nomes no trilho de navegação
Planhigyn blodeuol yw Eglyn bob yn eilddail sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Saxifragaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Chrysosplenium alternifolium a'r enw Saesneg yw Alternate-leaved golden-saxifrage.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Eglyn Cylchddail, Eglyn Bob yn Ail Ddail.
Mae gan y blodau 4 neu 5 o betalau a rhwng 5 – 10 briger.
Planhigyn blodeuol yw Eglyn bob yn eilddail sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Saxifragaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Chrysosplenium alternifolium a'r enw Saesneg yw Alternate-leaved golden-saxifrage. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Eglyn Cylchddail, Eglyn Bob yn Ail Ddail.
Mae gan y blodau 4 neu 5 o betalau a rhwng 5 – 10 briger.
Mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) je vytrvalá, křehká, vlhkomilná, planě rostoucí rostlina. Je jedním ze dvou druhů rodu mokrýš známých z české přírody, kde je původním druhem a poměrně hojně rozšířenou bylinou. Vyskytuje se hlavně na zamokřených místech nevhodných pro pěstování užitkových plodin a není považován za plevelnou nebo ohroženou rostlinu, je mu proto věnována malá pozornost.[1][2]
Roste hlavně v Evropě, jeho areál se rozprostírá se z východní Francie na západě až po Ural na východě, z jihu je ohraničen Apeninským poloostrovem a Balkánem, ze severu jihem Skandinávie; vyskytuje se také na Kavkaze. V České republice je poměrně hojný, roste od nížin do podhůří, v horách řidčeji.[1][2]
Preferuje úživné a trvale vlhké půdy, roste na silně vlhkých stanovištích, lesních prameništích, mokřadech a rašeliništích, v lužních lesích, olšinách, na březích vodních nádrží i pravidelně se rozvodňujících toků, vždy na místech s vysokou hladinou podzemní vody.
Tento hemikryptofyt vyrůstá již brzy na jaře, nejčastěji ještě před olistěním okolních stromů. Obvykle se více rostlin vyskytuje pospolitě a kvetou již od konce března do počátku května. Plody následně rychle uzrávají a lodyhy počátkem léta již chřadnou a uvadají.[1][3][4][5]
Vytrvalá, poněkud dužnatá, křehká bylina, vysoká do 20 cm, vytvářející velké řídké kolonie. Z dlouhého, tenkého, rozvětveného oddenku vyrůstají lysé, slabě trojhranné, nevětvené lodyhy, které mívají nejčastěji jen jeden až dva listy. Přízemní listy s dlouhými řapíky mají okrouhlou či ledvinovitou, 1 až 2,5 cm dlouhou čepel, která je na bázi hluboce srdčitá, po okraji hrubě vroubkovaná a oboustranně chlupatá. Lodyžní listy vyrůstající střídavě jsou menší, mají kratší řapíky a jejich čepel je na bázi plytce srdčitá.
Na vrcholu lodyhy vyrůstají drobné, jen asi 5 mm velké, nevýrazné, oboupohlavné květy s nápadnými, žlutozelenými, listům podobnými listeny, které mají za cíl přilákat opylovače. Přisedlé květy jsou sestaveny do plochých, dvouramenných vrcholíků čítajících šest až třicet květů. Jednoduché, čtyřčetné květy mají nálevkovitý kalich tvořený čtyřmi široce vejčitými, na bázi srostlými lístky, květní koruna není vyvinutá. Spodní semeník tvořený dvěma plodolisty má jeden oddíl s mnoha vajíčky, je srostlý s miskovitou číškou a v ní je osm krátkých tyčinek s prašníky. Květy jsou nejčastěji opylovány hmyzem s krátkým sosákem (mouchy), do úvahy připadá i samoopylení. Ploidie druhu je 2n = 48.
Plod je jednopouzdrá, mnohosemenná tobolka se dvěma zobánky. Otvírá se párem chlopní a obsahuje eliptická, tmavá, lesklá semena asi 0,7 mm velká. Vztyčená tobolka má po otevření miskovitý tvar a kapky deště rozstřikují drobná semena. Rostliny se šíří také vegetativně rozrůstáním tenkých oddenků.[1][2][3][4][5][6]
Mokrýše střídavolistého si lze splést pouze s druhým zástupce rodu mokrýš rostoucím v Česku, se vzácnějším mokrýšem vstřícnolistým. Hlavním viditelným odlišením jsou u něj vstřícně vyrůstající lodyžní listy, přízemní listy s klínovitou (ne srdčitou) bázi a vytváření hustých, polštářovitých porostů.[2][7]
Zobrazení rostliny
Květenství
Otevřené tobolky se semeny
Obrázky, zvuky či videa k tématu mokrýš střídavolistý ve Wikimedia Commons
Mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) je vytrvalá, křehká, vlhkomilná, planě rostoucí rostlina. Je jedním ze dvou druhů rodu mokrýš známých z české přírody, kde je původním druhem a poměrně hojně rozšířenou bylinou. Vyskytuje se hlavně na zamokřených místech nevhodných pro pěstování užitkových plodin a není považován za plevelnou nebo ohroženou rostlinu, je mu proto věnována malá pozornost.
Almindelig milturt (Chrysosplenium alternifolium) er en 10-20 cm høj urt, der vokser i skovvæld og skovsumpe og på åbredder.
Almindelig milturt er en flerårig urt med en opstigende til opret vækst med en tilbøjelighed til at blive tæppedannende. Stænglen er rund og glat. Bladene er spredt stillede og runde eller nyreformede med rundtakket rand. Over- og undersiden er først gulgrøn og senere lysegrøn. Blomstringen sker i april-maj, hvor man ser blomsterne siddende endestillet i små skærmagtige stande. Blomsterne er gule, regelmæssige og 4-tallige. Frugterne er mangefrøede kapsler.
Rodnettet består af nogle få, trævlede rødder og en krybende jordstængel.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,20 x 0,10 m (20 x 10 cm/år), heri ikke medregnet skud fra jordstænglen.
Arten er hjemmehørende over hele den nordlige halvkugle, herunder det meste af Europa og også i Danmark, hvor den er temmelig almindelig, bortset fra Nord- og Vestjylland. Overalt findes den på skyggede, fugtige og kølige steder.
På en meget våd og skygget bund i Newhall Glen, Skotland, findes den sammen med bl.a. alm. bingelurt, dagpragtstjerne, lav ranunkel, lægebaldrian, ramsløg, småbladet milturt, stor frytle, storbladet elm, vandkarse og vorterod[1]
Almindelig milturt (Chrysosplenium alternifolium) er en 10-20 cm høj urt, der vokser i skovvæld og skovsumpe og på åbredder.
Das Wechselblättrige Milzkraut (Chrysosplenium alternifolium), auch Gold-Milzkraut, Wechselblatt-Milzkraut oder Krätzenblume genannt, ist eine Pflanzenart aus der Familie der Steinbrechgewächse (Saxifragaceae).
Der wissenschaftliche Name leitet sich zum einen aus den griechischen Wörtern χρῡσός chrysos „Gold“, wegen der kräftig gelb gefärbten Hochblätter, und σπλήν splen „Milz“, wegen der milzähnlichen Laubblätter, ab. Das Art-Epitheton stammt vom lateinischen alternus „wechselnd“ und folium „Blatt“. Es bezieht sich auf die wechselständigen Blätter.
Das Wechselblättrige Milzkraut ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 5 bis 15 (selten bis 20) Zentimetern erreicht. Durch lange, dünne, unterirdische Ausläufer bildet es lockere Kolonien. Es besitzt im Gegensatz zum Gegenblättrigen Milzkraut wechselständige, tief gekerbte Laubblätter. Die Spreite der Grundblätter besitzt einen herzförmigen Grund, der stets kürzer als der Blattstiel ist. Nebenblätter sind keine vorhanden. Die Pflanze besitzt einen dreikantigen Stängel.
In dem trugdoldigen Blütenstand mit gelben Hochblättern sitzen relativ wenige Blüten. Die Blütezeit ist von März bis Mai (Juni). Die kleinen, zwittrigen, vorweiblichen, radiärsymmetrischen, vierzähligen, grün-gelblichen Blüten werden nur etwa 5 mm groß. Es ist nur ein Blütenhüllblattkreis vorhanden, es sind vier Kelchblätter vorhanden, die Kronblätter fehlen. Es gibt in jeder Blüte acht Staubblätter. Der unterständige Fruchtknoten entwickelt sich aus zwei Fruchtblättern. Es werden Kapselfrüchte gebildet.
Die Art kommt mit den Chromosomenzahlen 2n = 24, 36 oder 48 vor[1].
Die Art ist ein ausdauernder, sommergrüner Hemikryptophyt oder Geophyt. Sie wächst lockerrasig.
Die Blüten sind unscheinbare „Nektar führende Scheibenblumen“. Die Einzelblüten sind nur ca. 5 mm groß. Die Schauwirkung wird durch die goldgelben Hochblätter hervorgerufen. Die Blüten sind vorweiblich und die Narben bleiben lange empfängnisbereit. Bestäuber sind Fliegen und Käfer. Die Blütezeit liegt zwischen März und Mai.
Die geöffneten Kapselfrüchte bilden flache Schalen, aus denen die braunen, glänzenden Samen durch Regentropfen herausgeschleudert werden. Die Samen breiten sich somit als Regenballist aus. Daneben erfolgt eine Samenausbreitung als Regenschwemmlinge und auch durch Ameisen. Die Fruchtreife liegt zwischen Mai und Juni.
Die vegetative Vermehrung erfolgt durch unterirdische Ausläufer.
Das Wechselblättrige Milzkraut ist in Deutschland häufig und kommt zudem auf der gesamten Nord-Hemisphäre in den temperierten Breiten vor. In den Alpen findet man es bis in Höhenlagen von 2000 Meter. In den Allgäuer Alpen steigt es an den Oberen Gottesackerwänden in Bayern bis zu 1900 m Meereshöhe auf.[2]
Seine Standorte liegen in Wäldern, an schattigen feuchten Stellen, an Flussrändern und in bachbegleitenden Erlen- und Eschenwäldern. Es ist eine Charakterart des Verbands Alno-Ulmion, kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Fagion oder der Klassen Montio-Cardaminetea oder Betulo-Adenostyletea vor.[3] Der Boden ist immer feucht, zeitweise wird Überflutung ertragen. Es benötigt nährstoffreiche, humose, lehmige oder tonige Böden und kommt oft auf Gley vor. Es ist ein Gley- und Mullboden-Zeiger.[3] Es ist zudem die bisher einzige Blütenpflanze, die in einer Lampenflora nachgewiesen werden konnte.[4]
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 4+w+ (nass aber stark wechselnd), Lichtzahl L = 2 (schattig), Reaktionszahl R = 4 (neutral bis basisch), Temperaturzahl T = 3 (montan), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 3 (subozeanisch bis subkontinental).[5]
Für das Wechselblättrige Milzkraut bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Butterblumen (Schlesien), Eierkraut (Graubünden, Bern), Goldmilz, Goldveilchen (Leipzig), Hoalbletzl (Tirol im Pongau und Pinzgau), Krätzenkraut (Salzburg), Krodenkraut (Werfen, Salzburg, Zillertal), Krotenkraut (Kärnten), Krottenblume (Luzern), Goldenes Leberkraut (Schlesien), Gulden Milzkraut (Elsass), Rauch Mondkraut (Elsass), Gulden Steinbrech (Elsass), Zittrachkraut (Salzburg), Zittriche (Tirol) und Zittrichkraut (Tirol). Sie werden identisch auch für das sehr ähnliche Gegenständige Milzkraut verwandt.[6]
Das Wechselblättrige Milzkraut (Chrysosplenium alternifolium), auch Gold-Milzkraut, Wechselblatt-Milzkraut oder Krätzenblume genannt, ist eine Pflanzenart aus der Familie der Steinbrechgewächse (Saxifragaceae).
Chrysosplenium alternifolium is a species of flowering plant in the saxifrage family known as the alternate-leaved golden-saxifrage.[1] It is a mat-forming perennial of wet places that grows between 5 and 15 cm (2 and 6 in) tall. It blooms from March onward.
Alternate-leaved golden-saxifrage is a perennial, mat-forming plant with trailing stems growing to a height of 5 to 15 cm (2 to 6 in). The fragile three-sided stems are hairy on the lower parts of the plant but smooth above. The alternately arranged leaves are stalked, broad and kidney-shaped with a few rounded shallow teeth and a few hairs. The flowers are surrounded by yellowish-green bracts and have down-turned yellowish-green sepals but no petals. The central flower in the corymb has five lobes and the others four lobes. There are eight stamens and two styles which are fused at the base. The fruit is a bowl-shaped lidded capsule. This plant flowers from April to June.[2]
Alternate-leaved golden-saxifrage is distributed across much of the cooler and wetter parts of Europe. Its natural habitat is streamsides, ditch verges, bogs, woodland seeps, waterside meadows and other wet places. It flowers very early in the year while woodland is relatively unshaded and before leaves have appeared on the trees. Raindrops striking the lids of the seed capsules cause them to be knocked off and the seed dispersed with the water splashes.[2]
This plant is in decline through a large part of its range because of the decrease of suitable wetland habitat. In France, it is protected in the regions of Île-de-France, Picardie, Provence-Alpes-Côte d'Azur, Nord-Pas-de-Calais, Limousin and in the central region Centre.
Chrysosplenium alternifolium is a species of flowering plant in the saxifrage family known as the alternate-leaved golden-saxifrage. It is a mat-forming perennial of wet places that grows between 5 and 15 cm (2 and 6 in) tall. It blooms from March onward.
See artikkel räägib liigist; perekonna kohta vaata artiklit Lepiklill (perekond) Harilik lepiklill (Chrysosplenium alternifolium) on mitmeaastane rohttaim, mis õitseb aprillis-mais niisketes ja varjulistes kohtades.[2][3] Lepiklill on hästi tuntud Ida-Eestis, kuid Lääne-Eestis esineb harvem ning Saaremaal ei kasva teda üldse.[4] Kasvab märjal või porisel pinnasel – veekogude kallastel, lodu-, lammi- ja soometsades ning võsastikes.[4][5]
Lepiklille juures hakkab esimesena silma looduses haruharva kohatav hele-kollalasroheline värvus, millel võib märgata isegi sära.[6]
Ratasja kujuga lehed moodustavad ümber õisiku kollakasrohelise krae.[6] Õisik ise asetseb lapiti nende lehtede peal. Õieraagudele kinnituvaid lehti nimetatakse kõrglehtedeks.[6] Kõrglehtede värvuse tõttu paistab kaugelt, nagu oleksid taimel suured ebakorrapärased rohekaskollased õied, mis tegelikult on väga väikesed ja silmapaistmatud.[4]
Vars on püstine ja allpool veidi lihakas.[5] Varrel on üks kuni kolm vahelduvalt paiknevat helerohelist lehte.[6] Taim on vähe karedakarvane ning ühel taimel võib olla üks, harva mitu vart.[6]
Seemned on paljad, värvuselt tumepruunid kuni mustad.[7]
Lepiklille seemned on mürgised, kuid muid taime osi on rahvameditsiinis kasutatud mahla ning keedise tegemiseks.[7] Lisaks hõõrutakse taime lehtedega nahka nahahaiguste korral.[6]
Igati ilmekas ja lepiklillele sobilik nimetus, mis on eriti tuttav lastele, on kirbuõunapuu. Nimetus tuleneb sellest, et lepiklille viljad meenutavad õunu, kuid nad on nii väikesed, et sobiksid kirpudele. Tegelikult on tal viljadeks aga kuprad nagu näiteks magunatelgi.[6]
Kuna lepiklille mahla on pandud igasugustele nahal olevatele kärnadele, on sellest tulnud ka taime laialt levinud nimetus – kärnalill.
Rahvapärased nimetused on ka lepalill, kärnalill, linnusilm, porililled, piimalill.[7]
Lepiklill on hästi tuntud Ida-Eestis, kuid Lääne-Eestis esineb harvem ning Saaremaal ei kasva teda üldse.[4] Niisugune on selle muidu päris sageda metsaelaniku levimus: ida pool on see tavaline, kuid kui lähme läände, arvukus järjest kahaneb. Lisaks Eestile on levinud ka Skandinaavias, Kesk-Euroopas, Vahemere maades, Ida- ja Lääne-Siberis, arktilistel aladel, Väike- ja Ida-Aasias ja Põhja-Ameerikas. Arktikas kasvab ka igikeltsal.[7]
Aprillis-mais kasvab märjal või porisel pinnasel – veekogude kallastel, lodu-, lammi- ja soometsades, võsastikes.[4][5]
Lepiklillel on omapärane välimus ning selle tõttu jääb ta hästi meelde. Lepiklille juures hakkab esimesena silma looduses haruharva kohatav hele-kollakasroheline värvus, millel võib märgata isegi sära.[6]
Ümber õisiku moodustavad lehed ilusa krae, mis on kollakasrohelist värvi. Õisik ise asetseb lapiti nende lehtede peal. Neid lehti, mis kinnituvad õieraagudele nimetatakse kõrglehtedeks.[6] Kõrglehed on lihavad täksiliste servadega, ning nad aitavad putukate ligimeelitamisel. Kõrglehtede värvuse tõttu paistab kaugelt nagu oleksid taimel suured ebakorrapärased rohekaskollased õied. Kuid, kui lähemale tulla, selgub, et need ei ole õite kroonlehed, vaid kollaseks värvunud kõrglehed. Õied on aga väga väikesed ja silmapaistmatud. Kui lepiklillel poleks putukate ligimeelitamiseks sellist värvust, jääks ta tolmeldamata. Taime õitsemise lõppedes muutuvad kõrglehed roheliseks ning alustavad fotosünteesi, mis on lehe põhiülesanne.[4]
Lepiklillel on olemas pärislehed, mis asuvad nii varrel kui ka juurmise kimbuna. Väiksema ja lühema rootsuga on varrelehed. Lehtedel on ratasjas kuju, mis on metsas küllalt harva kohatav.[6]
Varre kõrgus on 2–20 cm.[5] Varrel on üks kuni kolm vahelduvalt paiknevat helerohelist lehte, mis on alumiselt küljelt on heledamad ning pinnalt paljad või hõredalt karvased. Juurmised lehed on 8–25 mm pikkused ning 10–30 mm laiused ning paiknevad hõreda kodarikuna.[6] Taim on vähe karedakarvane ning ühel taimel võib olla üks, harva mitu vart. [6]
Vili avaneb enne seemnete täielikku valmimist, see on peekrikujuline ning enam-vähem tupepikkune kupar .[7]
Seemned on paljad, läikivad, värvuselt tumepruunid kuni mustad ning umbes 0,6 mm pikkused.[7]
Risoom on peenike ja helepruunikat värvi.[7]
Taime maapealne osa sisaldab süsivesikuid, lehed aga fenoole ja nende derivaate (arbutiin).[8]
Teadma peab seda, et lepiklille seemned on mürgised, kuid muid taime osi on rahvameditsiinis kasutatud.[7]
Kasutatakse lepiklille lehti ja mahla ning tehakse keedist.[7]
Lepiklille mahla on pandud mitmesugustele nahal olevatele kärnadele, et haavad paremini ja kiiremini paraneksid. Lisaks hõõrutakse lepiklille lehtedega nahka, kui esinevad vistrikud, villikesed, nõgestõbi ning muud nahahaigused. Köha ja palaviku vastu tehakse keedis kogu taime maapealsest mahlakast osast.[6]
Ratasja kujuga lehed moodustavad ümber õisiku kollakasrohelise krae. Õisik ise asetseb lapiti nende lehtede peal. Õieraagudele kinnituvaid lehti nimetatakse kõrglehtedeks. Kõrglehtede värvuse tõttu paistab kaugelt, nagu oleksid taimel suured ebakorrapärased rohekaskollased õied, mis tegelikult on väga väikesed ja silmapaistmatud.
Vars on püstine ja allpool veidi lihakas. Varrel on üks kuni kolm vahelduvalt paiknevat helerohelist lehte. Taim on vähe karedakarvane ning ühel taimel võib olla üks, harva mitu vart.
Seemned on paljad, värvuselt tumepruunid kuni mustad.
Lepiklille seemned on mürgised, kuid muid taime osi on rahvameditsiinis kasutatud mahla ning keedise tegemiseks. Lisaks hõõrutakse taime lehtedega nahka nahahaiguste korral.
Kevätlinnunsilmä (Chrysosplenium alternifolium) on monivuotinen, kosteiden kasvupaikkojen pienikokoinen kevätkasvi.
Kevätlinnunsilmä kasvaa 10–15 cm korkeaksi. Lehdet ovat ruodillisia, muodoltaan munuaismaisia ja ehyt- tai nyhälaitaisia. Aluslehdet ovat 2–3 cm leveitä ja harvakarvaisia. Kukkien tukilehdet ovat hertta- tai tylppätyvisiä. Kukinto on päätteinen huiskilo, jonka ylälehdet ovat tavallisesti kellanvihreitä. Kukat ovat pienikokoisia ja väriltään kellanvihreitä. Kukasta puuttuu teriö. Kukan verhiö on nelilehtinen, lukuun ottamatta keskimmäistä kukkaa, jossa verhiö on viisilehtinen. Kevätlinnunsilmä kukkii Suomessa touko-kesäkuussa.[1]
Kevätlinnunsilmää tavataan Euroopassa Ranskasta, Pohjois-Italiasta ja Pohjois-Balkanilta Isoon-Britanniaan, Fennoskandian keskiosiin ja Länsi- ja Keski-Venäjälle ulottuvalla alueella. Lajin toista alalajia tavataan myös Siperiassa ja Pohjois-Aasiassa.[2] Suomessa kevätlinnunsilmää kasvaa paikoin yleisenä maan etelä- ja keskiosissa Jyväskylän korkeudelle saakka. Satunnaisesti lajia on tavattu Oulun korkeudelle asti.[3]
Kevätlinnunsilmä on kosteitten paikkojen laji. Sitä kasvaa lähteikköjen ympäristössä, puron- ja ojanvarsilla, tihkuisilla jokiahteilla, kosteissa lehdoissa, lehtokorvissa ja järvenrantojen kosteikoissa. Kasvupaikat ovat viljavia, usein savipohjaisia maita. Suomessa laji on harvinaistunut purojen perkauksista, kasvupaikkojen ojituksista ja myös metsänhoidosta.[1][4]
Varsinaista käyttöä kevätlinnunsilmälle ei tiedetä olevan, mutta sen avulla on entisaikaan etsitty vesisuonia.[2]
Kevätlinnunsilmä (Chrysosplenium alternifolium) on monivuotinen, kosteiden kasvupaikkojen pienikokoinen kevätkasvi.
La Dorine à feuilles alternes, ou Cresson doré ou encore Cresson de rocher (Chrysosplenium alternifolium) est une espèce de plante herbacée vivace appartenant au genre Chrysosplenium et à la famille des Saxifragaceae[1].
Bernadette Soubirous en 1858 a affirmé que la Vierge Marie, lors d'une période de carême, lui a désigné l'herbe amère poussant dans la grotte pour qu'elle la mange, cette herbe aurait été du cresson amère ou de la dorine[réf. nécessaire].
Cette plante aux tiges triangulaires peut atteindre une hauteur de 15 à 20 centimètres, elle tire son nom de « dorée » à cause de la couleur de ses feuilles supérieures.
La Dorine à feuilles alternes est présente en Belgique, en France et dans d'autres pays d'Europe ; en France, elle est protégée dans les régions Île-de-France, Picardie, Provence-Alpes-Côte d'Azur, Nord-Pas-de-Calais, Limousin et dans la région Centre-Val de Loire.
On peut la trouver dans des sous-bois humides, souvent à proximité de ruisseaux, de fossés, de rochers suintants...
Sa pollinisation est le plus souvent assurée par des insectes, dont certaines mouches ou de petits scarabées.
Selon une étude ethnobotanique de Françoise et Grégoire Nicollier (1984) sur les usages des plantes dans la vie quotidienne à Bagnes, Cette plante (dont les noms patois étaient foie sin tœudora (signifiant « feuille sans couture ») ou foie de tàle, était autrefois prescrite (ou auto-prescrite) comme vulnéraire, hémostatique et cicatrisante[2]. Pour ce dernier usage, on apposait sur la plaie la face de la feuille qui est contre le sol et non sa face supérieure)[2].
La Dorine à feuilles alternes est une plante en voie de régression sur une grande partie de son aire de répartition.
La Dorine à feuilles alternes, ou Cresson doré ou encore Cresson de rocher (Chrysosplenium alternifolium) est une espèce de plante herbacée vivace appartenant au genre Chrysosplenium et à la famille des Saxifragaceae.
Bernadette Soubirous en 1858 a affirmé que la Vierge Marie, lors d'une période de carême, lui a désigné l'herbe amère poussant dans la grotte pour qu'elle la mange, cette herbe aurait été du cresson amère ou de la dorine[réf. nécessaire].
Izmjeničnolisna žutina (pomama, vraničnik, lat. Chrysosplenium alternifolium) , višegodišnja je biljka iz porodice Saxifragaceae .
Raste u Sjevernoj i Srednjoj Europi , Sjevernoj Americi , mnogim dijelovima Azije (Malezija, Mongolija, Kina, Japan). U Alpama se diže na do 2000 metara iznad razine mora i prodire do Arktika.
Raste po vlažnim i sjenovitim mjestima, u šumama pokraj jaraka, između grmlja na livadama ,na plavljenim mjestima, uz rijeke, jezera i potoke, po močvarama. Preferira tlo bogato mineralima i humusom .
Rhizom tanak, svjetlo smeđi, s brojnim lateralnim korijenima. Ima po Jednu stabljiku, rijetko nekoliko, uspravnu, visoka 5-15 cm, gola ili ispod s rijetkim dlakama, s 1-3 alternativna lista. Listovi su alternativni, mesnati, svijetlo zeleni.
Nadzemni dio biljke sadrži ugljikohidrate ( sedoheptulozu ) leukoantocianidine. Listovi sadrže fenole i njihove derivate(arbutin do 0,56%).[1]
Posve mladi listovi i peteljke se mogu koristiti kao povrće .
U narodnoj medicini različitih naroda, biljka se koristi kao protupalno sredstvo, diuretik, ekspektorans, djeluje adstrigentno, hemostatski, tonik je, stimulira apetit.[2]
Grlić,Lj. Samoniklo jestivo bilje,Zagreb 1980.
Izmjeničnolisna žutina (pomama, vraničnik, lat. Chrysosplenium alternifolium) , višegodišnja je biljka iz porodice Saxifragaceae .
Złota šleznička (Chrysosplenium alternifolium) je rostlina ze swójby rupikowych rostlinow (Saxifragaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je złote třěški[1].
Złota šleznička je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 15 hač 20 cm.
Stołpik je třihranity. a njese po kwětnistwje 1-3 schódne, dołho seršćaće kosmate, jěrchenkojte, hłuboko karbowane łopjena.
Kćěje wot měrca hač meje. 8-20 małkich kćenjow je wot žołtozelenych abo złotožołtych łopješkow wobdate. Kćenje ma jenož štyri keluškowe łopješka, ale nima krónu.
Rosće we łučinowych a wudolinowych lěsach. Preferuje włóžne hač mokre pódy.
Złota šleznička (Chrysosplenium alternifolium) je rostlina ze swójby rupikowych rostlinow (Saxifragaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je złote třěški.
Maígull (fræðiheiti: Chrysosplenium alternifolium) er lítill fjölær jurt af steinbrjótsætt.
Pražangialapė blužnutė (lot. Chrysosplenium alternifolium, angl. Alternate-leaved Golden Saxifrage, vok. Wechselblättriges Milzkraut) – uolasėklių (Saxifragaceae) šeimos, blužnučių (Chrysosplenium) genties augalas.
Daugiametis, 5-20 cm aukščio žolinis augalas. Stiebas stačias, sultingas, tribriaunis. Pamatiniai lapai 2-4, kotuoti, apskritai inkstiški, karbuoti, apaugę retais plaukeliais. Stiebiniai lapai pražanginiai, už pamatinius smulkesni, gerokai trumpesniais kotais. Stiebo viršūnėje žiedyną gaubia stambios, gelsvai žalios pažiedės. Taurelė 4-5 mm skersmens, keturiaskiautė, iš vidinės pusės ryškiai geltona. Žiedyne viršūninis žiedas su 10 kuokelių ir penkiaskiaute taurele. Taurelės skiautės plačios, jos pamatas suaugęs su mezgine. Vainikėlio nėra. Vaisius - vienalizdė, tokio pat ilgio kaip taurelė, su 2 rageliais dėžutė, atsidaranti išilginiu plyšiu ties vaislapėlių siūle. Sėklos juodos, blizgančios.
Žydi balandžio - birželio mėn. Auga miškuose, krūmuose, pamiškių pievose, upių, upelių ir ežerų pakrančių krūmynuose, šlapiose, šaltiniuotose vietose, kur gausu maisto medžiagų ir azoto. Augalas turi rauginių medžiagų.
Vaistinei žaliavai vartojama antžeminė dalis, nupjauta augalams žydint.
Pavasarį žydintys augalai, Živilė Lazdauskaitė, Vilnius, Mokslas, 1985, 108 psl.
Pražangialapė blužnutė (lot. Chrysosplenium alternifolium, angl. Alternate-leaved Golden Saxifrage, vok. Wechselblättriges Milzkraut) – uolasėklių (Saxifragaceae) šeimos, blužnučių (Chrysosplenium) genties augalas.
Daugiametis, 5-20 cm aukščio žolinis augalas. Stiebas stačias, sultingas, tribriaunis. Pamatiniai lapai 2-4, kotuoti, apskritai inkstiški, karbuoti, apaugę retais plaukeliais. Stiebiniai lapai pražanginiai, už pamatinius smulkesni, gerokai trumpesniais kotais. Stiebo viršūnėje žiedyną gaubia stambios, gelsvai žalios pažiedės. Taurelė 4-5 mm skersmens, keturiaskiautė, iš vidinės pusės ryškiai geltona. Žiedyne viršūninis žiedas su 10 kuokelių ir penkiaskiaute taurele. Taurelės skiautės plačios, jos pamatas suaugęs su mezgine. Vainikėlio nėra. Vaisius - vienalizdė, tokio pat ilgio kaip taurelė, su 2 rageliais dėžutė, atsidaranti išilginiu plyšiu ties vaislapėlių siūle. Sėklos juodos, blizgančios.
Žydi balandžio - birželio mėn. Auga miškuose, krūmuose, pamiškių pievose, upių, upelių ir ežerų pakrančių krūmynuose, šlapiose, šaltiniuotose vietose, kur gausu maisto medžiagų ir azoto. Augalas turi rauginių medžiagų.
Vaistinei žaliavai vartojama antžeminė dalis, nupjauta augalams žydint.
Verspreidbladig goudveil (Chrysosplenium alternifolium) is een plant uit de steenbreekfamilie. De plant groeit op vochtige beschaduwde grond nabij de oever van beken. De plant wordt 15 tot 20cm hoog en de bloeitijd strekt zich uit van april tot juni.
Het plantje heeft vele bladloze uitlopers waardoor het plantje vaak in groep voorkomt. Uit deze uitlopers schieten niervormige grof gekartelde bladen op die op lange steeltjes groeien. De stengels zijn driekantig. In de bloeiperiode heeft het verspreidbladig goudveil een kortgesteeld rond blad met een eindtrosje van bloemen met geelgroene schutbladen en vier kelkbladen in dezelfde kleur. De bloempjes zijn klein, hebben geen kroonblad en bevatten veel nektar. De vruchten zijn bruin en de zaden zwart en glad.
Verspreidbladig goudveil (Chrysosplenium alternifolium) is een plant uit de steenbreekfamilie. De plant groeit op vochtige beschaduwde grond nabij de oever van beken. De plant wordt 15 tot 20cm hoog en de bloeitijd strekt zich uit van april tot juni.
Het plantje heeft vele bladloze uitlopers waardoor het plantje vaak in groep voorkomt. Uit deze uitlopers schieten niervormige grof gekartelde bladen op die op lange steeltjes groeien. De stengels zijn driekantig. In de bloeiperiode heeft het verspreidbladig goudveil een kortgesteeld rond blad met een eindtrosje van bloemen met geelgroene schutbladen en vier kelkbladen in dezelfde kleur. De bloempjes zijn klein, hebben geen kroonblad en bevatten veel nektar. De vruchten zijn bruin en de zaden zwart en glad.
Maigull (Chrysosplenium alternifolium) er en flerårig urt i sildrefamilien.
Den er lav, noe håret, med trekantede utløpere og vokser ofte i store bestander. De blomstrende skuddene er opprette med spredte blad. Bladene er nyreformete og tannete. Blomstene mangler kronblad, men har lysende gulgrønne støtteblad. Det er fire begerblad, to grifler og åtte pollenbærere. Blomstringstiden er april–juni. Frukten er en kapsel med mange brunrøde frø.
Denne planten vokser på våte og skyggefulle steder i sumpig skog, helst der det er et jevnt vannsig og kalkholdig jord. I Norge er maigull vanlig nord til Nordland og finnes opptil 1240 moh.
Maigull deles i tre underarter. Subsp. alternifolium er vanlig i det meste av Nord- og Mellom-Europa, men mangler lengst nord, på Island og Færøyene, i Irland, vest i Storbritannia og Frankrike og langs nordsjøkysten i Belgia, Nederland, Tyskland og Danmark. Subsp. sibiricum overtar i Sibir, men botanikerne er ikke enige om grensen mellom disse to underartene. Noen mener at grensen går ved Ob i Vest-Sibir, mens andre mener at subsp. sibiricum finnes langt vest i europeisk Russland. I Tsjukotka lengst øst i Sibir er det en tredje underart, subsp. arctomontanum. Tidligere ble også den nordamerikanske Chrysosplenium iowense regnet som en underart av Ch. alternifolium.
Maigull (Chrysosplenium alternifolium) er en flerårig urt i sildrefamilien.
Den er lav, noe håret, med trekantede utløpere og vokser ofte i store bestander. De blomstrende skuddene er opprette med spredte blad. Bladene er nyreformete og tannete. Blomstene mangler kronblad, men har lysende gulgrønne støtteblad. Det er fire begerblad, to grifler og åtte pollenbærere. Blomstringstiden er april–juni. Frukten er en kapsel med mange brunrøde frø.
Denne planten vokser på våte og skyggefulle steder i sumpig skog, helst der det er et jevnt vannsig og kalkholdig jord. I Norge er maigull vanlig nord til Nordland og finnes opptil 1240 moh.
Maigull deles i tre underarter. Subsp. alternifolium er vanlig i det meste av Nord- og Mellom-Europa, men mangler lengst nord, på Island og Færøyene, i Irland, vest i Storbritannia og Frankrike og langs nordsjøkysten i Belgia, Nederland, Tyskland og Danmark. Subsp. sibiricum overtar i Sibir, men botanikerne er ikke enige om grensen mellom disse to underartene. Noen mener at grensen går ved Ob i Vest-Sibir, mens andre mener at subsp. sibiricum finnes langt vest i europeisk Russland. I Tsjukotka lengst øst i Sibir er det en tredje underart, subsp. arctomontanum. Tidligere ble også den nordamerikanske Chrysosplenium iowense regnet som en underart av Ch. alternifolium.
Śledziennica skrętolistna (Chrysosplenium alternifolium L.) – gatunek rośliny z rodziny skalnicowatych. Jest średnio pospolita w całej Polsce, zarówno na niżu, jak i w górach.
Bylina, hemikryptofit, chamefit. Siedlisko: torfowiska, lasy, brzegi górskich potoków, mokre i cieniste miejsca w lesie. W górach występuje po piętro kosówki. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Alno-Ulmion[3].
Nazwa śledziennica wywodzi się stąd, że dawniej używano jej do leczenia schorzeń śledziony.
Śledziennica skrętolistna (Chrysosplenium alternifolium L.) – gatunek rośliny z rodziny skalnicowatych. Jest średnio pospolita w całej Polsce, zarówno na niżu, jak i w górach.
Gullpudra (Chrysosplenium alternifolium) är en ört med gula blommor.
Gullpudra kan bli 15 centimeter hög och har upprätta blomskott som avslutas i kvastlika blomställningar. Dess blommor är små och guldgula i färgen, högbladen är gulgröna och vågrätt ställda. Dess blad har en njurlik form och naggade kanter.
Gullpudran förekommer i nästan hela Europa, så långt norrut som till mellersta Norge, Sverige och södra Finland. Söderut finns den till Pyrenéerna och Italien. Den finns inte på Island och Färöarna.
Gullpudra trivs på fuktig mark och växer ofta intill källor och bäckar. Den kan signalera var det kan vara lämpligt att gräva en brunn. Det visste August Strindberg, och han har i ett av sina verk skrivit:
” Där gullpudran växer, finns det vatten „Gullpudrans artepitet, alternifolium, syftar på att örten har växelvis sittande blad. Äldre namn på gullpudra är bland annat mjeltört och jordnafle.
Wikimedia Commons har media som rör Gullpudra.
Gullpudra (Chrysosplenium alternifolium) är en ört med gula blommor.
Трав'яниста рослина заввишки 5-20 см, гемікриптофіт. Кореневище тонке, світло-буре, з численними корінцями. Стебло поодиноке (рідше їх буває кілька), прямостояче, голе або вкрите в нижній частині рідкими волосками.
Листки чергові, світло-зелені, знизу блідіші. Їх форма округло-ниркоподібна (іноді майже квадратна), з глибокосерцеподібною основою та неглибоколопатевим краєм. Нечисленні прикореневі листки на довгих черешках, довжина листкової пластинки у них становить 7-25 мм, ширина — 10-35 мм. Стеблових листків 1-3, вони мають короткі (1-2 мм) черешки і виглядають сидячими. Приквітки зближені під щитковидним суцвіттям у вигляді пласкої розетки. Вони зеленкувато-жовті, дрібніші за листки, з менш виразними лопатями або взагалі цілокраї.
Квітки до 5 мм завширшки. Оцвітина у центральної квітки суцвіття п'ятичленна, у решти квіток — чотиричленна, вона складається лише з чашолистків (пелюстки відсутні). Чашолистки яйцеподібні, жовті. Тичинок 8, при їх основі розвивається нектарний диск. Маточок 2, вони зрослися своїми основами.
Плід — одностулкова розкривна коробочка зеленого кольору. Насіння коричневе.
Число хромосом 2n = 24, 36, 48.[3]
Рослина морозостійка, тіньолюбна та помірно вологолюбна, добре переносить тимчасове затоплення під час весняного водопілля. Віддає перевагу вологим, плодючим ґрунтам з високим вмістом як мінеральних речовин, так і гумуса, найчастіше трапляється на суглинних і глинистих. Зростає у листяних лісах, вогких ярах, по берегах річок і струмків, на болотах, луках і в заболочених чагарникових заростях. Входить до угруповань союзу Alno-Ulmion.
Розмножується насінням та вегетативно (повзучими кореневищами). Цвітіння в різних регіонах триває з березня по червень, але зазвичай воно відбувається до того, як на деревах даної місцевості повністю розпуститься листя. Квіти запилюються мухами й жуками. Плодоносить у травні-червні. Насіння поширюється за допомогою мурах або гідробалістичним способом. В останньому випадку розкритий плід утворює своєрідну чашечку, на денці якої відкрито лежить насіння. Під час дощу удари крапель виштовхують насінини назовні. Вегетативне розмноження відбувається досить енергійно, завдяки чому жовтяниця черговолиста часто утворює скупчення.
Ареал виду охоплює Північну та Центральну Європу, Північну Америку, деякі райони Азії, зокрема Монголію, Китай, Японські острови, Малу Азію. В Україні поширений у всіх регіонах за виключенням Криму.[4] В горах підіймається до висоти 1900 м над рівнем моря.[3]
В деяких країнах жовтяниця черговолиста стала рідкісною внаслідок осушення лісів і зміни природного середовища, наприклад, вона охороняється у Франції.
В минулому молоді весняні листки жовтяниці черговолистої та верхівки пагонів з пуп'янками та квітками вживали як салатну зелень. [5]
В народній медицині використовували для лікування хвороб селезінки, при жовтяниці (звідси і назва), утрудненому сечовипусканні, кашлі, кровохарканні. Настій трави цієї рослини має фітонцидну, сечогінну, відхаркувальну, кровоспинну, протизапальну дію, стимулює апетит. Збирання лікарської сировини проводять у квітні-червні.
Chrysosplenium alternifolium là một loài thực vật có hoa trong họ Saxifragaceae. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Bài viết chủ đề họ Tai hùm này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Chrysosplenium alternifolium là một loài thực vật có hoa trong họ Saxifragaceae. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Chrysosplenium alternifolium L., 1753
Селезёночник очерёднолистный, или Селезёночник обыкнове́нный (лат. Chrysosplénium alternifólium) — многолетнее растение; вид рода Селезёночник (Chrysosplenium) семейства Камнеломковые (Saxifragaceae).
Произрастает в Северной и Центральной Европе, Северной Америке, многих районах Азии (Малая Азия, Монголия, Китай, Япония). В Альпах поднимается до 2 000 метров над уровнем моря[2] и проникает в Арктику[3].
На территории России встречается в европейской части, Сибири, на Дальнем Востоке, в предгорьях Кавказа.
Растёт в сырых и тенистых местах, в лесах возле канав, среди кустарников на пойменных лугах, по берегам рек, озёр и ручьёв, на болотах. Выдерживает наводнения. Предпочитает почвы, богатые минеральными веществами и гумусом.
Корневище тонкое, светло-бурое, с многочисленными боковыми корешками.
Стебель одиночный, реже их несколько, прямостоячий, высотой 5—15 см, голый или внизу с редкими волосками, с 1—3 очерёдными листьями.
Листья очерёдные, мясистые, светло-зелёные, снизу более бледные, округло-почковидные, иногда почти квадратные, с глубокосердцевидным основанием, по краю неглубоко надрезанные на округлые или почти квадратные лопасти, часто покрыты с обеих сторон небольшими волосками. Прикорневые листья немногочисленные, длиной 7—25 мм, шириной 10—35 мм, с длинными черешками длиной до 5 см; стеблевые — более мелкие, короткочерешковые. Верхние листья — зеленовато-жёлтые, 4—15 мм в поперечнике, с меньшим числом лопастей, иногда цельнокрайние, на черешках длиной 1—2 мм, сближены под щитковидным соцветием в виде плоской розетки, окружая его.
Многочисленные цветки собраны в верхушечные плоско-щитковидные соцветия. Чашечка с яйцевидными, плоскими, золотисто-жёлтыми долями, верхний цветок пятичленный, боковые — четырёхчленные. Тычинок восемь, они короче чашечек, при основании тычинок развит нектарник.
Плод — одногнёздная коробочка.
Цветёт весной и в начале лета. Плоды созревают в июне.
Размножается семенами и вегетативно, часто образует заметные заросли.
Надземная часть растения содержит углеводы (седогептулоза), лейкоантоцианидины (лейкодельфинидин, лейкоцианидин), листья — фенолы и их производные (арбутин).
Листья и стебли растения используют в пищу как кресс-салат.
Сок проявляет фитонцидную активность.
В народной медицине различных народов растение применяют как противовоспалительное, диуретическое, отхаркивающее, вяжущее, гемостатическое, общеукрепляющее, для возбуждения аппетита.
Селезёночник очерёднолистный входит в род Селезёночник (Chrysosplenium) семейства Камнеломковые (Saxifragaceae) порядка Камнеломкоцветные (Saxifragales).
Селезёночник очерёднолистный, или Селезёночник обыкнове́нный (лат. Chrysosplénium alternifólium) — многолетнее растение; вид рода Селезёночник (Chrysosplenium) семейства Камнеломковые (Saxifragaceae).
_(7982390770).jpg)
