nomes no trilho de navegação
Most commonly found in rocky, shallow pools of water or in shallow corals. Also found under rocks in sandy or muddy stretches of bottom where alga is plentiful. Particularly common after storms when it can be found looking for crabs and bivalves.
(Moynihan 1985, Campbell 1998, Australian wildlife lectures 1998, Rogerson 1998, Park 1987)
Aquatic Biomes: coastal
There was no information on conservation efforts made for the blue-ringed octopus. A problem has begun to arise surrounding the publicity of the toxicity of its venom. People have begun to over-react and kill octopuses encountered in shallow tidal pools.
(Park 1987)
Though the blue ringed octopus carries a toxin which can kill humans, there has never yet been a report of an octopus attacking a human. In general this species is nonaggressive and will only bite if picked up or stepped on.
The name Blue-ringed Octopus is actually given to a large group consisting of about five different species. Two of these are Hapalochlaena lunulata and Hapalochlaena fasciata. H. lunulata has larger rings than H. maculosa and is most commonly found on Australia's northern coast. H. fasciata has lines instead of rings on its body and is found only in New South Wales.
(Loadsman and Thompson 2000, Park 1987)
This species is considered one of the most dangerous animals in the sea because of the toxicity of its venom. In addition, the bite of the blue-ringed octopus is not painful. Therefore, there have been reported cases where people handled one and did not realize they had been bitten until the symptons of envenomation began to occur.
(Australian Wildlife Lectures 1998, Seaworld 1996, Park 1987)
This species lacks an ink sac and therefore has become a common addition to the marine aquarium. This is much to the dismay of many toxicologists who feel that people selling and buying them are uninformed of the true danger they pose. This species also is used for its venom. One of Australia's major industries is its venom industry, in which the blue-ringed octopus plays a valuable role.
In addition this species has come under study to provide information on the mantle and the microscopic protrusions on the mantle of cephalopods.
(Hanlon and Messenger 1996. Parks 1987. Wood 1999)
At one week of age, the blue ringed octopus will begin to eat crab pieces. As the octopus matures, it will begin to eat live crabs and bivalve mollusks. The octopus will either entice its prey into its vicinity and inject a poison into the water that will paralyze it or will inject the poison into its prey directly. It is also believed that the octopus will capture prey, forming an airtight pouch around it, and inserting the poison into the pouch, cause the prey to take the poison in through its respiratory system. The poison is a neurotoxin which causes paralysis, which is particularly fatal if the poison affects either the heart or repiratory system. To date there is no antitoxin. Generally though, humans are not considered prey to this creature and a bite from one seems to be more of a defensive response than anything else.
References: Boyle 1987. Microsoft 1993. Loadsman and Thompson 2000. Park 1987. Berry 1998.
Indo-Pacific. Found most commonly in the tidal rock pools along the southern coast of Australia.
(Moynihan 1985. Sea World Inc 1996. Rogerson 1998)
Biogeographic Regions: australian (Native ); indian ocean (Native ); pacific ocean (Native )
The blue-ringed octopus is a small octopus that ranges in size from 4 mm at birth to up to 20 cm in adulthood. It is dark brown to dark yellow/ tan-yellow in coloring. The most outstanding characteristic of this species is the iridescent blue rings in the eye spots. These rings are reported to "glow" when an individual is aggravated.
(Campbell 1998. Rogerson 1998. Hanlon and Messenger 1996)
Average mass: 26 g.
Other Physical Features: ectothermic ; bilateral symmetry
The female will initiate reproduction by specific coloring and posturing. The male will then approach her to begin courtship. Courtship consists of "love play" (Wood, 1999) and caressing. The male will then use the hectocotylus, a modified arm consisting of a groove between the suckers and ending in a spoonlike tip, to deposit the sperm in the female's oviduct, which is located under the mantle. Shortly thereafter, the female will begin to lay her eggs and the brooding period will begin. Characteristic brooding of this species is for the female to carry the eggs in its arms. She will guard them for a period of fifty days, at which point they will hatch into planktonic "paralarva". Initially at birth, the octopus will be only 4 mm long. This stage of the life cycle, the young will float to the top and join the plankton for about a month. At the end of this time period they will once again return to the bottom to resume their normal life.
(Microsoft 1993. Boyle 1987. Wood 1999. Hanlon and Messenger 1996)
Chobotnice skvrnitá (Hapalochlaena maculosa) je druh chobotnice patřící do čeledi chobotnicovití (Octopodidae) a rodu Hapalochlaena. Vyskytuje se ve vodách jižní Austrálie. Mezi chobotnicemi je malým druhem, měřícím okolo 20 cm. Zbarvení má tmavohnědé až tmavožluté s nahnědlými skvrnami, je-li chobotnice podrážděná, skvrny ztmavnou a uvnitř se objeví jasně modré kruhy či kruhovité obrazce, které navíc mohou působit pulzujícím dojmem. Jedná se o formu aposematismu, tedy upozornění živočichů v okolí na její jedovatost. Bakterie v zadních slinných žlázách chobotnice produkují tetrodotoxin a další jedy paralyzující činnost svalů. Otrava může nastat jak při kousnutí, tak i při případné konzumaci, protože jedovaté mohou být i další tkáně. Otrava je smrtelná i pro člověka.
Živí se korýši, jako jsou krabi, které zabíjí jedem, lovit může i měkkýše nebo malé ryby. Chobotnice skvrnité jsou samotářsky žijící tvorové, jiné jedince svého druhu vyhledávají pouze při rozmnožování. Při něm samec po předehře vloží samici přeměněným chapadlem do vejcovodu spermie. Samice sesbírá sperma od více samců, následně naklade 50 až 60 vajíček, o něž se stará okolo šesti až sedmi měsíců. V této době vajíčka neustále chrání, nevyhledává aktivně potravu a během líhnutí mláďat uhyne. Mláďata loví od čtyř týdnů sama, pohlavní dospělosti dosahují ve čtyřech měsících.
Druh je ohrožen ničením přirozeného prostředí, možné ohrožení představují také odchyt do akvárií, zabíjení lidmi a další aktivity člověka. Lidské snahy o zachování druhu spočívají v ochraně mořských oblastí, zjištění velikosti populací a v případném omezení vývozu, důležité je rovněž vzdělávání veřejnosti.
Chobotnice skvrnitá a její příbuzní patří do čeledi chobotnicovitých (Octopodidae). Rod Hapalochlaena zahrnuje více než deset druhů, z toho jen čtyři byly formálně popsány.[1] Jednotlivé druhy se odlišují velikostí a znaky na těle.[2] Z fylogenetických studií vychází jako blízce příbuzný rod Amphioctopus, se kterým pravděpodobně tvoří rod Hapalochlaena společný klad. Oba rody pak společně s rody Abdopus, Ameloctopus, Cistopus a Octopus tvoří širší klad, který je součástí obsáhlejší skupiny rodů, sdružující chobotnice s dvouřadým uspořádáním přísavek a s inkoustovým váčkem. Tato skupina bývá označována jako podčeleď Octopodinae.[3][4]
Odborným jménem chobotnice skvrnité je Hapalochlaena maculosa, pod kterým ji popsal britský zoolog William Evans Hoyle roku 1883. Vědeckými synonymy jsou pak Octopus maculosus, které vytvořil rovněž Hoyle a dále Octopus pictus a Octopus robustus, jež určil Brock v letech 1883 a 1887.[5][6]
Chobotnice skvrnitá je živočichem Indo-Pacifiku.[7] Podobně jako všechny ostatní zbývající druhy rodu Hapalochlaena se vyskytuje ve vodách Austrálie,[8] přičemž obývá její jih, kde ji lze najít od západní části kontinentu až po východ státu Victoria.[9] Populace z východního pobřeží se silně dle analýzy DNA liší od populací ze západního pobřeží. Druh není schopen většího rozptýlení do vzdálenějších oblastí.[10]
Chobotnici skvrnitou lze najít až do hloubky 50 m, obyčejně se však vyskytuje v mělké vodě v lagunách nebo mezi korály, žít může rovněž mezi kameny či v koloniích sumek (Ascidiacea). Často ji lze potkat v různých štěrbinách, do kterých se dostane díky svému měkkému tělu a v nichž se ukrývá před nepřáteli.[9] Oblíbeným úkrytem jsou například schránky mlžů.[11] Někdy si útočiště vyhrabe v písku či bahnu.[7] V jejím přirozeném prostředí je možno ji spatřit zvláště po bouřkách, kdy je aktivní její kořist.[7][9]
Chobotnice skvrnitá patří mezi malé druhy chobotnic, délka těla dosahuje asi 20 cm,[7][12] z toho délka chapadel činí zřídkakdy více než 12 cm.[11] Plášť je špičatý a obyčejně není větší než 5 cm.[13] Hmotnost jedinců tohoto druhu se odhaduje na 38 gramů.[9] K plavání používá jak tělo, tak chapadla.[14] Tělo chobotnice skvrnité je zvrásněné a hrubé. Zbarvena je šedě až hnědě, s nahnědlými kruhovými skvrnami, které za normálních okolností slouží jako maskování. Na každém rameni je jich okolo deseti, deset jich je i na zbytku pláště.[15] Je-li chobotnice podrážděná, skvrny ztmavnou a uvnitř se objeví jasně modré kruhy či kruhovité obrazce, které navíc mohou působit pulzujícím dojmem. Jev je způsoben reakcí chromatoforů.[15] Chobotnicím skvrnitým se toto výstražné zbarvení objeví v šestém týdnu života.[7][9] V blízkosti očí se může vyskytnout růžové zbarvení.[13]
,_Parsley_Bay,_Sydney,_NSW.jpeg)
Výrazné zbarvení objevující se při podráždění je formou aposematismu a varuje před jedovatostí nositele; toxické jsou všechny druhy z rodu.[7] Bakterie rodů Alteromonas, Bacillus, Pseudomonas a Vibrio vytvářejí ve dvou zadních slinných žlázách chobotnice jed tetrodotoxin (který je mimochodem znám například i u čtverzubců rodu Takifugu) a některé další toxické látky.[16] Tyto žlázy se nacházejí ve střevním prostoru[17] a každá má hmotnost 0,15 g.[18]
Chobotnice používá dva typy jedů: jeden na zabíjení kořisti a druhý, silnější, na obranu.[13] Jedovatý sekret se před kousnutím promíchá se slinami, obsahujícími antikoagulant bránící srážení krve[19] a mimo to mohou být toxické i ostatní měkké tkáně.[16] Jedovatá jsou i vajíčka chobotnic[20] a mláďata jsou toxická již od vyklubání.[7][9] Jed má neurotoxické účinky, blokuje přenos nervových impulsů do svalů.[18] Pro otravu u člověka jsou charakteristické dýchací potíže spojené se špatnou řečí a polykáním, rozostřené vidění, znecitlivění těla a paralýza.[21] Smrt u kočky nastává při podání osminy jedové žlázy do patnácti minut, u člověka za tři až čtyři hodiny.[18] Otrava může nastat jak při kousnutí, které je téměř bezbolestné, tak při konzumaci měkkých tkání obsahujících tetrodotoxin.[9] Druh však obvykle není agresivní a místo útoku se raději zamaskuje.[12][15]
Chobotnice skvrnitá se vzhledem podobá dalším dvěma druhům rodu Hapalochlaena. Jedná se o chobotnici kroužkovanou (Hapalochlaena lunulata), jež má větší skvrny, a chobotnici pruhovanou (Hapalochlaena fasciata), jejíž obranné zbarvení tvoří pruhovaný vzor. Oba zmíněné druhy chobotnic mají navíc odlišný areál výskytu; chobotnice kroužkované obývají severní pobřeží Austrálie a chobotnice pruhované pobřežní oblast okolo Nového Jižního Walesu.[7]
Chobotnice skvrnitá je lovec s noční aktivitou.[11] Mezi její oblíbenou potravu patří korýši, jako jsou krabi.[9] Loveckou strategií obvykle bývá vyloučení dávky jedu do vody nad krabem, jehož účinky začnou na oběť působit do dvou minut. Krab následně upadne do paralýzy.[22] Někdy svou kořist chobotnice znehybní přímo jedovatým kousnutím či ji prý pevně obalí tělem a vylučovaný jed kraba usmrtí průnikem do dýchacího systému.[7] Po ochrnutí z něj chobotnice trhá kusy svalstva; jestliže je však hladová, chová se agresivněji a útočí na svou kořist i pokud ještě není zcela paralyzována.[19] Mimo korýšů může chobotnice skvrnitá lovit i měkkýše[7] nebo drobné druhy ryb.[9]
Po ochrnutí kořisti se zvýší chobotnici tep ze 45 na 75 úderů za minutu; je možné, že se tak připravuje na konzumaci kořisti.[23]
Chobotnice skvrnité jsou samotářsky žijící tvorové, setkání vyhledávají pouze při rozmnožování, jež probíhá ve volné přírodě sezónně během února a března.[11] Samice při něm začne lákat samce svým zbarvením a pohyby těla. Poté u nich proběhne společná předehra, kdy se vzájemně dotýkají těly. Následně samec vloží přeměněným chapadlem (hektokotylus) spermie do vejcovodu samice.[7] Ta tímto způsobem posbírá spermie od více samců[10] a naklade 50 až 60 vajíček,[24] o něž se stará kolem šesti až sedmi měsíců.[24] Chrání je vlastním tělem, ukrytá ve strnulé poloze, přičemž se téměř nepohybuje, pouze občas se jich dotýká chapadly. Hýbá se v případě vyrušení. Jestliže je pohyb nevyhnutelný, vykonává jej pomocí dvou chapadel a ostatními chrání nevyklubané potomstvo.[23]
Během péče o mláďata samice aktivně nevyhledává potravu, pravděpodobně se ale živí některými vajíčky, ztráty mohou činit až 40 %.[11] Chobotnice jsou ve vajíčcích zpočátku malé, s málo znatelnými chapadly a beze skvrn, za několik dní od tohoto stádia se u nich již začínají vyvíjet pigmentové skvrny. Ke konci vývoje se ve vajíčku otočí, čímž se mohou vyvíjet ve větším prostoru, a za zhruba šest dní se vyklubou; ve volné přírodě během konce října až začátku listopadu. Při líhnutí roztahují a smršťují svůj plášť, čímž se vajíčko postupně rozpíná a nakonec praskne. Několikadenní mláďata měří asi 4 mm a čtyři až šest hodin si s sebou nesou žloutek, ze kterého získávají živiny. Mláďata, která svůj žloutek ztratí, uhynou.[23] Konzumovat potravu začnou asi za týden a ve čtyřech týdnech začnou lovit kraby,[7] přičemž si nejprve volí menší jedince.[23] První měsíc se volně vznáší v moři s planktonem, poté se přesunou na mořské dno.[7] Pohlavní dospělosti dosahují ve čtyřech měsících.[23] Samice uhyne během líhnutí mláďat ve věku 12 až 13 měsíců. Samci zahynou vyčerpáním po období rozmnožování ve věku 6 až 8 měsíců.[24]
Až do roku 1954 nebylo známo, že by mohl být jed některé chobotnice pro člověka smrtelný, přestože o otravě korýšů se již vědělo. V tomto roce však potápěč při sběru chobotnic chytil pravděpodobně chobotnici skvrnitou, která jej přitahovala svým zbarvením, a nechal si ji projít po ramenech. Brzy poté se u něj začaly projevovat příznaky otravy a za dvě hodiny i přes lékařskou pomoc zemřel. Následující rok chobotnice skvrnitá smrtelně pokousala dva vojáky. Do roku 1967 je datováno další doložené pokousání s následkem smrti, kdy voják sebral jednoho zástupce rodu. Pokousání na ruce vyústilo v selhání dechu a smrt.[21] Pomoc po kousnutí spočívá ve vydezinfikování a chlazení pokousaného místa, v případě, že postižený nedýchá, je nutné zahájit úkony resuscitace. Nezbytný je rychlý převoz do nemocnice,[13] kde probíhá umělé dýchání pomocí přístrojů a podpora srdce po dobu odbourávání jedu; antidotum neexistuje.[15] Při správném postupu otrava nezanechá trvalé následky.[25]
O ohrožení tohoto druhu nebylo získáno dostatečné množství informací. Pokles populace může způsobit sběr chobotnic z volné přírody. Jedná se o oblíbeného chovance v akváriích i přes nebezpečí jedovatého kousnutí, o skutečné hrozbě prý navíc nemusejí být lidé ani řádně informováni.[7] Ohrožujícím faktorem je také ničení přirozeného prostředí. Mezi možné hrozby se řadí přítomnost člověka (turisté, potápěči) v areálu přirozeného výskytu.[9] Lidé navíc kvůli jedu zvířata často preventivně zabíjejí.[7] K zachování druhu může přispět ochrana mořských oblastí, zjištění velikosti populací a případné omezení vývozu, důležité je rovněž vzdělávání veřejnosti.[9]
Chobotnice skvrnitá redukuje stavy invazních druhů korýšů.[9] Výzkum jedů, mezi kterými hraje velkou roli tetrodotoxin z chobotnice skvrnité, tvoří významnou část farmaceutického průmyslu Austrálie.[7] Tento jed může být využíván v medicíně.[9]
Obrázky, zvuky či videa k tématu chobotnice skvrnitá ve Wikimedia Commons
Chobotnice skvrnitá (Hapalochlaena maculosa) je druh chobotnice patřící do čeledi chobotnicovití (Octopodidae) a rodu Hapalochlaena. Vyskytuje se ve vodách jižní Austrálie. Mezi chobotnicemi je malým druhem, měřícím okolo 20 cm. Zbarvení má tmavohnědé až tmavožluté s nahnědlými skvrnami, je-li chobotnice podrážděná, skvrny ztmavnou a uvnitř se objeví jasně modré kruhy či kruhovité obrazce, které navíc mohou působit pulzujícím dojmem. Jedná se o formu aposematismu, tedy upozornění živočichů v okolí na její jedovatost. Bakterie v zadních slinných žlázách chobotnice produkují tetrodotoxin a další jedy paralyzující činnost svalů. Otrava může nastat jak při kousnutí, tak i při případné konzumaci, protože jedovaté mohou být i další tkáně. Otrava je smrtelná i pro člověka.
Živí se korýši, jako jsou krabi, které zabíjí jedem, lovit může i měkkýše nebo malé ryby. Chobotnice skvrnité jsou samotářsky žijící tvorové, jiné jedince svého druhu vyhledávají pouze při rozmnožování. Při něm samec po předehře vloží samici přeměněným chapadlem do vejcovodu spermie. Samice sesbírá sperma od více samců, následně naklade 50 až 60 vajíček, o něž se stará okolo šesti až sedmi měsíců. V této době vajíčka neustále chrání, nevyhledává aktivně potravu a během líhnutí mláďat uhyne. Mláďata loví od čtyř týdnů sama, pohlavní dospělosti dosahují ve čtyřech měsících.
Druh je ohrožen ničením přirozeného prostředí, možné ohrožení představují také odchyt do akvárií, zabíjení lidmi a další aktivity člověka. Lidské snahy o zachování druhu spočívají v ochraně mořských oblastí, zjištění velikosti populací a v případném omezení vývozu, důležité je rovněž vzdělávání veřejnosti.
Den blåringede blæksprutte (Hapalochlaena maculosa) er en lille ottearmet blæksprutte med en længde på 10-20 centimeter. Den lever især ved Australiens sydlige kyst og regnes som den farligste af alle blæksprutter.
Den blåringede blæksprutte er mørkebrun til mørkegul med 50-60 blå og sorte ringe. Disse ringe bliver særligt tydelige, hvis dyret føler sig truet.
Arten træffes på lavt vand ved Australiens sydlige kyster. Den ses ofte i tidevands-pytter ved klippekyster, hvor den søger efter krabber.
Trods blækspruttens ringe størrelse indeholder den nok gift til at dræbe 26 voksne mennesker indenfor minutter. Biddet er lille og ofte smerteløst, så mange ofre opdager ikke, at de er forgiftet, før de mærker åndedrætsbesvær og lammelser.[1]
Giften hos en blåringet blæksprutte indeholder tetradotoxin, som er 1.200 gange mere giftig end cyanid.[2] Tetrodotoxin produceres af bakterier i dyrets spytkirtler.[3]
I slægten Hapalochlaena findes tre nærtstående arter til den blåringede blæksprutte (H. maculosa).
På engelsk kaldes hele slægten for blue-ringed octopus.
Den blåringede blæksprutte (Hapalochlaena maculosa) er en lille ottearmet blæksprutte med en længde på 10-20 centimeter. Den lever især ved Australiens sydlige kyst og regnes som den farligste af alle blæksprutter.
The southern blue-ringed octopus (Hapalochlaena maculosa) is one of three (or perhaps four) highly venomous species of blue-ringed octopuses. It is most commonly found in tidal rock pools along the south coast of Australia. As an adult, it can grow up to 20 centimetres (8 in) long (top of the mantle to the tip of the arms) and on average weighs 26 grams (0.9 oz). They are normally a docile species, but they are highly venomous, possessing venom capable of killing humans. Their blue rings appear with greater intensity when they become aggravated or threatened.[1]
The blue-ringed species are known for their small size, yet the southern variety is hailed as the largest of the genus. As a result, they have been classified as their own species. From arm to arm, most of these octopuses are no larger than 20 centimeters. This is larger by roughly 5 centimeters on average with other varieties of the blue-ringed octopus. When at peace, their coloring is often a drab, mucus like color. However, once it feels sufficiently threatened, the eponymous blue-rings suddenly appear. These octopuses have an average of about 60 rings that have multilayer reflectors that allow them to flash a blue green color. These rings typically appear about 6 weeks after hatching (Mäthger et al.).[2] For the rings to illuminate and glow, the muscles around the rings must contract while the muscles above them must relax (Mäthger et al.).[2] This method of muscle contraction and relaxation has not been seen in other illuminating animals (Mäthger et al.)[2]
Like other species of the blue-ringed octopus, this variety is named for the vibrant blue rings that it displays when agitated.
Found along the southern coasts of Australia, H. maculosa inhabits crevasses and cracks in the rocky reefs signature to this section of the Australian coast. In addition, the octopus enjoys a proximity to the plentiful forests of seagrass.[3]
Despite their highly toxic venom, southern blue-ringed octopuses tend to be passive and relatively harmless unless provoked. They generally only use their toxins when hunting or when provoked. These creatures are nocturnal, primarily active at night.[4] They can jet out water to move more efficiently as well. In addition, it was found that southern blue-ringed octopuses have at least slightly more acute olfaction (smell) sense which may affect choice in mate (see Breeding, below).[5] Burrowing is also normal of this species.
The prey of H. maculosa consists mostly of lobsters, crabs, shrimp, and shellfish, as well as the occasional small fish.[3] H. maculosa makes use of its venom for feeding purposes. It pins down and injects it through its beak. This totally paralyzes its prey, often killing it outright. This readies it for feeding. Another tactic it uses to hunt is releasing its venom as a mist into a location where its prey is commonly found. Their prey swim into the venom and become paralyzed, allowing for an attack.[6]
H. maculosa has a very short life span with a large importance placed on reproduction. The average life span of a southern blue ringed octopus is around seven months. The octopus reaches sexual maturity at around four months old, at which time it focuses its last few months of life towards copulation and breeding. Both genders of this species are promiscuous, as they only have a limited set of gametes. The mating ritual of H. maculosa usually begins with the female initiating reproduction by changing color and posture. The male then mounts the female, inserts the hectocotylus under the mantle of the female, and releases the sperm into the female’s oviduct. For this type of octopus, there is approximately a two-month window in which a female acquires and stores sperm from multiple males.[4] She then carries the eggs with her, as opposed to depositing them somewhere stationary. During this time period, the mother rarely moves unless disturbed. When she is forced to move, she uses only two arms for locomotion. The female also does not eat during this time period. Because of this, the mother dies shortly after the eggs have hatched. It is highly unlikely that the male or female would live beyond one year. This unusual octopus maternal care system seems to be an advanced evolutionary development of the species. While this may seem strange, females only reproduce once in their lifetime,[7] so it is vital to them that their egg clutch survives. Once hatched, the H. maculosa grow very rapidly. The southern blue-ringed octopus also differs from other marine invertebrates in that there is no planktonic stage. The young begin hunting around one month of age- they are said to be venomous from birth, while their blue rings don’t appear until six weeks after hatching. It was found in a study by Morse and Zenger that as size of the octopus increased, so too did willingness to mate.[4] Same-sex attempts at mating were frequently noted, which implies distinguishing between male and female is difficult even for the octopus. It is also possible females use some form of refined sense of smell to single out attractive mates.[5]
Many studies have been done on how southern blue-ringed octopuses choose their mates and if females can choose the sperm used to fertilize her eggs (Morse et al., 2018).[8] Researchers have been interested in this topic specifically because the female can only reproduce once in her lifetime and because she can store the sperm of her many mates (Oceana). Researchers have hypothesized that there may be cryptic female choice or sperm competition (Morse et al., 2018).[8] In the paper, Mating Behavior and Postcopulatory Fertilization Patterns in the Southern Blue-Ringed Octopus Hapalochlaena Maculosa, the authors study did not find that females choose the male sperm that will fertilize their eggs, though the "male that obtained less paternity than expected was in fact the female's full-sibling brother (Morse et al.)." [8] Although this study did not find female selection of sperm, a separate study did find that females are picky about who they mate with. In the paper, Nocturnal Mating Behaviour and Dynamic Male Investment of Copulation Time in the Southern Blue-Ringed octopus, Hapalochlaena Maculosa (Cephalopoda: Octopodidae), Morse et al., found that females were more willing to mate with males that were larger and males that were larger attempted to mate more than smaller males. The same study also found that males would spend less time mating with females that they had already mated with.[9]
What makes this octopus famous is its venom. Saliva glands of the southern blue-ringed octopus produce the deadly neurotoxin, maculotoxin.[10] The neurotoxin, TTX, is secreted in the posterior salivary gland, which is located in the intestinal blood system of the octopus. This may provide the toxin into its bloodstream. The toxin has also been found in the eggs of this octopus. The method of poisoning is still not fully understood, but it is assumed that H. maculosa either inject the toxin into the water surrounding their prey through their saliva mixed with the toxin, or they directly bite their prey or predator with the beak-like mouth. It is fatal to humans. Various references in popular culture depict the southern blue-ringed octopus as a nefarious seadevil lying in wait to attack humans with its deadly toxins. In actuality, the venom is primarily used in hunting or for defense. There are no reported cases of unprovoked aggression towards humans. No antivenom exists.
There are currently no known conservation efforts for the southern blue-ringed octopus. This being said, it is likely that H. maculosa play an important role in their ecosystem, perhaps by controlling crustacean populations, so any efforts to conserve this species would be expected to benefit other species in the same habitat. It is also suggested that because the dispersal ability of H. maculosa is limited, connectivity between different populations of the species is especially vulnerable to habitat fragmentation or geographic barriers.
The southern blue-ringed octopus (Hapalochlaena maculosa) is one of three (or perhaps four) highly venomous species of blue-ringed octopuses. It is most commonly found in tidal rock pools along the south coast of Australia. As an adult, it can grow up to 20 centimetres (8 in) long (top of the mantle to the tip of the arms) and on average weighs 26 grams (0.9 oz). They are normally a docile species, but they are highly venomous, possessing venom capable of killing humans. Their blue rings appear with greater intensity when they become aggravated or threatened.
Sinitäplätursas (Hapalochlaena maculosa) on pienikokoinen mutta myrkyllinen mustekala, joka elää Australian eteläisellä rannikoilla.
Sinitäplätursaan vaipan pituus on noin 5 cm ja lonkerot 10 cm, ja se painaa alle 30 g. Sen selkäpuoli on epätasaisen ryppyinen ja nystyinen. Normaalitilassa tursas on harmaan sävyinen ja ruskeiden täplien kirjoma. Ärsytetyllä yksilöllä täplät tummenevat voimakkaasti ja niiden sisälle ilmestyy pieniä (alle 2 mm) fluoresoivan sinisiä, sykkiviä renkaita, tyypillisesti 50-60 rengasta.
Eläin ei sinänsä ole aggressiivinen ja se pyrkii ensi sijassa piiloutumaan vaaran havaittuaan, mutta tarvittaessa se antaa värisignaalin varoitusmerkkinä ja eritää tappavan vaarallista hermomyrkkyä, joka lamauttaa ihmisenkin hengityselimistön.
Australian pohjoisrannikolla elää toinen saman Hapalochlaena-suvun myrkyllinen laji, sinirengastursas.
Sinitäplätursas (Hapalochlaena maculosa) on pienikokoinen mutta myrkyllinen mustekala, joka elää Australian eteläisellä rannikoilla.
Sinitäplätursaan vaipan pituus on noin 5 cm ja lonkerot 10 cm, ja se painaa alle 30 g. Sen selkäpuoli on epätasaisen ryppyinen ja nystyinen. Normaalitilassa tursas on harmaan sävyinen ja ruskeiden täplien kirjoma. Ärsytetyllä yksilöllä täplät tummenevat voimakkaasti ja niiden sisälle ilmestyy pieniä (alle 2 mm) fluoresoivan sinisiä, sykkiviä renkaita, tyypillisesti 50-60 rengasta.
Eläin ei sinänsä ole aggressiivinen ja se pyrkii ensi sijassa piiloutumaan vaaran havaittuaan, mutta tarvittaessa se antaa värisignaalin varoitusmerkkinä ja eritää tappavan vaarallista hermomyrkkyä, joka lamauttaa ihmisenkin hengityselimistön.
Australian pohjoisrannikolla elää toinen saman Hapalochlaena-suvun myrkyllinen laji, sinirengastursas.
Hapalochlaena maculosa
La pieuvre (ou poulpe) à anneaux bleus (Hapalochlaena maculosa) est un céphalopode de la famille des Octopodidae. On la trouve notamment sur les côtes de l'Australie, où elle est réputée pour son venin extrêmement dangereux.
Hôte des eaux tropicales des océans Indien et Pacifique, le poulpe à anneaux bleus ne pèse qu’une cinquantaine de grammes, pour une taille comprise entre 10 et 15 cm[2]. Le manteau (« tête ») mesure autour de 5 cm, avec une pointe sur le sommet. Ses tentacules aux anneaux bleus, devenant phosphorescents avant l’attaque, ne dépassent pas la dizaine de centimètres. La couleur générale de la robe est généralement beige ou jaune pâle, mais variable : comme de nombreux céphalopodes ce poulpe peut modifier sa couleur à volonté pour se dissimuler. Ainsi, les anneaux bleus n'apparaissent qu'en cas de stress ou de menace, et sont destinés à prévenir un prédateur potentiel de la dangerosité de l'animal[2].
On trouve la pieuvre à anneaux bleus principalement sur les côtes du sud-est de l'Australie, notamment au sud de la Grande Barrière de corail, mais il est aussi observé en Nouvelle-Calédonie et occasionnellement sur plusieurs autres récifs du bassin indo-pacifique.[réf. nécessaire]
Il habite toutes sortes de milieux coralliens (sable, coraux, rochers, herbiers...) où il est facilement observable, ainsi comme la plupart des animaux très venimeux il n'est pas craintif. Il se rencontre entre la surface et −55 m de fond[2].
Ce poulpe se nourrit surtout de crustacés et autres invertébrés (crevettes, crabes, mollusques...) et de petits poissons. Il utilise un venin « de chasse » pour tuer ses proies, et un autre venin « de défense » contre les prédateurs, beaucoup plus puissant[2].
Malgré sa petite taille, il est l'un des seuls céphalopodes capables de tuer un humain[2]. Son venin, d’origine salivaire, contient une neurotoxine qui agit en quelques minutes et provoque une détresse respiratoire grave. Cette neurotoxine, initialement appelée « maculotoxine », a depuis été identifiée à la tétrodotoxine[3]. En cas de morsure, le traitement recommandé est l'immobilisation, désinfection, glaçage, et surtout l'évacuation en urgence vers un centre médical. La victime pouvant présenter à tout moment un arrêt respiratoire terminal, les secouristes doivent être capables d’effectuer une respiration artificielle[2].
Le genre Hapalochlaena comporte quatre espèces très similaires, souvent regroupées improprement sous le terme « pieuvre aux anneaux bleus » :
Hapalochlaena maculosa
La pieuvre (ou poulpe) à anneaux bleus (Hapalochlaena maculosa) est un céphalopode de la famille des Octopodidae. On la trouve notamment sur les côtes de l'Australie, où elle est réputée pour son venin extrêmement dangereux.
Il polpo dagli anelli blu australe (Hapalochlaena maculosa Hoyle, 1883), noto anche come polpo dagli anelli blu meridionale, è un mollusco cefalopode della famiglia Octopodidae, diffuso nelle coste dell'Australia meridionale.
Come gli altri membri del suo genere, noti in inglese come "blue-ringed octopus" (polpi dagli anelli blu), è una specie famosa per il suo veleno, una neurotossina mortale, considerata fatale anche per un uomo adulto e in salute.
H. maculosa è uno dei polpi più piccoli; i polpi dagli anelli blu sono noti per le loro piccole dimensioni, ma H. maculosa è valutata come la specie più grande del genere. Da adulto, può crescere fino a 20 centimetri di lunghezza (dalla parte superiore del mantello alla punta delle braccia) con un peso medio di 26 grammi.
Quando è tranquillo, la sua colorazione è spesso grigiastra, molto mimetica con il substrato sabbioso. Tuttavia, una volta che si sente minacciato, grazie ai cromatofori lascia brillare improvvisamente gli omonimi anelli blu (un caso evidente di aposematismo). Questi polpi hanno una media di circa 60 anelli che hanno molti pigmenti, i quali consentono loro di lampeggiare di un colore blu vivo. Questi anelli compaiono tipicamente circa 6 settimane dopo la schiusa. Affinché gli anelli si illuminino e risplendano, i muscoli intorno agli anelli devono contrarsi mentre i muscoli sopra di essi devono rilassarsi.
H. maculosa si trova lungo le coste meridionali dell'Australia.
Abita nelle pozze di marea, nei crepacci e fessure nelle scogliere rocciose che caratterizzano questa sezione della costa australiana. Gode inoltre della vicinanza alle abbondanti foreste di Posidonia.
Nonostante il loro veleno altamente tossico, i polpi dagli anelli blu tendono ad essere passivi e relativamente innocui a meno che non vengano provocati. Generalmente usano le loro tossine solo quando cacciano o quando vengono seriamente provocati. Questi animali sono attivi principalmente di notte; possono anche far uscire l'acqua dal sifone per muoversi in modo più efficiente. Questa specie è abile anche a scavare e a nascondersi sotto la sabbia.
Le prede di H. maculosa sono costituite principalmente da piccole aragoste, granchi, gamberi e altri crostacei, oltre a piccoli pesci occasionali. Dopo aver trattenuto la piccola preda con le ventose nelle braccia, utilizza il suo veleno iniettandolo attraverso il becco; questo paralizza totalmente la sua preda, spesso uccidendola sul colpo. Un'altra tattica che usa per cacciare è rilasciare il suo veleno sotto forma di nebbia in un luogo in cui si trova comunemente la sua preda, la quale nuota nel veleno e rimane paralizzata, consentendo un attacco.
Ciò che rende famoso questo polpo è il suo veleno. Le ghiandole salivari di H. maculosa producono una neurotossina mortale, la maculotossina. La neurotossina, TTX, è secreta nella ghiandola salivare posteriore, che si trova nel sistema sanguigno intestinale del polpo. Questo può far fluire la tossina nel suo flusso sanguigno. La tossina è stata trovata anche nelle uova di questa specie. Il metodo di avvelenamento non è ancora completamente compreso, ma si presume che H. maculosa inietti la tossina nell'acqua che circonda la preda attraverso la saliva mista alla tossina, o morda direttamente la preda o il predatore con la bocca a becco. Il veleno di H. maculosa è fatale per l'uomo. Vari riferimenti nella cultura popolare descrivono H. maculosa come un malvagio diavolo di mare in agguato per attaccare gli umani con le sue tossine mortali. In realtà, il veleno viene utilizzato principalmente nella caccia o per la difesa; infatti non sono stati segnalati casi di aggressione non provocata nei confronti dell'uomo. Non esiste antiveleno.
Al momento non sono noti sforzi di conservazione per H. maculosa. Detto questo, è probabile che svolga un ruolo importante nel loro ecosistema, forse controllando le popolazioni di crostacei; ci si aspetterebbe quindi che qualsiasi sforzo per conservare questa specie vada a beneficio di altre specie nello stesso habitat. Si suggerisce inoltre che, poiché la capacità di dispersione di H. maculosa è limitata, la connettività tra le diverse popolazioni della specie è particolarmente vulnerabile alla frammentazione dell'habitat o dalle barriere geografiche.
Il polpo dagli anelli blu australe (Hapalochlaena maculosa Hoyle, 1883), noto anche come polpo dagli anelli blu meridionale, è un mollusco cefalopode della famiglia Octopodidae, diffuso nelle coste dell'Australia meridionale.
Come gli altri membri del suo genere, noti in inglese come "blue-ringed octopus" (polpi dagli anelli blu), è una specie famosa per il suo veleno, una neurotossina mortale, considerata fatale anche per un uomo adulto e in salute.
Mėlynžiedis aštuonkojis (Hapalochlaena maculosa) – aštuonkojų būrio bestuburis gyvūnas.
Gyvena netoli Australijos krantų. Užauga iki 20 cm ilgio. Vienintelis galvakojis pasaulyje, kurio nuodai mirtini žmogui. Po neskausmingo įkandimo praėjus vos valandai, pradeda veikti nuodai. Tačiau mirtinų atvejų būna mažai, nes šis aštuonkojis nėra agresyvus gyvūnas. Ryškiai mėlynos spalvos žiedas yra kaip įspėjamasis signalas plėšrūnams.
Hapalochlaena maculosa is een van de drie (of misschien vier) soorten blauwgeringde octopussen.
Volwassen dieren zijn met de armen gestrekt 20 cm groot en wegen 26 gram.
Deze dieren hebben speekselklieren, die een sterk gif produceren, dat een prooidier kan doden, zelfs zonder het slachtoffer aan te raken.
Deze soort komt voor aan de rotskusten van Zuid-Australië.
Hapalochlaena maculosa is een van de drie (of misschien vier) soorten blauwgeringde octopussen.
O polvo-de-anéis-azuis (Hapalochlaena maculosa) é uma espécie de polvo conhecida pelos visíveis anéis azuis no seu corpo e pelo veneno muito poderoso que possui.[1] O polvo de anéis azuis vive na costa da Austrália e é muito pequeno, possuindo apenas 12 cm.
A sua dieta consiste tipicamente de caranguejos pequenos e camarão, mas pode também alimentar-se de peixes quando a oportunidade surge. Ele salta para a presa, morde-a e usa o seu bico para a rasgar aos poucos. Suga a carne para fora do exoesqueleto do crustáceo. Em condições de laboratório foram vistos em atos de canibalismo, comendo elementos da mesma espécie, embora isto não seja observado na natureza.
O seu veneno é uma grande mistura de compostos tóxicos conhecidos como tetrodotoxina, é capaz de matar as vítimas com grande facilidade, sendo que uma dose é capaz de matar 20 homens. Se equipara ao veneno do Conus, um caracol marinho igualmente venenoso. Poucas vezes se pensaria num polvo como um animal venenoso e, contudo, esta espécie que habita na Grande Barreira de Coral Australiana e é um dos animais mais venenosos do planeta. A quantidade de veneno de uma mordedura deste polvo, é suficiente para matar em poucos minutos vinte pessoas ou um animal do tamanho de um búfalo com cerca de 1200 Kg. Por sorte, os acidentes com humanos são raríssimos, já que não há antídoto para o veneno deste polvo.
O polvo-de-anéis-azuis (Hapalochlaena maculosa) é uma espécie de polvo conhecida pelos visíveis anéis azuis no seu corpo e pelo veneno muito poderoso que possui. O polvo de anéis azuis vive na costa da Austrália e é muito pequeno, possuindo apenas 12 cm.
Güney mavi halkalı ahtapotu (Hapalochlaena maculosa), mavi halkalı ahtapot (Hapalochlaena) cinsinin 3 (belki de 4) türünden biri olup ölümcül zehirlidir.
Yetişkinler, kollarının ucundan mantonun üst kısmına kadar, yaklaşık 20 cm uzunluğundadır. Ortalama ağırlıkları 26 g'dır. Duygusal bir değişimde mavi halkalar belirgin biçimde gözükür.
Avustralya suları boyunca en sık görülen büyük mavi halkalı ahtapot türüdür.
Uysal gibi gözükse de, gerçekte tehlikeli olup son derece zehirlidir. Zehri insan için ölümcüldür.
İlkin ağızlılar ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. Güney mavi halkalı ahtapotu (Hapalochlaena maculosa), mavi halkalı ahtapot (Hapalochlaena) cinsinin 3 (belki de 4) türünden biri olup ölümcül zehirlidir.
Bạch tuộc đốm xanh phía nam, tên khoa học Hapalochlaena maculosa, là một trong ba (hoặc có lẽ bốn) loài của chi Hapalochlaena. Nó thường được tìm thấy trong bãi đá thủy triều dọc theo bờ biển phía nam của Úc. nó có thể phát triển dài đến 20 cm (8 in) và trung bình nặng 26 gam (0,9 oz). Chúng thường là một loài hiền lành, tuy nhiên chúng sở hữu nọc độc có khả năng giết chết người. Đốm của chúng xuất hiện với cường độ lớn hơn khi chúng trở nên tức giận hơn hoặc bị đe dọa.[1]
,_Parsley_Bay,_Sydney,_NSW.jpeg)
Phương tiện liên quan tới Hapalochlaena maculosa tại Wikimedia Commons
Bạch tuộc đốm xanh phía nam, tên khoa học Hapalochlaena maculosa, là một trong ba (hoặc có lẽ bốn) loài của chi Hapalochlaena. Nó thường được tìm thấy trong bãi đá thủy triều dọc theo bờ biển phía nam của Úc. nó có thể phát triển dài đến 20 cm (8 in) và trung bình nặng 26 gam (0,9 oz). Chúng thường là một loài hiền lành, tuy nhiên chúng sở hữu nọc độc có khả năng giết chết người. Đốm của chúng xuất hiện với cường độ lớn hơn khi chúng trở nên tức giận hơn hoặc bị đe dọa.
环蛸（学名：Hapalochlaena maculosa，台湾称豹斑章魚）又名小藍環章魚、小藍圈章魚，是章鱼目章鱼科Hapalochlaena的一种。主要分布于澳大利亞南部海岸、中国大陆、台湾，常栖息在水深20～74米（66～243英尺）。[1]
环蛸（学名：Hapalochlaena maculosa，台湾称豹斑章魚）又名小藍環章魚、小藍圈章魚，是章鱼目章鱼科Hapalochlaena的一种。主要分布于澳大利亞南部海岸、中国大陆、台湾，常栖息在水深20～74米（66～243英尺）。
_(8466102934).jpg)
_(8593173385).jpg)
_(8466102934).jpg)
,_Parsley_Bay,_Sydney,_NSW.jpeg)
