nomes no trilho de navegação
Tamañu de porción Enerxía 244 kcal 1020 kJCarbohidratos 63.88 g • Zucres 38.13 g • Fibra alimentaria 7.1 gGrases 0.38 gProteínes 2.18 gRetinol (vit. A) 39 μg (4%)Tiamina (vit. B1) 0.051 mg (4%)Riboflavina (vit. B2) 0.186 mg (12%)Niacina (vit. B3) 1.882 mg (13%)Vitamina B6 0.205 mg (16%)Vitamina C 0.6 mg (1%)Vitamina E 0.43 mg (3%)Vitamina K 59.5 μg (57%)Calciu 43 mg (4%)Fierro 0.93 mg (7%)Magnesiu 41 mg (11%)Fósforu 69 mg (10%)Potasiu 732 mg (16%)Sodiu 2 mg (0%)Cinc 0.44 mg (4%) % de la cantidá diaria encamentada p'adultos. Fonte: Cirueles, seques na base de datos de nutrientes del USDA.[editar datos en Wikidata] La nisal, cirolal o cirolal (Prunus domestica) y les sos múltiples variedaes/cultivares, ye una especie de pequeñu árbol perteneciente a la familia de les rosácees. La especie ye orixinaria del Cáucasu, Anatolia y Persia y ye llargamente cultivada en tolos países templaos. ye un árbol pequeñu qu'algama los 6 metros d'altura, ensin espines. Tien fueyes pequeñes, ovalaes, dentaes y con llargos peciolos. Les flores son pedunculaes y blanques apaeciendo enantes que les fueyes. El frutu ye una drupa que varía de tamañu y color, magar que davezu ye moráu. El nome del so frutu ye'l nisu.
Árbol d'hasta 7 m, caducifoliu y inerme con ramillas glabrescentes, polo xeneral acolorataes y brilloses. Les fueyes, de 4-8(10) por 1,7-3,5(4) cm, son obovaes, elíptiques o ováu-llanceolaes, acuminaes, crenaes o serruchaes, de fexe glabra, y viesu más o menos pubescente nos nervios; el peciolu de 1-2,5 cm, ye glabrescente; les estípules, caduques, son linear-llanceolaes con dientes glandulíferos. Les flores son solitaries o geminaes, raramente en fascículos de 3-5 con pedicelos de 8-15 mm, glabros o pubescentes. El receptáculu tien 4-5 mm y ye amotáu, glabro o pubescente. El mota tien sépalos de 4-5 mm, reflexos, ováu-oblongos, denticulaos, obtusos, glabros o pubescentes, y los pétalos de la corola miden de 8-13(15) mm y son obovaos, emarginaos, blancos o blancu-verdosos. L'ovariu ye glabro y el frutu ye una drupa monocarpelar de (3)4-5(6) cm, elipsoidal o daqué globosa, glabra, de color negru azuláu, púrpura foscu, acoloratáu, amarellentáu, verdosu, etc., con pruina; el mesocarpo ye comestible y de sabor duce; el endocarpu, esclerificáu, ye ovoide o elipsoidal, rugoso o puntiáu, aquilláu y xuntáu al mesocarpo.[1]
El so frutu (la ciruela) magar puede consumise fresca suelse consumir mayormente desecada (lo que se conoz como ciruela pasa).
Ye una especie frutal cultivada dende antiguu. Hai dos grandes grupos de variedaes cultivaes de cirolares. Les denominaes europees (Prunus domestica) y les asiátiques (Prunus salicina). Na actualidá son les variedaes asiátiques les que más se cultiven, unu de los motivos ye la menor necesidá de fríu ivernizo d'estes variedaes polo cual puede cultivase en zones menos fríes y son más precoces.
Dalgunes de les variedaes europees son : Claudia, Agen, Fellemberg, Stanley, President, etc. Ente'l xaponeses : Rede Beaut, Santa Rosa, Angeleno, Laroda etc.
N'España, según el Ministeriu de Mediu Ambiente y Mediu Rural y Marín, en 2006 había 20.520 hai de cirolares. Les principales provincies productores son Murcia con 4.322 hai, Badayoz con 4.050 hai y Valencia con 2.853 hai.
Prunus domestica describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 475, nel añu 1753.[2]
Prunus adenopoda describióse por Koord. & Valeton y espublizóse en Bull. Inst. Bot. Buitenzorg Non. 2, 10 (1899).[3]
Prunus: nome xenéricu que provién d'un antiguu nome griegu (προύνη), y depués llatín (prūnus, i) de la cirolar. Yá emplegáu por, ente otros, Virxiliu (Xeórxiques, 2, 34) y Pliniu'l Vieyu (Historia naturalis,13, XIX, 64)[4][5]
domestica: epítetu llatín que significa "cultivada"[6]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. La nisal, cirolal o cirolal (Prunus domestica) y les sos múltiples variedaes/cultivares, ye una especie de pequeñu árbol perteneciente a la familia de les rosácees. La especie ye orixinaria del Cáucasu, Anatolia y Persia y ye llargamente cultivada en tolos países templaos. ye un árbol pequeñu qu'algama los 6 metros d'altura, ensin espines. Tien fueyes pequeñes, ovalaes, dentaes y con llargos peciolos. Les flores son pedunculaes y blanques apaeciendo enantes que les fueyes. El frutu ye una drupa que varía de tamañu y color, magar que davezu ye moráu. El nome del so frutu ye'l nisu.
Adi gavalı (lat. Prunus domestica) — gülçiçəyikimilər fəsiləsinin gavalı cinsinə aid bitki növü.
Gavalını tərkibində müxtəlif orqanik turşular, karbohidratlar, 9-16% şikər, pektin (2% qədər), mineral maddələr, C,B vitamini, karotin, azot birləşmələri və rəngləyici maddələr vardır.
B vitaminlərinin, eləcə də C və PP vitaminlərinin bolluğu ilə məşhurdur.
Orta əsr müəllifləri gavalının müalicəvi xüsusiyyətlərindən misallar gətirirlər. Məhəmməd Mömin yazır ki, gavalı qızdırmada, şiddətli titrəmə və baş ağrısında xeyirlidir. 460 q gavalını 0,7 suda qaynadaraq yaxşı işlətmə dərmanı əldə edirlər. Gavalı qurdqovucu təsirə malikdir. Ağızı yaxalamaq üçün yemiş həlimi, gavalının yarpaq və kökündən hazırlanan dərman angina və badamcıq şişi zamanı xeyirlidir və damağı möhkəmlədir. Gavalını yaxşı həzm etmək üçün, onu qızılgül ləçəklərindən bişirilmiş mürəbbə ilə yemək lazımdır. İbn Sina qeyd edir ki, gavalı əzilib, dəri üzərindəki yara və dəmrova çəkilsə, fayda vermiş olar. Gavalı yarpaqlarının həlimi ilə ağızı yaxalasanız, boğazdakı iltihab dilçəyə və badamğıca gəlib çıxa bilməz. Gavalı kitrəsindən hazırlanan mərhəm gözün nurunu möhkəmlədir. Şirin gavalı ödü qovur. Gavalı kitrəsini su ilə qatıb içilsə sidik kisəsindəki daşları parçalayır.
Tibet həkimləri gavalını ürək, qara ciyər və ələş xəstəliklərində məsləhət görürlər. Hindistan və Seylonda gavalı tumları sidik kisəsi və boyrəklərdəki daşları parçalamaq üçün tətbiq olunurdu. Başqa dərmanlarla qarışdırıb, onu ilan sancmasına qarşı istidifadə edirdilər. Yara və xoraların üzərinə gavalının təzə, yaxud quru pörtlədilmiş yarpaqlarını və yaxud da ki sirkədə qaynadılmış yarpaqların həlimini qoyurlar.
Daha çox müalicəvi effekti qara gavalı verir, hansı ki, qəbz vaxtı məsləhət görülür. Orqanizmdən suyu və xorək duzunu çıxartmağa qadir olan kalium duzunun mövcudluğu qara gavalını qan təzyiqi və böyrək xəstəlikləri üçün tətbiq edilməsi buna imkan verir. Qara gavalı orqanizmdən xolesterini çıxarır, oteroskleroz və öd kisəsi xəstəliklərində faydalıdır.
Gavalı həm də karbohidratların mübadiləsini normalaşdırır, həyəcanı aradan qaldırır, diqqəti gücləndirir, uzunmüddətli stresi aadan qaldırır, əlavə çəki ilə mübarizədə faydalıdır. Amma şəkərli diabet xəsətlərinə gavalı yeməsi tövsiyə edilmir.
Adi gavalı (lat. Prunus domestica) — gülçiçəyikimilər fəsiləsinin gavalı cinsinə aid bitki növü.
La prunera (Prunus domestica) és un arbre conreat principalment pel seu fruit, la pruna. Pertany a la família Rosaceae i al gènere Prunus. L'espècie Prunus domestica té el seu origen en el Caucas, Anatòlia i Pèrsia i es considera com l'espècie europea. També hi ha espècies conreades americanes i asiàtiques.
Es tracta d'un arbre caducifoli que pot arribar als 10 metres d'alçària però normalment es queda en 5 o 6 metres. El tronc és d'escorça bruna i blavosa brillant llis o esquerdat. Fulles oblongues serrades, finament piloses. Flors blanques i solitàries amb molts estams i anteres bilobulades. Fruit en drupa de color groc, vermell o violaci i recobert d'una cera blanquinosa. La llavor resta dins del pinyol o endocarpi.
És el més rústic dels fruiters i el que es pot conrear més al nord o a més altitud, no tant les espècies japoneses. Suporta millor que els altres arbres fruiters els sòls pesants o massa humits. Les feines de conreu són les habituals en tots els fruiters: llaurar, adobar, regar, si és el cas, desherbar, esporgar, fer l'aclarida de fruits i la collita. En l'agricultura, a més de productors de fruits també es fan servir diverses espècies o varietats de pruneres (Prunera de Sant Julià, dames, mirabolà, mariana ) per a empelt-hi altres fruiters com l'ametller, l'albercoquer, presseguer o la mateixa prunera. Sobretot es fa servir perquè els arbres aguantin terrenys massa pesants o humits que podrien podrir les arrels.
La prunera (Prunus domestica) és un arbre conreat principalment pel seu fruit, la pruna. Pertany a la família Rosaceae i al gènere Prunus. L'espècie Prunus domestica té el seu origen en el Caucas, Anatòlia i Pèrsia i es considera com l'espècie europea. També hi ha espècies conreades americanes i asiàtiques.
Slivoň švestka nebo švestka domácí (Prunus domestica) je známý strom z rodu slivoň (Prunus) a čeledi růžovitých. Plodem slivoně švestky je švestka (v Čechách místy nářečně slíva, na Moravě kadlátka/karlátka/kadlátko nebo trnka, ve Slezsku slíva/slivka aj.[2]). Je to peckovice modré až fialové barvy, mírně nasládlé chuti. Plody se konzumují syrové, konzervované mražením nebo kompotované, vyrábějí se z nich povidla, plní se jimi ovocné knedlíky, buchty i koláče, suší se nebo se z nich po zkvašení destilací vyrábí slivovice.
Ve střední Evropě má pěstování švestky domácí, stromovité dřeviny nižšího vzrůstu, dlouhou tradici. Švestka bývá součástí ovocných sadů. Snadno se množí vegetativně, výmladky. Je spíše teplomilná a daří se jí v mírném podnebí. Je známo mnoho různých šlechtěných forem domácí švestky. Většinou se jedná o odrůdy krajového významu. Mezi ně patří i šlapanická švestka.[3]
Jedná se o strom nebo keř, který je až 10 m vysoký. Korunu má obvykle vejcovitou a bohatě větvenou.[4]
Kmen má hnědošedou, matnou borku, která je podélně mírně rozpraskaná.[4] Letorosty jsou chlupaté až olysalé. Mladé jsou zelené a ze začátku mírně chlupaté. Starší větévky jsou lysé a mají fialově hnědou až černohnědou barvu. Někdy mají též kolce.[5]
Pupeny většinou nabývají kuželovitého tvaru, jsou špičaté, jejich šupiny mají tmavohnědou až fialově hnědou barvu.[4]
Listy rostou střídavě nebo nahloučené na brachyblastech. Čepel je obvejčitá až podlouhle vejčitá či dokonce eliptická.[5] Její délka se pohybuje v rozmezí 2 – 10 cm, nejčastěji je však rozmezí 4 – 8 cm. Šířka čepele je 1,5 – 5 cm. Vrchol je často tupě špičatý až tupý, na bázi je klínovitě zúžený a okraje jsou jemně vroubené nebo pilovitě zubaté. Svrchní strana je šedozelená až tmavozelená, lysá či slabě chlupatá. Na spodní straně je světlejší a krátce chlupatá až olysalá. Řapík je 1 – 2 cm dlouhý a s 1 až 2 žlázkami nebo výjimečně bez nich.[4]
Květ obvykle vyrůstá po 1 až 3, nejčastěji však po 2, jsou zelenavé a v průměru měří 1,5 - 2,5 cm. Vykvétají ve stejnou dobu, kdy raší listy. Květní stopka je dost krátká, 0,5 – 1,5 až 2 cm dlouhá. Kališní lístky jsou 2,5 – 5mm dlouhé, vejčité a slabě chlupaté. Korunní lístky jsou obvejčité až eliptické s délkou od 7 do 15mm, široké 3 – 8mm a krátce nehetnaté.[4] Doba kvetení je od dubna do května.[5]
Plod je většinou podlouhlý až široce vejcovitý, někdy i elipsoidní a výjimečně nabývá kulovitého tvaru, 2 – 5 cm dlouhý. Barva je tmavomodrá, fialovomodrá až modročerná či načervenalá. Má výraznou aromatickou vůni, je objemný s podélnou rýhou, dužnatý a šťavnatý.[4]
Pecka je elipsovitá, na vrcholu špičatá, na bázi zaoblená a bočně zploštělá. Má hnědou až červenohnědou barvu.[4]
Slivoň domácí je pěstován v sadech a zahradách v celé ČR. V teplejších oblastech v nadmořské výšce mezi 300 – 500 m, s ročními srážkami okolo 500 – 700mm/ročně a na nepříliš živinami bohatých a středně těžkých půdách plodí nejvíce. Špatně snáší jarní mrazy, naproti tomu zimní mrazy jí nevadí. Na křovinatých svazích, v okolí sadů a v příkopech často zplaňují. Plané rostliny nedosahují vysokého věku. Nalézáme je v pohraničí jako zbytky kultury. Nejlepší švestky na našem území jsou pěstovány na jižní Moravě ve Vizovických vrších a v Čechách v Železných horách. Pěstování slivoní stěžují virové choroby, hlavně šarka, která je velmi rozšířená. Způsobuje deformaci a následné opadávání listů a plodů.[4]
Švestky jsou velmi oblíbené ovoce nejen u nás, ale také v zemích bývalé Jugoslávie, jsou důležitým prvkem hospodářství a vývozu.[4] Používá se v potravinářském a konzervárenském průmyslu. Vyrábí se kompoty, povidla, sušené švestky, aj. Vyzrále až přezrále plody se nechají zkvasit a používají se k výrobě destilátů (slivovice). Jsou velmi oblíbené v kuchyni, plní se jimi ovocné knedlíky, povidly se plní buchty i koláče. Dřevo švestky se v nábytkářství používá jen zřídka, spíše se využívá pro výrobu drobných předmětů.
Plody obsahují 78% (přezrálé) až 87% (nezralé) vody, 7% až 14% cukru (invertní cukr 6%, sacharosa 4,8%). Švestky také obsahují organické kyseliny (např. jablečná), třísloviny, dusíkaté látky, minerální látky (sodík, draslík, fosfor, vápník, hořčík, železo) a vitamíny (provitamín A 0,21 mg/%, B1 0,14 mg/%, B2 0,03 mg/% a C 5 – 10 mg/%).[6]
Je pravděpodobně hybridního původu. Většina autorů říká, že švestka je kříženec druhů slivoň třešňová (P. cerasifera) a slivoň trnka (P.spinosa). Tuto teorii experimentálně podpořil sovětský vědec V. K. Rybin.[6] Část autorů však tvrdí, že vznikla zkřížením jihoevropského druhu P. coccomilla a P.spinosa.[4] Trnka obecná (Prunus spinosa) je v České republice původní. Slivoň třešňová pochází ze Střední Asie, Íránu a roste na Kavkazu. U nás se pěstuje pro plody zvané myrobalány (marabulány).[3]
Švestka pochází z Kavkazu, odkud se pak rozšířila do celého světa. Lidé jí při rozšiřování pomáhali přenášením odkopků a slivoň se stala často pěstovanou rostlinou. Jedny z nejstarších pecek našly archeologové už v předhistorických sídlištích a ve vykopávkách z doby Římské říše. Původní švestky měly drobnější plody, které se spíše podobaly dnešním trnkám. Na naše území se švestka dostala již v 5. st. se Slovanskými kmeny.[6]
Slivoň švestka (Prunus domestica) je dle botaniky a pomologie dělena do tří poddruhů, které se ještě dělí na další skupiny, a ty jsou hodnocené jako konvariety. Lze nalézt i odlišné přístupy.
V některých částech USA (1913) jsou švestky rozmnožovány z výhonů (výmladků) rostoucích u paty starých stromů. Toto může být provedeno jen v případě odrůd pěstováných na jejich vlastních kořenech, jinak vegetativně rozmnožené dřeviny nebudou stejného kultivaru jako strom který je úmyslem rozmnožit. Tato metoda je tedy levná, ale to není příliš používaná. Švestky jsou obecně rozmnožovány buď roubováním nebo očkováním. Podnož může být vypěstována ze semena sadařem nebo jednoletá podnož může být zakoupena od dovozce.
Obecně používanou metodou je roubovat na jednoletou podnož. Roubování starých švestek je používáno velmi málo. Bývá používáno v některých případech pro obnovu koruny stromů které byly poškozené. Švestky rozmnožované očkováním jsou jednoleté stromy na podnoži. Kořeny a vrcholy jsou zakráceny a stromy prodány na jaře. Důkladná kultivace je vhodná během období když je provedeno očkování v srpnu. Pupen zůstává spící do následujícího jara, když růst začíná a vrchol podnože by měl být odříznut těsně nad pupenem. Strom může být vydobyt následující rok a prodaný jako jednoletý strom (špičák) nebo může být zapěstován na korunku a prodán jako dvouletý strom.
Švestky jsou úspěšně pěstovány na řadě různých podnoží. V Nové Anglii a Severoatlantických Státech je za nejvhodnější podnož považován myrobalán, ačkoli některé z japonských švestek jsou očkovány na broskev, zvláště v písečné půdě, a některý z domácích druhů jsou štěpovány na americké podnože. Někteří školkaři dávají přednost podnoži St. Julien, která je však dosti drahá. Myrobalánové podnože jsou používány téměř výlučně, protože stromy rostlé na této podnoži jsou ve 2. roku věku větší než stromy na jiných podnožích. Další výhodou je, že podnože jsou levné a mají dobrou afinitu s téměř všemi odrůdami dováženými ve velkém z Francie. Nevýhodou myrobalánu je, že v chladnějších oblastech mohou kořeny namrzat.
Dříve byla podnož St.Julien používána častěji než myrobalán a někteří pěstitelé tvrdí že je mnohem lepší podnož než jakákoliv jiná pro křížence. To je založeno na víře, že stromy déle žijí, jsou více otužilé. Nevýhodou je že jsou drahé, těžko dostupné, a podnože jsou napadány houbovitými chorobami. Broskvové podnože lépe snášejí horko a sucho a mají dobrou afinitu s kultivary Prunus salicina ale broskvové podnože jsou někdy napadány škůdci.
V USA byla velkou měrou jako podnož používána Mariannina švestka. Je údajně křížencem mezi myrobalánem a původní chickasawskou švestkou a bývá rozmnožovánarouby. V chladnějších částech USA jsou nejvhodnější původní švestky. Nevýhodou této podnože je drahé osivo a dost špatně srůstají s odrůdami.
V ČR je nejpoužívanější podnoží pro slivoně myrobalán. Myrobalán je velmi různorodý ve vlastnostech, a má různý vliv na naštěpované odrůdy, takže způsobuje různě intenzivní růst naštěpovaných odrůd a rozdílný nástup do plodnosti, plodnost stromů atp. Má také různou afinitu. Je však značně přizpůsobivý půdním podmínkám. Většina ušlechtilých odrůd slivoní s myrobalánem dobře srůstá. Také je používána Wangenheimova švestka a její kříženci. Často používanou vegetativně množenou podnoží je MY-KL-A - červenolistý myrobalán. Kříženec mezi Prunus cerasifera a P. cerasifera 'Atropurpurea'. Podnož je snadno množitelná ze zelených i dřevitých řízků.
Slivoně prospívají na různorodých půdách, hlavní je, aby půda byla dost propustná. Kříženci P. d. insititia rostou na bohatých jílovitých hlínách, a kultivary Prunus salicina rostou dobře na půdách vhodných pro broskve nebo písčito štěrkové hlíně. Na tichomořském pobřeží, švestky rostou na různých půdách, v mnoha případech plody rostou pod závlahou, čímž výrobce může ovládat vlhkost půdy.[7]
Zvlněný terén je považován za lepší než rovná půda pro pěstování švestek, kvůli lepšímu odvodnění a průtoku vzduchu. Severní svahy bezpochyby snižují riziko poškození pozdními mrazíky, alespoň do určité míry. Někteří pěstitelé švestek ovšem preferují jihovýchodní svahy , a to zejména v regionu, kde pozdní mrazy nejsou závažným problémem.[7]
V minulosti tam byla tendence vysazovat slivoně příliš blízko u sebe. V současné době je tendence k širšímu výsadbě. Od 12-20 stop od sebe . Stromy jakéhokoliv volně rostoucí odrůdy by měly být stanoveny na druhé vzdálenosti.[7]
Je vždy vhodné zasadit ty odrůdy, které mají být sklizeny jako první, v části sadu nejdále od převládajícího větru, a ty, které mají být sklizeny jako poslední na straně sadu, odkud vítr vane. Cílem je, aby se zabránilo, pokud je to možné, šíření spór moniliózy. Tyto spory přirozeně napadají zralé ovoce dříve, a stojí lií taková dřevina na návětrné straně, bude pak stálým zdrojem infekce do celého sadu.[7]
Mnoho odrůd švestek je cizosprašných, jsou sterilní, pokud jsou opylovány vlastním pylem, netvoří pak tedy ovoce. Z tohoto důvodu je nutné vysadit u sebe dvě odrůdy, které kvetou ve stejném období. Dobrý způsob, jak zajistit opylení je zasadit tři řádky jedné odrůdy, pak tři řady další odrůdy, a tak dále střídavě.[7]
V nejlepších švestkových sadech jsou obvykle v meziřadí pěstovány další plodiny. Agrotechnika tak obvykle sestává z mělké orbě na jaře, následuje pěstování plodin v meziřadí až do konce července a srpna, kdy je zaseto zelené hnojení. Může být použit jetel, vikev, sója, oves nebo ječmen, nebo jejich směsi s tuřínem a řepkou, v závislosti na umístění. Nejvhodnější jsou luštěniny, protože přidávají dusík a humus do půdy. V některých lokalitách může být nezbytné pěstování zeleného hnojení až do srpna, protože švestky mají velkou spotřebu vody, je často velmi důležitým faktorem růstu.[7]
Rozsah řezu slivoní se liší podle odrůdy. Odrůdy slivoní druhu slivoň švestka (Prunus domestica) přirozeně dělají dobré koruny s malými úpravami prořezáváním, a je třeba jen toho, aby se občas větev odstranila, či aby se vrchol koruny prosvětlil, protože příliš zhoustnul. Mnoho z původních švestek tvoří stromy, které jsou s křivými kmeny, nepravidelné a nevzhledné, nebo které mají husté, trnité koruny, které tvoří sběr plodů velmi obtížným. Tyto chyby v růstu musí být opraveny řezem. Nicméně, mnoho pěstitelů je toho názoru, že původní druhy švestek by neměly být řezány tak silně jako jabloně. Na druhé straně bylo zjištěno, že je nutné prořezávat některé odrůd švestek velmi silně. Ve skutečnosti, někteří pěstitelé doporučují zmlazování, kvůli tomu, že slivoně mají tendenci dělat dlouhé výhony každý rok. Je velmi důležité mít na paměti, že ti pěstitelé, kteří se začínají silně prořezávat, musí v tomto způsobu údržby pokračovat důsledně. A někteří pěstitelé věří, že ti, kteří prořezávají málo, mohou použít i jiné prostředky ke kontrole růstu a zajistit stejné výsledky. Raná plodnost je sama o sobě jedním ze způsobů kontroly růstu.[7]
Dvě metody zahradnických úprav slivoní jsou běžné. Jednou z nich je, aby korunu tvořil terminál se čtyřmi nebo pěti kosterními větvemi vycházejícími z něj. Terminální výhon je kontrolován řezem po dosažení určité výšky. Tato metoda je často používána pro Prunus domestica i odrůdy Prunus insititia. Druhý způsob , který je často používán pro odrůdy Prunus triflora, je vytvoření kotlovité koruny odstraněním terminálu a vytvořením koruny ze čtyř kosterních větví. Takto tvoří dřevina tvar vázy, nebo něco jako obrácený deštník. Větve by měly být 4-6 palce od sebe na kmeni, aby se zabránilo vylomení. Stromy mají obvykle korunu asi 2 metry od země. [7]
Následný řez se skládá z odstranění větví, které překračují vhodnou délku. Až stromy začínají rodit, méně prořezávání vede k časné plodnosti.[7]
Slivoně mají poměrně hluboké kořeny, a vzhledem k této skutečnosti nevyžadují příliš přihnojování. Slivoně nevyčerpají nijak úrodnost půdy, a je známo, že někteří pěstitelé tvrdí, že půda ve švestkových sadech je poměrně úrodná.[7]
Aby bylo možné vyrobit prvotřídní ovoce, je obvykle nutné probírat plody slivoní. Slivoň často nasadí dvakrát až desetkrát více plodů, než co může dozrát. To platí zejména pro některé z japonských a původních druhů švestek. V některých lokalitách se probírka plodů švestek již stala zvykem. V jiných lokalitách to ale naproti tomu velmi zanedbávají. Probírka plodů by měla být provedena okamžitě na začátku léta, často v červnu. Žádná švestka, která by mohla přijít do styku s jinou by neměla být ponechána. Někteří pěstitelé tvrdí, že probírka plodů by měla plody držet 6-9 palců od sebe na větvích. Nejlepší způsob je ruční práce. Tato metoda je ovšem poněkud drahá, ale pěstitelé, kteří ji praktikují zjišťují, že kvalita ovoce zajistí pokrytí více než nákladů za provedení operace. [7]
Švestka obvykle zdaleka není tak dlouhověká jako jablko nebo hrušeň, a z tohoto důvodu nenabízí tak velké možnosti rekonstrukce starých stromů, jako jsou uvedené druhy. Z tohoto důvodu jsou i poměrně málokdy renovovány zanedbané švestkové sady. Když je švestkový sad zanedbán po řadu let, výnos klesá tak rychle, že se obecně doporučuje vysadit nové stromy, spíše než pokoušet zachránit starý ovocný sad.[7]
Švestky musí být sklizeny několik dní před tím, než jsou dokonale zralé, a čím větší je vzdálenost na kterou mají být odeslány, tím nezralejší musí být sklizeny. Švestky, pokud plně dozrají na stromě, jsou mnohem náchylnější k napadení moniliózou, než když jsou sklizeny nezralé. Mnoho odrůd druhu Prunus triflora lze sklidit 6-10 dnů před tím než plody zcela dozrají, a mohou rozvíjet barvu a chuť po sklizni. Odrůdy Prunus domestica mohou dozrát na stromech, dokud nejsou dobře zbarvené, ale musí se sklidit pevné. Neexistuje žádná vyhovující mechanické zařízení pro sběr švestek, a práce musí být provedena ručně. Stopky by měly být ponechány na švestkách, protože při jejich odstranění je poškozena pokožka a ovoce může předčasné hnít. [7]
V mnoha případech je balení švestek, ve kterém je ovoce prodáváno, také tou nádobou do které se sklízí. Pěstitelé kteří třídí své švestky před odesláním si tak mohou zajistit lepší cenu. V některých západních státech USA jsou švestky pečlivě tříděny před expedicí.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu slivoň švestka ve Wikimedia Commons
Slivoň švestka nebo švestka domácí (Prunus domestica) je známý strom z rodu slivoň (Prunus) a čeledi růžovitých. Plodem slivoně švestky je švestka (v Čechách místy nářečně slíva, na Moravě kadlátka/karlátka/kadlátko nebo trnka, ve Slezsku slíva/slivka aj.). Je to peckovice modré až fialové barvy, mírně nasládlé chuti. Plody se konzumují syrové, konzervované mražením nebo kompotované, vyrábějí se z nich povidla, plní se jimi ovocné knedlíky, buchty i koláče, suší se nebo se z nich po zkvašení destilací vyrábí slivovice.
Ve střední Evropě má pěstování švestky domácí, stromovité dřeviny nižšího vzrůstu, dlouhou tradici. Švestka bývá součástí ovocných sadů. Snadno se množí vegetativně, výmladky. Je spíše teplomilná a daří se jí v mírném podnebí. Je známo mnoho různých šlechtěných forem domácí švestky. Většinou se jedná o odrůdy krajového významu. Mezi ně patří i šlapanická švestka.
Blomme (Prunus domestica) er et lille træ med søde, 20-50 mm store, hængende frugter, der er røde, gule, grønne eller blå. Blomme ligner Mirabel, men bladene er matte, over 4 cm lange og mere eller mindre hårede.
Blomme er et lille, løvfældende træ med en åben og stivgrenet vækstform. Stammen er kort, og grenene er opstigende og grove. Der findes i reglen ikke torne på selve træet, men af og til på "mirabelle"-vildskud. Barken er først rødbrun (lyssiden) og grøn (skyggesiden). Senere bliver den gråbrun og lidt stribet, og til sidst er den mørkegrå og opsprækkende med smalle furer.
Knopperne sidder spredt på ophovnede bladfæster. De er små og kegleformede med brune skæl. Blomsterknopperne sidder flere sammen på rynkede kortskud. Bladene er elliptiske til omvendt ægformede med fint rundtakket rand. Oversiden er mørkegrøn og lidt rynket. Undersiden er lysegrøn og gråfiltet. Træet blomstrer i maj. Blomsterne er hvide med svag duft. Frugterne er ovale til helt runde og blåsorte eller grønlige med et lyst vokslag. Frøene spirer villigt efter et år i jorden.
Rodnettet stammer fra grundstammen. Den kan enten være "Mirabelle" (så er det højtliggende og groft) eller Kræge (så er det mere dybtgående og svagere). Rodskud ses ofte, især efter hård beskæring. Kun få sorter er selvbestøvende.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 10 x 6 m (30 x 20 cm/år).
Blomme er et krydsningsprodukt, men alle stamformerne findes i Kaukasus-bjergene. Her gror de på næringsrig, kalkholdig og veldrænet bund.
Blomme er almindeligt dyrket i Danmark.
Blommesorterne falder i to grupper: de aflange, hvor frugtkødet slipper stenen, og de kuglerunde, hvor det hænger fast. De sidste kaldes også for "Reine-Claude blommer".
Blomme (Prunus domestica) er et lille træ med søde, 20-50 mm store, hængende frugter, der er røde, gule, grønne eller blå. Blomme ligner Mirabel, men bladene er matte, over 4 cm lange og mere eller mindre hårede.
Die Pflaume oder Kultur-Pflaume (Prunus domestica) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Prunus in der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Sie wird als natürlich entstandener Artbastard von Schlehe (Prunus spinosa, tetraploid, 2n=32) und Kirschpflaume, (Prunus cerasifera, diploid, 2n=16) angesehen und ist damit ein allohexaploider Additionsbastard.[1]
Die Pflaume ist ein oft sparrig wachsender Strauch oder Baum, der Wuchshöhen bis 6 (selten bis 10) Meter erreicht. Die Rinde ist graubraun und beinahe glatt. Junge Zweige sind kahl oder weisen bis ins zweite Jahr eine Behaarung auf und sind unbewehrt oder verdornend. Die Langtriebe haben keine echte Endknospe. Die Knospen sind oft behaart und 4,5 bis 5 (selten ab 1,5) Millimeter lang. Blütenknospen sind nicht gehäuft am Zweigende zu finden, sondern mit Internodien auf den Kurztrieben. Die Laubblätter messen 3 bis 8 × 1,8 bis 5 Zentimeter, sind länglich-elliptisch, am Rand gekerbt bis gesägt, auf der Oberseite stumpfgrün gefärbt und auf beiden meist kahl. In der Knospenlage sind die Blätter gerollt. Der Blattstiel ist 1,5 bis 2,5 Zentimeter lang und besitzt ein bis zwei kleine Drüsen oder keine.[2]
Die Blütezeit reicht von April bis Mai. Je zwei bis drei Blüten stehen in einem sitzenden doldigen Blütenstand zusammen und erscheinen mit den Blättern oder kurz vor ihnen. Der abstehende Blütenstiel ist 0,5 bis 2 Zentimeter lang und kahl oder zart behaart. Die zwittrigen Blüten sind bei einem Durchmesser von 2 bis 4 Zentimetern radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf Kelchblätter sind vollständig oder zum Teil behaart und rundlich bis länglich. Die fünf Kronblätter sind 0,7 bis 1,2 Zentimeter lang, elliptisch, ganzrandig und reinweiß, grünlichweiß oder gelblichgrün. Die meist 20 Staubblätter sind in der Regel geringfügig kürzer als die Kronblätter. Die Staubbeutel sind gelb.[2]
Die Gestalt der Früchte variiert in Größe, Form und Farbe stark mit der Sorte. So kommt zwischen schwarz, blauschwarz, blau, blaurot, violett, purpurrot, rot, gelb und gelbgrün eine große Variantenbreite von Farben vor. Die Früchte sind allerdings meist bereift, zwischen 1 und 8 Zentimeter lang, kugelig bis länglich-eiförmig, gefurcht und hängend. Das Fruchtfleisch schmeckt süß bis herb und ist saftig. Der Steinkern ist über 13 Millimeter lang, kugelig bis ellipsoid, gekielt, mehr oder weniger abgeflacht und glatt bis höckerig. An der Rückenfurche sind meist Kammstriche vorhanden. Das Fruchtfleisch löst sich leicht vom Kern oder haftet fest. Der Samen schmeckt meist bitter.[2]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 48 (16).[2]
Die Pflaume besitzt, im Gegensatz zu vielen Vertretern der Gattung Prunus, keine extrafloralen Nektarien.[3]
Die Fruchtknoten sind nicht selten von dem Mikropilz Taphrina pruni infiziert, wodurch hohle Früchte entstehen, die sogenannten Narrentaschen.[3]
Die Steinfrüchte sind durch Anthocyane gefärbt und sie haben einen Wachsüberzug.[3]
Die Erstveröffentlichung von Prunus domestica erfolgte 1753 durch Carl von Linné. Über den Ursprung der Pflaume gibt es bisher nur Spekulationen, genauere Untersuchungen fehlen.[2]
Hildemar Scholz und Ilse Scholz unterscheiden in Band IV, Teil 2B der Illustrierten Flora von Mitteleuropa von 1995 folgende sieben Unterarten:[2]
In der 1. Auflage der Exkursionsflora von Österreich werden noch weitere Unterarten angegeben, „den Veröffentlichungen von H. L. Werneck ... (mühsam) entnommen, die glaubhaft darlegen, dass die Gestalt des Steins wesentlich bedeutsamer ist als die Farbe der Frucht(Haut)“:[4][5]
In den neueren Auflagen von 2005 und auch von 2008 wird auf einen Schlüssel zur Unterscheidung der Unterarten verzichtet, da „Taxonomie infolge des Fehlens einer sorgfältigen u. wissenschaftlichen Bearbeitung unbefriedigend“. Es wird zwar angemerkt, dass Udelgard Körber-Grohne[6] eine Unterscheidung ähnlich der obigen trifft, allerdings „leider ohne ausreichende Angabe der Unterschiede, auch fehlt ein das konfuse Wirrwarr klärender Schlüssel“.[7]
Schon vor etwa 2000 Jahren dichtete der Römer Marcus Valerius Martial: „Nimm Pflaumen für des Alters morsche Last, denn sie pflegen zu lösen den hartgespannten Bauch.“
Die Pflaumen wurden vermutlich durch Alexander den Großen nach seinen Kriegszügen mit in die Heimat gebracht. Als Zentrum des Pflaumenhandels etablierte sich Damaskus, und beim Begriff „Zwetschge“ könnte es sich um die Entlehnung und nachfolgende Angleichung von „Damaszener“ handeln, wie Sprachforscher vermuten. (Die Pflaume wurde lateinisch mit Prunus domestica und Prunus damascena bezeichnet[8]). Dass Pflaumen und Zwetschgen systematisch in Mitteleuropa angebaut wurden, soll das Verdienst Karls des Großen gewesen sein.[9]
Etwa 71 Prozent der Erntemenge von Pflaumen in Deutschland stammen aus Baden-Württemberg und Rheinland-Pfalz, insbesondere aus der Oberrheinischen Tiefebene.[10]
2020 betrug die Welternte 12,2 Millionen Tonnen. Das Land mit der größten Pflaumenproduktion der Welt war China, das 52,9 % der weltweiten Ernte produzierte. Die zehn größten Produktionsländer brachten zusammen etwa 80,0 % der Welternte ein.[11]
Die zehn größten Pflaumen-Produzenten waren 2020:[11]
Pflaumenholz wird nur extensiv wirtschaftlich genutzt. Das Holz von Pflaumenbäumen ist hart, dicht und feinporig mit einer Darrdichte von 750 kg/m³.[12] Es besitzt eine gleichmäßige Struktur mit einem nach dem Anschnitt auffälligen Farbspektrum. Das Splintholz ist hell, während das Kernholz rote und violette Töne zeigt.[13] Unter UV-Einwirkung dunkelt das Holz jedoch nach und wird mit der Zeit dunkelbraun mit nur noch schwach erkennbarer Maserung. Aufgrund des geringen Stammdurchmessers der Bäume wird das Holz beim Schreinern, Schnitzen und Drechseln überwiegend für kleinere Werkstücke, Musikinstrumente und dekorative Elemente verwendet, seltener als Furnier oder Möbelholz.[13] Ebenso wie andere Obsthölzer wird Pflaumenholz wegen des guten Heizwerts auch als Brennholz verwendet.
Der Pflaumenwickler ist ein bedeutender Schädling, dessen Befall zu einem erheblichen Ernteausfall führen kann.
Die Pflaume oder Kultur-Pflaume (Prunus domestica) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Prunus in der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Sie wird als natürlich entstandener Artbastard von Schlehe (Prunus spinosa, tetraploid, 2n=32) und Kirschpflaume, (Prunus cerasifera, diploid, 2n=16) angesehen und ist damit ein allohexaploider Additionsbastard.
Domôcô slëwa (Prunus domestica L.) - to je roscëna - miészańc - wierã z dwóch ôrtów sléwów z rodzëznë różowatëch (Rosaceae Juss.): Prunus spinosa i Prunus cerasifera. Na Kaszëbach rosce wiele domôcëch slëwów. Dosc tëli jich mają gbùrze.
Domôcô slëwa (Prunus domestica L.) - to je roscëna - miészańc - wierã z dwóch ôrtów sléwów z rodzëznë różowatëch (Rosaceae Juss.): Prunus spinosa i Prunus cerasifera. Na Kaszëbach rosce wiele domôcëch slëwów. Dosc tëli jich mają gbùrze.
La lécena (pl. lécena) è na chianda e la famiglia de le Rosaceae che preduce frutte cummeštíbbele che tiéve gle štésse nome.
È áveta da 3 a 8 m, nen tè quasce má le spine é scerisce lèšte a primavéra (marze-abbrile). Pò cambà affin'a 50 anne.
Le frunne suo obovate, dendate, pelate o che puoche pire a parte pe sotte.
Gle sciuore ghianghe náscene prima e le frunne, ngim’a le raméttera de gl'anne prima. Gle pernucce é gle cálece suo peluse. Gle sciuore jéscene a marze é puonn'èsse abbresciate da ne jèle premóteche, prò suo talmènde tande ca le lécena sarave parécchie gle štésse.
Gle frutte, la lécena, pò èsse tunne o luonghe; è pelate é chepiérte da na spèce e céra. Dénd'a gl'uosse se tròva na mánnela nnamara.
La lécena (pl. lécena) è na chianda e la famiglia de le Rosaceae che preduce frutte cummeštíbbele che tiéve gle štésse nome.
Tekst üüb Öömrang A plumbuum (Prunus domestica) as en buum un det skööl Prunus an hiart tu a ruusenplaanten (Rosaceae).
Mirabelentwiig
Plumholt
Sjineesk plum (Prunus salicina)
Efter Carl von Linné san diar sööwen onerslacher:
Daalang käänt am muar onerslacher[1]:
A plumbuum (Prunus domestica) as en buum un det skööl Prunus an hiart tu a ruusenplaanten (Rosaceae).
Prin se yon fwi.
Prin
Detay Istwa mo sa
D'Prommen oder Praume sinn d'Friichte vun de Prommebeem (Prunus domestica L.).
Pron·nhié (Prunus domestica) (in frinsé: prunier)
Pron·ne (in frinsé: prune)
Pron·nèie (in frinsé: confiture de prunes)E prume of preume is e soorte fruut. Pruumn en e stêen in 't middn. Ze groein an de prumeboom.
G'èt twee soortn pruumn: de mauve en de geive.
Pruumn keun je up verschillige maniern nuttigen:
't Wordt ôok wel gezeid da je van veel pruumn 't eetn goe noa 't wc kunt goan.
Et word prume (MNed. prume) es ofkomstig uut et Latynsche prunum (mè n vo de m).
Lo prunièr, Prunus domestica es un arbre cultivat subretot per son fruch, la pruna.
Aparten a la familha Rosaceae e al genere Prunus.
L'espècia Prunus domestica a son origina dins lo Caucàs, Anatolia e Pèrsia e es considerada coma l'espècia europèa. Tanben i a d'espècias cultivadas americanas e asiaticas.
Es una espècia d'arbre de fuèlhas caducas que pòt aténher 10 metres de naut mas abitialament fa 5 o 6 metres. Lo tronc es de rusca bruna e blavenca brilhanta lis o fendilhada. Las fuèlhas son oblongas denteladas, finament pelosas. Las flors son blancas e solitàrias amb fòrça estaminas. Lo fruch es una drupa de color jauna, roja o violacèa e cobèrt d'una cera blancosa. La grana demòra dins lo clòsc o endocarp.
Es lo mai rustic dels fruchièrs e se pòt cultivar a de latituds nortencas o en altitud, subretot las espècias japonesas. Supòrta melhor que los autres arbres fruchièrs los sols pesucs o tròp umides. Per lo cultivar se deu fa los trabalhs abituals atotes los fruchièrs: laurar, apondre engrais, asagar, deserbar, sarclatge, esclarzir los fruchs e culhir.
En l'agricultura a costat de la produccion de fruchs tanben s'utilisa divèrsas espècias o varietats de prunièrs per empeutar sus eles d'autres fruitièrs coma l'ametlièr, l'albricotièr, perseguièr o d'autres prunièrs. Sobretot perque aqueles prunièrs convenon als terrens tròp pesucs o umids que poirán poirir las racinas del arbres d'origina.
La fusta del prunièr es untilisada en ebenistariá
Lo prunièr, Prunus domestica es un arbre cultivat subretot per son fruch, la pruna.
A cerollera[1] domestica u cerollero domestico (Prunus domestica[2] (L., 1753)) ye un árbol fruital d'o chenero Prunus, en a familia d'as rosacias y subfamilia d'as amigdaloidias[3] (linache d'as almendreras), cautivau más que más por o suyo fruito comestible: a cerolla.
O chenero Prunus, a lo qual a cerollera pertenece, ha seu obchecto de reclasificación recient[3] por o gran numero d'especies que concabeba; a presencia de muitas d'as quals se debeba a la laxitut d'os caracters especificos con que s'heba descrito anteriorment o taxon.[3] A cerollera, de lur fruito dimana o nombre d'o chenero (lat. Prunus.
Como muitos d'os fruitals Prunus propiament ditos, a cerollera ye un árbol caducifolio de mida mediana, que anque gosa poder creixer dica 10 metros d'altaria, de regular no pasa t'alto d'os 5 metros. A corona ye ampla, diafana, con as ramas deseparadas, que con freqüencia parten de forcallos a baixa altaria. O tronco ye curto.
A crosta ye grisa u marrón, rugosa y firme estriada en o tronco y as ramas, pero ye lasa y brillant en as brancas chóvens, de color más royisca.
As follas fan entre 4 y 10 cm de largaria por 2-4 cm d'amplo, ovadas, elipticas u ovo-lancioladas, de forma que recordan muto a las d'a manzanera.
As flors son solitarias, anque como en muitas rosacias pasa bellas vegadas amaneixen agrupadas. Os petalos son blancos, de 8 dica 13 mm de largos. Os estambres en multiplo de 5 son largos y tienen as anteras amariellas. O receptaclo ye infero, glabro u pubescent, y de 4-10 mm.
O fruito ye una drupa pura, monocarpelar, glabra, de forma elipsoidal y d'entre 3 y 6 cm de diametro. Recibe o nombre mayoritario de «cerolla»[1] en o dominio lingüistico aragonés, especialment en Sobrarbe, Alto Galligo, Chacetania, Semontanos de l'Alto Aragón y os Monegros, pero tamién tiene variants como «cerola», «cerolda», «acerolla», «ciruella», «ciruela», u «ceruella»,[1] (lat. <CEREŌLA) y en as comarcas más orientals de l'Alto Aragón se documenta como «pruna»[1] (lat. <PRUNA).
A cerollera, como o suyo fruito, tiene diferents nombres u fitonimos en aragonés, a mayoría d'os quals vienen de l'hipotetico etimo latín *CEREOLARIA> u *CEREOLARIU>, y iste de <CEREŌLA, «cerulia/feita de cera», en referencia a o fruito: cerollera, cerollero, ciruellero/a (pronunciau zirgüellero/a[1] con protesi velar), cerolero, cirollera, cirgollera, cirigollero, ceriuellero/a (pronunciau zerigüellero/a[1] con protesi velar), cercoller (zercollé[1]), cirulera, ciroldera, cirroldero, cirgoller, etc.
As variants con -ll- en aragonés se remontan seguntes Manuel Ariza Viguera a variants latinas como CEREOLEUM u CERULEUM[4], y se tornan a trobar en parolas y toponimos d'os dominios galaico-portugués (cerollo con o significau d'aranyón) y astur-leyonés (Cerulleda)[5].
Os eixemplars bordes que a sobén se troba en os arredols d'as zonas de cultura reciben o nombre de «cascavillers»[1], y os suyos fruitos, que por no recibir cultura gosan estar más chicotz y inapofeitables que as cerollas, se documentan con o nombre popular de «cascavels»[1] u «cascavillos».[1]
Florada.
Madera.
Cerollas royas.
Cerollas moradas.
Lu Prunus domestica (chiamatu "prunu" 'n Sicilia) è n'àrvulu cu ciuri janchi, fogghi uvali, sighittati e rugusi e fustu cu curtezza niurastra, ca produci li pruni (fruttu). St'àrvulu è larucamenti cultivatu, li cui frutti si màncianu frischi o siccati. Quannu lu prunu (àrvulu) è nicu, veni chiamatu "pruniddu".
She dooie dy phlumbis eh Prunus domestica (ny keayrtyn, Prunus × domestica). Ta ymmodee arraghyssyn echey.
Ta ymmodee fo-ghooieyn echey:
T'ad geddyn sliught rish y cheilley dy aashagh, as myr shen ta eddyr-chummaghyn ry-akin. Ta blaaghyn baney oc, as t'ad jiargagh ny keayrtyn.
She dooie dy phlumbis eh Prunus domestica (ny keayrtyn, Prunus × domestica). Ta ymmodee arraghyssyn echey.
Ta ymmodee fo-ghooieyn echey:
P. domestica ssp. domestica – plumbissyn cadjin P. domestica ssp. institia – airnagyn as airnyn P. domestica ssp. intermedia P. domestica ssp. italica – plumbissyn runtey, goaill stiagh plumbissyn glassey P. domestica ssp. oeconomica P. domestica ssp. pomariorum P. domestica ssp. prisca P. domestica ssp. syriacaT'ad geddyn sliught rish y cheilley dy aashagh, as myr shen ta eddyr-chummaghyn ry-akin. Ta blaaghyn baney oc, as t'ad jiargagh ny keayrtyn.
A cerollera domestica u cerollero domestico (Prunus domestica (L., 1753)) ye un árbol fruital d'o chenero Prunus, en a familia d'as rosacias y subfamilia d'as amigdaloidias (linache d'as almendreras), cautivau más que más por o suyo fruito comestible: a cerolla.
O chenero Prunus, a lo qual a cerollera pertenece, ha seu obchecto de reclasificación recient por o gran numero d'especies que concabeba; a presencia de muitas d'as quals se debeba a la laxitut d'os caracters especificos con que s'heba descrito anteriorment o taxon. A cerollera, de lur fruito dimana o nombre d'o chenero (lat.
Sirwila (Prunus domestica) nisqaqa huk wayuq mallkim. Rurunkunatam (sirwilakunata) mikhunchik.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Sirwila
Sirwila (Prunus domestica) nisqaqa huk wayuq mallkim. Rurunkunatam (sirwilakunata) mikhunchik.
Slěwcyna[1][2] (Prunus domestica) jo sadowy bom ze swójźby rožowych rostlinow. Jogo płod jo slěwka[1][2][3]. Rostlina wěrjepódobnje jo stara hybrida z puckowiny[4][5] (Prunus spinosa) a wišnjoweje slěwcyny (Prunus cerasifera).
Slěwcyna jo bom, kótaryž dośěgnjo wusokosć wót 3 až do 15 m.
Głowne gałuzy nagle górje rostu.
Łopjena su jajojte až eliptiske, zarězane až rězane, na dolnem boku wótergi gusto kósmate a dośěgnu 4 až do 10 cm.
Kwiśo wót apryla až do maja. Běłe abo nazeleń běłe kwiśonki se pśed abo z łopjenjami jawje. Wóni njejsu wupołnjone, stoje pó dwěma až pó tśoch a dośěgnu pśeměr wokoło 2 cm. Jich wogonki su měškowje kósmate.
Płody wjelgin wariěruju pó póddružynje. Wóni su mjeńše mězgate ako chinska slěwcyna (Prunus salicina) a dośěgnu dłujkosć wót 3 až do 8 cm. Jich měso jo zelene abo žołte.
Slěwki su wjelike, kulojte až krotko-owalne, zwětšego módro-wioletne a wót awgusta zezdrjaju.
Knykački su jajojte, kóńckate, módre až wioletne.
Mirabele su małke, kulowate a žołte.
Reneklody su zeleno-žołte až cerwjenojte a wjelgin wjelike.
Preferujo humusowe zemje, ale howacej jo njewupominajuca.
Póchada originalnje z prědneje Azije.
Slěwcyna bu w leśe 1753 wót Carl von Linné prědny raz wopisana. Wóna so do 7 póddružynow rozdźěli:
Mnogolicbne sorty se zwětšego dla słodkich płodow sajźaju, mjaztym až někotare sorty teke ako pyšnjece rostliny sajźaju.
Slěwcyna (Prunus domestica) jo sadowy bom ze swójźby rožowych rostlinow. Jogo płod jo slěwka. Rostlina wěrjepódobnje jo stara hybrida z puckowiny (Prunus spinosa) a wišnjoweje slěwcyny (Prunus cerasifera).
Šljiva (Prunus domestica L.) je višegodišnja drvenasta biljka iz porodice Rosaceae, te naziv za plod tog drveta.
Plodovi šljive su slatki i ukusni, mogu se jesti svježi ili se koriste za proizvodnju sokova, džemova i pekmeza. Šljivov sok se može fermentirati u alkohol, čime se proizvodi poznato alkoholno piće šljivovica. Sušene šljive se također upotrebljavaju u ishrani, naročito u pripremi kompota, kolača i slično.
Nedovršeni članak Šljiva koji govori o biologiji treba dopuniti. prema pravilima Wikipedije.
Šljiva (Prunus domestica L.) je višegodišnja drvenasta biljka iz porodice Rosaceae, te naziv za plod tog drveta.
Йорт сливасы (Prunus domestica) - слива (Prunus) ыругыннан 3-6 м биеклегендәге, бәбәге чәнечкесез яки аз чәнечкеле агач.
Яфраклары эллипссыман, каяулы читле, аскы өслеге төксел. Чәчәкләре гадәттә икешәрләп урнаша. Җимешләре асылма, озынча, шәмәхә төстә һәм күгелҗем куныклы. Башка төстәге җимеш сортлары да бар. Җимеш төше ике ян яктан кысылган, үткен кабыргалы, җимеш йомшагыннан җиңел аерыла. Йорт сливасы — күгән (P.spinosa) белән әлүчәнең (P.divaricata) табигый гибриды. Кыргый рәвештә очрамый, культурада безнең эрага кадәр IV гасырдан ук билгеле. Сортлар саны 2000 гә якын. Европага слива Иран, Кече Азия һәм Кавказ артыннан таралган.
Йорт сливасы (Prunus domestica) - слива (Prunus) ыругыннан 3-6 м биеклегендәге, бәбәге чәнечкесез яки аз чәнечкеле агач.
Яфраклары эллипссыман, каяулы читле, аскы өслеге төксел. Чәчәкләре гадәттә икешәрләп урнаша. Җимешләре асылма, озынча, шәмәхә төстә һәм күгелҗем куныклы. Башка төстәге җимеш сортлары да бар. Җимеш төше ике ян яктан кысылган, үткен кабыргалы, җимеш йомшагыннан җиңел аерыла. Йорт сливасы — күгән (P.spinosa) белән әлүчәнең (P.divaricata) табигый гибриды. Кыргый рәвештә очрамый, культурада безнең эрага кадәр IV гасырдан ук билгеле. Сортлар саны 2000 гә якын. Европага слива Иран, Кече Азия һәм Кавказ артыннан таралган.
Слива (рус. Сли́ва дома́шняя,лат. Prúnus doméstica) — рауза һымаҡтар ғаиләһенән 3-5 м бейеклектәге емеш биреүсе ҡыуаҡ (йәки ағас). Апрель-май айҙарында аҡһыл йәшел сәскә ата, июнь-августа емеше өлгөрә. Тәбиғә тшарттарында слива ағасы юҡ, ул гиридлаштырыу ысулы менән (алыча менән терн ағасын ҡушып) барлыҡҡа килгән. Сливаның сорттары күп. «Венгерка» тигәне айырыуса абруйлы. Кипкән емеше «ҡара емеш» (урыҫ. чернослив) тип атала.
Слива (рус. Сли́ва дома́шняя,лат. Prúnus doméstica) — рауза һымаҡтар ғаиләһенән 3-5 м бейеклектәге емеш биреүсе ҡыуаҡ (йәки ағас). Апрель-май айҙарында аҡһыл йәшел сәскә ата, июнь-августа емеше өлгөрә. Тәбиғә тшарттарында слива ағасы юҡ, ул гиридлаштырыу ысулы менән (алыча менән терн ағасын ҡушып) барлыҡҡа килгән. Сливаның сорттары күп. «Венгерка» тигәне айырыуса абруйлы. Кипкән емеше «ҡара емеш» (урыҫ. чернослив) тип атала.
Сьліва дамашняя (Prunus domestica) — плодавае дрэва роду сьліва сямейства ружакветных.
Дрэва вышынёй да 10 м. Лісьце чараньковае, эліптычнае або яйкападобнае. Кветкі белыя або зеленаватыя, адзіночныя або па 2-3 ў суквецьцях. Плод — касьцянка зь мясістым каляплоднікам. Плоды ўтрымліваюць цукры, арганічныя кісьлі, вітаміны В, С, К, каратыны.
У дзікім стане не сустракаецца і, як мяркуюць, зьяўляецца гібрыдам цёрну (найбольш пашыранага дзікага віду сьлівы) і алычы. Такама розныя формы сьлівы маглі ўтварыцца ад розных падвідаў цёрну і алычы шляхам паўторнай гібрыдызацыі з гэтымі відамі.
На Беларусі сьліва дамашняя культывуецца па ўсёй краіне. Пачынае пладаносіць на 3-4-ы год. Пэрыяд гаспадарчага выкарыстаньня 12-15 гадоў. Плоды высьпяваюць у канцы жніўня-верасьня.
— сховішча мультымэдыйных матэрыялаў
Сьліва дамашняя (Prunus domestica) — плодавае дрэва роду сьліва сямейства ружакветных.
Дрэва вышынёй да 10 м. Лісьце чараньковае, эліптычнае або яйкападобнае. Кветкі белыя або зеленаватыя, адзіночныя або па 2-3 ў суквецьцях. Плод — касьцянка зь мясістым каляплоднікам. Плоды ўтрымліваюць цукры, арганічныя кісьлі, вітаміны В, С, К, каратыны.
У дзікім стане не сустракаецца і, як мяркуюць, зьяўляецца гібрыдам цёрну (найбольш пашыранага дзікага віду сьлівы) і алычы. Такама розныя формы сьлівы маглі ўтварыцца ад розных падвідаў цёрну і алычы шляхам паўторнай гібрыдызацыі з гэтымі відамі.
На Беларусі сьліва дамашняя культывуецца па ўсёй краіне. Пачынае пладаносіць на 3-4-ы год. Пэрыяд гаспадарчага выкарыстаньня 12-15 гадоў. Плоды высьпяваюць у канцы жніўня-верасьня.
დამაზი (ლათ. Prunus domestica) — წკამეფიშ გვარიშ ოშქაშე სიმაღალაშ ჯა ვარდიშობურეფიშ ფანიაშე. იკეთენს ჭკობა-ჭკობათ დვალირ პირს დო გჷრძეყერწამ, წკამ, მოჭვახო-მოგემუანო გუმნაღელს.
დამაზი იკათუანს დიდი მუდანობათ B ვიტამინეფს, ნამუეფით ნერვული სისტემაშ ოჩამური რე. დამაზი მუთმონწყუნს შულადას, აუჯგუშენს ლურს დო ეფექტური რე კანიშ დალახებეფიშ ბორჯის. ვიტამინი ოხვარუ ორგანიზმის შხვადოშხვა ინფექციეფიშ მერიებას დო ორგანიზმიშ გოახალნორდალას. თინა აუჯგუშენს თოლსინთეს. დამაზი იკათუანს ნატრიუმს, კალიუმს, რკინას დო ლინჯის. დამაზი აუჯგუშენს ზისხირს დო თხილანს თის თრომბიშ წჷმოქიმინუაშე. დამაზი იკათუანს ვიტამინ PP-ს, ნამუთ აჭყანიერენს ზისხირძარღვეფიშ კიდალეფს დო აჭყანიერენს არტერიეფს. ჯგირი საშუალება რე გერანი გლახა ქოლესტერინიშ ბორჯის. დამაზი გჷმირინუაფუ ქრონიკული გოკირუაშ ოკურნებელო. თაშნეშე გიმირინუაფუ ათეროსკლეროზიშ, ჭაჭაშ დალახებეფიშ, რევმატიზმიშ ბორჯის, უძნანს მადას დო ჯგირი მაბჟღერე რე
.svg)
დამაზი (ლათ. Prunus domestica) — წკამეფიშ გვარიშ ოშქაშე სიმაღალაშ ჯა ვარდიშობურეფიშ ფანიაშე. იკეთენს ჭკობა-ჭკობათ დვალირ პირს დო გჷრძეყერწამ, წკამ, მოჭვახო-მოგემუანო გუმნაღელს.
El bronbaro, bronboèr o brognaro o amołaro el xe na pianta col nome sientifico Prunus domestica, deła fameja dełe Rosaceae. In todesco se dixe Zwetschge o Pflaume, in inglexe plum, in sloveno slíva, in tałjan prugno o susino. Originaria de l'Asia minore, sta pianta ła xe sta portà dai Romani 'nte l'area del Mediteraneo nel 150 vanti Cristo e da là ła xe sta difusa in tuta Eoropa.
El bronbaro el pol rivar a esar alto anca 10 metri e el crese fin ai 1500 metri de quota. Ła scorsa ła xe griso-scura, i fiori bianchi e łe foje łe ga na forma de punta de lancia coi bordi a dinti de sega.
I fruti, ovałi (diti bronbe, brògne o àmołi), i vien fora da giugno a otobre e i xe o blu o roso-viola o xałi a seconda dełe varietà. I àmołi, in particołare, i xe i fruti xałi deła subspece syriaca (in todesco i xe diti Mirabelle, in inglexe mirabelle plums). Oltre ke magnà crui, i se dopara anca par far torte, un liquore par ła corexion del cafè e na graspa ciamà Slivovitz, 'ntei Balcani e 'ntei altri Paesi de l'Eoropa orientałe. In Germania, 'nteła Foresta Nera, i fa ła graspa de àmołi (Mirabelleschnaps).
Bronbe
Bronbe
Àmołi
El bronbaro, bronboèr o brognaro o amołaro el xe na pianta col nome sientifico Prunus domestica, deła fameja dełe Rosaceae. In todesco se dixe Zwetschge o Pflaume, in inglexe plum, in sloveno slíva, in tałjan prugno o susino. Originaria de l'Asia minore, sta pianta ła xe sta portà dai Romani 'nte l'area del Mediteraneo nel 150 vanti Cristo e da là ła xe sta difusa in tuta Eoropa.
El bronbaro el pol rivar a esar alto anca 10 metri e el crese fin ai 1500 metri de quota. Ła scorsa ła xe griso-scura, i fiori bianchi e łe foje łe ga na forma de punta de lancia coi bordi a dinti de sega.
I fruti, ovałi (diti bronbe, brògne o àmołi), i vien fora da giugno a otobre e i xe o blu o roso-viola o xałi a seconda dełe varietà. I àmołi, in particołare, i xe i fruti xałi deła subspece syriaca (in todesco i xe diti Mirabelle, in inglexe mirabelle plums). Oltre ke magnà crui, i se dopara anca par far torte, un liquore par ła corexion del cafè e na graspa ciamà Slivovitz, 'ntei Balcani e 'ntei altri Paesi de l'Eoropa orientałe. In Germania, 'nteła Foresta Nera, i fa ła graspa de àmołi (Mirabelleschnaps).
Bronbe
Bronbe
Àmołi
Prunus domestica is a species of flowering plant in the family Rosaceae. A deciduous tree, it includes many varieties of the fruit trees known as plums in English, though not all plums belong to this species. The greengages and damsons also belong to subspecies of P. domestica.
Its hybrid parentage was believed to be Prunus spinosa and P. cerasifera;[2][3] however recent cytogenetic evidence seem to implicate 2×, 4×, 6×[a] P. cerasifera as the sole wild stock from which the cultivated 6× P. domestica could have evolved.[4]
Typically it forms a large shrub or a small tree. It may be somewhat thorny, with white blossom, borne in early spring. The oval or spherical fruit varies in size, but can be up to 8 centimetres (3 inches) across. The pulp is usually sweet,[5] but some varieties are sour. Like all Prunus fruits, it contains a single large seed, usually called a stone, which is discarded when eating.
A specimen with its first flowers at the end of February
.jpg)
Flowers in spring
Young leaves
Unripe fruits
Ripe fruits
Cullen et al. (1995) recognises three subspecies,[6] though scientific studies favor a more fine-grained separation:
The subspecies cross easily, so that numerous intermediate forms can be found: their sweetness and tartness may vary, their colors varying from bluish-purple to red, orange, yellow or light green.
Numerous cultivars have been selected for garden use. The following have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:
The pulp is edible[19] and usually sweet, though some varieties are sour and require cooking with sugar to make them palatable.
Plums are grown commercially in orchards, but modern rootstocks, together with self-fertile strains, training and pruning methods, allow single plums to be grown in relatively small spaces. Their early flowering and fruiting means that they require a sheltered spot away from frosts and cold winds.[5]
Most prunes (dried plums) are made from fruits of this species.
Prunus domestica is a species of flowering plant in the family Rosaceae. A deciduous tree, it includes many varieties of the fruit trees known as plums in English, though not all plums belong to this species. The greengages and damsons also belong to subspecies of P. domestica.
Its hybrid parentage was believed to be Prunus spinosa and P. cerasifera; however recent cytogenetic evidence seem to implicate 2×, 4×, 6× P. cerasifera as the sole wild stock from which the cultivated 6× P. domestica could have evolved.
Pruno (Prunus domestica) estas konata frukto el arbo el genro de prunusoj. Frukto de la prunarbo estas pruno. Tio estas drupo de blua preskaŭ viola koloro, milde dolĉeta gusto. La fruktojn oni konsumas krudajn, konservitajn per frostigado aŭ kompotitaj, oni produktas el ili povidlojn, plenigas per ili fruktajn knedlikojn, buĥtojn kaj kukojn, ili sekiĝas aŭ oni produktas el ili prunbrandon.
La nobla pruno (Prunus domestica subsp. italica) estas subspecio de pruno (Prunus domestica) kun globaj fruktoj. Ilo estas la speco grupoj kun bluaj aŭ malhelbluaj noblaj prunoj kaj la flavaj aŭ vere flavaj renklodoj. Tiuj arboj estas uzataj en Meza kaj Sudeŭropo repektive Azio..[3]
La nobla pruno ne havas sendorna arbo. La branĉetoj perdas la foliojn en la unua kaj dua jaroj. La kvin petalo longas 0,8 ĝis 1,0 cm kaj estas blankaj. La drupo havas perimetron de 3 ĝis 5 cm, La fruktoj estas verde flavaj, aŭ bluaj respektive bluaj. La fruktkarno estas suka.
Oni distingas en Mezeŭropo du kultivarajn grupojn:
Pruno (Prunus domestica) estas konata frukto el arbo el genro de prunusoj. Frukto de la prunarbo estas pruno. Tio estas drupo de blua preskaŭ viola koloro, milde dolĉeta gusto. La fruktojn oni konsumas krudajn, konservitajn per frostigado aŭ kompotitaj, oni produktas el ili povidlojn, plenigas per ili fruktajn knedlikojn, buĥtojn kaj kukojn, ili sekiĝas aŭ oni produktas el ili prunbrandon.
La nobla pruno (Prunus domestica subsp. italica) estas subspecio de pruno (Prunus domestica) kun globaj fruktoj. Ilo estas la speco grupoj kun bluaj aŭ malhelbluaj noblaj prunoj kaj la flavaj aŭ vere flavaj renklodoj. Tiuj arboj estas uzataj en Meza kaj Sudeŭropo repektive Azio..
Prunus domestica, el ciruelo europeo y sus múltiples variedades/cultivares, es una especie de pequeño árbol perteneciente a la familia de las rosáceas. La especie es originaria del Cáucaso, Anatolia y Persia y es ampliamente cultivada en todos los países templados.
Árbol de hasta 7(10) m, caducifolio e inerme con ramillas glabrescentes, en general rojizas y brillantes. Las hojas, de 4-8 por 1,7-3,5 cm, son obovadas, elípticas u ovado-lanceoladas, acuminadas, crenadas o aserradas, de haz glabra, y envés más o menos pubescente en los nervios; el pecíolo de 1 a 2,5 cm, es glabrescente; las estípulas, caducas, son linear-lanceoladas con dientes glandulíferos. Las flores son solitarias o germinadas, raramente en fascículos de tres a cinco con pedicelos de 8 a 15 mm, glabros o pubescentes. El receptáculo tiene de 4 a 5 mm y es acopado, glabro o pubescente. El cáliz tiene sépalos de 4 a 5 mm, reflejos, ovado-oblongos, denticulados, obtusos, glabros o pubescentes, y los pétalos de la corola miden de 8 a 13 mm y son obalados, emarginados, blancos o blanco-verdosos. El ovario es glabro y el fruto es una drupa monocarpelar de 4 a 5 cm, elipsoidal o algo globosa, glabra, de color negro azulado, púrpura obscuro, rojizo, amarillento, verdoso, etc., con pruina; el mesocarpo es comestible y de sabor dulce; el endocarpo, esclerificado, es ovoide o elipsoidal, rugoso o punteado, aquillado y adherido al mesocarpo.[1]
Su fruto (la ciruela) si bien se puede consumir fresca se suele consumir mayormente desecada (lo que se conoce como ciruela pasa).
Fuente [3]
Es una especie frutal cultivada desde antiguo. Hay dos grandes grupos de variedades cultivadas de ciruelos: las denominadas europeas (Prunus domestica) y las asiáticas (Prunus salicina). En la actualidad son las variedades asiáticas las que más se cultivan, uno de los motivos es la menor necesidad de frío invernal de estas variedades por lo cual se puede cultivar en zonas menos frías y son más precoces.
Algunas de las variedades europeas son:
Entre las asiáticas las más destacadas son:
En España, según el Ministerio de Medio Ambiente y Medio Rural y Marino, en 2006 había 20.520 ha de ciruelos. Las principales provincias productoras son Murcia con 4.322 ha, Badajoz con 4.050 ha y Valencia con 2.853 ha.
Prunus domestica fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 475, en el año 1753.[4]
Prunus adenopoda fue descrita por Koord. & Valeton y publicado en Bull. Inst. Bot. Buitenzorg No. 2, 10 (1899).[5]
Ver: Prunus: Etimología
domestica: epíteto latino que significa "cultivada"[6]
Prunus domestica, el ciruelo europeo y sus múltiples variedades/cultivares, es una especie de pequeño árbol perteneciente a la familia de las rosáceas. La especie es originaria del Cáucaso, Anatolia y Persia y es ampliamente cultivada en todos los países templados.
See artikkel räägib harilikust ploomipuust; (alam)perekonna kohta vaata artiklit ploomipuu (alamperekond) Harilik ploomipuu ehk aed-ploomipuu (Prunus domestica) on roosõieliste sugukonda toompuu perekonda kuuluv viljapuu.
Harilik ploomipuu on levinud Euraasias, Põhja-Ameerikas ning Põhja- ja Lõuna-Aafrikas.
Aed-ploomipuu hõlmab enamiku aedades kasvatatavatest ploomisortidest. Tänapäeval tuntakse maailmas üle 2000 ploomisordi[1].
Ploomipuu õitseb hiliskevadel. Ta on meetaim. Õiteajal suudavad mesilased 1 ha ploomipuumetsalt korjata kuni 10 kg mett.
Ploomid sisaldavad hulgaliselt vitamiine ja mineraalaineid. A-vitamiini on eriti palju tumedates viljades. Fosforit sisaldavad ploomid rohkem kui õunad ja pirnid. Suhkruid (fruktoosi, glükoosi ja sahharoosi) sisaldavad ploomid olenevalt sordist 9–17%.
Puu kõrgus on tavaliselt 6–12 meetrit[2], kuid on ka kääbussorte. Mõned sordid on põõsakujulised. Mõned vormid on ogadega. Ploomipuu elab teistest puudest vähem, kõigest 15–60 aastat[2].
Ploomipuu puidu tihedus on 800 kg/m³.[3]
Enamikul Euroopas ja Eestis kasvatatavatel sortidel on lehed pungas rullunud. Lehed on ovaalsed.
Õied on valged ja asuvad ühe kuni kolmekaupa. Õied puhkevad kevadel.
Viljad on sileda koorega ja sageli kaetud vahaja kirmega. Värvus varieerub rohelisest ja kollasest mustjassiniseni. Vilja läbimõõt on kuni 8 cm, aga on harilikult palju väiksem. Vili on tavaliselt magus, aga mõnel sordil võib olla hapu.
Aed-ploomipuu on tekkinud laukapuu ja haralise ploomipuu ristumisel[4]. Ploomipuul on 48 kromosoomi[5], sama palju kui laukapuul (32) ja haralisel ploomipuul (16) kokku. Aed-ploomipuu tekkis kusagil Kaukaasias, Väike-Aasias või Balkani poolsaarel. Laukapuult päris ta külmakindluse ja kõige tavalisema tumesinise viljade värvi, haraliselt ploomipuult viljade maitseomadused. Sordiaretuse käigus on suhteliselt lihtne saada ka ploomisorte, mille viljade värv on kollane või punane nagu haralisel ploomipuul.
Ploomipuu kultuuristati 3. sajandil eKr Kaukaasias[6]. Kreeka kaudu, kus harilikku ploomipuud tunti juba 6. sajandil eKr, levis ta mujale Euroopasse. Juba 1. sajandil eKr hakkasid roomlased kasvatama mitut sorti ploome[7].
Harilik ploomipuu ehk aed-ploomipuu (Prunus domestica) on roosõieliste sugukonda toompuu perekonda kuuluv viljapuu.
Harilik ploomipuu on levinud Euraasias, Põhja-Ameerikas ning Põhja- ja Lõuna-Aafrikas.
Aed-ploomipuu hõlmab enamiku aedades kasvatatavatest ploomisortidest. Tänapäeval tuntakse maailmas üle 2000 ploomisordi.
Ploomipuu õitseb hiliskevadel. Ta on meetaim. Õiteajal suudavad mesilased 1 ha ploomipuumetsalt korjata kuni 10 kg mett.
Ploomid sisaldavad hulgaliselt vitamiine ja mineraalaineid. A-vitamiini on eriti palju tumedates viljades. Fosforit sisaldavad ploomid rohkem kui õunad ja pirnid. Suhkruid (fruktoosi, glükoosi ja sahharoosi) sisaldavad ploomid olenevalt sordist 9–17%.
Aranondoa (Prunus domestica) Rosaceae familiako fruta-arbola da. Zurtoin zuzena dauka, azal leuna eta adaburu globularra. Loreak goiztiarrak dira eta bakarka edo binaka hazten dira. Fruituak aranak dira.
Prunus terminoa latinetik dator, eta basaranaren izena da; domestica terminoak "etxekoa" esan nahi du.
Hosto erorkorreko fruta-arbola da, eta 10 m garai izan daiteke. Adaburu zabala eta irregularra du.
Aranondoaren zurtoina zuzena eta estua da, eta azala leuna eta marroia. Kimu gazteak berdeak eta pubeszenteak dira; adar helduak, berriz, arreak eta leunak -arantzatsuak, batzuetan-.
Aranondoak hosto obalatu eta meheki horzdunak ditu.
Zuri-berdexkak dira loreak, eta multzo txikitan sortzen dira, hostoak baino lehenago.
Fruitua -drupa erakoa- arana da: biribildua edo luzanga, eta horia, gorria, purpura edo berdea izan daiteke.
Jatorriz Kaukasokoa dela uste dute adituek, baina, antzinatik, fruta-arbola modura kultibatzen da herrialde askotan.
Aranak fresko, siku, konfitatu edo marmeladan kontsumitzen dira. Aranondoaren mamia laxantea da.
Aranondoa (Prunus domestica) Rosaceae familiako fruta-arbola da. Zurtoin zuzena dauka, azal leuna eta adaburu globularra. Loreak goiztiarrak dira eta bakarka edo binaka hazten dira. Fruituak aranak dira.
Prunus terminoa latinetik dator, eta basaranaren izena da; domestica terminoak "etxekoa" esan nahi du.
Luumu eli luumupuu (Prunus domestica) on Prunus-sukuun kuuluva puu, joka on läheistä sukua aprikoosille, persikalle, kirsikoille ja tuomelle. Sen hedelmä on luumarja.
Luumupuu kasvaa 12 metriä korkeaksi ja 10 metriä leveäksi.[3] Valkoiset kukat kukkivat toukokuussa. Hedelmät voivat olla sinisiä, punaisia, keltaisia, sinipunaisia tai vihreitä.[4]
Luumupuun on ajateltu syntyneen kirsikkaluumun (Prunus cerasifera) ja oratuomen (Prunus spinosa) risteymästä,[5] tai sitten se olisi suoraan syntynyt kirsikkaluumusta, jonka kromosomiluku olisi kolmentunut. Kirsikkaluumua käytetään nykyisin luumun perusrunkona.[6] Ensimmäinen tunnettu viljelty luumulaji oli japaninluumu (Prunus salicina), jota kiinalaiset viljelivät yli 4 000 vuotta sitten. Varsinainen luumu (Prunus domestica) saapui läntiseen Eurooppaan ristiretkeläisten mukana. Keskiajan luostareissa oli usein suuria luumuviljelmiä. Ranskalaiset viljelivät luumua innokkaasti 1500-luvulla, jolloin he kehittivät monia uusia lajikkeita. Suomeen luumu tuli 1600-luvulla, ja Suomessakin on monia paikallisia lajikkeita, kuten "sinikka", "yleinen punaluumu" ja "yleinen keltaluumu". Väskynäksi kutsutaan tavallisesti luumun sokeripitoisia tummia lajikkeita.[7]
Luumun ja myös kriikunan tuholaisina Suomessa esiintyy luumukirvaa (Hyalopterus pruni) ja luumunäkämäpunkkia (Eriophyes similis).
Luumu eli luumupuu (Prunus domestica) on Prunus-sukuun kuuluva puu, joka on läheistä sukua aprikoosille, persikalle, kirsikoille ja tuomelle. Sen hedelmä on luumarja.
Luumupuu kasvaa 12 metriä korkeaksi ja 10 metriä leveäksi. Valkoiset kukat kukkivat toukokuussa. Hedelmät voivat olla sinisiä, punaisia, keltaisia, sinipunaisia tai vihreitä.
Luumupuun on ajateltu syntyneen kirsikkaluumun (Prunus cerasifera) ja oratuomen (Prunus spinosa) risteymästä, tai sitten se olisi suoraan syntynyt kirsikkaluumusta, jonka kromosomiluku olisi kolmentunut. Kirsikkaluumua käytetään nykyisin luumun perusrunkona. Ensimmäinen tunnettu viljelty luumulaji oli japaninluumu (Prunus salicina), jota kiinalaiset viljelivät yli 4 000 vuotta sitten. Varsinainen luumu (Prunus domestica) saapui läntiseen Eurooppaan ristiretkeläisten mukana. Keskiajan luostareissa oli usein suuria luumuviljelmiä. Ranskalaiset viljelivät luumua innokkaasti 1500-luvulla, jolloin he kehittivät monia uusia lajikkeita. Suomeen luumu tuli 1600-luvulla, ja Suomessakin on monia paikallisia lajikkeita, kuten "sinikka", "yleinen punaluumu" ja "yleinen keltaluumu". Väskynäksi kutsutaan tavallisesti luumun sokeripitoisia tummia lajikkeita.lähde?
Parhaita luumun kasvupaikkoja ovat lämpimät, loivasti viettävät hiekka- tai moreenipitoiset rinteet. Kasvu onnistuu paremmin kostealla kuin kuivalla maalla. Luumupuut voivat helposti paleltua kovina pakkastalvina, mutta ne pystyvät kehittymään uudelleen satokuntoisiksi muutamassa vuodessa vesomisen avulla. Kumivuoto voi aiheuttaa kumimaisen eritteen pursuamista rungosta ja oksista, joka kovettuu. Sairaat kohdat tulisi leikata pois. Tauti on yleensä merkkinä siitä, että kasvupaikka ei ole paras mahdollinen.
Luumun ja myös kriikunan tuholaisina Suomessa esiintyy luumukirvaa (Hyalopterus pruni) ja luumunäkämäpunkkia (Eriophyes similis).lähde?
Prunus domestica L.
Le prunier ou prunier cultivé (Prunus domestica L.) est un arbre fruitier appartenant au genre Prunus, au clade Amygdalus-Prunus, section Prunus, de la famille des Rosaceae, cultivé pour ses fruits, les prunes. Il est plus rarement appelé prunier domestique.
Le système taxonomique de GRIN[1] distingue quatre sous-espèces :
Le prunier domestique (P. domestica) est le principal prunier cultivé en Europe et en Asie du sud-ouest. Il donne des fruits de formes et de couleurs variées qui ont conduit à la classification morphologique des Prunus domestica en deux classes interfertiles[3] :
Les variétés françaises anciennes, à noyau libre, reine-claude verte ou dorée, mirabelle et quetsche d'Alsace, sont dites « variétés nobles ». Le prunier d'Ente donne des prunes pourpres qui après séchage deviennent des pruneaux.
La variété Stanley, un croisement de prune d'ente et de Grand Duck, est devenue un des cultivars majeurs dans le monde. C'est un arbre vigoureux, très productif, auto-fertile, donnant des fruits bleu-violet, à chair ferme, destinés au séchage. Les autres variétés dérivées du prunier européen sur le marché français sont : Président, Ortenauer, Elena, Presenta, Quetsche précoce de Buhl, Quetsche d'Alsace, Prune de Vars, Reine Claude d'Oullins, Reine Claude verte ou dorée, Reine Claude d'Althan, Mirabelle de Nancy[4].
L'origine biologique du prunier domestique n'est pas totalement élucidée.
On peut semble-t-il, écarter une origine chinoise pour le prunier domestique, contrairement aux affirmations un peu rapides de certains auteurs publiant sur internet. En effet, en Chine, le fruit du prunier domestique (P. domestica) est connu sous le nom de Yangli 洋李 « prune étrangère », ou Ouzhouli 欧洲李 « prune européenne » (d'après l'ethnobotaniste chinoise Hu Shiuying[6]). Comme le précise la Flora of China[7], le prunier domestique (dans ses deux formes Prunus domestica L. subsp. insititia et subsp domestica) n'est pas originaire de Chine (mais de l'Asie du sud-ouest et de l'Europe) et ce n'est que depuis son introduction en Chine qu'il y est largement cultivé.
L'encyclopédiste romain du Ier siècle, Pline l'Ancien, écrit dans son Histoire Naturelle[8], Livre XV :
Actuellement, la variété de Saint-Julien qui pousse dans le Morvan est la seule variété d'insititia à pouvoir être correctement séchée, a remarqué Woldring[5].
Les conquêtes romaines d'une grande partie de l'Europe apportèrent avec elles de nombreux fruits comme les prunes, pêches, cerises, vignes et noix. On suppose que la culture fruitière au nord des Alpes a commencé avec la romanisation mais les techniques de recherche archéobotanique classique ne permettent pas en général d'établir si les restes archéologiques de fruits sont le résultat de culture locale ou de fruits secs importés.
L'analyse génétique et morphologique des noyaux de Prunus retrouvés immergés dans l'eau, lors des fouilles du site romain vicus Tasgetium''[9] (Eschenz, près du lac de Constance, en Suisse) ont permis d'établir que sur les 3500 noyaux de Prunus, 90 % venaient de cerises de P. avium/cerasus et sur le reste, 65 % de prunelliers (P. spinosa), 22 % de prunéoliers (P. insititia) et 4 % de prunes (P. domestica). Des séquences d'ADN ont pu être amplifiées et ont conduit à l'identification des P. spinosa. Le vicus a pu être daté du Ier siècle av. J.-C. au IIIe siècle.
L'étude des fruits et graines préservés dans plusieurs gisements gallo-romains des Ier – IIe siècles de Picardie et de l'Île-de-France ont apporté des données inédites sur les changements dans l'alimentation[10]. La conquête romaine est l'époque de l’émergence de céréales panifiables et d'une nouvelle espèce, le seigle. Outre ces céréales, ces études d'archéobotaniques font état de la présence de légumineuses (lentille et vesce cultivée) et de quelques restes de fruits comme ceux de prunier (P domestica) et de prunéolier ou de pommier (Malus sp), sans pouvoir établir s'il s'agit d'espèces sauvages ou cultivées.
Pline avait déjà signalé (H. N. livre XV) « la foule immense des prunes : bigarrées, noires, blanches ; la prune d'orge [prune précoce], ainsi nommée parce qu'elle accompagne cette céréale... ». La nomenclature ancienne ne correspond pas forcément avec les notions botaniques modernes d'espèces et de variétés. On connait seulement d'après plusieurs sources écrites, l'importance des vergers et de la fructiculture dans le monde romain[10], mais rien n'exclut l'introduction d'espèces fruitières en Gaule avant la conquête, notamment sur les oppida, à la faveurs des circuits commerciaux. Les variétés fruitières citées dans les traités anciens ne peuvent être identifiées à partir des restes de noyaux.
Du Ve siècle au XVIe siècle, la présence de prunes, prunelles (et de pêches et merises) est attestée dans les dépotoirs de la France méridionale. Ces recherches[11] soulèvent les questions du rôle des espèces spontanées de pruniers comme réservoir génétique (comme porte-greffe) et du renouvellement génétique de certaines plantations allochtones ou indigènes de pruniers (ainsi que d'olivier et vigne).
Une étude des restes carpologiques[12] d'un dépotoir comblé peu avant l'an mil, a révélé l'exploitation de plusieurs variétés fruitières (à Saint-Germain-des-Fossés, Allier). L'analyse des caractères morphologiques et biométriques de 104 noyaux de prunes a permis de dégager trois types de prunéoliers et un type de prunier commun :
Le prunier européen (P. domestica), sous ses nombreuses formes et le prunier du Japon (P. salicina Lindl.) et leurs hybrides sont les deux espèces la plus cultivées dans le monde. Aux États-Unis, les fruits du prunier européen servent à faire des pruneaux mais ils ne sont que très rarement mangés frais[13]. En Europe, ses fruits sont consommés frais ou servent à faire des confitures, des tartes ou des pruneaux par séchage.
Le prunier du Japon et ses hybrides sert essentiellement à la production de prunes de table fraîches. En France, il représente un quart des prunes de table[14] et aux États-Unis la quasi-totalité. Les fruits sont plus gros, plus sphériques que les prunes européennes. Aux États-Unis plusieurs hybrides de P. salicina et d'espèces indigènes (de la section Prunocerasus) sont cultivées en raison de leur meilleure adaptation au climat nord américain[13]. Le prunier du Japon est un arbre plus petit que le prunier européen, il vit moins longtemps et fleurit plus tôt.
Les pruniers sauvages, indigènes d'Amérique du Nord (comme Prunus americana, P. angustifolia, P. hortulana, P. munsoniana, P. maritima) sont de petits arbres, donnant de petits fruits ronds, comestibles et utilisés localement pour faire des confitures ou de la gelée. Ils servent aussi dans les programmes de sélection des pruniers à renforcer la résistance aux maladies de P. salicina.
Le prunier domestique est un arbre de taille moyenne (entre 3 et 8 mètres de haut), généralement non épineux, qui fleurit tôt au printemps (mars-avril).
Les feuilles sont obovales ou oblongues, crénelées-dentées, glabre ou légèrement pubescente en dessous. Les stipules sont pubescents.
Les fleurs blanches apparaissent avant les feuilles sur des rameaux de l'année précédente. Elles sont portées par un pédoncule pubescent et comportent un calice aussi pubescent ou velu. La floraison précoce, débute en mars et s'expose donc aux gelées mais elle est si abondante que le gel compromet rarement les récoltes.
Le fruit, la prune, est de forme plus ou moins sphérique ou oblongue, glabre et couvert de « pruine », qui est une fine pellicule cireuse. Le noyau ovale contient une amande généralement amère.
Sa longévité varie de 30 à 50 ans (pour les arbres francs de pied).
Les pruniers ne sont pas exigeants quant à la nature du sol, ils se plaisent particulièrement dans les terrains silico-calcaires. Ce sont des fruitiers rustiques pouvant croître jusqu'à 1000 m d'altitude.
Les porte-greffes les plus courants[14] sont :
Les pruniers se greffent en fente en mars-avril, ou en écusson en juillet-août. Les mirabelles et certaines reine-claudes se reproduisent assez facilement par semis.
La tendance à l'alternance est variable selon les variétés, sensible chez la reine-claude, nulle chez Cœur de Bœuf[15].
La moitié des variétés cultivées sont « auto-incompatibles »[16] (ou autostériles) : la fructification n'a lieu que si le pollen venant d'une autre variété se dépose sur le stigmate de leurs fleurs. Exemples : 'Reine Claude verte', 'Reine Claude dorée', 'Hackman', 'Coe's Golden drop'. On n'observe pas de pollinisation croisée entre cultivars européens et japonais.
Il existe des variétés « auto-compatibles », capables de donner une fructification abondante par autofécondation, dans le cas d'un verger monovariétal. Exemples : 'Anna Spath', 'Prune du Vars', 'Quetsches d'Alsace', 'Reine Claude de Bavay', 'Reine Claude d'Oullins', 'Stanley'.
Un cas intermédiaire, dit « partiellement auto-compatibles », est réalisé avec des arbres dont 2 à 10 % des fleurs donnent des fruits par autofécondation. C'est le cas de : 'Bonne de Bry', 'Mirabelle de Nancy'.
Le prunier 'Reine-Claude d'Oullins' est une très bonne variété pollinisatrice.
Le prunier est cultivé principalement pour son fruit, la prune. Les prunes sont consommées soit comme fruit de table (en particulier les variétés du type reine-claude), soit transformées : pâtisseries, confitures (mirabelles, quetsches), soit séchées (pruneaux d'Agen).
On en tire aussi des liqueurs (mirabelle, quetsche).
Le prunier est aussi un arbre d'ornement.
Certains arbres portent le nom vernaculaire de prunier, alors que ce ne sont pas des Prunus, ni même des Rosaceae.
Prunus domestica L.
Le prunier ou prunier cultivé (Prunus domestica L.) est un arbre fruitier appartenant au genre Prunus, au clade Amygdalus-Prunus, section Prunus, de la famille des Rosaceae, cultivé pour ses fruits, les prunes. Il est plus rarement appelé prunier domestique.
A ameixeira ou ciroleira[1] (Prunus domestica) é unha árbore froiteira da familia das rosáceas, cultivada polos seus froitos, as ameixas. É unha das froiteiras máis cultivadas nos pomares [2] de Galiza dende a antigüidade.
Agroma en primavera (marzo-abril). As flores son brancas ou rosadas e ovais e o froito é unha drupa. A vida dunha ameixeira varía entre 30 e 50 anos.
É unha arboriña de altura media, entre 3 e 8 metros até 7(10) m, de folla caediza e inerme con franzas glabrescentes, polo xeral avermelladas e brillantes. As follas, de 4-8(10) por 1,7-3,5(4) cm, son obovadas, elípticas ou ovado-lanceoladas, acuminadas, crenadas ou aserradas, de face glabra, e envés máis ou menos pubescente nos nervios; o pecíolo de 1-2,5 cm, é glabrescente; as estípulas, caedizas, son linear-lanceoladas con dentes glandulíferos. As flores son solitarias ou xeminadas, raramente en fascículos de 3-5 con pedicelos de 8–15 mm, glabros ou pubescentes. O receptáculo ten 4–5 mm e é acopado, glabro ou pubescente. O cáliz ten sépalos de 4–5 mm, reflexos, ovado-oblongos, denticulados, obtusos, glabros ou pubescentes, e os pétalos da corola miden de 8-13(15) mm e son obovados, emarxinados, brancos ou branco-averdados. O ovario é glabro e o froito (a ameixa) é unha drupa monocarpelar de (3)4-5(6) cm, elipsoidal ou algo globosa, glabra, de cor negra azulada, púrpura escura, avermellada, amarela, averdada etc., con pruína; o mesocarpo é comestíbel e de sabor doce; o endocarpo, esclerificado, é ovoide ou elipsoidal, lixeiramente engurrado ou punteado, aquillado e adherido ao mesocarpo.[3]
É unha especie froiteira cultivada dende a antigüidade. Hai dous grandes grupos de variedades cultivadas de ameixeiras. As denominadas europeas (Prunus domestica) e as asiáticas (Prunus salicina). Na actualidade son as variedades asiáticas as que máis se cultivan, un dos motivos é a menor necesidade de frío invernal destas variedades polo que se pode cultivar en zonas menos frías e son máis precoces.
Algunhas das variedades europeas son : Claudia, Agen, Fellemberg, Stanley, President etc. Entre as xaponesas : Red Beaut, Santa Rosa, Angeleno, Laroda etc.
A polpa é laxante. O óleo da súa semente utilízase coma alimento. Coas ameixas faise un licor semellante ao kirsch moi popular en Hungría. A ameixa é un dos froitos máis apreciados no verán, con eles pódese elaborar confeituras e marmeladas; tamén se poden secar para facer ameixas pasas, moi consumidas nos meses de inverno.
A árbore denomínase normalmente ameixeira ou ciroleira, dependendo da zona. Existen algunhas variedades tradicionais:
Prunus domestica foi descrita por Carl von Linné e publicado en Species Plantarum 1: 475, no ano 1753.[7]
A ameixeira ou ciroleira (Prunus domestica) é unha árbore froiteira da familia das rosáceas, cultivada polos seus froitos, as ameixas. É unha das froiteiras máis cultivadas nos pomares de Galiza dende a antigüidade.
Agroma en primavera (marzo-abril). As flores son brancas ou rosadas e ovais e o froito é unha drupa. A vida dunha ameixeira varía entre 30 e 50 anos.
Slowčina[1][2] (Prunus domestica) je sadowy štom ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae). Jeho płód je slowka[1][2]. Rostlina prawdźepodobnje je stara hybrida z dorničela[3][4] (Prunus spinosa) a bombawki (Prunus cerasifera).
Slowčina je w lěću zeleny štom, kotryž docpěje wysokosć wot 3 hač do 15 m.
Husta króna wobsteji ze sylnych hałuzow a je na runym a šwižnym zdónku. Hłowne hałuzy nahle horje rostu.
Měnjate, stołpikate łopjena su jejkojte hač eliptiske, karbowane hač rězane, na delnim boku druhdy husto kosmate a docpěja 4 hač do 10 cm. Na krótkich wurostkach steja husto w promjenjach.
Kćěje wot apryla hač do meje. Běłe abo nazeleń běłe kćenja so před abo z łopjenami jewja. Wone njejsu wupjelnjene, steja po dwěmaj hač po třoch a docpěja přeměr wokoło 2 cm. Zwonkowna kroma je njeprawidłownje zubate. Jich stołpiki su móškojće kosmate a krótke.
Płody jara wariěruja po poddružinje. Wone su mjeńše brěčkate hač chinska slowčina (Prunus salicina) a docpěja dołhosć wot 3 hač do 8 cm. Jich mjaso je zelene abo žołte.
Slowki su wulke, kulojte hač krótko-owalne, zwjetša módro-wioletne a wot awgusta zezrawja.
Knykački su jejkojte, kónčkojte, módre hač wioletne.
Mirabele su małke, kulowate a žołte.
Reneklody su zeleno-žołte hač čerwjenojte a jara wulke.
Ma radšo humusowe pódy, ale hewak je skromna.
Pochadźa originalnje z prědnjeje Azije.
Slowčina bu w lěće 1753 wot Carl von Linné najprjedy wopisana. Wona so do 7 poddružinow rozdźěli:
Mnoholičbne sorty so zwjetša dla słódkich płodow plahuja, mjeztym zo někotre sorty tež jako pyšne rostliny plahuja.
ananas • aprikoza • awokado • banana • brěška • brusnica • citrona • curuba • dorničałka • durian • etrog • figa • grapefruit • granatowe jabłuko • guawa • holanska jahodka • hurmi kaki • jabłuko • jackfruit • kaki • karambola • kiwi • kiwano • kosmačka • krušwa • kumkwat • kwětla • liči • limeta • malena • mandarina • mandla • mango • marakuja • maruša • naši • oliwa • ostružina • papaja • paw-paw • pitahaya • oranža • pomelo • rambutan • janske jahodki (běłe, čerwjene, čorne) • ringlota • slowka • tamarillo • třěšeń • truskalca • winowa jahodka • wišnja
Slowčina (Prunus domestica) je sadowy štom ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae). Jeho płód je slowka. Rostlina prawdźepodobnje je stara hybrida z dorničela (Prunus spinosa) a bombawki (Prunus cerasifera).
Il pruno europeo, da alcuni chiamato prugno o susino (Prunus domestica L., 1753) è una pianta della famiglia delle Rosacee[1] che produce i frutti noti col nome di prugna o susina.
Originario dell’Asia, nello specifico della zona del Caucaso, in seguito cominciò ad essere coltivato anche in Siria, principalmente a Damasco. I Romani, verso il 150 a.C., lo introdussero nell'area del Mediterraneo, ma furono i Cavalieri della Prima Crociata a portarlo in tutta l’Europa intorno al 1200 d.C., dapprima in Francia, poi in Germania e nelle altre regioni. Si spinge (forse inselvatichita) nell'Europa centrale, giungendo con la var. Juliana fino alla Danimarca e alla Scandinavia meridionale. L’origine della parola prugna è alquanto incerta: probabilmente, deriva dalla radice indoeuropea prus, bruciare, da cui deriva anche il greco pyrsòs, rosso, colore del fuoco ardente. Il sostantivo prugna è da preferire per nominare i frutti allungati del pruno domestico, un albero coltivato in Europa da tempi più remoti come si può evincere anche dal confronto con altre lingue neolatine (Francese o Romeno ad esempio). Susina è il nome corretto dei frutti tondi del Prunus Salicina di origine probabilmente cinese e arrivato nelle campagne europee più recentemente.
Il frutto contiene le vitamine A-B1-B2 e C e alcuni sali minerali: il potassio, il fosforo, il calcio e il magnesio. La polpa della susina è utile al fegato per compiere il processo della secrezione biliare.
L'albero del pruno ha la tipica forma ad ombrello o ad alberello, di medie dimensioni: da 3-4 fino a 6-8 metri d’altezza secondo la varietà.
Talvolta nodoso, presenta fiori solitamente bianchi che sorgono già all'inizio della primavera.
I frutti di forma ovale o sferica maturano da giugno a fine settembre a seconda delle varietà e la raccolta viene effettuata in più riprese. I frutti possono giungere sino a 8 cm di grandezza e sono solitamente di sapore dolce, anche se alcune varietà si presentano aspre e necessitano di essere cotte con zucchero per essere commestibili. Tutte le varietà di frutti di Prunus contengono al loro interno un seme di notevoli dimensioni, che non è commestibile.[2]
Questo frutto si raccoglie da giugno a ottobre, con la possibilità di ottenere fino a cinque raccolte. Per stabilire il grado di maturazione si valuta il grado rifrattometrico, la resistenza della polpa (misurata col penetrometro), il rapporto solidi solubili/acidità totale e infine la variazione del colore di fondo della buccia. La prima raccolta è generalmente la migliore, fino ad arrivare poi alle ultime che presentano frutti di seconda qualità. Data la natura organolettica della polpa conservare in frigo questo frutto si rivela quasi inutile, in quanto la polpa tende ad imbrunire.
La coltivazione del susino avviene generalmente secondo le seguenti tecniche:
L'irrigazione si dimostra fondamentale durante il periodo di fioritura. La potatura è diversa in base alla specie. Per il susino europeo è importante lasciare una buona quantità di gemme.
Alcune cultivar sono originarie dell'Asia, altre dell'Europa o dell'America. È una pianta coltivata in tutto il mondo e in particolare in Europa.
Derivano da diverse specie raggruppate in 3 principali categorie[4]:
In Italia lo si ritrova principalmente in Emilia-Romagna e Campania; interessante anche la produzione in Trentino (Dro-Basso Sarca)[4].
.JPG)
Tra i fitofagi del susino vi sono l'eriofide del susino (Aculus fockeui), l'afide verde del susino (Brachycaudus helychrysi), l'afide farinoso del susino (Hyalopterus pruni), la cocciniglia del susino (Sphaerolecanium prunastri), la mosca mediterranea della frutta (Ceratitis capitata), la carpocapsa delle susine (Grapholita funebrana), l'oplocampa delle susine (Hoplocampa minuta) e il buprestide dei fruttiferi (Capnodis tenebrionis). E non mancano lepidotteri, tra cui tignola.
(sui cino-giapponesi), Moniliniosi, con Monilinia laxa e Monilinia fructigena, e non mancano lepidotteri, tra cui tignola, ed afidi.[4]
Il pruno europeo, da alcuni chiamato prugno o susino (Prunus domestica L., 1753) è una pianta della famiglia delle Rosacee che produce i frutti noti col nome di prugna o susina.
Originario dell’Asia, nello specifico della zona del Caucaso, in seguito cominciò ad essere coltivato anche in Siria, principalmente a Damasco. I Romani, verso il 150 a.C., lo introdussero nell'area del Mediterraneo, ma furono i Cavalieri della Prima Crociata a portarlo in tutta l’Europa intorno al 1200 d.C., dapprima in Francia, poi in Germania e nelle altre regioni. Si spinge (forse inselvatichita) nell'Europa centrale, giungendo con la var. Juliana fino alla Danimarca e alla Scandinavia meridionale. L’origine della parola prugna è alquanto incerta: probabilmente, deriva dalla radice indoeuropea prus, bruciare, da cui deriva anche il greco pyrsòs, rosso, colore del fuoco ardente. Il sostantivo prugna è da preferire per nominare i frutti allungati del pruno domestico, un albero coltivato in Europa da tempi più remoti come si può evincere anche dal confronto con altre lingue neolatine (Francese o Romeno ad esempio). Susina è il nome corretto dei frutti tondi del Prunus Salicina di origine probabilmente cinese e arrivato nelle campagne europee più recentemente.
Il frutto contiene le vitamine A-B1-B2 e C e alcuni sali minerali: il potassio, il fosforo, il calcio e il magnesio. La polpa della susina è utile al fegato per compiere il processo della secrezione biliare.
Mājas plūme (Prunus domestica) ir rožu dzimtas koks. Bieži šo augļa koku dēvē vienkārši par plūmi, lai gan ar šo terminu nereti apzīmē arī citas plūmju ģints sugas. Arī koka augļus sauc par plūmēm. Līdzīgi, kā ķirši un persiki, plūmju augļi ir kauleņi. Mājas plūmes izcelsmes vieta iespējams ir Kaukāzs un Kaspijas jūras reģions. Mājas plūme tiek kultivēta vismaz vairāk nekā 2000 gadus.
Plomme (Prunus domestica) er ei steinfrukt glatt skal og søtt fruktkjøt som veks på fleire tre i slekta Prunus. I tillegg til å etast som dei er, kan plommer tørkast til svisker og blir elles brukt til sylting og i bakverk. Dei plommeberande plantane kjem opphavleg frå Vest-Asia, men blir i dag dyrka over heile verda. Ein kjenner i dag til over 2 000 sortar plommer.
Plomma er rund eller oval i forma og storleiken kan variere mykje mellom dei ulike sortane, dei største kan bli like store som eit lite eple. Frukta har eit tynt skal som godt kan etast sjølv om det smakar beiskt. Fargen på plomma varierer mellom grøn, gul, raud, blå eller sjatteringar av desse. Plomma har ein stor stein i midten, og hos nokre variantar heng fruktkjøtet fast i steinen, mens hos andre sortar slepp steinen lett. Fruktkjøtet er saftig og aromatisk.
Plomma blir hausta i Noreg i august til september.
Best lagringstemperatur er 0–4 °C.
Plomme er kalorifattig og verkar mageregulerande. Plomme inneheld ein del A-vitaminar, kalsium og jern.
Plomma skal vere heil, utan sprekker, mørke flekkar eller annan skade. Frukta skal vere tørr og skalet glatt. Plomma skal vere utan støytskadar og mugg. For at smaken skal vere best, må frukta ikkje vere hausta for tidleg.
Kor haldbar ei plomme er, avheng av kvar frukta er i modningsprosessen. Moden plomme er særs lite haldbar, er plomma mindre moden, kan ho halde seg lenger.
Plomme (Prunus domestica) er ei steinfrukt glatt skal og søtt fruktkjøt som veks på fleire tre i slekta Prunus. I tillegg til å etast som dei er, kan plommer tørkast til svisker og blir elles brukt til sylting og i bakverk. Dei plommeberande plantane kjem opphavleg frå Vest-Asia, men blir i dag dyrka over heile verda. Ein kjenner i dag til over 2 000 sortar plommer.
Plomme (Prunus domestica) er en steinfrukt med glatt skall og søtlig smak som vokser på et treslag i slekten Prunus. Plommetreet er en kulturplante som har oppstått som en hybrid mellom de viltvoksende artene kirsebærplomme (P. cerasifera) og slåpetorn (P. spinosa).
Plommetreet er et lite, løvfellende tre med en åpen og stivgrenet vekstform. Stammen er kort, og grenene er grove og vokser gjerne oppover. Barken er først rødbrun (på lyssiden) og grønn (på skyggesiden). Senere blir den gråbrun og lett stripet, og til sist er den mørkegrå og oppsprukket med små furer. Knoppene sitter spredt på opphovnede bladfester. De er små og kjegleformede med brune skjell. Blomsterknoppene sitter flere sammen på rynkede kortskudd. Bladene er elliptiske til omvendt eggformede med fint rundtakket rand. Oversiden er skinnende mørkegrønn og litt rynket. Undersiden er lysegrønn og gråfiltet. Treet blomstrer i mai og blir i Norge høstet i august og september. Blomstene er hvite med svak duft.
Plommen kommer i mange former, farger og størrelser. Fastheten i frukten varierer, både mellom sortene og i de forskjellige stadiene i modningsprosessen. Frukten kan være gul, hvit, grønn eller rød, med tilsvarende variasjoner i fargen på skallet. Dette skallet kan godt spises, selv om det kan smake litt beskt. Av form kan plommen være rund eller oval og størrelsen kan variere mye mellom de ulike sortene. De største kan bli like store som et lite eple. Plommen har en stor stein i midten, og hos noen varianter henger frukten fast i steinen, mens hos andre sorter slipper steinen lett. Frukten er saftig og aromatisk.
I tillegg til å spises rett fra treet kan plommer tørkes til svisker og blir ellers brukt til sylting og i bakverk. Den er kalorifattig og virker mageregulerende. Frukten kan også gjæres til plommevin, som kan destilleres. Av den primitive plommeformen krike (også kalt villplomme) fremstilles fruktbrennevin eller fruktbrandy, som er mye brukt på Balkan og i Øst-Europa. Det heter slivovitz, avledet av forskjellige slaviske navn på krike: Kroatisk: šljiva, serbisk: šljiva/шљива[2], tsjekkisk: slíva, polsk: śliwka eller slovakisk: slivka; pluss suffikset -vice eller -vica /vɪtsa/, for å indikere råvaren det er destillert fra.
Beste lagringstemperatur er 0–4 °C. Hvor holdbar en plomme er, avhenger av hvor langt frukten er kommet i modningsprosessen. En moden plomme er særdeles lite holdbar. Er plommen mindre moden kan den holde seg lenger.
Plomme (Prunus domestica) er en steinfrukt med glatt skall og søtlig smak som vokser på et treslag i slekten Prunus. Plommetreet er en kulturplante som har oppstått som en hybrid mellom de viltvoksende artene kirsebærplomme (P. cerasifera) og slåpetorn (P. spinosa).
Plommetreet er et lite, løvfellende tre med en åpen og stivgrenet vekstform. Stammen er kort, og grenene er grove og vokser gjerne oppover. Barken er først rødbrun (på lyssiden) og grønn (på skyggesiden). Senere blir den gråbrun og lett stripet, og til sist er den mørkegrå og oppsprukket med små furer. Knoppene sitter spredt på opphovnede bladfester. De er små og kjegleformede med brune skjell. Blomsterknoppene sitter flere sammen på rynkede kortskudd. Bladene er elliptiske til omvendt eggformede med fint rundtakket rand. Oversiden er skinnende mørkegrønn og litt rynket. Undersiden er lysegrønn og gråfiltet. Treet blomstrer i mai og blir i Norge høstet i august og september. Blomstene er hvite med svak duft.
Plommen kommer i mange former, farger og størrelser. Fastheten i frukten varierer, både mellom sortene og i de forskjellige stadiene i modningsprosessen. Frukten kan være gul, hvit, grønn eller rød, med tilsvarende variasjoner i fargen på skallet. Dette skallet kan godt spises, selv om det kan smake litt beskt. Av form kan plommen være rund eller oval og størrelsen kan variere mye mellom de ulike sortene. De største kan bli like store som et lite eple. Plommen har en stor stein i midten, og hos noen varianter henger frukten fast i steinen, mens hos andre sorter slipper steinen lett. Frukten er saftig og aromatisk.
I tillegg til å spises rett fra treet kan plommer tørkes til svisker og blir ellers brukt til sylting og i bakverk. Den er kalorifattig og virker mageregulerende. Frukten kan også gjæres til plommevin, som kan destilleres. Av den primitive plommeformen krike (også kalt villplomme) fremstilles fruktbrennevin eller fruktbrandy, som er mye brukt på Balkan og i Øst-Europa. Det heter slivovitz, avledet av forskjellige slaviske navn på krike: Kroatisk: šljiva, serbisk: šljiva/шљива[2], tsjekkisk: slíva, polsk: śliwka eller slovakisk: slivka; pluss suffikset -vice eller -vica /vɪtsa/, for å indikere råvaren det er destillert fra.
Beste lagringstemperatur er 0–4 °C. Hvor holdbar en plomme er, avhenger av hvor langt frukten er kommet i modningsprosessen. En moden plomme er særdeles lite holdbar. Er plommen mindre moden kan den holde seg lenger.
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
Da finì.
Da finì.
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
DistribussionDa finì.
NotissieDa finì.
Multimedia w Wikimedia Commons Śliwa domowa (Prunus domestica L.)[2] – poliploidalny gatunek roślin wieloletnich należący do rodziny różowatych, nie występujący w stanie dzikim. Formy wyjściowe powstawały prawdopodobnie wielokrotnie w warunkach naturalnych w wyniku samoistnego krzyżowania się dwóch dziko rosnących gatunków ałyczy (P. cerasifera) i śliwy tarniny (P. spinosa) lub wprost z poliploidalnych, dzikich form ałyczy. Ojczyznę śliwy domowej sytuuje się zwykle w rejonie Kaukazu, czasem też Azji Mniejszej i Zakaukazia[3]. Dalsze różnicowanie śliw domowych wiązało się z częstym krzyżowaniem wstecznym i selekcją odmian hodowlanych. Prawdopodobnie odmiany o pestkach łatwo odchodzących od miąższu owocu powstały ze skrzyżowania ałyczy z bałkańskim gatunkiem P. cocomilia Ten. Śliwy do uprawy wprowadzili Persowie, a w Europie Grecy i Rzymianie. Hodowla ich i selekcja trwa do dziś[4]. Obecnie w uprawie jest około 2 tysięcy odmian uprawnych, choć znaczenie ekonomiczne ma około 100.
Prace nad opracowaniem systematycznym śliwy domowej rozpoczął Krsitom już w 1804 roku, kontynuowało je wielu badaczy, ale dopiero opracowania Rödera z 1939 prowadzone na podstawie badań cytologicznych oraz morfologii kwiatów, owoców, liści i jednorocznych pędów zyskały uznanie i obowiązują do dziś. Wydzielił on 4 podgatunki, w których wydzielił dodatkowo odmiany botaniczne[5].
Śliwa domowa (Prunus domestica L.) – poliploidalny gatunek roślin wieloletnich należący do rodziny różowatych, nie występujący w stanie dzikim. Formy wyjściowe powstawały prawdopodobnie wielokrotnie w warunkach naturalnych w wyniku samoistnego krzyżowania się dwóch dziko rosnących gatunków ałyczy (P. cerasifera) i śliwy tarniny (P. spinosa) lub wprost z poliploidalnych, dzikich form ałyczy. Ojczyznę śliwy domowej sytuuje się zwykle w rejonie Kaukazu, czasem też Azji Mniejszej i Zakaukazia. Dalsze różnicowanie śliw domowych wiązało się z częstym krzyżowaniem wstecznym i selekcją odmian hodowlanych. Prawdopodobnie odmiany o pestkach łatwo odchodzących od miąższu owocu powstały ze skrzyżowania ałyczy z bałkańskim gatunkiem P. cocomilia Ten. Śliwy do uprawy wprowadzili Persowie, a w Europie Grecy i Rzymianie. Hodowla ich i selekcja trwa do dziś. Obecnie w uprawie jest około 2 tysięcy odmian uprawnych, choć znaczenie ekonomiczne ma około 100.
A Prunus domestica (por vezes designada como Prunus × domestica) ou ameixeira-europeia é uma espécie do género Prunus com muitas variedades. É a espécie mais comum de ameixa ou abrunho, se bem que nem todas as ameixas ou abrunhos sejam desta espécie. Acredita-se que o seu parentesco híbrido seja a Prunus spinosa e a Prunus cerasifera var. divaricata.
Embora a European Garden Flora apenas reconheça três subespécies, há estudos científicos que defendem uma separação mais fina:
As subespécies cruzam-se facilmente e por isso encontram-se numerosas formas intermédias, variando a doçura, acidez e cor, que vai do púrpura azulado ao verde claro, passando pelo vermelho, amarelo e vermelho.
Tipicamente forma um arbusto grande ou uma árvore pequena, por vezes com alguns espinhos. As flores são brancas e surgem no princípio da primavera. Os frutos variam em tamanho, podendo atingir os 8 cm de diâmetro. São doces, embora por vezes ácidos em certas variedades.
A Prunus domestica (por vezes designada como Prunus × domestica) ou ameixeira-europeia é uma espécie do género Prunus com muitas variedades. É a espécie mais comum de ameixa ou abrunho, se bem que nem todas as ameixas ou abrunhos sejam desta espécie. Acredita-se que o seu parentesco híbrido seja a Prunus spinosa e a Prunus cerasifera var. divaricata.
Embora a European Garden Flora apenas reconheça três subespécies, há estudos científicos que defendem uma separação mais fina:
P. domestica ssp. domestica — ameixa comum P. domestica ssp. institia P. domestica ssp. intermedia P. domestica ssp. italica — à qual pertence a variedade rainha-claúdia P. domestica ssp. oeconomica P. domestica ssp. pomariorum P. domestica ssp. prisca P. domestica ssp. syriaca - mirabelaAs subespécies cruzam-se facilmente e por isso encontram-se numerosas formas intermédias, variando a doçura, acidez e cor, que vai do púrpura azulado ao verde claro, passando pelo vermelho, amarelo e vermelho.
Tipicamente forma um arbusto grande ou uma árvore pequena, por vezes com alguns espinhos. As flores são brancas e surgem no princípio da primavera. Os frutos variam em tamanho, podendo atingir os 8 cm de diâmetro. São doces, embora por vezes ácidos em certas variedades.
Prunul (denumire științifică: Prunus domestica) este un arbore fructifer din familia rozaceelor. Fructele sale cărnoase, de culoare albastru închis sau gălbui, își găsesc multiple întrebuințări în industria alimentară, pentru conserve sau gemuri, fiind consumate și în stare proaspătă. Dar cea mai cunoscută utilizare este pentru fabricarea rachiului, uneori fiind și depozitat în butoaie fabricate din lemnul acestuia. Fructele sale imature sunt uneori întrebuințate în combinație cu murături. Crește în zone de înaltă fertilitate, preferabil deluroase. Soiurile sale cele mai rezistente sunt: ciorești, corcodane, vinete și grase (denumiri regionale).
Trunchiul său are un duramen (miez) foarte dur, rezistent la apă, de culoare roșu-maroniu, învelit de un alburn de culoare deschisă prin care circulă seva. Arderea sa degajă o putere calorică superioară celei a fagului, cărbunele său fiind folosit în fierării.
Printre zonele bogate în pruni se numără zona județului Caraș-Severin, mai exact în zona de nord a județului, în satul Duleu, unde există o cultură bogată în pruni veche de zeci de ani.
În anul 2000 s-a realizat o producție de 345.000 tone de prune. Prunul continuă să aibă o pondere exagerată (cca. 50%) în livezile românești. România ocupă primul loc din Uniunea Europeană la suprafețele cultivate cu pruni. Din suprafață pomicolă de 77.883 ha, prunul ocupă 34.899 ha.
În orașul Vălenii de Munte există Muzeul prunului.[1]
Prunele Bistrița sunt prune ce se coc toamna, și care sunt folosite pentru a face marmeladă și compot. Spre deosebire de prunele de vară, prunele Bistrița sunt mai seci, și sunt găsite des în zona de vest a țării.[necesită citare]
Prunul (denumire științifică: Prunus domestica) este un arbore fructifer din familia rozaceelor. Fructele sale cărnoase, de culoare albastru închis sau gălbui, își găsesc multiple întrebuințări în industria alimentară, pentru conserve sau gemuri, fiind consumate și în stare proaspătă. Dar cea mai cunoscută utilizare este pentru fabricarea rachiului, uneori fiind și depozitat în butoaie fabricate din lemnul acestuia. Fructele sale imature sunt uneori întrebuințate în combinație cu murături. Crește în zone de înaltă fertilitate, preferabil deluroase. Soiurile sale cele mai rezistente sunt: ciorești, corcodane, vinete și grase (denumiri regionale).
Trunchiul său are un duramen (miez) foarte dur, rezistent la apă, de culoare roșu-maroniu, învelit de un alburn de culoare deschisă prin care circulă seva. Arderea sa degajă o putere calorică superioară celei a fagului, cărbunele său fiind folosit în fierării.
Slivka domáca (lat. Prunus domestica) je listnatý strom z rodu slivka (lat. Prunus).
Vznikla pravdepodobne krížením slivky trnkovej (Prunus spinosa) a slivky čerešňoplodnej (Prunus cerasifera).;[1][2] avšak nedávne cytogenetické dôkazy určujú P. cerasifera jedinú divokú populáciu, z ktorej sa mohla vyvinúť kultivovaná slivka domáca.[3] Je to najrozšírenejší druh slivky v Európe.
Plody slivky sú najčastejšie modré až modrofialové (farebnosť sa odrôd je rozmanitejšia) a sú zložené zo šupky, zelenkastej dužiny a kôstky. Využíva sa na konzervovanie, výrobu džemov či destilátov. Veľmi obľúbené sú sušené plody.
Cullen et al. (1995)[4] opisuje tri poddruhy, aj keď vedecké štúdie ich špecifikujú viac:
Poddruhy sa ľahko krížia a vznikajú tak viaceré prechodné formy. Ich sladkosť a ostrá chuť sa môže líšiť, farby sa menia od modrej fialovej po červenú, oranžovú, žltú alebo svetlozelenú.
Vnútorné členenie slivky domácej a príbuzných taxónov je značne sporné. Napríklad Flóra Slovenska uvádza vyššie uvedené taxóny insititia, italica, pomariorum a syriaca zaradené ako variety samostatného druhu slivka guľatoplodá (Prunus insititia).[5]
Obsahujú tiež aj pektíny a organické kyseliny.
Tento článok je čiastočný alebo úplný preklad článku Prunus domestica na anglickej Wikipédii.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Slivka domáca
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Slivka domáca
Slivka domáca (lat. Prunus domestica) je listnatý strom z rodu slivka (lat. Prunus).
Vznikla pravdepodobne krížením slivky trnkovej (Prunus spinosa) a slivky čerešňoplodnej (Prunus cerasifera).; avšak nedávne cytogenetické dôkazy určujú P. cerasifera jedinú divokú populáciu, z ktorej sa mohla vyvinúť kultivovaná slivka domáca. Je to najrozšírenejší druh slivky v Európe.
Plody slivky sú najčastejšie modré až modrofialové (farebnosť sa odrôd je rozmanitejšia) a sú zložené zo šupky, zelenkastej dužiny a kôstky. Využíva sa na konzervovanie, výrobu džemov či destilátov. Veľmi obľúbené sú sušené plody.
Plommon (Prunus domestica) är ett vanligt fruktträd med ätbar söt stenfrukt.
Denna art är sedan indelad i underarter, sviskon (Prunus domestica subsp. domestica), rundplommon (Prunus domestica subsp. italica), mirabell (Prunus domestica ssp. syriaca), samt krikon (Prunus domestica subsp. insititia).
Frukten kan antingen ätas färsk, torkas, användas till sylt eller marmelad. Ett exempel på efterrätt är plommon i madeira.
Andra närbesläktade växter med ätbara plommon är slån (Prunus spinosa), samt körsbärsplommon (Prunus cerasifera). Den sistnämnda används vanligen som grundstam vid ympning av plommon.
Plommon är inte en naturlig art. Arten togs fram i västra Asien för tusentals år sedan.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Plommon.
Plommon (Prunus domestica) är ett vanligt fruktträd med ätbar söt stenfrukt.
Denna art är sedan indelad i underarter, sviskon (Prunus domestica subsp. domestica), rundplommon (Prunus domestica subsp. italica), mirabell (Prunus domestica ssp. syriaca), samt krikon (Prunus domestica subsp. insititia).
Frukten kan antingen ätas färsk, torkas, användas till sylt eller marmelad. Ett exempel på efterrätt är plommon i madeira.
Andra närbesläktade växter med ätbara plommon är slån (Prunus spinosa), samt körsbärsplommon (Prunus cerasifera). Den sistnämnda används vanligen som grundstam vid ympning av plommon.
Plommon är inte en naturlig art. Arten togs fram i västra Asien för tusentals år sedan.
При схрещуванні терну Prunus spinosa (2n = 32) з аличею Prunus divaricata (2n = 16) було отримано рослину повністю ідентичну сливі домашній. Це рослина, як і слива домашня мала 2n = 48 хромосом. Ймовірно, дика слива в ході еволюції вийшла саме таким шляхом[1].
Південна алича має жовто-червоне забарвлення, північний терен темно-синій. Їхній нащадок поєднує ознаки обох видів: холодостійкість терну і смакові характеристики аличі, має забарвлення в широкому діапазоні синьо-жовто-червоних відтінків (у різних сортів).
Географічним центром походження домашньої сливи можна вважати територію, що простирається від Східного Кавказу до східного узбережжя Адріатичного моря, включаючи Балканський півострів і Малу Азію.
Плодове дерево заввишки 6 — 16 м. Гілки не колючі, або іноді трохи колючі. Квітки зібрані в прості зонтики, кожна складається із 5 зеленувато-білих пелюсток і 5 Чашолистоків, 25-30 тичинок, нектарники розташовані на квітколожі. Цвіте слива у травні, кожна квітка живе до 5 днів, все дерево загалом 8 -10 днів. Медопродуктивність сливи у сприятливі роки сягає 16-37 кг з 1 га.[2] Плоди — м'ясисті кістянки різної форми (овальної, приплюснуто-овальної, видовжено-овальної) та кольору (зеленого, жовтого, червоного, або фіолетового із сизим нальотом), завжди із добре помітною борозенкою, зазвичай 20 — 30 г ваги. Вони соковиті і мають високі смакові, поживні й дієтичні властивості, містять 7 — 18% цукрів, 0,25 — 1,35% органічних кислот, 0,75 — 0,95% пектинових речовин, 8,8 — 22,1 мг% вітамінів С та провітаміни А, в кісточках — 30 — 35% олії. Сливи споживають свіжими, переробляють на чорнослив, конфітури, маринади, компоти, повидла, мармелади, наливки тощо.
В Україні вирощують С. повсюдно, найбільше на сх. Поділлі, Покутті, Закарпатті, Харківщині й Кубані. За переписом садів 1970 в УРСР було бл. 50 млн плодових С. (15,5% плодових дерев, після яблуні — 46,5% і вишні — 20,4%) на бл. 130 000 га. За сприятливих умов С. дає високі врожаї до 10 — 15 т з 1 га.
Крона піднята або розлога, гілки прямі, в основному гладкі, але окремі форми мають невеликі колючки. Бруньки розпускаються пізніше від інших листяних дерев або водночас з ними.
За слабкого приросту закладаються поодинокі бруньки, нові букетні гілки утворюються, а старі відмирають. Як у вишні, в цьому випадку скелетні гілки оголюються, і врожай помітно знижується.
За характером види сливи поділяють на дві групи:
Для посадки сливи ґрунт має бути глибокий, не менше 35-40 см обробки. Контроль кислотності легко вести відповідно до бур'янової рослинності. На кислих ґрунтах переважають хвощ, пикульник, щавель, м'ята, подорожник, перестріч гайовий, верес; на слабокислих — ромашка, в'юнок, конюшина. Кислі ґрунти обов'язково вапнують. Для суглинок 500 г.кв/метр, на піщаних 200 г.кв/метр. Найбільш дієвий спосіб вапнування полягає в тому, щоб спочатку рівномірно посипати ґрунт вапном (попелом), а потім гноєм (коров'яком), відтак його перекопують. Посадкову яму роблять завширшки 50-60 см і такою ж глибиною. В яму кладуть гній або компост 10-16 кг, 100–150 г подвійного суперфосфату, 80-120 г сіркокислого калію (60-80 г хлористого калію) або 400–500 г попелу.
Після посадки в саду за першого року сливу обрізають з метою правильного формування крони. Молоді дерева деяких сортів вже у перші роки після посадки виганяють довгі (до 1 — 2 м) однолітні пагінці, тому для регулювання росту потребують обрізання. Дерева сливи формують так само, як деревоподібну вишню.
У зимостійких сортах залишають штамб заввишки 40 — 60 см, у менш зимостійких — заввишки 20 — 30 см. Чим нижче штамб, тим дерева стійкіші до несприятливих умов зими.
Поліпшувати зимостійкість квіткових бруньок сливи можна шляхом покращення ґрунтового та водного режимів. У посушливі роки необхідні полив і мульчування ґрунту. У вологі — посів у міжрядді покровних культур, які здатні поглинати надлишок вологи.
У перші роки росту дерева сливи рекомендується обрізати якомога менше. Вирізають гілки, які в подальшому можуть загущувати крону. Вкорочують тільки ті однолітні гілки, яким потрібно надати правильного напряму, а також урівняти їх за силою росту з основними скелетними розгалуженнями, підпорядкувати бічні розгалуження основній гілці, щоб не дати їй розгалужуватися.
Зрізають також верхівки сильних пагонів з підмерзлою корою, з недорозвинутими зближеними бруньками. Ступінь вкорочування гілок у рослин, плодоносних на однолітній деревині, має бути мінімальною, щоб не викликати дуже сильного росту й появи великої кількості гілок, які загущують крону.
Особливістю сливи є утворення сильних, конкурентноздатних пагонів, які відгалужуються під гострим кутом.
Такі пагони потрібно вирізати на кільце. Крім того, у сливи часто трапляється відростання міцних пагонів. Ці утворення необхідно своєчасно усувати. Тому обрізати дерева сливи рекомендується щорічно.
При вирощуванні сливи формують два давно узвичаєних типи крони: лідерну и вазоподібну. Лідерна крона має центральний провідник з 5 — 8 скелетними гілками. В нижньому ярусі залишають 3 — 4 скелетні гілки. В наступному ярусі скелетні гілки першого порядку закладаються з інтервалом 40 — 60 см. У дерева сливи з кроною вазоподібної форми центральний провідник відсутній. Його видаляють час закладання нижнього ярусу з 3 — 4 гілок, які виконують усі функції лідера. У дерев сливи більш зимостійких сортів вазоподібну крону влаштовують на висоті 40 — 60 см. Малозимостійкі сорти рекомендується вирощувати на низьких штамбах — заввишки 10 — 20 см. При формуванні вазоподібної крони розгалуження пагонів-стовбурів закладають на висоті 50 — 100 см від їхньої основи й скеровують убік. Загальну кількість таких пагонів доводять до 6 — 8, щоб утворити помірно загущену крону.
Вазоподібні крони достатньо добре освітлюються сонцем, добре прогріваються, чим зумовлюється формування високоякісних плодів.
Період росту сливи, для якого характерне слабке плодоношення, триває 6 — 7 років після посадки. В цей час формується остов дерева із сильними однолітніми приростами.
Плодоносить слива протягом 10 — 15 років.
У третій період — затухання життя дерева — йде відсихання окремих гілок, знижується врожайність. Кора у старих дерев відшаровується через опіки та морозовини, з'являється камедетечія.
Тривалість проходження вказаних періодів життя дерева значною мірою зумовлюється агротехнічним станом саду.
Через зимові пошкодження у сливи — замерзання окремих гілок, коренів та плодових бруньок, опіки в зоні кореневої шийки.
Слива чуйна до літньо-осінньої ґрунтової посухи, особливо в роки значного плодоношення, коли з плодами виноситься велика кількість вуглеводів, через що дерева не здатні добре підготуватися до зими. При цьому тканина дерева не визріває та пошкоджуються, навіть у відносно не суворі зими.
Численні сорти С. об'єднують у 4 помологічні групи: угорки, ренклоди (споживають переважно свіжими і консервують), мірабелі (дрібні овочі, переважно для виготовлення конфітури, консервів тощо), яєчні (великі переважно жовтого кольору). В Україні районовано такі сорти С. д.: Ганна Шпет, Единбурзька, Кірк, Персикова, Рання синя, Ренклод, Ренклод Альтана, Угорка звичайна, Угорка італ., Угорка ажанська, Угорка опішнянська, чорнослив та ін.
Деякі популярні сорти сливи:
Червона куля. Зимостійкість сорту висока. Період плодоношення у нього настає на другий-третій рік після посадки; він добре плодоносить. Плоди великі (40 г), округлі, червоні із сивим нальотом, дозрівають під кінець липня. М'якуш дуже соковитий, ароматний, дуже смачний.
Скороплідна. Дерево росте швидко, але утворює невелику округло-розкидисту крону. Зимостійкість сорту висока. Період плодоношення настає на другий-третій рік після посадки й дає рясні плоди. Плоди більші за середні розміри (31 г), округлі, яскраво-червоні, з великим нальотом, дозрівають у кінці серпня. М'якуш дуже соковитий, ароматний, кисло-солодкий, вельми смачний. Сорт самонеплідний, опилювачі — Оленка, Червона куля.
Оленка. Дерево великої висоти, з піднятою кроною. Сорт зимостійкий. Плоди вище за середні розміри (36 г), округло-яйцевидної форми малиново-фіолетового кольору, з восковим нальотом. М'якуш соковитий, тане в роті, солодкого смаку.
Скороплідна червона. Зимостійкість сорту висока. Вступає в плодоношення на 3-4 рік після посадки. Плоди більші за середні розміри (11-13 г), рожевого кольору. Плоди дозрівають у другій половині серпня. Смак плодів задовільний. Частково самоплідний, опилювачі — Угорка московська, Ренклод тамбовський, Ренклод колгоспний.
Mận châu Âu (danh pháp hai phần: Prunus domestica, đôi khi được đề cập với danh pháp Prunus × domestica) là một loài mận mơ với nhiều giống khác nhau. Loài này có nguồn gốc được cho là lai giữa mận gai (Prunus spinosa) và mận anh đào (Prunus cerasifera var. divaricata). Đây là loài mận được trồng nhiều nhất tại châu Âu, và hầu hết mận khô được làm từ quả của loài này.
Thông thường cây mận châu Âu là một cây bụi lớn hay một cây nhỏ. Cây có thể có gai, với hoa màu trắng, xuất hiện vào đầu xuân. Quả có kích thước khác nhau, có thể lên đến 8 cm, và thường có vị ngọt, song một số giống có thể hơi chua.
European Garden Flora công nhận ba phụ loài mặc dù các nghiên cứu khoa học khác ủng hộ việc phân loại chính xác hơn:
Các phân loài có thể lai giống dễ dàng, do vậy có nhiều dạng lai trung gian được tìm thấy: độ ngọt và độ chua của chúng có thể khác nhau, màu sắc quả biến đổi từ màu tím xanh, đến đỏ, cam, hay lục nhạt.
Phương tiện liên quan tới Mận châu Âu tại Wikimedia Commons
Dữ liệu liên quan tới Mận châu Âu tại Wikispecies
Bài viết liên quan đến Phân họ Mận mơ này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Mận châu Âu (danh pháp hai phần: Prunus domestica, đôi khi được đề cập với danh pháp Prunus × domestica) là một loài mận mơ với nhiều giống khác nhau. Loài này có nguồn gốc được cho là lai giữa mận gai (Prunus spinosa) và mận anh đào (Prunus cerasifera var. divaricata). Đây là loài mận được trồng nhiều nhất tại châu Âu, và hầu hết mận khô được làm từ quả của loài này.
Довольно давно за рубежом проводится работа по скрещиванию сливы с абрикосом. Гибрид между ними называется племкотом, а гибрид от повторного скрещивания (то есть гибрид племкота и сливы) — плюотом (plum — «слива», apricot — «абрикос»). Плюоты уже поступили в коммерческое размножение. Поскольку все они созданы на основе японских незимостойких слив, то даже в Краснодарском крае зарубежные плюоты чувствуют себя не очень хорошо[5].
В России скрестили русскую сливу (гибридную алычу) с абрикосом и дали гибриду название плюмкот (гибрид настоящей алычи с абрикосом называется чёрным абрикосом). Плюмкоты достаточно зимостойки, продуктивны, косточка у них полуотделяющаяся, плоды массой около 20 г (на уровне 'Кубанской кометы'). Сейчас получено два новых плюмкота. 'Колибри' ('Мышонок') — очень зимостойкий, карликовый (дерево не вырастает выше 3 м), хорошо черенкуется, плоды высокого качества. 'Плюмкот Кубанский' — сеянец от свободного опыления 'Кубанской Кометы' чёрным абрикосом, зимостойкость у него высокая, дерево слаборослое, раннего срока созревания (раньше, чем 'Колибри'), прекрасно черенкуется. Судя по всему, оба сорта по зимостойкости могут подойти для средней полосы. Испытания этих плюмкотов ещё не завершены[5].
Плоды сливы домашней содержат витамины A (в плодах тёмного цвета), B1, B2, C и P и необходимые элементы: калий, фосфор (содержание которых больше, чем в яблоках и грушах), кальций, магний, железо. Содержание сахара (в зависимости от сорта и условий выращивания) составляет от 9 до 17 % (фруктоза, глюкоза и сахароза). В плодах сливы содержатся также органические кислоты (яблочная и лимонная, а также щавелевая и следы салициловой), пектиновые, дубильные, азотистые вещества.
Сушёные плоды сливы называются черносливом и относятся к сухофруктам.
Поздневесенний медонос, за время цветения даёт медоносным пчёлам до 10 кг мёда с гектара насаждений[6].
Из семян сливы домашней получают невысыхающее масло для медицинской промышленности. Мякоть плодов входит в состав лекарственного средства «Кафиол»[7].
Сливовые деревья ценятся как декоративные, их используют при озеленении. Примечательны в цвету.
.svg)
По мнению известного помолога Л. П. Симиренко, идеальный сорт сливы должен по возможности соединять в себе следующие качества[8]:
В прошлом, для европейских сортов использовалась классификация разработанная в 1838 году Г. Лигелем[8]:
I. Настоящие венгерки. Плоды яйцевидно-удлинённой формы. Кора побегов голая, без войлочного опушения.
Некоторые сорта: 'Венгерка Ажанская', 'Анна Лаусон', 'Золотая Капля', 'Сеянец Понда', 'Венгерка Бюлертальская', 'Венгерка Обыкновенная', 'Венгерка Гартвиса Жёлтая', 'Венгерка Итальянская', 'Венгерка Вангенгейма', 'Яичная Красная'.
II. Дамасские сливы. Плоды шаровидные. Побеги более или менее густо опушены.
Некоторые сорта: 'Риверса Ранняя', 'Риверса Ранняя Урожайная', 'Мирабель Мелкоплодная', 'Месье', 'Пердригон Полосатая', 'Поздняя Мускатная', 'Вашингтон'.
а) Дамаскоподобные венгерки. Побеги опушены, продольная ось плодов длиннее поперечной.
Некоторые сорта: 'Каталонская Ранняя', 'Очаковская', 'Диапре Фиолетовая', 'Венгерка Франкфуртская', 'Венгерка Большая Сахарная'.
б) Венгеркоподобные дамасские сливы. Побеги голые, плоды шаровидные.
Некоторые сорта: 'Адмирал де Риньи', 'Анна Шпет', 'Джефферсон', 'Кирк', 'Мирабель Герренгаузенская', 'Ренклод Альтана', 'Ренклод де Баве', 'Ренклод Зелёный'.
Окраска плодов не влияет на принадлежность сорта той или иной группе. Ренклоды (независимо от своей окраски) характеризуются шаровидной формой прочных плодов с очень сладкой и сочной мякотью[8].
Некоторые авторы все сливы с круглыми плодами, которые по классификации Г. Лигеля относятся к Дамасским сливам называли Prunus institia. В то время, как К. Линней под названием Prunus institia описывал только чёрно-синюю круглую сливу. Под названием Prunus domestica К. Линней и А. Декандоль воспринимали все сорта слив с плодами, как удлинённой, так и округлой формы[8].
Ряд авторов публикаций о сливах рекомендуют для выращивания в Московской и прилегающих областях небольшой набор сортов[9].
В. Н. Морозов (Калужская область) рекомендует[10]:
И. С. Исаева для Московской и соседних с ней областей рекомендует[11]:
В. И. Сусов (Московская сельскохозяйственная академия имени К. А. Тимирязева) рекомендует следующие сорта[12]:
Морозова Н. Г. и Симонов В. С. (ГНУ ВСТИСП Россельхозакадемии) считают, что наряду с зимостойкостью одним из главных условий регулярного и хорошего плодоношения сливы домашней в Подмосковье является наличие у неё самоплодности. К высокопродуктивным из самоплодных сортов относятся сорта: 'Память Тимирязева', 'Синий Дар', 'Сизый Голубок', 'Утро' и 'Яичная Синяя'[13].
Изучение степени плодоношения сливы проводились с 1999—2009 гг. в Ленинском районе Московской области, на лабораторном участке ГНУ ВСТИСП Россельхозакадемии. Оценивалось 245 сортов и форм подсемейства сливовых, в том числе 160 сортов и форм сливы домашней, 31 сортообразцов китайской и канадской сливы, 56 — русской сливы (гибридной алычи). Сорта с регулярным, достаточно высоким уровнем плодоношения: сливы 'Занятная', 'Сверхранняя', 'Тульская Чёрная', 'Яхонтовая'; алыча 'Кубанская Комета'[14].
В средней полосе России число неурожаев у русской сливы обычно значительно больше, чем у самоплодных сортов сливы домашней[13].
Устойчивы к монилиальному ожогу следующие сорта: 'Ренклод Харитоновой', 'Заречная Ранняя', 'Этюд', 'Ренклод Мичуринский'[15].
Довольно давно за рубежом проводится работа по скрещиванию сливы с абрикосом. Гибрид между ними называется племкотом, а гибрид от повторного скрещивания (то есть гибрид племкота и сливы) — плюотом (plum — «слива», apricot — «абрикос»). Плюоты уже поступили в коммерческое размножение. Поскольку все они созданы на основе японских незимостойких слив, то даже в Краснодарском крае зарубежные плюоты чувствуют себя не очень хорошо.
В России скрестили русскую сливу (гибридную алычу) с абрикосом и дали гибриду название плюмкот (гибрид настоящей алычи с абрикосом называется чёрным абрикосом). Плюмкоты достаточно зимостойки, продуктивны, косточка у них полуотделяющаяся, плоды массой около 20 г (на уровне 'Кубанской кометы'). Сейчас получено два новых плюмкота. 'Колибри' ('Мышонок') — очень зимостойкий, карликовый (дерево не вырастает выше 3 м), хорошо черенкуется, плоды высокого качества. 'Плюмкот Кубанский' — сеянец от свободного опыления 'Кубанской Кометы' чёрным абрикосом, зимостойкость у него высокая, дерево слаборослое, раннего срока созревания (раньше, чем 'Колибри'), прекрасно черенкуется. Судя по всему, оба сорта по зимостойкости могут подойти для средней полосы. Испытания этих плюмкотов ещё не завершены.
提示：本条目的主题不是欧李。 關於簡稱西梅的西梅乾，請見“梅乾”。欧洲李（学名：Prunus domestica）是蔷薇科李属的植物。分布在西亚、欧洲以及中国等地，生长于海拔1,200米至1,400米的地区，目前已由人工引种栽培。[1][2]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
这是一篇與藥用植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 提示：本条目的主题不是欧李。 關於簡稱西梅的西梅乾，請見“梅乾”。 
维基百科中的醫療相关内容仅供参考，詳見醫學聲明。如需专业意见请咨询专业人士。 欧洲李（学名：Prunus domestica）是蔷薇科李属的植物。分布在西亚、欧洲以及中国等地，生长于海拔1,200米至1,400米的地区，目前已由人工引种栽培。
セイヨウスモモ（西洋李、西洋酸桃 Prunus domestica、あるいは種間雑種であるとして Prunus × domesticaとも表記する）はバラ科の果樹の一種である。落葉樹で、英語圏でプラム（plum）として知られる様々な果樹が本種に属しているが、全てではない。グリーンゲージ、インシチチアスモモは本種の亜種である。
スピノサスモモとPrunus cerasifera var. divaricataの雑種系統であると考えられている。少なくともヨーロッパでは最も多く栽培されているプラム類であり、ほとんどのプルーン（乾燥プラム）は本種の果実から作られている。
一般的には大型の低木または小高木である。棘を持つ場合もあり、花期は初春で白い花が咲く。楕円形または球形の様々な大きさの果実を付けるが、最大でも8 cm程度である。甘い品種（デザートプラム）が一般的であるが、食べるには砂糖を使って調理する必要のある酸っぱい品種もある。他の全てのサクラ属の果実と同じように、中心に大きな1つの種があり、一般的にstoneと呼ばれていて、食べる際には取り除かれる[1]。
セイヨウスモモは商業的には果樹園で栽培されているが、台木に自家稔性の株を接いだ近年の苗木、育成、剪定法では比較的省スペース、1本の木で収穫が可能である。早期の開花、結実には霜や冷たい風から保護された場所を必要とする[1]。
果実についてはプラムを参照。
庭木用に様々な栽培品種が選抜されている。以下に示すのは王立園芸協会のAward of Garden Meritに選出されたものである:-
Cullen et al. (1995) は3亜種を認めているが、科学的研究では更なる細分化が好まれる:
雑種間の交雑は容易で、多数の中間的な形態のものが発見されている。これらには甘さ酸っぱさは様々で、色も青紫からオレンジ、黄色、ライトグリーンと多岐にわたる。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 
この項目は、果物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:果物）。 
セイヨウスモモ（西洋李、西洋酸桃 Prunus domestica、あるいは種間雑種であるとして Prunus × domesticaとも表記する）はバラ科の果樹の一種である。落葉樹で、英語圏でプラム（plum）として知られる様々な果樹が本種に属しているが、全てではない。グリーンゲージ、インシチチアスモモは本種の亜種である。
スピノサスモモとPrunus cerasifera var. divaricataの雑種系統であると考えられている。少なくともヨーロッパでは最も多く栽培されているプラム類であり、ほとんどのプルーン（乾燥プラム）は本種の果実から作られている。
서양자두나무(영어: European plum 유러피언 플럼[*]→유럽 자두, 학명: Prunus domestica 프루누스 도메스티카[*])는 장미과의 나무이다. 긴둥근꼴로 밑부분이 들어가고, 한쪽에 홈이 있으며, 열매 지름이 자연생은 2.2cm 정도지만 재배종은 7cm에 달한다.
작은 큰키나무(소교목)으로, 높이는 10m 정도이다. 넓은잎나무이며, 가을에는 낙엽이 진다.[2]
일년생 나무의 가지는 적갈색이며, 털이 없고 윤이 난다.[2] 잎은 어긋나기하며, 긴 거꿀달걀모양 또는 긴타원모양으로, 잎 끝은 길지 않고 급하게 뾰족해진다.[2] 잎 길이는 6~8cm, 폭은 3~5cm 정도이고, 잎자루는 길이 1~2㎝이고 2~5개의 선이 있다.[2] 잎 가장자리에 둔한 홑톱니와 겹톱니가 섞여 있으며, 잎 표면은 털이 없고 뒷면은 털이 있다.[2] 흰 꽃이 4월에 잎이 나기 전에 피는데, 대개 3개씩 달린다.[2] 꽃 지름은 1.5~2.2cm이고, 꽃자루는 길이 1~2cm이이다.[2] 꽃받침 갈래조각은 긴 달걀모양으로 톱니가 약간 있으며, 꽃잎은 길이 1cm 정도인 긴 거꿀달걀모양이다.[2]
열매는 7월에 벽흑색으로 익고 과육은 연한 황색이다.[2] 긴둥근꼴로 밑부분이 들어가고, 한쪽에 홈이 있으며, 열매 지름이 자연생은 2.2cm 정도지만 재배종은 7cm에 달한다.[2] 핵은 거꿀달걀모양이며 양끝이 약간 좁고 결이 거칠다.[2]
한국에서는 해발 100~300m인 인가 부근에서 과일나무로 심고 있다.[2]
화강암계, 현무암계, 화강편마암계, 변성퇴적암계, 경상계, 반암계, 편상화강암계 등에서 잘 자라며, 추위는 잘 견디지만 건조함이나 더위는 잘 못 견딘다.[2]
수많은 재배종들이 경작지에서 사용되고 있다. 아래의 재배종들은 왕립 원예 학회의 가든 메리트 상을 받았다.
열매를 생으로 먹기도 하고, 잼이나 파이를 만들기도 한다.[2] 한의학에서는 씨를 "욱리인"이나 "이핵인"이라는 약명으로 부르며, 다른 약재와 같이 처방하여 약으로 쓴다.[2]
자두는 달고 즙이 많으며 먹을 수 있다. 날것으로 먹어도 되나, 잼이나 젤리의 원료, 기타 음식을 만드는 데 사용되기도 한다. 자두를 발효시켜서 자두 와인을 만든 후 이를 증류시키면 동유럽에서는 슬리보비츠로 알려진 브랜디가 만들어진다. 자두는 식물 섬유도 풍부해 자두즙은 소화기 계통의 원활함을 도울 수도 있다.
서양자두나무(영어: European plum 유러피언 플럼[*]→유럽 자두, 학명: Prunus domestica 프루누스 도메스티카[*])는 장미과의 나무이다. 긴둥근꼴로 밑부분이 들어가고, 한쪽에 홈이 있으며, 열매 지름이 자연생은 2.2cm 정도지만 재배종은 7cm에 달한다.
.jpg)
_3.jpg)
.jpg)
.jpg)
