Tegeirian yw Tegeirian bach y gors sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orchidaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Hammarbya paludosa a'r enw Saesneg yw Bog orchid.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gefell-lys y Gors, Tegeirian Bach y Gors.
Mae'n blanhigyn blodeuol nodedig ac fel eraill o deulu'r Orchidaceae, mae'r blodau'n hynod liwgar mae'n cynhyrchu arogl da. Enw'r genws yw Orchis, sy'n tarddu o Hen Roeg ὄρχις (órkhis), sy'n golygu caill; mae hyn yn cyfeirio at gloron deuol rhai tegeirianau.[2]
Tegeirian yw Tegeirian bach y gors sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orchidaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Hammarbya paludosa a'r enw Saesneg yw Bog orchid. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gefell-lys y Gors, Tegeirian Bach y Gors.
Mae'n blanhigyn blodeuol nodedig ac fel eraill o deulu'r Orchidaceae, mae'r blodau'n hynod liwgar mae'n cynhyrchu arogl da. Enw'r genws yw Orchis, sy'n tarddu o Hen Roeg ὄρχις (órkhis), sy'n golygu caill; mae hyn yn cyfeirio at gloron deuol rhai tegeirianau.
Měkkyně bahenní (Hammarbya paludosa) je drobná nenápadná orchidej která je v přírodě České republiky ohrožená vyhynutím, je jediný druh monotypického rodu měkkyně. V minulosti byla měkkyně bahenní pod jménem Malaxis paludosa součásti širokého rodu měkčilka.
Druh vyrůstá hlavně v severních oblastech Evropy a pak se mozaikovitě objevuje po severní hranici mírného pásma v Rusku až po Dálný východ, v Japonsku a velice vzácně i v Severní Americe. Jižní evropská hranice výskytu prochází Francií, Švýcarskem, Rakouskem a Maďarskem, ale např. na Slovensku se ((slovensky) mäkkuša močiarna) již nevyskytuje.[3][4]
Pro svůj růst požaduje měkkyně bahenní specifický biotop. Vybírá si nejčastěji rozvolněné kyselé půdy rašelinišť a vrchovišť, na okrajích rašelinných jezírek a rákosin nebo v hustém porostu rašeliníku. Požaduje místa se stabilně vysokou hladinou spodní vody a s malou konkurenci jiných rostlin. Na množství slunečního svitu není příliš náročná, snáší i polostín, preferuje kolinní až montánní stupeň.[3][4][5]
Vytrvalá drobná bylina která i s tenkou a křehkou nevětvenou lodyhou nebývá vyšší než 15 až 20 cm. Její dva až tři přízemní tuhé, lžícovitě prohnuté listy oválného tvaru s pochvou jsou dlouhé nejvíce 3 cm a široké do 1 cm. Slabě hranatá lodyha i listy vyrůstají z hnědé pahlízy (nepravé hlízy) s vláknitým svislým oddenkem. Každým rokem se v úžlabí horního listu nad terénem vytváří nová zelená pahlíza a stará postupně zaniká, v době kvetení má rostlina dvě pahlízy velké 4 až 8 mm. Protože okolní vegetace (rašeliník) stále přirůstá dostává se nová pahlíza postupně pod úroveň terénu a oddenek se prodlužuje směrem vzhůru. Na spodním listu během léta vyrůstají adventivní pupeny které po odpadnutí slouží k vegetativními rozmnožování. Tento specifický způsob rozmnožování je mezi evropskými druhy orchidejí raritní. Ploidie rodu je 2n = 28.
Květenství je hustý, až 9 cm dlouhý klas který je mnohdy jedinou části rostliny která z okolní vegetace vyčnívá. Nese obvykle 5 až 35 svisle souměrných pyskatých květů (které nevypadají jako u ostatních orchidejí vzhůru nohama") na stopkách s kopinatými listeny. Žlutozelené květy 6 mm velké mají ve dvou přeslenech šest volných, na koncích zašpičatělých okvětních lístků 2 až 3 mm dlouhých, vnitřní jsou téměř o polovinu kratší. Horní vnější okvětní lístek je vejčitě kopinatý, dva boční eliptické jsou stočené. Dva spodní vnitřní, do boku směřující vejčitě kopinaté lístky jsou zakřivené, třetí vejčitý vzhůru otočený a nečleněný pysk má tmavě zelené žilky. Tyčinky, čnělka a blizna jsou srostlé do kratičkého žlutého sloupku s dvoupouzdrým prašníkem, který má v každém oddílu je po dvou brylkách s pylem. Ostruha v květu není.
Květy se zkroucenou stopkou jsou otočeny o 360 ° a pysk proto směřuje vzhůru, dlouhý stopkatý semeník je nezkroucený. Dvojité stočení květní stopky je mezi ostatními orchidejemi (u kterých se stáčejí jen o 180 °) ojedinělé. Květy jsou opylovány drobným hmyzem, plody jsou 4 × 2 mm velké válcovité tobolky s postranními otvory.[3][4][5][6][7]
Po pominutí zimního období začíná u tohoto geofytu vegetační sezona počátkem dubna. Tehdy se začíná v bazální části loňské pahlízy zvětšovat založený pupen který byl dosud chráněn zbytky odumřelých listů. Dochází k protržení obalu pahlízy a k růstu prýtu i pochvy se svinutými listy. Počátkem května pokračuje prodlužování stonku i rozbalováni listů a v paždí horního listu se začíná vyvíjet horní pahlíza. Počátkem června se dále prodlužuje květonosná lodyha, někdy roste zpříma a jindy je ohnutá a teprve později se napřímí, a spodní hnědá loňská pahlíza se začíná sesychat.
V polovině června je nová horní zelená pahlíza již vyvinutá a na spodním, tvarově odlišném listu, se počínají vytvářejí listové pupeny. Tehdy začíná měkkyně kvést, nejdříve se otvírají spodní květy. Délka kvetení odvisí od počtu květů, u jedinců se 40 květy trvá téměř šest týdnů. Asi měsíc po odkvětu je již znatelná tobolka. V září vegetační sezona měkkyně končí, semena se již z tobolek vysypala a opadaly listové pupeny, nová pahlíza se zatahuje do půdy a nadzemní část rostliny usychá.
Počátek vegetačního období je závislý na průběhu zimní teploty a nástupu jarního počasí. Skutečnost může být od tohoto časového harmonogramu urychlená nebo opožděná o téměř měsíc, podstatnou roli hraje i množství dešťových srážek.[4][8][9]
V Česku se počet lokalit, na kterých měkkyně vyrůstá, z historických osmi postupně snižuje, v roce 1977 již byla dokonce zařazována mezi druhy pravděpodobně vyhynulé. V současnosti se celkem pravidelně objevuje na dvou místech v Českém lese a v okolí České Lípy a nepravidelně v okolí Třeboně.
S ohledem na přísné podmínky, které musí vhodný biotop splňovat (stabilní vodní režim a složení okolní vegetace), je měkkyně bahenní ve Střední Evropě vzácnou rostlinou. Z důvodu změn vodního režimu (následkem rozšířeného trendu vysušování mokřin) a zarůstání lokalit dřevinami se měkkyně bahenní postupně stává jen spoře se vyskytující rostlinou téměř ve všech oblastech, kde ještě vyrůstá.
V České republice je v "Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin" stanoveném vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb., stejně jako v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky" z roku 2012, považována za druh kriticky ohrožený (§1) a (C1t).[3][4][10][11]
Obrázky, zvuky či videa k tématu měkkyně bahenní ve Wikimedia Commons
Měkkyně bahenní (Hammarbya paludosa) je drobná nenápadná orchidej která je v přírodě České republiky ohrožená vyhynutím, je jediný druh monotypického rodu měkkyně. V minulosti byla měkkyně bahenní pod jménem Malaxis paludosa součásti širokého rodu měkčilka.
Die Sumpf-Weichorchis (Hammarbya paludosa) ist die einzige Art der monotypischen Gattung Weichorchis (Hammarbya) in der Familie der Orchideen (Orchidaceae). Sie zählt zu den kleinsten und auch seltensten Orchideen, die in Europa vorkommen.
Von einigen botanischen Autoren wird sie der Gattung Malaxis als die Art Malaxis paludosa zugeordnet. Eine wissenschaftliche Einigung in dieser Frage ist noch nicht herbeigeführt. Aufgrund verschiedener Gemeinsamkeiten sind die Gattungen Hammarbya, Liparis und Malaxis in der Tribus Malaxideae erfasst.
Der Gattungsname Hammarbya ist etymologisch dem Landsitz Carl von Linnés, Hammarby in der Nähe der Stadt Uppsala zuzuordnen. Carl Ernst Otto Kuntze, der den Namen erfand, schrieb, er sei „… dem berühmtesten Naturforscher aller Zeiten, dem Herrn von Hammerby gewidmet“, also Carl von Linné gewidmet.[1] Das Artepitheton paludosa ist das lateinische Wort paludosus = „sumpfig, reich an Sümpfen“ als Hinweis auf das Vorkommen dieser Art.
Die deutschen Gattungsnamen Weichstendel, Weichorchis oder Weichwurz sind entstanden, als Hammarbya paludosa noch der Gattung Malaxis zugeordnet war. Von den Artnamen Sumpf-Weichorchis, Sumpf-Weichwurz, Sumpfweichblatt oder auch Weichstendel konnte sich noch kein Name eindeutig behaupten.
Die Sumpf-Weichorchis ist ein mehrjähriger Rhizomgeophyt mit vertikalem Rhizom, einer tiefer liegenden, vorjährigen Scheinknolle und einer etwa 1 bis 2 Zentimeter höher sitzenden, oberirdischen, frischen Luftknolle, die dem Wachstum des die Pflanze normalerweise umgebenden Sphagnumpolsters folgt.
Ausgewachsene Pflanzen bilden einen Stängel, der eine Höhe von 7 bis 17 Zentimetern erreichen kann. Am Grund des Stängels sitzen zwei aufrechte, länglich-eiförmige, aber ungleich große Rosettenblätter. Diese unterschiedlichen Laubblätter sind etwa 1,7 bis 3 Zentimeter lang und 0,4 bis 1 Zentimeter breit.
Der lockere Blütenstand ist 3 bis 9 Zentimeter lang und trägt 8 bis 40 unscheinbare, dem Stängel anliegende, grün bis grün-gelbe Blüten. Die lanzettlichen Tragblätter sind ungefähr so lang wie der Fruchtknoten.
Die spornlose Lippe (Labellum) ist etwa 2 bis 3 Millimeter lang und 1,6 bis 2 Millimeter breit. Sie ist mit vier dunkelgrünen Längsstreifen gezeichnet, konkav geformt und durch eine doppelte Resupination, das heißt durch eine Drehung um 360°, nach oben weisend. Die seitlichen Kelchblätter (Sepalen) sind aufwärts gerichtet, sind etwa 2,8 bis 3,2 Millimeter lang und 1,2 bis 1,3 Millimeter breit. Das mittlere Kelchblatt zeigt nach unten und ist etwa 3,1 bis 4,2 Millimeter lang, 1,4 bis 1,6 Millimeter breit und täuscht die Lippe vor. Die eiförmig-lanzettlichen Kronblätter (Petalen) zeigen nach außen und sind nach hinten gerollt.
Die allogame Art, die durch Schlupfwespen, Stechmücken, Trauermücken und kleine Bienen bestäubt wird, bildet auch Brutknospen an den Spitzen der Laubblätter aus, die zur vegetativen Vermehrung beitragen und zur Büschelbildung führen.
Die Blütezeit erstreckt sich in Abhängigkeit von Höhenlage und Standort von Anfang Juli bis Ende August, wobei die Hauptblütezeit Mitte Juli bis Mitte August ist.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 28.[2]
Die Sumpf-Weichorchis ist in Hoch- und Zwischenmooren, auf nassen, mäßig sauren Torfschlammböden[2] bis zu einer Höhenlage von 1.160 Metern anzutreffen. Nach Baumann und Künkele besitzt die Art in den Alpenländern folgende Höhengrenzen: Deutschland 37–1160 Meter, Frankreich 0–900 Meter, Schweiz 884–1100 Meter, Österreich 500–777 Meter, Italien 1080 Meter, Slowenien 150–460 Meter.[3] In Europa gedeiht die Art zwischen 0 und 1160 Meter Meereshöhe.[3]
Sie findet sich in Pflanzengesellschaften des Verbands Rhynchosporion albae, gern zusammen mit Bleichmoosen der Gruppe Sphagnum subsecundum.[2]
(Aufschlüsselung siehe: Pflanzensoziologische Einheiten nach Oberdorfer).
Die Sumpf-Weichorchis ist ein Florenelement der südlich temperaten bis borealen Florenzone.[4] Ihr Verbreitungsareal erstreckt sich auf der nördlichen Halbkugel von Nordamerika bis Ostasien, über weite Teile Nord- und Mitteleuropas. Die südliche Verbreitung endet im Südwesten Frankreichs und im Norden Italiens.
Die früher noch zahlreicheren Vorkommen im Norddeutschen Tiefland sind bis auf wenige Restareale erloschen. Das heutige Hauptverbreitungsgebiet liegt im Alpenvorland.
Am Almsee in Oberösterreich wurde vor kurzem ein Standort dieser inzwischen weithin als nahezu ausgestorben geltenden Orchideenart entdeckt.
In der Schweiz existiert nur ein sehr seltenes Vorkommen dieser Art im Raum Einsiedeln.
Die Sumpf-Weichorchis ist europaweit vom Aussterben bedroht und steht demzufolge jeweils auf den Roten Listen. Wie alle in Europa vorkommenden Orchideenarten steht sie deshalb unter strengstem Schutz europäischer und nationaler Gesetze. Hier die Anzahl der Einträge in den Roten Listen:
Der Torfabbau und die Trockenlegung von Mooren zur anderweitigen Nutzung, wie zum Beispiel Aufforstung, hat diese seltene Orchideenart in vielen Gebieten zum Aussterben verurteilt. Die wenigen, verbliebenen Restvorkommen müssen unter strengen Schutz gestellt werden. Das bedeutet unter anderem auch, dass ein Betreten der letzten Habitate gänzlich verboten ist.
Der aktuelle wissenschaftliche Name lautet: Hammarbya paludosa (L.) Kuntze und wurde 1891 veröffentlicht.
Neben dem Erstbeschreibungsnamen, Ophrys paludosa L., dem Basionym von 1753, gibt es einige Synonyme:
Die Art ist wenig variabel und lediglich eine Varietät ist beschrieben:
Die Sumpf-Weichorchis (Hammarbya paludosa) ist die einzige Art der monotypischen Gattung Weichorchis (Hammarbya) in der Familie der Orchideen (Orchidaceae). Sie zählt zu den kleinsten und auch seltensten Orchideen, die in Europa vorkommen.
Von einigen botanischen Autoren wird sie der Gattung Malaxis als die Art Malaxis paludosa zugeordnet. Eine wissenschaftliche Einigung in dieser Frage ist noch nicht herbeigeführt. Aufgrund verschiedener Gemeinsamkeiten sind die Gattungen Hammarbya, Liparis und Malaxis in der Tribus Malaxideae erfasst.
Hammarbya paludosa hè una pianta chì face partita di a famiglia di l'Orchidaceae.
Hammarbya paludosa hè una pianta chì face partita di a famiglia di l'Orchidaceae.
Hammarbya es un género monotípico de orquídeas de hábitos terrestres que tiene asignada una única especie: Hammarbya paludosa (L.) Kuntze. Es originaria de las regiones templadas del Hemisferio Norte.[1]
Es una pequeña orquídea discreta que puede alcanzar los 15 cm de altura, pero que, por lo general, crece entre 4 y 8 cm. El tallo es de color amarillo-verdoso, tiene de tres a cinco esquinas y crece de un pseudobulbo pequeño. Tiene dos, tres o, a veces, cuatro hojas basales. Estas son ovales a oblongas, carnosas y de color verde pálido o amarillo-verdoso. Los bordes y las puntas curvadas hacia adentro.
Las flores crecen en racimos de 1.5-6 cm de largo y que llevan hasta 25 flores. Son pequeñas y verdosas, de unos 2 mm de ancho y 4 mm de altura. Tienen tres sépalos y tres pétalos, uno de los cuales se ha modificado para formar un labelo. Tiene un sépalo dorsal apuntando hacia abajo y dos sépalos laterales hacia arriba. Los dos pétalos normales son pequeños, estrechos y en forma de curvada alrededor de los sépalos. El corto, es el labelo triangular de color verde oscuro con rayas, más pálido y apunta hacia arriba y hacia delante. Las flores tienen un olor dulce como a pepino.[2]
Originalmente fue nombrada Ophrys paludosa por Carolus Linnaeus. El nombre de paludosa se refiere al terreno pantanoso donde crece. En 1891, Otto Kuntze la movió a un nuevo género llamado Hammarbya, que es el nombre de la aldea sueca de Hammarby, residencia de verano de Linneo.[3] También se colocó en el género Malaxis.
Hammarbya paludosa fue descrita por (L.) Kuntze y publicado en Revisio Generum Plantarum 2: 665. 1891.[4]
Hammarbya es un género monotípico de orquídeas de hábitos terrestres que tiene asignada una única especie: Hammarbya paludosa (L.) Kuntze. Es originaria de las regiones templadas del Hemisferio Norte.
See artikkel räägib liigist; perekonna kohta vaata Sookäpp (perekond) Harilik sookäpp (Hammarbya paludosa) on käpaliste sugukonda sookäpa perekonda kuuluv taimeliik.
Harilik sookäpp on 5 kuni 20 cm pikkuse varrega orhidee. Lehti on harilikul sookäpal tavaliselt 3, kõige suurem on ülemine leht, mille laius on kuni 1 cm ja pikkus kuni 4 cm. Õitseb juulis-augustis. Õisikus 8-30 väikest rohekaskollast sigimikust pikematel õieraagudel asuvat õit. Huul on suunatud ülespoole. Vana ja noor mugul asuvad üksteisest eemal, vana mugul asub samblas, noor aga ülemise lehe kaenlas. [1]
Harilik sookäpp kasvab rabades, soodes ja järvede ääres õõtsikutel. [1]
Levinud hajusalt üle Eesti. [1] [1] .[2]
Harilik sookäpp on Eestis II kaitsekategooria kaitsealune liik.[3]
Soohiilakas ja soovalk.
Harilik sookäpp
Harilik sookäpp, joonis
Suovalkku (Hammarbya paludosa) on pääasiassa Euroopassa kasvava kämmekkäkasvien (Orchidaceae) heimoon kuuluvan monotyyppisen suvun Hammarbya ainoa laji. Suovalkku kuului aiemmin Malaxis-sukuun sääskenvalkun (Malaxis monophyllos) kanssa.[2] Suomessa laji on harvinaistunut ja rauhoitettu[3] Ahvenanmaata lukuun ottamatta.[4]
Suovalkun tieteellinen sukunimi hammarbya on johdettu Carl von Linnén maatilan Hammarbyn nimestä,[5] lajinimi paludosa puolestaan tarkoittaa suolla kasvavaa.[2]
Suovalkun pienestä varsimukulasta ei näytä kasvava juuria; ainoa aito juuri työntyy yleensä viimevuotisen mukulan sisään, ja sen uskotaan siirtävän symbioottisen juurisienen uuteen mukulaan. Koska kasvi on käytännössä juureton, sen vesitalous hoituu mukulaa ympäröivän sienirihmaston avulla.[5]
Varsimukula itse on vain noin yhden senttimetrin korkuinen. Koska edellisen vuoden kasvu on yleensä kevääseen mennessä täysin sammalen peitossa, kasvaa uusi verso suoraan sen yläpuolelle. Kehittyvän varsimukulan yläosassa on kaksi tai kolme puolipyöreää, paksua lusikkamaista lehteä, joiden laidoissa on nähtävissä heikosti kehittyneitä itusilmuja. Lehtien välistä esiin työntyvä kukintovarsi on 2–15 senttimetriä korkea ja vihreäkukkainen. Yksittäisiä kukkia on 3–20 ja ne ovat halkaisijaltaan vain noin viiden millimetrin levyisiä. Kukkaperä on kiertynyt 360°. Tarkkaan katsomalla löytyy kämmekkäkasveille tyypillinen huuli, joka tällä lajilla osoittaa ylöspäin. Huuli on hieman kovera ja heikosti kelta-vihreäraitainen. Kannusta kukassa ei ole. Suovalkku kukkii heinä-elokuussa.[6][7]
Suovalkku lisääntyy sekä siemenistä että itusilmuista. Itusilmut muodostavat hyvissä olosuhteissa uusia kasveja emokasvin ympärille, mutta niiden pienestä koosta johtuen ne luultavasti tarvitsevat juurisienen apua lähteäkseen kasvuun.[5]
Suovalkun voi sekoittaa hieman kookkaampaan sääskenvalkkuun, jolla kuitenkin yleensä on vain yksi lehti.[8]
Suovalkun päälevinneisyysalue ulottuu Ranskasta ja Britteinsaarilta Keski-Euroopan kautta Länsi-Venäjälle. Pohjoisessa sitä tavataan Fennoskandian pohjoisosia myöten. Satunnaisemmin lajia esiintyy Siperiassa, Pohjois-Aasiassa ja Pohjois-Amerikassa.[9]
Suomessa suovalkkua tavataan harvinaisena lähes koko maassa pohjoisinta Lappia lukuun ottamatta.[10] Vuonna 2010 tehdyssä uhanalaistarkastelussa se luokiteltiin silmälläpidettäväksi.[11]
Suovalkkuun voi törmätä monenlaisilla, keskiravinteisilla soilla kuten letoilla, lammenrantanevoilla ja nevarämeillä. Se viihtyy erityisesti rimpien reunoissa ja välikköpinnoilla sekä lampien reunuksissa.[10] Usein sen kukinta-aikaan kasvista on näkyvissä ainoastaan kukkavarsi, sillä rahkasammal on kasvukauden aikana kasvanut pientä kämmekkää nopeammin, peittäen sen lehdet.
Suovalkku on monin paikoin kärsinyt soiden ojituksista ja turvetuotannosta, mutta on Suomessa vielä paikoin melko tavallinen.[10]
Suovalkku (Hammarbya paludosa) on pääasiassa Euroopassa kasvava kämmekkäkasvien (Orchidaceae) heimoon kuuluvan monotyyppisen suvun Hammarbya ainoa laji. Suovalkku kuului aiemmin Malaxis-sukuun sääskenvalkun (Malaxis monophyllos) kanssa. Suomessa laji on harvinaistunut ja rauhoitettu Ahvenanmaata lukuun ottamatta.
Suovalkun tieteellinen sukunimi hammarbya on johdettu Carl von Linnén maatilan Hammarbyn nimestä, lajinimi paludosa puolestaan tarkoittaa suolla kasvavaa.
Hammarbya paludosa
Le Malaxis des marais ou Malaxis des tourbières ou Malaxis à deux feuilles (Hammarbya paludosa), est une espèce d'orchidées terrestres d'aire circumpolaire, appartenant au genre monospécifique Hammarbya Kuntze 1891.
Plante : hémicryptophyte à rhizome, très petite (5 à 20 cm), entièrement vert-jaunâtre, dont la tige grêle prolonge deux pseudobulbes — celui supérieur de l'année en cours (souvent visible), celui inférieur de l'année passée — et porte 10 à 25 fleurs en grappe.
Feuilles : deux ou trois (basilaires et engainant le pseudobulbe supérieur), dont le bord vers le sommet est parfois couvert de minuscules bulbilles (favorisant la multiplication végétative de la plante).
Fleurs : très petites, dressées et à périanthe étalé, dont le labelle est orienté vers le haut.
Bractées : de la longueur des ovaires.
Plutôt sporadique, en juillet-août.
Tourbières acides et oligotrophes à sphaignes et mousses, en pleine lumière, de 0 à 1 100 m.
Aire circumpolaire (Eurasie, Amérique du Nord). Rare en Europe. Très rare en France : Massif ardennais, Massif armoricain (Monts d'Arrée notamment), Massif central, Massif des Vosges.
Malgré sa possibilité de multiplication végétative, le malaxis des marais reste rare en raison de ses exigences écologiques très strictes. Cette espèce pionnière est en particulier menacée par la disparition progressive des tourbières acides et l'eutrophisation de ses eaux.
Le malaxis des marais :
Pour certains auteurs (dont Pierre Delforge : réf. ci-dessous) :
Hammarbya paludosa
Le Malaxis des marais ou Malaxis des tourbières ou Malaxis à deux feuilles (Hammarbya paludosa), est une espèce d'orchidées terrestres d'aire circumpolaire, appartenant au genre monospécifique Hammarbya Kuntze 1891.
Bahnowy wutlik (Hammarbya paludosa) je rostlina ze swójby orchidejowych rostlinow (Orchidaceae).
Bahnowy wutlik je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 5 hač 20 cm.
Rostlina njese 2 hač 3 owalne łopjena, kotrež rozdźělnu wysokosć maja. Na kónčku hornjeho łopjena so małe lehnjenske pupki wuwiwaja, kotrež wotpadaja a k nowym rostlinam dorostu.
Kćěje wot julija hač awgusta. Huba je mała a łžičkojće pohłubšena, dele pokaza a wotrohu nima. Dalše kćenjowe łopješka su třiróžkate. Delnje łopješko jako huba wupada.
Rosće na wysokich bahnach a mjeztymny bahnach. Preferuje mokre, po prawej měrje wutkate, po prawej měrje kisałe, pochate pódy.
Bahnowy wutlik (Hammarbya paludosa) je rostlina ze swójby orchidejowych rostlinow (Orchidaceae).
Hammarbya paludosa (L.) Kuntze, 1891 è una pianta appartenente alla famiglia delle Orchidacee, diffusa nelle aree paludose dell'emisfero settentrionale. È l'unica specie nota del genere Hammarbya.[2]
È una pianta erbacea con fusto gracile alto da 5 a 20 cm.
L'apparato radicale è costituito da un rizoma verticale sovrastato da 2 pseudobulbi, l'inferiore immerso nel substrato e ricoperto da squame membranacee, il superiore che fuoriesce dal substrato e ricoperto da guaine fogliari.
Le foglie, da 2 a 3, lanceolate, formano una rosetta basale e recano sull'apice un piccolo bulbillo.
I fiori, giallo-verdognoli, da 10 a 30, di piccole dimensioni, sono riuniti in infiorescenze cilindriche. I sepali, ovali-lanceolati, sono lunghi circa 3 mm; i petali, più piccoli, hanno un apice acuto. Il labello, privo di sperone, lungo circa la metà dei sepali, è rivolto verso l'alto (resupinazione di 360°). Il ginostemio è conico, molto breve; le masse polliniche sono giallastre, prive di caudicola e ricoperte di una sostanza vischiosa che ne favorisce l'adesione al corpo degli insetti pronubi.
Fiorisce in luglio-agosto.
Hammarbya paludosa si riproduce abitualmente per via sessuale, grazie all'impollinazione operata dagli insetti pronubi.
Talora è possibile anche la riproduzione per via asessuata, con formazione di strutture, denominate bulbilli che, staccandosi dalle foglie della pianta madre, garantiscono la propagazione[3].
Ha un ampio areale che copre gran parte dell'emisfero settentrionale. In Europa è presente dalla Scandinavia alle Alpi, estendendosi a est sino ai Balcani e alla Romania. In Asia è presente dalla Siberia meridionale sino a Sachalin e al Giappone. In America la si trova dall'Alaska all'Ontario, a sud sino al Minnesota.
In Italia è presente in una sola stazione alla Torbiera di Rasun (Anterselva, Bolzano), a 1080 m di altitudine[4].
Il suo habitat tipico è rappresentato dalle torbiere, su substrati composti da muschi e sfagni; tale caratteristica consente di considerarla una pianta epifita.
Descritta da Linneo come Ophrys paludosa, è stata successivamente attribuita da Olof Swartz al genere Malaxia. Nel 1891 Otto Kuntze ne propose la attribuzione al genere monospecifico Hammarbya, in omaggio al villaggio svedese di Hammarby, residenza estiva di Linneo[5].
Il numero cromosomico di H. paludosa è 2n=28.
Ne è nota una varietà con foglie più grandi ed infiorescenza più ricca denominata H. paludosa var. robusta.
La Lista rossa IUCN classifica Hammarbya paludosa come specie a rischio minimo (Least Concern).[1]
L'unica stazione italiana esistente è protetta all'interno del Biotopo Torbiera di Rasun. Il "Libro rosso delle piante d'Italia" la classifica come specie in pericolo critico[6].
Hammarbya paludosa (L.) Kuntze, 1891 è una pianta appartenente alla famiglia delle Orchidacee, diffusa nelle aree paludose dell'emisfero settentrionale. È l'unica specie nota del genere Hammarbya.
Pelkinė laksva (Hammarbya paludosa) – gegužraibinių (Ochidaceae) šeimos augalas, priklausantis monotipinei laksvos (Hammarbya) genčiai.
Augalas daugiametis, 7-25 cm aukščio. Žiedynas gana ilgas, su daug gelsvai žalių mažų žiedų. Žydi liepos – rugpjūčio mėn. Auga šlapiose pelkėtose vietose, dažniausiai tarp samanų.
Lietuvoje reta rūšis, įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą.
Pelkinė laksva (Hammarbya paludosa) – gegužraibinių (Ochidaceae) šeimos augalas, priklausantis monotipinei laksvos (Hammarbya) genčiai.
Augalas daugiametis, 7-25 cm aukščio. Žiedynas gana ilgas, su daug gelsvai žalių mažų žiedų. Žydi liepos – rugpjūčio mėn. Auga šlapiose pelkėtose vietose, dažniausiai tarp samanų.
Lietuvoje reta rūšis, įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą.
Veenmosorchis (Hammarbya paludosa, synoniem: Malaxis paludosa) is een meerjarige plant, die behoort tot de Orchideeënfamilie en staat op de Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. In Nederland is de plant vanaf 1 januari 2017 niet meer wettelijk beschermd.
De botanische naam Hammarbya is afkomstig van de Zweedse stad Hammarby, waar Carl Linnaeus 's zomers verbleef en paludosa betekent in het klassiek Latijn 'moerassig'[1] van palus, 'moeras'.[1]
De plant wordt 7-30 cm hoog en heeft onderaan de stengel meestal drie bladeren. De plant heeft een stengelknol, waaraan bijna geen wortels zitten, maar slechts wortelharen die met behulp van een wortelschimmel (mycorrhiza) de benodigde nutriënten opneemt. Uit de stengelknol wordt een rechtopgaande wortelstok gevormd, die weer een nieuwe plant vormt. Oudere planten hebben meestal twee of drie stengelknollen. De stompe bladeren zijn eirond tot langwerpig. Aan de top van de bladeren zitten broedknopjes (knopachtige structuren), die op een gegeven moment van het blad afvallen en zo voor vegetatieve vermeerdering zorgen.
De bloeiwijze is een veelbloemige tros waaraan tot 35 bloemen kunnen zitten. De plant bloeit in juli en augustus met geelachtig groene bloemen, die niet-geresupineerd zijn en dus schijnbaar op hun kop aan de stengel zitten, met de lip naar boven gericht. De langwerpige lip is 2-2,5 mm lang.
De 7 mm lange en 3 mm brede vrucht is een met overlangse spleten openspringende (dehiscente) doosvrucht en bevat veel stoffijn zaad. Het kiempje is omsloten door een los fijnmazig netzakje. Het fijne zaad bevat geen reservevoedsel en kiemt alleen als een wortelschimmel (mycorrhiza) het zaad binnen dringt.
Plant
Planten
Bloeiwijze
Bloem
Veenmosorchis staat vrijwel altijd in zonnige, soms half beschaduwde veenmosvegetaties, maar alleen in de relatief rijkere en minder extreem zure typen, die nog gedeeltelijk on invloed van grondwater staan. Ze is gevoelig voor zowel “verdrinking” als uitdroging. Ze groeit in verlandingsvegetaties die meestal met het waterpeil op en neer gaan, in licht verzuurde trilvenen, in veenmosrietlanden en in de randzone van hoogvenen, die wat rijker zijn aan mineralen. Nederland valt geheel binnen het Europese deel van het areaal. De soort is zeer zeldzaam in Drenthe, het subcentreuroop district (= een deel van Oost-Twente, voorts de Achterhoek, het Rijk van Nijmegen en Oost-Limburg) en in laagveengebieden, het meest nog in de brakwatervenen van Noord-Holland. De sterke achteruitgang is te wijten aan achterstallig beheer, vermesting en vervuiling vanuit het aangrenzende oppervlaktewater. De weinig opvallende plant (groen gekleurd en klein van formaat) wordt zeer vaak over het hoofd gezien, maar is verder goed gekenmerkt door de aanwezige stengelknol, de naar boven gerichte lip en buitenste bloemdekbladen die langer zijn dan de lip.
Veenmosorchis komt voor in moerassen en waterkanten (trilveen, vochtige slenken, levend hoogveen, veenmosrietland, verlandingsvegetaties in voedselarme vennen en kraggen), zeeduinen (duinvalleien en duinheide), heide (afgeplagde plekken) en grasland.[2]
Zie de categorie Veenmosorchis (Hammarbya paludosa) van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp. Veenmosorchis (Hammarbya paludosa, synoniem: Malaxis paludosa) is een meerjarige plant, die behoort tot de Orchideeënfamilie en staat op de Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. In Nederland is de plant vanaf 1 januari 2017 niet meer wettelijk beschermd.
Myggblom (Hammarbya paludosa) er en plante i marihandfamilien (orkidéfamilien)
Myggblom er en svært uanselig orkide, faktisk enda mer uanselig enn knottblom. Den blir noen få centimeter høy, med en gulgrønn farge og et knippe gulgrønne blomster i aks oppover stengelen. Ved basis har planta et par små blad med yngleknopper i bladkantene, for å sikre reproduksjon.
Myggblom er en typisk myrplante, og den pleier å vokse på de dypeste områdene i myra. Den er ikke knytta spesielt til høyt kalk- eller næringsinnhold i myra, men den er allikevel ikke vanlig å finne.
Selv om planta ingen steder er vanlig, vokser den spredt over hele landet nord til Balsfjord i Troms. Den er derfor ikke freda på noen som helst måte, og voksemåten freder nok planta mye i seg selv.
Det norske navnet myggblom betyr svært sannsynlig at planta har små «mygglignende» blomster. Det kan og henspille på at planta vokser i myr.
Hammarbya, plantas latinske slektsnavn, stammer fra navnet Hammarby. Det er nemlig navnet på godset der Carl von Linné bodde. paludosa betyr «vokser i myr».
Myggblom (Hammarbya paludosa) er en plante i marihandfamilien (orkidéfamilien)
Multimedia w Wikimedia Commons Wątlik błotny (Hammarbya paludosa (L.) Kuntze) – gatunek rośliny z rodziny storczykowatych (Orchidaceae). Jedyny przedstawiciel monotypowego rodzaju wątlik (Hammarbya O. Kuntze, Rev. Gen. 2: 665. 5 Nov 1891)[2], często włączany do rodzaju wyblin (Malaxis)[3]. Występuje w strefie umiarkowanej i subarktycznej półkuli północnej[4]. W Polsce gatunek bardzo rzadki, występuje w pasie Pojezierzy Polski północnej oraz na kilku stanowiskach na Wyżynie Małopolskiej i Lubelskiej.
Jeden z kilku rodzajów plemienia Malaxideae w obrębie podrodziny epidendronowych (Epidendroideae) z rodziny storczykowatych (Orchidaceae). Storczykowate są kladem bazalnym w rzędzie szparagowców Asparagales w obrębie jednoliściennych[1][3].
Roślina kwitnie od czerwca do sierpnia. W szczytowej części liści powstają bulwki przybyszowe, dzięki którym może rozmnażać się wegetatywnie.
Występuje na torfowiskach przejściowych i niskich, rzadziej na torfowiskach wysokich. Preferuje miejsca otwarte do przejściowo ocienionych. Roślina światłolubna. Gatunek charakterystyczny związku Rhynchosporion albae[5]. Liczba chromosomów 2n = 28[6].
Gatunek objęty w Polsce ścisłą ochroną gatunkową[7]. Część stanowisk znajduje się na obszarach chronionych, np. w Wigierskim Parku Narodowym, rezerwacie Białe Ługi w Górach Świętokrzyskich, rezerwacie Bagno Chłopiny i Jeziora Gołyńskie w lubuskim[8].
Kategorie zagrożenia:
Zagrożeniem dla gatunku jest zanikanie siedlisk w wyniku osuszania torfowisk i pozyskiwania torfu, ale także naturalnej sukcesji roślinności leśnej.
Wątlik błotny (Hammarbya paludosa (L.) Kuntze) – gatunek rośliny z rodziny storczykowatych (Orchidaceae). Jedyny przedstawiciel monotypowego rodzaju wątlik (Hammarbya O. Kuntze, Rev. Gen. 2: 665. 5 Nov 1891), często włączany do rodzaju wyblin (Malaxis). Występuje w strefie umiarkowanej i subarktycznej półkuli północnej. W Polsce gatunek bardzo rzadki, występuje w pasie Pojezierzy Polski północnej oraz na kilku stanowiskach na Wyżynie Małopolskiej i Lubelskiej.
Myggblomster (Hammarbya paludosa eller äldre namn Malaxis paludosa[1][2]) är en växtart i familjen orkidéer.
Myggblomster är en flerårig ganska liten växt, ännu mindre än knottblomster. Den blir bara 5 - 15 cm hög, med en gulgrön färg och ett ax med gulgröna blommor högst upp på stängeln. Längst ned har växten ett par från stammens nedre lökligt uppsvällda stam utgående små blad med skottknoppar i bladkanterna.[2]
Myggblomster förekommer i nordligt tempererat klimat.[2]
Myggblomster är en typisk myrväxt, och den brukar växa på de djupaste områdena i mossen. Den behöver inte särskilt högt kalk- eller näringsinnehåll i mossen, men den är ändå ganska ovanlig.
Namnet myggblomster syftar troligtvis på att den har små «myggliknande» blommor.
Släktsnamnet Hammarbya som gavs orkidéen av Otto Kuntze syftar på Linnés Hammarby, där Carl von Linné bodde. paludosa betyder «växer i mossar».
Wikimedia Commons har media som rör Myggblomster.
Myggblomster (Hammarbya paludosa eller äldre namn Malaxis paludosa) är en växtart i familjen orkidéer.
Багаторічна трав'яниста рослина заввишки до 20 см. Має тонке кореневище, п'ятигранне, тонке, голе стебло, яке біля основи має овальне бульбовидне потовщення, з 2-4 листками в нижній частині. Суцвіття — видовжена багатоквіткова негуста китиця. Квітки дрібні, жовтувато-зеленуваті. Цвіте у липні — серпні. Розмножується кореневищем.
В Україні поширена на Поліссі, в Українських Карпатах, Передкарпатті, Розточчі, Лісостепу (м. Кременець Тернопільської області, м. Сміла Черкаської області). Зникла на околицях Києва, у Полтавській та Харківській області.
Вид поширений також на Скандинавському півострові, Атлантичній i Центральній Європі, Середземномор'ї, Сибіру.
Зростає на вологих луках та торфовищах.
Під охороною — в природному заповіднику «Медобори», а також у заказнику загальнодержавного значення Сомине (Рівненська область) .
Це незавершена стаття про орхідеї.Hammarbya paludosa là một loài thực vật có hoa trong họ Lan. Loài này được (L.) Kuntze mô tả khoa học đầu tiên năm 1891.[1]
Hammarbya paludosa là một loài thực vật có hoa trong họ Lan. Loài này được (L.) Kuntze mô tả khoa học đầu tiên năm 1891.
_(6021556551).jpg)
.jpg)
.jpg)
_(cropped).jpg)
