Çubuqluca (lat. Philadelphus) — zoğalçiçəklilər sırasının hortenziyakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Çubuqluca (lat. Philadelphus) — zoğalçiçəklilər sırasının hortenziyakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Philadelphus és un gènere d'angiospermes que pertany a la família de les Hidrangeàcies. Està compost per 75 espècies.
El seu nom prové del greg philadelphos, encara que també és probable que vinga de la ciutat Filadèlfia (Philadelphia), ciutat dels Estats Units. Altres autors diuen que aquest gènere va ser dedicat a un dels Ptolomeus, el rei d'Egipte.
Arbustos erectes o de creixement ample, ocasionalment trepadores, am gemmes d'hivern prominents fulles oposades, aserrades o enteres, amb de 3 a 5 nervis, flors solitàries o en grups de tres en raïms o panícules amb poques flors, en general fragants, 4 sèpals ocasionalment 5, igual que el pètals.
Es distribueixen pel sud d'Europa al Caucas, est d'Àsia a l'Himalaya i, nord i centreamèrica.
Philadelphus és un gènere d'angiospermes que pertany a la família de les Hidrangeàcies. Està compost per 75 espècies.
El seu nom prové del greg philadelphos, encara que també és probable que vinga de la ciutat Filadèlfia (Philadelphia), ciutat dels Estats Units. Altres autors diuen que aquest gènere va ser dedicat a un dels Ptolomeus, el rei d'Egipte.
Pustoryl (Philadelphus) je rod rostlin patřící do čeledě hortenziovité (Hydrangeaceae). Jsou to opadavé nebo řidčeji stálezelené keře s jednoduchými vstřícnými listy a bílými květy. Jsou rozšířeny ve východní Asii a Severní a Střední Americe, pustoryl věncový roste jako jediný zástupce v jižní Evropě a na Kavkaze. Pustoryly jsou hojně pěstovány jako okrasné keře, ceněné zejména pro nápadné a často silně vonné květy. Bylo vyšlechtěno množství zahradních kultivarů.
Česká synonyma: jasmín, nepravý jasmín.
Pustoryly jsou opadavé nebo stálezelené, vzpřímené nebo výjimečně šplhavé keře s jednoduchými vstřícnými listy. Větve jsou vzpřímené nebo převislé. Borka je často papírovitě odlupčivá. Listy jsou celokrajné nebo na okraji pilovité. Žilnatina je od báze 3 až 5-žilná. Květy jsou uspořádané v hroznech, latách či vrcholících, řidčeji jednotlivé. Květy jsou nejčastěji čtyřčetné, řidčeji pětičetné, většinou vonné. Koruna je bílá nebo nažloutlá, korunní lístky jsou okrouhlé, obvejčité nebo eliptické. Květy obsahují větší počet tyčinek (13 až mnoho) s plochými nitkami. U zahradních kultivarů mají tyčinky často podobu korunních lístků a květy jsou plnokvěté. Semeník je spodní nebo polospodní, se 4 (5) komůrkami obsahujícími mnoho vajíček. Čnělka je členěná ve 4 (3 až 5) ramena zakončená kyjovitou až kopisťovitou a sbíhavou bliznou, případně jsou čnělky téměř až k bázi volné. Plodem je tobolka pukající 4 (5) chlopněmi a obsahující mnoho drobných semen. Semena jsou elipsoidní, na povrchu síťovaná.[1][2][3]
Rod pustoryl zahrnuje asi 70 druhů. Je rozšířen zejména ve východní Asii, v menší míře i v Severní a Střední Americe. Pustoryl věncový (Philadelphus coronarius) se jako jediný původní zástupce vyskytuje i v jižní Evropě a na Kavkaze. V České republice občas rostou zplaněle některé pěstované druhy. Vyskytují se zejména na ruderálních stanovištích, v křovinách, lesících a lesních lemech.[1][4]
V současné taxonomii (systém APG III) je rod Philadelphus řazen do čeledi hortenziovité (Hydrangeaceae). Ve starší taxonomii se lze setkat se zařazením do čeledí lomikamenovité (Saxifragaceae), pustorylovité (Philadelphaceae) aj.[1][3]
Ve větším počtu zahradních kultivarů je pěstován pustoryl věncový (Philadelphus coronarius), pustoryl vrcholičnatý (P. x cymosus), pustoryl Lemoineův (P. x lemoinei), pustoryl mnohokvětý (P. x polyanthus), pustoryl červenoskvrnný (P. x purpureo-maculatus) a pustoryl panenský (P. x virginalis). Některé kultivary mají nejistý původ a není známa jejich rodičovská kombinace. Kultivary hybridních druhů jsou často uváděny jako Philadelphus hybr. + jméno kultivaru, a to i v případě že je jméno hybridního druhu známo (např. Philadelphus x virginalis 'Schneesturm' jako Philadelphus hybr. 'Schneesturm').[5][6][7]
Některé druhy lze v ČR použít jako okrasné rostliny. Některé druhy lze použít jako efektní solitéry, ale nejvíce jsou používány ve skupinách a nebo ve volně tvarovaných živých plotech. Doporučuje se nevysazovat intenzivně vonící druhy v blízkosti často otvíraných oken.[9]
Pustoryl (Philadelphus) je rod rostlin patřící do čeledě hortenziovité (Hydrangeaceae). Jsou to opadavé nebo řidčeji stálezelené keře s jednoduchými vstřícnými listy a bílými květy. Jsou rozšířeny ve východní Asii a Severní a Střední Americe, pustoryl věncový roste jako jediný zástupce v jižní Evropě a na Kavkaze. Pustoryly jsou hojně pěstovány jako okrasné keře, ceněné zejména pro nápadné a často silně vonné květy. Bylo vyšlechtěno množství zahradních kultivarů.
Pibeved (Philadelphus) er en slægt, der er udbredt i Nordamerika, Østasien og Europa. Det er næsten udelukkende buske med en opret vækst, men enkelte arter er klatrende. Der er både stedsegrønne og løvfældende arter i slægten. Bladene er modsatte og kortstilkede med hel eller savtakket rand. Blomsterne dannes på de nye skud, og de er samlet i små stande ved bladhjørnerne. I reglen er blomsterne 4-tallige, men 5-tallige arter findes også. De har hvide eller cremefarvede kronblade, der kan have en rød tone ved grunden. Mange af arterne har stærkt duftende blomster. Frugterne er kapsler, der åbner sig med fire eller fem klapper.
Her beskrives kun de arter og hybrider, der ses jævnligt i Danmark.
Beskrevne arter
Die Pfeifensträucher (Philadelphus) bilden eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Hortensiengewächse (Hydrangeaceae) oder einer eigenen Familie der Pfeifenstrauchgewächse (Philadelphaceae) zusammen mit Kirengeshoma. Die etwa 70 Arten sind vor allem in Nordamerika und Ostasien verbreitet. Bekannteste Art in Europa ist der Gewöhnliche Pfeifenstrauch (Philadelphus coronarius), der auch wie manche andere Pflanzenarten Falscher Jasmin genannt wird. Einige Philadelphus-Arten und ihre Sorten werden in Parks und Gärten als Zierpflanzen verwendet. Der deutschsprachige Trivialname Pfeifenstrauch rührt daher, dass sich das Mark im Inneren der Zweige leicht entfernen lässt, so dass Kinder daraus Pfeifen herstellen können.
Philadelphus-Arten sind verholzende Pflanzen, es handelt sich fast stets um selbstständig aufrecht wachsende, selten auch um kletternde Sträucher.[1] Es gibt sowohl sommergrüne wie immergrüne Arten.
Die stets gegenständig angeordneten Laubblättern sind in einen kurzen Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Auf der einfachen Blattspreite gehen meistens von der Spreitenbasis drei oder fünf deutliche Blattnerven nach vorne. Der Blattrand kann ganz oder gesägt sein. Es sind keine Nebenblätter vorhanden.[1]
Die Blüten stehen selten einzeln, meist zu vielen in rispigen, traubigen oder zymösen Blütenständen,[1] die am diesjährigen Holz gebildet werden.
Die Blüten verströmen bei vielen Arten einen mehr oder weniger intensiven fruchtigen Geruch, was ihnen auch den deutschsprachigen Trivialnamen "Falscher Jasmin" und den englischsprachigen Trivialnamen "mock orange" eingebracht hat. Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und meist vierzählig, manchmal auch fünfzählig mit doppelter Blütenhülle.[1] Die vier oder selten fünf Kelchblätter sind untereinander und mit dem Fruchtknoten verwachsen.[1] Die vier oder selten fünf Kronblätter weisen gedrehte (contorte) Knospenlage auf wie bei der verwandten Kirengeshoma und sind weiß oder cremefarben, manchmal an der Basis auch ein wenig rötlich gefärbt. Die 13 bis 90 Staubblätter sitzen in einem dichten Kreis auf der kreisringförmig ausgebildeten Blütenachse, die den gesamten Fruchtknoten umgibt. Die flachen Staubfäden sind an ihrer Basis oft ein wenig verwachsen oder frei. Die gelben oder weißlichen Staubbeuteln (Antheren) sind eiförmig oder länglich, selten kugelförmig.[1] Meist vier oder selten fünf Fruchtblätter sind zu einem unterständigen oder halbunterständigen, meist vier- oder selten fünfkammerigen Fruchtknoten verwachsen. Es sind viele hängende Samenanlagen vorhanden.[1] Der Griffel ist meist vier-, selten drei- oder fünflappig.[1]
Die Kapselfrucht öffnet sich mit vier oder selten fünf Klappen und enthält je Fruchtfach mehr als zehn Samen.[1] Die rostig braunen Samen sind spindelförmig und manchmal geschwänzt.[2]
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 13.[2]
Der Großteil der Arten wächst in Gebüschen oder als Unterbewuchs in Mischwäldern an Berghängen.
Die Gattung Philadelphus gehört zur Tribus Philadelpheae in der Unterfamilie Hydrangeoideae innerhalb der Familie der Hydrangeaceae.[3]
Die Gattung Philadelphus wurde von Carl von Linné in seinem Werk Species Plantarum aufgestellt.[1] Der wissenschaftliche Gattungsname Philadelphus kann auf den ägyptischen König Ptolemaios II. zurückgeführt werden. Er hatte den Beinamen Philadelphos (aus dem Griechischen philein = lieben und adelphos = Bruder, Schwester).[4] Ein Synonym für Philadelphus L. ist Syringa Mill. nom. illeg.
Man findet sie vom westlichen sowie südöstlichen Nordamerika (etwa neun Arten) über Mexiko bis Zentralamerika[2] und in Eurasien vom südöstlichen Mittelmeerraum über den Kaukasusraum bis Ostasien und den Himalaya. Verbreitungsschwerpunkte sind die Neue Welt und Ostasien.
Die Gattung Philadelphus enthält 25[2] bis etwa 70[1] Arten (Auswahl[1]):
Wegen ihrer hübschen, duftenden Blüten werden diverse Arten als Ziersträucher angepflanzt. Die meisten angebotenen Pflanzen sind allerdings Hybride, vor allem zwischen dem Europäischen Pfeifenstrauch, dem Oregon-Pfeifenstrauch und dem Kleinblättrigen Pfeifenstrauch.
Die Pfeifensträucher (Philadelphus) bilden eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Hortensiengewächse (Hydrangeaceae) oder einer eigenen Familie der Pfeifenstrauchgewächse (Philadelphaceae) zusammen mit Kirengeshoma. Die etwa 70 Arten sind vor allem in Nordamerika und Ostasien verbreitet. Bekannteste Art in Europa ist der Gewöhnliche Pfeifenstrauch (Philadelphus coronarius), der auch wie manche andere Pflanzenarten Falscher Jasmin genannt wird. Einige Philadelphus-Arten und ihre Sorten werden in Parks und Gärten als Zierpflanzen verwendet. Der deutschsprachige Trivialname Pfeifenstrauch rührt daher, dass sich das Mark im Inneren der Zweige leicht entfernen lässt, so dass Kinder daraus Pfeifen herstellen können.
Jazmėns (luot.Philadelphus) ī tuokis krūms aba nedėdlis medielis, muokslėškā prigolons huortenzėjėniu augalū (Hīdrangeaceae) šeimā.
Anou aukštoms būn lėg 5 m. Lapā paėlgi (kiaušė skvarmas). Žėidā balti aba gelsvi būn, sosikruovė̄ i kekės, nuognē gardē kvepa. Aug vairiuo dėrvuo, nabėjė dolkiu, ožteršta uora. Žmuonis jazmėnus augėn šalėp nomū, parkūs, suodnūs. Jazmėna žėidus lonka bėtis.
Seringo esas arboreto tre ramotoza, kun folii interopozenta, kun flori blanka qui dispozesas bukete, e tre odoras. Syringa vulgaris
Philadelphus (/ˌfɪləˈdɛlfəs/[1]) (mock-orange) is a genus of about 60 species of shrubs from 3–20 ft (1–6 m) tall, native to North America, Central America, Asia and (locally) in southeast Europe.
They are named "mock-orange" in reference to their flowers, which in wild species look somewhat similar to those of oranges and lemons (Citrus) at first glance, and smell of orange flowers and jasmine (Jasminum). But Philadelphus is a basal asterid, not closely related to Jasminum (advanced asterids), and among the eudicots quite distant from Citrus (advanced rosids). An entirely misleading name for Philadelphus that is sometimes encountered is syringa;[2] this properly refers to the lilacs, which are fairly close relatives of jasmine. The connection of the two shrubs lies in their introduction from Ottoman gardens to European ones, effected at the same time by the Holy Roman emperor's ambassador to the Sublime Porte, Ogier Ghiselin de Busbecq, who returned to Vienna in 1562. The two shrubs appear together in John Gerard's Herball, as "Blew Pipe" (the lilac) and "White Pipe Tree", for the woods of both are pithy and easily hollowed out.[3]
Philadelphus is named after an ancient Greek king of Egypt, Ptolemy II Philadelphus.
Most are deciduous but a few species from the south of the genus' range are evergreen. The leaves are opposite, simple, with serrated margins, from 0.5-6 inches (1–14 cm) long. The flowers are white, with four petals and sepals, 0.5-2 inches (1–4 cm) diameter, and commonly (but not in all species) sweetly scented. The fruit is a small capsule, containing numerous small seeds. The bark is thin and flaky, finely shredding in longitudinal strips.
Mock-oranges are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species including the engrailed (Ectropis crepuscularia). A noted pathogen of the sweet mock-orange (P. coronarius) is the undescribed proteobacterium called "Pseudomonas tomato" (pv. philadelphi).
For a long time, Philadelphus coronarius was the only mock-orange of gardens, though some adventurous Americans grew the native P. inodorus that Mark Catesby had discovered growing on the banks of the Savannah River. It appeared in Lady Skipwith's garden lists and George Washington ordered some from Bartram in 1792.[4] Mock-oranges are popular shrubs in parks and gardens, grown for their reliable display of late spring flowers; the scented species are particularly valued. In addition to the species, there are numerous garden origin hybrids and cultivars available, selected for doubleness and large flowers, with some compromise as to scent.
The following hybrid cultivars have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:-[5]
Lewis' mock-orange (P. lewisii) is the state flower of Idaho.[13]
Philadelphus (/ˌfɪləˈdɛlfəs/) (mock-orange) is a genus of about 60 species of shrubs from 3–20 ft (1–6 m) tall, native to North America, Central America, Asia and (locally) in southeast Europe.
They are named "mock-orange" in reference to their flowers, which in wild species look somewhat similar to those of oranges and lemons (Citrus) at first glance, and smell of orange flowers and jasmine (Jasminum). But Philadelphus is a basal asterid, not closely related to Jasminum (advanced asterids), and among the eudicots quite distant from Citrus (advanced rosids). An entirely misleading name for Philadelphus that is sometimes encountered is syringa; this properly refers to the lilacs, which are fairly close relatives of jasmine. The connection of the two shrubs lies in their introduction from Ottoman gardens to European ones, effected at the same time by the Holy Roman emperor's ambassador to the Sublime Porte, Ogier Ghiselin de Busbecq, who returned to Vienna in 1562. The two shrubs appear together in John Gerard's Herball, as "Blew Pipe" (the lilac) and "White Pipe Tree", for the woods of both are pithy and easily hollowed out.
Philadelphus is named after an ancient Greek king of Egypt, Ptolemy II Philadelphus.
Filadelfo (Philadelphus) estas genro de falfoliaj arbustoj kun simplaj, kontraŭe duopaj folioj, kun multaj, ofte blankaj kaj odoraj floroj en apeksaj cumoj aŭ mallongaj grapoloj, kaj kun ledecaj kapsuloj. Estas ĉ. 65 specioj el la Norda hemisfero, pluraj pororname kultivataj.[1]
(Philadelphus coronarius) estas arbeto, maksimume 5 metrojn alta, rimarkinda pro siaj abundaj blankaj floroj ege kaj dolĉe odorantaj. Tre uzita kiel ornamplanto. La floroj, 2-4 centimetrojn larĝaj, kuniĝintaj 5-9-ope fine de la branĉoj. Ili floras en majo aŭ junio. La frukto estas kapsulo. La interno de branĉoj entenas medolon; pasinte oni faris el tiuj enŝprucigiloj, post forigi ties medolon. Ĝi preferas grundojn riĉajn kaj bone drenitajn kun neŭtra aŭ acida pH-valoro kaj ŝatas sunumon.
De julio, eltranĉi la velkintaj infloreskojn, tio ebligos la arbon pli bone reflori la postan jaron. Ne tondu la lignaĵon de la antaŭa jaro en printempo, ĉar de tiu ligno kreskos la floroj.
Filadelfo (Philadelphus) estas genro de falfoliaj arbustoj kun simplaj, kontraŭe duopaj folioj, kun multaj, ofte blankaj kaj odoraj floroj en apeksaj cumoj aŭ mallongaj grapoloj, kaj kun ledecaj kapsuloj. Estas ĉ. 65 specioj el la Norda hemisfero, pluraj pororname kultivataj.
(Philadelphus coronarius) estas arbeto, maksimume 5 metrojn alta, rimarkinda pro siaj abundaj blankaj floroj ege kaj dolĉe odorantaj. Tre uzita kiel ornamplanto. La floroj, 2-4 centimetrojn larĝaj, kuniĝintaj 5-9-ope fine de la branĉoj. Ili floras en majo aŭ junio. La frukto estas kapsulo. La interno de branĉoj entenas medolon; pasinte oni faris el tiuj enŝprucigiloj, post forigi ties medolon. Ĝi preferas grundojn riĉajn kaj bone drenitajn kun neŭtra aŭ acida pH-valoro kaj ŝatas sunumon.
Philadelphus es un género perteneciente a la familia Hydrangeaceae. Es originario de Europa Asia y América. Comprende 179 especies descritas y de estas, solo 45 aceptadas.[1]
Son arbustos erectos o de crecimiento amplio, son ocasionalmente trepadoras, las hojas son opuestas, aserradas o enteras, con de 3 a 5 nervios, las flores se producen solitarias o en grupos de tres en forma de racimos o panículas con pocas flores, en general fragantes, tienen 4 sépalos, ocasionalmente 5, al igual que los pétalos.
Se distribuyen por el sur de Europa al Cáucaso, este de Asia, Himalaya y el norte y centro de América.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 470 en el año 1753.[2]
Su nombre proviene de la palabra griega philadelphos, aunque también es probable que venga de la ciudad de Filadelfia, ciudad de los Estados Unidos. Otros autores dicen que este género fue dedicado a uno de los Ptolomeos, rey de Egipto.
Philadelphus es un género perteneciente a la familia Hydrangeaceae. Es originario de Europa Asia y América. Comprende 179 especies descritas y de estas, solo 45 aceptadas.
Ebajasmiin (Philadelphus) on taimede perekond sugukonnast hortensialised (või kivirikulised[1]). Enamik selle liike on põõsad.
Perekonda kuulub umbes 50 liiki.
Eestis ebajasmiine pärismaisena ei kasva. Parkides ja aedades leidub aga tihti liiki harilik ebajasmiin (Philadelphus coronarius).
Ebajasmiin (Philadelphus) on taimede perekond sugukonnast hortensialised (või kivirikulised). Enamik selle liike on põõsad.
Perekonda kuulub umbes 50 liiki.
Eestis ebajasmiine pärismaisena ei kasva. Parkides ja aedades leidub aga tihti liiki harilik ebajasmiin (Philadelphus coronarius).
Jasmikkeet (Philadelphus) on kasvisuku, johon kuuluu noin 60 lajia 1–6 metriä korkeita pensaita. Useimmat lajit ovat kotoisin Pohjois- ja Keski-Amerikasta, jotkut Aasiasta ja Etelä-Euroopasta. Monia lajeja viljellään koristekasveina. Pohjois-Euroopassa näistä tunnetuimpia ovat pihajasmike, hovijasmike ja puistojasmike.
Jasmikkeiden lehdet ovat yksinkertaiset, soikeat ja kevyesti hammaslaitaiset. Kukat ovat valkoiset, usein hyväntuoksuiset. Suku on saanut suomenkielisen nimensä hovijasmikkeen jasmiinia muistuttavasta tuoksusta. Sitä kutsutaan myös joskus valejasmiiniksi.
Risteymiä:
Jasmikkeet (Philadelphus) on kasvisuku, johon kuuluu noin 60 lajia 1–6 metriä korkeita pensaita. Useimmat lajit ovat kotoisin Pohjois- ja Keski-Amerikasta, jotkut Aasiasta ja Etelä-Euroopasta. Monia lajeja viljellään koristekasveina. Pohjois-Euroopassa näistä tunnetuimpia ovat pihajasmike, hovijasmike ja puistojasmike.
Jasmikkeiden lehdet ovat yksinkertaiset, soikeat ja kevyesti hammaslaitaiset. Kukat ovat valkoiset, usein hyväntuoksuiset. Suku on saanut suomenkielisen nimensä hovijasmikkeen jasmiinia muistuttavasta tuoksusta. Sitä kutsutaan myös joskus valejasmiiniksi.
Philadelphus est un genre de plantes de la famille des Hydrangeaceae. C'est le genre des seringas ou seringats. Ce sont des arbustes à fleurs. Le nom « seringa(t) » vient d'une utilisation ancienne qui consistait à évider les tiges de leur moelle pour en faire des seringues.
L'espèce la plus connue est sans doute Philadelphus coronarius.
Il s'agit d'arbustes pouvant atteindre quelques mètres, à feuilles caduques, ovales, opposées, légèrement dentées, de 3 à 10 cm de long.
Les fleurs, nombreuses, solitaires ou groupées par deux ou trois à l'extrémité des pousses secondaires, sont blanches et apparaissent en mai-juin (début juillet au Québec) en répandant un parfum très marqué. Les formes simples sont composées d'une corolle formée de 4 pétales blancs et arrondis 2 fois plus longs que les sépales et de nombreuses étamines à filets blancs et anthères jaunes au centre.
Il existe une quarantaine d'espèces qui poussent naturellement dans les pays tempérés de l'hémisphère nord (Yougoslavie - Chine - Amérique du Nord) mais il a été amélioré par les jardiniers du XIXe siècle qui ont créé des hybrides particulièrement odorants et également des variétés à fleurs doubles moins parfumées.
L'espèce Philadelphus coronarius est appréciée pour sa rusticité de plante vivace : on le cultive isolé ou en haie, voire en bac sur un balcon, surtout pour son parfum caractéristique qui embaume jardins et parcs au printemps, ce qui lui vaut d'être surnommé le « jasmin des poètes ».
Le genre Philadelphus a été décrit par le naturaliste suédois Carl von Linné en 1753[1].
Dans le langage des fleurs, le seringat symbolise le souvenir ou l'amour fraternel[3].
Philadelphus est un genre de plantes de la famille des Hydrangeaceae. C'est le genre des seringas ou seringats. Ce sont des arbustes à fleurs. Le nom « seringa(t) » vient d'une utilisation ancienne qui consistait à évider les tiges de leur moelle pour en faire des seringues.
L'espèce la plus connue est sans doute Philadelphus coronarius.
Dźiwi jasmik (Philadelphus) je ród ze swójby hortensijowych rostlinow (Hydrangeaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Philadelphus, filadelfo in italiano, è un genere di piante della famiglia delle Hydrangeaceae . Ne fanno parte circa 75 specie di arbusti a foglie decidue.
Nel linguaggio comune vengono chiamati falsi aranci oppure siringhe. (Syringa è invece il nome botanico del lillà).
Le foglie hanno nervature evidenti e sono ovate. I fiori sono a coppa, bianchi e larghi 3–4 cm. Tutte le specie si piantano in ottobre o in marzo, si adattano a tutti i terreni.
Philadelphus, filadelfo in italiano, è un genere di piante della famiglia delle Hydrangeaceae . Ne fanno parte circa 75 specie di arbusti a foglie decidue.
Nel linguaggio comune vengono chiamati falsi aranci oppure siringhe. (Syringa è invece il nome botanico del lillà).
Le foglie hanno nervature evidenti e sono ovate. I fiori sono a coppa, bianchi e larghi 3–4 cm. Tutte le specie si piantano in ottobre o in marzo, si adattano a tutti i terreni.
Jazminas (lot. Philadelphus, angl. Mock-orange, vok. Pfeifensträucher) – hortenzijinių (Hydrangeaceae) šeimos augalų gentis.
Nepainioti su angl. jasmine, kuris lietuviškai vadinamas jazminaičiu.
Aukštis iki 5 m. Lapai kiaušiniški arba lacentiški. Žiedai balti arba gelsvi, susitekę kekėmis, daugelio rūšių itin kvapnūs. Nereiklūs dirvožemiui, pakenčia dulkėmis, dūmais užterštą orą[1]. Jazminai auginami sodybose, parkuose, soduose. Mėgsta puveniningas purias dirvas. Medingas.
Lietuvoje daugiausiai auginama:
Respublikos botanikos soduose arba atskirų mėgėjų sodybose auginamos ir kai kurios kitos, dažniausiai hibridinės kilmės, jazminų rūšys.
Manoma, kad pavadinimas atėjęs iš Artimųjų Rytų, kadangi persiškai yasmin reiškia „Dievo dovana“, o šis žodis atėjęs iš arabų kalbos Yasaman. Spėjama, kad tokiu vardu buvo vadinama kokia nors žymi graži moteris, kurios vardas vėliau perteiktas ir gėlei.
Jazminas (lot. Philadelphus, angl. Mock-orange, vok. Pfeifensträucher) – hortenzijinių (Hydrangeaceae) šeimos augalų gentis.
Nepainioti su angl. jasmine, kuris lietuviškai vadinamas jazminaičiu.
Aukštis iki 5 m. Lapai kiaušiniški arba lacentiški. Žiedai balti arba gelsvi, susitekę kekėmis, daugelio rūšių itin kvapnūs. Nereiklūs dirvožemiui, pakenčia dulkėmis, dūmais užterštą orą. Jazminai auginami sodybose, parkuose, soduose. Mėgsta puveniningas purias dirvas. Medingas.
Philadelphus is de botanische naam van een geslacht van tweezaadlobbige planten. Het geslacht bevat populaire sierplanten.
Philadelphus is de botanische naam van een geslacht van tweezaadlobbige planten. Het geslacht bevat populaire sierplanten.
Skjærsminslekta (Philadelphus), òg kalla falsk jasmin[treng kjelde] er ei biologisk slekt av buskar med om lag 60 artar. Dei er frå 1 til 6 meter høge, og kjem frå Nord-Amerika, Mellom-Amerika, Asia og Søraust-Europa. Dei fleste artane er lauvfellande, men eit par artar frå dei sørlegare områda er eviggrøne.
Skjærsmin har kvite blomstrar med fire kronblad som er 1-4 cm i diameter. Dei fleste, men ikkje alle artane, luktar søtt. Frukta er ein liten kapsel med mange små frø. Borken er tynn og flassar av i tynne striper i lengderetninga til treet. Blada er frå 1 til 14 cm lange.
Skjærsmin er ei matkjelde for larvene til nokre sommarfuglartar.
Skjærsmin er populære busker i parkar og hagar på grunn av vårblomstrane deira. Dei velluktande artane er spesielt populære. I tillegg finst det mange hagehybridar.
Berre nokre få av artane har norske namn. Elles er det engelske nemnd.
Skjærsminslekta (Philadelphus), òg kalla falsk jasmin[treng kjelde] er ei biologisk slekt av buskar med om lag 60 artar. Dei er frå 1 til 6 meter høge, og kjem frå Nord-Amerika, Mellom-Amerika, Asia og Søraust-Europa. Dei fleste artane er lauvfellande, men eit par artar frå dei sørlegare områda er eviggrøne.
Skjærsmin har kvite blomstrar med fire kronblad som er 1-4 cm i diameter. Dei fleste, men ikkje alle artane, luktar søtt. Frukta er ein liten kapsel med mange små frø. Borken er tynn og flassar av i tynne striper i lengderetninga til treet. Blada er frå 1 til 14 cm lange.
Skjærsmin (Philadelphus; også kalt falsk sjasmin) er en slekt av busker med omtrent 60 arter. De er fra 1 til 6 meter høye, og kommer fra Nord-Amerika, Mellom-Amerika, Asia og Sørøst-Europa. De fleste artene er løvfellende, men et par arter fra de sørligere områdene er eviggrønne.
Skjærsmin har hvite blomster med fire kronblader med 1-4 cm diameter. De fleste (men ikke alle) artene lukter søtt. Frukten er en liten kapsel med mange små frø. Barken er tynn og flasser av i tynne striper i treets lengderetning. Bladene er fra 1 til 14 cm lange.
Skjærsmin er en matkilde for larvene til noen sommerfugl-arter.
Skjærsmin er populære busker i parker og hager på grunn av deres vårblomster; de duftende artene er spesielt populære. I tillegg finnes mange hagehybrider.
Skjærsmin (Philadelphus; også kalt falsk sjasmin) er en slekt av busker med omtrent 60 arter. De er fra 1 til 6 meter høye, og kommer fra Nord-Amerika, Mellom-Amerika, Asia og Sørøst-Europa. De fleste artene er løvfellende, men et par arter fra de sørligere områdene er eviggrønne.
Jaśminowiec (Philadelphus L.) – rodzaj krzewów z rodziny hortensjowatych, występujących w Eurazji i Ameryce Północnej. Roślina ta błędnie jest nazywana jaśminem. Gatunkiem typowym jest Philadelphus coronarius L.[2].
Syringa P. Miller
Rodzaj należący do podrodziny Hydrangeoideae, rodziny hortensjowatych w rzędzie dereniowców należącym do kladu astrowych w obrębie okrytonasiennych[1].
Gromada okrytonasienne, podgromada Magnoliophytina, klasa Rosopsida, podklasa dereniowe Cornidae, nadrząd Cornanae, rząd hortensjowce Hydrangeales, rodzina hortensjowate Hydrangeaceae, podrodzina Philadelphoideae Burnett, plemię Philadelpheae DC. ex Duby, rodzaj jaśminowiec (Philadelphus L.)[3].
Jaśminowiec (Philadelphus L.) – rodzaj krzewów z rodziny hortensjowatych, występujących w Eurazji i Ameryce Północnej. Roślina ta błędnie jest nazywana jaśminem. Gatunkiem typowym jest Philadelphus coronarius L..
Philadelphus L. é um género botânico pertencente à família Hydrangeaceae.[1]
Schersminsläktet (Philadelphus) [1]är ett växtsläkte blommande buskar inom familjen hortensiaväxter med 60 arter. De är 1-6 meter höga, som regel lövfällande, och växer naturligt i Nordamerika, Asien, och östra Europa. I Sverige är schersminer vanliga trädgårdsväxter, till exempel doftschersmin och smultronschersmin. På grund av namnlikhet och doftlikhet förväxlas den ofta med jasminer.
Blommorna är vita och de enkla sorterna har fyra kronblad, och de blommar som regel under försommaren, direkt efter syrenen. Blommorna doftar ofta mycket starkt. Bladen och blommorna innehåller giftiga ämnen[2].
Till västra Europa kom doftschersmin från Osmanska riket under 1500-talet.
Schersminsläktet (Philadelphus) är ett växtsläkte blommande buskar inom familjen hortensiaväxter med 60 arter. De är 1-6 meter höga, som regel lövfällande, och växer naturligt i Nordamerika, Asien, och östra Europa. I Sverige är schersminer vanliga trädgårdsväxter, till exempel doftschersmin och smultronschersmin. På grund av namnlikhet och doftlikhet förväxlas den ofta med jasminer.
Blommorna är vita och de enkla sorterna har fyra kronblad, och de blommar som regel under försommaren, direkt efter syrenen. Blommorna doftar ofta mycket starkt. Bladen och blommorna innehåller giftiga ämnen.
Till västra Europa kom doftschersmin från Osmanska riket under 1500-talet.
Filbahri (Philadelphus) Alttan itibaren dallanan fındık renginde ince dallara sahip, yaprak döken bir çalıdır. Çiçekleri, diğer türlere göre daha büyüktür. Kokusuz olmasına rağmen, bahçe bitkisi olarak yetiştirilen limon çiçeği türüdür. Çiçek rengi beyazdır. Kesme çiçekçilikte kullanılabilir.
Boyu 1,5 ile 2 metre arasında değişmektedir. Anavatanı Güneydoğu Amerika'dır.
Kısmi gölgeli Güneş ışığı ve ılıman iklimde yetişmeye elverişlidir. Dona dayanıklıdır. Biraz killi, zengin ve rutubetli her tip toprakta yetiştirilebilir. Düzenli suya ihtiyaç duyar. Soğuğa dayanıklıdır.
Filbahri (Philadelphus) Alttan itibaren dallanan fındık renginde ince dallara sahip, yaprak döken bir çalıdır. Çiçekleri, diğer türlere göre daha büyüktür. Kokusuz olmasına rağmen, bahçe bitkisi olarak yetiştirilen limon çiçeği türüdür. Çiçek rengi beyazdır. Kesme çiçekçilikte kullanılabilir.
Boyu 1,5 ile 2 metre arasında değişmektedir. Anavatanı Güneydoğu Amerika'dır.
Kısmi gölgeli Güneş ışığı ve ılıman iklimde yetişmeye elverişlidir. Dona dayanıklıdır. Biraz killi, zengin ve rutubetli her tip toprakta yetiştirilebilir. Düzenli suya ihtiyaç duyar. Soğuğa dayanıklıdır.
Сорта созданные в первой половине XX века на Лесостепной опытной станции под руководством Н. К. Вехова.
Чубушники были введены в культуру в Центральной Америке, Малой и Восточной Азии в XII—XIII веках. В России в XVI—XVII веках эти растения наряду с сиренью и розами были широко распространены в царских и боярских садах. В Европе чубушники американского и азиатского происхождения появились в первой половине XIX века. Весьма популярными стали чубушники гибридного происхождения, полученные Лемуаном. С этого времени описанию культивируемых видов и садовых форм чубушника отводится немало места в европейской дендрологической и садоводческой литературе[22].
Большой вклад в создание зимостойких чубушников внёс русский селекционер профессор Н. К. Вехов, проводивший свою работу на Липецкой лесоопытной станции в 30-х — 40-х годах XX столетия[23].
Цветки многих видов и сортов чубушника обладают сильным и приятным запахом, у некоторых он напоминает аромат ягод земляники (Чубушник мелколистный, Лемуана, 'Горностаевая мантия', 'Лавина', 'Монблан', 'Лунный свет', 'Воздушный десант', 'Юннат')[5]
Из сортов Виктора Лемуана зимостойкими в условиях средней полосы России считаются 'Alabasrite', 'Gletcher' и 'Mont Blanc', 'Горностаевая Мантия', 'Бель Этуаль', 'Белый Букет' и 'Лавина' обмерзают[15].
Сорта чубушников относительно неприхотливы в культуре, могут выращиваться как на открытых солнцу участках, так и в полутени. При недостатке освещения ухудшается цветение.
Не выносят заболачивания и застоя воды, при засухе быстро отцветают.
Подкормки минеральными удобрениями рекомендуется производить в начале вегетации и после цветения. Кусты с годами делаются очень густыми и нуждаются в прореживании, иначе цветение ослабевает. Обрезку рекомендуется проводить сразу после цветения[15].
Сорта созданные в первой половине XX века на Лесостепной опытной станции под руководством Н. К. Вехова.
'Академик Комаров' ('Akademic Komarov', Элита № 28/13) Вехов, 1951.
고광나무속(Philadelphus)은 수국과로 약 60종으로 이루어져 있다.