Veronica praecox All.

Rozrazil časný (Veronica praecox) je modře kvetoucí druh útlé, teplomilné rostlinky z rodu rozrazil objevující se jen řídce v naší přírodě.

Rozšíření

Vyskytuje se ostrůvkovitě hlavně na západě, jihu a ve středu Evropy, dále na Britských ostrovech, na jihu Skandinávie, na Ukrajině, v Moldavsku, Rusku a také na Kavkaze. Je rozšířen i v severozápadní Africe v oblastech okolo Středozemního moře.

Je to teplomilný a málo konkurence schopný druh, obývá vysýchavé vápnité xerotermní stráně s nezapojenou vegetací, skalnaté stepi, náspy, meze i obdělávaná pole. Je hodnocen jako celkem málo škodlivý efemérní plevel, navíc se většinou nevyskytuje pospolitě. V České republice vyrůstá roztroušeně v teplejších oblastech Středních Čech, Českého středohoří, na jižní a severovýchodní Moravě.^[2][3][4]

Popis

Drobná chlupatě žláznatá jednoletá rostlina. Její zelená, oblá lodyha, v dolní části často nafialovělá, je buď přímá nebo již od spodu rozvětvená do přímých větví. Dosahuje výšky do 15 cm a obrůstá poněkud tlustými vstřícnými listy. Spodní mají krátké řapíky a jsou široce vejčité až trojboké, celokrajné a hluboce zoubkované. Horní jsou stejného tvaru, téměř přisedlé, celistvé nebo dlanitě členěné a postupně přecházejí do listenů. Barva listů je na svrchní straně tmavozelená, na spodní nafialovělá neb hnědočerná, jsou dlouhé asi 5 mm a široké 10 mm. Spodní listeny mají po každé straně 3 zuby, hořejší jsou celokrajné a úzce kopinaté.

Drobné čtyřčetné květy, mající v průměru jen 3 až 5 mm, vyrůstají na dlouhých přímých stopkách (delších než kalich) z úžlabí listenů a vytvářejí řídký hrozen, který se při zrání plodů prodlužuje. Kalich, na bázi krátce srostlý, má podlouhle vejčité lístky tupě zakončené. Koruna má lístky sytě modré barvy s tmavším žilkováním, podlouhlého až vejčitého tvaru. Je to jedna z nejdříve vykvétajících rostlin, kvete od března do poloviny května. Velmi brzy po dozrání semen, do konce června, usychá.

Plody jsou tobolky vyrůstající na vztyčených, poměrně dlouhých stopkách. Jsou široce eliptické, na okrajích tupě kýlnaté a vespod nafouklé. Semena jsou miskovitě vydutá.^[2][3][4][5]

Ohrožení

Ohrožení rozrazilu časného v podmínkách ČR je dáno hlavně používáním herbicidů na obdělávaných polích a nedostatkem vhodných biotopů, kde by mohl vzhledem ke své nízké konkurenceschopností vyrůstat. V "Černém a červeném seznamu cévnatých rostlin" z roku 2000 vydaném Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR je ohodnocen jako silně ohrožený druh (C2).^[4][6]

Odkazy

Reference

1. ↑ ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: Rozrazil časný [online]. Ondřej Zicha, BioLib.cz, rev. 18,10,2004 [cit. 2011-01-17]. Dostupné online. (česky)
2. ↑ ^{a b} ŠILAROVÁ, Petra. DP: Rozšíření rozrazilů ... [online]. Masarykova universita, PřF, Ústav botaniky a zoologie, Brno, rev. 11.05.2010 [cit. 2011-01-17]. Dostupné online. (česky)
3. ↑ ^{a b} KOHOUTOVÁ, Dagmar. BOTANY.cz: Veronica praecox [online]. BOTANY.cz, rev. 29.03.2008 [cit. 2011-01-17]. Dostupné online. (česky)
4. ↑ ^{a b c} HRONEŠ, Michal. Natura Bohemica: Veronica praecox [online]. Natura Bohemica, Olomouc, rev. 05.05.2010 [cit. 2011-01-17]. Dostupné online. (česky)
5. ↑ DEYL, Miloš. Plevele polí a zahrad: Veronica praecox. Praha: Československá akademie věd, 1956. 374 s. (česky)
6. ↑ PROCHÁZKA, František. Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky [online]. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2001 [cit. 2011-01-17]. Dostupné online. ISBN 80-86064-52-2. (česky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu rozrazil časný ve Wikimedia Commons
• Galerie rozrazil časný ve Wikimedia Commons

Der Frühe Ehrenpreis (Veronica praecox), auch Frühblühender Ehrenpreis, ist eine Pflanzenart in der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae).

Beschreibung

Habitus, Laubblätter und Blüten

Habitus

Deckblätter, oben: Oberseiten, unten: Unterseiten

Blütenstand mit Blüten

Gestielte Kapselfrüchte und die vier haltbaren Kelchblätter

Frucht, vordere Kelchblätter entfernt

Vegetative Merkmale

Der Frühe Ehrenpreis ist eine einjährige krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 3 bis 20 Zentimetern. Der aufrechte und in der unteren Hälfte meist mehrfach verzweigte Stängel ist dicht drüsig behaart.

Die unteren Laubblätter sind gestielt, die oberen oft sitzend und unregelmäßig stumpf-gebuchtet gesägt sowie zerstreut behaart. Die einfachen Blattspreiten sind bei einer Länge von bis 15 Millimetern sowie einer Breite von etwa 10 Millimetern breit-oval bis fast dreieckig.^[1]

Generative Merkmale

Der Frühe Ehrenpreis blüht vorwiegend von März bis Mai. 10 bis 20 Blüten sitzen in lockeren ährigen Blütenständen zusammen.^[1]

Die zwittrigen Blüten besitzen eine doppelte Blütenhülle. Die bei einem Durchmesser von 4 bis 6 Millimeter relativ kleine Blütenkrone ist azurblau bis hellblau gefärbt. Der Griffel ist mit einer Länge von 1 bis 2 Millimetern etwa zwei- bis dreimal so lang wie die Ausrandung der Frucht.^[1]

Die Fruchtstiele stehen in der Regel aufrecht, sind meist wenig länger als die Kelchzipfel und fast so lang wie die Deckblätter. Die Kapselfrucht ist rundlich, gedunsen und schwach rechtwinklig ausgerandet. Die gelblichen bis rotbraunen Samen sind etwa 1,4 Millimeter lang, etwa 1 Millimeter breit und etwa 0,35 Millimeter dick.^[1]

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 18.^[2]

Ökologie

Der Frühe Ehrenpreis ist ein Flachwurzler; er wurzelt nur bis etwa 15 Zentimeter tief.^[2]

Vorkommen

Veronica praecox ist vom südlichen Mitteleuropa bis Südeuropa und nach Mittel- und Südrussland verbreitet und kommt von in Nordafrika bis Vorderasien vor.^[3] Er ist ein submediterranes Florenelement. In Mitteleuropa ist er recht selten.

In Österreich kommt er im pannonischen Gebiet zerstreut vor, sonst selten. In der Schweiz kommt er selten im Wallis vor. In Deutschland ist er sehr zerstreut bis selten; er fehlt unter anderem in Nordwestdeutschland.

Der Frühe Ehrenpreis wächst in Trockenrasen und auf Sandäckern. Er bevorzugt mehr oder weniger trockene, meist kalkhaltige, sandige Lehm- oder Sandböden. Er ist wärmeliebend. Er ist in Mitteleuropa eine Charakterart des Verbandes Alysso-Sedion, kommt aber auch in lückigen Gesellschaften der Festuco-Brometea-Klasse oder in Sandäckern des Verbands Aperion spicae-venti vor.^[2] Im Allgäu tritt der Frühe Ehrenpreis seit etwa 1960 als "Eisenbahnpflanze" im Kleinschotter zwischen Gleisen in Bahnhöfen auf.^[4]

Literatur

• Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Hrsg.: Bundesamt für Naturschutz (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2000, ISBN 3-8001-3364-4.
• Wolfgang Adler, Karl Oswald, Raimund Fischer: Exkursionsflora von Österreich. Hrsg.: Manfred A. Fischer. Eugen Ulmer, Stuttgart/Wien 1994, ISBN 3-8001-3461-6.
• Christian Heitz: Schul- und Exkursionsflora für die Schweiz. Mit Berücksichtigung der Grenzgebiete. Bestimmungsbuch für die wildwachsenden Gefässpflanzen. Begründet von August Binz. 18. vollständig überarbeitete und erweiterte Auflage. Schwabe & Co., Basel 1986, ISBN 3-7965-0832-4.
• Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora. Unter Mitarbeit von Theo Müller. 6., überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 1990, ISBN 3-8001-3454-3.
• Konrad von Weihe (Hrsg.): Illustrierte Flora. Deutschland und angrenzende Gebiete. Gefäßkryptogamen und Blütenpflanzen. Begründet von August Garcke. 23. Auflage. Paul Parey, Berlin/Hamburg 1972, ISBN 3-489-68034-0.

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b c d} Dimitri Hartl: Scrophulariaceae. Dimitri Hartl, Gerhard Wagenitz (Hrsg.): Illustrierte Flora von Mitteleuropa. Pteridophyta, Spermatophyta. Begründet von Gustav Hegi. 2., völlig neu bearbeitete Auflage. Band VI. Teil 1: Angiospermae: Dicotyledones 4 (1) (Scrophulariaceae – Plantaginaceae). Carl Hanser bzw. Paul Parey, München bzw. Berlin/Hamburg 1974, ISBN 3-446-10471-2, S. 178–180 (erschienen in Lieferungen 1965–1974).
2. ↑ ^{a b c} Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. Unter Mitarbeit von Angelika Schwabe und Theo Müller. 8., stark überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2001, ISBN 3-8001-3131-5, S. 840.
3. ↑ Karol Marhold, 2011: Plantaginaceae.: Datenblatt Veronica praecox In: Euro+Med Plantbase - the information resource for Euro-Mediterranean plant diversity.
4. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 2, IHW, Eching 2004, ISBN 3-930167-61-1, S. 453.

Veronica praecox es una especie de planta de la familia de las plantagináceas. Es originaria de Europa

Descripción

Planta anual, peloso glandular de 5-20 cm, de hojas ovadas, muy dentadas de pecíolo corto. Flores azules, aproximadamente 3 mm de diámetro, solitarias en axilas foliares, formando una inflorescencia terminal y estrecha, espiciforme, que ocupa la mayor parte del tallo. Cáliz cuatrilobulado. Cápsula obovada plana, peloso-glandular. Florece en primavera.

Hábitat

Habita en campos cultivados, prados de siega y colinas pedregosas.

Distribución

En el sur, centro y oeste de Europa.

Taxonomía

Nombres comunes:^[1]​

• Castellano: gallinerilla temprana.

Sinónimos:^[1]​^[2]​

• Veronica thessala Formánek [1897, Verh. Naturf. Vereins Brünn, 35 : 181]
• Veronica ocymifolia Thuill. [1799, Fl. Env. Paris, éd. 2 : 10]
• Veronica formanekii Heldr. [1897, Deutsche Bot. Monatsschr., 15 : 321]
• Veronica triphyllos subsp. praecox (All.) Corb. [1894, Nouv. Fl. Normandie : 433]
• Omphalospora praecox (All.) Fourr. [1869, Ann. Soc. Linn. Lyon, sér. 2, 17 : 129]
• Cochlidiosperma praecox (All.) Opiz [1852, Seznam : 31]
• Cardia praecox (All.) Dulac

Referencias

Veronica precoce (nome scientifico Veronica praecox All., 1789) è una pianta erbacea annua appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.^[1]

Etimologia

Il nome generico (Veronica) deriva dal personaggio biblico Santa Veronica, la donna che ha dato a Gesù un panno per asciugare il suo volto mentre è sulla via del Calvario. Alcune macchie e segni sui petali della corolla di questo fiore sembrano assomigliare a quelli del sacro fazzoletto di Veronica. Per questo nome di pianta sono indicate altre etimologie come l'arabo "viru-niku", o altre derivate dal latino come "vera-icona" (immagine vera).^[2][3] L'epiteto specifico (praecox) indica una pianta a "precoce fioritura".^[4]

Il nome scientifico della specie è stato definito dal botanico e medico italiano Carlo Ludovico Allioni (Torino, 23 settembre 1728 – Torino, 30 luglio 1804) nella pubblicazione "Auctuarium ad Floram Pedemontanam cum notis et emendationibus - 5. t. 1. f. 1." del 1789.^[5]

Descrizione

Il portamento

Le foglie

Infiorescenza

Il frutto

Racemi dell'infiorescenza: A) racemi terminali separati dalle foglie; B) racemi terminali non separati dalle foglie; C) racemi laterali

L'altezza di questa pianta varia tra 5 e 20 cm. La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia in generale sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme e sono munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie. Tutta la pianta è pubescente per peli ghiandolari (soprattutto nella parte apicale); le foglie anneriscono nel secco.^{[6][7][8][9][10]}

Radici

Le radici sono secondarie da rizoma.

Fusto

La parte aerea del fusto è semplice o ramificata alla base.

Foglie

Le foglie inferiori (quelle cauline) sono disposte in modo opposto e sono ovali con un breve picciolo; i bordi sono grossolanamente (e profondamente) crenato-dentati. Il colore delle foglie è verde scuro; nella parte abassiale spesso sono purpuree. Dimensione delle foglie: larghezza 3 – 10 mm; lunghezza 4 – 15 mm.

Infiorescenza

Le infiorescenze sono dei racemi terminali con circa 20 fiori al massimo. I racemi sono più o meno chiaramente separati dalla parte fogliare (tipo A - vedi figura). I fiori sono posizionati all'ascella di una brattea di tipo fogliaceo. Le brattee sono disposte in modo alterno e quelle superiori sono più piccole e strette. I peduncoli dei fiori sono patenti, lunghi un po' meno delle brattee, ma un po' più lunghi del calice. Alla fruttificazione si allungano ulteriormente (5 – 8 mm) ed hanno un portamento eretto.

Fiore

I fiori sono ermafroditi e tetraciclici (composti da 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo), pentameri (calice e corolla divisi in cinque parti). Larghezza dei fiori: 4 – 6 mm.

• Formula fiorale. Per la famiglia di queste piante viene indicata la seguente formula fiorale:

X o * K (4-5), [C (4) o (2+3), A 2+2 o 2], G (2), capsula.^[7]

• Calice: il calice campanulato, gamosepalo e più o meno attinomorfo, è diviso in 4 profondi lobi (il sepalo posteriore - il quinto - è mancante), con apice acuto, e con alcune ciglia ghiandolari patenti.
• Corolla: la corolla è gamopetala e debolmente zigomorfa con forme tubolari (il tubo è corto) e terminante in quattro larghi lobi patenti (il lobo superiore è leggermente più grande - due lobi fusi insieme, quello inferiore è più stretto). La corolla è resupinata; i lobi sono appena embricati. Il colore della corolla è blu intenso.
• Androceo: gli stami sono due lunghi (gli altri tre sono abortiti) e sono sporgenti dal tubo corollino. I filamenti sono adnati alla corolla. Le antere hanno due teche più o meno separate, uguali con forme arrotondate.
• Gineceo: il gineceo è bicarpellare (sincarpico - formato dall'unione di due carpelli connati). L'ovario (biloculare) è supero con forme ovoidi e compresso lateralmente. Gli ovuli per loculo sono da numerosi a pochi (1 - 2 per loculo), hanno un solo tegumento e sono tenuinucellati (con la nocella, stadio primordiale dell'ovulo, ridotta a poche cellule).^[11] Lo stilo filiforme con stigma capitato e ottuso è ben sporgente dall'insenatura della corolla. Il disco nettarifero è presente nella parte inferiore della corolla (sotto l'ovario). Lunghezza dello stilo: 1 – 2 mm.
• Fioritura: da marzo a giugno.

Frutti

Il frutto è del tipo a capsula divisa fino a metà in due lobi e bordi smarginati con peli ghiandolari. La forma è ovale un poco appiattita (più lunga che larga) con una insenatura poco profonda. La deiscenza è loculicida. I semi, di colore giallastro, sono numerosi (10 - 20) con forme incavate a conchiglia. Dimensione della capsula:3 - 4 x 4 – 5 mm. Dimensione dei semi: 0,6 - 1 x 1 - 1,4 mm.

Riproduzione

• Impollinazione: l'impollinazione avviene tramite insetti (impollinazione entomogama).
• Riproduzione: la fecondazione avviene fondamentalmente tramite l'impollinazione dei fiori (vedi sopra).
• Dispersione: i semi cadendo a terra (dopo essere stati trasportati per alcuni metri dal vento – disseminazione anemocora) sono successivamente dispersi soprattutto da insetti tipo formiche (disseminazione mirmecoria).

Distribuzione e habitat

Distribuzione della pianta
(Distribuzione regionale^[12] – Distribuzione alpina^[13])

• Geoelemento: il tipo corologico (area di origine) è Centro-europeo e Submediterraneo.
• Distribuzione: in Italia è una specie rara ed è presente ovunque (non nelle isole). Nelle Alpi la distribuzione e discontinua con una prevalenza al centro e a occidente. Fuori dall'Italia, sempre nelle Alpi, questa specie si trova in Francia (tutti i dipartimenti alpini), in Svizzera (cantone Vallese) e in Austria (Länder dell'Austria Inferiore). Sugli altri rilievi europei collegati alle Alpi si trova nella Foresta Nera, Massiccio del Giura, Massiccio Centrale, Pirenei, Monti Balcani e Carpazi.^[13] Nel resto dell'Europa e dell'areale del Mediterraneo la Veronica praecox si trova dalla Spagna alla Romania e dalla Svezia alla Grecia; si trova inoltre in Anatolia e nel Magreb.^[14]
• Habitat: l'habitat tipico per questa pianta sono i pendii sassosi in erosione, i campi, gli incolti e praterie rase anche rocciose. Il substrato preferito è calcareo ma anche calcareo/siliceo con pH basico, bassi valori nutrizionali del terreno che deve essere arido.^[13]
• Distribuzione altitudinale: sui rilievi queste piante si possono trovare fino a 600 m s.l.m.; frequentano quindi i seguenti piani vegetazionali: montano e collinare (oltre a quello planiziale – a livello del mare).

Fitosociologia

Areale alpino

Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:^[13]

• Formazione: comunità pioniere a terofite e succulente

• Classe: Koelerio-Corynephoretea

• Ordine: Alysso-Sedetalia

• Alleanza: Alysso-Sedion albi

Areale italiano

Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:^[15]

• Macrotipologia: vegetazione delle praterie

• Classe: Sedo albi-Scleranthetea biennis Br.-Bl., 1955

• Ordine: Alysso alyssoiid-Sedetalia albi Moravec, 1967

• Alleanza: Alysso alyssoidis-Sedion albi Oberdorfer & Müller in Müller, 1961

Descrizione: l'alleanza Alysso alyssoidis-Sedion albi è relativa alle comunità subatlantiche e medioeuropee della fascia collinare, montana e altimontana. Queste comunità che si sviluppano su suoli calcarei, superficiali e permeabili, sono spesso ricche di specie terofite. L'occupazione, realizzata prevalentemente in ambiti rocciosi, ma anche su prati xerotermofili di tipo erboso-rupestre, va dal piano mesomediterraneo a quello supratemperato inferiore, e localmente fino all'orizzonte subalpino. L'alleanza è distribuita su tutto il territorio italiano (aree collinari e montane), ad esclusione di alcune zone; mentre in Europa si trova sulle creste montuose delle regioni occidentali, centrali e del sud-est europeo. La composizione floristica comprende comunità erbacee pioniere colonizzate da specie terofite e camefite succulente con accompagnamento di muschi calcifili e licheni.^[16]

Alcune specie presenti nell'associazione: Trifolium scabrum, Alyssum alyssoides, Acinos arvensis, Arenaria serpyllifolia, Aurinia saxatilis, Centaurea stoebe, Echium vulgare, Poa bulbosa, Sanguisorba minor, Medicago lupulina, Sedum acre, Sedum album e Sedum sexangulare.^[16]

Tassonomia

La famiglia di appartenenza (Plantaginaceae) è relativamente numerosa con un centinaio di generi. La classificazione tassonomica di questa specie è in via di definizione in quanto fino a poco tempo fa il suo genere apparteneva alla famiglia delle Scrophulariaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist), mentre ora con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG) è stata assegnata alla famiglia delle Plantaginaceae; anche i livelli superiori sono cambiati (vedi il box tassonomico iniziale). Questa pianta appartiene alla sottotribù Veroniciinae (tribù Veroniceae e sottofamiglia Digitalidoideae). Il genere Veronica è molto numeroso con oltre 250 specie a distribuzione cosmopolita.

La specie V. praecox appartiene alla sezione (o sottogenere) Pocilla Dumort.. Questo gruppo è caratterizzato da un ciclo biologico annuo, dalle infiorescenze formate da racemi terminali con brattee ben distinte dalle foglie oppure i fiori sono isolati all'ascella di foglie normali (quindi le brattee non si distinguono dalle foglie), dal calice a 4 lobi e dai semi piani o incavati.^[9]

Il numero cromosomico di V. praecox è: 2n = 18.^[17]

Sottospecie

Per la specie di questa voce è riconosciuta come valida la seguente sottospecie:^[1]

• Veronica praecox subsp. kavusica (Rech.f.) Elenevsky, 1977

Sinonimi

Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:^[1]

• Cardia praecox (All.) Dulac
• Cochlidiosperma praecox (All.) Opiz
• Omphalospora praecox (All.) Fourr.
• Veronica kavusica Rech.f.

Altre notizie

La veronica precoce in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:

• (DE) Frührer Ehrenpreis
• (FR) Véronique précoce
• (EN) Breckland Speedwell

Note

Bibliografia

Vroege ereprijs (Veronica praecox) is een eenjarige plant, die behoort tot de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen en komt in Nederland alleen nog voor langs de Gelderse IJssel. Deze plant is in Nederland wettelijk beschermd sinds 1 januari 2017 door de Wet Natuurbescherming. De plant komt van nature voor in de warmere gebieden van Midden-Europa en Zuid-Rusland.

De plant wordt 2-25 cm hoog en bloeit van april tot juni met azuur- tot helderblauwe, 4-6 mm grote bloemen. De plant is dicht behaard en bovenaan komen ook klierharen voor. De omhoogstaande stengels zijn onderaan vertakt. De bladeren zijn rondovaal tot driehoekig. De onderste bladeren zijn gesteeld. De bloemen zitten in de oksels van de bladeren. De bloeiwijze is een losbloemige aar. De bloemen hebben een heel korte kroonbuis en een zoom, die vrijwel vlak is en uit vier kroonslippen bestaat, waarvan de onderste de kleinste is terwijl de drie andere ongeveer even groot zijn. Een bloem heeft twee meeldraden. Ook is er een honingmerk te herkennen. De bloemkroon valt na de bloei af, waarna de kelkbladen achterblijven en tegen de vrucht aan gaan liggen. De kelkslippen zijn aan de voet niet hartvormig.

De vrucht is een rondachtige, opgezwollen doosvrucht, die langer dan breed is en iets ingesneden. De rechtopstaande vruchtstelen zijn iets langer dan de vruchtkelk. De zaden zijn geelachtig tot roodbruin.

Vroege ereprijs komt voor op droge, kalkhoudende landbouwgrond en tussen het gras van rivierduintjes.

Namen in andere talen

• Duits: Früher Ehrenpreis
• Engels: Breckland Speedwell
• Frans: Véronique précoce

Externe link

• Vroege ereprijs (Veronica praecox) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Przetacznik wczesny (Veronica praecox All.) – gatunek rośliny z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), w systemach XX-wiecznych klasyfikowany zwykle do trędownikowatych (Scrophulariaceae) lub przetacznikowatych (Veronicaceae). Występuje w Europie, północnej Afryce i Azji.

Zasięg geograficzny

Występuje na trzech kontynentach^[2]:

• Europa: Albania, Austria, Belgia, Bułgaria, Czechy, Dania, Francja, Grecja, Hiszpania, Holandia, Mołdawia, Niemcy, Polska, Rosja, Rumunia, Słowacja, Szwajcaria, Szwecja, Ukraina, Węgry, Włochy, dawna Jugosławia
• północna Afryka: Algieria, Maroko, Tunezja
• Azja: Turcja, Azerbejdżan, Rosja (Kaukaz Północny)

W Polsce największe skupienia stanowisk znajdują się na Pomorzu Zachodnim, Ziemi Lubuskiej, Pojezierzu Gnieźnieńskim i Kujawach^[3].

Morfologia

Kwiaty

Torebki

Pokrój

Drobna, gruczołowato owłosiona roślina.

Łodyga

Wzniesiona, do 20 cm wysokości.

Liście

Z krótkim ogonkiem, jajowate, sercowate u nasady, karbowano-piłkowane^[4].

Kwiaty

Na szypułkach, ciemnoniebieskie.

Owoc

Słabo spłaszczona torebka.

Biologia i ekologia

Roślina jednoroczna. Rośnie na polach uprawnych i w murawach kserotermicznych. Kwitnie od kwietnia do maja.

Zagrożenia

Kategorie zagrożenia gatunku:

• Kategoria zagrożenia w Polsce według Czerwonej listy roślin i grzybów Polski (2006)^[5]: E (wymierający); 2016: VU (narażony)^[6].
• Kategoria zagrożenia w Polsce według Polskiej Czerwonej Księgi Roślin (2001)^[3]: CR (krytycznie zagrożony); 2014: VU (narażony)^[7].

Przypisy

Alvarveronika (Veronica praecox) är en art i familjen familjen grobladsväxter. Den förekommer i Syd- och Mellaneuropa med östliga utlöpare mot Kaukasus. Arten är sällsynt i Sverige och återfinns endast på ett fåtal platser i Skåne och på Öland och Gotland. Dess växtplats är öppna, torra och kalkrika marker.

Alvarveronika är en upp till 10 centimeter hög, ettårig ört. Bladen är vanligen äggrunda, men kan ibland också vara flikiga, och täckta av fina hår. Kanten på bladen är grovt sågad. Även stjälken och grenarna är fint håriga. Blomställningen består av en gles klase, där varje enskild, klarblå, blomma kan ha mer än 5 millimeter bred krona. Den hjärtformade fruktkapseln är kal, förutom längs sömmen, där körtelhår förekommer. Växtens frön är cirka en millimeter långa och skålformade. Arten blommor som blommar från april till maj i Sverige.

Synonymer

För vetenskapliga synonymer, se Wikispecies.

Källor

• Den virtuella floran

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör Alvarveronika.
  Bilder & media

Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.

• 1 Распространение и экология
• 2 Ботаническое описание
• 3 Таксономия
• 4 Примечания
• 5 Литература