الأسماء في صفحات التنقل
Tərə (lat. Chenopodium) — pəncərkimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Tərə (lat. Chenopodium) — pəncərkimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Chenopodium és un gènere dins de la família de les amarantàcies.
Popularment algunes espècies s'anomenen blets, però aquesta denominació no té valor taxonòmic, ja que inclou també diverses espècies del gènere Amaranthus, entre altres.
Dins de la família de les amarantàcies el gènere Chenopodium es considera part de la subfamília Chenopodioideae.
Hi ha unes quantes espècies del gènere Chenopodium que tenen utilitat, com la quinoa que s'utilitza per fer productes alimentaris lliures de gluten, però una gran part es consideren mala herba. La més característica és el blet blanc (Chenopodium album).
Són herbes anuals, erectes de 30 cm a 2 m d'alt, més o menys ramificades, pecíol més aviat llarg. Les fulles tenen els limbes ovats rombals de color verd intens, les llavors són d'un mil·límetre de diàmetre o poc més.
Chenopodium és un gènere dins de la família de les amarantàcies.
Merlík (Chenopodium) je rod převážně jednoletých bylin z čeledi laskavcovitých (Amaranthaceae). Rod v minulosti patřil do čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae), která je nyní včleněna do čeledi laskavcovitých jako monofyletická podčeleď merlíkové (Chenopodoideae). Rod má téměř 150 druhů[1] a je kosmopolitně rozšířen, nejpestřejší výběr druhů je v mírných a subtropických oblastech.[2]
Je to rod morfologicky variabilní, druhy se od sebe liší tvarem listů, strukturou květu, typem květenství i velikostí a barvou pylu. Rostliny se vyznačují vysokou odolností, úspěšně rostou v aridních i semiaridních oblastech, často ve vysokých nadmořských výškách, nevadí jim ani půdy s vyšší koncentraci soli.
Obsahuje druhy diploidní, tetraploidní i hexaploidní, vyskytují se i různé stupně ploidie v rámci jednoho druhu. Chromozomové číslo rodu je x = 9.[2][3][4]
Rostliny jsou, zvláště v mládí, porostlé na rozvětvené lodyze, listech i květech drobnými, měchýřkovitými chlupy, které vyvolávají dojem pomoučení, u některých druhů s věkem olysávají. Listy se tvarem i velikostí od sebe u jednotlivých druhů odlišují a bývají důležitým určovacím znakem; jsou jen lodyžní a někdy bývají u báze koncentrované, jsou řapíkaté i přisedlé a nemají palisty.
Nenápadné květy vyrůstají v klubkách, které jsou dále sestaveny do bohatých latnatých nebo klasovitých květenství. Drobné, v převážně většině oboupohlavné květy mají pětilisté (ojediněle troj- či čtyřlisté) vytrvalé okvětí, někdy považované za kalich. V květech je pět (ojediněle i méně) tyčinek postavených proti okvětním lístkům a volný, svrchní, ze dvou plodolistů vytvořený semeník s jediným vajíčkem a se dvěma kratičkými čnělkami s vícelaločnými bliznami. Pro zamezení samoopylení dozrávají dříve blizny než pyl v podlouhlých prašnících. Květy neprodukují nektar a jsou opylovány větrem. Plodem je kulovitá, tmavá nažka, částečně nebo zcela uzavřená v suchém okvětí.[3][4][5][6][7]
Většina druhů jsou planě rostoucí rostliny, pouze některé se začínají ve větší míře používat jako užitkové rostliny. Jsou to např. merlík Berlandierův (Chenopodium berlandieri) pěstovaný hlavně v Mexiku, merlík canihua (Chenopodium pallidicaule) a merlík čilský (Chenopodium quinoa) z Jižní Ameriky. Počítají se mezi pseudoobiloviny a obsahují mnoho výživných látek a aminokyselin, více než obiloviny i luštěniny, a navíc neobsahují lepek. Dalším významným druhem je vytrvalý merlík vonný (Chenopodium ambrosioides), který se na jihoamerických náhorních plošinách seče, suší a používá jako seno.[2]
Druhy merlík bílý, merlík fíkolistý, merlík kalinolistý, merlík mnohosemenný, merlík sivý, merlík švédský, merlík tuhý a merlík zvrhlý jsou považované za rostliny zaplevelující česká pole.[8]
V přírodě České republiky se trvale nebo příležitostně vyskytuje těchto 25 druhů merlíků z rodu Chenopodium:
a 8 samovolných kříženců:
Merlík Berlandierův
Merlík bílý
Merlík fíkolistý
Merlík švédský
Obrázky, zvuky či videa k tématu merlík ve Wikimedia Commons
Merlík (Chenopodium) je rod převážně jednoletých bylin z čeledi laskavcovitých (Amaranthaceae). Rod v minulosti patřil do čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae), která je nyní včleněna do čeledi laskavcovitých jako monofyletická podčeleď merlíkové (Chenopodoideae). Rod má téměř 150 druhů a je kosmopolitně rozšířen, nejpestřejší výběr druhů je v mírných a subtropických oblastech.
Gåsefod (Chenopodium) er en planteslægt, der ofte kaldes for "Mælde" ligesom Atriplex (der rettelig hedder det). Det er en stor slægt med mange arter. I Danmark er der fundet knap 40 arter. Her nævnes kun de, som ses jævnligt, eller som har relevans som afgrødeplanter.
Beskrevne arter
Die Gänsefüße (Chenopodium) sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie Chenopodioideae innerhalb der Familie der Fuchsschwanzgewächse (Amaranthaceae). Die nur noch etwa 90 Arten sind fast weltweit verbreitet.
Die Chenopodium-Arten (in der jetzt enger gefassten Gattung) sind meist einjährige oder ausdauernde krautige Pflanzen, seltener Halbsträucher oder Sträucher. Sie besitzen keinen aromatischen Geruch, sind manchmal aber übelriechend. Die jungen Stängel und Laubblätter sind oft dicht bemehlt mit kugeligen Blasenhaaren, die später becherförmig zusammenfallen und überdauern. Die verzweigten Stängel wachsen aufrecht, aufsteigend, ausgebreitet oder kriechend, ihre Seitenzweige stehen wechselständig, die untersten manchmal fast gegenständig. Die wechsel- oder fast gegenständigen Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Ihre dünne oder dickliche, manchmal etwas fleischige Blattspreite ist linealisch, rhombisch oder dreieckig-spießförmig. Der Blattrand kann glatt, gezähnt oder gelappt sein.
Die Chenopodium-Arten sind einhäusig (monözisch) oder seltener zweihäusig (diözisch). Bei monözischen Chenopodium-Arten gibt es zwei Typen von Blüten, zwittrige und rein weibliche. Die Blüten sitzen in knäueligen Teilblütenständen, die in der Regel zu vielen in gedrängten rispigen bis scheinährigen Blütenständen angeordnet sind, selten auch einzeln stehen. Der Aufbau der Blütenstände ist sehr variabel. Vorblätter fehlen.
Die Blütenhülle besteht aus selten vier oder meist fünf oft grünen, meist hautrandigen Blütenhüllblättern, die an der Basis oder bis zur Mitte miteinander verwachsen sind und auf dem Rücken abgerundet oder gekielt sein können. In zwittrigen Blüten ist ein Kreis mit meist fünf Staubblättern vorhanden. Die Fruchtblätter sind zu einem oberständigen Fruchtknoten mit zwei Narben verwachsen.
Zur Fruchtzeit wird die Blütenhülle manchmal farbig, meist bleibt sie jedoch unverändert. Die Frucht wird von der Blütenhülle häufig umschlossen. Die häutige oder manchmal fleischige Fruchtwand haftet entweder an der Samenschale oder liegt dem Samen nur locker an. Der horizontal orientierte Samen ist flach-kugelig oder linsenförmig, mit abgerundetem oder leicht kantigem Rand. Die schwarze Samenschale besitzt eine fast glatte, fein gestreifte, etwas runzelige oder unterschiedlich grubige Oberfläche. Der ring- oder hufeisenförmige Embryo umgibt das reichlich vorhandene Nährgewebe.
Als Chromosomengrundzahl wird x = 9 angenommen. In der Gattung Chenopodium liegen unterschiedliche Ploidiegrade vor: Chromosomenzahlen sind bei Diploidie 2n = 18, bei Tetraploidie 4n = 36 und bei Hexaploidie 6n = 54.
Alle Chenopodium-Arten sind C3-Pflanzen.
Die Chenopodium-Arten sind Nahrungspflanzen für die Raupen zahlreicher Schmetterlinge (Lepidoptera). In der HOSTS-Datenbank sind 186 Einträge von Schmetterlingsarten an Chenopodium verzeichnet.[1] (Diese beziehen sich jedoch auf die Gattung in ihrem früheren größeren Umfang).
Viele Arten gedeihen in trockenen Regionen oder auf salzreichen Böden, obwohl ihnen spezielle Anpassungen wie etwa Sukkulenz oder C4-Photosynthese fehlen.[2]
Die Gattung Chenopodium wurde 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, Band 1, S. 218–222[3] aufgestellt. Die Typusart ist Chenopodium album L.[4]
Traditionell umfasste die Gattung Chenopodium im weiteren Sinne etwa 170 Arten.[5] Aufgrund morphologischer und anatomischer Merkmale wurde sie in drei Untergattungen (Subgenus Ambrosida, Subgenus Blitum und Subgenus Chenopodium) mit jeweils mehreren Sektionen untergliedert.
Durch phylogenetische Untersuchungen wurde deutlich, dass die Gattung in ihrem alten Umfang polyphyletisch war und somit keine natürliche Verwandtschaftsgruppe darstellte. Daher wurde eine neue Einteilung nötig, bei der zahlreiche Arten anderen Gattungen, teilweise sogar in anderen Tribus zugeordnet wurden. Mosyakin & Clemants (2002, 2008) trennten die Drüsengänsefüße (Dysphania) und Teloxys aristata in der Tribus Dysphanieae ab. Fuentes-Bazan et al. 2012 stellten weitere Arten in die Gattungen Blitum (in der Tribus Anserineae), Chenopodiastrum und Oxybasis und gliederten den Vielsamigen Gänsefuß als Lipandra polysperma ab.
Synonyme der verkleinerten Gattung Chenopodium L. (s. str.=im engeren Sinne) sind nach Fuentes-Bazan et al. 2012 Chenopodium sect. Leprophyllum Dumort., Chenopodium sect. Chenopodiastrum Moq., Einadia Raf., Rhagodia R.Br. sowie Vulvaria Bubani nom. illeg.
Chenopodium s. str. wurde von Fuentes et al. 2012 in die Tribus Atripliceae eingruppiert und gehört zur Unterfamilie Chenopodioideae innerhalb der Familie der Amaranthaceae.
Die Gattung Chenopodium ist fast weltweit verbreitet.[6][5] Von den Gänsefüßen im weiteren Sinne kommen in Deutschland 16 Arten beständig vor,[7] weitere Arten treten als unbeständige Einschleppungen in Erscheinung.[8] Nach Uotila (2011) handelt es sich bei den in Mitteleuropa vorkommenden Chenopodium-Arten um folgende :[9] Weißer Gänsefuß (Chenopodium album), Berlandiers Gänsefuß (Chenopodium berlandieri), Feigenblättriger Gänsefuß (Chenopodium ficifolium), Bocks-Gänsefuß (Chenopodium hircinum), Schneeballblättriger Gänsefuß (Chenopodium opulifolium), Schmalblättriger Gänsefuß (Chenopodium pratericola), Kleinblättriger Gänsefuß (Chenopodium striatiforme), Gestreifter Gänsefuß (Chenopodium strictum), Schwedischer Gänsefuß (Chenopodium suecicum), Stinkender Gänsefuß (Chenopodium vulvaria).
Zu Chenopodium s. str. gehören nur noch etwa 90 Arten, darunter (Auswahl):
Noch nicht auf ihre Zugehörigkeit molekulargenetisch überprüft wurden beispielsweise:
Einige Arten wurden von Fuentes-Bazan et al. 2012 und auch älteren Autoren anderen Gattungen zugeordnet:
Wirtschaftliche Bedeutung als Pseudogetreide besitzen beispielsweise Quinoa (Chenopodium quinoa) oder Kañiwa (Chenopodium pallidicaule), sowie Huauzontle (Chenopodium nuttalliae) als Gemüse. Viele weitere Arten sind essbar, ihre Samen dienten in Notzeiten als Mehlzusatz und ihre Blätter als spinatartiges Gemüse.[13]
Zahlreiche Arten eignen sich als Färberpflanzen.[13]
In der Landwirtschaft verursachen mehrere Arten Probleme als "Unkraut", beispielsweise Weißer Gänsefuß (Chenopodium album).[2]
Die Gänsefüße (Chenopodium) sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie Chenopodioideae innerhalb der Familie der Fuchsschwanzgewächse (Amaranthaceae). Die nur noch etwa 90 Arten sind fast weltweit verbreitet.
Ayara nisqaqa (aymara simimanta ajara; genus Chenopodium) huk yura rikch'anam, qurakunam.
Llipch'a icha ayara kinwa (Chenopodium murale)
Payqu (Chenopodium ambrosioides)
Ayara nisqaqa (aymara simimanta ajara; genus Chenopodium) huk yura rikch'anam, qurakunam.
Là̤-huók (藜藿) sê siŏh cṳ̄ng sĭk-ŭk.
Shoʻra — shoʻradoshlarga mansub bir yillik oʻtlar turkumi. Moʻʼtadil iqlimli zonalarda shahrining xushboʻy Sh., sassiq Sh., serbarg Sh. (Chenopodium foliosum (Moench) Aschers.), koʻk Sh. (С. ёкисигл .), qizgʻish Sh. (Ch. rubrum),oq Sh. (C. album), dumbul Sh. (C. murale) va boshqalar turlari tarqalgan. Boʻyi 10—100 sm, barglari bandli, uchburchak yoki tuxumsimon, gʻubor bilan qoplangan. Gullari roʻvaksimon toʻpgulga yigʻilgan. May — sentyabrda gullab urugʻlaydi. Urugʻidan koʻpayadi. Oʻzbekistonda Sh. bahorgi begona oʻt sifatida deyarli barcha maydonlarda uchraydi.
Kurash choralari: chuqur kuzgi shudgor; kultivatsiya; almashlab ekishni yoʻlga qoʻyish; dalaga chirigan goʻng , ekin ekishdan avval kimyoviy preparatlardan treflan, ekish davrida esa kotoran, kotofor, prometrin solish; makkajoʻxori ekiladigan dalalardagi shahriga qarshi agelon, atrazin yoki simazin qoʻllash.
Waktun (Isem usnan: Chenopodium) d tawsit n yemɣi seg twacult n wamaranthaceae 
. Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
Waktun (Isem usnan: Chenopodium) d tawsit n yemɣi seg twacult n wamaranthaceae . Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
Τα Αγαθόφυτα (Αgathophytum) είναι γένος ποωδών φυτών της οικογένειας των Χηνοποδιοειδών. Τα κυριότερα είδη είναι το Αγαθόφυτο το βλήτο (Agathophytum blitum) και το Αγαθόφυτο το γλαυκό (Agathophytum glaucum) ή Χηνοπόδιον το γλαυκόν (Chenopodium glaucum) (αγγλ. Oak-Leaved Goosefoot). Ο βλαστός τους έχει ανώμαλη σε πάχος αύξηση και άνθη πολύ απλά και αφανή με πέντε σέπαλα και χωρίς πέταλα. Ο καρπός τους είναι καρυοειδής. Το Aγαθόφυτο το κοινό είναι φυτό ιθαγενές της Ευρώπης και καλλιεργείται σε πολλά μέρη ως λαχανικό. Οι καρποί του χρησιμοποιούνται όπως τα σπαράγγια.
Βρίσκεται και στην Ελλάδα και αποκαλείται και άγριο σπανάκι ή νένα.
Τα Αγαθόφυτα (Αgathophytum) είναι γένος ποωδών φυτών της οικογένειας των Χηνοποδιοειδών. Τα κυριότερα είδη είναι το Αγαθόφυτο το βλήτο (Agathophytum blitum) και το Αγαθόφυτο το γλαυκό (Agathophytum glaucum) ή Χηνοπόδιον το γλαυκόν (Chenopodium glaucum) (αγγλ. Oak-Leaved Goosefoot). Ο βλαστός τους έχει ανώμαλη σε πάχος αύξηση και άνθη πολύ απλά και αφανή με πέντε σέπαλα και χωρίς πέταλα. Ο καρπός τους είναι καρυοειδής. Το Aγαθόφυτο το κοινό είναι φυτό ιθαγενές της Ευρώπης και καλλιεργείται σε πολλά μέρη ως λαχανικό. Οι καρποί του χρησιμοποιούνται όπως τα σπαράγγια.
Βρίσκεται και στην Ελλάδα και αποκαλείται και άγριο σπανάκι ή νένα.
Куконькай[1] (лат. Chenopódium, руз. Марь) — вейке-, кавто-, седе сеетьстэ ламоиень тикшень касыцят, пелькуракшт, седе сеетьстэ — куракшт ды чувтт Ципирькаень[1] семиянь (Amaranthaceae).
Россиясо касыть малав 30 видт. Кой-конат куконькатьнестэ паксянь тикшеть, молить ярсамопельс, эфирэнь ойекс. Кой-кона куконькатненеь мерить марч, ансяк те аволь истя.
Ломанть кастыть киноа (Chenopodium quinoa) — пек питьней сюро, конань кастыть Лембеёнкс Американь раськетьне.
Куконькай (лат. Chenopódium, руз. Марь) — вейке-, кавто-, седе сеетьстэ ламоиень тикшень касыцят, пелькуракшт, седе сеетьстэ — куракшт ды чувтт Ципирькаень семиянь (Amaranthaceae).
Россиясо касыть малав 30 видт. Кой-конат куконькатьнестэ паксянь тикшеть, молить ярсамопельс, эфирэнь ойекс. Кой-кона куконькатненеь мерить марч, ансяк те аволь истя.
Ломанть кастыть киноа (Chenopodium quinoa) — пек питьней сюро, конань кастыть Лембеёнкс Американь раськетьне.
Chenopodium is a genus of numerous species of perennial or annual herbaceous flowering plants known as the goosefoots, which occur almost anywhere in the world.[2] It is placed in the family Amaranthaceae in the APG II system; older classification systems, notably the widely used Cronquist system, separate it and its relatives as Chenopodiaceae,[3] but this leaves the rest of the Amaranthaceae polyphyletic. However, among the Amaranthaceae, the genus Chenopodium is the namesake member of the subfamily Chenopodioideae.[1]
.jpg)
The species of Chenopodium (s.str., description according to Fuentes et al. 2012)[1] are annual or perennial herbs, shrubs or small trees.[4] They generally rely on alkaline soil.[4] They are nonaromatic, but sometimes fetid. The young stems and leaves are often densely covered by vesicular globose hairs, thus looking farinose. Characteristically, these trichomes persist, collapsing later and becoming cup-shaped. The branched stems grow erect, ascending, prostrate or scrambling. Lateral branches are alternate (the lowermost ones can be nearly opposite). The alternate or opposite leaves are petiolate. Their thin or slightly fleshy leaf blade is linear, rhombic or triangular-hastate, with entire or dentate or lobed margins.[1]
Inflorescences are standing terminal and lateral. They consist of spicately or paniculately arranged glomerules of flowers. Plants are monoecious (rarely dioecious). In monoecious plants flowers are dimorphic or pistillate. Flowers consist of (4–) 5 perianth segments connate, basally or close to the middle, usually membranous margined and with a roundish to keeled back; almost always 5 stamens, and one ovary with 2 stigmas.[1]
In fruit, perianth segments become sometimes coloured, but mostly keep unchanged, somewhat closing over or spreading from the fruit. The pericarp is membranous or sometimes succulent, adherent to or loosely covering the seed. The horizontally oriented seeds are depressed-globular to lenticular, with rounded to subacute margin. The black seed coat is almost smooth to finely striate, rugulose or pitted.[1]
The genus Chenopodium contains several plants of minor to moderate importance as food crops as leaf vegetables – used like the closely related spinach (Spinacia oleracea) and similar plants called quelite in Mexico – and pseudocereals. These include white goosefoot (C. album), kañiwa (C. pallidicaule) and quinoa (C. quinoa). On the Greek island of Crete, tender shoots and leaves of a species called krouvida (κρουβίδα) or psarovlito (ψαρόβλητο) are eaten by the locals, boiled or steamed. As studied by Bruce D. Smith, Kristen Gremillion and others, goosefoots have a history of culinary use dating back to 4000 BC or earlier, when pitseed goosefoot (C. berlandieri) was a staple crop in the Native American Eastern Agricultural Complex, and white goosefoot was apparently used by the Ertebølle culture of Europe. Members of the eastern Yamnaya culture also harvested white goosefoot as an apparent cereal substitute to round out an otherwise mostly meat and dairy diet c. 3500–2500 BC.[5]
There is increased interest in particular in goosefoot seeds today, which are suitable as part of a gluten-free diet. Quinoa oil, extracted from the seeds of C. quinoa, has similar properties, but is superior in quality, to corn oil. Oil of chenopodium is extracted from the seeds of epazote, which is not in this genus anymore. Shagreen leather was produced in the past using the small, hard goosefoot seeds. C. album was one of the main model organisms for the molecular biological study of chlorophyllase.
Goosefoot pollen, in particular of the widespread and usually abundant C. album, is an allergen to many people and a common cause of hay fever.[6] The same species, as well as some others, have seeds which are able to persist for years in the soil seed bank. Many goosefoot species are thus significant weeds, and some have become invasive species.[6]
In Australia, the larger Chenopodium species are among the plants called "bluebushes". According to the 1889 book The Useful Native Plants of Australia, Chenopodium auricomum "is another of the salt-bushes, which, besides being invaluable food for stock, can be eaten by man. All plants of the Natural Order Chenopodiaceae (Salsolacese) are more or less useful in this respect." The book goes on to give the following account from the Journal de la Ferme et des Maisons de campagne:[7]
We have recently gathered an abundant harvest of leaves from two or three plants growing in our garden. These leaves were put into boiling water to blanch them, and they were then cooked as an ordinary dish of spinach, with this difference in favour of the new plant, that there was no occasion to take away the threads which are so disagreeable in chicory, sorrel, and ordinary spinach. We partook of this dish with relish—the flavour—analogous to spinach, had something in it more refined, less grassy in taste. The cultivation is easy: sow the seed in April (October) in a well-manured bed, for the plant is greedy; water it. The leaves may be gathered from the time the plant attains 50 centimetres (say 20 inches) in height. They grow up again quickly. In less than eight days afterwards another gathering may take place, and so on to the end of the year.
Chualar, California is named after a Native American term for a goosefoot abundant in the region, probably the California goosefoot (Blitum californicum).
Certain species grow in large thickets, providing cover for small animals. Goosefoot foliage is used as food by the caterpillars of certain Lepidoptera. The seeds are eaten by many birds, such as the yellowhammer (Emberiza citrinella) of Europe or the white-winged fairy-wren (Malurus leucopterus) of Australia. Goosefoot pathogens include the positive-sense ssRNA viruses – apple stem grooving virus, sowbane mosaic virus and tobacco necrosis virus.
The genus Chenopodium was described by Carl Linnaeus in 1753 (In: Species Plantarum, Vol. 1, p. 218–222). Type species is Chenopodium album. This generic name is derived from the particular shape of the leaf, which is similar to a goose's foot: from Greek χήν (chen), "goose" and πούς (pous), "foot" or ποδίον (podion), "little foot".
In its traditional circumscription, Chenopodium comprised about 170 species.[2] Phylogenetic research revealed, that the genus was highly polyphyletic and did not reflect how species were naturally related. Therefore, a new classification was necessary. Mosyakin & Clemants (2002, 2008) separated the glandular species as genus Dysphania (which includes epazote) and Teloxys in tribe Dysphanieae. Fuentes-Bazan et al. (2012) separated many species to genera Blitum (in tribe Anserineae), Chenopodiastrum, Lipandra, and Oxybasis (like Chenopodium in tribe Atripliceae). They included Rhagodia and Einadia in Chenopodium.[1]
†Chenopodium wetzleri fossil seeds of the Chattian stage, Oligocene, are known from the Oberleichtersbach Formation in the Rhön Mountains, central Germany.[9]
Chenopodium is a genus of numerous species of perennial or annual herbaceous flowering plants known as the goosefoots, which occur almost anywhere in the world. It is placed in the family Amaranthaceae in the APG II system; older classification systems, notably the widely used Cronquist system, separate it and its relatives as Chenopodiaceae, but this leaves the rest of the Amaranthaceae polyphyletic. However, among the Amaranthaceae, the genus Chenopodium is the namesake member of the subfamily Chenopodioideae.
Kenopodio aŭ Chenopodium estas genro de multnombraj specioj de multjaraj aŭ unujaraj herbeca florplantoj konataj en kelkaj landoj kiel anserpiedoj, kiuj estas preskaŭ ĉie en la mondo.[1] Ĝi estas lokigita en la familio de Amarantacoj en la sistemo APG II; pli malnovaj klasigaj sistemoj, ĉefe ĉe la amplekse uzata sistemo Cronquist, separinte ĝin kaj ties parencoj kiel Kenopodiacoj,[2] sed tio lasas la reston de Amarantacoj kiel polifiletika. Tamen, inter Amarantacoj, la genro Chenopodium estas nomiga membro de la subfamilio Chenopodioideae.
En Aŭstralio, la plej granda grupo de specioj de Chenopodium estas inter la plantoj nomitaj "bluebushes" (bluaj arbustoj). Chualar [ĉuaLAR] en Kalifornio estas nomata laŭ vorto de indianoj por anserpiedo abunda en la regiono, probable la Kalifornia anserpiedo (Blitum californicum).
Lastatempoe grava kaj disvastigata specio estas la kvinoo (Chenopodium quinoa).
Kenopodio aŭ Chenopodium estas genro de multnombraj specioj de multjaraj aŭ unujaraj herbeca florplantoj konataj en kelkaj landoj kiel anserpiedoj, kiuj estas preskaŭ ĉie en la mondo. Ĝi estas lokigita en la familio de Amarantacoj en la sistemo APG II; pli malnovaj klasigaj sistemoj, ĉefe ĉe la amplekse uzata sistemo Cronquist, separinte ĝin kaj ties parencoj kiel Kenopodiacoj, sed tio lasas la reston de Amarantacoj kiel polifiletika. Tamen, inter Amarantacoj, la genro Chenopodium estas nomiga membro de la subfamilio Chenopodioideae.
En Aŭstralio, la plej granda grupo de specioj de Chenopodium estas inter la plantoj nomitaj "bluebushes" (bluaj arbustoj). Chualar [ĉuaLAR] en Kalifornio estas nomata laŭ vorto de indianoj por anserpiedo abunda en la regiono, probable la Kalifornia anserpiedo (Blitum californicum).
Lastatempoe grava kaj disvastigata specio estas la kvinoo (Chenopodium quinoa).
Chenopodium es un género de cerca de 150 especies de fanerógamas, conocidas genéricamente como cenizos o quinuas. Contiene muchas plantas de menor a moderada importancia como cultivos alimentarios, tanto hojas comestibles y pseudo-cereales, incluyendo a Chenopodium quinoa, Chenopodium pallidicaule, Chenopodium album, Chenopodium bonus-henricus, y Chenopodium ambrosioides. Los cenizos se usan como plantas comestibles para larvas de algunas especies de lepidópteros.
En el sistema APG II (2003) está colocada en la familia de las Amaranthaceae, pero más tempranamente, por ej. en el sistema Cronquist (1981), estaba en la familia Chenopodiaceae.
Son plantas anuales, sin olor. Tallos de 20-80 cm de largo, erectos o ascendentes, algunos muy ramificados desde cerca de la base, glabros, a menudo algo de color rojizo-verdoso o rojizo con rayas. Hojas cortas y largo pecioladas. Láminas foliares de 1-10 cm de largo, en su mayoría 1-2 veces más largas que anchas, ovado-triangulares a algo rómbicas, punta afilada en la punta, en ángulo o cónica en la base, verdes y ligeramente carnosas en la textura, onduladas o con pocos o varios dientes romos, irregulares, las superficies glabras. Inflorescencias axilares y, a veces terminales también, que consisten en grupos densos de flores, las terminales generalmente dispuestas en espigas, estas a veces agrupadas en panículas pequeñas. Las flores no todos maduran al mismo tiempo. Frutas de 0.7-1.2 mm de largo, ovoides, las semillas posicionado verticalmente sobre todo, la fina pared, membranosa, y algo translúcido, liso, separarse fácilmente de la semilla. Las semillas de color marrón rojizo a marrón oscuro, brillante, áspera finamente y / o con una débil red de nervios finos y bajos, en ángulo a lo largo del borde. Tiene un número de cromosomas de 2 n = 36.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 218–222. 1753.[2] La especie tipo es: Chenopodium rubrum L.
Chenopodium: nombre genérico que deriva de la particular forma de las hojas similares a las patas de ganso: del griego "chen" = (ganso) y "pous" = (pie) o "podion" = (pie pequeño).
Chenopodium es un género de cerca de 150 especies de fanerógamas, conocidas genéricamente como cenizos o quinuas. Contiene muchas plantas de menor a moderada importancia como cultivos alimentarios, tanto hojas comestibles y pseudo-cereales, incluyendo a Chenopodium quinoa, Chenopodium pallidicaule, Chenopodium album, Chenopodium bonus-henricus, y Chenopodium ambrosioides. Los cenizos se usan como plantas comestibles para larvas de algunas especies de lepidópteros.
En el sistema APG II (2003) está colocada en la familia de las Amaranthaceae, pero más tempranamente, por ej. en el sistema Cronquist (1981), estaba en la familia Chenopodiaceae.
Hanemalts (Chenopodium L.) on nelgilaadsete seltsi rebasheinaliste sugukonda kuuluv rohttaimede perekond.
Varem arvati hanemalts maltsaliste seltsi, aga viimaste uuringute andmetel tuleb kõik maltsalised rebasheinaliste sugukonda arvata. Vahel käsitletakse maltsalisi rebasheinaliste sugukonna alamsugukonnana. Hanemaltsa lähedane perekond on Dysphania ja mõned selle perekonna liikmed, näiteks ussikeel, arvati varem hanemaltsa perekonda.
Hanemaltsa perekonda kuulub umbes 150 liiki. Nende hulgas on nii ühe- kui ka mitmeaastasi taimi. Perekond on levinud peaaegu kõikjal maailmas.
Hanemaltsa perekonda kuulub mitu söödavate lehtedega taime. Neid kasutatakse salatina nagu hanemaltsadele suhteliselt lähedast spinatit. Selliste taimede hulka kuuluvad valge, tervelehine, ere, tšiili ja vits-hanemalts ning Chenopodium pallidicaule. Juba 6000 aastat vanadest asulakohtadest on leitud valge-hanemaltsa (Ertebølle kultuur Taanis ja Skånes) ning C. berlandieni (Põhja-Ameerikas) toiduks kasutamise jälgi. Eestiski on näljahädade ajal ikka maltsa söödud.
Tänapäeval suureneb maailmas huvi hanemaltsaseemnete vastu, mis kuuluvad gluteenivaba dieedi koosseisu. Tšiili hanemaltsa seemnetest saadav kinoaõli on sarnaste, kuid pisut paremate omadustega kui maisiõli. Hanemaltsaõli toodetakse ussikeele seemnetest, mida enam ei arvata hanemaltsa perekonda. Väikeste kõvade hanemaltsaseemnete abil toodeti vanasti šagräännahka. Valge hanemalts on molekulaarbioloogias klorofüllaasi tundmaõppimise üks etalonorganisme.
Hanemaltsa, eriti valge hanemaltsa õietolm on laialt levinud allergeen ja heinapalaviku sagedane põhjus. Mitme hanemaltsaliigi seemned on idanemisvõimelised mitu aastat ning see teeb nad umbrohtudeks ja invasiivseteks liikideks.
Mitu hanemaltsaliiki moodustavad suuri tihnikuid, mis pakuvad väiksematele loomadele varjupaika. Paljud liblikate, näiteks öölaste, röövikud toituvad hanemaltsadel ja need liblikad munevad maltsalehtede alakülgedele või maltsavartele. Paljud linnud, näiteks talvike, söövad meeleldi hanemaltsaseemneid.
Hanemalts (Chenopodium L.) on nelgilaadsete seltsi rebasheinaliste sugukonda kuuluv rohttaimede perekond.
Varem arvati hanemalts maltsaliste seltsi, aga viimaste uuringute andmetel tuleb kõik maltsalised rebasheinaliste sugukonda arvata. Vahel käsitletakse maltsalisi rebasheinaliste sugukonna alamsugukonnana. Hanemaltsa lähedane perekond on Dysphania ja mõned selle perekonna liikmed, näiteks ussikeel, arvati varem hanemaltsa perekonda.
Hanemaltsa perekonda kuulub umbes 150 liiki. Nende hulgas on nii ühe- kui ka mitmeaastasi taimi. Perekond on levinud peaaegu kõikjal maailmas.
Hanemaltsa perekonda kuulub mitu söödavate lehtedega taime. Neid kasutatakse salatina nagu hanemaltsadele suhteliselt lähedast spinatit. Selliste taimede hulka kuuluvad valge, tervelehine, ere, tšiili ja vits-hanemalts ning Chenopodium pallidicaule. Juba 6000 aastat vanadest asulakohtadest on leitud valge-hanemaltsa (Ertebølle kultuur Taanis ja Skånes) ning C. berlandieni (Põhja-Ameerikas) toiduks kasutamise jälgi. Eestiski on näljahädade ajal ikka maltsa söödud.
Tänapäeval suureneb maailmas huvi hanemaltsaseemnete vastu, mis kuuluvad gluteenivaba dieedi koosseisu. Tšiili hanemaltsa seemnetest saadav kinoaõli on sarnaste, kuid pisut paremate omadustega kui maisiõli. Hanemaltsaõli toodetakse ussikeele seemnetest, mida enam ei arvata hanemaltsa perekonda. Väikeste kõvade hanemaltsaseemnete abil toodeti vanasti šagräännahka. Valge hanemalts on molekulaarbioloogias klorofüllaasi tundmaõppimise üks etalonorganisme.
Hanemaltsa, eriti valge hanemaltsa õietolm on laialt levinud allergeen ja heinapalaviku sagedane põhjus. Mitme hanemaltsaliigi seemned on idanemisvõimelised mitu aastat ning see teeb nad umbrohtudeks ja invasiivseteks liikideks.
Mitu hanemaltsaliiki moodustavad suuri tihnikuid, mis pakuvad väiksematele loomadele varjupaika. Paljud liblikate, näiteks öölaste, röövikud toituvad hanemaltsadel ja need liblikad munevad maltsalehtede alakülgedele või maltsavartele. Paljud linnud, näiteks talvike, söövad meeleldi hanemaltsaseemneid.
Sabi (Chenopodium) Amaranthaceae familiako generoa da, 150 espezie inguru dituena. Landare apaingarria, lore gorri ugari, mulkotan, ematen dituena da.[1]
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Sabi (Chenopodium) Amaranthaceae familiako generoa da, 150 espezie inguru dituena. Landare apaingarria, lore gorri ugari, mulkotan, ematen dituena da.
Savikat (Chenopodium) on kasvisuku revonhäntäkasvien, aiemman luokituksen mukaan savikkakasvien (Chenopodiaceae) heimossa. Siihen kuuluu lähes 130 lajia.[1] Useimmat savikat ovat yksivuotisia ruohoja, joiden lehdet ovat kierteisesti. Monet savikkalajit ovat ulkomuodoltaan hyvin muuntelevia.[2]
Savikat saattaa sekoittaa maltsoihin (Atriplex). Savikat ovat erotettavissa maltsoista kaksineuvoisuutensa (maltsat ovat yksineuvoisia) ja maltsoille tyypillisten hedelmän suojuslehtien puuttumisen perusteella.
Savikkalajeista monet, kuten jauhosavikka (Chenopodium album), ovat rikkakasveja. Suvussa on myös useita hyötykasveja kuten ravintokasvit hyvänheikinsavikka (Chenopodium bonus-henricus), marjasavikka (Chenopodium foliosum) ja kvinoa (Chenopodium quinoa).
Uuden 2010-luvulla julkaistun systematiikan mukaan savikat, vanha Chenopodium-suku, on hajotettu useisiin sukuihin: Blitum, Chenopodiastrum, Chenopodium (s. str.), Lipandra, Oxybasis ja Teloxys.[5] Lisäksi joitain lajeja sijoitetaan toisinaan Dysphania-sukuun.
Savikat (Chenopodium) on kasvisuku revonhäntäkasvien, aiemman luokituksen mukaan savikkakasvien (Chenopodiaceae) heimossa. Siihen kuuluu lähes 130 lajia. Useimmat savikat ovat yksivuotisia ruohoja, joiden lehdet ovat kierteisesti. Monet savikkalajit ovat ulkomuodoltaan hyvin muuntelevia.
Savikat saattaa sekoittaa maltsoihin (Atriplex). Savikat ovat erotettavissa maltsoista kaksineuvoisuutensa (maltsat ovat yksineuvoisia) ja maltsoille tyypillisten hedelmän suojuslehtien puuttumisen perusteella.
Savikkalajeista monet, kuten jauhosavikka (Chenopodium album), ovat rikkakasveja. Suvussa on myös useita hyötykasveja kuten ravintokasvit hyvänheikinsavikka (Chenopodium bonus-henricus), marjasavikka (Chenopodium foliosum) ja kvinoa (Chenopodium quinoa).
Chenopodium, les Chénopodes, sont un genre de plantes dicotylédones, annuelles, herbacées, très odorantes de la famille des Amaranthaceae ou, des Chenopodiaceae, en fonction de la classification retenue. Les chénopodes sont largement répandu dans le monde entier, principalement en zone tempérée et subtropicale[2]. L'Europe en compte plusieurs dizaines d'espèces (trente, rien qu'en Pologne)[3].
C'est un exemple de plante hémérochore en provenance d'Australie, plutôt qu'ayant transité d'Europe vers l’Australie[réf. nécessaire].
Le genre doit son nom à la ressemblance des feuilles avec la trace d'une patte d'oie (du latin scientifique chenopodium, formé à partir des mots grecs χήν,-νός, chéinos [oie] et πόδῖον, podios [petit pied], littéralement patte-d'oie)[4].
Diverses espèces de chénopodes sont cultivées et mangées, et/ou ont été utilisées par les médecines traditionnelles. On sait qu'ils sont riches en flavonoides (glucosides de type kaempférol et quercétine), en acides phénoliques et en terpénoïdes[5],[6]. Leurs feuilles sont riches en caroténoïdes et leurs graines sont riches en protéines et lipides[7].
Plusieurs propriétés médicinales ont été confirmées en laboratoire et d'autres récemment découvertes ou à l'étude (activités antiprurit, antibactérienne, antifongiques et anticancer…)[7],[8],[9],[10],[11].
Ce genre a été décrit par le naturaliste suédois Carl von Linné (1707-1778).
Dans la classification de Cronquist il est classé dans la famille des Chenopodiaceae, tandis que dans la classification APG III, il fait partie des Amaranthaceae.
Selon GRIN (27 septembre 2015)[12] :
Notez que le Chénopode bon-Henri, espèce bien connue des francophones, auparavant nommé Chenopodium bonus-henricus L. est considéré par GRIN comme synonyme de Blitum bonus-henricus[13].
Selon Tropicos (27 septembre 2015)[14] (Attention liste brute contenant possiblement des synonymes) :
Dans le langage courant ces plantes sont connues sous des noms tels que le chénopode blanc (Chenopodium album L.), tandis que d'autres chénopodes sont éventuellement classés par les botanistes dans d'autres genres comme le chénopode bon-Henri ou épinard sauvage (Blitum bonus-henricus (L.) Rchb.[12], syn. Chenopodium bonus-henricus L.) ou l'épazote (Dysphania ambrosioides (L.) Mosyakin & Clemants[15], syn. Chenopodium ambrosioides L.).
Chenopodium, les Chénopodes, sont un genre de plantes dicotylédones, annuelles, herbacées, très odorantes de la famille des Amaranthaceae ou, des Chenopodiaceae, en fonction de la classification retenue. Les chénopodes sont largement répandu dans le monde entier, principalement en zone tempérée et subtropicale. L'Europe en compte plusieurs dizaines d'espèces (trente, rien qu'en Pologne).
C'est un exemple de plante hémérochore en provenance d'Australie, plutôt qu'ayant transité d'Europe vers l’Australie[réf. nécessaire].
Loboda (gusja noga, lat. Chenopodium), biljni rod sa prekop 100 vrsta[1] jednogodišnjeg raslinja iz porodice štirovki (Amaranthaceae). naziv gusja noga prijevod je latinskog imena koje dolazi od grčkih riječi chen (guska) o podion (nožica), i to zbog oblika listova nalik stopalu guske.[2]
Rod je raširen po Euroaziji i Sjevernoj Americi. U Hrvatskoj su najčešće bijela i trokutnolisna loboda. Listovi trokutnolisne lobode mogu se pripremati kao špinat. Takozvana mirisava loboda (Dysphania ambrosioides) koja je u Europu unešena u 17. stoljeću iz Amerike, nije loboda, nego pripada rodu Dysphania.
Sinonimi:
Loboda (gusja noga, lat. Chenopodium), biljni rod sa prekop 100 vrsta jednogodišnjeg raslinja iz porodice štirovki (Amaranthaceae). naziv gusja noga prijevod je latinskog imena koje dolazi od grčkih riječi chen (guska) o podion (nožica), i to zbog oblika listova nalik stopalu guske.
Rod je raširen po Euroaziji i Sjevernoj Americi. U Hrvatskoj su najčešće bijela i trokutnolisna loboda. Listovi trokutnolisne lobode mogu se pripremati kao špinat. Takozvana mirisava loboda (Dysphania ambrosioides) koja je u Europu unešena u 17. stoljeću iz Amerike, nije loboda, nego pripada rodu Dysphania.
Pólšica (Chenopodium) je ród ze swójby pólšicowych rostlinow (Amaranthaceae), prjedy (Chenopodiaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Jeli sy jedyn z mjenowanych njedostatkow skorigował(a), wotstroń prošu potrjecheny parameter předłohi {{Předźěłuj}}. Podrobnosće namakaš w dokumentaciji.
Chenopodium L. 1753 è un genere di piante Spermatofite Dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Amaranthaceae, dall'aspetto di piccole erbacee annuali o perenni dalla tipica infiorescenza a pannocchia.
La famiglia delle Amaranthaceae è abbastanza numerosa con 170 generi e circa 2400 specie[1]; mentre il genere Chenopodium comprende oltre 150 specie, abbondantemente presenti nelle zone temperate dell'emisfero boreale e australe. Sul territorio italiano sono una ventina le specie presenti spontaneamente di questo genere.
La classificazione tassonomica di questo genere è in via di definizione in quanto fino a poco tempo fa apparteneva alla famiglia delle Chenopodiaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist), mentre ora con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (Classificazione APG II) tutte le specie delle Chenopodiaceae sono state incluse nella famiglia delle Amaranthaceae in quanto le differenze tra i due gruppi sono molto poco marcate[1].
Tutto il genere viene considerato di difficile classificazione ed è ancora superficialmente capito. Pignatti a proposito del Gruppo Chenopodium album lo definisce “un groviglio di forme quasi inestricabile”[2] (ne è la prova il recente spostamento da un punto di vista tassonomico dell'intera famiglia).
Non tutti gli autori sono concordi sulla consistenza numerica del genere. Ad esempio alcuni testi considerano le seguenti due specie: Chenopodium capitatum (L.) Asch. e Chenopodium foliosum Asch. comprese nel genere Blitum[3]. Mentre altri autori hanno spostato al genere Dysphania le seguenti specie: Chenopodium ambrosioides L. e Chenopodium anthelminticum L. Qui di seguito viene proposta la classificazione scientifica di questo genere[4]:
Data la complessità del genere le varie specie sono raggruppate in sezioni, sottosezioni o sottogeneri. L'elenco che segue indica alcune di queste sottodivisioni[5]:
Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere (solamente per le specie spontanee della flora italiana) l'elenco che segue utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche[6].
Il genere Chenopodium ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Un genere molto simile al Chenopodium è il genere Blitum Scop. (1772). In effetti alcune specie di Chenopodium sono state trasferite a questo genere la cui caratteristica principale sono i frutti carnosi a forma di bacca e vivacemente colorati di rosso. Un altro genere affine è Dysphania R. Brown (1810). Anche in questo caso alcune specie di Chenopodium sono “passate” a questo genere. Si tratta comunque di un genere con specie in prevalenza tropicali o subtropicale e quindi non presente in Europa.
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Chenopodium. Il nome generico (Chenopodium) deriva dalla particolare conformazione delle foglie simile al piede dell'oca: dal greco ” chen” (= oca) e ” pous” (= piede) oppure ” podion” (= piccolo piede)[7] È stato il botanico francese Joseph Pitton de Tournefort (Aix-en-Provence, 5 giugno 1656 – Parigi, 28 dicembre 1708) che per primo pensò ad una tale allusione per il nome di queste piante[8]. In effetti la forma delle foglie di queste piante hanno da sempre colpito la fantasia delle varie popolazioni: sia gli inglesi che i francesi o i tedeschi mantengono la stessa etimologia, ad esempio Goosefood per gli inglesi oppure Gänsefuss per i tedeschi.
Il nome scientifico attualmente accettato di questo genere (Chenopodium) è stato proposto da Carl von Linné (Rashult, 23 maggio 1707 –Uppsala, 10 gennaio 1778), biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione Species Plantarum del 1753.
I dati morfologici si riferiscono soprattutto alle specie europee e in particolare a quelle spontanee italiane.
Sono piante perenni o annuali di tipo erbaceo ma a volte quasi arbustivo altre suffruticoso (ma raramente) con portamento eretto-ascendente a forma vagamente piramidale. Alcune specie sono spinose. Queste piante vengono classificate tra le “apetale" in quanto prive di corolla (il perianzio è presente ma ridotto). Si distinguono inoltre in quanto le foglie sono prive di ocrea e la pianta non ha lattice e in genere sono glabre (al massimo hanno dei peli vischiosi). Possiedono un odore erbaceo sgradevole (di cedronella) e un caratteristico “indumento” farinoso (vedi il nome comune) sui fusti e sulle foglie. L'altezza di queste piante può oscillare da un decimetro a oltre un metro (oltre 2 – 3 metri e più per le specie tropicali). La forma biologica prevalente della specie è terofita scaposa (T scap), mentre alcune specie sono emicriptofite scapose (H scap).
Le radici possono essere secondarie da rizoma oppure fittonanti (secondo il ciclo biologico della specie).
La disposizione delle foglie lungo il fusto è alterna. La forma delle foglie può essere saettiformi, triangolari-astate oppure romboidali con base più o meno troncata, ma anche lanceolate, lineari o oblunghe. Il margine delle foglie può essere intero, ondulato, crenulato, dentato (a volte alla base della foglie sono presente due denti più pronunciati) o lobato. La larghezza massima della foglie generalmente è nella parte inferiore della lamina. Il colore delle foglie è verde ma può essere anche glauco e generalmente sono farinose (almeno di sotto). Le foglie sono picciolate e spesso si trovano all'ascella delle infiorescenze (foglie di tipo bratteale).
L'infiorescenza è priva di brattee ma in genere è fogliosa nella parte basale; la forma è quella di una spiga di densi glomeruli informi interrotta o continua. Ogni glomerulo contiene diversi fiori globosi sessili verdastri o di altri colori (rossastri). L'infiorescenza è principalmente terminale; sono comunque presenti dei brevi glomeruli di fiori all'ascella delle foglie inferiori. A volte la parte terminale dell'infiorescenza può essere piegata dal proprio peso.
I fiori sono ermafroditi (raramente unisessuali: in questo caso i fiori terminali sono maschili, mentre quelli laterali sono femminili), tetrameri o pentameri (i vari verticilli – calice e stami - sono formati da 4 - 5 parti) e attinomorfi. Il colore dei fiori è verde, biancastro o rossiccio. Il perianzio è persistente alla fruttificazione.
Il frutto è una capsula (ma in alcuni casi è una bacca) che alla maturità diventa carnosa e succosa e con indeiscenza irregolare. Ogni frutto contiene un solo seme bruno-lucente (o opaco) rotondeggiante in posizione verticale o orizzontale. L'embrione è rotondeggiante a ferro di cavallo. Il pericarpo (parte esterna del frutto) è aderente oppure no.
Le piante di questo genere sono ampiamente diffuse nelle regioni temperate di tutto il globo. Se introdotte in una certa zona facilmente s'insediano lungo i margine delle strade, fra le macerie e i luoghi ruderali, ma anche nei centri cittadini. Sui rilievi vegetano fra la zona mediterranea dell'ulivo e quella submontana del castagno. Possono giungere fino al limite delle conifere e delle faggete.
Della ventina di specie spontanee della flora italiana 16 vivono sull'arco alpino. La tabella seguente mette in evidenza alcuni dati relativi all'habitat, al substrato e alla diffusione delle specie alpine[11].
Legenda e note alla tabella.
Per il “substrato” con “Ca/Si” si intendono rocce di carattere intermedio (calcari silicei e simili); vengono prese in considerazione solo le zone alpine del territorio italiano (sono indicate le sigle delle province).
Molte specie hanno delle proprietà usate dalla medicina popolare come quelle antiscorbutiche (combatte lo scorbuto con la presenza di vitamine) del Chenopodium bonus-henricus, oppure antelmintica (elimina svariati tipi di vermi o elminti parassiti) proprietà derivata soprattutto dall'olio essenziale chiamato “essenza di chenopodio”. Altre proprietà sono sempre secondo la medicina popolare: carminative (favorisce la fuoriuscita dei gas intestinali), stomachiche (agevola la funzione digestiva), antiflogistiche (guarisce dagli stati infiammatori) e digestive in generale. Altre piante come il Chenopodium foetidum sono antispasmodiche (attenua gli spasmi muscolari, e rilassa anche il sistema nervoso) e antireumatiche; mentre il Chenopodium chilense ha proprietà vermifughe (elimina i vermi intestinali)[12].
Queste piante sono sempre state utilizzate come alimentazione umana. Ad esempio la specie Chenopodium quinoa era chiamata “riso minore” dalle popolazioni peruviane. In certi periodi è stato uno dei cibi di base dell'alimentazione nelle zone montane dell'America del sud prima che gli europei introdussero in quelle zone i cereali eurasiatici. Per lungo tempo la specie Chenopodium bonus-henricus ha sostituito validamente lo spinacio. Un'altra pianta alimentare è il Chenopodium capitatum conosciuto tra l'altro anche nell'emisfero australe. Conosciuto è anche il Chenopodium virgatum i cui frutti sono simili alla fragola (ma solo morfologicamente). Il Chenopodium album è coltivato (o veniva coltivato) nell'America boreale dagli indiani del Nuovo Messico e dalle tribù abitatrici dell'Arizona. In certi casi i minuti semi possono essere usati come il “riso” oppure macinati per produrre della farina; altrimenti si consumano le giovani foglie come insalata o in minestra o cotte come gli spinaci. Anche dall'altra parte del mondo (India e zone temperate del'Himalaya) questa pianta è usata in cucina[12]. L'uso culinario di queste piante è molto antico, da ricerche fatte sembra che gli uomini se ne cibassero già 6000 anni fa.
Le prime notizie certe dell'introduzione, nei giardini europei, di una specie di questo genere (Chenopodium ambrosioides) si hanno nel 1640. Piante da giardino sono: Chenopodium botys per le sue proprietà aromatiche, il Chenopodium purparascens e il Chenopodium amaranticolor per la colorazione dell'infiorescenza, e infine il Chenopodium giganteum per le sue foglie molto ornamentali[12].
Chenopodium L. 1753 è un genere di piante Spermatofite Dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Amaranthaceae, dall'aspetto di piccole erbacee annuali o perenni dalla tipica infiorescenza a pannocchia.
Balanda (lot. Chenopodium, angl. Goosefoot) – burnotinių (Amaranthaceae) šeimos augalų gentis. Lotyniškasis pavadinimas kildinamas iš graikų k. žodžių χην – žąsis ir πόδι – koja; šios genties augalų lapų forma primena žąsies pėdą. Žiedai sukrauti į kamuolėlius šluotelės pavidalo žiedynuose. Vaisius ištisai arba dalinai apgaubtas apyžiedžio.
Gentyje yra apie 150 rūšių, paplitusių visame pasaulyje. Lietuvoje auga šios rūšys:
Bolivinė balanda (Chenopodium quinoa) yra senovinis maistinis augalas, prisitaikęs augti šaltame sausame aukštikalnių klimate. Iš šios balandos bei baltosios (C. album), blyškiosios (C. pallidicaule) ir pietinės (C. berlandieri) balandų gaminami balandų miltai. Vikiteka
Ganzenvoet (Chenopodium) is een geslacht uit de Amarantenfamilie (Amaranthaceae). Het geslacht telt zo'n honderd soorten, die voornamelijk in gematigde streken voorkomen. De naam ganzenvoet refereert aan de bladvorm van sommige soorten. Chenopodium is een samenstelling van χήν, 'chēn' (= gans) en πόδιον, podion (= voetje).
Quinoa (Chenopodium quinoa) is al duizenden jaren in gebruik in de Andes. De zaden worden gemalen tot meel en gebakken als brood of gefermenteerd tot een zure pap. Andere ganzenvoetsoorten, zoals met name spinazie (Spinacia oleracea), worden gebruikt als bladgroente. Quinoa-zaden worden ook als bestanddeel gebruikt in shampoos en conditioners. Daarnaast is quinoa gekookt of gestoomd zeer goed te eten als vervanger van graan.
De zeer algemeen voorkomende melganzenvoet (Chenopodium album) wordt vaak als onkruid beschouwd, maar de bladeren zijn eetbaar, evenals de met de quinoa verwante zaden. Deze hebben een hoog gehalte aan eiwitten, caroteen, calcium, kalium en ijzer.
Welriekende ganzenvoet (Dysphania ambrosioides, synoniem: Chenopodium ambrosioides) levert chenopodiumolie, die als wormmiddel wordt ingezet. Ook thee getrokken van deze soort werd als geneesmiddel tegen wormen gebruikt.
Het pollen van deze plant kan leiden tot allergische reacties, verwant aan hooikoorts.
... · Achyranthes · Amaranthus (Amarant) · Atriplex (Melde) · Axyris · Bassia (Zoutkruid) · Beta (Biet) · (Blitum (Aardbeispinazie)) · Celosia · Chenopodium (Ganzenvoet) · Corispermum (Vlieszaad) · Dysphania · Halocnemum · Halothamnus · Haloxylon · Kochia · Krascheninnikovia · Polycnemum (Knarkruid) · Ptilotus · Salicornia (Zeekraal) · Salsola (Loogkruid) · Spinacia · Suaeda · ...
Ganzenvoet (Chenopodium) is een geslacht uit de Amarantenfamilie (Amaranthaceae). Het geslacht telt zo'n honderd soorten, die voornamelijk in gematigde streken voorkomen. De naam ganzenvoet refereert aan de bladvorm van sommige soorten. Chenopodium is een samenstelling van χήν, 'chēn' (= gans) en πόδιον, podion (= voetje).
Melde (Chenopodium) er ei planteslekt i amarantfamilien som veks over store delar av verda. Ho inneheld rundt 150 artar. «Melde» blir brukt som namn på mange av artane i familien. Mange av dei er blitt brukt som matplantar i lang tid, fleire av dei som spinatvekstar men også om lag som korn gjennom quinoa. Elles er mange meldeplantar rekna som ugras.
Dei fleste artane er eittårige med skruestilte blad som er snaue, med kjertelhår eller kuleforma mjølhår. Dei har ørsmå, tokjønna blomar med grønt blomsterdekke. Blomane sit i toppstilte knippe eller nøste, eller i bladhjørna. Frukta er ei mørk nøtt som er gøymt i eit hylster. Meldefrø inneheld generelt mykje stive og til dels også olje.
Rundt 30 meldeartar er funne i Noreg, som meldestokk, stolt henrik, bærmelde, frømelde, hjartemelde, jordbærmelde og raudmelde. Ein reknar med at dei fleste av desse er komne til landet med ballast, saman med grasfrø, i innført saueull eller på anna vis.
Meldestokk er ein utbreidd meldeplante i «den gamle verda» som er blitt dyrka til mat og dyrefôr. Det er gjerne frø frå denne melda ein finn når ein siktar korn.
I «den nye verda» er quinoa ein gammal kulturplante som er blitt dyrka i Andes og har frø som kan malast til mjøl. Også blada kan etast. Texasmelde er ein nærskyld plante frå Nord-Amerika som er blitt brukt på liknande vis, sjølv om han i dag gjerne er rekna som eit ugras.
Melde (Chenopodium) er ei planteslekt i amarantfamilien som veks over store delar av verda. Ho inneheld rundt 150 artar. «Melde» blir brukt som namn på mange av artane i familien. Mange av dei er blitt brukt som matplantar i lang tid, fleire av dei som spinatvekstar men også om lag som korn gjennom quinoa. Elles er mange meldeplantar rekna som ugras.
Dei fleste artane er eittårige med skruestilte blad som er snaue, med kjertelhår eller kuleforma mjølhår. Dei har ørsmå, tokjønna blomar med grønt blomsterdekke. Blomane sit i toppstilte knippe eller nøste, eller i bladhjørna. Frukta er ei mørk nøtt som er gøymt i eit hylster. Meldefrø inneheld generelt mykje stive og til dels også olje.
Rundt 30 meldeartar er funne i Noreg, som meldestokk, stolt henrik, bærmelde, frømelde, hjartemelde, jordbærmelde og raudmelde. Ein reknar med at dei fleste av desse er komne til landet med ballast, saman med grasfrø, i innført saueull eller på anna vis.
Meldestokk er ein utbreidd meldeplante i «den gamle verda» som er blitt dyrka til mat og dyrefôr. Det er gjerne frø frå denne melda ein finn når ein siktar korn.
I «den nye verda» er quinoa ein gammal kulturplante som er blitt dyrka i Andes og har frø som kan malast til mjøl. Også blada kan etast. Texasmelde er ein nærskyld plante frå Nord-Amerika som er blitt brukt på liknande vis, sjølv om han i dag gjerne er rekna som eit ugras.
Ugrasmeldeslekta (Chenopodium) er ei slekt i amarantfamilien.
De er ett- eller flerårige urter, busker og små trær. Unge stengler og blad er ofte dekket av væskeholdige, runde trikomer som faller av etter en stund. Som regel er enten alle blomster tvekjønnede, eller så sitter tvekjønnede blomster og hunnblomster på samme plante, men det er også noen få særbu arter. Blomsterstanden er et aks eller en klase som er side- eller endestilt. Forblad mangler. Det er nesten alltid fem pollenbærere og to arr. Frøene er svarte.
Ugrasmeldeslekta omfatter i moderne systematikk omtrent 90 arter som er utbredt over hele verden. De vokser som ugras i åkrer, hager, langs vegkanter og på ruderatmark. Mer opprinnelig voksesteder er havstrender og ørkener. Den vanligste arten i Norge er meldestokk, men mange flere arter er funnet som mer eller mindre tilfeldige ugras. Frøene er i stand til å overleve i jorda i mange år før de spirer.
Flere av artene har litt betydning som bladgrønnsaker og på grunn av at de har spiselige frø. Mest kjent er den søramerikanske quinoa.
Denne gruppen ble i eldre systematikk regnet til meldefamilien (Chenopodiaceae). I moderne systemer, som tar hensyn til molekylærgenetikk, er den plassert i underfamilien Chenopodioideae i amarantfamilien (Amaranthaceae).
Omfanget av slekta har variert mellom ulike oversikter, og omtrent 150 arter har blitt regnet hit. Moderne fylogenetiske studier har vist at Chenopodium i vid betydning ikke er en naturlig gruppe. Slekter som er skilt ut er Blitum, Chenopodiastrum, Lipandra, Oxybasis, Dysphania og Teloxys. De australske slektene Einadia og Rhagodia hører derimot til midt i Chenopodium i snever betydning.
Ugrasmeldeslekta (Chenopodium) er ei slekt i amarantfamilien.
De er ett- eller flerårige urter, busker og små trær. Unge stengler og blad er ofte dekket av væskeholdige, runde trikomer som faller av etter en stund. Som regel er enten alle blomster tvekjønnede, eller så sitter tvekjønnede blomster og hunnblomster på samme plante, men det er også noen få særbu arter. Blomsterstanden er et aks eller en klase som er side- eller endestilt. Forblad mangler. Det er nesten alltid fem pollenbærere og to arr. Frøene er svarte.
Ugrasmeldeslekta omfatter i moderne systematikk omtrent 90 arter som er utbredt over hele verden. De vokser som ugras i åkrer, hager, langs vegkanter og på ruderatmark. Mer opprinnelig voksesteder er havstrender og ørkener. Den vanligste arten i Norge er meldestokk, men mange flere arter er funnet som mer eller mindre tilfeldige ugras. Frøene er i stand til å overleve i jorda i mange år før de spirer.
Flere av artene har litt betydning som bladgrønnsaker og på grunn av at de har spiselige frø. Mest kjent er den søramerikanske quinoa.
Komosa (Chenopodium L.) – rodzaj roślin, należący w różnych systemach klasyfikacyjnych do rodziny komosowatych lub szarłatowatych (m.in. system APG III z 2009). Obejmuje ponad 100 gatunków spotykanych na całym niemal świecie, z czego w Polsce występuje ok. 30 gatunków, zarówno rodzimych, jak i zawleczonych lub uprawianych. Niektóre gatunki są jadalne. Ważną rośliną pokarmową, zwłaszcza w Ameryce Południowej, jest komosa ryżowa o jadalnych owocach. W przypadku innych gatunków jadalne są zwykle młode wierzchołki pędów (np. komosy strzałkowatej). Niektóre gatunki uprawiane są jako rośliny ozdobne, np. komosa olbrzymia[4].
Zasięg rodzaju obejmuje niemal cały świat, ale największe zróżnicowanie występuje w strefie klimatu umiarkowanego i subtropikalnej[5]. W Polsce występuje ok. 30 gatunków, w tym zarówno gatunki rodzime, jak i gatunki zawleczone i zadomowione oraz uprawiane i przejściowo dziczejące (efemerofity)[6]. Rośliny te zasiedlają zwykle siedliska towarzyszące człowiekowi (ruderalne), wiele gatunków to chwasty w uprawach[4].
Należy do rodziny szarłatowatych (Amaranthaceae) Juss., która wraz z siostrzanymi rodzinami Achatocarpaceae i goździkowate jest jednym z kladów w obrębie rzędu goździkowców (Caryophyllales) i klasy roślin okrytonasiennych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa goździkowe (Caryophyllidae Takht.), nadrząd Caryophyllanae Takht., rząd goździkowce (Caryophyllales Perleb), rodzina komosowate (Chenopodiaceae Vent.), podrodzina Chenopodioideae Burnett., plemię Chenopodieae Dumort., rodzaj komosa (Chenopodium L.)[8].
Komosa (Chenopodium L.) – rodzaj roślin, należący w różnych systemach klasyfikacyjnych do rodziny komosowatych lub szarłatowatych (m.in. system APG III z 2009). Obejmuje ponad 100 gatunków spotykanych na całym niemal świecie, z czego w Polsce występuje ok. 30 gatunków, zarówno rodzimych, jak i zawleczonych lub uprawianych. Niektóre gatunki są jadalne. Ważną rośliną pokarmową, zwłaszcza w Ameryce Południowej, jest komosa ryżowa o jadalnych owocach. W przypadku innych gatunków jadalne są zwykle młode wierzchołki pędów (np. komosy strzałkowatej). Niektóre gatunki uprawiane są jako rośliny ozdobne, np. komosa olbrzymia.
Chenopodium L. é um gênero botânico da família Amaranthaceae.
Chenopodium L. é um gênero botânico da família Amaranthaceae.
Talpa gâștei (Chenopodium) este denumirea populară dată unei grupe de plante din familia Amaranthaceae, dar care este considerată de unii botaniști ca făcând parte din familia Chenopodiaceae.
Talpa gâștei este o plantă erbacee, perenă, cu înălțimea maximă de 150 cm. Secționate, tulpinile și ramurile, care sunt păroase pe margini, se prezintă în patru muchii. Frunzele sunt opuse, cele de la bază au forma palmei, fiind divizate adânc în 5 lobi. Frunzele mijlocii au 3 crestături, iar cele din vârful tulpinii sunt alungite si dințate. La subsuoara frunzelor se găsesc florile de culoare roz, grupate în inflorescențe mici, care înconjoară tulpina. Floarea este formată dintr-un caliciu in formă de tub cu 5 sepale unite între ele, fiecare sepal terminându-se cu o țeapă.
Corola prezintă un inel păros, bilabiat, de forma unei guri, fiind de două ori mai mare decât caliciul. Partea superioară a corolei este de forma unui coif, acoperit cu peri mărunți.
Planta înflorește din iunie până în septembrie. Crește pe marginea drumurilor, prin locuri necultivate si printre ruine.
Are o acțiune antispasmodică și este folosită ca tonic cardiac, sedativ, hipnotic, antispastic general, stomahic, indicat în afecțiuni cardiace, aritmii de origine nervoasă. Se mai poate folosi datorită efectelor tonice pe care le are asupra organismului ca remediu împotriva stărilor depresive.
Genul Chenopodium este răspândit în toată lumea, cuprinzând ca. 100 - 250 de specii, din care în Europa se află 15 - 20 de specii:
Talpa gâștei (Chenopodium) este denumirea populară dată unei grupe de plante din familia Amaranthaceae, dar care este considerată de unii botaniști ca făcând parte din familia Chenopodiaceae.
Українське «лобода» походить від праслов. *elboda, яке, у свою чергу, є похідним від праіндоєвроп. *albho («білий»)[2]. Буквальне значення — «біла рослина» (див. також «лебідь»).
Це однорічні, рідше багаторічні трави, звичайно вкриті борошнистою поволокою. Листки чергові. Квітки у клубочках, звичайно маточково-тичинкові; оцвітина з п'яти листочків (іноді 2-4), при плодах трав'яниста, зрідка соковита. Тичинок звичайно п'ять; приймочки дві, рідко три-п'ять.
Їстівна рослина. Молоді листки й ніжні стебла лободи доречні під час приготування гострих салатів для пом'якшення смаку. На Кавказі листя лободи кладуть в борщ. Додають її як спаржу або шпинат до різноманітних овочевих соусів, пюре. Зілля лободи маринують як капусті. Правда квашене листя має дещо неприємний запах. Відварене листя лободи подрібнюють і пропускають на м'ясорубку. До цієї маси додають трохи молока, сирих яєць, розмочені сухарі, сіль, цибулю і готують смачні овочеві котлети, запіканки, оладки.
У Чилі та Перу лобода нині культивується як важлива салатна, овочева і борошниста рослина.[3]
Див. Список видів роду Лобода.
Chenopodium là chi thực vật có hoa trong họ Amaranthaceae.[1]
| |
Bài viết về phân họ Rau muối này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Chenopodium là chi thực vật có hoa trong họ Amaranthaceae.
Chenopodium L., 1753
Синонимы Типовой вид
Марь (лат. Chenopódium) — род однолетних, двулетних, редко многолетних трав, полукустарников, очень редко — кустарников и деревьев семейства Амарантовые (Amaranthaceae).
На территории России произрастают около 30 видов.
Некоторые виды мари ошибочно называют лебедой.
Обычно травянистые растения, часто с беловатым мучнистым налётом.
Листья очерёдные, сидящие на черешках, зачастую с надрезанной зубчатой листовой пластиной.
Цветки обоеполые, составляют клубочки, собранные в колосовидно-метельчатые соцветия. Прицветнички отсутствуют, околоцветники большей частью пятилистные, иногда 3—4-листные.
Плоды с плёнчатым легко отделимым перикарпием. Семена покрыты твёрдой глянцевой оболочкой.
Разные виды мари относятся к сорным, пищевым, эфирно-масличным, декоративным растениям.
Наибольшее значение для человека имеет киноа (Chenopodium quinoa) — ценная, высокопитательная зерновая культура, издавна выращиваемая народами Южной Америки.
Род включает около 160 видов[4].
Марь (лат. Chenopódium) — род однолетних, двулетних, редко многолетних трав, полукустарников, очень редко — кустарников и деревьев семейства Амарантовые (Amaranthaceae).
На территории России произрастают около 30 видов.
Некоторые виды мари ошибочно называют лебедой.
藜屬（学名：Chenopodium）是一種苋科藜亚科的植物，包含約150種一年生或多年生草本開花植物，幾乎在全世界均有生長，而且是現時世上多個山區民族的主糧。較早分類方法归类为藜科，藜科在被子植物APG II分类法 (修订版)被劃入莧科，以解决多系群问题。
常見的品種有：
这是一篇莧科小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
_at_Atuncolla_near_Sillustani_Juliaca.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
