Guidance for identification
Březovník obecný Piptoporus betulinus je houba z čeledě Botryosphaeriaceae řádu (Botryosphaeriales). Tento druh je rostlinný patogen napadající rod bříza (Betula), ale živící se i rozkladem dřevní hmoty tohoto druhu (je také saprofág).
Plodnice houby březovník obecný byly nalezeny u mumifikovaného muže nalezeného v Alpách nazývaného „Ötzi“.[1] Podle výzkumů provedených v souvislosti s nálezem březovník Piptoporus betulinus obsahuje toxické látky a kyseliny, které působí jako silné projímadlo a vede k silným ale krátce trvajícím průjmům. Objev naznačuje, že účinků houby si byl nalezený muž vědom a bojoval proti svým střevním parazitům a odměřenými dávkami plodnice houby.[1]
Tento druh březovníku obsahuje také oleje, které jsou toxické pro některé mnohobuněčné organismy a mají antiobiotické vlastnosti, působí proti mykobakteriím.[1] Houba je nejedlá. Někteří autoři ovšem uvádějí, že je jedlá ale nepříliš chutná.[2]
PIPTBE[3]
Podle EPPO a Biolib je pro patogena s označením březovník obecný Piptoporus betulinus používáno více rozdílných názvů, například Agarico-pulpa pseudoagaricon nebo Ungulina betulina.[2][3]
Potvrzen.
Chorošovitá houba. Límcovité plodnice, klobouk 5–20 cm široký, zcela hladký, bělavý, světle hnědý až narezle hnědý nebo šedavý, 2–5 cm silný, tvarem kopytovitý, ledvinovitý nebo vějířovitý. Plodnice je popisována jako okrouhlá nebo polokulovitá. U starších jedinců může být povrch rozpukaný. Je přisedlý nebo přirostlý třeňovitě zúženým bokem k substrátu. Rourky jsou drobné 0,2-0,8 cm vysoké, většinou však kratší, mají bílou až našedlou barvu. Plodnice je v mládí je měkká a šťavnatá, později vatovitě korkovitá, suchá, drobivá a velmi lehká.[2]
Vůně poněkud nakyslá a chuť taktéž mírně nakyslá.[2]
Plodnice se často objevují až na rostlině, která již na následky působení patogena uhynula. Červenohnědá hniloba dřeva.[L 1]Dřevo se rozpadá na kostičky mezi nimiž jsou plátky podhoubí. Napadení postupuje rychle z koruny směrem dolů, lámou se větve, kmen.
Březovník obecný je podobný též nejedlému, vzácnému pstřeňovci dubovému (Buglossoporus quercinus)[4] Ten se však vyskytuje na dubech.
Okraj plodnice je hladce ohrnutý dovnitř.
starší plodnice se poněkud liší tvarem a barvou od mladších.
Mladá měkká plodnice, zespodu.
Mladá plodnice seshora.
Starší, vyschlá, hmyzem provrtaná plodnice na padlém kmeni.
Způsobuje hnědou hnilobu, lámání větví a úhyn dřevin. Zničeno bývá až 2% dřevin v březových lesích v USA.
Někteří lidé jej používají na čajový vývar, v jeho dužnině byla totiž zjištěna látka betulin, která brzdí růst nádorových buněk.[2] Vzhledem k vedlejším účinkům se neuvažuje o použití houby proti nádorovému bujení v praxi.
Rozložené dřevo bříz se používalo ve Švýcarsku k čištění hodinových strojků, z dužniny houby se vyráběly korkovité hranolky pro sběratele hmyzu.[5]
Na březovníku Piptoporus betulinus parazituje houba masenka citrónová (Hypocrea lactea) a nedohub oranžový (Hypomyces aurantius).[2]
Roste ve smíšených lesích nebo březových hájích, parazituje na živých i odumřelých kmenech a větvích bříz.[5]
Omezení stresových faktorů.[L 1] Napadení často následuje po období sucha, mrazu, poškození ohněm. Pravidelně napadá starší stromy.
Krychličkový rozklad dřeva.
Napadení kmene.
Detail napadení.
Příhoda, Antonín, Lesnická fytopatologie, SZN, 1959, str.286
Obrázky, zvuky či videa k tématu březovník obecný ve Wikimedia Commons
Březovník obecný Piptoporus betulinus je houba z čeledě Botryosphaeriaceae řádu (Botryosphaeriales). Tento druh je rostlinný patogen napadající rod bříza (Betula), ale živící se i rozkladem dřevní hmoty tohoto druhu (je také saprofág).
Plodnice houby březovník obecný byly nalezeny u mumifikovaného muže nalezeného v Alpách nazývaného „Ötzi“. Podle výzkumů provedených v souvislosti s nálezem březovník Piptoporus betulinus obsahuje toxické látky a kyseliny, které působí jako silné projímadlo a vede k silným ale krátce trvajícím průjmům. Objev naznačuje, že účinků houby si byl nalezený muž vědom a bojoval proti svým střevním parazitům a odměřenými dávkami plodnice houby.
Tento druh březovníku obsahuje také oleje, které jsou toxické pro některé mnohobuněčné organismy a mají antiobiotické vlastnosti, působí proti mykobakteriím. Houba je nejedlá. Někteří autoři ovšem uvádějí, že je jedlá ale nepříliš chutná.
Der Birkenporling (Fomitopsis betulina[1][2], bis 2015 Piptoporus betulinus) ist ein Pilz aus der Familie der Baumschwammverwandten. Er befällt Birken und lebt in ihnen parasitär.
Der Birkenporling bildet einjährige Fruchtkörper, die sich von Juli bis November ausbilden. Zumeist treten die Fruchtkörper einzeln an Stammpartien auf, seltener auch dachziegelartig oder in Abständen zu vielen übereinander. Die befallenen Partien zeigen äußerlich in der Regel keine weiteren Schäden.[3]
Der Hut des Birkenporlings ist zunächst knollenartig geformt und wächst sich mit der Zeit zu einer unterseits flachen, oberseits kissen- oder nierenförmigen Gestalt aus. Er erreicht eine Breite von bis zu 30 cm und ragt etwa 5–20 cm aus der Borke heraus. Die Dicke des Hutes beträgt dabei ca. 2–7 cm. Die Ansatzstelle am Stamm ist stielartig verschmälert und weist nicht selten einen Buckel nach oben auf. Während die Huthaut zunächst glatt und weißlich-cremefarben ist, wandelt sich ihr Farbton mit fortschreitendem Alter ins Ockerbraune; bisweilen erhält sie durch den Bewuchs mit Algen eine grünliche Färbung. Sie lässt sich abziehen und wird mit der Zeit feldrig rissig. Der Hutrand ist für gewöhnlich regelmäßig nach unten gewölbt, in manchen Fällen auch wellig. Die Poren auf der Unterseite des Hutes sind jung weiß, mit zunehmendem Alter nehmen sie einen gräulichen Farbton an. Auf einen Millimeter kommen etwa zwei bis vier Poren. Die Röhren des Birkenporlings haben eine Länge von 1–8 mm.
Das Pilzfleisch ist anfangs weiß, saftig und weich, später wird es fester und trockener, mit einer Konsistenz, die an Kork erinnert. Der Geruch ist unbedeutend. Im Geschmack sind Birkenporlinge jedoch mit fortschreitendem Alter zunehmend bitter. Die Pilzsporen bilden ein weißes Pulver.[4][5][3][6]
Die Möglichkeit der Verwechslung besteht nur bei jungen Pilzen mit dem Zunderschwamm. Letzterer hat jedoch ein hellbraunes Pilzfleisch und verursacht eine Weißfäule (siehe Abschnitt Schadbild).[3]
Ein junger Fruchtkörper mit charakteristischer Knollenform und weißer, glatter Huthaut
Birkenporling auf einer gefallenen Birke, deutlich sichtbar der Buckel am Hutansatz
Porenoberfläche eines alten Fruchtkörpers
Birkenporling mit gewelltem Rand
Drei Birkenporlinge auf einem Birkenstamm.
Die Sporen des Birkenporlings zeigen unter dem Mikroskop ihre wurstartige Form. Sie haben eine Größe von 5–7 × 1,5–2 µm, besitzen eine glatte Oberfläche und sind durchscheinend. Sie sind nicht amyloid, jedoch allantoid (würstchenförmig); sie sitzen je zu zweien oder zu vieren auf den Basidien. Die Trama ist dimitisch, das heißt, sie besteht aus Skelett- und generativen Hyphen. Der Birkenporling hat keine Zystiden.[5][7]
Der Birkenporling verursacht in der Birke eine starke Braunfäule. Das Holz des befallenen Baums wird brüchig und verfärbt sich dunkelbraun (Würfelbruch). Zwischen den Bruchlinien des Holzes findet sich das Mycel des Pilzes. Die Folge ist meist Windbruch auf Höhe des Befalls.[8]
Der Birkenporling befällt ausschließlich Birken. Für gewöhnlich dringt der Pilz über Abbruchstellen von Zweigen, wo das Xylem freigelegt wurde, in alte, absterbende Bäume ein. Dabei baut er die Zellulose des Baumes ab, was an der Holzsubstanz zu massiven Verlusten führt. Innerhalb von drei Monaten kann der Baum in den befallenen Bereichen so 50–70 % seiner Masse verlieren. Dies ist schwerwiegend, da Birken nur etwa 20 % Masseanteil an Lignin enthalten. Da es sich bei diesen Zahlen jedoch um Labormessungen handelt, kann nicht ohne Weiteres auf die freie Natur geschlossen werden. So wurden in Birkenwäldern auch Exemplare gefunden, die das Holz gefallener Bäume auch nach fünf Jahren noch befielen; die Zersetzung des Holzes lief dementsprechend weit langsamer ab.[9]
Birkenporlinge sind mesophil, d. h., sie bevorzugen eine Temperatur von 25 °C. Ab einer Temperatur von 30 °C stockt ihr Wachstum, das Temperaturminimum für den Wuchs liegt bei etwa 7–9 °C. Dem entspricht folglich auch die Verbreitung des Pilzes: er findet sich überall in Nordamerika und Eurasien, wo während der Ausbildung seines Fruchtkörpers diese Temperaturen herrschen und ein Bestand an Birken existiert.
Gleichzeitig ist der Birkenporling auch auf den Verbleib der Rinde am Holz angewiesen, da sie den Feuchtigkeitsgehalt des Holzes auch langfristig stabil hält, wobei der Pilz zwischen 35 und 100 % Feuchtigkeitsgehalt benötigt. Zudem enthält sie für den Pilz notwendige Inhaltsstoffe wie Tannine.[9]
Der Birkenporling wird oft von mycetophagen Schädlingen befallen, wobei es sich in der Regel um Insekten und Milben handelt. Dabei wird der Fruchtkörper in den ersten sechs Monaten besonders von Tetratoma fungorum befallen, abgestorbene Pilze werden vorwiegend von Cis bilamellatus zersetzt; bei beiden Arten handelt es sich um Käfer, die sich in erster Linie von Pilzen ernähren.[10] Während letzterer seinen kompletten Lebenszyklus im Fruchtkörper verbringt, verpuppt sich T. fungorum im morschen Holz oder im nahen Erdreich, bevor die Imagines den Pilz befallen.[11]
Alte Fruchtkörper werden oft vom Birkenporling-Kissenpustelpilz besiedelt.[12]
Für den Birkenporling werden keine Unterarten oder Varietäten anerkannt.[13]
Der Birkenporling ist jung essbar, jedoch aufgrund seiner Bitterkeit ungenießbar.[5]
In der Baumpflege ist der Birkenporling ein Indikator für den Verlust der Gesundheit eines Baumes. Da er die Bruchsicherheit erheblich reduziert, müssen befallene Bäume in der Regel gefällt werden.[3]
Bedeutung hatte der Pilz in früherer Zeit vor allem als Arzneimittel. Der in dünne Streifen geschnittene Fruchtkörper wurde als Bandage zur Wundheilung verwendet, unter anderem wegen seiner entzündungshemmenden Inhaltsstoffe. In Skandinavien wurde sein Fruchtfleisch als Scheide für Messer verwendet, um sie vor Rost zu schützen.[14]
Der „Mann im Eis“[15], allgemein bekannt als Ötzi, eine etwa 5300 Jahre alte Gletschermumie aus der ausgehenden Jungsteinzeit (Neolithikum) oder der Kupferzeit (Chalkolithikum), die beim 3208 m hohen Tisenjoch in den Ötztaler Alpen oberhalb des Niederjochferner gefunden wurde, führte zwei Birkenporlinge mit sich. Während zunächst vermutet wurde, die Pilze hätten möglicherweise Halluzinogene enthalten, stellte sich dies bald als falsch heraus, ebenso wie die Verwendung als Zunder. Wahrscheinlich trug der Mann die Pilze wegen ihrer antibiotischen Wirkung mit sich.[16]
In jüngerer Zeit gewinnt der Birkenporling wieder an Interesse, da man in Studien die hohe antioxidative Wirkung bestätigen konnte (daher eventuell auch die frühere Verwendung als Messerscheide) sowie antibakterielle und antivirale Wirkung (insbesondere bei Grippestämmen). Auch wurden antitumorale Eigenschaften festgestellt, die zur Zeit weiter untersucht werden.[17]
Der Birkenporling (Fomitopsis betulina, bis 2015 Piptoporus betulinus) ist ein Pilz aus der Familie der Baumschwammverwandten. Er befällt Birken und lebt in ihnen parasitär.
Li polipôre di beyôle, c' est on tchampion foirt corant ki n' vént k' so les beyôles k' ont stî coixheyes ou ki sont malådes u flåwes.
Polipôre di beyôle
C' est on tchampion k' a l' cogne d' ene drompeure ki vénreut foû di l' eschoice ou d' ene crompire. Il est rascovrou d' ene fene brunåsse pelete. Cwand i crexhe, on n' direut on spès tchapea, 6 a 20 cm lådje, ki rshonne a on rno. Adon, i lyi vént on fås pî e-n erî; li boird s' arondit, s' aspexhit, et fé on bourlet å dzo.
Il a ene tinre blanke tchå ki s' adurit rade, et divni come do bouchon.
C' est on tchampion k' on n' magne nén.
Dins l' timps on s' endè sierveut po rawijhî les lames di raezoe a båbe.
Tites des lives e francès k' i gn a avou pus di racsegnes so ç' tchampion la:
Fomitopsis betulina (previously Piptoporus betulinus), commonly known as the birch polypore, birch bracket, or razor strop, is a common bracket fungus and, as the name suggests, grows almost exclusively on birch trees. The brackets burst out from the bark of the tree, and these fruit bodies can last for more than a year.
The fungus was originally described by Jean Bulliard in 1788 as Boletus betulinus.[1] It was transferred to the genus Piptoporus by Petter Karsten in 1881.[2] Molecular phylogenetic studies suggested that the species was more closely related to Fomitopsis than to Piptoporus,[3][4] and the fungus was reclassified to Fomitopsis in 2016.[5]
The specific epithet betulina refers to the genus of the host plant (Betula).[6] Common names for the fungus include birch bracket,[7] birch polypore, and razorstrop fungus.[8]
The fruit bodies (basidiocarps) are pale, with a smooth greyish-brown top surface, while the creamy white underside has hundreds of pores that contain the spores. The fruit body has a rubbery texture, becoming corky with age.[6] Wood decayed by the fungus, and cultures of its mycelium, often smell distinctly of green apples.[9] The spores are cylindrical to ellipsoidal in shape, and measure 3–6 by 1.5–2 μm.[10]
Fomitopsis betulina has a bipolar mating system[11] where monokaryons or germinating spores can only mate and form a fertile dikaryon with an individual that possesses a different mating-type factor. There are at least 33 different mating-type factors within the British population of this fungus.[12] These factors are all variants or alleles of a single gene, as opposed to the tetrapolar mating system of some other basidiomycete species, which involves two genes.[13]
It is considered inedible.[14]
Fomitopsis betulina is one of the most common species of brown rot fungi.[15] The geographic distribution of F. betulina appears to be restricted to the Northern Hemisphere, including Northern America, Europe, and Asia.[16] It is only found on birch trees, including Betula pendula, B. pubescens, B. papyrifera, and B. obscura.[15] There is some doubt about the ability of isolates from the European continent, North America and the British Isles to interbreed.[11]
It is a necrotrophic parasite on weakened birches, and will cause brown rot and eventually death, being one of the most common fungi visible on dead birches. It is likely that the birch bracket fungus becomes established in small wounds and broken branches and may lie dormant for years, compartmentalised into a small area by the tree's own defence mechanisms, until something occurs to weaken the tree. Fire, drought and suppression by other trees are common causes of such stress.[9]
In most infections there is only one fungal individual present, but occasionally several individuals may be isolated from a single tree, and in these cases it is possible that the birch bracket fungus entered after something else killed the tree. These fungal "individuals" can sometimes be seen if a slice of brown-rotted birch wood is incubated in a plastic bag for several days. This allows the white mycelium of the fungus to grow out of the surface of the wood. If more than one individual dikaryon is present, lines of intraspecific antagonism form as the two individual mycelia interact and repel each other.[11]
The fungus can harbor a large number of species of insects that depend on it for food and as breeding sites. In a large-scale study of over 2600 fruit bodies collected in eastern Canada, 257 species of arthropods, including 172 insects and 59 mites, were found.[17] The fungus is eaten by the caterpillars of the fungus moth Nemaxera betulinella.[18] Old fruit bodies that have survived the winter are often colonized by the white to pale yellow fungus Hypocrea pulmonata.[19]
Fomitopsis betulina has been widely used in traditional medicines, and has been extensively researched for its phytochemistry and pharmacological activity.[20] Phytochemicals include phenolic acids, indole compounds, sterols, and triterpenes.[21]
Agaric acid found in the fruit body of the fungus, is poisonous to the parasitic whipworm Trichuris trichura.[22] The fungus was carried by "Ötzi the Iceman" – the 5,300 year old mummy found in Tyrol, with speculation that the fungus may have been used as a laxative to expel whipworm.[22]
The velvety cut surface of the fruit body was traditionally used as a strop for finishing the edges on razors,[16] and as a mounting material for insect collections.[6] It has also been used as tinder and anesthetic.[14]
Media related to Piptoporus betulinus at Wikimedia CommonsFomitopsis betulina (previously Piptoporus betulinus), commonly known as the birch polypore, birch bracket, or razor strop, is a common bracket fungus and, as the name suggests, grows almost exclusively on birch trees. The brackets burst out from the bark of the tree, and these fruit bodies can last for more than a year.
See artikkel räägib liigist Piptoporus betulinus; kasekäsnaks nimetatakse rahvapäraselt ka musta pässikut Kasekäsn ehk kasekäsnak (Piptoporus betulinus) on seeneliik kasekäsna perekonnast.
Ain Raal (143:2010b) annab seeneliigi nimetuseks kasekäsnak.[1]
19. septembril 1991 Alpidest (Ötztali Alpidest) leitud 5300 aastat vana meesterahva mumifitseerunud surnukehaga, keda tuntakse Ötzina, oli kaasas lisaks kasekäsnale ka tuletael (Fomes fomentarius).[2]
Mükoloog Indrek Selli sõnul aetakse Eestis tihti segi kasekäsn (Piptoporus betulinus) ja musta pässiku (Inonotus obliquus) tekitatud steriilsed moodustised, "mustad mügarad, mida kasetüvelt leiab ja millel arvatakse olevat ravitoime".[3]
Kasekäsn ehk kasekäsnak (Piptoporus betulinus) on seeneliik kasekäsna perekonnast.
Ain Raal (143:2010b) annab seeneliigi nimetuseks kasekäsnak.
19. septembril 1991 Alpidest (Ötztali Alpidest) leitud 5300 aastat vana meesterahva mumifitseerunud surnukehaga, keda tuntakse Ötzina, oli kaasas lisaks kasekäsnale ka tuletael (Fomes fomentarius).
Mükoloog Indrek Selli sõnul aetakse Eestis tihti segi kasekäsn (Piptoporus betulinus) ja musta pässiku (Inonotus obliquus) tekitatud steriilsed moodustised, "mustad mügarad, mida kasetüvelt leiab ja millel arvatakse olevat ravitoime".
Pökkelökääpä (Piptoporus betulinus) on kuolleissa ja kuolevissa koivuissa kasvava kääpä. Pökkelökääpä kuuluu lahottajasieniin.
Pökkelökäävän itiöemä on yksivuotinen, aluksi se on munan, myöhemmin munuaisen muotoinen. Yleensä sillä on lyhyt jalka. Yläpinta on kuiva, sileä ja harmaanruskea. Alapinta on valkea, vanhana korkinvärinen. Paksu maltokerros on korkkimainen ja valkoinen.[2][3]
Hyvin yleinen koko Suomessa.
Pökkelökääpä aiheuttaa taloudellista vahinkoa koivun ruskolahottajana. Sitä voidaan käyttää tekstiilien värjäämiseen[4] Pehmeää pökkelökääpää on perinteisesti käytetty neulatyynynä. Sitä on myös käytetty partaveitsen tms. terävän veitsen "tuppena", josta se on saanut norjankielisen nimensä knivkjuke eli veitsikääpä.[3]
Pökkelökääpä (Piptoporus betulinus) on kuolleissa ja kuolevissa koivuissa kasvava kääpä. Pökkelökääpä kuuluu lahottajasieniin.
Pökkelökäävän itiöemä on yksivuotinen, aluksi se on munan, myöhemmin munuaisen muotoinen. Yleensä sillä on lyhyt jalka. Yläpinta on kuiva, sileä ja harmaanruskea. Alapinta on valkea, vanhana korkinvärinen. Paksu maltokerros on korkkimainen ja valkoinen.
Piptoporus betulinus
Le Polypore du bouleau est un champignon basidiomycète saprotrophe lignicole de la famille des Fomitopsidaceae.
Les polypores sont des champignons lignicoles, saprotrophes ou nécrotrophes, plus rarement parasitaires, développant un carpophore charnu, coriace et élastique dont le chapeau peut être sec, feutré à écailleux portant des tubes disposés en couches minces, à pied central ou excentré et dont les spores sont blanches. « Le plus souvent, ce polypore s’attaque à des bouleaux moribonds âgés (le bouleau blanc par exemple ne vit guère au delà de 100 à 150 ans) mais surtout à des arbres très affaiblis, « condamnés », victimes d’un fort stress : soit d’un manque de lumière suite à l’évolution du peuplement et la compétition de grands arbres autour, soit d’un épisode de sécheresse ou un incendie. Néanmoins, on peut aussi l’observer sur des arbres en apparence bien vivants ce qui porte à le considérer comme un parasite dit « de faiblesse » mais peu agressif contrairement à d’autres espèces de polypores[1] ».
Le polypore du bouleau produit un sporophore ayant la forme d'une hernie ou d'un rein dans son jeune âge et qui s'étale et prend alors la forme d'un beau chapeau (6 à 20 cm de diamètre), épais (2 à 6 cm), ressemblant à la base d'un sabot de cheval qui s'épaissit et s'arrondit vers le bord de sa face inférieure en un beau bourrelet, couvert d'une mince pellicule cuireuse, beige à brun clair, avec des tubes très courts de couleur blanche et des pores très fins de la même couleur. Une fois maturé, le fruit s'allonge vers l'arrière. Son pied est généralement court et est situé sur le chapeau.
Sa chair blanche ou légèrement jaune est tendre, presque gélatineuse, devenant rapidement coriace. Elle dégage une odeur aigrelette et a une saveur acidulée. Le polypore du bouleau ne pousse que sur des bouleaux.
C'est un champignon qui, vu sa consistance subéreuse (consistance du liège), n'est pas comestible.
Dans le passé le cuir obtenu en pelant les carpophores était employé pour aiguiser des couteaux.
Le polypore du bouleau est utilisé comme antiparasitaire et vermifuge notamment en Europe de l'Est[2]. Ötzi, la momie des Alpes datant de 3300 ans av. J.-C portait ce champignon, peut-être pour l'utiliser comme traitement médical[3].
Piptoporus betulinus
Le Polypore du bouleau est un champignon basidiomycète saprotrophe lignicole de la famille des Fomitopsidaceae.
Brezina guba (brezovača; znanstveni naziv Piptoporus betulinus), ljekovita je gljiva koja raste na stablima breze. Gljiva je nađena i kod ledenog čovjeka, oko 5300 godina starog smrznutog tijela pronađenog u Tirolu. Zanimljivo je i da je sušena gljiva korištena za završno brušenje sječiva britava.
Gljiva je po teksturi gumasta, nalik plutu kod starijih primjeraka.[1] Svijetle je, skoro bijele boje, gornji je dio obično smeđkast.
Gljiva sadrži triterpenske spojeve jakog protuupalnog djelovanja( Poliporenična kiselina A, B ergosta -7,22-dien-3 (-ol, fungisterol, ergosterol, poliporenična kiselina C, agarična kiselina, dehidrotumulozična kiselina, ungalinična kiselina i tumulozična kiselina . Sadrži i 4-metilmorfolin-N-oksid, metil sulfoksid ,topivi glukan, antibiotik piptamin kao i lanostanoide).[2][3] Po snazi se djelovanje ovih spojeva može usporediti s kortizonom.[4][5]
Vodeno alkoholna otopina je za 45 % kočila rast stanica sarkoma 180 kod miševa,dok je ista otopina uz dodatak 4 % NaOH imala efektivnost do 72 %.[6]
Hobbs,C., Medicinal mushrooms,Santa Cruz 1995.
Bryce TA, Campbell IM, McCorkin NJ. Metabolites of polyporaceae .I. Novel conjugates of polyporenic acid A from Piptoporus betulinus. Tetrahedron. 1967 23(8):3427-&.
James PG, Cherniak R. 4-Methylmorpholine N-oxide-methyl sulfoxide soluble glucan of Piptoporus betulinus. Carbohydr Res. 1990 206(1):167-72.
Kamo T, Asanoma M, Shibata H, Hirota M. Anti-inflammatory lanostane-type triterpene acids from Piptoporus betulinus. J Nat Prod. 2003 66(8):1104-6.
Kandefer-Szerszen M, Karpinska T, Kawecki Z. The influence of inhibitors of cellular synthesis and UV irradiation on interferon induction by RNA from Piptoporus betulinus. Arch Immunol Ther Exp (Warsz). 1982 30(1-2):25-31.
Kawagishi H, Hamajima K, Inoue Y. Novel hydroquinone as a matrix metallo-proteinase inhibitor from the mushroom, Piptoporus betulinus. Biosci Biotechnol Biochem. 2002 66(12):2748-50.
Keller C, Maillard M, Keller J, Hostettmann K. Screening of European fungi for antibacterial, antifungal, larvicidal, molluscicidal, antioxidant and free-radical scavenging activities and subsequent isolation of bioactive compounds. Pharm Biol. 2002 40(7):518-25.
Peintner U, Poder R, Pumpel T. The iceman’s fungi. Mycol Res. 1998 102:1153-62.
Rösecke J, Pietsch M, Konig WA. Volatile constituents of wood-rotting basidiomycetes. Phytochem. 2000 54(8):747-50.
Schlegel B, Luhmann U, Hartl A, Grafe U. Piptamine, a new antibiotic produced by Piptoporus betulinus Lu 9-1. J Antibiot (Tokyo). 2000 53(9):973-4.
Jelsma J, Kreger DR. Observations on the cell-wall compositions of the bracket fungi Laetiporus sulphureus and Piptoporus betulinus. Arch Microbiol. 1978 119(3):249-55.
Kandefer-Szerszen M, Kawecki Z. Ether extracts from the fruiting body of Piptoporus betulinus as interference inducers. Acta Microbiol Pol A. 1974 6(2):197-200.
Kandefer-Szerszen M, Kawecki Z, Guz M. Fungal nucleic acids as interferon inducers. Acta Microbiol Pol. 1979 28(4):277-91.
Kawecki Z, Kaczor J, Karpinska T, Sujak I, Kandefer-Szerszen M. Studies of RNA isolated from Piptoporus betulinus as interferon inducer. Arch Immunol Ther Exp (Warsz). 1978 26(1-6):517-22.
Ohtsuka S, Ueno S, Yoshikumi C, Hirose F, Ohmura Y, Wada T, Fujii T, Takahashi E. Polysaccharides having an anticarcinogenic effect and a method of producing them from species of Basidiomycetes. UK Patent 1331513, 26 September 1973.
Wangun HV, Berg A, Hertel W, Nkengfack AE, Hertweck C. Anti-inflammatory and anti-hyaluronate lyase activities of lanostanoids from Piptoporus betulinus. J Antibiot (Tokyo). 2004 57(11):755-8.
Brezina guba (brezovača; znanstveni naziv Piptoporus betulinus), ljekovita je gljiva koja raste na stablima breze. Gljiva je nađena i kod ledenog čovjeka, oko 5300 godina starog smrznutog tijela pronađenog u Tirolu. Zanimljivo je i da je sušena gljiva korištena za završno brušenje sječiva britava.
Birkibarði (fræðiheiti: Fomitopsis betulina) vex, eins og nafnið bendir til, nær einvörðungu á birki. Tæknilega er hann ætur, með sterkri svepplykt en bitru bragði. Hann er algengur á norðurhveli þar sem birki vex en hefur ekki enn fundist á Íslandi.[1]
Tegundinni var fyrst lýst af Jean Bulliard 1788 sem Boletus betulinus.[2] Hann var fluttur í ættkvíslina Piptoporus af Petter Karsten 1881.[3] Molecular phylogenetic rannsóknir benda til þess að hann sé skyldari Fomitopsis heldur en Piptoporus,[4][5] og var hann endurskírður Fomitopsis árið 2016.[6]
Seinni hluti fræðiheitisins betulina vísar til hýsils tegundarinnar.[7][8][9]
Fomitopsis betulina hefur verið víða notaður í náttúrulækningum, og verið mikið rannsakaður efnafræðilega og í læknisfræðilegum tilgangi.[10] Pólýpórenísk sýra sem er í hattinum, er eitruð sníkjudýrinu Trichuris trichura.[11] Sveppurinn var eitt af því sem „ísmaðurinn Ötzi“ (5.300 ára gömul múmía sem fannst í Tyrol í Þýskalandi) fannst með og talið er að Ötzi hafi notað hann sem niðurgangslif til að losna við sníkjudýrið.[11]
Birkibarði (fræðiheiti: Fomitopsis betulina) vex, eins og nafnið bendir til, nær einvörðungu á birki. Tæknilega er hann ætur, með sterkri svepplykt en bitru bragði. Hann er algengur á norðurhveli þar sem birki vex en hefur ekki enn fundist á Íslandi.
Fomitopsis betulina (Bull.) B. K. Cui, M. L. Han & Y. C. Dai (2016) è una specie di funghi basidiomiceti appartenente alla famiglia Fomitopsidaceae.
Fungo parassita, è rintracciabile con maggior frequenza in boschi fitti, dove attacca le piante vive più deboli perché cresciute in condizioni di minor luce, per poi trasformarsi in saprofita dopo la morte dell'ospite e la sua decomposizione. Benché considerato non commestibile,[1] le sue proprietà antiparassitarie erano note almeno dall'età del rame, dato che il suo utilizzo è accertato in quanto ritrovato nel tascapane della mummia del Similaun.[2]
Inizialmente classificato come Boletus dal botanico, medico e micologo francese Jean Baptiste Bulliard,[3] venne in seguito assegnato al genere Piptoporus dal micologo finlandese Petter Adolf Karsten,[4] tuttavia, dopo un esame di filogenesi molecolare, recenti studi hanno suggerito che la specie era più strettamente affine a Fomitopsis che a Piptoporus,[5][6] per essere definitivamente riclassificato a Fomitopsis nel 2016.[7]
L'epiteto specifico betulina si riferisce al genere della pianta ospite (Betula).[8] I nomi volgari per il fungo in lingua inglese includono birch bracket (betulla staffa ?),[9] birch polypore (polipo di betulla) e razorstrop fungus (fungo rasoio).[10]
Si tratta di un fungo lignicolo, il cui carpoforo assume un aspetto a mensola, liscio nella parte superiore, simile a una conchiglia o reniforme, di colore inizialmente biancastro che più matura e più vira in sfumature nocciola, o grigio-marrone, nella parte prossima all'attacco all'albero. Il corpo fruttifero ha una consistenza gommosa, che diventa sugherosa con l'età.[8]
L'imenio è caratterizzato da pori di dimensioni molto ridotte, rotondeggianti e di colore bianco. Le spore sono di forma da cilindrica a ellissoidale, e misurano 3-6 per 1,5–2 μm.[11]
Il legno decomposto dal fungo, e le colture del suo micelio, hanno spesso un chiaro odore di mele verdi.[12]
Fomitopsis betulina (Bull.) B. K. Cui, M. L. Han & Y. C. Dai (2016) è una specie di funghi basidiomiceti appartenente alla famiglia Fomitopsidaceae.
Fungo parassita, è rintracciabile con maggior frequenza in boschi fitti, dove attacca le piante vive più deboli perché cresciute in condizioni di minor luce, per poi trasformarsi in saprofita dopo la morte dell'ospite e la sua decomposizione. Benché considerato non commestibile, le sue proprietà antiparassitarie erano note almeno dall'età del rame, dato che il suo utilizzo è accertato in quanto ritrovato nel tascapane della mummia del Similaun.
Beržinis pintenis (lot. Piptoporus betulinus, sin. Polyporus betulinus) – pintenių (Piptoporus) genties grybų rūšis.
Vaisiakūniai vienamečiai, išgaubtų kepurėlių pavidalo, šonu priaugę prie substrato. Kepurėlių paviršius padengtas luobele, balkšvos spalvos.
Auga įvairiuose miškuose ant išvirtusių beržų kamienų, šakų ir kelmų. Sukelia aktyvų rudąjį medienos puvinį.
De berkenzwam of berkendoder (Piptoporus betulinus) is een schimmel uit de familie Fomitopsidaceae die op berken groeit. De schimmel groeit voornamelijk op dood, maar soms ook op levend hout, wat uiteindelijk de boom zal vellen. De vruchtlichamen van de schimmel groeien het hele jaar door, maar zijn eenjarig.[1] Gedroogde vruchtlichamen zijn heel lang te bewaren. De droge zwam open snijden lukt nauwelijks. Het verdroogde mycelium is taai. In de natuur worden de droge zwammen opgevreten door larven van de zwamkever. Alleen het witte vlies is ook voor deze kevers onverteerbaar.
Van de berkenzwam is bekend dat hij stoffen bevat voor medicinale toepassingen.
De eenjarige vruchtlichamen zijn 10 tot 30 cm groot en versmallend naar de aanhechting met de boom.[2] Ze hebben een roestbruine tot grijzige kleur aan de bovenzijde die om de rand krult en het poriënvlak aan de onderzijde omzoomt.[1] De hoedhuid bladdert makkelijk af.[2] Het vruchtlichaam heeft een bolle tot vlakke vorm en groeit als een bankje.[1] De onderzijde van het vruchtlichaam heeft een crèmewitte kleur en kenmerkt zich door honderden buisjes waarin zich de sporen bevinden. Deze zijn wit en glad; cilindrisch tot lang-elliptisch met afwezige cystidia, ze hebben de volgende afmetingen: 3-6 × 1,5-2 µm.[1] De buisjes van de zwam staan steeds verticaal, hoe de tak ook aan de boom zit of op de grond ligt. De sporen kunnen zich hierdoor altijd verspreiden. Het vruchtlichaam heeft een rubberachtige textuur die met het toenemen van de leeftijd kurkachtig wordt.[3] Het vlees is droog, taai, niet-vezelig en wit. De steel is afwezig of knobbelig en kort. Hout dat aangetast wordt door de schimmel geurt vaak kenmerkend naar appels,[4] het vruchtlichaam zelf smaakt bitter.[1] De dode zwam is bedekt met een korrelig, wit vlies.
De berkenzwam is het hele jaar door te vinden op dode of levende oude berken.[2] De soort kan zowel binnen als buiten het bos gevonden worden.[2] Berken die in moerassen of op een beschaduwde plaats staan lopen de grootste kans om door de schimmel te worden aangetast.
De soort kan verward worden met de Buglossoporus pulvinus die in België en Nederland niet voorkomt, en zeer zeldzaam is in de rest van Europa.[2]
Berkenzwam op dood hout
Buisjes aan onderzijde van de zwam
Aanhechtplaats op dode berk
Afbladderende hoedhuid
3 Jonge zwammen.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Piptoporus betulinus op Wikimedia Commons. De berkenzwam of berkendoder (Piptoporus betulinus) is een schimmel uit de familie Fomitopsidaceae die op berken groeit. De schimmel groeit voornamelijk op dood, maar soms ook op levend hout, wat uiteindelijk de boom zal vellen. De vruchtlichamen van de schimmel groeien het hele jaar door, maar zijn eenjarig. Gedroogde vruchtlichamen zijn heel lang te bewaren. De droge zwam open snijden lukt nauwelijks. Het verdroogde mycelium is taai. In de natuur worden de droge zwammen opgevreten door larven van de zwamkever. Alleen het witte vlies is ook voor deze kevers onverteerbaar.
Van de berkenzwam is bekend dat hij stoffen bevat voor medicinale toepassingen.
Knivkjuke (latin Piptoporus betulinus, tidlegare Polyporus betulinus) er ei kjuke som berre veks på bjørk. Ho dannar brun råte i veden, og har ein mjuk fruktlekam. Fruktlekamen kjem fyrst når trea er nesten eller heilt daude. Kjuka er ettårig og mjuk i frisk tilstand, slik at ein lett kan stikka ein kniv i ho. Det har vorte hevda at reiskapen ikkje rusta og heldt seg skarp når den stod i kjuka.Den har difor vore brukt til å lagre reiskapar i; knivar, andre eggjarn og bor. Har og vore brukt til nålepute for skreddar og skomakar. Oversida kan vera frå heilt ljos, kvitaktig til mørkt gråbrun. Porelaget er fyrst kvitt, seinare blir det gulbrunaktig.
Fordi den er så mjuk og lett å forme, har den heilt frå mellomalderen vorte bukt til å lage ballar av. Under andre verdskrigen, og andre tider når det har vore dyrt og vanskeleg å få tak i gummiballar, har slike kjukeballar og vorte laga til barneleike. Dei hardnar etter kvart, men ved å fukte litt, vart den mjukare og elastisk. Slike ballar kunne og smørjast med tjøre for å halde på elastisiteten.
Knivkjuke (latin Piptoporus betulinus, tidlegare Polyporus betulinus) er ei kjuke som berre veks på bjørk. Ho dannar brun råte i veden, og har ein mjuk fruktlekam. Fruktlekamen kjem fyrst når trea er nesten eller heilt daude. Kjuka er ettårig og mjuk i frisk tilstand, slik at ein lett kan stikka ein kniv i ho. Det har vorte hevda at reiskapen ikkje rusta og heldt seg skarp når den stod i kjuka.Den har difor vore brukt til å lagre reiskapar i; knivar, andre eggjarn og bor. Har og vore brukt til nålepute for skreddar og skomakar. Oversida kan vera frå heilt ljos, kvitaktig til mørkt gråbrun. Porelaget er fyrst kvitt, seinare blir det gulbrunaktig.
Fordi den er så mjuk og lett å forme, har den heilt frå mellomalderen vorte bukt til å lage ballar av. Under andre verdskrigen, og andre tider når det har vore dyrt og vanskeleg å få tak i gummiballar, har slike kjukeballar og vorte laga til barneleike. Dei hardnar etter kvart, men ved å fukte litt, vart den mjukare og elastisk. Slike ballar kunne og smørjast med tjøre for å halde på elastisiteten.
Costo capìtol a l'é mach në sbòss. Da finì.
A chërs an dzora a bòsch ëd biola.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.
Piptoporus betulinus (Bull. : Fr.) P. Karsten
Costo capìtol a l'é mach në sbòss. Da finì.
AmbientA chërs an dzora a bòsch ëd biola.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.
Białoporek brzozowy (Fomitopsis betulina (Bull.) B.K. Cui, M.L. Han & Y.C. Dai) – gatunek grzybów z rodziny pniarkowatych (Fomitopsidaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Formitopsis, Fomitopsidaceae, Polyporales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w 1788 r. Bulliard nadając mu nazwę Boletus betulinus. W 2016 r. został przeniesiony do rodzaju pniarek (Fomitopsis).
Nazwę polską podał Władysław Wojewoda w 1999 r. Od 2016 r. nazwa ta jest niespójna z nazwą naukową. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był też jako huba brzozowa, żagiew brzozowa, porek brzozowy[2].
Owocnik jednoroczny o średnicy 10-30 cm, przyrośnięty bokiem do pnia i w miejscu przyrośnięcia zwężony. Na górnej stronie szarobiaławy do brązowawego, pokryty matową, pękającą i złuszczającą się skórką[3]. Kształt półkulisty lub poduszeczkowaty[4].
Mają długość 1,5-5 (wyjątkowo do 8) mm, u młodych okazów są białe, u starszych słomkowożółte. Pory okrągłe[4]. Rurki dojrzałych owocników łatwo można oddzielić od miąższu kapelusza[3]. Smak cierpki, lekko gorzkawy[5].
Biały, na przekroju jednolicie zwarty, niewłóknisty, łykowaty. Po wyschnięciu staje się korkowaty[3].
Biały, nieamyloidalny. Zarodniki cylindryczne i przecinkowate z ostro zakończoną podstawą, o rozmiarach 5-7 × 1,5-2 µm. Mają gładką powierzchnię i zazwyczaj 2 gutule wewnątrz[6].
Występuje na całej półkuli północnej[7] . W Polsce wszędzie pospolity[8].
Młode owocniki rosną od sierpnia do października, obumarłe już okazy można spotkać przez cały rok. Wyrasta wyłącznie na brzozach, dzięki czemu jest łatwo rozróżnialny od innych gatunków. Spotkać go można w lasach, parkach, przy drogach[4]. W lesie rośnie na brzozach często na dużej wysokości. Można go spotkać także poza lasem na drewnie użytkowym, np. na wykonanych z brzozy słupkach, płotach itp. Czasami na jego owocnikach pasożytuje grzyb Hypocrea pulvinata[6].
Białoporek brzozowy (Fomitopsis betulina (Bull.) B.K. Cui, M.L. Han & Y.C. Dai) – gatunek grzybów z rodziny pniarkowatych (Fomitopsidaceae).
Brezova odpadljivka (znanstveno ime Fomitopsis betulina (prej Piptoporus betulinus)) je drevesna goba iz družine kresilač, ki je razširjena tudi v Sloveniji.
Klobuk brezove odpadače ima premer od 4 do 20 cm, je okrogle ali ledvičaste oblike s topim robom. Debel je do 6 cm. Mlade gobe so bledo sivo rjave, stare pogosto temno rjave barve in pogosto lisast. Klobukova kožica je tanka in gladka. Zlahka se olupi. Rob je zaokrožen in top.
Trosovnica je sestavljena iz belih cevk, ki so dolge od 2-8 mm in se zlahka ločijo od klobuka. Luknjice so bele, pozneje nekoliko porjavijo, v njih pa je bel trosni prah, sestavljen iz elipsastih trosov, ki merijo 3–6 x 1,5–2 μm.[1] Meso je belo, mehko, plutasto,[2] pri starih gobah žilavo in kiselkastega okusa.
Brezova odpadljivka je parazitska goba, ki najpogosteje zajeda breze, včasih pa tudi bukve. Mlade gobe so užitne, vendar niso preveč okusne. V preteklosti so se pripravki iz gobe uporabljali v tradicionalni medicini, predvsem kot zdravilo proti črevesnim zajedavcem, kot so bičeglavci (Trichuris trichura). Ostanke brezove odpadljivke so našli tudi pri Ötziju, ledenodobni mumiji, znanstveniki pa so mnenja, da jo je ledenodobni lovec s seboj nosil prav za zatiranje črevesnih zajedavcev.[3] Znanstveniki gobo preučujejo tudi danes, saj jih zanimajo njene fitokemične in farmakološke lastnosti.[4]
Brezova odpadljivka (znanstveno ime Fomitopsis betulina (prej Piptoporus betulinus)) je drevesna goba iz družine kresilač, ki je razširjena tudi v Sloveniji.
Den mykologiska karaktären hos björkticka:
hymenium:
rör
hatt:
ingen
skivtyp:
nedlöpande
ätlighet:
oätlig
fot:
inte tillämpbart
sporavtryck:
vit
ekologi:
parasit
Björkticka (Piptoporus betulinus) är en svampart i familjen Fomitopsidaceae, och växer på döda och försvagade björkar.
Björktickan är vanlig på stammar av björk i hela Sverige, och orsakar en kraftig röta. Fruktkropparna bildas på hösten, lever till nästa vår och är ljust gråbruna med vit undersida.
Tickan är lätt och porös som torkad, och har bland annat använts som kork till flöten vid fiske. Tickan användes förr ofta som nåldyna, ibland tygklädd. Den har också använts för att sticka in knivar och andra verktyg i vid förvaring, till exempel till rakknivar som rakstrigel.
Den användes förr som medel mot myggor genom att den torkade björktickan eldades vid öppen eld.[10]
Ett annat sätt att använda svampen var dess röta i björkveden. Den rötade veden lär ha använts som polermedel i urmakerier på den tiden som klockor bestod av större mekaniska delar.
Wikimedia Commons har media som rör Björkticka.
Björkticka (Piptoporus betulinus) är en svampart i familjen Fomitopsidaceae, och växer på döda och försvagade björkar.
Björktickan är vanlig på stammar av björk i hela Sverige, och orsakar en kraftig röta. Fruktkropparna bildas på hösten, lever till nästa vår och är ljust gråbruna med vit undersida.
Huş mantarı (Piptoporus betulinus), Fomitopsidaceae ailesinden, genelde çürümüş ağaçlarda, özellikle Huşağacında yaşayan çürükçül bir ağaç mantarıdır. Yüzeyi açık kahverengidir, yaşlandıkça koyu kahveye dönüşür. Yenmez.
Asya, Avrupa ve Amerika'da Huş'un bulunduğu her yörede yaygındır. Üreme organı yarım şapka şeklinde ya da böbrek biçiminde olup öne doğru uzamıştır. Gövdeden 7–12 cm uzaklıkta olup 8–25 cm genişlikte ve 2,5 cm kalınlıktadır. Arkaya doğru sap şeklinde uzanır. Şapkanın rengi açık gri esmer ya da soluk esmer sarımtıraktır. Üst tarafı çıplak, yaşlandıkça çizgili ve kalkık pullarla örtülüdür. Alt tarafı düz, borucuklar sarı beyazımtırak ya da esmerdir. Borucuklar 2–4 cm uzunlukta olup delikçikler köşeli ve düzgün değildir. Genç mantar etli, yumuşak, daha sonra mantarımsı ve kurudur.
Çeşitli huş türlerinde hem öz, hem de diri odunda zarar yapar. Hastalık normalde dal ve tepelerde başlar ve aşağıya doğru ilerler. genç ve iyi gelişme gösteren gövdeler diri odunlarında bu hastalığa karşı direnç gösterirler.
Huş mantarı (Piptoporus betulinus), Fomitopsidaceae ailesinden, genelde çürümüş ağaçlarda, özellikle Huşağacında yaşayan çürükçül bir ağaç mantarıdır. Yüzeyi açık kahverengidir, yaşlandıkça koyu kahveye dönüşür. Yenmez.
Asya, Avrupa ve Amerika'da Huş'un bulunduğu her yörede yaygındır. Üreme organı yarım şapka şeklinde ya da böbrek biçiminde olup öne doğru uzamıştır. Gövdeden 7–12 cm uzaklıkta olup 8–25 cm genişlikte ve 2,5 cm kalınlıktadır. Arkaya doğru sap şeklinde uzanır. Şapkanın rengi açık gri esmer ya da soluk esmer sarımtıraktır. Üst tarafı çıplak, yaşlandıkça çizgili ve kalkık pullarla örtülüdür. Alt tarafı düz, borucuklar sarı beyazımtırak ya da esmerdir. Borucuklar 2–4 cm uzunlukta olup delikçikler köşeli ve düzgün değildir. Genç mantar etli, yumuşak, daha sonra mantarımsı ve kurudur.
Çeşitli huş türlerinde hem öz, hem de diri odunda zarar yapar. Hastalık normalde dal ve tepelerde başlar ve aşağıya doğru ilerler. genç ve iyi gelişme gösteren gövdeler diri odunlarında bu hastalığa karşı direnç gösterirler.
Цей гриб уперше описав Жан Бюйяр в 1788 році під назвою Boletus betulinus[9]. У 1881 році Петтер Карстен[en] переніс його у рід Piptoporus[10], для якого він став типовим видом[11]. Молекулярно-філогенетичні дослідження показали, що цей вид належить до роду Fomitopsis,[12][13] і 2016 року його було перейменовано в Fomitopsis betulina[11].
Видовий епітет betulina пов'язаний із тим, що цей гриб росте на березі (Betula)[14].
Шапинка копитоподібна, м'ясиста, зверху матова сіро-коричнева, знизу біла й пориста. Ширина — до 10-15 см, товщина — до 4-6 см. Споровий порошок білий.
Плодові тіла ростуть цілий рік.
Росте на живих березах, спричиняючи гниль серцевини, та відмерлих березових стовбурах.
Не їстівний. Вживається у народній медицині для лікування надмірної ваги, ран тощо[15].
Хімічний склад та фармакологічну дію березової губки активно досліджували[16]. У плодових тілах гриба є поліпоренова кислота, що є отруйною для паразитичного черв'яка Trichuris trichiura[en][17]. Дві кульки з цього гриба, нанизані на шкіряні стрічки, знайшли у Етці — людини, що жила 5300 років тому в Тіролі. Є припущення, що вони могли використовуватися як отрута для паразитів та проносний засіб для їх видалення[17].
Розмір плодового тіла у порівнянні з людиною
Плодове тіло
Молодий гриб
Пори
Piptoporus betulinus (Bull.) P.Karst., 1881
Трутови́к берёзовый (лат. Piptoporus betulinus) — вид грибов, входящий в род Piptoporus семейства Fomitopsidaceae.
Произрастает одиночно или группами, на стволах мёртвых берёз. Вызывает желтовато-бурую или красновато-коричневую гниль деструктивного типа, интенсивно развивающуюся. Поражённая этим трутовиком древесина быстро разрушается и становится трухлявой. При заражении гниение вначале развивается в коре и заболони, а оттуда быстро проникает к центру ствола; шляпки гриба развиваются на последних стадиях гниения древесины. В начальных стадиях поражения на поперечных распилах гниль представляется в виде полного или неполного периферического кольца древесины с красноватым оттенком, переходящим постепенно в красновато-коричневый или желтовато-бурый. В дальнейшем на поражённой древесине замечаются трещины в радиальном и тангенциальном направлениях.
Гриб характерен для берёзы, в естественных условиях на других деревьях не встречается. В Западной Сибири распространён повсеместно.
Из трутовика берёзового была извлечена полипореновая кислота — биологически активное вещество с ярко выраженным противовоспалительным действием, не уступающим по силе кортизону[1].
Трутови́к берёзовый (лат. Piptoporus betulinus) — вид грибов, входящий в род Piptoporus семейства Fomitopsidaceae.
Agarico-pulpa pseudoagaricon Paulet 1793 Agaricum conchatum Paulet 1812 Boletus betulinus Bull. 1788 Boletus suberosus Wulfen 1786, nom. illeg. Fomes betulinus (Bull.) Fr. 1890 Placodes betulinus (Bull.) Quél. 1888 Polyporus betulinus (Bull.) Fr. 1815 Ungularia betulina (Bull.) Lázaro Ibiza 1916 Ungulina betulina (Bull.) Pat. 1900
_-_geograph.org.uk_-_1553987.jpg)
_-_geograph.org.uk_-_393970.jpg)
.jpg)
_(d.j.b.)_02.jpg)
,_white_spores,_causes_brownrot_at_Schaarsbergen_-_panoramio.jpg)
_(d.j.b.)_02.jpg)
_op_afgebroken_berkentak_in_een_natuurlijk_biotoop_03.jpg)
_(d.j.b.)_08.jpg)
_(d.j.b.)_10.jpg)
_(d.j.b.)_02.jpg)
