur (Lynx lynx).
Lodjur har tofsar på öronen, samt till skillnad från många andra kattdjur har de kort svans. Det europeiska lodjuret är väsentligt större än övriga arter.
Beroende på art förekommer lodjur i olika delar av Norra halvklotet. Utbredningsområdet för det europeiska lodjuret sträcker sig från västra Frankrike till Stilla havet och söderut till Himalaya. Panterlon förekommer glest fördelat över Iberiska halvön. Det kanadensiska lodjuret lever främst i Kanada och Alaska men finns även i vissa delar av nordvästra USA. Söderut ansluter utbredningsområdet för rödlon som förekommer fram till Tehuantepecnäset i Mexiko.[1]
Lodjur räknas tillsammans med flera andra släkten till underfamiljen små katter (Felinae). Lynx utgörs av fyra arter.[2]
Ökenlon (Caracal caracal) klassificerades tidigare som ett lodjur, därav namnet, men man har i modernare studier upptäckt att de inte är nära släkt.[3]
Wikimedia Commons har media som rör Lodjur (släkte).
Lodjur eller lokatter (Lynx) är ett släkte inom familjen kattdjur. I Sverige avser man med detta namn främst arten europeiskt lodjur (Lynx lynx).
Lodjur har tofsar på öronen, samt till skillnad från många andra kattdjur har de kort svans. Det europeiska lodjuret är väsentligt större än övriga arter.
Vaşak, kedigiller (Felidae) familyasından Lynx cinsini oluşturan orta büyüklükte etçil omurgalı ve yabani hayvan türlerinin ortak adı.
Kediye benzemekle birlikte normal kedi ağırlığından 5-6 kat daha ağırdırlar. Vaşakların ağırlıkları 18–25 kg arasındadır[1]. Kulakları normal kediye kıyasla daha uzun ve uçları tüylüdür. Kış bastırdığında ise sadece kulaklarının üzerindeki tüyler değil tüm vücudu kalın bir tüy tabakası ile kaplanır. Patilerinin genişliği karda yürümelerini kolaylaştırır.Afrikalı vaşaklar, vücuduna oranla Afrika'nın en hızlı ve en tehlikeli hayvanıdır.Örneğin bir antilobun boynuna atılıp onu yere çekme yeteneğine sahiptir. Gövdelerine göre küçük kalan başları ve kısa kuyrukları ile ilk bakışta ürkütücü gözükseler de görünüşleri kesinlikle etkileyicidir. Renkleri kum renginden koyu kahveye kadar değişir. Evcilleştirilebilirler.
Vaşak türleri arasında görünüş farklılıkları mevcuttur. Engebeli arazilerde ve genellikle çam ormanlarında yaşarlar ama açık ormanlık araziler ya da diğer coğrafi mekanlarda da rahatlıkla yaşamlarını sürdürebilirler. Hatta denizden 3000 metre yükseklikte yaşayan vaşaklar bulunmaktadır. Sadece iyi bir dağcı değil aynı zamanda iyi birer yüzücüdürler.Çok hızlı, çevik ve boyutuna oranla güçlü bir yırtıcı olduğundan kar tavşanı, kemiriciler, ördek, yer kuşları, balık ve bazen de geyik gibi hayvanları kendilerine av yaparlar. Her vahşi kedide olduğu gibi avını mükemmel gözler ve yaklaştığını hissettirmez. Vaşaklar istisnai durumlarda avlanırken birlikte hareket ederler. Özellikle tavşan gruplarını avlarken birlikte hareket ettikleri görülür. Avlanma zamanı olarak geceden ziyade gündüzü tercih ederler.
Çiftleşme döneminde egemenlik alanının dışına çıkarlar. Genellikle de Ocak sonu ya da Mart başı arasında çiftleşirler. Dişi vaşakların hamileliği yaklaşık 70 gün sürer ve 2 ila 3 yavru doğurur. Yavrular annelerinin bir dahaki çiftleşme dönemine kadar ayrılmazlar. Dişi vaşaklar 21 aylıkken erkek vaşaklar ise 33 aylıkken erginleşirler.
Doğal hayatın bir parçası olan vaşaklar insanoğlunun tehdidi altındadır. 600 kadar vaşağın yaşadığı Norveç'te sadece 2 ay içinde 117 vaşak avcılar tarafından öldürülmüştür. World Conservation Union (~Dünya Koruma Birliği) açıkladığı nesli tehlike altındaki 120 memeli türü arasında vaşaklara da yer verilmiştir. Vaşakların avlanılması yaşadıkları ülkede hala yasaklanamamıştır.
Kedigiller ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. Vaşak, kedigiller (Felidae) familyasından Lynx cinsini oluşturan orta büyüklükte etçil omurgalı ve yabani hayvan türlerinin ortak adı.
Свою наукову назву lynx ця тварина отримала від дав.-гр. λύγξ (lúnx) — «рись».
Українське рись походить від прасл. *rysь, що зводиться до давнішого *lysь, яке має індоєвропейські корені *leuk'-, *louk'- — «сяяти, блищати»; заміна *lysь на rysь могла зумовлюватись впливом *rysъ — «рудий, строкатий» (за рудим кольором шерсті)[1].
Lynx canadensis Довжина голови й тіла: 80–100 см, довжина хвоста: 5,1–13,8 см, вага: 5,1–17,2 кг Вид Канадська рись (деякі джерела вважають її за підвид звичайної рисі), як правило, населяє північні лісові райони Північної Америки. 
Lynx lynx Довжина голови й тіла: 80–130 см, довжина хвоста: 11–24,5 см, вага: 8–38 кг Вид Євразійська рись населяє північну частину Євразії, а також лісисті гірські райони Південно-Східної й Центральної Європи і Центральної Азії. 
Lynx pardinus Довжина голови й тіла: 85–110 см, довжина хвоста: 12,5–13 см, середня вага самців 12,9 кг, самиць — 9,4 кг Вид Іспанська рись/Іберійська рись проживає на південному заході Іспанії (велика частина — в Національному парку Кото Доньяна). Один з найрідкісніших видів ссавців. Внесена до Додатка I CITES (Конвенції про міжнародну торгівлю видами дикої фауни і флори, що перебувають під загрозою зникнення), а також у списки Всесвітнього союзу охорони природи (IUCN), в категорію 1 (тварини, що піддаються загрозі зникнення). 
Lynx rufus Довжина голови й тіла: 65–105 см, довжина хвоста: 11–19 см, вага: 6–13 кг Вид Руда рись живе в Південній Канаді, на всій території Сполучених Штатів і більшій частині Мексики. Хоча викопні члени роду рись добре задокументовані протягом плейстоцену в Європі, Азії та Північній Америці, чи взяла група свій початок в Північній Америці чи в Старому Світі залишається предметом дискусій. Перша рись Lynx issiodorensis зовні нагадувала види роду Felis і не нагадувала пантер (Panthera). Рід Lynx бере свій початок із середнього пліоцену, 3–4 млн років тому в Європі й північній Азії. Рисеподібний вид Felis rexroadensis знайдений у пізньому міоцені Флориди іноді ідентифікували як Lynx rexroadensis. Lynx issiodorensis, як правило, вважається предком рудої, канадської, іспанської та євразійської рисей. Більшість кісток кінцівок L. issiodorensis були більш кремезними, ніж у сучасних видів, а в деяких випадках вони були порівнянні з показниками пуми. Хоча у L. issiodorensis були рисеподібні зуби, у виду була велика голова, довга шия і ноги коротші, ніж у сучасних рисей, що більш характерно для Felis. Точка зору подібності Lynx і Felis підтверджується аналізом вокалізації рисей. Однак генетичний аналіз показав, що Lynx тісніше пов'язаний Panthera. Хоча географічні межі поширення L. lynx і L. pardinus перекриваються, морфологічно ці два види відрізняються в багатьох відносинах. Молекулярний аналіз підтвердив, що іберійської рисі генетично відрізняються від інших видів.
Перший член родини котових датований у 11 мільйонів років. Спільний предок родів Leopardus, Lynx, Puma і деяких видів Felis перетнув Берингію і колонізував Північну Америку близько 8–8,5 мільйонів років тому. 7,2 мільйона років, лінія рись відділилася від Puma. Останній спільний предок всіх рисей датується там 3,2 мільйона років в пліоцені. 2,5–2,4 мільйона років тому L. issiodorensis ще жили в Техасі й потім перетворилися на сучасних L. rufus. Види L. lynx і L. pardinus можливо породив їх спільний предок Lynx spelaea чи L. pardinus spelaeus (який у свою чергу є нащадком L. issiodorensis), який має проміжні характеристики. L. canadensis може походити від L. issiodorensis, який провів нову колонізацію Північної й Південної Америки з Азії; за іншою гіпотезою L. canadensis є нащадком L. lynx.
Філогенетичне древо роду Lynx
LynxLynx rufus — Рись руда
Lynx canadensis — Рись канадська
Lynx lynx — Рись звичайна
Lynx pardinus — Рись іспанська
Рись — типова кішка, хоча величиною з великого пса, якого частково нагадує своїм зменшеним тілом та довгими ногами. У рисі дуже характерна голова: порівняно невелика, округла і дуже виразна. Від інших котячих рисі відрізняються коротким хвостом, китичками на кінцях вух і довгими вібрисами. Маса тіла рисі від 5 до 30 кг. Забарвлення від середньо-коричневого до золотистого і бежево-білого, іноді з темно-коричневих плямами, особливо на кінцівках. Всі види рисей мають біле хутро на грудях, череві й на внутрішніх сторонах ніг. Забарвлення, довжина шерсті й розмір лап можуть варіюватися в залежності від клімату в їх місці проживання. Каракала (Caracal caracal) іноді називають степовою риссю з причини наявності у цеї тварини китичок на вухах, які характерні роду Lynx.
У скандинавській міфології рись була священною твариною богині Фреї. Вважалося, що рисі впряжені в її колісницю. Стародавні греки вірили, що гострий погляд рисі здатний пронизувати наскрізь непрозорі предмети. Рись вважається національною твариною в Північній Македонії і зображена на зворотному боці монети в 5 динар[2]. Рись також є національною твариною Румунії[3] та Словенії[4]. Арись-поле — один із найдавніших образів слов'янської міфології.
Chi Linh miêu (danh pháp khoa học: Lynx) là một chi chứa 4 loài mèo hoang kích thước trung bình. Do sự lộn xộn đáng kể trong phân loại họ Mèo hiện nay, nên một số tác giả còn phân loại chúng như là một phần của Chi Mèo (Felis).
Bốn loài linh miêu trong chi này là:
Các loài linh miêu có đuôi ngắn, và thông thường có một búi lông đen trên chỏm tai. Chúng có khoanh ở phía dưới cổ, với các vạch đen (không dễ thấy) và trông giống như một nút buộc. Chúng có bàn chân to để đi trên tuyết cùng các sợi lông dài trên mặt. Màu của lớp lông che phủ thân dao động từ nâu nhạt tới xám và đôi khi có các đốm nâu sẫm, đặc biệt là ở các chân. Linh miêu cân nặng từ khoảng 15 kg (33 pao) tới khoảng 30 kg (66 pao). Linh miêu Á-Âu to lớn hơn các loài khác một cách đáng kể trong khi linh miêu Iberia thì lại nhỏ hơn các loài khác.
Linh miêu sinh sống trong các khu rừng nằm ở độ cao lớn với các loại cây bụi, cỏ và lau sậy rậm rạp. Mặc dù chúng chỉ đi săn trên mặt đất nhưng chúng leo trèo và bơi lội khá tốt. Mặc dù có thể tìm thấy tại khu vực phía bắc bán đảo Scandinavia, nhưng chủ yếu được tìm thấy tại Bắc Mỹ cũng như biệt lập tại khu vực Himalaya.
Linh miêu Á-Âu (Lynx lynx) đã từng bị coi là tuyệt chủng trong tự nhiên tại Slovenia và Croatia kể từ đầu thế kỷ 20, nhưng dự án tái định cư khởi động năm 1973 đã thu được thành công. Hiện nay, linh miêu Á-Âu có thể tìm thấy tại khu vực Alps thuộc Slovenia và các khu vực Gorski Kotar, Velebit của Croatia. Tại hai nước này, linh miêu được liệt kê là đang nguy cấp và được luật pháp bảo vệ. Việc đánh dấu linh miêu trong tự nhiên có thể được sắp xếp trong hợp tác với Vườn quốc gia Risnjak, Croatia. Kể từ thập niên 1990, đã có nhiều cố gắng để tái định cư linh miêu Á-Âu tại Đức. Chúng có thể tìm thấy tại khu vực rừng Białowieża ở đông bắc Ba Lan. Loài cực kỳ nguy cấp là linh miêu Iberia sống tại miền nam Tây Ban Nha và trước đây còn có ở miền đông Bồ Đào Nha. Linh miêu là phổ biến hơn ở Bắc Âu – đặc biệt là tại Estonia, Phần Lan và miền bắc Nga.
Bắt đầu từ năm 1999, Bộ phận Bảo vệ Sinh vật hoang dã bang Colorado (Colorado Division of Wildlife) đã bắt đầu chương trình tái định cư quần thể linh miêu hoang dã vào Hoa Kỳ. Sự phân bổ của chúng trước đó chỉ có tại Canada, trước khi được đem tới khu vực dãy Rocky tại Colorado, tại đây sau khi được đeo thẻ phát tín hiệu radio thì người ta nhận thấy chúng thường xuyên di cư sang miền tây Hoa Kỳ. Trong khi các dấu hiệu đầu tiên cho thấy có nhiều hứa hẹn, nhưng các nhà sinh vật học lại cho rằng phải mất cả chục năm để xác định xem chương trình này có thành công hay không. Tuy nhiên, trong năm 2006 thì trường hợp sinh con đầu tiên của linh miêu bản địa Colorado đã được ghi nhận. Nó sinh ra hai con non, khẳng định khả năng tái định cư thành công.
Hành vi của linh miêu là tương tự như của báo hoa mai. Linh miêu thường sống đơn độc, mặc dù đôi khi người ta cũng thấy các nhóm nhỏ linh miêu đi săn cùng nhau. Sự giao phối diễn ra vào cuối mùa đông. Chúng thường chọn nơi nghỉ ngơi trong các khe hở của núi đá hay dưới các rìa đá, và sinh ra từ 2-4 linh miêu con trong một năm. Chúng ăn các loại thức ăn động vật khác nhau, có thể to lớn tới như tuần lộc, hoẵng, sơn dương, nhưng thông thường là chim, thú nhỏ, cá, cừu hay dê. Linh miêu đã được quan sát thấy (năm 2006) tại dãy núi Wet ở Colorado. Tuy nhiên, việc đánh dấu linh miêu là sự kiện rất hiếm, do bản chất đơn độc và nhút nhát của chúng. Chúng là các loài mèo hay giữ kẽ và thường lẩn tránh người; cũng có ghi nhận cho thấy chúng dám tấn công con người, nhưng rất hiếm, gần như chỉ để phòng vệ.
Việc săn bắt linh miêu tại nhiều quốc gia là bất hợp pháp. Linh miêu Canada là loài đang nguy cấp tại Hoa Kỳ.
Bằng tiếng Anh:
Chi Linh miêu (danh pháp khoa học: Lynx) là một chi chứa 4 loài mèo hoang kích thước trung bình. Do sự lộn xộn đáng kể trong phân loại họ Mèo hiện nay, nên một số tác giả còn phân loại chúng như là một phần của Chi Mèo (Felis).
Ры́си (лат. Lynx) — род хищных млекопитающих семейства кошачьих, наиболее близкий к роду кошек (Felis).
К нему относятся несколько видов кошек средних размеров:
Степная рысь и болотная рысь, несмотря на названия, филогенетически не относятся к данному роду.
Рысь — типичная кошка, хотя величиной с крупную собаку, которую отчасти напоминает своим укороченным телом и длинноногостью. Очень характерна голова рыси: сравнительно небольшая, округлая и очень выразительная. От других кошачьих рыси отличаются коротким хвостом и кисточками на концах ушей. Масса тела рыси от 5 до 30 кг.
В скандинавской традиции рысь была священным животным богини Фрейи. Считалось, что рыси впряжены в её колесницу. Древние греки верили, что острый взор рыси способен пронзать насквозь непрозрачные предметы. Своё научное название это животное получило от др.-греч. λύγξ, рысь.
Обыкновенная рысь
Канадская рысь
Пиренейская рысь
Рыжая рысь
Ископаемый череп Lynx issiodorensis
Ры́си (лат. Lynx) — род хищных млекопитающих семейства кошачьих, наиболее близкий к роду кошек (Felis).
К нему относятся несколько видов кошек средних размеров:
Обыкновенная рысь (Lynx lynx) Канадская рысь (Lynx canadensis); некоторые источники считают её подвидом обыкновенной рыси Пиренейская рысь (Lynx pardinus). Водится на юго-западе Испании (большая часть — в Национальном парке Кото Доньяна). Один из самых редких видов млекопитающих. Внесена в Приложение I CITES (Конвенции о международной торговле вымирающими видами дикой фауны и флоры), а также в списки Всемирного союза охраны природы (IUCN), в категорию 1 (животные, подвергающиеся угрозе исчезновения). Рыжая рысь (Lynx rufus) † Lynx issiodorensisСтепная рысь и болотная рысь, несмотря на названия, филогенетически не относятся к данному роду.
Рысь — типичная кошка, хотя величиной с крупную собаку, которую отчасти напоминает своим укороченным телом и длинноногостью. Очень характерна голова рыси: сравнительно небольшая, округлая и очень выразительная. От других кошачьих рыси отличаются коротким хвостом и кисточками на концах ушей. Масса тела рыси от 5 до 30 кг.
В скандинавской традиции рысь была священным животным богини Фрейи. Считалось, что рыси впряжены в её колесницу. Древние греки верили, что острый взор рыси способен пронзать насквозь непрозрачные предметы. Своё научное название это животное получило от др.-греч. λύγξ, рысь.
猞猁屬（學名：Lynx），短尾胸腹白毛耳尖黑毛，也稱為山貓、大山貓、林㹭，是哺乳綱食肉目貓科的一屬[1]，主要分為四種：
猞猁屬（學名：Lynx），短尾胸腹白毛耳尖黑毛，也稱為山貓、大山貓、林㹭，是哺乳綱食肉目貓科的一屬，主要分為四種：
歐亞猞猁（Lynx lynx）：最常見種，也可直接稱為猞猁。 加拿大猞猁（Lynx canadensis）：根據有些消息來源認為是歐亞猞猁的亞種。 南歐猞猁（Lynx pardinus）：又名伊比利亞猞猁或西班牙猞猁，主要棲息於西班牙西南部和極少分佈在葡萄牙，稀有種類，已近瀕臨滅絕。世界自然保護聯盟列為極危物種。 短尾貓（Lynx rufus）：體型最小的猞猁。
.jpg)
オオヤマネコ属（オオヤマネコぞく、Lynx）は、食肉目ネコ科に分類される属。欧米での呼び方をそのまま用いて、リンクスと称することもある。
体長85-115センチ。尾は短い。アメリカに生息するカナダオオヤマネコは平均12キロ、ユーラシアに生息するオオヤマネコは平均22キロと体のサイズに開きがある。北米・ヨーロッパ・アジア北部に生息する。雪の上でも楽にジャンプできるため、行動範囲が広く１晩で40km移動することもある。カナダオオヤマネコは主にネズミやリス、昆虫、鳥、ウサギを捕食し、大柄なオオヤマネコはこれらに加えシカなどの大きな獲物も狙うことがある[3]。天敵はピューマなどの、より大型のネコ科動物。
以下の分類・英名はMSW3に、和名は成島(1991)と伊澤(1992)に従う[1][2][4]。
かつてカラカルを含めることもあったが、形態情報や分子情報を用いた解析により否定されている[5][6]。
ヒョウ亜科（もしくはヒョウ族）
Catopuma属（マーブルキャット含む）
Caracal属（サーバル含む）
Leopardus属
ボブキャットL. rufus
カナダオオヤマネコL. canadensis
オオヤマネコL. lynx
スペインオオヤマネコL. pardinus
ネコ亜科（もしくはネコ族）の他属
化石を含む骨の形態情報から推定されたLynx属の進化史は以下の通りである。鮮新世から更新世にかけてヨーロッパ南部に分布した絶滅種L. issiodorensis†が、現生全てのLynx属の祖先にあたると考えられる。アフリカからもこの種に相当するより古い（400万年前）化石が産出しており、オオヤマネコ属の起源と考えることもある。ヨーロッパ南部のL. issiodorensisはL. pardinusへ、アジアへ進出したものはL. lynxへ、さらに北米大陸に到達したものはボブキャット（L. rufus）へと進化した。L. lynxは時代が下り更新世になってから、ヨーロッパへ進出しL. pardinusと競合するようになり、また北米大陸に渡ってL. canadensisとなった。[5]
しかしこれは分子情報に基づいて推定された系統関係（右図）とは合致しない。Lynx属の共通祖先から、まず鮮新世の320万年前にボブキャットが分かれ、更新世になって160万年前にL. canadensisが分かれ、120万年前にL. lynxとL. pardinusが分岐したと推定されている。また他属との系統関係から、Lynx属の共通祖先は北米大陸にいたと考えられる[6]。
日本列島では、秋吉台の洞穴で旧石器時代（更新世）の化石骨が発見されているほか、縄文時代を通して北海道・本州・四国・九州の各島の遺跡で断片的であるが化石が発掘されている。オオヤマネコはユーラシア大陸におけるマンモス動物群の一要素として、最終氷期の最盛期にヘラジカやトナカイなどとともにおそらく北海道経由で日本列島に渡来したと考えられる。縄文時代の遺物の中には犬歯の歯根部への穿孔したものがあり、垂飾りに使われたと考えられている。つまり縄文人の狩猟対象動物として、食用にするのみならず勇敢さと狩猟技量の高いことなどを誇示する最良の動物であったと考えられる。[7]。その後、数千年前まで生息していた日本列島において絶滅した原因は不明である。
オオヤマネコ／リンクス lynx の名は、「光」を意味するギリシャ語に由来し、照度の単位ルクス lux とも同根である。これは、オオヤマネコの眼がかすかな光でもよく見えることに由来するが、古代ローマでは観察眼の鋭さを「オオヤマネコの眼」と表現し、英語では、lynx-eyed 「オオヤマネコの眼をした」という表現で「眼の鋭い」ことを表す。古代から中世にかけて、どんなものでも見透かしてしまう超越的な視線の持ち主と考えられた「ボイオティアの大山猫（リンクス）」の名が、しばしば比喩として引かれた。[注釈 1]
中世キリスト教では、明敏や明智を表すものとして、貴族の紋章にオオヤマネコを用いたものがある。17世紀に設けられた西洋星座のやまねこ座も、明るい星のない星域に「この星座を見るためには誰もがヤマネコのような目を必要とするから」という理由からオオヤマネコがイメージされている。また、1993年公開の映画山猫は眠らないはスナイパーである主人公をオオヤマネコに例えたものである。
この項目は、動物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（Portal:生き物と自然／プロジェクト:生物）。
스라소니속(Lynx)은 4종의 중간크기 고양이과 동물을 포함하는 분류이다.
다음은 고양이과의 계통 분류이다.[8]
고양이과† 마카이로두스아과
표범아과 구름표범속 표범속 고양이아과 마블고양이속 황금고양이속 서벌속 카라칼속 호랑고양이속 스라소니속 치타속 퓨마속 재규어런디속 마눌속 삵속 고양이속
