nomes no trilho de navegação
Parquinsònia (Parkinsonia aculeata) és una espècie d'arbre caducifoli, si hi ha secada. És originari del sud-oest dels Estats Units (Texas, Arizona), Mèxic, el Carib, Argentina, i les illes Galàpagos.
Arriba a fer de 2 a 8 m d'alçada. Les fulles tenen de 25 a 30 foliols. A les branques hi ha espines de 7 a 12 mm de longitud. Les flors són grogues i flairoses, de 20 mm de diàmetre agrupades de 10 en 10. El fruit és un llegum, marró clar quan madura.
És una planta ornamental molt utilitzada, també es planta a Barcelona.
P. aculeata és una de les principals plantes invasores a Austràlia (on cobreix 8.000 km quadrats), parts de l'Àfrica tropical, Hawaii, i altres illes de l'oceà Pacífic.
A Austràlia, per tal de tractar d'eliminar-lo, s'ha emprat la lluita biològica (escarabats que es mengen les llavors o insectes que es mengen els teixits de la planta per limitar la fotosíntesi) però sense gaire èxit. S'ha utilitzat també el foc per cremar arbres joves i els herbicides.
Parquinsònia (Parkinsonia aculeata) és una espècie d'arbre caducifoli, si hi ha secada. És originari del sud-oest dels Estats Units (Texas, Arizona), Mèxic, el Carib, Argentina, i les illes Galàpagos.
Arriba a fer de 2 a 8 m d'alçada. Les fulles tenen de 25 a 30 foliols. A les branques hi ha espines de 7 a 12 mm de longitud. Les flors són grogues i flairoses, de 20 mm de diàmetre agrupades de 10 en 10. El fruit és un llegum, marró clar quan madura.
És una planta ornamental molt utilitzada, també es planta a Barcelona.
Parkinsonie pichlavá (Parkinsonia aculeata) je teplomilná dřevina, druh z rodu parkinsonie. Pochází z jihozápadních oblastí Spojených států amerických, z Mexika, států Střední Ameriky, Karibiku a tropických oblastí Jižní Ameriky. Odtud byla pro své květy i neobvyklé vzezření větví a listů rozšířena do subtropů a tropů téměř po celém světě. Na nových místech se zabydlela velice rychle, prokázala svou přizpůsobivost novým podmínkách a zdomácněla, místy se stala i rychle se šířící plevelnou rostlinou.
Dřevina často roste v mokřinách a poblíž vodních toků či nádrží a na stanovištích krátce zaplavovaných vodou. Snáší škálu půdních typů v širokém rozsahu pH, včetně zasolených. Nejlépe roste na písčitých a štěrkovitých půdách s vápencovým podložím. Preferuje oblasti s výrazným mokrým a suchým obdobím. Osídluje místa od hladiny moře až po nadmořskou výšku okolo 2000 m, snáší mráz do -5 °C; středoevropskou zimu však nepřežije.
Je rostlinou velmi přizpůsobivou, vyskytuje se i v polopouštních oblastech kde většinou roste ve formě keře. Často, díky dobře klíčivým semenům, nenáročnosti a rychlému růstu, zplaňuje. Požaduje stanoviště s dostatkem světla, ve stínu špatně roste a nekvete. V přírodě nemá zásadních živočišných škůdců.
Stálezelený strom dorůstající běžně do výše 5 až 8 m, jen zcela výjimečně až 20 m. Jeho kmen, vyrůstající z mělkého a rozvětveného kořenového systému, obvykle nebývá širší než 40 cm a má hladkou, zelenohnědou kůru, stejnou jako mají obloukovité a často převislé větve. V odbočkách větví jsou jednoduché nebo párovité trny až 3 cm dlouhé. Na zprohýbaných větévkách vyrůstají v páru střídavé, převislé, metlovité listy. Rostou z úžlabí vytrvalých palistů přeměněných v trny asi 1 cm dlouhé, které zůstávají na větvích i po opadu listů. Dvojnásobně sudozpeřené listy bývají dlouhé 20 až 40 cm, mají ploché křídlaté vřeteno (pokračování řapíku) z kterého vyrůstá na krátkých řapíčcích až 50 párů úzkých drobných lístků. Lístky brzy opadávají, snižují tím v suchém období výpar vody, fotosyntézu dále zajišťují pouze holá vřetena listů i zelenavá kůra větví a kmene. Strom je za větru již zdáli rozpoznatelný, jeho listy vlají jako dlouhé stuhy. V sušších oblastech roste parkinsonie pichlavá jako keře tvořící neproniknutelné houští nepřevyšující výšku 4 m.
Nápadně jasně žluté, visící květy, asi 2 cm velké, vytvářejí řídké koncové hrozny. Květenství vyrůstající z úžlabí listů jsou tvořena osmi až sedmnácti květy a bývají dlouhá do 20 cm. Vonné, pětičetné, oboupohlavné květy s 1 cm dlouhými stopkami mají kopinaté listeny. Zvonkovitý kalich má lístky asi 7 mm dlouhé, podlouhlé se zaoblenými vrcholy a téměř k bázi volné. Okrouhlé korunní lístky, asi dvojnásobně velké, jsou žluté, u báze chlupaté, horní lístek je širší a má oranžově červené skvrny, později se celý zbarvuje oranžově. V květu je deset volných tyčinek se zelenými, chlupatými nitkami a hnědými, elipsoidními prašníky. Ze svrchního semeníku vyrůstá červeně zbarvený pestík s lysou čnělkou. Rostlina ve své domovině kvete a vytváří plody po celý rok, nejvíce květů se objevuje v březnu až červnu, opylovány jsou létajícím hmyzem. Ploidie druhu je 2n = 28.
Plody jsou 5 až 15 cm dlouhé, ploché, žlutavé lusky zaškrcované mezi semeny. Nepukavé lusky obsahují průměrně jedno až šest strakatě hnědých semen, která jsou podlouhle elipsoidní, asi 10 mm dlouhá a lehce zploštělá. Lusky dozrávají za tři měsíce po opylení a obvykle z větví opadají za šest týdnů až rok. Spadané lusky se asi za šest týdnů (podle vlhkosti) rozloží a uvolní semena, při záplavách lusky plavou i čtrnáct dnů a dostávají se tak na zcela nová místa. Velké stromy mohou produkovat ročně až 2500 semen na 1 m² své koruny. Lusky nebo semena jsou zvířaty požírána jen v nouzi, semena prošlá zažívacím traktem prasat jsou z 50 % schopná klíčit.
Rostliny se nejčastěji rozmnožují generativně. Semena jsou po opuštění lusků schopná ihned klíčit, životaschopnost si v suchu a chladu podržují po několik let. Při teplotě 25 až 35 °C klíčí již za čtyři dny po navlhčení. V přírodě to obvykle bývá v době, kdy záplavy ustupují; mladé rostlinky dlouhodobě nevydrží pod vodou.
Mimo semen se rostlina rozmnožuje i kořenovými výmladky kterých vyrůstá velké množství hlavně po poranění kmene, způsobené např. požárem.
Křehké dřevo z parkinsonie pichlavé není vhodné pro stavební ani řezbářské práce. Bývá využíváno jako palivové dříví nebo pro výrobu dřevěného uhlí. Stromy jsou užitečné jako větrolamy při zadržování písku šířícího se z okraje pouště, stejně jako při stabilizaci půdy při půdní erozi. Keřů se využívá ke zhotovování těžce prostupných živých plotů. V období nedostatku jiné potravy jsou listy potravou pro kozy, ovce, velbloudy či jiné býložravce schopné vyhnout se trnům. V Americe původní obyvatele používali odvar z kůry ke snížení horečky a proti záchvatům epilepsie. Komerční využití těchto rostlin je velmi omezené.
V Austrálii, na Nové Kaledonii, Havajských ostrovech a v Subsaharské Africe se parkinsonie pichlavá, která se tam dostala jako okrasná rostlina, stala významným invazním druhem. Vytváří husté houštiny okolo vodních toků a blokuje dobytku přístup k vodě, vytěsňuje původní rostlinstvo a tím i domácí živočišné druhy. Dřevnaté trny s opadaných větví často zraňují po nášlapu nohy zvěře a poškozují pneumatiky osobních automobil. Při kvetení květy produkují veliké množství pylu který u alergiků způsobuje sennou rýmu, u včel naopak zvyšuje snůšku medu.[1][2][3][4][5][6]
Listy s vřetenem a lístky
Květy
Květy a zrající lusky
Lusk a semeno
Obrázky, zvuky či videa k tématu parkinsonie pichlavá ve Wikimedia Commons
Parkinsonie pichlavá (Parkinsonia aculeata) je teplomilná dřevina, druh z rodu parkinsonie. Pochází z jihozápadních oblastí Spojených států amerických, z Mexika, států Střední Ameriky, Karibiku a tropických oblastí Jižní Ameriky. Odtud byla pro své květy i neobvyklé vzezření větví a listů rozšířena do subtropů a tropů téměř po celém světě. Na nových místech se zabydlela velice rychle, prokázala svou přizpůsobivost novým podmínkách a zdomácněla, místy se stala i rychle se šířící plevelnou rostlinou.
Der Jerusalemsdorn[1] (Parkinsonia aculeata) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Parkinsonien (Parkinsonia) in der Unterfamilie der Johannisbrotgewächse (Caesalpinioideae) innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Ihr natürliches Verbreitungsgebiet liegt in Nord- und Südamerika. Sie wird weltweit in tropischen Gebieten als Ziergehölz kultiviert.
Der Jerusalemsdorn wächst als laubabwerfender kleiner Baum oder Strauch und erreicht Wuchshöhen von 7 bis 9 Metern. Er ist mit Dornen bewehrt. Die überhängenden Ästen besitzen eine glatte, grüne Rinde.[2][3][4]
Die wechselständig angeordneten, kurz gestielten Laubblätter sind doppelt gefiedert. Der Blattstiel und die Rhachis 1. Ordnung sind reduziert. Die Fiedern 1. Ordnung sind bis zu 40 Zentimeter lang und besitzen dicke, abgeflachte und kurz geflügelte Rhachen 2. Ordnung. Die Fiedern 1. Ordnung sind in Gruppen von einem bis drei Paaren angeordnet. Die zahlreichen kleinen, kahlen und ganzrandigen, feinstachselspitzigen Blättchen sind 2,5 bis 8,5 Millimeter lang und 1 bis 3,5 Millimeter breit, verkehrt-eiförmig bis elliptisch oder länglich und stehen auf 1 bis 2 Millimeter langen Stielen. Die Fiederblättchen schließen sich bei Einsetzen der Dämmerung, sie fallen meist früh ab und nur die blättchenlosen Rhachen bleiben bestehen. Die paarigen Nebenblätter am Grund der Blätter sind als Dornen ausgebildet.[2][3][4]
In achselständigen, hängenden und lockeren, traubigen Blütenständen stehen 2 bis 15 Blüten zusammen. Der schlanke Blütenstiel ist bis 20 Millimeter lang und sitzt an einem „Gelenk“.[2][3][4]
Die duftenden, zwittrigen und gelben Blüten sind fünfzählig und zygomorph mit doppelter Blütenhülle. Die Kelchblätter sind bei einer Länge von etwa 6 Millimetern länglich. Die gelben Kronblätter bilden eine 2 Zentimeter breite Krone mit der typischen Form einer Schmetterlingsblüte. Die Fahne ist etwa 11 Millimeter lang, etwa 6 Millimeter breit und orange gefleckt. Die zehn Staubblätter sind orangerot mit zotteligen Staubfäden. Das einzige Fruchtblatt ist seidig behaart und enthält zahlreiche Samenanlagen.[2][3][4]
Die ledrigen, kahlen, nicht öffnenden Hülsenfrüchte sind 7,5 bis 12 Zentimeter lang, 6 bis 10 Millimeter breit und zwischen den Samen eingeschnürt sowie seitlich gewölbt. Jede Hülsenfrucht enthält einen bis sechs oder mehr Samen. Die bis 15 Millimeter langen, harten Samen sind länglich, glatt und teils gefleckt.[2][3][4]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 28.[5]
Das natürliche Verbreitungsgebiet Parkinsonia aculeata liegt in Nordamerika in den US-Bundesstaaten Texas sowie Arizona in und in den mexikanischen Bundesstaaten Baja California Norte, Baja California Sur sowie Sonora und in Südamerika in Bolivien, Peru, auf den Galápagos-Inseln, in Argentinien, Paraguay und Uruguay. Auf den Kapverdischen Inseln, in Australien, Asien, in anderen Gebieten Nord- und Südamerikas und auf Hawaii ist Parkinsonia aculeata ein Neophyt.[6]
Die Erstveröffentlichung von Parkinsonia aculeata erfolgte 1753 durch Carl von Linné in seinem Werk Species Plantarum, 1, S. 375.[6] Das Artepitheton aculeata stammt aus dem Lateinischen und bedeutet „stechend“.[7]
Der Jerusalemsdorn wird als Ziergehölz und Heckenpflanze verwendet. Der Absud der Rinde, der Blätter, der Blüten und der Samen gilt als fiebersenkend.[2]
Die Samen sind essbar.
Im Tropengürtel gilt der Jerusalemsdorn als invasive Art. Er ist in Australien (und anderen tropischen Regionen) als unerwünschte, invasive Art klassifiziert.[8]
Der Jerusalemsdorn (Parkinsonia aculeata) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Parkinsonien (Parkinsonia) in der Unterfamilie der Johannisbrotgewächse (Caesalpinioideae) innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Ihr natürliches Verbreitungsgebiet liegt in Nord- und Südamerika. Sie wird weltweit in tropischen Gebieten als Ziergehölz kultiviert.
Geed Walaayo waa geed ka baxo koonfurta dalka Soomaaliya iyo wadamada caalamka.
Parkinsonia aculeata is a species of perennial flowering tree in the pea family, Fabaceae. Common names include palo verde, Mexican palo verde, Parkinsonia, Jerusalem thorn, jelly bean tree, palo de rayo, and retama.[2]
The genus name Parkinsonia honors the English botanist John Parkinson (1567–1650), while the species Latin name aculeata refers to the thorny stem of this plant.
The name "Jerusalem thorn" stems from a mistranslation of the Spanish/Portuguese word girasol ('turning toward the sun').[3]
Parkinsonia aculeata may be a spiny shrub or a small tree. It grows 2 to 8 m (6.6 to 26.2 ft) high, with a maximum height of 10 metres (33 ft). Palo verde may have single or multiple stems and many branches with pendulous leaves. The leaves and stems are hairless. The leaves are alternate and pennate (15 to 20 cm long). The flattened petiole is edged by two rows of 25–30 tiny oval leaflets; the leaflets are soon deciduous in dry weather (and during the winter in some areas) leaving the green petioles and branches to photosynthesize.
The branches grow double or triple sharp spines 7–12 mm (0.28–0.47 in) long at the axils of the leaves. The flowers are yellow- orange and fragrant, 20 mm (0.79 in) in diameter, growing from a long slender stalk in groups of eight to ten. They have five sepals and five petals, four of them clearer and rhomboid ovate, the fifth elongated, with a warmer yellow and purple spots at the base. The flowering period is in the middle months of spring (March–April or September–October). The flowers are pollinated by bees. The fruit is a seedpod, leathery in appearance, light brown when mature.
P. aculeata is a major invasive species in Australia, as it is listed as a Weed of National Significance and is ranked as Australia's worst weed. It is also a major problem in parts of tropical Africa, Hawaii, and other Islands in the Pacific Ocean.
It was introduced to Australia as an ornamental tree and for shade around 1900. It is now a serious weed widespread through Western Australia, the Northern Territory and Queensland, covering about 8,000 km2 (3,100 sq mi) of land, and has the potential to spread through most of the semi-arid to subhumid tropical area in Australia.
It forms dense thickets, preventing access for humans, native animals and livestock to waterways. The fruits (seedpods) float, and the plant spreads by dropping pods into water, or pods are washed downstream by seasonal flooding. Without the scarifying received by tumbling in streambeds, the seeds are slow to germinate.
Several control methods are used to reduce the existing population and the spread of P. aculeata in Australia. Three insects have been introduced to Australia for biological control; the parkinsonia bean weevils, Penthobruchus germaini and Mimosestes ulkei, both have larvae that specifically eat the seeds from parkinsonia pods and are proving to be a useful management tool, and the parkinsonia leaf bug, Rhinacloa callicrates, which destroys photosynthetic tissues but has had little overall impact on the plant. Fire is effective for young trees; mechanical removal and herbicides are also used.
P. aculeata is native to the southwestern United States and northern Mexico south to Galapagos Islands and northern Argentina.[4][5] It has been introduced in Africa, Australia, India, Pakistan and Spain.[4][5][6]
Parkinsonia aculeata has a high tolerance to drought, simply attaining shorter stature. In moist and humus-rich environments it becomes a taller, spreading shade tree. This plant prefers a full sun exposure, but can grow on a wide range of dry soils (sand dunes, clay, alkaline and chalky soils, etc.), at an altitude of 0–1,500 metres (0–4,921 ft) above sea level.
In Mexico, the leaves are steeped and made into medicine for fever and epilepsy.[7]
The foliage is seldom browsed by livestock due to the spines.[7]
Shrub of Parkinsonia aculeata
Leaflets of Parkinsonia aculeata
Leaflets of Parkinsonia aculeata
Thorns on Parkinsonia aculeata
Plant of Parkinsonia aculeata
Flowers of Parkinsonia aculeata
Parkinsonia aculeata is a species of perennial flowering tree in the pea family, Fabaceae. Common names include palo verde, Mexican palo verde, Parkinsonia, Jerusalem thorn, jelly bean tree, palo de rayo, and retama.
El espinillo,[1] cina-cina, palo verde, retama, —entre otros nombres vernaculares— (Parkinsonia aculeata) es un árbol de la subfamilia Caesalpinioideae, dentro de la familia de las leguminosas. Es nativo del sudoeste de Estados Unidos (oeste de Tejas y sur de Arizona), México y Sudamérica (Argentina, Uruguay, Paraguay, Bolivia, Ecuador (tanto en la parte continental como en el archipiélago de Galápagos), Perú. Es una especie también ampliamente cultivada como ornamental en zonas templadas y subtropicales a pesar de tener un elevado potencial invasor.
Es un pequeño árbol espinoso que alcanza hasta los 10 m de altura con tronco en principio verde y luego agrietado y con las ramas nuevas y ramillas -zigzagueantes con el ángulo al nivel de las inserciones foliares- que se quedan verdes hasta volverse adultas. Las hojas son brutalmente bipinnadas con raquis muy corto -tan corto que los raquis secundarios parezcan sentados en las ramillas y la hoja sea más bien palmaticompuesta- y 1-3 pares de pinnas de raquis secundario muy largo -hasta 40cm- y algo comprimido, con numerosas pinnulas inconspicuas opuestas o alternas, mucronadas y con cortos pecíolos insertados lateral/superiormente en el raquis; el ápice del raquis primario y las estípulas foliares se transforman en 3 finas, pero robustas, espinas -una central más grande y patente-erecta, y las 2 otras laterales algo arqueadas y dirigidas hacía abajo- de 7 a 12 mm de largo. El conjunto de las ramillas, los raquis y las pinnulas son iregularmente cubiertos de pelos sencillos, cada vez más disperso con la edad. Los foliolos de las pinnas son caedizas y, entonces, el raquis secundario, más tiempo persistente, asume un papel fotosintético; después de la caída de este último solo quedan en las ramas/ramillas adultas las 3 espinas de la áxila foliar, luego únicamente la central (la correspondiente al ápice del raquis secundario), y al final ninguna de las 3; la rama conserva entonces solo la cicatriz foliar hasta que empiece a agrietarse como el tronco. Las flores son amarillas, con cáliz pentafido algo zigomorfo y con los sépalos reflejos cuando madura la flor, y con 5 pétalos libres arrugados, de uña peluda, algo desiguales, el superior más ancho y punteado de manchas de color teja y que se torna luego totalmente a este color -al igual que la faz interna de los 5 sépalos -, fragantes, de unos 20mm de diámetro, con un largo pedúnculo en grupos de 8 a 10. Hay 10 estambres libres, no exertos, peludos en sus bases, al igual que el pistilo. El fruto, indehiscente o tardía, parcial y unilateralmente dehiscente, bastante persistente en el árbol, es una legumbre coriácea/subleñosa de 4-10 cm de largo por 0,5 cm de anchura máxima, algo arqueada, largamente estrechada/apiculada en ambos extrémos, fina, irregular y longitudinalmente surcada, con claras constricciones inter-semillas, de color pardo al madurar. Sus semillas, que son poco numerosas (1-3) -aunque en la legumbre incipiente se llega a más de 10 que luego abortan-, lisas, son de forma oblonga-cuadrangular, más o menos comprimidas y de color castaño o verduzcas irregular y longitudinalmente manchadas de pardo.[2][3]
P. aculeata es una especie invasora en Australia, África tropical, Hawái, y otras islas del océano Pacífico.
Fue introducida en Australia como especie ornamental y para dar sombra en el año 1900. Con el tiempo se convirtió en una maleza importante, distribuida especialmente en la parte occidental, el norte y Queensland, en un área de aproximadamente 8000 km². Tiene el potencial de expandirse aún más en áreas tropicales semiáridas a subhúmedas de Australia. Forma densísimos matorrales, inaccesibles para el ganado y para la fauna salvaje. Los frutos flotan, y llegan a grandes distancias cuando se producen inundaciones.
Se están usando distintos métodos de control para reducir el tamaño de las poblaciones de esta especie en Australia. Entre ellos, el control biológico a través de insectos (tres especies de insectos se introdujeron a Australia con ese fin: los "escarabajos de la parkinsonia", Penthobruchus germaini y Mimosetes ulkei, cuyas larvas se alimentan de las semillas de parkinsonia, y el "gusano de la hoja de parkinsonia", Rhinacloa callicrates, que destruye tejidos fotosintéticos de la maleza). El fuego es otro método de control y es efectivo para plantas jóvenes; la remoción mecánica y los herbicidas también se están utilizando.
Parkinsonia aculeata ha sido reportada como planta hospedera de las mariposas Cyanophrys miserabilis, Eurema albula.[4][5]
Parkinsonia aculeata fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 375. 1753.[6]
Parkinsonia: nombre genérico otorgado en honor del botánico inglés John Parkinson (1567–1650).[9]
aculeata: epíteto latíno que significa "con espinas o aguijones".[10]
El espinillo, cina-cina, palo verde, retama, —entre otros nombres vernaculares— (Parkinsonia aculeata) es un árbol de la subfamilia Caesalpinioideae, dentro de la familia de las leguminosas. Es nativo del sudoeste de Estados Unidos (oeste de Tejas y sur de Arizona), México y Sudamérica (Argentina, Uruguay, Paraguay, Bolivia, Ecuador (tanto en la parte continental como en el archipiélago de Galápagos), Perú. Es una especie también ampliamente cultivada como ornamental en zonas templadas y subtropicales a pesar de tener un elevado potencial invasor.
Parkinsonia aculeata
L’Épine de Jérusalem (Parkinsonia aculeata) est une espèce d'arbre de la famille des Fabaceae.
Elle atteint 2 à 8 m de hauteur. Les feuilles et les tiges sont glabres. Le pétiole, aplati, est bordé par deux rangées de 25 à 30 folioles ovales minuscules; les folioles sont rapidement caduques par temps sec, laissant les pétioles verts et les branches pour la photosynthèse. Les branches possèdent des épines de 7 à 12 mm de long à chaque nœud. Les fleurs sont jaunes et odorantes, de 20 mm de diamètre, groupées par huit à dix au bout d'une longue tige élancée. Le fruit est une gousse, coriace, brun clair à maturité.
Elle est originaire du sud-ouest des États-Unis (ouest du Texas, sud de l'Arizona), nord-ouest du Mexique, des Caraïbes, d'Amérique du Sud jusqu'au nord de l'Argentine et des îles Galápagos[1].
P. aculeata est une espèce envahissante majeure en Australie, dans certaines parties de l'Afrique tropicale, Hawaï et d'autres îles de l'océan Pacifique telle que la Nouvelle-Calédonie. L’Épine de Jérusalem forme des fourrés denses, empêchant l'accès des cours d'eau aux humains, aux animaux indigènes et au bétail. Le gousses flottent et la plante se propage par la chute des gousses dans l'eau qui s'étalent en aval lors des inondations saisonnières.
Elle a été introduite en Australie comme arbre d'ornement et d'ombrage autour de 1900. Elle est maintenant une plante envahissante très répandue à travers l'Australie-Occidentale, le Territoire du Nord et le Queensland, couvrant environ 8 000 km2 et avec un potentiel de propagation à travers la plupart des zones tropicales semi-arides à subhumides en Australie.
Plusieurs méthodes de contrôle sont utilisés pour réduire la population existante et la propagation de P. aculeata en Australie. Trois insectes y ont été introduits pour la lutte biologique : les bruches du Parkinsonia : Penthobruchus germaini et Mimosestes ulkei, dont les larves mangent spécifiquement les graines de Parkinsonia et se révèlent être un outil de gestion utile, et la punaise des feuilles de Parkinsonia, Rhinacloa callicrate, qui détruit les tissus photosynthétiques mais n'a aucun impact sur les mauvaises herbes. Le feu est efficace pour détruire les jeunes arbres ; l'enlèvement mécanique et les herbicides sont également utilisés.
En Nouvelle-Calédonie, le Code de l'environnement de la Province Sud interdit l’introduction dans la nature de cette espèce ainsi que sa production, son transport, son utilisation, son colportage, sa cession, sa mise en vente, sa vente ou son achat[2].
Épines
Fleurs
Parkinsonia aculeata
L’Épine de Jérusalem (Parkinsonia aculeata) est une espèce d'arbre de la famille des Fabaceae.
Parkinsonia aculeata er en busk eller et lite tre i erteblomstfamilien.
Den blir 4–10 m høy. Noen trær har en godt utviklet stamme som er 1–1,5 m høy opp til de første greinene, og med en diameter på opptil 30 cm, men det er vanligere med lave greiner og flere stammer. Akselbladene er omdannet til parvise torner. Bladene er dobbelfinnete. Hovedbladstilken er redusert og 1–3 cm lang. Det er 1–3 par sidebladstilker som er 18–40 cm lange og har 25–60 par småblad. Planten er helt eller delvis løvfellende avhengig av klimaet.
Blomstene sitter 2–15 sammen i en 5–15 cm lang klase i bladhjørnene. Det er fem gule kronblad, og fanen har oransje flekker. Det er 10 frie pollenbærere som er 6–10 mm lange. Frukten er en 3,5–10 cm lang, lysebrun belg som er sammensnurpet mellom frøene. Den inneholder 1–5 mørkebrune frø som er 8–10 mm lange og 3–5 mm brede.
Parkinsonia aculeata dyrkes som en tornete hekkplante i eiendomsgrenser og som prydplante. Den er svært nøysom og tåler tørke, saltholdig jord og jord som er periodevis er mettet med vann. Veden brukes som brensel, og geiter eter blader og kvister.
Den opprinnelige utbredelsen er usikker, og allerede på 1700-tallet vokste arten i Mexico, Vestindia og Sør-Amerika. Noen forskere mener at de eneste naturlige voksestedene er periodevis oversvømte områder i sørlige USA, Mexico og Mellom-Amerika, mens andre mener at den også forekommer naturlig i Sør-Amerika.
Den produserer mange frø som blant annet spres med flomvann, og danner tette, ugjennomtrengelige kratt. Arten er forvillet i de fleste strøk med tropisk eller subtropisk klima, og betraktes som invasiv i blant annet Australia, Øst-Afrika, USA, Hellas og Italia.
Vekstform
Stammer
Blad og torner
Blomster
Belg og frø
Parkinsonia aculeata er en busk eller et lite tre i erteblomstfamilien.
Den blir 4–10 m høy. Noen trær har en godt utviklet stamme som er 1–1,5 m høy opp til de første greinene, og med en diameter på opptil 30 cm, men det er vanligere med lave greiner og flere stammer. Akselbladene er omdannet til parvise torner. Bladene er dobbelfinnete. Hovedbladstilken er redusert og 1–3 cm lang. Det er 1–3 par sidebladstilker som er 18–40 cm lange og har 25–60 par småblad. Planten er helt eller delvis løvfellende avhengig av klimaet.
Blomstene sitter 2–15 sammen i en 5–15 cm lang klase i bladhjørnene. Det er fem gule kronblad, og fanen har oransje flekker. Det er 10 frie pollenbærere som er 6–10 mm lange. Frukten er en 3,5–10 cm lang, lysebrun belg som er sammensnurpet mellom frøene. Den inneholder 1–5 mørkebrune frø som er 8–10 mm lange og 3–5 mm brede.
Parkinsonia aculeata dyrkes som en tornete hekkplante i eiendomsgrenser og som prydplante. Den er svært nøysom og tåler tørke, saltholdig jord og jord som er periodevis er mettet med vann. Veden brukes som brensel, og geiter eter blader og kvister.
Den opprinnelige utbredelsen er usikker, og allerede på 1700-tallet vokste arten i Mexico, Vestindia og Sør-Amerika. Noen forskere mener at de eneste naturlige voksestedene er periodevis oversvømte områder i sørlige USA, Mexico og Mellom-Amerika, mens andre mener at den også forekommer naturlig i Sør-Amerika.
Den produserer mange frø som blant annet spres med flomvann, og danner tette, ugjennomtrengelige kratt. Arten er forvillet i de fleste strøk med tropisk eller subtropisk klima, og betraktes som invasiv i blant annet Australia, Øst-Afrika, USA, Hellas og Italia.
Parkinsonia aculeata é uma espécie de árvore perene da família Fabaceae.[2] Os nomes comuns incluem palo verde, palo verde mexicano, Parkinsonia, e espinho de Jerusalém.
O nome do género Parkinsonia homenageia o botânico inglês John Parkinson (1567-1650), enquanto o nome latino da espécie, aculeata refere-se ao caule espinhoso desta planta.
Parkinsonia aculeata pode ser um arbusto espinhoso ou uma pequena árvore. Cresce de 2 a 8 m de altura, com uma altura máxima de 10 m. Palo verde pode ter caules simples ou múltiplos e muitos ramos com folhas pendentes. As folhas e caules são sem pêlos. As folhas são alternadas e penadas (15 a 20 cm de comprimento). O pecíolo achatado é delimitado por duas fileiras de 25 a 30 minúsculos folhetos ovais; os folhetos ficam decíduos no tempo seco (e durante o inverno em algumas áreas) deixando os pecíolos e galhos verdes para fotossintetizar.
Nos ramos crescem espinhos agudos duplos ou triplos de 7 a 12 mm de comprimento nas axilas das folhas. As flores são amarelo-alaranjadas e perfumadas, de 20 mm de diâmetro, crescendo a partir de um talo longo e fino em grupos de oito a dez. Elas têm cinco sépalas e cinco pétalas, quatro delas mais claras e romboides ovadas, a quinta alongada, com manchas amarelas e roxas mais escuras na base. O período de floração (no hemisfério norte) são os meses do meio da primavera (março e abril ou setembro e outubro). As flores são polinizadas por abelhas. O fruto é uma vagem, com aparência de couro, castanho claro quando maduro.
P. aculeata é uma espécie invasora importante na Austrália, pois é listada como uma erva daninha de importância nacional e é classificada como a pior erva daninha da Austrália. É também um grande problema em partes da África tropical, Havaí e outras ilhas do Oceano Pacífico.
Foi introduzido na Austrália como uma árvore ornamental e para sombra por volta de 1900. Atualmente, é uma erva daninha disseminada pela Austrália Ocidental, o Território do Norte e Queensland, cobrindo cerca de 8 000 km2 (3 100 sq mi) de terra, e tem o potencial de se espalhar através da maior parte da área tropical semi-árida para subúmida na Austrália.
Forma densas moitas, impedindo o acesso de humanos, animais nativos e gado aos cursos de água. Os frutos flutuam, e a planta se espalha lançando vagens na água, ou vagens são lavadas a jusante por inundações sazonais. Sem a escarificação recebida pela queda nos leitos dos riachos, as sementes demoram a germinar.
No ecossistema da Caatinga brasileira, seu caráter invasor também tem sido percebido pelos pesquisadores.[3]
Vários métodos de controle são usados para reduzir a população existente e a propagação de P. aculeata na Austrália. Três insetos foram introduzidos na Austrália para controle biológico; os gorgulhos do parkinsonia, Penthobruchus germaini e Mimosestes ulkei, ambos têm larvas que comem especificamente as sementes das vagens de parkinsonia e estão provando ser uma ferramenta de manejo útil, e o inseto da parkinsonia, Rhinocloa callicrates, que destrói os tecidos fotossintéticos, mas tem pouco impacto na planta. O fogo é eficaz para árvores jovens; remoção mecânica e herbicidas também são usados.
P. aculeata é nativo dos Desertos de Sonora e Chihuahan, no sudoeste dos Estados Unidos (oeste do Texas, sul do Novo México, sul do Arizona), e do norte do México (Sonora e Chihuahua), bem como das Ilhas Galápagos. Sua escala nativa se expandiu ao longo das últimas décadas para o Edwards Plateau e Central Texas. Foi movido por humanos para o Caribe, para o norte da Argentina, nordeste brasileiro e para o Havaí. Foi introduzido na Europa e é difundido na Austrália.[1] Esta espécie não se estabelece em áreas onde o tempo desce abaixo de -6,6 *C. Ele se expandiu para o sul da Califórnia até o norte do condado de San Bernardino.
A Parkinsonia aculeata tem alta tolerância à seca, simplesmente alcançando menor estatura. Em ambientes úmidos e ricos em húmus, ela se torna uma árvore de sombra mais alta e espalhada. Esta planta prefere uma exposição completa ao sol, mas pode crescer em uma ampla gama de solos secos (dunas de areia, argila, solos alcalinos e calcários, etc.), a uma altitude de 0-1500 metros acima do nível do mar.
Arbusto de Parkinsonia aculeata
Folhetos de Parkinsonia aculeata
Folhetos de Parkinsonia aculeata
Espinhos, ligado, parkinsonia, aculeata
Planta de Parkinsonia aculeata
Flores de Parkinsonia aculeata
Parkinsonia aculeata é uma espécie de árvore perene da família Fabaceae. Os nomes comuns incluem palo verde, palo verde mexicano, Parkinsonia, e espinho de Jerusalém.
Kim tước chi (danh pháp hai phần: Parkinsonia aculeata) là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên.[2]
Bài viết về tông thực vật Caesalpinieae này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Kim tước chi (danh pháp hai phần: Parkinsonia aculeata) là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên.
扁轴木（学名：Parkinsonia aculeata）是豆科扁轴木属的植物。分布于世界热带以及中国大陆的海南等地，目前已由人工引种栽培。
巴金生豆（中国种子植物科属辞典）
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
.jpg)
.jpg)
