nomes no trilho de navegação
Ceanothus és un gènere de plantes amb flors amb de 50–60 espècies d'arbusts o petits arbres dins la família Rhamnaceae. Aquest gènere només es troba a Amèrica del Nord, el centre de la seva distribució és a Califòrnia, però alguna espècie a Guatemala.
La majoria de les espècies són de fulla persistent. Algunes habiten la vegetació del chaparral.
Moltes espècies es fan servir en jardineria hi hi ha molts híbrds i cultivars..
Ceanothus velutinus era conegut com a "arrel vermella" pels amerindis de Nord-amèrica i els feien servir com planta medicinal, recentment s'ha confirmat la seva efectivitat en el tractament de la pressió sangínia alta i bloctges limfàtics.
Ceanothus és un gènere de plantes amb flors amb de 50–60 espècies d'arbusts o petits arbres dins la família Rhamnaceae. Aquest gènere només es troba a Amèrica del Nord, el centre de la seva distribució és a Califòrnia, però alguna espècie a Guatemala.
Latnatec (Ceanothus) je rod rostlin patřící do čeledi řešetlákovité (Rhamnaceae). Starší český název, který se příliš neujal, je zpododěr. Latnatce jsou opadavé nebo stálezelené keře a stromy s jednoduchými listy a nevelkými květy v bohatých květenstvích. Vyskytují se v počtu asi 55 druhů výhradně v Severní a Střední Americe. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné dřeviny.
Latnatce jsou opadavé nebo stálezelené keře nebo výjimečně i nízké stromy. Listy jsou jednoduché, řapíkaté, většinou střídavé, tenké nebo kožovité. Čepel listů je celokrajná nebo pilovitá, od báze obvykle trojžilná. Květy jsou malé, pětičetné, uspořádané ve vrcholových nebo úžlabních latách složených z okolíčků či v chocholících. Kalich je pětičetný, s válcovitou až polokulovitou kališní trubkou a 5 cípy. Kalich je zbarvený podobně jako koruna. Koruna je pětičetná, bílá, růžová nebo modrá, delší než kalich. Korunní lístky jsou volné, mají kapucovitý tvar a vyrůstají zpod květního terče. Tyčinek je 5, mají tenké nitky a vyčnívají z květu. Semeník je trojlaločný, spočívá na květním terči a je s ním srostlý. Čnělka je krátká. Plody jsou zpočátku dužnaté, později vysychají a podélně se rozpadají na 3 plůdky (oříšky).[1][2]
Detail květu latnatce Ceanothus fendleri
Nedozrálé plody latnatce C. megacarpus
Bohaté květenství blíže neurčeného latnatce
Rod zahrnuje asi 55 druhů vyskytujících se pouze v Severní Americe zejména v teplejších oblastech USA a v Mexiku. Do jižní Kanady zasahují 4 druhy: C. herbaceus, C. americanus, C. sanguineus a C. velutinus. Ve Střední Americe se vyskytuje jediný druh, Ceanothus coeruleus. Zasahuje až do Guatemaly, kde roste v horách v nadmořských výškách až 4000 metrů. Centrum druhového bohatství je v Kalifornii, kde latnatce tvoří významnou složku místní vegetace. Latnatce se nejčastěji vyskytují v suchých lesích, dubových lesích a v keřové vegetaci známé jako chaparral. Rostou na různých typech půd, většinou v oblastech se suchými horkými léty a vlhkými zimami.[3][4][1]
Některé druhy latnatce mají na kořenech hlízky se symbiotickými bakteriemi rodu Frankia, vázajícími vzdušný dusík.[3]
Latnatce jsou využívány jako okrasné keře, vhodné pro teplejší polohy chráněné před mrazem. Jsou cenné zejména letním a podzimním kvetením, kvetou od května nebo června do září až října. V České republice jsou pěstovány poměrně zřídka, uváděny jsou celkem 4 druhy a několik kříženců. Nejkrásnější, bohatě kvetoucí modrokvěté druhy a kultivary jsou vesměs dosti teplomilné a pro naše podmínky až na výjimky málo vhodné. Z pěstovatelných druhů má velké laty nápadně modrých květů např. kultivar latnatce kříženého Ceanothus x delilianus 'Gloire de Versailles'. Ve veřejných expozicích českých botanických zahrad nejsou latnatce příliš zastoupeny. Ceanothus pallidus 'Marie Simon' je uváděn z Dendrologické zahrady v Průhonicích, C. x delilianus 'Topaze' z Pražské botanické zahrady v Tróji.[2][5][7]
Bíle kvetoucí latnatec Ceanothus thyrsiflorus
Modrokvětý latnatec C. thyrsiflorus 'Repens'
Latnatce nejvíce prospívají na slunném stanovišti, v polostínu již hůře kvetou. Vyhovují jim lehčí, humózní a spíše sušší půdy s obsahem vápníku. V podmínkách České republiky často omrzají až k zemi, později však od země obrazí a kvetou na jednoletých výhonech. Na zimu je vhodná přikrývka kořenů a na jaře seříznutí, aby bohatě obrazily. Množí se pomocí mladých jarních řízků nebo roubováním na podnož latnatce amerického. Botanické druhy lze množit i semeny, která je třeba ihned po sklizni stratifikovat. Dalšími způsoby množení jsou hřížení v červnu a kopčení.[5][8]
Latnatec (Ceanothus) je rod rostlin patřící do čeledi řešetlákovité (Rhamnaceae). Starší český název, který se příliš neujal, je zpododěr. Latnatce jsou opadavé nebo stálezelené keře a stromy s jednoduchými listy a nevelkými květy v bohatých květenstvích. Vyskytují se v počtu asi 55 druhů výhradně v Severní a Střední Americe. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné dřeviny.
Ceanothus er slægt med knap 60 arter, som alle vokser i Nordamerika. Slægtens centrum ligger i Californien. Det er løvfældende eller stedsegrønne træer og buske med spredte (eller sjældnere: modsatte) blade. Bladranden er savtakket eller hel, og bladpladen er trenervet. Blomsterne er små og 5-tallige, samlet i skærme, aks eller toppe. Frugterne er kapselagtige, tørre stenfrugter, der er beskyttet af det blivende bæger. Her omtales kun de arter og hybrider, som dyrkes i Danmark.
Ceanothus er slægt med knap 60 arter, som alle vokser i Nordamerika. Slægtens centrum ligger i Californien. Det er løvfældende eller stedsegrønne træer og buske med spredte (eller sjældnere: modsatte) blade. Bladranden er savtakket eller hel, og bladpladen er trenervet. Blomsterne er små og 5-tallige, samlet i skærme, aks eller toppe. Frugterne er kapselagtige, tørre stenfrugter, der er beskyttet af det blivende bæger. Her omtales kun de arter og hybrider, som dyrkes i Danmark.
Die Säckelblumen (Ceanothus) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Kreuzdorngewächse (Rhamnaceae). Einige Arten werden im Deutschen manchmal auch – botanisch unkorrekt – als „Kalifornischer Flieder“ bezeichnet, da die blauen Blütenrispen der hauptsächlich von der amerikanischen Westküste stammenden Pflanzen an Fliederblüten erinnern.
Ceanothus-Arten wachsen als Sträucher, seltener auch als kleine Bäume. Sie erreichen Wuchshöhen zwischen einigen Zentimetern und 3 Metern, nur die beiden kalifornischen Arten Ceanothus arboreus und Ceanothus thyrsiflorus können deutlich höher werden. Viele Ceanothus-Arten bilden niedrige, buschige Polster, sind also deutlich breiter als hoch. Die Mehrzahl der Ceanothus-Arten ist immergrün, es gibt jedoch auch einige laubwerfende Arten, die in Gegenden mit kälteren Wintern leben.
Die Laubblätter können je nach Art gegenständig oder wechselständig sein. Die meisten Arten haben eher kleine, 1 bis 5 Zentimeter lange, ungeteilte, ovale Laubblätter. Je nach Art ist der Blattrand mehr oder weniger ganzrandig, gekerbt bis gesägt. Bei vielen Arten sind die Blattadern deutlich eingesenkt.
In end- oder seitenständigen rispigen oder trugdoldigen Gesamtblütenständen stehen viele dreiblütige, zymöse Teilblütenstände zusammen. Die Blüten sind weniger als 5 Millimeter lang und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Sie besitzen fünf lanzettliche bis dreieckige Kelchblätter, die ähnlich wie die fünf Kronblätter gefärbt sind. Die Farben der Kronblätter reichen von blau bis violett, bei einigen Arten auch von weiß bis rosafarben.
Es werden trockene oder fleischige, dreifächrige Kapselfrüchte gebildet.
Die Säckelblumen-Arten gehen im Wurzelbereich mit stickstofffixierenden Aktinomyzeten aus der Gattung Frankia eine Symbiose ein, die sogenannte Aktinorrhiza[1]. In ihren Lebensräumen in den trockenen Bergwäldern der amerikanischen Pazifikküste sind sie die wichtigsten stickstofffixierenden Pflanzen.
Die Gattung Ceanothus kommt ausschließlich in Nord- bis Mittelamerika vor, wobei der Großteil der Arten in Kalifornien heimisch ist. Nur wenige Arten, beispielsweise Ceanothus americanus, findet man auch im Osten der USA und im Süden Kanadas. Andere dagegen, beispielsweise Ceanothus coeruleus, kommen auch südlich von Kalifornien bis nach Guatemala vor.
Fast alle Arten wachsen auf Felsen oder in trockenen Wäldern auf steinigem oder sandigem Boden, auch gerne in Küstennähe. Sie halten Trockenheit und Salz aus. Dagegen verkürzt Bodenfeuchtigkeit oder Nässe ihre Lebensdauer. Auch Schatten vertragen die meisten Arten nicht.
Die Gattung Ceanothus enthält 50 bis 60 Arten (Auswahl):
Eine Hybride im Artrang ist:
Wegen ihrer hellblauen, oft reichlich gebildeten Blütenstände werden Säckelblumen, insbesondere Hybride, als Zierpflanzen verwendet.
Als Zierpflanzen werden viele Hybriden verwendet, darunter:
Die Säckelblumen (Ceanothus) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Kreuzdorngewächse (Rhamnaceae). Einige Arten werden im Deutschen manchmal auch – botanisch unkorrekt – als „Kalifornischer Flieder“ bezeichnet, da die blauen Blütenrispen der hauptsächlich von der amerikanischen Westküste stammenden Pflanzen an Fliederblüten erinnern.
Ceanothus is a genus of about 50–60 species of nitrogen-fixing shrubs and small trees in the buckthorn family (Rhamnaceae).[2][3][4][5] Common names for members of this genus are buckbrush, California lilac, soap bush, or just ceanothus.[6][7][8] "Ceanothus" comes from Ancient Greek: κεάνωθος (keanōthos), which was applied by Theophrastus (371–287 BC) to an Old World plant believed to be Cirsium arvense.[9][10]
The genus is native to North America with the highest diversity on the western coast.[4][11] Some species (e.g., C. americanus) are restricted to the eastern United States and southeast Canada, and others (e.g., C. caeruleus) extend as far south as Guatemala. Most are shrubs 0.5–3 metres (1.6–9.8 ft) tall, but C. arboreus and C. thyrsiflorus, both native to California, can be small multi-trunked trees up to 6–7 metres (20–23 ft) tall.
There are two subgenera within this genus: Ceanothus and Cerastes. The former clade is less drought-resistant, having bigger leaves. The evolution of these two clades likely started with a divergence in the niches filled in local communities, rather than a divergence on the basis of geography.[12]
The Californian species of Ceanothus are commonly known collectively as California lilacs, with individual species having more descriptive common names. Species native elsewhere have other common names such as New Jersey tea for C. americanus, as its leaves were used as a black tea substitute during the American Revolution.[2][13] In garden use, most are simply called by their scientific names or an adaptation of the scientific name, such as 'Maritime ceanothus' for C. maritimus.
As of September 2019, accepted species are:[4][14]
The status of the following species is unresolved:[14]
The following hybrids have been described:[14]
The status of the following hybrids is unresolved:[14]
The majority of the species are evergreen, but the handful of species adapted to cold winters are deciduous. The leaves are opposite or alternate (depending on species), small (typically 1–5 cm long), simple, and mostly with serrated margins.
Ceanothus leaves may be arranged opposite to each other on the stem, or alternate. Alternate leaves may have either one or three main veins rising from the base of the leaf.[16]
The leaves have a shiny upper surface that feels "gummy" when pinched between the thumb and forefinger, and the roots of most species have red inner root bark.[17]
The flowers are white, greenish–white, blue, dark purple-blue, pale purple or pink, maturing into a dry, three-lobed seed capsule.
The flowers are tiny and fragrant and produced in large, dense clusters. A few species are reported to be so intensely fragrant they are almost nauseating, and are said to resemble the odor of "boiling honey in an enclosed area". The seeds of this plant can lie dormant for hundreds of years, and Ceanothus species are typically dependent on forest fires to trigger germination of their seeds.[17]
Fruits are hard, nutlike capsules.[8]
Plants in this genus are widely distributed and can be found on dry, sunny hillsides from coastal scrub lands to open forest clearings, from near sea level to 9,000 feet (2,700 m) in elevation. These plants are profusely distributed throughout the Rocky Mountains from British Columbia south through Colorado, the Cascades of Oregon and California, and the Coastal Ranges of California.
Ceanothus velutinus is perhaps the most widespread member of this genus, occurring through much of western North America.[17] The plants in this genus often co-occur with one another, especially when they are more distantly related.[12]
Ceanothus is a good source of nutrition for deer, specifically mule deer along the West Coast of the United States. However, the leaves are not as nutritious from late spring to early fall as they are in early spring. Porcupines and quail have also been seen eating stems and seeds of these shrubs. The leaves are a good source of protein and the stems and leaves have been found to contain a high amount of calcium.
Many Ceanothus species are popular ornamental plants for gardens. Dozens of hybrids and cultivars have been selected, such as flexible ceanothus, Ceanothus × flexilis (C. cuneatus × C. prostratus).
The following cultivars and hybrids have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit (as of 2017):[18]
Other cultivars available include:-
There are also more cultivars and hybrids of Ceanothus arboreus, Ceanothus griseus horizontalis (groundcovers), and Ceanothus thyrsiflorus in the nursery trade.
Propagation of ceanothus is by seed, following scarification and stratification. Seeds are soaked in water for 12 hours followed by chilling at 1 °C for one to three months. It can also sprout from roots and/or stems. Seeds are stored in plant litter in large quantities. It is estimated that there are about two million seeds per acre in forest habitats. Seeds are dispersed propulsively from capsules and, it has been estimated, can remain viable for hundreds of years. In habitat, the seeds of plants in this genus germinate only in response to range fires and forest fires.
Native Americans used the dried leaves of this plant as an herbal tea, and early pioneers used the plant as a substitute for black tea. Miwok Indians of California made baskets from Ceanothus branches. Ceanothus integerrimus has been used by North American tribes to ease childbirth.[37]
Ceanothus is actinorhizal, meaning it fixes nitrogen through a symbiotic relationship with Frankia. Six genera within Rhamnaceae are actinorhizal, but Ceanothus is the only genus not in the monophyletic tribe Colletieae. This suggests that actinorhizal symbiosis may have evolved twice in Rhamnaceae.[38] Frankia forms nodules on the roots of Ceanothus, converting atmospheric nitrogen (N
2) into ammonia (NH
3) using nitrogenase.[39][40]
Ceanothus is a genus of about 50–60 species of nitrogen-fixing shrubs and small trees in the buckthorn family (Rhamnaceae). Common names for members of this genus are buckbrush, California lilac, soap bush, or just ceanothus. "Ceanothus" comes from Ancient Greek: κεάνωθος (keanōthos), which was applied by Theophrastus (371–287 BC) to an Old World plant believed to be Cirsium arvense.
The genus is native to North America with the highest diversity on the western coast. Some species (e.g., C. americanus) are restricted to the eastern United States and southeast Canada, and others (e.g., C. caeruleus) extend as far south as Guatemala. Most are shrubs 0.5–3 metres (1.6–9.8 ft) tall, but C. arboreus and C. thyrsiflorus, both native to California, can be small multi-trunked trees up to 6–7 metres (20–23 ft) tall.
Ceanothus es un género de arbustos o pequeños árboles de la familia de las Rhamnaceae que incluye 50–60 especies. Es un género endémico de Norteamérica, con su centro de distribución en California, pero varias especies (e.g. C. americanus) en el este de EE. UU. y el sudeste de Canadá, y otras (e.g. C. coeruleus) extendidas tan lejos al sur como Guatemala. Muchos son arbustos de 0,5-3 m de altura, per C. arboreus y C. thyrsiflorus, ambas de California, pueden ser pequeños árboles de 6-7 m de altura.[1]
La mayoría de las especies son siempreverdes, pero las especies adaptadas a fríos inviernos son deciduas. Las hojas son opuestas o alternas (dependiendo de la especie), pequeñas (típicamente 1–5 cm de largo), simples, y mayormente con márgenes serrados. Las flores son blancas, azules, purpúreas pálidas o rosadas, madurando en una cápsula seca, trilobulada.
Las especies californianas se conocen como lirios de California, y otros nombres, e.g. té de Nueva Jersey para C. americanus (ya que sus hojas se usaban como sustituto del "té negro" en los tiempos coloniales).[1] En jardinería, muchas son nombradas por sus nombres binomiales o una adaptación del nombre científico, e.g. Ceanothus marítimo para C. maritimus.
Muchas especies son ornamentales, y docenas de híbridos y cultivares han sido seleccionadas, como: Ceanothus flexible, Ceanothus × flexilis Greene ex McMinn (C. cuneatus × C. prostratus).
Las fragantes flores son muy apreciadas por las abejas cuando está en flor. Huelen intensamente a miel y el aroma viaja bien por el aire. Su floración es generosa, fiable año tras año y espectacular por lo que es una excelente planta ornamental aunque no siempre bien comprendida. El exceso de abono es perjudicial. Una vez establecida su raíz pivotante su intento de trasplante a otro lugar tiene muchas probabilidades de causar la muerte a la planta; debe de situarse siempre en el jardín teniendo en cuenta su tamaño final por tanto ya que posteriormente no será sencillo moverla de sitio. Su crecimiento es lento y su poda es delicada ya que la regeneración de las ramas gruesas cortadas es nula. Hablando en términos generales, las especies de hoja perenne no deben de podarse más que para retirar alguna rama indeseable y sabiendo que puede causar una posible entrada de hongos a la planta que no cicatriza (y a la larga probablemente la pérdida de la rama completa). Las especies de hoja caduca son más tolerantes en ese sentido y permiten la poda de las ramas juveniles cada año si fuera necesario.
Las especies de Ceanothus son alimento de larvas de algunas especies de Lepidoptera incluyendo bucculatrícida minera de hojas Bucculatrix anaticula y Bucculatrix ceanothiella, y la geléchida Chionodes ceanothiella que se alimenta exclusivamente del género.
Chionodes occidentella es una especie polífaga que ha sido registrada en Ceanothus.
Ceanothus es también buen forraje para ciervos, específicamente Odocoileus hemionus (ciervo mula) en la costa oeste. Sin embargo, sus hojas no son nutritivas desde fines de primavera y principios del otoño, como lo son en principios de primavera. Los puercoespines también comen tallos y semillas de estos arbustos. Las hojas tienen buena proteína, y tanto tallo como hoja son fuente de alto calcio.
Otros usos de Ceanothus incluyen ser fuentes medicinales y de alimento de las naciones indígenas. Los miwok de California hacían canastas de sus ramas [3]. C. integerrimus ha sido usada por tribus norteamericanss para tratar a las mujeres que sufren de partos dificultosos [4]. Otras spp. de Ceanothus han sido también usadas en la medicina natural para tratar hipertensión y aliviar achaques de boca y de garganta.[2]
Varios miembros de este género, incluyendo a Ceanothus americanus, forman simbiosis con microorganismos del suelo, formando nódulos radiculares, fijadores de nitrógeno atmosférico. Y este nitrógeno se hace disponible a otras plantas adyacentes, pudiendo jugar un importante rol en la regeneración forestal por crear áreas ricas en nutrientes en hábitats boscosos.[3] Frankia forms nodules on the roots of Ceanothus, converting atmospheric nitrogen (N
2) into ammonia (NH
3) using nitrogenase.[4]
Se propaga por semilla, siguiendo una escarificación y una estratificación. Las semillas se embeben en agua por 12 h seguido de enfriamiento a 1 °C por uno a tres meses. También puede crecer de raíces o tallos [2]. Las semillas se almacenan en bolsas en grandes cantidades. Se estima que hay cerca de 8 millones de semillas/ha en hábitats forestales [3]. La semilla se dispersa propulsivamente de las cápsulas y, se estima, puede permanecer viable por cerca de cien años.
Ceanothus es un género de arbustos o pequeños árboles de la familia de las Rhamnaceae que incluye 50–60 especies. Es un género endémico de Norteamérica, con su centro de distribución en California, pero varias especies (e.g. C. americanus) en el este de EE. UU. y el sudeste de Canadá, y otras (e.g. C. coeruleus) extendidas tan lejos al sur como Guatemala. Muchos son arbustos de 0,5-3 m de altura, per C. arboreus y C. thyrsiflorus, ambas de California, pueden ser pequeños árboles de 6-7 m de altura.
La mayoría de las especies son siempreverdes, pero las especies adaptadas a fríos inviernos son deciduas. Las hojas son opuestas o alternas (dependiendo de la especie), pequeñas (típicamente 1–5 cm de largo), simples, y mayormente con márgenes serrados. Las flores son blancas, azules, purpúreas pálidas o rosadas, madurando en una cápsula seca, trilobulada.
Las especies californianas se conocen como lirios de California, y otros nombres, e.g. té de Nueva Jersey para C. americanus (ya que sus hojas se usaban como sustituto del "té negro" en los tiempos coloniales).[1] En jardinería, muchas son nombradas por sus nombres binomiales o una adaptación del nombre científico, e.g. Ceanothus marítimo para C. maritimus.
Muchas especies son ornamentales, y docenas de híbridos y cultivares han sido seleccionadas, como: Ceanothus flexible, Ceanothus × flexilis Greene ex McMinn (C. cuneatus × C. prostratus).
Ceanothus
Les Céanothes (Ceanothus), parfois appelés lilas de Californie pour leur parfum délicat et leurs jolis épis bleus, sont des arbustes faciles à cultiver, dont les nombreuses formes permettent des usages variés.
Ce genre appartient à la famille des Rhamnacées et comprend 55 espèces d'arbustes et de petits arbres originaires d'Amérique du Nord, surtout de Californie et des montagnes du Mexique (Écozone néarctique).
Les fleurs sont regroupées en petites grappes et apparaissent sur les rameaux d'un an, au printemps ou en été, selon les espèces, elles fournissent une floraison abondante, spectaculaire et de couleur bleu pâle, bleu tendre, brillant ou intense, légèrement parfumées chez certaines variétés. L'arbuste par sa floraison intense attire une multitude d'insectes pollinisateurs - abeilles, bourdons etc - par dizaines les jours ensoleillés...
La végétation est opulente à croissance relativement rapide, avec des feuilles ovales, coriaces, de couleur vert foncé ou gris-vert, plutôt petites (de 2 à 4 cm de long), excepté chez certaines variétés. D'autres ont un feuillage persistant.
La rhizosphère des Céanothes encourage les bactéries fixatrices d'azote.
Les céanothes à feuillage persistant, qui fleurissent au printemps, dans les tons bleus, plus ou moins soutenus, sont des plantes de type « méditerranéen » avec peu de tolérance aux gelées (- 7 °C; rusticité : zone 8, 9) et qui préfèrent les climats de littoral maritime.
Les céanothes à feuillage caduc, qui fleurissent tout l'été, s'adaptent plus facilement aux autres régions tempérées, avec une tolérance plus importante aux gelées (- 15 °C).
Ceanothus americanus
Ceanothus americanus - graines
Ceanothus cordulatus - graines
Ceanothus cuneatus - graines
Ceanothus herbaceus
Ceanothus 'Blue Jeans' (cultivar)
Céanothe hybride (cultivar)
Céanothe hybride (cultivar)
Isolés ou en massif, ils demandent de l'espace pour qu'ils puissent s'étendre à leur aise (2 à 3 m), et peuvent dans le meilleur des cas former un petit arbre de 3 à 4 m de haut, au tronc court en une quizaine d'années.
Soins : c'est une plante peu fragile, qui ne craint pas les parasites, mais les chenilles en raffolent. En climat rigoureux, ils doivent être protégés du froid en hiver et exposés aux endroits les plus chauds et ensoleillés, à l'abri des vents froids.
Une taille légère des branches mortes peut se faire mais seulement chez les sujets adultes et après la floraison.
Les variétés à feuillages persistants et à port étalé sont utilisées en couvre-sol sur les talus et dans les rocailles.
Les variétés à port dressé sont palissées contre un mur bien ensoleillé ou servent à habiller des clôtures.
D'autres variétés sont plus adaptées à une culture en bac, comme C. thyrsiflorus, C. prostratus, C. impressus.
Ceanothus
Les Céanothes (Ceanothus), parfois appelés lilas de Californie pour leur parfum délicat et leurs jolis épis bleus, sont des arbustes faciles à cultiver, dont les nombreuses formes permettent des usages variés.
Ce genre appartient à la famille des Rhamnacées et comprend 55 espèces d'arbustes et de petits arbres originaires d'Amérique du Nord, surtout de Californie et des montagnes du Mexique (Écozone néarctique).
Ceanothus L. é um género botânico pertencente à família Rhamnaceae.[1]
Ceanothus L. é um género botânico pertencente à família Rhamnaceae.
Ceanothus L.
Типовой вид Дочерние таксоны
Краснокоренник, или Цеанотус (лат. Ceanothus) — род растений семейства Крушиновые (Rhamnaceae). Виды легко скрещиваются между собой и дают плодовитые гибриды.
Листопадные или вечнозелёные кустарники или небольшие деревья. Стебли прутьевидные, неколючие, реже колючие.
Листья очередные или супротивные, 1—5 см длиной, большей частью черешковые.
Цветки обоеполые, собраны в компактные метельчатые соцветия, белого, зеленовато-белого, голубого, светло-фиолетового или розового цвета. Чашечка блюдцевидная, её доли тонкие, ланцетно-треугольной формы. Лепестки длиннее чашелистиков, ковшевидные.
Зрелые плоды — округлые, покрыты тонким околоплодником, распадаются на три доли, по одному семени в каждой.
Род Краснокоренник (Ceanothus) включен в семейство Крушиновые.
Наиболее зимостойкий вид: кpacнокоренник американский - Ceanothus americanus L. В культуре с 1713 года. Естественно произрастает в восточной части Северной Америки, поселяясь в сухих горных лесах, на береговых обрывах. Выращивается в качестве декоративного растения в ряде пунктов Украины, Белоруссии и Центрально-Черноземной области России. Цветёт и плодоносит, но в суровые зимы подмерзает. В средней и северной полосах европейской части России (Санкт-Петербург, Москва) и Эстонии еще цветет, но регулярно подмерзает. В Северной Америке и Западной Европе широко распространены гибридные сорта с участием этого вида[3].
Краснокоренник, или Цеанотус (лат. Ceanothus) — род растений семейства Крушиновые (Rhamnaceae). Виды легко скрещиваются между собой и дают плодовитые гибриды.
.jpg)
.jpg)
