Guidance for identification
Col·líbia de làmines amples[1] (Megacollybia platyphylla) és un fong de coloració molt variable, de gairebé blanquinós a brunenc negrós fosc, però sempre amb ratlles radials característiques.[2]
Té un píleu de 4-12 cm, amb una cutícula seca. Les làmines són de color blanquinós brut, sovint molt gruixudes i distants, sinuades i adnates.[2]
L'estípit és blanquinós o del mateix color que el barret, estriat longitudinalment, sempre amb vistosos cordons micelials que sobre l'humus tou de fusta poden arribar a tenir uns quants decímetres de profunditat i uns quants mil·límetres d'amplada.[2]
Té una olor i un sabor irrellevants.
El Megacollybia platyphylla és un bolet que creix sobre soques molt podrides o, aparentment, al sòl, quan hi ha humus de fusta, generalment de planifolis, més rarament de coníferes. Es pot trobar de juny a octubre.[2]
Col·líbia de làmines amples (Megacollybia platyphylla) és un fong de coloració molt variable, de gairebé blanquinós a brunenc negrós fosc, però sempre amb ratlles radials característiques.
Penízovka širokolupenná (Megacollybia platyphylla) je houba rostoucí jednotlivě nebo ve skupinách na rozmanitých stanovištích. Můžeme ji nalézt v dubohabrových lesích, v listnatých i jehličnatých lesích, ale i druhotných smíšených lesích na nevápenatých půdách. Roste na tlejících pařezech stromů, také ve výživné, humusovité půdě. Upřednostňuje podhorské a horské oblasti. Penízovka roste v období od května až do října. Její růst zpravidla končí s prvními chladnými nocemi pozdního podzimu.
Klobouk této tenkomasé houby má u mladých plodnic tvar polokoule o průměru asi 5 cm s podvinutým okrajem, v průběhu růstu se rozevírá a dosahuje šířky až 15 cm. [1]Klobouk je pružný, často hrbolatý nebo zvlněný, jeho chrupavčitá pokožka je holá, suchá a matná. Ve středu klobouku můžeme nalézt hrbol, kolem kterého je klobouk mírně propadlý. Od okraje se táhnou ke středu paprsčitá vlákna a v těchto "stopách" klobouk často puká.[1] Barva pokožky se pohybuje od světle šedé, přes odstíny béžové až k hnědošedé barvě. Vzácně můžeme nalézt i světlý klobouk s hnědým radiálním žíháním. Bělavé lupeny jsou velmi široké, až 3 cm, místy příčně spojované a vykrojeně přirostlé na třeň. Ostří je protáhlé a nepravidelně zubaté.
Třeň může být vysoký až 12 cm a 1–1,5 cm tlustý.[1] Třeň má tvar válce a je vyplněn řídkým houbovitým pletivem, nebo je dutý. Barva je v mládí bílá, postupně tmavne až k světle žluté barvě. Má jemně vláknitý povrch a směrem k bázi se trochu ztlušťuje. Zde z něho vyrůstají 1–3 mm tlusté provázky podhoubí, které se četně větví a dosahují délky přes 1 m. Pronikají do tlejícího dřeva pařezů, kde z nich vyrůstá bílé podhoubí rozkládající dřevní hmotu.
Dužina je tuhá, bílá a bez vůně. Občas má nahořklou chuť.
Výtrusný prach této houby je bílý. Výtrusy jsou bezbarvé, oválné až kulovité.
Penízovka širokolupenná je houba nejedlá. Dříve byla považována za jedlou či podmíněně jedlou houbu, proto se mnohé zdroje v tomto názoru rozchází.
Penízovka širokolupenná (Megacollybia platyphylla) je houba rostoucí jednotlivě nebo ve skupinách na rozmanitých stanovištích. Můžeme ji nalézt v dubohabrových lesích, v listnatých i jehličnatých lesích, ale i druhotných smíšených lesích na nevápenatých půdách. Roste na tlejících pařezech stromů, také ve výživné, humusovité půdě. Upřednostňuje podhorské a horské oblasti. Penízovka roste v období od května až do října. Její růst zpravidla končí s prvními chladnými nocemi pozdního podzimu.
Der Breitblättrige Rübling, auch Breitblättriger Holzrübling, Breitblatt oder Breitblattrübling (Megacollybia platyphylla) ist eine Pilzart aus der Familie der Porotheleaceae[1].
Die oft gruppenweise auftretenden Fruchtkörper haben einen sehr dünnfleischigen, leicht zerbrechenden Hut von 5 bis 12, selten bis 18 Zentimeter Durchmesser. Der Hut ist jung halbkugelig oder glockenförmig und später ausgebreitet, manchmal mit leichtem Buckel und besonders bei Trockenheit oft mit radial eingerissener Huthaut. Die Pilzhüte haben eine asch-, oliv- oder braun-grau, teils hell bis weißlich gefärbte, von radialen dunkleren Fasern gestreifte und in der Mitte meist dunklere, selten fast schwärzliche Oberfläche. Die auffallend breiten/"tiefen", weit und untermischt stehenden Lamellen, sind weißlich bis später cremefarben, am Stiel ausgebuchtet angewachsen und haben gekerbte Schneiden. Die Sporen erscheinen in Massen betrachtet ("Sporenpulverfarbe":) weiß. Der faserige, zähe Stiel wird 5 bis 10, selten bis zu 15 Zentimeter hoch, ist unterschiedlich geformt, jung vollfleischig und später fast hohl und weißlich bis später blassgrau oder hell-graubraun gefärbt. Die Fruchtkörper werden gebildet aus den Baustoffen, welche die für diese Pilzart typischen und auffälligen, zäh-elastischen weißen, 1 bis 3 Millimeter dicken Myzelstränge (Rhizomorphen) aus dem Abbau des holzigen Materials der bis über 1 Meter entfernten Umgebung heranleiten. Das dünne Fleisch ist weißlich und von mildem oder leicht bitterem Geschmack.
Sporen inamyloid, farblos-hyalin, glatt, ellipsoid, 6–10 × 5–7 µm.[3] Basidien keulenförmig, 35–43 × 8–11 μm, dünnwandig, farblos-hyalin, mit Basalschnalle, diese gerne in Form einer Medaillonschnalle.[3] Cheilozystiden keulig bis blasig, 33–65 × 12–20 μm,[4] dünnwandig, farblos-hyalin, teils mit Sekundärseptum, dieses oft einfach (keine Schnalle).[3] Pleurozystiden fehlend.[3][4] Schnallen in allen Geflechten häufig, dünne Hyphen mit Medaillonschnallen, breitere Hyphen mit normal ausgeprägten Schnallen.[3]
Die Arten der Gattung der Megacollybia sehen sich sehr ähnlich und sind teils mit klassischen Methoden, abgesehen von unterschiedlichen Arealen, nicht oder nur vereinzelt bestimmbar.[3] In Mitteleuropa kommt neben dem Breitblättrigen Rübling auch Megacollybia marginata vor.[3][5][6] Letzterer unterscheidet sich primär durch seine dunklen Lamellenschneiden, die durch braun gefüllte Cheilozystiden hervorgerufen werden, während der Breitblättrige Rübling farblos-hyaline Cheilozystiden und damit helle Lamellenschneiden besitzt.[3][5] Ein weiteres Merkmal ist der mehr braun gefärbte Hut von Megacollybia marginata.[3][5]
Vertreter der nah verwandten Gattung Clitocybula sehen aufgrund des bei ihnen ebenfalls radialstreifigen Hutes ähnlich aus, unterscheiden sich aber z. B. durch deren amyloiden Sporen.[7]
Verwechslungsmöglichkeit besteht auch zum Grubigen Wurzelrübling (mit tief wurzelnden Stiel und radialen Grübchen um die Hutmitte), dem Rehbraunen Dachpilz (Lamellen frei bei Sporenreife rosa), zu Ritterlingen mit grau-schwarzem Hut wie dem Schwarzfaserigen Ritterling (mit Mehlgeruch und grüngelblichem Schimmer der Lamellen) und gelegentlich vielleicht zu einzelnen der über 200 Rötlings-Arten (mit bald rosa getönten Lamellen).[8][9][10][11] Das Breitblatt ist durch den sehr dünnfleischigen, faserigen Hut mit etwas Erfahrung gut erkennbar.
Er lebt saprotroph in morschem Laub-, seltener Nadelholz, auch Bucheckern-Kapseln der oberen Bodenschicht. Er fruchtet von Mai bis Oktober und bildet sich zu rhizomorphenartigen Myzelsträngen vereinigende, zähelastische Sonderstrukturen aus, die sich über einen Meter weit erstrecken können. Das Breitblatt hat seinen Verbreitungsschwerpunkt in Europa, strahlt aber nach Osten bis nach Zentralsibirien aus.[3]
In Eurasien kommen insgesamt 3 Arten vor. Neben dem Breitblatt und Megacollybia marginata, die von Österreich[6] über Tschechien,[3] Russland,[3] Sibirien[3] bis nach Korea[5] vorkommt, zudem noch Megacollybia clitocyboidea, welche in Japan,[3] Korea,[5] China[3] und Ostrussland[3] nachgewiesen wurde.
Mit Megacollybia virosa wurde zudem eine sehr stark Magen-Darm-giftige Art aus Indien beschrieben,[12] die sich später aber als zur Familie der Hygrophoraceae zugehörig herausstellte und nun Cantharocybe virosa heißt.[13]
Die amerikanischen Arten bilden eine Schwestergruppe zu den eurasiatischen Arten.[3] In Nordamerika kommen vier Arten vor: Megacollybia fallax, M. rodmani, M. subfurfuracea und M. texensis. In Mittel- und Südamerika kommen mit Megacollybia costaricensis und M. fusca je eine Art vor. Das Breitblatt gilt in Europa als häufig.[14]
Der Pilz galt früher als essbar, wenngleich er teils bitter schmeckt. Bei manchen Personen löst er jedoch leichte Vergiftungsfälle mit Magen-Darm-Beschwerden aus.[15]
Das Breitblatt wurde in der Vergangenheit schon einer Vielzahl von Gattungen zugerechnet (Agaricus, Collybia, Tricholomopsis, Clitocybula, Oudemansiella, Gymnopus, Hydropus). Durch genetische Studien wurde gezeigt, dass die Gattung Megacollybia innerhalb der Champignonartigen (Agaricales) in die Unterordnung Marasmiineae gehört.[16] Die genaue Familienzuordnung wurde bei den ersten molekular-phylogenetischen Studien der Champignonartigen als "/hydropoid clade" offen gelassen.[17][18] Später stellte sich heraus, dass dieser Klade einige Gattungen, namentlich Atheniella, Clitocybula, Gerronema, Hydropus, Megacollybia, Porotheleum und Trogia, angehören. Damit steht die Gattung in der Familie der Porotheleaceae,[19] die ein Schwestertaxon zu der Familie der Cyphellaceae ist.[18][16]
Der Breitblättrige Rübling, auch Breitblättriger Holzrübling, Breitblatt oder Breitblattrübling (Megacollybia platyphylla) ist eine Pilzart aus der Familie der Porotheleaceae.
Hiidkõrges (Megacollybia platyphylla) on kandseente hulka kuuluv seeneliik.
Seent on leitud ka Eestist.[1]
Seen on mittesöödav.[1]
Hiidkõrges (Megacollybia platyphylla) on kandseente hulka kuuluv seeneliik.
Seent on leitud ka Eestist.
Seen on mittesöödav.
Isojuurekas (Megacollybia platyphylla) on nuorena kupera, myöhemmin laakenevalakkinen harmaanruskea isojuurekaslaji. Väritykseltään harmaa tai harmaanruskea lakki on selvästi säteittäisviiruinen ja sen keskellä on usein kohouma. Lakin pinta on himmeä ja kuiva, usein reunoilta repeilevä, jolloin ohut malto tulee näkyviin.
Heltat ovat harvassa ja valkeat. Jalka on solakka, tasapaksu ja sitkeä. Harmahtava jalka on yläosastaan vaaleampi ja tyvellä on yleensä valkoisia rihmastojänteitä. Malto on valkoista, sitkeää ja ohutta. Itiöpöly on valkoista. Haju ja maku ovat mietoja.[2] Sieni kasvaa lehtimetsissä hautautuneilla puilla ja kannoilla, erityisesti koivun lahottajasienenä.[3] Isojuurekas on merkityksetön ja huono ruokasieneksi[4].
Isojuurekas (Megacollybia platyphylla) on nuorena kupera, myöhemmin laakenevalakkinen harmaanruskea isojuurekaslaji. Väritykseltään harmaa tai harmaanruskea lakki on selvästi säteittäisviiruinen ja sen keskellä on usein kohouma. Lakin pinta on himmeä ja kuiva, usein reunoilta repeilevä, jolloin ohut malto tulee näkyviin.
Heltat ovat harvassa ja valkeat. Jalka on solakka, tasapaksu ja sitkeä. Harmahtava jalka on yläosastaan vaaleampi ja tyvellä on yleensä valkoisia rihmastojänteitä. Malto on valkoista, sitkeää ja ohutta. Itiöpöly on valkoista. Haju ja maku ovat mietoja. Sieni kasvaa lehtimetsissä hautautuneilla puilla ja kannoilla, erityisesti koivun lahottajasienenä. Isojuurekas on merkityksetön ja huono ruokasieneksi.
Collybie à lames larges
Megacollybia platyphylla, la Collybie à lames larges[1], est une espèce de champignons (Fungi) agaricomycètes du genre Megacollybia. Il s'agit d'un grand champignon au chapeau franchement fibrilleux caractérisé par la fine épaisseur de sa chair, ses lamelles larges et molles ainsi que son réseau de cordons mycéliens blancs qui lui permet de se nourrir de bois en décomposition dans les forêts de feuillus de l'Europe et de la Sibérie. Étymologiquement, son épithète spécifique « platyphylla » provient du grec ancien πλατύς, platús (« large ») et φύλλον, phýllon (« feuille »), à cause de ses larges lamelles.
Megacollybia platyphylla produit un sporophore au chapeau à chair très fine, facilement cassable, de 5 à 12 cm de diamètre, rarement jusqu'à 18 cm. Il est hémisphérique ou en forme de cloche dans sa jeunesse et s'étale en vieillissant, parfois légèrement umbonné et souvent déchiré radialement et fendu à la marge, surtout en conditions sèches. Il est de couleur cendrée, olive, brun-gris à blanchâtre, au centre plus foncé et typiquement strié de fibrilles radiales également plus foncées. Les lamelles, larges et profondes, sont blanchâtres puis crèmes, quasiment libres et ont des arêtes dentelées. La sporée est blanche. La pied fibrilleux et coriace, coloré de blanchâtre à gris pâle voire de gris-brun clair, toujours plus pâle que le chapeau, atteint une hauteur de 5 à 12 cm, rarement jusqu'à 15 cm ; il est charnu jeune, se creusant en vieillissant. Le pied est prolongé par un réseau de longs cordons mycéliens caractéristiques, nommés rhizomorphes, blancs, visqueux-élastiques et mesurant de 1 à 3 mm d'épaisseur. La chair fine est blanchâtre a un parfum absent et une saveur douce à légèrement amer[2],[3],[4].
Megacollybia platyphylla présente des spores non-amyloïdes, incolores-hyalines, lisses, ellipsoïdes mesurant de 6 à 10 μm de long pour 5 à 7 µm de large. Ses basides en forme de massue, à paroi mince, incolores-hyalines, mesurent de 35 à 45 μm de haut pour 7 à 11 μm d'épais et sont composées de boucles de conjugaison basales. Les lamelles présentent des cystides incolore-hyaline sur leurs arêtes (cheilocystide) claviformes ou vésiculaires, mais aucune sur leurs faces (pleurocystide). L'ensemble des hyphes présente des boucles de conjugaison[5],[2],[4].
Les espèces du genre Megacollybia se ressemblent beaucoup et ne sont séparées que depuis la fin des années 2000. En Europe, il existe également Megacollybia marginata qui se distingue principalement par son chapeau brun et ses lamelles foncées, dues à des chéilocystides brunes[5]. Le genre Clitocybula est également très proche par son chapeau fibrillé, mais diffère par ses spores amyloïdes[6]. Enfin Megacollybia platyphylla peut se confondre avec d'autres espèces au chapeau fibrilleux comme Hymenopellis radicata, des Plutées comme Pluteus cervinus et des Tricholomes à l'instar de Tricholoma portentosum, mais la finesse de la chair de son chapeau, ses lamelles larges et molles ainsi ses cordons mycéliens permettront de la différencier[2],[4].
La Collybie à lames larges est un saprotrophe se nourrissant du bois en décomposition de feuillus, rarement de conifères, mais également de faînes de la couche supérieure du sol où elle forme des structures spécifiques s'unissant en cordons mycéliens blancs, les rhizomorphes, qui peuvent s'étendre sur plus d'un mètre de long. Cette espèce est parmi les premiers champignons à apparaître dans les bois, à la fin du printemps et est visible jusqu'à l'automne[5],[2],[4].
Son aire de répartition principale est en Europe où elle peut être très commune, mais elle est nettement plus rare dans la zone méditerranéenne qu'en zone tempérée. Elle rayonne vers l'Est jusqu'en Sibérie centrale[5].
La Collybie à lames larges a pu être consommée en Italie malgré son amertume en mélange avec d'autres espèces[7], mais elle est aujourd'hui considérée comme toxique[3].
Le positionnement systématique de la Collybie à lames larges pose problème. En effet, son pied cartilagineux vrillé et la chair de son chapeau très mince rappelle les Collybies alors que sa silhouette robuste rappelle certains Tricholomes ou certaines Plutées tandis que sa cuticule montre une tendance hymèniforme[4]. De ce fait, elle a été attribuée à un grand nombre de genres par le passé (Agaricus, Collybia, Tricholomopsis, Clitocybula, Oudemansiella, Gymnopus, Hydropus). Elle est assignée depuis 1972 au genre alors monospécifique Megacollybia à cause de ses spécificités. Sa famille est également sujette à débat : elle est aujourd'hui considérée comme un représentant des Marasmiaceae[8] ou des Mycenaceae[1].
Des études génétiques ont montré que le genre Megacollybia appartient au sous-ordre des Marasmiineae au sein de l'ordre des Agaricales[9]. Mais l'attribution exacte de la famille est laissée ouverte dans les premières études phylogénétiques moléculaires[10],[11]. Cependant sa proximité génétique avec les genres Atheniella, Clitocybula, Gerronema, Hydropus, Porotheleum et Trogia placerait ce genre dans la famille des Porotheleaceae[12].
Considérée dès sa création comme la seule représentante de son genre[4], Megacollybia platyphylla est éclatée à partir de 2007 en plusieurs espèces distinctes. Trois espèces sont présentes en Eurasie : Megacollybia platyphylla stricto sensu présente de la France à la Russie asiatique, M. marginata, répartie de l'Autriche à la Corée et M. clitocyboidea, distribuée de la Russie orientale au Japon. Les espèces américaines forment un groupe frère des espèces eurasiennes. Quatre espèces sont présentes en Amérique du Nord : M. fallax, M. rodmani, M. subfurfuracea et M. texensis et une en Amérique centrale et en Amérique du Sud : M. fusca[5].
Megacollybia platyphylla a pour synonymes[13] :
Collybie à lames larges
Megacollybia platyphylla, la Collybie à lames larges, est une espèce de champignons (Fungi) agaricomycètes du genre Megacollybia. Il s'agit d'un grand champignon au chapeau franchement fibrilleux caractérisé par la fine épaisseur de sa chair, ses lamelles larges et molles ainsi que son réseau de cordons mycéliens blancs qui lui permet de se nourrir de bois en décomposition dans les forêts de feuillus de l'Europe et de la Sibérie. Étymologiquement, son épithète spécifique « platyphylla » provient du grec ancien πλατύς, platús (« large ») et φύλλον, phýllon (« feuille »), à cause de ses larges lamelles.
La Megacollybia platyphylla (Bull.) Quelet, 1972, è un fungo appartenente alla famiglia delle Tricholomataceae.
Il cappello, non molto carnoso e poi piano, con orlo ondulato e spesso inciso radicalmente, ricoperto da squame, più addensate sul margine. La colorazione può variare dal brunastro al grigio scuro.
Il gambo è biancastro, cilindrico e di aspetto fibrilloso, poco ingrossato alla base che si prolunga nel terreno con lunghi filamenti di micelio, simili a robuste radici.
Le lamelle sono molto alte, distanziate tra di loro e di colore bianco-crema.
La carne è compatta, di colore biancastro.
Odore: lieve.
Sapore: gradevole con retrogusto amaro.
Si rinviene su ceppi o su legno marcescente nei boschi di conifere, in ambiente alpino e appenninico in estate-autunno.
È commestibile con le seguenti precauzioni:
La Megacollybia platyphylla (Bull.) Quelet, 1972, è un fungo appartenente alla famiglia delle Tricholomataceae.
Plačialapė kremblė (lot. Megacollybia platyphylla) – baltikinių (Tricholomataceae) šeimos, kremblių (Megacollybia) genties grybų rūšis.
Lapuočių, spygliuočių, mišrieji miškai.
Nuo pavasario iki vėlyvo rudens.
Kepurėlė suaižėjusi, kotas ilgomis gijomis suaugęs su substratu.
Vaisiakūniai vidutiniai, kartais dideli. Kepurėlė dažniausiai 5–10 cm, bet užauga net iki 15 cm skersmens, plaušuota, žvynuota, raukšlėta, dryžuota, suaižėjusi, kartais suskeldėjusi, pilkai ruda. Lakšteliai reti, platūs, balti. Kotas 5–10×2 cm, baltas, pamatinėje dalyje su ilgomis (iki metro ir daugiau) baltomis micelio gijomis. Trama balta, plona, malonaus kvapo ir skonio. Sporos 7–10×6–8 μm.
Būdingi požymiai: platūs, reti, stori balti lakšteliai, kepurėlė spinduliškai dryžuota, kraštai kartias įskilę.
Auga pavieniui arba po kelis vaisiakūnius ant sutręšusių šakų, medienos nuolaužų, humusingoje žemėje. Valgoma, labai dažna.
Lietuvos grybų atlasas, Vincentas Urbonas, Kaunas, Lututė, 2007, ISBN 978-9955-692-59-1, 135 psl.
Plačialapė kremblė (lot. Megacollybia platyphylla) – baltikinių (Tricholomataceae) šeimos, kremblių (Megacollybia) genties grybų rūšis.
Augimo vietaLapuočių, spygliuočių, mišrieji miškai.
Augimo laikasNuo pavasario iki vėlyvo rudens.
Pagrindiniai požymiaiKepurėlė suaižėjusi, kotas ilgomis gijomis suaugęs su substratu.
Vaisiakūniai vidutiniai, kartais dideli. Kepurėlė dažniausiai 5–10 cm, bet užauga net iki 15 cm skersmens, plaušuota, žvynuota, raukšlėta, dryžuota, suaižėjusi, kartais suskeldėjusi, pilkai ruda. Lakšteliai reti, platūs, balti. Kotas 5–10×2 cm, baltas, pamatinėje dalyje su ilgomis (iki metro ir daugiau) baltomis micelio gijomis. Trama balta, plona, malonaus kvapo ir skonio. Sporos 7–10×6–8 μm.
Būdingi požymiai: platūs, reti, stori balti lakšteliai, kepurėlė spinduliškai dryžuota, kraštai kartias įskilę.
Auga pavieniui arba po kelis vaisiakūnius ant sutręšusių šakų, medienos nuolaužų, humusingoje žemėje. Valgoma, labai dažna.
Pieniążnica szerokoblaszkowa (Megacollybia platyphylla (Pers.) Kotl. & Pouzar) – gatunek grzybów z rodziny twardzioszkowatych (Marasmiaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Megacollybia, Marasmiaceae, Agaricales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi [1].
Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w 1796 r. Persoon nadając mu nazwę Agaricus platyphyllus. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadali mu w 1972 r. Kotl. & Pouzar, przenosząc go do rodzaju Megacollybia[1].
Synonimów naukowych ma ponad 20. Niektóre z nich[2]:
Nazwę polską podał Władysław Wojewoda w 1987 r. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był też jako bedłka szerokoblaszkowa, pieniążek szerokoblaszkowy i monetka szerokoblaszkowa[3].
Średnica 5-15 cm, u młodych okazów półkulisty, później płasko-wypukły, na koniec płaski i promieniście popękany. Często posiada niewielki i tępy garb. Powierzchnia z wyraźnymi, powrastanymi włókienkami, barwa brązowoszara, oliwkowa, szarobrązowa, dymnobrązowa[4][5].
Bardzo szerokie, rzadkie i zatokowato wycięte. Mają kolor od białego do brudnobiałego, czasami są w dolnej części żyłkowane[5]. Mają ząbkowane lub karbowane ostrza i są zaokrąglone przy trzonie[6]. Często między blaszkami przebywają skoczogonki[5].
Wysokość 6-15 cm, grubość 1-2 cm. Jest podłużnie włóknisty, początkowo białawy, potem szarobrązowy, jaśniejszy niż kapelusz[4]. W nasadzie trzonu występują duże ryzomorfy, które mogą osiągać długość nawet kilku metrów, Przerastają one drewno i glebę, a owocniki pojawiają się często dopiero w pewnej odległości od materii organicznej, którą odżywia się grzyb[5].
Biały i dość łykowaty. Cienki, tak że kapelusz widziany pod słońce jest prześwitujący. Smak łagodny, zapach niewyraźny[5].
Biały. Zarodniki niemal kuliste, gładkie, o rozmiarach 7-8 × 6-7 μm[6].
Pieniążnica szerokoblaszkowa jest szeroko rozprzestrzeniona w Europie i Ameryce Środkowej. Poza tymi dwoma kontynentami stanowiącymi główny obszar jej występowania opisano jej stanowiska także w Ameryce Środkowej i Japonii[7]. W Europie Środkowej gatunek dość pospolity[5], w Polsce również[8].
Występuje w różnego typu lasach, częściej w liściastych. Owocniki pojawiają się od maja do października, na mocno spróchniałym drewnie (najczęściej liściastym). Rośnie na próchniejącym drewnie drzew liściastych i iglastych, najczęściej na drewnie buka. Czasami wyrasta na zagrzebanym w ziemi drewnie, sprawiając wrażenie, jak gdyby rósł na ziemi[5].
Saprotrof[3]. W niektórych atlasach grzybów uważany jest za grzyb niejadalny lub nawet trujący[6]. Istotnie, ma on marne walory smakowe, ale jeden, dwa egzemplarze dodane do potrawy mogą uzupełnić jej smak[5].
Pieniążnica szerokoblaszkowa (Megacollybia platyphylla (Pers.) Kotl. & Pouzar) – gatunek grzybów z rodziny twardzioszkowatych (Marasmiaceae).
Megacollybia platyphylla (Christian Hendrik Persoon, 1796 ex František Kotlaba & Zdeněk Pouzar, 1972), sin. Collybia platyphylla (Christian Hendrik Persoon, 1796 ex Paul Kummer, 1871) sau Tricholomopsis platyphylla (Christian Hendrik Persoon, 1796 ex Rolf Singer, 1939), din încrengătura Basidiomycota în familia Marasmiaceae și pentru mult timp singura specie a genului Megacollybia,[1] denumită în popor pălăria șoricelului,[2] este o ciupercă necomestibilă saprofită. Buretele se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord foarte des, răspândit prin toate felurile de păduri și crescând în grupuri mai mici pe lemn aflat în putrefacție, din (mai) iunie până în octombrie.[3][4]
Acest soi de poate confunda destul de ușor, de exemplu cu: Collybia butyracea (comestibil),[6] Entoloma lividoalbum sin. Rhodophyllus lividoalbus (comestibil),[7] Gymnopus fusipes sin. Collybia fusipes (comestibil),[8] Inocybe flocculosa sin. Inocybe gausapata (otrăvitor),[9] Inocybe fraudans sin. Inocybe corydalina (otrăvitor),[10] Pluteus atromarginatus sin. Pluteus nigrofloccosus (comestibil),[11][12] Pluteus cervinus (ciuperca cerbilor) (comestibil),[13] Pluteus romellii (comestibil),[14] Tricholoma terreum (ciuperca șoarecelui) (comestibil)[15] sau Tricholoma tigrinum (gâscă tigrată) (foarte otrăvitor).[16]
Dacă cineva ar dori să mănânce această pălărie a șoricelului, s-ar potrivi doar pălăria, piciorul fiind prea dur. Dar din cauza gustului amar nu se recomandă. Bruno Cetto scrie, că ar putea fi ingerat în porțiuni mici împreună cu alte specii, de exemplu într-o ciulama de ciuperci.[3]
Ciuperca este otrăvitoare în stare crudă. Doctorul rer. nat. Lutz Roth a descris în cartea sa Giftpilze, Pilzgifte - Schimmelpilze – Mykotoxine din 1990 buretele și fiert otrăvitor, pentru că ar provoca probleme gastrointestinale cu vărsături și diaree, sprijinindu-se pe câteva puține cazuri reportate din SUA precum unul din fosta RDG (1981).[17][18] Dar dovezi științifice nu au fost aduse respectiv găsite până în prezent (2018). Astfel tulburările gastrointestinale acestor persoane au putea fi datorită numai unei intoleranțe la ciuperci sau efectului nocebo (opusul lui placebo).
Megacollybia platyphylla (Christian Hendrik Persoon, 1796 ex František Kotlaba & Zdeněk Pouzar, 1972), sin. Collybia platyphylla (Christian Hendrik Persoon, 1796 ex Paul Kummer, 1871) sau Tricholomopsis platyphylla (Christian Hendrik Persoon, 1796 ex Rolf Singer, 1939), din încrengătura Basidiomycota în familia Marasmiaceae și pentru mult timp singura specie a genului Megacollybia, denumită în popor pălăria șoricelului, este o ciupercă necomestibilă saprofită. Buretele se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord foarte des, răspândit prin toate felurile de păduri și crescând în grupuri mai mici pe lemn aflat în putrefacție, din (mai) iunie până în octombrie.
Megacollybia platyphylla (Pers.) Kotl. & Pouzar, 1972
Мегаколли́бия широкопласти́нчатая, также Колли́бия широкопластинчатая и Удемансие́лла широкопластинчатая (лат. Megacollybia platyphylla) — гриб семейства Негниючниковые (Marasmiaceae)[1].
Синонимы:
Большинство видов Entoloma произрастают только на почве.
Мегаколли́бия широкопласти́нчатая, также Колли́бия широкопластинчатая и Удемансие́лла широкопластинчатая (лат. Megacollybia platyphylla) — гриб семейства Негниючниковые (Marasmiaceae).
Синонимы:
Agaricus grammocephalus Bull. 1793 Agaricus platyphyllus Pers. 1796basionym Clitocybula platyphylla (Pers.) E. Ludw. 2001 Clitocybula platyphylla (Pers.) Malençon & Bertault 1975 Collybia grammocephala (Bull.) Quél. 1888 Gymnopus platyphyllus (Pers.) Murrill 1916 Hydropus platyphyllus (Pers.) Kühner 1980, nom. inval. Oudemansiella platyphylla (Pers.) M.M. Moser 1983 Tricholomopsis platyphylla (Pers.) Singer 1939