الأسماء في صفحات التنقل
Rosa gallica, que'l so nome vulgar ye rosal de Castiella,[1] rosal de Francia o rosal de Provins, ye una especie de rosal orixinaria d'Europa central y meridional d'Asia occidental dende Turquía al Caúcasu.
Ye un parrotal de fueya caduca que puede algamar hasta dos metros d'altor, los tarmos tán provistos d'aguiyones y de pelos glandularios. Les fueyes, cunten con dende trés a siete capes verde azulaes. Les flores tán axuntaes en grupos de 1 a 4. Son flores simples, onde la corola cunta con cinco pétalos goliosos de color rosa. Los frutos de forma globulosa a ovoide, tienen de 10 a 13 mm de diámetru y cuando maurecen son de color naranxa-marrón.
Esta especie ye bono de cultivar en suelos bien drenaos con esposición al sol o a media solombra; puede aguantar fríos d'hasta 25 °C baxo cero. Ye una de les especies de rosales más vieyes que se cultiven, yeren conocíos polos antiguos Griegos y Romanos y comunes nos xardinos de la Edá Media. Nel sieglu XIX, yera una de les especies más importantes de rosales cultivaes, y la mayor parte de los cultivos modernos de roses europees tienen siquier una pequeña contribución de la Rosa Gallica nos sos xenes.
Los cultivos de la especie Rosa Gallica y los híbridos cercanos n'apariencia constitúin un grupu de cultivos, el grupu de rosales Gallica. Los ancestros son polo xeneral desconocíos y l'influencia d'otres especies nun puede ser refugada. El grupu de rosales Gallica comparte los calteres vexetativos de la especie, formando carbes baxes protectores. Les flores pueden ser simples, pero son más corrientes los dobles o semi-dobles. El color de les flores va dende'l blancu (pocu común) a rosa y a púrpura escuru, Toles rosales del grupu Gallica tienen un floriamientu únicu. Son fáciles de cultivar. El cultivu semi-doble “ Officinalis”, la rosa de Provins, ye tamién la << rosa colorada de Lancastre>> que ye l'emblema floral de Lancashire.
En 1867, Joséphine de Beauharnais cultivó 167 roses gallicas, munches sumieron, dalgunes tán presentes nes rosaledas conservadores, bien poques son entá cultivaes y comercializaes:
Dalgunes que creíamos perdíes fueron redescubiertas en vieyos xardinos, ye'l casu de ‘Sissighust Castle’ de color escuru, casi marrón.
Los híbridos de Rosa gallica formen los grupos de Rosa × waitziana nothovar, macrantha y les Rosa × francofurtana.
En 2004. un cultivu del grupu Gallica nomáu ‘Cardenal de Richelieu’ foi modificáu por interferencia de ARN pa producir la primer rosa azul.
Rosa gallica describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 492. 1753.[2]
Rosa: nome xenéricu que provién direutamente y ensin cambeos del llatín rosa que deriva de la mesma del griegu antiguu rhódon, , col significáu que conocemos: «la rosa» o «la flor de la rosal»
gallica: epítetu llatín que significa "de Francia".[3]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Rosa gallica, que'l so nome vulgar ye rosal de Castiella, rosal de Francia o rosal de Provins, ye una especie de rosal orixinaria d'Europa central y meridional d'Asia occidental dende Turquía al Caúcasu.
Fransa qızılgülü (lat. Rosa gallica)[1] - itburnu cinsinə aid bitki növü.[2]
Cənubi və Mərkəzi Avropada, Türkiyə və Qafqazada rast gəlinir.
Hündürlüyü 1 m-dək olan çoxillik, budaqlı koldur. Bitkinin mil kökü torpaqda bir neçə metr dərinliyə qədər uzanır. Cavan zoğları yaşıl və ya açıq yaşıl rənglidir. Qocaldıqda qonurlaşır və boz rəngli olur. Gövdələri müxtəlif ölçülü və formalı iynələrlə örtülmüşdür. Yarpaqları növbəli, uzun saplaqlı, mürəkkəb, cüt olmayan lələkvaridir. İyun-iyulda çiçəkləyir. Çiçəkləri iri, tək, sadə, yarımcoxləçəkli və ya çoxləçəkli olur. Erkəkcikləri və dişicikləri çoxsaylıdır. Meyvəsi şarşəkilli və ya yumurtavaridir.
Münbit, rütubətli torpaqlarda yaxşı bitir. İstiyə davamlıdır.
Böyük Qafqaz və Talışda (Lerik) təbii halda rast gəlinir.
Təbabətdə ləçəklərindən alınan yağdan mədə-bağırsaq xəstəliklərinin müalicəsində istifadə edilir.
Rosa gàl·lica és una espècie de rosa oriünda del sud i del centre d'Europa fins a Turquia. Es tracta d'un arbust baix, amb la tija erecta i dotada de grans agullons. Les flors són de color carmesí-violaci, solitàries i d'uns 9 cm de diàmetre que floreixen el mes de juny. Té propietats tòniques i astringents utilitzades sobretot per via tòpica.
Noms populars: Rosa de Castella, Roser castellà, Rosa francesa, Rosa roja, Rosa rosa, Rosa de Jericó
Etimologia: En català —i per altres llengües romàniques també—, el terme 'rosa' prové directament i sense canvis del llatí rosa, amb el significat que coneixem: 'la rosa' o 'la flor del roser'; Quant a la base, el nucli deriva d'una arrel indoeuropea vardh- (wardh), vradh- (wradh), 'créixer'; on en sànscrit wardh-as, significa 'germinant', i wardhati, 'elevar(se)', 'prosperar'. Per altra part, pot ser un derivat d'una arrel grecollatina VRAD-, 'plegar-se', 'fer-se flexible'. Color clar. 'Rosa' també és un terme coincident amb diversos noms germànics que tenen l'arrel hrod, amb el significat de 'gloria'.
Es troba de forma natural a Europa i al nord d'Àfrica, sobretot al Marroc, Moldàvia, Ucraïna, Europa central, regió Mediterrània i Àsia menor. No es troba al Principat de Catalunya.
Hàbitat: en boscos, en arbusts i a la vora de camins.
Els rosals són arbusts o trepadores (a vegades penjants) generalment són espinosos. Arriben fins a 2–5 metres d'altura i algun cop arribar a 20 metres trepant sobre altres plantes.
És una planta hermafrodita. La inflorescència és racemosa, formant corimbs; però poden presentar flors solitàries.
La corol·la és dialipètala, simètrica i formada per 5 pètals regulars de colors cridaners o blanc. La corol·la normalment és doble o plena a causa de la transformació dels estams en pètals.
'Alain Blanchard' (Vibert 1839)
'Ornament de la Nature' (Toutain 1826)
Exposició: Rosa gàl·lica és una planta que es pot cultivar al jardí tot l'any. No tem el fred i suporta temperatures mínimes molt rígides. Gran part de les fulles de les plantes medicinals es poden utilitzar per al consum alimentari, llavors utilitzem insecticides i anticriptogàmics per l'agricultura, sempre lluny del període de la collita. Per un desenvolupament equilibrat, s'aconsella de posicionar la rosa en un lloc on rebi almenys algunes hores de sol directe.
Adob: A la primavera s'aconsella adobar aquesta planta amb adobs rics en sofre, per afavorir el desenvolupament de l'aparell radical i de les fulles més joves. Es poden fer servir adobs líquids que s'han de subministrar cada 15-20 dies o adobs de lenta alliberació, que van amb el terreny de cultiu que es canvia cada 3-4mesos.
Reg: abans de recollir i utilitzar la planta, s'ha de saber sobre els períodes balsàmics, és a dir, s'ha de saber quan la planta té els principis actius que volem. Perquè la planta no quedi seca s'ha de mullar profundament el terreny amb 2-3 vasos d'aigua cada 2-3 setmanes.
Tractaments: El clima primaveral, amb un elevat salt tèrmic entre les hores diürnes i nocturnes i les pluges freqüents poden afavorir el desenvolupament de malalties causades per fongs, per això prèviament cal tractar la planta amb fungicides sistèmics. A finals d'hivern s'aconsella també un tractament amb insecticida d'ampli espectre per prevenir l'atac de diferents bacteris. Recordar sempre que aquests tractaments s'han de realitzar sempre abans de la floració.
Terreny: S'aconsella cultivar aquesta planta medicinal en un terreny tou i lleuger, molt ben drenat.
Rosa gàl·lica és una espècie de rosa oriünda del sud i del centre d'Europa fins a Turquia. Es tracta d'un arbust baix, amb la tija erecta i dotada de grans agullons. Les flors són de color carmesí-violaci, solitàries i d'uns 9 cm de diàmetre que floreixen el mes de juny. Té propietats tòniques i astringents utilitzades sobretot per via tòpica.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Rhosyn coch Caerhirfryn sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Rosa gallica a'r enw Saesneg yw Red rose (of lancaster).[1]
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd.[2] Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Rhosyn coch Caerhirfryn sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Rosa gallica a'r enw Saesneg yw Red rose (of lancaster).
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd. Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Růže keltská (Rosa gallica), též růže galská, je druh keře z čeledi růžovité. Je původním druhem v české květeně. Stála též na počátku šlechtění všech starých odrůd evropských kulturních růží.
Růže keltská dosahuje výšky přibližně 30 cm až 1 m. Vytváří drobné, řídce větvené keříky nebo polykormony s podzemními výhonky (až 4 m dlouhými). Na tenkých větvičkách jsou nepravidelně rozmístěny úzké jehlicovité, obvykle načervenalé ostny promísené s drobnějšími jehlicovitými ostenci, štětinami a stopkatými žlázkami. Špičatě vejčité listy se zubatými okraji jsou kožovité, tuhé, lichozpeřené nejčastěji se dvěma páry lístků; na spodní straně jsou sivé či bledě zelené, více či méně chlupaté.[1]
Intenzivně vonící květy vyrůstají jednotlivě, nanejvýš po dvou či po třech; jejich koruny jsou ploché, červeně až tmavě růžově zbarvené, obvykle 5–8, výjimečně až 10 cm široké, což je nejvíce mezi evropskými růžemi. Vnější kališní lístky jsou zpeřené, hustě žláznaté, po odkvětu se sklánějí dolů a posléze opadávají. Druh kvete od května do července, plody jsou asi 1 cm veliké drobné, kulovité či úzce vejčité šípky červené barvy.[1]
Co do barvy květů a listů i celkového habitu se jedná o druh značně proměnlivý.[1] Co do počtu chromozomů je tetraploidním druhem, s ploidií 2n = 28.[2]
Růže keltská vyhledává především suchá a výslunná místa lesostepního charakteru, osidluje též skalní výchozy, meze, náspy, pastviny atp. Je diagnostickým druhem svazu suchých širokolistých trávníků svazu Bromion erecti. Optimum výskytu má v nízkých xerofilních (teplomilných) křovinách a subkontinentálních teplomilných doubravách. Roste od nížin po pahorkatiny, v České republice poměrně hojně v termofytiku, roztroušeně až řídce v mezofytiku.[1]
Jedná se o převážně evropský druh, s těžištěm rozšíření ve střední a jižní Evropě, místy identicky s někdejším keltským osdílením (odtud jméno); areál zasahuje až do Malé Asie a na Kavkaz. Introdukována byla i na jiné kontinenty, v současnosti se tak vyskytuje i v mírném podnebním pásu Severní Ameriky. Původní přirozený areál rozšíření se v posledních dvou staletích vinou intenzivní zemědělské činnosti v Evropě výrazně zmenšil a na mnoha místech značně ustoupila.
V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je vedena v kategorii C3.[3]
Růže keltská má nejpozději od raného středověku doložené hospodářské využití. Pěstovala se v klášterních a později lékárnických zahradách jako Rosa officinalis (resp. Rosa gallica var. 'Officinalis'); využíván byl květ i šípek. (Tuto růži měl mj. ve znaku anglický rod Lancasterů.) Před introdukcí asijských růží koncem 18. a v 19. století byla v Evropě prakticky jedinou výhradně šlechtěnou růží. Mezi její křížence patří například růže bílá (kříženec s růží šípkovou, známá též jako bílá růže z Yorku), růže damašská, růže stolistá a další. Ke šlechtění zahradních růží byla mnohokrát použita i její velmi atraktivní varieta Mundi, jinak známá i jako Rosa gallica var. 'Versicolor'; oblíbená byla i varianta 'Muscosa' se zbytnělými kališními přívěsky (tzv. mechová růže).[1] Z příbuzných druhů a kříženců s růží damašskou se též lisuje růžový olej (např. v Bulharsku).
Tento druh se vnitřně člení na několik dalších taxonomických jednotek; jeho systematika se nicméně stále vyvíjí a není shodně pojata u všech relevantních autorů. Proto můžeme kupříkladu žíhanou varietu, Rosa gallica var. 'Mundi', nalézt v různých zdrojích označenou jako poddruh, nebo dokonce vyčleněnou jako samostatný druh Rosa mundi v rámci sekce Galicannae. Vzhledem k bohaté šlechtitelské historii existuje celý okruh drobných taxonů, variant a vzhledově podobných blízce příbuzných hybridů.
Habitus volně rostoucího keře
Rozkvétající poupě a dělené kališní lístky
Šípek
Větvička s několika typy ostnů, ostenců a štětin
Kultivar 'Belle Sultane'
Plnokvětý kultivar 'Ornament de la Nature'
Rosa gallica 'Officinalis'
Obrázky, zvuky či videa k tématu růže keltská ve Wikimedia Commons
Růže keltská (Rosa gallica), též růže galská, je druh keře z čeledi růžovité. Je původním druhem v české květeně. Stála též na počátku šlechtění všech starých odrůd evropských kulturních růží.
Fransk rose (Rosa gallica) er en løvfældende busk med en stift opret vækst. grenene er tæt besat med uens lange, rette eller bagudbøjede torne og børsteagtige kirtehår. Fransk rose har været dyrket siden Middelalderen og dens gener findes i mange af de hybrider og sorter, der dyrkes i dag.
Knopperne er små, spidse og lysegrønne, og de sidder næsten skjult bag akselbladene. Bladene er uligefinnede med fem ovale småblade, der har savtakket rand. Oversiden er rynket med forsænkede ribber og græsgrøn, mens undersiden er lysegrøn og behåret. Blomstringen sker i juni-juli, hvor man finder de forholdsvis store blomster endestillet på kortskud. Blomsterne er regelmæssige og 5-tallige med lyserøde eller purpurrøde kronblade, der hver har en indskæring, hvor spidsen skulle være. Frugterne er et højrødt til orangerødt, aflangt hyben[1].
Rodnettet er kraftigt og både dybtgående og vidt udbredt. Planter i handlen er dog podet enten på mangeblomstret rose eller ’’Rosa laxa’’, hvis rodnet den altså overtager.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 1,50 x 1,00 m (50 x 35 cm/år).
Arten var oprindelig udbredt i Mellemøsten, Kaukasus og i Syd- og Sydøsteuropa. Ved dyrkning er den desuden spredt i mange andre egne af verden. Den er knyttet til lysåbne voksesteder med en varm, veldrænet og gerne kalkrig jord. I det nordøstlige Bulgarien, hvor klimaet er kontinentalt med varm, tørre somre og hårde vintre, findes steppeområder af samme type, som kan ses i f.eks. Ungarn og Ukraine. Her vokser arten sammen med bl.a. agernigella, almindelig blærebælg, almindelig judastræ, almindelig nældetræ, almindelig parykbusk, almindelig syren, asfaltkløver, asiatisk singrøn, balkanpæon, bjergkortkrone, bjergstenfrø, blå staudeklematis, buskhestesko, dværgmandel, farvegåseurt, foderesparsette, glatbladet tidselkugle, gul læbeløs, hvid diktam, hårtotfjergræs, kronelimurt, lav iris, Melica transsilvanica (en art af flitteraks), melittis, opret galtetand, pigget lakrids, Potentilla cinerea (en art af potentil), purpurkongelys, russisk løn, Scabiosa argentea (en art af skabiose), sibirisk klokke, skarleje, skærmokseøje, slank sternbergia, spinkel kambunke, strandasters, sølvsalvie, sølvbladet pære, Teucrium polium (en art af kortlæbe), uldhåret fingerbøl, våradonis og weichsel[2]
Fransk rose (Rosa gallica) er en løvfældende busk med en stift opret vækst. grenene er tæt besat med uens lange, rette eller bagudbøjede torne og børsteagtige kirtehår. Fransk rose har været dyrket siden Middelalderen og dens gener findes i mange af de hybrider og sorter, der dyrkes i dag.
Die Essig-Rose (Rosa gallica),[1] auch Gallica-Rose genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Rosen (Rosa) innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Sie ist eine robuste Wildrose, die seit vielen Jahrhunderten kultiviert wird und von der viele unserer heutigen Garten-Rosen abstammen; sie wird zu den Alten Rosen gezählt.
Die Essig-Rose wächst als sommergrüner,[1] gedrungener, aufrechter Strauch und erreicht Wuchshöhen von etwa 1 Meter. Es werden weithin kriechende Ausläufer gebildet. Die Zweige sind grün oder stumpfgrün. Die Stacheln sind sehr ungleich, meist gekrümmt, aber auch gerade und oft mit zahlreichen mehr oder weniger geraden Stachelborsten und Stieldrüsen besetzt.
Die 2 bis 6 Zentimeter langen Laubblätter sind unpaarig gefiedert mit meist drei oder fünf, selten sieben Fiederblättchen. Der Blattstiel und -spindel sind durch Drüsen und Haken rau. Die ledrigen Fiederblättchen sind bei einer Breite von 2 bis 6 Zentimetern breit elliptisch oder eiförmig mit abgerundeter bis herzförmiger Basis und stumpfem oder plötzlich zugespitztem oberen Ende. Die Oberseite der Fiederblättchen ist dunkelgrün sowie rau und die Unterseits heller sowie oft leicht behaart. Die Sommerblätter bleiben bis in den Winter am Strauch. Die Nebenblätter sind schmal.
Die Blütezeit reicht von Juni bis Juli. Die Blüten stehen meist einzeln auf dicken, drüsigen Blütenstielen. Tragblätter sind vorhanden. Die Blütenstiele, Blütenbecher und die Kelchblätter sind meist stieldrüsig. Die duftenden, zwittrigen Blüten sind bei einem Durchmesser von 4 bis 6 Zentimetern radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die äußeren Kelchblätter sind stark gefiedert, nach der Blüte straff zurückgeschlagen und hinfällig. Die fünf Kronblätter sind ausgerandet, hellrot bis dunkelpurpurn, sie haben einen hellen Nagel. Die kurzen Griffel sind frei.
Die Hagebutten sind bei einer Länge von etwa 1,5 Zentimetern kugelig oder birnenförmig, wenig fleischig, vor der Reife drüsenborstig und färben sich bei Reife braunrot.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 21 oder 28.[2]
Bei der Essig-Rose handelt es sich um einen Nanophanerophyten.[1] Die vegetative Vermehrung geschieht durch unterirdische Ausläufer.
In Mitteleuropa fehlt die Essig-Rose nördlich von Main und Mosel (mit Ausnahme der südlichen Eifel, der Rhön und der Haßberge). In den Mittelgebirgen mit kalkhaltigem Gestein ist sie selten, sie bildet dort aber oft lockere Bestände; in den Alpen fehlt sie.[3][4]
Die Gallica-Rose wächst wild in Laubwäldern und auf trockenen Wiesen in Mitteleuropa und Südeuropa. Sie wurde schon von den Römern als Heilpflanze, zur Herstellung von Parfüm und Rosenessig in Plantagen angebaut. Als Heilpflanze wurde sie nach Untergang des römischen Reiches in Klostergärten, später auch als Zierpflanze in privaten Gärten angepflanzt. Sie kann wurzelecht vermehrt werden und treibt Ausläufer, die im Garten schwer wieder zu entfernen sind.
Die wärmeliebende Essig-Rose braucht Frühjahrsnässe und Sommertrockenheit in Licht- bis Halbschattenlage. Sie gedeiht am besten auf nährstoffreichen, aber kalkarmen, schweren Lehm- oder Tonböden.[3][4] Sie besiedelt Waldränder und Wegraine im Hügel- und im Bergland.[3][4] Sie kommt in Mitteleuropa vor allem in Gesellschaften der Verbände Berberidion oder Geranion sanguinei, aber auch in denen der Ordnung Quercetalia pubescentis oder des Verbands Carpinion vor.[2]
Die Erstveröffentlichung von Rosa gallica erfolgte durch Carl von Linné.
Rosa gallica ist die einzige Art der Sektion Rosa in der Untergattung Rosa innerhalb der Gattung Rosa. In molekulargenetischen Studien befindet sich Rosa gallica innerhalb der Klade der Sektion Caninae, verfügt jedoch über eine normale Meiose (vrgl. Canina-Meiose). Sie oder eine unbekannte/ausgestorbene nah verwandte Art könnte eine der Elternarten der allopolyploiden Caninae-Arten sein.[5]
Neben ihrem Duft und ihrer Zierde für Gärten wird die Rosa gallica schon seit dem Altertum für die Herstellung von Rosenöl, Rosenwasser, Rosenessig und ihre Blütenblätter als Tee von Apothekern genutzt. Der Auszug der Blüten wirkt adstringierend und wird zur Heilung im Mund- und Rachenbereich, zum Gurgeln, sowie zur Behandlung schlecht heilender Wunden verwendet.
Die magentarote Sorte 'Officinalis' (Apotheker-Rose) war im 15. Jahrhundert als 'Red Rose of Lancaster' das Symbol des Hauses Lancaster. Ihr gegenüber stand die Rosa alba, die 'Weiße Rose' der Adelsfamilie des Hauses York.
Ein bekannter Sport (plötzlich auftretende Mutation), der aus der Sorte 'Officinalis' vor 1583 (Erwähnung bei Carolus Clusius als Rosa gallica variegata) entstanden ist, heißt 'Versicolor' oder auch 'Rosa Mundi' und hat hell karmesinrot-weiß gestreifte Blüten. Die 'Rosa Mundi' wurde 2009 in die Hall of Fame der Weltrosen gewählt.
Ein Zentrum des Anbaus von Rosa gallica war die Stadt Provins bei Paris, daher wird sie auch Provinsrose genannt. Vom Anfang des 17. Jahrhunderts, als es nur etwa ein Dutzend verschiedener Sorten der Gallica-Rose gab, bis zum Beginn des 19. Jahrhunderts stieg die Zahl der Sorten durch Züchtungen in Holland und Frankreich auf über 1000 an. Einige beliebte Sorten der Rosa gallica im Überblick:
'Officinalis'
'Versicolor', Weltrose
'Tuscany'
'Charles de Mills'
'Cardinal de Richelieu'
'Complicata'
'Jenny Duval'
Die Essig-Rose (Rosa gallica), auch Gallica-Rose genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Rosen (Rosa) innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Sie ist eine robuste Wildrose, die seit vielen Jahrhunderten kultiviert wird und von der viele unserer heutigen Garten-Rosen abstammen; sie wird zu den Alten Rosen gezählt.
Rosa gallica, the Gallic rose, French rose, or rose of Provins, is a species of flowering plant in the rose family, native to southern and central Europe eastwards to Turkey and the Caucasus. Rosa gallica was one of the first species of rose to be cultivated in central Europe.[2] It is a parent of several important cultivars.
Rosa gallica is a deciduous shrub forming large patches. The slender, straight prickles are various in size and frequency in this species.[2][3] The leaves are pinnately-compound, with three to seven bluish-green leaflets. The flowers are clustered one to four together, on glandular pedicels. Each flower has five or more petals, sometimes producing double corollas.[2] The flowers are fragrant and deep pink. The hips are globose to ovoid, 10–13 mm diameter, and orange to brownish.
In the field of Food science, rose petal extract from Rosa gallica has been shown to have properties that reduce inflammation and wrinkling in human skin.[4][5]
Cultivars of the species R. gallica and hybrids close in appearance are considered as a cultivar group, the Gallica Group roses. Their exact ancestry is usually unknown and other species may be involved. They are easily cultivated. The Gallica Group roses share the vegetative characters of the species:
Plants with semidouble deep pink flowers have been treated as either a variety, under the name R. gallica var. officinalis,[6] or as a cultivar, R. gallica 'Officinalis'.[7] It is also called the apothecary's rose, the crimson damask rose, or the red rose of Lancaster.[8] It is the county flower of Lancashire. A cultivar R. gallica var. officinalis 'Versicolor', with striped pink blooms, is also known as Rosa mundi.[9]
The names Rosa gallica f. trigintipetala or Rosa 'Trigintipetala' are considered to be synonyms of Rosa × damascena.[10]
It was cultivated by the Greeks and Romans and commonly used in mediaeval gardens. Until the 19th century it was the most important species of rose to be cultivated, and most modern European rose cultivars have at least a small contribution from R. gallica in their ancestry.[2]
Rosa gallica is easily cultivated on well drained soil in full sun to semishade; it can survive temperatures down to −25 °C.
The following cultivars and hybrids currently hold the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.
Other notable cultivars include:
'Alain Blanchard'
'Complicata'
'Ornament de la Nature'
'Versicolor' (Rosa mundi)
'Tuscany Superb'
Rosa gallica, the Gallic rose, French rose, or rose of Provins, is a species of flowering plant in the rose family, native to southern and central Europe eastwards to Turkey and the Caucasus. Rosa gallica was one of the first species of rose to be cultivated in central Europe. It is a parent of several important .
Gaŭla rozo (Rosa gallica) aŭ vinagra rozo estas plantspecio el la genro Rozo (Rosa) ene de la familio de la Rozacoj (Rosaceae). Ĝi estas fortika sovaĝrozo, kiu estis kultivata dum multaj jarcentoj kaj kiu estas multaj hodiaŭaj ĝardenrozoj devenas; ĝi apartenas al la tiel nomataj malnovaj rozoj.
La gaŭla rozo kreskas kiel somerverda,[1] kompakta, vertikala arbusto kaj atingas kreskoalton de ĉirkaŭ un metron. Ĝi formas vaste etendiĝantajn stolonojn. La branĉoj estas verdaj kaj malbrile verdaj. La pikiloj estas neegalaj, plej ofte kurbaj, sed ankaŭ rektaj kaj kovrataj kun multaj rigidharoj kaj glandoj.
La 2 ĝis 6 cm longaj folioj estas nepara plumaj kun plej ofte triĝis kvin, malofte ĝis sep folieto. La petilo kaj la folispindelo (rachis) estas pro glandoj kaj hokoj aspraj. La ledraj folietoj estas du ĝi ses cm larĝaj eliptaj aŭ ovformaj kun rondigita ĝia korforma bazo kaj obtuza aŭ pinta fino. La supra surfaco de la folietoj estas malhelverda kaj aspra. La malsupra surfaco pli hela kaj malforte hara. La folioj restas ĝis vintro al la arbusto. La stipuloj estas mallarĝaj.
La planto floras de juni ĝi julio. La floroj staras plej ofte unuope sur dika, glanda pedunklo. brakteoj ekzistas. La pedunklo, receptaklo kaj sepaloj estas glandaj. La odorantaj, duseksaj floroj havas diametron de 4 ĝis 6 cm radiosimetriaj kaj kvinnombraj kun duobla involukro. La eksteraj sepaloj estas plumaj, post la malfermado rigide refleksitaj kaj ne daŭraj. La kvin petaloj estas helruĝaj ĝis malhele purpuraj. Ili havas helan najlon. La mallongaj pistiloj estas liberaj.
La rozfruktoj estas 1,5 cm longaj, glob- au pirformaj, nur iomete karnecaj kaj en matura stato brunruĝa.
La gaŭla rozo estas Nanofanerofito. La vegetativa multigado okazas per subgrundaj stolonoj.
La gaŭla rozo kreskas sovaĝe en foliarbaroj de meza kaj suda Eŭropo. Jam la romianoj uzis ĝin kiel kuracplanto, kaj kultivis ĝin por produkti parfumon kaj rozvinagron. Kiel kuracplanto ĝi poste estis kultivata en monaĥejaj ĝardenoj. Hodiaŭ ĝi estas uzata kiel ornamplanto en privataj ĝardenoj kaj parkoj. Ĝi kreskigas subgrundaj stolonoj, pro kiuj ĝi nur malfacile povas esti forigebla el la ĝardeno.
La varmoŝatanta gaŭla rozo bezonas akvon en printempo kaj sekecon den somero. Ĝi kreskas kaj en plena suno kaj en ombro. Ĝi plej bone evoluiĝas sur nutroriĉaj kaj kalkmalriĉaj, pezaj lomo- aŭ argilogrundoj.[2][3] Ĝi kreskas ĉe arborandoj kaj apudvojaj verdejoj en montetaraj kaj montaraj regionoj.[2][3]
La unu priskribo de Rosa gallica okazis de Carl von Linné.
Rosa gallica estas la sola specio de la sekcio Rosa en la subgenro Rosa en de la genro Rosa. Laŭ molekulgenetikaj studoj Rosa gallica apartenas al la klado de la sekcio Caninae. [4]
Apud la odoro kaj la ornamado den ĝardenoj la gaŭla rozo estas jam de longe uzata por fari rozoleon, rozakvon, rozvinagron kaj la petaloj estas uzataj por fari oficinan tizanon. La ekstrakto el la floroj havas adstringan efikon kaj estas uzata por kuraci buŝon kaj gorĝon.
La magentaruĝa kultivaro 'Officinalis' (la „oficina rozo“) estis en la 15a jarcento la simbolo de la domo Lancaster. La Rosa alba, la 'blanka rozo' simbolas la domon York.
Centro de la kultivado de Rosa gallica estis la urbo Provins apud Parizo, tial ĝi ankaŭ havas la nomon „Provinsrozo“. Komence de la 17a jarcento nur ekzistis ĉirkaŭ dudekon da diveraj kultivaroj de la gaŭla rozo. La nombro de la kultivaro plialtiĝis ĝis la 19 jarcento al pli ol 1000 por la aktiva bredadlaboroj en Nederlando kaj Francio. Jen kelkaj ŝatataj kultivaroj de Rosa gallica:
'Cardinal de Richelieu'
'Charles de Mills'
'Complicata'
'Officinalis'
'Versicolor', Weltrose
rozfruko de Rosa gallica 'Versicolor'
Gaŭla rozo (Rosa gallica) aŭ vinagra rozo estas plantspecio el la genro Rozo (Rosa) ene de la familio de la Rozacoj (Rosaceae). Ĝi estas fortika sovaĝrozo, kiu estis kultivata dum multaj jarcentoj kaj kiu estas multaj hodiaŭaj ĝardenrozoj devenas; ĝi apartenas al la tiel nomataj malnovaj rozoj.
Rosa gallica, cuyo nombre vulgar es rosal de Castilla,[1] rosal de Francia o rosal de Provins, es una especie de rosal originario de Europa central y meridional de Asia occidental desde Turquía al Cáucaso.
Es un arbusto de hoja caduca que puede alcanzar hasta dos metros de altura. Los tallos están provistos de aguijones y de pelos glandularios. Las hojas cuentan con tres a siete capas verde azuladas. Las flores están reunidas en grupos de uno a cuatro. Son flores simples, donde la corola cuenta con cinco pétalos olorosos de color rosa. Los frutos, de forma globulosa a ovoide, tienen de 10 a 13 mm de diámetro y cuando maduran, son de color naranja-marrón.
Esta especie es fácil de cultivar en suelos muy drenados con exposición al sol o a media sombra; puede resistir fríos de hasta 25 °C bajo cero. Es una de las especies de rosales más antiguas que se cultivan; eran conocidos por los antiguos griegos y romanos y comunes en los jardines de la Edad Media. En el siglo XIX, era una de las especies más importantes de rosales cultivados, y la mayor parte de los cultivos modernos de rosas europeas tienen al menos una pequeña contribución de la Rosa Gallica en sus genes.
Los cultivos de la especie Rosa gallica y los híbridos cercanos en apariencia constituyen un grupo de cultivos, el grupo de rosales Gallica. Los ancestros son en general desconocidos y la influencia de otras especies no puede ser descartada.
El grupo de rosales Gallica comparte los caracteres vegetativos de la especie, formando matorrales bajos protectores. Las flores pueden ser simples, pero son más corrientes las dobles o semidobles. El color de las flores va desde el blanco (poco común) a rosa y a púrpura oscuro, Todos los rosales del grupo Gallica tienen una floración única. Son fáciles de cultivar.
El cultivo semidoble “Officinalis”, la rosa de Provins, es también la «rosa roja de Lancaster» que es el emblema floral de Lancashire.
En 1867, Joséphine de Beauharnais cultivó 167 ejemplares, muchos han desaparecido, algunos están presentes en las rosaledas conservadoras, muy pocos son aún cultivados y comercializados:
Algunas que creíamos perdidas han sido redescubiertas en ancianos jardines, es el caso de ‘Sissighust Castle’ de color oscuro, casi marrón.
Los híbridos de Rosa gallica forman los grupos de Rosa × waitziana nothovar, macrantha y las Rosa × francofurtana.
En 2004. un cultivo del grupo Gallica nombrado ‘Rosa del Cardenal de Richelieu’ ha sido modificado por interferencia de ARN para producir la primera rosa azul.
Rosa gallica fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 492. 1753.[2]
Rosa: nombre genérico que proviene directamente y sin cambios del latín rosa que deriva a su vez del griego antiguo rhódon, con el significado que conocemos: «la rosa» o «la flor del rosal».
gallica: epíteto latíno que significa "de Francia".[3]
Rosa gallica, cuyo nombre vulgar es rosal de Castilla, rosal de Francia o rosal de Provins, es una especie de rosal originario de Europa central y meridional de Asia occidental desde Turquía al Cáucaso.
Äädika-kibuvits (Rosa gallica) on roosõieliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Äädika-kibuvits (Rosa gallica) on roosõieliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Gallianruusu (Rosa gallica) on keski- ja eteläeurooppalainen pensasruusu, joka on myös koristekasvi. Gallianruusun risteymälajikkeita (Rosa Gallica-ryhmä) kutsutaan ranskanruusuiksi.
Gallianruusu kasvaa 1–1,5 metriä korkeaksi pensaaksi. Sen varressa on nystykarvoja ja harvassa käyriä piikkejä. Lehden muodostavat lehdykät ovat kooltaan 3–7 senttimetriä. Ne ovat nahkeita ja muodoltaan leveänsoikeasta lähes pyöreään. Gallianruusun kukat ovat suuret, ne voivat olla yksinkertaiset tai kerrotut, väriltään monen sävyiset. Kiulukka on kalju tai nystykarvainen.[1]
Gallianruusu (Rosa gallica) on keski- ja eteläeurooppalainen pensasruusu, joka on myös koristekasvi. Gallianruusun risteymälajikkeita (Rosa Gallica-ryhmä) kutsutaan ranskanruusuiksi.
Gallianruusu kasvaa 1–1,5 metriä korkeaksi pensaaksi. Sen varressa on nystykarvoja ja harvassa käyriä piikkejä. Lehden muodostavat lehdykät ovat kooltaan 3–7 senttimetriä. Ne ovat nahkeita ja muodoltaan leveänsoikeasta lähes pyöreään. Gallianruusun kukat ovat suuret, ne voivat olla yksinkertaiset tai kerrotut, väriltään monen sävyiset. Kiulukka on kalju tai nystykarvainen.
Rosa gallica, le rosier de France ou rosier de Provins, est une espèce de rosier originaire d'Europe centrale et méridionale et d'Asie mineure de la Turquie au Caucase.
C'est un arbrisseau à feuilles caduques pouvant atteindre jusqu'à deux mètres de haut, les tiges sont munies d'aiguillons et de poils glandulaires.
Les feuilles, imparipennées, comptent de trois à sept folioles vert-bleu.
Les fleurs sont réunies en groupes de 1 à 4. Ce sont des fleurs simples, dont la corolle compte cinq pétales de couleur rose, odorantes.
Les fruits de forme globuleuse à ovoïde, ont de 10 à 13 mm de diamètre et sont à maturité de couleur orange à brun.
L’espèce est facile à cultiver sur des sols biens drainés en exposition ensoleillée ou à mi-ombre ; elle peut résister jusqu’à des froids de 25 °C au-dessous de zéro. Elle est l’une des espèces de rosiers les plus anciennement cultivées ; elle était connue des anciens Grecs et Romains et était commune dans les jardins du Moyen Âge. Au XIXe siècle, c’était l’une des plus importantes espèces de rosiers cultivés, et la plupart des cultivars modernes de roses européennes ont au moins une petite contribution provenant de Rosa gallica dans leurs gènes.
Les cultivars de l’espèce Rosa gallica et les hybrides[1] proches en apparence constituent un groupe de cultivars, le groupe des rosiers Gallica. Les ancêtres sont en général inconnus et l’influence des autres espèces ne peut pas être écartée.
On estime qu'il a existé plus de deux mille cultivars de Rosa gallica, mais seuls deux cents sont encore conservés à ce jour[2].
Le groupe des rosiers Gallica partage les caractères végétatifs de l’espèce, formant des buissons bas couvrants. Les fleurs peuvent être simples, mais sont plus couramment doubles ou semi-doubles. La couleur des fleurs va du blanc (rare) au rose et au pourpre foncé. Tous les rosiers du groupe Gallica ont une floraison unique (non remontants). Ils sont faciles à cultiver.
Les plus connus sont le cultivar semi-double 'Officinalis', la rose de Provins et un cultivar incertain, la « Rose rouge de Lancastre » qui est l’emblème floral du Lancashire.
En 1807, Joséphine de Beauharnais cultive 167 roses galliques, beaucoup ont disparu, certaines sont présentes dans les roseraies conservatoires, très peu sont encore cultivées et commercialisées :
Des hybrides de Rosa gallica forment les groupes des Rosa ×waitziana, Rosa ×waitziana nothovar. macrantha et des Rosa ×francofurtana.
En 2004, un cultivar du groupe Gallica nommé 'Cardinal de Richelieu' a été modifié par interférence par ARN pour produire la première rose bleue.
les cultivars suivants ont été distingués par un Award of Garden Merit de la Royal Horticultural Society :
Cette espèce est protégée en France, à l'annexe 2[15].
Sur une fresque de pompéi.
'Versicolor'.
'Tuscany Superb' (roseraie de la Devise 17).
'Alain Blanchard' (Vibert 1839).
'Ornement de la Nature' (Toutain 1826).
'Cardinal de Richelieu', (roseraie de la Devise 17).
'Victor Parmentier' à l'Europa-Rosarium.
'La Belle Sultane' dans un jardin de L'Hôpital (Moselle) (avant 1795).
Rosa gallica, le rosier de France ou rosier de Provins, est une espèce de rosier originaire d'Europe centrale et méridionale et d'Asie mineure de la Turquie au Caucase.
Galska ruža (majska ruža, vrtna ruža, lat. Rosa gallica), korisni listopadni mirisni grm iz roda ruža, porodica ružovki. Staništa su joj sunčana i suha mjesta, često uz rubove šuma, na livadama i pašnjacima. Raširena je po južnoj i srednjoj Europi, po zapadnoj Aziji i sjevernoj Africi.
Naraste do jedan metar visine, dubokog je i dobro razvijenog korijena, trnovitih grana i velikih mirsnih cvjetova s tamno ružičastim laticama koji cvatu od svibnja do srpnja.[1]
Latinski naziv vrste “gallica” znači galska, francuska.
R. gallica
R. gallica
R. gallica
R. gallica
R. gallica
R. gallica
R. gallica
R. gallica
Kisałowa róža (Rosa gallica) je rostlina ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Jeli eksistuje w druhej rěči hižo bóle wuwity nastawk ze samsnej temu, potom přełožuj a dodawaj z njeho.
Jeli nastawk ma wjace hač jedyn njedostatk, wužiwaj prošu předłohu {{Předźěłuj}}. Nimo toho so awtomatisce kategorija Kategorija:Zarodk wo botanice doda.
Kisałowa róža (Rosa gallica) je rostlina ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Rosa gallica L. è una pianta appartenente alla famiglia delle Rosaceae.[1]
Questa pianta non si sviluppa particolarmente, ha un portamento appena eretto e compatto che si modifica, arcuandosi, quando la fioritura è al massimo della sua crescita ed è ricoperto di foglioline verde chiaro che sfumano al grigio. Non è molto spinosa ma i rami, rametti e peduncoli sono ricoperti da una fitta trama di setole.
Prancūzinis erškėtis (lot. Rosa gallica) – erškėtinių (Rosaceae) šeimos, erškėčio (Rosa) genties augalas. Paplitęs Pietų ir Vidurio Europoje, Turkijoje, Kaukaze.
Tai lapus metantis, iki 1,2 m aukščio užaugantis krūmas. Stiebai sumedėję, apaugę dygliais. Lapai sudėtiniai, sudaryti iš 5 lapelių dantytais kraštais. Žiedai susitelkę nuo 1 iki 5, tamsiai rožiniai. Vaisiai kiaušiniški, 10-13 mm ilgio.
Prancūzinis erškėtis auga gerai drenuojamoje dirvoje, saulėtoje vietoje. Pakelia šaltį iki -25 °C. Augalas pradėtas kultivuoti dar antikiniais laikais, buvo labai dažnas viduramžių soduose. Didelė dalis rožių yra išvesta būtent iš prancūzinio erškėčio.
Multimedia w Wikimedia Commons 
Hasło w Wikisłowniku Róża francuska (Rosa gallica L.) – gatunek krzewu należący do rodziny różowatych (Rosaceae Juss.). Występuje w południowej, wschodniej i centralnej Europie oraz w Turcji i na Kaukazie[2]. Kiedyś pospolity na terenie Polski, obecnie w środowisku naturalnym rzadki. Występuje w południowej Polsce, głównie na Nizinie Śląskiej, w pasie wyżyn, w górach w piętrze pogórza[3]. Uprawiany był w Europie już przed rokiem 1500[4].
Rośnie w zaroślach, na miedzach, przydrożach. Preferuje miejsca suche. Kwitnie w czerwcu i lipcu, po róży dzikiej[5].
Roślina objęta w Polsce ochroną gatunkową od 2004 r. Ścisłą ochroną objęte są dziko rosnące okazy. Na wielu stanowiskach wyginęła w wyniku zniszczenia siedlisk. Jest także zagłuszana i zacieniana w wyniku naturalnej sukcesji zespołów leśnych[3]. Jedno z liczniejszych stanowisk róż francuskich dziko rosnących w Polsce znajduje się w Wielkopolsce (droga z Nowieczka do Ostrowieczna).
W opracowaniu Czerwona lista roślin i grzybów Polski (2006, 2016) jest umieszczona w grupie gatunków narażonych na wyginięcie (kategoria zagrożenia VU)[7][8]. Według Polskiej Czerwonej Księgi Roślin – gatunek narażony na wymarcie (kategoria zagrożenia VU)[9][10].
Róża francuska (Rosa gallica L.) – gatunek krzewu należący do rodziny różowatych (Rosaceae Juss.). Występuje w południowej, wschodniej i centralnej Europie oraz w Turcji i na Kaukazie. Kiedyś pospolity na terenie Polski, obecnie w środowisku naturalnym rzadki. Występuje w południowej Polsce, głównie na Nizinie Śląskiej, w pasie wyżyn, w górach w piętrze pogórza. Uprawiany był w Europie już przed rokiem 1500.
A Rosa gallica L., comummente conhecida como rosa-rubra[1], é uma espécie de planta com flor, de forma arbustiva, pertencente à família das rosáceas. Tem folhas geralmente com cinco folíolos ovados ou orbiculares e flores grandes, de um tom vermelho vivo.
Dá ainda pelos seguintes nomes comuns: rosa-de-alexandria[2], roseira-de-alexandria[3], rosa-francesa[4] e roseira-de-provença[5].
Trata-se dum subarbusto, de folha caduca, que pode chegar até um metro de altura.[6] Pauta-se pelos seus caules verticais e flexíveis, de coloração esverdeada ou avermelhada, e revestidos com sedas glandulíferas.[6] Dispõe de ramos ramos espinhosos, que podem chegar até aos cinco metros.[7]
No que toca às folhas, não possuem de acúleos, mas contam com 3 a 7 folíolos suborbiculares de feitio ovado ou obtuso, que costumam ter uma margem serrilhada, com a página superior da folha de tacto áspero e coloração brilhante e garrida, ao passo que o verso tende a ser pubescente e glanduloso.[6]
Tanto o pecíolo, que tem apêndices laminares na base, como a ráquis contam com algumas glândulas e pequenos acúleos, estando ambos inçados de pêlos fracos e densos.[6]
Esta planta floresce na Primavera de Maio a Junho.[8] Com efeito, as flores medem entre 6 a 9 centímetros de diâmetro, podem ter brácteas e caracterizam-se pelo perfume forte e fragrante que exalam.[7] Os pedicelos das flores são de orientação vertical e revestem-se de sedas.[6] As sépalas são de formato oval ou lanceolado, ao passo que as pétalas sobressaem pela sua coloração rosada, podendo assumir uma disposição em camada ou dobradas. Relativamente às anteras dos estames, costumam ter um formato recurvo.[7]
Os frutos, dão pelo nome de «cinarrodos»[7], têm um feitio globoso, são vermelhos, quando maduros, têm uma textura macia e revestem-se de penugem.
Não se sabe a sua origem geográfica exacta, porém, crê-se que possa provir do região do Cáucaso[6] ou das costas do Mar Cáspio, onde cresce espontaneamente. Enquanto planta cultivado tem-se adaptado a todas as zonas temperadas do planeta, marcando presença no Centro e Sul da Europa, desde França até à Rússia e à Crimeia, ao Cáucaso, à Anatólia e no Irão.[8]
Encontra-se naturalizada na Península Ibérica, na Córsega, na Sardenha, na Sicília e América do Norte.[8]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Mais concretamente, no que toca a Portugal Continental, encontra-se nas zonas do Centro-norte, do Centro-oeste calcário, do Centro-oeste arenoso, do Centro-oeste olissiponense, do Centro-oeste cintrano, do Centro-leste montanhoso, do Centro-leste de campina, do Centro-sul miocénico, do Centro-sul arrabidense, do Centro-sul plistocénico, do Sudeste setentrional, do Sudeste meridional, do Sudoeste setentrional, do Sudoeste meridional, do Sudoeste montanhoso, do Barrocal algarvio, do Barlavento, do Sotavento e das Berlengas.[8]
Em termos de naturalidade é introduzida em ambas as regiões.
Trata-se de uma espécie ruderal, que medra tanto em bosques e matas, como nas orlas de caminhos.[8]
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
A Rosa Gallica foi descrita por Carlos Lineu e mencionada na publicação Species Plantarum 1: 492. 1753.[9]
Quanto ao nome genérico, Rosa, provém directa e inalteradamente do latim rosa[10], que por sua vez deriva do grego antigo rhódon, ambos com o mesmo significado que encerra hodiernamente de «rosa» ou «de flor da roseira».
O epíteto específico, gallica, também vem do latim e serve de alusão a França".[11]
Conhecem-se os seguintes cultivares e híbridos de R. gallica L. :
'Alain Blanchard' (Vibert 1839)
'Ornament de la Nature' (Toutain 1826)
As pétalas fragrantes desta flor são usadas para extrair de óleos usados na perfumaria e na culinária. São comestíveis, pelo que podem ser usadas na preparação de em saladas ou na confecção de doces, sob a forma de pétalas cristalizadas.[6]
Também encontra utilidade enquanto elemento decorativo, em ramalhetes de flores secas.[6]
Esta planta destaca-se pelas suas particulares propriedades adstrigentes e tónicas.[6] Historicamente foi empregue na confecção de mezinhas, para tratar de gastrites e diarreias, foi também usada para fazer unguentos dadas as suas propriedades anti-hemorrágicas.[6]
A Rosa gallica L., comummente conhecida como rosa-rubra, é uma espécie de planta com flor, de forma arbustiva, pertencente à família das rosáceas. Tem folhas geralmente com cinco folíolos ovados ou orbiculares e flores grandes, de um tom vermelho vivo.
Gallicarosor, eller provinsrosor (Rosa Gallica-gruppen) är en grupp av rosor. De har alla sitt ursprung i arten provinsros (Rosa gallica) och kan vara mutationer av den rena arten eller, mer eller mindre, komplexa hybrider med andra arter.
De första kom till Europa med korsriddarna från Jerusalem. I Mindre Asien har de varit kända sedan 1100-talet f.Kr.
När de kom till Europa odlades de först i klosterträdgårdar. Sorten 'Officinalis', apotekarrosen, användes i medicinskt syfte mot bland annat magbesvär och huvudvärk, men framför allt för att utvinna rosenolja.
På 1600-talet kom rosförädlingen i västvärlden igång, och det var främst Gallicarosen som användes. Namnet Gallica har växten fått av Linné.
Växtsättet är upprätt och Gruppen klassas som buskrosor och blir ca 100–170 cm höga. Blommorna vanligen fyllda eller halvfyllda. Färgskalan är vanligen rosa till purpurrött och endast i sällsynta fall vitt. Det finns även äldre sorter med flerfärgade eller strimmiga kronblad, till exempel polkagrisrosen, 'Rosa Mundi' (syn. 'Versicolor'). De är alla engångsblommande.
Gallicarosor, eller provinsrosor (Rosa Gallica-gruppen) är en grupp av rosor. De har alla sitt ursprung i arten provinsros (Rosa gallica) och kan vara mutationer av den rena arten eller, mer eller mindre, komplexa hybrider med andra arter.
De första kom till Europa med korsriddarna från Jerusalem. I Mindre Asien har de varit kända sedan 1100-talet f.Kr.
När de kom till Europa odlades de först i klosterträdgårdar. Sorten 'Officinalis', apotekarrosen, användes i medicinskt syfte mot bland annat magbesvär och huvudvärk, men framför allt för att utvinna rosenolja.
På 1600-talet kom rosförädlingen i västvärlden igång, och det var främst Gallicarosen som användes. Namnet Gallica har växten fått av Linné.
Växtsättet är upprätt och Gruppen klassas som buskrosor och blir ca 100–170 cm höga. Blommorna vanligen fyllda eller halvfyllda. Färgskalan är vanligen rosa till purpurrött och endast i sällsynta fall vitt. Det finns även äldre sorter med flerfärgade eller strimmiga kronblad, till exempel polkagrisrosen, 'Rosa Mundi' (syn. 'Versicolor'). De är alla engångsblommande.
Чагарник до 1 м. Стебла більш-менш прямі, гнучкі, висхідні, від зелених до тьмяно-червоних; колючки вигнуті, іноді прямі, рідко гачкуваті, 3–7 × 2–5 мм. Листя складається з (3)5(7) листочків, вершини від гострих до загострених, нижні поверхні блідо-сіро-зелені, верхні поверхні блакитно-зелені або темно-зелені. Суцвіття 1–3(8)-квіткові. Квіти: гіпантій 5–7 × 3–5(7) мм; пелюстки 27–35 × 20–30 мм [або більше], від пурпурово-рожевого до блідо-рожевого забарвлення[3][4].
Європа: Австрія, Бельгія, Чеська Республіка, Німеччина, Угорщина, Польща, Словаччина, Швейцарія, Молдова, Україна, Албанія, Боснія і Герцеговина, Болгарія, Хорватія, Греція, Італія, Македонія, Румунія, Сербія, Словенія, Франція; Північна Африка: Лівія; Азія: Туреччина, Вірменія, Азербайджан, Грузія; інтродукована: сх. Канада, сх. США, Мексика (Оахака), Центральна Америка, Південна Америка, Африка, Австралія. Культивується як декоративна[5][6][3].
Входить у перелік видів, які перебувають під загрозою зникнення на території Львівської області[2].
рослина
ілюстрація
Це незавершена стаття про Розові.Rosa gallica là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
.jpg)
Bài viết liên quan đến phân họ Hoa hồng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Rosa gallica là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Rosa gallica L.
Шипо́вник францу́зский[2], или Шиповник га́лльский (лат. Rósa gállica) — многолетний кустарник; вид секции Gallicanae рода Шиповник семейства Розовые.
Является родоначальником класса старых садовых роз — Гибриды розы Галлика.
Шиповник французский — многолетний ветвистый кустарник до 1 м в высоту.
Корень у растения стержневой, проникающий в почву на глубину до нескольких метров. Молодые побеги растения зелёного или светло-зелёного цвета. По мере старения они буреют и приобретают пепельно-серый цвет. Стебли покрыты шипами разной величины и формы. Листья растения очерёдные, с длинными черешками, сложные, непарноперистые.
Цветки крупные, одиночные, простые; могут быть полумахровыми или махровыми. Тычинки и пестики многочисленные. Плод шаровидный или яйцевидный. Цветение происходит в июне — июле.
Шиповник французский встречается на территории от Южной Европы и Центральной Европы до Турции и Кавказа.
Шиповник французский используется в медицине. С лечебной целью используется масло лепестков, которое оказывает слабительное действие, снижает воспаление желудка и применяется при язвах кишечника и при коликах в кишечнике. Однако не рекомендуется увлекаться самолечением этим растением.
Шипо́вник францу́зский, или Шиповник га́лльский (лат. Rósa gállica) — многолетний кустарник; вид секции Gallicanae рода Шиповник семейства Розовые.
Является родоначальником класса старых садовых роз — Гибриды розы Галлика.
法国蔷薇（学名：Rosa gallica），为蔷薇科蔷薇属下的一个植物种。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
_(14804367423).jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
