nomes no trilho de navegação
of branchlets, thinly cylindric, 2-3 cm; bracts russet, long elliptic, adaxially villous. Male flower: stamens 2, free. Fruiting catkin elongated; peduncle with leaflets, tomentose. Female flower: ovary long cylindric, tomentulose; style ca. 1 mm; stigma 2-parted. Capsule russet, 5-6 mm, slightly pilose. Fl. Jun-Jul, fr. Aug. 2n = 76, 100, 114.
Arktika söyüdü (lat. Salix arctica) - söyüdkimilər fəsiləsinin söyüd cinsinə aid bitki növü.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
Arktika söyüdü (lat. Salix arctica) - söyüdkimilər fəsiləsinin söyüd cinsinə aid bitki növü.
Salix arctica (Salze àrtic) és una espècie arbustiva de salze que viu a la tundra
Aquesta espècie està adaptada a viure en els rigorosos climes àrtics i subàrtics i té una distribució circumpolar al voltant de l'oceà àrtic. És la planta llenyosa que viu més al nord, ja que arriba a viure a la costa nord de Groenlàndia. També viu a les altes muntanyes d'Amèrica i a la Xina, Xinjiang.[1][2][3]
Es tracta d'un arbust baix que normalment només arriba a fer 15 cm d'alt però en alguns casos arriba a 50 cm.[4] Com tots els salzes és una planta dioica amb els dos sexes separats en plantes diferents.[2][5]
Malgrat la seva curta mida viu molts anys se n'ha detectat un de 236 anys a Groenlàndia.[2]
Se sap que s'hibrida amb les espècies Salix arcticola i Salix glauca.[2]
El salze àrtic serveix d'aliment a animals àrtics com els Bou mesquers, Rens, Llebre àrtica i lemmings tots ells es mengen l'escorça i els brots però les perdius blanques es mengen els borrons.
Tant els pobles Inuits com el Gwich'in fan ús d'aquest salze com a combustible i de les flors passades (Suputiit) poden barrejar-se amb la molsa i incorporades al kudlik, una làmpada d'oli. La planta té usos medicinals, cal recordar que l'aspirina és la síntesi del producte natural dels salzes. El salze àrtic és ric en vitamina C i té bon gust.[6]
Salix arctica (Salze àrtic) és una espècie arbustiva de salze que viu a la tundra
Aquesta espècie està adaptada a viure en els rigorosos climes àrtics i subàrtics i té una distribució circumpolar al voltant de l'oceà àrtic. És la planta llenyosa que viu més al nord, ja que arriba a viure a la costa nord de Groenlàndia. També viu a les altes muntanyes d'Amèrica i a la Xina, Xinjiang.
Es tracta d'un arbust baix que normalment només arriba a fer 15 cm d'alt però en alguns casos arriba a 50 cm. Com tots els salzes és una planta dioica amb els dos sexes separats en plantes diferents.
Malgrat la seva curta mida viu molts anys se n'ha detectat un de 236 anys a Groenlàndia.
Se sap que s'hibrida amb les espècies Salix arcticola i Salix glauca.
Vrba arktická (Salix arctica) je opadavá listnatá dřevina nízkého vzrůstu z čeledi vrbovité (Salicaceae). Je typická plazivým růstem, je přizpůsobena k přežití v drsných arktických a subarktických podmínkách. Druh má cirkumpolární rozšíření podél Severního ledového oceánu.
Druh roste v tundře a na skalnatých vřesovištích, je nejseverněji se vyskytující dřevinou na světě. Vyrůstá nad hranicí lesa a na severní hranici země, na severním pobřeží Grónska.
Také se vyskytuje dále na jihu, v Severní Americe, v porostech výškové alpinské tundry, na jih do pohoří Sierra Nevada v Kalifornii a Rocky Mountains v Novém Mexiku, ale i v Asii, v pohoří Sin-ťiangu v Číně. [1][2][3]
Vrba arktická je obvykle nízký plazivý keř, roste pouze do výšky 1-15cm (vzácně až 25 cm). V severozápadním Pacifiku ale může dosáhnout vzrůstu 50 cm na výšku.[4] Má kulaté, leskle zelené listy, 1 až 4 cm dlouhé a široké, zřídka může mít i listy 8 cm dlouhé a 6 cm široké. Starší listy jsou porostlé dlouhým hedvábným, stříbřitým ochlupením. Stejně jako zbytek vrb, je i vrba arktická je dvoudomá, samičí a samčí jehnědy vyrůstají na různých rostlinách. Samičí jehnědy mají červenou barvu, zatímco samčí jehnědy žlutě zbarveny.[2][5]
Navzdory své malé velikosti, je dřevina dlouhověká, roste ale velmi pomalu v arktickém klimatu. Jedna z vrb ve východním Grónsku, jak bylo zjištěno, je 236 rok stará. [2]
Jsou popsáni Kříženci mezi Salix arctica a Salix glauca.[2]
Druh je zdrojem potravy pro několik arktických zvířat. Pižmoni, sob karibu, arktičtí zajíci a lumíci se živí kůrou a větvičkami, pupeny jsou hlavním zdrojem potravy bělokura.
Je známo že i Inuité a obyvatelé severských oblastí využívají tento druh vrby. Větvičky mohou být použity jako palivo, zatímco opadané květy (suputiit), mohou být smíchány s mechem a použity jako směs v lampě nazývané „kudlik“. Rostlina byla používána jako léčivo, pro zmírnění bolesti zubů, pomáhá k zastavení krvácení, zastavování průjmu při zažívacích potížích a také jako obklad na rány. Mezi severskými kmeny a Inuity v oblasti Bathurst Inlet byly používány jedlé části vrby s vysokým obsahem vitamínu C, chutnající sladce.[6]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Salix arctica na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu vrba arktická ve Wikimedia Commons
Vrba arktická (Salix arctica) je opadavá listnatá dřevina nízkého vzrůstu z čeledi vrbovité (Salicaceae). Je typická plazivým růstem, je přizpůsobena k přežití v drsných arktických a subarktických podmínkách. Druh má cirkumpolární rozšíření podél Severního ledového oceánu.
Die Arktische Weide oder Arktis-Weide (Salix arctica) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Weiden (Salix) innerhalb der Familie der Weidengewächse (Salicaceae). Mit dem Arktischen Mohn (Papaver radicatum) ist diese Art die am weitesten im Norden lebende bedecktsamige Pflanze; beide überleben noch auf 80° nördlicher Breite.
Die Arktische Weide wächst als kleiner, kriechender Strauch (Spalierstrauch), der typischerweise nur Wuchshöhen von 1 bis 15 cm, selten 25 cm, erreicht. Meist wächst er einzeln, manchmal bildet er Kolonien durch Ausläufer. Die Hauptäste sind liegend bis niederliegend oder aufrecht. Die gelbbraune, gelbliche, gräulich-braune, rot-braune oder bräunliche Rinde der Äste ist nicht bereift und kahl. Die gelb-braune, rot-braune oder violette Rinde der Zweige ist dünn bis dick bereift, kahl oder spärlich bis sehr dicht, weich bis zottig mit ausgebreiteten Haaren (Trichome) bedeckt.
Die wechselständig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Der 2 bis 35 mm lange Blattstiel besitzt keine Drüsen und ist auf einer Seite flaumig behaart sowie im Querschnitt tief konkav aber die Ränder überdecken die kahle Furche nicht. Die krautigen bis ledrigen, flachen bis zurückgebogenen Blattspreiten sind mit einer Länge von 1 bis 8,5 cm und einer Breite von 5,5 bis 60 mm, bei einem Länge/Breite-Verhältnis von 1 bis 3,6 elliptisch (schmal-elliptisch bis fast kreisförmig), kreisförmig, verkehrt-lanzettlich oder verkehrt-eiförmig (bis breit verkehrt-eiförmig). Die Spreitenbasis läuft spitz aus oder ist stumpf. Der glatte oder mit ein bis drei Zähnen pro Zentimeter besetzte Blattrand besitzt auf ganzer Länge oder nur in der Nähe der Spreitenbasis Drüsenhaare. Die Blattoberseite und ist glänzend oder matt und meist kahl oder spärlich behaart. Stomata befinden sich entweder nur auf der Blattunterseite oder auch entlang der Blattadern oder an der Spitze der Blattoberseite. Die Blattunterseite ist kahl oder spärlich, abstehend oder angedrückt mit langen, seidigen, meist geraden oder selten gewellten Haaren bedeckt. An jungen Pflanzenexemplaren sind die Laubblätter gelblich-grün, kahl oder auf der Unterseite mit weißen, langen, geraden zur Spitze hin gerichteten Haaren (Trichomen) spärlich bedeckt. Es können laubblatt- oder schuppenartige Nebenblätter mit spitzem oberen Ende vorhanden sein, die bald abfallen.
Die Arktische Weide ist zweihäusig getrenntgeschlechtig (diözisch). Vor dem Laubaustrieb beim Öffnen der Blattknospen erscheinen kurz unterhalb der Spitzen des vorjährigen Zuwachses ein bis einige kätzchenförmigen Blütenstände mit jeweils nur wenigen Blüten. Die männlichen Kätzchen sind bei einer Länge von 11 bis 50 mm und einer Breite von 5 bis 18 mm schlank oder gedrungen bis fast kugelförmig und enthalten dicht gedrängt die Blüten; sie stehen an 2 bis 20 mm langen Blütentrieben auf 2 bis 13 mm langen Blütenstandsschäften. Die weiblichen Kätzchen sind bei einer Länge von 11 bis 120 mm und einer Breite von 8 bis 18 mm schlank bis gedrungen oder kugelförmig und enthalten mehr oder weniger dicht gedrängt die Blüten; sie stehen an 2 bis 80 mm langen Blütentrieben auf 4 bis 30 mm langen Blütenstandsschäften. Die braunen bis schwarzen oder selten hellbraunen Tragblätter besitzen eine Länge von 1,6 bis 3,7 mm und sind in der Mitte oder an der Basis am breitesten; sie sind auf der ganzen Fläche spärlich mit geraden Haaren bedeckt und besitzen einen glatten oder mehr oder weniger stark gewellten Rand. Die männlichen Blüten besitzen meist oben und unten jeweils eine Nektardrüse. Die zwei Staubblätter besitzen einen kahlen Staubfaden. Die anfangs purpurfarbenen, selten später gelben Staubbeutel sind bei einer Länge von 0,4 bis 0,9 mm ellipsoid. Die weiblichen Blüten sind ungelappt. Der mehr oder weniger stark behaarte, abgeflachte Fruchtknoten enthält 10 bis 18 Samenanlagen. Der 0,6 bis 2,2 mm lange Griffel endet einer schmal-zylindrischen, manchmal gedrungenen Narbe mit 0,36 bis 0,88 mm langen Lappen.
Die meist behaarten oder manchmal kahlen Kapselfrüchte sind 4 bis 9 mm lang.
Die Chromosomenzahlen betragen 2n = 76 oder 114. An Ploidiegraden sind Tetraploidie & Hexaploidie nachgewiesen.
Das natürliche Verbreitungsgebiet der Arktischen Weide erstreckt sich zirkumpolar über die Tundren Europas, Nordamerikas und Asiens. Man findet sie aber auch in den gebirgigen Gegenden der gemäßigten Zone. Sie ist hervorragend an die raue arktische und subarktische Umgebung angepasst. Das Verbreitungsgebiet keiner anderen Holzpflanze reicht so weit nach Norden. Man findet sie noch im nördlichsten Teil der Nordküste Grönlands.
Salix arctica bevorzugt trockene, kalte, offene schlammige Torfmoossümpfe und die Ränder schlammiger Lachen im Grobsand-Boden.
Die Erstveröffentlichung von Salix arctica erfolgte 1788 durch Peter Simon von Pallas in Flora Rossica, 1 (2), S. 86. Ein Homonym ist Salix arctica R.Br. ex Richardson veröffentlicht in Narrative of a Journey to the Shores of the Polar Sea, 1823, S. 752–753.[1] Synonyme von Salix arctica Pall. sind: Salix anglorum auct. non Cham., Salix anglorum var. antiplasta Schneid., Salix anglorum var. araioclada Schneid., Salix anglorum var. kophophylla Schneid., Salix arctica subsp. crassijulis (Trautv.) Skvort., Salix arctica subsp. tortulosa (Trautv.) Hultén, Salix arctica var. antiplasta (Schneid.) Fern., Salix arctica var. araioclada (Schneid.) Raup, Salix arctica var. brownei Anderss., Salix arctica var. kophophylla (Schneid.) Polunin, Salix arctica var. pallasii (Anderss.) Kurtz, Salix arctica var. tortulosa (Trautv.) Raup, Salix brownei (Anderss.) Bebb, Salix crassijulis Trautv., Salix hudsonensis Schneid., Salix pallasii Anderss., Salix pallasii var. crassijulis (Trautv.) Anderss., Salix tortulosa Trautv. Salix arctica gehört zur Sektion Diplodictyae C.K. Schneider in der Gattung Salix.
Die zarten jungen Sprosse von Salix arctica können zu Beginn des Frühlings gesammelt und, von der Rinde befreit, roh gegessen werden. Junge Weidenblätter sind eine ausgezeichnete Quelle für Vitamin C. Sie enthalten etwa sieben- bis zehnmal so viel Vitamin C wie Orangen. Wie die meisten Weiden enthält sie auch Aspirin-ähnliche Verbindungen. Ein Tee aus der Rinde wirkt ähnlich wie Aspirin. Gekaute Rinde kann bei kleineren Verbrennungen und Insektenbissen verwendet werden. Kauen der Rinde reinigt die Zähne und beugt Karies vor.[2]
Die Arktische Weide oder Arktis-Weide (Salix arctica) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Weiden (Salix) innerhalb der Familie der Weidengewächse (Salicaceae). Mit dem Arktischen Mohn (Papaver radicatum) ist diese Art die am weitesten im Norden lebende bedecktsamige Pflanze; beide überleben noch auf 80° nördlicher Breite.
Arktiskur pílur eisini nevndur Grápílur (Salix arctica) er ein jarðlagdur runnur av pílafamiljuni, 1 til 2 metur langur og heldur knortlutur. Bløðini eru grágrøn og klædd við longum hárum. Niðara borðið er nakað ljósari litt enn ovara. Blómingin er í juni-juli og kvennreklarnir eru hvítlodnir.
Útbreiðsla: Arktiskur pílur er lagaður til harðført arktiskt og subarktiskt veðurlag og veksur norðast í londunum kring arktiska havið.
Arktiskur pílur í Føroyum: Í Føroyum er arktiskur pílur sjáldsamur nú, og veksur bara í homrum har seyður ikki sleppur til, norðatil í landinum.
Arktiskur pílur eisini nevndur Grápílur (Salix arctica) er ein jarðlagdur runnur av pílafamiljuni, 1 til 2 metur langur og heldur knortlutur. Bløðini eru grágrøn og klædd við longum hárum. Niðara borðið er nakað ljósari litt enn ovara. Blómingin er í juni-juli og kvennreklarnir eru hvítlodnir.
Útbreiðsla: Arktiskur pílur er lagaður til harðført arktiskt og subarktiskt veðurlag og veksur norðast í londunum kring arktiska havið.
Arktiskur pílur í Føroyum: Í Føroyum er arktiskur pílur sjáldsamur nú, og veksur bara í homrum har seyður ikki sleppur til, norðatil í landinum.
Salix arctica, the Arctic willow, is a tiny creeping willow (family Salicaceae). It is adapted to survive in Arctic conditions, specifically tundras.
S. arctica is typically a low shrub growing to only 15 centimetres (6 inches) in height, rarely to 25 cm (10 in), although it may reach 50 cm (20 in) in height in the Pacific Northwest.[4] It has round, shiny green leaves 1–4 cm (1⁄2–1+1⁄2 in) long and 6 cm (2+1⁄4 in) broad; they are pubescent, with long, silky, silvery hairs. Like the rest of the willows, Arctic willow is dioecious, with male and female catkins on separate plants. As a result, the plant's appearance varies; the female catkins are red-coloured, while the male catkins are yellow-coloured.[5][6]
Despite its small size, it is a long-lived plant, growing extremely slowly in the severe arctic climate; one in eastern Greenland was found to be 236 years old.[5]
Hybrids with Salix arcticola and Salix glauca are known.[5]
The Arctic willow grows in tundra[7] and rocky moorland, and is the northernmost woody plant in the world, occurring far above the tree line to the northern limit of land on the north coast of Greenland. Its distribution is circumpolar. It occurs in Canada in the mainland northern territories and in the Arctic Archipelago all the way up to Ellesmere Island alongside Greenland, and in northern Quebec and Labrador, as well as in northern Iceland, Fenno-Scandinavia, northern Russia and northern Alaska.
It also occurs further south in North America on high-altitude alpine tundra, south to the Sierra Nevada in California and the Rocky Mountains in New Mexico. It also occurs in Xinjiang, China.[8][5][9]
The Arctic willow is a food source for several Arctic animals. Muskoxen, caribou, Arctic hares, and lemmings all feed on the bark and twigs, while the buds are the main food source of the rock ptarmigan.
It is the primary host plant and food source for the Arctic woolly bear moth (Gynaephora groenlandica).[10]
Both the Inuit and the Gwich’in make use of this willow. Twigs are used as fuel, while the decayed flowers (suputiit) are mixed with moss and used as wicking in the kudlik. The plant was used for several medicinal purposes, such as relieving toothache, helping to stop bleeding, curing diarrhoea and indigestion, and as a poultice on wounds.[11]
Both the Gwich’in and Inuit in the Bathurst Inlet area were known to eat parts of the plant, which is high in vitamin C and tastes sweet.[11] One young leaf contains 7 to 10 times more vitamin C than an orange.[7] The inside of the young shoots (excluding the bark) can be eaten raw, including those found underground.[7]
Salix arctica, the Arctic willow, is a tiny creeping willow (family Salicaceae). It is adapted to survive in Arctic conditions, specifically tundras.
Salix arctica, es un arbusto caducifolio de la familia de las salicáceas.
Arbusto, intensamente ramificado, con ramas de sección redonda, reptantes, radicantes. Ramitas de color pardo grisáceo, pilosas, cuando jóvenes, luego glabras; hojas coriáceas, elípticas u obovadas, a veces redondeadas; extremo superior de la hoja, agudo, emarginado o redondeado; base en forma de cuña o acorazonada, pilosidad cuando jóvenes; de color verde azulado por el envés y verde claro por el haz; bordes no dentados; pecíolo foliar acanalado; estípulas pequeñas. La flor aparece antes que la hoja o a la vez. Amentos masculinos cilídricos; estambres glabros. Amentos femeninos de 2-3 cm de largo, se alargan durante la maduración del fruto. Ovario de 5-8 mm de largo con el pedúnculo más corto que la glándula nectaria, de color pardo verdoso o pardo rojizo oscuro, con pilosidad densa o escasa, rara vez totalmente glabro; estilo de 0,5-2,3 mm de largo; estigmas generalmente divididos, extendidos.
En casi toda la zona de tundra ártica de Europa, Asia y Norteamérica (especie circumpolar). Vive sobre suelos rocosos o arenosos carente de vegetación. Rara vez penetra en la taiga.
Salix arctica fue descrita por Peter Simon Pallas y publicado en Flora Rossica 1(2): 86. 1788.[1]
Salix: nombre genérico latino para el sauce, sus ramas y madera.[2]
arctica: epíteto latino que significa "del ártico".[3]
Salix arctica, es un arbusto caducifolio de la familia de las salicáceas.
Tundrapaju (Salix arctica) on kylmillä arktisilla ja hyvin viileillä subarktisilla alueilla kasvava matala pajulaji. Tundrapajun lehdet ovat soikeita, mutta kärjekkäitä [2]. Tundrapaju kasvaa yleensä 1–9 cm, harvoin 25 cm korkeaksi. Tundrapaju kasvaa jopa Pohjois-Grönlannin rannoilla asti ja on pohjoisimpana kasvava puumainen kasvi. Laji on monimuotoinen ja kasvaa muun muassa matalana kääpiöpensaana[3], suikertavasti ja mattomaisesti[2].
Tundrapaju on sopeutunut elämään kylmässä, kuivassa niukkaravinteisessa ympäristössä, jossa on vain vähän typpeä, fosforia ja kaliumia[2]. Tundrapajun matalat juuret mahdollistavat sen elämisen routamaassa. Lehdet ovat karvaiset mikä suojaa kylmältä. Lajin kasvuaika on lyhyt. Voimakkaimman kasvun aikana tundrapaju kehittää hyönteismyrkkyä[2]. Tundrapaju kasvaa erittäin hitaasti ja Itä-Grönlannista on tavattu 236-vuotias paju.karibu, sopuli ja myskihärkä. Kiirunat syövät tundrapajun nuppuja. Tundrapaju on laajalla arktisella alueella kasvava niin sanottu sirkumpolaarinen kasvi.
Tundrapaju (Salix arctica) on kylmillä arktisilla ja hyvin viileillä subarktisilla alueilla kasvava matala pajulaji. Tundrapajun lehdet ovat soikeita, mutta kärjekkäitä . Tundrapaju kasvaa yleensä 1–9 cm, harvoin 25 cm korkeaksi. Tundrapaju kasvaa jopa Pohjois-Grönlannin rannoilla asti ja on pohjoisimpana kasvava puumainen kasvi. Laji on monimuotoinen ja kasvaa muun muassa matalana kääpiöpensaana, suikertavasti ja mattomaisesti.
Tundrapaju on sopeutunut elämään kylmässä, kuivassa niukkaravinteisessa ympäristössä, jossa on vain vähän typpeä, fosforia ja kaliumia. Tundrapajun matalat juuret mahdollistavat sen elämisen routamaassa. Lehdet ovat karvaiset mikä suojaa kylmältä. Lajin kasvuaika on lyhyt. Voimakkaimman kasvun aikana tundrapaju kehittää hyönteismyrkkyä. Tundrapaju kasvaa erittäin hitaasti ja Itä-Grönlannista on tavattu 236-vuotias paju.lähde? Tundrapajun kuorta ja oksia syövät muun muassa karibu, sopuli ja myskihärkä. Kiirunat syövät tundrapajun nuppuja. Tundrapaju on laajalla arktisella alueella kasvava niin sanottu sirkumpolaarinen kasvi.
Salix arctica
Le Saule arctique (Salix arctica) est un minuscule arbuste du genre Salix (les saules) pouvant vivre dans des environnements arctiques ou subarctiques. On le trouve principalement autour de l'océan Arctique dans des zones rocheuses et des toundras. Il s'agit de la plante ligneuse dont l'aire d'extension s'étend le plus au nord, bien au-delà de la limite traditionnelle des arbres.
Le saule arctique est présent tout autour de l'océan Arctique, par exemple au Groenland. On le trouve également dans des zones montagneuses en Amérique du Nord et dans le Xinjiang en Chine[2],[3],[4].
Il s'agit d'un arbuste dont la hauteur varie en général entre 1 et 15 cm (rarement 25 cm). Dans la région du Nord-Ouest Pacifique, il peut atteindre toutefois 50 centimètres[5]. Ses feuilles sont arrondies, vert brillant, d'une taille de 1 à 4 cm (parfois jusque 8 cm), pubescentes avec des poils argentés. Il s'agit d'une plante dioïque. L'organe sexuel féminin est rougeâtre alors que celui du mâle est jaunâtre[3],[6]. Bien que de petite taille, il a une durée de vie importante du fait de sa croissance lente dans un climat rude. Un spécimen de 236 ans a, par exemple, été trouvé au Groenland vers 1965[3].
Il peut s'hybrider avec Salix arcticola et Salix glauca[3].
Le saule sert à l'alimentation de plusieurs animaux arctiques tels que le renne (ou caribou), le bœuf musqué, le spermophile, le lièvre arctique ou le lemming qui se nourrissent du feuillage, tandis que les bourgeons forment l'essentiel de la subsistance du lagopède à queue blanche.
Les Inuits et les Gwich’ins utilisent les branches comme combustible de chauffage, tandis que les fleurs fanées peuvent être mélangées à des mousses et être utilisées comme mèches pour les kudliks, les lampes à huile des Inuits. En médecine, l'arbuste a été utilisé pour traiter la diarrhée, les indigestions et certaines blessures. Les Inuits le mangent également pour profiter de sa richesse en vitamine C et de son goût tendre[7].
Salix arctica
Le Saule arctique (Salix arctica) est un minuscule arbuste du genre Salix (les saules) pouvant vivre dans des environnements arctiques ou subarctiques. On le trouve principalement autour de l'océan Arctique dans des zones rocheuses et des toundras. Il s'agit de la plante ligneuse dont l'aire d'extension s'étend le plus au nord, bien au-delà de la limite traditionnelle des arbres.
Arkltička vrba (lat. Salix arctica), vrsta najmanjeg drveta na svijetu i ujedno najsjevernija drvenasta biljka. Pripada u rod vrba i porodici Salicaceae. Živi daleko iznad sjeverne linije, i veoma je dugovječno. Veoma sporo raste zbog teških klimatskih uvjeta, a najstariji primjerak je na istočnom Grenlandu i star je preko 230 godine. Osim na Arktiku rasprostranjena je i na jugu i to u Aziji (Kina: Xinjiang), Mongolija, Kazahstan, te na Ruskom dalekom istoku.[1]
Arkltička vrba naraste svega 15 centimetara u visinu, veoma rijetko do 25 cm.
Fjallavíðir eða grávíðir (fræðiheiti Salix arctica) er lágvaxinn, oftast jarðlægur og mjög harðgerður víðir af víðisætt.
Fjallavíðir er aðlagaður lífi á Norðurslóðum og er sá runni sem þrífst nyrst á jörðinni en hann finnst langt fyrir ofan trjálínu og á norðurströnd Grænlands. Fjallavíðir vex mjög hægt á heimskautasvæðum en getur orðið mjög gamall. Fundist hefur planta á Austur-Grænlandi sem er 236 ára gömul. Hreindýr, heimskautahérar og læmingjar éta börk og greinar og rjúpa blómhnappa.
Fjallavíðir er algengur um allt Ísland, einkum til fjalla og á hálendinu. Fjallavíðir hefur fundist á jarðhitasvæði í Öskju í 1200 m hæð yfir sjávarmáli.
Fjallavíðir eða grávíðir (fræðiheiti Salix arctica) er lágvaxinn, oftast jarðlægur og mjög harðgerður víðir af víðisætt.
Tundravier (latin: Salix arctica) er en krypende markbusk av pilefamilien (vierfamilien) av maksimalt 10 centimeters høyde. Den vokser i Arktis inklusive Island og Svalbard samt Færøyene. Den foretrekker fuktig jord, hei, grusbakker, frodig tundra, grusrygger, eller bekkekanter. Tundravier danner neppe hybrider eller varianter.
Tundravier er en krypende, svært lav busk, men ellers morfologisk ganske lik på sølvvier men mangler de loddentykke hårene på årskvistene. Den har gråbrun til mørkebrun bark og ligger krypende langs bakken med blottede, knortete og krokete kvister og bladoverplater. Bladene er lansettformede, butte eller bare moderat spisse i begge ender, og 2 - 7 cm lange. Bladskivene er mørkegrønne oppå og litt glatte med noe hår, mens bladstilken er rød i likhet med bladets midtnerve. Ørebladene er små eller helt fraværende. Blomstringen foregår i juli-august.
Raklene er inntil 8 cm lange og relativt snaue, de står på 1 - 5 cm lange, hårete skaft med 3-4 blader på. Raklene er brune og butte, kapslene er inntil 1 cm lange og av ulik farge, grønn-gråskjær med brunt eller rødt. Kapselen er tett hårete, og skaftet kapselen står på er svært kort med rødt arr. Raklene er iøynefallende og gir en illusjon av rød-hvite, oppstående «blomster».
Tundravier vokser på Grønland, Island, Færøyene og på sentral-sørlige Svalbard blant annet rundt Isfjorden. Den vokser også i store deler av Canada.
Tundravier (latin: Salix arctica) er en krypende markbusk av pilefamilien (vierfamilien) av maksimalt 10 centimeters høyde. Den vokser i Arktis inklusive Island og Svalbard samt Færøyene. Den foretrekker fuktig jord, hei, grusbakker, frodig tundra, grusrygger, eller bekkekanter. Tundravier danner neppe hybrider eller varianter.
Tundravier er en krypende, svært lav busk, men ellers morfologisk ganske lik på sølvvier men mangler de loddentykke hårene på årskvistene. Den har gråbrun til mørkebrun bark og ligger krypende langs bakken med blottede, knortete og krokete kvister og bladoverplater. Bladene er lansettformede, butte eller bare moderat spisse i begge ender, og 2 - 7 cm lange. Bladskivene er mørkegrønne oppå og litt glatte med noe hår, mens bladstilken er rød i likhet med bladets midtnerve. Ørebladene er små eller helt fraværende. Blomstringen foregår i juli-august.
Raklene er inntil 8 cm lange og relativt snaue, de står på 1 - 5 cm lange, hårete skaft med 3-4 blader på. Raklene er brune og butte, kapslene er inntil 1 cm lange og av ulik farge, grønn-gråskjær med brunt eller rødt. Kapselen er tett hårete, og skaftet kapselen står på er svært kort med rødt arr. Raklene er iøynefallende og gir en illusjon av rød-hvite, oppstående «blomster».
Wierzba arktyczna (Salix arctica) – gatunek drobnej, płożącej rośliny drzewiastej z rodziny wierzbowatych. Przystosowana do środowisk arktycznych i subarktycznych, rozprzestrzeniona wokół Oceanu Arktycznego.
Występuje w polarnych i subpolarnych rejonach Europy, Azji i Ameryki Północnej. W Ameryce rośnie w alpejskich i subalpejskich tundrach od Kanady i Alaski przez Góry Skaliste po Nowy Meksyk. Izolowane populacje istnieją w górach stanów Nevada, Utah, Oregon, Waszyngton i Kalifornia. W Azji szeroko rozprzestrzeniona na Syberii i Kamczatce. Występuje też w chińskim regionie Sinciang. W Europie znana z Islandii, Jan Mayen, Svalbardu i północnej Rosji[4][3].
Gatunek arktyczny i alpejski. Wierzba ta rośnie na suchych łąkach, skalistej tundrze, gołoborzach, stosunkowo wilgotnych terenach nadwodnych oraz na granicy stałych pokryw śnieżnych. W niektórych rejonach jest gatunkiem dominującym. Czasem współwystępuje z innymi płożącymi wierzbami, jak wierzba żyłkowana (Salix reticulata) oraz porostami. W Górach Skalistych tworzy zgrupowania z Polygonum bistortoides[3].
Wierzba arktyczna (Salix arctica) – gatunek drobnej, płożącej rośliny drzewiastej z rodziny wierzbowatych. Przystosowana do środowisk arktycznych i subarktycznych, rozprzestrzeniona wokół Oceanu Arktycznego.
O salgueiro-do-ártico (AO 1945: salgueiro-do-árctico; Salix arctica) é uma espécie de salgueiro, sendo um arbusto de pequenas dimensões. É a planta lenhosa que vive mais a norte do planeta, encontrando-se no extremo norte da Gronelândia.
Це невеликий, повзучий чагарник заввишки 1–15 см, рідко 25 см. Зазвичай зростає поодиноко, іноді утворює колонії за допомогою столонів. Основні гілки лежать ниць або у вертикальному положенні. Жовто-коричнева, жовта, сірувато-коричнева, червоно-коричнева або коричнева кора гілок біляста і гола. Кора гілочок жовто-коричнева, червоно-коричнева або фіолетова, сиза чи ні, як правило волосиста, іноді гола. Листя: прилистки відсутні, рудиментарні або листоподібні (0.2–1.5–10 мм); черешок 2–35 мм, найбільші листові пластини від вузько до широко еліптичних, субокруглі чи округлі, оберненоланцетні, оберненояйцевиді або широко-оберненояйцевиді, 10–85 × 5.5–60 мм, основи клиноподібні, опуклі, або округлі, краї злегка донизу або плоскі, цільні, верхівки загострені, гострі, опуклі, або округлі, нижні поверхні волосисті, горішні поверхні дещо блискучі або тьмяні, голі чи волосисті. Тичинкові сережки 14–65 × 5–18 мм, мають жовтий колір; маточкові сережки від щільно до помірно квіткових (30 + квітів), тонкі, товсті, або майже кулясті, 20–145 × 8–22 мм, мають червоний колір; квіткові приквітки коричневого або чорного кольору, 1.6–3.7 мм, краї іноді виїмчасті. Плодові капсули від сильно волохатих до іноді голих довжиною від 4 до 9 мм.
Євразія (Ісландія, Шпіцберген, Китай [Синьцзян], Росія); Північна Америка (Гренландія, Канада, США [Вашингтон, Аляска]). У Синьцзяні зростає в альпійській тундрі на висотах 2000—2800 м. Також культивується. Населяє арктично-альпійські, від промоклих до помірних або сухих середовищ, у тому числі це вологі сфагнові болота й осокові луки, берегові вали, сланцеві й гіпсові гребені, гнайсові скелі, схили, льодовикові морени, заболочені солончаки, сухий вапняний гравій, грубозернисті піщані ґрунти.
Арктична верба є джерелом харчування для кількох арктичних тварин. Вівцебик, олень північний, заєць арктичний, лемінги харчуються корою і гілками, а бруньки є основним джерелом харчування куріпки полярної.
Інуїти й кучини використовують цю вербу. Гілки користають як паливо, а рослину для кількох лікувальних цілях, наприклад, зняття зубного болю, допомоги зупинити кровотечу, лікування діареї й розладів шлунка. Ніжні молоді пагони арктичної верби містять значну кількість вітаміну С і мають солодкий смак. Молоде листя верби є чудовим джерелом вітаміну С, воно містить у 7–10 разів більше вітаміну С, ніж апельсини. Чай із кори діє аналогічно аспіринові. Жування кори очищає зуби і запобігає карієсу[3].
Salix arctica là một loài thực vật có hoa trong họ Liễu. Loài này được Pall. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1788.[3]
_5766.JPG)
.jpg)
Salix arctica là một loài thực vật có hoa trong họ Liễu. Loài này được Pall. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1788.
Salix arctica Pall., 1788
Распространение вида в Северной Америке
И́ва аркти́ческая (лат. Salix arctica) — вид лиственных деревьев или кустарников из рода Ива (Salix) семейства Ивовые (Salicaceae).
Поедается северными оленями.
У якутов эта ива, как и другие, является суррогатом чая и называется «чай-талак».
В синонимику вида входят следующие названия:[2][3]
Арктический вид ареал которого охватывает Северную Европу; северные и северо-восточные районы европейской части России; северные и, реже, центральные районы Сибири; Дальний Восток (включая Камчатку); северные и, частично, центральные районы Северной Америки.[3]
Произрастает на приморских шикшевниках, опушках леса и стланиковых зарослей, приснежных лужайках, кустарничковых тундрах, скалах и каменистых склонах, шлаковых полях и лавовых потоках, большей частью в высокогорьях, до 1700 м над уровнем моря.
Кустарник до 2 м высотой, от распластанного на почве до почти прямостоячего. Ветви восходящие, приподнимающиеся, или стелющиеся, коричневые, голые, короткие, толстые, узловатые.
Прилистники почти незаметные, яйцевидные, иногда развиваются в широкий верхний лист. Листья яйцевидные или обратнояйцевидные, длиной 1,5—5 см, шириной 1—2,5 см, на верхушке закруглённые, цельнокрайние, сверху блестящие, тёмно-зелёные, снизу бледно-зелёные, волосистые. Черешки длиной 3—11 мм, толстые, к основанию сильно расширенные.
Мужские серёжки верхушечные, длиной 2—3 см, на длинных ножках, ярко-розовые; женские серёжки 4-6 см длиной, с сероопушёнными коробочками. Прицветные чешуи широкие, тёмно-красно-коричневые или бурые, тупые, с длинными волосками. Тычинки в числе двух, свободные, голые; завязь тёмно-красно-коричневая, на очень короткой, беловойлочной ножке. Столбик хорошо развитый, двураздельный, длиной до 1 мм; рыльца расщеплённые, красноватые.
Плод — коробочка длиной 6—7 мм.
Вид Ива арктическая входит в род Ива (Salix) семейства Ивовые (Salicaceae) порядка Мальпигиецветные (Malpighiales).
И́ва аркти́ческая (лат. Salix arctica) — вид лиственных деревьев или кустарников из рода Ива (Salix) семейства Ивовые (Salicaceae).
Поедается северными оленями.
У якутов эта ива, как и другие, является суррогатом чая и называется «чай-талак».
北极柳（学名：Salix arctica）为杨柳科柳属的植物。分布在北美洲、欧洲、远东地区以及中国大陆的新疆等地，生长于海拔2,000米至2,800米的地区，常生长在高山冻原。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
