Gloxinie[1] (Sinningia), též někdy uváděná jako gloxínie, je rod rostlin z čeledi podpětovité. Zahrnuje asi 75 druhů a je rozšířen výhradně ve Střední a Jižní Americe. Gloxinie jsou vytrvalé byliny a keře vyrůstající z podzemní hlízy nebo oddenku. Mají zvonkovité nebo válcovité, nejčastěji červené nebo oranžové květy. Gloxinie nádherná je pěstována již od 19. století v mnoha kultivarech jako pokojová rostlina.
Gloxinie jsou vytrvalé, většinou pozemní, chlupaté byliny nebo keře. Vyrůstají z podzemního oddenku nebo z dřevnaté hlízy. Stonky jsou přímé nebo poléhavé, často nevětvené. Listy jsou vstřícné nebo v přeslenech, někdy nahloučené na krátkých stoncích vyrůstajících z hlízy. Listy jsou přisedlé nebo řapíkaté, podlouhlé, kopinaté nebo okrouhlé. Květenství jsou úžlabní vrcholíky či okolíky nebo zdánlivě vrcholové hrozny. Kalich je zvonkovitý, s 5 trojúhelníkovitými laloky. Koruna je obvykle červená nebo oranžová, řidčeji bílá, zelenavá aj., se zvonkovitou nebo válcovitou, na bázi vypouklou korunní trubkou. Koruna je na konci dvoupyská nebo řidčeji zakončená 5 více méně stejnými laloky. Tyčinky jsou 4 a jsou přirostlé na bázi korunní trubky. Semeník je svrchní až polospodní, s tenkou čnělkou. Tobolky jsou vejcovité, pukající 2 nebo 4 chlopněmi. Obsahují mnoho drobných lesklých semen.[2]
Květ Sinningia barbata
Květ Sinningia iarae
Hlíza Sinningia macrostachya
Rod gloxinie zahrnuje asi 75 druhů. Je rozšířen v Americe od Mexika po Bolívii, severní Argentinu a Uruguay.[2] Centrum rozšíření je v jihovýchodní Brazílii.[3]
Rod Sinningia má v češtině i v jiných jazycích poněkud matoucí jméno gloxinie a může tak být zaměňován s rodem Gloxinia (gloxiniovka). Tato skutečnost má historické kořeny. Nejznámější pěstovaný druh, Sinningia speciosa, byl v roce 1817 zveřejněn jako Gloxinia speciosa. Do rodu Sinningia byl oficiálně přeřazen až v roce 1877, mezitím se však tato oblíbená rostlina zapsala do širokého povědomí jako Gloxinia a jméno Gloxinia speciosa se objevovalo až do 20. století místy i v odborné literatuře. Zažitý český název gloxinie byl pro rod Sinningia ponechán a pro rod Gloxinia je doporučováno jméno gloxiniovka.[4][1]
Gloxínie rostou zejména na skalnatých výchozech v atlantickém deštném lese, některé druhy rostou v normální půdě nebo jako epifyty. Většina gloxínií má vytrvalou dřevnatou hlízu, z níž vyrůstají jednoleté nadzemní stonky. Hlíza pomáhá rostlinám přečkat suché období. Některé druhy (celkem 9) jsou vytrvalé a nezatahující.
Květy jsou tvarem, barvou i složením nektaru přizpůsobené různým opylovačům, mezi nimiž převažují kolibříci, můry, netopýři nebo včely. Druhy s dlouze trubkovitými květy jsou vesměs opylovány kolibříky. Nektar v těchto květech je sladký a obsahuje asi 24 % cukru. Dlouhá korunní trubka zabraňuje přístupu hmyzu loupícího nektar. Květy opylované včelami jsou zvonkovité nebo nálevkovité, většinou modré, purpurové, bílé nebo žluté. Nektar je velmi sladký (asi 29 % cukru). Květy opylované netopýry bývají zelenavé nebo krémové a široce rozevřené. Nektar obsahuje málo cukru (asi 7 %) a vůní připomíná pálící se plast. Květy opylované můrami jsou bílé a mají dlouhou a úzkou korunní trubku. Některé druhy mají velmi úzkou korunní trubku a fialové květy a jsou opylovány pravděpodobně motýly.[3][5]
Sinningia sceptrum, druh opylovaný kolibříky
Sinningia tubiflora, druh opylovaný můrami
Sinningia eumorpha, druh opylovaný včelami
Sinningia muscicola, druh opylovaný pravděpodobně motýly
Rod Sinningia byl v minulosti řazen do tribu Gloxinieae. V roce 1997 byl na základě molekulárních dat přeřazen spolu s dalšími 2 rody (Vanhouttea, Paliavana) do tribu Sinningieae. Do rodu Sinningia byly vřazeny rody Rechsteineria a Lietzia.[3]
Gloxinie nádherná (Sinningia speciosa) se jako okrasná rostlina pěstuje již více než 200 let. Pochází z Brazílie a do Anglie byla dovezena v roce 1815. V 19. století a na začátku 20. století byly již známy stovky kultivarů. Některé z těchto starých kultivarů přečkaly až do dnešní doby.[4] Další druhy gloxinií jsou k vidění ve sklenících českých botanických zahrad.[6]
Kultivar gloxinie nádherné
Kultivar gloxinie nádherné
Kultivar gloxinie nádherné
Obrázky, zvuky či videa k tématu gloxinie ve Wikimedia Commons
Gloxinie (Sinningia), též někdy uváděná jako gloxínie, je rod rostlin z čeledi podpětovité. Zahrnuje asi 75 druhů a je rozšířen výhradně ve Střední a Jižní Americe. Gloxinie jsou vytrvalé byliny a keře vyrůstající z podzemní hlízy nebo oddenku. Mají zvonkovité nebo válcovité, nejčastěji červené nebo oranžové květy. Gloxinie nádherná je pěstována již od 19. století v mnoha kultivarech jako pokojová rostlina.
Sinningia ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Gesneriengewächse (Gesneriaceae). Die etwa 78 Arten sind in der Neotropis verbreitet.
Die terrestrischen, epiphytischen und auch felsbewohnenden Arten wachsen als ausdauernde krautige Pflanzen bis Halbsträucher. Einige Arten bilden knollige Wurzeln, die Durchmesser von bis zu 40 Zentimetern erreichen können. Die 0,1 bis 1,5 Meter langen einjährigen und aufrechten Stängel entspringen der unterirdischen Knolle und sind meist unverzweigt. Bei fehlender Knolle sind die Stängel an der Basis sehr fleischig.
Die kreuzgegenständig oder auch in Gruppen zu dritt oder quirlig am Stängel angeordneten oder eine basale Rosette bildenden Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die einfachen Blattspreiten sind bei einer Länge von 0,1 bis 6 Zentimetern elliptisch oder länglich und sind flaumig bis filzig behaart mit einem gekerbten oder gesägten Rand.
Der seiten- oder endständige Blütenstand trägt ein bis zehn Blüten pro Blattachsel. Die mehr oder weniger filzigen, waagerecht abstehenden oder selten hängenden Blüten besitzen einen 0,1 bis 15 Zentimeter langen Blütenstiel, manchmal fehlt er aber auch.
Die zwittrigen Blüten sind fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Der glockige und fünfzipfelige Blütenkelch besteht aus dreieckigen oder lanzettlichen Segmenten. Die röhrige oder trichterige bis glockige Blütenkrone ist an der Basis einseitig geschwollen und ist 2 bis 6 Zentimeter lang. Sie ist orangefarben, rot, rosafarben oder weiß. Die vier Staubblätter stehen zu je zwei Paaren zusammen. Die Staubfäden sind an der Basis der Blütenkrone verwachsenen. Die zu dorsalen Drüsen reduzierte Nektarscheibe ist zweilappig oder aus zwei oder fünf einzelnen Drüsen zusammengesetzt. Über dem halbunterständigen bis oberständigen Fruchtknoten sitzt der gerade Griffel. Die Narbe ist maulförmig ausgebildet.
Die meist trockenen, selten fleischigen Kapselfrüchte sind bei einem Durchmesser von bis zu 1 Zentimeter mehr oder weniger kegelig, zugespitzt und öffnen zweiklappig. Der bei einem Durchmesser von bis zu bis 1 Millimeter schmal bis breit ellipsoide Samen ist hellbraun gefärbt und längsgestreift.
Die Gattung Sinningia wurde 1825 durch Christian Gottfried Daniel Nees von Esenbeck in Annales des sciences naturelles. Ausgabe Nr. 6, Seite 296 aufgestellt.[1] Der Gattungsname ehrt Wilhelm Sinning (1791-1874), einem Obergärtner im Botanischen Garten der Universität Bonn.[2] Die Typusart ist Sinningia helleri Nees. Synonyme für Sinningia Nees sind: Gesnera Martius, Tapina Martius, Megapleilis Raf., Tapeinotes DC., Corytholoma Decaisne, Dircaea Decaisne, Ligeria Decaisne, Rechsteineria Regel.
Die Gattung Sinningia gehört Tribus zur Trichosporeae in der Unterfamilie Didymocarpoideae innerhalb der Familie Gesneriaceae.
Das Hauptverbreitungsgebiet der Gattung Sinningia liegt in Brasilien. Einige Arten kommen aber auch im nördlichen Argentinien, Peru, Venezuela oder im südlichen Mexiko vor.
Es gibt etwa 78 Arten in der Gattung Sinningia:[3]
Es existieren sehr viele Kulturhybriden, die als Zierpflanzen Verwendung finden.
Sinningia ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Gesneriengewächse (Gesneriaceae). Die etwa 78 Arten sind in der Neotropis verbreitet.
Sinningia /sɪˈnɪndʒiə/[1] is a genus of flowering plants in the family Gesneriaceae. It is named after Wilhelm Sinning (1792–1874), a gardener of the Botanische Gärten der Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn.[2] There are about 65 species of tuberous herbaceous perennials, all occurring in Central and South America, with the greatest concentration of species occurring in southern Brazil.
The best-known species, Sinningia speciosa, was originally introduced in cultivation as Gloxinia speciosa and is still commonly known to gardeners and in the horticultural trade as "gloxinia", although this is now considered incorrect. The true genus Gloxinia is distinguished by having scaly rhizomes rather than tubers.
Sinningia species often grow on rocks or cliffs and most are pollinated by hummingbirds or bees but Sinningia brasiliensis is bat-pollinated, and Sinningia tubiflora, with large, powerfully fragrant tubular white flowers, is apparently pollinated by sphinx moths. Most of the species have large, brightly colored flowers. Because of this, numerous species and numerous hybrids and cultivars are grown as houseplants. A cultivar worth knowing is Sinningia x 'Lovely.' This beautifully gentle plant is a cross between Sinningia sellovii and Sinningia tubiflora. Its tall spikes and tubular flowers attract butterflies, and delight gardeners. Some species with particularly large tubers are cultivated by cactus and succulent enthusiasts as caudiciforms. One such example is Sinningia leucotricha, often listed under the older name Rechsteineria leucotricha and dubbed "Brazilian edelweiss" for its covering of silvery, silky hairs. Other species with large tubers are Sinningia iarae, Sinningia lineata, and Sinningia macropoda.
The Brazilian genera Paliavana and Vanhouttea, consisting of shrubby plants without tubers, are closely related to Sinningia and recent morphological and molecular analyses (Boggan 1991, Perret et al. 2003) suggest that these genera are, in fact, nontuberous Sinningia species. All three genera were included in tribe Gloxinieae in the classification system of Hans Wiehler but are now recognized in their own tribe, Sinningieae.
Numerous genera, including Corytholoma, Rechsteineria and Lietzia, have been synonymized under Sinningia.
Sinningias are attractive greenhouse plants and houseplants that appeal strongly to gardeners who like to specialize in particular plant groups. The chief environmental needs are warmth, high humidity, suitable soil and good light with shade from strong sun. The soil should be well drained. It should contain a liberal proportion of organic matter, such as leaf mold or peat moss, and enough coarse sand or perlite to ensure good porosity.
The hybrid cultivars 'Empress Purple Spotted'[3] and 'Empress Red'[4] have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[5]
Species include:[6]
Sinningia /sɪˈnɪndʒiə/ is a genus of flowering plants in the family Gesneriaceae. It is named after Wilhelm Sinning (1792–1874), a gardener of the Botanische Gärten der Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn. There are about 65 species of tuberous herbaceous perennials, all occurring in Central and South America, with the greatest concentration of species occurring in southern Brazil.
Sinningia incarnata The best-known species, Sinningia speciosa, was originally introduced in cultivation as Gloxinia speciosa and is still commonly known to gardeners and in the horticultural trade as "gloxinia", although this is now considered incorrect. The true genus Gloxinia is distinguished by having scaly rhizomes rather than tubers.
Sinningia species often grow on rocks or cliffs and most are pollinated by hummingbirds or bees but Sinningia brasiliensis is bat-pollinated, and Sinningia tubiflora, with large, powerfully fragrant tubular white flowers, is apparently pollinated by sphinx moths. Most of the species have large, brightly colored flowers. Because of this, numerous species and numerous hybrids and cultivars are grown as houseplants. A cultivar worth knowing is Sinningia x 'Lovely.' This beautifully gentle plant is a cross between Sinningia sellovii and Sinningia tubiflora. Its tall spikes and tubular flowers attract butterflies, and delight gardeners. Some species with particularly large tubers are cultivated by cactus and succulent enthusiasts as caudiciforms. One such example is Sinningia leucotricha, often listed under the older name Rechsteineria leucotricha and dubbed "Brazilian edelweiss" for its covering of silvery, silky hairs. Other species with large tubers are Sinningia iarae, Sinningia lineata, and Sinningia macropoda.
.jpg)
A miniature Sinningia hybrid The Brazilian genera Paliavana and Vanhouttea, consisting of shrubby plants without tubers, are closely related to Sinningia and recent morphological and molecular analyses (Boggan 1991, Perret et al. 2003) suggest that these genera are, in fact, nontuberous Sinningia species. All three genera were included in tribe Gloxinieae in the classification system of Hans Wiehler but are now recognized in their own tribe, Sinningieae.
Numerous genera, including Corytholoma, Rechsteineria and Lietzia, have been synonymized under Sinningia.
Sinningia es un género de plantas fanerógamas de la familia Gesneriaceae. Son cerca de 65 especies de herbáceas perennes tuberosas, todas de América Central y Sudamérica, con la mayor concentración de ellas en el sur de Brasil.
La especie más conocida, Sinningia speciosa, fue originalmente introducida como Gloxinia speciosa, y aún sigue siendo conocida comercialmente como "gloxinia", aunque el verdadero género Gloxinia se distingue por tener rizomas, en lugar de tubérculos.
Las especies de este género crecen frecuentemente en rocas y acantilados, y la mayoría son polinizadas por colibríes o abejas; excepto Sinningia brasiliensis, polinizada por murciélagos y Sinningia tubiflora, de grandes flores tubulares blancas, intensamente pefumadas, que es aparentemente polinizada por polillas esfinge.
La mayoría de las especies tienen grandes flores, brillantemente coloreadas, por eso se cultivan muchas de ellas, al igual que híbridos y cultivares, como plantas ornamentales. Algunas de las especies con tubérculos particularmente grandes las cultivan aficionados a los cactus y suculentas como caudiciformes, por ejemplo Sinningia leucotricha, a menudo nombrada con el viejo apelativo Rechsteineria leucotricha, la "edelweiss brasileña" por su capa de vellosidad sedosa y plateada.
Otras especies con grandes tubérculos son Sinningia iarae, Sinningia lineata y Sinningia macropoda.
Los géneros brasileños Paliavana y Vanhouttea, que constan de plantas arbustivas sin tubérculos, están estrechamente emparentados con Sinningia, y recientes análisis morfológicos y moleculares (Boggan 1991, Perret et al. 2003) sugieren que estos géneros son, de hecho, especies no tuberosas de Sinningia. Los tres géneros fueron incluidos en la tribu Gloxinieae en el sistema de clasificación de Hans Wiehler pero ahora son reconocidos en su propia tribu, Sinningieae.
Numerosos géneros, incluidos Corytholoma, Rechsteineria, Lietzia, han sido sinonimizados como Sinningia.
Sinningia: nombre genérico nombrado en honor de Wilhelm Sinning (1794-1874), principal jardinero del Jardín Botánico de la Universidad de Bonn.
Alrededor de 65, entre ellas
Sinningia es un género de plantas fanerógamas de la familia Gesneriaceae. Son cerca de 65 especies de herbáceas perennes tuberosas, todas de América Central y Sudamérica, con la mayor concentración de ellas en el sur de Brasil.
La especie más conocida, Sinningia speciosa, fue originalmente introducida como Gloxinia speciosa, y aún sigue siendo conocida comercialmente como "gloxinia", aunque el verdadero género Gloxinia se distingue por tener rizomas, en lugar de tubérculos.
Las especies de este género crecen frecuentemente en rocas y acantilados, y la mayoría son polinizadas por colibríes o abejas; excepto Sinningia brasiliensis, polinizada por murciélagos y Sinningia tubiflora, de grandes flores tubulares blancas, intensamente pefumadas, que es aparentemente polinizada por polillas esfinge.
Gloksiniat[1] eli suppilokukat[2] (Sinningia) on gesneriakasvien heimoon kuuluva suku.
Varret ovat lyhyet. Lehdet ovat samettimaiset ja hauraat. Nykyisin on saatavana monenlaisia lajikkeita. Näiden nykyisten lajikkeiden kukkien väri voi olla punainen, sininen, tai valkoinen ja kaksivärisiäkin kukkia voi olla. Joidenkin lajikkeiden kukat ovat kerrannaisia ja joidenkin kukat ovat kähäräreunaisia.[3]
Gloksinioita käytetään huonekasveina.[4] Kasvit viihtyvät valoisalla ja lämpimällä kasvupaikalla, jolla on kostea ilma. Lisääminen onnistuu jakamalla mukuloita sekä lehtipistokkaista.
Gloksiniat eli suppilokukat (Sinningia) on gesneriakasvien heimoon kuuluva suku.
Gloksinija[1][2] (Sinningia) je ród ze swójby gesnerijowych rostlinow (Gesneriaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Gloksinija (Sinningia) je ród ze swójby gesnerijowych rostlinow (Gesneriaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
krasny zwónčk (Sinningia speciosa)Sinningia è un genere di piante della famiglia delle Gesneriaceae, originario del Brasile.
Comprende una ventina di specie di piante erbacee tuberose, alte circa 10–20 cm, portano fiori composti da grandi campanule vellutate con colori vari e sfumati.
La specie più coltivata come pianta ornamentale è la Sinningia speciosa (Lodd.) Hiern, nota col nome di Glossina, originaria del Brasile, ha grandi foglie velletate, ripiegate, con venature pronunciate, semi-nascoste dai grandi fiori vistosi, imbutiformi, con i bordi increspati, variamente sfumati e punteggiati, di bianco, rosa, rosso, blu o porpora, a volte con i margini chiari, disposti a grappolo sopra la rosetta di foglie, in vaso raggiunge i 30 cm, comprende numerose varietà e ibridi; la Sinningia pusilla (Mart.) Baill. è una specie simile ma di dimensioni ridotte con una rosetta di foglie alte non più di 3 cm, con grandi fiori color lavanda e con numerosi ibridi e varietà con fiori di colore rosa, blu-scuro, porpora, macchiettati o variegati di bianco.
Coltivata in serra o in vaso come annuale negli appartamenti, dove ha una scarsa durata, per la splendida fioritura
La coltivazione in serra è facile, le piante richiedono luce solare filtrata, ambienti caldo-umidi, terriccio di torba con aggiunta di vermiculite o perlite, ben drenato, durante la fioritura, concimare mensilmente con fertilizzante liquido ricco di fosfati, annaffiature regolari che vanno sospese dopo la fioritura per mettere a riposo le piante.
La moltiplicazione delle varietà pregiate si effettua con il taglio dei tuberi, che dopo la fioritura vengono seccati in autunno, piantandoli in primavera, o con talea di foglia, in serra calda su terriccio sabbioso.
La semina è il metodo di propagazione che dà i risultati migliori, si effettua d'inverno in serra calda su terriccio di castagno e di erica, trapiantando le piantine in vasetti con terriccio ricco di sostanze organiche, con fioritura estiva. I tuberi tolti dal terreno dopo la fioritura e fatti seccare, possono essere riutilizzati, ma non danno fioriture notevoli come le piante ottenute da seme
Non tollera gli ambienti secchi tipici degli appartamenti con riscaldamento invernale.
Il genere Sinningia comprende le seguenti specie:
Sinningia è un genere di piante della famiglia delle Gesneriaceae, originario del Brasile.
Comprende una ventina di specie di piante erbacee tuberose, alte circa 10–20 cm, portano fiori composti da grandi campanule vellutate con colori vari e sfumati.
La specie più coltivata come pianta ornamentale è la Sinningia speciosa (Lodd.) Hiern, nota col nome di Glossina, originaria del Brasile, ha grandi foglie velletate, ripiegate, con venature pronunciate, semi-nascoste dai grandi fiori vistosi, imbutiformi, con i bordi increspati, variamente sfumati e punteggiati, di bianco, rosa, rosso, blu o porpora, a volte con i margini chiari, disposti a grappolo sopra la rosetta di foglie, in vaso raggiunge i 30 cm, comprende numerose varietà e ibridi; la Sinningia pusilla (Mart.) Baill. è una specie simile ma di dimensioni ridotte con una rosetta di foglie alte non più di 3 cm, con grandi fiori color lavanda e con numerosi ibridi e varietà con fiori di colore rosa, blu-scuro, porpora, macchiettati o variegati di bianco.
Sinningia é um género botânico pertencente à família Gesneriaceae, encontrado na América Central e América do Sul apresentando uma grande concentração de espécies na região sul do Brasil.[1]
Os beija-flores são os principais polinizadores da família.
Alagophyla, Almana, Biglandularia, Corytholoma, Dircaea, Dolichodiera, Fimbrolina, Gesnera, Ligeria, Megapleilis, Orthanthe, Rechsteineria, Rosanowia, Stenogastra, Styrosinia, Tapeinotes, Tapina, Tulisma , Gloxinia.
Apresenta 96 espécies:
Sinningia aghensis Sinningia aggregata Sinningia allagophylla Sinningia amambayensis Sinningia araneosa Sinningia areneosa Sinningia atro Sinningia barbata Sinningia brasiliensis Sinningia bulbosa Sinningia calcaria Sinningia calycina Sinningia canescens Sinningia carangolensis Sinningia cardinalis Sinningia carolinae Sinningia caulina Sinningia claybergiana Sinningia cochlearis Sinningia concinna Sinningia conspicua Sinningia cooperi Sinningia curtiflora Sinningia defoliata Sinningia discolor Sinningia douglasii Sinningia elatior Sinningia eumorpha Sinningia floribunda Sinningia galzioviana Sinningia gesnerifolia Sinningia gesneriifolia Sinningia gigantifolia Sinningia glazioviana Sinningia gloxiniflora Sinningia guttata Sinningia harleyi Sinningia hatschbachii Sinningia helleri Sinningia hirsuta Sinningia iarae Sinningia incarnata Sinningia insularis Sinningia kautskyi Sinningia lateritia Sinningia leopoldii Sinningia leucotricha Sinningia lindlyyi Sinningia lineara Sinningia lineata Sinningia macropoda Sinningia macrorhiza Sinningia macrorrhiza Sinningia macrostachya Sinningia magnifica Sinningia mauroana Sinningia menziesiana Sinningia micans Sinningia nivalis Sinningia nordestina Sinningia piresiana Sinningia polyantha Sinningia punctata Sinningia purpurea Sinningia purpureo Sinningia pusilla Sinningia rechsteineria Sinningia regina Sinningia reitzii Sinningia richii Sinningia rupicola Sinningia sanguinea Sinningia sceptrum Sinningia schiffneri Sinningia schomburgkiana Sinningia sellovii Sinningia speciosa Sinningia striata Sinningia stricta Sinningia sulcata Sinningia tribracteata Sinningia tuberosa Sinningia tubiflora Sinningia valsuganensis Sinningia velutina Sinningia verticillata Sinningia villosa Sinningia warmingii Sinningia warscewiczii Sinningia warszewiczii Sinningia Hybriden
Sinningia Nees
Sinningia é um género botânico pertencente à família Gesneriaceae, encontrado na América Central e América do Sul apresentando uma grande concentração de espécies na região sul do Brasil.
Os beija-flores são os principais polinizadores da família.
Sinningiasläktet (Sinningia) är ett växtsläkte i familjen gloxiniaväxter med cirka 65-70 arter i Centralamerika och söderut till norra Argentina. De flesta arterna finns i Brasilien. Några arter odlas som krukväxter i Sverige.
Sinningiasläktet innehåller vanligen marklevande arter, andra växer på klippor och några få är epifyter. De är flerårig örter eller halvbuskar och har vanligen underjordiska rotknölar, mer sällan med utlöpare. Stjälkarna är upprätta eller överhängande, de är vanligen ogrenade, vanligen köttiga, sällsynt saknas stjälkar. Bladen är motsatta eller sitter i kransar, ibland samlade i stjälkens spets. Blomställningarna sitter i bladvecken eller är toppställda. De består av få- till mångblommiga knippen, klasar eller ax. Fodret är klocklikt. Kronan är rörlik till klocklik, brämmet är femflikigt med relativt likstora flikar, ofta tvåläppig. Ståndarna är 4 i två par. Frukten är en kapsel.
Släktet är uppkallat efter Wilhelm Sinning (1794-1874), som var chefsträdgårdsmästare vid universitetets botaniska trädgård i Bonn.
Sinningiasläktet (Sinningia) är ett växtsläkte i familjen gloxiniaväxter med cirka 65-70 arter i Centralamerika och söderut till norra Argentina. De flesta arterna finns i Brasilien. Några arter odlas som krukväxter i Sverige.
Sinningiasläktet innehåller vanligen marklevande arter, andra växer på klippor och några få är epifyter. De är flerårig örter eller halvbuskar och har vanligen underjordiska rotknölar, mer sällan med utlöpare. Stjälkarna är upprätta eller överhängande, de är vanligen ogrenade, vanligen köttiga, sällsynt saknas stjälkar. Bladen är motsatta eller sitter i kransar, ibland samlade i stjälkens spets. Blomställningarna sitter i bladvecken eller är toppställda. De består av få- till mångblommiga knippen, klasar eller ax. Fodret är klocklikt. Kronan är rörlik till klocklik, brämmet är femflikigt med relativt likstora flikar, ofta tvåläppig. Ståndarna är 4 i två par. Frukten är en kapsel.
Släktet är uppkallat efter Wilhelm Sinning (1794-1874), som var chefsträdgårdsmästare vid universitetets botaniska trädgård i Bonn.
Sinningia Nees
Виды
Синни́нгия (лат. Sinningia) — род многолетних трав или полукустарников семейства Геснериевые с хорошо развитыми клубнями и опушёнными листьями. Цветки обычно крупные, 5-членные, с ярким венчиком колокольчатой формы. Выделяют 70[2] видов синнингии. Происхождение — Южная Америка.
Название роду дано в честь Вильгельма Зиннинга (1792—1874), главного садовника ботанического сада Боннского университета[3].
Гибридные синнингии выращивают в оранжереях и комнатах; они зацветают в апреле-мае. Они легко размножаются семенами, клубнями, листовыми черенками, отцветшими цветоносами.
Наземные, эпифитные, а также наскальные виды представляют собой многолетние травянистые растения с клубневидными корневищами. Клубни могут достигать 40 см в диаметре. Вертикальные однолетние побеги длиной от 0,1 до 1,5 м выходят из подземного клубня и в большинстве случаев не образуют боковых ветвей. При отсутствии клубня приземная часть стеблей имеет мясистое утолщение. Листья эллиптической или продолговатой формы длиной от 0,1 до 6 см с изрезанными или зубчатыми краями покрыты мелким пухом или волосками и снабжены черешками. На стебле листья располагаются супротивно, либо группами по три, либо образуют приземную розетку.
Боковой или центральный цветочный побег несёт от 1 до 10 отдельных цветков, цветоножки которых выходят из основания листа. В зависимости от вида цветки покрыты снаружи более или менее выраженным пухом. Цветоножка достигает длины от 1 до 15 см, но иногда она отсутствует. Цветки имеют сростнолепестной венчик в виде трубки или колокольчика длиной от 2 до 6 см, по краям разделенный на 5 сегментов треугольной или ланцетовидной формы. Окраска цветков белая, оранжевая, синяя, розовая или красная. Выходящие из основания венчика 5 тычинок несут по 4 парных пыльника. Пестик длинный и прямой. Рыльце имеет форму губ. Нектарник имеет форму редуцированных желез, расположенных у основания венчика. Он имеет две доли или состоит из двух и более отдельных желез.
Плод представляет собой более или менее конусообразную коробочку длиной до 1 см, образованную двумя плодолистиками. Семена размером до 1 мм коричневого цвета с продольными темными полосками, имеют удлиненную форму в виде эллипсоида.
Синнингия красивая (Sinningia speciosa) и некоторые другие виды послужили для создания многих сортов с разнообразно окрашенным и махровым венчиком, известных под названием глоксинии (лат. Gloxinia).
По информации базы данных The Plant List, род включает 70 видов[2]:
Это заготовка статьи по ботанике. Вы можете помочь проекту, дополнив её. Синни́нгия (лат. Sinningia) — род многолетних трав или полукустарников семейства Геснериевые с хорошо развитыми клубнями и опушёнными листьями. Цветки обычно крупные, 5-членные, с ярким венчиком колокольчатой формы. Выделяют 70 видов синнингии. Происхождение — Южная Америка.
Название роду дано в честь Вильгельма Зиннинга (1792—1874), главного садовника ботанического сада Боннского университета.
Гибридные синнингии выращивают в оранжереях и комнатах; они зацветают в апреле-мае. Они легко размножаются семенами, клубнями, листовыми черенками, отцветшими цветоносами.
岩桐属（学名：Sinningia；發音： /sᵻˈnɪndʒiə/[1]）是苦苣苔科下的一个開花植物属，其學名以19世紀德國波恩的植物學家Wilhelm Sinning(1794-1874)命名[2]。本屬包括有65到70個品種，均為多年生草本塊莖植物，都原產於中美洲及南美洲，而且集中於巴西南部。
岩桐属（学名：Sinningia；發音： /sᵻˈnɪndʒiə/）是苦苣苔科下的一个開花植物属，其學名以19世紀德國波恩的植物學家Wilhelm Sinning(1794-1874)命名。本屬包括有65到70個品種，均為多年生草本塊莖植物，都原產於中美洲及南美洲，而且集中於巴西南部。
_Nichols._(9314003956).jpg)
_01.jpg)
_Nichols._(9311215987).jpg)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
