كبدية مائية

Un o lysiau'r afu mwyaf cyffredin yw llysiau'r afu palmwyddog (Marchantia polymorpha). Mae'n tyfu ar bridd a chreigiau mewn amrywiaeth o gynefinoedd llaith, gan gynnwys gerddi a thai gwydr. Mae'n rhywogaeth fawr sy'n cyrraedd 10 cm o hyd. Mae'n cynhyrchu strwythurau atgenhedlu o siâp palmwydden (planhigion benywaidd) neu barasol (planhigion gwrywaidd).

Mae’r rhywogaeth hon i’w chanfod yng Nghymru.

Llysiau'r afu

Prif erthygl: Llysiau'r afu

Planhigion anflodeuol bach o'r rhaniad Marchantiophyta yw llysiau'r afu. Defnyddir y term "lysiau'r afu" am un planhigyn, neu lawer. Erbyn 2019 roedd tua 6,000 o rywogaethau wedi cael eu hadnabod gan naturiaethwyr.^[1] Fe'u ceir ledled y byd, mewn lleoedd llaith gan amlaf. Mae gan lawer ohonynt goesyn a dail ac maent yn debyg i fwsoglau o ran golwg.

Mae rhai rhywogaethau i'w cael yng Nghymru; gweler y categori yma.

Cyfeiriadau

Dolenni allanol

• Delweddau o Marchantia polymorpha

Porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha L.) patří mezi nejrozšířenější játrovky v mírném podnebném pásu.

Vzhled

Tmavozelená plochá stélka je široká okolo 1 cm a přichycená k podkladu rhizoidy. U jedinců rostoucích na přemokřených stanovištích se objevuje jako další charakteristický znak tmavozelené střední žebro. Ve vhodných podmínkách porůstá plochu o mnoha metrech čtverečních. Dobrým rozpoznávacím znakem jsou v době rozmnožování deštníkovité útvary – receptakula.

Stavba stélky

Stélka porostnic je zploštělá (fondózní). Svrchní strana je tvořena jednovrstevnou tenkostěnnou epidermis, pod ní leží taktéž jedna vrstva fotosynteticky aktivních buněk. Svrchní strana vypadá jako síť, přičemž uvnitř každého políčka se nachází hnědá tečka - průduch (stoma), který obepíná přibližně osm do kruhu uspořádaných svěracích buněk. Asimilační pletivo je protkáno vzdušnými kanálky. Střední část stélky vyplňuje pletivo základní, nezpevněné sklerenchymatickými vlákny. Ze spodní strany vyrůstají příčepivé rhizoidy.

Samičí receptakulum

Deštníčkovitá samčí receptakula

Rozmnožování

Porostnice jsou dvoudomé rostliny. V době pohlavního rozmnožování se na povrchu stélky vytvářejí specializované útvary – receptakula. Na samčích stélkách se tvoří receptakula okrouhlá deštníkovitého tvaru 1 – 3 cm vysoká. Na horní straně samčího receptakula se nacházejí antheridia. Na samičích stélkách se vytvářejí taktéž receptakula, ale ve tvaru palmiček. Archegonia se zakládají na spodní straně samičího receptakula v paždí paprsků.

Životní cyklus začíná geneticky odlišenými sporami. Z nich vyrůstá samčí nebo samičí gametofyt, při vhodných podmínkách začnou na svrchní straně stélky vyrůstat receptakula. Na svrchní straně samčího receptakula se v antheridiích tvoří dvoubičíkaté pohyblivé spermatozoidy, které ve vodném prostředí putují k oosféře nacházející se v archegoniu na spodní straně samičího receptakula. Následně dochází k oplození. Z oplodněného vajíčka vyrůstá drobný sporofyt, ten je rozdělen na nohu, štět a tobolku. V tobolce probíhá meióza a tvoří se žlutavé spory. Spory jsou v tobolce zavěšeny na mrštnících (elatery), ty slouží ke zlepšení rozšíření spor do okolí. Po dozrání spor a za sucha tobolka praská (obvykle mezi čtyřmi chlopněmi) a spory se šíří. Cyklus se následně opakuje.

Nepohlavní rozmnožování probíhá v pohárkovitých útvarech na povrchu stélky. V pohárcích se tvoří kulovitá tělíska geneticky shodná s mateřskou rostlinou, nazývaná gemy. Oddělující se gemy jsou roznášeny do okolí.

Pohárky s gemami

Výskyt

Porostnice nabývá mnohotvárných variet. Pouze alpínské variety dosáhly částečné samostatnosti. Rod Marchantia je typický pro tropický pás a jižní polokouli. U nás se kosmopolitně vyskytuje právě druh Marchantia polymorpha.

Odkazy

Literatura

• Jindřich Krejča, Ladislav Šomšák a kol.: Velká kniha rostlin, hornin, minerálů a zkamenělin. Praha: Příroda. 2007 ISBN 80-07-00989-2
• Bruno P. Kremer, Hermann Muhle: Průvodce přírodou, svazek Lišejníky, mechorosty, kapraďorosty. Praha: Ikar. 1998 ISBN 80-7176-804-9

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu porostnice mnohotvárná ve Wikimedia Commons
• Taxon Marchantia polymorpha ve Wikidruzích
• http://botany.cz/cs/marchantia-polymorpha/
• http://www.biolib.cz/cz/taxon/id61300/

Almindelig lungemos (Marchantia latifolia) er vel den mest kendte blandt levermosserne, for den findes ofte oven på pottede og kunstvandede kulturer i gartnerier og planteskoler. Det tætte og læderagtige thallus kan dække kulturplanternes jord fuldstændigt og derved hindre en effektiv vanding af dem. Derfor betragtes planten som ukrudt mange steder.

Beskrivelse

Almindelig lungemos består af et thallus, der kryber tæt langs jorden. Dette stængelløse ”blad” har en tydelig midterribbe og nogle grove indskæringer i den ellers helrandede kant. Begge sider er mørkegrønne og fint hårklædte, men undersiden er desuden dækket af mere eller mindre grove skæl.

På oversiden af thallus dannes nogle formeringsbægre, hvor der vokser bittesmå kloninger (ynglelegemer) frem, som bliver spredt, når regndråberne rammer bægeret. alm. lungemos er tvebo og har altså enten udelukkende hunlige eller hanlige formeringsorganer. Fra oversiden af thallus vokser nogle stængelagtige stilke op. De hanlige stande består af en 6-10 lappet skive, mens de hunlige ender i en paraply-lignende stand, opslidset i stjerneform med 9-11 stråler. Herfra dannes efter befrugtning sporehuse, der indeholder op mod 7 millioner sporer, som er plantens generative formeringsdel.

Planten har ikke egentlige rødder, men i stedet rhizoider (rodlignende trævler), der er boret ned i jorden under planten, og i deres udvikling er relateret til karplanters rodhår.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,10 x 0,02 m (0,1 x 0,02 cm/år).

Hjemsted

Almindelig lungemos forekommer overalt på kloden: lige fra troperne til de arktiske egne. Den er ikke knyttet til bestemte jordbunds- eller lysforhold, men den vokser kun, hvor der er vedvarende fugtigt i jorden.

Arten optræder ofte som pionerplante, og efter vulkanudbruddet på Kasatochi-øen, aleuterne, USA, i 2008 fandtes den allerede året efter blandt de første, som genindtog den nyskabte jord sammen med bl.a. alaskalupin, alm. perlekurv, alm. røllike, Angelica lucida (en art af kvan), bjerganemone, dunet marehalm, Ranunculus occidentalis (en art af ranunkel) og rød svingel^[1]

Indholdsstoffer

En undersøgelse af et udtræk af denne art viste, at den indeholder stoffer, der helt eller delvist kan fjerne problemer med flere skadelige, jordboende svampe.^[2]

Navngivning

Arten kaldtes tidligere Marchantia polymorpha L. og opdeltes gerne i to underarter

• Marchantia polymorpha subsp. ruderalis
• Marchantia polymorpha subsp. montivagans

Man regner nu de tidligere underarter for selvsændige arter, således at underarten ruderalis kaldes for Marchantia latifolia Gray med det danske navn alm. lungemos. Det er den art som er beskrevet i denne artikel. Underarten montivagans kaldes nu Marchantia alpestris (Nees) Burgeff med det danske navn bjerglungemos.

Arten Marchantia aquatica (Nees) Burgeff regnes nu for Marchantia polymorpha L. med det danske navn moselungemos. ^{[3] [4]}

Billedsamling

• Nærbillede af thallus

• Underarten ruderalis med formeringsbægre

• alm. lungemos i en blomsterkasse (igen underarten ruderalis)

• Nede i bægrene ses allerede de små, klonede planter

Portal:Botanik

Note

Kilder

• Dietmar Aichele og Heinz W Schwegler: Unsere Moos- und Farnpflanzen. Eine Einführung in die Lebensweise, den Bau und das Erkennen heimischer Moose, Farne, Bärlappe und Schachtelhalme, 9. oplag, 1984, ISBN 978-3-440-05299-0
• Christiansen, M. Skytte. Flora i farver 2. Sporeplanter, 1978, Politikens Forlag, ISBN 87-567-2967-7.

Das Brunnenlebermoos (Marchantia polymorpha) ist die wohl bekannteste Art der Marchantiopsida, sie wurde bereits von Linné beschrieben. Der Gattunsganem ehrt den französischen Arzt, Apotheker und Botaniker Nicholas Marchant (?–1678).^[1]

Das Brunnenlebermoos war das Moos des Jahres 2013 in Österreich und Deutschland.^[2]

Beschreibung

Der Thallus der Pflanze ist bandartig und bis zu 2 cm breit und 10 cm lang, an den Rändern mit deutlichen Einkerbungen und einer Mittelrippe. Wie bei allen Marchantiales ist die Unterseite des Thallus mit sogenannten Bauchschuppen versehen, beim Brunnenlebermoos sind es drei verschiedene Formen: große entlang der Mittelrippe, abgerundete am vorderen Rand des Thallus und lange, schmale auf der restlichen Unterseite. Gestalt und Kombination der Bauchschuppen sind ein taxonomisches Merkmal für die Bestimmung der Art.

Auf dem Thallus finden sich neben den mit bloßem Auge erkennbaren Poren die runden Brutbecher, in denen kleine, abgeflachte Brutkörper schwimmen. Wenn diese aus dem Brutbecher herausgeschwemmt oder -geschlagen werden, keimen sie am neuen Ort und ermöglichen der Pflanze so die vegetative Fortpflanzung.

Die einzelligen Rhizoiden, mit denen die Pflanze sich im Boden verankert, können über 1 cm lang werden, damit stellen sie die längsten Zellen in der Klasse der Lebermoose überhaupt dar.

Das Brunnenlebermoos ist zweihäusig. Die Gametangienträger (Gametangiophoren) sind mehrere Zentimeter hoch gestielte Thallusteile. Die männlichen Gametangienträger (Antheridiophoren) sind scheibenförmig mit schwach gelapptem Rand, die weiblichen (Archegoniophoren) hingegen sternförmig (schirmgestellartig mit 9–11 Strahlen). Aus den Antheridiophoren entlassene Spermatozoiden werden von Regentropfen unter die Schirmchen der Archegoniophoren gespritzt.^[3] Die danach aus den miteinander verschmolzenen Gameten entstehenden Sporophyten bestehen aus winzigen Kapseln, die sich an der Unterseite der Archegoniophoren bilden. Pro Pflanze werden dabei bis zu 7 Millionen Sporen gebildet.

Detailaufnahme des Thallus

Unterart ruderalis mit Brutbechern

Brunnenlebermoos in Blumenkasten (Unterart ruderalis)

In den Bechern lassen sich bereits Jungpflanzen (Klone) erkennen, die mit den nächsten Regentropfen herausgeschleudert werden

Verbreitung

Das Brunnenlebermoos ist die am weitesten verbreitete und zugleich eine der häufigsten Arten der Lebermoose. Es kommt weltweit auf allen Kontinenten, von den Tropen bis in arktische Regionen, vor. Für sein Gedeihen sind weder bestimmte Licht- noch Bodenverhältnisse relevant, nur eine gewisse Grundfeuchte ist wichtig. Die Pflanze gilt als unempfindlich gegen Luftverschmutzung^[4] und schwermetallresistent. Sie besiedelt nicht selten auch Standorte im städtischen Raum, vom Blumentopf bis zur Pflasterfuge.

Systematik

Neben dem Typus (Marchantia polymorpha subsp. polymorpha) existieren zwei weitere Unterarten:

• Marchantia polymorpha subsp. ruderalis Bischl. & Boiss.-Dub.
• Marchantia polymorpha subsp. montivagans Bischl. & Boiss.-Dub.

Verwendung

Brunnenlebermoos wurde wegen seiner Ähnlichkeit mit Tierlebern früher als Heilmittel bei Lebererkrankungen und Tuberkulose gegeben, daher rührt der Name der gesamten Klasse. Als solches ist es mittlerweile außer Gebrauch. In den letzten Jahren hat sich gezeigt, dass Lebermoose eine stark fungizide Wirkung haben und somit erfolgreich zur Behandlung von Haut- und Nagelpilzen eingesetzt werden können. Es wird berichtet, dass die Wirkung um ein Vielfaches stärker ist als bei kommerziell erhältlichen Fungiziden.^[5]

Modelle

• Ganzer weiblicher Hut

• Sporangium

• Brutknospe

• Brutbecher mit Brutknospen

• Archegonium

Literatur

• Dietmar Aichele, Heinz-Werner Schwegler: Unsere Moos- und Farnpflanzen (= Kosmos-Naturführer). 1. Auflage. Kosmos – Gesellschaft der Naturfreunde, Franckh'sche Verlagshandlung, Stuttgart 1956, S. 146–147 u. ö.
• Roger Phillips: Das Kosmosbuch der Gräser, Farne, Moose, Flechten. Ein großer Kosmos-Naturführer. Unter Mitarbeit von Alan Eddy (Moose) u. a. 3. Auflage. Kosmos – Gesellschaft der Naturfreunde, Franckh'sche Verlagshandlung, Stuttgart 1987, ISBN 3-440-05504-3, S. 156–157 (englisch: Grasses, Ferns, Mosses & Lichens of Great-Britain and Ireland. London 1980. Übersetzt von Bruno P. Kremer).
• Bruno P. Kremer, Hermann Muhle: Flechten, Moose, Farne. Europäische Arten. Hrsg.: Gunter Steinbach (= Steinbachs Naturführer. Band 20). Mosaik Verlag, München 1991, ISBN 3-570-6652-5 (defekt), S. 84–85.
• Jan-Peter Frahm: Biologie der Moose. Spektrum Akademischer Verlag, Heidelberg/ Berlin 2001, ISBN 3-8274-0164-X, S. 39–41.
• Michael Sauer: Marchantia L. – Brunnenlebermoos. In: Martin Nebel, Georg Philippi (Hrsg.): Die Moose Baden-Württembergs. Band 3. Eugen Ulmer, Stuttgart 2005, ISBN 3-8001-3278-8, S. 109–112.

Einzelnachweise

1. ↑ Lotte Burkhardt 2022: Eine Enzyklopädie zu eponymischen Pflanzennamen: Von Menschen & ihren Pflanzen – Berlin: Botanic Garden and Botanical Museum Berlin, Freie Universität Berlin. – https://doi.org/10.3372/epolist2022, Berlin 2022.
2. ↑ Moos des Jahres 2013 beim Naturschutzbund Österreich.
3. ↑ Ein instruktives Foto zeigt die unterschiedliche Stielhöhe der Gametangienträger, die den Regentransport der Spermatozoiden von der Oberfläche der männlichen hinauf zur Unterseite der weiblichen Gametangiophoren erleichtert: Bruno P. Kremer, Hermann Muhle: Flechten, Moose, Farne. Europäische Arten. Hrsg.: Gunter Steinbach. Mosaik Verlag, München 1991, S. 85 oben links.
4. ↑ Roger Phillips: Das Kosmosbuch der Gräser, Farne, Moose, Flechten. Ein großer Kosmos-Naturführer. Unter Mitarbeit von Alan Eddy (Moose) u. a. 3. Auflage. Kosmos – Gesellschaft der Naturfreunde, Franckh'sche Verlagshandlung, Stuttgart 1987, ISBN 3-440-05504-3, S. 157.
5. ↑ X. Z. Wu, A. X. Cheng, L. M. Sun, S. J. Sun, H. X. Lou: Plagiochin E, an antifungal bis(bibenzyl), exerts its antifungal activity through mitochondrial dysfunction-induced reactive oxygen species accumulation in Candida albicans. In: Biochim Biophys Acta. 1790(8), Aug 2009, S. 770–777. PMID 19446008

Marchantia polymorpha, whiles kent as the liver-gress or liver-girse, is a lairge member o Marchantiophyta wi a wide distribution aroond the warld.

Marchantia polymorpha is a species of large thalloid liverwort in the class Marchantiopsida.^[1] M. polymorpha is highly variable in appearance and contains several subspecies.^[2] This species is dioicous, having separate male and female plants.^[2] M. polymorpha has a wide distribution and is found worldwide.^[3] Common names include common liverwort or umbrella liverwort.^[2]

Distribution

Marchantia polymorpha subsp. ruderalis has a circumpolar boreo-arctic cosmopolitan distribution, found worldwide on all continents except Antarctica.^[4]

Habitat

Marchantia polymorpha grows on shaded moist soil and rocks in damp habitats such as the banks of streams and pools, bogs, fens and dune slacks.^[1] While most varieties grow on moist substrates, Marchantia polymorpha var. aquatica is semi-aquatic and is often found invading marshes, as well as small ponds that do not have a consistent water table.^[3]

The species often grows in man-made habitats such as gardens, paths and greenhouses and can be a horticultural weed. One method of spread is in the production and sale of liners. Liners infested with M. polymorpha, often in association with silvery thread moss, are commonly grown in one region of the country, transported to another region to continue growth, and are shipped to a retail location before being planted. Plants have the potential to pick up or disperse these species at each point of transfer.^[5]

Marchantia polymorpha is known to be able to use artificial light to grow in places which are otherwise devoid of natural light. A study from Niagara Cave showed that under such conditions, Marchantia polymorpha was able to produce gemmae, indicating that the plant could be able to reproduce in illuminated caves.^[6] It has also been reported from Crystal Cave in Wisconsin.^[7]

Ecology

An important benefit of M. polymorpha is that it is frequently the first vegetation to appear after a large wildfire. Exposed mineral soil and high lime concentrations present after a severe fire provide favorable conditions for gametophyte establishment. After invading the burned area, M. polymorpha grows rapidly, sometimes covering the entire site. This is important to the prevention of soil erosion that frequently occurs after severe fires, causing significant, long-term, environmental damage.

In addition, M. polymorpha renews the humus in the burned soil, and over time raises the quality of the soil to a point where other vegetation can be established.^[3] Not only does common liverwort secure burned soil and improve its quality, but after a certain point, when the soil health is restored, it can no longer compete with the vegetation that originally inhabited the area.

In a USDA study in northeastern Minnesota, M. polymorpha dominated the landscape for 3 years after a severe fire, but after 5 years was replaced by lichen. After a similar fire in New Jersey M. polymorpha covered the ground for 2–3 years, but was then replaced with local shrubs and forbs. In Alaska the following vegetative successions were observed after a fire, again indicating that after soil rehabilitation has occurred the original flora returns and outcompetes M. polymorpha.^[3]

Morphology

Thallus of Marchantia polymorpha subsp. ruderalis showing dichotomous branching and gemma cups

It is a thallose liverwort which forms a rosette of flattened thalli with forked branches. The thalli grow up to 10cm long with a width of up to 2cm. It is usually green in colour but older plants can become brown or purplish. The upper surface has a pattern of polygonal markings. The underside is covered by many root-like rhizoids which attach the plant to the soil.^[2] The complex oil bodies in Marchantia polymorpha, as in all Marchantiopsida species, are restricted to specialized cells where they occupy nearly the entire intracellular space.^[8]

Life cycle and reproduction

Life cycle of Marchantia polymorpha

Life cycle

The life cycle has an alternation of generations. Haploid gametophytes produces haploid gametes, egg and sperm, which then fuse to form a diploid zygote. The zygote later develops into a sporophyte which later produces haploid spores through meiosis.

Reproduction

Female (left) and male (right) gametophores of Marchantia polymorpha subsp. ruderalis

Sexual reproduction

The plants produce umbrella-like reproductive structures known as gametophores. The gametophores of female plants consist of a stalk with star-like rays at the top. These contain archegonia, the organs which produce the ova. Male gametophores are topped by a flattened disc containing the antheridia which produce sperm.^[2]

Asexual reproduction

This species reproduces asexually by gemmae that are produced within gemmae cups. Gemmae are lentil shaped and are released by droplets of water. Plants produced in this way can expand a patch significantly.^[2]

Closeup of a gemma of Marchantia polymorpha

Bioindicator for pollution

The U.S. Department of Agriculture has studied M. polymorpha for its use in rehabilitating disturbed sites due to its ability to tolerate high lead concentrations in soils, along with other heavy metals. In turn, M. polymorpha colonies can be an indication that a site has high concentrations of heavy metals, especially when found in dense mats with little other vegetative species present.^[3] A study from Loja city in tropical Ecuador found that, when growing in an urban setting, M. polymorpha bioaccumulated four heavy metals, aluminium, copper, iron and zinc.^[9]

Human use

It has historically been thought to remedy liver ailments because of its perceived similarities to the shape and texture of animal livers.^[10] This is an example of the doctrine of signatures.

Marchantia polymorpha produces the antifungal bis[bibenzyls] dihydrostilbenoids plagiochin E, 13,13'-O-isoproylidenericcardin D, riccardin H, marchantin E, neomarchantin A, marchantin A and marchantin B. Its strong fungicidal capability has been used successfully in the treatment of skin and nail fungi.^[11]

See also

• Marchantiopsida
• Marchantia
• Dioecy
• Gemmae

Gallery

• 

  Archegoniophore

• 

  Archegonium

• 

  Sporangium

• 

  Gemmae cup

• 

  Gemma

References

• Altland, James. Marchantia polymorpha. Accessed 4 July 2009.
• British Bryological Society (2010) Marchantia polymorpha Accessed 22 October 2018.
• Matthews, Robin F. (1993) Marchantia polymorpha. Accessed 4 July 2009.
• Raven, Peter H.; Ray F. Evert & Susan E. Eichhorn (1999) Biology of Plants, W. H. Freeman, New York.
• Rook, Earl J. S. (1999) Marchantia polymorpha. Accessed 4 July 2009.
• Smith, AJE (1989) The Liverworts of Britain and Ireland, Cambridge University Press, Cambridge.
• Walkowiak, Radoslaw Janusz (2020) Short Notes of Marchantia polymorpha. CTC PAPER 2020.

Keuhkosammal (Marchantia polymorpha) on keuhkosammalten sukuun kuuluva maksasammallaji.

Keuhkosammal jaetaan kolmeen alalajiin:^[2]

• tunturikeuhkosammal (Marchantia polymorpha subsp. montivagans syn. Marchantia alpestris)
• rantakeuhkosammal (Marchantia polymorpha subsp. polymorpha syn. Marchantia aquatica)
• palokeuhkosammal (Marchantia polymorpha subsp. ruderalis syn. Marchantia polymorpha)

Ulkonäkö

Keuhkosammalella on litteä, alustanmyötäinen sekovarsi. Se kasvaa melko isoina ruusukkeina. Sen kahtia jakautuvien liuskojen yläpinta on verkkouurteinen ja siinä on pistemäisiä ilmarakoja. Keuhkosammalen liuskoissa on tumma keskisuoni ja alapinnalla juurtumahapsia. Itulevyt eli itujyväset kehittyvät liuskojen yläpinnalla olevissa maljamaisissa itukoreissa. Keuhkosammal on kaksikotinen ja sen muna- ja siittiöpesäkkeet syntyvät sateenvarjomaisiin pesäkkeenkannattimiin. Munapesäkkeistön kannattimet ovat pitempivartisia ja niiden päässä on liuskainen kilpi, jonka alapinnalle munapesäkkeet eli arkegoniot kehittyvät. Siittiöpesäkkeistön kannattimet ovat lyhyempivartisia ja niiden päässä on lähes yhtenäinen kilpi, jonka yläpinnalle siittiöpesäkkeet eli anteridiot kehittyvät.^[3]

Levinneisyys

Keuhkosammalta kasvaa ympäri maailman lauhkeilla ja viileillä alueilla. Se on yleinen koko Suomessa.

Elinympäristö

Keuhkosammal kasvaa monenlaisilla kosteilla paikoilla kuten lähteiköissä, soilla ja rannoilla sekä paloalueilla ja kulttuuribiotoopeissa.

Lähteet

• Valokki-Nettikasvio

Aiheesta muualla

• Pinkka, Lajituntemuksen oppimisympäristö: Keuhkosammal (Marchantia polymorpha)
• ITIS: Marchantia polymorpha (englanniksi)

Marchantia polymorpha

L'hépatique des fontaines (Marchantia polymorpha) est une espèce d’hépatiques vivant dans les milieux humides.

Au printemps et en été cette plante produit des organes sexuels dont la forme évoque un minuscule palmier.

Reproduction

Sexuée

Les thalles (ici des lames vertes fixées au sol par des poils rhizoïdes) sont en réalité de sexes différents : des thalles mâles vont produire des "parapluies" où se développeront les anthéridies (productrices de gamètes mâles, les anthérozoïdes) et des thalles femelles qui produiront des "parapluies" où se développeront des organes femelles, les archégones (producteurs chacun d'un gamète femelle, une oosphère). De la fécondation résulte un zygote diploïde. Il se développe sur place, devient un embryon qui par méioses produit les spores haploïdes. Lorsqu'une spore emportée par le vent, la pluie, arrive sur le sol humide, elle germe pour former un nouveau thalle haploïde.

Un organe sexuel femelle ("parapluie") vu du dessous.

Asexuée

Elle est assurée par les corbeilles à propagules en forme de petites coupes se formant à la surface des thalles.

Corbeilles à propagules

sous-espèce ruderalis

sous-espèce ruderalis

Stjörnumosi (Marchantia polymorpha) eða dýjaskóf^[1] er tegund af mosa sem algeng er um allt land.^[1][2]

Útlit

Stjörnumosi er jarðlægður með leðurkennt útlit og áberandi loftaugu.^[2] Kynin eru aðgreind. Kvenplöntur mynda áberandi stilk með stjörnulaga höfði og karlplönturnar mynda smærri stilk sem skipt er í hjartalaga svæði. ^[2]

Lifnaðarhættir

Stjörnumosi myndar jarðlægt þal og hefur kynæxlun tiltölulega snemma.^[3]

Tilvísanir

Paprastoji maršantija (lot. Marchantia polymorpha) - kerpsamanių rūšis. Tai gniužulinės, dichotomiškai šakotos plokštelės pavidalo kerpsamanės.

Sandara

Gniužulą dengia epidermis. Viršuje jis su ventiliacijos angomis. Pro jas oras patenka į kameras, kuriose išsidėstę asimiliaciniai plaukeliai, vykdantys fotosintezę. Žemiau yra parenchiminis audinys, atliekantis kaupimo funkciją. Apatinis epidermis padengtas vienaląsčiais rizoidais ir daugialąsčiais žvyneliais.

Dauginimasis

Maršantijos gali daugintis tiek lytiškai, tiek nelytiškai. Lytinio dauginimosi metu archegonės ir anteridžiai susidaro ant padėklų, iškilusių virš gniužulo. Nelytiškai daugintis gali gniužulo dalimis arba specialiais dariniais - gemaliniais pumpurais, kurie susidaro gemaliniuose krepšeliuose. Vikiteka

Parapluutjesmos (Marchantia polymorpha) is een levermos uit de orde Marchantiales en heeft een kosmopolitische verspreiding. De naam parapluutjesmos dankt de plant aan de archegonioforen, de (vrouwelijke) dragers van archegoniën. De soortaanduiding polymorpha komt van het Oudgrieks πολύμορφος (polumorphos), 'veelvormig'.

De plant heeft, als alle levermossen, geen wortels of vaatsysteem. Aan de onderzijde van de plant zitten er rhizoïden, die als hechtdraden fungeren en in tegenstelling tot wortels geen water en voedingsstoffen opnemen.

Parapluutjesmos is vooral te vinden op schaduwrijke en vochtige plaatsen.

Levenscyclus van het parapluutjesmos

broedbekers met gemmen voor ongeslachtelijke voortplanting

Porostnica wielokształtna (łac. Marchantia polymorpha) – gatunek wątrobowca z rodziny porostnicowatych.

Budowa: gametofit plechokształtny. Wykształciła tkankę spichrzową, asymilacyjną i przewietrzającą. Aparaty szparkowe zbudowane są z 16 komórek. Jest dwupienna.

Gametofit męski osadzony jest na trzonku i ma postać ośmiopłatowej tarczki. Od góry znajdują się anteridia – plemnie.

Gametofit żeński – na trzonku, kształt parasola z palcowatymi wypustkami, na dolnej powierzchni posiada archegonia – rodnie.

Woda jest potrzebna do zapłodnienia. Z zygoty powstaje sporofit – sporogon, ma postać zarodni na krótkim trzonku. Po mejozie w zarodni powstają zarodniki. W zarodni jest warstwa komórek – sprężyce – które wykonują ruchy higroskopowe. Zarodniki kiełkują w gametofity.

Przykładowe zdjęcia

Widok 3D na plechę, plemnie i zarodnie z zarodnikami. Obraz przeznaczony do oglądania krzyżowego.

Bibliografia

• Altland, James. Marchantia polymorpha
• Matthews, Robin F. (1993) Marchantia polymorpha.
• Rook, Earl J. S. (1999) Marchantia polymorpha.

Fierea pământului (Marchantia polymorpha) este o specie comună printre pietre în locuri umede. Este o specie dioică.

Caracteristici

Gametofitul este reprezentat de un tal ce se fixează de substrat prin rizoizi unicelulari. El este ramificat dihotomic.

Organele de reproducere sexuată sunt arhegoanele și anteridiile. Ele se formează pe indivizi diferiți (specie dioică). Arhegoanele și anteridiile au locuri de formare bine determinate, la extremitatea unor porțiuni de tal specializat. Aceste zone specializate poartă denumirea de arhegoniofori (aici se formează arhegoanele) și anteridiofori (unde se formeză anteridiile).

Reproducerea asexuată se realizează prin propagule. Fierea pământului face parte din categoria mușchilor inferiori, trăind doar în zone tot timpul umede.

Маршанція мінлива (Marchantia polymorpha) — рід печіночників (печінкових мохів, Marchantiophyta), що в підручниках біології часто розглядається як типовий представник групи. Це дводомна рослина, має плоский попарно розгалужений талом, зазвичай 2-10 см завдовжки та 1-2 см завширшки, росте апікально. Має численні кореневища, з яких гладкі розташовані глибоко в ґрунті, а бульбоподібні — паралельно поверхні.

Її можна побачити на болотах, у лісах, на вологому камінні вздовж річок. За сприятливих умов маршанція розмножується вегетативно (шляхом утворення вивідкових бруньок, котрі накопичуються у вивідкових кошиках на зовнішній поверхні талому). Вода легко змиває такі бруньки і переносить на інше місце, де кожна з них дає початок новому організму. Статеве розмноження супроводжується виникненням чоловічих та жіночих підставок, на яких розвиваються архегонії та антеридії. Після запліднення із зиготи розвивається нестатеве покоління — спорофіт (спорогон) у вигляді коробочки на підставці. Зрілі спори випадають і, проростаючи, дають початок новому організму.

Посилання

• Marchantia polymorpha Botany Greenhouse — University of Wisconsin-Madison (англ.)
• Marchantia polymorpha Rook.Org
• Різноманітність вищих рослин

Marchantia polymorpha là một loài Rêu trong họ Marchantiaceae. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Marchantia polymorpha tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Marchantia polymorpha tại Wikispecies
• Vườn Bách thảo Missouri (biên tập). “Marchantia polymorpha”. Tropicos. Truy cập ngày 1 tháng 6 năm 2014.

Bài viết liên quan đến bộ rêu Marchantiales này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

Marchantia polymorpha: подставка с архегониями (женскими органами полового размножения) крупным планом

Растение с мясистым лопастным слоевищем, вырастающим до 10 см в длину и до 3 см в ширину. Посередине, вдоль слоевища, начиная от передней выемки, где сосредоточивается рост, пробегает широкая нерезкая жилка. От нижней стороны слоевища, примыкающей к субстрату, отходят чешуйчатые придатки и ризоиды. Верхняя сторона слоевища испещрена ромбиками, представляющими очертание внутренних воздушных полостей, в которых находится ассимиляционная ткань в виде зелёных нитей, отходящих со дна полости. Открывается полость отверстием, находящимся посредине ромбического участка верхней поверхности слоевища. Кроме того, на верхней стороне слоевища расположены выводковые корзиночки — специфические для печёночных мхов образования, в которых формируются специализированные двулопастные органы вегетативного размножения, так называемые «выводковые почки».

Маршанция изменчивая — двудомное растение. На одних растениях развиваются антеридии, мужские органы полового размножения, они погружены в верхнюю поверхность так называемых «мужских подставок» — зонтикообразных щитков на ножках. На других растениях развиваются архегонии, женские органы полового размножения, они собраны на «женских подставках» — выростах, имеющих вид звёздочек на ножках; архегонии располагаются по несколько штук между лучами этих звёздочек, на их нижней стороне^[1].

Коробочка вскрывается восемью назад загнутыми зубчиками; периантий — 4—5-лопастной. В коробочке, кроме спор, развиваются ещё элатеры — пружинки, представляющие собой скрученные ленточные структуры, меняющие форму при изменении влажности воздуха.

Примечания

Marchantia alpestris
Marchantia aquatica

ゼニゴケ(Marchantia polymorpha L.)は、ゼニゴケ科ゼニゴケ属の植物である。ただし、ゼニゴケ科のもの全体をよぶ総称として、あるいは類似の構造をもつ苔類の総称としても用いられる。近似種の区別が難しいので、普通は区別せずこう呼ばれることが多い。なお、葉状体の形だけで見ればゼニゴケ亜綱とツノゴケ亜綱のかなりのものが似て見える。

19世紀前半から論文が発表されるなど研究対象としては古く^[1]、近年においても実験生物として注目されはじめている^[2]。

生育[編集]

世界中に分布し、日本では北海道から九州まで、主に人家の周辺に繁茂する。特に、家の北側など湿気の多い場所に見られることがある。庭に生えるコケ類は日本庭園では喜ばれることが多いが、ゼニゴケ類は地面に深く張り付いて広がり、見栄えが良くないため、雑草として嫌われることも多い^[2][3]。また、非常に除去しにくい。

• ゼニゴケの一種で精子を作る器官（雄器托）。雨が降ると精子が傘の表から流れて出て移動する。

• ゼニゴケの一種で卵子を作る器官（雌器托）。破れ傘とも呼ばれる器官の裏側に精子が到達して受精する。

• 雌器托裏の胞子嚢形成部が破れて胞子を放出した後の状態。

脚注[編集]

1. ^ 大和, 石崎 & 河内 2009, p. 25
2. ^ ^{a b} 大和, 石崎 & 河内 2009, p. 23
3. ^ 北國新聞社 (“「庭の嫌われ者」薬に ゼニゴケで高血圧予防”. http://www.hokkoku.co.jp/subpage/H20120410102.htm

参考文献[編集]

• 大和, 勝幸; 石崎, 公庸; 河内, 孝之 (2009), “ゼニゴケの培養法”, 低温科学 (北海道大学低温科学研究所) 67: 23-29, http://eprints.lib.hokudai.ac.jp/dspace/handle/2115/39086