Slime moulds use a form of spatial "memory" to navigate, despite not having a brain, a study has found.
Miksomikota — şöbəsi nümayəndələrinin vegetativ bədənləri seliklidir. Təknüvəli amöbvari yaxud çoxnüvəli plazmodidir. Qeyri-əlverişli şəraitdə plazmodi sakitlik dövr keçirən sklerotsi stadiyasına keçir.
Qeyri-cinsi çoxalmaları sporlarla gedir .Sporlar sporoforda formalaşır. Sporlar endogen və ekzogen yolla əmələ gələ bilirlər. Sporlar inkişaf edib miksoamöb və yaxud 2 qamçılı zoosporlar əmələ gətirirlər. Bunlar da sakitlik dövrü keçirib mikrotsistis əmələ gətirirlər. Bunlara bitki və heyvan qalıqları,bazidili göbələklər,mamırlar şibyələr ,irigövdəli ağacların gövdəsi üzərində ,birillik bitkilər üzərində və torpaqda rast gəlmək mümkündür.
Bu günə kim bu göbələklərin göbələklər aləmindəki yeri tam məlum deyil.Odur ki bu şöbəyə sərbəst qrup kimi də baxırlar. Bu şöbə myxomycetes, Protosteliomycetes və Acrasiomycetessiniflərini özündə cəmləyir.[1]
Miksomikota — şöbəsi nümayəndələrinin vegetativ bədənləri seliklidir. Təknüvəli amöbvari yaxud çoxnüvəli plazmodidir. Qeyri-əlverişli şəraitdə plazmodi sakitlik dövr keçirən sklerotsi stadiyasına keçir.
Qeyri-cinsi çoxalmaları sporlarla gedir .Sporlar sporoforda formalaşır. Sporlar endogen və ekzogen yolla əmələ gələ bilirlər. Sporlar inkişaf edib miksoamöb və yaxud 2 qamçılı zoosporlar əmələ gətirirlər. Bunlar da sakitlik dövrü keçirib mikrotsistis əmələ gətirirlər. Bunlara bitki və heyvan qalıqları,bazidili göbələklər,mamırlar şibyələr ,irigövdəli ağacların gövdəsi üzərində ,birillik bitkilər üzərində və torpaqda rast gəlmək mümkündür.
Bu günə kim bu göbələklərin göbələklər aləmindəki yeri tam məlum deyil.Odur ki bu şöbəyə sərbəst qrup kimi də baxırlar. Bu şöbə myxomycetes, Protosteliomycetes və Acrasiomycetessiniflərini özündə cəmləyir.
Vlastní hlenky či také pravé hlenky (Myxomycetes, Myxogastrea) je třída hlenkovitých organismů a součást kmene Mycetozoa. Je jich známo asi 725 druhů v 60 rodech.[1]
V životním cyklu pravých hlenek se střídá haploidní a diploidní fáze. Nejprve se objevuje stadium bičíkatých myxomonád či měňavkovitých myxoaméb, načež z nich vzniká mnohojaderný útvar, tzv. plazmodium. Jsou známy tři druhy plazmodií na základě vzhledu: protoplazmodium, afanoplazmodium a faneroplazmodium. Z plazmodií se někdy vyvíjejí sklerocia (klidové odolné útvary) nebo sporokarpy (reprodukční struktury produkující spory). Také sporokarpů jsou tři druhy: sporangia, aethalia či plazmodiokarpy. Poznají se na základě toho, z jakých částí plazmodia daný sporokarp vznikl.[1]
Obvykle se používá tato klasifikace do pěti řádů:[1][2][3]
Vlastní hlenky či také pravé hlenky (Myxomycetes, Myxogastrea) je třída hlenkovitých organismů a součást kmene Mycetozoa. Je jich známo asi 725 druhů v 60 rodech.
Slimsvampe eller ægte slimsvampe (Myxomycytes eller Myxogastria eller Myxogastrea) er en gruppe indenfor svampedyrene. Der kendes 5-600 arter.[1]
Slimsvampe danner sporer som typisk allerede er haploide, men ellers udfører meiose ved spiring. Afhængigt af fugtighedsgraden udvikler sporerne sig til enten haploide celler med 2 piskesvingtråde eller nøgne haploide celler der kan bevæge sig ved at ændre form. De to former kaldes henholdsvis sværmere (eller myxoflagellater) og myxamøber. Sværmerne udvikles især i meget fugtige omgivelser. De to typer celler kan begge omdanne sig til den anden efter behov. Begge former bevæger sig aktivt rundt og optager føde ved diffusion.
Myxamøber kan formere sig ved celledeling. De kan også ved tørke omdanne sig til kuglerunde tykvæggede hvilelegemer kaldet mikrocystere som kan overleve i flere år inden de igen omdanner sig til myxamøber eller sværmere.
Både sværmere og myxamøber kan også fusionere to og to når de mødes og danne diploide myxamøber (svingtråde fra sværmere mistes hurtigt i de diploide myxamøber). De diploide myxamøber fortsætter med at optage føde og lave mitotiske kernedelinger, men laver ingen celledelinger. Derved bliver de store encellede individer med utallige cellekerner som kaldes plasmodier. De er typisk slimede klumper som kryber rundt efter føde (f.eks. bakterier, mikroorganismer og andet organisk stof). Plasmodierne kan nemt blive 10-15 cm lange hos nogle arter.
Et plasmodium kan omdannes til et inaktivt sklerotium med en beskyttende væg så de kan tåle tørke og sult og afvente bedre tider inden det igen bliver et aktivt plasmoduim.
Når et plasmodium er stort nok, omdannes det til sporehuse (sporangier) som nogle gange har en kort stilk der hæver dem lidt op over omgivelserne. I sporangierne dannes der nye sporer, og livscyklussen starter forfra.[2][3]
I Danmark forekommer bl.a. følgende arter
Slimsvampe eller ægte slimsvampe (Myxomycytes eller Myxogastria eller Myxogastrea) er en gruppe indenfor svampedyrene. Der kendes 5-600 arter.
Myxogastria es un classe de Amoebozoa, Mycetozoa (Amoebozoa).
Myxomicota utawa jamur lendhir plasmodial iku salah sijiné jinis protista.[1] Myxomicota iku jinis protista kang mèper karo jamur.[1] Struktur vegetativé Myxomicota iku mau plasmodium.[1] Plasmodium iku massa sitoplasma kang duwé inti akèh lan ora diwatesi déning dhindhing sèl kang kuwat.[1] Ing fase vegetativé plasmodium owahé iku ameboid ing ndhuwuré substrat lan bisa nyerna mikroorganisme lan partikel-partikel bahan organik kang mbosok ing njero selé.[1] Plasmodium bakal nerusaké fase vegetatif suwéné kaanan lingkungané apik.[2] Ciri-ciriné Myxomicota kang mèmper karo jamur iku nalika fase stadium awak woh
Myxomicota utawa jamur lendhir plasmodial iku salah sijiné jinis protista. Myxomicota iku jinis protista kang mèper karo jamur. Struktur vegetativé Myxomicota iku mau plasmodium. Plasmodium iku massa sitoplasma kang duwé inti akèh lan ora diwatesi déning dhindhing sèl kang kuwat. Ing fase vegetativé plasmodium owahé iku ameboid ing ndhuwuré substrat lan bisa nyerna mikroorganisme lan partikel-partikel bahan organik kang mbosok ing njero selé. Plasmodium bakal nerusaké fase vegetatif suwéné kaanan lingkungané apik. Ciri-ciriné Myxomicota kang mèmper karo jamur iku nalika fase stadium awak woh
Былжырлуу козу карындар (Myxomycota) - хлорофиллсиз, денеси былжырлуу козу карын сымал организмдердин тобу. Булардын 500 түрү белгилүү. Көпчүлүгү - космополиттер. Вегетативдик денеси көп ядролуу, чел кабыксыз, цитоплазма–плазмодийден турат. Алар токойдогу чириген сөңгөктө, нымдуу жерлерде өөрчүйт. Көпчүлүгү сапрофиттер, айрымдары өсүмдүктөрдү (картошка, капуста) илдетке чалдыктырат. Өкүлдөрү: ликогала (Lycogala), трихия (Trichia), физариум (Phisarium).
Былжырлуу козу карындар (Myxomycota) - хлорофиллсиз, денеси былжырлуу козу карын сымал организмдердин тобу. Булардын 500 түрү белгилүү. Көпчүлүгү - космополиттер. Вегетативдик денеси көп ядролуу, чел кабыксыз, цитоплазма–плазмодийден турат. Алар токойдогу чириген сөңгөктө, нымдуу жерлерде өөрчүйт. Көпчүлүгү сапрофиттер, айрымдары өсүмдүктөрдү (картошка, капуста) илдетке чалдыктырат. Өкүлдөрү: ликогала (Lycogala), трихия (Trichia), физариум (Phisarium).
Плазмодијалните лигави габи[a] (миксомицети, Myxomycetes од грч. myxa - лигаво, слузаво и mykes - габа; или миксогастри, Myxogastria) образуваат една од вкупно трите поткласи на лигави габи. Со околу 900 видови распоредени во 60 родови, тие се најбројни лигави габи.[1][2]
За време на нивниот живот, плазмодијалните лигави габи минуваат низ морфолошки многу различни стадиуми. Нивниот особен облик е несомнено поврзан со нивниот животен циклус.
И покрај името кое сè уште се употребува („миксомицети“ и плазмодијални „лигави габи“), овие организми не се габи (т.е. не припаѓаат во царството Fungi како што се мислело порано), туку се дел од царството на протисти.
Животниот циклус на плазмодијалните лигави габи е од типот на дипло-хаплонтски и тој грубо може да се подели на три фази, и тоа едноклеточна еднојадрена фаза, потоа фаза на аморфен повеќејадрен плазмодиум и крајната репродуктивна фаза кога се образува плодното тело, процес познат како фруктификација.
Во оваа фаза од животниот циклус овие организми се во вид на амеби кои произлегле од `ртењето на спорите создадени во фазата кога организмот е во вид на плодно тело. Телото на миксамебите е изградено од една клетка, која во себе содржи едно јадро. Елементите на оваа фаза од животниот циклус се опишани во текстот кој следува.
Спорите најчесто се заоблени и достигнуваат меѓу 5 и 20, ретко до 24 микрометри во дијаметар. Нивната површина обично е ретикулатна (мрежеста), ридеста, брадавичеста до боцкаста, а ретко е мазна. Истородната скулптурираност на спорите ја создава восприемената боја на масата од спори, што значи дека спорите не се навистина пигментирани. Кај некои видови (особено оние од родот Badhamia) образуваат групации од спори. „Бојата“ на спорите, нивната форма, скулптурираност и дијаметар се важни критериуми при одредувањето на видовите.
Спорите главно се разнесуваат со ветрот, а ретко со инсекти или дожд. Клучни фактори за ‘ртење (герминација) се најчесто влагата и температурата, а улогата на другите фактори е нејасна. Спорите најчесто остануваат вијабилни во текот на неколку години, така на пример, единечни спори од еден хербариум из‘ртеле дури по 75 години. Кога спорите ‘ртат, нивните лушпи се отвораат или долж специјализирани пори (или колпи) или се раскинуваат неправилно и даваат четири слободни протопласти, односно миксамеби (амебофлагелати).
Кај видовите кои се размножуваат полово, хаплоидните гаметоносни амебофлагелати се јавуваат како трофичка (исхранувачка) фаза. [3] Во зависност од условите на средината, миксамебите може да се појават во вид на камшичести миксофлагелати. Така, ако средината е сува, се образуваат миксамеби кои се движат со амебовидни движења на супстратот. Во повлажни или водни услови, се добиваат миксофлагелати кои со своите камшичиња пловат во водата. Тие речиси секогаш поседуваат две камшичиња, кои служат не само за движење, туку и за донесување на храна.
Условите на средината се менуваат, па така и клетките од една во друга форма. Во оваа фаза, плазмодијалните лигави габи се хранат со бактерии и габни спори, како и веројатно со растворени супстанци. Вегетативното размножување се одвива со делба.
Доколку условите на средината станат неповолни во оваа фаза на развитокот (на пример, екстремни температури, големи суши и недостаток од храна), плазмодијалните лигави габи можат да се претворат во многу издржливи, тенколушпести образованија наречени микроцисти, кои по воспоставување на нормалните услови, повторно се враќаат во активната фаза.
Плазмодиумот на видовите кои се размножуваат полово се развива од зигот, додека апомиктичките видови се развиваат непосредно од амебофлагелатот.[3] Во оваа фаза кај полово-размножувачките видови, две клетки се спојуваат (заедно со протоплазмата и јадрата) и даваат диплоиден зигот, кој е архетип на плазмодиумот. Притоа се јавува хетероталија и апогамија, и тоа често во рамките на еден вид.
На овој плазмодиум му се потребни хранливи материи (бактерии и мали честици од органски материи) кои ги зема по пат на фагоцитоза. Тие обезбедуваат голем раст на клетките и на одделните делови на клеточното јадро, така што стануваат видливи и со голо око (во зависност од видот, може да зафати површина од еден квадратен метар). Во својата трофичка фаза - плазмодиум - миксомицетите секогаш поседуваат многу јадра, при што на малите, невенулирани млади протоплазмодиуми се наоѓаат од 8 до 100 јадра, а на поголемите постари венулирани плазмодиуми 102 до 107 [3]. Сепак, сите тие се дел од единечен организам со густа, лигава конзистенција кој може да биде проѕирен, бел или обоен (портокалов, жолт, розев) [4].
Во оваа фаза, клетката има хемотаксични, како и фототаксични способности, таа е доста подвижна и во зависност од дразбата, се движи до дадена супстанца или од неа, како и во зависност од светлината. И кај оваа фаза е можно образување на издржливи структури - склероции - со кои миксомицетите ги преживуваат зимите или сушните периоди. [4]
Зрелите плазмодиуми образуваат плодни тела при поволни услови. Точните причини кои го поттикнуваат овој процес не се познати, но лабораториските набљудувања ги наведуваат влажноста, температурата, промената на pH, па дури и гладот како такви.
Ентитетот кој се добива од плазмодиумскиот спорокарп може да биде помал од 1 милиметар, но достигнува големини и од 1 метар. Обично има форма на дршкаст спорангиум (каде дршките не се целуларни), но исто така може да се јави во вид на сесилни спорангии, како и во вид на плазмодиокарп, еталии или псевдоеталии.
Во плодните тела се наоѓа маса од спори која се чува во клопчевидни, ацелулани капилициуми, кои имаат улога во расејувањето.
Поголем дел од видовите на миксомицети се распространети насекаде низ светот. Се среќаваат во умерените географски широчини, и тоа со значително поголемо видово богатство отколку во суптропските и тропските региони. Најчесто се наоѓаат во отворените шуми, но ги има и во необични места како што се пустините (во пустината Сонора се пронајдени 33 видови), водата од снегот што се топи на Алпите, како и во регионите од особено големите географски широчини.[5]
Причините за помалата абундантност во тропските региони се недостатокот на светлина во тропските шуми (несоодветно на позитивната фототаксија), недостатокот од ветрови (за распространување на спорите), влажноста која фаворизира развиток на мувли, многу киселите почви, големиот број грабливци, како и честите и многу силни дождови кои можат да ги однесат или уништат клетките на миксомицетите.
Поголем дел од сите миксомицети се копнени организми, а само неколку видови живеат целосно подводен живот. Меѓутоа, можат да се издвојат различни микрохабитати. Најважни микрохабитати се мртвото дрво, кората на живите дрвја, гнилиот растителен материјал на шумската простирка, почвата и животинскиот фецес. Посебна форма се особено ретките тропски видови кои ги колонизираат живите листови на растенијата[6] [5].
Поткласата Myxogastria се состои од околу 900-1000 видови. Следната класификација е според Dykstra и Keller 2000, каде миксомицетите се спомнуваат под името Mycetozoa. Класичната поделба на оваа поткласа не се смета за монофилетска, но сè уште е во употреба, бидејќи недостасува нов класификациски систем.
Плазмодијалните лигави габи (миксомицети, Myxomycetes од грч. myxa - лигаво, слузаво и mykes - габа; или миксогастри, Myxogastria) образуваат една од вкупно трите поткласи на лигави габи. Со околу 900 видови распоредени во 60 родови, тие се најбројни лигави габи.
За време на нивниот живот, плазмодијалните лигави габи минуваат низ морфолошки многу различни стадиуми. Нивниот особен облик е несомнено поврзан со нивниот животен циклус.
И покрај името кое сè уште се употребува („миксомицети“ и плазмодијални „лигави габи“), овие организми не се габи (т.е. не припаѓаат во царството Fungi како што се мислело порано), туку се дел од царството на протисти.
Limakud ehk limaseened (Myxomycetes ehk Myxomycota ehk Myxogastria) on klass organisme ainuraksete riigis.
Limakuid on maailmas kokku ligi 900 liiki, Eestis ligi 200 liiki.[1]
Eesti limakutest on teinud ülevaate Veiko Kastanje.
Limakute klassi kuulub viis seltsi:
Limakud ehk limaseened (Myxomycetes ehk Myxomycota ehk Myxogastria) on klass organisme ainuraksete riigis.
Limakuid on maailmas kokku ligi 900 liiki, Eestis ligi 200 liiki.
Eesti limakutest on teinud ülevaate Veiko Kastanje.
De plasmodiale slijmzwammen of echte slijmzwammen (Myxogastria, Myxogastromycetidae of Eumixa, soms ook Myxomycota[1]) vormen een subklasse van de slijmzwammen. Ze worden gekenmerkt door de vorming van een plasmodium, een eenheid van samengesmolten cellen waarin de oorspronkelijke celkernen aanwezig blijven. Er bevinden zich meer dan 10.000 celkernen in zo'n plasmodium, die zich synchroon delen. Een dergelijk plasmodium kan vrij groot worden, soms zelfs een vierkante meter bedekken. In het cytoplasma worden kanalen gevormd ter bevordering van diffusie en transport van organellen, met name voedingsvacuolen en secretie-organellen. Deze kanalen zien eruit als aders, die zich door het cytoplasma vertakken.
Plasmodiale slijmzwammen kunnen zich bewegen en laten daarbij vaak een zichtbaar spoor achter. Ze voeden zich met micro-organismen en schimmelsporen en -hyfen. Na verloop van tijd ontstaan er sporenlichamen aan de bovenkant, waarin door meiose haploïde sporen ontstaan. Bij gunstige omstandigheden worden de sporen losgelaten. Ze moeten zich dan verenigen met een complementaire spore, waaruit dan een diploïde cel ontstaat, die weer kan uitgroeien tot een plasmodium.
Het is gebleken dat plasmodiale slijmzwammen zelfs een zeker "intelligent" gedrag vertonen. Ze zijn in staat om in een doolhof de kortste weg naar een voedselbron te vinden en ze kunnen hun lichaam zodanig van vorm veranderen dat ze maximaal profijt halen van meerdere voedselbronnen. De delen van het lichaam blijven dan onderling verbonden met buisvormige structuren.
In een Russisch onderzoek[2] worden vier habitats met een verschillende soortensamenstelling onderscheiden:
Daarnaast zijn er enkele specifieke habitats, zoals in mossen, waarschijnlijk gerelateerd aan slijmalgen, en hoog in de bergen op plantenresten in de buurt van smeltwater.
Er zijn 600 - 1000 soorten beschreven, die in een aantal orden worden ondergebracht[3]. Bij het onderscheiden van soorten spelen morfologische eigenschappen van sporenlichamen een essentiële rol.
De plasmodiale slijmzwammen of echte slijmzwammen (Myxogastria, Myxogastromycetidae of Eumixa, soms ook Myxomycota) vormen een subklasse van de slijmzwammen. Ze worden gekenmerkt door de vorming van een plasmodium, een eenheid van samengesmolten cellen waarin de oorspronkelijke celkernen aanwezig blijven. Er bevinden zich meer dan 10.000 celkernen in zo'n plasmodium, die zich synchroon delen. Een dergelijk plasmodium kan vrij groot worden, soms zelfs een vierkante meter bedekken. In het cytoplasma worden kanalen gevormd ter bevordering van diffusie en transport van organellen, met name voedingsvacuolen en secretie-organellen. Deze kanalen zien eruit als aders, die zich door het cytoplasma vertakken.
Plasmodiale slijmzwammen kunnen zich bewegen en laten daarbij vaak een zichtbaar spoor achter. Ze voeden zich met micro-organismen en schimmelsporen en -hyfen. Na verloop van tijd ontstaan er sporenlichamen aan de bovenkant, waarin door meiose haploïde sporen ontstaan. Bij gunstige omstandigheden worden de sporen losgelaten. Ze moeten zich dan verenigen met een complementaire spore, waaruit dan een diploïde cel ontstaat, die weer kan uitgroeien tot een plasmodium.
Het is gebleken dat plasmodiale slijmzwammen zelfs een zeker "intelligent" gedrag vertonen. Ze zijn in staat om in een doolhof de kortste weg naar een voedselbron te vinden en ze kunnen hun lichaam zodanig van vorm veranderen dat ze maximaal profijt halen van meerdere voedselbronnen. De delen van het lichaam blijven dan onderling verbonden met buisvormige structuren.
Ij Mixomicetes a fan nen part dël Règn dij FUNGI, ma a son ant ël Règn dij PROTOZÒA. A l'é mach për la question che cheidun dij Mixomicetes a peul ësmijeje a dij Bolé (sòn a riva dzortut con coj macroscòpich) che 'cò lor a së studio ansema aj Bolé.
Ël dësvlup dij Mixomicetes a l'é dròlo. Quand che a-i é le condission che a van bin, le spòre a brojon-o. Dapress a vàire passagi, le selule a taco a moltiplichesse e a formo n'ansema che a peul vëdd-se a euj, bele sensa strument. Costo ansema a së s-ciama plasmòdi, a peul esse ëd vàire color e a l'é quatà ëd na sostansa coma ël morfel. L'ansema dle selule ch'a fan ël plasmòdi a l'é bon a tramovesse, fina a 1cm. a l'ora.
A l'é për costa capassità ëd bogesse che ij Mixomicetes a peulo esse considerà squase dj'animaj e a son butà ant ël Règn dij PROTOZÒA. Ant cost moment ëd soa vita, ël plasmòdi a sirconda e a digeriss ij materiaj dont a-j fa da manca për dësvlupesse.
Quand che 'l plasmòdi a l'ha completà sò dësvlup as fërma, a pija na forma pì condensà e a fa jë spòre. An costa manera, ël gir dla vita a l'é pront a torna ancaminé.
Ij Mixomicetes a fan nen part dël Règn dij FUNGI, ma a son ant ël Règn dij PROTOZÒA. A l'é mach për la question che cheidun dij Mixomicetes a peul ësmijeje a dij Bolé (sòn a riva dzortut con coj macroscòpich) che 'cò lor a së studio ansema aj Bolé.
Ël dësvlup dij Mixomicetes a l'é dròlo. Quand che a-i é le condission che a van bin, le spòre a brojon-o. Dapress a vàire passagi, le selule a taco a moltiplichesse e a formo n'ansema che a peul vëdd-se a euj, bele sensa strument. Costo ansema a së s-ciama plasmòdi, a peul esse ëd vàire color e a l'é quatà ëd na sostansa coma ël morfel. L'ansema dle selule ch'a fan ël plasmòdi a l'é bon a tramovesse, fina a 1cm. a l'ora.
A l'é për costa capassità ëd bogesse che ij Mixomicetes a peulo esse considerà squase dj'animaj e a son butà ant ël Règn dij PROTOZÒA. Ant cost moment ëd soa vita, ël plasmòdi a sirconda e a digeriss ij materiaj dont a-j fa da manca për dësvlupesse.
Quand che 'l plasmòdi a l'ha completà sò dësvlup as fërma, a pija na forma pì condensà e a fa jë spòre. An costa manera, ël gir dla vita a l'é pront a torna ancaminé.
Myxomycota é a antiga denominação para o infrafilo Mycetozoa. Os mixomicotas são seres cosmopolitas e microbívoros (alimentam-se de bactérias, leveduras e outros microrganismos) encontrados em todas as latitudes do globo terrestre, onde tenha depósito de substratos orgânicos em decomposição.[1] Seu corpo de frutificação se assemelha ao dos fungos [2] e são visíveis na natureza em forma de esporocarpos ou plasmódios - uma massa de protoplasma multinucleada e sem paredes celulares.[3]
Os mixomicetos possuem como principais características as formas que assume nas fases de seu ciclo de vida. O seu ciclo de vida pode ser dividido em duas fases: a assimilativa e a reprodutiva. Em sua fase assimilativa, o organismo organiza-se em plasmódio de vida livre. Quando chega à maturidade, varia de uma forma pequena, multinucleada, ameboide de pouca motilidade ou então em forma de um grande protoplasma altamente móvel com uma rede de veias (Imagem 1) e uma margem protoplásmica que avança continuamente.[4] Desenvolvem estruturas de frutificação denominadas esporocarpos, que podem ser classificados de acordo com o formato em esporângio sécil, esporângio pedicelado ( quando separados) ou pseudoetálio, plasmodiocarpos ou etálios (quando unidos).[4]
Na fase assimilativa (ou vegetativa), não há presença de parede celular; as células ameboides estão sempre presentes (formando o plasmódio) e alguns grupos podem possuir células flageladas, sendo esses flagelos apenas do tipo chicote, localizados predominantemente na porção anterior da célula.[5]
Algumas espécies são conhecidas há quase 300 anos, como por exemplo a espécie atualmente conhecida como Lycogala epidendrum (Imagem 2), descrita em 1657.[6]
Rossman apresentou uma expectativa para a diversidade mundial de 1500 espécies, só para a classe Myxogastria (a maior classe do grupo), dita como moderadamente conhecida (Rossman 1994 apud Hawkswoth 2001[7]).
Atualmente, são conhecidas cerca de 1000 espécies descritas de mixomicetos no mundo.[8] No web site Discover Life [9] são reconhecidas aproximadamente 1000 espécies. Segundo De Bary,[10] o infrafilo Myxomycota (quando ainda incluía Acrasieae, que hoje possui seu próprio filo) possuía 300 espécies conhecidas. Esse dado mostra como vem crescendo o conhecimento do grupo, desde os primeiros estudos do mesmo. No Brasil, 216 espécies são descritas para os diferentes biomas brasileiros, com exceção do Pantanal e Pampas[11]. Em Pernambuco, onde as primeiras pesquisas sobre estes organismos datam de 1974[12] até os dias atuais, é registado o maior número de espécies (162) e em São Paulo, onde as pesquisas têm sido reforçadas, ocorrem 124 espécies.[13]
Segundo Dugan,[14] que por sua vez se baseia na classificação proposta por Martin & Alexopoulos,[4] Myxomycota consiste em três classes: Myxomycetes, Dictiosteliomycetes e Protosteliomycetes. Essa segunda classe pertencia anteriormente a Acrasiomycetes (que por sua vez não faz mais parte de Myxomycota) e ainda não é tão aceito nessa classificação.[15] Porém, trabalhos atuais[16] já fazem uso da mesma classificação apresentada nessa revisão, indicando que vem sendo levada em consideração. Com isso, abaixo estão listadas os táxons pertencentes ao filo Myxomycota, baseando-se em Dugan[17] e em Martin et al.[18]:
Segundo a publicação de Martin et al.,[19] os biólogos mais modernos têm defendido que o filo Myxomycota é mais relacionado aos protistas do que aos fungos; porém, esse grupo tem sido por anos classificado e nomeado segundo as regras da taxonomia botânica. Entretanto, pode-se classificar o filo em questão, que se encontra no reino Protista (ou Protoctista), como Gymnomycota, subfilo Mycetozoa, classe Eumycetozoa e finalmente em duas subclasses, Protostelia e Myxogastria (Olive 1975 apud Martin et al.[20]). Essa classificação é usada no site Discover Life [21], já mencionado anteriormente, pelo site Eumycetozoa [22] e pelo Encyclopedia of Life[23].
Contudo, mesmo que o filo Myxomycota tenha sido transferido para o reino Protoctista, o Código de Nomenclatura Botânica, Divisão I, Princípio I diz que esse código atua sobre nomes atualmente considerados botânicos e também sobre os que já foram considerados botânicos.[24] Com isso, não se torna incorreto o uso da nomenclatura anteriormente proposta por micólogos como Alexopoulos, Martin, Hawksworth entre outros.
Os Myxomycota podem ser encontrados em ambientes já conhecidos para os fungos: em locais sombreados e úmidos com temperaturas mais amenas, sobre troncos na mata, folhas mortas, beirada de brejos e até montes de lixo – além de poderem crescer sobre folhas vivas.[25] Para o cultivo em meio artificial, o material deve ser coletado e colocado em um placa de Petri (com 9 cm de diâmetro) com um papel filtro autoclavado ou esterilizado em seu fundo, umedecido com água destilada. O material deve ser analisado sob estereomicroscópio e um fato importante é isso ser feito ao menos um dia após estar úmido.[4] Com isso, deve-se encubar a 20-25°C pelo tempo necessário para o desenvolvimento e amadurecimento do esporângio.[26] Em outros tipos de coleta, o espécime deve ser colocado em uma caixa com tampa para que não seja danificado; os esporângios desenvolvidos devem ser secos e guardados em um herbário – após ser devidamente catalogados. O máximo de material não pertencente ao mixomiceto deve ser retirado, e o restante deve ser colado à caixa rotulada com as informações do espécime.[4][27]
Já para o exame minucioso do material, montam-se lâminas, seguindo o protocolo proposto em Teixeira[28]: colocar o material sobre a lâmina, em uma gota de álcool (98% ou absoluto) por 1 minuto; colocar 1 gota de solução de KOH a 2% por um minuto; colocar à lamínula de forma que não fique bolhas de ar. Assim a lâmina está pronta para ser examinada. Não aconselha-se a análise muito tempo após sua montagem pois os esporos podem inflar, perdendo sua característica diagnóstica. E ainda, se as lâminas precisarem ficar armazenadas por mais tempo, colocar glicerina a 8%, tirando o KOH com um papel-filtro pela lateral. E para lâminas permanentes, colocar glicerina várias vezes após a secagem da mesma. Após isso, deixar em glicerina pura por 2 dias, retirar o excesso e colocar solução lutante diluída por 24 horas e depois a concentrada por mais 48 horas.[29]
Além de fazer parte da biodiversidade do planeta, os mixomicetos possuem importância como elemento de pesquisa científica. A partir desses organismos, é possível estudar a dinâmica de sua célula, o mecanismo do movimento plasmodial e também a fisiologia do seu desenvolvimento.[30][4] Desde 1969, muitos estudos sobre a citologia, a genética e a fisiologia são tópicos abordados em relação os Myxomycetes [31]
Esses organismos além de ser encontrados sobre folhas e madeiras mortas em áreas de floresta, podem ser vistos sobre folhas de plantas vivas, o que pode causar algum dano, sendo que esse dano é meramente incidental, já que isso não sugere um parasitismo verdadeiro.[32][33] A espécie mais comum desse plasmódio vivendo em canteiros e plantas ornamentais é Physarum cinereum [34] (Imagem 3).
Contudo, Martin et al.[35] fazem menção ao trabalho de Harado em 1977, onde os mixomicetos acabam por causar danos em cogumelos comerciais. Outro trabalho realizado [36] mostra a ocorrência de mixomicetos em cultura hidropônicas, sendo que sua presença influencia na qualidade das hortaliças de modo ainda não compreendido.
Os Myxomycota não se restringem apenas à florestas e matéria orgânica. No estudo de Lindley et al.,[37] espécies de Myxomycetes e também de Protosteliomycetes foram isoladas de água coletada em lagos em cidades dos Estados Unidos. Tais espécies foram identificadas graças a análises moleculares.
Myxomycota é a antiga denominação para o infrafilo Mycetozoa. Os mixomicotas são seres cosmopolitas e microbívoros (alimentam-se de bactérias, leveduras e outros microrganismos) encontrados em todas as latitudes do globo terrestre, onde tenha depósito de substratos orgânicos em decomposição. Seu corpo de frutificação se assemelha ao dos fungos e são visíveis na natureza em forma de esporocarpos ou plasmódios - uma massa de protoplasma multinucleada e sem paredes celulares.
Mixomicetele sunt un grup de protozoare unicelulare, care se reproduc prin spori, asemănătoare cu fungi, motiv pentru care au fost incluse multă vreme în regnul Fungi. Prezintă multe caracteristici ale fungilor, precum absorția substanțelor în celule prin difuziune (destul de rar întâlnită) și hrănirea cu materie organică aflată în descompunere. Este dificil de spus, dacă mixomicetele sunt organisme unicelulare sau dacă sunt pluricelulare. Au fost identificate până în prezent în jur de 1000 specii de mixomicete. Acestea sunt răspândite pe soluri umede și neluminate, precum și pe resturi vegetale aflate în descompunere (ex: trunchiul unui copac). Mixomictele sunt bacteriofage active și au un rol în menținerea echilibrului bacterian a solului.
Mixomicetele formează un plasmodiu, o substanță asemănătoare citoplasmei, cu multe nuclee. Există trei tipuri de plasmodium:
Ciclul de viață a mixomicetelor reprezintă o alternanță a formelor unicelulare și a fazelor pluricelulare. Mixomicetele se hrănesc în special prin fagocitoză. Au un perete celular alcătuit din celuloză.
Se reproduc asexuat prin spori.
Mixomicetele sunt un grup de protozoare unicelulare, care se reproduc prin spori, asemănătoare cu fungi, motiv pentru care au fost incluse multă vreme în regnul Fungi. Prezintă multe caracteristici ale fungilor, precum absorția substanțelor în celule prin difuziune (destul de rar întâlnită) și hrănirea cu materie organică aflată în descompunere. Este dificil de spus, dacă mixomicetele sunt organisme unicelulare sau dacă sunt pluricelulare. Au fost identificate până în prezent în jur de 1000 specii de mixomicete. Acestea sunt răspândite pe soluri umede și neluminate, precum și pe resturi vegetale aflate în descompunere (ex: trunchiul unui copac). Mixomictele sunt bacteriofage active și au un rol în menținerea echilibrului bacterian a solului.
Slizovky (lat. Myxomycota s.l.) je súhrnné označenie (v starších systémoch taxón, spravidla oddelenie) istých jednoduchých parazitických alebo saprofytických hubovitých organizmov, ktorých telo je tvorené špeciálnym druhom stielky, nahou amébovito sa pohybujúcou plazmatickou hmotou nazývanou plazmódium. Spôsobujú nádorové ochorenia rastlín (napr. rakovinovec zemiakový, peronospora), pred ktorými ich možno chrániť postrekom modrou skalicou.
Systematicky sa spravidla delili na tri alebo štyri triedy (nádorovky sa niekedy neuvádzali):
Pôvodne sa slizovky v širšom zmysle považovali za oddelenie (resp. viacero taxónov) húb alebo za sesterský taxón húb pod rastlinami; pravé slizovky sa považovali alternatívne za meňavky, teda vyslovene živočíchy. V súčasnosti sa slizovky v širšom zmysle (rozdelené na jednotlivé hlavné zoskupenia, nie ako celok) zaraďujú pod prvoky (a to akrázie, pravé slizovky a nádorovky) a pod Chromista (a to vodné slizovky) resp. v úplne najnovších systémoch (Adl et al. 2005 a podobne) do taxónov Amoebozoa (a to pravé slizovky), Excavata (a to akrázie), Rhizaria (a to nádorovky) a Chromalveolata – Labyrinthulomycota (a to vodné slizovky). Aj dnes sa však neformálne považujú aj za "hubovité organizmy" (huby v širšom zmysle). Pozri aj Systém živých organizmov.
Slizovky (lat. Myxomycota s.l.) je súhrnné označenie (v starších systémoch taxón, spravidla oddelenie) istých jednoduchých parazitických alebo saprofytických hubovitých organizmov, ktorých telo je tvorené špeciálnym druhom stielky, nahou amébovito sa pohybujúcou plazmatickou hmotou nazývanou plazmódium. Spôsobujú nádorové ochorenia rastlín (napr. rakovinovec zemiakový, peronospora), pred ktorými ich možno chrániť postrekom modrou skalicou.
Живляться міксоміцети осмотрофно та фаготрофно. В останньому випадку їжею є бактерії, клітини грибів та найпростіші. Захоплення їжі здійснюється псевдоподіями, а її перетравлення — у травних вакуолях. Вирощування міксомікотових на штучних поживних середовищах з глюкозою та без зовнішніх джерел амінокислот свідчить про здатність цих організмів синтезувати лізин, хоча конкретний шлях його біосинтезу залишається нез'ясованим. Продукт асиміляції — це справжній тваринний глікоген.
Міксамеби та плазмодії міксомікотових вкриті лише плазмалемою, через що здатні до метаболічних змін форми та активного амебоїдного руху. Локомоторними структурами є тонкі філоподії, у складі яких виявлено скоротливий цитоскелетний білок актин. У деяких видів на поверхні клітин виявлені субмікроскопічні лусочки, що утворюються в пухирцях, похідних від комплексу Гольджі. Спори міксомікотових вкриті клітинними оболонками, основу яких складає целюлоза.
Ядерний апарат типово евкаріотичний. Процес мітозу у міксамеб та зооспор, з одного боку, і плазмодіїв, з іншого, різні. Міксамеби та зооспори одноядерні, мітоз відкритий, центрами організації веретена є центріолі. На стадії багатоядерних плазмодіїв ядерна оболонка або лишається інтактною, або на її полюсах утворюється по одній великій перфорації. Центріолі в плазмодіях участі в утворенні веретена не беруть, натомність всередині ядра, в місцях, що відповідають полюсам веретена виявляються електронно-щільні структури — полярні тіла, які стають центрами організації мікротрубочок. Таким чином, мітоз в плазмодіях або закритий, або напівзакритий, а веретено внутрішньоядерне. Ядерце у міксомікотових на початку мітозу зникає, і відновлюється по його завершенні.
Мітохондрії у плазмодіях численні, і мають трубчасті кристи. Комплекс Гольджі у клітинах наявний.
Джгутикові стадії представлені зооспорами з двома гладкими нерівними джгутиками. Базальні тіла орієнтовані одне до одного під майже прямим кутом. У перехідній зоні розташовується базальна платівка або циліндричне тіло. Цитоскелетна система містить зазвичай п'ять мікротубулярних коренів. Один з цих коренів дуже широкий, він складається з великої кількості мікротрубочок, огортає базальні тіла і простягається в напрямку до заднього кінця клітини. Один із джгутикових коренів пов'язує базальні тіла з ядром, виконуючи тим самим функцію ризопласту (проте такий корінь не виявлений у видів роду Ceratomyxa). Залежно від умов зволоження, зооспори можуть втягувати джгутики і перетворюватись на міксамеби, і навпаки, міксамеби здатні виробляти джгутики і перетворюватись на зооспори.
Вегетативне тіло — одноядерні гаплоїдні міксамеби та багатоядерні гетерокаріонтичні плазмодії з диплоїдними ядрами. Плазмодії розвиваються внаслідок багаторазових синхронних поділів ядер, які починаються з поділа ядра однієї міксамеби та внаслідок злиття між собою міксамеб або зооспор.
Плазмодій на 75% складається з води, іншу частину становлять органічні речовини та солі. Для деяких міксомікотових характерна наявність вапна. Плазмодії також містять пігменти, які надають їм різноманітне забарвлення — від жовтого та білого до рожевого та червоного.
Плазмодії здатні до активного руху за допомогою псевдоподій. Їм властиві різні таксиси — позитивні гідро- та трофотаксис, негативний фототаксис. Плазмодії у вегетативному стані мешкають у темних вологих місцях, багатих розчинною органічною речовиною або об'єктами фаготрофного живлення. За морфологією плазмодії поділяються на прото-, афано- або фанероплазмодії. У деяких видів плазмодій мікроскопічний, у деяких може рости необмежено і, як правило, досягає розміру сантиметрів та десятків сантиметрів, іноді метрів.
Міксамеби та зооспори здатні розмножуватись вегетативним поділом надвоє. При цьому зооспори перед поділом втягують джгутики, і перетворюються на міксамеб.
Плазмодії, які являють собою спорофіти, утворюють гаплоїдні спори, які розвиваються ендогенно в плодових тілах — спорокарпах. Переходячи в стадію спороношення плазмодії припиняють живитись. Їх позитивний гідротаксис та негативний фототаксис змінюється на протилежні. Як наслідок, плазмодії виповзають на світлі сухі ділянки, і починають перетворюватись на спорокарпи.
Нижня частина плазмодію дає початок стерильній основі спорокарпу — плівчастому або сітчастому гіпоталюсу (підшарку). На ньому розвивається спороносна частина спорокарпу, яка вкривається хрящуватою оболонкою — перидієм. Він складається з ущільненого слизу та мікрофібрили целюлози. Цитоплазма плазмодію на початку спороутворення вакуолізується і розпадається на фрагменти з поодинокими диплоїдними ядрами. Вміст вакуолей частково кристалізується та випадає в осад, утворюючи капіліцій — систему ниток, здатних до гігроскопічних рухів. Кожне диплоїдне ядро редукційно ділиться, утворюючи чотрири гаплоїдних ядра. Три з них дегенерують, а четверте перетворюється на ядро спори. Цитоплазма навколо нього ущільнюється і розвивається целюлозна оболонка зі специфічною орнаментацію.
Спорокарпи поділяють на три основні типи: плазмодіокарпи, спорангії та еталії. Плазмодіокарпи мають неправильну, розгалужену або сітчасту форму, і нагадують плазмодії, вкриті перидієм.
Спорангії характеризуються формою, сталою для певного виду, і обов'язково мають більш-менш округлу спороносну головку. Спорангії можуть бути сидячими або розташовуватись на ніжках-стебельцях. Ніжка може утворюватись або зі спороносної частини плазмодію як продовження перидію (субгіпоталічний спосіб), або зі стерильного гіпоталюса і заходити у спороносну частину спорангію, утворюючи колонку (колумелу) — епігіпоталічний спосіб.
Якщо кілька спорангіїв з'єднуються між собою боками, зберігаючи при цьому власні перегородки, то такі скупчення спорангіїв інколи називають псевдоеталіями.
Справжні еталії являють собою групи спорангіїв, які зливаються у велике сидяче переважно сферичне або напівсферичне плодове тіло, вкрите загальним покривом — кортексом. Залишки перидію окремих спорангіїв, що злилися, зберігаються в еталіях у вигляді псевдокапіліцію. Псевдокапіліцій, на відміну від капіліцію, не здатний до гігроскопічних рухів, і, таким чином, не бере безпосередньої участі у розсіюванні спор, а лише надає еталіям додаткової механічної міцності. Після руйнування перидію або кортексу спори висіваються зі спорокарпів і проростають гаплоїдними міксамебами або зооспорами. Через кілька годин вони виділяють назовні т.зв. фактор статевої зрілості — речовину з гормональною дією, яка ініціює початок статевого процесу. Міксамеби та зооспори різних статевих знаків попарно копулюють, утворюючи диплоїдну зиготу. Ії ядро незабаром починає мітотично ділитися, даючи початок новому плазмодію. Молоді плазмодії здатні зливатись один з одним, утворюючи гетерокаріонтичні плазмодії.
В деяких випадках міксамеби можуть проростати у плазмодії апоміктично — без копуляції з іншими одноядерними індивідами. В таких випадках внаслідок ендомітозу гаплоїдне ядро міксамеби диплоїдизується, і далі ділиться звичайним мітотичним способом, утворюючи диплоїдний плазмодій.
Таким чином, у життєвому циклі слизовиків чергується стадія гаплоїдних одноядерних (зрідка — багатоядерних) міксамеб чи похідних від них зооспор, які при цьому виконують функцію гамет, та диплоїдних спорофітів — плазмодіїв. Тобто життєвий цикл міксомікотових є диплогаплофазним, зі споричною редукцією, гетероморфною зміною поколінь і без стадії дикаріонів. При несприятливих умовах міксомікотові здатні утворювати спочиваючі стадії. Зокрема, поодинокі міксамеби можуть вкриватись оболонкою і перетворюватись на сферичні мікроцисти, що проростають зооспорами. Плазмодії здатні розпадатися на окремі багатоядерні фрагменти, які вкриваються оболонкою і перетворюються на макроцисти (сферули). Фанероплазмодії здатні цілком вкриватись оболонкою із галактозамінів і перетворюватись на спочиваючі інцистовані плазмодії — склероції.
Слизовики поширені на рослинних, рідше на тваринних залишках, на екскрементах тварин, на базидіальних грибах, на мохах, лишайниках, на корі живих дерев та чагарників, на травах, в ґрунті.
Відомо близько 900 видів, об'єднаних у 5 рядів та 14 родин.[1] В Україні зокрема поширені види Physarum polycephalum, лікогала надеревна і фуліго жовтий.
Порядок Echinosteliales включает 2 семейства — Echinosteliaceae и Clastodermataceae. Эхиностелиевые рассматриваются как наиболее близкая к протостелиевым группа миксомицетов. Это заключение носит предварительный характер, так как ультраструктура жгутиков зооспор некоторых протостелиевых и видов рода Echinostelium отличается. В то же время наблюдается значительное сходство в строении одноядерных миксамёб протостелиевых и протоплазмодия эхиностелиевых, а также сходство морфологии плодовых тел у представителей обеих групп. Очевидно, для выяснения положения рода Echinostelium требуются дополнительные молекулярно-биологические исследования.
Порядок Liceales включает 3 семейства: Liceaceae, Reticulariaceae, Cribrariaceae, для представителей которых характерно отсутствие капиллиция. Однако этот признак встречается также у рода Perichaena из порядка Trichiales. Некоторые виды рода Licea обладают сходными признаками с Perichaena (Trichiales) и Listerella (Liceales), что ставит под сомнение гомогенность рода в современном понимании его объёма.
Порядок Trichiales включает 2 семейства: Dianemataceae и Trichiaceae. Границы между родами не всегда чётко определены, так же как и их положение в системе. У видов первого нити капиллиция сплошные, у второго — полые. В пределах этого семейства усложнение капиллиция происходило как за счёт усложнения системы капиллиция в целом, так и её отдельных элементов. Наиболее просто устроен капиллиций у представителей рода Perichaena, состоящий из редко ветвящихся трубочек. Очевидно такой тип можно рассматривать как плезиоморфный признак. Отсутствие четко выраженного протока в нитях капиллиция у видов рода Prototrichia возможно потребует пересмотра положения этого рода в семействе Trichiaceae. Следующим этапом усложнения капиллиция, мы считаем появление почти неорнаментированных и не связанных с перидием элатер, как у представителей рода Oligonema. У видов рода Trichia заметно усложнение орнаментации нитей капиллиция за счёт образования на них шипиков и спиральных утолщений. Связь капиллиция с перидием и образование сети нитей, а также их способность вытягиваться при созревании спорангия и изменении влажности, что приводит к растрескиванию перидия, является следующим этапом дифференциации этой структуры. Подобный тип характерен для родов Arcyria и Hyporhamma. Основное отличие между ними заключается в различной орнаментации отдельных трубочек капиллиция.
Порядок Stemonitales включает единственное семейство Stemonitidaceae. В пределах семейства имеются роды с весьма размытым ареалом. Это — Comatricha, Stemonitis, Stemonaria, Stemonitopsis, Symphytocarpus.
Порядок Physarales включает два семейства Physaraceae и Didymiaceae. На основании наблюдений за развитием спорофоров и в результате электронно-микроскопических исследований роды Diachea, Elaeomyxa, Leptoderma были перемещены из Stemonitales в Physarales. Что касается родов Diachea и Leptoderma, то развитие спорофора по субгипоталлическому типу и наличие у видов этих родов фанероплазмодия указывают на их принадлежность к порядку Physarales.
|unused_data=
(справка)
|month=
(справка)
Порядок Echinosteliales включает 2 семейства — Echinosteliaceae и Clastodermataceae. Эхиностелиевые рассматриваются как наиболее близкая к протостелиевым группа миксомицетов. Это заключение носит предварительный характер, так как ультраструктура жгутиков зооспор некоторых протостелиевых и видов рода Echinostelium отличается. В то же время наблюдается значительное сходство в строении одноядерных миксамёб протостелиевых и протоплазмодия эхиностелиевых, а также сходство морфологии плодовых тел у представителей обеих групп. Очевидно, для выяснения положения рода Echinostelium требуются дополнительные молекулярно-биологические исследования.
LicealesПорядок Liceales включает 3 семейства: Liceaceae, Reticulariaceae, Cribrariaceae, для представителей которых характерно отсутствие капиллиция. Однако этот признак встречается также у рода Perichaena из порядка Trichiales. Некоторые виды рода Licea обладают сходными признаками с Perichaena (Trichiales) и Listerella (Liceales), что ставит под сомнение гомогенность рода в современном понимании его объёма.
TrichialesПорядок Trichiales включает 2 семейства: Dianemataceae и Trichiaceae. Границы между родами не всегда чётко определены, так же как и их положение в системе. У видов первого нити капиллиция сплошные, у второго — полые. В пределах этого семейства усложнение капиллиция происходило как за счёт усложнения системы капиллиция в целом, так и её отдельных элементов. Наиболее просто устроен капиллиций у представителей рода Perichaena, состоящий из редко ветвящихся трубочек. Очевидно такой тип можно рассматривать как плезиоморфный признак. Отсутствие четко выраженного протока в нитях капиллиция у видов рода Prototrichia возможно потребует пересмотра положения этого рода в семействе Trichiaceae. Следующим этапом усложнения капиллиция, мы считаем появление почти неорнаментированных и не связанных с перидием элатер, как у представителей рода Oligonema. У видов рода Trichia заметно усложнение орнаментации нитей капиллиция за счёт образования на них шипиков и спиральных утолщений. Связь капиллиция с перидием и образование сети нитей, а также их способность вытягиваться при созревании спорангия и изменении влажности, что приводит к растрескиванию перидия, является следующим этапом дифференциации этой структуры. Подобный тип характерен для родов Arcyria и Hyporhamma. Основное отличие между ними заключается в различной орнаментации отдельных трубочек капиллиция.
StemonitalesПорядок Stemonitales включает единственное семейство Stemonitidaceae. В пределах семейства имеются роды с весьма размытым ареалом. Это — Comatricha, Stemonitis, Stemonaria, Stemonitopsis, Symphytocarpus.
PhysaralesПорядок Physarales включает два семейства Physaraceae и Didymiaceae. На основании наблюдений за развитием спорофоров и в результате электронно-микроскопических исследований роды Diachea, Elaeomyxa, Leptoderma были перемещены из Stemonitales в Physarales. Что касается родов Diachea и Leptoderma, то развитие спорофора по субгипоталлическому типу и наличие у видов этих родов фанероплазмодия указывают на их принадлежность к порядку Physarales.
변형균강(變形菌綱, Myxogastria 또는 Myxogastrea)은 점균하강에 속하는 아메바류 강의 하나이다. 변형균아강(變形菌亜綱, Myxogastria)으로 분류하기도 한다. 이전에는 진점균강(Myxomycota)으로 불렀다.[1] 5목 14과 62속 888종으로 이루어져 있다.[2]