Gymnopus fusipes (Bull.) Gray 1821

Penízovka vřetenonohá (Gymnopus fusipes) je houba z čeledě špičkovité (Marasmiaceae ), řádu pečárkotvaré (Agaricales). Plodnice je jedovatá.^[1] Plodnice lze spatřit v červnu až listopadu.

EPPO kód

COLYFU^[2]

Synonyma patogena

Vědecké názvy

Podle EPPO je pro patogena s označením penízovka vřetenonohá (Gymnopus fusipes) používáno více rozdílných názvů, například Collybia fusipes nebo Agaricus contortus.^[2][1]

Zeměpisné rozšíření

Austrálie, Asie, Severní Amerika, Evropa.^[3][4]

Výskyt v ČR

Běžný druh.

Popis

Plodnice jednoletá, polokulovitý klobouk má průměr 3–9 cm, později vyrůstá v kuželovitý až plochý s nerovným okrajem. Povrch klobouku plodnice hladký, za vlhka slabě slizký, za sucha mírně rozpukaný. Červenohnědý až rezavě hnědý klobouk s lupeny bývá tuhý, s dlouhým červenohnědým třeněm. Třeň 5–12 cm vysoký, 0,8-2 cm tlustý, plný, šroubovitě pokroucený. Výtrusný prach je bílý. Plodnice vyrůstá na kořenových nábězích dřevin.^{[L 1][5]}

Hostitel

Především dub, je uváděn i buk a listnaté dřeviny obecně.^[1][5]

Příznaky

Plodnice u kmene.^{[L 1]}

Možnost záměny

Penízovka kroucená (Rhodocollybia prolixa var. distorta) – nejedlá.^[1]

Význam

Faktická přesnost této části článku byla zpochybněna.

Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Neodstraňujte, prosíme, tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti vyřešeny.

---

Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.

Saprofyt, parazit, způsobuje bílou hnilobu dřeva, lámavost větví, odumírání kořene, prosvětlení koruny. Ohrožení bezpečnosti na stanovišti.^{[L 1]}

Dříve považována za jedlou a tržní houbu. Nyní je považována za nejedlou až mírně jedovatou. Po konzumaci většího množství plodnic dochází k otravě.^[1]

Biologie

Jednoleté, vějířkovité až růžicovité plodnice se vytvářejí v červnu až listopadu.^[1][6]

Ekologie

V teplých oblastech Evropy, v listnatých lesích, dubohabrových hájích, šipákové a teplomilné doubravy, na nevápenatých půdách, v stromořadích, na pařezech a kořenech listnatých stromů.^[5]

Odkazy

Reference

1. ↑ ^{a b c d e f} Standa Jirásek. BioLib.cz – Gymnopus fusipes [online]. BioLib.cz. Dostupné online.
2. ↑ ^{a b} EPPO, COLYFU
3. ↑ eol.org
4. ↑ first-nature.com
5. ↑ ^{a b c} SVOBODOVÁ, Věra. GYMNOPUS FUSIPES (Bull.) Gray – penízovka vřetenonohá / peniazovka vretenohlúbiková [online]. [cit. 2013-08-08]. Dostupné online. (česky)
6. ↑ http://www.stromvemeste.cz/choroby_skudci/trametes_hirsuta/trametes_hirsuta.html

Literatura

1. ↑ ^{a b c} TOMICZEK,, Christian. Atlas chorob a škůdců okrasných dřevin. [s.l.]: Biocont Laboratory, 2005.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu penízovka vřetenonohá ve Wikimedia Commons
• (anglicky)eol.org
• (anglicky)mycobank.org
• (slovensky)nahuby.sk
• (česky)popis na www.atlashub
• (česky)popis na botany.cz
• (česky)popis na houbareni.cz

Der Spindelige Rübling (Gymnopus fusipes, syn. Collybia fusipes) ist eine Pilzart aus der Familie der Omphalotaceae^[1] und die Typusart der Gattung der Blasssporrüblinge (Gymnopus)^[2]. Markant sind die freudig braunen Hüte und die blasser gefärbten, spindelig wurzelnden Stiele. Die Fruchtkörper riechen unangenehm und sind ungenießbar.

Merkmale

Eine Gruppe Fruchtkörper des Spindeligen Rüblings mit einem längs aufgeschnittenen Exemplar

Makroskopische Merkmale

Der Spindelige Rübling ist ein Blätterpilz mit einem etwas unangenehmen, aufdringlichen Duft. Der Hut ist fleischbraun bis dunkel rotbraun gefärbt und verblasst mit fortschreitendem Alter, er ist ungerieft. Er misst 3–6, selten bis zu 8 cm im Durchmesser. Die Lamellen sind hell, leicht fleischfarben und oftmals fleckig. Sie stehen in relativ weitem Abstand zueinander und haften aufsteigend am Stiel an. Der Stiel ist wie der Hut gefärbt, in der Regel aber etwas heller. Mit dem Alter dunkelt er nach. Er ist nach unten zu verdreht, spindelig verjüngt und wurzelt im Substrat. Außerdem besitzt er ein zähes Fleisch.

Mikroskopische Merkmale

Die Sporen sind weiß und länglich geformt.

Artabgrenzung

Einige Hauptunterschiede zu ähnlichen Arten sind die spindelnd verdrehte Stielbasis des Spindeligen Rüblings sowie seine nicht weißen, aufsteigend am Stiel anhaftenden und entfernt zueinander stehenden Lamellen. Eine hellere, ähnliche Art ist der seltene, in Nadelwäldern, vor allem im Schwarzwald, vorkommende Durchbohrte oder Sägeblättrige Rübling (Rhodocollybia fodiens). Im Gegensatz zum Spindeligen Rübling sind die Lamellen des Doppelgängers an der Unterseite gezahnt. Auch der Drehstielige Rübling (Rhodocollybia prolixa var. distorta) kommt in Nadelwäldern vor und sieht dem Spindeligen Rübling ähnlich, er ist allerdings zierlicher als er. Sowohl der Durchbohrte als auch der Drehstielige Rübling sind Bodenbewohner.

Ökologie und Phänologie

Der Spindelige Rübling kommt immer in Verbindung mit Holz vor, auch wenn er scheinbar am Boden wächst, liegt das Myzel an in der Erde vergrabenem Holz oder reicht bis an höher liegende Hauptwurzeln seines Wirtsbaumes. Zumeist wächst er an Eichenstümpfen oder an den Füßen größerer, gesunder und lebender Eichen.

Die Fruchtkörper sind zumeist von Juli bis Oktober zu finden, nach milden Wintern und mit feuchtwarmen Frühsommern kommt er auch schon ab Mitte Juni vor. Dadurch, dass der Stiel recht zäh und nur schwer zersetzbar ist, sind einzelne Spindelige Rüblinge über lange Zeit anzutreffen, unter günstigen Klimaverhältnissen überdauern einige sogar bis tief in den Winter.

Verbreitung

Das Verbreitungsgebiet dieses Pilzes erstreckt sich über ganz Europa, er ist aber nach Norden zu ab Mittelschweden fehlend. Der Spindelige Rübling findet seine Lebensräume vor allem in Laubwäldern, insbesondere in Wäldern mit Buchen- und Eichen-Bestand. Auch auf Parkanlagen ist diese wärmeliebende Art gelegentlich anzutreffen. In großen Ausnahmen findet man auch in Nadelwäldern Spindelige Rüblinge.

Bedeutung

Auf den Stämmen und Wurzeln von lebenden Bäumen wachsend kann der Spindelige Rübling Weißfäule verursachen, daher ist er ein unbeliebter Waldschädling, der bereits für den Tod vieler Bäume verantwortlich zu machen ist. Außerdem ist er in Zusammenhang mit anderen negativen Faktoren für größere Eichensterben verantwortlich.

Literatur

• Erwald Gerhardt: BLV Bestimmungsbuch: Pilze, BLV Verlagsgesellschaft mbH, Auflage 3, ISBN 3-405-13401-3
• A. Gminder und T. Böhning: Welcher Pilz ist das?, Franckh-Kosmos-Verlags-GmbH und Co. KG, ISBN 3-440-10797-3

Einzelnachweise

1. ↑ Jadson J. S. Oliveira, Ruby Vargas-Isla, Tiara S. Cabral, Doriane P. Rodrigues, Noemia K. Ishikawa: Progress on the phylogeny of the Omphalotaceae: Gymnopus s. str., Marasmiellus s. str., Paragymnopus gen. nov. and Pusillomyces gen. nov. In: Mycological Progress. Band 18, Nr. 5, Mai 2019, ISSN 1617-416X, S. 713–739, doi:10.1007/s11557-019-01483-5.
2. ↑ Gymnopus. Abgerufen am 11. Mai 2020.

Gymnopus fusipes (formerly often called Collybia fusipes) is a parasitic species of gilled mushroom which is quite common in Europe and often grows in large clumps. It is variable but easy to recognize because the stipe soon becomes distinctively tough, bloated and ridged.

Naming

This species was originally described by Bulliard in his 1793 "Herbier de la France" as Agaricus fusipes at a time when all gilled mushrooms were assigned to genus Agaricus.^[1] Then in 1821 Samuel Frederick Gray published his "Natural Arrangement of British Plants" (including fungi) in which he allocated the species to the already existing genus Gymnopus.^[2]

However Gray's book was not very popular and in 1872 Lucien Quélet put this mushroom in genus Collybia, giving it the name Collybia fusipes by which it was generally known for many years. In much later work culminating in 1997, Antonín and Noordeloos found that the genus Collybia as defined at that time was unsatisfactory due to being polyphyletic and they proposed a fundamental rearrangement. They resurrected the genus Gymnopus for some species including fusipes, and after subsequent DNA studies, this has been accepted by modern authorities including Species Fungorum and the Global Biodiversity Information Facility, and so its current name has reverted to Gray's combination, Gymnopus fusipes. There was also an alternative move to reclassify it under Rhodocollybia, but that has not generally been accepted.^[3][4][5]

G. fusipes is the type species of the genus Gymnopus.

The species name fusipes indicates that the stem is spindle-shaped (from the Latin fusus meaning "spindle" and pes meaning "foot").^[6]

The English name "Spindle Shank" has been given to this species.^[7] Earlier in 1821 Gray had already given it the English name "Spindle naked-foot", but that suggestion never gained much popularity.^[2]

Description

This mushroom is very variable, though it is easy to recognize on close examination, at least when not young, due to the distinctive tough stem. The following sections use the given references throughout.^{[8][9][10][11]}

General

• The cap, growing from about 3 cm to 10 cm, is smooth and dark red-brown, or may be paler, sometimes with dark spots.
• There is no ring or other veil remnant. The red-brownish stem is often lighter at the top and can grow to about 15 cm long, sometimes rooting. At least when older the stem typically becomes inflated and deeply furrowed and also develops a distinctive tough consistency. Sometimes a new clump of these mushrooms grows from the stem bases left from the previous year.^[8]
• The usually well-spaced gills are whitish and may be flecked with spots.

Illustration by M. C.Cooke

Microscopic characteristics

• The ellipsoidal spores are around 4.5-6 μm by 3-4.5 μm.
• Clamp connections are present in all parts of the fungus.

Distribution, habitat & ecology

This mushroom grows in often large clumps at the base of trees, or on roots or stumps. It is always associated with wood, which may however be buried and not immediately visible. Its main host is oak, but sometimes it is also found on beech. This mushroom is saprobic on dead wood and it is also a serious parasite.

Appearing from summer to autumn, it is distributed throughout Europe, where it varies locally between quite common and quite rare.^[9][5] Also the fungus is spreading as a disease to North America, particularly on Northern Red Oak.^[12]

Human impact

Most authors do not consider this species worthwhile for the table,^[12] but although this mushroom soon becomes tough, the caps (only) are said to be edible and good when young.^[8][13] Note that with its resistant texture G. fusipes can often appear collectable after several months of growth, but due to the normal development of organisms of putrescence during that time, such specimens could cause gastro-enteritis. Any rancid smell is a sign that the mushrooms are too old.^[13]

It is a serious parasite of oak trees, causing a root rot.^[10][12]

References

Uurrejalkajuurekas (Collybia fusipes) on kupera kellan- tai punaruskea juurekaslaji. Sen jalka on kellanruskea ja uurteinen. Heltat ovat valkeat ja vanhemmiten punaruskeat. Malto on valkean punaruskeasäyistä. Maku on mieto mutta juurekas ei ole ruokasieni. Se kasvaa tammien seuralaisena ryhmittäin. Se on Etelä-Suomessa harvinainen. ^[2]

Lähteet

Collybie à pied en fuseau, Souchette

Gymnopus fusipes, autrefois Collybia fusipes, la collybie à pied en fuseau ou souchette, est une espèce de champignons basidiomycètes de la famille des Tricholomatacées (ou des Omphalotacées selon les classifications), caractérisé par la forme de son stipe en forme de fuseau.

Gymnopus fusipes vieillissants sur une souche

Gymnopus fusipes, individus cespiteux

Taxonomie

Nom binomial

Gymnopus fusipes (Bull.) Gray 1821 (nom accepté)^[1]

Principaux synonymes

• Agaricus fusipes var. fusipes Bull. 1783
• Agaricus oedematopus Schaeff. 1774
• Collybia contorta (Bull.) Raithelh. 1979
• Collybia fusipes (Bull.) Quél. 1872
• Collybia fusipes var. contorta (Bull.) Gillet 1876
• Collybia fusipes var. oedematopoda (Schaeff.) Gillet 1876
• Rhodocollybia fusipes (Bull.) Romagn. 1978

Epithète

Son épithète a été tirée du latin fusus, "fuseau" et pes, "pied" pour décrire la forme caractéristique de son stipe.

Description des sporophores

Son chapeau de 3 à 9 cm, est quasi-sphérique puis conique, légèrement mamelonné, puis, en vieillissant, étalé et bosselé, brun-roux, plus pâle vers le centre.

Les lames sont espacées et inégales, blanc-rosé se tachant de roux. La sporée est blanche.

Le pied de 8 à 14 cm est renflé au milieu, s'amincissant vers le haut et surtout vers le bas, et radicant en pointe. De la couleur des lames en haut, il passe au brun roux puis au brun noir vers le bas. Il est souvent tordu, farci puis creux, et porte de grosses cannelures longitudinales caractéristiques.

Sa chair est ferme, blanchâtre et peu putrescible.

Son odeur et sa saveur sont douces.

Habitat

En Europe, ce champignon vient de l'été à l'automne sur les souches de feuillus et particulièrement des chênes. Il pousse en une ou plusieurs touffes de sporophores accolés mais non soudés, qui se désolidarisent une fois cueillis. Ils sont cespiteux mais pas connés.

Comestibilité

La collybie en fuseau est un assez bon comestible à condition d'éliminer le pied coriace et de ne consommer que les chapeaux des exemplaires véritablement jeunes. Attention, car c'est un champignon qui reste longtemps en place avant de pourrir et des récoltes trop tardives pourront se révéler indigestes.

Espèces proches et confusions possibles

Seuls des débutants pourront confondre cette espèce avec d'autres champignons lignicoles tels que pholiotes, hypholomes ou armillaires. Mais l'absence d'anneau et surtout la forme et les cannelures de son pied la rendent facilement identifiable. Il existe d'autres collybies au pied plus ou moins cannelé telles que Collybia maculata ou Collybia distorta mais en forêt de feuillus elle est la seule à avoir, comme son nom l'indique, le pied fuselé.

Références

Sources

• Les Champignons, Roger Phillips, éditions Solar, (ISBN 2-263-00640-0)
• Champignons du Nord et du Midi, André Marchand, tome II / IX, Hachette, (ISBN 84-399-5721-1)

Gymnopus fusipes (Bull.) Gray, 1821 è un fungo della famiglia Omphalotaceae^[1] considerato un tempo buon commestibile che recentemente è stato ritenuto responsabile di avvelenamenti a sindrome pardinica; trattasi di specie saprofita che cresce ai piedi degli alberi di latifoglie ma più spesso su legname marcescente o su fogliame in decomposizione.
I meno esperti non di rado lo confondono con esemplari di Armillaria tabescens o comunque con una vera e propria specie di chiodino poiché cresce nello stesso periodo e poiché trattasi di fungo cespitoso.

Descrizione della specie

Cappello

Carnoso, da 2 fino ad 8 cm, occasionalmente anche 10 cm; prima convesso, poi spianato, più o meno irregolare, liscio, color nocciola, spesso maculato di bruno/ocra, a volte più chiaro al centro.

Lamelle

Adnate, separate dal cappello da una leggera introflessione, biancastre, spesso con macchie color ocra.

Gambo

Sottile, lungo fino ad 8/10 cm, fusiforme, tenace, spesso irregolare, presenta delle introflessioni anche profonde; nella parte inferiore termina con una sorta di radichetta; concolore al cappello.

Carne

Bianca, tenace, elastica.

• Odore: molto gradevole, complesso, leggermente aromatico, fungino.
• Sapore: dolce, delicato. Un po' acre negli esemplari troppo vetusti.

Caratteri microscopici

Spore

Ialine in massa.

Distribuzione e habitat

Gregario oppure cespitoso, cresce in estate/autunno, spesso in contemporanea al "chiodino" con cui occasionalmente può essere confuso; predilige ceppaie marcescenti oppure fogliame. Nei boschi di latifoglie.

Esemplari di G. fusipes

Commestibilità

Seppur da alcuni autori considerata commestibile (Bruno Cetto ed altri) la specie è oggi sospettata di causare avvelenamenti a sindrome pardinica^{[2] [3]}

La sua carne, se essiccata nel suo habitat, si reidrata rapidamente con la pioggia ed anche i carpofori più vecchi possono sembrare freschi (reviviscenza) in tal caso la specie diventa tossica e causa disturbi intestinali.

Tassonomia

Sinonimi e binomi obsoleti

• Agaricus contortus Bull., Herbier de la France 1: tab. 36 (1781) [1780-81]
• Agaricus crassipes Schaeff., Icones: tab. 87, tab. 88 (1762)
• Agaricus fusiformis Bull., Herbier de la France: tab. 76 (1787)
• Agaricus fusipes Bull., Herbier de la France 3: tab. 106 (1783) [1782-83]
• Agaricus fusipes var. caldarii Pers., Mycol. eur. (Erlanga) 3: 146 (1828)
• Agaricus fusipes var. contortus (Bull.) Fr., Epicr. syst. mycol. (Upsaliae): 186 (1838) [1836-1838]
• Agaricus fusipes Bull., Herb. Fr. 3: tab. 106 (1783) [1782-83] var. fusipes
• Agaricus lancipes Fr., Hyménomycètes (Alençon): 312 (1876)
• Agaricus oedematopus Schaeff., Fungorum qui in Bavaria et Palatinatu circa Ratisbonam nascuntur 4: 69 (1774)
• Collybia contorta (Bull.) Raithelh., Metrodiana 8(2 -3): 52 (1979)
• Collybia crassipes (Schaeff.) Ricken, Die Blätterpilze: 407 (1915)
• Collybia fusipes (Bull.) Quél., Mém. Soc. Émul. Montbéliard, Sér. 2 5: 93 (1872)
• Collybia fusipes var. citrophylla Rick, Brotéria, sér. bot. 6: 72 (1907)
• Collybia fusipes var. contorta (Bull.) Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 312 (1876)
• Collybia fusipes (Bull.) Quél., Mém. Soc. Émul. Montbéliard, Sér. 2 5: 93 (1872) var. fusipes
• Collybia fusipes var. oedematopus (Schaeff.) Fr., Hyménomycètes (Alençon): 312 (1874)
• Collybia fusipes var. rugosa (Romagn.) Bon & Courtec., Docums Mycol. 18(no. 69): 38 (1987)
• Collybia lancipes (Fr.) Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 312 (1876)
• Collybia oedematopoda (Schaeff.) Sacc., Sylloge fungorum (Abellini) 5: 206 (1887)
• Gymnopus fusipes (Bull.) Gray, A Natural Arrangement of British Plants (London) 1: 604 (1821)
• Gymnopus fusipes var. rugosus (Romagn.) P. Roux & Eyssart. [as 'rugosa'], in Eyssartier & Roux, Le guide des champignons – France et Europe (Paris): 1083 (2011)
• Rhodocollybia fusipes (Bull.) Romagn., Bull. trimest. Soc. mycol. Fr. 94: 78 (1978)
• Rhodocollybia fusipes (Bull.) Romagn., Bull. trimest. Soc. mycol. Fr. 94: 78 (1978) var. fusipes
• Rhodocollybia fusipes var. rugosa Romagn., Bull. trimest. Soc. mycol. Fr. 94(1): 78 (1978)^[4]

Specie simili

• A volte potrebbe essere confuso con esemplari vecchi di Armillaria tabescens, da cui si distingue per via di numerose caratteristiche, in particolare perché possiede le lamelle adnate invece che decorrenti.

Note

Verpstiškoji plempė (lot. Collybia fusipes) – baltikinių šeimos nevalgomas grybas. Dar vadinamas Verpstakote plempe ir Agaricus fusipes.

Panašios rūšys: kartais supainiojama su juodakote ugniabude (Flammulina velutipes) labai geru valguomuoju grybu.

Išvaizda

Kepurėlė 3 – 8 cm skersmens, mėsinga, iš pradžių iškili, vėliau paplokščia, dažnai su buku gūbreliu. Jai būdinga netaisyklinga forma ir purvinai rausvai ruda spalva. Kotas 4 – 9 cm ilgio, tamsiai rausvai rudos spalvos, kietas, iš pradžių pilnaviduris, vėliau tuščiaviduris, dažnai kreivas, padengtas gilių išilginių vagelių, verpstiškas, apačioje turi šaknelių pavidalo išaugas. lakšteliai platūs reti, skirtingo ilgio, tarpusavy sujungti plonyčiais lakšteliukais. Trama kieta balta, neturi beveik jokio skonio ir kvapo.

Spalvos ir formos kaita: ant balsvų arba tramos spalvos lakštelių ilgainiui atsiranda rausvai rudi taškeliai. Kotas iš pradžių pilnaviduris ir akytas, vėliau tuščiaviduris, suplotas ir persisukęs.

Augavietė

Dažniausiai auga kupetomis ąžuolų kamieno papėdėje ir ant kelmų.

Sezonas: birželis – spalis.

Literatūra

• Etorė Bielis „Grybai“, 2004 m., (80 psl.) ISBN 9955-573-65-1

De spoelvoetcollybia (Gymnopus fusipes, synoniem: Collybia fusipes) is een paddenstoel uit de familie Marasmiaceae

Habitat

De spoelvoetcollybia is in Nederland zeldzaam. Ze vormen groepen aan de voet van bomen, vooral eiken en beuken.

Eigenschappen

Hoed

De hoed heeft een doorsnede van 3-7 cm. Bij jonge paddenstoelen is de hoed gewelfd, maar bij het ouder worden wordt deze breed klokvormig met een centrale bult. De kleur is donker roodbruin. Bij het drogen verandert de kleur tot roze-geelbruin.

Steel

De steel is 8-10 cm hoog en 1-1,5 cm dik. Het is een taaie steel, die dezelfde kleur heeft als de hoed. Naar onderen toe verbreedt de steel zich, maar helemaal onderaan wordt deze weer smaller en spoelvormig met een gegroefd oppervlak.

Lamellen en sporen

De lamellen zijn breed en staan ver uit elkaar. Ze zijn witachtig met een roodbruine waas en vaak met bruine vlekjes. De sporen zijn wit.

Zie ook

• Roestvlekkenzwam
• Scherpe collybia

Externe link

• SoortenBank.nl beschrijving en afbeeldingen

Vos an lenga piemontèisa Për amprende a dovré 'l sistema dle parlà locaj ch'a varda sì.

Capel fin a 12 cm, soens iregolar, brun ross macià ëd brun sombr, rupì. Lamele spassià, iregolar, bes peui monëtte ëd baross. Gamba àuta fin a 14 cm e larga fin a 3 cm, a fus, motobin strià, gorëgna, dël midem color, macià ëd brun ross.

Ambient

A chërs ëdzora a bòsch e suche ëd latifeuje, a bocc, motobin cangianta.

Comestibilità

A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa anteresse alimentar.

Arferiment bibliogràfich për chi a veul fé dj'arserche pì ancreuse

• Collybia fusipes (Bull. : Fr.) Quélet

Aiuto per
la lettura Ayuda para
la lectura Help for
Reading Rintré ant
la Piòla Contaté
j'Aministrator Lìber për
Amprende Coression
ortogràfica Tastadura
piemontèisa Portaj
e Proget Agiut pr'ij
Contributor Travajòt
sempi

Gymnopus fusipes (Pierre Bulliard, 1783 ex Samuel Frederick Gray, 1821) sin. Collybia fusipes (Pierre Bulliard ex Lucien Quélet, 1872)^[1] denumită în popor ghebă de stejar,^[2] este un soi de ciuperci comestibile din încrengătura Basidiomycota în familia Marasmiaceae și de genul Gymnopus. Acest burete este o specie saprofită, dar în primul rând parazitară care crește în România, Basarabia și Bucovina de Nord în număr mare, în tufe cu multe exemplare, pe trunchiuri aflați în putrefacție ori pe rădăcinile de copaci vii de stejar (foarte rar și de fagi), în păduri de foioase, de asemenea prin parcuri. El produce o distrugere frapantă și pricinuiește importante pagube, provocând putregaiul alb al lemnului. Specia se dezvoltă în zonele de deal și de munte din (iunie) iulie până în octombrie (noiembrie) și în condiții climatice favorabile, unele exemplare persistă chiar până în iarnă.^[3][4]

Descriere

Bres.: Collybia fusipes

• Pălăria: Ea are un diametru de 3-6 (8) cm, este cărnoasă, în tinerețe convexă, apoi se aplatizată, devenind atunci neregulată cu mici umflături, adâncită cu un gurgui în centru. Marginea are deseori tendința de a crăpa radial. Cuticula este netedă și lucioasă, de colorit brun-roșcat, decolorându-se la bătrânețe spre brun palid cu pete de mărime variabilă, mai închise la culoare.
• Lamelele: Ele sunt destul de distanțate între ele, destul de înalte, aderate la picior, cu lamelule intercalate la margine, fiind legate între ele prin vinișoare subțiri. Culoarea este albicioasă, dar pe parcursul maturizări se pătează roșu ca carnea.
• Sporii: Ei sunt elipsoidali și hialini (translucizi) cu o mărime de 4-7 x 3-4 microni. Pulberea lor este albă.
• Piciorul: El are o înălțime de 6-8 (12) și o grosime 0,8-1,2 cm, este fusiform, tare și fibros, uneori turtit și răsucit, mai întâi plin, apoi gol pe dinăuntru, fiind deseori străbătut de șanțuri adânci și are la bază o prelungire în formă de rădăcină. Coloritul este asemănător pălăriei, în mod normal ceva mai deschis, dar se închide la culoare cu vârsta.
• Carnea: Ea este albă, ceva vâscoasă și elastică, în picior tare și fibroasă, iar mirosul și gustul sunt aproape imperceptibili.^[3][4]
• Reacții chimice: Carnea buretelui se colorează, cu sulfat de fier imediat gri, cu sulfovanilină^⁠(de) purpuriu închis și cu tinctură de Guaiacum încet albastru.^[5]

• G. fusipes, picior și lamele

• C. fusipes tinere

• G. fusipes bătrâne

• G. fusipes, tufă

Confuzii

Acest burete poate fi confundat cu mai multe specii, ca de exemplu: Entoloma rhodopolium sin. Entoloma nidorosum (otrăvitor),^[6] Gymnopus confluens sin. Collybia confluens (comestibil, dar fără valoare culinară),^[7] Gymnopus dryophilus sin. Collybia dryophila (comestibil),^[8][9] Gymnopus erythropus sin. Collybia erythropus (comestibil),^[10] Gymnopus.impudicus sin. Collybia impudica (necomestibil),^[11] Rhodocollybia butyracea sin. Collybia butyracea (comestibil),^[12] Lyophyllum decastes (comestibil),^[13][14] Rhodocollybia fodiens sin. Collybia fodiens (comestibil, ceva amar),^[15] Rhodocollybia maculata sin. Collybia maculata (necomestibil, amar)^[16] sau Rhodocollybia prolixa sin. Collybia distorta (comestibil).^[17]

Specii asemănătoare

• Entoloma rhodopolium sin. nidorosum

• Gymnopus.confluens sin. Collybia confluens

• Gymnopus dryophilus sin. Collybia dryophila

• Gymnopus erythropus sin. Collybia erythropus

• Gymnopus.impudicus sin. Collybia impudica

• Rhodocollybia butyracea sin. Collybia butyracea

• Lyophyllum decastes

• Rhodocollybia fodiens sin. Collybia.fodiens

• Rhodocollybia maculata sin. Collybia maculata

• Rhodocollybia prolixa sin. Collybia distorta

Valorificare

Gheba de stejar este comestibilă dar numai tânără de oarece valoare culinară. Se întrebuințează numai pălăria, piciorul fiind prea tare și fibros. Cel mai bine este folosită în bucătărie împreună cu alte soiuri de bureți.

Se spune, că această specie ar provoca intoxicații gastrointestinale.^[18] Dar aceste afecte sunt cauzate supraviețuirii pe termen lung a ei. De acea se recomandă strict să nu se consumă ciuperci mature sau chiar bătrâne, deoarece ele acumulează atunci bacterii dăunătoare în corpul lor fructifer.^[19][20]

Note

Bibliografie

• (Marcel) Bon: “Pareys Buch der Pilze”, Editura Kosmos, Halberstadt 2012, ISBN 978-3-440-13447-4
• Bruno Cetto, vol 1-3, 5, 6 (vezi sus)
• Rose Marie și Sabine Maria Dähncke: „700 Pilze in Farbfotos”, Editura AT Verlag, Aarau - Stuttgart 1979 și 1980, ISBN 3-85502-0450
• Ernst Gäumann: „Vergleichende Morphologie der Pilze”, Editura Gustav Fischer, Jena 1926
• Jean-Louis Lamaison & Jean-Marie Polese: „Der große Pilzatlas“, Editura Tandem Verlag GmbH, Potsdam 2012, ISBN 978-3-8427-0483-1
• Meinhard Michael Moser: „Röhrlinge und Blätterpilze - Kleine Kryptogamenflora Mitteleuropas” ediția a 5-ea, vol. 2, Editura Gustav Fischer, Stuttgart 1983

Legături externe

• Materiale media legate de Ghebă de stejar la Wikimedia Commons
• Ghebă de stejar, film 1
• Ghebă de stejar, film 2

• 1 Назва
• 2 Будова
• 3 Поширення та середовище існування
• 4 Практичне використання
• 5 Джерела
• 6 Примітки

1. ↑ Жан Батист Франсуа П'єр Бюйяр (1793). Herbier de la France (французька). Париж: Bulliard, Didot, Debure, Belin. 106.
2. ↑ Samuel Frederick Gray (1821). A natural arrangement of British plants ... (англійська) 1. Лондон: Baldwin, Craddock & Joy. с. 604.
3. ↑ Antonín V, Halling RE, Noordeloos ME (1997). Generic concepts within the groups Marasmius and Collybia sensu lato. Mycotaxon 63: 359–68.
4. ↑ Gymnopus fusipes page. Species Fungorum. Royal Botanic Gardens Kew. Процитовано 2017-10-06.
5. ↑ Дивіться сторінку Global Biodiversity Information Facility, що надає гіперлінки до записів з географічною локацією.
6. ↑ Knudsen, H.; Vesterholt, J., ред. (2008). Funga Nordica Agaricoid, boletoid and cyphelloid genera. Copenhagen: Nordsvamp. с. 297. ISBN 978-87-983961-3-0.
7. ↑ ^{а б} Зерова, М.Я.; Сосін, П.Є.; Роженко, Г.Л. (1979). У Д.К., Зеров; В.Ф., Пересипкін. Визначник грибів України 5. Київ: Наукова думка. с. 231.

• 1 Описание
• 2 Экология и распространение
• 3 Сходные виды
• 4 Пищевые качества
• 5 Источники
  • 5.1 Литература
• 6 Ссылки