الأسماء في صفحات التنقل
Cymbalaria muralis, comúnmente llamada picardia o yerba de campanariu, ye una especie de la familia Plantaginaceae, anque nel pasáu'l xéneru Cymbalaria atopábase clasificáu na familia Scrophulariaceae.[2] Ye nativa de la Europa mediterránea y alcuéntrase llargamente naturalizada en munchos otros llugares.
Ye una yerba perenne, rastrera (llega a tener unos 5 cm d'altor) de rápida crecedera qu'habita en murios (preferentemente húmedos), roques, parés ya inclusive ceres, raramente en suelos.
Presenta fueyes redondes o en forma de corazón, con trés a siete lóbulos de 2,5 a 5 cm de llargu y anchu, asitiaos de forma alterna sobre'l tarmu. Los delgaos tarmos pueden algamar hasta 70 cm de llargu; ensin pubescencia. Les flores solitaries, de non más de 1 cm, con corola lila o violeta, surden de forma axilar (el pedúnculu sale ente la fueya y el tarmu).
Esta especie tien un métodu d'espardimientu pocu habitual. El tarmu floral tien primeramente un fototropismu positivu, moviéndose escontra la lluz; tres la fecundación, esti fototropismu vuélvese negativu (alloñar de la lluz), lo que facilita que les granes cayan nel interior de los resquiebros de la paré o la roca onde vegeta pa poder granar.[3]
Llegóse a utilizar les flores en fervinchu como antiescorbútico y diuréticu, pero entiéndese que casos puramente esporádicos, a mediaos de sieglu yá se desaconseya'l so usu.[ensin referencies] Ye considerada como meruxa polos xardineros, a pesar de que delles variedaes sían utilizaes en xardinería.
Cymbalaria muralis foi descritu por Gärtner, C.A.Mey & Scherb y espublizóse en Systema Naturae, Editio Decima 2: 975. 1759.[4]
Esisten en xardinería cultivares de C. muralis, anque al ser una planta invasora, y dáu el so tamañu, ye mayoritariamente emplegáu en composiciones de rocalla y xardineres.
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Cymbalaria muralis, comúnmente llamada picardia o yerba de campanariu, ye una especie de la familia Plantaginaceae, anque nel pasáu'l xéneru Cymbalaria atopábase clasificáu na familia Scrophulariaceae. Ye nativa de la Europa mediterránea y alcuéntrase llargamente naturalizada en munchos otros llugares.
La picardia, Cymbalaria muralis, és una espècie de planta dins la família plantaginàcia. És una planta nativa de la conca del Mediterrani i àmpliament naturalitzada a altres llocs. S'estén ràpidament i creix entre roques i en els murs (d'on prové el seu epítet específic muralis. És una herba de diverses tiges, decumbent i tendra. Fa de 10 a 80 cm d'alt. Les seves fulles són persistents d'arrodonides a amb forma de cor de 2,5 cm de llargada i amplada amb de tres a set lòbuls i amb les tiges fines. Les flors són menudes presenten un esperó i floreix d'abril a novembre.[1]
Als Països Catalans es troba principalment a Catalunya i les illes Balears i en uns pocs punts del País Valencià.
El seu hàbitat és el de les parets ombrívoles a la muntanya mitjana i contrades mediterrànies humides i subhumides a Catalunya viu des del nivell del mar als 1000 metres d'altitud.[2]
Aquesta planta té un mètode inusual de propagació. El peduncle de la flor inicialment presenta fototropisme positiu i es mou cap a la llum però després de la fertilització de la flor passa a presentar fototropisme negatiu i s'allunya de la llum. Això dóna com a resultat que les llavors entrin dins les esquerdes de les roques i dels murs, on tenen més probabilitat de germinar i on prefereix créixer la planta.[3]
La picardia, Cymbalaria muralis, és una espècie de planta dins la família plantaginàcia. És una planta nativa de la conca del Mediterrani i àmpliament naturalitzada a altres llocs. S'estén ràpidament i creix entre roques i en els murs (d'on prové el seu epítet específic muralis. És una herba de diverses tiges, decumbent i tendra. Fa de 10 a 80 cm d'alt. Les seves fulles són persistents d'arrodonides a amb forma de cor de 2,5 cm de llargada i amplada amb de tres a set lòbuls i amb les tiges fines. Les flors són menudes presenten un esperó i floreix d'abril a novembre.
Als Països Catalans es troba principalment a Catalunya i les illes Balears i en uns pocs punts del País Valencià.
El seu hàbitat és el de les parets ombrívoles a la muntanya mitjana i contrades mediterrànies humides i subhumides a Catalunya viu des del nivell del mar als 1000 metres d'altitud.
Aquesta planta té un mètode inusual de propagació. El peduncle de la flor inicialment presenta fototropisme positiu i es mou cap a la llum però després de la fertilització de la flor passa a presentar fototropisme negatiu i s'allunya de la llum. Això dóna com a resultat que les llavors entrin dins les esquerdes de les roques i dels murs, on tenen més probabilitat de germinar i on prefereix créixer la planta.
Planhigyn blodeuol yw Trwyn-y-llo dail eiddew sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Plantaginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cymbalaria muralis a'r enw Saesneg yw Ivy-leaved toadflax.[2] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llin y Fagwyr, Mam Miloedd, Trwyn y Llo Eiddewddail.
Llwyn (neu brysgwydd) ydyw, fel eraill yn yr un teulu. Cafodd ei gyflwyno i Brydain fel blodyn gardd yn y 18g, ond mae bellach yn tyfu'n wyllt ar waliau.[3] Mae gan y blodau siap tebyg i drwyn y llo ond eu bod nhw'n llawer llai, gyda sbardunnau neithdar tebyg i lin y llyffant.
Mae'r planhigyn yn lluosogi mewn ffordd anarferol, gan ddefnyddio ffototropedd. Mae coesyn y blodyn yn tyfu oddi wrth y wal, tuag at olau, er mwyn annog pryfed i ymweld a pheillio'r blodyn. Yna, wedi ffrwythloniad, mae'r coesyn yn dod yn negatif yn ei ffototropedd ac yn tyfu yn ôl tua'r wal er mwyn plannu'r hadau yno.[4]
Planhigyn blodeuol yw Trwyn-y-llo dail eiddew sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Plantaginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cymbalaria muralis a'r enw Saesneg yw Ivy-leaved toadflax. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llin y Fagwyr, Mam Miloedd, Trwyn y Llo Eiddewddail.
Llwyn (neu brysgwydd) ydyw, fel eraill yn yr un teulu. Cafodd ei gyflwyno i Brydain fel blodyn gardd yn y 18g, ond mae bellach yn tyfu'n wyllt ar waliau. Mae gan y blodau siap tebyg i drwyn y llo ond eu bod nhw'n llawer llai, gyda sbardunnau neithdar tebyg i lin y llyffant.
Mae'r planhigyn yn lluosogi mewn ffordd anarferol, gan ddefnyddio ffototropedd. Mae coesyn y blodyn yn tyfu oddi wrth y wal, tuag at olau, er mwyn annog pryfed i ymweld a pheillio'r blodyn. Yna, wedi ffrwythloniad, mae'r coesyn yn dod yn negatif yn ei ffototropedd ac yn tyfu yn ôl tua'r wal er mwyn plannu'r hadau yno.
Zvěšinec zední (Cymbalaria muralis) je poléhavá, stálezelená bylina s fialovými dvoupyskými květy, jeden ze dvou druhů rodu zvěšinec vyskytujících se v české přírodě. Tento petrofyt nejčastěji roste na zdech, kde jeho poléhavé až převislé větve vytvářejí v době kvetení nápadné girlandy drobných fialových květů.
Původně jihoevropská rostlina postupně se šířící do okolních krajin, již ve středověku se dostala do středoevropské přírody a v současnosti vyrůstá, vyjma Skandinávie, v celé Evropě. V České republice je považován za nepůvodní druh a k vůli ne zcela přesvědčivým historických nálezům je někdy hodnocen jako archeofyt a jindy jako neofyt. Postupně se rozšířil též na severozápad Afriky i západ Asie a byl zavlečen do Severní i Jižní Ameriky.[1][2][3]
V Česku se zvěšinec zední vyskytuje roztroušeně, pouze ojediněle roste v chladných horských polohách . Je však vázán na lokality s příhodným klimatem, optimum výskytu má na stanovištích s podnebím podobným oceánskému, s vyšší vzdušnou vlhkostí a menšími výkyvy teploty. Na místech s dlouhodobě suchým, kontinentálním klimatem je vzácný, stejně tak mu nesvědčí střídáni oblev a silných mrazů, tehdy vymrzá. Obvykle neroste ve větší nadmořské výšce než 600 m.
Roste na bazických substrátech, na živiny je málo náročný a snáší stín. Často porůstá navlhlé zdi, zídky a terasy starších objektů, ať to jsou zříceniny, hrady, hradby, mlýny, kostely, kláštery, hřbitovní zdí nebo i obyčejné starší domy, kde koření ve vlhké vápenné maltě spojující zdivo. Po zakořenění vytrvá na "své" lokalitě desítky let a po rekonstrukcí objektu je schopen ze zbytku kořenů a lodyh prorůst na povrch i zpod nové omítky. Někdy na místech chráněných před sešlapáváním roste i ve spárách dlážděných chodníků.[1][2][4][5][6]
Vytrvalá nebo jednoletá rostlina s lodyhou dlouhou 10 až 60 cm, která je plazivá až převislá. Lodyha vyrůstající z tenkého oddenku je od spodu větvená, lysá, někdy nachově naběhlá a snadno zakořeňuje. Ve spodní části je porostlá vstřícnými a v horní střídavými, mírně dužnatými listy s dlouhými řapíky. Jejich čepele jsou ledvinovitě srdčité až okrouhlé a po obvodě mají pět až devět okrouhlých či trojúhelníkových laloků. Čepele bývají dlouhé 8 až 15 a široké 10 až 20 mm, jsou dlanitě žilnaté a na spodní straně mohou být nafialovělé.
Květy vyrůstají jednotlivě z paždí listů na stopkách dlouhých okolo 2 cm. Zelený kalich oboupohlavných, pětičetných květů je hluboko dělený do čárkovitých cípů nestejně velkých a je celkem kratší než korunní trubka. Šklebivá, dvoupyská koruna, 10 až 15 mm dlouhá. bývá světle fialová až fialová. Horní pysk je dvoulaločný, spodní třílaločný a ve středu má dvě výrazně žluté vypukliny a asi 2 mm dlouhou fialovou ostruhu. V květu jsou čtyři tyčinky na krátkých, nestejně dlouhých nitkách. Svrchní semeník, vytvořený ze dvou plodolistů, nese štíhlou čnělku. Rostliny kvetou od května do září, opyleny mohou být včelami nebo čmeláky přilétajícími pro pyl i nektar, nebo se opylí autogamně.
Plod je kulovitá, lysá, nejčastěji 4 mm velká tobolka se dvěma rozdílně velkými pouzdry; spodní bývá větší, otvírá se nejdříve a mívá větší semena. Tobolka obsahuje až 50 černohnědých, elipsoidních až kulovitých, nestejně velkých semen nepřesahujících 1 mm. Některá nevypadnou, zůstanou přilepena k tobolce a bývají s ní odváta větrem. Semena přežijí bez úhony i několika denní pobyt ve vodě, která silně přispívá k jejich rozšiřování; tobolky se obvykle otevírají za deště. Ploidie druhu je 2n = 14.[1][4][5][6]
Rozšiřuje se rozrůstáním oddenků nebo semeny. K vegetativnímu rozmnožování dochází pomoci tenkých oddenků a lehce kořenících lodyh, díky nímž jsou byliny schopné vyrůstat i z nepatrných trhlin ve zdech. Drobná semena roznášejí převážně mravenci a nezanedbatelnou roli sehrává i jejich rozfoukávání větrem. U zvěšince se vyvinul ještě neobvyklý jev podporující šíření ( tzv. negativní fototropie) spočívající v tom, že se stopky se zralými tobolkami odklánějí od světla a přitlačují k podkladu na kterém rostou, vypadávající semena tak zatlačují do spár zdí. V průměru se takto uloží více než 15 % semen.[2][4][7]
Zvěšinec zední je nepůvodní rostlina a do české krajiny se dostala s lidmi, kteří ji již v minulosti používali na osazování a zkrášlování starých zdí. Za stejným účelem se pěstuje i v současnosti, bývá vysazován jako skalnička. Na stanovištích zplaňuje a dostává se do volné přírody.
Tento druh, téměř jednoznačně vázán na zídky a skalky, je typickým představitelem tzv. zední vegetace a nejčastěji obývá člověkem uměle vytvořené biotopy. S ohledem na chabý vzrůst je konkurenční dopad na jiné rostliny minimální. Tenké lodyhy a řídké kořínky nejsou schopné nijak vážně narušovat zdivo. Staré výskyty na historicky chráněných objektech jsou součásti kulturní památky a zasluhují si ochranu. Nepředpokládá se ani jeho šiření na jiný druh stanovišť než obsazuje doposud.[2][4][6]
Typické prostředí
Mladá rostlina
Květy
Obrázky, zvuky či videa k tématu zvěšinec zední ve Wikimedia Commons
Zvěšinec zední (Cymbalaria muralis) je poléhavá, stálezelená bylina s fialovými dvoupyskými květy, jeden ze dvou druhů rodu zvěšinec vyskytujících se v české přírodě. Tento petrofyt nejčastěji roste na zdech, kde jeho poléhavé až převislé větve vytvářejí v době kvetení nápadné girlandy drobných fialových květů.
Vedbend-Torskemund (Cymbalaria muralis) er en 15-70 cm lang, krybende urt, der vokser på mure og stengærde. Efter bestøvning vokser den bort fra lyset.
Vedbend-Torskemund er en flerårig, urteagtig plante med en klatrende, krybende eller hængende vækst. Stænglerne er kun let forgrenede, de er runde i tværsnit og lysebrune til lyst rødbrune. Bladene er spredtstillede, nyreformede eller hjerteformede og håndlappede med 5-7 helrandede lapper. Oversiden er græsgrøn og helt hårløs, mens undersiden er rødlig og ligeledes hårløs.
Blomstringen foregår i juni-september, hvor man finder blomsterne enkeltvis på korte stilke fra bladhjørnerne. De er 5-tallige og uregelmæssige med blegviolette kronblade og en gul plet på underlæben. Frugterne er kapsler med mange frø.
Rodsystemet er dybtgående og består af en kraftig hovedrod og mange, trævlede siderødder. Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,10 x 0,70 m (10 x 70 cm/år). Målene kan bruges til beregning af planteafstande i fx haver.
Artens oprindelige udbredelsesområde var bjergene i Norditalien og på det nordlige Balkan. Den blev indført til andre europæiske lande som læge- og prydplante og er nu vidt udbredt over det meste af Europa og resten af verden. Den er knyttet til halvskyggede og fugtigt-varme klippe- og murrevner, gerne med et højt kalkindhold.
Arten er dominerende på murene i byen Krosno Odrzańskie i Polen, hvor den vokser sammen med bl.a. Alm. Hyld, Taks, Døvnælde, Ensidig Klokke, Gaffel-Vortemælk, Gærde-Snerle, Kirtel-Dueurt, Marts-Viol, Murrude, Rank Surkløver, Rundfinnet Radeløv, Rød Stenurt, Rød Svingel, Skov-Stilkaks og Svaleurt[1]
Denne art har en usædvanlig måde at formere sig på. Den blomsterbærende stængel er først positivt fototropisk, dvs. at den vokser hen mod lyset. Efter bestøvning bliver den negativt fototropisk, sådan at den vokser bort fra lyset. Det medfører, at frøene bliver skubbet ind i mørke revner på de klippevægge, hvor den vokser, og hvor det er mere sandsynligt, at frøplanterne kan spire og vokse.[2]
Vedbend-Torskemund (Cymbalaria muralis) er en 15-70 cm lang, krybende urt, der vokser på mure og stengærde. Efter bestøvning vokser den bort fra lyset.
Das Zimbelkraut (Cymbalaria muralis, synonym Linaria cymbalaria), auch Zymbelkraut, Mauer-Zimbelkraut oder Eustett (Schweiz)[1] genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae).
Das Zimbelkraut ist eine ausdauernde, krautige Pflanze. Die fadenförmigen, kletternden oder hängenden Stängel sind bis zu 60 Zentimeter lang. Die herzförmigen Laubblätter sind unterseits meist rötlich gefärbt.
Die Blütenröhre ist 'maskiert', von einer Wölbung der Unterlippe verschlossen. Dies schließt schwache Insekten von der Bestäubung aus (Kraftblume). Die Maskierung täuscht große Staubbeutel vor, ein Signal an pollensammelnde Insekten.[2]
Die relativ kleinen, zwittrigen Blüten sind zygomorph mit doppelter Blütenhülle. Die Blütenkronen sind gespornt und meist hellviolett.
Die Blütezeit reicht von der zweiten Aprilhälfte bis September[3], die Fruchtreife von August bis September.[4]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 14.[5]
Das Zimbelkraut ist ein ausdauernder Hemikryptophyt bzw. ein krautiger Chamaephyt.
Blütenökologisch handelt es sich um homogame „Maskenblumen“ mit Kronblattsporn. Die gelben Blütenmale außen auf der Unterlippe der Blüte wirken als Staubbeutelattrappen. Die Blüten wenden sich zum Licht (sie sind positiv phototrop). Bestäuber sind Bienen und Schwebfliegen. Auch Selbstbestäubung in den Blütenknospen kurzer, sich in die Erde einbohrender Seitenzweige mit geschlossen bleibenden Blüten (Kleistogamie) kommt vor.[4]
Der Fruchtstiel wächst nach der Befruchtung aus. Die kleinen, dreiklappigen Porenkapseln springen auf und setzen die Samen frei. Der letzte Samen bleibt mit der Frucht fest verbunden, deren Fruchtstiel schließlich weg vom Licht (negativ phototrop) und damit beispielsweise in Mauerspalten hinein wächst. So erhalten die Samen mit großer Sicherheit ein günstiges Keimbett. Zimbelkraut ist damit das klassische Lehrbuchbeispiel für Phototropismus. Das Zimbelkraut ist ein Selbstaussäer, ein Dunkelkeimer und ein Gartenflüchter.[4]
Das Zimbelkraut stammt ursprünglich aus dem Mittelmeerraum. Ursprüngliche Standorte waren Felsen der Gebirge Norditaliens und der nördlichen Adria. Das Zimbelkraut wurde etwa im 16. Jahrhundert in Mitteleuropa als Zier- und Heilpflanze eingebürgert (angesalbt) und ist heute weltweit an Felsen, aber vor allem in Mauerritzen zu finden (etablierter Neophyt).[6] Es bevorzugt warme, aber halbschattige bis sonnige, etwas feuchte Mauern und Mauerritzen.
Nach Ellenberg ist es eine Halblichtpflanze, ein Wärmezeiger, subozeanisch verbreitet und mäßig stickstoffreiche Standorte bevorzugend. Es ist eine Klassencharakterart wärmeliebender Mauer-Kraut-Gesellschaften (Parietarietea, Parietarietalia judaicae).[7] Nach Oberdorfer ist die Art in Mitteleuropa häufig Charakterart des Cymbalarietum muralis aus dem Verband Centrantho-Parietarion.[5]
Die erste Erwähnung findet diese Pflanzenart in den Kräuterbüchern von Lonicer (1582)[8] und Matthiolus (1586),[9] wo sie auch als Heilpflanze beschrieben wird.
1644 wurde sie erstmals in Mitteleuropa (Niederlande) nachgewiesen. Es heißt, sie sei mit Skulpturen aus Italien nach Norden gereist.[2]
Die Bezeichnung 'Zymbalkraut' wird erstmals von Zwinger (1696)[10] verwendet. Die therapeutischen Anwendungsgebiete für diese Pflanzenart waren sehr unterschiedlich, doch scheinen die Hauptindikationen Wunden, Entzündungen verschiedener Art und Frauenleiden gewesen zu sein. Hauptinhaltsstoffe sind Iridoide.
Der Schriftsteller Heinrich Seidel beschreibt in der Skizze „Linaria cymbalaria“, wie er ab 1890 diese Pflanzenart in Berlin „ansalbte“.[11]
Die gültige Erstveröffentlichung von Cymbalaria muralis erfolgte 1800 durch Gottfried Gaertner, Bernhard Meyer und Johannes Scherbius. Synonyme für Cymbalaria muralis P.Gaertn., B.Mey. & Scherb. sind: Linaria cymbalaria (L.) Mill., Linaria cymbalaria (L.) Mill. subsp. cymbalaria, Linaria cymbalaria (L.) Mill. var. cymbalaria.[12]
Es gibt etwa drei Unterarten:[12]
Aufgrund der Gestalt der Blüten wurde das Zimbelkraut lange zu den Braunwurzgewächsen (Rachenblütler, Scrophulariaceae) gezählt.[13] Nach molekulargenetischen Untersuchungen[14] und den Regeln des ICN (Internationaler Code der Nomenklatur für Algen, Pilze und Pflanzen) wurde es zusammen mit vielen anderen Scrophulariaceae in die Wegerichgewächse gestellt.[2]
Das Zimbelkraut findet als Zierpflanze in Parks und Gärten an Mauern und in Steingärten Verwendung.[4]
In dem Gedichtzyklus Die Blumen und das Leben schreibt Ludwig Bechstein (1801–1860) über das Zimbelkraut: „Niedliche Pflanze, du kleidest der alten Ruine Gemäuer, rankend hinab und hinauf blühest du einsam für dich. Sey der Erinnerung Bild, die, der Einsamkeit traute Genossin, oft des vergangenen Glücks sinkendes Luftschloss, umgrünt.“
Auf dem Frauenporträt „La Colombine“ von Francesco Melzi, das sich heute in der Eremitage von Sankt Petersburg befindet, ist eine verführerische schöne Frau mit entblößter Brust zu sehen, die in ihrer Hand eine Akelei hält. Im Bildhintergrund rankt sich Zimbelkraut an der Wand entlang, das auch im Codex Rinio als umbilicus veneris, also als Nabel der Venus (bzw. Venusnabel)[15] bezeichnet wird. Von der Kunstwissenschaft wird das Bild daher als Darstellung einer geheimen Liebe („amor nascosto“) gedeutet.
Das Zimbelkraut (Cymbalaria muralis, synonym Linaria cymbalaria), auch Zymbelkraut, Mauer-Zimbelkraut oder Eustett (Schweiz) genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae).
Cymbalaria muralis is a flouerin plant native tae Mediterranean Europe an widely naituralised ensewhaur.
Cymbalaria muralis (en bresà l'ìa ciamàda Erba retondèla[2]) l'è 'na piànta erbàcea de la famìa botànica de le Plantaginaceae ma l'è stàda per tat tép inserìda 'ndèle Scrophulariaceae.[3] L'è uriginària de Euròpa mediterànea ma la s'è natüralizàda 'n divèrsi óter pòscc.
L'è 'na piànta perène, che rèsta bàsa (5 ghèi) e che se propàga dré a tèra. La crès dré ai mür (mèi se 'n bris ömecc) e dré a le préde, de rar endèl teré deèrt.
La g'ha fòie rotónde o a fùrma de cör, con lòbi en nömer de tré a sèt, de 2,5 a 5 ghèi de larghèsa. I gambì i è fì fì, e i pör rià 'nfìna a 70 ghèi de longhèsa. I fiùr i è sùi, grancc 1 ghèl, co la coròla culùr lìla o viòla ciàr, i crès a la sèa de le fòie.
Chèsta spéce la g'ha 'n método de propagasiù töt particolàr. El gambì del fiùr, en prensépe l'è fototròpich puzitìf, cioè el ghe cor dré a la lùce; dòpo la fecondasiù del fiùr envéce el fototropìsmo el deènta negatìf cioè el ghe scàpa vià a la lùce, e chèsto el favorés la dispersiù de la somésa dré a le crèpe del mür o de le préde 'ndóche la piànta la crès.[4]
Cymbalaria muralis (en bresà l'ìa ciamàda Erba retondèla) l'è 'na piànta erbàcea de la famìa botànica de le Plantaginaceae ma l'è stàda per tat tép inserìda 'ndèle Scrophulariaceae. L'è uriginària de Euròpa mediterànea ma la s'è natüralizàda 'n divèrsi óter pòscc.
Cymbalaria muralis is a flouerin plant native tae Mediterranean Europe an widely naituralised ensewhaur.
Cymbalaria muralis, commonly called ivy-leaved toadflax[3] or Kenilworth ivy,[4] is a low, spreading, viney plant with small purple flowers, native to southern Europe. It belongs to the plantain family (Plantaginaceae), and is introduced in North America, Australia, and elsewhere. The flower stalk is unusual for seeking light until it is fertilized, after which it grows away from the light. Other names include coliseum ivy,[4] Oxford ivy,[4] mother of thousands,[4] pennywort,[4] and wandering sailor.[4]
It spreads quickly, growing up to 5 cm (2.0 in) tall – it commonly grows in rock and wall crevices, and along footpaths. The leaves are evergreen, rounded to heart-shaped,2.5 to 5 cm (1.0 to 2.0 in) long and wide, 3–7-lobed, alternating on thin stems. The flowers are very small but distinctly spurred, similar in shape to snapdragon flowers.[5] Flowers from May to September.[6]
_Cymbalaria_muralis.jpg)
Plant habit
_Cymbalaria_muralis_-_Leaf.jpg)
Leaf
_Cymbalaria_muralis_-_flower.jpg)
Flower
_Cymbalaria_muralis_-_fruits.jpg)
Fruits
Cymbalaria muralis is native to Mediterranean climates in south and southwest Europe, the Southern Alps, eastern Yugoslavia, southern Italy and Sicily.[7][8] It has spread throughout the world as an invasive plant, including the United States,[9] the British Isles,[10] Australia[11][12][13] and New Zealand.[13][14]
It is said to have been introduced into England by accident when a shipment of sculptures was brought to Oxford. It was first introduced early in the 17th century and was widely planted in the UK up to the 19th century.[15]
This plant has an unusual method of propagation. The flower stalk is initially positively phototropic and moves towards the light. After fertilisation, it becomes negatively phototropic ("scototropic") and moves away from the light. This results in seed being pushed into dark crevices of rock walls, where it is more likely to germinate.[16]
Cymbalaria muralis, commonly called ivy-leaved toadflax or Kenilworth ivy, is a low, spreading, viney plant with small purple flowers, native to southern Europe. It belongs to the plantain family (Plantaginaceae), and is introduced in North America, Australia, and elsewhere. The flower stalk is unusual for seeking light until it is fertilized, after which it grows away from the light. Other names include coliseum ivy, Oxford ivy, mother of thousands, pennywort, and wandering sailor.
Mura cimbalario (Cymbalaria muralis Gaertn. et al. aŭ Linaria cymbalaria (L.) Miller), ankaŭ nomata "Ruino de Romo", estas herbo el la familio Skrofulariacoj laŭ la klasika klasado, aŭ Plantagacoj laŭ la filogenetika klasado.
Ofta mediteranea planto sed nun trovebla en preskaŭ tuta Eŭropo, ĝi kovras malnovajn murojn per bukedoj kun rondaj brilaj folioj kaj etaj violaj floroj, kies centro estas flave makulita.
Plurjara planto el suda Eŭropo kaj okcidenta Azio, kutima en preskaŭ la tuta eŭropa kontinento, ĝi ŝatas disvastiĝi sur muroj aŭ rokoj, prefere kalkŝtonaj.
Florperiodo : de aprilo-majo ĝis septembro (pli frue en la sudo)
Polenizado : per insektoj aŭ mempolenizado
Disvastigo : memdisvastigo
Rampanta herba planto, kiu kreskas tufe kun ruĝaj senharaj tigoj. La brilaj karnecaj folioj alternas sur longaj tigoj. Ili estas ren- aŭ rondformaj, plej ofte kun kvin loboj, kelkfoje pli. La rando estas purpure kolorigita.
La folioj manĝeblas en salato. La junaj folioj havas iom akran guston, la maljunaj folioj fariĝas amaraj.
Mura cimbalario (Cymbalaria muralis Gaertn. et al. aŭ Linaria cymbalaria (L.) Miller), ankaŭ nomata "Ruino de Romo", estas herbo el la familio Skrofulariacoj laŭ la klasika klasado, aŭ Plantagacoj laŭ la filogenetika klasado.
Ofta mediteranea planto sed nun trovebla en preskaŭ tuta Eŭropo, ĝi kovras malnovajn murojn per bukedoj kun rondaj brilaj folioj kaj etaj violaj floroj, kies centro estas flave makulita.
Cymbalaria muralis, comúnmente llamada cimbalaria, es una especie de la familia Plantaginaceae, aunque en el pasado el género Cymbalaria se encontraba clasificado en la familia Scrophulariaceae.[2] Es nativa de la Europa mediterránea y se encuentra ampliamente naturalizada en muchos otros lugares.
Es una hierba perenne, rastrera (llega a tener unos 5 cm de altura) de rápido crecimiento que habita en muros (preferentemente húmedos), rocas, paredes e incluso aceras, raramente en suelos.
Presenta hojas redondas o en forma de corazón, con tres a siete lóbulos de 2,5 a 5 cm de largo y ancho, situados de forma alterna sobre el tallo. Los delgados tallos pueden alcanzar hasta 70 cm de largo; sin pubescencia. Las flores solitarias, de no más de 1 cm, con corola lila o violeta, surgen de forma axilar (el pedúnculo sale entre la hoja y el tallo).
Esta especie posee un método de propagación poco habitual. El tallo floral tiene inicialmente un fototropismo positivo, moviéndose hacia la luz; tras la fecundación, este fototropismo se vuelve negativo (se aleja de la luz), lo que facilita que las semillas caigan en el interior de las grietas de la pared o la roca donde vegeta para poder germinar.[3]
Se ha llegado a utilizar las flores en infusión como antiescorbútico y diurético, pero se entiende que casos meramente esporádicos, a mediados de siglo ya se desaconseja su uso.[cita requerida] Es considerada como mala hierba por los jardineros, a pesar de que algunas variedades sean utilizadas en jardinería.
Cymbalaria muralis fue descrito por Gärtner, C.A.Mey & Scherb y publicado en Systema Naturae, Editio Decima 2: 975. 1759.[4]
Existen en jardinería cultivares de C. muralis, aunque al ser una planta invasora, y dado su tamaño, es mayoritariamente empleado en composiciones de rocalla y jardineras.
Cimbalaria, corrihuela, enredadera de muros, hierba del campanario, hierba trepadora, juntapulpa, manto de la Virgen, melena, palomilla de muro, picardía, ruina, sierpecilla del Manzanares, velo de la Virgen o yerba de la cascadura.[5]
Cymbalaria muralis, comúnmente llamada cimbalaria, es una especie de la familia Plantaginaceae, aunque en el pasado el género Cymbalaria se encontraba clasificado en la familia Scrophulariaceae. Es nativa de la Europa mediterránea y se encuentra ampliamente naturalizada en muchos otros lugares.
Harilik müürilill (Cymbalaria muralis) on taimeliik müürilille perekonnast ja teeleheliste sugukonnast.[1][2] Varem liigitati see mailaseliste sugukonda.
Kodumaine Lõuna-Euroopas. Võõrliigina on maailmas laialt levinud. Eestis kasvab vahel metsistunult.
Kasutatud 24.02.2017
Harilik müürilill (Cymbalaria muralis) on taimeliik müürilille perekonnast ja teeleheliste sugukonnast. Varem liigitati see mailaseliste sugukonda.
Kodumaine Lõuna-Euroopas. Võõrliigina on maailmas laialt levinud. Eestis kasvab vahel metsistunult.
Rauniokilkka eli kilkkaruoho (Cymbalaria muralis) on monivuotinen rentovartinen ratamokasvilaji, jota viljellään koristekasvina. Se kasvaa alkuperäisenä Keski-Euroopassa.
Rauniokilkan rento varsi kasvaa 10–50 senttimetriä pitkäksi. Pitkäruotisten lehtien lapa on 1–2 cm leveä, muodoltaan puolipyöreän munuaismainen ja matalasti 5–9-liuskainen. Rauniokilkan kukat sijaitsevat yksittäin lehtihangoissa. Kukkien vaalean sinipunainen teriö on huulimainen ja kannuksellinen, kooltaan 8–15 millimetriä. Hedelmänä on reikäluomainen kota.[1]
Rauniokilkka eli kilkkaruoho (Cymbalaria muralis) on monivuotinen rentovartinen ratamokasvilaji, jota viljellään koristekasvina. Se kasvaa alkuperäisenä Keski-Euroopassa.
Cymbalaria muralis, Linaria cymbalaria • Linaire cymbalaire, Linaire des murs, Ruine de Rome, Cymbalaire
La Cymbalaire des murs (Cymbalaria muralis, anciennement Linaria cymbalaria), est une plante herbacée vivace, originaire du sud de l'Europe et d'Asie occidentale. Elle fait partie de la famille des Scrofulariacées, selon la classification classique, ou des Plantaginacées, selon la classification phylogénétique.
Elle tapisse fréquemment les vieux murs de touffes aux feuilles arrondies et luisantes et aux petites fleurs violettes à la gorge tachée de jaune. Elle peut densément recouvrir la surface qu’elle occupe sur une dizaine de centimètres d’épaisseur en se marcottant ou en se ressemant.
Le nom Cymbalaria dérive du latin cymba, « barque, nacelle », du fait de la forme des feuilles légèrement concave en forme de cymbale (plus caractéristique, d'ailleurs, chez l'ombilic que chez la cymbalaire). L'épithète spécifique muralis fait référence à la paroi des vieux murs propice à l'accueil de cette espèce rupicole et explique ses noms vernaculaires (Lierre fleuri, Lierre des murs, Ruine de Rome)[6].
Plante herbacée, poussant en touffes, à tiges glabres généralement pourprées, filiformes, rampantes ou retombantes. Les jeunes pédoncules et pétioles sont glanduleux.
Feuille alterne, longuement pétiolée, lustrée et charnue, à 5 lobes ou plus, à apex mucronulé et à base lobée. La face inférieure et la marge du limbe sont pourprées.
Aspect général de la plante
Aspect dans un mur
Colonisation d'un espace
Plantule
Feuille
La floraison va de mars-avril à septembre (floraison plus précoce en région méditerranéenne).
Les fleurs blanc-rosé ou rose-violacé, dont la corolle mesure 1 cm de diamètre environ, sont zygomorphes, personées, solitaires, fixées sur un calice gamosépale quinquédenté, et portées par un long pédoncule axillaires. La lèvre supérieure est bilobée et marquée par deux ou trois traits verticaux foncés sous chaque lobe ; la lèvre inférieure, trilobée, possède un palais à deux bosselures blanches maculées de jaune en leur sommet. La corolle se prolonge, dans sa partie inférieure, par un court éperon nectarifère pointu .
La plante est entomogame et autogame. Les fleurs sont périgyne et possèdent 4 étamines (2 courtes et 2 plus longues) entourant la base de l'ovaire d'où part un style aussi long que les filets des 2 plus longues étamines, le stigmate se retrouve donc en contact avec les anthères.
Les fruits sont des capsules glabres à valves déhiscentes libérant, à maturité, des graines noir-grisâtre inférieures à 0,5 millimètre de diamètre qui présentent de profondes aspérités favorisant l’adhérence aux surfaces. À la fructification, le pédoncule s’incline en direction du support permettant à capsule de libérer les graines dans les interstices du substrat, assurant ainsi l'autochorie.
Fleur de Cymbalaria muralis vue de face.
Détails d'une fleur
Fruit de Cymbalaria muralis.
Une graine de Cymbalaria muralis accrochée à une pince à timbre.
Deux graines de Cymbalaria muralis (la plus grosse mesure 1mm).
Plante vivace originaire du sud de l'Europe et d'Asie occidentale, naturalisée dans presque toute l'Europe. Son appellation commune, ruine de Rome, témoigne de son origine méditerranéenne. Son expansion dans de nombreuses régions françaises est liée à ses propriétés médicinales[7].
Lythophyte, thermophile et calciphile, elle est fréquente dans les anfractuosités des murs de pierre en mi-ombrage ou ombragés et souvent accompagnée de Capillaire des murailles (Asplenium trichomanes) ou de Rue des murailles (Asplenium ruta-muralis). "Elle affectionne aujourd’hui les villes, où les températures sont plus clémentes"[7]. Elle est ainsi devenue une espèce adventice envahissante, constituant la végétation banale de l'alliance du Cymbalario muralis – Asplenion rutae-murariae (classe des Parietarietea judaicae)[8].
Elle permettrait de soigner la gale et le scorbut[7].
Cette petite plante, capable de germer jusqu'en ville dans la moindre fissure de maçonnerie, a inspiré le titre et un chapitre du roman Ruines-de-Rome, de Pierre Senges, paru en 2002.
Cymbalaria muralis, Linaria cymbalaria • Linaire cymbalaire, Linaire des murs, Ruine de Rome, Cymbalaire
La Cymbalaire des murs (Cymbalaria muralis, anciennement Linaria cymbalaria), est une plante herbacée vivace, originaire du sud de l'Europe et d'Asie occidentale. Elle fait partie de la famille des Scrofulariacées, selon la classification classique, ou des Plantaginacées, selon la classification phylogénétique.
Elle tapisse fréquemment les vieux murs de touffes aux feuilles arrondies et luisantes et aux petites fleurs violettes à la gorge tachée de jaune. Elle peut densément recouvrir la surface qu’elle occupe sur une dizaine de centimètres d’épaisseur en se marcottant ou en se ressemant.
Is planda é an buaflíon balla.
Pomurny lenčk (łaćonsce Cymbalaria muralis) je rostlina ze swójby trudownikowych rostlinow (łaćonsce Scrophulariaceae).
Pomurny lenčk (łaćonsce Cymbalaria muralis) je rostlina ze swójby trudownikowych rostlinow (łaćonsce Scrophulariaceae).
Il ciombolino comune (nome scientifico Cymbalaria muralis, Gaertn., Mey. & Scherb. 1753) è una pianta rampicante, erbacea e perenne dai delicati fiori multicolore, appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.
La famiglia delle Plantaginaceae è relativamente numerosa con un centinaio di generi, mentre il genere della Cymbalaria comprende una decina di specie di cui almeno 8 sono presenti nella flora spontanea italiana.
La classificazione tassonomica della Cymbalaria muralis è in via di definizione in quanto fino a poco tempo fa il suo genere apparteneva alla famiglia delle Scrophulariaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist), mentre ora con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG) è stata assegnata alla famiglia delle Plantaginaceae; anche i livelli superiori sono cambiati (vedi box tassonomico a destra).
Anche il genere non è sempre stato lo stesso: nelle classificazioni fino agli anni '60 (del secolo scorso) la Cymbalaria muralis apparteneva al genere Linaria sezione Cymbalaria[1].
La variabilità di questa pianta si manifesta soprattutto nella pelosità più o meno accentuata sul fusto e sulle foglie. Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie):
La specie di questa scheda, in altri testi, può essere chiamata con nomi diversi. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
In Italia la Cymbalaria muralis viene chiamata in diversi modi a seconda delle zone:
Cymbalum (latino) o Kymbalon (greco) è il nome di uno strumento musicale simile al tamburello, ma a superficie cava come le foglie del “Ciombolino comune” : questa è la probabile etimologia del nome del genere. L'epiteto specifico (“muralis”) si riferisce chiaramente al suo tipico habitat.
In inglese questo fiore si chiama Kenilworth ivy ma anche Ivy-leaved Toadflax; in tedesco si chiama Gewohnliches Zymbelkraut; in francese si chiama Cymbalaire des murs, ma anche Ruine de Rome.
Il portamento di queste piante è strisciante, ma anche rampicante e pendulo. La forma biologica di questa specie è emicriptofita scaposa (H scap), ossia piante perennanti con gemme situate alla base del terreno e con fusti poco fogliosi; ma anche camefita reptante (Ch rept), ossia piante con fusti bassi e portamento strisciante (in qualche testo viene indicato anche di tipo Terofita). Il ciclo biologico della pianta può essere sia perenne che annuale.
Le radici sono avventizie sui nodi del fusto (è una pianta stolonifera).
Il fusto è legnoso alla base; mentre in alto è arrossato, gracile, filiforme e ramificato. Il suo portamento è prostrato – ascendente. La superficie è glabra e può raggiungere i 80 cm di sviluppo. I rami possono essere muniti di stoloni di ancoraggio (terminali dotati di ventose) ai muri o superfici pietrose, ma anche tronchi di alberi.
La forma delle foglie è cordata o reniforme, in tutti i casi sono palmato – lobate con 5 – 9 lobi disuguali a forma triangolare, lievemente arrotondati e con punte mucronate. Le foglie lungo il fusto sono a disposizione alterna e sono picciolate. Il colore è verde chiaro sulla pagina superiore (a volte possono essere screziate o variegate), e rossastre su quella inferiore; la superficie è lucida, glabra e leggermente concava, è inoltre palminervia, mentre la consistenza è carnosa. Rispetto alla pianta la disposizione delle foglie sembra quasi un continuo mosaico, ossia con pochissime sovrapposizioni tra una foglia e l'altra; questa disposizione è ottimizzata per catturare la maggior parte dei raggi del sole e del calore emanato dalla terra. Dimensione delle foglie: larghezza 14 – 40 mm; lunghezza 10 – 30 mm; lunghezza del picciolo 2 – 4 mm.
L'infiorescenza (definita come un racemo apicale) è formata da diversi fiori disposti all'ascella delle foglie. Sono presenti delle brattee fiorali, cigliate lunghe quanto il calice.
I fiori sono ermafroditi, zigomorfi, tetraciclici (calice – corolla – androceo – gineceo). Il fiore è soggetto al fototropismo, ossia prima dell'impollinazione (o fecondazione) si muove verso la luce; dopo si sposta al riparo verso le fessure del muro o delle rocce (vedi anche il paragrafo “Frutti”). Dimensione totale del fiore: 1 cm circa.
Il frutto consiste in una capsula (bacca nera) di forma globosa sporgente dal calice. I semi sono scuri di forma ovale - globosa con la superficie irregolarmente rugosa (a volte tubercolata) e percorsi da creste longitudinali; i semi sono provvisti di endosperma. I semi fuoriescono da tre valve sommitali (la capsula è del tipo deiscente) uno alla volta per ottimizzare la perpetuazione dell'individuo. Alla maturazione dei frutti corrisponde anche un'ulteriore crescita (allungamento verso il basso) dei peduncoli fiorali facilitando così la dispersione dei semi nelle fessure dei muri o rocce. Dimensione dei semi: 0,5 – 1 mm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale:
Possono essere utilizzate le foglie in insalata; hanno un gusto acre e pungente come il crescione. Ma si consiglia un uso limitato in quanto la pianta presenta una lieve tossicità.
Dai fiori si possono ricavare dei coloranti gialli a bassa permanenza.
_Cymbalaria_muralis_-_flower.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_Leaf.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_fruits.jpg)
Il ciombolino comune (nome scientifico Cymbalaria muralis, Gaertn., Mey. & Scherb. 1753) è una pianta rampicante, erbacea e perenne dai delicati fiori multicolore, appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.
De muurleeuwenbek (Cymbalaria muralis; synoniem: Linaria cymbalaria) is een plant uit de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De plant heeft zijn verspreidingsgebied in de afgelopen eeuwen uitgebreid met grote delen van West- en Midden-Europa.
Het is een overblijvende plant met hangende, soms kruipende, tot 60 cm lange stengel. De kleine klimopachtige enigszins vlezige bladeren zijn drie- tot zevenlobbig en tot 2 cm gesteeld. De apart staande bloem is lichtpaars of licht violet van kleur, en heeft twee licht gele vlekjes. De tweezijdig symetrische bloempjes zijn 0,8-1 cm breed en zitten op lange stengels in de bladoksels. De bloeitijd loopt van april tot september.
Aangenomen wordt dat de plant uit Kroatië en/of Noord-Italië afkomstig is. In West- en Midden-Europa nestelt de plant zich vooral in de spleten van oude bakstenen muren. Waarschijnlijk is hij in dit gebied als tuinplant verwilderd.
Muurleeuwenbek prefereert beschaduwde, vochtige plaatsen zoals verweerde muren en zerken van oude graven. Oude dijkbeschoeiingen en kademuren zijn ideaal, omdat het water de temperatuurschommelingen, waar deze plant een hekel aan heeft, beperkt, en de benodigde hoge relatieve luchtvochtigheid gegarandeerd is.
De plant vormt veel lange stengels, die regelmatig wortel schieten, waardoor de plant zich behalve door uitzaaiing ook vegetatief kan vermeerderen.
De bloem buigt na de bloei naar binnen, waardoor de zaden naar binnen vallen en in spleten tussen stenen in het donker kiemen.
De muurleeuwenbek is een kensoort voor de Tortulo-Cimbalarietalia-orde in de muurvaren-klasse (Asplenietea trichomanis).
De muurleeuwenbek (Cymbalaria muralis; synoniem: Linaria cymbalaria) is een plant uit de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De plant heeft zijn verspreidingsgebied in de afgelopen eeuwen uitgebreid met grote delen van West- en Midden-Europa.
Het is een overblijvende plant met hangende, soms kruipende, tot 60 cm lange stengel. De kleine klimopachtige enigszins vlezige bladeren zijn drie- tot zevenlobbig en tot 2 cm gesteeld. De apart staande bloem is lichtpaars of licht violet van kleur, en heeft twee licht gele vlekjes. De tweezijdig symetrische bloempjes zijn 0,8-1 cm breed en zitten op lange stengels in de bladoksels. De bloeitijd loopt van april tot september.
Cymbalaria bluszczykowata, lnica bluszczykowata, cymbalaria murowa, lnica murowa[3] (Cymbalaria muralis G. Gaertn. et al.) – gatunek rośliny z rodziny babkowatych (Plantaginaceae)[1], w systemach XX-wiecznych klasyfikowany zwykle do trędownikowatych (Scrophulariaceae).
Rodzimy obszar występowania cymbalarii murowej obejmował południową i południowo-zachodnią Europę[4]. Rozprzestrzeniła się jednak po świecie i obecnie poza Antarktydą występuje na wszystkich kontynentach i na licznych wyspach. W Europie na północy sięga po 64° szerokości geograficznej na Półwyspie Skandynawskim. W Polsce jest dość rzadka, spotykana głównie w zachodniej części kraju, w Sudetach i na Dolnym Śląsku[4]. Zawleczona została do Polski na początku XIX wieku z Włoch, kiedy to zapanowała moda na przypałacowe oranżerie i egzotyczną roślinność[5]. Pierwsze dane o jej występowaniu na terenie obecnej Polski pochodzą z 1837 roku[4]. We florze Polski ma status kenofita[6].
Cymbalaria bluszczykowata, lnica bluszczykowata, cymbalaria murowa, lnica murowa (Cymbalaria muralis G. Gaertn. et al.) – gatunek rośliny z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), w systemach XX-wiecznych klasyfikowany zwykle do trędownikowatych (Scrophulariaceae).
Cymbalaria muralis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é G. Gaertn., B. Mey. & Scherb., tendo sido publicada em Oekonomisch-Technische Flora der Wetterau 2: 397. 1800.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[3]
Folha
Flor
Frutas
Cymbalaria muralis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é G. Gaertn., B. Mey. & Scherb., tendo sido publicada em Oekonomisch-Technische Flora der Wetterau 2: 397. 1800.
Це багаторічна, повзуча рослина. Тонкі стебла можуть досягати до 70 см в довжину; немає опушення. Має круглі або серцеподібні листки. Поодинокі квіти, не більше, ніж на 1 см, мають бузковий або фіолетовий віночок. Період цвітіння з червня по вересень, дозрівання плодів з серпня по вересень.
Європа: Швейцарія; Боснія і Герцеговина; Хорватія; Італія [вкл. Сицилія]; Чорногорія; Словенія. Натуралізований в деяких інших країнах. Також культивується. Швидко зростає на стінах (переважно вологих), скелях, і навіть тротуарах, рідко в ґрунтах.
В Україні відомий з Закарпаття та Криму, також відмічається на стінах оранжерей ботанічних садів Києва, Одеси та деяких інших міст.
Cymbalaria muralis là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được P.Gaertn., B.Mey. & Scherb. mô tả khoa học đầu tiên năm 1800.[2]
.jpg)
Cymbalaria muralis là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được P.Gaertn., B.Mey. & Scherb. mô tả khoa học đầu tiên năm 1800.
分類（APG III） 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 eudicots 階級なし : キク類 asterids 階級なし : シソ類 lamiids 目 : シソ目 Lamiales 科 : オオバコ科 Plantaginaceae 連 : キンギョソウ連 Antirrhineae 属 : ツタバウンラン属 Cymbalaria 種 : ツタバウンラン C. muralis 学名 Cymbalaria muralisツタバウンランはオオバコ科（以前の体系ではゴマノハグサ科）の植物の一種。
学名 Cymbalaria muralis（シノニム Linaria cymbalaria）。別名ツタガラクサ、ウンランカズラ。
ヨーロッパ原産であるが、北海道から本州に帰化している。ほふく性で開花期は初夏から夏。花は唇形で、薄い青紫色をしており距（きょ）がある。道端などにも見られる。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 
.jpg)
.jpg)
_(6022554180).jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_fruits.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_Cymbalaria_muralis.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_Leaf.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_flower.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_fruits.jpg)
.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_Leaf.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_flower.jpg)
_Cymbalaria_muralis_-_fruits.jpg)
