Erythrura kleinschmidti (Finsch 1878)

Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como ^NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO.

El diamante piquirrosado o pinzón loru de picu coloráu (Erythrura kleinschmidti) ye una especie d'ave del xéneru Erythrura qu'habita en Viti Levu, Fiji. Ye común atopala en montes maduros tranquilos nel centru y este de Viti Levu. Suel vivir nos tueros y cañes d'árboles, alimentándose d'inseutos y frutes.

Taxonomía

Son aves pequeñes con ales arrondaes. La mayoría son de color verde, y una cola colorada, carauterística que-y da'l so nome científicu Erythrura,^[2] que deriva del griegu antiguu ερυθρός erythros, "coloráu",^[3] y ουρά oura, "cola".^[4]

Foi primeramente descrita como Amblynura kleinschmidti pol naturalista alemán Otto Finsch en 1878. El nome binomial conmemora al esplorador y coleccionista alemán Theodor Kleinschmidt (1834–1881), qu'afayó a la especie en Viti Levu en 1877.^[5]

Diamante Piquirrosado, Savura Cr., Viti Levu.

Distribución y hábitat

El diamante piquirrosado ye endémicu de Fiji, que solo puede ser atopáu nel centru y nel este de la isla más grande, Viti Levu anque tamién foi columbráu en Yasawa en 2012. Vive en zones seles de los montes más maduros. Sumió de munchos llugares qu'antes habitaba, pero nun se sabe la razón d'ello.^[6]

Comportamientu

Esti páxaru ye atopáu de normal solo, en pares o en pequeñes families. Ye sedentariu, anque na dómina de apareamiento xunir en grandes bandaes. Constrúi los sos niales con fueyes seques, incluyendo bambú, y líquenes.^[2][6]

Depredadores y parásitos

El Gavilán de Fixi ye endemicu, un depredador especialista de pequeñes aves

El depredador más común d'esta ave ye'l gavilán de Fixi, y el aguilucho lagunero del Pacíficu. Tamién-y suponen un peligru les subespecies locales de ferre pelegrín.^[7][8]

El diamante piquirrojo nun tien parásitos rexistraos, pero si atopóse de la microsporidiosis y malaria aviar en poblaciones locales.^[9][10]

Estatus

Ta consideráu una especie amenazada dada la perda de la so hábitat que se ta afaciendo a l'agricultura amás de que dende la introducción de la mangosta amenorgóse enforma'l númberu d'estes aves.^[11] Ta empezándose a protexer y a caltener nos montes de Suva.^[12][13]

Referencies

Bibliografía

• Brookes, Ian (editor-in-chief) (2006). The Chambers Dictionary, ninth edition. Edinburgh: Chambers. ISBN 0-550-10185-3.
• Clements, Peter; Harris, Alan; Davis, John (1993). Finches and Sparrows. Christopher Helm. ISBN 0-7136-8017-2.
• Watling, Dick (2003). A Guide to the Birds of Fiji and Western Polynesia. Tulani: Dick Watling. ISBN 982-9030-04-0.

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Erythrura kleinschmidti .

Aderyn a rhywogaeth o adar yw Cwyrbig pigbinc (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: cwyrbigau pigbinc) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Erythrura kleinschmidti; yr enw Saesneg arno yw Pink-billed parrot finch. Mae'n perthyn i deulu'r Cwyrbigau (Lladin: Estrildidae) sydd yn urdd y Passeriformes.^[1]

Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn E. kleinschmidti, sef enw'r rhywogaeth.^[2]

Teulu

Mae'r cwyrbig pigbinc yn perthyn i deulu'r Cwyrbigau (Lladin: Estrildidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:

Rhestr Wicidata:

Gweler hefyd

• Rhestr Goch yr IUCN

Cyfeiriadau

Amada škrabošková (Erythrura kleinschmidti syn. amadina Kleinschmidtova) je druh astrildovitého ptáka z rodu Erythrura. Vyskytuje se v centrech rozlehlých lesů ostrovů Viti Levu nebo Fidži. Živí se hlavně drobným hmyzem, ale také plody a poupaty rostlin.

Taxonomie

Amada škrabošková se vyskytuje v jihovýchodní Asii a ostrovech Austrálie. Jedná se o malé ptáky s krátkými, zaoblenými křídly a delším ocasem. Většinu druhů z rodu Erythrura spojuje krom zelené barvy na těle hlavně červený ocas, podle kterého vzniklo i latinské pojmenování: to má původ v řeckých slovech ερυθρός (erythros), což znamená „červený“, a ουρά (Oura), to je „ocas“.

Původní název zněl Amblynura kleinschmidti, který tomuto druhu přiřadil při jeho prvním popsání německý přírodovědec Otto Finsch roku 1878. Druhové jméno mělo být připomínkou na německého cestovatele a sběratele Theodora Kleinschmidta (1834–1881), který tohoto ptáka poprvé odchytil a následně poslal Finschovi do Německa.

Popis

Amada škrabošková z Viti Levu

Jedná se o středně velkého, robustně stavěného ptáka, který má 11 cm na délku. Výrazným prvkem na jeho těle je červená oblast na horní straně ocasu ve tvaru kruhu. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a určení pohlaví tedy poměrně složité.

Dospělý jedinec má převážně olivově zelené peří, černé líce a temeno hlavy. Na temeni může černá přecházet do tmavě modré. Nohy a zobák bývají narůžovělé nebo do červena, někdy s nádechem hnědé. Mladí jedinci vypadají jako dospělí, jen jejich peří je tmavší s místo červené oblasti na ocasu je zde peří oranžové.

Obě pohlaví vydávají výrazné tsee-tsee nebo cheee cheee cheee.

Amadu škraboškovou lze snadno zaměnit za amadu fidžijskou, ta je ale menší a na hlavě převažuje červená, nikoliv černá, barva. Běžně je možné potkat tyto dva druhy v jednom hejnu.

Výskyt

Amada škrabošková je endemická pro Fidži. Dříve se tito ptáci vyskytovali pouze na ostrově Viti Levu, kde se schovávali ve vlhkých a rozlehlých lesích blízko vodních toků. V roce 2012 byli ale pozorováni na ostrově Yasawa. Je pravděpodobné, že dříve se vyskytovali i na jiných ostrovech, kde bychom je dnes již nenašli, jejich populace totiž pomalu klesá. Dle pozorování lze vyvodit, že těmto ptákům vyhovuje jakákoliv nadmořská výška a především vlhké lesy.

Ekologie

Tyto amady se zdržují v párech nebo malých rodinných skupinkách, ale obecně se tvrdí, že jsou méně společenské, než ostatní druhy z rodu Erythrura. V době páření se ale shlukují do mnohem větších hejn, ve kterých je možné najít i jiné druhy astrildovitých ptáků, třeba již zmíněné amady fidžijské. Nejsou to příliš aktivní ptáci. V době hnízdění postaví pár, samec a samice, miskovité hnízdo na stromě s klenutým vchodem. To staví z listí, malých větviček a lišejníků, není výjimkou, že používají i listy z bambusu.

Amada škrabošková se živí převážně hmyzem, dále ale také hrozny vinné révy nebo jinými menšími plody, speciálně fíky. Nepohrdnou ale ani pupeny květů. Většinou se krmí ve výškách, jen málokdy slétávají až k zemi.

Predátoři a parazité

Nejdůležitějším predátorem amad škraboškových je endemický jestřáb rudolímcový (Accipiter rufitorques), který loví především malé ptáky, dále také místní poddruh sokola stěhovavého, Falco peregrinus nesiotes, lovící především mladé jedince. Mimo jiné se na Fidži vyskytují i sovy pálené, které běžně loví krysy ale také menší ptáky. Hnízdní parazitismus je častým jevem ve hnízdech amad a v tomto případě je „parazitem“ kukačka východoaustralská (Cacomantis flabelliformis).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pink-billed parrotfinch na anglické Wikipedii.

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu amada škrabošková ve Wikimedia Commons
• Taxon Erythrura kleinschmidti ve Wikidruzích

Kleinschmidts Papageiamadine (Erythrura kleinschmidti), auch Schwarzmasken-Papageiamadine oder Schwarzstirn-Papageiamadine genannt, ist eine Art aus der Familie der Prachtfinken. Es werden keine Unterarten unterschieden.

Kleinschmidts Papageiamadine ist eine der seltensten Prachtfinkenarten und wird von der IUCN als gefährdete (vulnerable) Art eingestuft.^[1] Anders als die meisten Prachtfinkenarten ist sie noch nie lebend nach Europa eingeführt worden.^[2]

Beschreibung

Schwarzstirn-Papageiamadine gemalt von Joseph Smit (1836–1929)

Kleinschmidts Papageiamadine erreicht eine Körperlänge von zehn Zentimetern und wiegt durchschnittlich 15 Gramm. Es besteht kein ausgeprägter Sexualdimorphismus.

Die Stirn und der vordere Scheitel sowie die Zügel und die Augenumgebung, die Wangen und das Kinn sind schwarz. Der hintere Scheitel ist dunkelblau. Der hintere Bürzel sowie die Oberschwanzdecken sind leuchtend rot. Der Schwanz ist kurz und von schwarzbrauner Farbe. Die Federn sind hier grün gesäumt. Die Ohrgegend, die Halsseiten und die Körperunterseite ist lebhaft gelblichgrün. Die Augen sind dunkelbraun. Der für eine Prachtfinkenart ungewöhnlich klobige Schnabel ist insgesamt gelblich fleischfarben, allerdings an der Schnabelspitze etwas dunkler.

Jungvögel sind etwas matter gefärbt. Die Halsseiten und die Körperunterseite sind bei ihnen etwas bräunlicher.

Verbreitung und Lebensweise

Verbreitungsgebiet der Schwarzstirn-Papageiamadine

Das Verbreitungsgebiet ist die Insel Viti Levu der Fidschi-Inseln. Der Lebensraum sind Regenwaldregionen in fast allen Höhenstufen. Die Art kommt bevorzugt in Lagen über 1000 Metern vor und ist gelegentlich auch in Sekundärwald anzutreffen. Sie wurde bislang überwiegend einzeln oder paarweise beobachtet. Mit ihrem klobigen Schnabel stochert sie in morschen Ästen, unter Blättern und zwischen Farnstängeln. Insekten spielen vermutlich eine große Rolle in ihrer Ernährung. Sie ist aber auch schon beim Verzehr von Wildfrüchten und zwar vor allem von Feigen-Arten beobachtet worden.

Über die Fortpflanzungsbiologie ist nur sehr wenig bekannt.

Etymologie und Forschungsgeschichte

Otto Finsch beschrieb die Schwarzstirn-Papageiamadine unter dem Namen Amblynura kleinschmidti. Das Typusexemplar wurde im November 1877 vom Sammler Theodor Kleinschmidt in Viti Levu für das Museum Godeffroy gesammelt.^[3]

Das Wort Erythrura ist griechischen Ursprungs und leitet sich aus den Worten „erythros ἐρυθρός“ für „rot“ und „-ouros, oura ουρά“ für „-schwänzig, Schwanz“ ab.^[4]

Literatur

• Jürgen Nicolai (Hrsg.), Joachim Steinbacher (Hrsg.), Renate van den Elzen, Gerhard Hofmann: Prachtfinken – Australien, Ozeanien, Südostasien. Eugen Ulmer Verlag, Stuttgart 2001, ISBN 3-8001-3249-4.
• Peter Clement, Alan Harris, John Davis: Finches and Sparrows. An Identification Guide. Christopher Helm, London 1993, ISBN 0-7136-8017-2.
• James A. Jobling: Helm Dictionary of Scientific Bird Names. Christopher Helm, London 2010, ISBN 978-1-4081-2501-4.
• Otto Finsch: On a new Species of Finch from the Feejee Islands. In: Proceedings of the Scientific Meetings of the Zoological Society of London. 1878, S. 440 (online [abgerufen am 27. Juli 2013]). und Tafel XXIX

Einzelnachweise

1. ↑ BirdLife Factsheet, aufgerufen am 25. Juni 2010.
2. ↑ Nicolai et al., S. 179.
3. ↑ Otto Finsch, S. 440.
4. ↑ James A. Jobling, S. 151.

The pink-billed parrotfinch (Erythrura kleinschmidti) is a species of estrildid finch found on the island of Viti Levu, Fiji. Commonly found at undisturbed mature forest in the centre and east of Viti Levu, e.g. Joske's Thumb near Suva. This species is found at mid-height along tree-trunks and branches, usually alone or in pairs but also joining mixed-species flocks, feeding primarily on insects, but also on flower buds and fruits.

Taxonomy

The parrotfinches are a genus of estrildid finches found in southeast Asia and Australasia. They are small birds with short rounded wings and tails. Most species have green bodies, and all but one have the red tail that gives the genus its scientific name Erythrura,^[2] which is derived from the Ancient Greek ερυθρός erythros, 'red',^[3] and ουρά oura, 'tail'.^[4]

The pink-billed parrotfinch was initially described as Amblynura kleinschmidti by German naturalist Otto Finsch in 1878. The binomial name commemorates the German explorer and collector Theodor Kleinschmidt (1834–1881), who discovered the species on Viti Levu in 1877.^[5]

Description

Pink-billed parrotfinch, Savura Creek, Viti Levu

This is a large and robust parrotfinch, 11 centimetres (4.3 in) in length, with a long pale pink bill much larger than that of other parrotfinches. The adult has mainly olive-green plumage, but it has a black face, blue crown and nape, and the bright red rump typical of the genus. Its eyes are brown or reddish-brown, and the legs and feet are pink or brownish-pink. The sexes are alike. The juvenile is like the adult, although its plumage is; slightly duller, and it has a pale orange bill with a dark tip. The call is a typical parrotfinch high pitched tsee tsee or cheee cheee cheee. A series of clicks may also be heard.^[6]

A related species, the Fiji parrotfinch, E. pealii, also occurs on Viti Levu. This locally common bird is smaller, and adults have a red head and a much smaller, dark bill. Immatures have a pale bill, but are brighter green than their larger relative.^[6]

Distribution and habitat

The pink-billed parrotfinch is endemic to Fiji, thought to be only found in the wetter central and eastern parts of the largest island, Viti Levu but has also been observed on the Yasawa Islands to the north-west in 2012. This is a bird of undisturbed mature forest at any elevation, although it has been found to be common in one area of secondary forest, where it made a failed attempt to nest. It has disappeared from some previously occupied sites for reasons that are not known.^[6]

Behaviour

This bird is usually found alone, in pairs or in small family groups, and is less gregarious than other parrotfinches. It is normally sedentary, but outside the breeding season it may join mixed-species foraging flocks. The only known nest was similar in shape to that of the Fiji parrotfinch, domed with a side entrance. It was constructed of dead leaves, including those of bamboo, small twigs and lichens.^[2]

This finch feeds mainly on insects, foraging on tree trunks and vines, and using its large bill to lever open likely hiding places, probe dead leaves, and crush twigs and tree fern stems. It will strip bark in a search for scale insects. It will also take flower buds, berries and fruit, but is not the specialised fig-eater it was once thought to be. Although it feeds mostly in trees, it will forage on the ground.^[2][6]

Predators and parasites

The endemic Fiji goshawk is a specialist predator of small birds

The common endemic Fiji goshawk is a specialist predator of small and medium-sized birds, and the swamp harrier is also a widespread predator, often taking fledglings. The local subspecies of the peregrine falcon. Falco peregrinus nesiotes will hunt finches, but is itself rare and declining.^[7] barn owls mainly eat rats, but sometimes take small birds.^[8] Rats and mice use Fiji parrotfinch nests, and may be significant predators of the species.^[6] The fan-tailed cuckoo, which has an endemic Fijian subspecies, is a brood parasite, but the parrotfinch does not appear to be a host of this large cuckoo.^[9]

No specific parasites of the pink-billed parrotfinch have been recorded, but microsporidiosis and avian malaria, both spread by parasites, have been found in captive populations of other parrotfinch species.^[10][11]

Status

The pink-billed parrotfinch is thought to be endemic to the island of Viti Levu in its wetter central and eastern areas, but has also been observed on the Yasawa Islands to the north-west in 2012, showing a positive increase in its distribution. It is fairly widespread in mature forests, but appears always to have been rare. A survey of prime habitat found birds at eight out of thirteen sites, with a density based on very limited information of 2.8 birds per km² (7.3 per mi²). Assuming 4,000 km² (1,500 mi²) of suitable habitat gives an estimated population of 2,500 to 10,000 birds.^[12]

Although the introduced mongoose has caused the decline in numbers of several ground-living birds on Viti Levu and Vanua Levu, the rarity of the pink-billed parrotfinch cannot be directly attributed to this or any other introduced vertebrate.^[13] The relatively small population is believed to be declining due to continuing deforestation, half of the island's mature woodland having already been cleared for agriculture or planting with mahogany. The best site, Joske's Thumb, was lost in the 1980s. The small population on a single island, together with the expected ongoing decline mean that this species is it is therefore classed as vulnerable on the IUCN Red List.^[1][14]

The pink-billed parrotfinch is protected under Schedule 1 of Fiji's Endangered and Protected Species Act 2002, which regulates the import and trade of species that are threatened with extinction.^[15]

It is being conserved in the protected watershed forest near Suva. It was proposed to find more suitable areas for pink-billed parrotfinch conservation, and preserve the watershed forest habitat near Suva in Appendix I, which lists all species which are or may be affected by trade.

References

El diamante piquirrosado (Erythrura kleinschmidti)^[2]​ es una especie de ave paseriforme de la familia Estrildidae Endémica de la isla de Viti Levu, en el archipiélago de Fiyi. Suele encontrarse en bosques maduros tranquilos del centro y este de Viti Levu. Suele vivir en los troncos y ramas de árboles, alimentándose de insectos y frutas.

Taxonomía

Son aves pequeñas con alas redondeadas. La mayoría son de color verde, y una cola roja, característica que le da su nombre científico Erythrura,^[3]​ que deriva del griego antiguo ερυθρός erythros, "rojo",^[4]​ y ουρά oura, "cola".^[5]​

Fue inicialmente descrita como Amblynura kleinschmidti por el naturalista alemán Otto Finsch en 1878. El nombre binomial conmemora al explorador y coleccionista alemán Theodor Kleinschmidt (1834–1881), que descubrió a la especie en Viti Levu en 1877.^[6]​

Diamante Piquirrosado, Savura Cr., Viti Levu.

Distribución y hábitat

El diamante piquirrosado es endémico del oeste de Fiyi, y solo habita en el centro y en el este de la isla principal, Viti Levu, aunque también ha sido avistado en Yasawa en 2012. Vive en zonas tranquilas de los bosques más maduros. Ha desaparecido de muchos lugares que antes habitaba, pero no se sabe la razón de ello.^[7]​

Comportamiento

Este pájaro es encontrado normalmente solo, en pares o en pequeñas familias. Es sedentario, aunque en la época de apareamiento se une en grandes bandadas. Construye sus nidos con hojas secas, incluyendo bambú, y líquenes.^[3]​^[7]​

Depredadores y parásitos

El gavilán de Fiyi es un depredador endémico especialista de pequeñas aves.

El depredador más común de esta ave es el endémico gavilán de Fiyi, y el aguilucho lagunero del Pacífico. También le suponen un peligro las subespecies locales de halcón peregrino.^[8]​^[9]​

El diamante piquirrojo no posee parásitos registrados, pero si se ha encontrado microsporidiosis y malaria aviar en poblaciones locales.^[10]​^[11]​

Estatus

Está considerada una especie amenazada dada la pérdida de su hábitat que se está adecuando a la agricultura además de que desde la introducción de la mangosta se ha reducido mucho el número de estas aves.^[12]​ Se está empezando a proteger y a conservar en los bosques de Suva.^[13]​^[14]​

Referencias

Bibliografía

• Brookes, Ian (editor-in-chief) (2006). The Chambers Dictionary, ninth edition. Edinburgh: Chambers. ISBN 0-550-10185-3.
• Clements, Peter; Harris, Alan; Davis, John (1993). Finches and Sparrows. Christopher Helm. ISBN 0-7136-8017-2.
• Watling, Dick (2003). A Guide to the Birds of Fiji and Western Polynesia. Tulani: Dick Watling. ISBN 982-9030-04-0.

Erythrura kleinschmidti Erythrura generoko animalia da. Hegaztien barruko Estrildidae familian sailkatua dago.

Erreferentziak

• World Bird Names

Ikus, gainera

• Erythrura
• Estrildidae

Vitilevunparatiisipeippo (Erythrura kleinschmidti) on Viti Levun saarella esiintyvä paratiisipeippoihin kuuluva lintu.

Tuntomerkit

Vitilevunparatiisipeippo on noin 11 cm pitkä. Se on väriltään pääosin vihreä, mutta nokka on pinkki, päälaki sininen ja pyrstö musta-punainen. Viereisen piirroksen värit eivät vastaa täysin oikeata lintua.

Lähteet

Erythrura kleinschmidti - BirdLife species factsheet (englanniksi)

Erythrura kleinschmidti

Le Diamant à bec rose (Erythrura kleinschmidti), aussi dit Pape à face noire, est une espèce de petits passereaux se trouvant uniquement sur l'île de Viti Levu aux Fidji.

Description

Il mesure 11 cm, il a la tête noire jusqu'au crâne, changeant vers le bleu. Au-dessous du bec le noir devient vert-jaune jusqu'à l'oreille. Le dos, les ailes et le ventre sont verts. Le croupion est rouge, la queue est brune, l'iris est marron-rouge chez la femelle et rouge chez le mâle. Le bec et les pattes sont rose-pâle. Le bec mesure 1,5 cm de longueur. À part la couleur de l'iris, il n'y a pas de différence entre le mâle et la femelle - mis à part que seul le mâle chante.

Habitat et alimentation

Ils vivent uniquement dans les bois touffus de l'île Viti Levu. Ils se nourrissent de graines d'herbes et de plantes ou de figues qui sont très importantes dans l'élevage des petits.

Comportement et nidification

On ne sait que très peu de choses sur leur comportement, cependant ils vivraient en bande de plusieurs individus.

Référence

• Dupuyoo M. (2002) Diamants, Papes et Capucins. Estrildés de l'Indo-Pacifique. Jardin d'Oiseaux Tropicaux, La Londe les Maures, 240 p.

Il diamante di Kleinschmidt, conosciuto anche come diamante beccorosa o diamante picchio (Erythrura kleinschmidti Finsch, 1878) è un uccello passeriforme della famiglia degli Estrildidi^[2].

Tassonomia

Inizialmente ascritto al genere Amblynura, la specie (assieme a molte delle sue congeneri) è stata poi spostata nel genere Erythrura, al quale viene ascritta attualmente^[2].

Il nome scientifico della specie venne scelto da Otto Finsch, il primo a descriverla scientificamente, in onore del missionario ed ornitologo Otto Kleinschmidt, che la scoprì nel 1877^[3].

Distribuzione ed habitat

Il diamante di Kleinschmidt è endemico delle Figi, dove storicamente è stato ritenuto diffuso unicamente nella porzione orientale dell'isola di Viti Levu, sebbene attualmente si ritenga che il suo areale abbracci l'intera isola, oltre al vicino arcipelago delle Yasawa, dove la specie è stata osservata nel 2012^[1].

L'habitat di questa specie è rappresentato dalle aree di foresta primaria, mentre si adatta a vivere (pur senza riprodurvisi) anche nelle aree di foresta secondaria.

Descrizione

Dimensioni

Misura circa 11 cm di lunghezza, coda compresa.

Aspetto

Profilo di un diamante di Kleinschmidt, che mette in evidenza il grosso becco.

Il diamante di Kleinschmidt è un uccello di aspetto massiccio, con corta coda squadrata ed un grosso becco allungato.

Il piumaggio è di colore verde oliva su tutto il corpo, con una mascherina nera sulla faccia che sfuma nel blu scuro su fronte e vertice, mentre il codione è rosso e la coda è nera. Gli occhi sono bruno-rossicci, le zampe sono di colore carnicino-rosato, il becco è di un tipico colore rosa negli adulti, mentre nei giovani esso si presenta di colore giallo-arancio e con punta scura.

Biologia

Si tratta di uccelli che vivono solitari od in coppie, di abitudini sedentarie e che al di fuori del periodo riproduttivo tollerano senza grossi problemi la presenza di esemplari di altre specie o di conspecifici, pur essendo molto timidi e riservati.

Alimentazione

Sebbene un tempo si pensasse a questi uccelli come a dei mangiatori specializzati di fichi, è stato appurato che a differenza della maggior parte delle specie congeneri (e degli estrildidi in generale) il diamante di Kleinschmidt ha una dieta essenzialmente insettivora. Questi uccelli sono soliti muoversi lungo i tronchi e fra le liane utilizzando il forte becco per scandagliare le cortecce similmente a quanto fanno i picchi, alla ricerca di insetti (soprattutto cocciniglie) o delle loro larve: non disdegnano però di mangiare frutti ed altro materiale di origine vegetale, come boccioli, germogli e bacche. Sebbene cerchi il suo cibo prevalentemente fra gli alberi, questo uccello può nutrirsi anche al suolo, scandagliando la vegetazione e le foglie morte col becco.

Riproduzione

FInora è stato osservato un unico nido ascrivibile con sicurezza a questa specie: esso era costituito da foglie allungate (fra le quali anche foglie di bambù), licheni e ramoscelli disposti a formare una struttura sferica di circa 15 cm di diametro, molto simile a quanto osservabile nel congenere diamante di Peale, al quale si ritiene che le modalità riproduttive del diamante di Kleinschmidt si avvicinino molto.

Note

De rozebekpapegaaiamadine (Erythrura kleinschmidti) is een zangvogel uit de familie Estrildidae (prachtvinken). Het is een kwetsbare, endemische vogelsoort van Viti Levu, een eiland van Fiji.

Kenmerken

De vogel is 11 cm lang, het is een gedrongen vinkachtige met een onverwacht dikke, glimmend roze snavel. De vogel is overwegend olijfgroen, op de kruin en nek naar blauw neigend groen en met een zwart "gezicht". De vogel lijkt op de Fiji-papegaaiamadine maar die is kleiner en helderder groen en heeft een donkere snavel.^[2]

Verspreiding en leefgebied

Deze soort is endemisch in het vochtig montaan tropisch ongerept bos in het oostelijk deel het eiland Viti Levu (Fiji) tot op 1000 m boven zeeniveau. Er zijn ook waarnemingen in secundair bos en plantages, maar altijd met primair bos in de buurt.^[2]

Status

De rozebekpapegaaiamadine heeft een zeer beperkt verspreidingsgebied en daardoor is de kans op uitsterven aanwezig. De grootte van de populatie werd in 2012 door BirdLife International geschat op 2,5 tot 10 duizend individuen en de populatie-aantallen nemen af door habitatverlies. De vogel is altijd een betrekkelijk zeldzame vogelsoort geweest op het eiland. Het leefgebied werd vooral in de jaren 1980 en daarna op kleinere schaal, aangetast door ontbossing waarbij natuurlijk bos wordt omgezet in gebied voor agrarisch gebruik. Om deze redenen staat deze soort als kwetsbaar op de Rode Lijst van de IUCN.^[1]

Rosennebbamadin er en fugl i gruppen Erythrura i familien astrilder. Den er endemisk til øya Viti Levu (Fiji).

Referanser

Eksterne lenker

• (en) rosennebbamadin i Encyclopedia of Life
• (en) rosennebbamadin i Global Biodiversity Information Facility
• (en) rosennebbamadin hos ITIS
• (en) Kategori:Erythrura kleinschmidti – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Erythrura kleinschmidti – detaljert informasjon på Wikispecies
• Erythrura kleinschmidti (ID DE6E63317EE2085C). Avibase. Hentet ut 2. september 2013.
• Erythrura kleinschmidti (TSN 559972). Integrated Taxonomic Information System. Hentet ut 2. september 2013.
• Birdlife Species Factsheet: Erythrura kleinschmidti. Hentet ut 2. september 2013.
• Clements, J. F., T. S. Schulenberg, M. J. Iliff, B.L. Sullivan, C. L. Wood, and D. Roberson. 2013. The Clements checklist of birds of the world: Version 6.8.. Hentet ut 2. september 2013.

Denne ornitologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den.
Det finnes mer utfyllende artikkel/artikler på .

Rosennäbbsamadin^[2] (Erythrura kleinschmidti) är en fågel i familjen astrilder inom ordningen tättingar.^[3]

Utbredning

Fågeln förekommer enbart i bergsskogar på ön Viti Levu i Fiji.^[3]

Status

IUCN kategoriserar arten som sårbar.^[1]

Namn

Fågelns vetenskapliga artnamn hedrar Theodor Kleinschmidt (1834-1881), tysk upptäcktsresande och samlare av specimen i Stilla havet 1875-1881.^[4]

Noter

1. ^ [a b] Birdlife International 2012 Erythrura kleinschmidti Från: IUCN 2015. IUCN Red List of Threatened Species. Version 2015.4 www.iucnredlist.org. Läst 2016-02-01.
2. ^ Sveriges ornitologiska förening (2016) Officiella listan över svenska namn på världens fågelarter Arkiverad 18 oktober 2014 hämtat från the Wayback Machine., läst 2016-02-10
3. ^ [a b] Clements, J. F., T. S. Schulenberg, M. J. Iliff, D. Roberson, T. A. Fredericks, B. L. Sullivan, and C. L. Wood (2015) The eBird/Clements checklist of birds of the world: Version 2015 http://www.birds.cornell.edu/clementschecklist/download, läst 2016-02-11
4. ^ Jobling, J. A. (2016). Key to Scientific Names in Ornithology. Ur del Hoyo, J., Elliott, A., Sargatal, J., Christie, D.A. & de Juana, E. (red.) (2016). Handbook of the Birds of the World Alive. Lynx Edicions, Barcelona. Hämtad från www.hbw.com.

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör rosennäbbsamadin.
  Bilder & media
• Wikispecies har information om Erythrura kleinschmidti.
  Artförteckning

Erythrura kleinschmidti là một loài chim trong họ Estrildidae.^[2]

Hình ảnh

Chú thích

Tham khảo

• Dữ liệu liên quan tới Erythrura kleinschmidti tại Wikispecies

Bài viết Bộ Sẻ này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

黑脸鹦雀（学名：Erythrura kleinschmidti）是斐济维提岛上的一种梅花雀。主要分布于维提岛中部和东部地区的无人成熟林中。该物种的保护状况被评为易危。

参考文献