Winter visitor.
Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO.Netta rufina, o Coríu BermeyuNOA ye una especie d'ave anseriforme de la familia Anatidae mesma d'Eurasia y el norte d'África.[2] Nun se reconocen subespecies.[2]
Ye una de les anátidas más vivamente coloriaes d'Europa. Destaca pel so gran cabeza redonda.[3] Mide ente 45 y 54 cm de llargu y ente 85 y 92 cm de valumbu, y suel pesar ente 800 y 1500 g. El machu ye inconfundible cola so prominente cabeza de color castañu anaranxáu y el so picu coloráu. El so pescuezu y la mayor parte del so cuerpu son negros, quitando un gran llurdiu blancu qu'ocupa la parte central del so lladral, y el llombu que ye pardu abuxada como les coberteras de les sos nales. Presenta una gran franxa blanca que toma toles plumes de vuelu de les sos nales, y el cantu anterior y la parte inferior de les sos nales, amás de la punta de la so cola, tamién son blancos. L'iris de los sos güeyos ye coloráu. La fema ye de tonos pardos escamplaes, daqué más escuros nes partes cimeres. Les sos mexelles ablancazaes oldeen col pileu pardu. El picu de la fema ye coritu cola punta anaranxada y los sos güeyos castaños. El machu en plumaxe d'eclís ye similar a la fema anque más escuru, y sigue teniendo'l picu acoloratáu.
L'únicu coríu con un patrón de plumaxe paecíu al del machu na so área de distribución ye'l porrón común, pero ésti tien les nales y llombu ablancazaes na so totalidá, y el so banduyu ye blancu non solo'l lladral. Amás anque tienen la cabeza y los güeyos d'un color similar, la cabeza del porrón ye de forma triangular y el so picu ye negru y gris, non coloráu.
El coríu bermeyu foi descritu científicamente pol zoólogu alemán Peter Simon Pallas en 1773,[4] col nome de Anas rufina, qu'en llatín significa «coríu pelirroxu», en referencia a'l color de la cabeza del machu. Darréu foi treslladáu al xéneru Netta, creáu por Johann Jakob Kaup en 1829.[4] Ye una especie monotípica, esto ye, nun se reconocen subespecies estremaes.[5]
La etimoloxía del nome del so xéneru ye simple, Netta ye la pallabra del griegu antiguu que significa «patu». El so nome específicu rufina procede del términu llatín rufus, que significa «pelirroxu», col agregu de la partícula feminizadora -ina (cuidao que tanto anas como netta son femeninos).
Cría en llagos y llagunes de llatitúes templaes d'Europa y Asia occidental y central. La mayoría de les sos poblaciones son migratories. Pasa l'iviernu nel sur d'Europa y Asia y el norte d'África. Mientres la migración y el so periodu de invernante tamién puede atopase n'estuarios, deltes, marismas y otros hábitats costeros.
Aliméntase principalmente de plantes acuátiques, incluyíes los sos raigaños y granes, anque complementa la so dieta con invertebraos como moluscos y pequeños anfibios y peces.[1]
La dómina de cría tien llugar ente abril y agostu.[3] Constrúi'l so nial nel suelu al pie de la vera o sobre balses de vexetación flotante. Guara mientres unos 26 a 28 díes una puesta d'ente 6 y 12 güevos de color verde claru. Mientres la fema guara y curia de la prole los machos camuden por completu'l so plumaxe perdiendo la capacidá de vuelu mientres un mes,[1] un periodu denomináu mancada, que pasen escondíos ente la vexetación palustre la mayor parte del tiempu. Les femes realicen la muda un mes dempués,[1] cuando les sos críes tán emplumando.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Aves, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO.Netta rufina, o Coríu BermeyuNOA ye una especie d'ave anseriforme de la familia Anatidae mesma d'Eurasia y el norte d'África. Nun se reconocen subespecies.
Ar penndog ruz[1] a zo un evn palvezek, Netta rufina an anv skiantel anezhañ.
Bevañ a ra diwar blant-dour dreist-holl, tapet war-c'horre pe dre splujañ gantañ, ha c'hoarvezout dezhañ debriñ divellkeineged ha pesked bihan.
E gavout a reer en un takad hag a ya eus Mor Kreizdouar da Azia ar C'hreiz.
El xibec cap-roig (Netta rufina) o sivert és un ocell anseriforme i el més gran dels ànecs cabussadors.
A l'abril-maig la femella farà un niu -amb boga (Typha) o amb jonc (Juncus)- prop de l'aigua, en forma de con truncat, de vegades, surant a l'aigua, tant dolça com salabrosa, però que tingui prats submergits perquè és d'on treu l'aliment. Hi pon 6 o 12 ous que la mateixa femella haurà d'escalfar durant 27 dies.[1]
És corrent l'existència de femelles que parasiten altres nius, no ja de la seua mateixa espècie, sinó d'espècies diferents. Al Delta de l'Ebre han estat comprovats nius amb 20 i fins a 30 ous, fruit de la posta de diverses femelles en un mateix niu.[2]
Menja plantes aquàtiques. També és granívor a l'hivern.
Freqüenta molt les aigües dolces o salabroses lliures.
La seua àrea de cria és el sud d'Europa i sud i centre d'Àsia. Hivernen a l'Europa meridional i l'Àfrica del Nord.
La població catalana és sedentària encara que molt mòbil: es pot desplaçar molt i varia així en gran mesura els seus efectius segons l'època de l'any. És present quasi tot l'any als Països Catalans. Tot i així, es reprodueix al Delta de l'Ebre, l'Albufera de València, als marjals de El Fondo i a pocs llocs més (és accidentals a les Balears). Al Parc de la Ciutadella de Barcelona conviuen algunes parelles amb els omnipresents ànecs collverds.
És una espècie gregària que no rebutja barrejar-se amb altres ànecs.
El xibec cap-roig (Netta rufina) o sivert és un ocell anseriforme i el més gran dels ànecs cabussadors.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Hwyaden gribgoch (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: hwyaid cribgoch) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Netta rufina; yr enw Saesneg arno yw Red-crested pochard. Mae'n perthyn i deulu'r Hwyaid (Lladin: Anatidae) sydd yn urdd y Anseriformes.[1] Dyma aderyn sydd i'w gael yng ngwledydd Prydain ac mae i'w ganfod yng Nghymru.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn N. rufina, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Asia, Ewrop ac Affrica.
Caiff ei fagu er mwyn ei hela.
Mae'r hwyaden gribgoch yn perthyn i deulu'r Hwyaid (Lladin: Anatidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Alarch gyddfddu Cygnus melancoryphus Alarch utganol Cygnus buccinator
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Hwyaden gribgoch (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: hwyaid cribgoch) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Netta rufina; yr enw Saesneg arno yw Red-crested pochard. Mae'n perthyn i deulu'r Hwyaid (Lladin: Anatidae) sydd yn urdd y Anseriformes. Dyma aderyn sydd i'w gael yng ngwledydd Prydain ac mae i'w ganfod yng Nghymru.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn N. rufina, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Asia, Ewrop ac Affrica.
Caiff ei fagu er mwyn ei hela.
Zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) je charakteristicky zbarvená potápivá kachna veliká asi jako březňačka. Samice je sice poměrně nevýrazně hnědá, ale kačer má ve svatebním šatě rezavě červenou hlavu a krk, zobák a nohy karmínově červené (samice má načervenalou jen špičku zobáku). Navíc má kačer na hlavě delší peří, takže jeho hlava vypadá větší, než ve skutečnosti je. Zrzohlávky se zdržují spíš na větších rybnících, případně jezerech. Vyžadují bohatší submersní (ponořenou) vegetaci a většinou i bohatší porosty rákosin. Patří spíš mezi vzácnější druhy a je i v rámci Evropy považována za ohrožený druh.
Zrzohlávka rudozobá je zhruba 53-58 cm dlouhá kachna o hmotnosti kolem jednoho kilogramu a s rozpětím křídel 84-88 cm.
Svatební šat samce se vyznačuje pestrým zbarvením. Výrazná je rezavě hnědá, kraj prodloužených per v chocholce přechází do světlejší zlatožluté. Hruď je černá a boky bílé, na břiše je černý pruh. Samičky jsou šedohnědé s tmavším vrškem hlavy. Mimo sezónu se samec podobá samici, ale lze ho dospělého odlišit podle výrazně červeného zobáku a nohou, samice má na zobáku jen načervenalou špičku. V letu je vidět výrazná bílá páska lemující zadní část křídla.
Zrzohlávky se velmi dobře potápějí a vydrží pod vodou až 2 a půl minuty. Vzletět dokážou jen po kratším rozběhu. Tok mají nevýrazný a ozývají se jen velmi vzácně vrzavým hlasem.
Hnízda bývají umístěna na ostrůvcích, nebo březích či v rákosinách, většinou dobře ukrytá ve vegetaci. Na stavbu bývá použita vegetace a větvičky z okolí a množství, převážně prachového, peří a staví ho pouze samice.
Snůšky se nejčastěji objevují v první polovině května a obsahují 7-12 vajec. Zrzohlávky často kladou vejce i do hnízd jiných kachen, nejčastěji kachny divoké a kopřivky obecné. Vejce má vejčitý až oválný tvar (rozměry cca 55x42 mm), šedožlutá s čerstvá s jemně zelenavým nádechem. Samice snáší jedno denně, na snůšku usedá až po snesení posledního a sedí 26-28 dní. Vzletná jsou mláďata až po dalších osmi týdnech. Pohlavně dospívají již v příštím roce, nejvyšší věk zjištěný ve volné přírodě byl 7 let, ale v zajetí se mohou dožít až 15 let.
Zdržuje se převážně na vodních plochách z části zarostlých rákosinami a s bohatou submersní vegetaci. Vyžadují větší volnou vodní plochu.
Zrzohlávka se živí převážně rostlinnou stravou nejčastěji řasami rodu Chara a ponořenou vegetací. V potravě se místy vyskytují i měkkýši, vodní hmyz a jeho larvy, drobní korýši, potěr, pulci, žáby i malé rybky. Valnou většinu potravy získává zpod vodu potápěním, nebo „panáčkováním“ (ponoří jen přední polovinu těla a zadní trčí kolmo nad vodu). Potápí se až do hloubky 2-4 m.
Zrzohlávka rudozobá má silně mozaikovité rozšíření. Hnízdí v jižní a střední Evropě, Malé a střední Asii. Ve dvacátém století se začal šířit i více na sever a dá se zastihnout i Dánsku, na severu SRN a v jižním Polsku. Zimoviště se nacházejí ve středomoří, převážně v jižní Evropě, ale i na severu Afriky, v Přední Asii a Přední a Zadní Indii.
Jedinci z Česka zimují převážně v jižní Francii.
Pravidelně v Česku hnízdí pouze na jižní Moravě a v jižních Čechách. Početnost populace kolísá a místy se šíří i do jiných oblastí (Pardubicko, střední Morava, Poodří). Pravidelně hnízdí například na Českobudějovicku, Třeboňsku, v okolí Lednice a na VDNM(II). V posledních letech populace zrzohlávky početně rostou a v ČR podle mapování v letech 2001-03 hnízdilo 200-250 párů.[2] Zimuje vzácně, podle odhadu z 80. let jen 1-5 jedinců.[3] Vyhláškou MŽP je chráněná jako silně ohrožený druh.
Obrázky, zvuky či videa k tématu zrzohlávka rudozobá ve Wikimedia Commons
Zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) je charakteristicky zbarvená potápivá kachna veliká asi jako březňačka. Samice je sice poměrně nevýrazně hnědá, ale kačer má ve svatebním šatě rezavě červenou hlavu a krk, zobák a nohy karmínově červené (samice má načervenalou jen špičku zobáku). Navíc má kačer na hlavě delší peří, takže jeho hlava vypadá větší, než ve skutečnosti je. Zrzohlávky se zdržují spíš na větších rybnících, případně jezerech. Vyžadují bohatší submersní (ponořenou) vegetaci a většinou i bohatší porosty rákosin. Patří spíš mezi vzácnější druhy a je i v rámci Evropy považována za ohrožený druh.
Rødhovedet and (Netta rufina) er en fugl i familien af egentlige andefugle. Arten har sin hovedudbredelse i Middelhavslandene, Rusland og Centralasien. Hannen kendes på sit røde næb og rødbrune hoved, mens hunnen er gråbrun med mørk kalot. Den forekommer i vegetationsrige søer eller brakvandsområder med klart vand, hvor den dykker efter bundplanter og smådyr eller søger sin føde i overfladen.[1]
Til Danmark indvandrede rødhovedet and første gang i 1940, hvor den ynglede ved Nakskov. Den blev dog atter erklæret uddød i 1973, hvilket sandsynligvis skyldtes et for stort indhold af næringsstoffer på dens levesteder på det tidspunkt. Efter 2000-tallet er rødhovedet and genindvandret, og arten ynglede i 2011 i Maribosøerne med 8 par.[1] Blandt de europæiske og centralasiatiske andearter har rødhovedet and en af de mindste bestande, men den regnes dog ikke som truet ifølge den internationale rødliste.[2]
Rødhovedet and (Netta rufina) er en fugl i familien af egentlige andefugle. Arten har sin hovedudbredelse i Middelhavslandene, Rusland og Centralasien. Hannen kendes på sit røde næb og rødbrune hoved, mens hunnen er gråbrun med mørk kalot. Den forekommer i vegetationsrige søer eller brakvandsområder med klart vand, hvor den dykker efter bundplanter og smådyr eller søger sin føde i overfladen.
Til Danmark indvandrede rødhovedet and første gang i 1940, hvor den ynglede ved Nakskov. Den blev dog atter erklæret uddød i 1973, hvilket sandsynligvis skyldtes et for stort indhold af næringsstoffer på dens levesteder på det tidspunkt. Efter 2000-tallet er rødhovedet and genindvandret, og arten ynglede i 2011 i Maribosøerne med 8 par. Blandt de europæiske og centralasiatiske andearter har rødhovedet and en af de mindste bestande, men den regnes dog ikke som truet ifølge den internationale rødliste.
Die Kolbenente (Netta rufina) ist eine etwa stockentengroße Vogelart aus der Familie der Entenvögel (Anatidae). Sie zählt zu den Tauchenten und kann bis zu 30 Sekunden unter Wasser bleiben. Das Männchen ist im Prachtkleid mit seiner fuchsroten Kopffärbung und dem karminroten Schnabel unverkennbar.
Das Brutgebiet der Kolbenente ist nur in Mittelasien geschlossen. Das europäische Brutgebiet ist dagegen disjunkt und hat seine Schwerpunkte im westlichen Mittelmeergebiet. Die inselartigen Vorkommen in Mitteleuropa sind auch darauf zurückzuführen, dass die Kolbenente erst im Verlauf des 20. Jahrhunderts Mitteleuropa besiedelte. Carl von Linné war diese Art daher unbekannt. Die wissenschaftliche Artbeschreibung erfolgte erst durch den aus Berlin stammenden Arzt und Naturforscher Peter Simon Pallas, der in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts unter anderem ausgedehnte Forschungsreisen in Russland unternahm und dort diese Art entdeckte.[1]
Die 45 bis 55 cm große Kolbenente wiegt 800 bis 1500 g und erreicht eine Flügelspannweite von bis zu 90 cm. Das Männchen hat im Prachtkleid einen sehr auffälligen, rotbraunen dicken Kopf und einen leuchtend scharlachroten Schnabel, der sich scharf gegen die Kopffärbung abhebt. Der im Vergleich zum Körper überproportional große Kopf wird zusätzlich durch eine lose Federhaube betont. Die Augen sind rot. Brust, Kropf, Unterschwanzdecken sowie der Bauch sind schwarz. Die Flanken sind weiß und der Rücken sowie die Flügel braun gefärbt. Im Flug sind der weiße Flügelvorderrand sowie die breite weiße Flügelbinde unverkennbar. Im Schlichtkleid ähnelt das Gefieder der Männchen dem der Weibchen. Sie lassen sich von ihnen durch die kontrastreichere Kopffärbung sowie die im Vergleich zum Prachtkleid zwar blassere, aber immer noch durchgehend rote Schnabelfärbung unterscheiden.
Das Weibchen hat ein braunes Gefieder, bei dem die Flanken und der Hals etwas heller sind als der Rücken. Der Oberkopf ist ab der Höhe der Augen dunkelbraun. Die Wangen sowie der Unterhals sind dagegen weißlich grau oder hellgrau. Der Schnabel ist dunkelbraun und hat an der Spitze ein hellrotes Band. Die hellgrauen Wangen sowie diese rote Querbinde an der Spitze des Schnabels sind ein wesentliches Erkennungsmerkmal, um die Weibchen der Kolbenente von den Weibchen anderer Entenarten zu unterscheiden. Bei schwimmenden Weibchen sind die weißen Unterflügeldecken außerdem als weißer Fleck in Schwanznähe erkennbar.
Die Kolbenente wird bis sieben Jahre alt. Der Ruf der Männchen ist vor allem während der Fortpflanzungszeit zu hören. Er klingt in etwa wie ein nasales bät oder brät und ist häufig in Triller eingebettet.[2]
Das geschlossene Brutareal der Kolbenente reicht von den Steppen- und Halbwüstengebieten am Schwarzen Meer bis in die Mongolei. Kleine, weit verstreute Brutgebiete gibt es in der gemäßigten Klimazone Europas vom Norden der Niederlande und dem Süden Dänemarks, dem Osten Polens bis ins Voralpenland sowie Tschechien, der Slowakei und Kroatien. Weitere disjunkte Brutgebiete finden sich auf der iberischen Halbinsel.[3]
Die Kolbenente ist eine in Mitteleuropa nur selten brütende Entenart. Bekannte Brutgebiete sind der Bodensee, der Starnberger See, das Ismaninger Teichgebiet sowie die Innstauseen. Sie brütet außerdem an einigen Seen in den Niederlanden, in Schleswig-Holstein, in Mecklenburg sowie in den südmährischen Teichgebieten. Sie fühlt sich an pflanzenreichen Stillgewässern sehr wohl. Ausschlaggebend für eine Besiedelung mit Kolbenenten sind die Wassertiefe und eine reichhaltige, im Schlammgrund verankerte Vegetation.
Die Kolbenente ist grundsätzlich eine sehr anpassungsfähige Art, die seit etwas mehr als 100 Jahren ihr Verbreitungsgebiet erweitert hat. Die Ausbreitungswelle begann etwa um das Jahr 1894 von der Camargue ausgehend. Bereits im Jahre 1910 brüteten Kolbenenten in La Dombes, einer ostfranzösischen Landschaft. Seit 1920 zählt die Kolbenente zum Brutvogelbestand Deutschlands. 1940 hatte sie bereits Dänemark erreicht und 1942 wurden die ersten Brutvögel in Holland beobachtet. Italien wurde von der Kolbenente verhältnismäßig spät besiedelt. Hier brütet sie seit 1950.[4] Nach Phasen einer Arealausweitung und einer Zunahme des Bestands in vielen Gebieten Europas ist die Kolbenente seit den 1970er Jahren in vielen Gebieten wieder rückläufig. Dies gilt insbesondere für die europäischen Hauptverbreitungsgebiete Russland und Rumänien. Nach einem Tiefstand in den 1980er Jahren kommt es jetzt jedoch wieder zu leichten Bestandszunahmen und auch einer Besiedelung neuer Areale. So haben sich seit dem Jahre 2000 in Belgien die ersten Brutpaare angesiedelt. Insgesamt brüteten im Zeitraum 1998 bis 2002 in Deutschland 420 bis 540 Brutpaare, in der Schweiz fünfzig bis hundert und in Österreich 150 bis 250.[5]
In Großbritannien brüten Kolbenenten vereinzelt seit 1937. Diese Brutvögel werden jedoch nicht auf die allgemeine Ausbreitungstendenz dieser Art zurückgeführt, sondern sie gelten als Nachkömmlinge von Gefangenschaftsflüchtlingen.[6]
Die Kolbenente ist nördlich des 46. Breitengrades ein Zugvogel, ansonsten ein Teilzieher oder Kurzstreckenzieher. Zu den Überwinterungsgebieten gehören der Mittelmeerraum, das Schwarzmeergebiet sowie Ägypten, Vorderasien und Hinterindien. Seit den 1990er Jahren überwintern an den Gewässern in Mitteleuropa viele Kolbenenten, vor allem auf dem Neuenburger- und Vierwaldstättersee und auf dem Bodensee. Auf letzterem werden regelmäßig mehrere 1000 überwinternde Individuen gezählt.[7]
Ein Mauserzug der Männchen ist bereits ab Juni feststellbar. Kleinere Mausergebiete finden sich im Südwesten der Ostsee, in den Niederlanden und größere beispielsweise am Bodensee.
Die Kolbenente ernährt sich überwiegend von Wasserpflanzen und Algen. Die wichtigsten Nahrungspflanzen sind Armleuchteralgen und Laichkräuter. Sie werden tauchend oder gründelnd aufgenommen. Mit den Pflanzenteilen nimmt die Kolbenente auch an diesen haftende Schnecken, Wasserinsektenlarven und andere Wirbellose auf. Ihr Anteil an der Gesamtnahrung ist jedoch nur gering.[8]
Die Nahrungssuche erfolgt überwiegend im Flachwasserbereich. Sie kann aber auch Nahrung in einer Gewässerzone bis zu vier Meter aufnehmen. Zur Nahrungssuche taucht die Kolbenente mit einer kopfsprungähnlichen Bewegung ein. In Flachwasserzonen sucht sie ihre Nahrung aber auch gründelnd.
Die Kolbenente wird nach einem Jahr geschlechtsreif. Die Balz beginnt bereits im Herbst und erfolgt im Winterquartier mit steigender Intensität. Die Balz vollzieht sich meist in den Mittagsstunden. Im Herbst und im Winter ist zunächst eine Gruppenbalz charakteristisch. Sie wird in voller Intensität vor allem dann gezeigt, wenn sich mindestens fünf Erpel versammelt haben. Je mehr Enten sich verpaart haben und je fester die jeweilige Paarbeziehung ist, desto mehr geht diese Gesellschaftsbalz in eine Einzelbalz über. Dabei zeigt die Kolbenente ein „Balzfüttern“, das bei Entenvögeln nur sehr selten vorkommt. Erpel tauchen dabei mit Pflanzenteilen im Schnabel auf und bieten diese dem Weibchen an. Gelegentlich fressen Weibchen tatsächlich von diesen so angebotenen Grünpflanzen.[9] Bislang ist nicht bekannt, ob in freier Wildbahn lebende Kolbenenten monogam sind. Bei in Gefangenschaft gehaltenen Kolbenenten hat man bislang eine Dauerehe festgestellt.[10]
Zwischen dem Eintreffen im Brutrevier und dem Bau des Nestes können mehrere Wochen vergehen. Das Nest wird nahe der Uferregion in der dichten Vegetation angelegt. Es besteht aus einem Unterbau aus trockenen Pflanzenteilen, der sich kegelförmig über die Nestmulde erhebt. Das Weibchen legt sechs bis zwölf cremefarbene bis hellgrüne Eier. Es sind auch schon Gelege mit 21 Eiern gefunden worden. Diese sind aber möglicherweise von zwei Weibchen genutzt worden.[11] Bei Kolbenenten kommt es häufiger als bei anderen Entenarten vor, dass mehrere Weibchen ein Nest nutzen. Eier werden auch in die Nester anderer Entenarten gelegt. Dieses Verhalten wird dadurch begünstigt, dass Kolbenenten auch in der Brutzeit ein nur gering ausgeprägtes Territorialverhalten haben.[12] Ein Gelege mit leicht unterschiedlich gefärbten Eiern ist jedoch kein Indiz, dass hier das Gelege von zwei Weibchen vorliegt. Auch das Gelege nur eines Weibchen weist eine gewisse Variabilität bei der Eierfärbung auf.[13]
Die Eiablage beginnt in Mitteleuropa frühestens ab Mitte April. Häufiger ist ein Brutbeginn ab Monat Mai. Die Bebrütung beginnt mit der Ablage des letzten oder vorletzten Eis. Die Brutdauer beträgt im Durchschnitt 26 Tage. Es brütet allein das Weibchen. Das Männchen verbleibt in der Nähe des Nestes und übernimmt die Überwachung des Nestes während der Brutpausen. Dieses Verhalten ist bei Enten nicht sehr häufig. In der Regel übernimmt der Erpel keine aktive Rolle während der Brut oder der Aufzucht der Jungen.
Die Jungen sind Nestflüchter und werden nach 45 bis 50 Tagen flügge.[14] Der europäische Bestand wird auf etwa 15.000 Brutpaare geschätzt.
Der Gesamtbestand der Kolbenente wurde nach Daten aus dem Jahre 2002 von der IUCN auf 350.000 bis 440.000 Tiere beziffert. Die Art gilt als „nicht gefährdet“.
Es sind keine Unterarten der Kolbenente bekannt. Die Art gilt als monotypisch.[15]
Der Asteroid des inneren Hauptgürtels (8750) Nettarufina ist nach der Kolbenente benannt (wissenschaftlicher Name: Netta rufina). Zum Zeitpunkt der Benennung des Asteroiden am 2. Februar 1999 befand sich die Kolbenente auf der niederländischen Roten Liste gefährdeter Arten.[16]
Die Kolbenente (Netta rufina) ist eine etwa stockentengroße Vogelart aus der Familie der Entenvögel (Anatidae). Sie zählt zu den Tauchenten und kann bis zu 30 Sekunden unter Wasser bleiben. Das Männchen ist im Prachtkleid mit seiner fuchsroten Kopffärbung und dem karminroten Schnabel unverkennbar.
Das Brutgebiet der Kolbenente ist nur in Mittelasien geschlossen. Das europäische Brutgebiet ist dagegen disjunkt und hat seine Schwerpunkte im westlichen Mittelmeergebiet. Die inselartigen Vorkommen in Mitteleuropa sind auch darauf zurückzuführen, dass die Kolbenente erst im Verlauf des 20. Jahrhunderts Mitteleuropa besiedelte. Carl von Linné war diese Art daher unbekannt. Die wissenschaftliche Artbeschreibung erfolgte erst durch den aus Berlin stammenden Arzt und Naturforscher Peter Simon Pallas, der in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts unter anderem ausgedehnte Forschungsreisen in Russland unternahm und dort diese Art entdeckte.
The reid-crestit pochard (Netta rufina) is a lairge divin deuk.
Ruskeipiänarsku (Netta rufina) on lindu.
Бабыщпэплъ (лат-бз. Netta rufina) — бабыщ теплъэ лъэпкъ къуэдзэм щыщщ.
Къуалэбзу пӀащэ уэндэгъущ, ч. 1,5 м нэс къешэч. Хъумрэ анэмрэ тыншу зэхыбогъэкӀыф, япэрейм и щхьэр гъуэ-лыдыфэщ, и пэр удзыфэщ, лъэ тхьэпэхэр плъыжьщ, бгъэгумрэ ныбэ щӀагъымрэ фӀыцӀэщ. Анэм и теплъэр нэхъ зэфэзэщщ, хужь-гъуабжафэщ.
Нэхъыбэу здэщыӀэр Къаукъазым, Курыт Азиэм я хыкъумхэм. Здэгъуалъхэр нэхъыбэу къэмыл Ӏувхэращ. Къырешыр шыри 6-10. Бабыщпэплъыр Ищхъэрэ Къаукъазым щыплъагъунур зэзэмызэ дыдэщ, нэхъыбэм Хы ФӀыцӀэм Хы Каспий я Ӏуфэхэм.
Ерәнсәй сумғыс (рус. красноносый нырок, лат. Netta rufina)— йорт өйрәгенән байтаҡ бәләкәйерәк ҡош.
Яңғыҙ, парлашып һәм күмәкләшеп йөрөйҙәр. Ултырған ҡоштоң башы ҙур булып күренә. Башы, муйыны сағыу ерән. Түше, арҡаһының алғы өлөшө ҡара. Ҡанаттары көрәнһыу һоро, көҙгөләре аҡ. Яурындарындағы таптар, ҡорһағы һәм ҡабырғалары алһыу аҡ. Бәләкәй генә суҡышы, аяҡтары ҡыҙыл. Башҡа сумғыс өйрәктәрҙән бәләкәйлеге, йомро ҙур башы менән айырыла.
Тауышы яңғырауыҡлы: «көрр-керр-көрр»; ата ҡош яҙғыһын һыҙғыра.
Киң асыҡ урындары булған тәрән күлдәрҙә йәшәй. Башлыса һыу үҫемлектәре, ылымыҡ менән туҡлана. Күсмә ҡош. Бик һирәк осрай. Ояһы ерҙә, ҡамыш араларында була. 8—10 бөртөк һарғылт аҡ йомортҡа һала. Ите өсөн аулайҙар
Э. Ф. Ишбирҙин. Башҡортостан ҡоштары китабы. Өфө,1986 йыл. ИБ № 3478 28.693.35 И 90
Ерәнсәй сумғыс (рус. красноносый нырок, лат. Netta rufina)— йорт өйрәгенән байтаҡ бәләкәйерәк ҡош.
Патка превез (Netta rufina) е голема нуркачка патка. Нејзините живеалишта се мочуриштата и езерата во jужниот дел на Европа и централна Азија, а зимата ја преседуваат во Индискиот потконтинент и Африка. Тие се донекаде и преселници, а северните птици презимуваат само во јужна Африка.
Патката превез ја има и во Македонија.
Возрасниот мажјак е претпознатлив по неговата заоблена, портокалова глава, црвен клун и црни гради, крилјата им се бели, грбот кафеав, а опашката црна.
Женките се воглавно бледо кафеави со црна позадина и белузлаво лице. Овој вид птици се прекрасни, формираат големи јата во зима, но често се мешаат со другите нуркачки патки како што се црвеноглавиот кожувар.
Овие патки главно се хранат преку нуркањето, а највеќе јадат водни растенија.
Патката превез гради гнездо покрај езера со бујна вегетација и несат околу 8-12 бледо зелени јајца. Тие се најбројни околу области на Англија, вклучувајќи го и Глостер, Оксфордшир и Нортемптоншир. Патката превез е еден од видовите на кои се однесува Договорот за заштита на африканско-евроазиските миграторни водни птици (AEWA).
Патка превез (Netta rufina) е голема нуркачка патка. Нејзините живеалишта се мочуриштата и езерата во jужниот дел на Европа и централна Азија, а зимата ја преседуваат во Индискиот потконтинент и Африка. Тие се донекаде и преселници, а северните птици презимуваат само во јужна Африка.
Патката превез ја има и во Македонија.
Улаанхушуу биваан (Netta rufina), урьд Улаан хушуут шумбуур гэгдэж байсан, нь Нугасныхан овгийн шувуу юм. Тэд өмнөд Европ болон төв ба өмнөд Азид нутаглана. Нүүдлийн шувуу бөгөөд Африкт өвөлждөг.
Нас бие гүйцсэн эрэгчин нь андашгүй, бөөрөнхий улбар шар толгой, улаан хошуу, хар цээжтэй. Нуруун хэсэг нь бор, хар сүүлтэй байх ба эмэгчин нь цайвар бор зүсмийн, бараандуу нуруу, цагаавтар царайтай.
Улаанхушуу биваан голдуу олноор сүрэглэн амьдардаг. Тэд усны ургамал зэргээр хооллоно. Гол нуурын эрэг хөвөөнд үүрээ засаж, 8-12 ш цайвар ногоон өндөг гаргадаг.
Эмэгчин
Эрэгчин
Эрэгчин
Museum specimen
Улаанхушуу биваан (Netta rufina), урьд Улаан хушуут шумбуур гэгдэж байсан, нь Нугасныхан овгийн шувуу юм. Тэд өмнөд Европ болон төв ба өмнөд Азид нутаглана. Нүүдлийн шувуу бөгөөд Африкт өвөлждөг.
मोठी लालसरी किंवा शेन्द्र्या बाड्डा या पक्ष्यास इंग्रजी भाषेमध्ये त्यास Redcrested Pochard असे म्हणतात.तर मात्राठी मध्ये चिकल्या,गोंदियामधील भंडारा जिल्ह्यात या पक्ष्यास शेन्द्र्या,शेंदूर बाड्डा,आणि ठाण्यामध्ये यास भवर असे म्हणतात तर हिंदी भाषेमध्ये त्यास डूम्मर,लालसर,लालसिर,गुजरातीमध्ये रातोबरी,लाल चांच आणि संस्कृतमध्ये यास रक्तचूड,मज्जिका,रक्तशीर्षक असे म्हणतात. या पक्ष्याचे नर व मादी हे दोन प्रकार आहेत यापैकी नराच्या डोक्यावर मखमली शेंदऱ्या रंगाची लव असते.चोच हि लाल रंगाची असते आणि वरील रंग फिक्कट उदी रंगाचा असतो त्यांच्या खांद्यावर पांढरे डाग असतात.पंखावर पांढरा ऐना असतो.त्याचा खालील रंग हा कला असतो व पांढऱ्या बरगड्या असतात.उडताना त्याचे डोक व चोच हि शेंदरी दिसते.त्याचे अंग हे काळ्या रंगाचे असते व पांढऱ्या रंगाच्या पाखी,पंखांखालचा भाग हा पांढऱ्या शुभ्र रंगाचा व पंखाच्या टोकावरची शुभ्र पट्टी हे त्याचे वैशिष्ट आहे. मादीचा वरच्या भागाचा रंग हा फिक्कट असतो ,धूसर उदी असतो.तिचा खालील रंग हा पंढूरका असतो व माथा हा गडद उदी असतो.चेहरा हा गौर असतो गाळ्यापासून मानेचा रंग हा आखीव असतो.व पंखावर पांढरी पट्टी असते नरापासून वेगळ्या असलेल्या मादीला ओळखायला अभ्यास व सराव लागतो. प्रामुख्याने हा पक्षी हिवाळ्यात भारतात व पाकीस्तानमध्ये हिवाळी पाहुणा असतो तर पूर्वेकडे आसाम आणि दक्षिणेत तमिळनाडूत त्यांचे प्रमाण कमी-कमी होत जाते व कर्नाटक व केरळ या ठिकाणी कधी आढळून येत नाहीत. हा पक्षी फ्रान्स आणि राशीमध्ये वीण असतो. या पक्ष्याची मुख्य राहण्याची ठिकाणे म्हणजे सरोवरे आणि झिलाणी हि आहेत
पुस्तकाचे नव:-पक्षिकोश
लेखकाचे नव:-मारुती चितमपल्ली
मोठी लालसरी किंवा शेन्द्र्या बाड्डा या पक्ष्यास इंग्रजी भाषेमध्ये त्यास Redcrested Pochard असे म्हणतात.तर मात्राठी मध्ये चिकल्या,गोंदियामधील भंडारा जिल्ह्यात या पक्ष्यास शेन्द्र्या,शेंदूर बाड्डा,आणि ठाण्यामध्ये यास भवर असे म्हणतात तर हिंदी भाषेमध्ये त्यास डूम्मर,लालसर,लालसिर,गुजरातीमध्ये रातोबरी,लाल चांच आणि संस्कृतमध्ये यास रक्तचूड,मज्जिका,रक्तशीर्षक असे म्हणतात. या पक्ष्याचे नर व मादी हे दोन प्रकार आहेत यापैकी नराच्या डोक्यावर मखमली शेंदऱ्या रंगाची लव असते.चोच हि लाल रंगाची असते आणि वरील रंग फिक्कट उदी रंगाचा असतो त्यांच्या खांद्यावर पांढरे डाग असतात.पंखावर पांढरा ऐना असतो.त्याचा खालील रंग हा कला असतो व पांढऱ्या बरगड्या असतात.उडताना त्याचे डोक व चोच हि शेंदरी दिसते.त्याचे अंग हे काळ्या रंगाचे असते व पांढऱ्या रंगाच्या पाखी,पंखांखालचा भाग हा पांढऱ्या शुभ्र रंगाचा व पंखाच्या टोकावरची शुभ्र पट्टी हे त्याचे वैशिष्ट आहे. मादीचा वरच्या भागाचा रंग हा फिक्कट असतो ,धूसर उदी असतो.तिचा खालील रंग हा पंढूरका असतो व माथा हा गडद उदी असतो.चेहरा हा गौर असतो गाळ्यापासून मानेचा रंग हा आखीव असतो.व पंखावर पांढरी पट्टी असते नरापासून वेगळ्या असलेल्या मादीला ओळखायला अभ्यास व सराव लागतो. प्रामुख्याने हा पक्षी हिवाळ्यात भारतात व पाकीस्तानमध्ये हिवाळी पाहुणा असतो तर पूर्वेकडे आसाम आणि दक्षिणेत तमिळनाडूत त्यांचे प्रमाण कमी-कमी होत जाते व कर्नाटक व केरळ या ठिकाणी कधी आढळून येत नाहीत. हा पक्षी फ्रान्स आणि राशीमध्ये वीण असतो. या पक्ष्याची मुख्य राहण्याची ठिकाणे म्हणजे सरोवरे आणि झिलाणी हि आहेत
सुनजुरे हाँस नेपालमा पाइने एक प्रकारको चराको नाम हो । यसलाई अङ्ग्रेजीमा रेड क्रेस्टेड पोकर्ड (Red-crested Pochard) भनिन्छ ।
सुनजुरे हाँस नेपालमा पाइने एक प्रकारको चराको नाम हो । यसलाई अङ्ग्रेजीमा रेड क्रेस्टेड पोकर्ड (Red-crested Pochard) भनिन्छ ।
The red-crested pochard (Netta rufina) is a large diving duck. The scientific name is derived from Greek Netta "duck", and Latin rufina, "golden-red" (from rufus, "ruddy").[2] Its breeding habitat is lowland marshes and lakes in southern Europe and it extends from the steppe and semi-desert areas on the Black Sea to Central Asia and Mongolia, wintering in the Indian Subcontinent and Africa. It is somewhat migratory, and northern birds winter further south into north Africa.
The adult male is unmistakable. It has a rounded orange head, red bill and black breast. The flanks are white, the back brown, and the tail black. The female is mainly a pale brown, with a darker back and crown and a whitish face. Eclipse males are like females but with red bills. They are gregarious birds, forming large flocks in winter, often mixed with other diving ducks, such as common pochards. They feed mainly by diving or dabbling. They eat aquatic plants, and typically upend for food more than most diving ducks.
A wheezing veht call can be given by the male. Series of hoarse vrah-vrah-vrah calls can also be heard from females.
Red-crested pochards build nests by the lakeside among vegetation and lay 8–12 pale green eggs. The birds' status in the British Isles is much confused because there have been many escapes and deliberate releases over the years, as well as natural visitors from the continent. However, it is most likely that they are escapees that are now breeding wild and have built up a successful feral population. They are most numerous around areas of England including Gloucestershire, Oxfordshire, Northamptonshire and also spotted in Leicestershire.
The red-crested pochard is one of the species to which the Agreement on the Conservation of African-Eurasian Migratory Waterbirds (AEWA) applies.
Egg, collection Museum Wiesbaden The red-crested pochard (Netta rufina) is a large diving duck. The scientific name is derived from Greek Netta "duck", and Latin rufina, "golden-red" (from rufus, "ruddy"). Its breeding habitat is lowland marshes and lakes in southern Europe and it extends from the steppe and semi-desert areas on the Black Sea to Central Asia and Mongolia, wintering in the Indian Subcontinent and Africa. It is somewhat migratory, and northern birds winter further south into north Africa.
The adult male is unmistakable. It has a rounded orange head, red bill and black breast. The flanks are white, the back brown, and the tail black. The female is mainly a pale brown, with a darker back and crown and a whitish face. Eclipse males are like females but with red bills. They are gregarious birds, forming large flocks in winter, often mixed with other diving ducks, such as common pochards. They feed mainly by diving or dabbling. They eat aquatic plants, and typically upend for food more than most diving ducks.
A wheezing veht call can be given by the male. Series of hoarse vrah-vrah-vrah calls can also be heard from females.
Red-crested pochards build nests by the lakeside among vegetation and lay 8–12 pale green eggs. The birds' status in the British Isles is much confused because there have been many escapes and deliberate releases over the years, as well as natural visitors from the continent. However, it is most likely that they are escapees that are now breeding wild and have built up a successful feral population. They are most numerous around areas of England including Gloucestershire, Oxfordshire, Northamptonshire and also spotted in Leicestershire.
The red-crested pochard is one of the species to which the Agreement on the Conservation of African-Eurasian Migratory Waterbirds (AEWA) applies.
La Ruĝkapa anaso (Netta rufina) estas birdospecio el la familio de Anasedoj ene de la grupo de la Merganasoj. Ĝi estas monotipa, ne havas subspeciojn, spite la ampleksan teritorion (el Iberio al Ĉinio).
Ties reprodukta biotopo estas marĉoj kaj aliaj humidejoj de malaltaj teroj kaj lagoj en suda Eŭropo kaj Centra Azio, kiu vintras en la Hinda Subkontinento kaj Afriko. Ili estas iome migrantaj, kaj nordaj birdoj vintras pli suden kaj en norda Afriko.
Ĝi grandas 55 cm averaĝe, sed 53 al 57 cm longa kun enverguro de 85 al 90 cm,[1] ne tre svelta birdo. Ili pezas el 1,000 al 1,300 g. Ĝi estas similgranda kun la Platbeka anaso. Temas pri specio kun klara kaj evidenta seksa duformismo. La masklo estas tute nekonfuzebla kaj ege buntkolora.
La beko de la virbirdo estas tre brilruĝa kun flava pintomakuleto, la kapo rust-ruĝa (pli ruĝoranĝa kaj krestece superokule -ĉefe dum la reprodukta sezono- kaj pli ruĝecbruna subokule), la plumoj de la kaposupro estas pli helaj. La dorso estas malhelbruna kun tre rimarkinda malgranda blanka ŝultromakulo; la kolo, la nuko kaj la brusto estas nigraj; same ankaŭ la vosto estas nigra. Lia flanko estas purblanka kun helbruna nuanco en supra bordo. Oni povas bone vidi dum flugado lian centran blankan flugilmakulon inter nigraj bordoj, kiu etendas preskaŭ ĝis la flugilfino. La iriso estas tre ruĝa, ankaŭ en eklipsa plumaro. La kruroj estas ruĝoranĝaj.
Lia somerfina plumaro similas al tiu de la femala birdo, sed la kresto kaj la ruĝa beko diferencigas lin ankaŭ tiam. Pro la granda kapo kaj ruĝa beko, li eĉ en eklipsa plumaro ne estas konfuzebla kun la Brunkapa anaso, kiu estas pli malgranda kaj pli ofta. Lia plumaro estas palbruna, la kaposupro kaj dorso estas malhelbrunaj, la kapoflanka estas hela kaj la vango eĉ pli hela (helgriza al sablokolora).
Ankaŭ la ino estas palbruna, la kaposupro kaj dorso estas malhelbrunaj, la kapoflanka estas hela kaj la vango eĉ pli hela (helgriza al sablokolora). La okulareo kaj frunto estas nigreca kaj la beko estas griza kun rozkoloreca pinto. La flugilmakulo de la femala birdo estas malpur-blanka.
Ŝia voĉo estas raŭka "karr" surgrunde, kaj plej ofte dum flugado ia bojado kiel "vu-vu-vu". Post la reprodukta periodo la ino silentemas, dum la masklo aŭdeblas la tutan jaron.
Tiu palearktisa specio vivas ĉe fluantakvaj akvejoj, fragmitejaj lagoj, lagunoj, kie nestas inter la plantaro. Vintre oftas ankaŭ ĉe marbordoj.
Tiuj estas gregemaj birdoj, kiuj formas grandajn arojn vintre (ekzemple ĝis 200,000 birdoj vintre ĉe la Kaspia Maro, ofte mikse kun aliaj merganasoj, kiaj aliaj ruĝkapuloj; sed ili videblas ankaŭ en paroj aŭ eĉ sola. Ili manĝas ĉefe per mergado ĝis 2 al 4 m dum ĉirkaŭ 15 sekundoj aŭ plaŭdado. Ili manĝas akvajn plantojn, kaj tipe vertikaliĝas por manĝi pli ol aliaj merganasoj. Ili povas manĝi ankaŭ fiŝetojn aŭ aliajn malgrandajn senvertebrulojn, kiaj moluskoj, krustuloj, insektoj ktp.
La Ruĝkapa anaso konstruas neston ĉe lagobordoj inter vegetaĵaro el tigetoj, herbo kaj lanugo el la patrino; la ino demetas 6-12 palverdecajn ovojn en majo al junio. La kovado daŭras 26 al 28 tagoj. La anasidoj estas frumaturaj kaj nidifugaj, ekflugo okazas post 40 al 50 tagoj, sed ili restas dependaj el la gepatroj dum pluaj 40 al 50 tagoj.
La ino povas ovodemeti ankaŭ en nestoj de aliaj anasoj kiaj la Platbeka anaso aŭ la Brunkapa anaso. Ili povas reproduktiĝi ankaŭ en kaptiveco senprobleme.
Ili vivas kutime ĝis 7 jaroj.
En Eŭropo estas izolaj populacioj en Iberio, suda Francio, Korsiko kaj Sardinio kaj iome tra la tuta mediteranea regiono. Reproduktiĝas ankaŭ en Centra Eŭropo (Germanio), Turkio kaj Kaŭkazo, sed de tie migras vintre. La azia teritorio atingas ĝis okcidenta Ĉinio.
La birda statuso en la Brita Insularo estas tre konfuza ĉar estis multaj fuĝoj kaj intencitaj liberigoj dum jaroj, same kiel naturaj vizitantoj el la kontinento. Tamen plej verŝajne temas pri fuĝintoj kiuj nune reproduktiĝas nature kaj setligas sukcesan sovaĝiĝintan populacion. Ili estas plej nombraj ĉe areoj de Anglio kiaj Gloucestershire, Oxfordshire kaj Northamptonshire. Naturaj birdoj eventuale revenas al lokoj kiaj la akvorezervejo Abberton, Essex.
La Ruĝkapa anaso estas unu el la specioj al kiuj aplikiĝas la Agreement on the Conservation of African-Eurasian Migratory Waterbirds (AEWA).
Masklo
Masklo en Hyde Park, Londono
Masklo en Akvabirda Parko Sylvan Heights, Norda Karolino
Masklo kaj ino ĉe Purbasthali, en distrikto Bardhaman de Okcidenta Bengalo, Barato.
Masklo kaj ino ĉe Purbasthali, en distrikto Bardhaman de Okcidenta Bengalo, Barato.
Masklo kaj ino ĉe Purbasthali, en distrikto Bardhaman de Okcidenta Bengalo, Barato.
Masklo montranta la ruĝan irison kaj la blankan ŝultromakulon.
Anasido.
Netta rufina - MHNT
La Ruĝkapa anaso (Netta rufina) estas birdospecio el la familio de Anasedoj ene de la grupo de la Merganasoj. Ĝi estas monotipa, ne havas subspeciojn, spite la ampleksan teritorion (el Iberio al Ĉinio).
Ties reprodukta biotopo estas marĉoj kaj aliaj humidejoj de malaltaj teroj kaj lagoj en suda Eŭropo kaj Centra Azio, kiu vintras en la Hinda Subkontinento kaj Afriko. Ili estas iome migrantaj, kaj nordaj birdoj vintras pli suden kaj en norda Afriko.
El pato colorado (Netta rufina)[2] es una especie de ave anseriforme de la familia Anatidae propia de Eurasia y el norte de África.[3] No se reconocen subespecies.[3]
Es una de las anátidas más vivamente coloreadas de Europa. Destaca por su gran cabeza redonda.[4] Mide entre 45 y 54 cm de largo y entre 85 y 92 cm de envergadura, y suele pesar entre 800 y 1500 g. El macho es inconfundible con su prominente cabeza de color castaño anaranjado y su pico rojo. Su cuello y la mayor parte de su cuerpo son negros, exceptuando una gran mancha blanca que ocupa la parte central de su flanco, y la espalda que es pardo grisácea como las coberteras de sus alas. Presenta una gran franja blanca que abarca todas las plumas de vuelo de sus alas, y el borde anterior y la parte inferior de sus alas, además de la punta de su cola, también son blancos. El iris de sus ojos es rojo. La hembra es de tonos pardos claros, algo más oscuros en las partes superiores. Sus mejillas blanquecinas contrastan con el píleo pardo. El pico de la hembra es negruzco con la punta anaranjada y sus ojos castaños. El macho en plumaje de eclipse es similar a la hembra aunque más oscuro, y sigue teniendo el pico rojizo.
El único pato con un patrón de plumaje parecido al del macho en su área de distribución es el porrón común, pero este tiene las alas y espalda blanquecinas en su totalidad, y su vientre es blanco no solo el flanco. Además aunque tienen la cabeza y los ojos de un color similar, la cabeza del porrón es de forma triangular y su pico es negro y gris, no rojo.
El pato colorado fue descrito científicamente por el zoólogo alemán Peter Simon Pallas en 1773,[5] con el nombre de Anas rufina, que en latín significa «pato pelirrojo», en referencia al color de la cabeza del macho. Posteriormente fue trasladado al género Netta, creado por Johann Jakob Kaup en 1829.[5] Es una especie monotípica, es decir, no se reconocen subespecies diferenciadas.[6]
La etimología del nombre de su género es simple, Netta es la palabra del griego antiguo que significa «pato». Su nombre específico rufina procede del término latino rufus, que significa «pelirrojo», con el añadido de la partícula feminizadora -ina (puesto que tanto anas como netta son femeninos).
Cría en lagos y lagunas de latitudes templadas de Europa y Asia occidental y central. La mayoría de sus poblaciones son migratorias. Pasa el invierno en el sur de Europa y Asia y el norte de África. Durante la migración y su periodo de invernante también se puede encontrar en estuarios, deltas, marismas y otros hábitats costeros.
Se alimenta principalmente de plantas acuáticas, incluidas sus raíces y semillas, aunque complementa su dieta con invertebrados como moluscos y pequeños anfibios y peces.[1]
La época de cría tiene lugar entre abril y agosto.[4] Construye su nido en el suelo junto a la orilla o sobre balsas de vegetación flotante. Incuba durante unos 26 a 28 días una puesta de entre 6 y 12 huevos de color verde claro. Mientras la hembra incuba y cuida de la prole los machos mudan por completo su plumaje perdiendo la capacidad de vuelo durante un mes,[1] un periodo denominado mancada, que pasan escondidos entre la vegetación palustre la mayor parte del tiempo. Las hembras realizan la muda un mes después,[1] cuando sus crías están emplumando.
El pato colorado (Netta rufina) es una especie de ave anseriforme de la familia Anatidae propia de Eurasia y el norte de África. No se reconocen subespecies.
Punanokk-vart (Netta rufina) on partlaste sugukonda kuuluv linnuliik.
Teda võib näha ka Eestis.
Punanokk-vart (Netta rufina) on partlaste sugukonda kuuluv linnuliik.
Teda võib näha ka Eestis.
Ahate gorrizta (Netta rufina) anatidae familiaren ahate ez-domestikoa da.
Udan Hegoaldeko Europan, tartean Euskal Herrian, eta erdialdeko Asian bizi dira. Neguan iparraldeko Afrikara migratzen dira[1].
_I_IMG_1586.jpg)
Museum specimen
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Ahate gorrizta (Netta rufina) anatidae familiaren ahate ez-domestikoa da.
Udan Hegoaldeko Europan, tartean Euskal Herrian, eta erdialdeko Asian bizi dira. Neguan iparraldeko Afrikara migratzen dira.
Punapäänarsku (Netta rufina) on narskujen sukuun kuuluva iso euraasialainen sorsalintu. Laji on kokosukeltaja.
Aikuinen uros on helppo tunnistaa päästään, joka on silmien yläpuolelta ”pullistunut” ja oranssinpunainen, silmien alapuolelta ruskeampi. Pyrstö ja rinta ovat mustat, vatsapuoli valkoinen ja selkä tummanruskea. Naaras on vaalean ruskea, ja sen pää jakaantuu silmien kohdalta kahteen selkeärajaiseen värikenttään: ruskea ylhäällä, valkoinen alhaalla.
Linnun pituus on 45–55 cm, siipien kärkiväli 90 cm ja paino 0,8–1,5 kg.
Punapäänarsku pesii Etelä-Euroopassa ja Keski-Aasiassa, Suomea lähimpänä Tanskassa. Pohjoisen linnut muuttavat talveksi etelämmäksi, jopa Pohjois-Afrikkaan.
Suomessa punapäänarsku on nähty noin 20 kertaa. Punapäänarskuja pidetään vesilintutarhoissa etenkin Venäjällä, ja osa Suomessa havaituista punapäänarskuista on voinut olla tarhakarkulaisia.
Punapäänarskun elinympäristöä ovat suot, kosteikot ja järvet.
Punapäänarsku pyöräyttää kasveista tehtyyn pesään 8–12 vaaleanvihreää munaa.
Punapäänarsku syö vesikasveja.
Punapäänarsku (Netta rufina) on narskujen sukuun kuuluva iso euraasialainen sorsalintu. Laji on kokosukeltaja.
Netta rufina
La Nette rousse (Netta rufina) est une espèce de canard plongeur de la famille des anatidés.
C'est un canard de 53 à 58 cm de long avec une envergure de 84 à 88 cm, pesant entre 1 000 et 1 300 g. Sa taille est équivalente au Canard colvert.
Le mâle a une tête roux vif avec le dessous jaune. Le cou, la poitrine et la queue sont noirs. Les flancs sont blancs. Le dos est brun-foncé uni. Une barre alaire blanche marque l'épaule. Le bec est rouge, les pattes sont rouge-orange. En période de parade nuptiale, sa tête est hérissée.
La femelle a le dessus de la tête brun foncé. Ses joues blanc gris contrastent fortement. Son corps est brun, souvent tacheté sur les flancs. Son bec est gris foncé avec le bout rose. Elle a, comme le mâle, une large barre alaire blanche au-dessus.
Cet oiseau se rencontre de l'ouest de la Chine jusqu'à l'est de l'Espagne. C'est en Asie centrale qu'elle est le plus répandue.
C'est principalement un migrateur, la plupart de la population européenne niche en Espagne, les autres dans la zone méditerranéenne (mer Noire). En France, elle niche seulement en Camargue et dans la Dombes. Vu sur les bords du Loiret dans le centre de la France, et à Évian sur le Léman (juin 2019). Un couple vu sur le lac d' Annecy (janvier 2020). Plusieurs couples ont été vus à Mallemort. Cette espèce a été aperçue dans le Pas-de-Calais et plus précisément à Saint-Laurent-Blangy le 10 janvier 2021[pertinence contestée].
Elle fréquente les lacs ou les plans d'eau entourés de roselières et les étangs pourvus d'une bonne végétation. L'hiver on la trouve le long des côtes.
C'est un oiseau qu'on peut voir seul, en couple ou en bande, parfois mêlé avec d'autres espèces. Il peut d'ailleurs parasiter d'autres canards en pondant ses œufs dans leurs nids (Canard colvert, Fuligule milouin, etc.).
Elle se nourrit en surface ou en plongeant. Elle mange principalement des végétaux aquatiques et dans une moindre mesure des invertébrés et des petits poissons.
La femelle pond une couvée par an de 8 à 12 œufs en mai-juin.
Le nid est au sol, dans un trou dégagé dans la végétation. Il est fait de tiges, d'herbes, de feuilles et de duvet de la femelle. La Nette rousse peut également parasiter d'autres espèces.
Durant l'incubation, que la femelle effectue seule, le mâle veille sur le nid. Après 26 à 28 jours, les petits sortent de l'œuf. Ils sont nidifuges et suivent donc leur mère quelques heures seulement plus tard. Le mâle part souvent durant l'incubation, mais il arrive qu'il reste veiller sur ses petits.
Netta rufina
La Nette rousse (Netta rufina) est une espèce de canard plongeur de la famille des anatidés.
Patka gogoljica (lat. Netta rufina) je patka ronilica koja živi u slatkim vodama zapadnog Mediterana i središnje Azije.
Patka gogoljica duga je 45-55 cm, a teška je od 800 do 1500 grama. Ima raspon krila 90 cm. Perje kod mužjaka je vrlo karakteristično, crvenkastosmeđe je boje, guste glave i jarkocrvenog kljuna. Oči su crvene. Prsa i trbuh su crni, dok su bokovi bijele boje. Leđa i krila su smeđe boje.
Ženka ima smeđe perje. Bokovi i vrat nešto su svjetliji od leđa. Gornji dio glave je tamnosmeđ. Obrazi su svjetlosivi. Kljun je tamnosmeđ i prekriven crvenom prugom. Svjetlosivi obrazi i crvena pruga na kljunu glavne su značajke za razlikovanje ženki patke gogoljice od ženki drugih vrsta pataka.
Životni vijek patke gogoljice je oko sedam godina. Mužjaci se najviše mogu čuti za vrijeme sezone parenja.
Ova patka hrani se uglavnom morskim biljem i algama. Također, u prehrani se mogu naći i puževi, ličinke vodenih kukaca i drugi beskralježnjaci, ali njihov udio u prehrani vrlo je malen.
Hranu uglavnom traži u plitkoj vodi, koja je do dubine od četiri metra.
Patka gogoljica spolno je zrela nakon godinu dana starosti. Udvaranje počinje ujesen i najviše se odvija u zimskim mjesecima. Udvaranje se najčešće odvija u popodnevnim satima.
Gniježdenje počinje sredinom travnja. Izgradnja gnijezda može potrajati nekoliko tjedana. Gnijezdo se gradi u blizini obale na području vegetacije. Sastavljeno je od suhih biljnih dijelova. Ženka polaže šest do dvanaest kremastobijelih do blijedozelenih jaja. Jednom prilikom, u gnijezdu je pronađeno čak 21 jaje. Ali, najvjerojatnije su tu položena i jaja nekih drugih pataka. Često se događa da ove patke nemaju gdje smjestiti svoja jaja, pa ih smjeste u gnijezda drugih pataka. Inkubacija započinje polaganjem pretposljednjeg ili posljednjeg jajeta. U inkubaciji mužjak nema nikakvu ulogu. Ženka inkubira jaja 26 dana. Mužjak stoji u blizini gnijezda, ali preuzima brigu za gnijezdo izvan inkubacije. Takvo ponašanje nije često kod pataka. Pačići opernate za 45-50 dana.
Populacija ove ptice je 420.000-440.000 jedinki. Prema IUCN-u status joj je smanjen rizik (LC).
Glavne prijetnje su joj degradacija staništa i lov (u Francuskoj, Portugalu i Španjolskoj). Također pati i od trovanja pucanjem olovnih metaka, a ponekad se i utope u ribarskim mrežama većim od 5 cm. Pogoršanje kvalitete močvara može uzrokovati nestanak alge Nitellopsis obtusa, koja čini važan dio prehrane ovoj ptici. Patka gogoljica osjetljiva je i na virus gripe. U Iranu korištena je za rekreativni lov i komercijalne svrhe.
Patka gogoljica (lat. Netta rufina) je patka ronilica koja živi u slatkim vodama zapadnog Mediterana i središnje Azije.
Il fistione turco (Netta rufina, (Pallas, 1773)) è un uccello della famiglia delle Anatidae[2].
Il fistione turco non ha sottospecie, è monotipico[2].
Il maschio adulto è inconfondibile. Ha una testa arrotondata arancione, becco rosso e petto nero. I fianchi sono bianchi, il dorso bruno, e la coda nera. La femmina è quasi tutta bruno pallida, con un dorso più scuro e la sommità della testa e la faccia biancastri.
Oltre che in Turchia, è possibile trovarlo anche in Europa, Asia, ed Africa, in Italia nidifica nella Pianura Padana, ed in Sardegna, sempre nelle vicinanze dell'acqua.
Il loro habitat di nidificazione sono le paludi e i laghi di pianura in Europa meridionale e Asia meridionale e centrale. Sono piuttosto migratori, e gli uccelli settentrionali svernano più a sud e nel Nord Africa.
Questi uccelli si nutrono soprattutto immergendosi o stando in superficie. Mangiano piante acquatiche, e generalmente si nutrono stando più in superficie della maggior parte delle anatre tuffatrici.
I fistioni turchi costruiscono un nido in località lacustri tra la vegetazione e depongono 8-12 uova verde pallido. La riproduzione in cattività è alquanto agevole e non presenta particolari difficoltà anche in presenza di altri anatidi. La femmina, che ha una colorazione più sobria rispetto al maschio, in aprile - maggio costruisce un nido che riveste con piumino che si strappa da sotto al ventre e vi depone da otto a dodici uova color bianco crema. Le cova per 26-28 giorni, lasciandole per pochi minuti al giorno per mangiare e bagnarsi il piumaggio. I pulcini, vitali come quelli delle altre anatre, somigliano molto a quelli del germano reale ma con una colorazione leggermente più fulva. Vengono covati e protetti per circa una trentina di giorni. I sessi dei giovani cominciano a differenziarsi solo ad autunno inoltrato. In pieno inverno i maschi, giovani ed adulti in buona salute presentano già la livrea nuziale.
Questi sono uccelli gregari, che formano grandi stormi in inverno, spesso misti ad altre anatre tuffatrici, come i moriglioni.
Lo stato di conservazione del fistione turco nelle isole britanniche è abbastanza confuso a causa del fatto che nel corso degli anni ci sono state molte fughe e rilasci deliberati, così come presenze di visitatori naturali dal continente. Comunque, è più probabile che siano esemplari fuggiti che ora si sono riprodotti in natura ed hanno formato una popolazione selvatica di successo. Sono più numerosi nelle aree intorno all'Inghilterra, tra cui il Gloucestershire, l'Oxfordshire e il Northamptonshire. Uccelli selvatici ritornano occasionalmente in luoghi come la riserva di Abberton Reservoir, nell'Essex.
Il fistione turco è una delle specie protette dall'Agreement on the Conservation of African-Eurasian Migratory Waterbirds (AEWA).
Il fistione turco (Netta rufina, (Pallas, 1773)) è un uccello della famiglia delle Anatidae.
Šalminė antis (lot. Netta rufina, angl. Red-crested Pochard, vok. Kolbenente) – žąsinių (Anseriformes) būrio paukštis.
Šalminė antis yra didžiosios anties dydžio. Patiną lengva pažinti iš ryškiai rudos galvos, raudono snapo, juodos krūtinės ir pilvo. Paukščiui skrendant, beveik per visą sparną matyti plati balta juosta. Patelė iš tolo atrodo pilkai ruda, šviesesniais skruostais. Patino kakta, skruostai, didesnė kaklo dalis raudonai rudi. Viršugalvis ir pakaušio plunksnos ilgesnės, išmargintos šviesiomis rusvomis dėmelėmis. Pagurklis rudai juodas. Nugaros vidurinė dalis, daug sparno dengiamųjų plunksnų šviesiai rudi. Pečių srityje baltos dėmės. Sparnų veidrodėlis baltas, jo užpakalinis kraštas pilkas. Krūtinė ir pilvas juodi. Kūno šonuose didelės baltos dėmės. Snapas raudonas. Kojos raudonos su juosvomis plėvėmis. Rainelė raudonai ruda. Patelė be kuodo, nugarinės pusės plunksnos tamsiai rudos su tamsiomis dėmėmis bei šviesiais kraštais. Sparnų veidrodėlis rusvo atspalvio, blizgantis arba be blizgesio. Kaklas iš viršaus ryškiai rudas. Pilvinė pusė pilkai ruda. Snapas pilkas, jo galas rausvas. Kojos rausvos, plėvės juosvos. Patinas poilsio apdaru panašus į patelę. Sparnų veidrodėlis baltas su rusvu atspalviu. Pilvinė pusė rusva, išmarginta smulkiomis dėmelėmis. Jaunikliai panašūs į patelę bet šviesesni.
Eurazijoje paplitusi nuo Pirėnų pusiasalio iki Altajaus, Lobnoro. Šiaurėje arealas siekia Jutlandijos pusiasalį, Juodosios jūros šiaurinę pakrantę, Kubanę, Kazachstaną. Į pietus paplitusi iki šiaurinės Afganistano dalies, Irano, Užkaukazės, Mažosios Azijos. Žiemoja Viduržemio jūros baseine, Pietų Azijoje.
Lietuvoje labai retai pastebima rūšis.
Peri nendrėmis apaugusiuose giliuose dideliuose ežeruose. Aktyvesnė dieną. Monogamai. Lytiškai subręsta pirmaisiais arba antraisiais gyvenimo metais.
Lizdas būna sausumoje, lygioje vietoje ar po krūmu, sausos pernykštės žolės priedangoje. Jį krauna patelė iš nendrių bei švendrų stiebų, lapų, kitų smulkių augalų dalių. Dėtyje paprastai būna 6–9 kiaušiniai, perimi apie 27 dienas. Šalminės anties jaunikliai auga lėčiau negu kitų ančių.
Minta tik augaliniu maistu: maurabragiais, nertimis, plūdenomis, sulesa ir prie augalų prikibusius moliuskus bei vėžiagyvius.
Šalminė antis (lot. Netta rufina, angl. Red-crested Pochard, vok. Kolbenente) – žąsinių (Anseriformes) būrio paukštis.
Lielgalvis (Netta rufina) ir pīļu dzimtas (Anatidae) nirējpīle, kas galvenokārt ligzdo Vidusāzijā un nelielā skaitā Eiropas dienvidos. Daļa populācijas ir nometnieki, bet daļa ziemo Indijas subkontinentā un Ziemeļāfrikā.[1][2] Latvijā lielgalvis ir rets ieceļotājs un, domājams, arī ļoti rets ligzdotājs. Novērots gan jūras piekrastē, gan iekšzemē.
Lielgalvim plašākais izplatības areāls atrodas Vidusāzijā uz austrumiem no Turcijas un Melnās jūras līdz Ķīnas ziemeļrietumiem un Mongolijas rietumiem. Izkliedētas populācijas sastopamas arī Rietumeiropā: Spānijas dienvidos un austrumos, Francijā, Holandē, Dānijas dienvidos un Polijā. Lielgalvis ir introducēts Lielbritānijā. Lielākā daļa Rietumeiropas populācijas ir nometnieki. Migrējošās populācijas ziemo Vidusjūras reģionā, ap Melno un Kaspijas jūru, kā arī tālāk dienvidaustrumu virzienā līdz Indijai un Ķīnas dienvidrietumiem. Eiropas populācijas ziemo arī Ziemeļāfrikā (Marokā, Alžīrijā, Tunisijā un Ēģiptē).[1][2][3]
Lielgalvis ir vidēji liela pīle. Tēviņi vidēji nedaudz lielāki nekā mātītes.[4][5] Ķermeņa garums 50—65 cm, spārnu izplētums 84—90 cm, svars tēviņam 900—1420 g, mātītei 830—1400.[4][6]
Tēviņš ligzdošanas sezonā ir viegli atpazīstams pēc tā lielās, apaļās, rudās galvas ar sarkano, šauro knābi, melnajām krūtīm, brūnās muguras un baltajiem sāniem. Mātīte nav tik krāsaina, tās apspalvojums galvenokārt ir gaiši brūns ar tumšāku muguru un galvas virsu, vaigi gaiši pelēki, knābis tumši pelēks ar rozā galu.[5][6] Ārpus vairošanās sezonas tēviņi kļūst līdzīgi mātītēm, tikai tiem saglabājas sarkanais knābis. Jaunie putni ir tumšāki par pieaugušajiem īpatņiem, un to vēderi ir raibumoti.[6]
Lielgalvji sabiedriski putni un ziemas sezonā uzturas lielos baros, kuri bieži jaukti ar citu nirējpīļu sugām, piemēram, brūnkakļiem. Pēc ligzdošanas lielgalvji maina apspalvojumu, šajā laikā nespējot lidot, tādēļ uzturas lielās, atklātās ūdenstilpēs. Arī ziemas periodā labprātāk uzturas plašās ūdenstilpēs.[6]
Lielgalvis, netipiski nirējpīlēm, labprātāk barojas, vienkārši pabāžot zem ūdens tikai galvu, nekā ienirstot.[5] Tā galvenā barība ir dažādi ūdensaugi, bet lielgalvis reizēm uzlasa arī moluskus, ūdens kukaiņus un nelielas zivtiņas.[5]
Lielgalvji ziemas periodā izveido monogāmus pārus, un pāris kopā veic pavasara migrāciju.[6] Abi dzimumi dzimumbriedumu sasniedz apmēram gada vecumā, bet ir īpatņi, kas pirmo reizi ligzdo tikai 2 gadu vecumā.[6][7] Lielgalvis ir vienīgā suga pīļu dzimtā, kuram raksturīga partnera riesta barošana. Mātīte uz ūdens virsmas gaida, kamēr tēviņš ienirst un sameklē priekš viņas kādu gardumu. Reizēm gan tēviņš draudzenei atnes neēdamus priekšmetus.[5]
Lielgalvji ligzdo pa atsevišķiem pāriem vai vaļīgās kolonijās. Galvenokārt ligzdo bagātīgi aizaugušu dīķu un ezeru krastos (visbiežāk niedru audzēs), tuvu ūdens līnijai vai uz peldošu augu sanesumu salām.[5][6] Ligzdo arī lēni plūstošu upju krastos, kas apauguši ar krūmiem un garu zāli, vai viegli sāļu lagūnu krastos.[6] Dējumā 6—12 zaļganas olas. Perē tikai mātīte. Inkubācijas periods ilgst 26—28 dienas.[5] Ja lielgalvji ligzdo kopā ar citu sugu putniem, piemēram, ar garstilbjiem, sekmīgo ligzdošanu skaits pieaug.[6] Jaunie putni sāk lidot 35—40 dienu vecumā, bet patstāvīgi tie kļūst 45—50 dienu vecumā.[6] Lielgalvja mūža ilgums var sasniegt gandrīz 9 gadus.[7]
Lielgalvis (Netta rufina) ir pīļu dzimtas (Anatidae) nirējpīle, kas galvenokārt ligzdo Vidusāzijā un nelielā skaitā Eiropas dienvidos. Daļa populācijas ir nometnieki, bet daļa ziemo Indijas subkontinentā un Ziemeļāfrikā. Latvijā lielgalvis ir rets ieceļotājs un, domājams, arī ļoti rets ligzdotājs. Novērots gan jūras piekrastē, gan iekšzemē.
De krooneend (Netta rufina) is een vogel uit de familie van Anatidae (Zwanen, ganzen en eenden). Een volwassen exemplaar is ongeveer even groot als de wilde eend. Het is een schaarse broedvogel in Nederland en Vlaanderen, de soort wordt vooral gehouden als siervogel.
De vogel is 53 tot 57 cm en heeft een spanwijdte van 85 tot 90 cm. Opvallend aan deze eend is de grote ronde kop en de brede lichte vleugelstreep met smalle zwarte achterrand. Het mannetje heeft een vosrode kop, een koraalrode snavel en een zwarte borst en buik. De rug is lichtbruin en de flanken vuilwit van kleur. Het vrouwtje is effen grijsbruin, van boven donkerder bruin, op de flanken wat lichter. De kruin tot het oog is donkerbruin en daaronder is de kop weer veel lichter grijsbruin. Het vrouwtje heeft een donkere snavel. Het mannetje ziet er in eclipskleed bijna hetzelfde uit, maar houdt de rode snavel.[2]
Het voedsel bestaat uit waterplanten, kleine vissen, insecten en andere kleine waterdieren.
Het nest wordt gebouwd op een eilandje in de nabijheid van water. Het legsel bestaat uit zes tot twaalf grijsachtige tot lichtgroene eieren, die ongeveer 28 dagen worden bebroed.
In West-Europa is het broedgebied sterk versnipperd. Er zijn populaties in Spanje, Frankrijk, de Lage Landen. Verder komt de krooneend voor in delen van Klein-Azië en Midden-Azië tot in NW-China en het westen van Mongolië. In Azië broedende vogels overwinteren rond de Zwarte Zee en de Kaspische Zee, maar ook op het Indische Subcontinent en verder oostwaarts tot in Myanmar[3] Het leefgebied bestaat uit vrij grote plassen met rijke oevervegetatie van brede rietkragen, baaien, lagunes en zoutmoerassen. De vogel is een planteneter die in ondiep water foerageert op onder ander kranswieren.
De krooneend is een schaarse broedvogel die sinds de jaren 1990 toeneemt in aantal. In 2013 werd de populatie geschat op 420 tot 480 paren.[4] Een broedgebied van oudsher zijn de Vinkeveense Plassen.[2] Ook de Randmeren en enkele andere plassen zijn van belang voor de soort. Doorslaggevend hierbij is het herstel van de kranswierenvegetatie.
De krooneend heeft een groot verspreidingsgebied en daardoor is de kans op de status kwetsbaar (voor uitsterven) gering. De grootte van de populatie is niet gekwantificeerd en over trends is weinig bekend. Men veronderstelt dat de vogel niet bedreigd is.[1]
Bronnen, noten en/of referentiesDe krooneend (Netta rufina) is een vogel uit de familie van Anatidae (Zwanen, ganzen en eenden). Een volwassen exemplaar is ongeveer even groot als de wilde eend. Het is een schaarse broedvogel in Nederland en Vlaanderen, de soort wordt vooral gehouden als siervogel.
Rødhodeand (Netta rufina) er en stor dykkand, en fugl i andefamilien.
Rødhodeanda tilhører dykkendene, men ligner mer på gressendene i størrelse, den er om lag så stor som en stokkand.
Andriken er lett gjenkjennelig, spesielt i praktdrakt. Han har et avrundet, oransje hode med oppreiste issefjær og steil panne, rødt nebb, sort bryst, hvite flanker, brun rygg og sort hale.
Hunnen er hovedsakelig lys brun, med mørkere rygg og isse og lysere kinn og hals, og grått nebb.
I eklipsedrakt minner hannen mer om hunnen, men nebbet er fortsatt rødt.
Rødhodeanda spiser for det meste vannplanter. Den dykker ikke så mye som andre dykkender, men beiter heller fra overflata. Den er en sosial fugl og opptrer gjerne i flokk sammen med taffeland.
Reiret gjemmes i tett vegetasjon nær vannet. Hunnen legger mellom 6 og 12 lysegrønne egg som ruges i 26–28 døgn. Ungene er flygedyktige etter ca. 7 uker.
Begge kjønn lager en bjeffende lyd. Hannen lokker på hunnen med et tje-tjoo som kan minne om et nys.
Denne ornitologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den.
Rødhodeand (Netta rufina) er en stor dykkand, en fugl i andefamilien.
La Netta rufina a l'ha na bela testa barossa, a-j piaso j'eve bastansa përfonde con dle cane e vegetassion d'antorn. A l'é caraterìstica soa posission drita ant l'eva. A mangia dij vegetaj com feuje e reis ëd piante da eva, pi da rair dle babòje o autre bëstiëtte. A fà ël nil ant ij busson davzin a j'eve ch'a frequenta, an cit përtus ant la tèra, anté a fà da eut a des euv. Fòra dël temp ëd la riprodussion, a-j pias la companìa e a viv an trop.
D'apress d'un temp anté a l'era stait an diminussion, adess a smija an chërsita an Europa, parej d'autre anie tufatris.
A së spòsta an migrassion parsial an vers ël meridion o, se l'areal a l'é già meridional, a passa l'invern an zòna o a së spòsta an Asia.
Na fumela
Un mas-cc
J'euv
La Netta rufina a l'ha na bela testa barossa, a-j piaso j'eve bastansa përfonde con dle cane e vegetassion d'antorn. A l'é caraterìstica soa posission drita ant l'eva. A mangia dij vegetaj com feuje e reis ëd piante da eva, pi da rair dle babòje o autre bëstiëtte. A fà ël nil ant ij busson davzin a j'eve ch'a frequenta, an cit përtus ant la tèra, anté a fà da eut a des euv. Fòra dël temp ëd la riprodussion, a-j pias la companìa e a viv an trop.
AmbientD'apress d'un temp anté a l'era stait an diminussion, adess a smija an chërsita an Europa, parej d'autre anie tufatris.
DistribussionA së spòsta an migrassion parsial an vers ël meridion o, se l'areal a l'é già meridional, a passa l'invern an zòna o a së spòsta an Asia.
Na fumela
Un mas-cc
J'euv
Multimedia w Wikimedia Commons 
Hasło w Wikisłowniku Hełmiatka zwyczajna, hełmiatka[5], kaczka hełmiasta[6] (Netta rufina) – gatunek średniego wodnego ptaka wędrownego z rodziny kaczkowatych (Anatidae), zamieszkujący południową część krainy palearktycznej od Półwyspu Iberyjskiego po Azję Środkową. Zimuje w basenie Morza Śródziemnego i południowej Azji, dokąd odlatuje od września do listopada. Od końca XX wieku coraz częściej występuje w Europie. W jej południowej części jest gatunkiem osiadłym. W Polsce nielicznie gniazduje na Mazurach (rezerwat przyrody Jezioro Łuknajno), oraz na Śląsku (rezerwat Wielikąt), w pozostałych rejonach kraju bardzo rzadka. Łączna liczebność oceniana jest na 15– 20 par[7].
Gatunek nie jest zagrożony według danych IUCN (status LC – least concern). W Polsce objęty ochroną gatunkową ścisłą[10]. Jest coraz liczniejszy, w czym pomaga ochrona miejsc lęgowych.
Hełmiatka zwyczajna, hełmiatka, kaczka hełmiasta (Netta rufina) – gatunek średniego wodnego ptaka wędrownego z rodziny kaczkowatych (Anatidae), zamieszkujący południową część krainy palearktycznej od Półwyspu Iberyjskiego po Azję Środkową. Zimuje w basenie Morza Śródziemnego i południowej Azji, dokąd odlatuje od września do listopada. Od końca XX wieku coraz częściej występuje w Europie. W jej południowej części jest gatunkiem osiadłym. W Polsce nielicznie gniazduje na Mazurach (rezerwat przyrody Jezioro Łuknajno), oraz na Śląsku (rezerwat Wielikąt), w pozostałych rejonach kraju bardzo rzadka. Łączna liczebność oceniana jest na 15– 20 par.
O pato-de-bico-vermelho, pato-de-crista-vermelha ou marreco-neta-rufina (Netta rufina) é uma ave da família Anatidae e que pertence ao grupo dos chamados patos mergulhadores. O macho é facilmente identificável pela cabeça cor-de-laranja e pelo bico vermelho-vivo. A fêmea é acastanhada.[1]
Este pato distribui-se pelo centro e sul da Europa mas a sua distribuição é muito fragmentada. Em Portugal ocorre sobretudo no Alentejo, mas de uma forma geral pode ser considerado pouco comum.
A população nidificante desta espécie encontra-se listada no Livro Vermelho dos Vertebrados de Portugal com o estatuto de Em Perigo. A população invernante tem o estatuto de Quase Ameaçado.
O pato-de-bico-vermelho, pato-de-crista-vermelha ou marreco-neta-rufina (Netta rufina) é uma ave da família Anatidae e que pertence ao grupo dos chamados patos mergulhadores. O macho é facilmente identificável pela cabeça cor-de-laranja e pelo bico vermelho-vivo. A fêmea é acastanhada.
Este pato distribui-se pelo centro e sul da Europa mas a sua distribuição é muito fragmentada. Em Portugal ocorre sobretudo no Alentejo, mas de uma forma geral pode ser considerado pouco comum.
Rața cu ciuf (Netta rufina) este o specie de rață scufundătoare de mărime mare specifică sudului și vestului Europei, dar este întâlnită și în Asia Centrală. Atinge 55 cm lungime, are 85-90 cm anvergura aripilor și o greutate de până la 1 kg. [2] În România este oaspete de vară. [3]
Masculul are capul roșu și trupul negru, cu alb pe aripi, iar femela are un penaj brun-cenușiu șters. Prin luna mai depune șase până la zece ouă mari, pe care le clocește numai femela timp de 4 săptămâni. Cuibul este așezat pe un loc uscat. [4]
Rața cu ciuf (Netta rufina) este o specie de rață scufundătoare de mărime mare specifică sudului și vestului Europei, dar este întâlnită și în Asia Centrală. Atinge 55 cm lungime, are 85-90 cm anvergura aripilor și o greutate de până la 1 kg. În România este oaspete de vară.
Hrdzavka potápavá alebo kačica hrdzavohlavá[3] (lat. Netta rufina) je zúbkozobec z čeľade kačicovitých. Hniezdi v mediteránnom a miernom pásme centrálnej Palearktídy v stepiach a púštnych oblastiach. V Európe má viacero menších hniezdisk, najmä v Španielsku, Rumunsku, Turecku a v Rusku. V strednej Európe sa neustále šíri od konca 19. storočia a jej počty stúpajú.[4] Podľa Medzinárodnej únie na ochranu prírody a prírodných zdrojov hrdzavka potápavá patrí medzi najmenej ohrozené druhy, celková i európska populácia má neznámy trend.[1]
Samček vydáva v období hniezdenia nosový, kýchavý zvuk brät. Za letu sa ozývajú zachrípnutým karr.[5]
Hrdzavka potápavá cez Slovensko migruje, na jar od polovice marca do mája a na jeseň od augusta do novembra. Hniezdi na západnom Slovensku od roku 1984. Pravidelnejšie zimovanie bolo zistené najmä na rieke Dunaj a vodnej nádrži Sĺňava.[4]
Odhadovaný počet hniezdiacich párov je 10 - 30, zimujúcich jedincov 0 - 10. Veľkosť populácie i územie na ktorom sa vyskytuje vykazujú mierny nárast o 20 do 50%. Ekosozologický status v roku 1995 I - nezaradený. V roku 1998 NE - nehodnotený druh podľa uvedených kritérií z viacerých dôvodov.[4] V roku 2001 NE - nehodnotený.[6] V roku 2014 LC* D1 - menej dotknutý.[2][7][8] Európsky ochranársky status SPEC3 - druhy, ktorých globálne populácie nie sú koncentrované v Európe, ale majú tam nevhodný ochranársky status. Stupeň ohrozenia D - ustupujúci druh.[4]
Mláďa je po jednom roku pohlavne zrelé. Tok začne už na jeseň a pokračuje stúpajúcou intenzitou i cez zimu. Radi tokajú okolo obeda. Na jeseň a v zime tokajú skupinovo. Aby sa naplno prejavil takýto tok, je treba aspoň päť káčerov. Čím viac sú už spárené a čím pevnejšie sú vzťahy, tým viac nadobúda skupinový tok sólo charakter. Súčasťou ceremoniálu je ponúkanie si potravy, čo je pre kačice nezvyčajné Káčer sa vynorí so zelenou rastlinou v zobáku, samička si zoberie a niekedy aj skonzumuje ponúkaný dar. Nevieme či sú vo voľnej prírode monogamné, ale v zajatí bola pozorovaná trvalá vernosť.
Kým sa pustí do stavby hniezda môže sa od objavenia sa v hniezdnom teritóriu ubehnúť niekoľko týždňov. Hniezdo býva umiestnené v brehovej zóne v hustej vegetácii. Má spodnú časť zo suchých rastlín, ktorá sa zdvíha ponad hniezdnu kotlinku. Samička kladie 6 – 12 krémových až zelenkavých vajíčok. Hrdzavka potápavá nemá tak výrazné teritoriálne správanie a často sa stáva, že viaceré samičky znášajú do jedného hniezda alebo zanáša do hniezd iných druhov.
V strednej Európe začínajú klásť vajíčka najskôr od prostriedka apríla, najčastejšie v máji. Samička zasadne až po znesení posledného alebo predposledného vajíčka. Inkubácia trvá 26 dní a káčer sa na sedení nezúčastňuje. Ostáva však pri hniezde a počas prestávok v inkubácii stráži hniezdo. Ani toto správanie nie je časté u kačíc, zvyčajne sa káčer nijako nezúčastňuje hniezdenia ani výchovy mláďat.
Mláďatá dokážu lietať po 45 až 50 dňoch.
Hrdzavka potápavá sa živí prevažne vodnými rastlinami a riasami, z nich najvýznamnejšie sú Charophyceae. Pri vyhľadávaní potravy sa potápa alebo prevrátená dole dočahuje zo dna. Spolu s rastlinami požiera v malom množstve i slimáky, larvy vodného hmyzu a iné bezstavovce.
Obživu vyhľadáva najmä v plytkej vode, kde sa nielen potápa ale vyššie spomínaným spôsobom zbiera zo dna. Dokáže si nájsť potravu aj v hlbšej vode (do 4 m). Potopí sa pohybom pripomínajúcim hlavičku do vody.
Samček za letu
Samička
Vajíčka, Museum Wiesbaden
Samček s mláďatkami
Kompozitná fotografia - pomôcka na ľahšie spoznanie druhu
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Hrdzavka potápavá
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Hrdzavka potápavá
Hrdzavka potápavá alebo kačica hrdzavohlavá (lat. Netta rufina) je zúbkozobec z čeľade kačicovitých. Hniezdi v mediteránnom a miernom pásme centrálnej Palearktídy v stepiach a púštnych oblastiach. V Európe má viacero menších hniezdisk, najmä v Španielsku, Rumunsku, Turecku a v Rusku. V strednej Európe sa neustále šíri od konca 19. storočia a jej počty stúpajú. Podľa Medzinárodnej únie na ochranu prírody a prírodných zdrojov hrdzavka potápavá patrí medzi najmenej ohrozené druhy, celková i európska populácia má neznámy trend.
Rödhuvad dykand (Netta rufina) är en fågel som tillhör gruppen dykänder inom familjen änder.[2]
Rödhuvad dykand är 45–55 centimeter lång, har ett vingspann på upp till 90 centimeter och väger 800–1500 gram. Den adulta hanen i praktdräkt är omisskännlig. Den har rundat orange huvud, röd näbb och svart bröst. Sidorna är vita, ryggen brun och stjärten svart. Benen är bruna. Honan är mestadels ljusbrun, med mörkare rygg och hjässa, vitaktigt ansikte, mörka ögon och mörk näbb. Hanen i eklipsdräkt liknar honan. Dess lockläte låter ungefär "beet".
Rödhuvade dykanden häckar i stora vasskantade slättsjöar och vikar eller grunda saltsjöar[3] i södra Europa och södra och centrala Asien. Den är delvis en flyttfågel och de nordliga bestånden flyttar längre söderut till norra Afrika över vintern.
I Sverige är den en ovanlig gäst. Flera observationer av arten bedöms som förrymda parkfåglar. Första gången rödhuvade dykänder häckade i Sverige var 2012 i fågelsjön Tåkern.[4]
Rödhuvade dykänder är sociala utanför häckningssäsongen och bildar stora flockar på vintern, ofta tillsammans med andra dykänder, som brunänder. Rödhuvad dykand kan förbli under vatten upp till 30 sekunder. Den födosöker främst genom att dyka efter, eller "beta", vattenväxter. Den kan bli upp till sju år gammal.
Rödhuvad dykand blir könsmogen efter ett år. Den bygger sitt bo bland växtlighet vid kanten av sjön och lägger 8-12 ljusgröna ägg, som den ruvar i fyra veckor. Ungarna är borymmare och blir flygfärdiga efter 45 till 50 dagar.
Arten har ett stort utbredningsområde och en stor population med okänd utveckling.[1] Utifrån dessa kriterier kategoriserar IUCN arten som livskraftig (LC).[1] Världspopulationen uppskattas till mellan 420.000 och 600.000 individer, varav det i Europa tros häcka 27.500-43.00 par.[1]
Wikimedia Commons har media som rör rödhuvad dykand.
Wiktionary har ett uppslag om rödhuvad dykand.Macar ördeği (Netta rufina), ördekgiller (Anatidae) familyasından büyük bir dalıcı ördek türü.
Uzunluğu 53–57 cm.’dir. Erkek ve dişinin görünümü birbirinden farklıdır. Erkek; kızılımsı-kahverengi bir başa, kırmızı gaga ve ayağa, siyah boyuna, enseye ve göğüse sahiptir. Uçarken göğüsten uzanan bu siyah bölge karından kuyruğu da içine alacak şekilde bir çizgi halinde gözlenmektedir. Karının yanları ile kanat altı ve omuz beyazdır. Üst kanat uçma tüylerinde beyaz bir panel bulunmaktadır. Kanat üstü uçma örtü tüyleri kahverengidir.
Dişi açık kahverengidir. Dişinin boynu ile yanları beyaz ve boyun arkası kahverengidir. Gaganın üzerinden gözleri de içine alacak şekilde arkadan tepe ve enseye uzanan kahverengi bölge gözlenmektedir. Erkek gibi kanat üstü uçma tüyleri beyazdır. Gaga grimsi, uç kısmı pembemsidir.
Yerli türdür. Orta ve Doğu Anadolu Bölgesi, Akdeniz ve Karadeniz Bölgelerinde kuluçkaya yatmaktadır.
Dişi bir macar ördeği
Netta rufina
Museum specimen
Macar ördeği (Netta rufina), ördekgiller (Anatidae) familyasından büyük bir dalıcı ördek türü.
Розміром з крижня. Статевий диморфізм виражений добре. Самець у шлюбному вбранні досить красивий. Голова і верхня частина шиї каштаново-руді; пера лоба, тім'я і потилиці настовбурчені, що зорово збільшує розмір голови; нижня частина шиї, поперек, воло, груди, центр черева, надхвістя і підхвістя чорні; спина, плечі і верхні покривні пера крил світло-бурі; передній край крил і боки тулуба білі; першорядні пера крил білуваті, з бурою верхівкою, другорядні — білі, з бурувато-сірою верхівкою; хвіст темно-сірий; дзьоб, ноги і райдужна оболонка ока яскраво-червоні. У позашлюбному вбранні самець подібний до дорослої самки, але дзьоб залишається червоним. Доросла самка бура; вуздечко, горло, щоки і верхня частина шиї сіруваті; дзьоб бурий, з червонуватою смугою на кінці; райдужна оболонка ока червонувато-коричнева. Молодий птах подібний до дорослої самки, але райдужна оболонка ока жовтувато-коричнева. Довжина тіла: 530—570 мм. Маса тіла самця: 1—1,55 кг, самки: 0,88—1,32 кг.
З води злітає важко, відштовхуючись ногами. Політ швидкий.
Звуки —— у самця навесні своєрідний неголосний свист, у самки − голосне тріскуче «кіорр-кіорр-кіорр».
Гніздовий ареал простягається від Піренейського півострова до Центральної Азії. В Україні рідкісний гніздовий птах степової смуги приморських районів Азово-Чорноморського регіону. Найстабільніші гніздові осередки знаходяться в нижній течії Дунаю, на Сиваші, озерах Нижнього Дністра.
Чисельність в Європі становить 27—59 тис. пар.[1] У більшості місць свого ареалу червонодзьоба чернь є досить звичайним видом, а місцями − численним. Українська гніздова популяція коливається в межах 150—550 пар і на сьогодні має тенденцію до зниження. Основна причина − трансформація гніздових біотопів: забудова берегів, створення гідротехнічних споруд у річкових дельтах, прокладання дамб та транспортних комунікацій, осушення водно-болотних угідь.
На більшій частині ареалу перелітний птах. Навесні зазвичай прилітає у середині квітня − першій половині травня. Гніздиться в біотопах, зарослих очеретом і рогозом: на затоках, озерах, каналах, старицях і риборозплідних ставках. Великих озер уникає, так само, як і солоних водойм. В кладці 6–14 яєць. Самка насиджує кладку 26–28 днів, пташенята виводкового типу, молоді піднімаються на крило на 45–55 день. Характер линяння у червонодзьобої черні подібний до такого у інших качок. Спочатку линяють самці, які збираються у зграї та тримаються відкритих плесів на озерах. Пізніше линяють самки при виводках. Характерні міграції самців до місць линяння, що розташовані на значній відстані від гніздових територій. За характером живлення — фітофаг, споживає водяні рослини (Chara, Ceratophyllus, Zostera).
Включено до Червоної книги України (1994, 2009) (статус − рідкісний), Боннської (Додаток ІІ) та Бернської (Додаток ІІІ) конвенцій, угоди AEWA. В Україні охороняється в Дунайському та Чорноморському біосферному заповідниках і Кримському природному заповіднику. Рекомендоване збереження природної структури гніздових біотопів, запобігання їх осушенню, регулювання рекреаційного навантаження, мисливства та рибальства в місцях гніздування виду.
Vịt lặn mào đỏ (Netta rufina) là một loài chim trong họ Vịt.[2] Môi trường sống giống của loài vịt này là vùng đầm lầy đất thấp và hồ ở miền nam châu Âu và Trung Á, trú đông trong Tiểu lục địa Ấn Độ và châu Phi. Nó là loài di cư ít, và những con ở phương bắc di chuyển về phía nam vào Bắc Phi để trú đông.
Vịt lặn mào đỏ (Netta rufina) là một loài chim trong họ Vịt. Môi trường sống giống của loài vịt này là vùng đầm lầy đất thấp và hồ ở miền nam châu Âu và Trung Á, trú đông trong Tiểu lục địa Ấn Độ và châu Phi. Nó là loài di cư ít, và những con ở phương bắc di chuyển về phía nam vào Bắc Phi để trú đông.
Во многих странах Западной Европы красноносый нырок часто встречается в городских парках и водоёмах. На большей части ареала красноносый нырок - перелётная птица.[4]
Этот нырок предпочитает селиться у пресных озёр, поросших камышом, с отдельными плёсами чистой воды. Крупных озёр избегает, так же, как и солоноватых водоёмов.
Характер линьки у красноносого нырка сходен с таковым у других уток. Сначала линяют селезни, которые сбиваются в стаи и держатся на открытых плесах озер. Позднее линяют самки при выводках. Поднявшись на крыло, молодые начинают кочевать по озерам и постепенно собираются в большие стаи, в которые включаются и перелинявшие взрослые птицы. Эти кочёвки постепенно переходят в отлёт, который продолжается в течение октября и начале ноября[4].
На зимовках нырки держатся на открытой воде, не близко от берега, и только в бурную погоду перемещаются в мелководные заливы.
Основной корм — растительный. Это почти исключительно зелёные части растений - листья рдестов, верхушечные побеги роголистника, водоросли и т.д. Животная пища потребляется лишь на зимовках — моллюски, личинки насекомых и другие беспозвоночные и очень редко рыба. Кормится главным образом на поверхности воды, ныряет редко[3].
Весной красноносый нырок прилетает обычно в середине апреля — первой половине мая. Через неделю-полторы после прилёта устанавливаются определенные пары, и птицы вскоре приступают к размножению.
Брачные игры самцов происходят как на воде, так и на берегу. В последнем случае они сводятся к тому, что самец ходит вокруг самки, распушив оперение головы. На воде самец принимает характерную позу, прижав голову к груди. В этом положении он издаёт низкий, свистящий звук. Селезни продолжают преследлвать самок даже после того, как они сядут на яйца.
На гнездовье красноносый нырок придерживается поросших тростником озер с глубоководными плесами. Гнездится этот нырок, как отдельными парами, так и небольшими гнездовыми колониями. Гнёзда устраиваются на старом отмершем тростнике, на сплавнинах, реже на берегу среди тростника и кустарников. В полной кладке 6—10 яиц серовато или буровато-оливковой окраски. Продолжительность насиживания 28 дней. Сроки появления птенцов, как и всего периода размножения, сильно растянуты. Пуховых птенцов в разных частях ареала можно встретить с конца мая до начала августа. Самки с птенцами ведут скрытый образ жизни, держась в тростниковых зарослях[4].
Во многих местах Европы красноносый нырок стал частой парковой птицей. Местами он совершенно не боится человека.
Крупные размеры и хорошее качество мяса ставят этот вид в число важных объектов охоты. Правда, мясо красноносого нырка качеством всё же хуже, чем у настоящих уток, с жиром оранжевого оттенка, но качество пера и пуха отличное.[5]
Во многих странах Западной Европы красноносый нырок часто встречается в городских парках и водоёмах. На большей части ареала красноносый нырок - перелётная птица.
赤嘴潜鸭（学名：Netta rufina）为鸭科狭嘴潜鸭属的鸟类，俗名大红头。分布于亚洲、欧洲、印度、非洲，包括中国大陆的内蒙古、新疆、青海、四川、西藏、云南等地，一般生活于湖泊。该物种的模式产地在里海及Tartarian沙漠的湖沼间。[1]
这是一篇與鳥類相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 赤嘴潜鸭（学名：Netta rufina）为鸭科狭嘴潜鸭属的鸟类，俗名大红头。分布于亚洲、欧洲、印度、非洲，包括中国大陆的内蒙古、新疆、青海、四川、西藏、云南等地，一般生活于湖泊。该物种的模式产地在里海及Tartarian沙漠的湖沼间。
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 脊索動物門 Chordata 亜門 : 脊椎動物亜門 Vertebrata 綱 : 鳥綱 Aves 目 : カモ目 Anseriformes 科 : カモ科 Anatidae 属 : アカハシハジロ属 Netta 種 : アカハシハジロ N. rufina 学名 Netta rufinaアカハシハジロ (赤嘴羽白、学名：Netta rufina)は、カモ目カモ科に分類される鳥類の一種。
ブリテン諸島の個体群の現状はよくわかっていないが、飼育下から逃げ出したり人為的に放鳥された個体が繁殖して定着しているらしい。大陸から移動してくる個体もいる。イングランドではグロスターシャー、オックスフォードシャー、ノーサンプトンシャーでもっとも多く見られ、エセックスのアバートン貯水池にもときおり野生の個体が訪れる。
日本ではまれな冬鳥として、本州、九州、先島諸島などで記録されている。1968年福井県で初めて記録されて以来、記録数は増加しているがほとんどが雄の記録で、雌の記録はごくわずかである。日本は本来の渡りのルートから外れており、飼育されている個体も少なくないことから飼育下の個体がかご抜けした可能性も指摘されている。
体長約50cm。スズガモ亜科の種の中では大型である。雄は丸みを帯びたオレンジ色の頭部、赤い嘴、黒い胸部をもつ。脇は白く背部は茶色で、尾羽は黒い。雌は主に薄茶で、背部と頭頂部は黒っぽく顔は白っぽい。
繁殖期は低地の沼や湖に生息する。小さな群れを形成している。非繁殖期には大きな群れを作ることが多く、しばしばホシハジロなどスズガモ亜科の他の種と混群を形成する。ただし、日本へ渡来する個体はほとんどが単独での記録である。
潜水もできるが、スズガモ亜科の他の種よりも水中に首を突っ込んだり逆立ちしたりして摂食することが多い。主に水草を食べる。
繁殖形態は卵生。岸辺の植生の中に営巣するが、水草の上に浮き巣を作ることもある。1腹6-12個の薄緑色の卵を産む。抱卵日数は26-28日である。
雌
雄
.JPG)
_I_IMG_1589.jpg)
_I_IMG_1586.jpg)
_I_IMG_1584.jpg)
_RWD1.jpg)
_I_IMG_1586.jpg)
_I_IMG_1584.jpg)
_I_IMG_1589.jpg)
.JPG)
_(6950534760).jpg)
.JPG)
_(16).jpg)
_I_IMG_1589.jpg)
