Vřesovec (Erica) je rod nízkých stálezelených keřů zahrnující až 860 druhů. Většinou se nacházejí v Jižní Africe, pouze několik zástupců proniklo do Evropy a Asie. Vřesovce patří do skupiny kalcifobních a kalcifilních rostlin, tedy buď vyžadují, nebo nesnášejí vápník v půdě, obvykle rostou na acidických, kyselých půdách.
Název erica pochází z řeckého slova ereikein (rozlomiti) a vztahuje se na křehkost dřeva mnohých druhů.[p 1]
Vřesovec (Erica) je lidově nazýván erika, šedivník či jindavec[1], avšak protože byl dříve vřes a vřesovec často zaměňován a i botaniky byly řazeny do stejného rodu, je jisté, že stejná rostlina (vzhledem k malým odlišnostem) je (resp. byla) na území ČR lidově nazývána i břasa, břes, hnidavec, suchotinka, chvojčina,[2] řes, břesňák, hyndavec, modrý rozchod, vřes skotský,[3] což jsou lidové názvy pro vřes.
Většina druhů jsou malé, drobné keře, plazivé, šlahounovité, keříčkovité, převislé nebo vzpřímené, většinou 0,2-1.5 m vysoké, se světle hnědou kůrou a tenkými větvičkami. Přesto některé vřesovce dorůstají vzácně i 30 m výšky. Nejvyššími z těchto trpaslíků jsou E. arborea a E. scoparia, které mohou dorůstat až 6–7 m výšky.
Všechny vřesovce jsou stálezelené, s nevelkými kratšími nebo delšími jehlicovitými listy 2–15 mm dlouhými. Listy jsou většinou po čtyřech v nepravých přeslenech, krátce řapíkaté, lysé a lesklé, různě husté. Jsou pěstovány i kultivary s žlutopestrými listy.
Květy jsou bílé (E. capensis), žluté, žlutooranžové (E. patersoniana), růžové (E. carnea), fialkové, červené (E. coccinea), ale i zelené (E. viridis). Květ je nící, džbánkovitý nebo kulovitý či válcovitý, většinou v mnohokvětých, vrcholových hroznech. Kališní lístky jsou obvykle čtyři, zřídka jeden až pět, korunní plátky jsou srostlé v trubkovitý nebo džbánkovitý květ. Všechny květy na vřesovcích kvetou současně a rostliny jsou jimi obaleny. Proto jsou vřesovce pěstovány v parcích nebo zahradách. Květy většinou mají čtyři, zřídka jeden až osm plodolistů, s obvykle více než jedním semenem.
Semena v tobolce jsou velmi malá, u některých druhů mohou přetrvávat v půdě až celá desetiletí. Tobolka je pukající, nebo nepukající.
Kořenový systém je jemný, nahuštěný, má bohaté vlášení. Část kmene vřesovce zůstává pod zemí, tento kořen je velmi pevný, odolný proti požárům, které na vřesovištích bývají, a i proti okusu zvěří. Zajišťuje přežití pro rostlinu. Na požářišti tak vřesovce obrůstají jako první. Počet chromozomů je n = 12, n = 18 vzácných.
Blízce příbuzný rod vřes obecný (Calluna) byl dříve zahrnut v tomto rodu. Liší se velmi málo listy (méně než 2–3 mm dlouhé) a květy (koruna je rozdělena do více samostatných lístků).
Přibližně 600 druhů vřesovců je endemity v Jižní Africe. Zbývajících cca 70 druhů se vyskytuje v další části Afriky, ve středomořském regionu a Evropě. U nás se vyskytuje vřesovec pleťový (Erica carnea) a zplaněle v Jizerských horách vřesovec čtyřřadý (Erica tetralix).[5] Předpokládá se, že vřesovec čtyřřadý byl do ČR zavlečen ze zahraničí se sazenicemi dřevin. Na Šumavě je vřesovec čtyřřadý považován za jeden z nejvzácnějších druhů rostlin. Na lokalitě Mrtvý luh u Volar se nalézá několik desítek jedinců vřesovce čtyřřadého. Otázka původnosti lokality však není uspokojivě vyřešena. Už v 19. století byl výskyt vřesovce čtyřřadého udáván z oblasti horního toku Vltavy zatopeného dnes Lipenskou nádrží.[p 2]
Podobně jako většina ostatních vřesovcovitých (Rhododendron, borůvka, vřes, brusinka) jsou především kalcifobní rostliny, jejichž výskyt je omezen na kyselé nebo velmi kyselé půdy. Najdeme je od suchých, písčitých půd po extrémně mokré rašeliniště. Často jsou dominantním druhem stanovišť (vřesovišť a rašelinišť). Nebo mohou zcela vytlačit jinou vegetaci v kyselých lesích.
Vřesovce slouží jako dekorativní dřevina, často půdokryvná pod stromy a keře, ozdobná květem a stálezelenými listy.
Vzhledem k tomu že nejlépe rostou v chudé půdě, rašelině a zcela vyplní plochu, snižuje se i potřeba odplevelování. Roste v polostínu, dokonce i ve stínu (kde méně kvete), ale nejlépe se mu daří na slunci. Většina druhů nesnáší vápník a špatně snáší přemokření nebo sucho. Sucho snese lépe jen vřesovec pleťový (E. carnea). Vřesovec pleťový také snese více vápníku v půdě.[p 6] Choulostivější druhy vyžadují zimní kryt. Po odkvětu se doporučuje rostliny seříznout. Vřesovce jsou vděčné, pokud jsou ponechány několik let bez přesazování.[p 7] Zálivka je vhodná dešťovou vodou (nebo upravenou vodou), při zalévání nevhodnou vodou se může pH půdy změnit .
Množí se řízkováním v červenci až srpnu, do rašeliny nebo směsi písku (či perlitu) a rašeliny. Nejlépe koření dvouleté větévky. Při množení můžeme použít i hřížení (přiháčkování k zemi a zasypání). Lze použít výsev semene do misky.[p 8]
Chorobami trpí vzácně, pokud ano, pak vlivem nevhodných podmínek a spíše než patogeny, tak fyziologickými chorobami z nedostatku nebo nadbytku vláhy, světla a nevhodného pH.
U vřesovce se podobně, jako u ostatních vřesovcovitých, vyskytuje erikoidní mykorhiza nejčastěji s vřeckovýtrusou houbou Hymenoscyphus ericae.[5] Tato houba zajišťuje v nepříznivých podmínkách vřesoviště pro vřesovec dostatek vláhy a živin.[7]. Bylo zjištěno, že tato houba produkuje enzym, který rozkládá buněčné stěny,celulózu a dokáže tak využít zbytky rostlin v půdě.[8]
Vřes obecný (Caluna) je velmi podobný vřesovci (Erica).
Vřes obecný (Caluna) je velmi podobný vřesovci (Erica), liší se zejména květem a u našich druhů i dobou květu. Krkonoše, Pec pod Sněžkou.
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Erica na anglické Wikipedii a Heidekräuter na německé Wikipedii.
Vřesovec (Erica) je rod nízkých stálezelených keřů zahrnující až 860 druhů. Většinou se nacházejí v Jižní Africe, pouze několik zástupců proniklo do Evropy a Asie. Vřesovce patří do skupiny kalcifobních a kalcifilních rostlin, tedy buď vyžadují, nebo nesnášejí vápník v půdě, obvykle rostou na acidických, kyselých půdách.