Ağacvari fındıq (lat. Corylus colurna) — tozağacıkimilər fəsiləsinin fındıq cinsinə aid bitki növü. IUCN Qırmızı Siyahısına görə növün kateqoriyası və statusu "Nəsli kəsilməyə həssas olanlar" kateqoriyasına aiddir.
Rusiya, Gürcüstan, İran, Kiçik Asiya və Balkan ölkələrində təbii arealı vardır. Azərbaycanda Lənkəran (İşхan çayı hövzəsində), Zaqatala rayonlarında və Qarabağda (Xoros çayı hövzəsi) dəniz səviyyəsindən 1200–1400 m yüksəkliklərdə yayılmışdır. Qarışıq meşələrdə karbonatlı torpaqlarda rast gəlinir.[1] [2] [3] [4]
Təbiətdə 15–25 m hündürlüyə çatan düz gövdəli bitki növüdür. Gövdəsinin qabığı açıq-boz, cavan zoğları açıq-qəhvəyi rəngdədir. Birillik zoğları seyrək tükcüklüdür. Şaxələrində altyarpaqlar qısa, ellipsvarı, iki cür mişardişlidir. Orta və üst yarpaqları enli-tərsinə yumurtavarı olub, dib tərəfləri dərin ürəkvarı, zəif dilimlidir, üst tərəfi yaşıl, alt tərəfi bozumtul-yaşıl, tüklüdür.[1] Yarpaqlar saplaqlar üzərindədir. Bunun cavan zoğları və yarpaq saplaqları qırmızımtıl tüklərlə örtülüdür. Yarpaqları geniş yumurtavarı və neştərşəkillidir. Yarpağın qaidəsi ürək şəklində оlub, ucu sivridir. Kənarları dişlidir və bəzən kiçik dilimlidir. Erkək çiçəkləri sırğaşəkilli çiçək qrupunda yerləşmişdir. Qonur-qırmızı rəngdədir. Qoz meyvəsi kiçikdir, meyvəsinin yan tərəfi azca basıqdır, küncləri vardır. Nadir hallarda meyvəsi yumru olur. Meyvəsinin 2-5 ədədi bir yerdə çanaqcıq içərisində olur, fındığın qabığı qəhvəyi rəngdə olub qalındır, ləpəsi xırdadır. Meyvələri çanaqcıqdan çox çətin ayrılır və bəzən də fındıqla birgə yerə tökülür. Çanaqcıq içərisində olan toxum (fındıq) çox az cücərir. Odur ki, təbii artımı zəif gedir. Ona görə də bu bitkiyə ağacvari fındıq adı verilmişdir. Meyvənin qaidə hissəsi böyükdür, şişkindir. Bitki dəniz səviyyəsindən 600–1700 m yüksəkliklərdə yayılmışdır.[1] [2]
Azərbaycanın nadir, endemik bitki növüdür. Hirkan Milli parkı və Zaqatala Dövlət qoruğunda mühafizə edilir və Azərbaycanın "Qırmızı kitabı"na daxil edilmişdir. Zəruri qoruma tədbiri kimi yeni mühafizə sahələrinin yaradılması tövsiyə edilir.[3]
Ağacvari fındıq (lat. Corylus colurna) — tozağacıkimilər fəsiləsinin fındıq cinsinə aid bitki növü. IUCN Qırmızı Siyahısına görə növün kateqoriyası və statusu "Nəsli kəsilməyə həssas olanlar" kateqoriyasına aiddir.
Corylus colurna, avellaner de Turquia, avellaner de llevant, avellaner arbre, avellaner turc és una espècie d'arbre de la família de les betulàcies, originària del sud-est d'Europa i sud-est d'Àsia, des dels Balcans a través del nord de Turquia fins al nord d'Iran.
Junt amb l'avellaner de la Xina (Corylus chinensis) és l'espècie d'avellaner més gran, ja que arriba a mesurar 35 m d'alt, amb un tronc dret de fins a 1,5 m de diàmetre; la capa té forma de con i és prima als arbres joves, esdevenint més espessa quan envelleix. L'escorça és grisa amb una textura surosa. Les fulles són caduques, arrodonides, d'uns 6-15 cm de longitud i 5-13 cm d'ample, lleugerament piloses en ambdós costats.
Corylus colurna es cultiva àmpliament com un arbre ornamental a Europa i Amèrica del Nord. És molt tolerant a les difícils condicions de creixement a les zones urbanes, fet que ha augmentat la seva popularitat en els esquemes de cultiu cívic en les últimes dècades. Aquesta arbre és un meravellós arbre d'ombra ja que és molt densa, i la seva capçada estreta i la capacitat de suportar la contaminació de l'aire la fan molt adequada per a ser utilitzada com a arbre de carrer a les zones urbanes. També s'usa per a estacionaments i carretes.[1] Altres usos que se li poden donar a aquesta espècie són com a arbre fruiter.[2]
Corylus colurna va ser descrita per Linné i publicada a Species Plantarum 1: 309. 1753.[3]
Corylus colurna, avellaner de Turquia, avellaner de llevant, avellaner arbre, avellaner turc és una espècie d'arbre de la família de les betulàcies, originària del sud-est d'Europa i sud-est d'Àsia, des dels Balcans a través del nord de Turquia fins al nord d'Iran.
Coeden gollddail fechan ag arni gnau bwytadwy yw Collen Twrci sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Betulaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Corylus colurna a'r enw Saesneg yw Turkish hazel.[1]
Coeden gollddail fechan ag arni gnau bwytadwy yw Collen Twrci sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Betulaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Corylus colurna a'r enw Saesneg yw Turkish hazel.
Líska turecká (Corylus colurna) je jednodomý, opadavý, nevysoký strom pocházející z jihovýchodní Evropy, Kavkazu a jihozápadní Asie. V České republice je klasifikována jako příležitostně se vyskytující neofyt, který bývá často vysazován v městském prostředí, buď jako solitéra, v lemech podél cest či na zpevnění svahů. Do české přírody byla introdukována v roce 1865 a od té doby je pěstována v zahradách a parcích jako okrasná dřevina. Teprve na počátku tohoto tisíciletí byl zjištěn na jedné lokalitě její únik do volné přírody, což svědčí o jejím slabém invazním potenciálu. Je také přitažlivá i produkci plodů, oříšku, které jsou sice menší a mají tvrdší skořápku než líska obecná, jsou však obdobně chutné a výživné.[2][3][4][5]
Druh je jednodomou dřevinou, kdy jedinec (strom nebo keř) má samčí a zároveň i samičí květy. Líska turecká roste jak v lehkých písčitých, tak i těžkých jílovitých půdách, které mou být neutrální až alkalické. Nepotřebuje půdu hojně zásobené humusem, ale prospívá v půdě s dostatkem vápence. Stejně dobře se ji daří na plném slunci jako v polostínu. Upřednostňuje vlhkou půdu, ale do hloubky a šířky rozprostřené kořeny ji dovolují růst i v místech s déletrvajícím suchem, snáší také stanoviště se silným větrem. Obvykle se vyskytuje ve smíšených lesích do nadmořské výšky 1800 m.[2][3][4][6]
Opadavý strom, který vyrůstá v podmínkách střední Evropy do výše 20 m. Kořenový systém má bohatý, nejprve se vytvoří kůlovitý kořen a později roste množství bočních kořenů zajišťující dobré ukotvení i na mělkých půdách. Kmen je poměrně krátký, pouze jedinci v hustém porostu mají delší část kmene bez větví, jeho kůra je tmavě šedá a u starších exemplářů korkovitě šupinatá. Koruna stromu je obvykle rozložitá, lehce stavěná, v mládí široce kuželovitá a zašpičatělá, později zaoblená a bývá široká 6 až 9 m. Spodní větve vyrůstají takřka v přeslenech a svírají s kmenem téměř pravý úhel. Letorosty jsou hustě chlupaté, nejprve zelené, později okrové a mají výrazné rezavě hnědé jizvy po opadaných listech.
Listové pupeny, se čtyřmi až šesti šupinami, jsou vejčité a na vrcholu špičaté, zelenavě hnědé. Listy z nich raší v dubnu, rostou střídavé ve dvou řadách, jsou jednoduché, řapík je průměrně 3 cm dlouhý. Čepel mají široce vejčitou, 8 až 15 cm dlouhou a 5 až 10 cm širokou, na bázi srdčitou, po obvodě dvakrát pilovitě zubatou nebo mělce laločnatou a na vrcholu krátce špičatou. Na horní straně jsou sytě zelené, lysé a lesklé, na spodní světlejší, pýřité, matné a obvykle mají pět až šest párů postranních, mírně vystouplých žilek. Listy jsou silné, těžké a nápadně ochable visí z větviček, k podzimu se barví přes jasně žlutou až do hnědé brzy před opadem, který přichází s prvými mrazy. Palisty jsou kopinaté, ostře špičaté.
Samčí květenství jsou jehnědy zakládající se na letorostech již na podzim, zprvu jsou krátké a zelené a průběhu zimního období zhnědnou a vyrostou do délky 8 až 12 cm. Jednotlivé květy nemají okvětí a vyrůstají po jednom z úžlabí podpůrného zašpičatělého listenu, který částečně srůstá se dvěma listenci. Květ obsahuje čtyři tyčinky nesoucí jednopouzdré prašníky se světle žlutým pylem. Po vyprášení pylu jehnědy s květy opadají.
Samičí květy jsou kulovitého tvaru a vyrůstají na starších větévkách, v době kvetení jsou uzavřené v šupinatém obalu, z něhož ční pouze karmínově červené nitkovité blizny. Květy jsou situovány po dvou v úžlabí opadavého, podpůrného listenu. Květ má tři drobné vytrvalé listence, okvětí je tvořeno několika drobnými zoubky a dvoupouzdrý semeník má dvě nitkovité červené blizny. Prašníky s pylem se otvírají a blizny dozrávají ještě před rašením listů, kdy nic nestojí v cestě pylu přenášeného větrem z prašníků na blizny.
Plod je oříšek vyrůstající společně v plodenství kulovitého tvaru společně s dalšími pěti až devíti oříšky (výjimečně i dvaceti). Oříšky, velké do 2 cm, jsou kulaté, tmavě žluté a mají poměrně hrubou a tvrdou slupku kryjící semeno (jedlé jádro) s blanitým osemením. Každý oříšek je překryt hlubokým zvonkovitým obalem ze srostlých zvětšených listenců. Obal je do široka rozevřen a v době nezralosti je pokryt žlázkami vylučující lepkavý sekret. Po dozrání tyto obaly, rozdělené až k bázi v úzké laloky, uschnou, ztvrdnou a plody opadají. Na dobu zrání má vliv průběh letní teploty, při teplém létě dozrávají plody postupně od konce srpna do počátku října, při chladném uzrají najednou.[2][3][4][6][7]
Lísku tureckou lze množit generativně semeny nebo vegetativně řízky, odkopky nebo hřížením. Nejjednodušší je množení ze semen, hmotnost tisíce semen bývá 1400 až 1700 g. Je vhodné semena namočit do teplé vody na 48 hodin a pak je 3 až 4 měsíce stratifikovat v chladnu. Koncem jara se vysazují do hloubky cca 5 cm a zpravidla při 20 °C epigeicky vyklíčí za 1 až 6 měsíců, úspěšnost bývá okolo 50 %. Semenáč začíná kvést ve věku 10, nejpozději 20 let, plodí každoročně s tím, že větší produkce semen se opakuje po třech až čtyřech létech. Předčasně setřesená, nedozrálá jádra se scvrkávají a neklíčí.[2][8]
Významným produktem je i dřevo stromů, jehož jádro i běl jsou stejnobarvé, od světlé kávy po světle oranžově hnědou. Dřevo je průměrně těžké 500 až 600 kg/m³, středně tvrdé, ale ve vlhku není příliš trvanlivé. Je dobře opracovatelné, často se soustruží, používá se v nábytkářství, bytové architektuře a vyrábějí se z něj umělecké předměty. Časté je průmyslové využití dřeva na nábytek a výřezů s očkovou texturou na dýhy. Dřevo z kořene je využíváno na intarzie.
Plody lísky turecké jsou v porovnání s lískou obecnou menší a pro tvrdou skořápku i hůře dostupné. Plod váží průměrně 1,5 gramů a jeho jedlé jádro asi jen čtvrtinu. Nutričně jsou si jádra podobná, na olej připadá asi 60 % a cukry 20 %.
Líska turecká často slouží jako okrasná parková nebo alejová dřevina, velmi dobře snáší průmyslové exhalace a následkem hlubokého, rozložitého kořenového systému i déle trvající sucho. Je užitečná i při zpevňování půdy na místech se silnou erozí. V zahradnictví se používá jako podnož k roubování jiných druhů lísek.
V České republice se pro okrasu obvykle pěstuje vyšlechtěný kultivar 'Granát' (listy na mladých výhonech jsou zprvu intenzivně tmavě červenohnědé a na rubu vínové, později na líci tmavě zelené a na rubu zůstanou červené jen nervy a řapík) a kultivar 'Te-Terra Red' (koruna je vzpřímená, kuželovitá a listy jsou velké, purpurově zbarvené).[2][3][4][8]
Samčí i samičí květy
Nezralé plodenství
Plody
Oříšek s obalem
Obrázky, zvuky či videa k tématu líska turecká ve Wikimedia Commons
Líska turecká (Corylus colurna) je jednodomý, opadavý, nevysoký strom pocházející z jihovýchodní Evropy, Kavkazu a jihozápadní Asie. V České republice je klasifikována jako příležitostně se vyskytující neofyt, který bývá často vysazován v městském prostředí, buď jako solitéra, v lemech podél cest či na zpevnění svahů. Do české přírody byla introdukována v roce 1865 a od té doby je pěstována v zahradách a parcích jako okrasná dřevina. Teprve na počátku tohoto tisíciletí byl zjištěn na jedné lokalitě její únik do volné přírody, což svědčí o jejím slabém invazním potenciálu. Je také přitažlivá i produkci plodů, oříšku, které jsou sice menší a mají tvrdší skořápku než líska obecná, jsou však obdobně chutné a výživné.
Tyrkisk hassel (Corylus colurna) er et stort, løvfældende træ med en kegleformet krone. Nødderne er spiselige og smager tilmed meget godt.
Grenene er vandrette og krogede. Barken er først grågrøn og dækket af kirtelhår. Senere bliver den grå med fine furer, og til sidst er den korkagtig med afskallende flager. Knopperne er spredte, spidse, rødbrune, skæve og svagt hårede. Bladene er rundagtige til omvendt ægformede med grove tænder, næsten lapper. Randen er dobbelt savtakket. Oversiden er gråligt mørkegrøn, mens undersiden er lysere med hår langs ribberne. Bladstilken er kirtelhåret. Høstfarven er gul.
Blomstringen sker omtrent samtidigt med Skov-Hassel, og blomsterne ligner dennes. Frugterne er samlet i knudeagtige stande. Den enkelte nød er næsten fuldstændigt omsluttet af en kødet, lysegrøn has med spredte børster. Frøene modner som regel godt og spirer villigt her i landet.
Rodnettet består af nogle få, dybtgående hovedrødder og talrige overfladiske finrødder. Af og til sælges dog træer, som er podet på grundstamme af Almindelig Hassel, og de har altså dens rodnet.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 20 x 5 m (20 x 10 cm/år). Målene kan anvendes ved udplantning.
Tyrkisk hassel gror i blandede løvskove med Bøg, Humlebøg, Kirsebær-Kornel, Manna-Ask, Sølv-Lind, Tarmvrid-Røn, Ungarsk Eg, Vinter-Eg og Ægte Kastanje fra det sydøstlige Balkan over Lilleasien, Kaukasus og de iranske bjerge til Vest-Himalaya.
Tyrkisk hassel (Corylus colurna) er et stort, løvfældende træ med en kegleformet krone. Nødderne er spiselige og smager tilmed meget godt.
Die Baum-Hasel (Corylus colurna), auch Türkische Hasel, Türkische Haselnuss oder Byzantinische Hasel[1] genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Hasel (Corylus) innerhalb der Familie Birkengewächse (Betulaceae). Ihr natürliches Verbreitungsgebiet reicht von Südosteuropa und Kleinasien über den Transkaukasus und den Kaukasus bis in den Himalaya. Sie zeichnet sich durch eine außerordentliche Toleranz gegenüber Dürre aus, so dass sie als Baumart im Klimawandel prädestiniert ist. Sie hat ein wertvolles Holz, weswegen sie auf dem Balkan stark dezimiert wurde.
Die Baum-Hasel[2][3][4] wächst als sommergrüner Baum, normalerweise mit geradem Stamm und pyramidenförmiger Baumkrone, seltener als Strauch. Sie erreicht wild wachsend in Europa eine Wuchshöhe von gut 20 Metern, insgesamt werden Wuchshöhen bis 40 Meter angegeben. Der Stamm erreicht Durchmesser von normalerweise 30 bis 60, in Ausnahmefällen bis 120 Zentimeter. Junge Triebe sind drüsenhaarig. Die Borke ist korkig, längsrissig und grau gefärbt.
Die wechselständig und zweizeilig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Sie erreichen 7 bis 18 Zentimeter Länge. Die einfache Blattspreite ist herzförmig, rund, oval, eiförmig oder verkehrteiförmig, manchmal schwach gelappt, der Rand der Blattspreite meist doppelt gesägt, gelegentlich gezähnt, die Spitze (Apex) spitz bis lang zugespitzt. Der Blattstiel erreicht bis 2,5 Zentimeter Länge, er ist normalerweise glatt, gelegentlich schwach drüsenhaarig. Die Blätter sind unterseits behaart, oberseits glatt oder fast glatt. Die Nebenblätter sind lanzettlich und zugespitzt (nicht abgerundet wie bei der Gemeinen Hasel).
Die Hasel-Arten sind einhäusig getrenntgeschlechtig (monözisch). Die männlichen Blütenstände (Kätzchen) stehen an Kurztrieben in vielen traubenartigen Gruppen. Sie sind bei der Baum-Hasel hängend und bis zu 12 Zentimeter lang. Die Baum-Hasel blüht im späten Winter bis zum zeitigen Frühjahr.
Die Früchte, die für die Gattung typischen Nüsse, reifen in aus fünf bis acht (selten von zwei oder bis zehn) Nüssen bestehenden Fruchtständen. Sie stehen gedrängt und sind jeweils von einer vielfach geschlitzten Hülle umgeben, die etwa zwei- bis dreimal so lang wie die Nuss ist. Die Hüllzipfel sind bis fast zum Grund geteilt und lang zugespitzt, sie sind etwas fleischig und sehr dicht drüsig behaart. Die Nüsse sind mit etwa 1 bis 2 Zentimeter Durchmesser im Vergleich zur Gemeinen Hasel (Corylus avellana) etwas kleiner. Sie sind eiförmig, fast rund bis abgeflacht, manchmal kantig. Sie sind bei der Wildform meist bis zur Reife fest mit der Hülle verwachsen, bei Kultivaren aber abgetrennt und herausfallend.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 28.[5]
Zweig mit gestielten Laubblättern und Fruchtstand
Zweig mit gestielten Laubblättern und Fruchtstand
Reife Früchte
Die Baum-Hasel kommt von Südosteuropa bis zum nördlichen Iran vor.[6] Sie gedeiht in Europa, im nordwestlichsten Abschnitt ihres Verbreitungsgebiets, in Gesellschaften der Ordnung der wärmegebundenen Flaumeichenwälder (Quercetalia pubescentis-petraeae).[5]
Das nördlichste autochthone Vorkommen befindet sich bei Oravita (Rumänien), nicht weit vom Eisernen Tor der Donau entfernt.[7] Die Art besiedelt in Rumänien nur ein kleines Areal ganz im Westen, südlich der Südkarpaten.[8] Die westlichsten Vorkommen sind in Bosnien-Herzegowina.
Nedyalkov (1978) erwähnt natürliche Vorkommen im Norden des Iran in den Bergen der Hyrkanischen und Turanischen Region.[9] Alexandrov (2014) veröffentlichte eine Verbreitungskarte mit Vorkommen im Iran und Afghanistan.[10] Die Literaturangaben über Vorkommen im Iran sowie in Afghanistan erscheinen allerdings unsicher, weil Forstwissenschaftler des Iran (Sagheb-Talebi) keine aktuellen Vorkommen bestätigen konnten.
Die Baum-Hasel kommt überwiegend einzeln oder truppweise eingemischt in Buchenwäldern (einschließlich Wäldern der Orientbuche) in höheren Lagen und Eichenwäldern in tieferen Lagen vor.[11] In der Türkei ist sie typisch für Orientbuchenwälder der euxinischen Region (südlich des Schwarzen Meeres).[12] In Serbien und Nordmazedonien tritt sie in Schluchtwäldern der Rotbuche auf.[13] In Montenegro kommt sie zusammen mit Tanne und Buche vor.[14]
Sie ist konkurrenzschwach (ähnlich wie die Elsbeere) und hat ihr ökologisches Optimum da, wo andere Baumarten ihr auf trockenen Standorten nicht mehr gefährlich werden können. In rumänischen Karstgebieten bildet sie kleine Reinbestände, wo wegen Wassermangels andere Baumarten wie Rotbuche, Spitzahorn, Esche, Elsbeere, Orienthainbuche, Silberlinde oder Birne nicht mehr gedeihen können.[7]
Baum-Hasel wächst in Regionen mit kontinentalem Klima, meist in Regionen mit höheren Jahresniederschlägen in wärmebegünstigten Lagen. Sie kommt in Höhen von 100 bis 1400, ausnahmsweise bis 1700 Meter über dem Meeresspiegel vor. Baum-Hasel wird in die Winterhärtezone 5b eingeordnet, ist also auch in Mittel- und Teilen Nordeuropas frosthart, anbaufähig bis zu Wintertemperaturen von -23,4 °C bis -26,0 °C, wobei sie kurzfristige Extreme von -38,2 °C bis +40°C übersteht. Sie ist sehr resistent gegenüber Sommerdürre, kann aber auch wochenlange Überflutung aushalten. Aufgrund der dicken Borke ist sie nicht sensitiv gegenüber starker Einstrahlung im Stammbereich und erträgt Schäden durch Schneebruch gut. Baum-Hasel gedeiht nur in Regionen mit mindestens 500 Millimeter Jahresniederschlag. Sie wächst optimal auf Böden mit pH zwischen 5,5 und 8, auf basenreichen, aber stickstoffarmen Böden.[11] Für die türkischen Vorkommen im Schwarzmeergebiet[15] wird angegeben: Höhenverbreitung zwischen 700 und 1600 Metern, mittlere Jahrestemperatur von 8,83 °C (Spanne von 6.9 – 11 °C), mittlerer Jahresniederschlag 654 mm (Spanne von 477 – 952 mm).
Baumhasel sind im Alter sehr dürretolerant und vertragen auch Spätfröste gut, allerdings werden Jungpflanzen dadurch stärker geschädigt. Spätfröste beim Laubaustrieb (in Mitteleuropa Anfang April) sind problematisch. Vor allem in der Jugendphase kommt es auch zu Verbiss durch Wild und durch Nager, was vor allem eine Naturverjüngung verhindern kann. Das Spektrum der biotischen Schädlinge ist ähnlich wie bei den anderen Hasel-Arten. Berichtet wird über Schäden durch den Blattbräunepilz Phyllosticta coryli und Verticillium-Welke durch Verticillium dahliae. An Trieben können als Schwächeparasiten die Pilze Diaporthe decedens und Henderosonia corylaria problematisch sein. In Baumschulen sind Rostmilben der Gattung Aculops schädlich. Weitere Schäden verursachen die Käferarten Grauer Knospenrüssler (Peritelus sphaeroides) und Japankäfer (Popillia japonica).[16]
In der Literatur findet sich als maximales Alter 200 Jahre (Alexandrov 1995,[10] S. 217) bzw. 200 Jahre (bei Schmidt 2003). In Oravita (Rumänien) wurden Bäume gebohrt und das Alter auf 330 Jahre geschätzt.[7]
Bei Afyon-Derecine (Türkei) steht ein Baum, dessen Alter auf 340 Jahre geschätzt wird, ein weiterer wird auf 620 Jahre geschätzt (Genc 1998). Bei Rogatica (Bosnien) wird ein Baum mit dem BHD 240 cm auf 460 Jahre geschätzt.
Das Problem bei alten Bäumen besteht darin, dass der Baumstamm hohl ist bzw. man mit dem Zuwachsbohrer nur die äußeren 30 cm des Stamms beproben kann. Das Alter muss anhand der außen gebohrten Jahrringe geschätzt werden. Man weiß leider nicht, wie breit die Jahrringe im Inneren des Stamms waren. Alte Bäume können in den letzten Jahrzehnten sehr enge Jahrringe bilden. Wenn man unterstellt, dass sie auch in der Jugend ähnlich enge Jahrringe gebildet haben, wird das Alter ganz erheblich überschätzt. Die Wurzel wird als Pfahlwurzel ausgebildet, die bis zu 4 Meter tief wächst.[10] Die Krone ist in der Jugend oft pyramidenförmig oder spitz ausgeformt, im Alter generell breiter und gerundet.
Die natürliche Astreinigung ist sehr gut. Ein eindrucksvolles Beispiel ist der Bismarckwald bei Würzburg, wo Stämme mit 15 m astfreiem Stamm zu sehen sind. Die Baum-Hasel ist somit kein Totasterhalter wie die Kirsche.
Der Anteil der geraden Stämme ist bei Baum-Haseln ausgesprochen hoch. Ein besonderes Charakteristikum der Baum-Hasel ist der ausgeprägt wipfelschäftige Wuchs, ähnlich wie bei Pappel oder Erle. Die Stämme wachsen meist bis in den Wipfel ohne Zwieselbildung. Daher müssen nicht so viele Pflanzen bei der Kultur gepflanzt werden wie z. B. bei Buche oder Eiche.
Bei Wurzelbrut schlagen Schösslinge in größerem Abstand vom Stamm aus der Wurzel aus. Dies ist bei Baum-Haseln bislang nicht bekannt geworden. Stockausschlag ist in dem urwaldartigen Bestand bei Oravita (Rumänien) an zahlreichen Bäumen (direkt am Stamm des Altbaums) zu sehen. Bei jungen Bäumen sind es manchmal zahlreiche wenige Zentimeter dicke Stockausschläge, an Altbäumen wachsen teilweise sehr starke Stockausschläge. Stirbt ein junges Bäumchen ab, werden Johannistriebe ausgebildet.
Baumhaseln erreichen ein Alter von ca. 400 Jahren, eine Höhe von über 30 Metern und einen Brusthöhendurchmesser über 170 Zentimeter. In süddeutschen Versuchspflanzungen wurde ein jährlicher Zuwachs von durchschnittlich 75 bis 87 Zentimeter erreicht. Im Alter von 16 Jahren waren die Bäume 14 Meter hoch. Auf mesotrophen oder trockenen Standorten kann man davon ausgehen, dass die Baum-Hasel im Höhenwuchs mit den ansonsten sehr schnellwüchsigen Bergahornen und Vogelkirschen mithalten kann.[11]
In Oravita (Rumänien) ermittelte Neumann (2015) im Naturwald auf 6 Probekreisen Grundflächen von 34–38 m² und Vorräte von maximal 214 Vfm/ha Baum-Hasel, wobei der Gesamtvorrat des Probekreises bei 406 Vfm/ha lag; die anderen beteiligten Baumarten waren Silberlinde, Hainbuche und Esche.[17]
Laut einem Bericht von Clusius soll Valerius Cordus im Jahr 1582 die Baum-Hasel in Mitteleuropa aus Saatgut verbreitet haben, das er von Baron David Ungnad von Weissenwolff (1535–1600), kaiserlicher Gesandter an der Hohen Pforte in Konstantinopel, erhalten habe. Ein Baum in Frankfurt am Main soll bereits 1657 so hoch gewesen sein, dass der spätere Kaiser Leopold I. in seinem Schatten gespeist hätte.[18]
Die ersten Baum-Hasel wurden so auch 1582 aus Constantinopel (Istanbul) nach Schloss Merkenstein (Niederösterreich) gebracht. Beck von Mannagetta schreibt in der 1890 erschienenen Flora von Niederösterreich über Corylus colurna: „ Im Jahre 1582 aus Constantinopel nach Niederösterreich gekommen und hier in den Gärten cultiviert; auch manchmal verwildert, wie in den Wäldern bei Merkenstein. Türkische Haselnuss“.[19]
Der Chronist der Pfarren des Stiftes Melk, Ignaz Franz Keiblinger, berichtet „von den ehrwürdigen zwei türkischen Haselnussbäumen (Corylus arborea), welche zur Zeit des Kaisers Leopold I. zwischen 1690–1693 durch den gewesenen kaiserlichen Gesandten in der Türkei, Hofrath Franz Anton Edlen von Quarient und Raal, gepflanzt worden sein sollen, wovon aber der eine im Jahr 1854 ausstarb.“[20]
Vermutlich kann man in allen deutschen Städten Baumhasel als Straßenbaum finden. Seit über hundert Jahren wird sie gepflanzt, zahlreiche ältere Bäume sind in den Städten zu finden. Die Art gilt als stadtklimafest und dürreresistent mit geringen Ansprüchen an den Boden. Der in manchen Jahren starke Fruchtfall wird allerdings im Straßenraum als problematisch eingeschätzt.[21]
Im Wald dagegen wurden vor dem Jahr 2010 in Mitteleuropa nur sehr vereinzelt Baumhasel gepflanzt, obwohl man in vielen Städten sehr gutwüchsige Exemplare findet. Nur eine relativ kleine Waldfläche von ca. 13 ha wurde versuchsweise mit Baumhasel bepflanzt.[22]
Nach dem Freisinger Forstwissenschaftler Christian Köllig gelten Kriterien für neue Gastbaumarten, nach denen auch der Baumhasel möglicherweise geeignet sein könnte[23] Als Argumente können gelten:[24] Sie erreicht höhere Massen- oder Wertleistung als einheimische Baumarten auf demselben Standort, Baumhasel wächst schneller als Eiche, und erzeugt wertvolles Holz mit hohen Preisen. Günstige Eigenschaften in Bezug auf den Klimawandel könnten sein: Baumhasel hat einen geringen Wasserbedarf, mit ausgeprägten Dürre- und Frostperioden kommt sie klar. Als europäische Baumart kennt sie unsere Großwetterlagen. Es gibt keine gravierenden Probleme mit biotischen oder abiotischen Schädigungen, Mit Pilzen, Insekten, Frost, Schneebruch, Sturm sind keine Probleme bekannt. Es kommt zu keiner Verschlechterung des Bodenzustands. Ihre Streu ist gut abbaubar, der Boden versauert nicht und wird nicht ausgezehrt. Es ist keine invasive Art. Ihre Verjüngung ist mit Eiche vergleichbar, ihre Früchte werden wie beim Haselbusch gern von Tieren aufgenommen.
Am nördlichen Stadtrand von Würzburg, 150 m westlich des Bismarckturms befindet sich ein etwa 0,6 ha großer Bestand, der 1950 bei der Anlage des Stadtrandwaldgürtels gepflanzt wurde.[25] Rund 70 herrschende Bäume mit maximalen Höhen von 22 m und BHD bis 29 cm sind hier zu finden. Die Kronen sind klein, viele Baum-Haseln weisen nur kleine Pinselkronen auf, da der Bestand nie durchforstet wurde und nur aus Gründen der Verkehrssicherungspflicht Bäume entnommen wurden. Entsprechend gering ist die Durchmesserentwicklung. Beeindruckend ist die hervorragende Astreinigung, viele Stämme sind auf 15 m astfrei. Im Bestand beigemischt sind Spitzahorn und Esche, diese haben wesentlich größere Kronen als die Baum-Hasel, sind aber nur geringfügig höher.
Im Nationalpark Cheile Nerei-Beușnița, 100 km südsüdöstlich von Timișoara (Temeschburg), befindet sich ein sehr naturnaher Baumhaselbestand mit einer Größe von 17 ha.[26][7] Der Bestand liegt in einer Höhenlage von 570 – 800 m ü. NN, wo im Winter ein Meter Schnee liegen kann, während die Sommer oft nur wenig Niederschläge bringen. Das Ausgangsgestein ist verkarsteter Kalkstein, der Bestand ist großflächig blocküberlagert mit sehr hohem Skelettanteil und sehr geringem Feinbodenanteil. Oft steht der blanke Fels an und man ist erstaunt, dass hier so starke Bäume wachsen können, die allerdings nur eine geringe Oberhöhe von 20 m erreichen. Auf sehr trockenen Flächen fallen andere Baumarten aus und Baumhasel bildet dann Reinbestände. In Arealen mit besserem Boden stehen 30 m hohe Baumhasel und der Anteil der anderen Edellaubbaumarten Berg- und Spitzahorn, Kirsche, Elsbeere, Silberlinde, Hainbuche und Rotbuche nimmt zu.
Auffällig ist der hohe Anteil der wipfel- und geradschäftigen Bäume. Bemerkenswert ist, dass an vielen Stämmen Stockausschlag zu sehen ist, teilweise sind es Dutzende dünner Ruten, manchmal auch nur vereinzelte. Gelegentlich stehen Altbäume sehr eng beieinander, offensichtlich sind sie aus Stockausschlägen hervorgegangen. Naturverjüngung findet man im gesamten Bestand praktisch gar nicht, so dass vermutlich die Vermehrung über Stockausschläge eine große Bedeutung hatte.
Der stärkste Stamm, ein Triesel (nicht Zwiesel), hatte einen Brusthöhendurchmesser (abgekürzt: BHD) von 115 cm, Zwiesel mit BHD 97 cm bzw. 107 cm wurden gemessen und der stärkste wipfelschäftige Baum hatte einen BHD von 101 cm. Auf 3 Probekreisen[26] mit besonders hohem Baumhaselanteil wurden Vorräte für alle Baumarten von 264 Vfm / ha ermittelt, der Anteil der Baumhasel betrug bei den starken Bäumen (> 50 cm BHD) 57 bis 71 %. Mehrere Bäume wurden gebohrt und die Jahrringstärken ermittelt, sie lagen über längere Perioden bei 0,4 bis 2,2 mm, ausnahmsweise bei 4 mm. Zu berücksichtigen ist, dass es sich um einen trockenen Standort mit geringen Zuwächsen handelt und dass keine Durchforstungen stattfanden. Die Kronendurchmesser sind entsprechend gering. Das Alter der ältesten Bäume wurde anhand der Bohrkerne auf 300 Jahre geschätzt. Da nicht bis zum Stammzentrum gebohrt werden konnte, wurde anhand der Jahrringstärken eine Schätzung vorgenommen.
Auf 6 repräsentativ ausgewählten Probekreisen betrug der Baumhaselanteil durchschnittlich 33 % (20–50 %), die Bestandesgrundfläche 34 – 38 m²/ha, der Vorrat aller Baumarten 383 – 428 Vfm / ha.[17] Die Baumhöhen lagen zwischen 22 und 30 m, der Kronendurchmesser bei den stärksten Bäumen betrug 7 m (bei Baumhaseln in der Stadt liegt er oft bei 15 m.)
Dieser Bestand ist eine Ausnahmeerscheinung, weil er so großflächig ist und weil er auch Bereiche beinhaltet, wo Baumhasel auf Bereichen mit hohem Feinerdeanteil zu großen Bäumen heranwachsen kann. Meist findet man Baumhasel auf dem Balkan nur auf kargen, trockenen Böden, weil die konkurrenzkräftigen Baumarten wie Buche, Ahorn, Esche, Kirsche ihn auf den besseren Standorten nicht zum Zuge kommen lassen. Daher sind meist nur geringwüchsige Baumhasel zu sehen.
Die Nüsse sind essbar und können wie andere Haselnüsse verwendet werden. Die Art wird aber nicht kommerziell zur Nussernte angebaut,[27] bisher wurden nur erste Voruntersuchungen des Potenzials in der Türkei durchgeführt. In Serbien wird die Art als Unterlage für das Pfropfen von Corylus avellana-Reisern verwendet.[28] Vorteile sind der aufrechte Wuchs, der die maschinelle Ernte erleichtert und das Fehlen von Wurzelbrut. Die Methode wird aber wegen zahlreicher Nachteile[29] nicht oft angewendet; unter anderem neigt die Unterlage zum Durchwachsen unter Verdrängung der Edelreiser, außerdem ist die Vermehrung nicht ganz einfach.
Aufgrund ihrer Robustheit und ihres schlanken Wuchses wird die Baum-Hasel in Mitteleuropa gerne als Straßenbaum gepflanzt.
Das Holz ist lichtbraun und zur Herstellung von Möbeln und Schnitzereien geeignet. Zu unterscheiden ist an älteren Stammquerschnitten jeweils zur Hälfte ein helles Splintholz und ein dunkleres, rotbraunes Kernholz. Es ist mittelhart, elastisch und zerstreutporig, in seinen Eigenschaften vergleichbar zu Bergahorn-Holz.[11]
Es hat ein exzellentes Stehvermögen, ändert also seine Form auch bei Änderung der Feuchtigkeit nicht mehr, wenn es einmal getrocknet war. Die Dimensionsstabilität (bei Holz auch: das Stehvermögen) bezeichnet die Eigenschaft von Stoffen, unter wechselnden Umgebungsbedingungen (Temperatur, Luftfeuchtigkeit etc.) maßhaltig zu bleiben.
Das Holz war in Wien vor 1850 neben der Eibe das beliebteste und kostbarste Möbelholz. Nachdem die Naturwälder für Wien kein Baumhaselholz mehr liefern konnten, wurden Tropenhölzer wie Meranti als Ersatz eingesetzt. Es wird außer als massives Möbelholz für Furnierherstellung genutzt sowie als Drechslerholz. Als Brennholz hat es einen hohen Brennwert.
Die Baum-Hasel (Corylus colurna), auch Türkische Hasel, Türkische Haselnuss oder Byzantinische Hasel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Hasel (Corylus) innerhalb der Familie Birkengewächse (Betulaceae). Ihr natürliches Verbreitungsgebiet reicht von Südosteuropa und Kleinasien über den Transkaukasus und den Kaukasus bis in den Himalaya. Sie zeichnet sich durch eine außerordentliche Toleranz gegenüber Dürre aus, so dass sie als Baumart im Klimawandel prädestiniert ist. Sie hat ein wertvolles Holz, weswegen sie auf dem Balkan stark dezimiert wurde.
Bomowa lěšćina (Corylus colurna) jo bom z pódswójźby lěskowych rostlinow (Coryloideae) znutśika swójźby brjazowych rostlinow (Betulaceae).
Bomowa lěšćina (Corylus colurna) jo bom z pódswójźby lěskowych rostlinow (Coryloideae) znutśika swójźby brjazowych rostlinow (Betulaceae).
Ol Corylus colurna (in Bergamàsch Nisöl de Costantinopoli o Nissöl de Costantinopoli grafea Dücàt), specie de la famèa di Betulaceae, lè öna pianta de tèrs ùrden, cioè ólta fina a 15 - 20 méter, che la é da l'Euròpa balcànega e da l'Asia Minùr l'è cultiàt quase adóma per ornamènt.
Lónghe fina a 1o ghèi, i è piö o méno tónde ma 'mpó slongade sö la pónta e i è pò 'mpó a cör a la base; l'órlo l' gh'à di grasèi picinì e l'è pò capetàt. Sura e sóta i è érde.
Ol Corylus colurna l'è monòich, cioè 'l gh'à di fiùr dóma mas·cc e di fiùr dóma fèmina sö la stèsa pianta. Piö che de fiùr gh'è de parlà de 'nfiurescènsa, ön insèma de tace fiùr.
La 'nfiurescènsa mas·cc del nisöl l'è öna sórt particulàr de spiga, l'è ön spiga che la pènt in zó 'nvèce de sta sö drécia come 'n del formét e l'è ciamada amènt. L'è zalda, lónga fina a dés ghèi e la böta ü bèl tòch prima di fòie, de spès zamò 'n fevrér i amèncc i è zamò bötàcc.
La 'nfiurescensa feminìl la sömèa a ü böt, l'è picinina e la gh'à ü ciöf róss sö 'n sima.
I fröcc (i nisöle) i si a maia, i è grande piö o méno 1/2 ghèi e i è piö o meno tónde 'mpö schisade e i gh'à 'l sò gös de lègn de spàca per tirà fò l'arma. Ricognòsele l'è bèlfà perchè i brattee 'ntùren a i nisöle i è lónghe, ma i se dèrf fò 'n tate fètine e i dà l'idea de öna crapa 'mpó pelada e mèsa spetenada.
Ol Nisöl de Costantinopoli l'è mia de confónt col Nisöl, ol Corylus avellana e gnà col Nisöl de Dalmasia, ol Corylus maxima, che i è dò ótre spéce ach se 'mpó i ghe sömèa al Nisöl de Costantinopoli.
Ol Corylus colurna (in Bergamàsch Nisöl de Costantinopoli o Nissöl de Costantinopoli grafea Dücàt), specie de la famèa di Betulaceae, lè öna pianta de tèrs ùrden, cioè ólta fina a 15 - 20 méter, che la é da l'Euròpa balcànega e da l'Asia Minùr l'è cultiàt quase adóma per ornamènt.
Corylus colurna, the Turkish hazel or Turkish filbert, is a deciduous tree native to southeast Europe and southwest Asia, from the Balkans through northern Turkey to northern Iran. It is also found growing wild in the forests of Western Himalayan range in the north Indian state of Himachal Pradesh particularly in the temperate regions of districts of Kullu, Shimla, Kinnaur district and Chamba district.[1]
It is a large species of hazel, reaching 25 m (82 ft) tall,[2] with a stout trunk up to 1.5 m (4 ft 11 in) in diameter; the crown is slender and conical in young trees, becoming broader with age. The bark is pale grey-buff, with a thick, corky texture.
The leaves are deciduous, rounded, 6–15 cm long and 5–13 cm across, softly hairy on both surfaces, and with a coarsely double-serrate to shallowly lobed margin. The main limbs are quite small in diameter in relationship to the straight trunk, and arise at almost a 90-degree angle. Making the tree quite durable to urban conditions and helps maintain a symmetrical crown which landscape architects love so much.[3]
The flowers bloom in early spring before the leaves, and are unisexual, with single-sex catkins; the male pale yellow and 5–10 cm long, the female very small and largely concealed in the buds, with only the bright red 1–3 mm long styles visible. The flowers on female trees are not very visible. On male trees, however, the flowers are visible.
The fruit is a nut sometimes called "Turkish nuts" about 1–2 cm long, surrounded by a thick, softly spiny and bristly involucre (husk) 3 cm diameter,[2] which encloses all but the tip of the nut; the nuts are borne in tight clusters of 3-8 together, with the involucres fused at the base. The fruit matures in September and is edible, with a taste that is very similar to common hazels.[4] They are occasionally gathered from the wild as well as from urban trees, but their small size (smaller than common hazel nuts) and very hard, thick nut shell (3 mm thick) makes them of little or no commercial value. Corylus colurna is however important in commercial hazelnut orchards, as it does not sucker, making it the ideal rootstock on which to graft the nut-bearing common hazel cultivars. The nut can only be found on female trees. Nut production is irregular and occurs every two to three years [5]
Corylus colurna has fibrous roots.[6] The roots of Corylus colurna are not adventitious, meaning they do not form suckers. This makes Corylus colurna desirable for grafting on the rootstock over a single stemmed trees. This allows Corylus colurna to be grown in poorer and rocky soils.[7]
Corylus colurna has a medium growth rate. It is occasionally drought tolerant and alkaline soil tolerant. However, it prefers moist, well-drained soil, as well as full sun. Once established Corylus colurna is tolerant of heat, cold, and drought.
There are no serious pests or problems with Corylus colurna.[8]
Corylus colurna is not easily transplantable and will need extra watering in summer after transplanting. It will take about two years after transplant for the tree to become established and survive on its own.[9]
Corylus colurna has received the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[10]
The most common form of propagation for Corylus colurna is by seed. It is best sown as soon as it is harvested in autumn in a cold frame. The seed will germinate in late winter or spring. If starting with a stored seed, the seed should be pre-soaked in warm water for 48 hours and then given 2 weeks warm followed by 3 to 4 months cold stratification. This will allow the seed to germinate in 1 to 6 months if kept at 20 °C. Once the seed is large enough to handle, pick the seedlings out into individual pots and grow them on in a cold frame or sheltered place outdoors for their first winter. You can plant the seed into their permanent positions in late spring or early summer.[11]
There are a couple distinct features to identify Corylus colurna. Leaves are alternate, simple, broadly ovate to obovate, doubly serrate, glabrous above, and pubescent veins below. Corylus colurnas buds are 1/3 inch long, green tinted brown. and softly pubescent.[12] Young trees have gray stems.[4]
Besides its use as a single-stem rootstock for Corylus avellana, Corylus colurna is widely cultivated as an ornamental tree in Europe and North America. It is very tolerant of difficult growing conditions in urban situations, which in recent decades has increased its popularity in civic planting schemes. Turkish hazel makes a good shade tree since it produces very dense shade, and its narrow crown and ability to withstand air-pollution make it well suited for use as a street tree in urban areas. It makes a rather formal statement in the landscape due to the tight, consistently-shaped, narrow crown. It is well suited for areas which have restricted overhead.[13] Corylus colurna is also used in different sized parking lot islands and a variety of wide lawns. It is recommended for a buffer strip around parking lots or highways. Also it is used as a street tree, specimen tree, or in sidewalk cut outs.[14] Other landscape uses for Corylus colurna are for fruit, difficult and dry sites, naturalistic areas, and street trees.[4]
Without leaf.
Bristly involucre
A young Turkish hazel planted in a city park
Corylus colurna, the Turkish hazel or Turkish filbert, is a deciduous tree native to southeast Europe and southwest Asia, from the Balkans through northern Turkey to northern Iran. It is also found growing wild in the forests of Western Himalayan range in the north Indian state of Himachal Pradesh particularly in the temperate regions of districts of Kullu, Shimla, Kinnaur district and Chamba district.
La turkia korilo aŭ turkia avelarbo (Corylus colurna) estas plantospecio el la genro Corylus (avelarboj) ene de la familio Betulacoj (Betulaceae). Ĝia natura disvastigejo estas de sudorienta Eŭropo kaj Malgrandazio trans suda Kaŭkazio kaj Kaŭkazio ĝis Himalajo.
La turkia korilo kreskas kiel somerverda arbo kaj atingas alton ĝis 20 m. La planto formas tigon kaj piramidforman arbokronon. La alternestarantaj kaj duliniaj folioj havas tigon. La folioplato estas korforma, pinta kaj loba kaj duoble segiltenta.
La fruktoj staras dense kune kaj ĉirkaŭita de nur iom pli longa involukron. Ili kreskas en malsupra Aŭstrio, Hungarujo kaj en Banato en arbararoj. La nuksoj estas pli malgrandaj kaj pli malmolaj, ol la aliaj specioj. Kompare al la ordinara korilo (Corylus avellana) tiu specio havas iom pli malgrandajn nuksojn.
La kromosomnombro estas 2n = 28.
branĉeto kun tigaj folioj kaj fruktaro
fruktoj
maturaj fruktoj
arboŝelo de malnova arbo
La Turkia korilo kreskas nature en sudorienta Eŭropo ĝis norda Irano. Ĝi bone kreskas en socioj de arbaroj de Quercus pubescens.
La nuksoj estas manĝeblaj kaj volonte estas uzataj por baki (nuksa kuko). Ili havas agrable mildan guston. La ligno estas helbruna kaj taŭgas por fari meblojn kiaj skulptaĵojn.
Por la fortikeco kaj la maldika kresko la Turkia korilo estas uzata kiel stratarbo.
La turkia korilo aŭ turkia avelarbo (Corylus colurna) estas plantospecio el la genro Corylus (avelarboj) ene de la familio Betulacoj (Betulaceae). Ĝia natura disvastigejo estas de sudorienta Eŭropo kaj Malgrandazio trans suda Kaŭkazio kaj Kaŭkazio ĝis Himalajo.
Corylus colurna, el avellano turco,[1] avellano de Levante,[2] avellano mediterráneo o avellano arbóreo, es un árbol originario del sureste de Europa y suroeste de Asia, desde los Balcanes a través del norte de Turquía hasta el norte de Irán.
Es la especie de avellano más grande, pues llega a alcanzar 35 m de alto, con un tronco derecho de hasta 1,5 m de diámetro; la copa es coniforme y delgada en los árboles jóvenes, y luego se hace más espesa conforme envejece. La corteza es gris con una textura acorchada. Las hojas son caducas, redondeadas, 6–15 cm de largo y 5–13 cm de ancho, ligeramente pilosas en ambos lados.
El fruto es una pequeña avellana de 1 a 2 cm de largo, casi completamente rodeada por un involucro grueso de 3 a 4 cm de diámetro que agrupa de 3 a 8 avellanas juntas. Sus avellanas son comestibles, pero su pequeño tamaño y su cáscara muy dura (de 2 a 3 mm de espesor) les otorga un interés comercial insignificante a pesar de su buen sabor.
Esta especie se cultiva a menudo como árbol ornamental en Europa y América del Norte porque, a diferencia de otras especies de avellanos, no crece en un arbusto sino como un hermoso árbol de hábito erguido. Como tolera muy bien las difíciles condiciones de cultivo en la ciudad, se ha plantado en masa como árbol de pasto en los últimos años.
La mayoría de los avellanos comerciales (Corylus avellana) se injertan sobre pies de esta especie, ya que no emite chupones.
Corylus colurna fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 309. 1753.[3]
Corylus colurna, el avellano turco, avellano de Levante, avellano mediterráneo o avellano arbóreo, es un árbol originario del sureste de Europa y suroeste de Asia, desde los Balcanes a través del norte de Turquía hasta el norte de Irán.
Turkinpähkinäpensas (Corylus colurna) on puulaji pähkinäpensaiden suvussa. Se on kotoisin Kaakkois-Euroopasta. Laji menestyy Suomessakin viljeltynä aivan lounaisosassa.
Turkinpähkinäpensas kasvaa suureksi järeä- ja yksirunkoiseksi puuksi ja tulee jopa 25 metriä korkeaksi. Sen latvus on muodoltaan kartiomainen. Euroopanpähkinäpensaaseen verrattuna turkinpähkinän lehdet ovat suuremmat ja sen hedelmän eli hasselpähkinän suojus on pidempi ja kapealiuskainen. [2]
Turkinpähkinäpensas (Corylus colurna) on puulaji pähkinäpensaiden suvussa. Se on kotoisin Kaakkois-Euroopasta. Laji menestyy Suomessakin viljeltynä aivan lounaisosassa.
Turkinpähkinäpensas kasvaa suureksi järeä- ja yksirunkoiseksi puuksi ja tulee jopa 25 metriä korkeaksi. Sen latvus on muodoltaan kartiomainen. Euroopanpähkinäpensaaseen verrattuna turkinpähkinän lehdet ovat suuremmat ja sen hedelmän eli hasselpähkinän suojus on pidempi ja kapealiuskainen.
Le Noisetier de Byzance, Coudrier du Levant, Coudrier de Byzance ou Noisetier de Turquie (Corylus colurna L., 1753) est une espèce d'arbres à feuilles caduques originaire du sud-est de l'Europe et du sud-ouest de l'Asie, des Balkans depuis le nord de la Turquie jusqu'au nord de l'Iran. C'est la plus grande espèce de noisetier.[réf. nécessaire]
Le Noisetier de Byzance peut atteindre 35 m de haut et son tronc peut mesurer jusqu'à 1,5 m de diamètre; la couronne est conique sur les jeunes arbres et s'élargit avec l'âge.
L'écorce liégeuse des jeunes tiges est gris beige ; elle devient plus foncée avec l'âge[1].
Les feuilles alternes sont cordées, le bord du limbe est denté et les feuilles sont légèrement duveteuses des deux côtés mesurent 6 à 15 cm de long et 5 à 13 cm de large.
Les fleurs monoïques apparaissent très tôt au printemps avant les feuilles. Les chatons mâles jaune pâle mesurent 5 à 10 cm de long, les toutes petites fleurs femelles sont enfouies dans les bourgeons et on ne voit apparaître que les pistils rouge vif de 1 à 3 mm de long.
Le fruit est une noisette de 1 à 2 cm de long, quasiment complètement entourée d'un épais involucre de 3 à 4 cm de diamètre regroupant 3 à 8 noisettes ensemble. Les noisettes arrivent à maturité de la fin août à la fin octobre.
Le noisetier turc est monoïque. Cependant la protandrie assure une fécondation croisée. Celle-ci ne fonctionne que si des arbres à génétique assez différentiée pour que la floraison soit décalée dans le temps sont présents dans le voisinage[1].
C. colurna pousse en Turquie dans des zones boisées de feuillus ou mixtes. Il est planté dans les zones tempérées d’Europe comme arbre d’alignement. Il n’est pas considéré comme menacé[2]. En Suisse il est cultivé dans les zones urbaines du plateau[3].
Le Noisetier de Byzance est souvent cultivé en arbre d'ornement en Europe et en Amérique du Nord car cette espèce, à la différence des autres espèces de noisetiers, ne pousse pas en buisson mais en bel arbre au port érigé. Comme il supporte très bien les difficiles conditions de croissance en ville, il a été planté en masse comme arbre d'alignement ces dernières années.
Ses noisettes sont comestibles et de bon goût, mais leur petite taille et leur coque très dure (2 à 3 mm d'épaisseur) leur donne un intérêt commercial négligeable.
Le Noisetier de Byzance a toutefois une certaine importance commerciale comme noisetier de vergers car, ne drageonnant pas, il constitue un excellent porte-greffe pour les cultivars de noisetier commun.
En 1582 C. colurna est introduit en Europe par Clusius qui sème des graines envoyées par une attaché d'ambassade en Turquie. Dès 1665 l'espèce se répand dans les jardins anglais.
A Genève, au parc des Bastions, un Noisetier de Turquie est estimé à plus de 100 ans, des rejets sont plantés au Jardin botanique au milieu du XXe siècle[1].
Corylus colurna a une vitesse de croissance moyenne. Il peut tolérer un sol sec et alcalin et une exposition semi-ombragée et venteuse. Cependant, il préfère un sol humide et bien drainé. Une fois établi, Corylus colurna est tolérant à la chaleur, au froid (Zone USDA 6) et à la sécheresse.
L'espèce n'a pas de graves parasites connus.
Corylus colurna est difficilement transplantable et aura besoin d'arrosage supplémentaire en été pendant les deux ans suivants la transplantation.
Le Coudrier de Byzance ne tolère pas non plus très bien la taille sauf une légère taille de formation sinon il perd des sections complètes de branche.
Il se multiplie facilement par semis, qui doivent simplement être bien protégés des écureuils.
Un noisetier de Byzance dans un parc de Mons (province de Hainaut, Belgique)
Le même noisetier de Byzance montois sans son feuillage.
Involucre d'un noisetier de Byzance
Noisettes de Byzance avec leurs involucres hirsutes
Le Noisetier de Byzance, Coudrier du Levant, Coudrier de Byzance ou Noisetier de Turquie (Corylus colurna L., 1753) est une espèce d'arbres à feuilles caduques originaire du sud-est de l'Europe et du sud-ouest de l'Asie, des Balkans depuis le nord de la Turquie jusqu'au nord de l'Iran. C'est la plus grande espèce de noisetier.[réf. nécessaire]
Medvjeđa lijeska (drvolika lijeska, turska lijeska, divoljeska, lat. Corylus colurna) poznata još kao medvidiji lišnjak je vrsta lijeske koja raste na područjima jugoistočne Europe i jugozapadne Azije. Ovo je naviša vrsta lijeske koja može narasti do 30 m sa promjerom debla i do 1,5 m. Biljka je listopadna a njeni su listovi zaobljeni, dugi od 6 - 15 cm, široki od 5 – 13 cm, prekriveni malim dlačicama sa svake strane i nazubljeni na rubovima.
Biljka je jednodomna i cvjeta u rano proljeće prije listanja.
Za razliku od običnog liješnjaka plodovi su nešto manji s debeljom i tvrđom ljuskom te manjom jezgrom i dolaze u "grozdovima" od po tri do osam povezanih čahura.
Medvjeđa lijeska (drvolika lijeska, turska lijeska, divoljeska, lat. Corylus colurna) poznata još kao medvidiji lišnjak je vrsta lijeske koja raste na područjima jugoistočne Europe i jugozapadne Azije. Ovo je naviša vrsta lijeske koja može narasti do 30 m sa promjerom debla i do 1,5 m. Biljka je listopadna a njeni su listovi zaobljeni, dugi od 6 - 15 cm, široki od 5 – 13 cm, prekriveni malim dlačicama sa svake strane i nazubljeni na rubovima.
Biljka je jednodomna i cvjeta u rano proljeće prije listanja.
Za razliku od običnog liješnjaka plodovi su nešto manji s debeljom i tvrđom ljuskom te manjom jezgrom i dolaze u "grozdovima" od po tri do osam povezanih čahura.
Štomowa lěšćina (Corylus colurna) je štom z podswójby lěskowych rostlinow (Coryloideae) znutřka swójby brězowych rostlinow (Betulaceae).
Jeli sy jedyn z mjenowanych njedostatkow skorigował(a), wotstroń prošu potrjecheny parameter předłohi {{Předźěłuj}}. Podrobnosće namakaš w dokumentaciji.
Štomowa lěšćina (Corylus colurna) je štom z podswójby lěskowych rostlinow (Coryloideae) znutřka swójby brězowych rostlinow (Betulaceae).
Corylus colurna (binomen a Carolo Linnaeo anno 1753 statutum) est species plantarum florentium generis Coryli et familiae Betulacearum in Europa orientali et Asia occidentali sponte virens ibidemque iam diu culta, cuius fructus ad comedendum collecti sunt.
Situs scientifici: Tropicos • GRIN • ITIS • Plant List • NCBI • Biodiversity • Encyclopedia of Life • Plant Name Index • IUCN Red List • INPN France • USDA Plants Database 
Vide "Corylus colurna" apud Vicispecies. Corylus colurna (binomen a Carolo Linnaeo anno 1753 statutum) est species plantarum florentium generis Coryli et familiae Betulacearum in Europa orientali et Asia occidentali sponte virens ibidemque iam diu culta, cuius fructus ad comedendum collecti sunt.
Kokveida lazda (latīņu: Corylus colurna) ir daudzgadīgs lazdu dzimtas koks. Šī lazda savvaļā aug Eiropas dienvidaustrumos un Āzijas dienvidrietumos, no Balkāniem līdz Turcijas un Irānas ziemeļiem. Tā ir augumā lielākā lazdu ģints suga. Kokveida lazdas izaug līdz 35 m augstumā, stumbra diametrs var sasniegt līdz 1,5 m diametrā. Jauno koku vainags ir slaidi konisks, kokiem novecojot, vainags kļūst platāks. Miza pelēki dzeltenbrūna. Uz stumbra miza ir bieza, korķaina. Lapas lazdai ir apaļīgas, 6-15 cm garas, 5–13 cm platas. Lapas no abām pusēm klātas ar mīkstiem matiņiem. Kokveida lazdas zied agri pavasarī, pirms lapu plaukšanas. Vīrišķo ziedu spurdzes ir dzeltenas, 5–10 cm garas. Sievišķie ziedi ir maziņi, paslēpušies pumpuros, no kuriem uz āru izspraukušās vienīgi 1-3 mm garas, sarkanas auglenīcas. Auglis — rieksts, 1–2 cm garš. Rieksti sakārtoti ķekaros, pa 3-8 kopā.
Kokveida lazdas bieži tiek audzētas apstādījumos Eiropā un Ziemeļamerikā. Šie koki labi aug pilsētas vidē, tāpēc pēdējos gados palielinājusies to izmantošana tieši pilsētu apstādījumos. Kokveida lazdu rieksti ir ēdami, taču tie ir mazāki par parastās lazdas riekstiem un ar biezāku čaumalu. Tādēļ kokveida lazdas riekstiem ir zema saimnieciskā vērtība. Kokveida lazdas tiek izmantotas par potcelmiem, uz kuriem tiek potētas parasto lazdu šķirnes. Lazdu koksne tiek izmantota mēbeļu ražošanai. Centrāleiropā kokveida lazdas tiek izmantotas ceļmalu aizsargjoslu stādījumos.
Vikikrātuvē par šo tēmu ir pieejami multivides faili. Skatīt: Kokveida lazdaDe boomhazelaar[1] (Corylus colurna), ook wel Turkse hazelaar genoemd,[2] is een bladverliezende boom uit de berkenfamilie (Betulaceae). De soort is inheems in het zuidoosten van Europa en in het zuidwesten van Azië, van het Balkanschiereiland en Noord-Turkije tot het noorden van Iran. De boom wordt in veel delen van de wereld gebruikt als sierboom.
De boomhazelaar bereikt een hoogte van 25 meter, en is daarmee de grootste vertegenwoordiger van het geslacht Corylus.[3] De stam heeft een maximale diameter van 1,5 meter. De boomhazelaar heeft lichtgrijze tot vaalgele schors met een dikke kurkstructuur. De hoofdtakken zijn dun in vergelijking tot de stam en staan vaak bijna horizontaal uit. De kegelvormige kroon is bij jonge planten slank, maar wordt breder naargelang de boom ouder wordt.
De ronde bladeren zijn 6 tot 15 centimeter lang en 5 tot 13 centimeter breed. Ze zijn aan beide zijden bedekt met zachte haartjes. De randen zijn dubbelgezaagd of licht gelobd.
In de vroege lente komt de boomhazelaar in bloei, nog voor het verschijnen van de bladeren. De mannelijke katjes zijn vaalgeel en worden 5 tot 10 centimeter lang. De vrouwelijke katjes zijn klein en grotendeels in de knop verborgen. Alleen de 1 tot 3 millimeter grote felrode stijlen zijn zichtbaar.
De boomhazelaar produceert elke twee à drie jaar vruchten, in de maanden september en oktober. Net als veel andere Corylus-soorten draagt de boom eetbare hazelnoten. Deze zijn 1 à 2 centimeter groot en omgeven door een 3 centimeter lang napje. De uitsteeksels ervan omgeven vrijwel de gehele noot, met uitzondering van de top. De lange slippen reiken tot ver voorbij de noot.[3] De noten zitten dicht op elkaar in clusters van 3 tot 8 exemplaren bijeen. Ze rijpen in september.
De hazelnoten groeien dicht op elkaar in clusters
Mannelijke en vrouwelijke bloeiwijzen
De smaak van de noot van de boomhazelaar lijkt op die van de noot van de hazelaar. Het kleine formaat en de 3 millimeter dikke schaal maakt de noot echter weinig interessant voor de commerciële teelt. De boomhazelaar wordt wel gebruikt om hazelaars op te enten.
Bronnen, noten en/of referentiesDe boomhazelaar (Corylus colurna), ook wel Turkse hazelaar genoemd, is een bladverliezende boom uit de berkenfamilie (Betulaceae). De soort is inheems in het zuidoosten van Europa en in het zuidwesten van Azië, van het Balkanschiereiland en Noord-Turkije tot het noorden van Iran. De boom wordt in veel delen van de wereld gebruikt als sierboom.
Tyrkerhassel (Corylus colurna) er et løvfellende tre som vokser i sørøstlige Europa og sørvestlige Asia.
Den blir opptil 20 m høy og er den eneste hasselarten med virkelig treaktig vekst og en kraftig stamme. Krona er kjegleformet med grove, vridde greiner. Barken er rødbrun på yngre trær, mens eldre trær har mørkebrun, avskallende bark. Skudd og bladstilk er tett dekket av kjertelhår. Bladene er store, 12,5 cm lange og 12,5 cm brede. Hanraklene er 5–7 cm lange. Nøttene sitter 5–6 sammen og er like store, eller litt større enn vanlige hasselnøtter.[1]
Tyrkerhassel er utbredt på Balkan og i Anatolia, Transkaukasia og Nord-Iran.[2] Den dyrkes som gatetre i mange land ettersom den tolererer forholdene i byer, tåler tørke og leirjord og er lite utsatt for skadedyr. I Norge finnes den blant annet ved NMBU på Ås og i Botanisk hage i Oslo. I forbindelse med ombyggingen av Carl Berners plass i Oslo 2008–2010 ble tyrkerhassel plantet langs Christian Michelsens gate.[1][3]
Bark og stamme
Knopp
Hannrakler
Hunnblomster
Blad og nøtter
Tyrkerhassel (Corylus colurna) er et løvfellende tre som vokser i sørøstlige Europa og sørvestlige Asia.
Den blir opptil 20 m høy og er den eneste hasselarten med virkelig treaktig vekst og en kraftig stamme. Krona er kjegleformet med grove, vridde greiner. Barken er rødbrun på yngre trær, mens eldre trær har mørkebrun, avskallende bark. Skudd og bladstilk er tett dekket av kjertelhår. Bladene er store, 12,5 cm lange og 12,5 cm brede. Hanraklene er 5–7 cm lange. Nøttene sitter 5–6 sammen og er like store, eller litt større enn vanlige hasselnøtter.
Tyrkerhassel er utbredt på Balkan og i Anatolia, Transkaukasia og Nord-Iran. Den dyrkes som gatetre i mange land ettersom den tolererer forholdene i byer, tåler tørke og leirjord og er lite utsatt for skadedyr. I Norge finnes den blant annet ved NMBU på Ås og i Botanisk hage i Oslo. I forbindelse med ombyggingen av Carl Berners plass i Oslo 2008–2010 ble tyrkerhassel plantet langs Christian Michelsens gate.
Multimedia w Wikimedia Commons Leszczyna turecka, leszczyna drzewiasta (Corylus colurna L.) – gatunek krzewu klasyfikowanego w zależności od systemu do rodziny brzozowatych lub leszczynowatych. Występuje w Europie południowo-wschodniej i Azji Mniejszej od Kaukazu po Himalaje[2].
Leszczyna turecka, leszczyna drzewiasta (Corylus colurna L.) – gatunek krzewu klasyfikowanego w zależności od systemu do rodziny brzozowatych lub leszczynowatych. Występuje w Europie południowo-wschodniej i Azji Mniejszej od Kaukazu po Himalaje.
Turkisk hassel, Corylus colurna, är ett träd som återfinns i sydöstra Europa och sydvästra Asien. Arten odlas som park- och gatuträd i Sverige.
Ungt träd
Trädet vintertid
Blad och nöt
Corylus colurna - Museum specimen
Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.
Ağaç fındığı (Corylus colurna), huşgiller (Betulaceae) familyasından boyu 20-25m'ye ulaşan, anavatanı Güneydoğu ve Avrupa'nın güneydoğusunda 1000-1800 metredeki karışık ormanlarda doğal olarak bulunan bir fındık türü.
Gövde çapı kimi zaman bir metreye kadar ulaşır. Akrabaları arasında en iri olanıdır. Rüzgar, kuraklık gibi olumsuz koşullara karşı dayanıklıdır. Dünyanın birçok ülkesinde, yol kenarları, park ve bahçelerin düzenlenmesinde kullanılır.
Ağaç ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. Ліщина турецька — дерево висотою до 25 м з густою широкопірамідальною кроною. Стовбур добре сформований, вкритий світло-сірою, пластинчастою корою. Бруньки до 6 мм довжиною, подовгасто-яйцеподібні, червоно-бурі, опушені, часом голі. Листки великі, овальні, темно-зелені, з подвійно-зубчастим краєм, на довгих, залозисто-опушених черешках. Плід — горіх з повстистою обгорткою, яка цілковито покриває горіх і розсічена на довгі, покручені або зігнуті частки, в рази довші від розміру горіха. Горіхи з товстою міцною шкаралупою, стиснуті з боків, зібрані в пучки по 3-7.
Ліщина турецька походить з Балкан, Кавказу, Північного Ірану, Гімалаїв. У парках України її розводять рідко. У Прикарпатті і Закарпатті вона добре акліматизувалась, перспективна не лише в зеленому господарстві, але й у лісових посадках, добре росте в затишних місцях у багатих типах умов місцезростання[3].
Деревина ліщини турецької гарного рожевого відтінку, високо цінується при виробництві меблів, через що в багатьох місцях природного поширення вона була майже цілковито вирубана. В СРСР була занесена до Червоної книги як зникаючий реліктовий вид[4].
У декоративних посадках рекомендується висаджувати алеями, рідкими групами та солітерами.
Горішки їстівні і смачні, але їх промислова цінність невисока через дуже товсту і тверду шкаралупу.
Оскільки ліщина турецька не дає кореневих відростків, а росте одностовбурним деревом, її зручно використовувати як підщепу для культурних сортів лісових горіхів.
Corylus colurna là một loài thực vật có hoa trong họ Betulaceae. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Đây là loài cây rụng lá có nguồn gốc từ Đông Nam Âu và Tây Nam Á, từ vùng Balkan qua miền bắc Thổ Nhĩ Kỳ tới phía bắc Iran. Đây là loài hazel lớn nhất, cao tới 25 m (82 ft), [1] với thân cây dày đến 1,5 m (4 ft 11 in); Tán lá là mảnh mai và hình nón ở những cây non, trở nên rộng hơn theo độ tuổi. Vỏ cây có màu xám nhạt, có kết cấu dày, xốp.
.JPG)
Corylus colurna - Museum specimen
Corylus colurna là một loài thực vật có hoa trong họ Betulaceae. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Đây là loài cây rụng lá có nguồn gốc từ Đông Nam Âu và Tây Nam Á, từ vùng Balkan qua miền bắc Thổ Nhĩ Kỳ tới phía bắc Iran. Đây là loài hazel lớn nhất, cao tới 25 m (82 ft), [1] với thân cây dày đến 1,5 m (4 ft 11 in); Tán lá là mảnh mai và hình nón ở những cây non, trở nên rộng hơn theo độ tuổi. Vỏ cây có màu xám nhạt, có kết cấu dày, xốp.
Лещи́на древови́дная, или Оре́х медве́жий[3], или Оре́шник медвежий[4] (лат. Córylus colúrna) — листопадное дерево, вид рода Лещина (Corylus) семейства Берёзовые (Betulaceae).
В Российской Федерации встречается на Северо-Западном Кавказе и в Закавказье (Краснодарский край, Адыгея, Карачаево-Черкесия, Северная Осетия, Дагестан). За пределами России произрастает в Азербайджане, Грузии, Армении, северном Иране, на Балканском полуострове, в Малой и Передней Азии[5].
На Кавказе орех медвежий растёт в смешанных широколиственных лесах практически от уровня моря до высоты 1700 метров над уровнем моря, но в основном приурочен к среднему горному поясу. Предпочитает свежие, богатые гумусом, в основном карбонатные почвы с достаточным увлажнением. Теневынослив.
Численность популяций лещины древовидной в России невысока. Ради красивой прочной древесины этот вид хищнически вырубали ещё в дореволюционные времена и лишь способность расти в труднодоступных горных ущельях спасла его от полного истребления. Вопрос об охране вида был поднят в СССР ещё в 1929 году[5]. Сейчас он внесён в Красную книгу России и Красные книги Краснодарского края, Республики Адыгея, Карачаево-Черкесии, Северной Осетии, охраняется в ряде заповедников[5].
В отличие от большинства других видов лещины, этот вид представляет собой не кустарник, а дерево высотой до 20—30 метров, живущее до 200 лет[6] с густой широкопирамидальной кроной.
Корневая система глубокая, стержневая. Корневых отпрысков лещина древовидная не даёт.
Однолетние побеги желтовато-серые, со щетинисто-волосистым опушением. Кора на стволе и старых ветвях серая, глубоко-трещиноватая, отделяется пластинками. Почки продолговато-яйцевидные, с красновато-бурыми опушёнными чешуями.
Листья округлые, тёмно-зелёные, широко-яйцевидной или овальной формы, длиной 7—12 см, шириной 5—9 см. Прилистники ланцетные, заострённые. Основание листовой пластинки сердцевидное, к вершине она суженная, коротко заострённая, край листа дваждызубчатый. Молодые листья сверху опушены, снизу волосистые в основном по жилкам, позже становятся голыми. Черешки длиной 1,5—4,5 см, железисто опушённые.
Цветёт рано весной (в марте-апреле). Как и у других видов лещины, мужские цветки собраны в цилиндрические серёжки длиной 6—10 см, толщиной до 6 мм. Женские цветки скрыты в мелких почках, из-под чешуй которых выставляются во время цветения только рыльца.
Плоды — односемянные орехи, собраны вместе по 3—8 штук. Обёртка ореха (плюска) бархатистая, широко раскрытая, листочки её значительно длиннее самого ореха и многократно рассечены на линейно-ланцетные острые сегменты, часто серповидно изогнутые. Орехи мелкие, сдавленные с боков, с очень толстой твёрдой скорлупой. Плодоношение не регулярное, урожайные годы чередуются с 2—3 неурожайными. Собирают урожай в августе-сентябре.
Вид Лещина древовидная входит в род Лещина (Corylus) подсемейства Лещиновые (Coryloideae) семейства Берёзовые (Betulaceae) порядка Букоцветные (Fagales).
Хотя орехи лещины древовидной мелкие и с очень твёрдой скорлупой (её невозможно расколоть зубами), ядра их очень вкусны. В качестве пищевого растения этот вид культивировался со времён Древней Греции и Рима[6].
Древесина, как и у других видов лещины, плотная и прочная, с красивым розоватым оттенком, используется для производства мебели и прочих столярных изделий.
Этот вид также представляет интерес для селекции из-за древовидной формы роста и большой плодовитости.
В Европе и в Северной Америке его часто разводят как декоративное растение, благодаря крупным листьям и красивой форме кроны.
В России лещина древовидная в культуре уже более 100 лет[5]. Растёт в 24 дендрологических и ботанических садах России, от южных областей страны до Санкт-Петербурга на севере, хотя в северных районах деревья иногда подмерзают зимой.
.JPG)
Лещи́на древови́дная, или Оре́х медве́жий, или Оре́шник медвежий (лат. Córylus colúrna) — листопадное дерево, вид рода Лещина (Corylus) семейства Берёзовые (Betulaceae).
.JPG)
