nomes no trilho de navegação
La cotorra aladaurada [1] (Psephotellus chrysopterygius) és un ocell de la família dels psitàcids (Psittacidae) propi del nord d'Austràlia.
Habita boscos d'eucaliptus, matolls i manglars de l'extrem nord-est d'Austràlia, a la península del Cap York.[2]
La cotorra aladaurada (Psephotellus chrysopterygius) és un ocell de la família dels psitàcids (Psittacidae) propi del nord d'Austràlia.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Parot ysgwyddau aur (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: parotod ysgwyddau aur) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Psephotus chrysopterygius; yr enw Saesneg arno yw Golden-shouldered parrot. Mae'n perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae) sydd yn urdd y Psittaciformes.[1]
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn P. chrysopterygius, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Mae'r parot ysgwyddau aur yn perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Corbarot brongoch Micropsitta bruijnii Corbarot Finsch Micropsitta finschii Corbarot Meek Micropsitta meeki Corbarot penfelyn Micropsitta keiensis Corbarot wyneblwyd Micropsitta pusio
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Parot ysgwyddau aur (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: parotod ysgwyddau aur) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Psephotus chrysopterygius; yr enw Saesneg arno yw Golden-shouldered parrot. Mae'n perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae) sydd yn urdd y Psittaciformes.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn P. chrysopterygius, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Papoušek žlutoramenný (Psephotus chrysopterygius) je vzácný druh papouška obývající pouze australský poloostrov Cape York. Tento pestrý papoušek je podobný papoušku žlutokřídlému, avšak ve volné přírodě se tyto dva druhy nemohou setkat. Pohlaví jsou snadno rozeznatelná: samice jsou převážně zelené až světle žluté, zatímco samci mají výrazné tyrkysové břicho, žlutá ramena a černý pruh táhnoucí se od zobáku až k zátylku. Tento druh je zahrnutý v dohodě CITES I a populace asi 1 000 volně žijících jedinců má za následek i malý genofond.
Papoušci žlutoramenní obývají pouze poloostrov Cape York na severovýchodě Austrálie. Vyhledávají otevřené a mírně zalesněné oblasti. Pro jejich výskyt je důležité i to, zda se v dané oblasti nachází i termitiště, kde mohou zahnízdit, a která jsou stavěna většími druhy termitů.
Dospělí jedinci váží okolo 56 g a jejich tělo měří asi 26 cm[2] (některé zdroje ale uvádí i 23 až 28 cm)[3]. U papoušků žlutoramenných je vyvinutý výrazný pohlavní dimorfismus: samci jsou pestrobarevní, zatímco samice méně výrazné a převážně zelené. Samečci mají tyrkysové dolní partie, jen břicho je růžové až lososové, ramena žlutá a od zobáku se jim táhne černý pruh až k zátylku, kde se barva zesvětluje až do tmavě hnědé. Ocasní peří je hnědé a modré, záda šedohnědá. Naopak samičky jsou zbarveny v různých odstínech zelené až žluté, jen břicho je světle růžové. Mladí jedinci jsou podobní samicím, již v nízkém věku však lze u samců rozpoznat spíše tyrkysový odstín na hlavě.[4] Mladé lze nejspolehlivěji od samic rozeznat díky oranžovému zobáku,[4] který je u dospělých ptáků šedobílý. Duhovka hnědá, nohy šedé.
Tito ptáci jsou poměrně tišší, většinou se hlasově neprojevují.[3]
Jsou aktivní během dne, který tráví především sháněním potravy: různých druhů semen nebo plodů.
Papoušci žlutoramenní hnízdí na konci období dešťů v termitištích, kam hloubí tunel dlouhý mezi 50 až 350 mm. Takový způsob hnízdění je výhodný například proto, že stavba drží vejce v teple, takže rodiče mohou odletět na delší dobu, aniž by tím snůšku nějak poškodili.[5] Snůška se pohybuje mezi třemi až šesti vejci, která jsou následně zahřívaná asi 20 dní. Během výzkumu provedeného v letech 1975 až 1979 bylo zjištěno, že existují pouze dvě oblasti, kde papoušci žlutoramenní hnízdí. První místo se nachází na sever od řeky Morehead, druhé na jihu Cape Yorku. Podlé této studie byla pro hnízdění populární především termitiště postavená druhem Amitermes scopulus, ve druhé řadě pak termity Amitermes laurensis. Důvodem pravděpodobně bylo, že termitiště stavěná prvním z uvedených druhů mívají více kuželovitý tvar.[6]
Po prvním období dešťů tvoří menší skupinky i s jinými druhy, například lasoletem černolícím (Artamus cinereus), čímž sníží pravděpodobnost predace ze strany flétňáků černohrdlých (Cracticus nigrogularis).[3]
Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody přísluší druhu papoušek žlutoramenný status ohrožený (EN) a je též zahrnut v CITES, příloze 1. Je to především kvůli klesajícímu rozsahu, který je způsobený i rozšiřováním stád dobytka.[3] Během 20. století se rozšíření těchto ptáků výrazně zmenšilo,[7] v současné době se populace soustředí pouze do čtyř malých oblastí.[3] Důležitým aspektem v klesání populace těchto papoušků je i predace, ať už ze strany koček domácích, koček divokých, turistů nebo divokých prasat, která ničí hnízda. Ačkoliv je ze strany IUCN snaha o udržení populace, například monitorování jedinců, poskytování potravy navíc během období dešťů a zakládání chráněných oblastí, počty těchto ptáků stále klesají.[3]
Obrázky, zvuky či videa k tématu papoušek žlutoramenný ve Wikimedia Commons
Papoušek žlutoramenný (Psephotus chrysopterygius) je vzácný druh papouška obývající pouze australský poloostrov Cape York. Tento pestrý papoušek je podobný papoušku žlutokřídlému, avšak ve volné přírodě se tyto dva druhy nemohou setkat. Pohlaví jsou snadno rozeznatelná: samice jsou převážně zelené až světle žluté, zatímco samci mají výrazné tyrkysové břicho, žlutá ramena a černý pruh táhnoucí se od zobáku až k zátylku. Tento druh je zahrnutý v dohodě CITES I a populace asi 1 000 volně žijících jedinců má za následek i malý genofond.
Der Goldschultersittich (Psephotus chrysopterygius) ist eine Papageienart, die zu den Plattschweifsittichen zählt. Wie alle Arten der Gattung der Singsittiche kommt sie ausschließlich in Australien vor und bewohnt dort ein nur sehr kleines Verbreitungsgebiet. Der Bestand wird auf nur noch 1.600 Brutpaare geschätzt.[1] Die Art gilt deshalb als gefährdet.
Goldschultersittiche erreichen eine Körperlänge von 26 Zentimetern. Sie wiegen zwischen 54 und 56 Gramm. Es handelt sich um eine Art mit einem sehr ausgeprägten Geschlechtsdimorphismus. Das überwiegend grün gefärbte Weibchen ist kaum von dem des Hoodedsittichs zu unterscheiden.[2]
Die Männchen der Goldschultersittiche haben einen schwarzen Scheitel, Nacken und Überaugstreifen. Die Stirn, der Zügel und die Unteraugstreifen sind dagegen gelb. Kinn und Hals sind gräulich. Die Flanken, die Brust und die Kopfseiten sind blaugrün. Der Bauch, die Schenkel und die Unterschwanzdecken sind orangerot, wobei die einzelnen Federn eine weiße Basis und weiße Spitzen haben. Der Rücken und die kleinen Flügeldecken sind erdbraun. Die mittlere Flügeldecke ist gelb. Die Handdecken und die Außenfahnen der Handschwingen sind ebenso wie der Flügelbug und die äußeren Armschwingen blau. Der Bürzel und die Oberschwanzdecken sind türkisblau. Der Schnabel ist grau-hornfarben. Die Iris ist braun.
Die Weibchen sind an Nacken, Rücken und Flügeldecken matt gelblich grün. Der Bürzel und die Oberschwanzdecken sind von einem hellen Türkisblau. Die Halsseiten, die Kehle und die Oberbrust sind mattgrün. Auf der Unterbrust und der oberen Flankenregion geht dieses mattgrün in ein sehr helles Blaugrün über. Scheitel und Hinterkopf sind bronzegrün. Die Stirn dagegen ist von einem hellen Ockergelb. Der Flügelbug, die Handdecken und die Unterflügeldecken sind hellblau.
Goldschultersittiche kommen lediglich auf der Kap-York-Halbinsel im Norden des australischen Bundesstaates Queensland vor. Ihr Verbreitungsgebiet ist heute disjunkt und umfasst zwei voneinander isolierte Brutpopulationen.[3] Das Verbreitungsgebiet dieser Art schrumpfte bereits im 19. Jahrhundert. Sie verschwanden bis zur Wende ins 20. Jahrhundert in der südlichen Hälfte ihres ursprünglichen Verbreitungsgebietes. In den 1960er und 1970er Jahren wurde die Art intensiv bejagt und ihre Nester geplündert, um die Tiere illegal auf den Vogelmärkten zu verkaufen. Als Hauptursache gilt jedoch eine durch europäische Siedler veränderte Form der Landnutzung und Brandrodung, die zu einem verstärkten Aufkommen der Baumart Melaleuca viridiflora führte. Diese Art zählt zu den Myrtenheiden und kann sehr schnell dichte Dickichte bilden. Gleichzeitig nahm infolge der europäischen Besiedelung die Bestandsdichte an Würgerkrähen zu, die zu den Fressfeinden des Goldschultersittichs zählen. Die Wahrscheinlichkeit, dass eine Würgerkrähe einen Goldschultersittich in offener Baumsavanne schlägt, ist nicht sehr hoch. In den aufkommenden Melaleuca viridiflora-Dickichten steigt dagegen die Chance der Würgerkrähen, einen Goldschultersittich zu schlagen.[4]
Goldschultersittiche sind Bewohner feuchter oder trockener Eukalyptus-Savannen, deren Boden mit einjährigen Gräsern bewachsen sind. Goldschultersittiche sind Höhlenbrüter, die Termitenbauten für ihre Nisthöhlen nutzen. Ihr Brutareal ist daher an ein Vorhandensein von entsprechenden Termitenbauten gebunden.
Goldschultersittiche ernähren sich überwiegend von den Samen einjähriger Gräser.[5] Die Vögel ergreifen einzelne Grashalme mit einem Fuß und biegen sie auf den Boden. Dort fressen sie die unreifen Samenstände ab.
Die Nisthöhlen der Goldschultersittiche finden sich überwiegend in konisch geformten Termitenhügeln der Art Amitermes scopulus. Die Nisthöhlen werden in der Regel jedes Jahr von den Weibchen neu gegraben. Das Gelege besteht normalerweise aus vier bis sieben Eiern. Der Legeabstand beträgt jeweils zwei Tage. Ab der Ablage des zweiten oder dritten Eis beginnt das Weibchen mit der Brut. Die Brutzeit beträgt zwischen 19 und 21 Tagen. Die Nestlinge werden während ihrer ersten Lebenswoche vom Weibchen gehudert und von beiden Elternvögeln gefüttert.[6] Die Nestlinge verlassen mit einem Alter von etwa fünf Wochen die Nisthöhle. Sie bilden mit ihren Elternvögeln einen Familienverband und werden von den Elternvögeln für etwa weitere fünf Wochen mit Futter versorgt.
Der Goldschultersittich (Psephotus chrysopterygius) ist eine Papageienart, die zu den Plattschweifsittichen zählt. Wie alle Arten der Gattung der Singsittiche kommt sie ausschließlich in Australien vor und bewohnt dort ein nur sehr kleines Verbreitungsgebiet. Der Bestand wird auf nur noch 1.600 Brutpaare geschätzt. Die Art gilt deshalb als gefährdet.
The golden-shouldered parrot (Psephotellus chrysopterygius), also known as the alwal,[3] is a rare bird of southern Cape York Peninsula, in Queensland, Australia. A small parrot related to the more common red-rumped parrot (Psephotus haematonotus), the hooded parrot (P. dissimilis) of the Northern Territory and the extinct paradise parrot of Queensland and New South Wales.
The golden-shouldered parrot is 23–28 cm long and weighs 54–56 g. The adult male is mainly blue and has a characteristic yellow over the shoulder area. It has a black cap and pale yellow frontal band. It has an extended dark salmon pink lower belly, thighs and undertail-coverts. It has a grey-brown lower back.
Adult females are mainly dull greenish-yellow, and have a broad cream bar on the underside of the wings. The head in older females has a charcoal grey cap. The feathers of the vent area are a pale salmon pink. Juveniles are similar to the adult female though newly fledged males have a brighter blue cheek patch than females of the same age.[4]
The golden-shouldered parrot lives in open forested grassland liberally populated by numerous termite species and their mounds. Often these mounds are found every few metres apart. The parrot feeds on the seeds of small grass species and several months of the year, principally those prior to the onset of the wet season, the birds are almost entirely dependent on the small but plentiful seed of firegrass (Schizachyrium fragile). An important habitat requirement is the presence of suitably sized terrestrial termite mounds, in which the birds nest. This has led to the Golden shouldered parrot and its relatives being known as the antbed parrots.
The golden-shouldered parrot will build a nest in the taller magnetic termite mounds (up to 2 m high) but surveys point to the preference for the lower dome type mounds. This may be to do with the slower heating up and cooling of the smaller denser mounds. Commonly they dig a burrow into the mound when wet season rains have softened the substrate of the mounds. Typically a 50 –350 mm long tunnel is dug down into the mound ending in the nesting chamber. The clutch size is between 3–6 eggs, which are incubated for 20 days. The termite occupants of the mound use a natural form of air conditioning to preserve the climatic conditions of their colony and this process regulates the temperature of the parrot's nest chamber at around 28–30 °C. Temperature surveys have shown however, a range of 13–35 °C. These conditions have led to the parrots developing a habit of leaving the eggs at night beginning around the 10th day after hatching. A symbiotic relationship is present between the golden shouldered parrot and the moth species Trisyntopa scatophaga, the antbed parrot moth. Found in around half of parrot nests, the moths seek out the newly dug nest tunnels and deposit their eggs in the entrance. The hatching moth larvae consume the faeces of the nestling parrots therefore helping to keep the nest chamber clean. Whether the parrots receive any other benefits from the presence of moths is arguable as not all nests contain moth larvae.
There appears to be a tendency for more male parrots relative to females to be born. This may be to counter the increased predation that males appear to suffer in the wild.
The golden-shouldered parrot is listed as endangered (CITES I), with population surveys pointing to a total wild population of between 700-1,100 birds[5] with around 300 breeding pairs. The remaining majority of birds are thought to be juvenile birds in their first year of life.
The species has a restricted range and suffers from a variety of threats, including changes to habitat structure, excessive predation and loss of feeding habitat. The main threat relates to changes to burning regimes and grazing pressure in the birds' grasslands and sparse open woodlands. Grazing pressure (by cattle and agile wallabies) and damage by feral pigs reduces important food plants, like cockatoo grass. The interaction between changed fire patterns and grazing pressure has also led to a phenomenon called "woody thickening", whereby native trees and shrubs outcompete the grasses. Over time, this process results in the loss of grasslands and spare open woodlands, as they become dominated by higher tree densities. The extra cover that is created by this process allow the parrot predators, such as the pied butcherbird (Cracticus nigrogularis), to hunt more successfully. A number of cases have been noted where parrots raise nestlings on their own without a partner, or juveniles taking over the role of adults (that presumably have been killed). In captivity it is noted that golden-shouldered parrots will readily accept a new partner and this may be related to this wild breeding behaviour. Sites identified by BirdLife International as being important for golden-shouldered parrot conservation are Morehead River and Staaten River.[6]
Much of the current understanding about Golden-shouldered Parrots comes from Artemis Station. In 2019, the owners of Artemis - the Shephard family - started a collaboration with ecologist Steve Murphy, based at the University of Queensland. Together, Murphy and the Shephards started "Artemis Nature Fund" to enable practical conservation actions to take place on the property. The main actions revolve around resetting the landscape to a more open vegetation structure. Many places on Artemis have undergone severe woody thickening[7] over the past few decades. The work on Artemis centres upon resetting the ecosystem back to a more open state, which should relieve predation pressure. Between July 2021 and December 2022, approximately 60 hectares of breeding habitat had been restored by clearing. Temporary removal of cattle and reinstating former burning practices are also being used to manage habitats. Research is showing that predators are less likely to use areas once they are restored to an open structure. On-going monitoring of the parrots using colour-banding is yet to demonstrate an increase in numbers, however, monitoring during the 2022 breeding season suggested that nests were more likely to be successful if they had received management attention, in the form of clearing. Supplementary feeding has been occurring on Artemis since the early 2000s. This is designed to help birds through periods of natural food shortage, which is exacerbated by grazing pressure. It also gives birds a safer place to feed and provides researchers to monitor the survival of colour-banded birds.
The Golden shouldered parrot is scarce in captivity. A population of perhaps 1,000 birds in Australia and perhaps 300 held in overseas aviaries means a limited gene pool is available. A dedicated group of breeders in Australia have attempted to promote the species and ensure that a viable breeding population is maintained in captivity. Many international breeders are also working toward this same goal.
The provision of heated nest boxes for breeding birds and the replication of a wild type diet is being used to try and formulate a successful regime leading to more predictable breeding results. Aviary birds can tend to become too fat if fed too rich a diet, resulting in infertility issues. The tendency to aggression between pairs means the keeping of one pair to an aviary and solid partitions between aviaries is essential to prevent injuries. The provision of earth floors in aviaries is considered best practice. Suspended flights do not allow for the parrots need to dig and feed on the ground as they do in the wild.
{{cite journal}}: Cite journal requires |journal= (help) The golden-shouldered parrot (Psephotellus chrysopterygius), also known as the alwal, is a rare bird of southern Cape York Peninsula, in Queensland, Australia. A small parrot related to the more common red-rumped parrot (Psephotus haematonotus), the hooded parrot (P. dissimilis) of the Northern Territory and the extinct paradise parrot of Queensland and New South Wales.
El perico aligualdo (Psephotellus chrysopterygius)[2] es una especie de ave psitaciforme de la familia Psittaculidae endémica de Australia. Solo habita en zonas reducidas de la península del Cabo York y está en peligro de extinción. Este perico tiene la rara costumbre de anidar en cavidades escavadas en los termiteros, fue llevado casi a la extinción por la masiva recolección de sus polluelos de los nido.
El perico aligualdo (Psephotellus chrysopterygius) es una especie de ave psitaciforme de la familia Psittaculidae endémica de Australia. Solo habita en zonas reducidas de la península del Cabo York y está en peligro de extinción. Este perico tiene la rara costumbre de anidar en cavidades escavadas en los termiteros, fue llevado casi a la extinción por la masiva recolección de sus polluelos de los nido.
Psephotus chrysopterygius Psephotus generoko animalia da. Hegaztien barruko Psittacidae familian sailkatua dago.
Psephotus chrysopterygius Psephotus generoko animalia da. Hegaztien barruko Psittacidae familian sailkatua dago.
Kultaparatiisikaija (Psephotellus chrysopterygius) on Koillis-Australiassa elävä uhanalainen kaijalaji.
Linnun pituus on 28 cm ja paino noin 56 g. Koiraan alapuolen väritys on turkoosinsininen, otsa ja hartiat keltaiset, päälaki ja niska mustat, vatsan ja pyrstön alapeitinhöyhenet punaiset valkoisin reunuksin, selkäpuoli ruskea ja yläperä turkoosi. Naaras on himmeämmän värinen. Nokka on harmaa, iiris tummanruskea ja koivet ruskehtavan harmaat. Nuori lintu muistuttaa väritykseltään naarasta.
Kultaparatiisikaijat elävät kahdella suppealla alueella Australian Cape Yorkin niemimaan sisämaassa. Sen elinympäristön ala on 2 900 neliökilometriä[2] ja populaation koko noin 2 000 yksilöä. Lajin kanta on pienentynyt voimakkaasti viime vuosikymmeninä.
Kultaparatiisikaija asuttaa puustoisia savanneja ja harvakasvuisia metsiä.
Lisääntymiskausi on toukokuusta tammikuulle. Pesä on termiittikeossa, johon molemmat puolisot kaivavat pesäonkalon. Naaras munii neljästä kuuteen munaa, joita se hautoo noin 23 päivää. Koiras käy ruokkimassa hautovaa naarasta ja ruokkii myös poikasia yhdessä naaraan kanssa. Poikaset jättävät pesän viiden viikon ikäisinä ja saavat aikuispuvun sulkasadossa, joka tapahtuu noin neljä kuukautta pesästälähdön jälkeen.
Kultaparatiisikaijat syövät ruohojen siemeniä, kukkia, silmuja ja mettä.
Kultaparatiisikaija (Psephotellus chrysopterygius) on Koillis-Australiassa elävä uhanalainen kaijalaji.
Psephotellus chrysopterygius
La Perruche à ailes d'or (Psephotellus chrysopterygius) est une espèce d'oiseaux de la famille des Psittacidae.
Elle mesure 26 cm pour un poids de 55 g. Elle est de couleur bleue avec un sommet de la tête noire, un ventre rouge, un dos et des ailes violettes avec une grande bande dorée sur les ailes. La queue est brun foncé. La femelle a une teinte dominante verte.
Elle vit dans les forêts clairsemées de la peninsule du cap York.
Elle se nourrit de graines.
Elle fait son nid dans les termitières. Elle couve 4 à 6 œufs pendant 20 jours.
un couple
en captivité
Psephotellus chrysopterygius
La Perruche à ailes d'or (Psephotellus chrysopterygius) est une espèce d'oiseaux de la famille des Psittacidae.
Il pappagallo spalledorate (Psephotellus chrysopterygius (Gould, 1858)) è un uccello della famiglia degli Psittaculidi.[1]
Il pappagallo spalledorate (Psephotellus chrysopterygius (Gould, 1858)) è un uccello della famiglia degli Psittaculidi.
De geelschouderparkiet (Psephotellus chrysopterygius synoniem: Psephotus chrysopterygius) is een vogel uit de familie Psittaculidae (papegaaien van de Oude Wereld). Het is een bedreigde endemische vogelsoort in noordelijk Australië.
De vogel is 23 tot 28 cm lang. Het is een slanke parkiet. Het mannetje is turquoise gekleurd met een zwarte kopkap en een bleekgele vlek boven de snavel op het voorhoofd. Op de buik en de anaalstreek zitten zalmkleurige, schubvormige vlekken. De rug en bovenkant van de vleugel zijn grijsbruin en op schouder zit een heldergele band. het vrouwtje is overwegend dof groengeel en heeft een brede, roomkleurige band op de ondervleugel.[2]
Deze soort is endemisch in het zuiden en het midden van het Kaap York-schiereiland (Queensland, Australië). De vogel broedt in termietenheuvels in savannelandschap. Het belangrijkste voedsel bestaat uit zaden van voornamelijk grassoorten uit het geslacht Schizachyrium. Buiten de broedtijd vormen zij groepen vaak samen met zwartteugelspitsvogels (Artamus cinereus).[2]
De geelschouderparkiet heeft een steeds verder krimpend verspreidingsgebied en daardoor is de kans op uitsterven aanwezig. De grootte van de populatie werd in 2012 door BirdLife International geschat op 2500 volwassen individuen en de populatie-aantallen nemen af. Het leefgebied verandert omdat het anders wordt beheerd. Vroeger werden grote stukken savanne in de brand gestoken en in de laatste decennia gebeurt dat kleinschaliger waardoor meer bomen in het leefgebied gaan groeien en die trekken predatoren aan zoals de zwartkeelorgelvogels (Cracticus nigrogularis). Om deze redenen staat deze soort als bedreigd op de Rode Lijst van de IUCN. De handel in uit het wild afkomstige vogels is verboden, want de soort staat in de Bijlage I van het CITES-verdrag.[1]
Bronnen, noten en/of referentiesDe geelschouderparkiet (Psephotellus chrysopterygius synoniem: Psephotus chrysopterygius) is een vogel uit de familie Psittaculidae (papegaaien van de Oude Wereld). Het is een bedreigde endemische vogelsoort in noordelijk Australië.
Gulskuldrad parakit[2] (Psephotellus chrysopterygius) är en fågel i familjen östpapegojor inom ordningen papegojfåglar.[3]
Fågeln förekommer i nordöstra Australien i det inre av södra Kap Yorkhalvön.[4] Den behandlas som monotypisk, det vill säga att den inte delas in i några underarter.
Fågeln placerades tidigare i släktet Psephotus och vissa gör det fortfarande.[4] DNA-studier visar dock att arterna i släktet inte är varandras närmaste släktingar.
IUCN kategoriserar arten som starkt hotad.[1]
Wikimedia Commons har media som rör gulskuldrad parakit.
Wikispecies har information om Psephotellus chrysopterygius.
Gulskuldrad parakit (Psephotellus chrysopterygius) är en fågel i familjen östpapegojor inom ordningen papegojfåglar.
Psephotus chrysopterygius là một loài chim trong họ Psittacidae.[1]
Psephotus chrysopterygius là một loài chim trong họ Psittacidae.
Psephotus chrysopterygius (Gould, 1858)
Охранный статус
Золотоплечий плоскохвостый попугай[1] (лат. Psephotus chrysopterygius) — птица семейства попугаевых.
Длина тела 24—26 см, хвоста 12 см; вес 55 г. Основная окраска оперения зелёная с синеватым оттенком. Задняя часть шеи, темя и передняя часть головы чёрные. Грудь, передняя сторона шеи и часть живота синие. Спина коричневая с серым оттенком. Крылья в передней части и лопатка жёлтые. Окраска хвоста тёмно-коричневая, со светло-красным подхвостьем. Лапы розово-серые. Самки имеют менее интенсивную окраску, у них преобладают коричнево-зелёные тона.
Обитает на северо-востоке Австралии и на полуострове Арнемленд.
Населяют полуаридные саванны, кромки леса вдоль рек. Питаются семенами растений.
Гнездовой период приходится на май-июль. Гнёзда строят в термитниках, выкапывая норы глубиной до метра. Самка откладывает от 2 до 6 яиц. Примерно через 20 дней появляются птенцы, вылетают они из гнезда через месяц.
Численность довольно низка и продолжает сокращаться как в результате освоения их мест обитания под животноводство, так и (в большей степени) в результате браконьерского отлова птиц. В настоящее время общая численность популяции исчисляется всего 250 особями.
Вид включает в себя 2 подвида:
Золотоплечий плоскохвостый попугай (лат. Psephotus chrysopterygius) — птица семейства попугаевых.
金肩鸚鵡（学名：Psephotus chrysopterygius）是澳洲昆士蘭約克角半島南部的稀有鸚鵡。牠們細小及色彩鮮艷，是紅腰鸚鵡的近親，曾被認為是異色金肩鸚鵡及天堂長尾鸚鵡的超種。
金肩鸚鵡長23-28厘米及重54-56克。雄鳥主要呈藍色，肩上有明顯的黃色。冠黑色，前額有淡黃色的帶。下腹、大腿及下尾粉紅色，下背部呈灰褐色。雌鳥主要呈較沉的綠黃色，翼下有一奶白色闊帶。雛鳥與雌鳥相似。[2]
金肩鸚鵡棲息在遼闊的森林，以草的種子為食物。白蟻丘的存在影響著牠們選擇棲息地，因牠們會在丘中築巢。
金肩鸚鵡會在白蟻丘中築巢，建築隧道。牠們每次會生3-6隻蛋，孵化期為20天。由於丘內的溫度受到控制，故牠們有時會丟下蛋不顧。
金肩鸚鵡被列為瀕危，且受到《瀕危野生動植物種國際貿易公約》附錄一的保護。牠們受到野貓的掠食、旅客騷擾及失去棲息地所影響。野生群落約有3000隻，在澳洲正在飼養著1500隻。
|access-date=中的日期值 (帮助) 