nomes no trilho de navegação
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a monocotyledon sy'n edrych yn debyg i wair yw Brwynen flaendon sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Juncaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Juncus subnodulosus a'r enw Saesneg yw Blunt-flowered rush.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Brwynen Flodbwl, Brwynen Glymog â Blodau Blaendwn.
Mae'n tyfu'n araf iawn - a hynny ar bridd da, cyfoethog, mewn bob math o amrywiaeth o ran gwlybaniaeth eu cynefin; mae i'w ganfod yn aml mewn gwlyptiroedd. Mae'r planhigyn yn ddeurywiol ac mae'r dail yn fytholwyrdd.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a monocotyledon sy'n edrych yn debyg i wair yw Brwynen flaendon sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Juncaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Juncus subnodulosus a'r enw Saesneg yw Blunt-flowered rush. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Brwynen Flodbwl, Brwynen Glymog â Blodau Blaendwn.
Mae'n tyfu'n araf iawn - a hynny ar bridd da, cyfoethog, mewn bob math o amrywiaeth o ran gwlybaniaeth eu cynefin; mae i'w ganfod yn aml mewn gwlyptiroedd. Mae'r planhigyn yn ddeurywiol ac mae'r dail yn fytholwyrdd.
Sítina slatinná (Juncus subnodulosus) je jednou z téměř dvou desítek původních druhů sítin, které v české přírodě rostou. Patří ke vzrostným sítinám s olistěnými lodyhami a oblými, dutými, přehrádkovanými listy.
Areál sítiny slatinné zahrnuje Evropu od Britských ostrovů a Pyrenejského poloostrova na západě až po Ukrajinu a Turecko na východě. Severní hranice probíhá jihem Skandinávského poloostrova a jižní okolo Středozemního moře, včetně přesahu do Alžírska a Maroka v severní Africe. Na jihu západní Asie proniká do Turecka, Sýrie i do Iráku. Druhotně se vyskytuje na východě Severní Ameriky i na Novém Zélandu.
V České republice je velice vzácná, vyskytuje se hlavně ve středním Polabí, podél Ohře, na dolním toku Jizery a Orlice a u rybníků v Dokeské pahorkatině. Na Moravě roste jen ojediněle u Kyjova a Lačnova ve Vizovické vrchovině.[2][3]
Populace sítiny slatinné je vázána na mokré, propustné půdy s vyvinutým mechovým patrem. Bývají to podmáčená místa se zásaditou reakcí, ve kterých díky anaerobním podmínkám dochází ke vzniku rašeliny, jsou to hlavně terénní sníženiny nebo břehy jezer a rybníků. Roste i v sekundárních biotopech, jako jsou prolákliny po těžbě rašeliny a štěrku, nebo podél odvodňovacích kanálů.[2][4][5]
Sítina slatinná je vytrvalá, řídce trsnatá bylina s lodyhami 50 až 120 cm vysokými, které vyrůstají ze silného plazivého, rozvětveného oddenku sahajícího do hloubky až 50 cm. Lodyhy jsou tlusté 1,5 až 2,5 mm, tuhé, hladké, na průřezu oblé a u spodu mají tři až čtyři prázdné pochvy bez čepelí. Výše na květonosných lodyhách vyrůstají jeden až dva oblé listy se širokými, nahnědlými oušky. Listy jsou 15 až 40 cm dlouhé a jen 2 až 5 mm široké, duté a uvnitř mají výrazné podélné i příčné přehrádky.
Květenství je rozkladitý, 7 až 18 cm dlouhý vrcholový kružel s mnoha odbočkami odstávajícími v pravém úhlu nebo až nazpět ohnutými. Spodní lodyžní listen nepřevyšuje květenství složeno z deseti až padesáti kulovitých klubíček, která obsahují po pěti až deseti drobných oboupohlavných květech. Neopadavé, žlutozelené nebo žlutohnědé okvětí má všechny, ve dvou kruzích rostoucí eliptické lístky stejně dlouhé, na vrcholu tupé, po obvodě blanitě lemované a dovnitř zahnuté. V květu je šest tyčinek, jež jsou kratší než okvětí a mají prašníky dvounásobně delší než nitky. Kvetou od června do srpna.
Po anemogamickém opylení se v květu ze svrchního, trojpouzdrého semeníku vytvoří světle hnědá, vejčitá, trojpouzdrá, 2 až 3 mm velká tobolka obalená vytrvalým okvětím. Obsahuje mnohá hruškovitá, na povrchu síťnatá semena asi 0,5 mm velká. Jsou šířena větrem, vodou i zvířaty. Ploidie druhu je 2n = 40.[2][4][6][7][8]
Přeměnou trvale zamokřených míst na plochy využitelné k zemědělské produkci mizí i stanoviště vyhovující pro růst sítiny slatinné. Ta sice v české krajině nikdy nebyla hojná, ale ve 20. století se její četnost výrazně snížila; stejně tak se děje i na Slovensku a dalších středoevropských zemích. Byla proto v České republice vyhlášena chráněnou rostlinou a přiřazena ke kriticky ohroženým druhům a to jak ve "Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb" (§1), tak i v "Červeném seznam cévnatých rostlin České republiky z roku 2012" (C1t).[9][10]
Obrázky, zvuky či videa k tématu sítina slatinná ve Wikimedia Commons
Sítina slatinná (Juncus subnodulosus) je jednou z téměř dvou desítek původních druhů sítin, které v české přírodě rostou. Patří ke vzrostným sítinám s olistěnými lodyhami a oblými, dutými, přehrádkovanými listy.
Die Stumpfblütige Binse (Juncus subnodulosus, Syn.: Juncus obtusiflorus Ehrh. ex Hoffm.), auch Knötchen-Binse genannt, ist eine Pflanzenart der Familie der Binsengewächse (Juncaceae).
Die überwinternd grüne Binse ist eine ausdauernde, mit langen Ausläufern lockere Rasen bildende krautige Pflanze mit kräftigem Wurzelstock. Sie erreicht Wuchshöhen zwischen 40 und 130 Zentimetern. Die Stängel wachsen aufrecht. Sterile Triebe tragen am Ende ein stängelähnliches Blatt, blühende Triebe zwei im Querschnitt nahezu runde, quergekammerte und 2 bis 4 Millimeter dicke Laubblätter. Die Öhrchen der Blattscheiden sind bräunlich, kurz und ziemlich derb.
Der Blütenstand ist eine im jungen Zustand sehr helle, stark verzweigte, lockere Spirre mit 10 bis 50, zuweilen 100 Teilblütenständen mit recht- oder stumpfwinkelig abstehenden, selten zurückgebogenen Ästen. Die Äste zweiter oder höherer Ordnung sind auffällig sparrig abstehend. Die Teilblütenstände erreichen etwa 5 Millimeter Länge und sind fünf- bis zwölfblütig. Die bis zu 3 Millimeter langen Perigonblätter der Einzelblüten sind bleich grün bis strohfarben gefärbt und elliptisch geformt. Sie sind stumpf abgerundet, daher der deutsche Name. Die Fruchtkapsel ist etwas länger als die Blütenhüllblätter, dreikantig-eiförmig und seitlich zusammengedrückt. Sie trägt eine kurze Spitze. Die Samen sind rotbraun und netzartig gemustert.
Die Blütezeit erstreckt sich von Juni bis Juli.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 40.[1]
Die Stumpfblütige Binse ist in Europa mit Ausnahme Skandinaviens sowie in Nordafrika und Teilen Kleinasiens bis zum Irak verbreitet.[2] Neophytische Vorkommen existieren in Neuseeland und an der Ostküste Nordamerikas.
Sie wächst in Feuchtwiesen (Calthion palustris Tüxen 1937), Zwischenmoorwiesen (Caricion davallianae Klika 1934) sowie in Gräben auf sickernassen, gut durchlüfteten, mehr oder weniger nährstoffreichen, meist kalk- oft auch salzhaltigen, Sumpfhumus- oder humosen Kalktuffböden. Sie kommt in Mitteleuropa vor in Gesellschaften des Verbands Calthion, besonders im Juncetum subnodulosi, aber auch in Gesellschaften der Verbände Caricion davallianae und Magnocaricion.[1]
Die Stumpfblütige Binse (Juncus subnodulosus, Syn.: Juncus obtusiflorus Ehrh. ex Hoffm.), auch Knötchen-Binse genannt, ist eine Pflanzenart der Familie der Binsengewächse (Juncaceae).
Juncus subnodulosus, the blunt-flowered rush, is a species of rush. It natively occurs from the Mediterranean region across temperate Europe, but it does not range far into Scandinavia. Introduced populations exist in New Zealand and North America.
This species is an important associate within the anthropogenic Juncus subnodulosus-Cirsium palustre fen-meadow ecosystem, an important habitat type of Western Europe. J. subnodulosus is particularly prevalent within the disturbed ridges of this type of fen-meadow.[1]
Media related to Juncus subnodulosus at Wikimedia Commons
Juncus subnodulosus, the blunt-flowered rush, is a species of rush. It natively occurs from the Mediterranean region across temperate Europe, but it does not range far into Scandinavia. Introduced populations exist in New Zealand and North America.
This species is an important associate within the anthropogenic Juncus subnodulosus-Cirsium palustre fen-meadow ecosystem, an important habitat type of Western Europe. J. subnodulosus is particularly prevalent within the disturbed ridges of this type of fen-meadow.
Tömbiõiene luga (Juncus subnodulosus) on loaliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (seisuga 2012).
Tömbiõiene luga (Juncus subnodulosus) on loaliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (seisuga 2012).
Juncus subnodulosus, le Jonc noueux, est une espèce végétale de la famille des Juncaceae.
C'est une plante caractéristique des tourbières basses alcalines et est typiquement une plante génératrice de tourbe quand les conditions du milieu permettent la turfigenèse.
Juncus subnodulosus, le Jonc noueux, est une espèce végétale de la famille des Juncaceae.
C'est une plante caractéristique des tourbières basses alcalines et est typiquement une plante génératrice de tourbe quand les conditions du milieu permettent la turfigenèse.
Bahnowa syćina (Juncus subnodulosus, syn.: Juncus obtusiflorus Ehrh. ex Hoffm.) je rostlina ze swójby syćinowych rostlinow (Juncaceae).
Bahnowa syćina (Juncus subnodulosus, syn.: Juncus obtusiflorus Ehrh. ex Hoffm.) je rostlina ze swójby syćinowych rostlinow (Juncaceae).
De paddenrus (Juncus subnodulosus, synoniem: Juncus obtusiflorus) is een overblijvend kruid uit de russenfamilie (Juncaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend en stabiel tot iets toegenomen. De soort komt van nature voor in Europa met uitzondering van Scandinavië, Noord-Afrika en in sommige delen van Klein-Azië. De soort is ingevoerd in Nieuw-Zeeland en Noord-Amerika, waar de soort aan de oostkust voorkomt. Het aantal chromosomen van de paddenrus is 2n= .
De plant wordt 50 - 120 cm hoog en is moeilijk uit de grond te trekken. De paddenrus maakt een losse zode. De plant heeft lange, forse, kruipende, zich vertakkende wortelstokken. De holle wortelstok is 5 mm dik en heeft bruine schubben. De vegetatieve stengels zijn kort en hebben één stengelachtig, 2 - 4 mm dik blad. De tamelijk stevige, korte oortjes van de bladscheden zijn bruin. De voet van deze stengels wordt omgeven door enkele bladscheden zonder bladschijf. Ongeveer in het midden van deze stengels zitten één tot twee 2 bladeren met bladschijf. De generatieve stengels zijn onder de bloeiwijze hol en hebben op regelmatige afstand dwarse tussenschotten. Onder de bloeiwijze zijn deze stengels gevuld met los merg. De holle bladeren zijn stengelachtig rolrond en hebben dwarsschotten met doorboringen. Tussen de dwarsschotten zitten lengteschotten.
De plant bloeit van juni tot in september met witachtige tot strokleurige, later vaak rood aangelopen bloemen, die in talrijke bloemhoofdjes zitten. De losse bloeiwijze is groot, heeft soms twee hoofdtakken met aan de voet enkele schutbladen. Het onderste schutblad is meestal korter dan de bloeiwijze. De zijtakken zitten haaks afstaand tot iets teruggeslagen aan de hoofdas van de bloeiwijze. De hoofdjes zijn tot 5 mm lang en bevatten 5 -12 bloemen. De bloem heeft zes 2 -2,5 mm evenlange, aan de top afgeronde bloemdekbladen. De bloem heeft ook zes meeldraden.
De vrucht is een veelzadige, driekantig-eivormige, zijdelings samengedrukte doosvrucht met een korte stekel aan de top. De roodbruine zaden hebben geen aanhangsel en een netvormige tekening. Het zijn lichtkiemers.
De paddenrus komt voor op natte, matig voedselrijke grond in moerassen, duinvalleien en rietlanden.
De paddenrus (Juncus subnodulosus, synoniem: Juncus obtusiflorus) is een overblijvend kruid uit de russenfamilie (Juncaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend en stabiel tot iets toegenomen. De soort komt van nature voor in Europa met uitzondering van Scandinavië, Noord-Afrika en in sommige delen van Klein-Azië. De soort is ingevoerd in Nieuw-Zeeland en Noord-Amerika, waar de soort aan de oostkust voorkomt. Het aantal chromosomen van de paddenrus is 2n= .
De plant wordt 50 - 120 cm hoog en is moeilijk uit de grond te trekken. De paddenrus maakt een losse zode. De plant heeft lange, forse, kruipende, zich vertakkende wortelstokken. De holle wortelstok is 5 mm dik en heeft bruine schubben. De vegetatieve stengels zijn kort en hebben één stengelachtig, 2 - 4 mm dik blad. De tamelijk stevige, korte oortjes van de bladscheden zijn bruin. De voet van deze stengels wordt omgeven door enkele bladscheden zonder bladschijf. Ongeveer in het midden van deze stengels zitten één tot twee 2 bladeren met bladschijf. De generatieve stengels zijn onder de bloeiwijze hol en hebben op regelmatige afstand dwarse tussenschotten. Onder de bloeiwijze zijn deze stengels gevuld met los merg. De holle bladeren zijn stengelachtig rolrond en hebben dwarsschotten met doorboringen. Tussen de dwarsschotten zitten lengteschotten.
De plant bloeit van juni tot in september met witachtige tot strokleurige, later vaak rood aangelopen bloemen, die in talrijke bloemhoofdjes zitten. De losse bloeiwijze is groot, heeft soms twee hoofdtakken met aan de voet enkele schutbladen. Het onderste schutblad is meestal korter dan de bloeiwijze. De zijtakken zitten haaks afstaand tot iets teruggeslagen aan de hoofdas van de bloeiwijze. De hoofdjes zijn tot 5 mm lang en bevatten 5 -12 bloemen. De bloem heeft zes 2 -2,5 mm evenlange, aan de top afgeronde bloemdekbladen. De bloem heeft ook zes meeldraden.
De vrucht is een veelzadige, driekantig-eivormige, zijdelings samengedrukte doosvrucht met een korte stekel aan de top. De roodbruine zaden hebben geen aanhangsel en een netvormige tekening. Het zijn lichtkiemers.
De paddenrus komt voor op natte, matig voedselrijke grond in moerassen, duinvalleien en rietlanden.
Multimedia w Wikimedia Commons Sit tępokwiatowy (Juncus subnodulosus Schrank) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny sitowatych. Występuje w Europie, Azji Mniejszej i Afryce. W Polsce objęty ochroną.
Występuje w Europie, Azji Mniejszej i północnej Afryce[3]. W Polsce jest gatunkiem rzadkim. Rośnie głównie w północno-zachodniej części kraju[4]. Jego największe skupisko znajduje się w Rezerwacie Dolina Ilanki[5].
Bylina, hemikryptofit. Rośnie na mokradłach. Kwitnie w czerwcu i lipcu. Gatunek charakterystyczny łąk kaczeńcowych ze związku Calthion i zespołu Juncetum subnodulosi[7].
Roślina została umieszczona na Czerwonej liście roślin i grzybów Polski (2006, 2016)[8][9] w grupie gatunków narażonych na wyginięcie (kategoria zagrożenia VU). Od 2014 roku jest objęta w Polsce ochroną częściową[10].
Sit tępokwiatowy (Juncus subnodulosus Schrank) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny sitowatych. Występuje w Europie, Azji Mniejszej i Afryce. W Polsce objęty ochroną.
Trubbtåg (Juncus subnodulosus) är en flerårig art i familjen tågväxter med krypande jordstam som växer i kalkrik kärrmiljö. Den har upp till en meter höga strån och bildar ofta stora bestånd. Blomställningen är mycket förgrenad och översållad med blommor. Stjälkbladen är försedda med åtskilliga ledknutar vilka givit växten dess vetenskapliga namn (subnodulosus betyder ungefär småknutig).
I Sverige förekommer trubbtåg endast i landets södra delar; i Skåne samt på Öland och Gotland.
Wikimedia Commons har media som rör Trubbtåg.
Trubbtåg (Juncus subnodulosus) är en flerårig art i familjen tågväxter med krypande jordstam som växer i kalkrik kärrmiljö. Den har upp till en meter höga strån och bildar ofta stora bestånd. Blomställningen är mycket förgrenad och översållad med blommor. Stjälkbladen är försedda med åtskilliga ledknutar vilka givit växten dess vetenskapliga namn (subnodulosus betyder ungefär småknutig).
Juncus subnodulosus là một loài thực vật có hoa trong họ Juncaceae. Loài này được Schrank mô tả khoa học đầu tiên năm 1789.[1]
Juncus subnodulosus là một loài thực vật có hoa trong họ Juncaceae. Loài này được Schrank mô tả khoa học đầu tiên năm 1789.
