İrqa (lat. Amelanchier)[1] - gülçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. İrqa (lat. Amelanchier) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Amelanchier és un gènere de plantes de la família Rosàcia amb unes 20 espècies d'arbusts i petits arbres caducifolis. Només Amelanchier ovalis és present als Països Catalans.[1]
El nom del gènere Amelanchier es creu que deriva del nom comú occità del corner (A. ovalis). El nom de la ciutat canadenca de Saskatoon deriva del nom indígena, Cree, d'A. alnifolia.
Als Estats Units i el Canadà hi ha diverses espècies, dues espècies es troben a l'Àsia i l'única europea és A. ovalis.
Es fan servir diverses espècies en jardineria.
La taxonomia del gènere és difícil i s'han determinat de 6 a 33 espècies segons els especialistes.[2][3] El principal problema per a poder determinar les espècies és que hi ha reproducció apomíctica poliploidia i hibridacions.[4]
Les espècies del gènere Amelanchier fan de 0,2 a 20 m d'alt amb formes arbòries i arbustives. Les fulles són decídues alternades i simples delanceolades a el·líptiques o orbiculades. La inflorescència és terminal amd d'una a vint flors. Les flors tenen cinc pètals floreixen aviat en la primavera. El fruit de 5 a 15 mm de diàmetre madura a l'estiu i és comestible però insípida amb algunes espècies és dolça.
Amelanchier és un gènere de plantes de la família Rosàcia amb unes 20 espècies d'arbusts i petits arbres caducifolis. Només Amelanchier ovalis és present als Països Catalans.
El nom del gènere Amelanchier es creu que deriva del nom comú occità del corner (A. ovalis). El nom de la ciutat canadenca de Saskatoon deriva del nom indígena, Cree, d'A. alnifolia.
Als Estats Units i el Canadà hi ha diverses espècies, dues espècies es troben a l'Àsia i l'única europea és A. ovalis.
Es fan servir diverses espècies en jardineria.
La taxonomia del gènere és difícil i s'han determinat de 6 a 33 espècies segons els especialistes. El principal problema per a poder determinar les espècies és que hi ha reproducció apomíctica poliploidia i hibridacions.
Les espècies del gènere Amelanchier fan de 0,2 a 20 m d'alt amb formes arbòries i arbustives. Les fulles són decídues alternades i simples delanceolades a el·líptiques o orbiculades. La inflorescència és terminal amd d'una a vint flors. Les flors tenen cinc pètals floreixen aviat en la primavera. El fruit de 5 a 15 mm de diàmetre madura a l'estiu i és comestible però insípida amb algunes espècies és dolça.
Muchovník (Amelanchier) je rod s asi 20 druhy keřů a malých opadavých stromů z čeledi růžovitých.
Rod je původní v teplých oblastech severní polokoule, roste především v těchto oblastech na stanovištích, kde probíhá stadium rané sukcese. Nejvíce druhů je v Severní Americe, obzvláště v USA a Kanadě. V Evropě je původní muchovník oválný (Amelanchier ovalis), výskytem zasahuje až na jižní Slovensko. Dříve se vyskytoval jen na vápencích Karpat, nyní i díky pěstování v zahrádkách zplaňuje. V USA muchovník roste jako původní dřevina ve všech státech, kromě Havaje. Dva druhy muchovníku najdeme v Asii. Tyto rostliny jsou zahradnicky cenné a jejich plody jsou důležité pro divoká zvířata. Lidem je ovoce muchovníku téměř neznámé, k jídlu jej průmyslově pěstují jen v některých lokalitách, dříve se sušené užívaly jako náhražka hrozinek. Dříve nebylo jasné druhové řazení muchovníků.[L 1] [L 2][1]
Muchovníky rostou do 0,2–20 m výšky jako řídké dřevité keře nebo malé stromy se vzpřímenými kmínky. Kůra je šedá nebo méně často hnědá, hladká nebo popraskaná u starších stromů. Listy jsou opadavé, řapíkaté, střídavé, jednoduché, různě eliptické až kulaté, 0,5–10 × 0,5–5,5 cm velké, od tenkých po kožovité, s povrchy hladkými nebo hustě ochlupenými v květu a v dospělosti. Listy se na podzim výrazně barví do červena, nebo oranžova. Květenství je sestavené ve vzpřímených, nebo převislých hroznech, s 1–20 květy, a to buď v seskupení jednoho až čtyř květů, nebo hroznu s 4–20 květy. V květu je pět bílé (vzácně poněkud růžových) kulatých lístků, 2,6–25 mm dlouhých. Květy některých druhů se objevují na začátku jara, v březnu, další kvetou ještě v červnu.[1] Letní kvetení je cenné, protože jde o období, kdy kvete jen málo keřů. Plodem je malvice, v barvě od červené přes fialovou až po téměř černou, 5–15 mm velká, ve škále chutí od nasládlé, šťavnaté po suchou a mdlou. Zraje v létě. Chuť plodů je v popisech zkreslována.
Severoamerické druhy v taxonomii jsou uvedeny ve Flora of North America;[1] [L 3]. Asijské druhy v Flora of China;[2] a evropské druhy veFlora Europaea.[3]
Název Amelanchier je pravděpodobně odvozen od provensálského slova pro strom Amelanchier ovalis. Americké jméno serviceberry pochází z podobnosti s ovocem podobajícímu se evropským jeřabinám. Juneberry odkazuje na určitý druh ovoce zrající v červnu. Jméno Saskatoon vzniklo z indiánských jmen misâskwatômina (misāskwatōmina, misaaskwatoomina) pro Amelanchier alnifolia. Město Saskatoon, Saskatchewan je pojmenováno podle něj. České botanické jméno pro Amelanchier je muchovník.
Okusem zvěří netrpí, ale průchod skrze muchovníky si oblíbili jeleni a králíci a těžké ušlapání může potlačovat přirozenou obnovu. Housenky můr a jiný býložravý hmyz mají také chuť na muchovníky. Mnoho hmyzu a chorob, které napadají ovocné stromy také napadají muchovníky, především rzi a houby. V letech, kdy se květ muchovníků kryje s květem divokých růží, mohou včely šířit bakteriální choroby. V ČR muchovníky významnými chorobami a škůdci netrpí.
Plody muchovníku mají místo v lidovém léčitelství, obsahují velké množství vitamínu C, B2, barviva (anthokyany, kterým se přisuzuje účinnost proti rakovinnému bujení) a zdraví prospěšné minerály. Plody celkově podporují odolnost organismu, působí preventivně proti žaludečním chorobám a při onkologických onemocněních je možné plody muchovníku podávat jako podpůrný doplněk stravy. Při žaludečních a střevních potížích může být podáván čaj ze sušených listů.
V Kanadě se plod zvaný Saskatoon Berry sklízí komerčně. Známé jídlo původních amerických obyvatel (indiánů), pemikan (pemmican) často obsahovalo kromě sušeného masa s tukem právě sušené plody muchovníku. Stonky muchovníku byly pak často používány k výrobě šípů. Některé druhy muchovníků jsou velmi oblíbené okrasné keře, pěstované pro květy, kůru a pro krásu podzimního barevného listí.
Všechny muchovníky potřebují podobné podmínky. Pokud mají dobře růst, vyžadují zejména dobré osvětlení, ale všechny snášejí i polostín. Důležitá je dobrá drenáž a proudění vzduchu (jinak trpí listovými chorobami). Snášejí zakouřené ovzduší. Většina druhů je v ČR mrazuvzdorná. Muchovník olšolistý snáší mrazy až –40 °C. Vhodná je vláha během suchého období, ale snášejí dobře i sucho. Na zvláštní péči tedy náročné nejsou, můžeme je přihnojovat běžnými průmyslovými hnojivy, jejich vegetativní růst není po dosažení asi 1m výšky i s přihnojováním nijak silný. Přijatelné půdní podmínky pro muchovníky jsou téměř všude mimo vlhká místa. Dřevo je hnědé, pevné a těžké. Vnitřní část jsou načervenale-hnědá a dřevo je světlejší barvy. Může být použito pro rybářské pruty.
Rozmnožuje se výsevem na jaře, dělením a štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno, roubování na další druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřabiny, jeřáb (Sorbus), jsou často úspěšné. Po naroubování pozorujeme po určité době slábnutí růstu.
Je běžně uváděno, že Amelanchier lamarckii, široce pěstovaný a naturalizovaný v Evropě, kam byl přivezena v 17. století, je původem ze Severní Ameriky, pravděpodobně z východní Kanady. V současné době není známo, že by se vyskytoval ve volné přírodě, a je pravděpodobně hybridního původu, jako kříženec mezi A. laevis, a buď A. arborea nebo A. canadensis.[L 4][L 5]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Amelanchier na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Felsenbirnen ve Wikimedia Commons
Muchovník (Amelanchier) je rod s asi 20 druhy keřů a malých opadavých stromů z čeledi růžovitých.
Slægten Bærmispel (Amelanchier) er udbredt med ca. 25 arter i Europa, Nordamerika og Østasien med hovedvægten i Nordamerika. Det er løvfældende buske eller små træer, der danner rodskud i visse tilfælde. Bladene er ofte hvidfiltede, men oversiden bliver efterhånden glat. Blomsterne sidder i klaser, hvor de enkelte blomster er hvide (sjældent lyserøde). Frugterne er saftige, runde kernefrugter ("bær") med blivende bægerblade.
Der er nogen uenighed og usikkerhed om artsinddeling for de amerikansk hjemmehørende arter[1] og (delvis som en følge heraf) navngivningen, både videnskabeligt og på dansk.
Arter der dyrkes i DanmarkDie Pflanzengattung Felsenbirnen (Amelanchier) gehört zu den apfelfrüchtigen Kernobstgewächsen (Pyrinae) innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae).[1]
Amelanchier-Arten sind laubabwerfende, sommergrüne Sträucher oder kleine Bäume. Die auffälligen Winterknospen sind schmal-zylindrisch mit einigen Knospenschuppen.[2] Die Blattspreiten-Hälften ruhen in der Knospenlage konduplikativ (entlang der Längsachse) zusammengeklappt – also ähnlich wie auch beim Tulpenbaum.
Die wechselständig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die einfachen Blattspreiten sind häufig filzig behaart. Die Blattränder sind glatt oder gesägt. Nebenblätter sind vorhanden.
In endständigen traubigen Blütenständen stehen viele Blüten zusammen.[2]
Der Blütenbecher (Hypanthium) ist glockenförmig.[2] Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf freien Kelchblätter sind ganzrandig.[2] Die fünf freien Kronblätter sind meist weiß, länglich oder lanzettlich, schlank.[2] Es sind zehn bis zwanzig Staubblätter vorhanden. Die zwei bis fünf Fruchtblätter sind unter- bis halbunterständig. Je Fruchtblatt sind zwei Samenanlagen vorhanden.[2] Die zwei bis fünf Griffel sind teilweise verwachsen oder frei.[2]
Die bei Reife dunkel-violetten bis bläulich-schwarzen, kleinen, apfelförmigen Früchte, es sind Sammelbalgfrüchte, mit vier bis zehn einsamigen Fächern (die Fächer sind Balgfrüchte) sind saftig und süß. Die Früchte weisen am oberen Ende noch die zurückgekrümmten Kelchblätter und Blütenbecherreste auf.[2]
Blätter und Samen der Felsenbirne enthalten geringe Mengen cyanogener Glykoside (d. h. Blausäure abspaltender Glykoside). Nach dem Verzehr von unreifen Früchten oder großer Mengen zerkauter Samen können Magen-Darm-Beschwerden auftreten. Unzerkaute Samen werden unverdaut wieder ausgeschieden. Nach dem unbeabsichtigten Zerbeißen einiger Samen sind jedoch keine Vergiftungssymptome zu erwarten – ähnlich wie bei Apfelkernen, die auch cyanogene Glykoside in allerdings deutlich größerer Menge enthalten.
Der botanische Gattungsname Amelanchier leitet sich ab von der französisch-provencalischen Bezeichnung amélanche für die Früchte der dort heimischen Amelanchier ovalis. Das Wort amelanche ist keltisch-gallischen Ursprungs und bedeutet Äpfelchen.[3] Die erste schriftliche Erwähnung von Amelanchier datiert aus dem Jahre 1549. Die Gattung Amelanchier wurde 1789 durch Friedrich Casimir Medicus aufgestellt.
Die Gattung Amelanchier umfasst etwa 25 Arten, die fast alle in Nordamerika verbreitet sind. Eine Art ist in Europa bis Kleinasien und zwei Arten sind in Asien beheimatet.
Die Felsenbirnen-Arten werden in der Regel als Ziersträucher kultiviert. Als solche werden in Mitteleuropa die Arten Amelanchier arborea, Amelanchier lamarckii, Amelanchier laevis und Amelanchier ovalis und deren Sorten verwendet, seltener auch Amelanchier alnifolia und Amelanchier spicata.
Die aromatischen, saftig-süß schmeckenden Wildfrüchte können zu einer süßen Marmelade mit marzipanartigem Beigeschmack verarbeitet werden. In Kanada gibt es Plantagen der Erlenblättrigen Felsenbirne oder Saskatoon (Amelanchier alnifolia).
Im Folgenden sind einige Inhaltsstoffe der Felsenbirnenfrucht aufgelistet und deren unterstellte Wirkung beschrieben.
Amelanchier-Arten werden manchmal von Mehltau befallen. In Frage kommen die Mehltau-Arten Podosphaera clandestina vor. clandestina, Phyllactinia guttata und Phyllactinia mali.
Die Pflanzengattung Felsenbirnen (Amelanchier) gehört zu den apfelfrüchtigen Kernobstgewächsen (Pyrinae) innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae).
La amelanxir es un jenera de sirca 20 spesies de arboretas e arbores peti con folias caduca de la familia de la rosa. Lo es nativa a la rejiones temperada de la emisfero norde. Lo es la plu diversa en America Norde, spesial en SUA norde-este e Canada sude-este, e a min un spesie es nativa a cada stato de la SUA estra Hawaii, e a cada provinse de Canada. Du spesies aveni en Asia, e un en Europa.
La fruta de alga spesies es eselente per come cru, con un sabor simil a un vasinia, asentuada par la sabor amandin de la semes. La fruta es colieda local per tortes e jalea. Lo es colieda comersial en Saskatoon, Canada. La nom de la site es de la parola cri per la amelanxir. Un varia de la comeda de la americanes orijinal nomida pemican ia es saborida par la bacas en combina con carne taliada e secida e gras, usada spesial per viajas longa.
La lenio es brun, dur, con pelo strata, e pesosa. La cor de la tronco es brun-rojin, e la lenio media es plu pal en color. Los pote es usada per manicos per utiles e per canas de pexa. Americanes orijinal ia usa lo per ases de flexas. Membros de la tribu de rio Pit ia usa la lenio per crea un tipo de armur, fabricante lo como un roba pesosa o un corseto per usa en combata.
Le nom « amélanchier » est dérivé de son fruit comestible, l’amélanche, nom féminin issu de l’occitan amalenca, lui-même remontant au gaulois aballo « pomme » avec suffixe diminutif germanique -ing
La nom "amelanxier" es derivada de la fruta amalenca en provensal, cual es derivada de galo aballo (poma) con la sufisa diminuinte germanica -ing.
Tuomipihl’ai (ven. ирга, lat. Amelánchier) on tuhjo libo pieni puu, kudai kuuluu Rouzovoin pereheh. Tuomipihl’ai on lehtipuu da talvekse sen lehtet pakutah.
Tuomipihl’uan lehtet kazvetah toine toizele peräh, ollah prostoit, pyöryžät libo piduličat. Kazvetah lehtivarres. Lehtilöin reunu on hienozil libo suuril piilöil rouno. Yläpuolespäi net ollah muzavanvihandat, alapuolespäi valpahanvihandat. Sygyzyl net ollah keldazettavah ruskiet libo muzavanruskiet. Kazvin kukkazet ollah valgiet libo rouzovoit, kazvetah tukkunah. Tuomiphl’uan muarjat ollah sinizenmustat libo ruskienfiolietovoit harmuattavan kuorikerroksenke. Diametras net ollah 10 millimetrissäh. Net ollah syödävät, magiet da Keski-Ven’al kypsetäh heinykuul-elokuul.
On 19 tuomipihl’uan eri lajii. Net kazvetah Pohjazen muapuoliškon lauhkien ilmaston alovehis: Pohjas-Amierikas, Pohjas-Afriekas, Keski- da Suvi-Jevroupas, Kavkuazal, Krimal, Japounies. Tuomipihl’ai helpoh harjavuu uuzih ololoih da terväh juurduu. Ven’al tädä reheväh kukkijua tuhjuo äijän istutetah saduloih da puustoloih. Tuomipihl’ai voi kazvua luonnonkazvinnugi, sen siemenii kannellah linnut.
Tuomipihl’uan muarjoi syvväh vereksilleh, niilöis on äijy A da C vitamiinua. Niilöis luajitah varen’n’ua, želetty, pastilua da viinua. Kuivattulois muarjois keitetäh kampottua da kiiselii. Muarjat annetah niilöile čoman värin.
Sendäh ku tuomipihl’uan muarjois on P vitamiinua, niilöi nevvotah syvvä da juvva niilöis luajittuu mehuu elähtynnyzile rahvahile, net lujendetah verisuonii, vastustetah syväininfarktua da suonivarikouzua. Tuomipihl’ai parandau undu da lujoittau rungua.
Tuomipihl’ai Tuomipihl’ai (ven. ирга, lat. Amelánchier) on tuhjo libo pieni puu, kudai kuuluu Rouzovoin pereheh. Tuomipihl’ai on lehtipuu da talvekse sen lehtet pakutah.
Ávžaskábit (Amelanchier) leat ruvsušattuide (Rosaceae) gullevaš šaddosohka.
Дүңкәл, шулай ук ирга, ыргай (лат. Amelánchier) — розачалар гаиләлегенең алмагачлар трибасына керүче үсемлек төре, яфрак коючан, татлы җимеш бирә торган куак яки биек булмаган агач. 20 дән артык төре бар. Декоратив бакчачылыкта яшел киртә буларак кулланыла. Шулай ук кулинариядә (шәраб ясау һ .б. өчен), медицинада (кан басымыннан һ. б.) кулланылыш таба.
Дүңкәл бүгенге көндә РФ үсемлекләр дөньясына куркыныч тудыра дип исәпләнә, шуңа күрә галимнәр (аерым алганда, КФУ доценты Вадим Прохоров) дүңкәлне (ирга агачын) Татарстанның «Кара китабына» кертергә тәкъдим итә[4].
«Ирга» сүзе монгол телләреннән (монг. irgai, калм. jarɣä — «каты үзәкле (үзагачлы) куак») кергән дип карала.
Төрнең фәнни атамасы, Amelanchier, окситан телендәге amelanche («бал җыючы») сүзеннән ясалган[5].
Дүңкәлнең туган ягы булып Төньяк Америка исәпләнә. Анда әлеге үсемлек saskatoon (саскатун) буларак билгеле. Урта гасырлардан Аурупада тарала. 1800-еллардан аны шәраб ясау өчен махсус үстерә башлыйлар. XX гасыр башында җимеш агачы һәм декоратив үсемлек буларак, Русия империясенә кертелә.
Салкынга да, корылыкка да чыдам. 4 метр (Канада иргасы 8 метр) биеклеккә кадәр үсә. Тамырлары 2 метр тирәнлеккә төшеп, як-якка 2-2,5 метрга тарала. Яфраклары эллипс формасында. Чәчәкләре ак төстә. Июль аенда куе кызыл төстәге, диаметры 15 мм булган әчкелтем татлы җимешләр бирә. 7-8 яшьлек бер куактан 6-10 кг җимеш алырга була. Уңышны июль башыннан урталарына кадәр берничә кат җыялар, җимешләре бервакытта өлгерә. Тамырдан үрчи, чик-киртәләрне белми, бик тиз кыргыйлаша.
Дүңкәлдән йорт шәрабе, джем, кайнатма, желе, компот, как, цукат ясыйлар. Җиләкләрен киптерергә, суыткычта катырып куярга, консервларга мөмкин. Җыеп, бер атна узгач, җиләгеннән сутын сыгарга була.
Йөрәк-кан тамыры һәм ашказаны авыруларыннан профилактика чарасы буларак тәкъдим ителә. Җимешләре кан басымын түбәнәйтә дип исәпләнелә. Составында Р витамины күп булу миокард инфарктыннан саклый. Йокыны, йөрәк, бавыр, бөерләр эшчәнлеген яхшырта, аппетитны ача. Согы ангина һәм аңкау шешкәндә кулланыла. Авитаминоздан файдалы: өлгергән вакытында җиләгендә С витамины туплана, шулай ук А, В, В2 витаминнары, каротин, минераль тозлар, микрокисәкчекләр (бакыр, тимер, кобальт, йод, марганец) була.
РФ көнбатышында (мәсәлән, Брянск өлкәсендә) дүңкәл кыргыйлашып, нарат урманнарын басып алган. Нарат астында дүңкәл үсә, дүңкәл астында бернәрсә дә үсми, яңа үсентеләргә үсәргә ирек бирми.
Бакчадан читкә чыккан дүңкәлне үстермәү, үрчетмәү, чабып тору.
Amelanchier alnifolia
Өлгереп килүче җимешләре һәм яфраклары
Чәчәк атучы куак
Канада иргасы чәчәге
Канада иргасы яфрагы көз көне
Дүңкәл, шулай ук ирга, ыргай (лат. Amelánchier) — розачалар гаиләлегенең алмагачлар трибасына керүче үсемлек төре, яфрак коючан, татлы җимеш бирә торган куак яки биек булмаган агач. 20 дән артык төре бар. Декоратив бакчачылыкта яшел киртә буларак кулланыла. Шулай ук кулинариядә (шәраб ясау һ .б. өчен), медицинада (кан басымыннан һ. б.) кулланылыш таба.
Дүңкәл бүгенге көндә РФ үсемлекләр дөньясына куркыныч тудыра дип исәпләнә, шуңа күрә галимнәр (аерым алганда, КФУ доценты Вадим Прохоров) дүңкәлне (ирга агачын) Татарстанның «Кара китабына» кертергә тәкъдим итә.
Нарон саууесдыг. дзырд[1] (лат. Amelanchier; уырыс. Ирга) у къутæрты кæнæ чысыл бæлæсты мыггаг.
Нарон саууесдыг. дзырд (лат. Amelanchier; уырыс. Ирга) у къутæрты кæнæ чысыл бæлæсты мыггаг.
Amelanchier (/æməˈlænʃɪər/ am-ə-LAN-sheer),[1] also known as shadbush, shadwood or shadblow, serviceberry or sarvisberry (or just sarvis), juneberry, saskatoon, sugarplum, wild-plum[2] or chuckley pear,[3] is a genus of about 20 species of deciduous-leaved shrubs and small trees in the rose family (Rosaceae).
Amelanchier is native to temperate regions of the Northern Hemisphere, growing primarily in early successional habitats. It is most diverse taxonomically in North America, especially in the northeastern United States and adjacent southeastern Canada, and at least one species is native to every U.S. state except Hawaii and to every Canadian province and territory. Two species also occur in Asia, and one in Europe. The taxonomic classification of shadbushes has long perplexed botanists, horticulturalists, and others, as suggested by the range in number of species recognized in the genus, from 6 to 33, in two recent publications.[4][5] A major source of complexity comes from the occurrence of hybridization, polyploidy, and apomixis (asexual seed production), making species difficult to characterize and identify.[6]
The various species of Amelanchier grow to 0.2–20 m tall; some are small trees, some are multistemmed, clump-forming shrubs, and yet others form extensive low shrubby patches (clones). The bark is gray or less often brown, and in tree species smooth or fissuring when older. The leaves are deciduous, cauline, alternate, simple, lanceolate to elliptic to orbiculate, 0.5–10 x 0.5–5.5 cm, thin to coriaceous, with surfaces above glabrous or densely tomentose at flowering, and glabrous or more or less hairy beneath at maturity. The inflorescences are terminal, with 1–20 flowers, erect or drooping, either in clusters of one to four flowers, or in racemes with 4–20 flowers. The flowers have five white (rarely somewhat pink, yellow, or streaked with red), linear to orbiculate petals, 2.6–25 mm long, with the petals in one species (A. nantucketensis) often andropetalous (bearing apical microsporangia adaxially). The flowers appear in early spring, "when the shad run" according to North-American tradition (leading to names such as "shadbush"). The fruit is a berry-like pome, red to purple to nearly black at maturity, 5–15 mm diameter, insipid to delectably sweet, maturing in summer.[6]
Amelanchier plants are valued horticulturally, and their fruits are important to wildlife.
Species accepted by the Plants of the World Online as of As of April 2023:[7]
Since classifications have varied greatly over the past century, species names are often used interchangeably in the nursery trade. Several natural or horticultural hybrids also exist, and many A. arborea and A. canadensis plants that are offered for sale are actually hybrids, or entirely different species. A. × grandiflora is another hybrid of garden origin, between A. arborea and A. laevis. The cultivar 'La Paloma' has gained the Royal Horticultural Society’s Award of Garden Merit.[13]
A taxon called Amelanchier lamarckii (or A. x lamarckii) is very widely cultivated and naturalized in Europe, where it was introduced in the 17th century. It is apomictic, breeding true from seed, and probably of hybrid origin, perhaps descending from a cross between A. laevis and either A. arborea or A. canadensis. While A. lamarckii is known to be of North American origin, probably from eastern Canada, it is not known to occur naturally in the wild in North America.[14][15]
The origin of the generic name Amelanchier is probably derived from amalenquièr, amelanchièr, the Provençal names of the European Amelanchier ovalis.[16]
The name serviceberry comes from the similarity of the fruit to the related European Sorbus.
A fanciful etymology explains the name 'serviceberry' by noting that the flowers bloom about the time roads in the Appalachian mountains became passable, allowing circuit-riding preachers to resume church services. A similar etymology says that blooming serviceberry indicated the ground had thawed enough to dig graves, so burial services could be held for those who died in the winter when the only way to deal with the bodies was to allow them to freeze and wait for spring. Both of these fanciful etymologies are unlikely to be correct since the term is attested for both English and New World species as early as the 16th century, well before settlement of English North America,[17] and serviceberry is far from unique in blossoming early in the year.
Juneberry refers to the fruits of certain species becoming ripe in June. The name saskatoon originated from a Cree noun misâskwatômina (misāskwatōmina, misaaskwatoomina) for Amelanchier alnifolia. The city of Saskatoon, Saskatchewan, is named after this plant.
Shadberry refers to the shad runs in certain New England streams, which generally took place about when the trees bloomed.[8]
Amelanchier plants are preferred browse for deer and rabbits, and heavy browsing pressure can suppress natural regeneration. Caterpillars of such Lepidoptera as brimstone moth, brown-tail, grey dagger, mottled umber, rough prominent, the satellite, winter moth, and the red-spotted purple and the white admiral (both Limenitis arthemis), as well as various other herbivorous insects feed on Amelanchier. Many insects and diseases that attack orchard trees also affect this genus, in particular trunk borers and Gymnosporangium rust. In years when late flowers of Amelanchier overlap those of wild roses and brambles, bees may spread bacterial fireblight.
The fruit of several species is safe to eat raw, possessing a mild sweetness strongly accented by the almond-like flavour of the seeds.[18] Selections from Amelanchier alnifolia have been chosen for fruit production, with several named cultivars.[19] Other cultivars appear to be derived from hybridization between A. alnifolia and A. stolonifera.[19] Propagation is by seed, divisions, and grafting. Serviceberries graft so readily that grafts onto other genera, such as Crataegus and Sorbus, are often successful.
The fruit can be harvested for pies, muffins, jams, and wine.[18] The saskatoon berry is harvested commercially. One version of the Native American food pemmican was flavored by serviceberry fruits in combination with minced dried meat and fat.
The wood is brown, hard, close-grained, and heavy. The heartwood is reddish-brown, and the sapwood is lighter in color. It can be used for tool handles and fishing rods. Native Americans used it for arrow shafts. Members of the Pit River Tribe would use the wood to create a sort of body armor, crafting it into a heavy robe or overcoat and corset armor worn during fighting.[20]
Several species are very popular ornamental shrubs, grown for their flowers, bark, and fall color. All need similar conditions to grow well, requiring good drainage, air circulation (to discourage leaf diseases), watering during drought, and soil appropriate for the species.
George Washington planted specimens of Amelanchier on the grounds of his estate, Mount Vernon, in Virginia.
Amelanchier (/æməˈlænʃɪər/ am-ə-LAN-sheer), also known as shadbush, shadwood or shadblow, serviceberry or sarvisberry (or just sarvis), juneberry, saskatoon, sugarplum, wild-plum or chuckley pear, is a genus of about 20 species of deciduous-leaved shrubs and small trees in the rose family (Rosaceae).
Amelanchier is native to temperate regions of the Northern Hemisphere, growing primarily in early successional habitats. It is most diverse taxonomically in North America, especially in the northeastern United States and adjacent southeastern Canada, and at least one species is native to every U.S. state except Hawaii and to every Canadian province and territory. Two species also occur in Asia, and one in Europe. The taxonomic classification of shadbushes has long perplexed botanists, horticulturalists, and others, as suggested by the range in number of species recognized in the genus, from 6 to 33, in two recent publications. A major source of complexity comes from the occurrence of hybridization, polyploidy, and apomixis (asexual seed production), making species difficult to characterize and identify.
The various species of Amelanchier grow to 0.2–20 m tall; some are small trees, some are multistemmed, clump-forming shrubs, and yet others form extensive low shrubby patches (clones). The bark is gray or less often brown, and in tree species smooth or fissuring when older. The leaves are deciduous, cauline, alternate, simple, lanceolate to elliptic to orbiculate, 0.5–10 x 0.5–5.5 cm, thin to coriaceous, with surfaces above glabrous or densely tomentose at flowering, and glabrous or more or less hairy beneath at maturity. The inflorescences are terminal, with 1–20 flowers, erect or drooping, either in clusters of one to four flowers, or in racemes with 4–20 flowers. The flowers have five white (rarely somewhat pink, yellow, or streaked with red), linear to orbiculate petals, 2.6–25 mm long, with the petals in one species (A. nantucketensis) often andropetalous (bearing apical microsporangia adaxially). The flowers appear in early spring, "when the shad run" according to North-American tradition (leading to names such as "shadbush"). The fruit is a berry-like pome, red to purple to nearly black at maturity, 5–15 mm diameter, insipid to delectably sweet, maturing in summer.
Amelanchier plants are valued horticulturally, and their fruits are important to wildlife.
Amelanchier-specioj estas somerverdaj arbustoj aŭ malgrandaj arboj. La planto havas alterne starantajn foliojn. La folirandoj estas kompletrandaj aŭ segilformaj. La planto havas stipulojn.
La floraroj kun multaj floroj konsistas el grapoloj. La hiantoj estas sonorilformaj. La duseksaj radisimetriaj floroj estas kvinnombraj. La kvin liberaj petaloj estas blankaj. Por ĉiu floro ekzistas po 20 stipuloj.
La bluecaj malgrandaj fruktoj havas 4 ĝis 10 kamerojn kun po unu semo.
Folioj kaj semoj havas etajn kvantojn da cianogenaj glikozidoj, kiu faras hidrogenan cianidon. Post grandaj kvantoj da fruktoj aŭ dismaĉitaj semoj povas aperi stomakaj kaj intestaj perturboj. Dismaĉinte nur kelkajn semojn ne okazas tiun fenomenon. Oni devas konsumi multajn semojn por ricevi perturbojn.
Amelankieroj estas preskaŭ ĉiam kultivata kiel ornamarbustoj. En Mezeŭropo oni plantas jenajn speciojn: Amelanchier arborea, Amelanchier lamarckii, Amelanchier laevis , Amelanchier ovalis, Amelanchier alnifolia kaj Amelanchier spicata.
El la aromaj kaj sukoplenaj fruktoj eblas fari dolĉan marmeladon, kiu gustas je marzipano. En Kanado estas kultivata alnofolia amelankiero aŭ Amelanchier alnifoli en la profesia fruktkultivado.
Jenaj enhavosubstancoj enestas la fruktojn de amelankiero:
La genra nomo Amelanchier (amelankiero) venis de la okcitana nomo „amélanche“ por la fruktoj de la tie hemiĝanta Amelanchier ovalis. La vorto „amelanche“ estas kelta-gaŭla vorto kun la signifo „pometo“. La genron enkondukis en 1789 Friedrich Casimir Medicus.
La genro Amelanchier konsistas el ĉ. 25 specioj. Preskaŭ ĉiu specio disvastiĝas en Nordameriko.
Amelanchier-specioj estas somerverdaj arbustoj aŭ malgrandaj arboj. La planto havas alterne starantajn foliojn. La folirandoj estas kompletrandaj aŭ segilformaj. La planto havas stipulojn.
La floraroj kun multaj floroj konsistas el grapoloj. La hiantoj estas sonorilformaj. La duseksaj radisimetriaj floroj estas kvinnombraj. La kvin liberaj petaloj estas blankaj. Por ĉiu floro ekzistas po 20 stipuloj.
La bluecaj malgrandaj fruktoj havas 4 ĝis 10 kamerojn kun po unu semo.
EnhavosubstancojFolioj kaj semoj havas etajn kvantojn da cianogenaj glikozidoj, kiu faras hidrogenan cianidon. Post grandaj kvantoj da fruktoj aŭ dismaĉitaj semoj povas aperi stomakaj kaj intestaj perturboj. Dismaĉinte nur kelkajn semojn ne okazas tiun fenomenon. Oni devas konsumi multajn semojn por ricevi perturbojn.
Amelanchier es un género de plantas de la familia de las rosáceas.[2] Se conocen por el nombre de guillomos.
Las especies del género Amelanchier tienen un tamaño de 0,2 a 20 m de alto, con formas arbóreas y arbustivas. Las hojas son deciduas, alternas y simples, de lanceoladas a elípticas u orbiculadas. La inflorescencia es terminal, con una a veinte flores. Estas tienen cinco pétalos y florecen pronto en la primavera. Los frutos, de 5 a 15 mm de diámetro, maduran en verano y son comestibles. Estos son insípidos, pero algunas especies los producen dulces.
Amelanchier fue descrita por Friedrich Kasimir Medikus y publicado en Philosophische Botanik 1: 135, 155 en el año 1789.[3] La especie tipo: Amelanchier ovalis Medik. (Mespilus amelanchier L.).
Amelanchier: nombre genérico que deriva de amelancier, un antiguo nombre común provenzal francés aplicado a Amelanchier ovalis.[4]
Especies del género Amelanchier [1] :
Datos: Q156957
Multimedia:
Especies: Amelanchier
Amelanchier es un género de plantas de la familia de las rosáceas. Se conocen por el nombre de guillomos.
Toompihlakas (Amelanchier) on kõrgemakasvuliste põõsaste või madalate puude perekond[1], mis koosneb umbes 25 liigist.[2]
Toompihlakas on levinud põhja pool parasvöötmes.[3] Enamus liikidest on Põhja-Ameerika päritoluga.[4] Kuid leidub ka liike, mis on pärit Euroopast ja Aasiast.[5]
Toompihlakaliigid võivad kasvada kuni 8 m kõrguseks heitlehiseks puuks.[6][7] Koor on hall või pruun ning paari liigi puhul ka sile ja vanemana võib olla lõhestunud.[3][8] Lehed on lihtlehed, lehelaba varieerub piklikmunajast elliptiliseni ja elliptilisest ümmarguseni.[8] Lehed on õhukesed kuni nahkjad, pealmine pind ilma karvakesteta või tihkelt viltjas (õitsemise ajal), teritunud tipuga, leheserv on peaaegu kõikidel liikidel saagjas.[7][8] Lehe alumine külg on ilma kuni rohkete karvakestega. Pungad on pikliku kuju ning terava tipuga.[4] Õied on väikesed, valget värvi ning asetsevad enamasti tipmistes kobarates, kuid võivad olla ka üksikult. Taimel on 5 kroon- ja tupplehte ning 15–20 tolmukat. Eesti tingimustes toimub õitsemine maikuus.[9] Õisi tolmeldavad peamiselt mesilased.[7] Toompihlaka viljad on diameetriga 5–15 mm[2], keraja või pirnja kujuga, sinikasmustad kuni punased,[4] enamasti mahlased ja magusad marjataolised õunviljad.[4] Iga-aastase viljakandega.[7]
Viljad on õunviljad.[10] 7–8 aastat pärast toompihlaka kasvukohale istutamist saabub täiskandeiga, mis kestab 20–30 aastat.[7]
Toompihlakail leidub suhtleiselt sageli perekondadevahelisi hübriide. Toompihlakad hübridiseerub sageli liikidega perekondadest aroonia, õunapuu, pihlakas, tuhkpuu, viirpuu, pirnipuu.[3] Toompihlakale omane hübridisatsioon, polüploidsus ja apomiksis (viljade arenemine ilma viljastumiseta) muudab keeruliseks liikide tuvastamise ja iseloomustamise.[6] Kõige parem on neid eristada kroonlehtede kuju, õie ehituse või vilja järgi.[11]
Pärismaiseid toompihlakaliike Eestis ei ole. Mõned toompihlakaliigid on Eestisse introdutseeritud, neid kasvab haljasaladel ja ka koduaedades. Mõnes paigas Lõuna-Eestis on toompihlakas levinud ka metsa ja kasvab seal naturaliseerunult. Eesti kliimas on talvekindlamad toompihlakaliigid järgmised:[2]
Kanadas ja ka Skandinaavias tähistab toompihlakat sõna saskatoon, see tuleneb krii-indiaanlaste nimest (mis-sask-quathoo-min), tuleneb Saskachewani Põhja ja Lõuna jõest.[7]
Sõna Amelanchier (gallia keeles amelanche ehk "väike õun") on tuletatud Prantsuse piirkonna Provence'is kasvavatest Amelanchier ovalis'e liikidest.[11]
Toompihlakat saab paljundada seemnetega, põõsa jagamise, pookimise, haljaspistikute, meristempistikute või rennvõrsikute tegemisega.[7]
Kõik Eestis enam tuntud toompihlakaliigid on talvekindlad ja mulla suhtes vähenõudlikud, eelistades kerge struktuuriga muldasid.[9] Liigid on kohanenud erineva kliima ja mullatüübiga.[8] Toompihlakas kasvab hästi kõigis muldades, kuid mullad peavad olema hea vee läbilaskevõimega, savimullad peavad olema hästi õhustatud ja huumusrikkad. Kasvukohaks ei sobi liigniiske või kõrge põhjavee seisuga muld.[7] Eelistab päikselist kasvukohta, varjus ei toimu õitsemist ega viljumist.[8]
Kuigi toompihlakad kasvavad ka ilma väetamiseta rahuldavalt, siis reageerivad nad sellele siiski positiivselt.[7] Toompihlakas ei vaja spetsiaallõikust, kuid nõrgad ja vigastatud oksad tuleb siiski eemaldada, samuti kaugeleulatuv juurevõsu (v.a poogitud puud).[9] Vanadel põõsastel tehakse noorenduslõikust.
Kuna toompihlakas on nii vähe levinud, siis ei ole täheldatud haigusi ega kahjureid. Kuid Kanadas on kahjustajateks villtäid, lehelaiksus (perek. Entomosporangium), kadaka roosteseened (perek. Gymnosporangium sp.), ja vähktõbi (perek. Cytosporia).Venemaal on kahjuriks põualiblikas (Apora xrataegi). Eestis tingimustes hävitavad saagi põhiliselt rästaliigid.[7]
Sordiaretuses on kasutatud lepalehist, peajat, kanada, Lamarcki ja võsundilist toompihlakat. Oluliseteks kriteeriumideks on viljakus, suured ja maitsvad viljad, viljade valmimise ühtlikkus ja põõsaste madal kasv.[7]
Toompihlaka kasvatamist propageeriti Nõukogude Liidus põhiliselt taime külmataluvuse tõttu, sel ajal leidus teda ka Eesti aedades. Kuid alles 1970ndatel muutus toompihlakas tööstuslikult oluliseks marjakultuuriks. Kõige väiksema majanduslikult äratasuva toompihlakaistandiku suuruseks peetakse 2 ha.[7]
Toompihlakat kasvatatakse peamiselt ilutaimena, viljapuudena harva.[9] Puuviljanduse seisukohalt on perspektiivsed peaaegu kõik liigid. Viljadest saab valmistada mahla, kompotti ja moosi ning on võimalik ka kuivatada.[7] Toompihlakas on heaks meetaimeks.[9] Rahvameditsiinis kasutatakse toompihlakat angiini, stomatiidi, haavade raviks ja vererõhu alandamiseks.[7]
Hapete sisaldus on viljades väiksem ja suhkrute sisaldus suurem kui enamikul Eestis kasvavatel marjakultuuridel. Viljades leidub vaske, rauda, joodi ja koobaltit. C-vitamiini sisaldus on keskmiselt 30 mg / 100 g. Toompihlaka viljad sisaldavad palju värv- ja parkaineid, jäädes alla vaid mustale arooniale.[7]
Toompihlakas (Amelanchier) on kõrgemakasvuliste põõsaste või madalate puude perekond, mis koosneb umbes 25 liigist.
Tuomipihlajat (Amelanchier) on ruusukasvien (Rosaceae) heimoon kuuluva suku. Lajeista suurin osa kasvaa alkuperäisenä Pohjois-Amerikan lauhkealla vyöhykkeellä. Monia tuomipihlajalajeja käytetään koriste- tai marjakasveina.[1]
Tuomipihlajat ovat kesävihantia yksikotisia pensaita tai pieniä puita. Lajit tekevät usein maarönsyjä. Lehdet kasvavat kierteisesti. Lehtilapa on ehyt ja sahalaitainen. Kukinto on tavallisesti terttu. Kukat ovat kaksineuvoisia ja teriö valkoinen. Hedelmä on sininen tai tumman sinipunainen vahapeitteinen pohjusmarja.[2]
Marjatuomipihlajasta on jalostettu marjanviljelyyn lajikkeita. Näitä lajikkeita kutsutaan nimellä saskatoon. Näitä lajikkeita ovat "Smokey", "Thiessen", "Martin", "Regent Northline" ja "Honeywood".[3]
Suomessa iso- ja marjatuomipihlaja menestyvät Lapissa saakka (kasvuvyöhykkeet I–VI), mutta ruso- ja sirotuomipihlaja menestyvät vain Keski-Suomeen saakka.
Tuomipihlajat (Amelanchier) on ruusukasvien (Rosaceae) heimoon kuuluva suku. Lajeista suurin osa kasvaa alkuperäisenä Pohjois-Amerikan lauhkealla vyöhykkeellä. Monia tuomipihlajalajeja käytetään koriste- tai marjakasveina.
Amelanchier
Amélanchier est un genre d'arbrisseaux ou parfois d'arbustes composé de 26 espèces et appartenant à la famille des Rosaceae, sous-famille des Maloideae. Il est originaire d'Amérique du Nord, d'Asie (2 espèces) et d'Europe (1 seule espèce, Amelanchier ovalis).
Aux États-Unis, il est dit que l'amélanchier « ouvre et ferme la saison végétale »[réf. souhaitée]. Dans l'Europe médiévale, l'amélanchier, surnommé l'« arbre aux oiseaux », était souvent planté dans le jardin des simples des monastères ou dans les cloîtres.
Les amélanchiers, 3 à 5 mètres de haut pour 1 à 3 mètres de large, prospèrent principalement sur des sols acides et surtout pas calcaires à l'exeption de l'(A. ovalis qui est basophile). L'amélanchier a besoin d'une terre riche, profonde, fraîche, consistante. Ses feuilles sont caduques, simples, vertes et prennent de belles couleurs cuivre et pourpre en automne. L'amélanchier supporte des températures très froides, jusqu'à –30 °C, mais craint les étés trop secs et les vents desséchants. Il peut donc être nécessaire durant l'été de protéger le pied de l'arbre afin de lui conserver son humidité en empêchant l'évaporation du sol.
Les amélanchiers ont des fleurs étoilées généralement blanches, en grappes terminales, plus ou moins roses selon les variétés. Le calice est pentalobé. Les pétales sont généralement oblongs-obovés. Les étamines sont nombreuses et le pistil est formé de 5 carpelles fermés et concrescents en un ovaire pentaloculaire, surmonté de 5 styles unis à la base. La floraison est brève et ne dépasse pas une dizaine de jours courant avril ; les fleurs exhalent un parfum doux légèrement vanillé.
Les fleurs donnent des piridions qui ressemblent à des baies rouges ou noires, et sont comestibles. Ce sont des fruits décaloculaires (à dix loges), par l'établissement de fausses cloisons. Ces fruits sont appelés amélanches (ou saskatoon en amérique, mot de la langue Cri, d'où l'autre expression les désignant, « baies de Saskatoon »[1].)
Les fruits sont nommés amélanches et sont comestibles crus ou cuits. Les plus appréciés sont ceux des A. alnifolia, A. laevis, A. lamarckii, A. stolonifera × A. grandiflora, A. confusa.
Ses fruits sont appréciés dans les confitures[2].
Au Québec, ils sont généralement mieux connus sous le nom de « poires sauvages[réf. souhaitée] ».
La taxonomie des amélanchiers est assez complexe. Selon les auteurs, certains taxons sont considérés comme espèces, sous-espèces, variétés ou même synonymes. De plus, la difficulté de différenciation des espèces est compliquée par le fait qu'elles s'hybrident naturellement entre elles et sont parfois polyploïdes (plus de deux exemplaires de chacun des chromosomes), ou se reproduisent par apomixie (fleurs non fécondées mais graines fertiles)[3].
Le nom « amélanchier » est dérivé de son fruit comestible, l'amélanche, nom féminin issu de l'occitan amalenca, mot d'origine ligure comme l'indique son suffixe -enc et son appellation méridionale alors qu'il est dénommé néflier sauvage ou arbre aux oiseaux en France d'oïl. Le mot désigne en effet l'espèce indigène de Provence (Amelanchier ovalis, l'Amélanchier à feuilles ovales).
Amelanchier
Amélanchier est un genre d'arbrisseaux ou parfois d'arbustes composé de 26 espèces et appartenant à la famille des Rosaceae, sous-famille des Maloideae. Il est originaire d'Amérique du Nord, d'Asie (2 espèces) et d'Europe (1 seule espèce, Amelanchier ovalis).
Aux États-Unis, il est dit que l'amélanchier « ouvre et ferme la saison végétale »[réf. souhaitée]. Dans l'Europe médiévale, l'amélanchier, surnommé l'« arbre aux oiseaux », était souvent planté dans le jardin des simples des monastères ou dans les cloîtres.
Merala (krušvica, kozja jabučica; lat. Amelanchier), ime je za biljni rod niskih listopadnih grmova iz porodice ružovki (Rosaceae). Merala je rasporstranjena po brdskim područijima sjeverne polutke sa umjerenom klimom. U Hrvatskoj je rasprostranjena vrsta Amelanchier ovalis. Postoje brojne odlike(oko 100) koje se koriste u hortikulturi ,te kao voće ( u SAD,Rusiji i Kanadi - Amelamchier alnifolia sorte"Balerina","Forestburg","Honeywood","Krasnojarskaja","Mandam").Prvo spominjanje uzgoja merale kao voćke javlja se još 1596. godine.[1]
To je listopadni grm ili drvce koje naraste 4 do 6 metara, maksimalno 8. Cvate u travnju sitnim snježnobijelim cvjetovima skupljenim u uspravne bogate cvatove, a dozrijeva od lipnja do kolovoza. Plod joj je crvenocrna bobica, jestiva i blago kiselog okusa, te bogata vitaminima. Voli kisela tla i puno sunca.
U Hrvatskoj na području Istre raste vrsta Amelanchier ovalis.
Sinonimi
Plodovi sadrže do 10% šećera,do 1% organskih kiselina,te do 40 mg% vitamina C.[2].
Grlić,Lj. Samoniklo jestivo bilje,Zagreb 1980
Amelanchier utahensis
Amelanchier x grandiflora
Amelanchier lamarckii
melanchier alnifolia var. semmiintegrifolia, plod
Amelanchier arborea
Merala (krušvica, kozja jabučica; lat. Amelanchier), ime je za biljni rod niskih listopadnih grmova iz porodice ružovki (Rosaceae). Merala je rasporstranjena po brdskim područijima sjeverne polutke sa umjerenom klimom. U Hrvatskoj je rasprostranjena vrsta Amelanchier ovalis. Postoje brojne odlike(oko 100) koje se koriste u hortikulturi ,te kao voće ( u SAD,Rusiji i Kanadi - Amelamchier alnifolia sorte"Balerina","Forestburg","Honeywood","Krasnojarskaja","Mandam").Prvo spominjanje uzgoja merale kao voćke javlja se još 1596. godine.
To je listopadni grm ili drvce koje naraste 4 do 6 metara, maksimalno 8. Cvate u travnju sitnim snježnobijelim cvjetovima skupljenim u uspravne bogate cvatove, a dozrijeva od lipnja do kolovoza. Plod joj je crvenocrna bobica, jestiva i blago kiselog okusa, te bogata vitaminima. Voli kisela tla i puno sunca.
U Hrvatskoj na području Istre raste vrsta Amelanchier ovalis.
Muchownik[1] (Amelanchier) je ród ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Wědomostne mjeno pochadźa z francoskeho słowa la mélanche přez wopačne wottorhnjenje artikla (l'amélanche) a přidaće štomoweho sufiksa -ier.
Najmjeńše družiny su w lěće zelene kerki abo małke štomy.
Měnjate łopjena su jednore, owalne a zubate abo karbowane.
Běłe kćenja su dołhe a wuske, steja w kićowych kwětnistwach a so před dospołnym rozwićom lisćowych łopjenow jewja.
Kćenja so wot insektow wopróša.
Płody su małke, jědźne, jahodojte jabłukowe płody. Zrałe płody su purpurowe abo čorne a normalnje słódko słodźa. Wone so wot ptačkow žeru.
Symjenja so wot ptačkow rozšěrjuja.
Rostliny su relatiwnje njenaročne. Ma radšo wapnite pódy. Někotre družiny najlěpje rostu na trawoporosćenych swětlinach w škiće druhich štomow.
K rodej Muchownik (Amelanchier) so 25 družinow w Euraziji a sewjernej Americe liči, při čimž rozšěrjenske ćežišćo je sewjerna Amerika. W srjedźnej Europje je jenož 1 domjaca, a to prawy muchownik (Amelanchier ovalis).
Někotre družiny so jako pyšne kerki w zahrodach a parkach plahuja.
« Muchownik » w druhich wikimediskich projektach :
Jeli eksistuje w druhej rěči hižo bóle wuwity nastawk ze samsnej temu, potom přełožuj a dodawaj z njeho.
Jeli nastawk ma wjace hač jedyn njedostatk, wužiwaj prošu předłohu {{Předźěłuj}}. Nimo toho so awtomatisce kategorija Kategorija:Zarodk wo botanice doda.
Muchownik (Amelanchier) je ród ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Amelanchier è un genere di piante angiosperme della famiglia delle Rosaceae di origine nordamericana. Sul territorio italiano è spontanea solo Amelanchier ovalis Medik. Nell'Italia settentrionale si trova talvolta come naturalizzata anche Amelanchier canadensis (L.) Medik.
Le varie specie di Amelanchier crescono da 0,2 m fino a 20 m di altezza. Alcune sono piccoli alberi, alcune sono arbusti a forma di ciuffo ed altre ancora formano ampie, basse, macchie arbustive.
La corteccia è solitamente di color grigio anche se di rado la si trova color marrone, di apparenza liscia ha fessurazione quando più anziana.
Le foglie sono decidue, cauline, alterne, semplici, da lanceolate a ellittiche a orbiculate, misurano circa 0,5-10 x 0,5-5,5 cm, con superficie superiore liscia. Le infiorescenze sono terminali, con 1-20 fiori, eretti o cadenti, sia in gruppi di 1-4 fiori, o in racemi con 4-20 fiori.
I fiori sono formati da cinque petali di colore bianco (raramente un po' rosa, giallo, o striato di rosso), lunghi 2,6–25 mm. I fiori appaiono in primavera.
Il frutto è una bacca simile al mirtillo, si colora dal rosso al viola al quasi nero a completa maturazione, ha un diametro di 5–15 mm. Le bacche dal gusto deliziosamente dolce che ricorda l'uva spina sono commestibili e ricchi di vitamine.
I fiori degli amelanchier sono ottimi come melliferi e bottinati dalle api, ma sono rare queste piante e non si riesce a produrre del miele.
Amelanchier è un genere di piante angiosperme della famiglia delle Rosaceae di origine nordamericana. Sul territorio italiano è spontanea solo Amelanchier ovalis Medik. Nell'Italia settentrionale si trova talvolta come naturalizzata anche Amelanchier canadensis (L.) Medik.
Medlieva (lot. Amelanchier, angl. Serviceberry, vok. Felsenbirnen) – erškėtinių (Rosaceae) šeimos obelinių (Maloideae) pošeimio augalų gentis.
Prancūziškai amelanche – saldus, kaip medus (augalo vaisiai saldūs).
Lietuvoje medlieva dar žinoma kaip karintas, ameliankis, lucė.
Žinoma apie 25 rūšis:
Lietuvoje savaime augančių nėra. Auginamos 4 rūšys:
Amelanchier lamarckii
Amelanchier ovalis
Medlieva (lot. Amelanchier, angl. Serviceberry, vok. Felsenbirnen) – erškėtinių (Rosaceae) šeimos obelinių (Maloideae) pošeimio augalų gentis.
Prancūziškai amelanche – saldus, kaip medus (augalo vaisiai saldūs).
Lietuvoje medlieva dar žinoma kaip karintas, ameliankis, lucė.
krentenboompje (Amelanchier) is een geslacht van ongeveer 25 soorten struiken uit de rozenfamilie. Het geslacht is inheems in de gematigde gebieden van het noordelijk halfrond. De meeste soorten komen voor in Noord-Amerika, enkele soorten komen in Eurazië voor.
De naam Amelanchier is afgeleid van de amelanche, de Franse naam voor de vrucht van het Europees krentenboompje.
Het krentenboompje is een breeduitgroeiende, bladverliezende struik die maximaal 10 meter hoog kan worden. In Drenthe, Overijssel en Limburg komt hij vaak verwilderd voor.
Een aantal van de circa 25 soorten:
De naam van de stad Saskatoon in Saskatchewan is afgeleid van het woord misaaskwatoomin, de naam voor het Amerikaans krentenboompje in de indiaanse taal Cree.
krentenboompje (Amelanchier) is een geslacht van ongeveer 25 soorten struiken uit de rozenfamilie. Het geslacht is inheems in de gematigde gebieden van het noordelijk halfrond. De meeste soorten komen voor in Noord-Amerika, enkele soorten komen in Eurazië voor.
De naam Amelanchier is afgeleid van de amelanche, de Franse naam voor de vrucht van het Europees krentenboompje.
Het krentenboompje is een breeduitgroeiende, bladverliezende struik die maximaal 10 meter hoog kan worden. In Drenthe, Overijssel en Limburg komt hij vaak verwilderd voor.
Blåheggslekta (Amelanchier) er en slekt med løvfellende busker og små trær i rosefamilien. De er populære hageplanter, men forvilles lett og kan opptre som invaderende arter. På norsk ble slekta tidligere ble kalt søtmispel, og de vanlige dyrkede artene omtales i litteraturen med minst to forskjellige norske navn.
De blir 2–25 m høye og danner ofte tette buskas. Stammene er opprette med som regel grå bark. Torner forekommer aldri, og unge skudd kan være hårete eller glatte. Bladene sitter spredt, er hele, elliptiske til eggrunde og har tannet bladrand. Akselbladene faller tidlig av. Høstfargen er ofte vakker. De tvekjønnede blomstene sitter i klaser. Det er fem hvite, ofte smale, kronblad, fem grifler og mange pollenbærere. Frukten er en kjernefrukt der begerbladene sitter igjen. Kjernehuset er lite utviklet, så frukten minner om et bær.[1][2]
Alle artene er lyskrevende, og de forekommer helst tidlig i den økologiske suksesjonen. Typiske voksesteder er åpen skog, steinete steder og vannkanter. Fruktene er ettertraktet av fugler og andre dyr. Antall arter oppgis til mellom 6 og 33 i ulike publikasjoner. Artene er vanskelige å skille fra hverandre ettersom de morfologiske karakterene er variable. Systematikken kompliseres ved at apomiksis og hybridisering er vanlig.[3]
De aller fleste artene hører hjemme i Nord-Amerika, og nordlige USA og sørlige Canada har det største mangfoldet. Det er to arter i Øst-Asia. Prydblåhegg (A. ovalis) vokser i Europa, Nord-Afrika og Sørvest-Asia, mens Amelanchier parviflora kun forekommer i Hellas og Tyrkia. Fem arter med amerikansk opprinnelse er naturalisert i Europa. Kanadablåhegg (A. lamarckii) dyrkes og finnes forvillet i Europa. Den er en hybrid mellom to nordamerikanske arter, men finnes ikke naturlig i Nord-Amerika.[1][3][4][5]
Artene i blåheggslekta er populære hageplanter ettersom de har store mengder hvite blomster om våren og blad med vakre høstfarger. Det hender også at de blir dyrket for fruktens skyld, spesielt taggblåhegg. De fire vanligste artene i Norge er[6][7]
Fruktene til artene i blåheggslekta er ettertraktet av fugler, og de kan derfor spre seg hurtig og langt. Når de etablerer seg i naturen, kan de fortrenge stedegne busker, skape busksjikt der de ikke finnes naturlig og forstyrre balansen mellom busker med frukt og fruktetende fugler. Artsdatabanken har vurdert invasjonspotensialet til de fire artene som er funnet forvillet i Norge.
Artene med status svært høy risiko skårer fire poeng av fire i «invasjon», det vil si artens spredningsevne, og tre poeng av fire i «effekt», det vil si artens effekt på økosystemer.
Viltvoksende taggblåhegg i Washington
Blomstrende Amelanchier asiatica
Blomster hos Amelanchier wiegandii
Frukt hos Amelanchier utahensis
Høstfarge i en amerikansk skog
Blåheggslekta (Amelanchier) er en slekt med løvfellende busker og små trær i rosefamilien. De er populære hageplanter, men forvilles lett og kan opptre som invaderende arter. På norsk ble slekta tidligere ble kalt søtmispel, og de vanlige dyrkede artene omtales i litteraturen med minst to forskjellige norske navn.
Świdośliwka, świdośliwa (Amelanchier Medik.) – rodzaj krzewów lub niewielkich liściastych drzew z rodziny różowatych. Ogółem znanych jest około 25 gatunków, z czego największe areały skupiają się w Kanadzie i krajach europejskich: Finlandii, Litwie i Łotwie. Ostateczna systematyka rodzaju Amelanchier długo stanowiła problem, spowodowany niemożnością oszacowania właściwiej liczby przynależnych do rodzaju gatunków (rozbieżność od 6 do 30). Głównym źródłem trudności była zmienność osobnicza, spowodowana apomiksją i poliploidyzacją. Rodzaj ceniony ze względu na jadalne owoce. Gatunkiem typowym jest Amelanchier ovalis Medikus[2].
Malacomeles (Decne.) Engl., Peraphyllum Nutt.
Rodzaj z plemienia Pyreae, podrodziny Spiraeoideae (dawniej Pomoideae) z rodziny różowatych Rosaceae, rzędu różowców Rosales w obrębie kladu różowych obejmującego część roślin okrytonasiennych[4][1].
Owoce kilku gatunków są doskonałe do jedzenia na surowo[potrzebny przypis], choć ich popularność wśród ptaków znacznie utrudnia zbiory. W krajach, w których uprawa jest rozpowszechniona na większą skalę owoce wykorzystywane są w przemyśle przetwórczym. Sadzone również w przydomowych ogródkach jako drzewa owocowe są źródłem smacznych jagód wykorzystywanych do ciast i dżemów. Niektóre gatunki są bardzo popularne jako krzewy ozdobne, uprawiane dla ich kwiatów, i wdzięcznie przebarwiających się jesienią liści. Wszystkie odmiany mają zbliżone wymagania – dobrze przepuszczalną glebę, odkryte stanowiska, zapewniające właściwą cyrkulację powietrza, chroniące przed chorobami liści i właściwe nawodnienie, szczególnie w okresie suszy. Drewno świdośliwy jest brązowe, twarde i ciężkie. Twardziel barwy czerwonawo-brązowej, biel jaśniejsza. Wykorzystywane do produkcji stylisk, rękojeści i wędek.
Świdośliwka, świdośliwa (Amelanchier Medik.) – rodzaj krzewów lub niewielkich liściastych drzew z rodziny różowatych. Ogółem znanych jest około 25 gatunków, z czego największe areały skupiają się w Kanadzie i krajach europejskich: Finlandii, Litwie i Łotwie. Ostateczna systematyka rodzaju Amelanchier długo stanowiła problem, spowodowany niemożnością oszacowania właściwiej liczby przynależnych do rodzaju gatunków (rozbieżność od 6 do 30). Głównym źródłem trudności była zmienność osobnicza, spowodowana apomiksją i poliploidyzacją. Rodzaj ceniony ze względu na jadalne owoce. Gatunkiem typowym jest Amelanchier ovalis Medikus.
Amelanchier é um género botânico pertencente à família Rosaceae. Em Portugal é conhecido por Amelanqueiro.[1]
Amelanchier Medik. (Philos. Bot. 1: 155. 1789). Espécie tipo: Amelanchier ovalis Medik. (Mespilus amelanchier L.)
Possíveis sinónimos:
Espécies pertencentes ao género Amelanchier:[2]
Amelanchier é um género botânico pertencente à família Rosaceae. Em Portugal é conhecido por Amelanqueiro.
Muchovník (Amelanchier) je rod s asi 20 druhmi kríkov a malých opadavých stromov z čeľade ružovitých .
Rod je pôvodný v teplých oblastiach severnej pologule , rastie predovšetkým v týchto oblastiach na stanovištiach, kde prebieha štádium ranej sukcesie . Najviac druhov je v Severnej Amerike , obzvlášť v USA a Kanade . V Európe je pôvodný muchovník vajcovitý (Amelanchier ovalis), výskytom zasahuje až na južné Slovensko. Predtým sa vyskytoval len na vápencoch Karpát, teraz aj vďaka pestovaniu v záhradkách splaňuje. V USA muchovník rastie ako pôvodná drevina vo všetkých štátoch, okrem Havaja. Dva druhy muchovníka nájdeme v Ázii . Tieto rastliny sú záhradnícky cenné a ich plody sú dôležité pre divoké zvieratá. Ľuďom je ovocie muchovníka takmer neznáme, na jedenie ho priemyselne pestujú len v niektorých lokalitách, sa sušené užívali ako náhradka hrozienok. [L 1] [L 2] [1]
Muchovníky rastú do 0,2-20 m výšky ako riedke drevité kríky alebo malé stromy so vzpriamenými kmienkami. Kôra je sivá alebo menej často hnedá, hladká alebo popraskaná u starších stromov. Listy sú opadavé, stopkaté, striedavé, jednoduché, rôzne eliptické až okrúhle, 0,5-10 × 0,5-5,5 cm veľké, od tenkých po kožovité, s povrchmi hladkými alebo husto ochlpenými v kvete a v dospelosti. Listy sa na jeseň výrazne sfarbia do červena, alebo oranžova. Kvetenstvo je zostavené vo vzpriamených, alebo previsnutých strapcoch, s 1-20 kvetmi, a to buď v zoskupení jedného až štyroch kvetov, alebo strapci s 4-20 kvetmi. V kvete je päť bielych (vzácne trochu ružových) okrúhlych lístkov, 2,6-25 mm dlhých. Kvety niektorých druhov sa objavujú na začiatku jari, v marci, ďalšie výnimočne kvitnú ešte v júni. Letné kvitnutia sú vzácne, pretože ide o obdobie, kedy kvitne len málo kríkov. Plodom je malvica, vo farbe od červenej cez fialovú až po takmer čiernu, 5-15 mm veľká, v škále chuťou od sladkastej, šťavnaté po suchú a mdlú. Zreje v lete. Chuť plodov je v popisoch ovplyvnená.
Severoamerické druhy v taxonómii sú uvedené vo Flora of North America; [L 3] . Ázijské druhy v Flora of China; [2] a európske druhy vo Flora Europaea. [3]
Názov Amelanchier je pravdepodobne odvodený od provensálskeho slová pre strom Amelanchier ovalis . Americké meno serviceberry pochádza z podobnosti s ovocím podobajucemu sa európskym jarabinám . Juneberry odkazuje na určitý druh ovocia zrejúce v júni. Meno Saskatoon vzniklo z indiánskych mien misâskwatômina (misāskwatōmina, misaaskwatoomina) pre Amelanchier alnifolia. Mesto Saskatoon , Saskatchewan je pomenované podľa neho. Slovenské botanické meno pre Amelanchier je muchovník.
Plody muchovníka majú miesto v ľudovom liečiteľstve, obsahujú veľké množstvo vitamínu C, B2, farbivá (anthokyany, ktorým sa prisudzuje účinnosť proti rakovine) a zdraviu prospešné minerály. Plody celkovo podporujú odolnosť organizmu, pôsobia preventívne proti žalúdočným chorobám a pri onkologických ochoreniach možno plody muchovníka podávať ako podporný doplnok stravy. Pri žalúdočných a črevných ťažkostiach sa môže podávať čaj zo sušených listov.
Všetky muchovníky potrebujú podobné podmienky. Ak majú dobre rásť, vyžadujú slnečné stanovište, ale všetky znášajú aj polotieň. Dôležitá je dobrá drenáž a prúdenie vzduchu (inak trpia listovými chorobami). Znášajú aj znečistené ovzdušia. Väčšina druhov je na Slovensku a v Česku mrazuvzdorná. Muchovník olšolistý znáša mrazy až -40 ° C. Vhodná je vlaha počas suchého obdobia, ale znášajú dobre aj sucho. Zvláštnu starostlivosť teda nepotrebujú, môžeme ich prihnojovať bežnými priemyselnými hnojivami, ich vegetatívny rast nie je po dosiahnutí asi 1m výšky i s prihnojovaním nijako silný. Drevo je hnedé, pevné a ťažké. Vnútorná časť je červenkasto-hnedá a drevo je svetlejšie farby. Môže byť použité pre rybárske prúty.
Rozmnožuje sa výsevom na jar, delením a štepením. Muchovník sa rozmnožuje ľahko, vrúbľovaním na ďalšie druhy, ako sú hloh (Crataegus) a jarabiny, sú často úspešné. Po vrúbľovaní pozorujeme po určitú dobu slabnutie rastu.
Je bežne uvádzať, že Amelanchier lamarckii , široko pestovaný a naturalizovaný v Európe, kam bol privezený v 17. storočí, je pôvodom zo Severnej Ameriky, pravdepodobne z východnej Kanady. V súčasnosti nie je známe, že by sa vyskytoval vo voľnej prírode, a je pravdepodobne hybridného pôvodu, ako kríženec medzi A. laevis, a buď A. arborea alebo A. canadensis. [L 4] [L 5]
Muchovník (Amelanchier) je rod s asi 20 druhmi kríkov a malých opadavých stromov z čeľade ružovitých .
Häggmispelsläktet (Amelanchier)[1]:[2] är ett växtsläkte i familjen rosväxter med cirka 25 arter i Europa, Asien och Nordamerika.
Beskrivning. Häggmispel är en lövfällande buske eller ett litet träd som kan bli upp till fyra meter hög. Grenarna saknar tornar. Bladen sitter strödda och är elliptiska till äggrunda med sågad kant, som unga är de gråludna. Häggmispel blommar i maj-juni med vita blommor. Blommorna sitter i upprätta klasar från bladiga kortskott. Kronbladen är omvänt äggrunda, tydligt bredare i spetsen, de blir upp till en centimeter långa och är ungefär dubbelt så långa som breda. Kronbladen överlappar varandra vilket gör att blommorna ser kompakta ut. Frukten är rund och svartblå, i spetsen är den tätt hårig och foderbladen är snett uppåtriktade.
Häggmispel är, tillsammans med svensk häggmispel (A. confusa), den art som oftast förekommer som förvildad. Svensk häggmispel skiljs genom längre och smalare kronblad som är ungefär tre gånger så långa som breda, och frukter med nedböjda foderblad. Arten sen häggmispel (A. alnifolia) har blad med grovt sågad kant, och unga blad som vanligen är kala.
Utbredning. Häggmispel förekommer förvildad och naturaliserad i södra och mellersta Sverige. Första fynduppgift är från Uppland och publicerades 1901 (Hylander 1971).
Användning. Häggmispel odlas ibland som prydnadsbuske.
Wikimedia Commons har media som rör Amelanchier.
Wikispecies har information om Amelanchier.
Häggmispelsläktet (Amelanchier): är ett växtsläkte i familjen rosväxter med cirka 25 arter i Europa, Asien och Nordamerika.
Beskrivning. Häggmispel är en lövfällande buske eller ett litet träd som kan bli upp till fyra meter hög. Grenarna saknar tornar. Bladen sitter strödda och är elliptiska till äggrunda med sågad kant, som unga är de gråludna. Häggmispel blommar i maj-juni med vita blommor. Blommorna sitter i upprätta klasar från bladiga kortskott. Kronbladen är omvänt äggrunda, tydligt bredare i spetsen, de blir upp till en centimeter långa och är ungefär dubbelt så långa som breda. Kronbladen överlappar varandra vilket gör att blommorna ser kompakta ut. Frukten är rund och svartblå, i spetsen är den tätt hårig och foderbladen är snett uppåtriktade.
Häggmispel är, tillsammans med svensk häggmispel (A. confusa), den art som oftast förekommer som förvildad. Svensk häggmispel skiljs genom längre och smalare kronblad som är ungefär tre gånger så långa som breda, och frukter med nedböjda foderblad. Arten sen häggmispel (A. alnifolia) har blad med grovt sågad kant, och unga blad som vanligen är kala.
Utbredning. Häggmispel förekommer förvildad och naturaliserad i södra och mellersta Sverige. Första fynduppgift är från Uppland och publicerades 1901 (Hylander 1971).
Användning. Häggmispel odlas ibland som prydnadsbuske.
Taşarmudu (Amelanchier cinsi), Kuzey Amerika'nın serin ve ılıman bölgeleri bu cinsin anavatanı olarak bilinir. Birçok türü Amerika Birleşik Devletlerinde Hawaii hariç her bölgede doğal olarak yetişir. Tuzlu topraklara dayanıklı bir bitkidir.
Taşarmutlarının pek çoğu türü Türkiye'de doğal olarak yetişmektedir. Grimsi-kızıl olan yeni yapraklar sonradan parlak yeşile dönerler. Kırmızı meyveleri vardır. Meyveleri vahşi hayvanlar tarafından yenir. Özellikle ABD ve Kanada'da meyveleri için yetiştirilen ve tarımı yapılan türleri de vardır. Anavatanı ABD ve Kanada olan Saskatoon üzümü de denen Amelanchier alnifolia türü tarımı yapılan en önemli türlerinden biri olup Türkiye'ye bu tür ithal edilip deneme üretimine ve satışına başlanmıştır. Üretilmeleri; tohum ve ayırma ile olur.
İki çenekliler ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. Taşarmudu (Amelanchier cinsi), Kuzey Amerika'nın serin ve ılıman bölgeleri bu cinsin anavatanı olarak bilinir. Birçok türü Amerika Birleşik Devletlerinde Hawaii hariç her bölgede doğal olarak yetişir. Tuzlu topraklara dayanıklı bir bitkidir.
Taşarmutlarının pek çoğu türü Türkiye'de doğal olarak yetişmektedir. Grimsi-kızıl olan yeni yapraklar sonradan parlak yeşile dönerler. Kırmızı meyveleri vardır. Meyveleri vahşi hayvanlar tarafından yenir. Özellikle ABD ve Kanada'da meyveleri için yetiştirilen ve tarımı yapılan türleri de vardır. Anavatanı ABD ve Kanada olan Saskatoon üzümü de denen Amelanchier alnifolia türü tarımı yapılan en önemli türlerinden biri olup Türkiye'ye bu tür ithal edilip deneme üretimine ve satışına başlanmıştır. Üretilmeleri; tohum ve ayırma ile olur.
Листя просте, округлої або овальної форми, на черешках, дрібно- або крупнозубчасті по краях, зверху темно-зелені, знизу блідо-зелені, восени жовто-червоні або темно-червоні.
Квіти численні, білі або кремові, зібрані в волоть на кінцях пагонів. Зав'язь нижня. Маточка одна. Особливо рясне цвітіння і плодоношення буває на верхівкових пагонах минулого року.
Плід — ягода синювато-чорного або червонувато-фіолетового кольору, із сизим нальотом, діаметром до 10 мм, їстівна, солодка, достигає в липні — серпні.
Плоди містять до 12 % цукрів, близько 1 % кислоти, 0,5 % дубильних речовин, близько 40 мг% вітаміну C, каротин, барвники.
Відомі 19[1] видів ірги, які ростуть в помірному поясі Північної півкулі: Північна Америка, Північна Африка, Центральна і Південна Європа, Кавказ, Крим, Японія, і декілька гібридних форм.
Легко пристосовуються до зовнішніх умов, широко розповсюдилась по світу, зокрема в Україні. Часто зустрічається в дикому вигляді. Насіння розповсюджується птахами.
Рід Ірга налічує понад 10 видів.
Розмножують іргу висіванням насіння, живцюванням, кореневими паростками і поділом куща. Розростання кущів відбувається за рахунок кореневих пагонів.
Рясне цвітіння, декоративні плоди, вишукане осіннє забарвлення листя, невибагливість до ґрунту, посухостійкість, скороплідність, швидкий ріст, зимостійкість[en], щорічне плодоношення — все це робить іргу дуже цінною рослиною для садівника.
Легко переносить підстригання, маючи 15—20 і більше ростових пагонів.
Також є однією з надійних і витривалих підщеп для карликових грушок та яблунь.
Плоди вживаються в їжу свіжими, перероблюються на варення, пастилу, желе, вино. Сухі плоди — складова частина компотів і киселю із сухофруктів, надає їм гарне забарвлення.
Багато вітаміну Р дозволяє рекомендувати плоди ірги і соки з неї людям похилого віку для зміцнення стінок судин і підвищення їхньої еластичності, попередження інфаркту міокарда і варикозного розширення вен. Плоди ірги — хороший полівітамінний засіб, їх застосовують для лікування гіпо- і авітамінозів. Ірга нормалізує сон і зміцнює організм. Вживання настоянки квіток ірги нормалізує роботу серця і знижує кров'яний тиск. В народній медицині сік використовується для полоскання горла при ангінах, запаленнях порожнини рота, відвари кори і листя — як в'яжучий і обволікаючий засіб. Сік свіжих плодів має в'яжучі властивості і використовується як лікувальний напій при розладах кишківника.
Це незавершена стаття про Розові.Amelanchier là một chi thực vật có hoa trong họ Hoa hồng.[1]
Amelanchier là một chi thực vật có hoa trong họ Hoa hồng.
Известны 19[7] видов ирги, произрастающих в умеренном поясе Северного полушария: Северная Америка, Северная Африка, Центральная и Южная Европа, Кавказ, Крым, Япония, и несколько гибридных форм.
Легко приспосабливаясь к условиям, широко расходится по миру, в том числе и в России. Нередко встречается одичавшей. Семена распространяются птицами.
По информации базы данных The Plant List, род включает 28 видов[8]:
Размножают иргу посевом семян, черенкованием, корневой порослью и делением куста. Разрастание кустов идёт за счет корневых отпрысков.
В качестве плодового растения ирга известна в Европе с XVI века. Сначала её возделывали в Англии, затем в Голландии. Ягоды шли на изготовление вина, напоминающего кагор. В XIX веке были осуществлены первые промышленные посадки в США и Канаде. Ирга там очень популярна и по сей день и культивируется как в приусадебных, так и в коммерческих садах. Центром селекционной работы на протяжении последних 60 лет является Канада, где получены сорта: «Альтаглоу» с плодами белого цвета, крупноплодный «Форестбург», ароматный «Пембина», «Смоуки». Хорошо зарекомендовали себя зимостойкие и сладкие: «Мунлейк», «Нельсон», «Старджион», «Слейт», «Регент», «Хонивуд». В России все эти сорта встречаются редко[9].
Обильное цветение, декоративные плоды, изысканная осенняя окраска листьев, нетребовательность к почвам, засухоустойчивость, скороплодность, быстрый рост, зимостойкость, ежегодное плодоношение — всё это делает иргу очень привлекательным растением для садовода.
Легко переносит стрижку, имея 15—20 и более ростовых побегов.
В северных районах России является одним из надёжных и выносливых подвоев для карликовых груш и яблонь.
Плоды употребляются в пищу свежими, перерабатываются на варенье, пастилу, желе, вино. Сухие плоды — составная часть компотов и киселей из сухофруктов, придающая им красивую окраску.
Обилие витамина Р позволяет рекомендовать плоды ирги и соки из них пожилым людям для укрепления стенок сосудов и повышения их эластичности, предупреждения инфаркта миокарда и варикозного расширения вен.
Плоды ирги — хорошее поливитаминное средство, их применяют для лечения гипо- и авитаминозов.
Ирга нормализует сон и укрепляет организм.
Применение настойки цветков ирги нормализует работу сердца и снижает кровяное давление.
В народной медицине сок из плодов ирги используется для полоскания горла при ангинах, воспалении полости рта, отвары коры и листьев ирги — как вяжущее и обволакивающее средство. Сок свежих плодов обладает вяжущими свойствами и используется как лечебный напиток при расстройствах кишечника.
Известны 19 видов ирги, произрастающих в умеренном поясе Северного полушария: Северная Америка, Северная Африка, Центральная и Южная Европа, Кавказ, Крым, Япония, и несколько гибридных форм.
Легко приспосабливаясь к условиям, широко расходится по миру, в том числе и в России. Нередко встречается одичавшей. Семена распространяются птицами.
ザイフリボク属（ザイフリボクぞく、学名：Amelanchier）はバラ科の属の一つ。約20種が分類される。
北アメリカ、アジア、ヨーロッパなど、北半球の温帯に分布する。アメリカではハワイを除く全州に自生し、カナダでも一般的に見られる。
アジアには2種、ヨーロッパには1種があるのみである。
日本においてはザイフリボクの他、アメリカ産のジューンベリーが果樹として親しまれている。
落葉で樹高は0.2-20mほど。5弁の花を咲かせ、果実は直径5-15mm、赤～黒紫に熟し、細かい種子を含む。果実や葉は野生動物や昆虫にも好まれる。
実生、挿し木、接木で容易に増やすことが出来る。特にサンザシ属やナナカマド属との接木の相性が良い。
その多様性ゆえ、分類が疑わしい種類がある。またナシ亜科ではなく、シモツケ亜科に分類すべきという意見があり、 いくつかの種がアポミクシスであることも判別を困難にしている[1]。
学名：Amelanchierは恐らくはヨーロッパ産のAmelanchier ovalisが、オック語でamalenquièrや amelanchièrと呼ばれていたことに由来すると言われている。
北アメリカではサービスベリー、ジューンベリー、サスカトゥーン、シャッドブッシュなど多くの呼称が種類、地域によって多様性を持って使用されている。サービスベリーは果実の形状が似たナナカマド(Sorbus)から、ジューンベリーは6月(June)に果実が熟す特徴から。サスカトゥーンは先住民族の言葉、misâskwatôminaが由来とされ、カナダのサスカトゥーン市の名称はここから取られた。また、シャッドブッシュは「アロサ(shad)が泳ぎ出す頃に開花する」という言い伝えより。
日本では、采配に似ている花から采振り木と呼ばれるようになり、現在に至る。
いくつかの種の果実はブルーベリーにも似た美味であり、生食に適する。北アメリカではパイやジャムの材料としてもポピュラーで、商業栽培されている種もある。
先住民族の間ではペミカンの香りづけ材料として利用されてきた。
一部の種は庭木や街路樹用としても大変人気があり、花、果実、紅葉を楽しむことが出来る。
材木は茶色で硬く重い。特に芯材になるほど重く、色も赤みが増す。工具や釣竿などに加工される。
17世紀にはAmelanchier lamarckiiがカナダからヨーロッパに持ち込まれ、現在では広い面積で栽培されている。
他にもいくつかの原種、交配品種が存在する。
ザイフリボク属（ザイフリボクぞく、学名：Amelanchier）はバラ科の属の一つ。約20種が分類される。
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(10791899965).jpg)
