قيحانيه

Chenopodium vulvaria, ye un especie de planta yerbácea perteneciente a la familia Amaranthaceae.

Ilustración

Descripción

Ye una planta yerbácea de ciclu añal que vamos alcuéntrase en llugares removíos, de cutiu nes cortiles de les ciudaes; el calter más claru pa reconocelo ye'l so mal golor y que queda pegada nos deos dempués de tocalo. Tamién ye llamada yerba sardinero.

Hábitat

Ye nativa de la rexón del Mediterraneu occidental y n'España en Alicante, Barcelona, Castellón, Girona, Islles Baleares, Lleida, Tarragona y Valencia onde ye común nos marxes de campos y caminos.

Propiedaes

Indicaciones: úsase como emenagogo, antiespasmódico, antihelmíntico, depurativu, antirreumático.^[1]

Taxonomía

Chenopodium vulvaria describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 220. 1753.^[2]

Etimoloxía

Chenopodium: nome xenéricu que deriva de la particular forma de les fueyes similares a les pates de gansu: del griegu "chen" = (gansu) y "pous" = (pie) o "podion" = (pie pequeñu).

El epítetu específicu provién del términu llatín "vulvarius" ( "xenitales femeninos"), en referencia al golor a pexe esmagayáu de les sos fueyes.^[3]

Sinonimia

• Ambrina graveolens Moq.
• Anserina foetida (Lam.) Montandon
• Atriplex vulvaria (L.) Garsault
• Atriplex vulvularia (L.) Crantz
• Botrydium schraderi Spach
• Chenopodium effusum M.Martens & Galeotti
• Chenopodium foetidum Lam.
• Chenopodium graveolens Lag. & Rodr.
• Chenopodium olidum Curtis
• Chenopodium quercifolium Moq.
• Chenopodium trilobatum Moq.
• Chenopodium vulvaria var. microphyllum Moq.
• Vulvaria vulgaris Bubani^[4]

Nome común

• Castellán: abadexu podre, agea fededora, ajea fededora, biengranada, cenizo, cenizo fededor, hagea fededora, hediondilla, yerba sardinero, meaperros, mexa perros, mexa-perros, quenopodio, sardinera, sardineta, vulvaria, yerbajo jejondo, yerbajo jeyondo.^[5]

Ver tamién

• Terminoloxía descriptiva de les plantes
• Cronoloxía de la botánica
• Historia de la Botánica
• Carauterístiques de les amarantacees

Referencies

Bibliografía

1. Flora of North America Editorial Committee, y. 2003. Magnoliophyta: Caryophyllidae, part 1. 4: i–xxiv, 1–559. In Fl. N. Amer.. Oxford University Press, New York.
2. Gleason, H. A. 1968. The Choripetalous Dicotyledoneae. vol. 2. 655 pp. In H. A. Gleason Ill. Fl. N. O.S. (ed. 3). New York Botanical Garden, New York.
3. Gleason, H. A. & A. J. Cronquist. 1991. Man. Vasc. Pl. N.Y. O.S. (ed. 2) i–910. New York Botanical Garden, Bronx.
4. Hickman, J. C. 1993. Jepson Man.: Higher Pl. Calif. i–xvii, 1–1400. University of California Press, Berkeley.
5. Komarov, V. L. 1936. Centrospermae. 6: 1–731. In Fl. URSS. Akademii Nauk SSSR, Leningrad.
6. Migahid, A. M. 1988. Chenopodiaceae. Flora of Saudi Arabia ed. III. vol. 1. 192–223.
7. Munz, P. A. & D. D. Keck. 1959. Cal. Fl. 1–1681. University of California Press, Berkeley.
8. Muschler, R. 1912. A Manual Flora of Egypt. Man. Fl. Egypt
9. Nasir, Y. & S. I. Ali (eds). 1980-2005. Fl. Pakistan Univ. of Karachi, Karachi.

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Chenopodium vulvaria .
• http://herbarivirtual.uib.es/cas-med/especie/4062.html

Herba sardinera, blet pudent (C), pixacà (B) o vulvària (PV)^[1] (Chenopodium vulvaria) és una espècie de quenopodiàcies.

Etimologia

Chenopodium: nom genèric que deriva de la particular forma de les fulles similars a les potes d'oca: del grec χήν /chen/ (oca) i πούς /pous/ (peu) o πόδιον /podion/ (peu menut).^[2]

vulvaria: l'epítet específic esdevé del terme llatí vulvarius (genitals femenins), en referència a l'olor a peix de les seues fulles.^[3]

Distribució

Es tracta d'una espècie subcosmopolita (latemediterrània)^[4] que habita a herbassars nitròfils antropitzats, com ara: camps de cultiu, voreres de camins, en general viu a llocs remoguts, sovint als solars de les ciutats. Forma part de la vegetació ruderal.^[5] Present arreu dels Països Catalans i introduïda al sud d'África, Amèrica del Nord i Austràlia.

Descripció

Teròfit herbaci, pot presentar una postura prostrada, molt ramificat, de 20 a 50 cm d'alçada.^[6] D'olor a peix podrit, presenta les fulles amplament ovals, no més llargues que el doble de la seua amplària,^[7] amb el marge enter de color gris i farinoses per l'anvers. Les flors reunides en inflorescències petites^[8] estan compostes per cinc tèpals fusionats per la base amb cinc estams i dos estigmes. Floreix des de maig fins a l'octubre, i germina al març. El fruit és un aqueni que conté llavors lenticulars llises i negres. El seu nombre cromosòmic és 2n = 18 / 36.^[9]

Composició

Entre els seus components actius es troba la trimetilamina, que és la causant de l'olor tan desagradable que desprèn aquesta planta. També conté sals amòniques, malat càlcic, nitrats i fosfats, entre altres substàncies. La vulvària és una d'aquestes plantes de les que antigament es pensava que curava qualsevol mena de malaltia, és a dir, una panacea. S'ha pogut comprovar, però, que no té tantes aplicacions com se li atribuïen, però tot i això pot emprar-se en bastants casos. Actualment s'utilitza com antiespasmòdic, antireumàtic i emmenagog. Es diu que és una planta molt útil, especialment per a les dones, ja que és bona per a combatre les malalties de l'úter, provocar la menstruació, facilitar parts i alleujar dolors de matriu. També s'empra com antihelmíntic.^[10]

Aplicacions

Infusió: es col·loca 150 grams de vulvària en 1 litre d'aigua bullint, i es deixa 5 minuts i per després colar-la, i es pot beure diverses vegades al dia.

Decocció: s'empren 100 grams de planta per cada litre d'aigua, la qual ha de bullir i després afegir la planta. Deixar-la durant 10 minuts i es cola.^[11]

Contraindicacions

Cal anar amb compte amb aquesta planta medicinal ja que pot provocar malestars gàstrics i fins intoxicacions en altes dosis com les principals contraindicacions. En particular les dones embarassades, en període de lactància, nens i persones amb malalties cròniques.

Noms vernacles

sardinera (C), blet (C), brossa pudenta (PV), herba pudent (C), peix (PV), quenopodi (Sar, Ros), sardineta (PV), vulvària (PV, C), bledo (PV), herba pudenta (B, PV, Al), herba puenta (PV), pix de ca (Sar, Ros).

Galeria

• Herba sardinera creixent a una escletxa en una vorera

• Detall de la fulla

• Detall de la inflorescència

• Detall de la flor

• Exemplar en herbari

• Il·lustració

Referències

Planhigyn blodeuol drewllyd, a chwynyn yw Troed-yr-ŵydd drewllyd sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Amaranthaceae yn y genws Chenopodium. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Chenopodium vulvaria a'r enw Saesneg yw Stinking goosefoot. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llysgwyn Drewllyd, Llygwyn Drewllyd, Mamog Ddrewllyd, Rhogai, Rhoglus, Trwynsor.

Daw'r enw o'r Lladin vulva, sef gwain merch, gan fod yr arogl (yn ôl rhai yn reit debyg).^[1] which resembles dry fish.^[2] Fodd bynnag, fe'i defnyddir i wella afiechydon yn Ewrop ac Asia.

Mae'n blanhigyn lluosflwydd. Nid oes ganddo stipwl (neu ddeilen fach). Fel arfer mae'r dail yn ddanheddog.

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Mae gan Gomin Wikimedia
gyfryngau sy'n berthnasol i:

Troed-yr-ŵydd drewllyd

Merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria) je nízká, rozložitá bylina, která po rozemnutí intenzivně páchne. Tento druh rodu merlík, byť je v české přírodě původní druh, se v Česku stal rostlinou vzácnou.

Rozšíření

Roste v mírném pásu Evropy a Asie až po Pamír. ^[1] Druhotně je téměř kosmopolitním druhem, byl rozšířen do Ameriky, Afriky i Austrálie. Na území České republiky má těžiště výskytu v Čechách i na Moravě v oblastech termofytika s částečně i mezofytika.^[2]

Ekologie

Synantropní druh preferující osluněná místa s půdou suchou, písčitou a se zvýšeným obsahem dusíkatých látek. Nejčastěji roste na ruderálních stanovištích, u skládek biologického odpadu a hnojišť, okolo starých venkovských hospod, městských zídek a plotů. Této konkurenčně velmi slabé rostlině vyhovují místa, kde často vykonávají lidé i psi svou malou potřebu a tamní sešlapávaná půda svým přebytkem amoniakálního dusíku a dalších živin neprospívá jiným druhům rostlin. Dobře se mu daří i ve městech na sečených trávnících, kde se často venčí psi.^[2][3][4]

Popis

Jednoletá rostlina charakteristická svým výrazným šedobílým pomoučení lodyhy, listů i květů. Lodyha je plazivá či vystoupavá, až 30 cm dlouhá, rýhovaná, silně rozkladitě větvená a dolní větve mívá přitisknuté k půdě. Střídavě vyrůstající řapíkaté listy mají mírně nesouměrnou, do 2 cm dlouhou čepel, ta bývá široce vejčitá až kosočtverečná, po obvodě má na obou stranách tupý, tříhranný zub a její vrchol je tupě špičatý.

Nejčastěji oboupohlavné, drobné květy jsou sestaveny do malých klubíček, která tvoří řídké úžlabní nebo koncové klasovité laty. Květy mají zelené, taktéž poprášené, pětidílné, vytrvalé okvětí nálevkovitého tvaru, pět tyčinek (které někdy úplně chybí) a svrchní semeník s jedním vajíčkem a dvěma krátkými čnělkami s bliznami, které dozrávají dříve než pyl v prašnících. Květy rozkvétají postupně od května do října, nemají nektar a jsou opylovány větrem.

Plodem je asi 1 mm velká, kulovitá, mírně zploštělá nažka obalená suchým okvětím. Obsahuje černé semeno s hladkým osemením. Ploidie druhu je 2n = 18.^{[2][3][4][5][6]}

Záměna

Rostliny obsahují methylamin a po rozemnutí nepříjemně páchnou. Tento charakteristický zápach bývá přirovnáván k pachu hnijící ryby nebo - jak napovídá popis od C. Linné - k pachu nemyté ženy^[2]. Z pokožky potřísněné rostlinnou šťávou nelze tento puch snadno smýt. Usušené rostliny z herbářů, i několik desítek let staré, po navlhčení opět zapáchají. Pro tuto vlastnost nelze merlík smrdutý zaměnit s jiným druhem rostoucím v české krajině.^[2][4][6]

Ohrožení

Merlík smrdutý se stal v České republice pro své akutní ohrožení vzácnou rostlinou. S rozvojem urbanismu je ohrožen zánikem míst vhodných pro jeho růst. Jsou likvidována pohoršení budící špinavá, sešlapaná a pokálená prostranství, která mu ještě v nedávné minulosti pomáhali udržovat lidé, psi a domácí zvířectvo (slepice a husy). Růst společenské kulturnosti a obecný zákaz volného pobíhání zvířat se stal pro něj silně ohrožujícím faktorem. Před úplným vymizením ho snad zachrání zimní solení chodníků a cest. V „Červeném seznamu cévnatých rostlin“ z roku 2012 je zařazen mezi silně ohrožené druhy (C2t), jejichž počty rychle klesají.^[1][2][7]

Reference

1. ↑ ^{a b} CIBULKA, Radim. Salvia-os.cz: Chenopodium vulvaria [online]. Salvia - ekologický institut, z.s., Salvia-os.cz, rev. 15.11.2014 [cit. 2016-07-27]. Dostupné online. (česky)
2. ↑ ^{a b c d e f} JÍROVÁ, Alena. BOTANY.cz: Merlík smrdutý [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 24.06.2009 [cit. 2016-01-06]. Dostupné online. (česky)
3. ↑ ^{a b} DVOŘÁK, Václav. Natura Bohemica: Merlík smrdutý [online]. Natura Bohemica, Olomouc, rev. 10.10.2008 [cit. 2016-01-06]. Dostupné online. (česky)
4. ↑ ^{a b c} FAJMON, Karel; SIMONOVÁ, Deana. Merlíky – opomíjení průvodci našich cest. Živa [online]. Academia, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., Praha, 2008 [cit. 06.01.2016]. Čís. 5, s. 205-207. Dostupné online. ISSN 0044-4812. (česky)
5. ↑ CLEMANTS, Steven E.; MOSYAKIN, Sergej L. Flora of North America: Chenopodium vulvaria [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2016-01-06]. Dostupné online. (anglicky)
6. ↑ ^{a b} Flora of Pakistan: Chenopodium vulvaria [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2016-01-06]. Dostupné online. (anglicky)
7. ↑ GRULICH, Vít. Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition. Preslia [online]. Botanický ústav, AV ČR, Průhonice, 2012 [cit. 06.01.2016]. Roč. 84, čís. 3, s. 631-645. Dostupné online. ISSN 0032-7786. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu merlík smrdutý ve Wikimedia Commons
• Taxon Chenopodium vulvaria ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření merlíku smrdutého v ČR

Der Stinkende Gänsefuß (Chenopodium vulvaria L.), auch Stink-Gänsefuß^[1] oder Übelriechender Gänsefuß^[2] genannt, ist eine Pflanzenart in der Familie der Fuchsschwanzgewächse (Amaranthaceae). Sie ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet. Kennzeichnend ist der Geruch nach verwesendem Fisch, daher der Trivialname.

Beschreibung und Ökologie

Vegetative Merkmale

Habitus

Die Art ist sehr wärmebedürftig und tritt daher in Mitteleuropa gerne an Mauerfüßen auf.

Dickliches, ganzrandiges und rhombisches Laubblatt

Blütenstand

Blütenstand (Detail)

Die Blüten sind dicht mit Blasenhaaren besetzt.

Samen

Der Stinkende Gänsefuß ist eine einjährige krautige Pflanze. Er besitzt einen starken, unangenehmen Geruch nach verwesendem Fisch (hervorgerufen durch Trimethylamin); der Geruch hält sich auch bei getrockneten Herbarpflanzen noch über Jahrzehnte und ist besonders intensiv beim Zerreiben der Pflanzenteile wahrnehmbar. Der aufrechte bis niederliegende, bemehlte und nicht rötliche Stängel wird etwa 40 Zentimeter lang und ist gewöhnlich stark verzweigt. Die untersten, aufsteigenden bis niederliegenden, bis 70 Zentimeter langen Seitenzweige wirken durch kurze Blattabstände manchmal fast gegenständig.

Die wechselständigen Laubblätter weisen eine Länge von bis zu 3 Zentimeter und eine Breite von bis zu 1,5 Zentimeter auf und sind 0,8 bis 0,9 Zentimeter lang gestielt. Die Blattspreite ist rhombisch bis oval, mit gestutzter oder verschmälerter Basis und ganzrandig. Sie sind grau mehlig bestäubt, besonders dicht auf der Unterseite; oberseits sind sie graugrün oder selten auch rötlich.

Blütenstand und Blüte

In kurzen endständigen rispigen oder seitenständigen ährigen Gesamtblütenständen stehen in kleinen, fast kugeligen Knäueln (Teilblütenständen) die Blüten zusammen. Vorblätter fehlen. Die Blüten sind meist zwittrig. Die Blütenhülle besteht aus fünf mindestens bis zur Mitte verbundenen, mehligen Tepalen. Die freien Tepalenzipfel sind bei einer Länge und Breite von 0,5 bis 0,7 mm dreieckig mit abgerundetem Rücken. Es sind fünf Staubblätter (bei seitlichen Blüten oft fehlend) und zwei kurze Narben vorhanden.

Die Bestäubung erfolgt in der Regel durch den Wind, selten auch durch Insekten.^[3] Die Blütezeit reicht in Deutschland von Juni bis September.^[3] Für Pakistan wird eine frühere Blütezeit von April bis Juli angegeben.

Frucht und Samen

Die flach-eiförmigen Früchte fallen zusammen mit der anliegenden Blütenhülle ab. Der horizontale Same ist bei einem Durchmesser von 0,9 bis 1,2 mm linsenförmig mit rundlichem Umriss. Seine braun-schwarze Samenschale ist glatt und weist nur schwache radiale Streifen auf.

Chromosomenzahl

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 18 (in einer Untersuchung wurden 2n = 36 gefunden^[4]).

Inhaltsstoffe und Giftigkeit

Der unangenehme Geruch wird durch Trimethylamin verursacht. Alle Pflanzenteile gelten als wenig giftig.^[5]

Hauptwirkstoffe sind Mono-, Di- und Trimethylamin, 1,14 % Betain.^[5]

Trimethylamin verursacht in größeren Dosen cerebrale Krämpfe, die in wirklichen Tetanus übergehen können. Weiterhin können eine Steigerung der Reflexerregbarkeit und eine Blutdrucksteigerung beobachtet werden. Der Tod kann durch Atemstillstand eintreten.^[5]

Da der Stinkende Gänsefuß wenig Trimethylamin enthält und sehr unangenehm schmeckt, ist eine Vergiftung unwahrscheinlich.^[5]

Vorkommen und Gefährdung

Der Stinkende Gänsefuß ist im Mittelmeergebiet (Nordafrika, Südeuropa), in Mittel- und Osteuropa, Südwestasien und Zentralasien heimisch. Eingeführt kommt er auch in Südafrika, Nordamerika und Australien vor. Er ist fast in ganz Europa von der meridionalen bis zur nördlich-gemäßigten Klimazone verbreitet, im Norden tritt er allerdings nur als Adventivpflanze auf.^[6]

Während er in Mitteleuropa auf das Flach- und Hügelland beschränkt ist, kann er im Iran bis in Höhenlagen von 2800 m gedeihen. Sein Lebensraum sind gestörte Stellen wie Gärten, Äcker und Straßenränder, im Iran auch Ödland, Steppen oder offene Trockenwälder.

In Deutschland wurde der Stinkende Gänsefuß bereits vor Jahrhunderten als Heilpflanze eingeführt und ist aus den Kulturen verwildert (Archäophyt). Er besiedelt hier kurzlebige Ruderalfluren (Verband Sisymbrion), beispielsweise an Wegen, Zäunen oder Mauern, auf Müll- oder Schuttplätzen, auf Hühnerhöfen, Gänseangern oder an offenen Jaucherinnen in alten Dorfkernen. Er ist eine Zeigerpflanze für Wärme und übermäßigen Stickstoffreichtum. Im System der Pflanzensoziologie ist er eine Kennart der Assoziation Chenopodietum vulvariae.^[3]

Durch Bebauung, Dorfsanierung, Burgrestaurierung oder Verfugung von Mauern verschwinden heute die Lebensräume des Stinkenden Gänsefußes, so dass die Bestände in Mitteleuropa stark zurückgegangen sind. In Deutschland gilt diese Art als stark gefährdet (Rote Liste gefährdeter Arten 2). In Brandenburg, Sachsen-Anhalt, Thüringen, Hessen, Rheinland-Pfalz, Saarland und Bayern gilt sie als stark gefährdet, in Niedersachsen mit Bremen, Mecklenburg-Vorpommern, Sachsen, Nordrhein-Westfalen und Baden-Württemberg als vom Aussterben bedroht (Rote Liste 1). In Schleswig-Holstein, Hamburg und Berlin ist sie bereits ausgestorben.^[7]

Auch in der Schweiz steht Chenopodium vulvaria als gefährdet oder vom Aussterben bedroht auf der Roten Liste.^[8]

Systematik

Die Erstveröffentlichung von Chenopodium vulvaria erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum.^[9]

Synonyme für Chenopodium vulvaria L. sind Chenopodium foetidum Lam. (nom. illeg.), Chenopodium olidum Curtis (nom. illeg.)^[6], sowie Atriplex vulvaria (L.) Garsault (nom. inval.) und Atriplex vulvularia (L.) Crantz.^[4]

Nutzung

Chenopodium vulvaria war in der Volksmedizin als Heilpflanze gebräuchlich. Die ganze Pflanze wurde gegen Krämpfe und gegen das Ausbleiben der Menstruation (Amenorrhoe) eingesetzt.^[2] Ein Aufguss aus den getrockneten Blättern wurde bei der Behandlung von Nervösen Störungen, Hysterie und Frauenleiden verabreicht.^[10]

Die Samen sollen gekocht oder gemahlen essbar sein. Um die schwach giftigen Saponine zu entfernen, ist vorheriges Einweichen und sorgfältiges Abspülen nötig.^[10]

Die Pflanze wurde auch als Färbepflanze verwendet und lieferte gold-grüne Farbtöne.^[2][10]

Trivialnamen

Für den Stinkenden Gänsefuß bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Bockskraut, Bocksmölten (Schlesien), Buhlkraut, Faulfischkraut (Schweiz), Fazenkraut (Schlesien), Fotzenkraut^[11] (Lienz, Frankfurt an der Oder), Fühlkraut, Hundsmelte (Baden-Baden), Nackte Hure, Stinkende Hure (Schlesien, Sachsen, Thüringen), Mauzenkraut (Schlesien), Mistkraut, Mistmelde, Mundfäulkraut (Österreich), Schamkraut (Sachsen), Scheissmelde, Wühlkraut (Sachsen) und Wuhlkraut (Sachsen).^[12]

Literatur

• Steven E. Clemants, Sergei L. Mosyakin: Chenopodium. In: Flora of North America Editorial Committee (Hrsg.): Flora of North America North of Mexico. Volume 4: Magnoliophyta: Caryophyllidae, part 1. Oxford University Press, New York / Oxford u. a. 2003, ISBN 0-19-517389-9, Chenopodium vulvaria, S. 299 (englisch, online). (Abschnitt Beschreibung)
• Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Hrsg.: Bundesamt für Naturschutz (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2000, ISBN 3-8001-3364-4, S. 89. (Abschnitt Vorkommen)
• Pertti Uotila: Chenopodium vulvaria. In: Karl Heinz Rechinger et al. (Hrsg.): Flora Iranica. Band 172 – Chenopodiaceae, Akademische Druck- und Verlagsanstalt, Graz 1997, ISBN 3-201-00728-5, S. 42–43. (Abschnitte Beschreibung, Vorkommen)
• Pertti Uotila: Chenopodium. In: Helmut Freitag, Ian C. Hedge, Saiyad Masudal Hasan Jafri, Gabriele Kothe-Heinrich, S. Omer, Pertti Uotila: Flora of Pakistan 204: Chenopodiaceae. University of Karachi, Department of Botany/Missouri Botanical Press, Karachi/St. Louis 2001, ISBN 1-930723-10-5, Chenopodium vulvaria (online). (Abschnitt Beschreibung)

Einzelnachweise

1. ↑ Eintrag bei Botanik im Bild: Flora von Österreich, Liechtenstein und Südtirol, abgerufen am 14. Dezember 2011.
2. ↑ ^{a b c} Trivialnamen und Anwendungen. In: Liber Herbarum, abgerufen am 14. Dezember 2011.
3. ↑ ^{a b c} Chenopodium vulvaria. In: ufz.de, abgerufen am 14. Dezember 2011.
4. ↑ ^{a b} Chenopodium vulvaria bei Tropicos.org. Missouri Botanical Garden, St. Louis Abgerufen am 14. Dezember 2011.
5. ↑ ^{a b c d} Lutz Roth, Max Daunderer, Kurt Kormann: Giftpflanzen – Pflanzengifte. Vorkommen, Wirkung, Therapie, allergische und phototoxische Reaktionen. Mit Sonderteil über Gifttiere. 6., überarbeitete Auflage, Sonderausgabe. Nikol, Hamburg 2012, ISBN 978-3-86820-009-6.
6. ↑ ^{a b} Pertti Uotila: Chenopodiaceae (pro parte majore). Chenopodium vulvaria. In: Euro+Med Plantbase – the information resource for Euro-Mediterranean plant diversity. Berlin 2011, abgerufen am 14. Dezember 2011.
7. ↑ Stinkender Gänsefuß. FloraWeb.de
8. ↑ Chenopodium vulvaria. In: Info Flora (Das nationale Daten- und Informationszentrum der Schweizer Flora). Abgerufen am 4. Mai 2015.
9. ↑ Carl von Linné: Species Plantarum. Band 1, Lars Salvius, Stockholm 1753, S. 220 (http://vorlage_digitalisat.test/1%3Dhttp%3A%2F%2Fwww.biodiversitylibrary.org%2Fopenurl%3Fpid%3Dtitle%3A669%26volume%3D1%26issue%3D%26spage%3D220%26date%3D1753~GB%3D~IA%3D~MDZ%3D%0A~SZ%3D~doppelseitig%3D~LT%3D~PUR%3D).
10. ↑ ^{a b c} Chenopodium vulvaria bei Plants For A Future, abgerufen am 14. Dezember 2011.
11. ↑ Wörterbuchnetz - Deutsches Wörterbuch von Jacob Grimm und Wilhelm Grimm, auf woerterbuchnetz.de. Abgerufen am 19. Februar 2018
12. ↑ Georg August Pritzel, Carl Jessen: Die deutschen Volksnamen der Pflanzen. Neuer Beitrag zum deutschen Sprachschatze. Philipp Cohen, Hannover 1882, S. 92 (online).

Chenopodium vulvaria, the stinking goosefoot or notchweed, is a foul-smelling plant or weed. The plant is a member of the genus Chenopodium, the goosefoots.

Distribution

Its native distribution is practically pan-European and extends eastward to Pakistan. However, it has also naturalised in Australia, California and parts of South America.^[1]

The world distribution

Ecology

It is an annual weed of bare soil and is not tolerant of competition. It is largely found where soil has been disturbed and in waste places by the sides of roads and walls.^[1]

Etymology

Chenopodium vulvaria is mentioned in Linnaeus' Species Plantarum (1753).^[2][3] The specific epithet comes from the Latin term vulva. This may be due to an association between the fishy odor of the plant and that of a bacterially imbalanced human vagina.^[4] Indeed, the plant contains trimethylamine,^[5][6] which has been suggested to be "the substance mainly responsible for the fishy odor often associated with bacterial vaginosis".^[7] Many descriptions of the plant report it as having a fish-like odor.^[4][8]

Nicolas Lemery (1721) stated that the name vulvaria is due to the medicinal uses of the plant,^[9] which according to Grieve (1931) is used in the treatment of "hysteria and nervous troubles connected with women's ailments [...and] to cure barrenness".^[10] Van Ravelingen (1644), on the other hand, noted that according to Matthias de l'Obel (1538-1616), "those who have rubbed [Chenopodium vulvaria] between their fingers are often asked whether they have dealt with any filthy woman, because it all stinks like the filthy and unclean whores, so that it is commonly called vagina-herb (kutten-cruydt)".^[8]

See also

• List of taxa named after human genitals

References

Chenopodium vulvaria es un especie de planta herbácea perteneciente a la familia Amaranthaceae.

Ilustración

Descripción

Es una planta herbácea de ciclo anual que encontraremos en lugares removidos, a menudo en los solares de las ciudades; el carácter más claro para reconocerlo es su mal olor y que queda pegada en los dedos después de tocarlo. También es llamada hierba sardinera.

Hábitat

Es nativa de la región del Mediterráneo occidental y en España en Alicante, Barcelona, Castellón, Gerona, Huesca, Islas Baleares, Lérida, Tarragona y Valencia donde es común en los márgenes de campos y caminos.

Propiedades

Indicaciones: se usa como emenagogo, antiespasmódico, antihelmíntico, depurativo, antirreumático.^[1]​

Taxonomía

Chenopodium vulvaria fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 220. 1753.^[2]​

Etimología

Chenopodium: nombre genérico que deriva de la particular forma de las hojas similares a las patas de ganso: del griego "chen" = (ganso) y "pous" = (pie) o "podion" = (pie pequeño).

El epíteto específico proviene del término latino "vulvarius" ( "genitales femeninos"), en referencia al olor a pescado triturado de sus hojas.^[3]​

Sinonimia

• Ambrina graveolens Moq.
• Anserina foetida (Lam.) Montandon
• Atriplex vulvaria (L.) Garsault
• Atriplex vulvularia (L.) Crantz
• Botrydium schraderi Spach
• Chenopodium effusum M.Martens & Galeotti
• Chenopodium foetidum Lam.
• Chenopodium graveolens Lag. & Rodr.
• Chenopodium olidum Curtis
• Chenopodium quercifolium Moq.
• Chenopodium trilobatum Moq.
• Chenopodium vulvaria var. microphyllum Moq.
• Vulvaria vulgaris Bubani^[4]​

Nombres comunes

• Castellano: abadejo podrido, agea hedionda, ajea hedionda, biengranada, cenizo, cenizo hediondo, hagea hedionda, hediondilla, hierba sardinera, meaperros, mea perros, mea-perros, quenopodio, sardinera, sardineta, vulvaria, yerbajo jejondo, yerbajo jeyondo.^[5]​

Referencias

Haisev hanemalts (Chenopodium vulvaria) on rebasheinaliste sugukonda kuuluv taimeliik.

Taim kasvab ka Eestis.^[1]

Viited

Välislingid

• Haisev hanemalts andmebaasis eElurikkus

Haisusavikan levinneisyys

Haisusavikka (Chenopodium vulvaria) on savikoiden sukuun kuuluva yksivuotinen, matalakasvuinen kasvi. Se haisee mädältä kalalta ja on pahanhajuinen.^[1]

Ulkonäkö ja koko

Haisusavikka kasvaa 5–30 senttimetriä korkeaksi. Sen harmaa varsi on rento tai koheneva, hyvin jauhoinen sekä usein runsas- ja pitkähaarainen. Myös lehdet ovat väriltään harmaanvihreitä ja ne ovat varressa kierteisesti. Lehtien lapa on kasvin keskiosassa kooltaan 1–2 cm pituinen, ehytlaitainen, tylppäkärkinen ja vaihtelee muodoltaan vinoneliömäisestä kulmikkaan leveänpuikeaan. Haisusavikan vihreä kukinto on pienikokoinen ja lehdetön. Pienet, tähkämäiset ja tiheät sykerökukinnot sijaitsevat lehtihangoissa ja varren haarojen kärjissä. Suomessa haisusavikka kukkii heinä-elokuussa. Pähkylä on kehän muodostaman hedelmäverhiön suojaama. Kiiltävän mustat siemenet ovat 1–1,2 millimetriä pitkiä, ympärykseltään lähes pyöreitä ja pinnaltaan lähes sileitä.^[1][2]

Levinneisyys

Haisusavikka on kotoisin Välimeren alueelta.^[3] Lajia tavataan vakiintuneena Pohjois-Afrikassa Marokosta Tunisiaan ja Välimeren pohjoispuolella Pyreneiden niemimaalta läpi Etelä- ja Keski-Euroopan aina Ukrainaan, Kaukasuksen alueelle, Turkkiin ja Syyriaan asti. Pohjoisessa se on levinnyt Britteinsaarten eteläosiin, Pohjois-Saksaan ja Pohjois-Puolaan saakka. Satunnaisena lajia on tavattu Euroopassa Fennoskandian etelä- ja keskiosissa, Etelä-Baltiassa ja Länsi-Venäjällä. Lajista on havaintoja myös Libyasta, Egyptistä, Irakista, Iranista sekä monin paikoin Keski-Aasiasta ja Etelä-Siperiasta. Ihmisen mukana haisusavikka on levinnyt myös paikoin Pohjois- ja Etelä-Amerikkaan sekä Australiaan.^[4] Suomessa haisusavikka on hyvin harvinainen uustulokas, jota on tavattu lähinnä rannikkokaupungeista Uudeltamaalta Pohjois-Pohjanmaalle Oulun korkeudelle saakka. Tiedot lajin esiintymisestä ovat vanhoja eikä sitä ilmeisesti ole löydetty enää 1950-luvun jälkeen.^[3][5]

Elinympäristö

Haisusavikka kasvaa muun muassa merenrannoilla ja erilaisilla joutomailla.^[1] Suomessa haisusavikkaa on tavattu satamissa ja kaatopaikoilla.^[3]

Lähteet

• Retkeilykasvio. Toim. Hämet-Ahti, Leena & Suominen, Juha & Ulvinen, Tauno & Uotila, Pertti. Luonnontieteellinen keskusmuseo, Kasvimuseo, Helsinki 1998.
• Mossberg, Bo & Stenberg, Lennart: Suuri Pohjolan kasvio. Suomentanut Vuokko, S. & Väre, H. Tammi, 2005 (2003). ISBN 951-31-2924-1.

Viitteet

Aiheesta muualla

• Kasviatlas 2014: Haisusavikan levinneisyys Suomessa

Chenopodium vulvaria est une espèce de plantes de la famille des Chenopodiaceae selon la classification classique (Cronquist) ou des Amaranthaceae selon la classification phylogénétique (APGIII).

Elle porte les noms de “vulvaire”, “arroche puante”, “ansérine puante” ou “herbe de bouc” en français^[1]. Elle est appelée « taouit » en tamachek / tamahaq (à l'instar de Aizoon canariense). Ses graines récoltées sont transformées en une sorte de farine, qui sert de céréale aux Touaregs, et qu'on mélange pour préparer la taguella.

Elle est récoltée dans le massif montagneux du Hoggar en altitude. Outre l'élevage et la chasse, les Touaregs pratiquent la cueillette de graines comestibles d'"afezou" (Panicum turgidum), de "toulloult" (Aristida pungens) ou de "taouit" : lorsqu'il a plu et que le taouit a fleuri, des familles entières, nomades ou sédentaires, viennent dans le Hoggar récolter la graine de taouit^[2]. Les années 1862, 1905, 1906 furent appelées « année de la Taouit » par les tribus de l'Ahaggar^{[réf. nécessaire]}.

La plante dégage une odeur repoussante qui serait due à la triméthylamine. Elle contient également une huile essentielle (l'ascaridol, très toxique mais au pouvoir vermifuge reconnu contre les ascaris), de l'ammoniaque libre, du carbonate d'ammonium et du malate de calcium^[1].

Notes et références

Article connexe

• Taguella

Il farinello puzzolente (Chenopodium vulvaria L.) è una pianta erbacea annuale appartenente alla famiglia delle Chenopodiaceae, diffusa in tutta la penisola italiana. La pianta emana un caratteristico odore di pesce marcio in grado di permanere a lungo su mani e vestiti.

Il farinello puzzolente, che può raggiungere un'altezza di 40 cm, ha un fusto molto ramificato e una radice fittonante molto sottile. Le foglie sono di forma romboidale, picciolate e, come quelle del Chenopodium album, sono bianco-polverulente su entrambe le pagine.

Distribuzione

La pianta ha una distribuzione tipicamente europea, qualche esemplare è stato ritrovato in Australia, California e in alcune parti del Sud America.^[1] Nell'Italia meridionale è diffuso sino a 1800 m d'altitudine, mentre in quella settentrionale difficilmente può essere avvistato oltre gli 800 m.

Ecologia

È un'erba annuale che mal sopporta la competizione con altre specie e pertanto si ritrova negli incolti aridi e sassosi, tra le macerie e al margine delle strade.

Etimologia

L'epiteto specifico deriva dal termine latino vulva, in riferimento al caratteristico odore delle foglie schiacciate ^[2] che ricorda l'odore di pesce^[3].

Il farinello puzzolente ha diversi nomi regionali:

• Èrba canén'na (EGL);
• Èrba mèrda (LMO);
• Èrba pota (PMS).

Note

De stinkende ganzenvoet (Chenopodium vulvaria) is een eenjarige plant uit de amarantenfamilie (Caryophyllaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en sterk afgenomen. De stinkende ganzenvoet komt van nature voor in Europa, Noord-Afrika en in Centraal-Azië en is van daaruit verspreid naar Noord-Amerika en Australië. Het aantal chromosomen 2n = 18.

De plant wordt 15 - 30 cm lang en stinkt naar rotte vis door de aanwezigheid van haarblaasjes, die gevuld zijn met trimethylamine. De liggende of opstijgende, groene, ongeveer 40 cm lange stengel is vaak sterk vertakt en heeft een dichte, grijs-melige beharing. De onderste zijstengels kunnen tot 70 cm lang worden. De 2 - 3 cm lange en tot 1, 5 cm brede, gaafrandige of aan weerszijden met een driehoekige bladtand, driehoekig-ruitvormige bladeren zijn aan beide zijden melig behaard en hebben een 0,8 - 0,9 cm lange bladsteel.

De stinkende ganzenvoet bloeit van juli tot in september. De korte en dichte bloeiwijze is een pluim met groene bloemen, die in kleine, bijna ronde kluwens zitten. Ook in de bladoksels kunnen pluimen voorkomen. De bloem heeft vijf, tot aan het midden vergroeide, melige bloemdekbladen, vijf meeldraden en 2 korte stempels. Het niet vergroeide gedeelte van de tepaal is driehoekig, 0,5 bis 0,7 mm lang en heeft een afgeronde rugzijde.

De vrucht is een plat-eivormig nootje. De bruinzwarte, zo goed als gladde zaden zijn 0,9 - 1,2 mm breed en zijn bezet met ondiepe, stralenvormige strepen.

De stinkende ganzenvoet komt voor in groentetuinen, ruigten, langs wegen, kwelders, kiezelstranden en ruderale plaatsen.

• Plant

• Blad

• Blad met haarblaasjes

• Bloeiwijze

• Bloeiwijze in bladoksel

• Bloem

• Zaden en vruchten

• Zaden

Externe links

• Verspreiding in Nederland FLORON
• Stinkende ganzenvoet (Chenopodium vulvaria) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)
• Stinkende ganzenvoet op Wilde planten
• (fr) Chenopodiastrum hybridum Tele Botanica
• Vrucht (Digital Seeds Atlas of the Netherlands)

Zie de categorie Chenopodium vulvaria van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp.

Wikispecies heeft een pagina over Chenopodium vulvaria.

Mapa rozmieszczenia Chenopodium vulvaria

Komosa mierzliwa (Chenopodium vulvaria L.) – gatunek rośliny z rodziny szarłatowatych. Jako gatunek rodzimy występuje w Europie, Afryce i Azji, ponadto gatunek zawleczony do Ameryki Północnej i Południowej, Australii i Nowej Zelandii^[2]. W Polsce jest gatunkiem rzadkim; rośnie głównie w południowo-zachodniej części kraju^[3][4].

Morfologia

Pokrój

Roślina mącznisto owłosiona, o silnym, odrażającym, śledziowym zapachu^[3][5].

Łodyga

O wysokości 15-30 cm^[3][5].

Liście

Rombowo-jajowate, całobrzegie, długoogonkowe, do 3 cm długości^[3][5].

Kwiaty

Pięciokrotne, promieniste, zebrane w kłębiki^[3][5].

Owoc

Jednonasienna niełupka; brzegiem zakryta przez listki okwiatu, bez wystających grzbietów^[3][5].

Biologia i ekologia

Roślina jednoroczna. Roślina ruderalna. Kwitnie od lipca do września. Liczba chromosomów 2n = 18^[3]. Gatunek charakterystyczny wybitnie nitrofilnych zbiorowisk z zespołu Urtico-Malvetum, występujących na wsiach pod płotami, na podwórkach oraz w pobliżu zabudowań gospodarskich^[6].

Zagrożenia i ochrona

Roślina umieszczona na polskiej czerwonej liście w kategorii EN (zagrożony)^[7].

Przypisy

Chenopodium vulvaria é uma espécie de planta com flor pertencente à família Chenopodiaceae.

A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 220. 1753.

Portugal

Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental e no Arquipélago da Madeira.

Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental de introduzida no Arquipélago da Madeira.

Protecção

Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.

Referências

• Chenopodium vulvaria^{[ligação inativa]} - Checklist da Flora de Portugal (Continental, Açores e Madeira) - Sociedade Lusitana de Fitossociologia
• Checklist da Flora do Arquipélago da Madeira (Madeira, Porto Santo, Desertas e Selvagens) - Grupo de Botânica da Madeira
• Chenopodium vulvaria - Portal da Biodiversidade dos Açores
• Tropicos.org. Missouri Botanical Garden. 21 de dezembro de 2013 http://www.tropicos.org/Name/7200103>
• Chenopodium vulvaria - The Plant List (2010). Version 1. Published on the Internet; http://www.theplantlist.org/ (consultado em 21 de dezembro de 2013).
• Chenopodium vulvaria - International Plant Names Index

• 1 Загальна біоморфологічна характеристика
• 2 Поширення
• 3 Екологія
• 4 Хімічний склад
• 5 Використання
• 6 Примітки
• 7 Див. також
• 8 Література
• 9 Джерела
• 10 Посилання

1. ↑ Довідник назв рослин України від Наукового товариства імені Шевченка, Лісівничої академії наук України, за участю працівників Державного природознавчого музею НАН України та студентів і викладачів Прикарпатського лісогосподарського коледжу; розробка веб-ресурсу: Третяк Платон Романович
2. ↑ ^{а б} Chenopodium vulvaria // Ю. Кобів. Словник українських наукових і народних назв судинних рослин (Серія «Словники України»). — Київ : Наукова думка, 2004. — 800 с. — ISBN 966-00-0355-2.
3. ↑ В. И. Чопик, Л. Г. Дудченко, А. Н. Краснова. «Дикорастущие полезные растения Украины» Справочник; Киев, Наукова думка, 1983. (рос.)

Chenopodium vulvaria là loài thực vật có hoa thuộc họ Dền. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.^[1]

Tham khảo

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Chenopodium vulvaria tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Chenopodium vulvaria tại Wikispecies
• Vườn thực vật hoàng gia Kew; Đại học Harvard; Australian Plant Name Index (biên tập). “Chenopodium vulvaria”. International Plant Names Index. Truy cập ngày 23 tháng 6 năm 2013.

Bài viết về phân họ Rau muối này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

• Ambrina graveolens Moq.
• Anserina foetida (Lam.) Montandon
• Atriplex vulvaria (L.) Garsault
• Atriplex vulvularia (L.) Crantz
• Botrydium schraderi Spach
• Chenopodium effusum M.Martens & Galeotti
• Chenopodium foetidum Lam.
• Chenopodium graveolens Lag. & Rodr.
• Chenopodium olidum Curtis
• Chenopodium quercifolium Moq.
• Chenopodium trilobatum Moq.
• Vulvaria vulgaris Bubani

菊叶香藜（学名：Chenopodium foetidum）为苋科藜属的植物。分布在亚洲、非洲、欧洲以及中国大陆的西藏、山西、青海、四川、甘肃、辽宁、内蒙古、陕西、云南等地，生长于海拔1,520米至4,500米的地区，见于沟岸河沿、林缘草地及人家附近，目前尚未由人工引种栽培。

别名

总状花藜（中国北部植物图志） 菊叶刺藜（东北草本植物志）

参考文献