الأسماء في صفحات التنقل
Cirsium oleraceum ye una planta fanerógama de la familia Asteraceae nativa d'Europa oriental y Asia, onde crez en terrenes húmedos de tierres baxes.
Ye una planta yerbácea qu'algama 1,5 metros d'altor con tarmu pocu ramificáu y fueyes con cantos espinosos. Les flores tubulares producir en trupos capítulos terminales d'hasta 4 cm de diámetru, son de color mariellu claru o rosa tiñíu.
Los tarmos mozos cultívense como alimentu en Xapón y la India.
Cirsium oleraceum describióse por Carlos Linneo en Species Plantarum, vol. 2, p. 826 en 1753[1] como Cnicus oleraceus y atribuyíu al xéneru Cirsium por Giovanni Antonio Scopoli y espublizóse en Flora Carniolica, Editio Secunda, 2, p. 128 en 1772.[1]
Cirsium: nome xenéricu que deriva de la pallabra llatina cirsĭŏn, -ĭi —del griegu χιρσός, -ον, varices— vocablu qu'usa Pliniu'l Vieyu (Naturalis Historia, 27, 61) pa identificar un cardu que s'utiliza pal tratamientu d'esti tipu de dolencia. Nos tiempos modernos, el botánicu francés Tournefort (1656 - 1708) derivó'l nome Cirsium.
oleraceum: epítetu llatín que significa "herbal".[2]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Cirsium oleraceum ye una planta fanerógama de la familia Asteraceae nativa d'Europa oriental y Asia, onde crez en terrenes húmedos de tierres baxes.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Ysgallen dail bresych sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cirsium oleraceum a'r enw Saesneg yw Cabbage thistle.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Ysgallen Fwytadwy.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Ysgallen dail bresych sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cirsium oleraceum a'r enw Saesneg yw Cabbage thistle. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Ysgallen Fwytadwy.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Pcháč zelinný (Cirsium oleraceum) je statná, vytrvalá, vlhkomilná rostlina dosahující výšky až 150 cm.
Je to druh vyskytující se převážně v Evropě, roste od Francie na západě přes jižní Skandinávii a sever Itálie až po Ural v Ruské federaci. Rád osidluje vlhké, humózní, na živiny bohaté půdy. Je spolehlivým ukazatelem kyselých, zamokřených míst. Může spolehlivě růst i v polostínu.
V České republice je hodně rozšířeným druhem, nejvíce vyrůstá na mokrých a zaplavovaných loukách, mokřadech, prameništích, v lužních lesích a na březích rybníků a vodních toků. Méně se vyskytuje pouze v suchých oblastech jižní Moravy, jeho hlavní výskyt je v mezofytiku.[1][2]
Je to vytrvalá rostlina, její 60 až 150 cm (mimořádně i 170 cm) vysoká žlutozelená dutá lodyha vyrůstá z válcovitého, horizontálně rostoucího oddenku s mnoha přídržnými kořínky. Lodyha je přímá, jednoduchá, rozvětvuje se až ve vrcholové části, někdy bývá porostlá jemnými chlupy. Měkké a jemně osténkaté střídavé listy obrůstají lodyhu v celé délce. Jsou z obou stran světle zelené, na rubu mají žilnatinu. Přízemní listy vytvářející růžici jsou krátce řapíkaté, lodyžní listy s oušky jsou přisedlé až objímavé. Tvarově jsou velmi proměnlivé, na okraji většinou hrubě vykrajované, čepele přízemních listů jsou kopisťovité až obkopinatá, čepele lodyžních listů eliptické až okrouhle kopinaté, směrem vzhůru se zmenšují. Listy, na rozdíl od jiných druhů téhož rodu, jsou porostlé jen měkkými chlupy. Pcháč zelinný je hemikryptofyt, jeho obnovovací pupeny jsou přes zimní období umístěny nehluboko pod povrchem půdy. Chromozómové číslo: 2n = 34. Je variabilní ve vzhledu, velikosti a tvaru listů, často se kříží s ostatními druhy.
Trubkovité květy jsou sestaveny do bělavých, nazelenalých a žlutavých kruhovitých nebo oválných úborů mnohdy nahloučených na koncích lodyh a větví. Korunní trubky jsou srostlé do poloviny délky tyčinek. Úbory, rozvíjející se převážně v červenci a srpnu, jsou v počátku z části obaleny bledozeleným toulcovým listem, světlezelené na koncích odstálé zákrovní listeny kopinatého tvaru jsou zakončeny měkkým ostnem. Kvetou od července do září. Opylování zajišťuje hmyz.
Plodem je podlouhlá, mírně hranatá nažka dlouhá 4 až 4,5 mm, s narezlým peřitým chmýrem o délce od 12 do 17 mm, dozrává v srpnu až říjnu. Mimo pohlavního rozmnožování semeny se rozmnožuje i nepohlavně oddenky.[1][3][4]
V Evropě je hodnocen jako plevelná rostlina, která ale nezpůsobuje vážnější problémy. Na intenzivně obdělávaných polích a spásaných či sečených loukách brzy vymizí. Dříve se jeho mladé rostliny často konzumovaly (viz druhové jméno), juvenilní rostliny mají vysoký obsah bílkovin, vápníku, draslíku a hořčíku. V lidovém lékařství se používal kořen jako prostředek proti revmatismu, působí dále diureticky, protizánětlivě a ke koupelím, zlepšuje vzhled vlasů.[5][6]
Lodyžní list
Otevřený květ
Obrázky, zvuky či videa k tématu pcháč zelinný ve Wikimedia Commons
Galerie pcháč zelinný ve Wikimedia CommonsPcháč zelinný (Cirsium oleraceum) je statná, vytrvalá, vlhkomilná rostlina dosahující výšky až 150 cm.
Kåltidsel (Cirsium oleraceum), ofte skrevet kål-tidsel, er en 50-150 centimeter høj plante i kurvblomst-familien. Den har hvidgule blomster i kurve, der er omgivet af gulgrønne løvbladlignende højblade, hvilket har givet navn til slægten bladhovedtidsel. De unge, skøre blade har nogle steder været anvendt som grøntsag.
Kåltidsel er en lysegrøn, næsten glat, flerårig urt med ingen eller få svage torne. Grundbladene er høvlformede og tandede, mens de øvre blade er hjerteformede med stængelomfattende grund. De cirka 2,5 centimeter brede kurve med bleggule blomster sidder enligt eller få sammen i en tæt stand, helt omgivet af gulgrønne højblade. Frugten har fjerformet fnok.
Arten kan danne store tætte bestande på grund af kraftig formering ved hjælp af sine grenede jordstængler.
Arten er udbredt i Europa og Nordasien.
I Danmark er kåltidsel almindelig på skovenge, våde enge, i væld, grøfter og langs vandløb. Den er dog sjælden i det sydøstlige Danmark og i Nord- og Vestjylland. Den blomstrer i juli til september.[1]
Kåltidsel (Cirsium oleraceum), ofte skrevet kål-tidsel, er en 50-150 centimeter høj plante i kurvblomst-familien. Den har hvidgule blomster i kurve, der er omgivet af gulgrønne løvbladlignende højblade, hvilket har givet navn til slægten bladhovedtidsel. De unge, skøre blade har nogle steder været anvendt som grøntsag.
Die Kohl-Kratzdistel (Cirsium oleraceum), auch einfach Kohldistel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Kratzdisteln (Cirsium) innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Die Kohl-Kratzdistel ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 50 bis 170 cm erreicht. Sie ist nicht stechend. Ihr Stängel ist bis zur Spitze entfernt beblättert. Die Laubblätter sind weich, die oberen meist ungeteilt, herzförmig stängelumfassend; die unteren lappig fiederspaltig.
Zwei bis sechs körbchenförmige Blütenstände stehen an den Stängelenden knäuelig zusammen. Die eiförmigen, weich dornigen, ungeteilten, gelb-grünen Hochblätter überragen die Blüten. Die Röhrenblüten sind blassgelb. Die Blütezeit reicht von Juni bis Oktober.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 34.[1]
Die Kohl-Kratzdistel ist ein Hemikryptophyt. Sie tritt manchmal massenhaft auf, denn sie wird durch Düngung und Nährstoffanreicherung infolge von Umweltverschmutzung gefördert. Allerdings ist sie keine wertvolle Futterpflanze, wird von Weidetieren eher verschmäht und ist auch zum Trocknen ungeeignet, da sie leicht zerbröselt. Sie ist ein Tiefwurzler und Düngungszeiger.[1]
Die Bestäubung erfolgt durch Insekten (Lepidoptera und Hummeln). Sie ist ein Nektar- und Pollenspender von besonderem Wert.
Die Früchte erfahren eine Ausbreitung als Schirmchenflieger und Wasserhafter, auch eine Bearbeitungsausbreitung durch Finken, Meisen, Hänfling und Kreuzschnäbel findet statt.
Die Kohl-Kratzdistel gedeiht von Westeuropa bis Westsibirien in allen Höhenlagen, außer der alpinen Höhenstufe.
Die Kohl-Kratzdistel wächst verbreitet in Nasswiesen und Auenwäldern, in Staudenfluren an Bachufern und Quellen. Sie liebt basen- und mäßig stickstoffreichen Boden. Nach Ellenberg ist sie ein Feuchtzeiger und eine Verbandscharakterart gedüngter Feuchtwiesen (Calthion). Nach Oberdorfer ist sie eine schwache Charakterart des Angelico-Cirsietum oleracei, kommt aber auch in Gesellschaften des Verbände Calthion, Atropion oder Alno-Ulmion oder der Ordnung Molinietalia vor.[1]
In den Allgäuer Alpen steigt sie beim Walmendinger Horn in Vorarlberg bis zu einer Höhenlage von 1930 Metern auf.[2]
In Osteuropa und Sibirien, gelegentlich auch in Mitteleuropa, wird sie als Gemüsepflanze genutzt und in Japan zu diesem Zweck angebaut.
Die Blätter und der „Wurzelstock“ werden gegart gegessen. Der „Wurzelstock“ ist reich an Inulin.[3] Junge Blätter bieten sich auch zum Rohverzehr an. Der getrocknete Wurzelstock lässt sich zu Mehl mahlen, das zum Andicken von Speisen verwendet werden kann. Ähnlich wie bei Artischocken kann auch der gegarte Blütenboden gegessen werden.[4]
Für die Kohldistel bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen:[5]
Habitus und Blütenstand.
Blütenstand
Die Kohl-Kratzdistel (Cirsium oleraceum), auch einfach Kohldistel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Kratzdisteln (Cirsium) innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Kóńsczé zelé (Cirsium oleraceum (L.) Scop.) – to je jednorocznô roscëna z rodzëznë astrowatëch. Òno rosce m. jin. na Kaszëbach.
Kóńsczé zelé (Cirsium oleraceum (L.) Scop.) – to je jednorocznô roscëna z rodzëznë astrowatëch. Òno rosce m. jin. na Kaszëbach.
Mehki čičak (lat. Cirsium oleraceum) ili kupusni čičak[1] ili sibirski čičak, je vrsta čička iz roda Cirsium u porodici Asteraceae, koji prirodno uspijeva u Istočnoj Evropi i Aziji, gdje raste na vlažnim nizijskim tlima.[2][3][4]
Mehki čičak je višegodišnja zeljasta biljka, koja dosegne visinu od oko 50 do 170 cm. Nije opor, a stabljike su lisnate cijelom dužinom. Listovi uz stabljiku su mehki, gornji obično srcoliki dok su donji perasto-režnjeviti.
Stabljike su nerazgranate ili sa samo nekoliko ogranaka. Listovi su široki i jajasti, sa mehkim trnastim rubovima. Cvjetovi nastaju u gustim cvjetnim glavama promjera oko 2,5–4 cm. Obično su blijedo žuti, ali ponekad i ružičasti.[5]
Ima dvije do šest korpastih cvasti koje su kupusasto složene na krajevima stabljike. Prateći listovi su jajoliki i mehki, trnoviti, nepodijeljeni, sa žuto-zelenim braktejama koje se projiciraju preko cvjetova. Cjevasta cvjetna krunica je blijedo žuta.
Period cvjetanja proteže se od juna do oktobra, što između ostalog zavisi i od nadmorske visine staništa.
Diploidna hromosomska garnitura sastoji se od 34 hromosoma: 2n = 34.[6]
Kuhanje: Mehki čičak se upotrebljava u vidu salate, a mlade stabljike i listovi su jestivi. Za ishranu uzgaja se u Japanu i Indiji.
Habitus i cvjetna stabljika
Listovi
Cvjetna stabljika
Mehki čičak (lat. Cirsium oleraceum) ili kupusni čičak ili sibirski čičak, je vrsta čička iz roda Cirsium u porodici Asteraceae, koji prirodno uspijeva u Istočnoj Evropi i Aziji, gdje raste na vlažnim nizijskim tlima.
Пиресэ касыця чудожов[1] (лат. Círsium oleráceum, руз. Бодя́к огоро́дный, или Бодяк овощной) — ламоиень тикшень касовкс Чудожовонь буень (Círsium), Вейсэндявозь цецянсетнень раськесь (Asteraceae, эли Compositae). Паксянь чудожов — виев паксянь тикше.
Ламоиень касовксось 50—200 см сэрьсэ, видстэ эли чирэв поназь ундокс марто. Нетьксэсь верев молиця, куншкасто тарадыиця[2], видстэ аштиця, ундов.
Лопанзо чиполань, верьга ашна-пижэть, алга сизойть; нолдазь эли чавот, аволь пупицят, секс пиресэ касыця чудожовось лиякстоми лия чудожовтнестэ. Ундокс ваксо лопатне ал ды эллипсэнь ёнов молицят, пеевевть.
Цецятьне ашна-ожот эли ожо-пижэть, сеетьстэ розовой тюссов[2]. Цеци — аштемковсто ожоковс. Цецятнестэ мекштне саить медярво[3]. Лопанзо ды од лисэвкстнэ молить ярсамопельс - анокстыть салатт, ямт, томбамот[2].
Ботаникань артовкс (Cirsium oleraceum)
(Cirsium arizonicum)
(Cirsium canum)
(Cirsium arvense)
Пиресэ касыця чудожов (лат. Círsium oleráceum, руз. Бодя́к огоро́дный, или Бодяк овощной) — ламоиень тикшень касовкс Чудожовонь буень (Círsium), Вейсэндявозь цецянсетнень раськесь (Asteraceae, эли Compositae). Паксянь чудожов — виев паксянь тикше.
Ламоиень касовксось 50—200 см сэрьсэ, видстэ эли чирэв поназь ундокс марто. Нетьксэсь верев молиця, куншкасто тарадыиця, видстэ аштиця, ундов.
Лопанзо чиполань, верьга ашна-пижэть, алга сизойть; нолдазь эли чавот, аволь пупицят, секс пиресэ касыця чудожовось лиякстоми лия чудожовтнестэ. Ундокс ваксо лопатне ал ды эллипсэнь ёнов молицят, пеевевть.
Цецятьне ашна-ожот эли ожо-пижэть, сеетьстэ розовой тюссов. Цеци — аштемковсто ожоковс. Цецятнестэ мекштне саить медярво. Лопанзо ды од лисэвкстнэ молить ярсамопельс - анокстыть салатт, ямт, томбамот.
Cirsium oleraceum, the cabbage thistle[3] or Siberian thistle, is a species of thistle in the genus Cirsium within the family Asteraceae, native to central and eastern Europe and Asia, where it grows in wet lowland soils.[4]
Cirsium oleraceum is a herbaceous perennial plant growing to 1.5 m tall, the stems unbranched or with only a very few branches. The leaves are broad and ovoid, with a weakly spiny margin, being pinnatipartite. The flowers are produced in dense flower heads which are 2.5–4 cm diameter, pale yellow, but sometimes tinged pink.[5]
Its specific epithet oleraceum means "vegetable/herbal" in Latin and is a form of holeraceus (oleraceus).[6][7]
For cooking: In salads the young stems and leaves are edible, and cultivated for food in Japan and India.
Cirsium oleraceum, the cabbage thistle or Siberian thistle, is a species of thistle in the genus Cirsium within the family Asteraceae, native to central and eastern Europe and Asia, where it grows in wet lowland soils.
Cirsium oleraceum is a herbaceous perennial plant growing to 1.5 m tall, the stems unbranched or with only a very few branches. The leaves are broad and ovoid, with a weakly spiny margin, being pinnatipartite. The flowers are produced in dense flower heads which are 2.5–4 cm diameter, pale yellow, but sometimes tinged pink.
Its specific epithet oleraceum means "vegetable/herbal" in Latin and is a form of holeraceus (oleraceus).
Cirsium oleraceum es una planta fanerógama de la familia Asteraceae nativa de Europa oriental y Asia, donde crece en terrenos húmedos de tierras bajas.
Es una planta herbácea que alcanza 1,5 metros de altura con tallo poco ramificado y hojas con bordes espinosos. Las flores tubulares se producen en densos capítulos terminales de hasta 4 cm de diámetro, son de color amarillo claro o rosa teñido.
Los tallos jóvenes se cultivan como alimento en Japón y la India.
Cirsium oleraceum fue descrita por Carlos Linneo en Species Plantarum, vol. 2, p. 826 en 1753[1] como Cnicus oleraceus y atribuido al género Cirsium por Giovanni Antonio Scopoli y publicado en Flora Carniolica, Editio Secunda, 2, p. 128 en 1772.[1]
Cirsium: nombre genérico que deriva de la palabra latina cirsĭŏn, -ĭi —del griego χιρσός, -ον, varices— vocablo que usa Plinio el Viejo (Naturalis Historia, 27, 61) para identificar un cardo que se utiliza para el tratamiento de este tipo de dolencia. En los tiempos modernos, el botánico francés Tournefort (1656 - 1708) ha derivado el nombre Cirsium.
oleraceum: epíteto latino que significa "herbáceo".[2]
Cirsium oleraceum es una planta fanerógama de la familia Asteraceae nativa de Europa oriental y Asia, donde crece en terrenos húmedos de tierras bajas.
Keltaohdake (Cirsium oleraceum) eli kaaliohdake on Suomessa harvinainen ohdakelaji. Sitä tavataan oikeastaan vain Ahvenanmaalla, mutta muualtakin maasta on satunnaisia löytöjä. Kasvi on yleisempi Keski- ja Itä-Euroopassa.[1] Suomessa keltaohdake on vaarantunut laji.[2]
Keltaohdake kasvaa kosteilla niityillä, joutomailla, ojanpientareilla ja kosteissa lehdoissa. Se kasvaa noin 50–150 cm korkeaksi, ja sen kukat ovat vaaleankeltaisia. Keltaohdake kukkii heinä–elokuussa. Sen lehdet ovat vihreitä, lähes kaljuja, pariliuskaisia ja laidoiltaan ohut- ja keltapiikkisiä. Ylimmät lehdet ovat sepiviä ja yleensä liuskattomia. Lisäksi sen mykeröiden alla on leveitä kellanvihreitä ylälehtiä.
Keltaohdake (Cirsium oleraceum) eli kaaliohdake on Suomessa harvinainen ohdakelaji. Sitä tavataan oikeastaan vain Ahvenanmaalla, mutta muualtakin maasta on satunnaisia löytöjä. Kasvi on yleisempi Keski- ja Itä-Euroopassa. Suomessa keltaohdake on vaarantunut laji.
Keltaohdake kasvaa kosteilla niityillä, joutomailla, ojanpientareilla ja kosteissa lehdoissa. Se kasvaa noin 50–150 cm korkeaksi, ja sen kukat ovat vaaleankeltaisia. Keltaohdake kukkii heinä–elokuussa. Sen lehdet ovat vihreitä, lähes kaljuja, pariliuskaisia ja laidoiltaan ohut- ja keltapiikkisiä. Ylimmät lehdet ovat sepiviä ja yleensä liuskattomia. Lisäksi sen mykeröiden alla on leveitä kellanvihreitä ylälehtiä.
Cirsium oleraceum
Le Cirse maraîcher (Cirsium oleraceum), appelé également Cirse faux-épinard, est une plante appartenant au genre Cirsium et à la famille des Astéracées (ou Composées). Assez courant dans le nord et l'est de la France, il est à peu près inexistant dans le Sud et dans l'Ouest.
Plante vivace, moyenne ou grande (jusqu'à 1,50 m), robuste et à tige dressée, à nombreuses feuilles alternes et sessiles, peu épineuses, celles de la base pennatilobées, les supérieures entières à marge dentée. Capitules ovoïdes groupés au sommet de la tige, enveloppés de bractées foliacées épineuses et jaunâtres. Les bractées moyennes sont linéaires et épineuses, souvent recourbées, recouvertes au début de la floraison de filaments arachnéens. Fleurons tous tubulés, jaune paille à blanchâtres. Il existe une forme à fleurs violacées[1]. Les fruits sont des akènes à pappus blanc roussâtre.
On trouve le Cirse maraîcher en Europe sous des climats continentaux. Il pousse spontanément dans les prairies et bois humides[2].
Il est cueilli pour ses feuilles, jeunes pousses et ses racines renflées[2].
Cirsium erisithales (le Cirse glutineux), Cirsium spinosissimum (le Cirse épineux).
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Cirsium oleraceum
Le Cirse maraîcher (Cirsium oleraceum), appelé également Cirse faux-épinard, est une plante appartenant au genre Cirsium et à la famille des Astéracées (ou Composées). Assez courant dans le nord et l'est de la France, il est à peu près inexistant dans le Sud et dans l'Ouest.
Cirse maraîcher.
Il cardo giallastro (nome scientifico Cirsium oleraceum (L.) Giovanni Antonio Scopoli, 1769) è una pianta erbacea angiosperma dicotiledone perenne, appartenente alla famiglia delle Asteraceae.[1][2]
Il nome del genere (Cirsium) deriva dalla parola greca kirsos = varice; da questa radice deriva poi la denominazione kirsion, un vocabolo che sembra servisse ad identificare una pianta usata per curare questo tipo di malattia. Da kirsion in tempi moderni il botanico francese Tournefort (1656 - 708) derivò il nome Cirsium dell'attuale genere.[3][4]
Il nome italiano “cardo” è abbastanza generico in quanto nel linguaggio comune si riferisce a diversi generi e specie di piante. Tra i generi che vengono chiamati direttamente “cardo”, oppure hanno una o più specie che comunemente si chiamano con questo nome citiamo: Carduus, Carduncellus, Carlina, Centaurea, Cnicus, Cynara, Echinops, Galactites, Jurinea, Onopordum, Scolymus, Silybum, Tyrimnus, tutti della famiglia delle Asteraceae. Ma anche in altre famiglie abbiamo dei generi con delle specie che volgarmente vengono chiamate “cardi” : il genere Eryngium della famiglia delle Apiaceae o il genere Dipsacus della famiglia delle Dipsacaceae.
Il binomio scientifico della pianta di questa voce è stato proposto inizialmente da Carl von Linné (1707 – 1778), biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, perfezionato successivamente dal medico e naturalista italiano Giovanni Antonio Scopoli (Cavalese, 3 giugno 1723 – Pavia, 8 maggio 1788) nella pubblicazione ”Flora Carniolica 2” del 1772.[5]
L'epiteto specifico (oleraceum) ricorda l'utilizzo di piante aromatiche o verdure in cucina[6]
È una pianta a carattere sub-ramoso che può essere alta fino a 1,5 metri (minimo 50 cm). La forma biologica della specie è emicriptofita scaposa ("H scap"); sono piante perennanti per mezzo di gemme poste al suolo e con fusto allungato ed eretto con poche foglie (non cespuglioso).[7][8][9][10][11][12][13]
La parte sotterranea del fusto (e quindi anche le radici) consiste in ceppo nodoso strisciante dal quale ogni anno nascono nuovi fusti.
Il fusto è eretto, semplice (poco ramoso, e foglioso in alto), scanalato e tubuloso. È scarsamente pubescente per peli biancastri.
Foglia caulina
Foglie bratteali dell'involucro
Le foglie contrariamente ad altre specie dello stesso genere sono molli (non coriacee) e scarsamente pungenti. Il margine fogliare (che è dentato ma non ondulato) e le nervature interne (regolarmente arcuate) sono provviste di spinule molli (ciglia appena pungenti), mentre la pagina è glabra o con peli brevissimi. Il colore è verde chiaro quasi giallastro.
Dimensione delle foglie: da 1 a 3 dm. Le spinule misurano da 1 a 3 mm.
Infiorescenza terminale
Ricettacolo squamato
Capolino con fiori tubulosi
L'infiorescenza è formata da capolini sub-sessili addensati in fascetti all'estremità del fusto e sottesi da alcune foglie bratteali. I capolini, come in tutte le Asteraceae, sono formati da un involucro composto da squame al cui interno un ricettacolo fa da base ai fiori (quelli periferici del raggio – assenti in questa specie - e quelli interni del disco). L'involucro, circondato da grandi e vistose foglie bratteali ovate e colorate di verde – giallastro, è formato da diverse squame disposte in modo embricato e scalato. Il ricettacolo è squamoso (le squame hanno della peluria – sono ragnatelose) ed è lungo 1,5 – 2 cm di colore brunastro. Dimensione delle squame inferiori 1 x 1 – 4 mm; quelle superiori 1,5 x 15 mm. Diametro del capolino 2,5 – 4 cm. Dimensione delle spine (deboli) apicali delle brattee: 1 – 3 mm.
I fiori del capolino sono tutti tubulosi (il tipo ligulato, presente nella maggioranza delle Asteraceae, qui è assente), sono inoltre ermafroditi, tetraciclici (con quattro verticilli: calice– corolla – androceo – gineceo) e pentameri (ogni verticillo ha 5 elementi).
, [C (5), A (5)], G 2 (infero), achenio[14]
I frutti sono dei brevi acheni sormontati da un pappo composto da setole piumose disposte in più file riunite alla base. I semi sono compressi e più lungi che larghi. Lunghezza del pappo: 10 mm.
Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[5]
Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[17]
Descrizione. L'alleanza Thalictro flavi-Filipendulion ulmariae è relativa alle comunità dei piani e delle colline di megaforbie caratterizzate dall'assenza di specie acidofile (vegetazione neutrobasifila). I terreni devono essere saturi d'acqua per gran parte dell'anno. Questa cenosi si sviluppa ai margini di boschi di Alnionin canae, nelle radure e lungo le strade.
Specie presenti nell'associazione: Angelica sylvestris, Cirsium oleraceum, Filipendula ulmaria, Eupatorium cannabinum, Sonchus palustris, Euphorbia palustris, Althaea officinalis, Scirpus sylvaticus, Equisetum telmateja, Myosotis scorpioides, Crepis paludosa, Epilobium hirsutum, Juncus acutiflorus, Galium uliginosum, e Geum rivale.
Altre alleanze per questa specie sono:[17]
La famiglia di appartenenza di questa voce (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) probabilmente originaria del Sud America, è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23.000 specie distribuite su 1.535 generi[18], oppure 22.750 specie e 1.530 generi secondo altre fonti[19] (una delle checklist più aggiornata elenca fino a 1.679 generi)[20]. La famiglia attualmente (2021) è divisa in 16 sottofamiglie.[1][10][21]
Cardueae è una delle 4 tribù della sottofamiglia Carduoideae. La tribù Cardueae a sua volta è suddivisa in 12 sottotribù (la sottotribù Carduinae è una di queste). Il genere Cirsium elenca 435 specie con una distribuzione cosmopolita, 35 delle quali sono presenti spontaneamente sul territorio italiano.[2][10][11][12][22][23]
Il genere di questa voce è inserito nel gruppo tassonomico della sottotribù Carduinae.[12] In precedenza provvisoriamente era inserito nel gruppo tassonomico informale "Carduus-Cirsium Group".[10] La posizione filogenetica di questo gruppo nell'ambito della sottotribù è abbastanza vicina al "core" della sottotribù (con il genere Carduus forma un "gruppo fratello") e dalle analisi molecolari è stato calcolato in 7,2 milioni di anni fa la separazione di questo genere dal resto del gruppo (è stato l'ultimo a separarsi).[22][23]
Il genere Cirsium spesso viene botanicamente “confuso” con altri generi come quello del Carduus o Cnicus (e di altri ancora). Le specie del primo genere ad esempio sono molto simili a quelle del Cirsium, anche se una certa distinzione è possibile servendosi dell'aspetto del pappo (in Cirsium è formato da setole piumose; mentre in Carduus è composto da pagliette denticolate scabre).
Il genere Cirsium appartiene alla tribù delle Cardueae (da alcuni autori indicata come Cynareae), tribù che il Sistema Cronquist assegna alla sottofamiglia Cichorioideae e che invece la classificazione APG colloca nella sottofamiglia Carduoideae.[24].
Il numero cromosomico di Cirsium oleraceum è 2n=34.[13][25]
Il basionimo per questa specie è: Cnicus oleraceus L., 1753[5]
I caratteri distintivi di questa specie nell'ambito del genere sono:[26][27]
Questi caratteri sono condivisi con le seguenti specie (sono indicati alcuni caratteri distintivi della specie):[27]
I Cirsium con infiorescenza gialla o giallastra, presenti sul territorio italiano, sono in tutto cinque. A parte il Cirsium oleraceum, qui vengono descritti gli altri due:[28]
Le varie specie del genere Cirsium s'incrociano abbastanza facilmente quando vivono vicine. Sono stati fatti degli esperimenti d'incrocio fino a 6 specie diverse fra di loro. I vari ibridi possono esser distinti a seconda che prevalgono le caratteristiche dell'una o dell'altra parte. Con le altre specie il “Cardo giallastro” forma i seguente ibridi (l'elenco può non essere completo):[29]
La specie Cirsium oleraceum, in altri testi, può essere chiamata con nomi diversi. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[30]
A scopo alimentare sono usate come ortaggi le giovani foglie, i ricettacoli e le radici. Le foglie si possono mangiare crude. Le altre parti della pianta si preferiscono cotte. Le radici probabilmente sono ricche di inulina (un amido che comunque non può essere digerito direttamente dagli esseri umani) che a volte fermentando genere flatulenza. In India e in Giappone queste piante sono coltivate e vendute come ortaggi.[31]
Dai semi della pianta si può ricavare dell'olio.
Queste piante trovano modesto impiego nei giardini rocciosi e alpini.
Il Cirsio giallastro in altre lingue viene chiamata nei seguenti modi:
Il cardo giallastro (nome scientifico Cirsium oleraceum (L.) Giovanni Antonio Scopoli, 1769) è una pianta erbacea angiosperma dicotiledone perenne, appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
Gelsvalapė usnis (Cirsium oleraceum) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalų rūšis, priklausanti usnių (Cirsium) genčiai. Natūraliai paplitusi Eurazijoje.
Tai daugiametis žolinis augalas. Aukštis iki 0,5-2 m. Stiebas status, nedygliuotas ir neplaukuotas, aukštesnioji dalis šakota. Lapai priešiniai, salotiškai žali, vešlūs, dantytais kraštais, aukštutiniai lapai be lapkočių. Žiedynas 1,5-3 cm skersmens graižas. Žiedai blyškiai gelsvi. Žydi nuo birželio iki spalio. Sėklos, prikibusios prie skristuko, subręsta vasaros pabaigoje, rudenį.
Gelsvalapė usnis auga drėgnose, azoto gausiose dirvose: paupiuose, prie šaltinių, durpingose pievose. Jauni lapai, stiebai tinkami salotoms.
Lapai
Požymiai
De moesdistel (Cirsium oleraceum) is een 60-150 cm hoge overblijvend kruid uit de composietenfamilie (Asteraceae).
De onderste bladen zijn veerspletig tot ongedeeld, en zittend. De bovenste bladeren zijn lichtgroen of geelgroen en stengelomvattend. De bladeren zijn slap en de weinige stekels die op de stengels te vinden zijn, zijn niet scherp.
De geel-witte bloemhoofdjes worden door het grote, bleke omwindsel omgeven. De bloeiperiode loopt van juli tot september.
De moesdistel houdt van vochtige standplaatsen als vlakke heidevelden, natte weilanden, vochtige bergbossen en beekoevers. Het voorkomen van de plant is een indicator voor stikstofrijke grond. In de Alpen komt de soort tot op 2000 m hoogte voor.
In Europa loopt haar verspreidingsgebied van Scandinavië tot Bulgarije. Vooral in Midden-Europa kan ze plaatselijk talrijk zijn.
In Nederland stond ze op de rode lijst van 1996 in categorie: zeldzaam maar stabiel. In de rode lijst van 2003 komt ze niet meer voor. In Vlaanderen is haar status: niet bedreigd.
De moesdistel wordt door weidedieren versmaad en ook gedroogd is ze ongeschikt omdat ze neigt te verbrokkelen. Bij boeren is ze daarom niet erg gewaardeerd. Zowel de Nederlandse naam als de Duitse naam Kohldistel is gegeven doordat de plant in het verleden in tijden van honger als voedsel is gebruikt.
De moesdistel (Cirsium oleraceum) is een 60-150 cm hoge overblijvend kruid uit de composietenfamilie (Asteraceae).
Kåltistel (latin: Cirsium olecraceum) er en flerårig plante i kurvplantefamilien.
Den er en storvokst art og kjennetegnes ved at blomstene er omgitt av store bleke gulgrønne blader rundt blomsterhodene. Stilken, som er uten torner er vanligvis ugrenet og kan bli opptil en og en halv meter høy. Bladene er myke, med brede fliker og bladkantene er hele eller sagtannede, med myke torner.
Kåltistel blomstrer fra juli til september med vanligvis lysegule blomster. I sjeldne tilfeller kan blomstene også være mørkrødfiolette. Planten er lett å kjenne igjen og den kan også danne hybrider med flere av de andre tistelartene.
Kåltistel trives på fuktig mark i enger, ved bekker og i fuktig skog. Den kan også noen ganger dukke opp på kulturmark som åkerkanter, skrotmark og veikanter.
Det latinske navnet c. olecraceum stammer fra det latinske ordet olus som betyr grønnsak. Arten er spiselig og har blitt brukt til mat i land som Russland, India og Japan.
I Norge er kåltistel hovedsakelig funnet på Østlandet og mer sjelden langs kysten nord til Troms. Den er i tilbakegang her i landet og flere forekomster registrert tidlig på 1980-tallet ser ut til å være borte. Kåltistel vurderes nå som nær truet på Rødlista.
Kåltistel (latin: Cirsium olecraceum) er en flerårig plante i kurvplantefamilien.
Den er en storvokst art og kjennetegnes ved at blomstene er omgitt av store bleke gulgrønne blader rundt blomsterhodene. Stilken, som er uten torner er vanligvis ugrenet og kan bli opptil en og en halv meter høy. Bladene er myke, med brede fliker og bladkantene er hele eller sagtannede, med myke torner.
Kåltistel blomstrer fra juli til september med vanligvis lysegule blomster. I sjeldne tilfeller kan blomstene også være mørkrødfiolette. Planten er lett å kjenne igjen og den kan også danne hybrider med flere av de andre tistelartene.
Kåltistel trives på fuktig mark i enger, ved bekker og i fuktig skog. Den kan også noen ganger dukke opp på kulturmark som åkerkanter, skrotmark og veikanter.
Det latinske navnet c. olecraceum stammer fra det latinske ordet olus som betyr grønnsak. Arten er spiselig og har blitt brukt til mat i land som Russland, India og Japan.
I Norge er kåltistel hovedsakelig funnet på Østlandet og mer sjelden langs kysten nord til Troms. Den er i tilbakegang her i landet og flere forekomster registrert tidlig på 1980-tallet ser ut til å være borte. Kåltistel vurderes nå som nær truet på Rødlista.
Ostrożeń warzywny (Cirsium oleraceum (L.) Scop.) – gatunek rośliny należący do rodziny astrowatych. Nazwy ludowe: czarcie żebro, pietra ziele, carskie ziele. Występuje w Azji i w Europie (z wyjątkiem rejonu Morza Śródziemnego). W Polsce jest pospolity na całym niżu i w niższych położeniach górskich (do regla dolnego). Status gatunku we florze Polski: gatunek rodzimy.
Bylina, hemikryptofit. Kwiaty przedprątne. Roślina miododajna, zapylana przez motyle lub błonkówki[2]. Kwitnie od lipca do września (rzadziej do października). Nasiona rozsiewane są przez wiatr, kiełkują słabo.
Liczba chromosomów 2n=34.
Siedlisko: wilgotne łąki i zarośla, aluwia, brzegi rowów. Odpowiadają mu gleby żyzne i wilgotne. Wymaga zasilania w wodę ruchliwą, z zastoisk ustępuje. Dobrze znosi duże zmiany wilgotności gleby. Unika gleb kwaśnych, ubogich w węglan wapnia. Na łąkach wapiennych może pojawić się masowo. Wrażliwy na udeptywanie i spasanie[3]. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Calthion, Ass. Angelico-Cirsietum oleraceae[4].
Tworzy mieszańce z ostrożeniem krótkołodygowym, o. błotnym, o. lancetowatym, o. lepkim, o. łąkowym, o. pannońskim, o. polnym, o. siwym.
Ostrożeń warzywny (Cirsium oleraceum (L.) Scop.) – gatunek rośliny należący do rodziny astrowatych. Nazwy ludowe: czarcie żebro, pietra ziele, carskie ziele. Występuje w Azji i w Europie (z wyjątkiem rejonu Morza Śródziemnego). W Polsce jest pospolity na całym niżu i w niższych położeniach górskich (do regla dolnego). Status gatunku we florze Polski: gatunek rodzimy.
Mehki osat (znanstveno ime Cirsium oleraceum) je trajnica iz družine nebinovk.
Mehki osat zraste do 1,5 m v višino in ima enojno steblo, ki se redko deli na več vej. Listi rastline so pernato deljeni z roglji, zgornji pa so celi in nazobčani. Značilno zanje je, da objemajo steblo. Cvetovi so koški rumene barve, ki v premeru merijo od 2,5 do 4 cm. Mehki osat uspeva na vlažnih tleh osrednje in vzhodne Evrope ter Azije po travnikih, močvirjih, pa tudi med grmovjem in v svetlih gozdovih.
Mlada stebla so užitna.
Mehki osat (znanstveno ime Cirsium oleraceum) je trajnica iz družine nebinovk.
Kåltistel (Cirsium oleraceum) (L.) Scop. är en art i familjen korgblommiga växter.
Kåltisteln är flerårig, och kan bli upp till 1,5 m hög.
Blomningstid juli … september.
Bladens tornar är mjuka, och sticks nästan inte. Hindrar inte att betas av boskap.
Allmän i nordöstra Europa.
Vanlig i östra Danmark och Skåne, sällsynt i Halland och Västergötland, enstaka fynd längre norrut. I Finland tillfällig på enstaka platser nära Bottenhavet och Finska viken. Saknas i Norge med undantag av några lokaler nära gränsen mot Dalsland.
Fuktiga ängar, dikeskanter, bäckraviner, fuktiga skogar.
Wikimedia Commons har media som rör Kåltistel.
Kåltistel (Cirsium oleraceum) (L.) Scop. är en art i familjen korgblommiga växter.
Cirsium oleraceum là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) Scop. mô tả khoa học đầu tiên.[1]
Cirsium oleraceum là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) Scop. mô tả khoa học đầu tiên.
Бодя́к огоро́дный, или Бодяк овощной (лат. Círsium oleráceum) — вид многолетних травянистых растений из рода Бодяк семейства Астровые (Asteraceae).
Гемикриптофит, распространён в Европе и Азии в различных климатических областях.
В России растёт во многих районах европейской части и на юге Западной Сибири[2].
Обитает на влажных и замокренных, богатых азотистыми соединениями почвах, по берегам рек и ручьёв, вокруг родников, на влажных торфяных лугах от низин до горного пояса.
Сопровождает заросли калужницы, лабазника, молинии. Встречается в ольшаниках.
На бодяке огородном (и на некоторых других видах бодяка) паразитирует Заразиха бледноцветковая (Orobanche pallidiflora)[3].
Бодяк огородный нередко образует гибриды с другими видами рода, чаще с бодяком болотным (Cirsium palustre)[2].
Многолетнее травянистое растение высотой 50—200 см с горизонтальным или косым ползучим, узловатым, утолщённым корневищем и шнуровидными корневыми мочками[2].
Стебель обычно восходящий, от середины ветвистый[2], прямостоячий, полый, мелкобороздчатый, опушённый либо голый.
Листья очерёдные, сверху бледно-зелёные, снизу сизоватые; рассеянно-опушённые либо голые, по краю мягкоостистые, не колючие, чем данный вид заметно отличается от большинства других бодяков. Прикорневые листья яйцевидные и эллиптические, цельнокрайные или перистораздельные, зубчатые. Верхние — копьевидные, сидячие сердцевидным основанием.
Корзинки 15—30 мм в диаметре[2] на войлочных черешках собраны на верхушке стебля в плеохазий[4]. Опорные прицветники отличны по форме от остальных листьев: яйцевидные, жёлто-зелёные, реснитчатые. Обёртка яйцевидная, сложенная из ланцетных паутинчатых прицветников. Цветки бледно-жёлтые или желтовато-зелёные, нередко с розоватым оттенком[2]. Время цветения — с июня по октябрь.
Плод — желтовато-серая семянка со смазанными гранями; хохолок грязно-белый[2]. Семянки созревают в июле — октябре[2].
Растение используется в народной медицине[2].
Листья и молодые стебли можно употреблять для приготовления салатов, супов, пюре[2].
Цветки бодяка огородного дают пчёлам много нектара и обножки[5].
В. И. Даль в Толковом словаре приводит для бодяка огородного русское местное название дедюшник[6].
Бодя́к огоро́дный, или Бодяк овощной (лат. Círsium oleráceum) — вид многолетних травянистых растений из рода Бодяк семейства Астровые (Asteraceae).
![[1]](http://linnaeus.nrm.se/flora/di/astera/cirsi/cirsolen.jpg){kind=link}
![[2]](http://linnaeus.nrm.se/flora/di/astera/cirsi/cirsolev.jpg){kind=link}