الأسماء في صفحات التنقل
Lichenostomus chrysops és una espècie d'ocell de mitja grandària de la família Meliphagidae. A vegades se li coneix amb el nom de menjamel groc.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Melysor Kandavu (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: melysorion Kandavu) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Foulehaio provocator; yr enw Saesneg arno yw Yellow-faced honeyeater. Mae'n perthyn i deulu'r Melysorion (Lladin: Meliphagidae) sydd yn urdd y Passeriformes.[1]
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn F. provocator, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Mae'r melysor Kandavu yn perthyn i deulu'r Melysorion (Lladin: Meliphagidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Aderyn cloch Seland Newydd Anthornis melanura Melysor aelfelyn Melidectes rufocrissalis.jpg){kind=small}
_-_Meliphagidae_-_bird_skin_specimen.jpeg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Melysor Kandavu (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: melysorion Kandavu) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Foulehaio provocator; yr enw Saesneg arno yw Yellow-faced honeyeater. Mae'n perthyn i deulu'r Melysorion (Lladin: Meliphagidae) sydd yn urdd y Passeriformes.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn F. provocator, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Medosavka masková (Caligavis chrysops) je středně velký druh kystráčkovitého ptáka obývající východní a jihovýchodní Austrálii. Vyhledává především lesy v okolí vodních toků a podhorské oblasti. Druhové jméno odkazuje na žluto-černou masku na obličeji dospělých jedinců, zatímco rodové jméno odkazuje na stravu těchto ptáků, kteří se živí i květovým nektarem. Krom toho ale žerou také mouchy, pavouky a brouky. Při jejich lovu užívají i paběrkování, kdy pták stojí či skáče a při tom lapá nehybný hmyz usazený na větvích. Zpívat začínají krátce před východem slunce, asi dvacet až třicet minut, a to velmi hlasitě.
Skupiny mohou být jak stálé, tak migrující: ty během března až května migrují do jižního Queenslandu. Během července a srpna se pak přesouvají do Victorie nebo Nového Jižního Walesu. Žijí monogamně a samice do hnízd miskovitého tvaru snášejí dvě až tři vejce.
Medosavky maskové ohrožuje především ztráta přirozeného životního prostředí a nahrazení jejich potravních rostlin plevelem, přesto se stále dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jedná o málo dotčený druh. V některých oblastech, například sadech, jsou považovány za škůdce, protože se živí na ovoci.
První zástupce byl odchycen v květnu 1788 lodním chirurgem a botanikem Johnem Whitem († 1832),[2] samotný druh medosavka masková byl ale poprvé popsán Johnem Lathamem až roku 1801 v jeho díle Supplementum Indicis Ornithologici, sive Systematis Ornithologiae. Ten zařadil druh mezi pěnice (Sylvia) a pojmenoval ho black-cheeked warbler, volně přeloženo jako pěnice černolící.[3][4] Současný anglický název yellow-faced honeyeater dostal druh až díky Johnu Gouldovi roku 1848.[5] Roku 1817 francouzský ornitolog Louis Jean Pierre Vieillot druh pojmenoval Melithreptus gilvicapillus, zatímco v roce 1869 jej anglický ornitolog George Robert Gray popsal jako Ptilotis trivirgata.[6] Zařazení bylo sporné a medosavka masková se až do roku 2011 řadila do rodu Meliphaga, později pak do rodu Lichenostomus.[6] Až na základě nukleotidů bylo zjištěno, že zástupci rodu Lichenostomus nejsou medosavkám maskovým příbuzní, tedy nejsou monofyletičtí. Díky testům mitochondriální DNA bylo odhaleno, že medosavky maskové jsou příbuzné se dvěma zástupci rodu Caligavis: s medosavkou černohrdlou (Caligavis subfrenata) a medosavkou žlutavohrdlou (Caligavis obscura). Na základě této příbuznosti pak byla do tohoto rodu zařazena i medosavka masková. Původně měl tento rod zástupců pět, nicméně druhy medosavka uzdičková (Bolemoreus frenatus) a medosavka eungellská (Bolemoreus hindwoodi) se projevily jako značně odlišné a byly tak zařazeny do samostatného rodu Bolemoreus.[7] Roku 2017 pak byla provedena další studie mitochondriální DNA, která určila, že doba, kdy se předci medosavek maskových oddělili od předků medosavek uzdičkových a eungellských, je asi sedm milionů let.[8]
Jsou popsány tři poddruhy: nominátní a další dva, Caligavis chrysops samueli a Caligavis chrysops barroni, které Gregory Mathews popsal roku 1912.[9][10] Mezi jednotlivými subspeciemi jsou jen malé rozdíly, jedná se hlavně o rozdílnost v obývaných oblastech: Caligavis chrysops samueli žije v jižní Austrálii, především v pohoří Mount Lofty Ranges, a Caligavis chrysops barroni v Queenslandu. Druhý jmenovaný poddruh je ale dle Handbook of the Birds of the World špatně definovatelný i rozpoznatelný a podle této obsáhlé encyklopedie ani není hoden uznání.[11]
Současný druhový název chrysops pochází ze starořečtiny a značí „zlatý obličej“, což odkazuje na výraznou obličejovou masku těchto ptáků.[12]
Medosavka masková žije v Austrálii v pásu táhnoucím se od severní části Queensladu až po jižní Austrálii.[13] Jedná se především o oblast do pěti set kilometrů od pobřeží. V zimních měsících – červnu a červenci – jsou početnější populace v Queenslandu a ve Victorii naopak řidší.[14] Tento stav je způsoben především migrací ptáků směrem na sever.[14]
V rámci celého jejich areálu rozšíření obývají medosavky maskové především řídké a suché lesy[15] v podhorských oblastech nebo například lesy v blízkosti pobřeží a mokřadů.[16] Vyhledávají lesy se stromy Corymbia maculata a některými druhy blahovičníků.[17][18] Méně často pak obývají suché otevřené lesy. Medosavky maskové byly též zaznamenány na plochách zamořených ostružinami,[16] v zahradách a parcích, kde se živí pěstovanou zeleninou a ovocem. Krom toho je ale lze vidět i ve vyhořelých lesích, které teprve dorůstají.[19]
_(16622196265).jpg)
Populace medosavek maskových mohou být jak stálé, tak migrující, přičemž nestálé populace převažují. Během podzimu, který je v Austrálii od března do května, migrují severním směrem na jih Queenslandu. Na jih se pak vracejí během srpna až října.[20] Většinou se jedná o hejna čítající mezi deseti až stovkou ptáků, ptáci ale mohou tvořit daleko větší hejna i s jinými druhy: kystráčky blahovičníkovitými (Melithreptus lunatus), medosavkami šedohnědými (Ptilotula fusca), medosavkami zlatohrdlými (Lichenostomus melanops) nebo medosavkami linduškovitými (Gliciphila melanops).[21] V květnu 1965 bylo v Hastings (předměstí Melbourne) za jeden den zaznamenáno více než 100 000 jedinců.[22] Ti mířili směrem k Novému Jižnímu Walesu.[22] Při orientaci v prostoru pomáhá medosavkám maskovým magnetické pole Země.[23] Experimenty provedené Ursulou Mumro a Roswithou Wiltschko již v roce 1993 prokázaly, že vnitřní kompas medosavek maskových je založen na sklonu siločar, nikoliv na polaritě, což znamená, že při přesunu nejde o to, že se pohybují ze severu na jih, ale mezi rovníkem a pólem.[24] Při samotné migraci hejno necestuje přímo, ale vyhýbá se hustě zalidněným oblastem a naopak zůstává v zalesněných místech.[25]
Migrace většího počtu ptáků v rámci Austrálie je obvykle způsobena střídáním dešťových a suchých období a s tím s spojenou změnou množství dostupné potravy,[26] u medosavek maskových je však přesun způsoben více podněty.[23] Jde například o migrační neklid a sezónní změny prostředí.[27]
Medosavka masková je středně velký, šedohnědý pták. Tělo dospělého jedince měří mezi 15 až 17,5 cm, zatímco rozpětí křídel se pohybuje od 21,5 do 26 cm.[11][28] Hmotnost kolísá od 12,5 až do 20,5 g, přičemž průměr bývá 17 g.[11][28] Jméno masková je odvozeno od typické žluté masky na obličeji. Jedná se o širší pruh táhnoucí se od zobáku až za oči, u nichž se rozšiřuje.[29] Pod a především nad žlutou maskou se navíc táhne i černý a bílý proužek.[16] Na hrdle a hrudníku mají medosavky maskové hnědé až šedé pruhy, jejichž barva směrem dolů světlá.[16] Břicho je světle šedé, záda šedavě až olivově hnědá. Zobák je černý, mírně zahnutý dolů,[30] koutky krémové. Nohy jsou šedé nebo hnědé, podobně jako chodidla. Duhovky dospělých ptáků mají tmavě modrou barvu, u mladých jsou hnědé. Mladí jsou obecně podobní dospělcům, na hrdle mají pruhy méně výrazné, špičku zobáku mají oranžovou a koutky žluté. Mezi samci a samicemi medosavek maskových nejsou prakticky žádné rozdíly, avšak samečci bývají těžší, než jejich protějšky.[16] Jednotlivé poddruhy taktéž nelze rozeznat.[11]
Medosavky maskové obvykle žijí v párech, malých skupinkách nebo jednotlivě, výjimku tvoří pouze migrace, kdy se ptáci srocují.[28] Potravu shánějí především samostatně, ale na krátkou dobu mohou vytvořit až desetičlennou skupinu nejen s jedinci stejného druhu i s jinými hmyzožravými ptáky.[11] Jsou aktivní během dne.[31]
Zobák medosavek maskových je oproti jiným druhům medosavek kratší: pravděpodobně proto, že se přizpůsobil specifickému jídelníčku, který se skládá z různých typů potravy.[32] Jedná se o nektar, pyl, různé druhy ovoce, semena, medovici a hmyz. Jídelníček medosavek maskových se ale také musí přizpůsobit ročnímu období, protože během roku se například mění dostupnost nektaru: zatímco v zimních a jarních měsících je hojný, v létě a na podzim je ho méně.[31] Záleží i na počasí: během suchých roků je nektaru méně.[31] V dubnu a květnu se tělesná hmotnost ptáků zvyšuje přibližně o 13 %, jelikož se připravují na migraci.[33] Svoji potravu hledají především v korunách stromů, méně často pak na větvích a jen zřídka na zemi.[34] Během hledání potravy stráví asi 40 % času při shánění nektaru, zbylých 60 % na lovu hmyzu.[32] Nektar získávají především z různých druhů banksií nebo z blahovičníků, jedná se například o druhy Eucalyptus fasciculosa, Eucalyptus incrassata, Eucalyptus odorata, Eucalyptus leucoxylon nebo Eucalyptus cosmophylla.[31] Při lovu hmyzu často užívají paběrkování, kdy stojí či skáčou a při tom lapají kořist usazenou na větvích. Krom toho jsou schopné i chytat potravu za letu.[18] Vybírají si především dvoukřídlé, brouky nebo pavouky.[35]
Období rozmnožování u medosavek maskových probíhá od července do března. Během tohoto období se tvoří monogamní páry, které ale nejsou striktní: bylo zjištěno, že celkem deset ptáčat z osmnácti je opravdu potomkem samečka a samičky z jednoho páru, zbylých osm naopak není.[36] Migrující populace běžně hnízdí později, než stálé populace.[20] Páry si hnízdo staví na vlastním území, které si chrání před jinými ptáky, jak těmi vlastního druhu, tak jinými. Hnízdo většinou chrání hlavně sameček, ale podílí se i samička.[37] Jedno teritorium si pár může držet až po dobu pěti let.[20] Po první snůšce, ať už byla úspěšná nebo ne, zasedne samička znovu a během roku tak může zasednout i dvakrát nebo třikrát.[38]
Hnízda staví v keřích blízko u země. Byla dokumentována na rostlinách Coprosma quadrifida, různých druzích kasinií, kajeputů, eukalyptů a akácií.[39] Samotné hnízdo bývá křehké konstrukce a šálkovitého tvaru. Na horních okrajích je úzké, naopak po stranách široké. Právě úzké stěny způsobují, že hnízda se mohou rozpadnout nebo snůška propadne.[40] Staví ho především samička, ale sameček také může pomáhat při shánění materiálu. Materiál, ze kterého je hnízdo postaveno, se mění v závislosti na umístění: v pobřežních oblastech je hlavní složkou tráva, ve výše položených místech je to mech.[40] Avšak byl zaznamenán i jedinec, který do stavby hnízda použil delší chlupy koaly, které vytrhával za ušima.[41]
Vejce měří přibližně 21 mm na délku, 14 mm na šířku, mají bílou až narůžovělou barvu a tmavé skvrny.[42] Sedí na nich pouze samička.[20] Velikost snůšky se pohybuje od jednoho do tří vajec, která se vylíhnou během dvou týdnů od nakladení. O krmení se starají oba rodiče. Po třinácti dnech od vylíhnutí se ptáčata opeří a za další dva týdny opustí hnízdo natrvalo. Úmrtnost v nízkém věku je vysoká: úspěšnost přežití může klesnout až k 16 %.[43] Důvody bývají různé: silný déšť, velké horko, propadnutí nebo jiné poničení hnízda a predátoři, jako jsou kočky, pakobry nebo flétňáci: konkrétně flétňák bělořitý (Strepera versicolor), tasmánský (Strepera fuliginosa) a stračí (Strepera graculina). Roli v přežití mladých hraje i hnízdní parazitismus, kterého se na hnízdech medosavek maskových dopouštějí například kukačky východoaustralské (Cacomantis flabelliformis), bronzové (Chrysococcyx basalis), pokřovní (Cacomantis variolosus), australské (Cacomantis pallidus) a kukačky nádherné (Chrysococcyx lucidus).[11] Podle studie provedené v roce 2003 bylo 74,5 % ze 106 zničených snůšek zdevastováno predací.[20] Následně byla v rámci studie viděna pouze 4,4 % (pět samečků a jedna samička) z původního počtu ptáčat.[20]
Medosavky maskové zpívají brzy ráno, a to velmi hlasitě. Samci začínají zpívat asi třicet minut před východem Slunce a zpívají až hodinu.[28] Jejich zpěv je souhra radostných tónů čik-ap, čik-ap.[29][30] Jedinci mezi sebou navíc zpěv napodobují. Samci zpívají i z teritoriálních účelů, tedy za účelem udržení si svého území – v tomto případě se jedná o stoupající a protahované tóny prít. Při hrozícím nebezpečí pak spustí krátké trylkové hvízdání.[28]
Populaci medosavek maskových ovlivňují některé druhy ektoparazitů, kteří mají vliv jak na reprodukci, tak na samotný život: jedná se o druhy nosočmelík medosavčí (Ptilonyssus meliphagae), Ptilonyssus thymanzae a zástupce rodu Ixodes (klíště).[44]
Medosavkám maskovým přísluší dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) status málo dotčený (LC).[45]
Obecně platí, že pro svůj život potřebují rozsáhlé biokoridory se vzrostlými stromy a také kvetoucí rostliny, a to i při migračních cestách. Proto jejich populaci ohrožuje především ničení jejich přirozeného prostředí, od zaplevelení až po lidskou činnost, jako je zakládání pastvin a polí. Zároveň je ale obývaná oblast větší než 20 000 km², odhaduje se dokonce na 2 890 000 km², a pokles není dostatečně rychlý na to, aby to byl důvod ke chránění těchto ptáků.[45]
V některých oblastech jsou medosavky maskové považovány za škůdce, kteří ničí sady a městské parky.[29]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yellow-faced honeyeater na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu medosavka masková ve Wikimedia Commons
Medosavka masková (Caligavis chrysops) je středně velký druh kystráčkovitého ptáka obývající východní a jihovýchodní Austrálii. Vyhledává především lesy v okolí vodních toků a podhorské oblasti. Druhové jméno odkazuje na žluto-černou masku na obličeji dospělých jedinců, zatímco rodové jméno odkazuje na stravu těchto ptáků, kteří se živí i květovým nektarem. Krom toho ale žerou také mouchy, pavouky a brouky. Při jejich lovu užívají i paběrkování, kdy pták stojí či skáče a při tom lapá nehybný hmyz usazený na větvích. Zpívat začínají krátce před východem slunce, asi dvacet až třicet minut, a to velmi hlasitě.
Skupiny mohou být jak stálé, tak migrující: ty během března až května migrují do jižního Queenslandu. Během července a srpna se pak přesouvají do Victorie nebo Nového Jižního Walesu. Žijí monogamně a samice do hnízd miskovitého tvaru snášejí dvě až tři vejce.
Medosavky maskové ohrožuje především ztráta přirozeného životního prostředí a nahrazení jejich potravních rostlin plevelem, přesto se stále dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jedná o málo dotčený druh. V některých oblastech, například sadech, jsou považovány za škůdce, protože se živí na ovoci.
The yellow-faced honeyeater (Caligavis chrysops) is a small to medium-sized bird in the honeyeater family, Meliphagidae. It takes its common and scientific names from the distinctive yellow stripes on the sides of its head. Its loud, clear call often begins twenty or thirty minutes before dawn. It is widespread across eastern and southeastern Australia, in open sclerophyll forests from coastal dunes to high-altitude subalpine areas, and woodlands along creeks and rivers. Comparatively short-billed for a honeyeater, it is thought to have adapted to a diet of flies, spiders, and beetles, as well as nectar and pollen from the flowers of plants, such as Banksia and Grevillea, and soft fruits. It catches insects in flight as well as gleaning them from the foliage of trees and shrubs.
Some yellow-faced honeyeaters are sedentary, but hundreds of thousands migrate northwards between March and May to spend the winter in southern Queensland, and return in July and August to breed in southern New South Wales and Victoria. They form socially monogamous pairs and lay two or three eggs in a delicate cup-shaped nest. The success rate can be low, and the pairs nest several times during the breeding season.
Honeyeaters' preferred woodland habitat is vulnerable to the effects of land-clearing, grazing, and weeds. As it is common and widespread, the yellow-faced honeyeater is considered by the International Union for Conservation of Nature (IUCN) to be of least concern for conservation. It is considered a pest in orchards in some areas.
The yellow-faced honeyeater was first described, and placed in the genus Sylvia, by ornithologist John Latham in his 1801 work Supplementum Indicis Ornithologici, sive Systematis Ornithologiae.[2][3] French ornithologist Louis Jean Pierre Vieillot described it as Melithreptus gilvicapillus in 1817, and English zoologist George Robert Gray as Ptilotis trivirgata in 1869.[4] The specific name chrysops is derived from the Ancient Greek words chrysos meaning 'gold' and prosopo meaning 'face', in reference to the stripe of yellow feathers.[5]
The yellow-faced honeyeater was classified in the genera Meliphaga and then Lichenostomus until 2011.[4] Delineating the latter genus had been systematically contentious, and evaluations of relationships among honeyeaters in the genus, using dense taxon and nucleotide sampling, confirmed previous findings that Lichenostomus is not monophyletic.[6] Five species have previously been described as comprising the Caligavis subgroup, but studies, using the mitochondrial DNA, identified the yellow-faced honeyeater as most closely related to the black-throated honeyeater (C. subfrenatus) and the obscure honeyeater (C. obscurus) of New Guinea; they were, therefore, grouped into the genus Caligavis. The generic name derives from the Latin caligo 'mist, obscurity' and avis 'bird'.[7] The bridled honeyeater (B. frenatus) and the Eungella honeyeater (B. hindwoodi) were sufficiently different to be placed in a separate genus as Bolemoreus.[8] A 2017 genetic study, using both mitochondrial and nuclear DNA, found the ancestor of the yellow-faced honeyeater diverged from the common ancestor of the other two Caligavis species around seven million years ago.[9]
There are three subspecies of the yellow-faced honeyeater, two of which were described by Gregory Mathews in 1912.[10][11] There are only very slight differences between the nominate race and C. c. samueli found in the Mount Lofty Ranges in South Australia, and C. c. barroni from the Clarke Range and the Atherton Tableland in Queensland. The latter race is described as "poorly differentiated" and "possibly not worthy of recognition" by the Handbook of the Birds of the World.[12]
The Surgeon-General of New South Wales John White caught a specimen in May 1788 calling it a yellow-faced flycatcher in his Journal of a Voyage to New South Wales, which was published in 1790.[13] Latham called it the black-cheeked warbler.[2] John Gould called it the yellow-faced honeyeater in 1848,[14] which has become its official name. It is also known as the yellow-gaped honeyeater, or the quitchup, in reference to its call.[15]
The yellow-faced honeyeater is a medium-small, greyish-brown bird that takes its common name from distinctive yellow stripes on the sides of the head.[16] Yellow feathers form a narrow stripe above the gape, which broadens and curves below the eye to end in a small white patch of feathers on the ear coverts. Above the yellow stripe is a black eye stripe which is broken by a small yellow to off-white patch behind the eye, and below is another distinct black stripe running the length of the yellow line. The chin, throat, and breast are a pale greyish-brown, streaked with slightly darker grey, and the abdomen is light grey. The upper body is a dark greyish-brown to olive-brown. Olive-green outer edges on the remiges combine to form an olive panel on the folded wing. The bill is black and slightly down-curved, and the gape is cream. The legs and feet are grey-brown. The iris is a dusky blue in adult birds, and brown in juveniles. The juvenile is very similar to the adult, with slightly less streaking on the breast, an orange-brown tip on the bill, and a yellower gape; male and female birds are also similar, with the male being slightly larger (on average, 0.8 g (0.03 oz) heavier); and in the field there are no visible differences between the subspecies. The yellow-faced honeyeater averages 15–17.5 centimetres (5.9–6.9 in) in length, with a wingspan of 21.5–26 cm (8.5–10.2 in), and a weight of 12.5–20.5 grams (0.44–0.72 oz), with an average of 17 g (0.60 oz)).[12][15]
One of the first birds heard in the morning, the yellow-faced honeyeater utters calls that are full and loud, and extremely varied. The male sings from a roost for up to an hour, beginning twenty or thirty minutes before dawn.[15] The song is a running series of cheerful notes sounding like chick-up, chick-up, from which its common name of quitchup is derived.[16] Counter-singing (repeating the first bird's song) by neighbouring birds is common. The territorial call, also given by opponents during fights, is a long preet with an upward inflection. The alarm call is a loud trilling whistle. Common calls, thought to be contact calls, are animated two-note calls variously described as terric, terric, cr-rook, cr-rook or put-put, put-put.[15]
Across its range, the yellow-faced honeyeater is found in a variety of habitats—in open sclerophyll forests from coastal dunes to high-altitude subalpine areas, and often in riparian woodlands. It most commonly dwells in open forests dominated by spotted gum (Corymbia maculata) with ironbarks and stringybarks, such as narrow-leaved ironbark (Eucalyptus crebra) and silver-leaved ironbark (E. melanophloia), with a light, shrubby understorey, and less often in dry, open forests and woodlands dominated by Angophora, Acacia, Banksia, Casuarina or Callitris, or in high-altitude, tall, open forests of alpine ash (Eucalyptus delegatensis) and woodlands dominated by snow gum (E. pauciflora) or white box (E. albens). It has been recorded in coastal heath when banksias are blooming, and among flowering mangroves. It occupies areas infested with weeds, such as Scotch broom (Cytisus scoparius) and blackberries, and in developed areas including orchards, parks and gardens, where it feeds on cultivated fruit and flowers. It can be found in forests regenerating after fire or logging, though it is more common in mature forests.[17] Where it is found in woodland, it is usually woodland near forest or with an understory of sclerophyll plants.[18]
The yellow-faced honeyeater ranges across a broad arc generally along the coastline from near Cooktown in Far North Queensland, and between a line from Charters Towers south to Albury and the coast, and then west to the Fleurieu Peninsula and the Mount Lofty Ranges in South Australia. Population densities have been recorded from 0.01 birds per hectare (2.5 acres) near Armidale in New South Wales to 7.8 birds per hectare at Tarnagulla, Victoria. During the winter months of June and July, numbers are generally lower in Victoria and higher in Queensland, following their northward migration.[19]
There are resident populations of the yellow-faced honeyeater throughout its range, but it is for the most part a seasonal, latitudinal, daytime migrant. During the autumn (March to May), it migrates north along the highlands and coastal fringe of eastern Australia to southern Queensland, to return in the spring (August to October) of the same year.[20] The birds commonly move in flocks of 10 to 100 birds, but occasionally in larger groups of 1,000 or more. The groups can include other species, such as the white-naped honeyeater, fuscous honeyeater, noisy friarbird, and silvereye. They move in successive flocks at a rate of up to several thousand birds an hour.[21] Over 100,000 birds were recorded passing Hastings Point in New South Wales over the course of a single day in May 1965.[22] The species is able to detect geomagnetic fields, and uses them to navigate while migrating.[23] Experiments, where the vertical component of the magnetic field was reversed, indicate that the magnetic compass of the yellow-faced honeyeater is based on the inclination of the field lines and not on polarity, meaning they distinguish between the direction of the equator and the South Pole, rather than north and south.[24] Their flight is in one general direction, but is not in a straight line, as the flocks stay in vegetated areas, negotiate gaps in the mountain ranges, and detour around cities.[25]
The migration of many birds in Australia, including honeyeaters, has generally been described as occurring mainly in response to external environmental stimuli, such as food availability or an influx of water.[26] The yellow-faced honeyeater has been found to have a broad range of characteristics that are more often associated with Northern Hemisphere migrants. These are an annual cycle of migratory restlessness, seasonally appropriate orientation based on magnetic, solar and polarised light cues, and a migration program based on the magnetic inclination compass.[27]
The yellow-faced honeyeater is usually seen singly, in pairs or in small family groups, when not migrating.[15] They forage as individuals, as pairs or as small groups of up to ten birds, and during migration in larger groups. They sometimes feed in large, mixed-species, foraging flocks, composed predominately of insectivorous birds.[12]
Comparatively short-billed for a honeyeater, the yellow-faced honeyeater is thought to have adapted to a mixed diet.[28] Its diet consists of nectar, pollen, fruit, seeds, honeydew, and insects. It is arboreal, foraging primarily among the foliage and flowers of trees, shrubs, and mistletoes, less often on branches and tree-trunk, and rarely on the ground.[29] Yellow-faced honeyeaters feed on nectar around 40% of the time, and on insects around 60% of the time.[28] The yellow-faced honeyeater feeds on insects by gleaning, sallying, catching in flight, or probing in bark crevices. The insects eaten are primarily Diptera (flies, mosquitoes, maggots, gnats, and midges), beetles, and spiders.[30] A study of the pollen on the bills and foreheads of captured birds found that 70% carried pollen from silver banksia (Banksia marginata), 61% from heath-leaved banksia (Banksia ericifolia), and 22% carried pollen from other plants in the area including fern-leaved banksia (Banksia oblongifolia), mountain devil (Lambertia formosa), and green spider-flower (Grevillea mucronulata).
In April and May, before the autumn migration, the yellow-faced honeyeater increases its nectar consumption, which increases its body mass. The average body mass in late autumn of 17.5 grams (0.62 oz) is 13% higher than the average recorded between January and April, and the yellow-faced honeyeater begins the migration with healthy fat reserves.[31]
The yellow-faced honeyeater breeds in monogamous pairs in a breeding season that extends from July to March, with migrating birds nesting later than sedentary birds.[20] They nest solitarily in all-purpose territories that both parents defend against conspecifics and other species including thornbills, spinebills and silvereyes, although the male is involved in more aggressive interactions than the female.[32] Within a breeding season, females lay two or three clutches of eggs, re-nesting with the same partner in the same territory. Banded birds have been identified in the same territory for periods of up to five years.[20]
The nest is built in the understorey shrubs, relatively close to the ground. Nests have been recorded in prickly coprosma (Coprosma quadrifida), Cassinia, tea-trees (Melaleuca), eucalypts and acacias, as well as in garden shrubs.[33] The nest is a fragile, cup-shaped structure, swollen at the sides and narrower at the rim. The female builds the nest, but is often accompanied by the male as she gathers nesting material. Most nests are built of greenish material, which varies with the location; in coastal areas, grass is the primary material; in mountain forests, the nest is often covered with moss.[34] One bird was recorded repeatedly flying between the nest and a koala 36 metres (118 ft) away and plucking the long hair near its ears to incorporate in the nest.[35][36] The nests are very fine, with the eggs visible through the gauze-like walls, and they sometimes fall apart. They have been known to disintegrate with eggs and nestlings falling through the bottom.[34]
The female undertakes the incubation alone.[20] Eggs are oval, approximately 21 millimetres (0.83 in) long and 14 millimetres (0.55 in) wide, and pinkish white in colour with spots and blotches of dark reddish-brown.[37] The clutch size varies from one to three eggs, and eggs take around two weeks to hatch. Upon hatching, both parents feed the nestlings and remove faecal pellets. The chicks fledge after thirteen days, and leave the parental territory after a further two weeks. The success rate can be as low as 16% of eggs developing into fledged young, with nest failure, hot weather, heavy rain, human activity (including fungicide spraying and nest damage), egg destruction by brood parasites, and predation by brown snakes, cats, and currawongs, all recorded as contributing to brood failure.[38] Among the species that parasitize the nests of yellow-faced honeyeaters are fan-tailed cuckoos, brush cuckoos, pallid cuckoos, shining bronze-cuckoos, and Horsfield's bronze-cuckoos.[12] The yellow-faced honeyeater promptly nests again after both successful and failed breeding attempts.[39]
A paternity analysis of yellow-faced honeyeater nestlings found that 10 of 18 nestlings were fathered by the male of the nesting pair, with clear evidence for extra-pair paternity in the case of the remaining 44%. This conflicts with the usual pattern, where genetic monogamy is linked to the characteristics of strong social pairing, essential paternal contributions to brood-rearing, and to sexual monomorphism;[40] characteristics that are exhibited by the yellow honeyeater, for example.
Several ectoparasites, which can affect survival and reproductive fitness, have been found on the yellow-faced honeyeater: the mites, Ptilonyssus meliphagae and P. thymanzae, and Ixodes species ticks.[41]
In general, honeyeaters require extensive corridors of mature trees along their migratory routes, and flowering woodlands for nesting, so they are vulnerable to the effects of land-clearing, grazing and weed infestation. The woodland habitat they prefer is considered an endangered ecological community. As it is common and widespread, the yellow-faced honeyeater is considered by the IUCN to be of least concern for conservation.[1] A field experiment to determine whether yellow-faced honeyeater nests were less successful in fragmented habitats found that nests closer to forest margins actually had a higher success rate than those deeper in the forest. However, the yellow-faced honeyeater tends to nest away from the edge of forest remnants; experiments with natural and artificial nests at varying distances from the open areas showed no increase in the number of avian predators at the forest edge. The results of the field experiment did not support the "ecological trap" and "predator influx" theories, and contribute to a belief that fragmented habitats may not be as problematic as previously thought.[42] In some areas, the species is considered a pest because of its intrusion into orchards and urban gardens, where it damages fruit.[16]
The yellow-faced honeyeater (Caligavis chrysops) is a small to medium-sized bird in the honeyeater family, Meliphagidae. It takes its common and scientific names from the distinctive yellow stripes on the sides of its head. Its loud, clear call often begins twenty or thirty minutes before dawn. It is widespread across eastern and southeastern Australia, in open sclerophyll forests from coastal dunes to high-altitude subalpine areas, and woodlands along creeks and rivers. Comparatively short-billed for a honeyeater, it is thought to have adapted to a diet of flies, spiders, and beetles, as well as nectar and pollen from the flowers of plants, such as Banksia and Grevillea, and soft fruits. It catches insects in flight as well as gleaning them from the foliage of trees and shrubs.
Some yellow-faced honeyeaters are sedentary, but hundreds of thousands migrate northwards between March and May to spend the winter in southern Queensland, and return in July and August to breed in southern New South Wales and Victoria. They form socially monogamous pairs and lay two or three eggs in a delicate cup-shaped nest. The success rate can be low, and the pairs nest several times during the breeding season.
Honeyeaters' preferred woodland habitat is vulnerable to the effects of land-clearing, grazing, and weeds. As it is common and widespread, the yellow-faced honeyeater is considered by the International Union for Conservation of Nature (IUCN) to be of least concern for conservation. It is considered a pest in orchards in some areas.
El mielero carigualdo (Caligavis chrysops)[1] es una especie de ave paseriforme de la familia Meliphagidae propia de Australia. Está cercanamente emparenado y forma una superespecie con el mielero versicolor (Caligavis versicolor) y el mielero de manglar (Caligavis fasciogularis).
Su tamaño oscila de 15 a 17,5 centímetros. Como su nombre indica, tiene una mancha distintiva de color amarillo a cada lado de la cara enmarcado por un borde negro y una marca azul. La apariencia en ambos sexos es similar, pero los machos son ligeramente más grandes y pesados. Los jóvenes son similares a los adultos pero más claros. La especie es capaz de detectar campos geomagnéticos y los utiliza para orientarse a lo largo de las migraciones.[2][3]
Se trata de una especie parcialmente migratoria en la que las aves del sur migran al norte en el invierno austral.[4]
El mielero carigualdo habita en la costa este de Australia, desde Queensland hasta la costa sur de Australia. Su hábitat primario son los bosques pero también se encuentra en los parques de las zonas urbanizadas. También habita en el bosque tropical y los manglares. Habita zonas desde el nivel del mar hasta la zona sub-alpina.
Se alimentan de néctar, especialmente del eucaliptos y las banksias, semillas, frutas, insectos y hojas procedentes del follaje.
El mielero carigualdo cría en parejas monógamas. El macho establece el territorio pero ambos progenitores lo defienden frente agresores de otras especies.[5]
Durante la temporada de cría, las parejas pueden tener muchas crías y el nido, que se ubica cerca del suelo, es construido exclusivamente por la hembra, la cual se encarga también de la incubación. Suelen poner entre 1 y 3 huevos de tamaños variados y tardan unas 3 semanas en eclosionar. Una vez eclosionados ambos progenitores se turnan en la tarea de alimentar a las crías, las cuales desarrollan su plumaje en 13 días y abandonan el territorio de sus progenitores dos semanas después.
Mielero carigualdo alimentando a sus crías.
Mielero carigualdo adulto.
El mielero carigualdo (Caligavis chrysops) es una especie de ave paseriforme de la familia Meliphagidae propia de Australia. Está cercanamente emparenado y forma una superespecie con el mielero versicolor (Caligavis versicolor) y el mielero de manglar (Caligavis fasciogularis).
Lichenostomus chrysops Lichenostomus generoko animalia da. Hegaztien barruko Meliphagidae familian sailkatua dago.
Lichenostomus chrysops Lichenostomus generoko animalia da. Hegaztien barruko Meliphagidae familian sailkatua dago.
Viiksilaulumesikko (Caligavis chrysops)[2] on mesikoiden heimoon kuuluva varpuslintu.
Viiksilaulumesikkoa tavataan Australian itä- ja kaakkoisosissa. Lajin kannaksi on arvioitu ainakin 100 000 yksilöä. Se on luokiteltu elinvoimaiseksi.[1]
Viiksilaulumesikko (Caligavis chrysops) on mesikoiden heimoon kuuluva varpuslintu.
Caligavis chrysops
Le Méliphage à joues d'or (Caligavis chrysops, anciennement Lichenostomus chrysops) est une espèce de passereau méliphage originaire d'Australie. Il est constitué de trois sous-espèces. L'espèce est en partie migratrice, les oiseaux migrant du sud vers le nord pendant l'hiver austral.
Il a une taille de 15 à 17,5 cm. Comme son nom l'indique, il a une bande jaune doré sur les joues, entre deux bandes noires et un œil bleu. Les deux sexes sont semblables, mais les mâles sont légèrement plus gros et plus lourds. Les jeunes sont semblables aux adultes, mais ils sont plus pâles, il manque des stries au-dessus et le croupion est plus brun. L'espèce est capable de détecter des champs géomagnétiques et s'en sert pour naviguer lors de la migration.
Il habite la côte est de l'Australie depuis le nord du Queensland jusqu'à l'Australie-Méridionale. Son principal habitat est les forêts ouvertes et les bois mais il est également présent dans les parcs des zones urbaines. Il peut habiter également dans les forêts tropicales et les forêts de mangrove. Il vit du niveau de la mer à la zone subalpine.
Il se nourrit de nectar, notamment celui des eucalyptus et des Banksias, de graines, de fruits et d'insectes et cherche principalement sa nourriture dans le feuillage des arbres.
Il vit en couples.
Le mâle établit un territoire, que les deux parents vont défendre contre les nouveaux venus de la même espèce ou d'autres. Au cours de la saison de reproduction les couples peuvent avoir plusieurs couvées. Les nids, qui sont situés près du sol, sont construits par la femelle seule et elle seule couve les œufs. La taille de la couvée varie de 1 à 3 œufs et il faut deux semaines environ pour que les œufs éclosent. À l'éclosion, les deux parents se partagent l'alimentation des jeunes poussins. Ils ont leur plumage définitif au bout de 13 jours et quittent le territoire parental après un nouveau délai de deux semaines.
À la suite des travaux phylogéniques de Nyári et Joseph (2011), cette espèce est déplacée dans le genre Caligavis par le Congrès ornithologique international dans sa classification de référence version 3.4 (2013).
D'après la classification de référence du Congrès ornithologique international (version 6.2, 2016)[1], cette espèce est constituée des trois sous-espèces suivantes :
La nourriture des poussins
Un adulte
Un autre méliphage à joues d'or, dans la réserve du lac Parramatta, Australie. Décembre 2018.
Un autre méliphage à joues d'or, dans la Castlereagh Nature Reserve (en), Australie. Juin 2020.
Caligavis chrysops
Le Méliphage à joues d'or (Caligavis chrysops, anciennement Lichenostomus chrysops) est une espèce de passereau méliphage originaire d'Australie. Il est constitué de trois sous-espèces. L'espèce est en partie migratrice, les oiseaux migrant du sud vers le nord pendant l'hiver austral.
Penghisap madu berwajah kuning (Caligavis chrysops) adalah seekor burung menengah-kecil dalam keluarga penghisap madu Meliphagidae. Hewan tersebut mengambil nama umum dan nama saintifiknya dari strip-strip kuning di sisi kepalanya.
Meskipun beberapa penghisap madu berwajah kuning adalah sedentari, ratusan dari ribuan dari mereka bermigrasi ke utara antara bulan Maret dan Mei untuk menjalani musim dingin di selatan Queensland dan kembali pada bulan Juli dan Agustus untuk berkembang biak di selatan New South Wales dan Victoria. Mereka membentuk pasangan monogami secara sosial dan menempatkan dua atau tiga telur dalam sebuah sarang berbentuk cangkir.
Penghisap madu berwajah kuning (Caligavis chrysops) adalah seekor burung menengah-kecil dalam keluarga penghisap madu Meliphagidae. Hewan tersebut mengambil nama umum dan nama saintifiknya dari strip-strip kuning di sisi kepalanya.
Meskipun beberapa penghisap madu berwajah kuning adalah sedentari, ratusan dari ribuan dari mereka bermigrasi ke utara antara bulan Maret dan Mei untuk menjalani musim dingin di selatan Queensland dan kembali pada bulan Juli dan Agustus untuk berkembang biak di selatan New South Wales dan Victoria. Mereka membentuk pasangan monogami secara sosial dan menempatkan dua atau tiga telur dalam sebuah sarang berbentuk cangkir.
De geelmaskerhoningeter (Caligavis chrysops; synoniem: Lichenostomus chrysops) is een zangvogel uit de familie Meliphagidae (honingeters).
Deze soort is endemisch in Australië en telt 3 ondersoorten:
De geelmaskerhoningeter (Caligavis chrysops; synoniem: Lichenostomus chrysops) is een zangvogel uit de familie Meliphagidae (honingeters).
Gulstripehonningeter (Lichenostomus chrysops) er en fugl i gruppen Lichenostomus i familien honningetere. Den er endemisk til Australia.
Det er beskrevet tre underarter av gulstripehonningeter[3]:
Denne ornitologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Gulstripehonningeter (Lichenostomus chrysops) er en fugl i gruppen Lichenostomus i familien honningetere. Den er endemisk til Australia.
Gulkindad honungsfågel[2] (Caligavis chrysops) är en fågel i familjen honungsfåglar inom ordningen tättingar.[3] IUCN kategoriserar arten som livskraftig.[1]
Gulkindad honungsfågel är liten till medelstor. Både det svenska namnet och det vetenskapliga artepitetet refererar till det distinkta gula bandet på sidan av huvudet. Den har en stark och klar sång, som är bland de första som hörs på morgonen. Den har vid spridning över östra och sydöstra Australien, i öppen terräng som karakteriseras av växter med hårda blad, från sanddyner vid kusten, till högt uppe i bergen, och i skogslandskap längs åar och floder.
För att vara en honungsfågel har den en ganska kort näbb. Man tror att den är anpassad till en diet av flugor, spindlar och skalbaggar, kompletterat med nektar och pollen från växter som till exempel släktena Banksia och Grevillea och mjuka frukter. Den kan både fånga insekter i luften och plocka dem från bladen på buskar och träd.
En del av de gulkindade honungfåglarna lever bofasta på en plats, medan hundratusentals flyttar norrut mellan mars och maj för att tillbringa vintern i södra Queensland och återvända i juli och augusti för att häcka i södra New South Wales och Victoria. De formar sociala monogama par och lägger två eller tre ägg i fint skålformade fågelbon. Framgångsprocenten kan vara låg, men paren häckar flera gånger per säsong.
Gulkindad honungsfågel delas in i tre underarter:[3]
Den livsmiljö där den gulkindade honungsfågeln trivs bäst är känslig för röjning, betning och ogräs. Men eftersom den är vanlig och väl spridd bedöms den inte som hotad av utrotning. I en del områden betraktas den som ett skadedjur.
Wikimedia Commons har media som rör gulkindad honungsfågel.
Wikispecies har information om Caligavis chrysops.
Gulkindad honungsfågel (Caligavis chrysops) är en fågel i familjen honungsfåglar inom ordningen tättingar. IUCN kategoriserar arten som livskraftig.
Caligavis chrysops là một loài chim trong họ Meliphagidae.[2]
Caligavis chrysops là một loài chim trong họ Meliphagidae.
黃臉吸蜜鳥（学名：Caligavis chrysops）是一种中小型吸蜜鸟科动物。其常用名和学名均取自头部两边獨特的黃色條紋。牠通常在黎明二十或者三十分钟前发出洪亮而清晰的叫声。其分布于澳大利亞東部的东方和南方，通常栖息在从沿岸沙丘到高海拔亚高山带的开放式硬叶林，又或者小溪和河流附近的疏林。因为吸蜜鳥的喙较短，牠的食物通常是苍蝇、蜘蛛和瓢虫，又或者吸食植物花朵上的花蜜和花粉，例如班庫山龍眼花和銀樺，甚至是以一些小果为食。其会在飞行时捕捉昆虫或者从一些樹木和灌木上的葉子来拾遺牠们。
成百上千的黃臉吸蜜鳥会于3月至5月迁徙到昆士蘭州南部越冬，而于7月至9月回新南威爾士州和維多利亞州南部作为定居。牠们一般是一夫一妻制，在精致的杯形巢中產2枚或3枚蛋。虽然成功率会很低，但是在繁殖期时牠们会几次筑起对巢。
吸蜜鸟对于林地栖息地十分小心翼翼，会因土地清洁、牧草和粮食而影响牠们选择。然而，因为牠们太过于常见和普遍，黃臉吸蜜鳥被國際自然保護聯盟认定为无危物种。而牠在一些地方被认为是果园的害虫。
黃臉吸蜜鳥第一次被命名是鸟类学家約翰·萊瑟姆在其1801年出版的《Supplementum Indicis Ornithologici, sive Systematis Ornithologiae》，并将牠归类成鶯屬[2][3]。1817年，法国鸟类学家路易·让·皮埃尔·维埃约将其命名为「Melithreptus gilvicapillus」，而英国鸟类学家于1869年喬治·羅伯特·格雷则命名为「Ptilotis trivirgata」[4]。種名「chrysops」是来源自古希腊文字，意思为「金色」和「脸」，而参考自牠们脸上条纹状的黄色羽毛[5]。
黄脸吸蜜鸟一直分类至吸蜜鳥屬，直到2011年才改为分类至里奇吸蜜鳥屬[4]。
黃臉吸蜜鳥（学名：Caligavis chrysops）是一种中小型吸蜜鸟科动物。其常用名和学名均取自头部两边獨特的黃色條紋。牠通常在黎明二十或者三十分钟前发出洪亮而清晰的叫声。其分布于澳大利亞東部的东方和南方，通常栖息在从沿岸沙丘到高海拔亚高山带的开放式硬叶林，又或者小溪和河流附近的疏林。因为吸蜜鳥的喙较短，牠的食物通常是苍蝇、蜘蛛和瓢虫，又或者吸食植物花朵上的花蜜和花粉，例如班庫山龍眼花和銀樺，甚至是以一些小果为食。其会在飞行时捕捉昆虫或者从一些樹木和灌木上的葉子来拾遺牠们。
成百上千的黃臉吸蜜鳥会于3月至5月迁徙到昆士蘭州南部越冬，而于7月至9月回新南威爾士州和維多利亞州南部作为定居。牠们一般是一夫一妻制，在精致的杯形巢中產2枚或3枚蛋。虽然成功率会很低，但是在繁殖期时牠们会几次筑起对巢。
吸蜜鸟对于林地栖息地十分小心翼翼，会因土地清洁、牧草和粮食而影响牠们选择。然而，因为牠们太过于常见和普遍，黃臉吸蜜鳥被國際自然保護聯盟认定为无危物种。而牠在一些地方被认为是果园的害虫。
_(15426697885).jpg)
