Calamagrostis epigejos (L.) Roth

Calamagrostis epigejos ye una especie de yerba perteneciente a la familia Poaceae. Ye nativa d'Eurasia y África.

Ilustración

Detalle de la planta

Detalle de la planta nel so hábitat

Descripción

La xamasca ye de color verde y perenne con llongures rizomas. Los tarmos son erectos y miden de 60 a 200 centímetros de llargu, ente que les llámines foliares son de 70 centímetros de llargu y 3-14 mm (en dellos casos hasta 20 milímetros) d'anchu. El so lígula mide 4-12 mm de llargu y ye aguda y llaceriada. La especie tamién tienen una panoja erecta de 15 a 30 centímetros de llargu y que tamién ye rectangular y cuasi llanceolada. Les espiguillas miden 4.5-7 milímetros de llargu, ente que la raquilla enllargar. Les glumes son llanceolaes, ente que'l lema ye namái la metá del so llargor. Les sos arestes son 1-2.5 milímetros y tán asitiaos más cerca del centru de les lemas.^[1] La inflorescencia ye d'un color marrón intensu. Les flores son espigues trupes y estreches de 25-35 cm de llargu.^[1]

Distribución y hábitat

C. epigejos ye nativa d'Eurasia y África, onde s'atopa en llugares de mugor y hábitats salaos pantanosos y húmedos.^[2]

Taxonomía

Calamagrostis epigejos describióse por (L.) Roth y espublizóse en Tentamen Florae Germanicae 1: 34. 1788.^[3]

Etimoloxía

Calamagrostis: nome xenéricu que remanez del griegu kalamos "cálamo" y agrostis "especie de yerba".^[4]

epigejos: epítetu

Sinonimia

• Agrostis alba var. avesiga (Pers.) Richter
• Agrostis epigeios (DC.) Raspail
• Agrostis spura Roem. & Schult.
• Agrostis avesiga Pers. ex Trin.
• Arundo calamagrostis M.Bieb.
• Arundo contracta Gilkib.
• Arundo epigeios L.
• Arundo epigejos L.
• Arundo Entemedia C.C.Gmel.
• Arundo stricta Gilib.
• Athernotus epigeios (L.) Dulac
• Calamagrostis acrathera Peterm.
• Calamagrostis arenicola Fernald
• Calamagrostis costei Sennen
• Calamagrostis epigea St.-Lag.
• Calamagrostis extremiorientalis (Tzvelev) Prob.
• Calamagrostis flabellum Bergeret
• Calamagrostis georgica K.Koch
• Calamagrostis gigantea Roshev.
• Calamagrostis glomerata Boiss. & Buhse
• Calamagrostis huebneriana Rchb.
• Calamagrostis karataviensis P.A.Smirn.
• Calamagrostis koibalensis Reverd.
• Calamagrostis lanceolata Stokes
• Calamagrostis lenkoranensis Steud.
• Calamagrostis macrolepis Litv.
• Calamagrostis macrolepis var. rigidula F.T.Wang
• Calamagrostis meinshausenii (Tzvelev) Vilyasoo
• Calamagrostis × neumaniana Torges
• Calamagrostis odessana Besser ex Andrz.
• Calamagrostis pseudoepigeios Honda *

Calamagrostis rigens Fr.

• Calamagrostis rigidula A.I.Baranov & Skvortz.
• Calamagrostis souliei Sennen
• Calamagrostis subulata Dumort.
• Calamagrostis thrysoidea K.Koch
• Calamagrostis wirtgeniana Hausskn.^[5][6][1]

Ver tamién

• Terminoloxía descriptiva de les plantes
• Historia de la Botánica
• Carauterístiques de les poacees

Referencies

Bibliografía

• Esta obra deriva de la traducción de Calamagrostis epigejos de Wikipedia - inglés, espublizada polos sos editores baxo la Llicencia de documentación llibre de GNU y la Llicencia Creative Commons Atribución-CompartirIgual 3.0 Unported.

1. Bor, N. L. 1960. Grass. Burma, Ceylon, India & Pakistan i–xviii, 1–767. Pergamon Press, Oxford.
2. Cabi, Y. & M. Doğan. 2012. Poaceae. 690–756. In A. Güner, S. Aslan, T. Ekim, M. Vural & M. T. Babaç (eds.) Türkiye Bitkileri Listesi. Nezahat Gökyiğit Botanik Bahçesi ve Flora Llabraştırmaları Derneği Yayını, Istanbul.
3. Flora of China Editorial Committee. 2006. Flora of China (Poaceae). 22: 1–733. In C. Y. Wu, P. H. Raven & D. Y. Hong (eds.) Fl. China. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.
4. Phillips, S. 1995. Poaceae (Gramineae). Fl. Ethiopia 7: i–xx, 1–420.
5. Rúgolo de Agrasar, Z. Y. 2006. Les especies del xéneru Deyeuxia (Poaceae, Pooideae) de l'Arxentina y notes nomenclaturales. Darwiniana 44(1): 131–293.
6. Sharp, D. & B. K. Simon. 2002. AusGrass: Grasses of Australia. CD-ROM, Version 1.0. CD–ROM.
7. Soreng, R. J. & C. W. Greene. 2003. Calamagrostis. 48: 191–227. In R. J. Soreng, P. M. Peterson, G. Davidse, Y. J. Judziewicz, F. O. Zuloaga, T. S. Filgueiras & O. N. Morrone (eds.) Catalogue of New World Grasses (Poaceae): IV. Subfamily Pooideae, Contr. O.S. Natl. Herb.. Smithsonian Institution, Washington, D.C.
8. Soreng, R. J., G. Davidse, P. M. Peterson, F. O. Zuloaga, Y. J. Judziewicz, T. S. Filgueiras & O. N. Morrone. 2003 and onwards. On-line taxonomic novelties and updates, distributional additions and corrections, and editorial changes since the four published volúmenes of the Catalogue of New World Grasses (Poaceae) published in Contr. O.S. Natl. Herb. vols. 39, 41, 46, and 48. http://www.tropicos.org/Project/CNWG:. In R. J. Soreng, G. Davidse, P. M. Peterson, F. O. Zuloaga, T. S. Filgueiras, Y. J. Judziewicz & O. N. Morrone (eds.) Internet Cat. New World Grasses. Missouri Botanical Garden, St. Louis.

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Calamagrostis epigejos .

Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Corsen fach y coed sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Calamagrostis epigejos a'r enw Saesneg yw Wood small-reed.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Mawnwellt, Corsen y Sychdir.

Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Mae gan Gomin Wikimedia
gyfryngau sy'n berthnasol i:

Corsen fach y coed

Třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) je druh rostliny z čeledi lipnicovité (Poaceae). Někdy se můžeme setkat i s pravopisnou variantou jména Calamagrostis epigeios.^[1]

Popis

Jedná se o vytrvalou trsnatou trávu, dosahující výšky nejčastěji 60−150 cm.^[2][3] Celá rostlina je víceméně sivozelená, oddenky jsou silné a plazivé s dlouhými tenkými výběžky.^[3] Stébla mají 2−4 kolénka, pod latou jsou silně drsná. Listy jsou střídavé s listovými pochvami, které jsou drsné, dolní chlupaté. Čepele jsou čárkovité, asi 4−10 (vzácně až 20 mm) široké, na líci drsné, ploché nebo slabě svinuté. Jazýček je 4–12 mm dlouhý, špičatý, později dřípený.^[3][2] Květenstvím je lata, která se skládá z mnoha klásků, celá lata je víceméně přímá, není ohnutá, hustá s drsnými větévkami, asi 15–30 cm dlouhá a 3–6 cm široká.^[3] Klásky jsou jednokvěté, stříbřitě hnědé až hnědě nachové, plevy jsou víceméně stejné, 5–8 mm dlouhé, na kýlu drsné, chlupy bazálního věnečku jsou asi stejně dlouhé jako plevy. Plucha je kratší než pleva, je dvouklaná, trojžilná, osina je nasazená asi v půli pluchy a je o málo delší než plucha, přesahuje pluchu nejvýše o 2 mm.^[3][4] Pluška dosahuje asi 2/3 délky pluchy.^[3] Tyčinky jsou 3, prašníky jsou asi 1,5 mm dlouhé,^[1] žluté až žlutooranžové barvy.^[4] Plodem je obilka. Počet chromozómů je 2n=28.^[4]

Rozšíření ve světě

Porost třtiny křovištní

Třtina křovištní je přirozeně rozšířena na většině území Evropy, kromě severu Skandinávie a severu evropské části Ruska, málo se vyskytuje také na Pyrenejském poloostrově. Dále je rozšířena v jihozápadní Asii a odtud přes střední Asii, jižní Sibiř až na Dálný Východ, včetně Číny, Koreje a Japonska. Zavlečena byla i jinam, např, na východ USA.^[5]

Rozšíření v ČR

V ČR je to na celém území běžná rostlina, vyskytuje se od nížin do hor.^[4] Téměř chybí jen ve vyšších horských polohách. Jedná se o výrazný expanzívní druh, který roste na loukách, pasekách a ruderálních stanovištích. Dokáže vytvářet velké množství stařiny, což je konkurenční výhoda oproti ostatním rostlinám tehdy, když se na louce neprovádí kosení nebo pastva. Často pak vytváří téměř monocenózy na rozsáhlých plochách. Expanze tohoto druhu představuje vážný problém v některých rezervacích a biologicky cenných mezických a sušších loukách, kde ustalo pravidelné obhospodařování.

Reference

1. ↑ ^{a b} Flóra Číny [online]. Dostupné online. (anglicky)
2. ↑ ^{a b} FISCHER, Manfred A. Exkursionsflora von Österreich. Stuttgart et Wien: Verlag Eugen Ulmer, 1994. (německy)
3. ↑ ^{a b c d e f} DOSTÁL, Josef. Nová Květena ČSSR, vol. 2. Praha: Academia, 1989.
4. ↑ ^{a b c d} GRULICH, Vít. Calamagrostis Adans.. In: KUBÁT, Karel et al. eds. Klíč ke květeně České republiky. Praha: Academia, 2002. S. 861-863. (česky)
5. ↑ Mapa rozšíření [online]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třtina křovištní ve Wikimedia Commons
• Galerie třtina křovištní ve Wikimedia Commons

Bjergrørhvene (Calamagrostis epigejos), også skrevet Bjerg-Rørhvene, er en 50-100 cm høj græsart, der vokser på tørre skrænter, strandoverdrev og i skovkanter.

Beskrivelse

Bjergrørhvene er en flerårig græsart med en tueformet og senere tæppedannende vækst. Bladene er buet overhængende, smalle og ru. Begge bladsider er ensartet grågrønne. Blomstringen sker i juli-august, hvor man finder blomsterne siddende samlet for enden af særlige stængler i store, endestillede toppe med korte sidegrene og mange småaks. De enkelte blomster er ufuldkomne og reducerede. Frugterne er nødder, som er beskyttet af et dækblad med stiv stak.

Rodnettet er kraftigt og dybtgående. Planten danner lange udløbere og hver klon kan dække store arealer.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,75 x 0,50 m (75 x 50 cm/år), heri dog ikke medregnet skud og blade fra udløberne. Disse mål kan fx bruges til beregning af planteafstande, når arten anvendes som kulturplante.

Voksested

Arten er udbredt fra Syd- og Centralafrika over Mellemøsten til Centralasien, Sibirien og Østasien samt det meste af Europa. Den er naturaliseret i Nordamerika. I Danmark er den ret almindelig på heder, klitter, strandoverdrev og i lyse krat og skove. Arten er således knyttet til tørre eller let fugtige steder.

I Grøftemosen, som ligger i Gribsø-området findes arten sammen med bl.a. blåbær, blåtop, skovstjerne, alm. star, tranebær, dunbirk, duskfredløs, engrørhvene, hundehvene, kærsvovlrod, lysesiv, mosebølle, næbstar, smalbladet kæruld, tormentil og tuekæruld^[1]

Portal:Botanik

Note

Eksterne henvisninger

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)

Kilder

• Signe Frederiksen et al., Dansk flora, 2. udgave, Gyldendal 2012. ISBN 87-02-11219-1.

Das Land-Reitgras (Calamagrostis epigejos (L.) Roth), auch als Sand-Reitgras, Sandrohr, Landrohr, Landschilf oder Waldschilf genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Reitgräser (Calamagrostis) in der Familie der Süßgräser (Poaceae).

Beschreibung

Illustration

Land-Reitgras auf der Lichtung eines Kiefernforstes

Stängel mit Blattscheide und Blatthäutchen

Ährchen mit Hüllspelzen (Glu), Deckspelze (Lem) mit in der Mitte entspringender Granne und Haaren am Grund und Vorspelze (Pal).

Das Land-Reitgras ist eine ausdauernde, krautige Pflanze, die Wuchshöhen zwischen 80 und 150 cm erreicht. Es bildet lange, unterirdisch kriechende Ausläufer. Die kräftigen Halme sind in der oberen Hälfte rau. Die blau- bis graugrünen Blattspreiten werden bis zu 70 cm lang und 2 cm breit und sind oberseits sehr rau mit einem scharfen Rand. Die bis zu 9 mm langen Blatthäutchen (Ligulae) sind kräftig.

Die Blütezeit reicht Juli bis August. Später im Jahr, nach der eigentlichen Blütezeit, sind die Blütenstände immer noch gut zu sehen. Die rispigen Blütenstände sind schmal und stehen aufrecht. Die dicken Rispenäste werden bis zu 10 cm lang, sind aufrecht und ebenfalls rau. Die Ährchen werden zwischen 5 und 7 mm lang und sind einblütig. Die Hüllspelzen sind linealisch geformt und grannenartig spitz. Die mit einem Haarkranz versehenen Deckspelzen sind dreinervig. Die Granne über der Mitte der Deckspelze ist rückenständig und überragt diese um mehr als ein Drittel.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 28, 42 oder 56.^[1]

Ökologie

Es ist mäßig anspruchsvoll und überdauert den Winter als teils wintergrüner Geophyt und Hemikryptophyt. Als Wurzelkriechpionier kann es in Kahlschlägen die Waldverjüngung hemmende Herden ausbilden. Die Vegetative Vermehrung erfolgt sehr zahlreich durch die sehr langen, dünnen, unterirdischen Rhizome. Das Land-Reitgras ist ein Rhizom-Geophyt, der bis 2 m tief wurzelt.^[1] Die Wurzeln sind sehr stärkereich; die Stärkekörner sind zusammengesetzt.

Blütenbiologisch handelt es sich um den „Langstaubfädigen-Typ“. Die Bestäubung erfolgt durch den Wind.

Es liegen sogenannte „Spelzfrüchte“ vor. Die Ausbreitungseinheit (Diasporen) sind die von den Spelzen umhüllten Karyopsen, die sich als Schirmchenflieger, Wasser- und Kletthafter ausbreiten. Die Fruchtreife erfolgt von August bis Oktober.

Vorkommen

Das Land-Reitgras kommt in den gemäßigten Zonen Eurasiens und in Afrika vor.^[2] Es kommt in ganz Deutschland vom Tiefland bis in mittlere Gebirgslagen vor (in Österreich meist in Höhenlagen von bis zu 1140 Meter). In den Allgäuer Alpen steigt es in Vorarlberg an der Kirche von Schröcken bis zu 1270 Metern Meereshöhe auf.^[3]

Es ist an trockenen bis mäßig frischen, häufig in der Tiefe wasserzügigen oder wasserstauenden, humosen oder auch rohen, meist tiefgründigen, vorzugsweise sandig-kiesigen Lehmböden zu finden. Vor allem in lichten Laub- und Nadelwäldern, auf Waldschlägen, an Weg- und Feldrändern, auf Küsten- und Binnendünen sowie an feuchten Flussufern kommt die Art häufig vor. Im Osten Nordamerikas tritt die Art als Neophyt auf. Es gedeiht optimal in Gesellschaften der Ordnung Atropetalia, kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Molinion, Salicion albae oder der Klassen Artemisietea oder Agropyretea vor.^[1]

Der Gewöhnliche Strandhafer (Ammophila arenaria (L.) Link) bildet durch Kreuzung mit dem Land-Reitgras einen Gattungsbastard, den Baltischen Strandhafer (Calammophila baltica (Flüggé ex Schrad.) Brand, Syn.: Ammocalamagrostis baltica (Flüggé ex Schrad.) P. Fourn.).

Trivialnamen

Für das Land-Reitgras bestehen bzw. bestanden, zum Teil auch nur regional, auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Hügelrohr, Reid und Siegrühr (Siebenbürgen im Rauthal).^[4]

Verwendung

Das Land-Reitgras ist als Streugras und zur Dünenbepflanzung verwendbar.

Literatur

• Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora. Ulmer, Stuttgart 1994, ISBN 3-8252-1828-7
• Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Porträt. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1. (Abschnitt Ökologie)

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b c} Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. 8. Auflage. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart 2001, ISBN 3-8001-3131-5. Seite 254.
2. ↑ Rafaël Govaerts (Hrsg.): Calamagrostis epigejos. In: World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) – The Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, abgerufen am 3. November 2016.
3. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 1, IHW, Eching 2001, ISBN 3-930167-50-6, S. 162.
4. ↑ Georg August Pritzel, Carl Jessen: Die deutschen Volksnamen der Pflanzen. Neuer Beitrag zum deutschen Sprachschatze. Philipp Cohen, Hannover 1882, Seite 71, online.

Piôskòwi òzdobnik

Piôskòwi òzdobnik (Calamagrostis epigejos) - to je ôrt roscënë z rodzëznë Poaceae. Ta trôwa rosce ni leno w Eùropie.

Lëteratura

• J. Trepczyk: Słownik polsko-kaszubski, Gdańsk 1994, t. II, s. 265

Явган сорвоо - (англ. Calamagrostis epigejos), (орос. Вейник наземный)

Явган сорвоо 80-100 см өндөр, өргөн шугамласан том хатуу навчтай, үндэслэг ишт нуга хээрийн үет ургамал. Өтгөн босоо, том залаа баг цэцэгтэй.

Дөрөвдүгээр сарын сүүлчээс ургаж эхлээд наймдугаар сард үр сууж хагдарч борогшино. Ойт хээр, хээрийн бүсэд тохиолдох бөгөөд гол мөрний хөндий, дэнж дагасан нарсан төгөл хужирлаг ба марцлаг нугын зах сэжүүр, ширэгжсэн элс тогтворгүй нуранги сийрэг хөрстэй гуу жалга, элсэн манхны захыг тойрч ургадаг.^[1]

Ашигласан материал

Calamagrostis epigejos, common names wood small-reed or bushgrass, is a species of grass in the family Poaceae which is native to Eurasia and Africa. It is found from average moisture locales to salt marsh and wet habitats.^[4]

Description

The foliage is a medium green and is perennial with lengthy rhizomes. The culms are erect and are 60–200 centimetres (24–79 in) long while the leaf-blades are 70 centimetres (28 in) long and 3–14 millimetres (0.12–0.55 in) (in some cases even 20 millimetres or 0.8 inches) wide. Its ligule is 4–12 millimetres (0.16–0.47 in) long and is acute and lacerate. The species also have an erect panicle which is 15–30 centimetres (5.9–11.8 in) long and is also oblong and almost lanceolate. The spikelets are 4.5–7 millimetres (0.18–0.28 in) long while the rhachilla is prolonged. The glumes are scaberulous and lanceolate while the lemma is only a half of its length. Its awns are 1–2.5 millimetres (0.04–0.10 in) and are located closer to the lemmas middle.^[3]

The large inflorescence is a rich brown colour. The flowers form dense and narrow spikes 25–35 centimetres (10–14 in) long.^[4]

Distribution

Calamagrostis epigejos has a broad distribution in temperate Eurasia, from France and Great Britain to Japan.^[3] A distinct variety is found in southern and eastern Africa.^[3]

Cultivation

Calamagrostis epigejos is cultivated as an ornamental grass for gardens.^[4]

References

Calamagrostis epigejos (esperante tufokano duna) estas specio de pooideoj. Ĝi estas geofito kun rizomoj.

Priskribo

En Flora Batava

Spiketoj havas nur unu floron.

Calamagrostis epigejos es una especie de hierba de la familia Poaceae. Es nativa de Eurasia y África.

Ilustración

Detalle de la planta

Detalle de la planta en su hábitat

Descripción

El follaje es de color verde y perenne con largos rizomas. Los tallos son erectos y miden de 60 a 200 centímetros de largo, mientras que las láminas foliares son de 70 centímetros de largo y 3-14 mm (en algunos casos hasta 20 milímetros) de ancho. Su lígula mide 4-12 mm de largo y es aguda y lacerada. La especie también tienen una panoja erecta de 15 a 30 centímetros de largo y que también es rectangular y casi lanceolada. Las espiguillas miden 4.5-7 milímetros de largo, mientras que la raquilla se prolonga. Las glumas son lanceoladas, mientras que el lema es sólo la mitad de su longitud. Sus aristas son 1-2.5 milímetros y están situados más cerca del centro de las lemas.^[1]​ La inflorescencia es de un color marrón intenso. Las flores son espigas densas y estrechas de 25-35 cm de largo.^[1]​

Distribución y hábitat

C. epigejos es nativa de Eurasia y África, donde se encuentra en lugares de humedad y hábitats salados pantanosos y húmedos.^[2]​

Taxonomía

Calamagrostis epigejos fue descrita por (L.) Roth y publicado en Tentamen Florae Germanicae 1: 34. 1788.^[3]​

Etimología

Ver: Calamagrostis

epigejos: epíteto

Sinonimia

• Agrostis alba var. umbrosa (Pers.) Richter
• Agrostis epigeios (DC.) Raspail
• Agrostis spura Roem. & Schult.
• Agrostis umbrosa Pers. ex Trin.
• Arundo calamagrostis M.Bieb.
• Arundo contracta Gilkib.
• Arundo epigeios L.
• Arundo epigejos L.
• Arundo intermedia C.C.Gmel.
• Arundo stricta Gilib.
• Athernotus epigeios (L.) Dulac
• Calamagrostis acrathera Peterm.
• Calamagrostis arenicola Fernald
• Calamagrostis costei Sennen
• Calamagrostis epigea St.-Lag.
• Calamagrostis extremiorientalis (Tzvelev) Prob.
• Calamagrostis flabellum Bergeret
• Calamagrostis georgica K.Koch
• Calamagrostis gigantea Roshev.
• Calamagrostis glomerata Boiss. & Buhse
• Calamagrostis huebneriana Rchb.
• Calamagrostis karataviensis P.A.Smirn.
• Calamagrostis koibalensis Reverd.
• Calamagrostis lanceolata Stokes
• Calamagrostis lenkoranensis Steud.
• Calamagrostis macrolepis Litv.
• Calamagrostis macrolepis var. rigidula F.T.Wang
• Calamagrostis meinshausenii (Tzvelev) Vilyasoo
• Calamagrostis × neumaniana Torges
• Calamagrostis odessana Besser ex Andrz.
• Calamagrostis pseudoepigeios Honda
• Calamagrostis rigens Fr.
• Calamagrostis rigidula A.I.Baranov & Skvortz.
• Calamagrostis souliei Sennen
• Calamagrostis subulata Dumort.
• Calamagrostis thrysoidea K.Koch
• Calamagrostis wirtgeniana Hausskn.^[4]​^[5]​^[1]​

Referencias

Jäneskastik (Calamagrostis epigeios) on kõrreliste sugukonda kastiku perekonda kuuluv rohttaim.

Jäneskastik kasvab mitmel pool Euraasias, vähem Aafrikas. Alpides kohtab teda kuni 1140 m kõrguseni.

Jäneskastik on mitmeaastane taim. Talvel maapealne osa närbub ja hävib vähemalt osaliselt, taim talvitub maa all. Risoom on pikk ja jäme ning asub kuni 2 m sügavusel.

Jäneskastik on pioneerliik. Ta võib kasvada raiesmikul ja enne seda, kui puud ta välja tõrjuvad, anda mitu põlvkonda seemneid.

Jäneskastik kasvab 8–15 dm kõrgeks. Lisaks on tal pikad maa-alused võsundid, mille abil ta levida saab. Sinakas- kuni hallikasrohelised lineaalsed lehed on kuni 7 dm pikad ja 2 cm laiad.

Taim õitseb juulis ja augustis. Õisikuks on kuni 25–35 cm pikkune pruunikas pööris. Üheõieline osaõisik pähik on 5–7 mm pikk. Taim on tuultolmleja.

Vili on teris. Viljad valmivad augustis kuni oktoobris.

Jäneskastik on Eestis tavaline. Ta moodustab vahel hübriide teiste kastikutega, harva ka rand-luidekaeraga.

Kirjandus

• Kull, K. 1972. Jäneskastiku (Calamagrostis epigeios (L.) Roth) varieeruvusest ja värdadest Eestis. Eesti Looduseuurijate Seltsi aastaraamat 61: 97–106.

Välislingid

• Jäneskastik andmebaasis eElurikkus

Hietakastikka (Calamagrostis epigejos) on monivuotinen isokokoinen heinälaji, jonka tunnistaa muihin pohjoiseurooppalaisiin kastikoihin verrattuna tiheistä ja kookkaista röyhyistä. Tähkylät ovat harmaanvihreät tai sinipunertavan ruskeat.^[1]

Hietakastikka voi risteytyä luhtakastikan (C. stricta) ja rantakauran (Ammophila arenaria) kanssa. Jälkimmäinen risteymä tunnetaan nimellä itämerenkaurikka. Myös hietakastikan ja metsäkastikan (C. arundinacea) välinen risteymä tunnetaan.

Elinympäristö ja levinneisyys

Kastikoiden joukossa hietakastikka on kuivien paikkojen suosija.^[1] Se kasvaa enimmäkseen kuivilla paikoilla, muun muassa valoisissa kangasmetsissä, kallioilla, hietikoilla, harjurinteillä, rantakivikoissa, kulo- ja hakkuualoilla sekä tienpenkereillä. Kasvustot ovat usein laajoja.

Hietakastikka kasvaa lähes koko Euroopassa eteläisimpiä Välimeren maita lukuun ottamatta. Aasiassa sitä kasvaa Siperian halki Japaniin, Koreaan ja Koillis-Kiinaan ulottuvalla alueella. Lisäksi lajia tavataan uustulokkaana itäisessä Pohjois-Amerikassa. ^[2]

Suomessa hietakastikka on hyvin yleinen maan etelä- ja keskiosissa. Pohjois-Pohjanmaan ja Keski-Lapin välillä sen yleisyys vaihtelee yleisestä melko yleiseen. Pohjois-Lapissa hietakastikkaa kasvaa vain harvakseltaan.^[3]

Lähteet

• Hämet-Ahti, L., Suominen, J., Ulvinen, T. & Uotila, P. (toim.): Retkeilykasvio. Helsinki: Luonnontieteellinen keskusmuseo, Kasvimuseo, 1998. ISBN 951-45-8167-9.
• Mossberg, B. & Stenberg, L.: Suuri Pohjolan kasvio, s. 868. Suomentanut Vuokko, S. & Väre, H. Tammi, 2005. ISBN 951-31-2924-1.

Viitteet

Aiheesta muualla

• Kasviatlas 2016: Hietakastikan levinneisyys Suomessa
• Pinkka – Lajintuntemuksen oppimisympäristö: Hietakastikka (Calamagrostis epigejos)
• Den virtuella floran: Bergrör (Calamagrostis epigeios) (ruotsiksi)
• ITIS: Calamagrostis epigeios (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Calamagrostis epigeios (englanniksi)
• Flora of China: Calamagrostis epigeios (englanniksi)

Calamagrostis epigejos, le Calamagrostis commun ou Roseau des bois est une espèce de plantes herbacées de la famille des Poaceae, sous-famille des Pooideae, tribu des Aveneae.

Elle est aussi appelée « roseau terrestre » ou « roseau des collines ».

Description

C'est une espèce de plantes vivaces à rhizome traçant, de 0,7 à 1,2 m de hauteur. Elle est marcescente (c'est à dire qu'elle conserve la majeure partie de sa biomasse morte sur la plante morte qui reste debout en hiver), ce qui semble exposer les tissus mort à la photodégradation en hiver, qui faciliterait ensuite la décomposition ultérieure dans la litière du sol.

• 
• Insertion de la feuille sur la tige

• Épis, avant maturité

Habitat

Comme son nom « roseau des bois » le sous-entend, c'est une herbacée des clairières de forêts et bois et des pâturages humides.

Aire de répartition

On la trouve en terrains neutrophiles ou siliceux en Eurasie et jusqu'en Afrique.
Elle peut être également cultivée ailleurs ou y avoir été introduite accidentellement ou volontairement.

C'est une espèce de plantes appréciée de nombreux herbivores sauvages, et qui est également plante hôte d'insectes (comme le papillon Tristan)

Voir aussi

Pěskowa smjelzyna (Calamagrostis epigejos) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae).

Wopisanje

Pěskowa smjelzyna docpěwa wysokosć wot 80 hač 150 cm. Rostlina ma podzemske wuběžki.

Łopjena su płone abo zakulene, twjerde, na woběmaj bokomaj hrube a docpěwaja šěrokosć wot 5 hač 10 mm.

Kćěje wot junija hač awgusta. Pakić docpěwa dołhosć wot 30 cm a je kłubičkojće lapata. Kłóski na spódku kryjacych pluwiznow njesu kosmowy wěnčk. Kryjace pluwizny su na chribjeće kochtate, při čimž kocht kryjacu pluwiznu jara daloko přesahuje a kónčk přikrywneje pluwizny nimale docpěwa, ale njewusahuje z wuška.

Stejnišćo

Rosće na lěsnych zahonach, w swětłych lěsach, na brjohach, w šćerkownjach.

Rozšěrjenje

Žórła

• Schauer - Caspari: Pflanzenführer für unterwegs, ISBN 978-3-8354-0354-3, 2. nakład, 2008, strona 382 (němsce)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

Smiltyninis lendrūnas (Calamagrostis epigejos) – miglinių (Poaceae) šeimos lendrūnų (Calamagrostis) genties augalas. Savaime paplitęs Eurazijoje ir Afrikoje, taip pat ir Lietuvoje. Introdukuotas Šiaurės Amerikoje.

Ekologija

Auga pamiškėse, miškuose, kirtimuose, pakelėse, kopose, smėlynuose ir smėlėtose upių pakrantėse. Mėgsta nederlingus sausus dirvožemius.

Labai stelbia miško kultūras.

Biologija

Tai daugiametis, retakeris, 80-150 cm aukščio žolinis augalas, stambesnis už miškinį lendrūną (C. arundinacea). Turi ilgus, šliaužiančius šakniastiebius. Stiebas status, tvirtas, prie šluotelės šiurkštus. Lapų viršutinė pusė šiurkšti. Lapalakščiai iki 70 cm ilgio, iki 2 cm pločio, mėlynos, pilkšvai žalios spalvos, smailiomis viršūnėmis. Liežuvėlis 4-12 mm ilgio, tvirtas.

Šluotelė stati, 15-30 cm ilgio, tanki, rudos spalvos, jos šakelės iki 10 cm ilgio. Varputės vienažiedės, 5-7 mm ilgio, susitelkusios kuokštais, dažniausiai violetinės. Kuokeliai trys. Žiedus apdulkina vėjas.

Žydi birželio-rugpjūčio mėnesiais. Vaisius – beveik ovalus, gelsvai rusvas arba gelsvai žalsvas, nelygiu paviršiumi grūdas su liekančiais žiedažvyniais. Vaisiai subręsta rugpjūčio-spalio mėnesiais. Augalas dauginasi vegetatyviškai šakniastiebiais ir sėklomis.

Naudojimas

Smiltyninis lendrūnas auginamas kaip dekoratyvinis augalas darželiuose, gėlynuose. Naudingas ten, kur reikia sutvirtinti birų smėlį.

• Žiedynai

• 
• Augavietė Vokietijoje

• Botanikos sode Berlyne

Nuorodos

• Smiltyninio lendrūno mokslinis lotynų kalba pavadinimas ir sinonimai per theplantlist.org (anglų k.)
• Smiltyninio lendrūno porūšiai, varietetai ir formos per tropicos.org (anglų k.)
• Calamagrostis epigejos – Flora of China
• Calamagrostis epigejos – Flora of Pakistan

Literatūra

Vikiteka

• Vasarą žydintys augalai, Ramunėlė Jankevičienė, Vilnius, Mokslas, 1987, 102 p.

Slotiņu ciesa (Calamagrostis epigeios L. Roth) ir daudzgadīgs Latvijā bieži sastopams graudzāļu dzimtas lakstaugs, kas sastopams Eirāzijā un Āfrikā. Tas sastopams sausās līdz vidēji mitrās vietās. Atšķirībā no citām Calamagrostis ģints sugām tā labāk pacieš sausumu un ir piemērojusies arī iesāļām piejūras augsnēm^[1]. Suga raksturīga sukcesionālo augu sabiedrībām un, strauji savairojoties, izspiež citas sugas no dzīvotnes.^[2] Ar citām ciesām bieži veido starpsugu hibrīdus, kas ir salīdzinoši mitrāku vietu augi. ^[3]

Morfoloģiskais apraksts

Slotiņu ciesa sasniedz 50—130 cm garumu, tās stiebrs ir stingrs, stāvs, zem skaras raupjš. Lapas virspuse ir pelēkzaļa, taču apakša zaļa, lapu platums ir 0,5—1,0 cm, tās tāpat kā stiebrs ir raupjas. Ziedkopa ziedēšanas laikā violetam vēlāk dzeltenbrūna, šaura, blīva 10—25 cm gara. Vārpiņas plēksnēs īlenveidīgas,0,5—1,0 cm garas, gals akotains, škautne dzeloņaina . Akots taisns, garš (līdz 0,9 cm) garāks par ārējo zieda plēksni. Auglis — grauds. Zied jūnijā un jūlijā.^[4] Daži autori par slotiņu ciesas pasugu uzskata Latvijā reti sastopamo Calamagrostis epigeois spp. meinhausenii Tzvelev., citi to uzskata par atsevišķu sugu Meinhauzena ciesu (Calamagrostis meinhausenii (Tzelev) Viljasoo). Šis taksons no slotiņu ciesas atšķiras ar gludu nevis raupju stiebru zem ziedkopas, kā arī īsākām vārpiņām (0,4–0,6 cm). Meinhauzena ciesa parasti aug piekrastes smiltājos. ^[3]

Biotopi

Sausas vietas dzelzceļa malās, ceļa malās, sausās pļavās un nezālienēs.^[2]

Ekspansijas riski un potenciālā ierobežošana

Monodominanta Slotiņu ciesas audze

Tā kā slotiņu ciesa ir stīgojoša graudzāle, tā ātri spēj izveidot monodominantas audzes, izspiežot no dzīvotnes citas sugas. Pļaušana reizi sezonā mazefektīva, tāpat kā ganīšana, jo dzīvnieki izvairās to ēd nelabprāt. Efektīvākai ierobežošanai nepieciešams slotiņu ciesu pļaut vismaz divas reizes sezonā, nopļauto zāli pēc tam novācot. Šādā gadījumā suga sāk samazināties pēc 7—8 gadiem. Cits risinājums ir zvaguļu piesēja, jo tie ir pusparazīti, kas parazitē uz ciesas saknes. Monodominantas ciesu audzes nav ieteicams dedzināt, jo tas izraisīs pretēju efektu — suga turpinās izplatīties. Sugu iespējams ierobežot arī ar dziļās aršanas palīdzību, ko jāveic rudenī (vismaz 40– 50 cm). Šādā veidā sals palīdzēs iznīcinār saknes un dziļā aršana sagatavos augsni dabisko zālāju sugām.^[5]

Atsauces

Duinriet (Calamagrostis epigejos) is een vaste plant die behoort tot de grassenfamilie (Gramineae of Poaceae). De plant komt van nature voor in Eurazië. In Nederland komt de plant vooral veel voor in de duinen en in het waddengebied.

De plant wordt 0,6-2 m hoog, heeft zeer lange, dunne wortelstokken en vormt losse zoden of bosjes. De ruwe of gladde stengels lijken op die van riet. De ruwe, tot 10 mm brede bladschijf is van boven kaal. Bij droogte rolt het blad op. Het tongetje (ligula) is 4 tot 12 mm lang.

Blad

Duinriet bloeit in juni tot augustus met rechte, tot 30 cm lange, kluwenvormige pluimen, die schuin rechtopstaande, rechte zijtakken hebben. Op de pluim zitten de groene of violet aangelopen aartjes. Soms komen ook witachtige of gele aartjes voor. De beide, lancetvormige, naar boven toe aangedrukte, 4,5-7 mm lange kelkkafjes van het aartje zijn even lang of het onderste is iets langer dan het bovenste kelkkafje en hebben een ruwe rug. Het onderste, vliezige, drienervige, 2,4 mm lange kroonkafje (lemma) heeft op de rug of bij de top een kafnaald, die niet buiten het aartje steekt en aan de voet callusharen die langer zijn dan het kroonkafje. Het bovenste kroonkafje is ongeveer 1,6 mm lang. De bleekgele, 1,5 mm lange helmhokjes blijven tijdens de bloei binnen het aartje zitten.

De vrucht is een graanvrucht.

De plant komt voor op tamelijk voedselrijke zandgrond in grasland, tussen struikgewas, langs bosranden, op heidevelden en open plaatsen in het bos. De plant is ook te vinden op stenige plaatsen.

In andere talen

• Duits: Land-Reitgras
• Engels: Wood Small-reed
• Frans: Roseau des bois

Externe link

• Verspreiding in Nederland FLORON
• Foto's
• Duinriet (Calamagrostis epigejos) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Calamagrostis epigejos op Wikimedia Commons.

Trzcinnik piaskowy^[2][3] (Calamagrostis epigejos (L.) Roth) – gatunek rośliny z rodziny wiechlinowatych (Poaceae). Znany też jako trzcinnik łąkowy^[3]. Jako gatunek rodzimy występuje w Eurazji i Afryce. Ponadto zawleczony do Ameryki i na Tasmanię^[4]. W Polsce wszędzie pospolity. Gatunek pionierski na ubogich nieużytkach, odłogach, zrębach. Traktowany jako uporczywy chwast.

Morfologia

Pokrój

Ze względu na szybkie rozprzestrzenianie się za pomocą rozłogów podziemnych i nadziemnych tworzy często rozległe łany, nierzadko jednogatunkowe agregacje.

Łodyga

Grube i sztywno wzniesione źdźbła osiągają wysokość do 2 m. Mają 2–3 międzywęźla, pod wiechą są szorstkie i zwykle nie rozgałęziają się.

Kłącze

Silne kłącze rozgałęzia się na liczne, cienkie rozłogi podziemne osiągające do 100 cm długości i grube nadziemne o długości kilku cm.

Liście

Szarozielone, do 70 cm długości i 15 mm szerokości, sztywne, nagie, gęsto żeberkowane. Na brzegu ostre, ząbkowane (bardzo szorstkie), w miejscach suchych zwinięte. Od dołu błyszczące. Języczek liściowy tępo zakończony, czasem porozrywany, od 4 do 14 mm długi, żółtawy, często fioletowo zabarwiony. Pochwa liściowa otwarta i szorstka.

Kwiaty

Zebrane w kwiatostan - prosto wzniesioną wiechę. Gałązki ku górze skierowane u dołu do 8 cm długości. Kwiaty skupione w kłoskach 5-7 mm długości, ostro zakończonych i szorstkich. Ich barwa i tym samym całego kwiatostanu może być jasnozielona do fioletowo nabiegłej.

Owoc

Okryty plewkami ziarniak, żółtawy o długości 1,5 mm i 0,4 mm szerokości.

Biologia

Bylina. Kwitnie od lipca do września. Kwiaty są wiatropylne. 2n = 28 i 56.

Ekologia

Gatunek o niewielkich wymaganiach siedliskowych. Jest światłolubny, choć rośnie też w miejscach umiarkowanie zacienionych. Jest wskaźnikowy dla niskiego poziomu wód gruntowych. Najsilniej rośnie na glebach luźnych i kwaśnych. Za sprawą silnie rosnących rozłogów zagłusza inne gatunki. W leśnictwie traktowany jako uporczywy chwast^[5]. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla Cl. Epilobietea angustifolii i Ass. Calamagrostietum epigeji^[6]. Masowo porasta niezalewane odsypiska rzeczne w dolinach rzek^[5].

Zmienność

Opisywanych jest kilka podgatunków i odmian:

• C. epigejos ssp. macrolepis (Litv.) Tzvelev
• C. epigejos ssp. meinshausenii Tzvelev
• C. epigejos var. epigejos (L.) Roth
• C. epigejos var. georgica (K. Koch) Ledeb.

Tworzy mieszańce z trzcinnikiem leśnym, lancetowatym, prostym, szuwarowym i pstrym. Tworzy też sterylne mieszańce międzyrodzajowe z piaskownicą zwyczajną (Ammophila arenaria), spotykane w Polsce nad Bałtykiem^[5].

Zastosowanie

Trawa bezwartościowa gospodarczo, choć młode rośliny w przypadku braku innej karmy, mogą być używane jako pożywienie zwierząt trawożernych. Można też używać trzcinnika jako ściółkę pod zwierzęta lub w nasadzeniach do umacniania piaszczystych lub żwirowych skarp.

Przypisy

Bibliografia

1. J. Czarnocki: Klucz do oznaczania traw. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Rolnicze i Leśne, 1950.
2. Marian Falkowski (red.): Trawy polskie. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Rolnicze i Leśne, 1982. ISBN 83-09-00593-8.

Acratera (Calamagrostis acrathera) é uma planta pertencente à família das Gramíneas.

Referências

• Nova Enciclopédia Portuguesa, Ed. Publicações Ediclube, 1996.

Bergrör, Calamagrostis epigeios (L.) Roth, synonym Arundo epigejos L., är ett gräs i rörsläktet.

Utbredning

Växten förekommer allmänt i stora delar i Sverige, mindre vanlig småländska höglandet.

Enstaka fynd i östligaste USA, men bergrör är inte ursprunglig där.

Vanlig i hela Europa utom Spanien och Portugal. I Asiens tempererade zon finns bergrör på många håll ända till Japan.

Externa länkar

• Den virtuella floran Här finns utbredningskartor.
• Wikimedia Commons har media som rör Bergrör.
  Bilder & media

Bergrör

Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.

• 1 Практичне використання
• 2 Див. також
• 3 Література
• 4 Примітки
• 5 Джерела

1. ↑ Доброчаева Д. Н., Котов М. И., Прокудин Ю. Н., и др. Определитель высших растений Украины. — К. : Наук. думка, 1987. — С. 447. (рос.)(укр.)
2. ↑ Calamagrostis arundinacea // Ю. Кобів. Словник українських наукових і народних назв судинних рослин (Серія «Словники України»). — Київ : Наукова думка, 2004. — 800 с. — ISBN 966-00-0355-2.

Calamagrostis epigejos là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (L.) Roth mô tả khoa học đầu tiên năm 1788.^[3]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Calamagrostis epigejos tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Calamagrostis epigeios tại Wikispecies

• 1 Ботаническое описание
• 2 Распространение и среда обитания
• 3 Примечания
• 4 Литература

拂子茅（学名：Calamagrostis epigejos）是一种禾本科植物。

形态

多年生草本，高80～150厘米，具有根状茎。条形粗糙的叶片。圆锥花序密而狭，常间断，灰绿色或微带淡紫色的小穗，含一小花，小穗轴不延伸，雄蕊3枚，夏季开花。

分布

广泛分布于欧亚大陆温带。在中国几乎各省区均有分布，但主要产于东北、华北、西北各省区；在苏联、蒙古、朝鲜和日本也有分布。^[1]

参考资料