الأسماء في صفحات التنقل
La Pulmonaria officinalis ye una planta herbal perenne perteneciente al xéneru Pulmonaria.
Tien un rizoma que s'enfusa dellos centímetros so tierra y sigue un cursu horizontal. En primavera desenvuelve un tarmu de 10 a 30 centímetros. Les fueyes de les rosetes basales tienen un peciolu llargu, son cordaes o ovaes y de ápiz agudu. Les fueyes caulinares son allargaes alternes de superficie rugosa con llurdios blancos, polo que recuerden vagamente a los pulmones. Fueyes y tarmos cubiertos d'una aspra pelusilla.
Les flores, que crecen na punta de cada tarmu, son de color rosa purpúreo tornándose azules cuando s'abrir. El floriamientu dar de marzu a mayu.
Estendida pel Centru y Occidente d'Europa en zones húmedes de ribayos, fasteres, ribazos de montes, terremplénes de caminos, terrenes incultos y en montes. N'España llargamente estendida por tol territoriu en zones húmedes hasta los altos valles de los Pirineos y d'otros montes
Esta planta contién Taníns ente'l 10,27% y 10,67%. Materies grases compuestes d'ácidos estearínico, palmitínico y miristínico. Ácidos resínicos, alcohol cerílico, fitoesterina, flobafeno, azucre invertíu, polisacáridos...
Les cenices son riques en sales de potasiu y calciu, según en acedu silicílicu. Tamién tien una sustanza de calter saponínico que puede provocar hemólisis débiles.
Les partes aérees de la planta en floriamientu recoyer con fines melecinales (sumidaes floríes y fueyes) cortándoles un pocu percima del nivel del suelu y ensúguense a una temperatura non cimero a los 45 °C.
Úsase en forma de fervinchu pal tratamientu de la tos, tos ferina, bronquitis y los dolores de gargüelu y afonía. Amás ye sudorífica, antiinflamatoria y diurética. La decocción al 10 % emplegar en compreses como desinfestante, emoliente y antiinflamatoria de feríes.
En cocimientu d'un bon puñáu de planta dexando que fierva un cuartu d'hora, el líquidu tomar en cuatro taces partíes mientres el día pa facilitar la expectoración y fluidificar los esputos.
Tamién s'encamienta nes fories, hemorroides y afecciones de la vexiga urinaria.
Esta planta, como otres que viven nel Centru y Occidente d'Europa, nun figuren nos escritos de l'antigüedá. La primera noticia sobre ella dar Mattioli na so obra na edición de 1548.
Pulmonaria longifolia describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 135. 1753.[1]
Númberu de cromosomes de Pulmonaria longifolia (Fam. Boraginaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=14[2]
Pulmonaria; nome xenéricu que remanez del llatín pulmo. Nos tiempos de la maxa simpático, les fueyes ovales enllordiaes de P. officinalis representaben a enfermedaes simbóliques, pulmones ulceraos y, poro, utilizar en tratar infeiciones pulmonares. N'enforma idiomes el so nome común ta acomuñáu al pulmón, como n'inglés "lungwort", n'alemán "lungenkraut", o en gallegu "herba dos bofos" (pulmones de los animales). N'otres llingües de la Europa del Este, el nome común deriva d'una pallabra pa miel, y.g. en rusu "medunitza" y en polacu "miodunka".
officinalis: epítetu llatín que significa "oficinal, planta melecinal vendida en herbarios"[3]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. La Pulmonaria officinalis ye una planta herbal perenne perteneciente al xéneru Pulmonaria.
Dərman ciyərotu (lat. Pulmonaria officinalis)[1] - öfgəotu cinsinə aid bitki növü.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. La freixurera (Pulmonaria officinalis) és una planta de la familia Boraginàcies.
Aquesta planta es coneix vulgarment amb els noms de freixurera, herba freixurera i herba de la freixura. Aquests noms, i també el nom genèric "Pulmonaria", li provenen de l'aparença de les seves fulles, que tenen unes taques blanquinoses a la cara superior que recorden a la freixura[1] o pulmons.
El nom de fulles de la mare de Déu o llet de Maria prové del fet que hom deia que les taques blanques eren les marques de la llet de la mare de Déu i que les propietats medicinals de la planta eren el resultat de la seva misericòrdia.
La Pulmonaria officinalis, té una distribució pel centre i occident d'Europa. A Espanya i Catalunya, es troba a les zones humides, fins a les valls dels Pirineus.
Viu en ambients humits, com barrancs, prats o boscos nemorals. Creix amb preferència sobre terrenys calcaris.
És una planta herbàcia, perenne, que a la primavera arriba a formar unes tiges de 10 a 30 centímetres d'alçada.
A l'extrem de cada tija creixen les flors, de color rosat, i en els mesos de març i maig té lloc la floració i és quan aquestes flors canvien de color i es tornen blavoses en obrir-se.
Òrgans vegetatius:
Òrgans reproductius:
Principalment afeccions de les vies respiratòries, com la tos, bronquitis, faringitis, tuberculosis pulmonar, gingivitis, afonia,...
També s'utilitza com a desinfectant, antisèptic en vies urinaries (cistitis, uretritis), per alteracions digestives (gastroenteritis, diarrees), per a reumatismes, fractures d'ossos i per a ferides com a cicatritzant i antiinflamatori.
De la pulmonària, es pot utilitzar totes les seves parts, ja que la droga s'hi troba a les fulles, tija i flors.
En la seva composició, cal destacar, la presència de mucílags i alantoína, que li atorgen reconegudes propietats medicinals.
També conté tanins (10% aprox.), que li confereixen una lleugera acció astringent.
A part, també s'hi pot trobar:
En posseir diversos principis actius, té diverses aplicacions.
Per a ús extern, gràcies al seu contingut en mucílags, s'utilitza com a emolient i cicatritzant per a protegir les mucoses dels conductes respiratoris.
A més, també posseeix activitat expectorant gràcies a les saponines i així facilita expulsar l'acumulació de la mucositat en les vies respiratòries.
Es considera una planta remineralitzant, ja que conté una gran quantitat de sals minerals, sobretot de silici (àcid silicílic), que afavoreix la cicatrització de les lesions en ossos, augmenta la resistència i també augmenta l'activitat leucocitària enfront de les infeccions.
Altres substàncies fa que li siguin reconegudes accions antiinflamatòries, diurètiques, sudorífiques, antigonadotròpiques i astringents.
Presenta una toxicitat, i no es recomana fer-ne ús durant molt temps seguit degut al seu contingut en alcaloides pirrolisidinics hepatotòxics.
També està contraindicat durant l'embaràs i la lactancia, encara que no se sap si els seus components són excretats en quantitats significatives per la llet materna, i si fos així, si pogués afectar al nadó.
La freixurera (Pulmonaria officinalis) és una planta de la familia Boraginàcies.
Planhigyn blodeuol bychan yw Llysiau'r ysgyfaint sy'n enw lluosog. Mae'n perthyn i'r teulu Boraginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Pulmonaria officinalis a'r enw Saesneg yw Lungwort.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llys yr Ysgyfaint, Llaeth Bron Mair, Llysiau'r Ysgyfaint, Saets Caersalem.
Planhigyn blodeuol bychan yw Llysiau'r ysgyfaint sy'n enw lluosog. Mae'n perthyn i'r teulu Boraginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Pulmonaria officinalis a'r enw Saesneg yw Lungwort. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llys yr Ysgyfaint, Llaeth Bron Mair, Llysiau'r Ysgyfaint, Saets Caersalem.
Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) je léčivá rostlina z čeledi brutnákovitých. Roste v hájích a lužních lesích. Byl rovněž typickou rostlinou středověkých zahrad a v současnosti se jako hajnička pěstuje především na venkovských zahradách.
Plicník obsahuje kyselinu křemičitou (asi 4%), slizové látky, saponiny, vitamín C, třísloviny (asi 10%), allantoin, fytosterin, cukry, cerylalkohol, pyrolizidinové alkaloidy, minerální látky (zejména vápenaté soli)[2], flavonoidy[3] a organické kyseliny (stearová, myristová)[4].
Sbírá se kvetoucí nať od března do dubna nebo jen spodní listy.[5] Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Uchovává se v dobře uzavřených nádobách.[2]
Využívání byliny při léčbě plicních nemocí a podobnost jejích skvrnitých listů se "skvrnitými" plícemi daly plicníku jméno.[6] V současné vědecké medicíně není plicník využíván, uplatňuje se však v homeopatii při bronchitidě a v lidovém léčitelství.[7] Odvar z plicníku léčí záněty průdušek, hojí a regeneruje sliznice dýchacích cest i trávícího ústrojí, zvyšuje krevní srážlivost, působí mírně močopudně a svíravě.[2] Příznivý účinek se přičítá kombinaci saponinů, které usnadňují odkašlávání, uklidňujícímu a ochrannému účinku slizů a protizánětlivému a dezinfekčnímu účinku tříslovin.[3] Zevně ve formě obkladů (nejlépe z čerstvé byliny), záparu nebo silnějšího odvaru se užívá k omývání hnisajících ran nebo krvácejících hemeroidů, kde se uplatní protizánětlivý a svíravý účinek. Vzhledem k přítomnosti alkaloidů v droze by se plicníku nemělo užívat déle než 3 týdny a neměl by být podáván malým dětem a těhotným či kojícím ženám.[2] V Anglii jsou mladé listy oblíbenou přísadou do různých jarních salátů a přidávají se také do polévek.[3]
Obrázky, zvuky či videa k tématu plicník lékařský ve Wikimedia Commons
Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) je léčivá rostlina z čeledi brutnákovitých. Roste v hájích a lužních lesích. Byl rovněž typickou rostlinou středověkých zahrad a v současnosti se jako hajnička pěstuje především na venkovských zahradách.
Hvidplettet lungeurt (Pulmonaria officinalis), også betegnet som ægte lungeurt, er en planteart i Rublad-familien (Boraginaceae). Den er udbredt over hele Europa, undtagen Norge og Storbritannien.
Hvidplettet lungeurt er en 10-30 cm høj er en flerårig urteagtig plante, der i Danmark vokser almindeligt på muldbund i skove. Hvidplettet Lungeurt danner en roset af grundstillede, æg- til hjerteformede blade. Både disse og de spredtstillede, elliptiske stængelblade er ensfarvet grønne (eller undertiden svagt plettede) og blødhårede blade og med hel rand. Blomstringen sker i april-maj. Blomsterne er samlet i endestillede stande med nogle få, tragtformede, først rødlige og senere blåviolette kroner. Delfrugterne har olierigt vedhæng.
Rodnettet består af krybende jordstængler, som bærer tykke trævlerødder. Lungeurt er spiselig og kan også bruges i te som et slimløsende og lindrende middel ved hoste. Blomsterne er fine at bruge både i salatskålen og som pynt på kager og desserter.
Lungeurt er sjælden ude i naturen. Arten er sjælden i Danmark.
Pulmonaria officinalis er udbredt i store dele af Europa: vestlig til Ardennerne, nordlig til Holland, Danmark og Svealand. Den forekommer ikke i Norge. Mod øst til midten af Rusland og Kaukasus, mod syd forekommer den til den nordlige del Balkanhalvøen og til Midtitalien.
Hvidplettet lungeurt vokser i urterige Løvskove, i blandede bøgeskove og i bjergene indtil en højde af ca. 1300 meter. I Sydeuropa er den mere almindelig end i Nordeuropa. Den blomstrer bedst på en næringsrig, kalkrig, leret jord. Den er en karakterart i Fagetalia sylvaticae.
Navnet Pulmonaria kommer fra latin pulmo = Lunge og blev første gang anvendt af Leonhart Fuchs. Hvidplettet lungeurt er siden middelalderen blevet anvendt mod lungelidelser. Hildegard von Bingen kaldte den lungerod.
Den første som offentliggjorde Pulmonaria officinalis var Carl von Linné. Synonymet fra Pulmonaria officinalis er: Pulmonaria konradii, Pulmonaria maculosa, Pulmonaria tridentina, Pulmonaria officinalis subsp. maculosa.
Hvidplettet lungeurt indeholder blandt andet kiselsyre, slim, overfladeaktive glykosider, garvesyre og store mængder af mineraler og virker derigennem hoste og betændelseshæmmende. Blomsterne indeholder et farvestof, der tilhører farvestofferne Anthocyaninerne – som ved ændring af syreindholdet veksler farve fra rød (sur) til blå (Base (kemi)|basisk).
llustration
Plant of Pulmonaria officinalis
Flowers of Pulmonaria officinalis
Flowers of Pulmonaria officinalis
Flowers of Pulmonaria officinalis
Flowers of Pulmonaria officinalis
Typisk Løvblad fra hHidplettet lungeurt
Udsnit af blomstringsstanden
Snit gennem blomsten
Hvidplettet lungeurt (Pulmonaria officinalis), også betegnet som ægte lungeurt, er en planteart i Rublad-familien (Boraginaceae). Den er udbredt over hele Europa, undtagen Norge og Storbritannien.
Das Gefleckte Lungenkraut (Pulmonaria officinalis), auch als Echtes Lungenkraut bezeichnet und kurz Lungenkraut genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Raublattgewächse (Boraginaceae). Sie ist in Europa verbreitet.
Weitere Trivialnamen sind: Hänsel und Gretel, Brüderchen und Schwesterchen (wegen der unterschiedlichen Blütenfarben), Bachkraut, Blaue Schlüsselblume, Bockkraut, Fleckenkraut, Himmelschlüssel, Hirschkohl, Hirschmangold, Hosenschiffern, Lungenwurz, Schlotterhose, Schwesternkraut, Ungleiche Schwestern, Unser lieben Frauen Milchkraut.
Das Gefleckte Lungenkraut ist eine ausdauernde krautige Pflanze. Die herz-eiförmigen Grundblätter sind meist derb, voll entwickelt und ungeteilt. Sie sind gelbgrün und besitzen stets rundliche, oft scharf begrenzte, weiße Flecken. Die Oberseite der Laubblätter ist mit winzigen Stachelhöckern und nur wenigen Borstenhaaren versehen. Die nicht blühenden Sprosse haben eine eiförmige Spreite, die länger als ihr 15 Zentimeter langer Blattstiel ist und plötzlich in den Stiel übergehen kann.
Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf Kelchblätter sind bis mindestens zur Hälfte ihrer Länge verwachsen. Bei frisch geöffneter Blüte ist der Kelch V-förmig und etwa doppelt so lang wie breit. Die Blütenkrone ist anfangs rot, färbt sich später während der Anthese durch Änderung des pH-Wertes innerhalb der Blütenblätter nach Blau um. Zwei Fruchtblätter sind zu einem oberständigen Fruchtknoten verwachsen, der durch eine falsche Scheidewand in vier Fächer (Klausen) geteilt wird.
Die Klausenfrucht zerfällt zur Reife in vier Teilfrüchte.
Das Gefleckte Lungenkraut ist diploid und hat die Chromosomenzahl 2n = 14 oder 16.[1]
Das Gefleckte Lungenkraut ist ein wintergrüner Hemikryptophyt, eine Halbrosettenpflanze mit ziemlich dünnem Rhizom. Es ist ein Lehmzeiger und Mullbodenwurzler. Es wächst gern im Halbschatten. Das Gefleckte Lungenkraut ist ein Lichtkeimer.
Blütenökologisch handelt es sich um meist homogame „Stieltellerblumen mit eingeschlossenen Staubbeuteln und Narben“. Sie sind anfangs rot-purpurn und später violettblau gefärbt. Sie besitzen eine hohe UV-Reflexion. Die Krone bleibt etwa sechs bis acht Tage erhalten, nach 3 bis 4 Tagen erfolgt der Farbwechsel. Die Bestäuber – es ist zunächst vor allem die langrüsselige Wildbienenart Anthophora plumipes, später eine weitere Art aus derselben Gattung – bevorzugen die jungen roten Blüten, die mehr Nektar enthalten als die blauen. Der Nektar ist durch einen Haarsaum an den relativ kleinen Schlundschuppen am Eingang der Kronröhre geschützt und wegen der etwa 1 Zentimeter langen Kronröhre nur langrüsseligen Bienenverwandten und Schmetterlingen zugänglich. Schwebfliegen fressen den Pollen. Die Blüten sind verschiedengrifflig und selbststeril. Die Blütezeit liegt zwischen März und Mai.
Die Klausen sind mit einem Elaiosom genannten Ölkörper versehen. Sie werden durch Ameisen ausgebreitet. Der Fruchtstängel neigt sich bei der Reife zur Erde und die Frucht wird dadurch zum Selbstaussäer. Fruchtreife erfolgt zwischen Mai und Juni.
Pulmonaria officinalis ist in weiten Teilen Europas verbreitet: westlich bis zu den Ardennen, nördlich bis in die Niederlande, Dänemark und Mittelschweden. Sie fehlt in Norwegen, auf den britischen Inseln ist sie nur eingebürgert. Östlich findet man das Gefleckte Lungenkraut bis Mittelrussland und den Kaukasus, südlich kommt es auf dem nördlichen Balkan und bis Mittelitalien vor.
Das Gefleckte Lungenkraut wächst in krautreichen Laub- und Buchenmischwäldern sowie deren Rändern vom Flachland bis ins Gebirge bis in Höhenlagen von etwa 1300 Metern. Im Süden ist es häufiger als im Norden. Es gedeiht am besten auf frischen, nährstoff- und basenreichen, meist kalkhaltigen, steinigen oder reinen Ton- und Lehmböden. Es ist eine Charakterart der Ordnung Fagetalia und kommt besonders in Gesellschaften der Verbände Fagion und Alno-Ulmion vor.[2]
Der Name Pulmonaria[3] kommt vom lateinisch pulmo = Lunge. Das (Gefleckte) Lungenkraut wird seit dem Mittelalter gegen Lungenleiden eingesetzt. Hildegard von Bingen nennt es Lungwurz.
Die Erstveröffentlichung von Pulmonaria officinalis erfolgte durch Carl von Linné. Synonyme von Pulmonaria officinalis L. sind: Pulmonaria konradii Opiz, Pulmonaria maculosa Liebl., Pulmonaria tridentina Evers, Pulmonaria officinalis subsp. maculosa (Hayne) Gams.
Das Gefleckte Lungenkraut enthält unter anderem Kieselsäure, Schleime, Saponine, Gerbstoffe und größere Mengen Mineralien und wirkt dadurch hustenreiz- und entzündungshemmend. Die Blüten enthalten einen Farbstoff, der zu den Anthocyanen gehört – er wechselt bei einer Änderung des Säuregehalts die Farbe von Rot (sauer) auf Blau (basisch).
Das Gefleckte Lungenkraut (Pulmonaria officinalis), auch als Echtes Lungenkraut bezeichnet und kurz Lungenkraut genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Raublattgewächse (Boraginaceae). Sie ist in Europa verbreitet.
Mulla qipuncha[1] (Pulmonaria officinalis) nisqaqa huk hampi yuram, k'uyumanta anqaskama t'uktuyuq quram. Qipunchaqa Iwrupa, Asya allpa pachakunamantam hamun, kunantaq Awya Yalapipas wiñan.
Commons nisqaqa multimidya kapuyninkunayuqmi kay hawa: Mulla qipuncha.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Mulla qipuncha
Mulla qipuncha (Pulmonaria officinalis) nisqaqa huk hampi yuram, k'uyumanta anqaskama t'uktuyuq quram. Qipunchaqa Iwrupa, Asya allpa pachakunamantam hamun, kunantaq Awya Yalapipas wiñan.
]
Кăвак çеçпĕл (лат. Pulmonaria officinalis) — хăяр курăк йышĕнчи пыл курăкĕ йăхĕнчи нумай çул ӳсекен курăк. Ку ӳсентăранăн чечекĕн тĕсĕ ылмашать: чечеке ларсан шупка, кайран кăвак. [1]
Кăвак çеçпĕле авалтанах эмел курăкĕ вырăнне усă кураççĕ, тата пахчасене капăрлатма лартаççĕ. Салатсемпе яшкасене хушаççĕ. Вĕлле хурчĕсем унтан пыл пуçтараççĕ.
Кăвак çеçпĕл Тĕп тата тухăç Европа вăрманĕсенче, Англири çеремсемпе шурлăхсенче ӳсет [1][2]. Чăваш Енре анлă сарăлнă[3]
]
Кăвак çеçпĕл (лат. Pulmonaria officinalis) — хăяр курăк йышĕнчи пыл курăкĕ йăхĕнчи нумай çул ӳсекен курăк. Ку ӳсентăранăн чечекĕн тĕсĕ ылмашать: чечеке ларсан шупка, кайран кăвак.
Pulmonaria officinalis, common names lungwort, common lungwort, Mary's tears or Our Lady's milk drops, is a herbaceous rhizomatous evergreen perennial plant of the genus Pulmonaria, belonging to the family Boraginaceae.
The genus name comes from the Latin pulmo meaning lung and was first used by Leonhart Fuchs (1501–1566), a German physician and one of the three founding fathers of botany. The species was named officinalis by Carl Linnaeus for the medical properties of these plants, used since the Middle Ages to treat coughs and diseases of the chest, because of the doctrine of signatures whereby Christian doctors believed that plants that resemble any body part could be used to treat illnesses in this part since God put his signature in the plant to guide mankind.
The basal leaves are green, cordate, more or less elongated and pointed and always with rounded and often sharply defined white or pale green patches. The upper surface of the leaves has tiny bumps and it is quite hairy. The leaves of this host plant are eaten by the caterpillars of the moth Ethmia pusiella. In spring, the plant produces small bunches of flowers. The 5-petal flowers are red or pink at first, later turn to blue-purple during the anthesis, by changing the pH value inside of the petals. As a matter of fact the flowers contain a dye that belongs to the anthocyanins and change the color from red (acidic) to blue (alkaline). Pulmonaria officinalis is diploid and has the chromosome number 2n = 14. Flowering period extends from March through May and the seeds ripen from May to June. Pollination is granted by insects (entomophily) - mainly bees, bumblebees and butterflies - the spread of seeds over ants.
This native species is perhaps the most widespread plant in Europe. It is distributed west in the Ardennes up to the Netherlands, Denmark and southern Sweden. It is missing in Norway and it is only naturalized in the British Isles. It reaches central Russia and the Caucasus and it occurs in the Balkans and in northern to central Italy.
Pulmonaria officinalis is an understorey species. It grows in deciduous and beech mixed forests from the lowlands to the mountains. It prefers fresh and shady areas, nutrient-rich and mostly calcareous, stony or pure clay loam soils, at an altitude of 0–1,500 meters (0–4,921 ft) above sea level. As a spring geophyte it starts its vegetative period before full foliation of the tree storey. During this time, it is exposed to high solar radiation, which presents a potential danger for the plant. After leaf out, the amount of solar radiation decreases. The plant is adapted to changing conditions with efficient protective and repair mechanisms (morphological characteristics of leaves, epidermal structure, UV-B absorbing substances). After foliation, the amount of photosynthetic pigments in plant leaves slightly increases due to less sunlight available. On the contrary, the UV-B absorbing substances (flavonoids and anthocyanins) are significantly reduced after foliation.
Illustration of Pulmonaria officinalis from Flora von Deutschland, 1885
Plant of Pulmonaria officinalis
Close-up on flowers of Pulmonaria officinalis
Flowers of Pulmonaria officinalis
Flowers of Pulmonaria officinalis
Flowers of Pulmonaria officinalis
Pulmonaria officinalis, common names lungwort, common lungwort, Mary's tears or Our Lady's milk drops, is a herbaceous rhizomatous evergreen perennial plant of the genus Pulmonaria, belonging to the family Boraginaceae.
Pulmonaria officinalis es una planta herbácea perenne perteneciente al género Pulmonaria.
Posee un rizoma que se adentra algunos centímetros bajo tierra y sigue un curso horizontal. En primavera desarrolla un tallo de 10 a 30 centímetros. Las hojas de las rosetas basales tienen un peciolo largo, son cordadas u ovadas y de ápice agudo. Las hojas caulinares son alargadas alternas de superficie rugosa con manchas blancas, por lo que recuerdan vagamente a los pulmones. Hojas y tallos cubiertos de una áspera pelusilla.
Las flores, que crecen en la punta de cada tallo, son de color rosa purpúreo tornándose azules cuando se abren. La floración se da de marzo a mayo.
Extendida por el Centro y Occidente de Europa en zonas húmedas de barrancos, laderas, ribazos de bosques, terraplenes de caminos, terrenos incultos y en bosques. En España ampliamente extendida por todo el territorio en zonas húmedas hasta los altos valles de los Pirineos y de otras montañas
Esta planta contiene taninos entre el 10,27% y 10,67%. Materias grasas compuestas de ácidos estearínico, palmitínico y miristínico. Ácidos resínicos, alcohol cerílico, fitoesterina, flobafeno, azúcar invertido, polisacáridos...
Las cenizas son ricas en sales de potasio y calcio, así como en ácido silicílico. También tiene una sustancia de carácter saponínico que puede provocar hemólisis débiles.
Las partes aéreas de la planta en floración se recogen con fines medicinales (sumidades floridas y hojas) cortándolas un poco por encima del nivel del suelo y se secan a una temperatura no superior a los 45 °C.
Se utiliza en forma de infusión para el tratamiento de la tos, tos ferina, bronquitis y los dolores de garganta y afonía. Además es sudorífica, antiinflamatoria y diurética. La decocción al 10 % se emplea en compresas como desinfectante, emoliente y antiinflamatoria de heridas.
En cocimiento de un buen puñado de planta dejando que hierva un cuarto de hora, el líquido se toma en cuatro tazas repartidas durante el día para facilitar la expectoración y fluidificar los esputos.
También se recomienda en las diarreas, hemorroides y afecciones de la vejiga urinaria.
Esta planta, como otras que viven en el Centro y Occidente de Europa, no figuran en los escritos de la antigüedad. La primera noticia sobre ella nos la da Mattioli en su obra en la edición de 1548.
Pulmonaria longifolia fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 135. 1753.[1]
Número de cromosomas de Pulmonaria longifolia (Fam. Boraginaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=14[2]
Pulmonaria; nombre genérico que deriva del latín pulmo. En los tiempos de la magia simpática, las hojas ovales manchadas de P. officinalis representaban a enfermedades simbólicas, pulmones ulcerados y, por ende, se la utiliza en tratar infecciones pulmonares. En mucho idiomas su nombre común está asociado al pulmón, como en inglés "lungwort", en alemán "lungenkraut", o en gallego "herba dos bofos" (pulmones de los animales). En otras lenguas de la Europa del Este, el nombre común deriva de una palabra para miel, e.g. en ruso "medunitza" y en polaco "miodunka".
officinalis: epíteto latíno que significa "oficinal, planta medicinal vendida en herbarios"[3]
Pulmonaria officinalis es una planta herbácea perenne perteneciente al género Pulmonaria.
Harilik kopsurohi (Pulmonaria officinalis) on kareleheliste sugukonda kopsurohu perekonda kuuluv taimeliik.
Harilik kopsurohi on 10–30 cm kõrgune mitmeaastane rohttaim, mis õitseb mais-juunis.[1] Rahvameditsiinis on harilikul kopsurohul laialt kasutusalasid.
Kasvukohana eelistab taim leht- ja segametsi. Eestis võrdlemisi sage[2].
Harilik kopsurohi kasvab salumetsades, kallakutel, nõlvadel, paekaldaalusel. Eelistab enamasti valgusküllasemaid kohti ja parasniiskeid muldi, kuid kasvab ka varjulistes metsades.[1][3] Ta on 10–30 cm kõrgune mitmeaastane rohttaim.[1]
Harilik kopsurohi on levinud Kesk- ja Põhja-Euroopas ning on Eestis sage.[3]
Paljuneb nii seemnetega kui ka vegetatiivselt risoomi abil, vegetatiivselt laieneb kiiresti.[3]
Maa-aluseks osaks on risoom, mis on horisontaalne, roomav, harunenud, rohkete sügavale ulatuvate (kuni 30 cm) lisajuurtega.[3]
Risoomist kasvavad välja viljatud varred, mis arenevad viljakandjaiks alles järgmisel aastal. Vars on püstine ja lihtsa ehitusega, kattunud lühikeste karedate karvadega.[1]
Hariliku kopsurohu lehed on karekarvased, mille kuju on kas munajas või piklikmunajas. Lehed on piirkonniti erinevad. Juurmised lehed on pikarootsulised ja hõredalt karvased, alumised lehed piklikud ja rootsuks ahenenud, ülemised lehed on rootsuta ja veidi laskuvad.[1][4][5]
Õied on noorelt roosad, hiljem omandavad lillakaspunase või sinise värvuse (harva valged). Õiekroon on korrapärane, pika putkega, putke neel soomusteta ning servis viietipmeline. Tupp on kellukjas või lehterjas, viiehambaline või viiejagune, karvane ja suureneb vilja valmimisel. Tolmukaid on harilikul kopsurohul 5 ning enamasti on nad krooni putkes peidus.[1][5]
Vili on pähklike, mis valmib enamasti mais-juunis.[4]
Harilikus kopsurohus leidub tanniine (6–10%), polüsahhariide (lima, mis sisaldab polügalakturonaani, arabinogalaktaani, ramnogalakturonaani), flavonoidide (rutiin, kvertsetiin, kempferool), alkaloidide (vähesel määral), vitamiine (C-vitamiin, karoteen), mineraalaineid (ränihappe soolad, mangaan, raud, kaalium, jood), kohvhappe derivaate (klorogeen- ja rosmariinhape).[4][5]
Ravimina kasutatakse enamasti ürti (Pulmonariae herba), harvemal juhul ka juurt.[4] Ürti kogutakse pärast õiepungade moodustumist, kuid enne õite puhkemist.[5] Ürdi kogumiseks lõigatakse või murtakse taime vars maapinna lähedalt, hoidudes taime liigsest muljumisest, mille tõttu võivad taime lehed mustaks muutuda.[1] Kuivatatakse kiiresti õhukese kihina aeg-ajalt segades varjus või hästi tuulutatavas ruumis. Säilitatakse puunõus 1 aasta.[4]
Kopsurohu tõmmise jaoks võetakse kaks supilusikatäit kuivatatud taime ja valatakse peale klaas keevat vett. Kümneminutilise tõmbamise järel juuakse tee soojalt ära.[3]
Kopsurohust võib teha ka vanne ja kompresse, neid on kasutatud naha põletike ja löövete puhul. Kopsurohu raviomadused on tingitud põhiliselt temas leiduvatest limaainetest.[3]
Harilik kopsurohi on rahvameditsiinis olnud kasutusel köhavastase ja röga lahtistava vahendina.[1] Kasutatakse seespidiselt ülemiste hingamisteede haiguste, tuberkuloosi ja teiste kopsuhaiguste puhul, kuna neis sisalduv räni tugevdab immuunsust ja suurendab organismi kaitsevõimet.[4] Homöopaatias kasutusel koldelise kopsupõletiku korral, kuid toime on tõestamata.[5]
Kopsurohupreparaatidel on verejooksu peatav, põletikuvastane, kootav, kattev ja haavu parandav toime.[4] Välispidiselt soodustab haavade paranemist ja vere hüübimist, kasutatakse mõningate nahahaiguse, nt ekseemi ja psoriaasi leevendamiseks.[5] Kopsurohu ürdipulbrit raputatakse haavadele verejooksu peatamiseks. Kopsurohutõmmist kasutatakse vere koguse ja kvaliteedi taastamiseks sise- ja ninaverejooksude ning hemorröa korral. Kevadel ja suvel võib selleks kasutada värskeid lehti.[4]
Harilik kopsurohi soodustab mõnede sisesekretsiooninäärmete tööd. Toimib kuseeritina, eriti organismi kaaliumivaeguse korral. Kopsurohu preparaatidega ravitakse edukalt kõhulahtisust, gastriiti, neeru-, kusepõie- ja soolepõletikku ning põiekivitõve.[4]
Juuste väljalangemise peatamiseks pestakse kopsurohu vesitõmmisega pead.[5]
Harilikku kopsurohtu ei soovitata kasutada raseduse ja rinnaga toitmise ajal.[5]
Kopsurohtu kasutatakse meetaimena.[5]
Mõned rahvad kasutavad kopsurohu lehti salatite ja suppide valmistamiseks, toidu tegemiseks tarvitatakse ka noori varsi ja õielehti.[4]
Kopsutõverohi, maksarohi, maltsrohi, mesilill, metstubakas, põletusrohi, püünaadid, rämmelgakõrvad, sapirohi, võtmekeeled, imikas.[1][3]
Harilik kopsurohi (Pulmonaria officinalis) on kareleheliste sugukonda kopsurohu perekonda kuuluv taimeliik.
Harilik kopsurohi on 10–30 cm kõrgune mitmeaastane rohttaim, mis õitseb mais-juunis. Rahvameditsiinis on harilikul kopsurohul laialt kasutusalasid.
Kasvukohana eelistab taim leht- ja segametsi. Eestis võrdlemisi sage.
Biri-belarra edo biri-belar sendagarria (Pulmonaria officinalis) Borrajinazeoen familiako belar-landare baten izen arrunta da. Mendetan zehar hazi dute biriketako arazoak eta asma sendatzeko.[1]
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Biri-belarra edo biri-belar sendagarria (Pulmonaria officinalis) Borrajinazeoen familiako belar-landare baten izen arrunta da. Mendetan zehar hazi dute biriketako arazoak eta asma sendatzeko.
Rohtoimikkä (Pulmonaria officinalis) on imiköiden sukuun kuuluva laji, jota Suomessa viljellään ainoastaan puutarhakasvina. Luonnonvaraisena sitä esiintyy lähinnä eteläisimmässä Ruotsissa (Skånessa) ja Tanskassa.[2] Lehtoimikkää pidettiin aikaisemmin rohtoimikän alalajina, mutta sittemmin lehtoimikkä on saanut statuksen erillisenä lajina.
Ulkonäöltään rohtoimikkä hieman muistuttaa Suomessa luonnonvaraisena esiintyvää lehtoimikkää, mutta poikkeaa siitä muun muassa valkolaikkuisten lehtiensä perusteella. Muitakin, pienempiä eroja lajien välillä on, esimerkiksi karvoituksessa.
Rohtoimikkä (Pulmonaria officinalis) on imiköiden sukuun kuuluva laji, jota Suomessa viljellään ainoastaan puutarhakasvina. Luonnonvaraisena sitä esiintyy lähinnä eteläisimmässä Ruotsissa (Skånessa) ja Tanskassa. Lehtoimikkää pidettiin aikaisemmin rohtoimikän alalajina, mutta sittemmin lehtoimikkä on saanut statuksen erillisenä lajina.
Pulmonaria officinalis
La pulmonaire officinale (Pulmonaria officinalis) est une espèce de plante herbacée vivace de la famille des Boraginaceae.
Ce sont des plantes vivaces hautes de 15 à 50 cm, formant de petites colonies ; ce sont des hémicryptophytes. La floraison se déroule de mars à avril. Les feuilles sont couvertes de poils, vertes à taches blanches. Celles de la base sont lancéolées, pointues au sommet et arrondie à la base munie d'un pétiole, celles des tiges sont alternes, allongées et sessiles. La tige est dressée, anguleuse, rameuses avec des poils rudes dans leur partie haute et portent à leur sommet les groupes de fleurs. Leur corolle est formée par 5 pétales soudés ensemble qui passent du rougeâtre, pourpre terne au bleu violacé, violet sale. Les fleurs donnent naissance à 4 akènes arrondis. Le rhizome produit, après la floraison des touffes de feuilles.
Une confusion avec une autre pulmonaire ou avec la consoude serait sans conséquence car elles ont les mêmes utilisations.[réf. nécessaire]
Aspect général
Aspect général
Fleurs
Deux sous-espèces Pulmonaria officinalis sont répertoriées[1].
La Pulmonaire officinale est une espèce de demi-ombre. Elle pousse sur des sols profonds frais à humides, elle est mésophile.
C'est une espèce rare se trouvant à l'est de la France (Vosges, Haute-Saône, Doubs, Jura, Ain, Haute-Savoie et Savoie). Elle pousse jusqu'à 1 200 m : elle occupe l'étage collinéen et l'étage montagnard. Elle est présente aussi dans le sud ouest de la France (Pyrénées) vers 900m d'altitude
Crues, les feuilles jeunes ou âgées ont un goût proche de la consoude et s'utilisent en salade mais elles sont rugueuses (parties végétatives hérissées de poils rudes) et plus souvent consommées cuites à l'eau ou à la vapeur, se mangeant alors comme légume ou parfument les potages[2].
La pulmonaire par son mucilage, son tanin et ses saponines est émolliente, expectorante, astringente et diurétique.
La pulmonaire (Pulmonaria officinalis L., Boraginaceae) a été utilisée depuis l'Antiquité pour traiter les maladies des voies respiratoires, en vertu de la théorie des signatures.
Elle est encore traditionnellement utilisée contre divers troubles pulmonaires dans de nombreux pays. Néanmoins, en 2018, très peu de données concernant sa composition phytochimique sont disponibles[3].
Traitement de troubles neurodégénératifs et source d'antioxydants :
Une étude récente (2018)[4], plusieurs investigations et tests ont étudié l'activité antioxydante et le potentiel d'inhibition de l'acétylcholinestérase et de la tyrosinase des extraits aqueux de Pulmonaria officinalis la teneur en composés biologiquement actifs - polyphénols, flavones et proanthocyanidines a été déterminée.
Cette plante médicinale pourrait fournir une source naturelle potentielle de composés bioactifs et pourrait être bénéfique pour la santé, en particulier dans les troubles neurodégénératifs et comme sources d'antioxydants naturels dans l'industrie alimentaire.
Prévention de la mucoviscidose :
Une étude récente (2019)[5], a examiné in vitro les effets de suppléments à base de plantes contenant de l'extrait de Pulmonaria officinalis L. dans le cas d'infections pulmonaires staphylococciques caractéristiques de la fibrose kystique. Cet extrait semble diminuer la virulence des souches cliniques de staphylocoque doré quand il est utilisé comme agent prophylactique (action préventive) mais pas comme agent thérapeutique dans la médecine intégrative de la mucoviscidose.
Propriétés antioxydantes :
Krzyzanowska-Kowalczyk et al.[6] révèlent que les parties aériennes de Pulmonaria officinalis L. sont une nouvelle source d'acide yunnanéique B (acide dont l'activité antioxydante et la cytotoxicité ainsi que sa teneur dans divers extraits végétaux a été étudié dans l'étude ; il a efficacement diminué les dommages oxydatifs des protéines et lipides du plasma sanguin ; en outre, il a pu empêcher la diminution induite par le peroxynitrite de la capacité antioxydante non enzymatique du plasma sanguin. De plus, la cytotoxicité de l'acide yunnanéique B envers des cellules mononucléées du sang a été exclue).
Pulmonaria officinalis
La pulmonaire officinale (Pulmonaria officinalis) est une espèce de plante herbacée vivace de la famille des Boraginaceae.
La polmonaria (Pulmonaria officinalis L., 1753) è una pianta della famiglia delle Boraginacee, diffusa in Europa.[1]
Chiamata "officinalis" da Linneo in quanto usata nelle farmacie dell'epoca nella cura della tosse e delle malattie del petto.
Si caratterizza a vista per le foglie cordate più o meno allungate triangolari a base cuoriforme, maculate di verde chiaro.
In Italia questa specie è presente e localmente abbondante, con discontinuità, sui rilievi delle regioni settentrionali a partire da 200 m fino anche a 1600 m d'altezza.
Per via della composizione chimica, caratterizzata dalla presenza di mucillagini e saponine, questa pianta in letteratura è considerata dotata di effetto emolliente, espettorante e in generale tossifuga. Viene anche utilizzata per il suo sapore amaro nella produzione di amari e vermouth.
La polmonaria (Pulmonaria officinalis L., 1753) è una pianta della famiglia delle Boraginacee, diffusa in Europa.
Vaistinė plautė (Pulmonaria officinalis) – agurklinių (Boraginaceae) šeimos daugiametis augalas.
Augalo aukštis 25-30 cm. Stiebas stačias, apaugęs plaukeliais; lapai pražanginiai, lygiais kraštais; žiedai susitelkę stiebų viršūnėse, rožiniai, mėlyni, violetiniai. Šakniastiebis storas su pridėtinėmis šaknimis. Žydi balandžio-gegužės mėnesį. Vaisius – 4 riešutėliai.
Auga lapuočių ir mišriuose miškuose.
Vaistinė žaliava – augalo antžeminė dalis, pjaunama prieš žiedams skleidžiantis. Vartojama kaip vidurius kietinanti priemonė; tinka užkimimui, kosuliui gydyti. Ja plaunamos pūliuojančios žaizdos; kompresai dedami ant šunvočių. Plautės užpilo voniose maudydavo skrofulioze sergančius vaikus, gydydavo hemorojų.
Dziedniecības lakacis (latīņu: Pulmonaria officinalis) ir daudzgadīgs Skarblapju dzimtas lakstaugs.
Augums neliels, līdz 25 cm. Saknenis melns ar garām piesaknēm. Stumbrs stāvs, zarojas, klāts ar matiņiem. Apakšējās lapas ar kātu, lapas plātne - olveida. Augšējās lapas sēdošas. Ziedi sārti, vēlāk kļūst zili, sakārtoti ritulī. Zied aprīlī, maijā. Augļi — riekstiņi.
Suga izplatīta Eiropā. Latvijā ir sastopams visā teritorijā. Aug lapu koku un jauktos mežos, krūmājos.
Izmanto tautas medicīnā pret klepu, aizsmakumu, elpošanas ceļu iekaisumiem un caureju. Lakaču sulu lieto noberzumu un ievainojumu apmazgāšanai, kakla skalošanai [1].
Dziedniecības lakacis (latīņu: Pulmonaria officinalis) ir daudzgadīgs Skarblapju dzimtas lakstaugs.
Gevlekt longkruid (Pulmonaria officinalis) is een kruidachtige vaste plant uit de ruwbladigenfamilie (Boraginaceae). De plant bloeit vroeg in het voorjaar met bloemen die aanvankelijk roodachtig zijn, maar later verkleuren naar paarsachtig blauw. De bloemkroon heeft de vorm van een trompet. De kelk reikt tot de helft van de kroon en is circa 0,5-1 cm lang. De kelk verwijdt zich later trechtervormig. Vaak groeien er klierharen op. De bloemen staan in schichten. De bladen zijn donkergroen en hebben lichtgroene vlekken. De wortelbladen zijn lang gesteeld met een hartvormige voet. De stengelbladen, die kleiner zijn, hebben een kortere steel of geen steel. De plant heeft een lange wortelstok.
Het gevlekt longkruid is in het voorjaar wittig en daarna paarsachtig. De bloemen van het gevlekt longkruid hebben heterostylie als kenmerk. Dat betekent dat er planten zijn met lange stijl en lager op de kroon ingeplante meeldraden en planten met een korte stijl en hoger ingeplante meeldraden. De plant vormt alleen zaden als er bestuiving plaatsvindt van het ene type bloem op het andere.
Gevlekt longkruid is een Midden-Europese plant. Het is echter ook een populaire tuinplant maar juist in tuinen verwildert zij vaak. In België geldt gevlekt longkruid alleen als verwilderd of ingeburgerd. In Nederland wordt de plant alleen als oorspronkelijk wild gezien in het oosten van Zuid-Limburg. Daarbuiten geldt de soort als verwilderd of ingeburgerd. Ook wordt zij tot de stinsenplanten gerekend.
Gevlekt longkruid werd vroeger gebruikt als geneesmiddel voor de longen, vandaar ook de naam.[1] De plant is erg populair als tuinplant vanwege zijn vroege bloei, de verkleuring van de bloemen en het decoratieve gevlekte blad.
Gevlekt longkruid wordt bestoven door de sachembij, een solitaire bij.
(Nederlandstalige) Wikisource.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Pulmonaria officinalis op Wikimedia Commons. Gevlekt longkruid (Pulmonaria officinalis) is een kruidachtige vaste plant uit de ruwbladigenfamilie (Boraginaceae). De plant bloeit vroeg in het voorjaar met bloemen die aanvankelijk roodachtig zijn, maar later verkleuren naar paarsachtig blauw. De bloemkroon heeft de vorm van een trompet. De kelk reikt tot de helft van de kroon en is circa 0,5-1 cm lang. De kelk verwijdt zich later trechtervormig. Vaak groeien er klierharen op. De bloemen staan in schichten. De bladen zijn donkergroen en hebben lichtgroene vlekken. De wortelbladen zijn lang gesteeld met een hartvormige voet. De stengelbladen, die kleiner zijn, hebben een kortere steel of geen steel. De plant heeft een lange wortelstok.
Lungeurt (Pulmonaria officinalis) er en art i rubladfamilien. Den har blomster som først er røde, men etter hvert blir blå fordi krondbladenes pH-verdi forandres når de blir eldre. De ovale, flekkete bladene representerer lunger ifølge signaturlæren. Den har vært brukt som medisinsk urt siden middelalderen og er nevnt av Hildegard von Bingen.
Den finnes i det meste av Europa, bortsett fra Norge og De britiske øyer der den bare finnes forvillet.
Larvene til rubladmøllen Ethmia pusiella lever av bladene.
Denne botanikkrelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Lungeurt (Pulmonaria officinalis) er en art i rubladfamilien. Den har blomster som først er røde, men etter hvert blir blå fordi krondbladenes pH-verdi forandres når de blir eldre. De ovale, flekkete bladene representerer lunger ifølge signaturlæren. Den har vært brukt som medisinsk urt siden middelalderen og er nevnt av Hildegard von Bingen.
Den finnes i det meste av Europa, bortsett fra Norge og De britiske øyer der den bare finnes forvillet.
Larvene til rubladmøllen Ethmia pusiella lever av bladene.
Pianta erbosa ch'a viv sempe, a bocc, con na reis strissianta, àuta da 15 a 30 cm. Le feuje a son bondosament peilose, e macià ëd biancastr o pi ciàit dla resta. Le fior a son un pòch a pan-a spatarà, rosastre a l'inissi, peui viòla-bluastra e a la fin biancastra.
A chërs a l'ombra ant ij pòst ùmid, dal livel dël mar fin a 1500 méter; a fioriss da mars a magg.
A l'é dovrà për fé sudé.
Le feuje tëndre a son dovrà ant le mneste. La pianta a conten vitamin-a A e C.
Pianta erbosa ch'a viv sempe, a bocc, con na reis strissianta, àuta da 15 a 30 cm. Le feuje a son bondosament peilose, e macià ëd biancastr o pi ciàit dla resta. Le fior a son un pòch a pan-a spatarà, rosastre a l'inissi, peui viòla-bluastra e a la fin biancastra.
AmbientA chërs a l'ombra ant ij pòst ùmid, dal livel dël mar fin a 1500 méter; a fioriss da mars a magg.
ProprietàA l'é dovrà për fé sudé.
Cusin-aLe feuje tëndre a son dovrà ant le mneste. La pianta a conten vitamin-a A e C.
Multimedia w Wikimedia Commons Miodunka plamista, m. lekarska (Pulmonaria officinalis L.) – gatunek roślin z rodziny ogórecznikowatych (Boraginaceae). Występuje naturalnie w niemal całej Europie. Ponadto jest uprawiany jako roślina ozdobna[3].
Rośnie naturalnie w niemal całej Europie. Występuje w takich państwach jak Dania, Szwecja, Francja, Belgia, Holandia, Niemcy, Polska, Czechy, Słowacja, Węgry, Austria, Szwajcaria, Włochy, Słowenia, Chorwacja, Albania, Grecja, Bułgaria, Rumunia, Ukraina, Białoruś, Litwa, Łotwa, Estonia oraz europejska część Rosji[3]. W Polsce jest rzadko spotykany – występuje głównie w części zachodniej i na Pomorzu[potrzebny przypis].
Hemikryptofit. Siedlisko: Lasy liściaste, zarośla (zwłaszcza nadrzeczne). Najczęściej rośnie na glebach próchniczych, dobrze przewietrzanych. Jest cieniolubnym hemikryptofitem. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla O. Fagetalia[6]. Kwitnie wczesną wiosną – od marca do maja[4]. Kwiaty zapylane przez błonkówki. Jeden z rodzimych dla Polski gatunków zakwitających i rozwijających liście wczesną wiosną, jeszcze przed rozwinięciem liści przez drzewa, pod którymi rośnie.
Najlepiej rośnie w półcieniu, na żyznej, bogatej w próchnicę glebie[8]. Dodatkowo gleba powinna być przepuszczalna oraz wilgotna. Roślina jest mrozoodporna (strefy 6-9)[8](egzemplarze sadzone na koniec lata lub jesienią w celu ochrony przed mrozem przykrywa się gałęziami roślin iglastych). Rozmnaża się ją przez nasiona, sadzonki lub podział. Miodunka może być porażana przez mączniaka prawdziwego[9].
Miodunka plamista, m. lekarska (Pulmonaria officinalis L.) – gatunek roślin z rodziny ogórecznikowatych (Boraginaceae). Występuje naturalnie w niemal całej Europie. Ponadto jest uprawiany jako roślina ozdobna.
Plămânărică (Pulmonaria officinalis) este o plantă erbacee, perenă din familia Boraginaceae, cunoscută sub mai multe denumiri populare: mierea ursului, țâța oii, albăstrea, cuscrișor, sudoare, tutun de pădure.[1]
Specie ierboasă perenă, înaltă de 15–25 cm, erectă, cu peri asprii, cu rizom orizontal și flori roșii, violete și arareori albe. Este răspândită în mod frecvent prin pădurile de foioase din zona de câmpie și până în cea montană inferioară, în stejărișuri și făgete.[2]
În scopuri medicinale se recoltează în perioada înfloririi, atât frunzele bazale fără pețiol, cât și tulpinile. Recoltarea se face în funcție de dezvoltarea plantei; primăvara începând din luna martie și până în mai; vara și la începutul toamnei.[1]
Spanozoide, alantoină, mucilagii, acid silicic, tanoizi, derivați polifenolici, flobafene, polioze, acizi (stearic, palmitic și miristic), fitosterine, săruri minerale bogate în magneziu, caroten și vitamina C.[3]
În bronșite, laringite, afecțiuni ale rinichilor, în bolile căilor respiratorii (ușurează expectorația, calmează tusea și răgușala), ulcer gastric și duodenal, în bolile reno-vezicale, în diaree, în ulcer gastric.[1]
Carte · 
Categorie · 
Portal · 
WikiProiect Plămânărică (Pulmonaria officinalis) este o plantă erbacee, perenă din familia Boraginaceae, cunoscută sub mai multe denumiri populare: mierea ursului, țâța oii, albăstrea, cuscrișor, sudoare, tutun de pădure.
Navadni pljučnik (znanstveno ime Pulmonaria officinalis) je zelnata trajnica iz družine srhkolistovk (Boraginaceae), ki je dokaj razširjena v Evropi. Ima pegaste dlakave liste, spomladi pa odpre sprva rožnate cvetove, ki pozneje postanejo vijolične barve. V ljudskem zdravilstvu velja za zdravilno rastlino proti pljučnim težavam.
Navadni pljučnik je zelnata trajnica. Pritlični listi imajo srčasto ali jajčasto obliko, so grobi in nedeljeni ter so izrazito hitro zoženi v pecelj. So rumenozeleni, prisotne pa so tudi okrogle, pogosto ostro zamejene bele lise oz. pege. Zgornja stran lista je gosto pokrita s kratkimi papilami, tj. drobnimi izboklinami različnih oblik iz listne povrhnjice (epidermisa), prisotne pa so še ščetinaste dlake in redki žlezni laski; dlake in laski se nahajajo tudi na steblu. V višino zraste okoli 15 cm. Je polsenčna vrsta.
Cvetovi so zvezdasti z razprostrtim robom in so sestavljeni iz petih zraslih venčnih listov, cvetna časa je zrasla. Cvet je sprva obarvan rdečkasto, nato pa se skozi čas zaradi spremembe pH vrednosti rastlinskih barvil, imenovanih antociani, obarva modro-vijolično. Cveti od marca do maja.
Je diploidna rastlina (2n), število kromosomov pa znaša 14.
Navadni pljučnik je razširjen po mnogih deželah Evrope, in sicer na zahodu do Ardenov, na severu do Nizozemske, Danske in osrednje Švedske. Na Norveškem je odsoten, na Britanskem otočju pa je naturaliziran. Na vzhodu sega življenjski prostor do osrednje Rusije in Kavkaza, na jugu pa do severnega Balkana in osrednje Italije. Raste po vsej Sloveniji.
Tipičen življenjski prostor obsega svetle listnate in mešane gozdove (npr. bukov gozd) ter gozdne robove, planjave, rečna nabrežja in gorske travnike do 1.300 m nadmorske višine. Na jugu so pogostejši kot na severu. Raste na svežih in vlažnih, s hranili bogatih karbonatnih, ilovnatih ali glinenih tleh.
Oprašujejo ga čebele, čmrlji in metulji, plodove pa raznašajo mravlje.
V ljudskem zdravilstvu se navadni pljučnik že od nekdaj uporablja za zdravljenje ali lajšanje različnih težav, predvsem pljučnih bolezni, kar izhaja iz t. i. Doktrine znakov (angl. Doctrine of Signatures), po kateri bi lahko rastline, ki so podobne določenim delom telesa, uporabili za zdravljenje tistih delov telesa.[1] Zaradi vsebovanja različnih sestavin, kot so silicijeva kislina, saponini, tanini in minerali, naj bi deloval protivnetno ter kot antitusik (zdravilo za pomirjanje kašlja).
Navadni pljučnik (znanstveno ime Pulmonaria officinalis) je zelnata trajnica iz družine srhkolistovk (Boraginaceae), ki je dokaj razširjena v Evropi. Ima pegaste dlakave liste, spomladi pa odpre sprva rožnate cvetove, ki pozneje postanejo vijolične barve. V ljudskem zdravilstvu velja za zdravilno rastlino proti pljučnim težavam.
Fläcklungört (Pulmonaria officinalis) är en ört med blommor som är röda när knopparna spricker upp, men senare blir blå.
En tydlig utseendeskillnad mot lungört är de vita fläckarna på bladen, som saknas på lungört. Dessa är ett slags mimikry som ska avskräcka växtätare.[1]
Wikimedia Commons har media som rör fläcklungört.
Fläcklungört (Pulmonaria officinalis) är en ört med blommor som är röda när knopparna spricker upp, men senare blir blå.
En tydlig utseendeskillnad mot lungört är de vita fläckarna på bladen, som saknas på lungört. Dessa är ett slags mimikry som ska avskräcka växtätare.
Ciğer otu (Pulmonaria officinalis), hodangiller (Boraginaceae) familyasından Nisan-Mayıs ayları arasında çiçek açan, 10–50 cm boyunda, çok senelik otsu bir bitki türü.
çiçekli bir bitkidir mor kırmızıdır çok tüylüdür
2bardak tuz atın kaynatın yiyin çok yararlıdır! [http://www.saglikpasaji.com/ciger-otu-nedir-faydalari-nelerdir.html Ciğer otuTnun saglik üzerindeki faydaları genel bilgisi
Wikimedia Commons'ta Ciğer otu ile ilgili çoklu ortam belgeleri bulunur. 
Wikispecies'te Ciğer otu ile ilgili detaylı taksonomi bilgileri bulunur. Ciğer otu (Pulmonaria officinalis), hodangiller (Boraginaceae) familyasından Nisan-Mayıs ayları arasında çiçek açan, 10–50 cm boyunda, çok senelik otsu bir bitki türü.
çiçekli bir bitkidir mor kırmızıdır çok tüylüdür
Багаторічна трав'яниста рослина, 15—20 см заввишки, з повзким кореневищем. Рослина шершава. Прикореневі листки серцевидно-яйцевидні, загострені, з крилатим довгим черешком, верхні — сидячі. Стебло пряме, виростає від кореневища. Квітки на коротких ніжках у завійках, зібрані на верхівці стебла в щиток. Віночки квіток відпадають, вони лійковидні, спочатку червоні, потім блакитнувато-фіолетові. Цвіте в квітні— травні.
Росте у заростях, серед чагарників, у листяних лісах, на крайньому заході України. Подібна до неї рослина — медунка темна (Pulmonaria obscura), з квітками, спочатку червоними, потім пурпурово-фіолетовими. Поширена в усіх лісових і лісостепових районах, рідше в Степу, в Криму — лише в перед-гірських і гірських лісових районах.
Листки (обох медунок), а то й цілу рослину, зриваючи її при корені, — в червні — липні (листків не м'яти); корені викопують восени.
Як відхаркувальний засіб при астмі, бронхітах, запаленні слизової оболонки дихальних шляхів, кровохарканні і при інших захворюваннях, які супроводяться сухим кашлем і хрипотою, також при проносах і різі в кишках (містить каротин, вітамін C, рутин, сапоніни, дубильні речовини, слиз, ранозагоювальний алантоїн, поліфеноли, а з мікроелементів залізо, мідь, марганець, який стимулює ріст, кровотворення, активізує вітамін В1 та регулює діяльність деяких залоз внутрішньої секреції, також містить ванадій, титан, срібло, нікель, стронцій і кремнієву кислоту. Виявляє, отже, пом'якшувальний (дія слизу), протизапальний (дія дубильних речовин) і сечогінний вплив (дія сапонінів і кремнієвої кислоти).
Ранньою весною її прикореневі листки збирають для салатів, а також варять, готуючи пюре для других страв, а також приправу для картоплі й начиння для пирогів. Листки кислуваті й гострі на смак, придатні для окрошки, холодників, салатів. В Англії розводять на фермах як салатну рослину.[1] Вживають у вигляді чаю.
Значительный и один из самых ранних медоносов (причём красные цветки выделяют нектара намного больше синих)[7].
Листья медуницы лекарственной добавляют в салаты и супы, они придают блюдам привкус вермута[2].
Этот вид медуницы с древних времён использовался в качестве лекарственного растения для лечения лёгочных заболеваний. Такое использование было связано и с так называемой доктриной сигнатур[en], долгое время применявшейся в фитотерапии (согласно этой доктрине внешний вид растения определяет его полезные свойства, а поскольку листья медуницы лекарственной, покрытые светлыми пятнами, в некоторой степени похожи на человеческие лёгкие, растение использовали для лечения именно лёгочных заболеваний), и с реальными медицинскими свойствами растения (медуница лекарственная содержит сапонины и танины, которые действуют как отхаркивающие и смягчающие средства при инфекциях слизистых оболочек). Сейчас в фитотерапии медуница лекарственная не используется, поскольку есть другие, существенно более эффективные растения с аналогичным действием[2].
Медуницу лекарственную выращивают в садах ради её декоративных пятнистых листьев и раннего цветения. Выведено немало декоративных сортов. Один из самых известных сортов — Pulmonaria officinalis 'Sissinghurst White': растение с крупными пятнистыми листьями и белыми цветками, не меняющими окраску в процессе цветения[4].
Медуницу лучше выращивать в полутени, в прохладном месте (на сухих солнечных местах растение нередко поражается мучнистой росой). Желательно, чтобы почва была влажной и богатой гумусом. Размножение — семенами, черенками или делением[2][4].
_Pulmonaria_officinalis_(common_lungwort)_at_Haltgraben,_Frankenfels,_Austria.jpg)
_(6099926064).jpg)
