nomes no trilho de navegação
Žebřice pyrenejská (Libanotis pyrenaica) je statná, bílé rozkvétající planě rostoucí rostlina. Je to druh rodu žebřice, který je svým vzhledem typický pro čeleď miříkovitých.
Taxonomické postavení rodu žebřice je stále kontroverzní. Je považována buď za samostatný rod, nebo za součást široce pojatého rodu sesel (Seseli). V některých evropských zemích se pro žebřici pyrenejskou používá název Seseli libanotis, ale v České republice, na Slovensku, v Polsku a Rusku je žebřice uznávána jako samostatný rod. Jako argumenty pro samostatnost slouží tvary kališních lístků, přítomnost listenů obalu, krátké chloupky dvounažky a znaky na pylových zrnech. Rod sesel v širokém pojetí zahrnuje přibližně 100 druhů, v úzkém asi 80. Samostatný rod žebřice je dělen do 10 až 30 druhů.[1][2]
Žebřice pyrenejská se vyskytuje v několika poddruzích. V České republice roste výhradně nominální poddruh
kdežto na Slovensku poddruhy:
Samovolně vyrůstá s nestejnou intenzitou ve velké části Evropy. Na severu její areál zasahuje jihovýchod Anglie a jih Skandinávie, na západě Francii a na jihu Apeninský a Balkánský poloostrov. Směrem na východ tento taxon proniká v oblasti Karpat a dále přes evropské Rusko až na střední Sibiř, do Mongolska a západní Číny. V ČR se její četnost snižuje směrem na západ. Na Moravě je hojnější, vyskytuje se v okolí Moravského krasu a Moravské brány a dále v Pomoraví, Podyjí, v Bílých Karpatech a na Opavsku. V Čechách roste v Polabí, Českém středohoří a na Českokrumlovsku.
Prvotně vyrůstá na travnatých a křovinatých stráních, skalnatých nebo suťovitých lesních lemech a světlinách, kde není zastíněna. Druhotně roste na náspech železničních tratí a cest, na kamenitých březích řek a kanálů, v kamenolomech a štěrkovnách. Zajímavý je její výskyt v okolí hradů a zřícenin, z něhož se vyvozuje, že tam snad byla dříve uměle vysazována. Obvykle roste v teplých a sušších oblastech v na živiny poměrně chudých půdách s bazickým, zejména vápencovým podložím, snáší ale i těžké jílovité půdy. Vyskytuje se hlavně ve společenstvech svazů Geranion sanguinei a Seslerio-Festucion glaucae.[1][4]
Dvouletá až vytrvalá rostlina dorůstající do výše 60 až 120, ojediněle i 200 cm, která může být lysá nebo chlupatá. Z krátkého, kroužkovaného, asi 3 cm širokého oddenku vyrůstá přímá, silně rozvětvená lodyha s hlubokými rýhami, která má na bázi chomáč vláken po odumřelých listech. V obrysu eliptické až široce eliptické, téměř 40 cm dlouhé přízemní listy s oblým řapíkem s jemným žlábkem mají čepel nejčastěji 2krát lichozpeřenou. Jejich lístky jsou eliptické až vejčité, peřenosečné či hrubě zubaté. Lodyžní listy se stopkou hustě chlupatou jsou menší, úzce eliptické a dlouhé jen do 15 cm, míň dělené a mají kratší řapík přecházející v objímavou pochvu, nejhořejší listy jsou přisedlé. Zřetelnou odlišností od podobných rostlin je výrazně větší dolní úkrojek než ostatní, což je způsobeno křížovým postavením nejnižšího páru lístků.
Rostlina vykvétá květy sestavenými do květenství okolíků, které jsou složené z 20 až 40 okolíčků tvořených 35 až 45 květy. Okolíky mají krátce chlupatou stopku 3 až 4 cm dlouhou, jejich obal tvoří 5 až 8 brvitých listenů 5 až 15 mm dlouhých. Okolíčky mají hranaté stopky, které se po dozrání plodů ohýbají dovnitř, jejich obalíčky jsou z 10 až 15 čárkovitých listenů o délce květní stopky nebo i delší. Pětičetné květy jsou oboupohlavné. Za plodu opadavé kališní cípy asi 1 mm dlouhé jsou čárkovité až vejčitě kopinaté a pýřité. Okrouhle vejčité korunní lístky asi 1 mm velké jsou bílé nebo narůžovělé. Květy jsou entomogamní, opylovány jsou létajícím hmyzem.
Plodem je obvykle hustě chlupatá dvounažka dlouhá do 4 mm a široká až 2,5 mm, která se dělí na dva krátce chlupaté plůdky, jež později olysávají. Asi do třetiny jejich délky dosahuje nazpět ohnutá suchá čnělka. V ČR jsou známe dvě ploidní úrovněː 2n = 22 a 2n = 44, přičemž diploidní rostliny se vyskytují spíše v Čechách a tetraploidní jsou častější na Moravě.[1][2][3][4]
Žebřice pyrenejská je považována za rostlinu vyskytující se poměrně vzácně a přibližující se ke stavu ohrožení. Ve třetím vydání "Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky" byla proto zařazena do skupiny druhů vyžadujících si další pozornost (C4a).[5]
Herbář
List
Okolík
Habitus
Obrázky, zvuky či videa k tématu žebřice pyrenejská ve Wikimedia Commons
Žebřice pyrenejská (Libanotis pyrenaica) je statná, bílé rozkvétající planě rostoucí rostlina. Je to druh rodu žebřice, který je svým vzhledem typický pro čeleď miříkovitých.
Die Heilwurz (Seseli libanotis), genauer Berg-Heilwurz[1] genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Bergfenchel (Seseli) innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae). Sie ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet.
Die Heilwurz ist eine sommergrüne zwei- bis mehrjährige (bis zu 8 Jahre) krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 20 bis 120,[1] selten bis zu 1,5 Metern. Die Pflanzenexemplare sterben nach der Samenbildung ab. Die oberirdischen vegetativen Pflanzenteile sind kahl. Der reich verzweigte, scharfkantig gefurchte[1] Stängel ist nur unterhalb der Blütenstände etwas behaart.
Die wechselständig angeordneten Laubblätter sind in Blattscheide, Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die graugrünen Blattspreiten sind einfach bis doppelt oder dreifach gefiedert,[1] die Fiederabschnitte eiförmig-lanzettlich, am Grunde keilförmig verschmälert und mit stachelspitzigem oberen Ende.[1] Das unterste Fiederpaar kreuzt sich nahe der Blattrhachis.[1]
Die Blütezeit reicht von Juni bis August. Der gewölbte doppeldoldige Blütenstand enthält 20 bis 40 Döldchen.[1] Die Doldenstrahlen der Döldchen sind wie die Blütenstiele mehr oder weniger dicht abstehend bewimpert. Die jeweils vielen Hüllblätter und Hüllchenblätter sind nicht verwachsen.[1]
Die zwittrigen Blüten besitzen eine doppelte Blütenhülle. Die Kelchblätter sind bis zu 1 Millimeter lang und am Rand bewimpert. Die Kronblätter sind weiß.
Die gerippte Frucht ist bei einer Länge von 3 bis 4 Millimetern etwa doppelt so lang wie breit sowie eiförmig und dicht mit abstehenden kurzen Haaren (Trichome) besetzt.[1]
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 11; es gibt mehr als eine Ploidiestufe und ermittelte Chromosomenzahlen sind 2n = 22 oder 44.[1][2]
Bei der Heilwurz handelt es sich um einen Hemikryptophyten.[1]
Es erfolgt Bestäubung durch Insekten oder Selbstbestäubung.[1]
Die Heilwurz ist plurienn-hapaxanth, d. h. die Pflanzenexemplare sterben nach der Samenbildung ab.[1] Die Ausbreitung der Diasporen erfolgt durch den Wind oder Klettausbreitung.[1]
Die Heilwurz ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet. In Europa kommt sie von Südeuropa (Iberische Halbinsel, Apennin, Balkan) nordwärts bis zum südöstlichen England, dem südlichen Norwegen und dem Ostseegebiet vor.
Die Heilwurz kommt in Deutschland sehr zerstreut bis selten im mittleren und südlichen Teil des Gebiets vor. Selten ist sie auch im Ostseegebiet anzutreffen.
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 2w (mäßig trocken mäßig wechselnd), Lichtzahl L = 4 (hell), Reaktionszahl R = 4 (neutral bis basisch), Temperaturzahl T = 3 (montan), Nährstoffzahl N = 2 (nährstoffarm), Kontinentalitätszahl K = 4 (subkontinental).[3]
Seseli libanotis wächst in Deutschland in thermophilen Staudengesellschaften. Sie gedeiht am besten auf sonnigen bis schwach beschatteten, mäßig trockenen, kalkhaltigen, basischen Böden. Sie ist eine Charakterart des Verbands Geranion sanguinei.[2]
Seseli libanotis scheint ganz außerordentlich unter Tritt zu leiden. Vielleicht ist dies mit dem einmaligen Blühen und mit der in diesem Zusammenhang notwendigen Verjüngung durch Sämlinge zusammenhängend. An häufiger von beispielsweise Kletterern begangenen Felsflächen fehlt die Heilwurz.
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Athamanta libanotis durch Carl von Linné in Species Plantarum, Tomus I, S. 244. Die Neukombination zu Seseli libanotis (L.) W.D.J.Koch wurde 1824 durch Wilhelm Daniel Joseph Koch in Nova Acta Phys.-Med. Acad. Caes. Leop.-Carol. Nat. Cur. 12, S. 111 veröffentlicht. Weitere Synonyme für Seseli libanotis (L.) W.D.J.Koch sind: Athamanta sibirica L., Crithmum pyrenaicum L., Libanotis daucifolia (Scop.) Rchb., Libanotis intermedia Rupr., Libanotis montana Crantz, Libanotis pyrenaica (L.) Bourg.[4]
In der österreichischen Exkursionsflora von 2008 werden zwei Unterarten unterschieden,[5] bei anderen Autoren sind es Synonyme:
Die Heilwurz oder auch Weihrauch-Bergfenchel genannt (Seseli libanotis), wurde schon im Altertum als Heilmittel (etwa in der Materia medica von Pedanios Dioskurides, zum Beispiel als menstruationsfördernd/fruchtabtreibend, bei Gebärmutterkrämpfen, Atemnot, chronischem Husten, Leibschmerzen, Eingeweideleiden, rezidivierendem Fieber und als erwärmend[6]) empfohlen. Wegen der Verwechslungsgefahr mit anderen, teils hochgiftigen Doldenblütlern wie den Schierling-Arten wird von der Verwendung selbstgesammelter Wildpflanzen aber abgeraten.[7]
Doppeldoldige Blütenstände
Der Stängel ist auffallend stark kantig gefurcht
Laubblatt mit mehr oder weniger dreieckigen Zipfeln
Die Fiedern erster Ordnung sind ungestielt und daher bilden die untersten Fiedern zweiter Ordnung ein auffallendes Kreuz
Die Heilwurz (Seseli libanotis), genauer Berg-Heilwurz genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Bergfenchel (Seseli) innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae). Sie ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet.
Seseli libanotis, also known by the common names moon carrot, mountain stone-parsley, or säfferot, is a species of herb in the genus Seseli of the carrot family, Apiaceae. It is native to Eurasia, throughout which it is widespread.
Seseli libanotis grows 40–120 centimetres (16–47 in) high, with erect, branching stems.[2][3] The leaves follow an alternating pattern, with lower leaves stalked and upper leaves stalkless. The undersides of leaflets are bluish green.[3] The flowers grow to under 5 millimetres (0.20 in) wide and are white, sometimes slightly reddish. The flowers follow an actinomorphic or slightly irregular zygomorphic pattern and form umbels consisting of as many as sixty flowers, with many umbels forming smaller umbels of their own.[3] The fruit is a flat, two-sectioned, egg-shaped schizocarp that is brown in color and slightly hairy in texture, and usually grows to 2.5–4 centimetres (0.98–1.57 in) long.[3][2] Three subspecies have been identified: S. l. intermedium, S. l. libanotis, and S. l. sibiricum.[4][5]
Seseli libanotis is usually a biennial, though sometimes grows as a monocarpic perennial.[2][6] It flowers during July and August.[2][7] Favoring a temperate environment, its natural distribution ranges throughout much of northern and central Eurasia and parts of North Africa, from England and Scandinavia to Siberia, and is prevalent in the Carpathian Mountains.[2][6][8] It prefers rocky terrain, grassy slopes, or shrubbed areas, with dry, well-drained soil.[2][7] In Britain, it is found entirely within SSSIs, growing on chalky terrain in the Chiltern Hills and South Downs.[6][8] The plant has also been introduced to Maryland in the United States.[9] S. libanotis has been identified as invasive.[10][11] It has not been evaluated by the IUCN,[10] though it is rare in Britain and classified there as Near Threatened.[8][1]
Seseli libanotis serves, along with S. campestre,[12] as the host species for the parasitic Puccinia libanotidis, or moon carrot rust, a species of the rust genus Puccinia.[8][13] P. libanotidis was long thought extinct from Britain, having not been recorded since 1946, but it was rediscovered in 2009 through a study by Kew Gardens.[8][13]
The leaves and root are edible.[7] S. libanotis is useful in honey production and has also been used in folk medicine.[14] Several studies suggest that S. libanotis and other members of Seseli have natural antimicrobial and antioxidant properties.[15]
Seseli libanotis, also known by the common names moon carrot, mountain stone-parsley, or säfferot, is a species of herb in the genus Seseli of the carrot family, Apiaceae. It is native to Eurasia, throughout which it is widespread.
Seseli libanotis, es una especie de planta herbácea perteneciente a la familia de las umbelíferas.
Es una planta perenne, en ocasiones bienal, herbácea, de glabra a pubescente, con raíz napiforme. Tiene tallos de 3-70(90) cm de altura, erectos, ramificados, con ramas generalmente divaricadas desde la base, estriados, glabros o finamente escábridos, con restos fibrosos en la base. Hojas basales de 0,7-12 × 0,3-7 cm, 2-3 pinnatisectas, de contorno oblongo, con pecíolo generalmente más largo que el limbo, rígidas, glabras o finamente escábridas en los nervios y márgenes, con divisiones de último orden de 1-10 × 0,4-1,5 mm, de lineares a linear-triangulares, agudas; hojas caulinares progresivamente más cortas y menos divididas, las superiores generalmente pinnatisectas, vainas 0,1-1 × 0,4-5 mm. Las inflorescencias en umbelas terminales y laterales, con 10-46 radios de 20-67 mm, iguales, glabros o escábridos. Brácteas 5-16, de 6-20 × 0,4-1,3 mm rara vez más largas que los radios, enteras o finamente denticuladas –en ocasiones dentadas o irregularmente laciniadas–, pelosas –principalmente por el envés–. Umbélulas con 13-45 radios de 1,5-8 mm, con frecuencia escábridos. Bractéolas (0)8-17, de 2-12 × 0,2-0,6 mm, de longitud similar a la de los radios, generalmente denticuladas o ciliadas, soldadas en la base. Cáliz con dientes de 0,25-0,5(0,7) mm, triangulares o linear-triangulares, de glabros a pelosos, persistentes y curvos en la fructificación. Pétalos 0,9-1,75 mm, elípticos u ovados, enteros, emarginados, con apéndice incurvado de 0,25-0,75 mm, glabros –en ocasiones finamente escábridos por la cara externa–, blancos o algo teñidos de rosa. Anteras 0,4-0,7 × 0,25-0,45 mm, amarillentas o de color crema; filamentos 0,6-2,6 mm. Estilos (0,8)1-1,7 mm en la fructificación, generalmente reflejos y mayores que el estilopodio, al cual se aplican. Frutos 2-4,5 mm, elipsoideos, de glabros a finamente escábridos o pelosos; mericarpos de sección pentagonal, con las 5 costillas primarias prominentes, sin costillas secundarias; vitas 1-3 en cada valécula, 2-4 comisurales. Tiene un número de cromosomas de 2n = 22.[1]
Se encuentra en prados, claros de bosque y rellanos rocosos, en todo tipo de substratos; a una altitud de 0-1900(2400) metros en Europa, Asia y Norte de África. N de la península ibérica.
Seseli libanotis fue descrita por (L.) Koch y publicado en Novorum Actorum Academia Caesareae Leopoldinae-Carolinae Germanicae Naturae Curiosorum 12(1): 111. 1824.[2]
Número de cromosomas de Seseli libanotis (Fam. Umbelliferae) y táxones infraespecíficos: 2n=22[3]
Seseli libanotis, es una especie de planta herbácea perteneciente a la familia de las umbelíferas.
Hirvenputki eli niittyhirvenputki (Seseli libanotis) on kaksivuotinen tai monivuotinen, valkokukkainen sarjakukkaiskasvi.[1]
Hirvenputki kasvaa 40–120 cm pitkäksi. Koko kasvi on karvainen. Varsi on ontto, mutta nivelkohdilta täyteläinen. Lehdet ovat varressa kierteisesti ja niiden kannat ovat tuppimaisia. Lehtilapa on kapean pitkulainen, hyvin hienoliuskainen ja yksi- tai kaksikertaa parilehdykkäinen. Lehdykät ovat parihalkoisia. Kukinto on kerrannaissarja. Kukan pää- ja pikkusarjat ovat suojuksellisia, suojuksen lehdet ovat kapeita. Pikkusarjoja on 30–40 kappaletta. Kukan teriö ja verhiö ovat viisilehtisiä. Selkäpuolelta karvaiset terälehdet ovat valkoisia tai joskus hieman punertavia. Hedelmä on 2,5–4 mm pitkä, litteähkö, leveän sukkulamainen paksuharjuinen ja karvainen.[2][3]
Hirvenputkea ja sen alalajeja tavataan laajalla alueella lähinnä Euraasiassa. Päälevinneisyysalue ulottuu Saksasta ja Pohjois-Balkanilta Keski-Siperiaan saakka. Satunnaisemmin lajia kasvaa Euroopassa Pohjois-Espanjasta, Ranskasta ja Etelä-Italiasta Etelä-Englantiin ja Skandinavian eteläosiin saakka. Aasiassa lajia tavataan satunnaisesti paikoin Keski-Aasiassa, Itä- ja Pohjois-Siperiassa, Japanissa sekä Kiinassa. Lajia tavataan myös Pohjois-Afrikassa Marokossa.[4]
Suomessa hirvenputkea tavataan yleisimmin Ahvenanmaalla, sekä mantereella Varsinais-Suomessa. Uudeltamaalta laji on kadonnut.[5]
Hirvenputki kasvaa kuivilla niittytöyräillä ja pellonpientareilla. Laji on kalkinsuosija.[1]
Hirvenputki eli niittyhirvenputki (Seseli libanotis) on kaksivuotinen tai monivuotinen, valkokukkainen sarjakukkaiskasvi.
Seseli libanotis, le Libanotis en français, est une espèce de plantes herbacées de la famille des Apiaceae (Ombellifères), sous-famille des Apoideae, tribu des Apieae.
Hauteur de 40 à 120 cm. Fleurs en ombelle.
Floraison de juillet à août. Hémicryptophyte bisannuel.
Pelouses sèches calcicoles. Fossés. Bois clairs, rochers. Espèce thermophile et calciphile.
Europe et Asie du sud-ouest.
Seseli libanotis, le Libanotis en français, est une espèce de plantes herbacées de la famille des Apiaceae (Ombellifères), sous-famille des Apoideae, tribu des Apieae.
Hjorterot, Seseli libanotis, er ei to- til fleirårig urt i skjermplantefamilien, som blir opp til 150 cm høg. Planten veks hovudsakleg i Mellom- og Aust-Europa og i Sibir. I Noreg veks han på nesten berre i Oslo og Bærum. Her er han likevel såpass talrik at han ikkje vert rekna som truga i Noreg.[1]
Wikimedia Commons har multimedia som gjeld: Hjorterot Hjorterot, Seseli libanotis, er ei to- til fleirårig urt i skjermplantefamilien, som blir opp til 150 cm høg. Planten veks hovudsakleg i Mellom- og Aust-Europa og i Sibir. I Noreg veks han på nesten berre i Oslo og Bærum. Her er han likevel såpass talrik at han ikkje vert rekna som truga i Noreg.
Hjorterot (Seseli libanotis) er en to- eller flerårig urt i skjermplantefamilien.
Høyden varierer, men den kan bli 120 cm høy. Den opprette stengelen har furer. Bladene er enkelt- til tredobbeltfinnede. Småbladene er linjeformede til avlange. Blomstene er hvite eller rosa og sitter i skjermer med 20–60 stråler. Det er mange linjeformede storsvøpblad. Frukten er elliptisk med tydelige ribber og er 2,5–4 mm lang. Blomstringstiden er juli–september.
Hjorterot vokser i høyvokst natureng og åpent kratt på tørr, kalkrik jord. Hovedutbredelsen til arten strekker seg gjennom Eurasia fra Tyskland til Sibir og Japan, og den er også vanlig i Kaukasus. Mer spredte forekomster finnes i Vest- og Sør-Europa, Marokko, Tyrkia og Nord-Iran. Hjorterot finnes nordover til Norge, Danmark, Sverige og Finland, men er begrenset til områder med høy sommertemperatur og kalkholdig grunn. I Norge finnes den bare ved indre deler av Oslofjorden og nesten utelukkende i kommunene Oslo og Bærum.
Hjorterot (Seseli libanotis) er en to- eller flerårig urt i skjermplantefamilien.
Høyden varierer, men den kan bli 120 cm høy. Den opprette stengelen har furer. Bladene er enkelt- til tredobbeltfinnede. Småbladene er linjeformede til avlange. Blomstene er hvite eller rosa og sitter i skjermer med 20–60 stråler. Det er mange linjeformede storsvøpblad. Frukten er elliptisk med tydelige ribber og er 2,5–4 mm lang. Blomstringstiden er juli–september.
Hjorterot vokser i høyvokst natureng og åpent kratt på tørr, kalkrik jord. Hovedutbredelsen til arten strekker seg gjennom Eurasia fra Tyskland til Sibir og Japan, og den er også vanlig i Kaukasus. Mer spredte forekomster finnes i Vest- og Sør-Europa, Marokko, Tyrkia og Nord-Iran. Hjorterot finnes nordover til Norge, Danmark, Sverige og Finland, men er begrenset til områder med høy sommertemperatur og kalkholdig grunn. I Norge finnes den bare ved indre deler av Oslofjorden og nesten utelukkende i kommunene Oslo og Bærum.
Säfferot (Seseli libanotis) är en växtart i familjen flockblommiga växter.
Säfferot är en flerårig, hårig ört som kan bli över en meter hög. Stjälken är upprätt och djupt räfflad, och har vid basen rester av bladskaft. Bladen är två till tre gånger pardelade, med smala bladflikar. Säfferot blommar i juli-augusti med små vita eller rödlätta blommor som sitter i täta flockar. Blomflockarna är mångstråliga, vanligen med fler än 20 grenstrålar, och har både allmänt och enskilt svepe. Frukterna är korthåriga och har små, kvarsittande foderblad, delfrukterna har fem åsar. Säfferot kan knappast förväxlas med andra arter, den känns igen på sin hårighet, den grovt fårade stjälken och de karaktäristiska borsthåriga frukterna. Den andra arten i släktet, fliksäfferot (S. montanum) är kal och har finflikiga dill-lika blad, samt fåstråliga blomflockar.
Säfferot förekommer sparsamt i Syd- och Mellansverige och saknas helt i flera landskap. Den växer i torra backar och ängar på kalkrik mark.
Första fynduppgift är från Uppsala, Uppland och publicerades av Celsius i Kongliga Swenska Wetenskapsacademiens Handlingar 1740 (Nordstedt 1920).
Artnamnet libanotis kommer av grekiskans libanos (rökelse) och var ett växtnamn hos Theofrastos, omkring 300 f. Kr. Det svenska säfferot omtalades redan av Linné, som uppgav att namnet användes i Östergötland.
Wikimedia Commons har media som rör Säfferot.
Säfferot (Seseli libanotis) är en växtart i familjen flockblommiga växter.
Дворічна або багаторічна рослина. Корінь білий, товстий. Висота: 40–120 см. Стебло розгалужене, дуже глибоко жолобчасте, верхня частина і вузли волосисті, залишки старих листків на основі. Листки чергуються, нижні стебла черешкові, верхні листи безчерешкові, основа піхвоподібна. Листова пластина від вузько витягнутої до трикутної 1–2 рази перисторозсічена. Листочки дуже тонко лопатеві, пухнасті, з нижньої сторони блакитно-зелені. Суцвіття — складений зонтик. Первинні та вторинні парасольки (30–40) з вузькими, волохатими приквітками. Віночок радіально-симетричний або злегка нерівний, білий (іноді злегка червонуватого кольору), до 5 мм завширшки, зовнішня поверхня волохата, пелюстки 5, зубчасті, кінчики повернуті всередину. Плід: від широкоеліптичної до яйцеподібної форми, досить плоский, 2-секційний, товсто-ребристий, зазвичай тонкошерстий, коричневий, завдовжки 2.5–4 мм схизокарпій[3].
Поширений у Європі, західній Азії й Марокко[4][5].
В Україні вид зростає на всій території, в Криму рідко[2].
листок
суцвіття
ілюстрація
Seseli libanotis là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa tán. Loài này được (L.) Koch miêu tả khoa học đầu tiên năm 1824.[1]
Seseli libanotis là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa tán. Loài này được (L.) Koch miêu tả khoa học đầu tiên năm 1824.
Seseli libanotis (L.) W.D.J.Koch, 1824
Синонимы
Жа́брица поре́зниковая (лат. Séseli libanótis), также поре́зник пирене́йский (Libanotis pyrenáica), более известно как порезник го́рный (Libanotis montána), — многолетнее травянистое растение, вид рода Жабрица (Seseli) семейства Зонтичные (Umbelliferae). При разделении рода Жабрица на более мелкие роды выделяется в род Порезник (Libanotis).
Стержнекорневое многолетнее травянистое растение, монокарпик, корень проникает вглубину на 2 м и больше. Стебель одиночный, прямостоячий, 40—170 см высотой, в верхней части разветвлённый, ребристый, голый, ближе к верхушке — нередко с мягким опушением.
Прикорневые листья черешчатые, черешки выемчатые с верхней стороны, опушённые. Пластинки их треугольные или продолговато-яйцевидные в очертании, 20—30 см длиной и 5—15 см шириной, единожды — трижды перистые, с нижней стороны сизоватые, по жилкам опушённые, доли первого порядка короткочерешчатые или сидячие, наиболее мелкие — ланцетные, широколанцетные до овальных и ланцетных, как правило, заострённые. Стеблевые листья перистые, на черешках, с голыми невздутыми влагалищами.
Зонтики щитковидные, 5—12 см в диаметре, с 30—70 опушёнными лучами. Обёртка отсутствует или из нескольких (до 10—15) цельных узколанцетных листочков. Зонтички 8—12 мм в диаметре, из 30—60 цветков. Обёрточки из 10—15 листочков линейной или шиловидной формы, шероховатых, цельных. Чашечка с опушёнными яйцевидными зубцами. Венчик белый, с внешней стороны опушённый, в бутонах снаружи лиловатый.
Вислоплодники 3—4,5 мм длиной, 1—2 мм шириной, эллиптические, уплощённые, мерикарпии со спинной стороны с пятью рёбрами. Поверхность мерикарпиев матовая, опушённая, редко голая. Ложбинки красно-коричневые, рёбра соломенно-коричневые.
Евроазиатский вид, встречается по всей Европе, в Сибири, на Кавказе, в Малой Азии, на востоке — до Байкала и Северного Китая. Внесён в Красные книги Архангельской и Вологодской областей.
Встречается на заливных лугах, в степях, у дорог, на склонах, на выходах известняков, у дорог и на пустырях.
Молодые побеги и листья поедаются скотом, однако стебли взрослых растений грубые. Используется в народной медицине. Медонос. Эфиромасличное растение, даёт гераниол. Стебли и листья содержат 0,57—0,7 % эфирного масла, сапонины, флавонолы, кумарины.
В самостоятельный подвид или вид иногда выделяется Seseli intermedium (Rupr.) Vodop. [= Seseli libanotis subsp. intermedium (Rupr.) P.W.Ball] — Порезник промежуточный, отличающийся единожны или дважды перистыми нижними листьями, доли их яйцевидные, неравнозубчатые или перисто-рассечённые, тупые или туповатые. У номинативного подвида нижние листья дважды или трижды перистые, доли их линейные, продолговатые или ланцетные, часто серповидно изогнутые, острые.
и другие.
Жа́брица поре́зниковая (лат. Séseli libanótis), также поре́зник пирене́йский (Libanotis pyrenáica), более известно как порезник го́рный (Libanotis montána), — многолетнее травянистое растение, вид рода Жабрица (Seseli) семейства Зонтичные (Umbelliferae). При разделении рода Жабрица на более мелкие роды выделяется в род Порезник (Libanotis).
.JPG)
.jpg)
